Whates legendy ukazka

Pocta fantasy Předmluva od Stana Nichollse Na ceremoniálu předávání našich cen před několika lety mluvil Alain Nevant z francouzského nakladatelství Bragelonne, našeho hlavního sponzora, o mezinárodní komunitě fantasy a science fiction jako o rodině. O takové, kterou lze občas přirovnat jak k miliardářskému rodu Waltonů, tak k rodině Addamsově, nicméně rodině.

Tato antologie vznikla díky štědrosti členů této rodiny, kteří do Legend přispěli povídkami.

Po smrti Davida Gemmella 28. července 2006, ve věku 57 let, se jeho přátelé a kolegové snažili najít způsob, jak vzdát poctu jeho životu a práci. Dohodli jsme se, že založíme cenu nesoucí jeho jméno.

Krom toho, že jsme chtěli připomínat památku široce oblíbeného autora, jsme také cítili, že nám chybí pořádné ocenění pro fantasy. Tím myslím fantasy, jež by se dala označit jako „čistá“, takovou, jakou psal Gemmell – připadala nám totiž zneuznaná, přinejmenším u nás ve Spojeném království. Říkali jsme si, že science fiction, horor, detektivky i ostatní žánry svoje ceny mají, tak proč ne fantasy?

Start se nám nezdařil. Asi jsme se chovali jako přehršel kuchařů s přehršlí nápadů co uvařit a jak to uvařit. Každopádně projekt jsme na nějakou dobu pozastavili.

Ze slepé uličky nás vyvedla spisovatelka a Gemmellova chráněnka Deborah Millerová. Namísto aby vedla nekonečné diskuze a pobízela k činnosti ostatní, řekla, že si musíme vyhrnout rukávy a pustit se do práce. Bylo to především její úsilí a odhodlání, díky čemu se sen proměnil ve skutečnost.

Sestavili jsme jádro komise a Deborah jmenovali správkyní. Jako webmaster se přidal Gareth Wilson, který má

8

Stan Nicholls

velký nárok říkat si Gemmellův fanoušek číslo jedna. Funkce webmastera se zhostil i Mike „Sparks“ Rennie, jenž obstarával technické a logistické zajištění řady conů; a Christine Harrisonová nám propůjčila své finančnické schopnosti v roli pokladní. Moje manželka Anne Nichollsová se ujala programu slavnostního ceremoniálu a mně se dostalo té cti, že mi nabídli místo předsedy, které jsem po krátkém období váhání a falešné skromnosti přijal.

Chtěli jsme založit cenu, jíž bychom každý rok odměnili nejlepší fantasy román. Jak jinak ji nazvat než Legend Award, po Gemmellově prvním, nejopěvovanějším románu?

Co se týče ceny samotné, měli jsme tři možnosti: 1) nechat rozhodnout porotu; 2) shromáždit návrhy veřejnosti a konečný výsledek nechat na porotě; 3) vyhlásit naprosto otevřené hlasování bez poroty.

U každé ceny s porotou, obzvlášť v tak úzce zaměřené oblasti, jako je fantasy, je vždycky problém najít vhodné porotce. Zvážili jsme celou řadu řešení, včetně sboru porotců sestaveného z čtenářů fantasy. Obnášelo by to však ohromné množství čtení – na prvním seznamu návrhů se nám sešlo přes devadesát titulů – a nemohli bychom nikoho odměnit za věnovaný čas a snahu, takže se nám do toho moc nechtělo.

Kdybychom zvolili druhou možnost – zapojit zčásti veřejnost, zčásti porotu –, počet nominovaných knih by klesl na přijatelné číslo, ale nevyřešili bychom problém s nalezením vhodných porotců.

Když jsme se tedy rozhodli pro naprosto otevřené hlasování, nemysleli jsme to jako kritiku cen, jež vybírá porota.

Ani v nejmenším nezpochybňujeme správnost jejich výsledků. Kromě praktických starostí se sestavením poroty jsme ale měli i něco, co by se snad dalo označit za filozofickou námitku. Představa malé skupinky, která vynáší soudy, co si zaslouží cenu a co ne, nám připadala skoro až elitářská a v rozporu s duchem doby. Ve věku, kdy masy obyčejných lidí používají techniku ke svrhávání despotických režimů

Předmluva

9

a ke změnám vládní politiky, čtenáři nepochybně dokáží odhlasovat knižní cenu.

Když jsme byli s komisí postaveni před obtížná rozhodnutí, řídili jsme se jednoduchým pravidlem – „Co by chtěl Dave?“ Věděli jsme, jaký význam přikládal čtenářům, a dali bychom ruku do ohně za to, že pro cenu nesoucí jeho jméno by chtěl co možná nejdemokratičtější systém. A tak jsme vložili důvěru v moudrost davů.

Tímto rozhodnutím jsme si vysloužili jistou kritiku. Stejně, jako bychom si ji vysloužili, i kdybychom se rozhodli pro porotu. Jedna ze stížností zněla, že se čtenáři budou domlouvat a hlasovat pro své oblíbené autory hromadně.

Ovšem pokud je k tomu nebude někdo nějakým nepředstavitelným způsobem nutit, spíš dají hlas spisovateli, kterého mají opravdu rádi, ať už jsou, anebo nejsou v nějaké skupině s dalšími čtenáři. Tvrdíme, že i kdyby do hlasování pronikla zaujatost – přestože si lze jen těžko představit, jak by mohla –, při dostatečném počtu hlasujících nakonec nebude mít žádný vliv.

Takhle to funguje. Širší nominace sestavujeme z titulů, které navrhují nakladatelé, a veřejnost může doplňovat knihy, o nichž si myslí, že za to stojí a že si to zaslouží. Potom se hlasuje a vybere se pět nejúspěšnějších titulů. Ve druhém kole se pak určí vítěz. Používáme přísnou ochranu proti vícenásobnému hlasování.

Při prvním ročníku jsme nevěděli co čekat. Nakonec se nám shromáždilo téměř 11 000 hlasů ze 75 zemí.

Současně s řešením jak jsme řešili i kde. Po prohlídce řady míst jsme se shodli na prostorách kouzelnické společnosti The Magic Circle v Londýně ve čtvrti Euston. Napsat, že to tam má kouzlo, ani zdaleka nestačí, výstřednost a intimnost toho místa se nám zalíbila, sotva jsme překročili práh.

Za to, že můžeme ceremoniál pořádat v The Magic Circle každoročně, vděčíme našemu výše zmíněnému sponzorovi, nakladatelství Bragelonne, hlavnímu vydavateli science fiction a fantasy ve Francii. Alain Nevant a Stephane Marsane

10

Stan Nicholls

z Bragelonne nebyli pouze Gemmellovými francouzskými nakladateli, ale také přáteli.

Jakmile jsme vyřešili jak a kde, začali jsme se soustřeďovat na co. Chtěli jsme, aby cena byla něčím výjimečná.

K jejímu vytvoření se dobrovolně nabídl Simon Fearnhamm z Raven Armoury a přišel s dokonalým řešením – poloviční replikou Snagy, úžasné sekery, kterou vládl Gemmellův proslulý hrdina Druss. Simonova Snaga je opravdu překrásný, ručně vyrobený artefakt. Kdyby ji dělal na zakázku, stála by přibližně 2500 liber, takže se domníváme, že jde o nejhodnotnější cenu, jakou lze na poli fantasy a science fiction získat.

Náš první ceremoniál se konal se svolením a s podporou Daveovy vdovy Stelly a Gemmellovy rodiny a za přispění různých vydavatelů a fantasy komunit v The Magic Circle 19. června 2009. Mimořádnou radost nám udělalo, že se zúčastnili i Daveova dcera Kate a syn Luke. Obřad zahájil James Barclay, další z Daveových přátel, procítěným čtením z Legendy. Jamesovo úvodní čtení z Gemmellových prací a dražba upomínkových předmětů spjatých s žánrem, které předcházejí vyhlašování, se staly nedocenitelným základem našich ceremoniálů.

Mezi další „přátele cen“, jak o nich rádi smýšlíme – tedy lidi, kteří vlastně nejsou členy komise, ale díky jejichž nezměrné pomoci probíhá všechno hladce –, patří mimo jiné dcera Deborah Millerové Tiffany Lauová, Mark Yon, Nick Summit, Elaine Clarkeová, Anna Kennedyová, Rachel Oaksová a opět někdo z rodiny, naše dcera Marianne Fiferová.

První vítěz ceny Legend se vymkl očekávání – stal se jím román Andrzeje Sapkowského Krev elfů, překlad z polštiny.

Další čtyři finalisté obdrželi jako cenu útěchy „mini Snagu“ a v této praxi pokračujeme nadále. Úspěch prvního ceremoniálu nás povzbudil a v roce 2010 jsme přidali dvě nové kategorie. Cenu Morningstar (pojmenovanou podle další Gemmellovy knihy, česky známé jako Světlonoš) pro nejlepší debutový román, což nám připadalo obzvláště důležité, protože David Gemmell byl zná-

Předmluva

11

mý tím, že radil a pomáhal řadě ambiciózních spisovatelů; a cenu Ravenheart (pojmenovanou podle románu vydaného v České republice pod názvem Havran) pro nejlepší fantasy obálku, prvek, jenž si podle našeho mínění zaslouží uznání. Nyní se oficiálně jmenujeme Ceny Davida Gemmella pro fantasy.

Roku 2010 obdržel cenu Morningstar Pierre Pevel za Meče kardinála de Richelieu a cenu Ravenheart Didier Graffet za obálku románu Joea Abercrombieho Nejlépe chutná za studena. Výsledek ceny Legend nás opět překvapil, ale dozajista byl zasloužený. Zvítězil Graham McNeill s Říší.

Celkem se sešlo přes 15 500 hlasů.

Rok 2010 byl významný i proto, že jsme jako mediálního partnera přijali SFX, přední britský časopis zaměřený na science fiction a fantasy.

V roce 2011 obdržel cenu Morningstar Darius Hinks za román Warrior Priest, cenu Ravenheart Ólöf Erla Einarsdóttir za obálku Power and Majesty Tansy Rayner Robertsové a cenu Legend Brandon Sanderson za Cestu králů.

Roku 2012 vyhrál cenu Legend Patrick Rothfuss a jeho Strach moudrého muže; cenu Morningstar Helen Loweová s knihou The Heir of Night a cenu Ravenheart Raymond Swanland za obálku k románu Williama Kinga Blood of Aenarion.

Jednou z věcí, které nás na cenách těší, je jejich mezinárodní příchuť, fakt, že putují k autorům a umělcům z Francie, Islandu, Polska, a jak ze Spojeného království, tak ze Spojených států. Důkaz, pokud ho snad někdo potřeboval, že literární ztvárnění fantazie nezná hranic.

Letos postihlo všechny, kdo mají s cenami něco společného, neštěstí a nesmírný smutek. 6. května zesnula Deborah Millerová. Bylo jí 50 let.

V roce 2001 jí diagnostikovali rakovinu prsu, která od té doby několikrát ustoupila. Roku 2013 se vrátila a Deborah s ní bojovala se svým obvyklým odhodláním, ale léčba nezabrala. Deborah odešla v míru, se svým mužem Billem po boku.

12

Stan Nicholls

Nemoci se postavila s odvahou a v dobrém rozmaru. Je dokladem její houževnatosti, že v sobě navzdory onemocnění našla sílu udělat tolik pro Gemmellovy ceny. Tato kniha je věnovaná jí, s láskou a v dobré vzpomínce.

Zisk z Legend využijeme jako pomoc ve snaze udržet Gemmellovy ceny i nadále, a za to je třeba poděkovat Ianu Whatesovi a nakladatelství Newcon Press. Dále jsme zavázáni vděčností všem spisovatelům, kteří nezištně přispěli svým časem a nadáním.

Ale tak už to v rodině chodí.

Stan Nicholls předseda Cen Davida Gemmella pro fantasy srpen 2013 www.gemmellaward.com

Tak alespoň praví legenda James Barclay „Vrať se do řady! Odkrýváš mi pravou stranu.“ Hirad si řvaní zleva nevšímal. Vykryl bodnutí mečem, potom se pod svištící čepelí skrčil a zabořil protivníkovi hrot do hrudi. Z rány a z úst vytryskla krev a nepřítel padl.

Hirad ucítil pach krve a v očích mužů naproti sobě spatřil strach. Bylo mu teprve kolem dvaceti let a bil se za lorda Arlena proti baronu Pontoisovi. Narodil se pro to.

Vydobude si tak bohatství. Možná i slávu.

Znovu vykročil k houfu nepřátel. Kdosi ho stáhl zpátky, chňapl ho za límec kožené kazajky, málem jej strhl na zem a vzdálil ho o dva kroky od další oběti. Všude kolem se zuřivě bojovalo. Na zem dopadala kouzla a bránila v postupu záložním oddílům. Magické štíty pod každou ranou jasně zasvítily. „Stůj v řadě!“ štěkl zase ten hlas. „Kdo řekl, že tu velíš?“ „Nevelím, jen chci tohle ráno přežít. Soustřeď se.“ Nepřátelé se opět blížili. Hirad se chtěl podívat na válečníka po své levici. Co víc, toužil ho přetáhnout po té jeho tlusté klapačce, ale to bude muset počkat. Arlenovy síly zde v bahně a krvi bitevního pole čelily snad třem stovkám vojáků a mágů, které se snažily ovládnout klíčové cesty do Gyernathského přístavu. Mužů na Hiradově straně byla zhruba polovina, boky jim však dobře kryli mágové spolu s nějakými padesáti jezdci. Podařilo se jim zúžit bojovou linii a šance se začínaly vyrovnávat.

Hirad zrudl ponížením, ale čekal. Jejich část řady se semkla. Zleva uslyšel klepání hrotu meče o zem. Pak ztichlo.

Vycítil z válečníků kolem sebe napětí. Vrhl se do útoku.

14

James Barclay

Nepřítel před ním byl šlachovitý a vysoký, třímal dýku a dlouhý meč. Hirad naznačil výpad zleva. Protivník nastavil na obranu dýku. Hirad si přehodil meč do pravačky a sekl ho do boku. Zraněný se odpotácel. Hirad se pustil za ním. „Ne!“ zahřímal hlas po jeho levici, a tentokrát se k němu připojil i další zprava.

Hiradovu levou paži jen o vlásek minul hrot obouručního meče a vnikl do bránice jinému nepříteli. Nešťastníkem to mrštilo na dalšího Pontoisova bojovníka a do bláta pleskly vnitřnosti.

Hirad probodl srdce protivníkovi a kmitl pohledem po spolubojovníkovi. Byl mohutný, trochu starší než on, měl vyholenou hlavu a značně širokou hruď. Jinými slovy se jednalo o běžnou pomalou, osvalenou chodící mrtvolu, jakých viděl už spousty. Většinou kterak se válejí v blátě, obličejem k zemi. „Až mu do rány vlezeš příště, bude to stát ledviny i tebe,“ uslyšel zprava.

Bojovníci před nimi váhali. Obrátil se k nim a zavrčením je vyzval, jen ať si přijdou. Pokud se vůbec pohnuli, tak jedině vzad. Po bitevním poli se nesly rozkazy. „Vrať – se – do – řa – dy,“ ucedil hromotluk.

Ač to bylo k nevíře, přidal se třetí hlas. Hiradovi se zpěnila krev. „Předek ustupuje. Možná bychom se měli všichni stáhnout a vydechnout si.“ Hirad se podíval na muže, jenž by se stal jeho příští obětí, a spatřil, že se mu ulevilo a že se mu třese ruka. Pontoisův lokaj na něj kývl ve výrazu čehosi, co patrně měla být úcta. Hirad si odplivl. Nad řadami opět zazněly rozkazy. Dvě vojska se od sebe odtrhla a mezerou přichvátaly skupinky nosítkářů a léčitelů.

Hirad, jemuž z meče ještě kanula krev, se otočil k bojovníkovi, který na něj pokřikoval. Tamhle stál, utíral si obouruční meč dávno ušpiněným hadrem. Poblíž přistál mág, nejspíš ten, co před chvilkou promluvil, a zrušil Stínové pe-

Tak alespoň praví legenda

15

rutě. Byl to elf, a stejně jako většina elfů se zřejmě považoval za důležitého. Hirad došel až k pořízkovi, i když si uvědomoval, že mu krví z meče pokape botu. Musel mírně zaklonit hlavu, aby se mu mohl zlobně zadívat do samolibého obličeje. „Ještě jednou mě ohrozíš, a vykuchám ti ten tlustej pupek a zahopsám si ve tvejch střevech.“ Velikán si dál čistil meč, odpověděl, aniž by se na Hirada podíval. „Vykládáš si to špatně,“ řekl. „I když jsem ti radil, abys zůstal v řadě, rozhodl ses vyrazit vpřed. Taky jsi šel drobet doleva a vlezl mi do rány. Ohrozil ses sám. Navíc jsi dvakrát ohrozil mě a vojáka po své pravé straně. Nedovol, aby se to opakovalo.“ „Tak ty si myslíš, že mě můžeš poučovat, chytrolíne jeden?“ vyjel na něj Hirad. Dopálil se a sevřel meč pevněji. „Nechceš si mě hned vyzkoušet?“ Odskočil o pár kroků a zvedl zbraň do střehu. Kolohnát pokračoval v leštění meče, ale tentokrát se na Hirada alespoň podíval. „Jestli hledáš, na kom by sis vybil zlost, tak počkej, až vyčistí bojiště a vrátí se nepřátelé. Radši bys měl věnovat energii jim.“ Každičké slovo rozohnilo Hirada ještě víc. „Vážně? A ty si tu takhle drze rozkazuješ, abys zamaskoval, že jako bojovník nestojíš za nic, že?“ To už mužovu pozornost upoutalo. Oči v býčí hlavě se přimhouřily a do lící vstoupila barva. Upustil hadr. Hrot meče vyryl rýhu v bahně a zvedl se k Hiradovi. „No tak, pánové, nechte toho,“ ozval se druhý válečník. „Ty se do toho nepleť, šviháku, jinak seš další na řadě,“ zavrčel Hirad přes rameno. „Mně jde o to, abych přežil,“ pronesl hromotluk. „A jestli tě budu muset srazit na zadek, abych měl jistotu, že se to stane, tak přesně to udělám.“ „Jsem na tebe příliš rychlej,“ prohlásil Hirad.

16

James Barclay

Třikrát si přehodil zbraň z ruky do ruky a sekl. Velikán výpad odrazil, nakročil si a praštil ho patou dlaně do prsou. Hirad se skácel na záda. Vzápětí měl u krku hrot obouručního meče. „Cos to povídal?“ „No dobře, rychlost ti neschází, ale máš koule dotáhnout to do konce?“ Obr zavrtěl hlavou. „Netoužím tě zabít ani ti jakkoliv ublížit. Přišli jsme sem pracovně, a pokud se nepletu, všichni se chceme dožít zaplacení žoldu.“ Mluvil naprosto klidně. Hirad mu chtěl ukázat, zač je toho loket, přímo po tom prahl, ale nebyl ve zrovna nejvýhodnější pozici. Upustil meč do bláta a zvedl ruce. Velikán přikývl. „Dobře. Tak se připravíme a zkusíme si po zbytek dne pomáhat. Souhlas?“ Hirad pokrčil rameny. Hrot meče se vzdálil a velikán se obrátil a vykročil k sudu s vodou. Hirad vyskočil, ale zbraň nechal na zemi, rozhodl se, že co začal, dokončí holýma rukama. Zezadu ho chňaply něčí paže, silné paže. „Prr, kamaráde,“ uslyšel u levého ucha. „Jestli nechceš dostat další lekci, měl bys to nechat plavat.“ Hirad ztuhl. „Pusť mě, nebo ti ty hnáty zlámu.“ „Výhrůžky, to by ti šlo, co?“ ozval se elf a zvolna k nim došel.

Hirad si proti němu odplivl. Paže ho sevřely pevněji a přitiskly mu ruce k bokům. Kopl za sebe a ten, co ho držel, hekl. Odřel mu holeň. „Chce mě ponížit. Neváží si mýho talentu. To plavat nenechám. Dej ty pracky pryč!“ Pokusil se válečníkovi vysmeknout. Znovu kopl, taky se ho pokusil udeřit hlavou, aby tomu parchantovi přerazil nos, ale zasáhl jen rameno. „Stačilo by!“ Velikán mu šplíchl do obličeje vodu a potom se přibližoval a přibližoval, až se v podstatě dotýkali nosy. Pachy krve a potu se nepříjemně mísily. „Ponižuješ se tady úplně sám. Je na čase vychladnout, a než vychladneš,

Tak alespoň praví legenda

17

dovol, abych ti něco řekl: kdybych si nevážil tvýho talentu, tak bych se tě předtím nesnažil minout. Kolik ti je let?“ Hirad pokrčil rameny, zlost ho opouštěla velmi pomalu. „Něco kolem dvaceti, možná jednadvacet. Na počty mě moc neužije.“ „A jak dlouho bojuješ?“ „Co já vím... Asi pět let.“ Obr se mírně odtáhl. „Překvapuje mě, že ještě žiješ.“ Hirad se nadmul – nakolik to jen šlo vzhledem k tomu, že ho ten druhý pořád držel. „Mě ne. Je to tím, že jsem rychlejší než ostatní, tím, že jsem lepší.“ „Ale hlavně tím, že míváš větší kliku,“ doplnil hromotluk. „Myslím, že už ho můžeš pustit... Jak se jmenuješ?“ „Sirendor Larn,“ opáčil švihák.

Stisk povolil. Hirad několikrát zakroužil rameny a podíval se, kdo ho držel. Sirendor vypadal, jako by se právě oblékl. Šaty i lehkou koženou zbroj měl téměř čisté, a kdyby Hirad nevěděl, že celé ráno bojoval, nevěřil by tomu. „Díky, Sirendore,“ prohodil velikán. „A zajímá nás i tvoje jméno.“ „Hirad Srdcoled. Zapamatujte si ho. Všichni ostatní si ho pamatujou.“ „O tom nepochybuji,“ poznamenal elf. „I když si ho možná pamatují z jiných důvodů, než by sis přál. Já jsem Ilkar.“ „Tak jsme se představili.“ „Všichni, až na tebe, chytráku,“ upozornil Hirad. „Jak ty se jmenuješ?“ „Na tom nesejde,“ odtušil hromotluk. „Bůh se topí, ale ty se chováš jako blb.“ „Ale rychlý. Rychlejší než ty. A o pár let starší a pořád naživu. Zajímalo by tě proč?“ Nezajímalo. „Stejně mi to řekneš.“ „Ano, protože to potřebuješ slyšet, jinak za tvým nezapomenutelným jménem bude brzo stát Odpočívej v pokoji.“ „O tom upřímně pochybuju.“

18

James Barclay

Velikán si přiložil prst ke rtům. „Aspoň si mě vyslechni...

Za pět let sis přece musel všimnout, že obvykle přežívají ti, kdo spolupracují s bojovníky po obou stranách, a pokud mají trochu rozumu, tak i s blízkým mágem.“ „Všiml jsem si, že já pořád žiju.“ Obr ztěžka vydechl. „Dej mi sílu, abych přežil zkoušky, jež mě čekají.“ „Neobtěžuj se. Já žádnou přednášku nepotřebuju. Umím se o sebe postarat.“ „Já vím!“ zařval hromotluk, až se Hiradovi zahoupaly copánky ve vlasech. „Viděl jsem tě dnes ráno, než jsem se přidal do řady. Viděl jsem tě vloni, kdyžs bojoval s Černoostnovými muži a viděl jsem tě ani ne před třiceti dny, když nás porazil Rache. To, cos tam předvedl, bylo... působivé. Jsi dobrý. Opravdu, opravdu dobrý. Ale vždycky, když se bez rozmyslu vrhneš do boje, odkryješ sebe i ty, mezi nimiž stojíš. Bude tě to stát život. Tvé spolubojovníky už to život stálo.“ „To je jejich problém,“ namítl Hirad. „Ne, ty pitomče, je to tvůj problém,“ zavrčel velikán.

Hirada to nečekaně vylekalo. „Při tonoucím bohu, proč jsi takový paličák? Narodil ses na severu, co?“ „A jsem na to hrdej.“ „To mě nepřekvapuje. Dobře, zkusíme to ještě jednou.

Snaž se pořádně vnímat, co říkám, jo?“ „Nejsem hňup,“ odsekl Hirad. „Zatím jsme neviděli moc důkazů, kterými bys mohl tohle tvrzení podepřít,“ podotkl Ilkar. „A ty bys mohl taky sklapnout, špičatý ucho.“ „A oháníš se urážkou starou tři tisíce let. To je mi intelekt,“ prohodil Ilkar. „Proč s ním ztrácíš čas?“ „Proč tu stojíš, jestli ne proto, že tě zajímá, jak to dopadne?“ zeptal se Sirendor. „Já jsem tu právě proto.“ Hiradovi se opět začaly rozpalovat tváře. Zalitoval, že nedrží meč v ruce, že zbraň leží na zemi a zasychá na ní krev.

Tak alespoň praví legenda

19

„Poslouchej,“ velikán počkal, než se k němu Hirad otočí. „Jsi tu proto, že máš nadání. Arlen ví, koho si najímá.

Chlapi z Pontoisovy domobrany jsou tvrdí a věrní a spolupracují. Pověz mi, Hirade, kolik dostaneš zaplaceno, jestli tuhle bitvu prohrajeme?“ „Nic přece.“ „Správně. A dostaneš něco navíc, když se nás pro žold vrátí míň?“ „Ne, ale je to zajímavá myšlenka.“ „Toho se nikdy nedočkáš, to mi věř,“ odvětil hromotluk. „A myslíš, že budeš mít větší šanci na přežití, když nás tu bude bojovat víc?“ Hirad protočil oči. „Jak jinak.“ „Dobře. Tak teď už doufám chápeš, kam tím mířím.“ Hirad na něj chvíli hleděl. Zvuky, s nimiž se válečníci a mágové začínali připravovat na další boj, zatím nabíraly na hlasitosti. „Snažíš se říct, že potřebuju, abys přežil, abych zvýšil pravděpodobnost, že dostanu zaplaceno?“ odpověděl konečně.

Velikánovi se ve tváři roztáhl úsměv. „Přesně. Navrhuju, abychom si pomáhali. Viděl jsem bojovat i tebe, Sirendore, máš hodně rychlé ruce a mrštné nohy. A ty, Ilkare, jsi vynikající mág. Nechceš se mnou... s námi... spolupracovat?“ Oba přikývli. „Hirade?“ „Čím líp budu vypadat sám, tím víc příště dostanu.“ Obr si povzdechl. „A tím dřív umřeš. Nemohl bys to aspoň protentokrát zkusit po mém?“ Hirad se podíval na druhy, které mu okolnosti nadělily.

Takhle si vůbec nepředstavoval tuhle bitvu ani žádnou jinou. Ale ta ohromná kupa svalů byla kdovíproč naprosto přesvědčivá. Pokrčil rameny. „Dobře. Půjdeme na křídlo, na levé, myslím.“ „Cože, abych byl co nejdál od boje?“ nechápal Hirad. „Ne.“ V obrově hlase zaznělo podráždění. „Protože na nás Pontois ještě neposlal své nejlepší muže. Pošle je teď

20

James Barclay

a oni se nás pokusí dostat z boku a naše levé křídlo se mi zdá slabší a jim se takové bude zdát taky. Budeme čekat.

Chci tu mít hotovo za pár hodin a ty k tomu můžeš přispět.“ „Ty nechceš, abysme stáli v řadě?“ „Ne, posloužíme líp, když zastavíme ten nevyhnutelný průlom,“ odpověděl velikán. „Zajdu o tom říct polnímu veliteli. Uvidíme se na místě.“ „Proč to děláš?“ podivil se Hirad. „Nejdřív to tu prostě přežijme.“ Hirad se usmál, zaujalo ho to. „Je to nějaká zkouška, že?“ „Jenom mě něco napadlo. Staré téma, nový úhel.“ Velikán odklusal. Hirad se podíval na Sirendora. „Seš silnější, než vypadáš.“ „A ty smradlavější.“ Hirad zahlédl v jeho očích jiskřičky a v úsměvu vřelost. „Aspoň budeš vědět, kde jsem, i bez dívání.“ Sirendor se zasmál, sehnul se pro Hiradův meč a jílcem napřed mu ho podal. „Pomalovaný krví pontoisovců, i když vidím pár holých míst.“ „Uvidím, co se s tím dá dělat,“ odvětil Hirad.

Vykročili za řadou, která se znovu formovala v odpovědi na houfování Pontoisovy domobrany. Hiradovi nepřipadalo, že by se v rozmístění mužů něco změnilo. No ale dokud bude s kým bojovat... Ilkar šel za nimi. Hirad se po něm ohlédl, trochu v rozpacích. „Za to s těma špičatýma ušima se omlouvám,“ řekl.

Ilkar nadzvedl obočí. „Nelam si s tím hlavu.“ „Chci říct, vždyť je ani nemáš špičatý, ne? Přesnější by bylo říct ‘listovitý’.“ „Na tohle se nedá odpovědět,“ pravil Ilkar. „To měla být lichotka?“ zajímalo Sirendora. „Ani nevím.“ Hirad pokrčil rameny. „No, a seš starej starej, nebo, víš jak, mladej starej?“ „Já?“ zeptal se Ilkar. „No, jak je starej Sirendor, to vidím.“ „Máš hodně přátel?“ otázal se Sirendor.