Říše prastará, mocná a zkrocená. Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací by Zdeněk Orlita

ŘÍŠE PRASTARÁ, MOCNÁ I ZKROCENÁ Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací Markéta Máchová – Zdeněk Orlita – Pavel Stabrava (eds.)

DOPROVODNÁ PUBLIKACE K VÝSTAVĚ

OBSAH 1.

LES A SNĚNÍ [21-32] Ondřej Dadejík 2. LES NA KRAVAŘSKU MEZI STŘEDOVĚKEM A INDUSTRIALIZACÍ [33 - 92] Zdeněk Orlita 3. HOMO FABER SILVATICUS [93 -103] Pavel Stabrava 4. SEKERY [104 -107] 5. ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ [108 -118] Ladislav Hoskovec 6. ORNITOLOGICKÁ SBÍRKA JOSEFA TALSKÉHO [119 -122] Markéta Máchová 7. LYKANTROPOVÉ A VLKODLACI [123 -134] Giuseppe Maiello 8. TYRANIE ČERVENÉ KARKULKY A CANIS LUPUS [135 -170] Zdeněk Orlita 9. LES V MUZEU [171 -175] Eva Sulovská 10. HELIOFYTOGRAVURY [176 -197] 11. KATALOG [198 - 331]

ŘÍŠE PRASTARÁ, MOCNÁ I ZKROCENÁ Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací DOPROVODNÁ PUBLIKACE K VÝSTAVĚ

Markéta Máchová – Zdeněk Orlita – Pavel Stabrava (eds.)

ŘÍŠE PRASTARÁ, MOCNÁ I ZKROCENÁ LES NA KRAVAŘSKU MEZI STŘEDOVĚKEM A INDUSTRIALIZACÍ Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace Výstava Koncepce a kurátor: Markéta Máchová, Zdeněk Orlita Spoluautoři: Petra Mičková, Pavel Stabrava, Eva Sulovská Grafické řešení: Zdeněk Orlita Prostorové řešení: Pavel Stabrava Technická realizace: Josef Dahm, Petr Horák, Břetislav Malčík, Eduard Piterka, Dušan Štěpán Výtvarné práce: Hana Balážová, Eva Cajsbergerová Exponáty zapůjčili: Muzeum v Bruntále, Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, Národní muzeum, Vlastivědné muzeum v Olomouci, Muzeum Oderska, Vědecká knihovna v Olomouci, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Moravské zemské muzeum v Brně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně Reprodukce archiválií: Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv v Novém Jičíně Fotografie: Andere Seite Studio (Litoměřice) Hudba: Do Shaska! Videoprojekce: Andere Seite Studio (Litoměřice). Filmy: Říše prastará, mocná i zkrocená (4 : 18 min.), Země pro šelmy (4 : 08 min.), Ptačí zahrada (3 : 51 min.), Heliofytogravury (3 : 58 min.) Interaktivní aplikace: Jiří Žurek Nahrávky lesních zvukových stop: Milan Vyležík Výstavu finančně podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Biskupské lesy (diecéze ostravsko-opavská), Lesy Beskydy, a. s. Autoři touto cestou děkují pracovníkům Vědecké knihovny v Olomouci, Zemského archivu v Opavě a Státního okresního archivu v Novém Jičíně za neúnavnou pomoc při vyhledávání i digitalizaci archivních materiálů. Katalog Redakce: Markéta Máchová, Zdeněk Orlita, Pavel Stabrava Texty: Ondřej Dadejík, Ladislav Hoskovec, Radek a Zdeněk Květoňovi, Markéta Máchová, Giuseppe Maiello, Zdeněk Orlita, Pavel Stabrava Fotografie: Andere Seite Studio Obálka a grafická úprava: Andere Seite Studio (Litoměřice) Předtisková úprava a sazba: Andere Seite Studio (Litoměřice) Jazykové korektury: Irena Zárubová, PhDr. Lenka Juráčková Překlad německého resumé: Karel Gold V publikaci jsou použity fotografie pořízené v lesích bývalého Kravařska a v lesích NPR Razula, NPR Salajka a NPR Mionší. Fotografie byly pořízeny se svolením CHKO Beskydy. Tisk: Grafico Opava Vytištěno na papír Munken polar Náklad: 500 ks Vydalo Muzeum Novojičínska, p. o. 1. vydání Nový Jičín 2017 ISBN: 978-80-87359-25-9 © Muzeum Novojičínska, p. o. 2017 https://www.facebook.com/furtvlese/

ŘÍŠE PRASTARÁ, MOCNÁ I ZKROCENÁ Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací DOPROVODNÁ PUBLIKACE K VÝSTAVĚ Markéta Máchová – Zdeněk Orlita – Pavel Stabrava (eds.)

Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace Nový jičín 2017

Arnošt Hrabal, Bacchnati, 1925, dřevoryt

OBSAH

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 MYSLET LES . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 LES A SNĚNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Ondřej Dadejík Les a imaginace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Snění a nezměrnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Les a nezměrnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

LES NA KRAVAŘSKU MEZI STŘEDOVĚKEM A INDUSTRIALIZACÍ . . . . . . . . . . 33

Zdeněk Orlita Pustina, nebo prostor protkaný stezkami? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Velké tažení proti divočině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Zkrocený les . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 HOMO FABER SILVATICUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Pavel Stabrava Uhlířství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Se dřevem pracovala i další lesní řemesla – – dehtářství, smolařství a popelářství . . . . . . . . . . . 99 Brtnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 SEKERY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Ladislav Hoskovec

ORNITOLOGICKÁ SBÍRKA JOSEFA TALSKÉHO 119 Markéta Máchová

LYKANTROPOVÉ A VLKODLACI . . . . . . . . . . . . . . 123

Giuseppe Maiello Lykantropové v antice a v raném středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Vlkodlaci ve střední a východní Evropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Jak interpretovat lykantropii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

TYRANIE ČERVENÉ KARKULKY A CANIS LUPUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Zdeněk Orlita Tyranie Červené Karkulky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Nebezpečná cesta lesem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Dialog psa a vlka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 V romantickém hvozdu bratří Grimmů . . . . . . . . . . . 144 Kůži na buben a zuby proti strachu . . . . . . . . . . . . . 144 Pro klid našich stád i lesů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Stopování napříč staletími aneb vlci na Kravařsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Epilog v 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 LES V MUZEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Eva Sulovská HELIOFYTOGRAVURY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 LESNÍ PTÁCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 HRABAVÍ PTÁCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 SOVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 ŠPLHAVÍ PTÁCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 DRAVCI A SOKOLI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 VELKÉ ŠELMY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 LASICOVITÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 PLAZI A OBOJŽIVELNÍCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 HMYZ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312 STARÉ TISKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324 PRAMENY A LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332 RESUMÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342

SEZNAM ZKRATEK ČČH ČsČH ČMM ČSZM CHKO MZA SlSb SOkA NJ VVM Vs ZAO ZAO-Ol

Český časopis historický Československý časopis historický Časopis Matice moravské Časopis Slezského zemského muzea Beskydy Chráněná krajinná oblast Beskydy Moravský zemský archiv v Brně Slezský sborník Státní okresní archiv v Novém Jičíně Vlastivědný věstník moravský Velkostatek Zemský archiv v Opavě Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

Místo úvodu Ta bouřka musela být mimořádně děsivá a z paměti fulneckých měšťanů, chalupníků, lidí z předměstí i sedláků z blízkých vesnic se vzpomínky na onu květnovou noc roku 1819 vytrácely jen velmi zvolna. Snad jen umírajícím byly tyto běsnící živly symbolickým loučením s tímto světem. Jedním z nich byl i hajný Josef Schenk z nedaleké vesnice Jestřábí, který trávil tyto dny a noci připoután na lůžko. Necelý měsíc před jeho smrtí, v noci z 28. na 29. května, zasypávaly město i okolní krajinu přívaly krup, noční oblohu prosvětlovaly blesky a neúprosnému rytmu hromů odpovídalo snad jen vyděšené naříkání dobytka. Splašený pár koní řítících se tmavými ulicemi města za sebou nechal dvoukolou kolesu a smrtelně zraněného vozku. Ve stejnou dobu začaly nad hospodářským dvorem Goldshäufen v nedaleké osadě Nové Vrbno tančit první plameny. Na místě budov i ovčínů stojících uprostřed lesů dohořívalo a doutnalo ono květnové ráno roku 1819 už jen spáleniště a v okolním lese Na rýžovnách („Goldseifenwald“) se páslo stádo téměř čtyř set zachráněných ovcí.1 Tou dobou již Josefa Schenka stravovala horečka a nemoc, které nakonec 16. června podlehl. Téhož dne jej v jeho chalupě v Jestřábí svátostmi zaopatřil fulnecký kooperátor Josef Olbrich a jeden z bývalých hajných fulneckého panství tak zemřel smířen s Bohem na prahu až příliš horkého léta roku 1819.2 1 Zpráva o krupobití a požáru panského dvora v osadě Nové Vrbno („Neu Würben“) je dochována ve fulnecké kronice Quod Libet Felixe Jaschkeho. MZA, fond G 13, inv.č. 47 2 ZAO, sbírka matrik MS kraje, Úmrtní matrika obce Jestřábí, sign. Od IV 17, inv.č. 1111, fol. 169v.

Když 20. dubna roku 1800 rolník Josef Schenk rozšířil řady zdejších hajných a „upsal“ se vrchnostenské službě, mohl počítat nejen s dvanácti zlatými ročního platu. Jeho dům i polnosti byly osvobozeny od robotních povinností a nově jmenovaný hajný se tak alespoň na krátkou dobu stal svobodnějším než jeho sousedi. Tato volnost, vykoupená každodenním pobytem v lesích, byla však hodně vzdálená představě o idylických toulkách krajinou. Mezi stromy naháněl krávy, ovce i kozy, cejchoval kmeny určené k zmýcení, ohledával oka pytláků i vyvržené vnitřnosti zvířat. Snad se prodíral houštím při okrajích polí, sledoval vesnici po setmění, v hostincích zachytával útržky rozhovorů sousedů a všímal si cizinců. Protokol, podepsaný dne 29. dubna roku 1800 ve vrchnostenské kanceláři fulneckého panství, přenechal Josefu Schenkovi za jeho služby dva sáhy palivového dříví, pastvinu a louku pod Dolním lesem.3 Možnost hnát dobytek na pastvu, ročně svážet několik fůr sena a otavy však jen těžko vynahradily nedůvěru okolních vesničanů a určitě nepřispívaly k obnovení solidarity s místním společenstvím. Pátral po zlodějích dřeva, hledal pytláky, ale hlídal především vlastní sousedy a lidi z blízkých vesnic.

MYSLET LES

V chalupě s malou zahrádkou na dolním konci návsi při ústí cesty do sousední vsi Kletné žil domkář a hajný Josef Schenk od konce dubna roku 1798. Stavení zakoupil s nově vyzděným komínem. Za něj se zavázal původnímu majiteli Georgu Brossmannovi zaplatit po jeho smrti pohřební výlohy a zajistit odsloužení zádušních mší. Dům na konci 18. století 3 ZAO, Vs Fulnek, inv.č. 1937, sign. III, karton 12. („Prothokoll, welches bei Anstellung des Jastersdorfer Waldheegers Joseph Schenk mit selben über dessen Dienstespflicht und dafür bemessene hochobrigkeitliche Belohnung aufgenommen worden“).

Lesy mezi Jestřábím a Pohoří, lokalita Stříbrné jezírko [foto Andere Seite Studio, květen 2016]

V oněch dubnových dnech roku 1800 bylo prastaré království stromů v této části Kravařska krajinou, která od příchodu jeho předků výrazně změnila 4 ZAO, Vs Fulnek, Gruntovní kniha Jestřábí, inv. č. 2356, sign. E7-27, fol. 26r-v.

svou tvář. Po dlouhé generace putovala mezi kmeny buků i jedlí stáda krav, ovcí a koz. Sekery a motyky vesničanů prosvětlovaly společně se slunečními paprsky okolní lesy a zanechávaly za sebou paseky, chodníčky a stezky spojující zdejší samotu s okolním světem. Tento les mezi vesnicemi byl již dávno prostoupen, poznán a pojmenován. Prostor mezi stromy byl pro okolní rolníky důvěrně známým místem a neexistovala rokle, mýtina, stezka nebo pramen bez vlastního jména. Navštěvovali jej veřejně, ale vkrádali se do něj i potají a jen málokdy jej opouštěli s prázdnou. Od časného rána až do pozdních odpoledních hodin zaplavovala lesní samotu změť zvuků doprovázející každodenní rituály vesničanů. Dopady seker, skřípot těžkých vozů, kodrcání dvoukolých kár, bučení dobytka a pokyny pasáků. Na prahu 19. století byl les na Kravařsku i nadále neodmyslitelným životním prostorem pro stovky venkovských rodin z vesnic ležících v jeho stínu. Staré mýty a vzpomínky na jeho hlubokou minulost přežívaly právě v představách těchto lidí od lesa. Sedláků z blízkých dvorů, porodních bab, pytláků, ale především hajných, lidí pohybujících se v pomezním pásmu. Na konci polí, podél živých plotů, na rozcestích, mezi kmeny planých třešní a hrušní v polodivokých sadech lemujících okraje lesa. Během svých cest se hajní řídili hranicemi, o nichž se vykládalo při ohních za dlouhých večerů. Procházeli krajinou ukrývající znamení, do jejichž čtení byli zasvěcováni již od dětství. Sestupovali stržemi i hlubokými příkopy, odpočívali pod větvemi šedivých buků a rozložitých zvrásněných dubů. Procházeli kolem hraničních kamenů i kopců navršené hlíny a kontrolovali koryta potoků i břehy tůní.

MYSLET LES

převzal s obvyklým vybavením. Po předchozím majiteli mu zůstala jednoruční sekera s kratším topůrkem a větší obouruční, pila, travní kosa a ve stáji řezací stolice.4 Dva roky po koupi stavení složil ve vrchnostenské kanceláři fulneckého panství slib a jako hajný začal od dubna procházet krajinou mezi Dívinou zvanou též Zakázaný les a hlubokým korytem jestřábského potoka. Do lesa se vydával oderskou cestou, u hřbitova pokračoval dále pěšinou mezi poli a za několik okamžiků již vstupoval do stínu stromů. Jeho kroky vedly zalesněnou krajinou náhorní plošiny zvrásněnou roklemi, stržemi a doly upomínajícími na dlouhé generace horníků, kteří v lesích Pohořských vrchů kdysi těžili zlato, stříbro a olověné rudy. Pokračoval přes rychle se zmlazující Nasse Wald, jehož kmeny se vlnily mezi jezírky a tůněmi zatopených dolů až k vysokým stromům lesa Zipf, tyčícího se nad hostincem U Bílé hvězdy. Cesta srázem dolů vedla ke korytu Zlatého potoka, tvořícího zde prastarou hranici mezi fulneckým a oderským panstvím. O něco dále na západě se již rýsovaly první jedle Zakázaného lesa („Schmale und Breite Verbothene Wald“), který patřil sousednímu hájemství Pohoř. Pravidelně se však hajný obracel i opačným směrem a cesta mezi poli jej vedla zalesněným úvozem podél jestřábského potoka k panské oboře nebo k mýty opředenému lesu Hauswald nad Stachovicemi.

Josef Schenk v oněch dubnových dnech roku 1800 vstupoval opakovaně do lesa, který v sobě i přes svou zkrocenost přechovával zbytky divočiny. Postupující industrializace krajiny společně s lesní vědou přetvářely království stromů, jehož prastará identita však nesídlila v jeho kořenech nebo korunách. I nadále přespávala v lese, který byl neviditelný. Jako cáry mlhy se povaloval kolem zdejších stavení a jeho původní animalita se vracela ve snech, vystupovala v představách i vyprávěních. Nadále dřímala v nevědomí okolních venkovanů, které s pradávnou lesní říší spojovaly mýty rozpuštěné v jejich příbězích. Po dlouhé generace a bez přerušení si sedláci vykládali pověsti a zpřítomňovali obrazy, jejichž hlavní hrdinové se toulali po lesích, utíkali z nich nebo je hledali. Snad si Josef Schenk cestou z Jestřábí k panské oboře vzpomenul na pověst o lese Hauswald, který se před ním vynořil ve chvíli, kdy opouštěl zalesněný úvoz podél jestřábského potoka. Mezi zdejšími rolníky se vyprávělo o snědých mužích vedených starcem s mohutným bílým plnovousem. Ti měli kdysi dávno navštívit Hauswald a v jeho roklích nalézt stříbrný i zlatý poklad. Až když se někteří ze sedláků osmělili, pověděl jim stařec o prutu, který údajně rostl v nedalekém pohořském lese. Pouze s ním mohli vstoupit do lesa, třikrát s ním udeřit o zem a otevřít tak jeho tajemství. S prutem však probudili i dva havrany hlídající hvozd, kteří strašlivými skřeky probrali ze spánku obrovského černého psa se žhnoucíma očima.5 Padesát let po Schenkově smrti psal novojičínský nakladatel Johann Nepomuk Enders o kravařských 5

Ulrich 1925, s. 111.

Seznam︀ povinností hajného Josefa Schenka z Jestřábí, 20. duben 1800 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937]

z pahorků jižně pod Libhošťskou hůrkou se vysoko v povětří nesly ozvěny kopyt, štěkot i vytí psů a povyk přerušovaný loveckým rohem a práskáním biče.10 S postupující industrializací byl les i nadále neodmyslitelnou součástí životního prostoru vesnic na Kravařsku, což vnímali nejen venkované. V roce 1817 vydal litoměřický rodák, nadšený sběratel a pozorovatel místního folklóru Josef Georg Meinert u vídeňského nakladatele Christopha Petherse první svazek svého díla Fylgie. Jeho sbírka písní zvala německé čtenáře habsburské monarchie do Kravařska. Země mezi horami, země podél řeky, země překračující historickou hranici Moravy a Slezska. Otevřená krajina položená podél horního toku Odry, sevřená pohořím Nízkého Jeseníku a předhůřím Beskyd představovala pro romantismus jeviště takřka monumentálních rozměrů. Kánon romantické krajiny, zvěčněný v titulní litografii, je pozváním do hlubokého hvozdu, na jehož okraji drží stráž rozložitý dub. Drobné lístky zbarvené tiskařskou černí se jako mohutný baldachýn klenou nad průzorem do otevřené krajiny, na jejímž horizontu se prudce zvedá vysoký sráz. Na jeho hřebeni se vypíná hroutící se zdivo dávno opuštěného hradu, přičemž skutečným aktérem obrazu má být harfa opírající se o kmen dubu. Josef Georg Meinert přišel do Kravařska poslouchat zdejší lidi a zapisovat jejich příběhy. Objevil zde ztracený svět, uchovávající dědictví venkova, mezi jehož chalupami se ještě míhaly

MYSLET LES

sedlácích, po dlouhé generace ovlivňovaných prolínáním slovanských i germánských legend jako o společenství hluboce tíhnoucím k mýtům.6 Pověst o lese Hauswald, v níž dle německých etnografů uvízl bůh Wotan i jeho havrani Hugin a Munin, nebyla osamoceným svědectvím. V časech, kdy procházel zdejšími lesy hajný Josef Schenk, se krajinou nesly pověsti o divokém lovu, hadím králi, třech lovcích nebo kanci s ohnivýma očima. Příběhy o divokém lovu odkazující ke germánskému bohu Wotanovi si vyprávěli lidé kolem Čermné, Bartošovic, Sedlnice a Velkých Albrechtic, ale mohli si je přečíst i myslivci či hajní v některé z barokních loveckých příruček. Podstatou pověsti byla svědectví o zjevení divokých lovců či běsnící armády, která měla svědky zaskočit v lesích obvykle v období mezi zimním slunovratem a svátkem Tří králů.7 Zástup lovců řítících se povětřím vedl původně samotný Wotan, nicméně vzhled i pojmenování družiny se s ohledem na místo zjevení často měnil. Někteří spatřili divokou či běsnící armádu („wütende/wilde Heer“), jiní slyšeli o zástupu divokých lovců („wilde Jagd“). Pověst, která se ve středověkých textech postupně proměnila v představu o procesí nešťastníků a zatracenců žadonících pocestné o modlitby, se tak blíží křesťanské představě očistce.8 V polovině 19. století to však byl dle německých etnografů právě Wotan, kdo se projížděl po nocích skučícím větrem nad korunami stromů.9 Nad jedním 6 Enders 1868, s. 75-77. 8 K středověkým proměnám fenoménu nazývaného Wilde Jagd viz Schmitt 2002, s. 97-123.

o divokém lovu z Čermné ve Slezsku („Die wilde Jäger im Tschirmer Busch“), Sedlnici a Bartošovic („Die wilde Jagd“) a Velkých Albrechtic („Die wilde Jagd in Groß Olbersdorf“) do okruhu tzv. pověstí o Wotanovi („Wodansagen“). Ulrich 1925, s. 27, 135, 199.

9 V roce 1925 zahrnul Josef Ulrich všechny dochované pověsti

10 Ulrich 1925, s. 199.

7 Höffler 1936, s. 36-37; Lecouteux 1999, s. 101-132.

pradávné stíny předkřesťanských mýtů.11 V přítmí během zimních přástek za klapotu kolovratů nebo v záblescích červnových svatojánských ohňů poslouchal Meinert zpěvy i vyprávění místních sedláků. Po dvou letech práce vydal svou knihu, jejímž strážcem zvolil Fylgie, mýtická stvoření germánského dávnověku. Nadpozemské bytosti provázející jednotlivce od narození do smrti nyní bděly nad poklady kravařské slovesnosti a střežily je až do chvíle, než začaly o pár generací později tonout ve všeobjímajícím nacistickém mýtu. Na prahu romantismu ještě dlouho před posedlostí germánským lesem odkazovaly pověsti i příběhy kravařských Němců na jejich spojení se zdejší krajinou. Byl to právě les, který se rýsoval na pozadí četných vyprávění svědčících o nezastupitelné hospodářské i estetické roli, jež hrálo království stromů v životě středověkého a raně novověkého venkova. Během druhé poloviny 19. století začaly vycházet první sbírky kravařských pověstí, dokumentující etnografický zájem o každodenní život vesnických komunit.12 Les byl společným jmenovatelem celé řady příběhů a pověstí, které svými předkřesťanskými kořeny odkazovaly ke germánské mytologii. Na sklonku „dlouhého století“ měly evokovat idealizovaný obraz nezkaženého

venkovského společenství, neoddělitelně spjatého s okolní přírodou. Tyto rolnické komunity, stále častěji vnímané jako izolované ostrovy uprostřed industrializující, migrující a urbanizující se společenosti se v očích etnografie mnohdy spojovaly s představami pradávného germánského lesa.13 Tato identifikace se světem přírody, přiřknutá německému naturelu i v esejích Eliase Canettiho, který vnímal Němce jako pochodující les, se stále vehementněji projevovala i v sebereflexi vesnických komunit.14 V tomto ohledu však nebyla identifikace Němců s „jejich“ lesem výlučným importem romantismu, ale mohla se opřít o ranější barokní texty.15 Romanticko-mytologické 13 Hölzl 2012, s. 1-2. Představa „věčného“ německého lesa jako archetypu germánské kultury se etablovala především díky dílu etnografa a kulturního historika Heinricha Wilhelma Riehla (Die Naturgeschichte des Volkes als Grundlage einer deutschen Sozial Politik (1851–1869).V prvním svazku (Land und Leute, 1854) definoval národní charakter společenství s ohledem na jeho bezprostřední vztah k okolní přírodě. Němci měli být ovlivňováni „divočinou“ německého lesa. Riehl 1854, s. 25-30. Romanticko-mytologické pojetí lesa jako média, v rámci nějž je konzervováno myšlení i pocity germánských kmenů z předkřesťanského období zastával např. Eugen Mogk. Viz Mogk 1921, s. 31. Jeho teorie se vrací ke klasické práci věnované kultu stromů v germánské mytologii. Jedna z kapitol v jeho knize nazvaná „Poraněné stromy krvácí“ („Verletzte Bäume bluten“) předkládá čtenáři obraz antropomorfního lesa, kde je každý kmen osídlen duchem stromu a dohromady tvoří kolektivní duch lesa. Mannhardt 1875, s. 34-38. 14 Canetti 1994

11 Kravařský folklór a dialekt Meinert několikrát přirovnával k neporušenému rezervoáru „německého dávnověku“ („…aber gewiß ist, daß es eines Schutzgeistes bedarf, um ein Vorathsbuch des teutschen Alterthumes zu werden, das sich in Mundart und Meinungen, in Liedern und Sagen, in Sitten und Gebräuchen unter den Bewohnern des Kuhländchens und ihren benachbahrten Stammverwandten erhalten hat“). 12 Mezi jednu z prvních sbírek patřila kniha novojičínského nakladatele Johanna Nepomuka Enderese Das Kuhländchen. Ethnographisch-geographisch-historische Schilderung z roku 1868.

15 V roce 1713 vydal v Lipsku Hans Carl von Carlowitz příručku Sylvicultura oeconomica. Spis zabývající se praktickými otázkami pěstování lesa, pojednává v úvodních kapitolách o dějinách zalesnění v prostoru střední a západní Evropy se zvláštním zřetelem k vztahu germánských kmenů k lesu a kultu stromů (viz kapitola 1 „Von denen vorigen grossen / auch noch ietzo befindlichen Wäldern in Teutschland: §1: Teutschlands Beschaffenheit zu Taciti Zeiten. Vom Hartzwald oder Sylva Hercynia, dessen Benennung und Größe §2: Griechische und Lateinische Scriptores von der Teutschen Wäldern §3: Ursachen warum die Teutschen

Představa lesa jako téměř všudypřítomného fyzického a mentálního prostoru, ovlivňujícího hospodaření i každodenní myšlení tradičních vesnických komunit na Kravařsku, se stala na podzim roku 2015 výchozí tezí výstavního projektu. Symbolická Říše pomohla definovat hypotézu o téměř permanentní přítomnosti společenství stromů v každodenním životě obyvatel v prostoru bývalých panství Nový Jičín, Fulnek, Odry, Bílovec, Kunín a částečně i Hranice tvořících v minulosti svéráznou etnografickou oblast tzv. Kravařska. Prastará moc a následná zkrocenost Říše pomohla rovněž s časovým vymezením výzkumu, rozevřeného do období mezi středověkou kolonizací a industrializací zdejší krajiny v prvních desetiletích 19. století. Prolnutím společenských a přírodních věd jsme se snažili zachytit proměny představ o lese a sledovat metamorfózy vzájemného vztahu mezi lesním prostředím a okolním světem venkova. Předkládaný katalog věrně ctí původní libreto výstavy. Sleduje na základě archivních písemných pramenů podobu a vývoj zalesnění, grosse Wälder geliebet“ a kapitola 2. „Von sonderbarer Hochachtung der Wälder und Bäume: §1. Warum die Alten vor denen Wäldern und Bäumen eine tieffe Veneration getragen, §2. Warum sie ihre Gottesdienst dasselbst verrichtet“). Carlowitz 1713, s. 4-22. 16 K tématu lesa v rámci německé etnografie v prvních desetiletích 20. století viz Lehmann–Schriewer 2000, s. 10-12; Köstlin 2000, s. 53-66; K využití lesa a lesní symboliky v kontextu nacismu viz Rusinek 2000, s. 267-366.

význam pohádek a mýtů a v neposlední řadě roli zvířat, vedle člověka dominantních obyvatel lesa. Výzkum historické krajiny, v rámci níž tvořil les bezesporu jeden z nejvýraznějších ekosystémů, prochází v posledním desetiletí vzrušujícím vývojem, jakkoliv nás zavádí do zdánlivě nepřehledného hvozdu protkaného spletí cest. Jako mýtiny poseté barevnými květy, letmé ornamenty kresby na motýlích křídlech, černající se ostružiny nebo ptačí zpěv svádí poutníka snad všechny dostupné stezky. Může to být prosvětlená cesta tradiční lesnické historiografie spočívající na pevném podloží agrárních dějin, nebo dnes již zpřístupněný chodník environmentální historie, prorůstající kořeny historicko-geografického výzkumu. Nakonec může přijmout i odvážnější výzvu a prodírat se mizejícími a znovu se objevujícími pěšinami historicko-antropologického a mikro-historického bádání. Naštěstí se při úvahách nad krajinou minulosti předpokládá, že sejdeme z té „pravé“ cesty, a to nejednou.

MYSLET LES

představy svádějící etnografii a vedoucí nakonec až k pomyslným dubovým lesům, uvolňujícím do okolní industriální společnosti pradávnou mentalitu germánských předků, lze sledovat i na Kravařsku.16

Když si těmito houštinami teoretických konceptů před lety klestil cestu etnolog a historik Jiří Woitsch, uvažoval o historickém, dnes již dávno zmizelém lese jako o laboratoři, nabízející především středověké a raně novověké historiografii nové možnosti intepretace pramenů i úvah nad důvody jejich vzniku.17 Jeho inspirativní putování doprovází především polemika s představou lesa jako strašlivé a pusté krajiny, místa, kterému se lidé středověku a raného novověku vyhýbali. Rozborem širokého spektra pramenů naopak předkládá čtenáři 17 Woitsch 2009, s. 19-30

Hospodářská instrukce pro úředníky fulneckého panství. Kapitola věnovaná lesům, rok 1685 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937]

Jednotlivé, převážně německé vesnice, zakládané během středověké kolonizace v prostoru kolem toku Odry a jejich přítoků, vděčily za svůj vznik právě lesům. Většina z nich, nesoucí podle charakteristického uspořádání plužiny označení lesní lánová ves, stála na kořenech mrtvých stromů. Od svého příchodu se kolonisté potýkali s lesem jako místem v opozici, s prostorem, jehož vyklučením získali zemědělskou půdu i parcely pro své usedlosti. Les byl rovněž místem lovu, do nějž vstupovali svobodně, vybaveni privilegii a lukem, kuší či tesákem, nebo se zde vkrádali potají, kladli pasti a kopali jámy. Setkávání se člověka se zvířaty a vzájemné proměny jejich vztahů tak tvořily významnou součást každodenního života rolníků i šlechtických majitelů půdy. Vzhled lesa a podmínky jeho růstu ovlivňoval nejen dobytek vesničanů, potulující se mezi kmeny a spásající podrost, ale rovněž přemnožení spárkaté zvěře a postupný ústup vlků či rysů jako přirozených predátorů. Na význam

studia historického výskytu zvěře v rámci dějin lesa upozornilo již několik zahraničních i našich studií. Jedno z hlavních témat výstavního projektu tak vychází ze spolupráce historika a zoologa ve snaze alespoň okrajově reflektovat dosavadní stav výzkumu, reprezentovaný jak regionálně historickými studiemi tak především rychle se rozvíjející disciplínou tzv. human and animals studies.

MYSLET LES

les, který představoval v myšlení i v každodenním životě venkovské předindustriální společnosti osvojený prostor a hospodářské zázemí. Bez něj si středověký rolník či barokní sedlák jen těžko dokázal představit zemědělský rok. Případová studie věnovaná lesním řemeslům úzce spojeným se životem mezi stromy potom odhaluje les jako svět „malých“ lidí, kteří zde pracovali, trávili chvíle volna, mnohdy i usínali a jen mimořádně jej na delší dobu opouštěli. Woitschovo oddémonizování historického lesa vybízí k novým úvahám nad starými texty, především listinami, kronikářskými záznamy a soudobou prózou. Nevyhneme se přemýšlení nad autory i čtenáři dobových textů, jejich očekáváními i pozadím vzniku těchto archivních dokumentů.

Katalogová část obsahuje několik kratších studií, shrnujících vždy taxonomii a stručnou zoologickou charakteristiku konkrétního zvířete, doplněnou výtahem ze soudobé pozdně středověké a raně novověké literatury. Tento vstup uzavírá interpretace archivních pramenů, mapujících jeho výskyt na Kravařsku od pozdního středověku do poloviny 19. století. Antropocentrický pohled raných zoologických příruček a loveckých manuálů mnohdy ostře kontrastuje s biologickou podstatou a chováním zvířete. Vybízí pak k úvahám o účelu těchto textů a důvodech jejich vzniku. Dějiny vzájemných vztahů mezi člověkem a zvířetem, hrozící v extrémních polohách samotným rozvrácením metodologických základů historiografie, představují s ohledem na vnímání lesního prostředí neodolatelnou mezioborovou výzvu. Právě na příkladu venkovského prostředí, jehož byl les v různých podobách neoddělitelnou součástí, lze pozorovat úzkou koexistenci zvířat a lidí. Tento vzájemný kontakt se udržel až do období industrializace, která podle některých autorů ukončila tuto dlouhou etapu intenzivního soužití („Tierzeitalter“).18 Historiografie, která se zde slovy francouzského

18 Joachimides-Milling-Müllner 2016, s. 12.

historika staví „zvířeti tváří v tvář“19 tak opatrně vystupuje po boku zoologie a ptá se, jak člověk předindustriální společnosti vnímal fyziologii zvířat. Co vyvozoval z jejich etologie a jaké důvody jej vedly k mnohdy odlišné taxonomii. Jinými slovy: proč věřil, že např. vlkům chybí krční páteř, ačkoliv měl možnost je sledovat ve volné přírodě a z jakého důvodu řadili někteří autoři mezi psovité šelmy rovněž rysy. Zájem humanitních věd o svět zvířat (tzv. animal turn) doprovází v kontextu studia vzájemných vztahů (human and animal studies) rovněž vášnivé diskuze oscilující mnohdy kolem samotné antropologické determinanty, zakládající podstatu dějepisectví.20 Aniž bychom se museli nutně vydávat cestou rekonstrukce vnitřní perspektivy zvířat a hledat pocity, s nimiž reagovaly šelmy pozdního středověku na vyhlazovací tažení vedené proti jejich druhu, nabízí nám tento mezioborový přístup minimálně možnost číst prameny „jinak“.

svědčí o emocích působících na čtenáře i s odstupem generací a současně odhalují dobová kritéria, podle nichž lidé rozlišovali užitečná a neužitečná zvířata.

Zdeněk Orlita

V lesním prostředí lze sledovat vzájemné vztahy mezi lidmi a zvířaty na příkladu lovu, kde se prolínaly mocenská reprezentativní funkce, pytláctví za účelem obživy, plošné vybíjení medvědů, vlků, rysů, lišek, jezevců, kun, tchořů a lasiček nebo neméně kruté ptáčnictví.21 Dobové texty s dokumentární popisností líčící zbytečnou krutost, nezbytnou bezcitnost nebo vášeň 19 Pastoureau 2011, s. 17. 20 V posledních desetiletích ovlivňují problematiku dějinných vztahů mezi člověkem a zvířetem především studie americké bioložky a historičky vědy Dony Harraway. Zvířata vnímá jako autonomní jednající subjekty a odmítá jejich postavení v roli pasivních elementů lidské kultury. Její výzkum se soustředil především na vztah mezi psem a člověkem. Borgard 2016, s. 4-5; Steinbrecher 2016, s.7-16. 21 Presche 2016, s. 159-160.

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

„…zdalo se mi přede dněm, že jsem se v krásné končině pře[d] večerním časem, když již mile slunečko zašlo, samotný prochazel, a v hlubokych myšlenkach o bidě, trampotach a pomijičnosti tohoto života pohruženy, vždy dal a dale po cestě sve mezi aurodnými polami, na nichž se z obau stran rozmanite polní plodiny bujneho a veseleho vzrustu vynachazely, pokračoval, až jsem se nenadale bliž jednoho lesika, do nějž cesta ta, po níž jsem kračel, směřovala, ockl. I počalo se nenadale temníti;hvězdy ale třpytily se již na nebí a měsíc počal se dustojně v svém lahodnem blezsku ukazovati a nahoru vystupovati. Přibliživ se k samemu lesu, počnu sam se sebou rozpravěti a přemeyšleti, mam-li se dal do lesa vpustiti, neb myslim sobě, že jsem z prave cesty k domovu zablaudil“.

JOSEF HEŘMAN AGAPIT GALLAŠ Záznam snu z 16. ledna 1827 (citováno dle Nebeský 2002, s. 56 )

Stříbrné jezírko, camera obscura [foto Andere Seite Studio, srpen 2016]

LES A SNĚNÍ Ondřej Dadejík

Les a imaginace Existuje hluboká souvislost mezi lesem a sněním. Pro objasnění této souvislosti začněme dvěma úvodními poznámkami. Za prvé, jak píše Holmes Rolston III, stejně jako obloha či moře je les „druhem archetypu základů světa“.1 Les podle Rolstona III reprezentuje – či dokonce v doslovnějším významu znovu-zpřítomňuje – základní síly přírody.2 Tato nepochybně pravdivá teze by však neměla zakrýt skutečnost, že zkušenost lesa nám nemusí odhalovat ty nejzákladnější síly 1 Rolston Iii. 1998, s. 157 2 Tamtéž.

přírody a přece může les zůstat navýsost zajímavým a mnohovrstevnatým fenoménem. Chtěli bychom poukázat na momenty, skrze něž les zpřítomňuje širokou škálu vrstev reality, bez nichž by naše žitá skutečnost byla značně ochuzená a bledá. Druhá úvodní poznámka se týká snění. Sněním je zpravidla míněno ono dění nebo aktivita, odehrávající se za našimi zavřenými víčky (v případě denního snění dokonce necháváme oči otevřené), dění, nad nímž máme jen velmi malou kontrolu a pro které je charakteristická výrazná diskontinuita mezi světem našeho snění a světem, v němž jsme fyzicky přítomni,

Ondřej Dadejík

tedy světem přímého, bezprostředního vnímání. Ať už se jedná o noční nebo denní snění, přirozeně předpokládáme onen hérakleitovský předěl mezi jedním, sdíleným a sdělitelným světem bdících a vlastním, do sebe uzavřeným světem těch, kteří spí a sní.3 Není pak již natolik podstatné, zda se z takového „vlastního“ světa našich představ probouzíme v naší posteli, nebo se navzdory otevřeným očím a uším probereme o pár tramvajových zastávek dále, než jsme původně chtěli. Noční i denní snění je ale jen zvláštním výkonem schopnosti, kterou filozofická tradice zpravidla označuje jako představivost, fantazii, obrazotvornost či imaginaci. Je samozřejmě možné studovat jemné, či hluboké rozdíly mezi tím, co uvedené pojmy označují v rámci nejrůznějších filozofických systémů, stejně jako je možné sledovat různé patologie této schopnosti, jakou je např. bájivá lhavost. Zde však budeme nazývat tuto schopnost souhrnně imaginací a budeme ji pojímat velmi široce, rádi bychom se totiž co nepřímější cestou zaměřili na jednu její důležitou modalitu a její vztah k fenoménu lesa. Chápejme tedy pro tento účel imaginaci jako schopnost (1) nacházející se ambivalentně na rozhraní smyslovosti a mysli – obrazotvornost sice tvoří obrazy, tyto obrazy se však neukazují ani tak našemu vnějšímu zraku, ale jsou přístupné spíše mysli; a (2) rozumějme imaginaci jako činnosti, která v jedné ze svých nezastupitelných poloh přesahuje hranice běžného, každodenního,

Srov. Hérakleitos 1993, s. 56, 20.; KRATOCHVÍL 2006, s. 200-202.

zdomácnělého či rutinního, nikoli však nutně hranici reálného a ireálného, skutečného a neskutečného.4 Vztah mezi lesem a výkonem imaginace, přesněji řečeno mezi lesem a strachem před překračováním hranice zdomácnělého, tedy strachem, který plodí v naší představivosti monstra, dokládá nejen známé rčení, jak připomíná Jan Staněk, nýbrž i místo a role jakou hraje les v pohádkách, nebo fantastických a hrůzostrašných příbězích. Les může představovat „rajské útočiště před prohnilostí civilizace nebo lidskou špatností“, jak uvádí Staněk, je však také „místem jiného“ a „jako labyrint je také místem, kde přebývají monstra, a – co je podstatnější – místem, které je plodí“.5 „Spolu s vesmírem a mořem je právě les nejdůležitější hororovou ’heterotopií‘, a není od věci připomenout“, dodává Staněk, „že pokud něco přijde z vesmíru, usídlí se to většinou v lesích“.6 Staňkův dodatek je pro nás důležitý, neboť částečně odkazuje ke kategorii toho, co se vzpírá naší schopnosti percepčního uchopení i naší schopnosti představování, tedy ke kategorii „vesmírného“, „nesmírného“ či „nezměrného“ všeobsažného celku. Právě tímto směrem budeme hledat hlubší souvislost mezi lesem a sněním. Souvislost, kterou nelze redukovat na les jako místo hrůzy na straně jedné a sen jako noční můru na straně druhé.

4 Snění je v tomto smyslu součástí reality, nikoli únikem před ní. 5 Staněk 2005, s. 135.

6 Tamtéž.

Pokud spíme a zároveň sníme, nebo pokud jsme ve svém přemítání a snění uzavřeni do sebe, ať už při chůzi městem či lesem, odvracíme povětšinou svůj pohled do vnitřního světa svých vzpomínek a představ. Dočasně vypínáme své vnímání, přesněji řečeno uvádíme své smysly do „automatického chodu“.8 7 K tomuto zúžení našeho zájmu je nutno dodat dvě nezbytné poznámky. Za prvé, imaginace není činná pouze v modalitě snění. Pokud mechanicky předpokládám, a tedy si dokážu představit, jak z druhé strany vypadá dům stojící přede mnou, nebo kudy a kam pokračuje chodba, v níž se nacházím, popř. co je k dispozici u mne doma v lednici a co by se z toho dalo uvařit, při všech těchto činnostech je zapojena má imaginace, aniž by však překračovala hranu blízkého, zdomácnělého a přehledného. Za druhé, u podstatné části takovýchto výkonů imaginace – jako např. při mé orientaci v budově kterou znám, kdy ve svém vnímání plynule anticipuji postupně se mi smyslově odhalující předměty, je výkon imaginace a vnímání kontinuální. Pro nás je zajímavý zvláštní případ této kontinuity, kdy nás imaginace nevede pouze k překračování smyslově daného, nýbrž k jeho možné proměně. 8 Je také třeba připomenout, že ani tento předěl mezi světem snění spícího a světem bdění bdícího není absolutní, že nedochází pouze k ostrému přepnutí z jednoho do druhého. Nejzajímavější jsou v tomto ohledu – jako ostatně vždy – fáze přechodu, tj. fáze usínání a probouzení. Mluvíme zde o pohybu na hraně mezi sněním a bděním, umožňujícím zvláštní prolínání obou světů. O procesu, během něhož se zvuky rozhlasového či televizního vysílání, hovor probíhající kolem nás

LES A SNĚNÍ

Imaginativní překračování hranice blízkého, zdo mácnělého či přehledného na jedné straně a vzdáleného, nelidského či dokonce chaotického na straně druhé nemusí vyvolávat jen pocity hrůzy a děsu. Imaginace, vztahuje-li se k lesu, nemusí plodit pouze příšery. Navíc k aktům imaginativního snění nemusí docházet pouze v době, kdy spíme nebo kdy sníme ve smyslu denního snění, pro které je typická ona diskontinuita mezi vnímáním a imaginací.7

Jak zřídkakdy se nám stane, že skutečně vnímáme nevyčerpatelnou mnohost podnětů, jež se nám neustále nabízejí během naší každodenní cesty do práce, či z ní. A naopak, jak často jsme ve vyjetých kolejích našeho každodenního pohybu vůči našemu okolí slepí. Nicméně, existuje zvláštní vztah kontinuity mezi imaginací a vnímáním, kdy se neodvracíme od jevícího se vnějšku do vnitřního světa představ, a tedy ani od možnosti měnit horizont vnímání i myšlení a tuto proměnu sdílet, ale naopak tento horizont aktivně překračujeme.

Snění a nezměrnost

Začneme však, paradoxně u pojmu, jehož předmět se vzpírá jak vnímání, tak imaginaci, u pojmu nesmírného, či nezměrného. Je přece nemožné vnímat to, co nemá míru, co je mimo jakékoli srovnání a u čeho můžeme dokonce zažívat jistý pocit selhání při snaze si něco takového představit.9 Přesto je nezměrnost, jak píše Gaston Bachelard v sedmé kapitole své Poetiky prostoru věnované „intimní nezměrnosti“, filozofickou kategorií snění.10 Tato teze přirozeně vyvolává otázku: co má „nezměrnost“, tedy něco, co nelze změřit, co si nelze představit, natož usínajících či probouzejících se (včetně významů jednotlivých promluv), stávají ve zvláštní modifikované podobě součástí našich snů. Dochází zde k jedné z možných kontinuit mezi vnímáním a imaginací ve výše uvedeném modifikujícím smyslu. My bychom se však chtěli zaměřit na jeden z dalších výskytů této kontinuity, pro kterou je charakteristický, jak se pokusíme ukázat, souběžný výkon reflexe. 9 Čtenáře v tomto bodě pravděpodobně napadají klasické formulace z těch částí Kritiky soudnosti (1790) Immanuela Kanta, které jsou věnovány kategorii vznešena. Ačkoli je tato souvislost zcela na místě a přestože mohou být některé lesy nepochybně zdrojem pocitu vznešena, vedou naše úvahy kolem tohoto motivu a spíše jej míjejí. Srov. Kant, I., Kritika soudnosti. Praha, Oikoymenh 2015, §§ 23–29, s. 83–104. 10 Bachelard 2009, s. 186-210.

Ondřej Dadejík

vnímat, společného se sněním? Sníme přece vždy o něčem a aby něco bylo něčím, potřebuje mít hranice, a tudíž míru. Odpovědět na tuto otázku se pokusíme v několika krocích a necháme se vést Bachelardovým výkladem básnického pojetí prožitků, které všichni tak či onak bezprostředně známe. Okamžiků „expanzivní radosti z pozorování“, kdy před blízkým předmětem „občas zažijeme, jak se náš intimní prostor zvětšuje“.11 Tato vzdálenost odhalující se v blízkém, expanze v rámci intimního a z ní vycházející pocit uvolnění, osvobození skrze proměnu našeho vztahu vůči omezení našeho běžného žití, jsou základními momenty této naší úvahy nad lesem a sněním. Jak bylo již zmíněno, snění pojímáme jako specifický výkon naší představivosti či imaginace a rádi bychom načrtli kontinuitu mezi běžným vnímáním a sněním jako specifickým výkonem naší imaginace. Snění si obvykle spojujeme pouze s představováním si něčeho, co není, např. fantastických krajin a bytostí v nich přebývajících o kterých víme, že se s nimi v našem skutečném světě nepotkáme (nebo alespoň v to doufáme), ať už se jedná o jednorožce, vlkodlaka či hejkala. Snít lze takřka o čemkoli, podle Bachelarda se však vždy jedná o pohyb snění, tedy o pohyb od něčeho k něčemu, a my se můžeme oprávněně ptát, u čeho tento pohyb začíná. V běžném životě se rozpomínáme na nejrůznější chvíle a události z naší minulosti a často plynule přecházíme k meditaci o tom, jak by se ony události bývaly mohly odvíjet, kdybychom tehdy neučinili to či ono. 11 Tamtéž, s. 200.

Ona modalita „kdyby“, velice blízká známému „jakoby“ (as if) značí takřka nezaznamenatelný skok v zapojení naší imaginace, skok, který neznamená přepnutí mezi pouhým vzpomínáním a představováním, nýbrž zesílení tvořivé síly imaginace, která je v „pouhém vzpomínání“ vždy již činná. V takovém přemítání pak můžeme kontinuálně přejít k představám časů budoucích (jaké to bude, až naše děti vyrostou, až tu nebude ten či onen atd.). Ten samý výkon imaginace je však aktivní i v plynulém přechodu k vyvolávání představ, o nichž víme, že se neuskuteční nikoli pouze s nejvyšší pravděpodobností (jako např. u představy, co by člověk udělal, pokud by byl prezidentem Spojených států), nýbrž které se neuskuteční s naprostou jistotou, např. přemítáme-li nad tím, jaké to asi je být ptákem či stromem. „Není obraznost aktivní počínaje prvním rozjímáním?“ navrhuje v odpovědi na otázku po počátku snění Bachelard. Snění je totiž, jeho slovy „stav, ve skutečnosti plně konstituovaný od prvního okamžiku. Téměř jej nevidíme počínat, a přesto počíná vždy týmž způsobem. Utíká od blízkého předmětu a ihned je někde daleko, jinde, v prostoru tohoto jinde“.12 Úběžníkem takového pohybu, který spojuje blízké a vzdálené je samozřejmě ta nejzazší dálka, vzdálenost, která se vzpírá naší představivosti, přesto ji stále napíná a vytváří tím perspektivu, která nás prostřednictvím zvláštní fúze s naší, domácí perspektivou blízkosti přivádí do stavu úžasu či údivu; dokonce i nad tím, co se nám bez tohoto promíšení horizontů jeví jako banální, obyčejné. Díky tomuto propojení blízkého a vzdáleného se obloukem neustále vracíme k nám samotným, neboť, jak píše Bachelard, 12

Tamtéž, s. 186.

Ondřej Dadejík

„skutečným produktem na této cestě snění nezměrnosti je vědomí zvětšování. Cítíme se povýšeni k důstojnosti obdivující bytosti“.13 Vracíme se tím k „přirozené aktivitě našeho znesmírňujícího bytí“, píše dále Bachelard, nejsme již bez odstupu „vrženi do světa“, ale probuzením imaginativní aktivity „otvíráme svět překročením světa viděného, jaký je, jaký byl, než jsme snili“. Navzdory tomu, že neztrácíme vědomí našeho chatrného a křehkého bytí, získáváme vědomí velikosti.14 Bachelardův odstup a přirozená aktivita zne smírňujícího bytí rezonují s jednou z poznámek Ludwiga Wittgensteina ze 7. října roku 1916. „Umělecké dílo je předmět nahlížený sub specie aeternitatis”, zapisuje si tohoto dne Wittgenstein, „a dobrý život je svět nahlížený sub specie aeternitatis”.15 Co však znamená nahlížet něco sub specie aeternitatis? Wittgensteinova odpověď je velmi blízká Bachelardově znesmírňující aktivitě imaginace. Oproti běžnému pohlížení na věci kolem nás, které ukazuje objekty „jako bychom se nacházeli mezi nimi“, neobvyklé pohlížení na věci kolem nás – to pohlížení, které vyvolává výše uvedený údiv a úžas – znamená podle Wittgensteina pohlížet na ně „zvnějšku“. „Jako věc mezi věcmi je každá věc stejně ne významná, jako svět je [každá věc] stejně významná“, pokračuje Wittgenstein ve své úvaze následující den.16 Avšak pohlížet na každou věc jako na svět, 13 Tamtéž, s. 187. 14 Tamtéž. 15 Wittgenstein 1961, s. 83. 16 Tamtéž.

vidět v ní celý svět souvislostí, které ji daly vzniknout a k nimž nutně směřuje, znamená, že svět sdílený společně s ostatními věcmi dočasně ustupuje do pozadí. Náš pohled zároveň překračuje hranice viděného a strom či list se stávají indexy procesů, které překračují rozměr dané chvíle a my v nich nahlížíme celý svět opakujících se každodenních, každoročních či dokonce planetárních rytmů, jejichž jsme součástí. Procesů, které v rozšiřujícím se napínání imaginace dalece překračují rozměr tohoto roku, našeho života, či dějin lidstva.

Les a nezměrnost Vraťme se však o pár kroků zpět a vyjděme opět od náhledu Holmese Rolstona III, který je do jisté míry souladný s výše uvedeným imaginativním překračováním a rozšiřováním viděného. Podle Rolstona III je nutné vnímat při estetickém oceňování přírody to, co není zjevné a zde podle jeho názoru zásadním způsobem pomáhá věda. „Podivuhodné věci se dějí v mrtvém dřevě, v podzemí, v temnotách, v mikroskopickém měřítku nebo pomalu v čase; tyto procesy nejsou k vidění, jejich ocenění však může být estetické“.17 Souvislosti, jež nám přinášejí popisy a příběhy, které nám poskytují přírodní vědy, tvrdí Rolston III, nám umožňují vnímat „hlubokou časovost“ (deep time), kterou odečítáme ve viděném – tvary nabývají na komplexitě a koherenci a jejich tmelem je to, co je skryté oku, řečeno slovníkem Cheryl Fosterové, avšak 17 Rolston III. 1998, s. 160.

Nelze pochybovat o tom, že důkladná přírodovědná znalost příslušného typu lesa a procesů, které se v něm odehrávají, může vést u poučeného vnímatele k výše popsané vyšší komplexitě a celistvosti. Nicméně, znalost procesů, jež nejsou „k vidění“, k nahlédnutí této „blízké dálavy“19, vést může, ale také nemusí. Stále přece, přinejmenším na intuitivní rovině, rozumíme rozdílu mezi Bachelardovým poetickým vztahem k okolí kolem nás a vědeckou klasifikací, tříděním, určováním téhož. Proti geografické a přírodovědné redukci popisované zkušenosti se výslovně vymezuje právě Bachelard. Ten se domnívá, že nám bez výše diskutované reflexe, která tematizuje charakter vnitřní nezměrnosti, může uniknout velmi důležitý rozměr zkušenosti světa, jenž se nabízí našemu pohledu. Za konkrétní příklad 18 Foster 1998, s. 127. 19 Naši úvahu bychom mohli rozšířit též o linii spojující dílo Aloise Riegla, Waltera Benjamina a Theodora W. Adorna. Skrze Rieglovo pojetí „nálady“ (Stimmung), které výrazně ovlivnilo Benjaminovo uvažování o auře, na které následně kriticky navazuje Adorno, můžeme sledovat jeden spojující moment, jímž je známé „jedinečné zjevení dálky, byť sebebližší“ (einmalige Erscheinung einer Ferne, so nah sie sein mag). Srov. Benjamin 1977, s. 15.; Benjamin 1979, s. 21.

LES A SNĚNÍ

volí les a ptá se v této souvislosti, čemu vlastně odpovídá nezměrnost Lesa.20 Nezměrnost v tomto smyslu se podle Bachelarda rodí z celku dojmů, nikoli z přesnosti změření či určení, a tyto dojmy, píše doslova, nemají nic společného s údaji geografů: „Nemusíme být dlouho v lese, abychom zažili vždy trochu úzkostný dojem, že se ‚noříme‘ do světa bez hranic. Nevímeli kam jdeme, brzy ani nevíme, kde jsme“, pokračuje Bachelard a má tím na mysli zkušenost běžného evropského lesa.21

přístupné mysli.18 V tom, co je blízké, smysly vnímatelné, co můžeme vidět, čeho se dotýkáme, v padlém kmeni, omšelém pařezu, v houbách nacházejících se kolem nás jsme zničehonic schopni nahlédnout hlubší strukturní vazby propojující nás nejen s geograficky mnohem rozsáhlejšími, nýbrž i temporálně vzdálenějšími procesy. Je to však nutně popis, a dokonce nutně vědecký popis těchto procesů, co nám umožňuje takovéto odhalení „intimní nezměrnosti“?

Zachycení tohoto dojmu „vnořování“, propadání se do hloubky lesa, jehož součástí je plynulé probuzení imaginace, nemá podle Bachelarda nic společného s tím, „co se k vyjádření objektivně nabízí“.22 To, co se snažíme uchopit a co nám zároveň při této snaze stále více uniká, co se rozpíná prostřednictvím toho, co je blízké – uprostřed lesa nemůžeme dominovat našemu okolí všeuchopujícím pohledem jako na rozhledně – je přesto určitá velikost, určitá hloubka. V takových chvílích si uvědomujeme les, ačkoli jej nemáme percepčně v moci. V takových chvílích prožíváme les, píše Bachelard, „stojíme před nezměrností na místě, před nezměrností jeho hloubky na místě“.23 José Ortega y Gasset medituje v jednom ze svých esejů „na místě“ takřka totožným způsobem: „Kolem mne je teď na dva tucty statných dubů a ztepilých jasanů. Je to les? Jistěže není: jsou to stromy, které z lesa vidím. Skutečný les se skládá ze stromů, které nevidím. 20 Bachelard 2009, s. 188. 21 Tamtéž. 22 Tamtéž. 23 Tamtéž.

Kdo nám však sdělí časový rozměr Lesa? Dějiny k tomu nestačí. Bylo by třeba vědět, jak Les žije své stáří, proč v říši obraznosti neexistují mladé lesy. Já osobně dokážu meditovat jen nad věcmi svého kraje. Umím prožívat onu dialektiku polí a zalesněných ploch, naučil mě to nezapomenutelný přítel Gaston Roupnel. V širém světě ne-já není ne-já polí stejné jako ne-já lesů. Les je dříve-než-já, dříve-než-my. Pokud jde o pole a louky, mé sny a vzpomínky je provázejí po celý čas orby i sklizně. Jakmile se zmírní dialektika já a ne-já, cítím louky a pole spolu se sebou, v určitém se-mnou, s-námi. Říší lesa je však to, co předcházelo. V takovém lese, který znám, se ztratil můj děd. Vyprávěli mi o tom, a já to nezapomněl. Bylo to kdysi, kdy jsem nežil. Mé nejstarší vzpomínky jsou stoleté nebo o maličko starší. To je můj starobylý les. A všechno ostatní je literatura.25 24 Gasset 2007, s. 28. 25 Bachelard 2009, s. 190-191.

LES A SNĚNÍ

Dálka, dálava, či hloubka odhalující se v blízkém okolí lesa nemá, jak jsme zjistili, pouze prostorový, nýbrž i časový charakter. Souběžně a neoddělitelně se propadáme do „časoprostoru“, jenž překračuje to, co lze bezprostředně vnímat smysly. Stejně jako odmítá Bachelard geografickou redukci „vnitřní nezměrnosti“, odmítá rovněž možnost, že bychom mohli její časový rozměr jednoznačně „spoutat“ jakýmkoli příběhem, byť narativní dimenze hraje v Bachelardově pojetí nezastupitelnou roli:

Využijme této hutné pasáže k propojení dosud nashromážděných zjištění. Abychom však mohli Bachelardova poetická vyjádření rozplést, je třeba zdůraznit několik bodů. Předně, autor výše uvedených řádků je schopen „meditovat nad věcmi svého kraje“, „umí prožívat onu dialektiku polí a zalesněných ploch“. Tato srozumitelná sdělení však získávají v dalším rozvinutí záhadný nádech. Co znamená, že „v širém světě ne-já není ne-já polí stejné jako ne-já lesů“? Proč je les „dříve-než-já, dříve-než-my“, zatímco pole nikoli? Jak mohou být autorovy vzpomínky stoleté, když víme, že se dožil pouze 78 let a jak mohou takové stoleté vzpomínky přispívat k odhalování intimní nezměrnosti lesa?

Les je od původu neviditelný – proto si jeho jméno ve všech jazycích uchovává přídech tajemství.“24

Projasnění by mohlo přinést rozlišení dvou dimenzí estetické zkušenosti prostředí, se kterým přichází již zmíněná Cheryl Fosterová. Ta rozlišuje mezi narativní a ambientní dimenzí estetické zkušenosti a snaží se ukázat, že většina modelů, které dnes kontrolují deskripci či interpretaci estetických hodnot, zdůrazňuje ke své škodě narativní dimenzi. Co je míněno narativní dimenzí? Je jí míněn referenční rámec, který upřednostňuje nám již dobře známý vztah mezi vnímatelným přírodním povrchem a neviditelnými, nehmatatelnými událostmi a procesy, jež jsou za ním skryty, předcházely mu nebo nezbadatelným způsobem „za ním“ spolupůsobí.26 „Narativní dimenze svazuje vnímatelné rysy přírodního prostředí s nejrůznějšími konceptuálními, informačními rámci a lokalizuje estetickou hodnotu ve schopnosti vnímatele vykonávat oceňující soudy ohledně určitých rysů přírody v rámci kontextu (či s odkazem k němu), v němž jsou 26 Foster 1998, s. 128.

Ondřej Dadejík

nahlíženy. Jeden z účinných příkladů narativní dimenze estetické hodnoty může být zaznamenán v tendenci estetiků a autorů píšících o přírodě a odkazovat k mytologickým a sociálním dějinám spojených s povrchem, který vnímají,“ píše Cheryl Fosterová.27 Fosterová prozíravě odmítá redukovat narativní rozměr estetické zkušenosti přírody na příběhy, které nám poskytují přírodní vědy či věda obecně. Uvažuje o široké narativní spleti, v níž se nikoli bezrozporně mísí běžná zásoba přesvědčení a kolektivní paměti, více či méně sofistikované „příběhy“ vědeckých teorií, místní legendy vyprávěné dosud žijícími domorodci, rodiči, příbuznými atd. Ve všech těchto instancích může dojít k náhlému vynoření latentně přítomného narativního pojiva naší zkušenosti, k již zmíněnému „rozpoznávání přírodního prostředí coby indexu procesů, jež nejsou přístupné oku, nýbrž mysli“.28 V takových chvílích „filtrujeme, syntetizujeme či uspořádáváme vnímatelné skrze referenční rámec, který je založen narativně, tzn. který kontextualizuje objekty před námi jako postavy ve zčásti neviditelném dramatu“, píše Fosterová.29 Jistě není obtížné si pod touto deskripcí představit nejrůznější vlastní situace, či prožitky, v nichž dochází k tomuto odhalujícímu rozšíření a modifikaci viděného prostřednictvím „zpřítomňující se“ sítě příběhů, do nichž jsme – slovy Paula Ricoeura – zapleteni. Především se však může stát srozumitelnější Bachelardova schopnost osobně meditovat 27 Tamtéž. 28 Tamtéž, s. 131. 29 Tamtéž.

„jen nad věcmi svého kraje“ a prožívat „dialektiku polí a zalesněných ploch“. Procházet svým krajem předpokládá pohyb prostředím, v němž je naše vzájemná interakce s ním založena na velmi hutné, po léta usazované narativní vrstvě, v níž se prolínají pohádky, pověsti, vyprávění prarodičů, dominantní, zasuté či dokonce vyloučené příběhy těch, kteří daný kraj obývají či obývali. „Čas orby a sklizně“ je mým či spíše naším časem, časem cyklicky opakovaných a z hlediska našeho života uchopitelných činností a procesů. Potenciál takového prostředí k meditaci v Bachelardově smyslu, tedy k aktualizaci těchto významů, ke zjevování těchto vyprávění ve viděném je podle očekávání vysoký. Co však s dialektikou polí a zalesněných ploch? K tomu, abychom mohli mluvit o dialektice, potřebujeme nějaký rozpor či konfrontaci, a tu nalezneme tehdy, když procházejíce se kolem polí našeho kraje náhle vstoupíme do lesa. V čem je tento přechod významný, alespoň pro Bachelarda? K tomu je třeba představit druhou zmíněnou dimenzi. Narativní dimenze estetické hodnoty plní mnoho funkcí, avšak soustředěnost pouze na ni může ve svém důsledku vytěsnit a potlačit odlišné, přesto neustále spolupřítomné hledisko, které Fosterová nazývá ambientní dimenzí estetické hodnoty. Pokud je toto hledisko zakryto zcela, můžeme mluvit podle této autorky o „indexikálním bludu“ (indexical fallacy).30 Tedy, stručně řečeno, jsme-li v zajetí tohoto bludu, potom je vše, co v přírodě a krajině vnímáme, redukováno právě jen na indexy, 30

Tamtéž.

Otevřenost vůči takovému potenciálu prostředí se zvyšuje, nachází-li se narativní dimenze ve vyrovnaném, byť napjatém vztahu s tím, co každý narativ nutně vylučuje, co se nevejde do příslušného zřetězení událostí, které ovlivňuje uspořádání vnímaného, tedy selekci toho, co z dané mnohosti rysů vybíráme jako důležité a co nikoli. Podle Fosterové v „ambientní dimenzi prostředí jako index konceptuálních rámců ustupuje do pozadí a my se střetáváme s přírodou jako odhalujícím se vnějškem, místem, kde se i zkušenost nás samých drasticky vzdaluje všední každodennosti. … Náš zvyk kognitivního rozlišování do kategorií se rozpadá tváří v tvář otevřenému střetnutí s něčím, co se samo prezentuje, přinejmenším na povrchu, jako radikálně jiné. Vzhledem k předcházející epistemologické kontrole se zdržujeme alespoň na chvíli balení všeho do úhledných kognitivních balíků.“31

LES A SNĚNÍ

a ambientní dimenze, procházíme-li se kolem polí, nebo vstoupíme-li – nejlépe náhle a bez předchozího plánu – do lesa. Les je totiž „dříve-než-já, dříve-než-my“, říší a časem lesa je to, co předcházelo a to, co předcházelo, nemá konce ani počátku. Ambientní rozměr lesa není vázán na rozpadání se narativních uchopení, s nimž máme co dělat uprostřed polí. Starobylost lesa vede přes vyprávění mého děda, který se v něm ztratil, v dobách kdy jsem nežil, za všechna představitelná vyprávění, za všechny vzpomínky mé i mé rodiny směrem k nezměrnosti. V takových chvílích, připomeňme, ačkoli neztrácíme vědomí našeho chatrného a křehkého bytí, získáváme vědomí velikosti. A všechno ostatní je, jak píše Bachelard, literatura.

odkazující k neviděným řetězcům faktů. Spěcháme-li na vlak, potom velký strom na rozcestí znamená pouze a jen to, že bychom měli začít běžet, neboť jsme teprve v půli cesty. Pro orientaci v daném prostředí je tato naprostá dominance narativní dimenze funkční, pro vnímavost vůči nevyčerpatelné mnohosti vnímatelných rysů a významů v něm ale nikoli.

„V širém světě ne-já není ne-já polí stejné jako ne-já lesů“, píše Bachelard. Převedeno námi využitou distinkcí, potom v širém světě kolem nás, v širém světě všeho, co zůstává stranou jakéhokoli vyprávění a jeho schopnosti vázat viděné i slyšené do koherentních celků, se liší pohyb na hraně narativní 31

Tamtéž, s. 133.

NPR Salajka [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

LES NA KRAVAŘSKU MEZI STŘEDOVĚKEM A INDUSTRIALIZACÍ Zdeněk Orlita

Pustina, nebo prostor protkaný stezkami? Les před kolonizací Na cestu dávným lesem se vydáváme nad rozevřenými knihami, urbáři, hospodářskými účty a zlomky středověkých listin, představujícími dnes

poslední paměť dávno ztracené krajiny. Hledání krajiny ukryté v textech nebo vyvolávání obrazu starého lesa ze změti slov. I takto lze vnímat tuto nejistou a riskantní výpravu, začínající v hlubinách lesů hranického újezdu někdy na konci 12. století. Putování dávným lesem začíná v šeru předkolonizačního hvozdu a vede nás kopci a srázy kolem Oder a Fulneku, ale i údolími s lužními lesy, lemujícími tok sílící řeky Odry. Cesty nás zavedou až k branám lesa Domorac, střežícího hranice na jižním okraji novojičínského panství na úpatí 33

Zdeněk Orlita

prvního z beskydských hřebenů. Hledání zakončíme na odlesněných mýtinách a holých stráních prvních desetiletí 19. století. Při hledání obrazu historického lesa lze kromě pramenů hospodářské povahy využít i zcela výjimečná svědectví. Jedním z nich jsou sny. Snové vize neodráží historickou realitu, v tomto případě skutečný vzhled lesní krajiny. Jejich autenticita spočívá spíše ve způsobu, jakým lidé v minulosti dnes již neexistující krajinu vnímali nebo jak ji vnímat chtěli. Zdůrazňují nejen jejich nadšení nebo okouzlení, ale upozorňují nás rovněž na strach a obavy. Své pocity z lesa zanechal v záznamech snů z prvních desetiletí 19. století rovněž hranický lékař, malíř, básník a zapadlý východomoravský polyhistor Josef Heřman Agapit Gallaš (1756-1840). V jeho snech se odráží hluboká ambivalence, s níž lidé ovlivněni romantismem k lesu přistupovali. 16. ledna roku 1827 se Gallašovi zdál sen, v němž kráčel cestou mezi poli obklopen „rozmanitými polními plodinami bujného a veselého vzrůstu”. Vše se změnilo ve chvíli, kdy dorazil k lesu, kde měla dále vést jeho cesta. „I počalo se nadále temníti ... přiblíživ se k samému lesu, počnu sám se sebou rozprávěti a přemýšleti, mám-li se do lesa vpustiti, neb myslím sobě, že jsem z pravé cesty k domovu zabloudil”.1 Gallaše, který se začal bázlivě ohlížet, zachránil ve snu až poustevník, který mu z lesní pustiny vyšel vstříc. V obrazech temného, nepropustného lesa ukrývajícího neidentifikovatelné ohrožení nás romantismus zavádí zpět do šera středověkého hvozdu, který je stejně jako 1 Nebeský 2002, s. 56.

na sklonku 12. století i nyní prosvětlen přítomností poustevníka. Jeden z prvních dochovaných textů, popisujících lesy na okraji Kravařska, uchovává listina z roku 1169. Metační či darovací texty diplomatického charakteru představují sice nedokonalý, nicméně jeden z mála dochovaných obrazů středověké krajiny.2 Hlavním cílem byl popis hranic a orientace v prostoru, který je v soudobém narativu vnímán jako souboj zemědělské půdy vesnic i polí se zalesněnou plochou. V tomto ohledu je obraz krajiny v listinách mnohem konkrétnější než jejich popis ve vyprávění kronikářů. Snad s výjimkou Kosmovy kroniky se většina textů nevyjadřuje v přesných geografických souvislostech a za popisovaným lesem se málokdy skrývá konkrétní porost v reálném prostředí.3 Ve výše uvedeném roce 1169 daroval Friedrich, údělný kníže olomoucké provincie, benediktinskému klášteru v Rajhradě místo zvané Hranice.4 Do lesů hranického újezdu vyslali poustevníka jménem Jurik, jehož úkolem bylo mýtit les a kultivovat toto pusté místo. Zmíněný poustevník zde pravděpodobně působil v roli průzkumníka či prospektora, prohledávajícího okolní krajinu a zjišťujícího možnosti kolonizace. Falsum listiny, které však vzniklo nemnoho let později (pravděpodobně na začátku 13. století v době sporu mezi rajhradskými benediktiny a hradišťskými premonstráty), popisuje mimo jiné vrcholně středověkou 2 Klimek 2014, s. 113. 3 K využití kronik jako narativního typu pramene pro popis vrcholně a pozdně středověkých lesů viz Klimek 2014, s. 40-48; Smlsal 2015, s. 69-79. 4 CDB I., s. 218.

NPR Mionší [foto Andere Seite Studio, srpen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

S odkazem na les evropského středověku jako ekvivalent východní pouště lze tedy chápat poustevníka hledajícího mezi korunami stromů odloučení, klid a prostor k usebrání či modlitbě.6 Jediný, kdo byl v kontextu křesťanské tradice schopen v tomto prostředí odolávat a bojovat s rezidui pohanských bludů a pověstí, byl právě jen poustevník či světec.7 Autor textu zdůraznil jeho dobrý život, mravy hodné následování i důstojnou pověst, která jej předcházela. V textu z konce 12. století vystupuje poustevník Jurik současně jako reprezentant mnišské komunity, kterou lze s ohledem na teorii cultura versus natura vnímat v rámci středověké krajiny jako specialistu na boj

krajinu hranického újezdu. Zalesněný prostor je zde vymezen potokem Žabníkem („Sebenik”) a řekou Odrou. O újezdu zde středověký písař hovoří jako o prázdném nebo pustém místu a rovněž odkaz na klučení lesů a zakládání polí vyvolává v čtenáři obraz zalesněné krajiny jako opaku zemědělské půdy. Zarážející je pouze latinský termín, kterým je les v textu pojmenován. Autor nepoužil výrazu „silva“, ale nazval zdejší porost jako „nemus“, což by spíše než hlubokému hraničnímu hvozdu odpovídalo pastevnímu lesu, lesíku či háji.5 Mnohem důležitější je zde odkaz k pustině či pustému místu („locum vasta“), vztahující se k odlehlé oblasti nedotčené lidskou činností. To vyvolává představu nebezpečného místa mimo ochrannou zónu vesnic a blízkých polí.

5 Termínem „silva“ obvykle texty listin či kronik označovaly vysoké lesy, zatímco slovo „nemus“ odkazovalo spíše k háji, porostu bez hustého zápoje korun stromů. Pro nižší les nebo křoviny se používalo slovo „rubetum“. Klimek 2014, s. 50. 6 O lese latinského středověku jako obdobě pouště viz Goff 1998, s. 65-66. 7 Gaži 2006, s. 44-47.

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

8 K interpretaci lesa v rámci protikladu cultura versus natura v prostředí českého středověku Klimek 2009, s. 746-747. 9 CDM I., s. 283. („Heremita enim quidam, Jurik nomine, vita et moribus imitandus, ciuis etiam vitam et mores digna sequitur fama, per uxorem meam Elisabeth mihi supplicavit, quatenus ipsum locum vasta horrentem solitudine robora succidendo et novalia praeparando inhabitaret“). 10 CDM I., s. 283. („Preterea ad occidentem, quantum ex ipso exstirpare velit nemore, manu propria demonstrans…“).

Pozvánka do předkolonizačního lesa nás přivádí na Kravařsko koncem 12. století a mnohem citlivěji než v pozdějších obdobích je nutné rozlišovat mezi různými podobami zalesněných ploch. Lesy byly sice již prosvětleny díky původnímu slovanskému osídlení, ale k cílené kolonizaci rozlehlých lesů ve vnitrozemí se teprve schylovalo. Až v průběhu 2. poloviny 13. století ustupuje prostor lesostepi i kompaktnějších lesních ploch otevřené zemědělské krajině. Rozkládaly se zde především rozsáhlé hraniční hvozdy, převážně bukovo-jedlové porosty, které mohly mít v některých těžko přístupných polohách i nadále charakter panenských, těžko prostupných pralesů s hustým zápojem korun stromů. Tyto lesy zasahovaly do naší oblasti zejména v jižní části budoucího novojičínského panství, kterou pokrýval rozsáhlý hvozd Domorac. Na západě se jednalo o lesy pokrývající hraniční pásmo Oderských vrchů a Vítkovské vrchoviny, tedy

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Jazyk středověkých listin se tak v mnohem podobá náboženským exemplům i narativním textům soudobých kronik, jejichž cílem bylo vytvořit negativní obraz lesa jako protipól christianizované a známé krajiny. Právě strach z neosvojeného prostoru představoval jednu z hlavních argumentačních linií v boji církevních autorit s rezidui zemědělsky neobhospodařovaných lesních ploch.11 Vedle hvozdu rekonstruovaného na základě útržkovitých textů listin, vyprávění kronikářů či příběhů z náboženských exempel existoval však i les „malých lidí”. Les každodenně navštěvovaný, protkaný bezejmennými stezkami, poznamenaný ohništi, prosvětlený přibývajícími pasekami a zabydlený chatrčemi těchto lidí od lesa.

s lesním prostorem.8 Les vystupující zde jako protiklad kulturní krajiny zastoupené především zemědělskou půdou, mohou efektivně proměnit pouze členové řeholního společenství. O kolonizační činnosti tohoto zástupce rajhradských benediktinů ve zdejších lesích knížete Friedricha informovala jeho manželka Alžběta Uherská, podle níž měl poustevník kultivovat a osídlit toto pustině se blížící místo právě kácením stromů a přípravou polí.9 O rozloze lesů vypovídá i další část textu, kde kníže Friedrich uvádí, že poskytl („ukázaje mu vlastní rukou“) poustevníku Jurikovi ke kolonizaci i další rozsáhlou část lesa směrem na západ.10 Poustevníkovo vyprávění o pustině představuje jednu ze základních poloh, kterou les vyplnil v myšlenkovém světě středověkého člověka. Místo za hranicemi civilizovaného světa se stávalo nebezpečným prostorem především v režii osobní imaginace. Popisuje těch několik málo slov vykreslených na pergamenu reálnou historickou krajinu nebo spíše odráží představy a myšlení středověkých autorů, jejichž vnímání přírody i krajiny bylo prostoupeno náboženskou symbolikou? Nebylo spíše nutné vytvořit les jako opak civilizace, zdůraznit protiklad řádu a neřádu? Byl tedy les na počátku 13. století skutečně pustým a bezútěšným místem? Krajinou, které se lidé raději vyhýbali?

11 Woitsch 2009, s. 30-31.

Zdeněk Orlita

prostor ohromného středověkého pralesa Střelná. Na výrazné části zalesnění se s ohledem na údolní meandry kolem řeky Odry podílely rovněž těžko prostupné lužní lesy. V této oblasti se rozkládaly především podmáčené doubravy zastoupené duby, buky a místy jedlemi. Les však i přes svou rozlohu a hustotu nebyl pustým místem a ještě před vznikem prvních rozsáhlejších vsí zde vedly řady bezejmenných stezek, křižujících prostor kolem hlavních obchodních cest. Na úpatí lesů se objevovaly samoty i větší dvorce a mezi nimi procházeli lovci, uhlíři, psáři, hajní, brtníci a poustevníci. Lidé, jejichž osudy i živobytí bylo stále pevněji navázáno na každodenní pobyt v lese. Ten pro ně byl místem obživy a mnohdy přechodným domovem. Dalším průvodcem předkolonizačním lesem v krajině, tvořící pozdější Kravařsko, je falzum listiny z roku 1201. Moravský markrabě Vladislav Jindřich daroval tehdy hranický újezd sahající až k potoku Vražný, premonstrátskému klášteru Hradisko u Olomouce. Text listiny je výjimečný nejen popisem zalesněné plochy, ale i zmínkou o lidech pohybujících se ve stínu lesa. Jedna z nejstarších metačních listin, zachycujících hranice újezdu, vymezuje zalesněný prostor zhruba od Železné brány k potoku Hradečný přes hřbet k říčce Suchá až k ústí Bečvy. S ohledem na zalesnění Kravařska je důležitá část textu popisující prostor kolem potoku Luha (kdysi Jesenice) a cestu z Hranic směrem na Nový Jičín. Písař listiny nás vede téměř výlučně po okrajích zalesněné plochy a popisuje její hranice. Hajní, lovci či brtníci,

pohybující se v tomto prostoru, se tak naučili orientovat podle potoků, říček, srázů, skal, příkopů, uměle navršených kopců i hraničních stromů. Hranice újezdu začínala na veřejné cestě vedoucí do Opavy, konkrétně nad potokem Vražný.12 Někde hned za potokem či říčkou se nacházela hromada nebo kopec, jeden z hraničních bodů typických pro středověk. Tento typ hranice se v lesích jednotlivých panství Kravařska udržel až hluboko do 18. století. Slovy listiny z roku 1201 se jednalo o uměle navršenou hromadu hlíny ohrazenou kolem dokola trámy nebo roubenou stěnou.13 Kopce, s nimiž se lze v pozdějších pozdně středověkých a raně novověkých textech setkat pod označením „Leberhaufen“, výrazně modelovaly terén lesa i jeho blízkého okolí.14 Někde po levé straně veřejné cesty z Hranic do Nového Jičína, poblíž místa zvaného Zlebina, se pravděpodobně nacházel mohutný hraniční dub. Strom samotný je označen za hranici, protože termín „hranicie” neodkazoval v kontextu metačních listin k probíhající linii, ale spíše k hraničnímu znamení.15 Kromě výše 12 CDB II, s. 365 („prima meta in via publica versus Oppaviam super rivulum, qui vulgo dicitur Wrasni”). K pokusu o rekonstrukci prostorových souvislostí a dohledávání lokalit v otevřené krajině viz ŠUSTEK 1990, s. 3-17. 13 CDB II, s. 366 („est acervus magnus, qui vulgo dicitur kopecz trabibus circumdatus”). Bohemismy byly v latinských listinách s ohledem na popis krajiny či hranic poměrně obvyklé. Nejčastěji se lze setkat s termíny „kopec“ nebo „hranice“. V prvním případě se obvykle jednalo o mezní znamení představované hromadou kamení. Pokud jde o „hranice“, mohl termín označovat i konkrétní způsob ohraničení (např. hluboký příkop, ale rovněž osamoceně stojící strom). Janiš - Šenkýřová 2004, s. 194. Slivka 2004, s. 9-29. 14 Chládek 2006, s. 23; Koláček 2008, s. 32-33. 15 CDB II., č. 352, s. 366 („circa predictam viam ad sinistram partem est quercus, et in ipsa est meta, id est hranicie”).

16 CDB II., č. 352, s. 366 („…usque ad arborem, que dicitur yedl, in qua sunt mete…“). 17 Latinským ekvivalentem lovce či lovčího byl „venator“ a jeho protějšek k lesníkovi „forestarius“. Nicméně z textů listin z období vrcholného středověku je zřejmé, že převažuje označení vycházející ze slova „venatio“ preferující tak lov jako hlavní činnost těchto lidí. Jan 1999, s. 194.

V březnu roku 1203 se zdejším lesem prodírali i hajní, kteří už před dvěma lety kontrolovali hraniční znamení v lesích hranického újezdu: Crisan, Lelek a Waczlaw. Z textu listiny je zřejmé, že si vybírali dobře viditelná místa. Tam navršili kopec („acervus”), do jehož základů vložili nějaké nezpochybnitelné znamení. Často se využívala keramika, železné hřeby nebo jen kovářské okuje. V listině z roku 1203 nazvali tyto předměty jako skrytá znamení („signa occulta”) a podobně jako v případě popisu krajiny v prostoru hranického újezdu i zde se o tyto hranečníky staraly dlouhé generace hajných. Vyměřování či pouhá obnova lesní hranice byla ve středověké praxi spojena především s pohybem. Objíždění či procházení konkrétního prostoru újezdu („circuitus“) demonstrovalo nejen akt vlastnické svrchovanosti nad daným územím.18 V mentalitě středověkého venkova byla totiž i nadále ukotvena víra v apotropaické účinky

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Přítomnost lovčích během vyměřování svědčí o jejich dokonalé znalosti zdejších lesů. Pomezný les byl již od raného středověku zeměpanským majetkem a lovci zmíněni zde latinským termínem „venatores” patřili pravděpodobně ke skupině knížecích služebníků, jejichž úkolem byla původně správa rozsáhlých hvozdů využívaných zeměpánem k honitbě. Slovo „venatores” označovalo v tomto případě osoby nižšího společenského postavení, většinou běžné lovce či hajné, kteří znali lesy z vlastní zkušenosti a téměř každodenně se v nich pohybovali. Lovecké povinnosti se v jejich osobnosti pravděpodobně spojovaly s běžným dohledem a v některých textech je složité oddělit od sebe lovce a lesníka.17 Na Moravě fungoval na přelomu 12. a 13. století údělný systém a tito knížecí „úředníci“ podléhali v prostoru konkrétního údělu vrchnímu lovčímu („magister venatorum”). Ten koordinoval jejich práci. Svou znalost terénu i místních pralesů měli lovci osvědčit i na přelomu února a března roku 1203, kdy je

moravský markrabě Vladislav Jindřich vyslal rozměřit hranice rozlehlého knížecího hvozdu Střelná. Ten se v prostoru Oderských vrchů a Vítkovské pahorkatiny svažoval směrem ke kotlině budoucího Kravařska. Les Střelná byl dalším pralesem, který markrabě daroval hradišťským premonstrátům k následné kolonizaci. Vedle Slavaty jmenovaného jako „magister venatorum“ se však v lese pohybovali i lovci či hajní, kteří museli znát hvozd ze svých pravidelných cest.

zmíněného dubu tak mohli v oněch letních dnech roku 1201 dorazit zeměpanští úředníci a lovčí v doprovodu hajných rovněž k jedli, jakožto pomeznímu znamení.16 K ověření či kontrole hranic byli přizváni lovci, kterým se obecně říkalo lovčí („venatores, quo vulgo lowci dicuntur”) jménem Hohol, Crisan, Lelek a Waczlaw.

18 Šlézar 2007, s. 155-156. Klíčovým byl samotný termín újezd („circuitus“ či „ambitus“) odkazující k obcházení či objíždění, jakožto základnímu předpokladu při středověkém prodeji či darování pozemkového majetku. Praxe byla pevnou součástí zemského práva a v mnoha textech právního charakteru nový vlastnický vztah začínal až po symbolickém objetí či obejití hranic. Viz Janiš - Šenkýřová 2004, s. 193.

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

Zdeněk Orlita

kruhu pramenící ještě z předkřesťanské tradice.19 Na prahu 13. století tak byl prales Střelná i lesy hranického újezdu svědky rituálu, kdy skupina zeměpanských úředníků a snad i klášterních poddaných putovala zalesněnou krajinou a zaznamenávala podobu jednotlivých znamení.20 Procházeli podél potoků, roklí, skal i osamocených stromů, ale setkávali se rovněž s hraničními mohylami, kupami a kameny.21 Středověká praxe vytyčování lesních hranic se v kontextu šlechtických velkostatků dochovala ještě v období raného novověku. Příkladem může být detailní popis hranic mezi panstvími Šternberk a Sovinec z roku 1586. Hned na začátku obchůzky využili vrchnostenští úředníci jilmu a jedle, mezi nimiž byla vzdálenost čtyři sáhy. Do kmenů vyryli kříže a do prostoru mezi ně zakopali pravděpodobně keramický hrnec naplněný uhlím a prosem, přičemž všichni přítomní se měli na onen hrnec podepsat. Až potom zde navršili veliký kopec hlíny.22 Rituální výprask, obvykle udílený synům místních sedláků, odkazuje 19 Slivka 2004, s. 9-29. 20 Přítomnost vesničanů jakožto svědků při rozměřování hranic je doložena pro období 12.-13. století. Například falzum z roku 1210 uvádí vesničany či rolníky pod pojmem sousedé („mete sunt per venatores assignate, vicinis non contradicentibus“). CDB II, č. 364, s. 393-397. 21 Ke způsobům ohraničování a liniovým hranicím pozemků během středověku. Lukačka 2004, s. 61-65. 22 ZAO-Ol, AMO, sign. M1-1, inv. č. 787, fol. 23r-24v („…kde do Morawicze zeyff wpadá jsme na Jilmie prostrzedni založili a na něm z jedné strany k zeyffu dolu dwa krzizie, jeden dule a druhý na wrchu a erb J.M.K. udielali a do wrchniho krzizie krziz zielezny s znamenim J.M.K. vrazili, a týmž způsobem z druhy strany toho jilmu k Diebßkelleru jsme krzizie a erb panie Ederu udielali a týž krziž železný do wrchniho krzizie vrazien jest“. Za upozornění na existenci tohoto pramene děkuji PhDr. Janu Štěpánovi Ph.D. z olomoucké pobočky Zemského archivu v Opavě

rovněž k tradici dochované na Kravařsku ještě na sklonku 18. století.23 Lovci tedy obcházeli hranice, kontrolovali postup klučení a především hlídali zvěř. Lov jelenů, daňků a divokých prasat měl být nezadatelným právem zeměpána. Udržovali tedy neproniknutelné hvozdy jako místo vyhrazené pro lovecké kratochvíle, ačkoliv se postupem času prostor revírů zmenšoval. Staly se z nich jakési pozůstatky nekultivovaného porostu obklopeného zemědělskou, vyklučenou půdou. Hajní se po lesích mnohdy nepohybovali sami, ale obvykle je doprovázeli muži v lovecké službě. Jací však byli tito „lidé na lovu”? Vodiči loveckých psů neboli psáři („caniductores”), sokolníci („falconarii”) nebo bobrovníci („castorarii”). K nim se ve středověkých slezských a moravských lesích přidávali ještě holoti, pacholci starající se o psy a vlkovýjci („ululatores”), které využívali pravděpodobně jako honce či vábiče. Zatímco účast lovců se sokoly odkazuje v období vrcholného středověku k aristokratické zábavě, s pomocí psů mohli v lesích štvát zvířata rovněž lidé nižšího stavovského postavení. Obcházeli samoty a roztroušené dvorce, potulovali se po lesích, přespávali v chatrčích či pod otevřeným nebem, snad až příliš často byli svědky 23 ZAO-Ol, AMO, sign. M1-1, inv. č. 787, fol. 25v („A na tymž kopczi jsou ode mne Jana z Horky Pawel syn Michla Heyncze z Rudného a Mocz syn Jokle Heyncze z Lomnicze mrskáni a každému na památku dwa groše dány…“). Rituálního výprasku nazývaného v německém jazykovém prostředí „Pritschen“ využívali vrchnostenští úředníci hranického panství ještě v roce 1776, když vyměřovali na půdě rozparcelovaného hospodářského dvora novou vesnici Hrabětice. Viz Orlita 2012, s. 3133. K dalšímu přetrvávání praxe srov. Šlézar 2007, s. 155-161.

NPR Mionší [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

24 CDB I., č. 279, s. 245 („Omnes homines eiusdem ecclesie sancte Marie absolvo a succisione silve, excepto illo loco, ubi ipsi solent succidere e a caniductoribus eos liberos esse volo…“). 25 CDB II., č. 375, s. 411 („Homines etiam Breunovensis monasterii ab omnibus exactionibus et gravaminibus, que vulgariter dicuntur narok, zvod, narez, nozleh, et a retibus ad venationem nostram ducendis et a victualibus canibus dandis ipsorum que custodibus, qui holoti vocantur…“). 26 CDB II., č. 321, s. 321 („Prohibemus etiam, ne venatores nostri vel caniductores in abbatia vel eorum villis sine abatis et fratrum concensu pernoctent vel aliquid ibi inferant violentie, et hoc sub poena decem librarum monete provincialis, nisi placuerit abbati et fratribus eis aliquid gratie in victualibus inpendere“). 27 K prostředí lesa jako prostoru pro upevňování mužské identity prostřednictvím lovu a navazujících rituálů Čapský 2009, s. 207-222.

násilných scén a museli živit věčně hladové psy. O mravech a zvycích těchto lidí „z lesa” svědčí i zeměpanská privilegia z 13. a 14. století osvobozující především české i moravské kláštery a jejich vesnice od povinnosti poskytovat lovcům, psářům a holotům nocleh. V únoru roku 1177 zbavil kníže Soběslav II. poddané kladrubského kláštera povinnosti starat se o „psovody“.24 V březnu roku 1220 osvobodil král vesnice břevnovského kláštera od povinnosti vpouštět holoty na noc do svých chalup nebo krmit jejich psy.25 V listopadu roku 1228 zakázal Přemysl Otakar I. lovcům i psářům přenocování v klášteře Velehrad a jeho vesnicích bez opatova svolení.26 Rovněž zdůraznil, aby se vyhnuli veškerým násilnostem, k nimž měli lidé pohybující se v lese mimo civilizovanou krajinu mnohem větší sklony. Delší pobyt v lesích spojený s lovem a často extrémními životními podmínkami mohl upevňovat vzájemnou mužskou solidaritu, která mnohdy potlačovala i sociální rozdíly.27 Společně sdílená dobrodružství i rituály spojené s každodenním životem mimo kulturní

Zdeněk Orlita

prostředí zanechávaly však na jejich aktérech stopy, komplikující jejich návrat do společnosti. Zdejšími lesy se však neprodírali pouze lovci, hajní, sokolníci nebo psáři. Bylo zde možné potkat také řemeslníky, kteří zajišťovali další suroviny nezbytné pro život ve středověkých dvorcích a samotách. Dřevěné uhlí, dehet, vosk, med a především samotné dřevo táhlo do hloubi lesů množství lidí, kteří zde často trávili dlouhé týdny. Především uhlíři a brtníci se během své práce dostávali hluboko do nitra lesů a je jen těžko představitelné, že by se každý večer vraceli zpět do vesnic nebo dvorců. I těžko prostupné lesy tak byly protkány sítí stezek a poznamenány stopami přechodného pobytu: ohništi, příležitostnými chatrčemi či sruby poblíž uhlišť či medařských brtí. Brtníci a včelaři („custodes apium” nebo „melifices”) spravovali v lesích roje divokých včel, vybírali jejich med a pravidelně odváděli knížeti dávky.28 Ve středověkých textech jsou mnohdy označeni i jako zemědělci či rolníci („rustici”) a je možné, že vybírání medu v lesích patřilo pouze k příležitostným sezónním povinnostem. Jejich každodenní práce spočívala v procházení lesů a hledání vhodných stromů pro nové brtě. V pozdním období měl každý z nich svůj cejch, kterým nově usazenou brť označil. Brtě obvykle otvírali v termínu po sv. Duchu a kromě medvědů se museli mít na pozoru především před „dráči čili oukradnými vybírači včel”.29 Pravidelně s sebou během svých lesních cest museli přenášet rovněž nářadí nutné k provozování řemesla: zátvor (prkno k uzavření 28 Knížecí brtníci byli někdy v listinách označováni rovněž jako „mellis solutores“viz Třeštík-Krzemieńska 1964, s. 650. 29 Chadt-Ševětínský 1913, s. 751-754.

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, srpen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

brtě), víchu (znamení, že strom již má svého medaře) a ostrve. Jednalo se o kmeny s napůl osekanými větvemi používané jako primitivní žebřík. Vedle medu, jediného dostupného sladidla středověku, přinášeli brtníci do dvorců a vesnic rovněž vosk, surovinu naprosto nezbytnou pro slavení křesťanské liturgie.

Velké tažení proti divočině Les a jeho proměny během středověké kolonizace Sedláci a chalupníci, kteří ve vesnicích Kravařska umírali na prahu 19. století, odkazovali svým

30 K technice kácení lesů a získávání zemědělské půdy v období vrcholného středověku viz Klápště 2005, s. 177-181. 31 K problematice pařezinového hospodaření srov. Woitsch 32 Kolonizační činnost v prostoru severní Moravy a Slezska lze pro období 13. století sledovat téměř výlučně na základě listin publikovaných v rámci edičního projektu Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (svazky II.-V.). K okolnostem sestavování a dochování jednotlivých

Vzhled zdejších lesů se výrazně proměnil během druhé poloviny 13. století. Vpád uherského vojska Bély IV. do moravských přemyslovských držav zpustošil v roce 1253 většinu původních slovanských osad, rozkládajících se na úbočích pralesů Střelná, podél lužních hvozdů při meandrech řeky Odry i kolem lesa Březová („Wald Brezaw“) na severu Kravařska. Krajinu bylo nutné znovu osídlit. Zeměpán proto pozval německé kolonisty, kteří zde putovali pod vedením říšských lokátorů, přebírajících později v řadě lokalit úlohu prvních fojtů. Podstatou německé kolonizace bylo podobně jako v případě klášterního zakládání vsí na přelomu 12. a 13. století rozsáhlé mýcení lesa a jeho proměna na zemědělskou půdu. Při svém příchodu do těchto končin kolonisté narazili na

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

S ohledem na rekonstrukci krajiny na základě archivních pramenů lze prostor pozdějšího Kravařska na konci 12. století vnímat jako zalesněnou krajinu.32 Před příchodem německých kolonistů zde

jako ostrovy v moři zeleně již kotvily uzavřené sídelní útvary slovanských osad. Druhové složení a hustota lesů byla však minimálně v blízkosti vesnic ovlivněna zemědělskou činností a pralesovité porosty s těsným zápojem korun stromů se rozprostíraly spíše v podhorských oblastech na úpatí Oderských vrchů nebo Beskyd.33 Zhruba v místech mezi toky řek Moravice a Odry se táhl zemědělskou činností dosud nenarušený knížecí hvozd Střelná, o němž se v listině moravského markraběte Vladislava Jindřicha z roku 1203 hovoří jako o „rozsáhlém a prostorném lese“.34

potomkům kromě jednoručních či obouručních seker a pil rovněž klučovnice. Tyto zvlášť upravené, dlouhé motyky doprovázely rolníky již od vrcholného středověku a společně s těžkými sekerami k přetínání kořenů byly neodmyslitelnými pomocníky při jejich souboji s pasekami. Podstatou kolonizační činnosti bylo mimo jiné mýcení lesů, které však představovalo pouze počáteční a lehčí úsek cesty rolníka za zemědělskou půdou. Venkovany, kteří sekerami pokáceli les a vymýtili křovinný podrost, čekala nyní samotná paseka.30 Až klučením pařezů získával rolník půdu pro budoucí pole. Když však rolníci a příležitostní dřevorubci odložili své sekery, otevřela se před nimi planina s nápadně vysokými pařezy, jež se rozhodně vymykají dnešní představě mýtiny. Vyšší pařezy mohli sedláci mnohem snáze dobývat ze země, nebo je nechat obrůstat a v případě stromů s rychlým obmýtím zde pravidelně rubat a získávat palivové či tyčové dříví. Tyto pařeziny či výmladkové lesy obepínající po celý středověk i raný novověk vesnice byly jako typický zástupce kulturně modifikované krajiny vzdálené temným, nepropustným hvozdům.31

lokačních listin viz Berger 1905, s. 2-3. 33 K zalesnění v prostoru Kravařska na přelomu 12. a 13. století viz Seidl 2001, s. 581-586. 34 CDM II., č. 11, s. 14 („ex solita nostre benignitatis munificentia silvam quamdam satis latam et spatiosam, ad nostri principatus dignitatem pertinentem, denominatam Strelna, inter Odram et Moravam iacentem…“). K rozsahu hvozdu viz Berger 1915, s. 125-174; Seidl 2001, s. 240-242.

Zdeněk Orlita

nemálo osad, dvorců i samot, jejichž názvy se vracely k usilovnému mýcení lesních ploch. Etymologický rozbor názvů vesnic i městeček na Kravařsku odkazuje ke každodennímu styku a komunikaci mezi původním slovanským obyvatelstvem a německými kolonisty. V horském masivu na okraji ustupujícího pralesa Střelná se pravděpodobně nacházela samota Spálov („Sponau”), jejíž název se však i přes povrchní spřízněnost se slovesem „spálit“ („verbrennen“) váže spíše k osobnímu jménu „Spal“ (majetek Spalův).35 Přesto se lze setkat s pověstí odkazující na vesnici založenou na místě starší spálené osady.36 Neméně zajímavá je rovněž německá mutace Sponau, která může souviset s výrazem pro třísku nebo dřevěný odštěpek „Span“.37 V nížinné oblasti směrem k toku Odry osady Pohořílky („Schimmelsdorf”) a Kujavy („Klantendorf”) naznačují vesnice na vyklučené půdě. Navíc názvy mnohdy odkazují k způsobu odlesnění a je zřejmé, že se často využívalo žďáření či příležitostných požárů. Příznačné jsou i názvy kravařských vsí, které vznikly vymýcením konkrétního druhu lesa: Jeseník (jasan), Březová (bříza) nebo Dub. Rovněž vsi Straník, Loučka a Poruba mohou svými názvy vypovídat o založení těchto osad na původně lesní půdě. S lesem mohla nepřímo souviset i horská obec Kojetín, rozkládající se mezi Svincem a Stranickým kopcem. Podle pověsti se zde usadil 35 Šrámek 1970, s. 6-7. 36 Šustek 1970, s. 8-9. 37 Německá mutace Sspanaw (1615), Spanav (1630), Span (1633), Spannaw (1676), Sponau (1718) vychází z proměny slova, k níž došlo převzetím původního českého slova po příchodu kolonistů z říše. Přípona „ov“ byla zaměněna za „aw“, přičemž časem zcela odpadla. Rovněž se lze v období kolonizace setkat se záměnou slovanského „l“ za německé „n“. Šrámek 1970, s. 7.

Kojata, jeden z jedenácti pacholků (snad psářů) konajících službu na nedalekém hradě Starý Jičín. Vznik Janovic se připisuje lovci či hajnému Janovi a za prvními usedlostmi v Hostašovicích měl stát údajně zdejší ptáčník Hostaša (Eustach). Při okrajích hvozdů se tak během druhé poloviny 13. století začaly objevovat vesnice vznikající na základě nového, německého práva. Říšským importem zde nebyl pouze nový vlastnický vztah rolníků k půdě, ale rovněž charakteristický půdorys nových osad, využívajících přímého spojení s okolní zalesněnou plochou. Tyto nové tzv. lánové lesní vsi („Waldhufendorf”) vznikaly doslova na kořenech mrtvých stromů a pozvolna pronikaly do hloubi okolních lesů. Vyznačovaly se protáhlým půdorysem podél cesty či potoka. Selské usedlosti navazovaly kolmo k hlavní komunikaci a byly od sebe odděleny zahradami. Prvním vesnicím, kterým se podařilo expandovat až do nitra dosud neobydlených lesů, vévodily obvykle selské grunty tzv. franckého typu. Uzavřené, v případě rychet opevněné dvory obrácené štítem do návsi s dlouhými pruhy polí táhnoucími se za humna až k lesu.38 Tam někde se nacházel prostor na rozmezí lesa a obdělávané půdy. První kontaktní zóna a místo, kde sedláci poprvé vstupovali do stínu stromů. Nejdříve se však museli prodrat přílohem nebo divokými zahradami plnými planých hrušní či třešní, ztrácejících se na okrajích lesa. Většina z nich sváděla pravidelný boj s náletovými dřevinami a rychle se zmlazujícími stromy, jako byly například habry. 38 Weigl 1903, s. 114-118; Ulrich 1920, s. 36-49.

39 Teorii o slovanském původu názvu poprvé publikoval Ferdinand Liewehr. Viz Liewehr 1926, s. 64-66. Nadále je respektována většinou badatelů. Srov. Hosák 1960, s. 113-114; Turek 1978, s. 8; Jurok 2011, s. 15. 40 Jurok 2011, s. 15. 41 Ziegler 1943, 6-7.

Celý rozsáhlý les mezi Odrou, Jičínkou a Sedlnickým potokem pokrytý podmáčenými doubravami s příměsí jedle tvořil hraniční oblast původních držav pánů z Hückeswagenu. Tento hraniční les mohli zdejší rolníci ve středověku znát rovněž pod názvem Hukovec („Hugowald”). Nicméně o lese Hukovec se prameny zmiňují i v 16. století. V česky psaných textech se lze dočíst o „Hukovščí, jinak les Oderský“ a kopiář

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

V prostoru kolem hospodářského a správního centra pozdějšího novojičínského panství existovaly v době příchodu německých kolonistů původní slovanské osady Hůrka, Starojická Lhota, Janovice, Jičina, Palačov a Petřkovice. K hustě zalesněnému prostoru mezi hradem Starý Jičín a dnešním Novým Jičínem odkazuje i etymologický rozbor názvu místa. Původní slovanské pojmenování Dičín je odvozena od slova „dík“ označující divoké prase. Oblast mohla být známá jako místo výskytu divokých prasat a součást loveckého hvozdu.39 V tomto ohledu se mohlo jednat o okrajovou část rozsáhlého pohraničního pralesa zmiňovaného již ve falsu listiny z roku 1169 a oddělujícího severomoravský prostor od slezského Holasicka.40 Místo bylo opět zmíněno v donační listině hraběte Arnolda z Hückeswagenu jako „Ditschin“.41 Sekery a motyky nově příchozích rolníků se začaly zakusovat do dubů či buků porůstajících aluviální půdu zavlažovanou korytem říčky Jičínky. V prostoru zdejšího lužního porostu podél této říčky se začaly rozrůstat lesní lánové vsi Kunín (Kunwald–Kunův les) a Šenov (Schönau–Krásný luh). Na přelomu 13. a 14.

století byl prostor na sever a východ od hradu Starý Jičín až k hranicím řeky Odry a Sedlnického potoku porostlý souvislým lesem. Nové průseky začaly v tomto období prosvětlovat lesy kolem dnešního Libotína a kolonisté se usazovali v osadách Žilina („Söhle”), Rybí („Reimlich”) a Libhošť („Liebisch”). První usedlosti stály v menších lánových lesních vsích Loučka („Ehrenberg”) a Vlčnov („Wolfsdorf”) pravděpodobně již během času Arnolda von Hückeswagen v polovině 13. století. Lesu měli němečtí kolonisté vyrvat také půdu pro ves Hukovice („Hausdorf”), která měla vzniknout přímo v nitru hvozdu. Zalesněná plocha jižně od vesnice se ještě v první polovině 19. století označovala jako „Der hohe Wald” a navazovala na starší pojmenování lesa „Huchwald”–„Hukovec” nebo les poblíž Odry „Oderwald”. Založení Hukovic s největší pravděpodobností nesouvisí s kolonizační činnosti Arnolda z Hückeswagenu, ale s působením lokátora Huga.42 Daleko pravděpodobnější je, že během klučení lesa a následného vyměřování lánů pro Kunín a Bartošovice zůstal v krajině mezi plužinami obou obcí prostor, do nějž vklínili novou vesnici.43

I les si bral časem zpět půdu ležící ladem. Přesto patřily lesní lánové vsi na Kravařsku k pokrokovým sídelním útvarům pronikajícím postupně do nitra lesa a především umožňovaly rozložit mýcení na delší časové období.

42 Hosák 1960, s. 117. Jako tzv. Hugovu vesnici („Dorf eines Hugo“) uvedl Hukovice rovněž Karl Berger. Viz Berger 1933, s. 139. 43 Seidl 2001, s. 312-313.

44 Turek 1937, s. 85-86. 45 Na samotnou kolonizaci se odkazují pouze dvě listiny z roku 1293. Dne 26. února roku 1293 prodal Oldřich z Lichetnburka jistému Štědroňovi fojství ve vesnici Jílovec. Fojt, si mohl k pokrytí každodenních potřeb rychty vydržovat krčmáře, pekaře, kováře, řezníka a ševce. Současně mu majitel panství poskytl právo lovu na nízkou zvěř („confirmo etiam tabernam liberam, pistorem, carnificem in omnibus liberos, fabrum et sutorem…confirmo, ut habeat plenariam libertatem in eisdem bonis piscandi, venandi minores feras, et uolatilia capiendi“) CDM IV., č. 313, s. 397. Na lov nízké zvěře v okolí Funeku odkazuje rovněž další listina z roku 1293, kdy prodal Milíč z Cítova s vůli svého pána Oldřicha z Lichtenburku 27 lánů fojtovi Tyelmanovi z Děrného („concendo, ut habeat plenam libertatem piscandi, venandi minores feras…“) CDM IV., č. 314, s. 398. K postavení dědičných fojtů na severní Moravě a v Horním Slezsku viz Matějek1959, s. 190-220.

Souběžně s klučením a zakládáním lánových lesních vsí se řada německých kolonistů usidlovala rovněž v původních slovanských osadách, které pozvolna přebíraly německé zvyky. Osady vznikající na principu německého práva, zajišťující novým kolonistům zemědělskou půdu za přesně stanovených podmínek, musely inspirovat rovněž obyvatelstvo starých vesnic.47 Tímto způsobem rozšířili kolonisté Děrné („Tyrn”), Jílovec („Eilowitz”), Pohořílky („Schimmelsdorf”), Pohoř („Pohorsch”), Kletné („Klöten”), Jestřábí („Jasterdorf”), Lukavec („Luck”), Bravinné („Brawin”) a Bílov („Biealu”). Je zřejmé, že před započetím rozsáhlého mýcení zde tedy existovaly prosvětlené plochy a lesostepi v ostrovech od Lukavce k Pohořílkám a v prostoru mezi Jestřábím, Pohoří a obcí Kletné.48

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Rovněž v prostoru budoucího fulneckého panství začali během posledních desetiletí 13. století prosvětlovat zdejší lesy kolonisté německého původu. Lokátory si najímali tehdejší majitelé fulneckého hradu, vypínajícího se na ostrožně nad Husím potokem. Páni z Lichtenburka patřili na sklonku 13. století k předním zakladatelům vesnic na základě německého práva a mýcení lesů zde nabralo poměrně rychlý spád.45 Odlesňování zde kromě zak-

ládání vesnic souviselo i s těžební činností, protože oblast musela být již v období vrcholného středověku známá svými nalezišti rud. Žíly olovnatých (galenit) a zinkových (sfalerit) rud lákaly kromě stříbra do zdejších lesů osadníky a těžební činnost v lesních tratích dokládají jejich názvy. Stříbrná hůrka a Stříbrný kopec na katastru Jerlochovic, Stříbrné jezírko v lesích na cestě z Jestřábí do Pohoře nebo Zlatý důl v Pohoři. Současně s prostorem pro nově se budující město vznikaly na čerstvě vyklučené půdě rovněž nové vsi Jerlochovice („Gerlsdorf”), Stachovice („Stachenwald”), Hladké Životice („Seitendorf”) a Butovice („Botenwald”), hlásící se svými názvy k osadám vzniklým na lesní půdě.46

NPR Salajka [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

olomouckého biskupa Marka Khuena jej klade do míst poblíž Nové Horky. Pravděpodobně se názvem Hukovec označovalo zalesnění poblíž pravého břehu Odry od hranic Kunína k Nové Horce.44 Vedle dlouhé sídelní šňůry vsí táhnoucích se podél pravého a levého břehu Jičínky prosvětlili rolníci zalesněnou plochu mezi horou Kotouč a prvním hřebenem beskydského masivu a stavěli zde rolnické usedlosti budoucí lesní lánové vsi Ženklava („Senftleben”). Do lesů ve stínu horského masivu se začaly zařezávat rovněž prosvětlené pásy osad Mořkov („Murk”) a Veřovice („Wernsdorf”).

46 Berger 1933, s. 132-133; Turek 1940, s,. 21. 47 Turek 1940, s. 22-23. 48 K rekonstrukci ostrovů slovanského osídlení v rámci budoucího

Zdeněk Orlita

Mýcení lesů v prostoru kolem Vrchů, Dolejších Kunčic, Větřkovic a Nového Vrbna souvisí s kolonizační činností benediktinského opatství v Trebíči.49 Zdejší řeholníci získali v polovině 13. století rozlehlý zalesněný újezd Semislav rozkládající se jihozápadně od Hradce nad Moravicí.50 V nedalekém lese „Brezaw” („Wald Brezaw”) položeném na jedené z hlavních cest směřujících z Hranic přes Vyhnanov na Hradec založili v sousedství již existujících slovanských osad Jančí („Jantsch”) a Gručovice („Groitsch”) nové probošství. Březovou zmiňuje poprvé listina z roku 1238, kde se v rámci újezdu Semislav kromě luk, pasek i potoků uvádí rovněž les Brezaw.51 Zhruba v 50. letech 13. století začali v prostoru poblíž hlavní trasy na Polsko vedoucí skrze les Brezaw stavět první usedlosti budoucího městečka Březová („Briesau”).52 V období po smrti krále Přemysla Otakara II. však třebíčské opatství zastavilo mýtiny a vesnice kolem Březové olomouckému biskupství. O dalším rozsáhlém mýcení lesů v prosKravařska kolem roku 1250 srov. Seidl 2001, s. 586. 49 Výše uvedené obce tvořily zhruba od poloviny 13. století majetkové zázemí březovské expozitury benediktinského probošství. Srov Skupien 2005, s. 1-6; Týž 2014, s. 201-202 50 Újezd Semislav vlastnil původně moravský šlechtic Semislav z Morkovic, přičemž tuto zalesněnou oblast získal jako věno Vojtěch z Pernštejna jako manžel Semislavovy dcery. Nicméně v třicátých letech 13. století byl pověřen funkcí probošta v kanonii premonstrátek v Doubravníku a v roce 1238 zdejšímu konventu újezd daroval. Les Březová byl původně součástí tohoto rozsáhlého újezdu. Svátek 1958, s. 2. 51 „Sunt autem termini prenominati circuitus tam in longitudine quam in latitudine a silva domini episcopi in Zlawcob a Zlawcob usque ad silvam Gradezcensem et ab eadem silva usque terminos silve, que Brezaw nominatur…“. CDB III/1, č. 174, s. 216, 52 K působení třebíčských benediktinů na Březovsku srov. Foltýn 2005, s. 255-256.

toru budoucího Fulnecka nás informuje lokační listina olomouckého kanovníka Theodoricha z Fulštejna.53 Ten v roce 1301 předal jistému Konrádovi (Chunrad) les či háj („quoddam nemus nostrum fideli nostro Chunrado”) k úplnému vymýcení („ad exstirpandum”) a založení vesnice Steinbach.54 Budoucí fojt Konrád obdarovaný dědičnou rychtou najal většinou osadníky německého původu a nová vesnická komunita se řídila hlubčickým právem. Nicméně nová ves uprostřed lesů nedostala nakonec název Kamenný potok („Steinbach”), ale začali ji nazývat po jejím lokátorovi a prvním fojtovi Kunčice („Kuntzendorf”).55 Na zakladatelskou činnost kanovníka Theodoricha / Dietricha (Dětřich) v okolí bývalého lesa mezi Husím potokem a Červenkou odkazuje i rozsáhlá lesní lánová ves Větřkovice („Dittersdorf”) a menší osada Goldseifen, která se již během první poloviny 16. století připomíná jako pustá. Na jejím místě vznikla v roce 1727 vesnice Nové Vrbno. Během středověké kolonizace zmizely hlubší hvozdy ve vnitrozemí Kravařska. Zbývající les si podmanily místní vrchnosti i sedláci z okolních vesnic a využívali jej jako zásobárnu dřeva, lovecké revíry, pastvu pro dobytek. Stavěli zde milíře a vybírali med divokých včel. Hrabali listí, osekávali větve, kosili trávu, lovili i pytlačili.

53 Schünke 1927, s. 93-96. 54 CDM V., č.127, s. 131-132. 55 Lokační listinu odevzdal opavskému archivu v roce 1936 poslední potomek dědičných rychtářů odvozujících svůj původ od Konráda, Richard Teltschik. Jednalo se o nejdelší kontinuální držbu selské usedlosti na Kravařsku. Teltschik 1935, s. 81-87.

V období raného novověku byly již zalesněné plochy fulneckého, oderského, novojičínského i bíloveckého panství poměrně intenzivně obhospodařovanou krajinou. Především nepřetržitá těžba dřeva, lov zvěře a lesní pastva naplňovaly společně s migrujícími uhlíři, kolomazníky či drasláři lesy od brzkých ranních hodin. Dochované archivní dokumenty evidující tuto činnost jsou ne vždy ideálními, nicméně dostupnými průvodci zdejšími lesy pro období od 16. do 18. století. Jejich vzhled lze rekonstruovat prostřednictvím normativních textů (urbáře, hospodářské instrukce, lesní řády), účtů (účty purkrabského i lesního úřadu, zástřelné, rejstříky zvěřiny), korespondence (relace o stavu lesů) a vzácně i narativních textů (šlechtické deníky). Dochované urbáře klášterních vesnic spadajících pod fulneckou augustiniánskou kanonii (urbáře z let 1600 a 1728) a celého fulneckého panství z roku 1628 si okolní krajiny všímají jen velmi ojediněle.56 Nejstarší ucelenou výpovědí o podobě zdejších raněnovověkých lesů jsou až katastry. Lánové rejstříky reflektující stav usedlostí po třicetileté válce se k podobě krajiny nevyjadřují a nejstarší popis raně novověkých lesů kolem moravského Fulneku Hospodářská instrukce pro úředníky fulneckého panství. Kapitola věnovaná lesům, rok 1685 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937]

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Obraz lesa na Kravařsku v období raného novověku

Zkrocený les

56 ZAO, Augustiniáni Fulnek, Urbář augustiniánské kanonie (1728) inv. č. 160.

Prvním fulneckým lesem, který dominikální fase evidují, byl legendami opředený Hauswald. Pověsti o zlatě ukrytém ve zdejších lesních rolích a úvozech po dlouhé generace jitřily představy místních měšťanů i sedláků z blízkých Stachovic. Vyprávění o prutu otvírajícím brány k pokladu i víra v havrany a černého psa s žhnoucíma očima hlídajícího cestu se tradovaly až hluboko do 19. století.59 Les Hauswald nacházející se dle dominikální fase při „fulneckém hradu“ („An den Burg Fulneck“) se táhl od valchy při stachovické cestě podél Husího potoka směrem k Dolnímu předměstí. V lese byl ještě v polovině 19. století lom na kámen. Dalším panským lesem poblíž města byl Hirschwald pokrývající kopec vypínající se proti zámeckému vrchu a svažující se ke korytu Husího po-

Protokol s chalupníkem Josefem Füßlem ze Stachovic obviněným z pytláctví, 11. únor 1815 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937]

57 MZA, fond D3, sign. 213 (Dominikální fase pro panství Fulnek, 1750). 58 K možnostem dominikálních fasí pro popis lesů v rámci moravského markrabství viz Nožička 1957, s. 117-121. 59 Ulrich 1924, s. 111-112.

Francois Bouricheque: mapa Pohoře, 80. léta 18. století [sbírka ČUZK].

ZDeNěk OrLIta

pochází až z let 1749 –1750, kdy byla pořizována tzv. rektifikační akta a posléze i dominikální fase.57 ty si v desátém sloupci rubriky všímají panských lesů, jejichž rozlohu počítají na měřice. Podobně jako v Čechách byly i na Moravě lesy rozděleny do čtyř skupin, a to podle jejich kvality a možností odbytu dřeva. tereziánský dominikální katastr nabízí tedy souhrnný, i když ne vždy reálný pohled na stav moravských lesů v polovině 18. století. Majitelé lesů se totiž zdráhali přiznat rozlohu v plném rozsahu, protože jejich elaboráty sloužily k výpočtu zemské daně. Zástupci moravské šlechty se snažili obraz panských lesů spíše podhodnocovat.58

Carl Biela: Lesní mapa pohořského hájemství (trať Lahnengeheg), rok 1810 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 2278]

toka. Mezi vesnicemi Jestřábí a Pohoř se nacházely lesy Niederwald, Zieb Wald a úzký a široký zakázaný les („Schmahl und Braith verbottener Wald“).60 Cestou od Pohoře směrem k vesnici Kletné se podél polí táhl jedlový les či lesík označovaný v polovině 18. století jako „Scheibiger Pusch“. Les mezi Hladkými Životicemi a Suchdolem lemovaný vrchnostenskými oderskými loukami se jmenoval Krummbachwald a kousek dále se nacházel lesík, jemuž daly jméno okolní louky a nivy, „Wießen Waldl“. Les u Pohořílek nesl jméno vesnice a zdejší sedláci jej znali jako 60 MZA, fond D3, sign. 213 (Dominikální fase pro panství Fulnek, 1750).

„Schimmelsdorfer Waldt“. Poslední z panských lesů se rozkládal u osady Nové Vrbno. Kopíroval samotnou hranici fulneckého panství a jako rozlehlý bukovojedlový les se tyčil proti vesnici Kamenka na oderském panství hrabat Lichnovských. K soupisu lesů připojili komisaři stručnou poznámku o ejich povaze. Převažující dřevinou zde byla i nadále jedle pomíšená s bukem a částečně doplňovaná lípami a březovými houštinami. Poslední větší množství dřeva prodali z panských lesů po veliké vichřici v roce 1740 a kolem poloviny 18. století se hovoří o zdejších lesích jako o „zruinovaných“. Komisaři si na závěr stěžovali, že především stavební dřevo ke stavbám

61 MZA, fond D3, sign. 213 (Dominikální fase pro panství Fulnek, 1750). „Die Unterthanner Ihre eigene Wälder nicht haben, auch die hiesige obrigkeith wegen kleinen habenden Waldungen weder Stamm noch Brännholtz niemahlen unverkauffen pfleget, so pflegen die Unterthanner dieses Dorfs wie die Stamm- sowie Brännholtz in deren Troppauer Waldungen solches 2 Meilen von hier … erkaufen“. 62 MZA, fond D3, sign. 213 (Dominikální fase pro panství Fulnek, 1750) „Daß dieses Dorff in hohen, kalt und steinigten Gebürge lieget“.

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Poměrně podrobný obraz lesů na fulneckém panství v období pozdního baroka zachytil kartograf Francois Bouricheque, který v závěru sedmdesátých let 18. století vypracoval pro říšská hrabata z Vrbna sérii kolorovaných map. Ty rozlišují panské, poddanské i farní lesy a všímají si tak charakteristických detailů, jakými byla například postupně zarůstající pole poblíž větších lesů, hranečních kop, kamenů, solitérně stojících památných stromů a příkopů.63 Mapa Pohoře znázorňuje vesnici ovinutou ze všech stran prstencem nejvýše položených lesů tohoto panství. Na severovýchodě se rozkládal smíšený les Cíp („Die Zipf“), který po obou stranách lemovaly stezky od Fulneku k Odrám scházející se v místě hranečního stromu. Pod svahem v prostoru dnešní okresní silnice vedla tzv. dolní cesta („Untere Zipf Weg“) a horním okrajem lesa tzv. horní cesta, kterou bylo možné projít přes Jestřábí do Fulneku („Obere Zipf Weg von Odrau über Jasterdorf nacher Fulneck“). Na něj navazoval skutečně rozsáhlý les porůstající celý pohořský svah zasahující podél původního Vyhnanova až k toku řeky Odry, kde postupně přecházel v jiný porost táhnoucí se směrem k Mankovicím. Les, o který se ještě v polovině 18. století přela oderská s fulneckou vrchností, nesl příznačný název Zakázaný les rozdělovaný pohořskou cestou do Oder na úzký a široký („Schmale verbothene/Breite verbothene Wald“).64 V roce 1569 se měl sporný les Dívina rozdělit, a to „od studánky

nebo opravám panských budov musí zdejší vrchnost nakupovat a zdaleka dovážet. Na smutný obraz zdejších lesů, jejich prořídlost a postupující nedostatek smýtitelného stavebního i palivového dříví odkazují i poddanské přiznávací fase z poloviny 18. století. Sedláci a ostatní rolníci z Kujav museli nakupovat dřevo z dvě míle vzdáleného opavského lesa, přičemž platili za jeden sáh měkkého 1 zlatý 6 krejcarů a sáh tvrdého dřeva 1 zlatý 30 krejcarů.61 Fulnecký purkmistr Max Schindler a městský fojt Johann Zimmerman začátkem srpna roku 1749 potvrdili, že poddaní z okolních vesnic nemají téměř žádné lesy, a z těch vrchnostenských nelze prodávat ani dříví na otop, ani ke stavbě. Většinou musí dovážet dřevo z „opavských lesů“ vzdálených dvě míle. Přičemž za jeden silný kmen jedle platí až 4 zlaté a podobně musí nakupovat trámy, desky a latě. S podobným nedostatkem se potýkali vesničané z Moravských Vlkovic a Jerlochovic. Životičtí uvedli, že nakupují stavební a palivové dříví v „opavských a hradeckých lesích“ („so muß dieses Dorff das Stamm und Brännholtz in deren Troppauer oder Grätzer Waldungen 2 auch 3 Meyl von hier in diesem Preys, wie die vorgehende Dorffschaften erkauffen“). Poměrně blízko to měli k opavským lesům obyvatelé Valtéřovic, vesnice usazené na „vysokých, chladných a kamenitých kopcích“.62

63 Francois Bouricheque: Grundris des zur Herrschafft Fullneck gehörigen Dorffs POHORZ, welcher die zu diesen Dorf gehörige obrigkeitlich- und unterthänige Realitäten als Felder, Wiesen, Waldung und andere Apertinentien geometrisch vorstellet und den Inhalt eines jeglichen Corporis Area durch ein Repertorium nach den Mährischen Maas entwerfet. 1779. 64 Srov. Turek 1940, s. 212-213.

Mýcení lesů a prodej dřeva se ve fulneckých vrchnostenských lesích řídil v období raného novověku instrukcemi pro lesní pojezdné, přičemž nejstarší z nich se dochovala z období kolem roku 1700.67 Zájemci o nákup stavebního nebo palivového dříví se měli lesnímu pojezdnému nahlásit okolo svátku sv. Michala (29. 9.), přičemž lhůta byla stanovena na tři týdny. rovněž měli uvést počet dřeva v provazcích. Potom se hajní museli vydat do lesů a za přítomnosti purkrabího panství, fojta a dalších přísežných označit obvyklým cejchem všechny kmeny určené ke smýcení, ať se již jednalo o dřevo pro vrchnostenské potřeby nebo kmeny určené k prodeji. V navazující instrukci pro hajné („Forsters Instruction“) se dovídáme o bezpečnostních opatřeních doprovázejících uložení raznic pro cejchování stromů. ty měly 65 Tamtéž, s. 213. 66 ZAO, Vs Fulnek, inv.č. 1951, karton č. 65, nefoliováno („…an denen Bergen liegende- und von der so genanten Ziw, bies an die Pohorzer Berge sich erstrekenden –sonsten aber ins gemein: das Verbothene und lauth alten Urbarii Ziwenberg benambsten Stuck Waldes…“). 67 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937, sign. III., karton č. 12, nefoliováno („Ordnung wie eß mit Verkauffung deß Brenn- und Bau Holtz, wie auch bey der Würthschafft notturfft, gehalten werden sollte“).

být v době mimo procházení lesů uzavřeny v truhlici a dva klíče uloženy u přísežných, kteří je směli vydat pouze v přítomnosti hajných purkrabímu nebo hospodáři v místech, kde se vydává dřevo. Po expedici dříví cejch opět uzamkli v truhlici. Lesy se v prostoru fulneckého panství uzavíraly o Velikonocích a po tomto termínu již hajní dovnitř nikoho nevpouštěli.68 Pastva v barokních lesích byla i nadále velkým problémem a jitřila vztahy mezi vrchností a obyvateli fulneckého venkova. toto napětí nevyřešil ani lesní řád Marie terezie a ještě v prvních desetiletích 19. století porušovali zákazy především chalupníci a vyháněli dobytek do blízkého podrostu. Dne 22. září roku 1812 se ve vrchnostenské kanceláři fulneckého panství sešli lesní pojezdný Josef Siegret, panský úředník Josef Lutz, aktuár Josef Michalský, majitel větrného mlýna v Pohořílkách Josef ullrich a tamní krejčí Matthias Hermann. Dobytek obou jmenovaných měl nadělat velké škody na mladém porostu v lese při hranicích s vesnicí Bravinné. Podle lesního pojezdného vysadili v těchto místech nový smíšený les skládající se z bříz, borovic a smrků a mezi ně nasadili i sedmdesát olší. Nicméně tento mladý porost byl opakovaně spásán dobytkem, který zde vyháněli obyvatelé sousedních Pohořílek. Lesní pojezdný na to několikrát upozorňoval, nicméně před čtrnácti dny se mu v „tomto novém lese“ podařilo chytit šest krav a jednu ovci, které patřily majiteli větrného

LeS Na kraVařSku MeZI StřeDOVěkeM a INDuStrIaLIZaCí

Výkaz o prodeji dřeva („ Register Vber daß verkauﬀte︀ Holtz“) v lesích bíloveckého panství, rok 1732 [ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 983]

slove Hraničná až po potok Vyhnanov“ a současně je zmíněn i les s názvem Vyhnanovec „jdoucí od potoka Vyhnanova až po stezku k horám Pohorským“.65 až v srpnu roku 1733 prodal les hrabě František Leopold Lichnovský svému fulneckému rivalovi Václavu Michalovi z Vrbna.66 Ještě na sklonku barokního období jej místní sedláci i oderští měšťané rovněž nazývali jako Dívina. Další rozlehlý hvozd „Berg Burck Wald“ se táhl podél Mankovic až po kletenský les, kde se opět přimykal k hranicím fulneckého panství.

68 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937, sign. III., karton č. 12, nefoliováno („Auf Ostern sollen die Wälder gesperth vnd niemandt darin gelassen werden“).

Zdeněk Orlita

mlýna a krejčímu z Pohořílek. Škodu na lesním porostu vyčíslil na 35 zlatých vídeňské měny.69 Dne 12. října roku 1843 dokončil na fulneckém zámku Karl von Immhof relaci o stavu lesů na fulneckém panství a zanechal nám tak jednu z posledních zpráv o vzhledu lesní krajiny před rokem 1848.70 Fulnecké lesy spravoval tehdy vrchnostenský hospodářský úřad ve čtyřech velkých revírech. Stachovický revír zahrnoval lesy kolem Fulneku včetně lesů Hirschwald a Krumbachwald, poměrně vzdálený les nacházející se zhruba dvě hodiny cesty v nivách oderských luk poblíž Pustějova. V tomto polesí spravovali hajní rovněž zámeckou oboru s bažantnicí, lesní prostor, kterému vtiskli na počátku 19. století Čejkové z Badenfeldu výrazné romantizující rysy. Poměrně rozsáhlý byl Pohořský revír dělící se na čtyři hájemství v prostoru mezi vesnicemi Jestřábí Kletné a Pohoř.71 Třetím byl lukavecký revír včetně Bílovského lesa („Biellauer Wald“) a poslední revír zahrnoval lesy u Nového Vrbna. Dominantní dřevinou zde byla nadále jedle bělokorá, která se zde vyskytovala v čistých jehličnatých lesích nebo pomíšená s bukem.72 Smíšené jedlovo-bukové lesy 69 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1947, sign. XIII., karton č. 46, nefoliováno. 70 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1947, sign. XIII., karton č. 46, nefoliováno („Relation über den Zustand der zur Herrschaft Fulnek gehörenden Waldungen“). 71 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1947, sign. XIII., karton č. 46, nefoliováno („Klöttner Gehege, Lahnen Gehege mit der Parzelle Scheibige Busch, Berg Gehege, Jasterdorfer Gehege mit der Parzelle Naserwald“). 72 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1947, sign. XIII., karton č. 46, nefoliováno („Sämtliche schlagbare und mittelhöltzer verhalten durchgehends die Weißthanne als prädominierende Holzart, zum Theil in reinen Beständen, zum Theil mit der Rothbuche mehr und weniger gemischt“).

se v polovině 19. století nacházely především ve stachovickém revíru, konkrétně v zámecké oboře a v pohořském revíru kolem vesnice Kletné a Pohoř. Silně pomíšené lesy byly rovněž v porostní třídě mladšího tyčového dřeva („Stangenholz“) s maximální výškou kmene dvacet metrů. Mnohem častěji zde rostly i smrky, borovice a břízy. V říjnu roku 1843 si hajní fulneckého panství všimli, že smíšené bukovojedlové lesy i přes přirozené zmlazení nerostou očekávanou silou a v případě, že bylo nutné provést holoseče, pak mýtiny úspěšně zalesňovali modříny, smrky a borovicemi.73 Rozloha a skladba lesů na území bíloveckého panství se v souvislejším popisu zachovala až v urbáři z roku 1696.74 Vrchnostenský úředník si při popisu krajiny kolem jednotlivých vesnic všímal vedle hor, potoků nebo řek rovněž lesů a tak lze pro konec 17. století sledovat v této části Kravařska nejen hustotu zalesnění, ale například i poměr listnatých a jehličnatých stromů. Mezi Lubojaty a Lhotkou se v roce 1696 nacházel jedlový les Zinnberg, který dal pravděpodobně jméno jedné z místních obecních tratí. Na zdejší lesní louce či pastvině se pásla hříbata. Několik kilometrů severně se u vesnice Bítov rozkládal jedlový les začínající u hranic se sousedními Těškovicemi u bítovského mlýna. Les se táhl směrem na jih pod bítovským dvorcem až k hranicím s vesnicí Lhotka a na mapě stabilního katast73 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1947, sign. XIII., karton č. 46, nefoliováno („ist der künfftige Wiederanbau mit glücklichen Erfolg betrieben und den abgeholzten Plätzen eine aus Lärchen, Kiefern und Fichten gemischte vollkommene Bestöckung gegeben worden“). 74 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6.

75 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 97r-98v. 76 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 98r. 77 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 158r („zu Brawen ihren mit Lukauer gemeinde strittigen Wald, Sbitke genannt“).

Lesy v prostoru kolem Výškovic navazovaly v několika místech na pozemky klášterní vesnice Slatina, patřící proboštům augustiniánské kanonie ve Fulneku a od severozápadu byly sevřeny úbočím rozsáhlého Opavského lesa. Nedaleko hranic s vesnicí Těškovice se rozkládal jedlový Černý les („Schwartzen Wald“) a poblíž zemské cesty směřující do Opavy mohli zdejší vesničané vkročit do dubového lesa („Eichen Waldt“), tvořeného vedle dubů i jedlemi a lípami. V jeho blízkosti se nacházely rovněž velké borovice („die grossen Kiefern“). Na závěr popisu krajiny kolem Výškovic písař dodal, že lesy jsou kolem „rozličné“ a jako první jmenuje smíšený les Sagitschka („Zajíčka”) tvořený jedlemi, duby a lípami. Les se táhl od hranic se Slatinou severním směrem až k Hrabství, kde bylo možné najít hraniční kopce a stromy poznamenané křížky. Dalším velkým lesem, táhnoucím se až za výškovická pole, byl Kamenolom („ein großer Thanen Waldt Steinbruch genanndt“), v němž rostly převážně jedle.79 U Lubojat se rozkládal jedlový les („Thon Waldt“) a lemoval na jedné straně louky Tísku a z druhé

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Ti, kteří se vydali severovýchodně od Bílovce mohli poblíž Lhotky narazit na malý pastevní lesík („Weyden Pusch“), položený podél potoka za zahradou Tomanna Hrubeše. Les se zde nacházel ještě v devadesátých letech 17. století, nicméně podle urbáře byl v roce 1696 vykácen, vyklučen a prostor využívali okolní vesničané jako louku. Při popisu krajiny v prostoru kolem Lhotky a Bravantic si vrchnostenský úředník všímal i jednotlivých stromů a uvedl,

že vedle louky tehdejšího rychtáře Matyáše Sonneka uskakuje hranice od potoku směrem k olši a odtud k hrušni. V těchto místech vedla mezi lhotskými a bravantickými poli poměrně široká cesta pro koně.78

ru byl ve třicátých letech 19. století označen jako Hájek. Kolem hranice obce Lubojaty podél selských polí probíhal ještě malý lesík Horka („Pusch Horka“).75 Dalším menším lesem, nacházejícím se v blízkosti Bítova, byla spíše houština Bítovská horka („Pusch bitowska Horka“), ležící u lubojatské cesty poblíž pole zahradníka Vavřince Plachého a sedláka Pavla Richtera.76 Poblíž polí patřících vrchnostenskému dvoru proti Zbyslavicím ležel další menší les nazvaný v urbáři Březový lesík („ein Bircken Pusch“) „plný rozličného dříví“, k němuž měl ze svého pole nejblíže sedlák Georg Wysske. Cestou z Bílovce do Fulneku se projíždělo vsí Bravinné, za níž se rozkládal rozlehlý bukovojedlový les zvaný Sbitke, o nějž se sedláci z Bravinného přeli se sousedním Lukavcem.77 Nad tímto lesem směrem na severozápad pod dolním Novým dvorem rostl jedlový les Bravenčík („Wald Brawenczik“). Poblíž Hrabství a Skřípova je zmíněn Lipový les („Linden Waldt“).

78 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 102r („Neben deß Mathes Sonekhs der Zeith Richters Wieße, springet die Gränitze auß dem Fleßel herauß auf eine Erle, von dar auf einen Birnen Baum, so zwischen denen Blaschkowitzer und Broßdorfer Feldern ein breiter Roßen Weg zur Granitze bey der Seiths gelassen…“). 79 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 125r.

Lesy v Mlýnském údolí (Mühlgrund) poblíž Oder [Muzejní spolek Rolleder, Odry]

strany jej obklopovaly vrchnostenské bílovecké nivy. Spíše jako lesík byl popsán les nazývaný chráněný („der Hege Pusch genanndt“), rozkládající se mezi selskými poli naproti Lhotce a Bravanticím. Z tohoto lesa se každých sedm let prodávalo dřevo za 70 až 80 tolarů. Za vesnicí Lubojaty podél cesty směrem na Bítov lemoval východní stranu cesty kus lesa již tehdy nazývaný Potoky, porostlý mladými jedlemi.80 Dále zde byly dva lesíky nacházející se při hranici se Lhotkou, a to Slípky a Hrabovec („…einer Slipky und der andere Hrabowetz genanndt“). Dřevo se v nich mýtilo a prodávalo každých sedm let. Jedlový les smíšený s břízami táhnoucí se pod poli lubojatských sedláků nesl jméno Pod kopcem nebo Hůrka.

80 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 124r. („Weiter ist ein Stuck Waldt hindter dem Dorfe beym Bittawer Wege gelegen, die Potoken gennandt„).

Poblíž vesnice Tísek ležel mezi poli místních sedláků lesík Mostovec „plný všelijakého živého dříví“, kde měla zdejší obec dovoleno hnát dobytek na lesní pastvu a současně se zde mohly bezplatně řezat pruty k opletům plotů. Zdejší rolníci se vydávali rovněž do lesíku Křižinec, který se nacházel severně nad tíseckými loukami nedaleko těškovických hranic. Každých sedm let z něj vrchnost prodávala dřevo za 43 tolarů. Dalším byl Dobrkovec, ještě v první polovině 19. století převážně jedlový les na východní straně proti Lubojatům a Bítovu, částečně probíhající podél potoka. Jižním směrem od vesnice Tísek se rozkládal les Sahumnik, kde vrchnost rovněž mýtila sáhové dřevo vždy jednou za sedm let. S ohledem na vzhled barokní krajiny a možné podoby soudobého lesa je zajímavý popis hranic mezi Tískem a Slatinou, patřící fulneckým augustiniánům a horním předměstím Bílovce. V rámci nově obnovené hranice mezi obcemi navršili tehdy umělé kopce hlíny, v jejichž základech byli tzv. svědci, v tomto případě kovářská struska či okuje („mit großen Koptzen worinen der Schmidt Zünder eingelegter zufinden“). Pod hranicí s Bílovcem vedl příkop a podél zemské cesty vedoucí od Bílovce na sever do Opavského lesa stály hraniční lípy, hrušně, buky a duby se znamením křížů na kmenech („auch Linden, Biernen Baume, Buchen, Eichen, mit eingehawenen Kreitzer bezeichnet“).81 Nejstarší rejstříky těžby dřeva ve vrchnostenských lesích bíloveckého panství se dochovaly až od třicátých let 18. století. Evidují v průběhu jednotlivých měsíců spotřebu stavebního i palivového dříví, přičemž registr potvrdil převážně dřevo prodávané 81 ZAO, Vs Bílovec, Urbář panství Bílovec (1696), inv. č. 6, fol. 83v-84r.

82 ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 983, karton č. 236, nefoliováno („Register vber verkauffte Holtz von ersten April bieß letzten May Anno 1732“). 83 ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 983, karton č. 236, nefoliováno („George Friedel abgeschälte kleine aychel 4 stuckh, 3 klaffter lang, nach dem Rothgärbern liegendt verbliebene…“).

V roce 1750, tedy o osmnáct let později, prodávali vrchnostenští úředníci dřevo smýcené v Jedlovém lese u Bítova. Na konci ledna roku 1750 koupil Georg Richter z Lubojat kmen a desky za 1 zl. 36 kr. a dne 28. února si mlynář Johann Murtzke přijel pro dva kmeny lípy. Dřevo prodávali vrchnostenští úředníci i v letních měsících a začátkem června si lubojatský bednář nakoupil dřevo na výrobu sudů za necelé 4 zl. V listopadu se prodávalo i uschlé a poškozené dříví. Gerog Lazecký z Lubojat koupil suchou lípu za 1 zl. a Hans Seidler kmen jedle za necelé 2 zl. Poškozené dříví („von Wetter beschädigte“) odebral na podzim i Georg Stain. Do výškovického lesa pojmenovaného v rejstříku jako Zlatnice přijel pro dřevo v březnu roku 1750 i dědičný fojt z Životic a dva tamní sedláci, kteří koupili osm dubových kmenů za 12 zl. a hned po něm dorazil i purkrabí či vrchní úředník fulneckého panství, který nakoupil 45 dubových kmenů za necelých 41 zl. Dubové klády pořizoval v květnu roku 1750 i butovický šafář nebo dědičný rychtář z Komárova u Opavy. Do listnatého lesíku Při lukách přijeli na konci května opavští koželuzi a nakoupili mladé duby. Dřevo se v únoru těžilo rovněž na Zaječím vrchu a podle rejstříku se prodávaly pouze dubové kmeny. V říjnu koupil na Zaječím vrchu od lesního úřadu zdejšího panství dřevo i tolerovaný bílovecký žid Lazar. Ten si vybral padlé a ležící, shnilé a suché dubové dříví za 8 zl. Dřevo jezdili na

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Horky koupil dřevo za 42 kr. a zedník ze sousední Slatiny si vybral kmen lípy, za nějž zaplatil 1 zl.84

poddaným z okolních vesnic. Podle soupisu z května roku 1732 se toto jaro prodávalo dřevo smýcené ve Výškovickém lese, a to poddaným z několika obcí.82 Z Velkých Albrechtic se jednalo např. o rychtáře Georga Broßmanna, který v květnu koupil „pohořelý“ dubový kmen za 12 krejcarů a jedli za 2 zlaté a 48 krejcarů. Matyáš Worke blíže neurčený strom na prkna či fošny za 1 zlatý a 6 krejcarů a Andreas Blosch kmen jedle za 1 zlatý. Rychtář ve Výškovicích zaplatil 1 zlatý a 6 krejcarů za tři malé dubové kmeny a z Výškovického lesa brali ten měsíc dřevo rovněž vesničané z Tísku. Matyáš Lech koupil jednu desku (36 kr.), Foltin Tisovský čtyři menší duby (1 zl. 30 kr.), Pavel Dluhosch vyplatil za dřevo „zanechané v lese cizími lidmi“ 36 krejcarů a Jan Lazecký si odvezl kmen poražené jedle (1 zl. 24 kr.). V květnu se prodalo dřevo také bíloveckým měšťanům, z nichž barvíř Franz Bernhewer nakoupil deset velkých desek za 8 zlatých. Georg Friedel zaplatil 1 zl. za čtyři malé již odkorněné duby o délce tří sáhů, které nechal v lese ležet koželuh. Ten potřeboval ke zpracovávání svých kůží pouze dubovou kůru bohatou na třísloviny.83 Podobně nakoupil odkorněné kmeny dubů po bíloveckém koželuhovi zdejší felčar Franz Fellix. Nicméně pro dřevo si v květnu roku 1732 přijeli do výškovického lesa i zájemci z okolních panství. Například koželuh Johann Frank si do Opavy odvezl dva malé duby (36 kr.), nejmenovaný mlynář z Nové

84 ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 983, karton č. 236. Zájemci o bílovecké dřevo z vesnic mimo panství byli evidováni zvlášť („Frembden Vnterthannern“).

ze Zvole během 2. poloviny 16. století. Existence vyklučených lesních ploch na okraji lesů kolem Oder naznačuje, že místní venkované či oderští měšťané, kteří tyto kluče („Flecken”) najímali, provozovali i lesní polaření. Oderští poddaní tak využívali poměrně úrodnou půdu získanou vymýcením lesa. Tyto kluče či klučenice nebylo možné dobře orat a poddaní museli pole obdělávat motykami (kopaničárství). V polovině 16. století se tak do hloubi oderských lesů i nadále zařezávala drobná políčka protkaná remízkami, táhnoucími se až k okrajům vlastního lesa a ovesné či žitné klasy se zde vlnily dokud jim to dorůstající stromy dovolovaly. Lesy v prostoru tzv. Skalních sklepů (Felsenkeller) nad Odrami [Muzejní spolek Rolleder, Odry]

Rozlohu a podobu zalesnění v krajině oderského panství těsně po třicetileté leté válce lze rekonstruovat na základě urbáře z roku 1650. O mnohem větší rozloze lesů a blízkosti, s jakou obklopovaly pole i obecní pastviny poblíž města a okolních vesnic ještě v polovině 16. století svědčí vznik menších luk či polí (tzv. „Flecken“). Podle zpráv z roku 1650 byly tyto zalesněné plochy vyklučeny již za pánů

Urbář z roku 1650 představuje rovněž velmi stručného průvodce jednotlivými lesy, které po třicetileté válce obepínaly město a katastry okolních vesnic. Na prvním místě se zde hovoří o dostatečně velkém lese nazvaném Suchý („Dörr“), přičemž pokud jde o jeho skladbu, uvedl písař pouze „dříví všeho druhu“.86 Zalesněná plocha lesa Suchý se rozkládala v náhorní poloze kolem vesnice Dobešov („Dobischwald“) a byla sevřena koryty Dobešovského potoka a potůčku Suchá. Jako poměrně kompaktní, rozsáhlý a vzrostlý jehličnatý les („Hochwald“) bez vnitřních pasek nebo mýtin je Suchý znázorněn ještě na mapě stabilního katastru ze třicátých let 19. století. Pouze v tratích „Vorderfeld“ a „Überschar“ táhnoucími se západně od vesnice Dobešov se do lesa vklínily zemědělsky využívané klučeniny, drobná políčka a louky. Podle indikační skici obce Dobešov, do jejíhož katastru počátkem 19. století les Suchý spadal

85 ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 983, karton č. 236, nefoliováno.

86 Urbář panství Odry z roku 1650 je dnes zachován pouze v opisu v rámci díla Antona Rolledera. Rolleder 1903, s. 196-213.

Zaječí vrch kupovat i poddaní fulneckého panství a v roce 1739 zde zaplatil 60 zlatých dědičný rychtář z Kujav Hans Malcher. V lesích výškovického revíru se v roce 1753 těžily převážně listnaté stromy a jen vesničané z Velkých Albrechtic zde v lednu odvezli třicet dubových klád a osmnáct lipových kmenů za necelých 90 zlatých.85

Rovněž urbář z roku 1683 si všímal života ve zdejších lesích a sledoval především krádeže dřeva, pytláctví, pastvu dobytka a další, obvykle tajné návštěvy vesničanů.88 Začátkem ledna se vydal do lesa u vesnice Veselí sedlák Hans Pucher a odnesl si jedličku a tyčovinu z lísky. V těch dnech se pohyboval i v lese Suchý, kde ukradl dřevo na sanice ke svým saním („zu einem Schlütten kuffen…“).89 V listopadu se vydal k lesu Suchý i Mathes Pleban z Jakubčovic, který si zde vybral jednu lípu. Do lesa Čermenka chodili tajně převážně rolníci z nedalekých Heřmánek, jako v případě chalupníka Georga Wesselskeho, který si zde 19. listopadu přišel pokácet „na desku tlustou“ jedli.90 V červenci téhož roku se jistý Merten Waltzel z Heřmanic prohřešil nejen proti vrchnosti, ale rovněž medařskému právu oderského cechu. Posekal totiž několik „užitečných“ lip a připravil tak včelstvo o potravu.91 Jeho soused Hanß Löw si v prosinci odvezl z lesa celou fůru bříz. O necelý měsíc dříve si 87 Rolleder 1903, s. 211-212. 88 ZAO, Vs Odry, Urbář panství Odry (1683), inv. č. 9. 89 ZAO, Vs Odry, Urbář panství Odry (1683), inv. č. 9, fol. 35r. 90 ZAO, Vs Odry, Urbář panství Odry (1683), inv. č. 9, fol. 35v. 91 ZAO, Vs Odry, Urbář panství Odry (1683), inv. č. 9, fol. 36r („daß er wider Verbodt der g[nä]dig obrigkheit vndt ordnung deß Bünnerrechts der Stadt Odra, etliche nutzbahre Linden, wardurch den Bienen die Nahrung entzogen worden, … abgehauen“).

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Les se ještě ve třicátých letech 19. století rozkládal částečně v tratích Červenka a Lesní („Czerwenka Ried“ a „Wald Ried“). Třetím vrchnostenským lesem oderského panství byl Kotel („Kössel“). Čtvrtý les Hirnik („Hörnikg“) se ještě v roce 1650 táhl od Jakubčovic až po vlkovické louky a podle indikační skici stabilního katastru se v roce 1836 jednalo o výlučně jehličnatý les. Minimálně v polovině 19. století svíral les několik mýtin, kde polařili sedláci z Jakubčovic nebo Heřmanic. Od severozápadu procházel lesem Heřmanický potok („Groß Hermsdorfer Bach“). U vesnice Veselí („Wessiedel“) na náhorní planině nad Odrami byl položen Černý les („Schwartze Wald“), který klesal na západě strží směrem k Jindřichovu a byl tak přirozenou hranicí mezi Slezskem a Moravou. Celá jižní strana jehličnatého lesa byla ve třicátých letech 19. století lemována loukami veselských sedláků a na hranici s Moravou jezdili na seno Johann a Christian Schilhabovi nebo Andreas Keiner. Na severu přecházel souvislý jehličnatý les v drobné remízky listnatého porostu hraničící s katastrem vesnice Dobešov. Jediné obdělávané kluče měli na severozápadě Černého lesa vesničané Martin Oswald, Michael Schram, Josef Stach a Franz Ehler z Veselí. Les Schneiderßgrundt se táhl ze svahu od Veselí směrem k městu Odry až k místu, které sloužilo jako popraviště („Gerichtsstell“). Dalšími lesy, které v polovině 17. století obepínaly město Odry, byly Scheingrund a Milíkov („Müllichberg“) táhnoucí se nad horním předměstím a Českou vsí

(„Böhmisches Dorf“). Zalesněný masiv stoupající od břehu řeky Odry podél vesnice Loučky směrem do kopců k Dobešovu se v roce 1650 jmenoval Loučský les („Lautscher Waldt“). Východním směrem od Vítovky („Werdenberg“) k Tošovicím („Taschendorf“) se rozkládal Dubový les („Aichenwalt“).87

(„Dorraried“), probíhal les mezi spálovským a oderským panstvím a tvořil tak přirozenou hranici mezi Moravou a Slezskem.

Zdeněk Orlita

neoprávněně naložil káru březovým dřevem rovněž chalupník Jacob Hilscher z Tošovic.92 Podle karolinského katastru rostly v jednotlivých lesích oderského panství v letech 1722–1725 v drtivé převaze jehličnaté stromy. Jako lesy porostlé měkkým jedlovým, borovým a smrkovým dřevem zde figurují Černý les u Veselí a lesy Bergschein a Mühlgrund tamtéž. Dále Loučský les („Lautscher Wald“), velký les Suchý („Die Dohr“), les u Heřmanic uvedený jako Velký heřmanický les, les Hiernnig a konečně jediný listnatý les u Tošovic uváděný jako Dubový kopec („Eychberg“). Poblíž něj se nacházel blíže nespecifikovaný jehličnatý les („Heide“).93 Jeden z nejstarších pohledů na lesy obepínající vesnice novojičínského panství musíme hledat v urbáři z roku 1558.94 Lesní krajina se zde do velké míry rozkládá v hornatějším prostoru beskydského podhůří. Nepřehlédnutelným mezníkem mezi dvěma „světy“ byl v polovině 16. století i nadále rozsáhlý hvozd Domorac. Ten tvořil nejen politickou hranici mezi novojičínským a valašskomeziříčským panstvím, ale současně představoval jeden z posledních hlubokých lesů, zasahujících svými okraji do kolonizovaného prostoru okolních vesnic. Již od pozdního středověku byly zarostlé plochy lesa Domorac s ohledem na prolínání hranic tří panství konfliktním pros-

Les v prostoru tzv. Stodolního údolí (Scheuergrund) poblíž Oder [Muzejní spolek Rolleder Odry]

92 ZAO, Vs Odry, Urbář panství Odry (1683), inv. č. 9, fol. 36v („den 27. 9bris Jacob Hilscher hüttler daselben, sein auf dem obrigkeitlichen bey den halben Müehl ein fuder Bürckhen abgehauen vndt nacher Hauss geführt“). 93 ZAO, Karolinský katastr, inv. č. 64, fol. 435r-v. 94 MZA, fond G 371 (Opisy urbářů), Urbář panství Nový Jičín (1558), inv. č. 360, karton č. 8.

V Šenově museli vesničané svážet dřevo ke stavbě vždy, kdy to bylo nutné, a kromě účasti na honech odváželi k novojičínskému zámku ještě dvě fůry palivového dříví. Sedláci a zahradníci v Bernarticích byli již od pozdního středověku obeznámeni s lesem, který vystupuje v urbáři pod názvem Objezd. Asi v polovině 16. století se mělo jednat o převážně jedlový les využívaný pro těžbu stavebního dříví („jest v něm dříví jedlové k stavění hodné“). Obyvatelé Žiliny dováželi k novojičínskému zámku vždy dvě fůry „dřev kuchyních“, a to pravděpodobně z blízkého Libotínského lesa. V Bludovicích odváděli rolníci na zámek tzv. lesní oves. Obvykle se jednalo o naturální platbu za využívání lesa pro zemědělskou činnost. Bludovští rolníci mohli tedy hnát dobytek na lesní pastvu nebo polařit, tedy využívat pasek a klučí k pěstování obilí. Jedním ze smíšených lesů na novojičínském panství byl v 16. století Černý les u Štramberka, z něhož se každoročně prodávalo jedlové a bukové dříví zhruba za dvě kopy grošů. Štramberští dobře znali i rozsáhlý smíšený les Libotín, kde kromě jedlí a buků rostly i habry. Poslední les

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

torem. O tom nás informují časté spory probíhající v období raného novověku. Lesní hospodářství se počátkem 16. století stávalo významnou součástí vrchnostenského podnikání. Vedle pravidelného odběru palivového a stavebního dříví si úředníci novojičínského panství všímali zdejších lesů i s ohledem na jejich využívání ze strany poddaných (brtnictví, pálení milířů). Podobně jako v ostatních vesnicích na Kravařsku také zdejší rolníci byli v každodenním spojení s okolními lesy, především prostřednictvím robot, které pravidelně vykonávali.

Lesy poblíž Oder (Odrau, Waldpartie), rok 1932 [Muzejní spolek Rolleder Odry]

Zde museli navíc kromě stavebního dříví vozit k sídlu vrchnostenského úřadu rovněž dřevo na otop („každý rolník má k zámku přivézti dvě fůry dřev kuchynních“). Štramberští sedláci pravidelně mýtili pro vrchnost jedlové a bukové dřevo z Černého lesa. V Libotíně káceli kromě buků a jedlí i habry.95

Pohled na hrad Starý Jičín a lesy na Svinci, 20. léta 20. století [Muzejní spolek Rolleder Odry]

pokrývající horu Kotouč nesl její jméno a jeho stromy sestupovaly až k zahradám a polím Dolního předměstí města Štramberk. Ročně z něj prodávali dřevo za jednu kopu grošů. Ve všech třech štramberských lesích rostlo poměrně hodně buků a písař novojičínského panství připomínal, že pokud se urodí hodně bukvic, pronajímají se lesy poddaným, kteří zde vyhánějí vepře. Názvy lesů poblíž Hodslavic se z urbáře nedozvíme, nicméně v kapitole „Lesy a hory“ se uvádí jedlové a bukové dříví. Rovněž hodslavští rolníci platili za využívání lesa tzv. lesní oves, kterého odváděli na novojičínský zámek 40 měřic. Jediné doklady o těžbě dřeva v rámci urbáře novojičínského panství z roku 1558 se týkají robotních povinností rolníků z okolních vesnic. V Bernarticích měl každý sedlák povinnost svézt k zámku v Novém Jičíně vždy dvě fůry dřeva, stejně jako rolníci v Žilině. 66

S ohledem na pravidelné hraniční spory a vzájemné prolínání lesních ploch sousedních panství je nutné zmínit minimálně lesy, které v období raného novověku náležely starojickému hradu. Podobně jako lesy v prostoru novojičínského panství i zde se rozkládaly převážně smíšené zalesněné plochy. Jednodruhový jehličnatý les nazývaný Zálesí se v 30. letech 16. století nacházel mezi vesnicemi Bernarticemi a Hůrkou. Podobně jako les Objezd, nynější Dolní les u Bernartic, i on byl tvořen pouze jedlemi. Stručný přehled o zalesnění starojického panství si lze vytvořit po pročtení urbáře z roku 1605: „při Loučce les slově Hrabí, při vsi Kojetínu hájek slově Kojetský, při vsi Hůrce les slově Horecký, též chrastiny slově Kněžské aneb toliko sprosta Kněžsko nebo Knězovy, při Lhotě les slově Palesek a na fojtově jest Hájek, v Hostašovicích les slově Domorac, v Janovicích les slově Hůra Petřkovská, v Palačově les Rokytí, v Porubě les jedlový a dubový, v kterým jest včelín panskej, slově Rez, ten má hranice nad loukami Rzovými, až po duby hraničné, které proti hrázi choryňské leží. V kterýchžto všech lesech může se bez škody rok k roku rovnaje dříví prodati při nejmenším za 467 zlatých“.96 95 MZA, fond G 371 (Opisy urbářů), Urbář panství Nový Jičín (1558), inv. č. 360, karton č. 8. 96 Turek 1978 (2014), s. 98-99.

97 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno. 98 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno („Dann diese Leute sind größten theils arms Häußl Leute, und haben von dem Vieh den alleinigen Vnterhalt, besitzen auch keine aigenthumliche Grundstücke, außer denen obrigkeitlichen sogenannten Paßeken, oder Zinß Rodackern, auf welchen sie zwar das ihrige Vieh nach dem Schnitt pflegen zuhütten, das aber vor dem Schnitt keiner anderweitige Huttung haben, …“). 99 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno („Der erste sehr häufig gefallene, und auf denen Bäume lang erliegen gebliebene

Schnee, das darin getroffene Glädeyß und endlich die darauff sich eingefundene und stark angelegte Frost-Nebeln sind die wahre Ursach, daß durch diese unerträgliche Schnee – dann Eyß Last eine nahmhaffte Beschädigung … Dießer unverhoffte Schaden ist größten Theils in kleinstämmigen Holz wahrzunehmen, und hat nebst den Schwarzen Wald, Libotin, und Kotschwald, am stärkesten das Gebürge betroffen“). 100 ZAO, Vs Nový Jičín, inv.č. 2786, sign. XII B („Holtz Fallungs: und Abfuhr Register. Bey der Kay: Königlichen Cammeral Herrschafft Neütitschein. Zur Verrechnung pro anno 1774“). 101 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B („Plan deren Sammentlich zu der Kayßer Königlichen Stieftungs Herrschafft Neutitschein zugehörigen Waldungen, aus welchen zu ersehen ist die größe der Waldungen, der durch die Steuer Regulierungs Controlle fest gesetzter Ertrag, der dermahlige Holtz- Preyß in Durchschnitte, und Endlichen das alljährlich herausnehmende Geld-Quantum nach Abschlag der Obrigkeitlichen Nothdurff dem Durchschnitt Preyße. Nach Abschlag der Obrigkeitlichen Noth-Durft“).

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Další popis lesů novojičínského panství se dochoval až z konce 18. století a popisuje stav, v jakém se zdejší krajina nacházela v době vrcholící krize a nedostatku dřeva. Až do roku 1773 podléhala hospodářská správa a roční výnosy novojičínského panství regentovi jezuitského konviktu v Olomouci. V roce 1774, rok po zrušení Tovaryšstva Ježíšova, vypracoval vrchnostenský úřad v Novém Jičíně rejstřík registrující těžbu a odvoz dříví z jednotlivých polesí bývalého jezuitského velkostatku.100 Soupis udává pro jednotlivé lesy rozlohu, množství vytěženého dřeva i celkový finanční výnos. Stejně podrobného průvodce po lesích novojičínského panství představuje popis z roku 1791, který je na rozdíl od předchozího elaborátu rozčleněn podle jednotlivých revírů.101 Rozloha lesů je uváděna v jitrech. Výnosy z těžby jsou evidovány zvlášť za měkké a tvrdé dřevo. Průměrné ceny dřeva jsou uvedeny vždy bez platů dřevorubcům. Důležitou součástí popisu jsou rovněž údaje věnované konkrétnímu způsobu obhospodařování lesa a jeho porostní

Z období sedmdesátých let 18. století se dochovaly pravidelné měsíční relace o stavů lesů z pera lesního pojezdného Ondřeje Mikuláše Křižana.97 Ten byl jako úředník bývalého jezuitského panství nucen po zrušení řádu v roce 1773 pravidelně informovat dočasné administrátory o stavu zdejších porostů a dochoval se tak konvolut zpráv, odrážejících život ve zdejších lesích a jeho proměny od jara do zimy. Na začátku června řešil lesní pojezdný pastvu dobytka z vesnic Hodslavice, Mořkov a Veřovice. Venkovany z podhorských obcí vykreslil jako ubohé domkáře a chalupníky, pro něž jsou jejich krávy či ovce často jedním z mála zdrojů obživy. Tito lidé bez vlastních pozemků a pastvin jsou odkázáni pouze na vrchnostenské paseky nebo kluče, kde však mohou pást vždy až po senoseči.98 Lesní pastva pro ně byla jedinou alternativou a v červnu roku 1775 se v lesích veřovického revíru potulovalo 101 krav a 34 telat. Kolem Mořkova o padesát krav méně a z Hodslavic jich vyháněli mezi stromy více než tři desítky. Téhož roku uhodila zima brzy a s nebývalou prudkostí. Křižan si již na začátku prosince stěžoval na led a závěje sněhu pokrývajícího stromy, což vedlo k polomům především v případě menších kmenů v Černém lese nebo Libotíně, ale především v lesích v horských oblastech.99

ZDeNěk OrLIta

skladbě („Anmerkung wie die Wälder beschafen sind und aus was für Gattung des Holtzes bestehen“). každý z lesů byl na konci 18. století rozdělen do lečí, přičemž jedna leč se rovnala 116 měřicím. Lesy kolem Hodslavic, ležící v podhorském pásmu před masivem trojačky, vnímali vrchnostenští úředníci jako Hodslavické hory („Hotzendorfer Gebürg“) a v roce 1791 je rozdělili do 14 lečí. V první leči se nacházel roční až dvouletý porost z náletů a zbývající část tvořil smýtitelný jedlový les. V prostoru leče byla dvě pustá místa („lehre Plätze“), která před dvěma lety hajní oseli „lesním semenem“. Jedlové lesy přecházející do hor směrem k hranici s valašskomeziříčským panstvím byly již ve velké míře smíšeny s bukem. Čtvrtá leč se rozkládala na vysokém návrší a kromě několika buků ji tvořil výlučně jedlový les. Podle registru z roku 1774 začínal hodslavický revír u starojických hranic dotýkajících se tamního lesa Domorac a v horní hranici na hřebenu sousedil s valašskomeziříčskými horami zvanými Saschowa (Zašová). Převážně se jednalo o jedlobukové lesy. Dalším revírem byly Mořkovské hory („Mürcker Gebirg“), rozdělené do 17 lečí. Podobně jako v případě hodslavického revíru i zde se lesy táhly od úpatí až k hřebenu, kde hraničily s valašskomeziříčským panstvím. V rámci celého hájemství bychom nalezli mladý jedlový porost táhnoucí se k meziříčské straně, proti jejíž hranici bylo vysazeno několik buků. Jedlový les smíšený s buky se nacházel vždy v horních partiích poblíž horského hřebene. V jedné z lečí se na úpatí nacházel jedlový les, nicméně směrem k pohoří se objevovaly kromě buků stále častěji rovněž javory. Jednu z pasek

Měsíční relace o stavu lesů novojičínského panství z pera lesního pojezdného Ondřeje Mikuláše Křižana, prosinec 1775 [ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2787]

102 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno. 103 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B („also hier befindet sich auf den Kamm des Hohenberges lehrer Fleck der vor 2 Jahren befliegelt worden ist, weilen aber wegen der vorjährigen großen Dörre die zart Waldt Pflantzen zugrunde gegangen“).

Mezi smíšené bukovo-jedlové lesy patřily rovněž Velký a Malý Libotín nebo malý lesík u támovických pastvin („Klein Waydl bey Tamendorfer Huthweyde “). V tomto lese se ještě v osmdesátých letech 18. století nacházelo vlhké a bažinaté místo, které v roce 1783 vysušili sítí příkopů a osázeli olšemi. Posledním rozsáhlým hájemstvím byl Šenovský revír sahající od pozdějších tzv. Sirkových lázní před novojičínským Dolním předměstím až k oderským nivám u Suchdolského lesa. V tomto prostoru vynikal zejména Vysoký les („Der hohe Wald “) dnes známý jako Roveň. Stál na místech původního středověkého Hugova lesa ( „Hugowald “). Rozkládal se od sirkových lázní až po bartošovická a hukovická pole. Současně zde rostly vzrostlé jedle, využívané jako stavební dříví. V jedné z 19 lečí pěstovali část listnatého lesa obepínajícího dvouletou paseku. V další části se rozkládal čistý „na desku tlustý “ jedlový porost. Tento les pokrývalo rovněž mnoho močálovitých míst, která hajní před lety osadili několika stovkami v devadesátých letech 18. století již krásně urostlých olší. Nechyběly zde rovněž plochy pokryté vysokými jedlemi a pomíšené se starými duby a části porostlé koberci mladého podrostu. Kolem Bernartic se rozkládal Velký a Malý bernartický les („Barnsdorfer Groß/ Klein Wald“) rozdělený do tří lečí, přičemž v lesích

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Dalším revírem na úpatí Beskyd byly Veřovické hory („Wehrendorfer Gebürg“), které se s ohledem na svou rozlohu dělily do 32 lečí převážně jedlových lesů. V roce 1791 popsali hajní část hřebene Veřovického revíru jako místo „osázené před lety semenem“, které se však vzhledem k velkému suchu roku 1790 neujalo.103 Ve zdejších lesích bylo koncem 18. století mnohem více bukového porostu než v ostatních horských revírech. Dokonce listnaté lesíky porostlé výlučně buky. Černý les („Schwartz Wald “) v prostoru štramberského revíru byl zdravý jedlový les využívaný především k těžbě stavebního dříví a přecházející do vlhkých míst, kde byly v roce 1782 nasazeny olše. Štramberští hajní popsali v roce 1791 tyto olše jako stromy „krásného vzrůstu“. V navazující leči jedlových stromů se nacházel bohatý listnatý podrost. Les Kotouč („Wald Kotucz “), porůstající stejnojmenný strmý kopec nad městem Štramberk, rozdělili koncem 18. století do dvou, převážně vysokými jedlemi porostlých lečí. Paseku oseli v roce 1789 „rozličnými semeny“ a osadili mladými lípami. Malý les Závišická hůrka („Wald Sawersdorfer Hura genannt “) shlížel na město Štramberk ze severní

strany. Vysoký kopec porostlý borovicemi byl na vrcholu vykácen a paseku využíval šafář některého ze štramberských dvorů k pastvě ovcí.104

osázeli v devadesátých letech 18. století semenem lípy a poslední leč skládající se ze smýtitelného jedlového lesa byla ve spodní části promíšena s olšemi, břízami a čerstvě vysazeným modřínem („angebauten Lerbaum“).102

104 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B („…hat oben lähre Flecke auf welchen die obrigkeitliche Schaafe geweidet werden, und können seiner Zeit mit Küfernen Wald Saamen beflügelt werden“).

ZDeNěk OrLIta

táhnoucích se kolem toku Odry převládalo vzrostlé „jedlové stavební dříví“.105 Pro evidenci těžby v lesích novojičínského panství v období raného novověku scházejí účty lesního úřadu, nicméně pro závěr barokního období lze využít registry těžby zachované podle jednotlivých revírů od roku 1765.106 Soupisy jsou dovedeny až do konce 18. století. Struktura záznamů se po několik desetiletí nezměnila. Během prvního kvartálu roku 1796 se v rámci novojičínského revíru těžilo ve Velkém bernartickém lese a 1. listopadu prodal vrchnostenský úřad bernartickému sedláku Johannu Wladařovi dříví za 2 zlaté a 15 krejcarů. Z bernartického lesíku Březina u horního rybníka odprodal hajný novojičínského revíru 1. listopadu 1795 „různým lidem“ celkem jednu kopu tvrdých prken. V rovni („Hohe Wald“) odprodali hajní dne 6. listopadu různým lidem 78 sáhů měkkého dřeva a jako deputát odvezli k hájence šenovského revírníka necelé tři sáhy palivového dříví.107 Dřevo ze zalesněných podhorských svahů, které úředníci novojičínského panství nazývali na sklonku 18. století jako Hodslavické a Mořkovské hory, evidovali hajní spravující revír Mořkov. Dne 1. listopadu roku 1795 prodali čtyři sáhy měkkého dřeva hodslavickému rolníkovi adamovi andresovi. O pět dní později nechala novojičínská a šenovská obec smýtit v jedné z lečí hodslavských hor 32 sáhů měkkého dřeva jako otop pro triviální školu v Novém Jičíně. Se stejným požadavkem se na hajné 105 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B. 106 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2784, sign. XII A („Holtzschläge, HoltzLieferungen und Verkaufe“). 107 ZAO, Vs Nový Jičín, inv.č. 2784, sign. XII A, nefoliováno.

v Mořkovských horách obrátila životická a žilinská obec, která potřebovala zajistit vytápění školy pro nadcházející zimní období a požadovala svézt z lesa dvanáct sáhů měkkého dřeva. Na stejné pasece smýtilo 6. listopadu téhož roku šest mořkovských

Čtvrtelní výkaz o těžbě dřeva v lesích novojičínského panství, rok 1796 [ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2785]

poddaných v rámci roboty čtyři sáhy měkkého dřeva. Pro triviální školu ve Veřovicích pokáceli v listopadu roku 1795 vesničani z Veřovic a Ženklavy osm sáhů měkkého dřeva v jedné z lečí Veřovických hor. Ještě tentýž měsíc se na stejné místo dostavilo dalších 32 veřovických vesničanů, kteří zde smýtili deset sáhů měkkého a šest sáhů tvrdého dřeva. Na podzim tohoto roku se těžilo rovněž v lesích štramberského revíru a z Černého lesa rozprodali v listopadu zdejší hajní dvacet sáhů měkkého a dva sáhy tvrdého dřeva. Štramberská obec nechala pro svou triviální školu dovézt palivové dříví z lesa Kotouč a uskladnila šest sáhů. Z Libotína si 6. listopadu odvezl otepi měkkého dřeva pouze rolník z Rybího Johann Schumiczka. Kromě záznamů o těžbě lze v registru nalézt i údaje o poškození lesa („Wald Beschedigungen “), vztahující se nejen k lesnímu pychu, ale rovněž k bouřkám, vichřicím a následným polomům. Řada rolníků z blízkých vsí chodila do okolních lesů pro mech, lesní hrabanku nebo listí, které vysypávali v chlévech jako podestýlku pro dobytek. Z lesů kolem Nového Jičína hrabali jehličí i listí generace rolníků z okolních vesnic, kteří takto zajišťovali podestýlku pro ustájený dobytek ještě na konci 19. století. Jeden z pozdních dokladů se pro vesnice novojičínského panství dochoval z konce 18. století. Dne 6. října roku 1799 se vypravili vesničané z Libhoště a Rybí do blízkých lesů pro mech a listí.108 Patnáct sedláků z Libhoště odvezlo z lesa fůry za 3 zlaté a 15 krejcarů, následovalo je 23 chalupníků. Do sousední vesnice Rybí 108 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno („Poznamenání těch, kteří žádají v Rowni stlaní hrabat“).

Čertův mlýn poblíž Nového Jičína [Muzeum Novojičínska, p. o.]

vyvezli z lesa celkem jedenáct fůr.109 Z dochovaného soupisu rolníků z Libhoště vyplývá, že jich celkem 26 požadovalo v listopadu roku 1799 lesní hrabanku pro dobytek, přičemž každý z nich si chtěl dovézt jednu fůru. Hned na začátku prosince roku 1799 požádali o vstup do lesa Roveň rovněž rolníci z Rybí, kteří byli ochotni za podestýlku pro dobytek zaplatit necelé tři zlaté. Do zdejšího lesa se na sklonku 18. století sjížděli na seno a slámu pravděpodobně vesničané z širšího okolí, jak to vyplývá z dalších podzimních žádostí z roku 1799 („tito susedi, kteří na swych gruntech pro swau potřebu stlaní nemaji, poníženě žádají, aby tak dobrotiwi byli a dali jim každému 1 fůru slama w lesu nahrabat…“). Purkrabí novojičínského panství nakonec na začátku listopadu roku 1799 udělil

109 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno („Z obce Rybí, kteří sausedi hrabali stlaní w Rowni“).

Zdeněk Orlita

třinácti poddaným, většinou chalupníkům, povolení k hrabání sena tam, kde to nepoškodí les.110 Do jedlobukových lesů na úpatí beskydských hor zavede čtenáře popis operačního inženýra Augustina Schindlera z roku 1800.111 Procházel zalesněným hřebenem na hranici mezi novojičínským a valašskomeziříčským panstvím. Měřil plochy smýtitelných porostů a zvláště se zaměřil na mladé lesy, které nazval „U Burdowske“, „U havraniho potoka“ a „U poledňového potoka“. Prošel i louky a mýtiny či pustá místa („An Wiesen und leeren Plätzen“), z nichž do soupisu zanesl mýtinu na Javorníku, mýtinu na Trojačce, Rokytnou, odlesněný vrchol hory Dlouhá na hřebeni („der leere Gipfel des Dluha Berges “), vrchol Krátká, Poledňová, hájenskou louku u Rožnovské cesty a nakonec pusté místo v Hodorfu („der leere Fleck in Hundorf “). Les Obstwald patřil na sklonku 18. století k jednomu z nejrozsáhlejších revírů hranického panství. Původně převážně jedlový les, doplňovaný podmáčenými doubravami rozprostírajícími se při meandrech potoku Luha v jihovýchodní části, byl na sklonku raného novověku jedním z posledních zalesněných výběžků tzv. hranického újezdu. Až hluboko do poloviny 20. století se stal životním 110 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno(„Unterthanen wird die obrigkeitliches Erlaubnuß ertheilet, in dem Hohe Walde da Orten, wo es ohne Schaden zuläßig ist, Wald Streu zu sammeln kommen…“). 111 ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786, sign. XII B, nefoliováno („Berechnung über die durch mir endes gefertigte aufgenommenen Wernsdorfer Gebirgs-Waldung, welcher nach der geometrischen Außmaaß enthält“).

Popis lesů na panství Nový Jičín, rok 1791 [ZAO, Vs Nový Jičín, inv. č. 2786]

112 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 443r. 113 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 442 v („…v Bukowczi při mezi Wesselske…“).

Kapitoly nejstaršího dochovaného urbáře hranického panství z roku 1569 jsou zajímavým průvodcem zdejšími lesy. Odhalují před námi nejen svá jména, rozlohu a hustotu, ale představují současně celou řadu vazeb mezi lesním prostorem a raně novověkou vesnicí. Způsoby využívání lesa v polovině 16. století zařadil vrchnostenský písař do zvláštního oddílu.115 Soupis robot pro venkovany hranického panství obsahuje rovněž jedno z nejstarších nařízení ohledně těžby dřeva. Každý rolník měl povinnost ročně svézt na vozech nebo saních k pivovaru či hranickému zámku deset fůr palivového a stavebního dříví. Mýtit měl vždy v místech, která mu vykázal hajný. Rolníci z Partutovic museli během zimy dopravit do dvora k panské pile dvanáct kmenů. Kácení dubů a povinnost sedláků svážet je na hranický zámek se pro rok 1569 připomíná v okolí vzdálené obce Hluzov. V urbáři rozlišovali rovněž těžbu mimořádně tvrdého dřeva, které se využívalo při opravách mlýnské technologie (klíny, kladky) v okolních mlýnech a rolníci měli kácet buky, habry a hloh „pro potřeby mlýnské “.116 Vesničané v okolí hrabětického lesa Obstwald měli podle urbáře z roku 1569 rovněž povinnost plést ploty a oplety kolem polí. Pro pletení plotů bylo určeno pořadí, podle nějž se vesničané v této

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Urbář uvádí řadu místních topografických názvů a pomáhá při orientaci v prostoru na rozhraní lesní krajiny a přilehlých vesnic ve druhé polovině 16. století. V Nejdeckém hájemství, v místech poblíž Veselí na hranicích s oderským panstvím, rostl bukový les („Bukowecz“).113 Dále jižním směrem měli sedláci z Bělotína pronajaty kluče zejména v dubových lesích („Daubrawach“). Přesný je rovněž popis potoka „Od Mlýniska”, plného pstruhů a raků, který teče „od wesselske meze pana Oderského” a pokračuje nad Nejdek, Bělotín směrem k Jeseníku. Hrabětickým lesem protékal potok, který je v urbáři popsán jako

říčka jdoucí „z welkeho lesu Blahutowskeho slowe od Czerwene hlíny”.114

prostorem pro sedláky a chalupníky z blízkého okolí. Ještě poslední generace místních rodin z vesnic Lučice, Hrabětice nebo Blahutovice jej před odsunem sudetoněmeckého obyvatelstva nazývaly ovocným lesem („Obstwald “). Ovšem představa košíků plných ostružin, jahod či borůvek nebo obraz planých jabloní a hrušní, ohýbajících se při okrajích lesa pod tíhou svých plodů, by byl mylnou představou. Ještě v mapách tzv. prvního vojenského mapování uvíznul nápis „Aps Wald “ odkazující ke středověké minulosti této krajiny, kdy byl les pevnou součástí majetku premonstrátů z Hradiska u Olomouce. Opatův les je pojmenování, na nějž lze narazit ještě v česky psaném urbáři hranického panství z roku 1569. Toho roku se v Nejdeckém hájemství vyskytovala část nazývaná „Opacztwie “.112

114 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 418r. 115 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 410r. („Tuto pořádně pokládají se užitkové kteříž na ten čas z hor a lesův panských na obojím panství hranickém a drahotušském jistotně docházejí“). 116 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 318r.

za sklizené jmelí odváděli hajní vrchnosti vždy o svátku sv. Jana Křtitele.119

Lesy v prostoru hranického panství neposkytovaly poddaným pouze stavební a palivové dříví, ale pro okolní vesnice byly rovněž neodmyslitelnou základnou zemědělského hospodaření. Kromě lesního polaření, pastvy a lesní senoseče docházeli vesničané do lesa Obstwald rovněž osekávat mladé větve, trhat a drhnout listí jako podestýlku pro dobytek. Urbář z roku 1569 obsahuje rovněž kapitolu „Plat z listu drhnutí “ upravující podmínky, za nichž mohli obyvatelé okolních vsí otrhávat listí. Sbírali je vždy na podzim, ale předtím si museli s hajným domluvit dny, kdy se budou pohybovat v lese. Platem za drhnuté listí byly kyty konopného vlákna, které vesničané odevzdávali o svátku sv. Lucie na zámku v Hranicích. Podobným způsobem probíhala v lese i sklizeň jmelí („Týž v těch horách a lesích panských kteří zimním časem jmelí z dříví pro dobytky metati by chtěli “). Konopné vlákno

Z druhé poloviny 16. století pochází rovněž první písemné doklady o pastvě dobytka v lese Obstwald a jeho blízkém okolí.120 Pokud chtěl některý z lučických, blahutovických nebo poloúveských sedláků hnát dobytek do blízkých lesů, vyhledal nejdříve místně příslušného hajného a oznámil mu množství krav nebo telat. Úkolem hajného bylo potom navštívit zámek v Hranicích a nechat zanést nové údaje do pastevního registru. Během druhé poloviny 16. století platili vesničané vrchnosti vždy 1 groš za krávu nebo jalovici starší dvou let. Tyto poplatky vybírali od svých sousedů hajní, a to vždy na svátek Narození Panny Marie. Ovšem místní sedláci nevháněli do Obstwaldu pouze hovězí dobytek, ale minimálně od poloviny 16. století pásli ve zdejších lesích rolníci rovněž prasata.121 Ještě dříve, než by vehnali prasata do lesa, měli se však vesničané dohodnout s hajným na platbě pastevního úroku za jedno prase, které bylo v polovině 16. století vyměřeno na 3 groše nebo měřici ovsa. V průběhu 17. století se snažili Dietrichsteinové jakožto vrchnost hranického panství lesní pastvu omezovat. V roce 1710 došla knížeti žádost rychtářů a poddaných z vesnic Lučic, Blahutovic a Poloúvsí, kde jej upozornili na staré právo pastvy v lesích. Podle rychtářů pásli

117 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 80r. 118 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 318v („šindel k potřebě panské na horách kdež se jim od hajných ukáže dělati“).

119 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 410v-411r. 120 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 410v-411r. 121 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 410r („o platu pastevním ze sviní na žaludu a bukvi“).

Hrabětický les Obstwald, camera obscura [foto Andere Seite Studio, leden 2014]

Zdeněk Orlita

povinnosti střídali. Na jiném místě se uvádí, že rolníci v Jindřichově řezali dubové proutí a oplétali ploty „okolo stohů a rolí při cestě “.117 S ohledem na velkou spotřebu stavebního dříví a materiálu, který putoval každoročně na opravy pivovarů, vinopalen, chlévů, stájí a dalších převážně dřevěných budov při vrchnostenských dvorech nepřekvapí ani výroba šindele. Především v podhorských oblastech hranického panství stály na okrajích lesa chatrče, v nichž vesničané štípali a opracovávali dřevo.118

Zdeněk Orlita

vesničané v okolních lesích dobytek ještě před dvaceti lety. Pastevní úrok činil 3 zlaté 30 krejcarů ročně a dobytek údajně v lese nadělal jen malé škody.122 V průběhu 17. století muselo probíhat mýcení dřeva v mnoha lesích hranického panství živelně a často bez souhlasu vrchnostenských úředníků, což kritizoval Ferdinand Josef z Dietrichsteina ve svém lesním řádu z roku 1679 („Waldt Ordnung “).123 Velkoplošné mýcení lesa vedlo k nemalým škodám a ruinování porostu. Lesní řád zakazoval vesničanům svévolné procházení lesem a sekání průseků či klestění cest k odvozu větších kmenů, protože prosekávání poškodí většinu okolních stromů. Pokud jde o palivové dříví nechal kníže rozdělit les na dvanáct částí, přičemž každý rok se mělo těžit v jedné z nich a ty první zmýcené měly opět čas k obnově a zmlazení. Pro vesničany se mělo vybírat křivé a rozvětvené dřevo, protože „krásné“ rovné kmeny ponechávali pro stavební potřeby vrchnosti, výrobu šindele, vinařských tyčí nebo prken.124 Lesní řád rovněž upozornil na problém již prodaného dřeva, které se má po smýcení včas vyvézt z lesa, aby se nebránilo růstu mladých semenáčků. Text z roku 1679 nás rovněž informuje o tom, že velké části lesa byly pokryty převážně jedlí s menším přimíšením buku a olše („die Wälder meisten von Thennen, mit wenig vnter mischten Büch vndt Arlen Holtz, erwachßen “), a zdůrazňuje, že zatímco jedlové dříví se nehodí ke všem potřebám, jsou olše a buky 122 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 3, fol. 26r-27r. 123 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 2. 124 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 2, fol. 27v-28r.

pro řemeslníky mnohem žádanější.125 Dubového dřeva bylo ve zdejších lesích málo a barokní řád hajným nařizoval, aby s ním zacházeli co nejšetrněji. Jako stavební dříví jej využívali k vodním hrázím, mlýnům a rybníkům. Mýtiny a paseky se měly osévat semenem nejen jedle, ale i smrku, přičemž se jedná o jeden z nejranějších dokladů o cíleném pěstování této dřeviny v okrajovém prostoru Kravařska.126 Kromě jehličnanů měli venkované vysazovat na mýtinách i duby. Poddaným bylo rovněž zakázáno svévolně klučit paseky, zakládat v lesích kopaniny nebo sadit zde hrušňové zahrady („Ackher oder Pyrnengarten daraus zumachen “). I přes tyto zákazy se jeden z hrušňových sadů nacházel v roce 1683 někde v prostoru Lučického hájemství („Bürn Garten in Lutschitzer Gehög“).127 Mýcení a poddanskou spotřebu převážně palivového dříví v jednotlivých polesích hranického panství reguloval i urbář z roku 1684. Odvod dřeva a jeho evidenci zajišťoval tzv. lesní pojezdný („Waldtbereiter “) a jemu podřízení hajní, rekrutovaní obvykle z řad chalupníků nebo sedláků („Heger “). Oba dva měli nárok na úrok z každého odvedeného poddanského platu za dříví („Stammbgeldt“). Za konkrétní výběr 125 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 2, fol. 28r. 126 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 2, fol. 28v („es könte auch nicht schaden das wo sich in denen Wäldern hin vndt wieder blösse lähr Fleck befinden, vndt in d[er] Gegend einmahl Holz verkauff worden, das dieselben, nachdeme die gelegenheit vndt d[er] grundt hier zue tauglich, mit Thanen vndt Fichten Saamen, wie auch mit Aicheln zue rechter Zeit durch die Heger überworfen werden möchten…“). 127 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1683), inv. č. 3, fol. 131r. Z těchto hrušní musel platit sedlák Thomas Kainer lučickému hajnému ročně 7 krejcarů.

128 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1683), inv. č. 3, fol. 58r. 129 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1683), inv. č. 3, fol. 218v. 130 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 81v („Též na hony welké i malé do hájemstwi olssowského, heindrichswaldského, neideczkého i jinam, kdež by potřeba toho nastala chodíwaji pro tenata když by se tam u Neideka honiti mielo przijižději a zase je na zamek od nich když se rozkazalo priwažeji…“).

Lovu se okrajově věnoval rovněž lesní řád Ferdinanda z Dietrichsteina vydaný pro panství Hranice a Drahotuše v roce 1679. Hajní měli dbát především o zachovávání klidu v lesích. Vesničané při vývozu dřeva nebo klestění cest nesměli v lese příliš povykovat, aby křikem a lomozem nerušili zvěř. Na ochranu zvěře cílilo rovněž ustanovení zakazující sedlákům brát s sebou do lesa ručnici a psy („Niemandt mit einen Bixen gehe, vndt keine Hundt nicht hinein genohmen werden“).131 Ve chvíli, kdy hajní nebo lovci narazili na selské psy v lese, měli je okamžitě utratit. Navíc musel majitel psa zaplatit 20 krejcarů do pokladny důchodního úřadu panství a dalších 20 krejcarů hajnému, který psa odstřelil. Lesní řád zmiňuje i lovy zajíců pomocí sítí, které probíhaly v lesích hranického panství během adventu a Vánoc. Nicméně se sítěmi mohli hajní zajíce lovit pouze při hranicích. Černou a červenou zvěř hajní honili vždy v určených termínech. Maso potom nasolili a při vhodné příležitosti posílali na jih do Mikulova. Zcela mimořádným problémem byl na konci 17. století odchyt bažantů a křepelek s cílem vytvořit bažantnice. Text lesního řádu upozorňuje, že je nutné najmout především zkušené lovce k odchytu ptáků a připravit čisté místnosti k jejich chovu. Zvířata bylo nutné udržet naživu a zajistit vhodné krmení. V rámci lesního řádu doporučoval hejtman panství obrátit se na zkušené biskupské myslivce z Kroměříže nebo Polné.132

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Zdejší lesy procházeli rolníci z okolních vesnic rovněž jako honci a povinnost účastnit se vrchnostenských lovů zatěžovala sedláky na Kravařsku po dlouhé generace. Na povinnosti vesničanů z okolí lesa Obstwald účastnit se lovu na nízkou i vysokou zvěř upozorňují již záznamy v urbáři hranického panství z roku 1569. Například sedláci a rolníci z Nejdku vyráželi na malé i velké hony v lesích na hájemstvích Olšovec, Jindřichov a Nejdek. V řadě případů je lovci pravděpodobně využívali jako nadháněče zvěře a v textu je doložena jen jedna konkrétní povinnost. Zodpovídali za přenos pastí a tenat a jejich opětovný svoz zpět na hranický zámek.130 Stejných honů se účastnili rovněž vesničané z Lučic, v Ústí museli sedláci na vozech svážet kůly k velkým sítím a tenatům. Velká tenátnice, kde se pořádaly hony na vysokou, se k roku 1569 zmiňuje u vsi Opatovice. Zdejší oby-

vatelé měli pečovat o tenata především v době dešťů, dbát o jejich rozvěšení a vysušení.

peněz byl zodpovědný hajný, který rovněž upomínal vesničany na odvod úroků z pronajatých lesních klučí („Rodt Acker Zünßen“).128 S ohledem na vzhled raně novověkého lesa v barokním období lze využít charakteristiku konkrétních klučenin, pasek a mýtin, které úředníci pronajímali okolním sedlákům. Např. Hanß Kahlich obhospodařoval k roku 1689 dlouhou louku v Obstwaldu, ze které svážel 13 fůr sena. Tato část lesa ležela tehdy v blahutovickém hájemství.129

131 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 3, fol. 32r. 132 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 3, fol. 32r-

Zdeněk Orlita Půlroční účty lesního pojezdného pro hranické panství („Waldt Bereüthers Halb Jahr Reüttung“), rok 1676 [ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. ]

v („zue denen Rebhienern vndt Fasahnen so man fangen möchte, zue welchen ende vmb einen guetten Jäger vmbzuesehen wehre, wierdt man ein sauberes Zümmer zuberichten lassen, auff daß solche lebendig erhalten werden, vndt damit man wisse wie solche gefüttert werden, damit sie faist bleiben, so kann man sich bei denen bischofflichen Jägern zue Crembsier erkundigen, oder auff Polna vmb Nachricht schreiben, wobei zuewiessen“). 133 ZAO-Ol, Vs Hranice, Urbář panství Hranice (1569), inv. č. 2, fol. 410 r („Platy z czihadel a czižby ptaczí“). 134 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 3802, karton č. 765, nefoliováno.

Kromě evidence odevzdaných kožešin či tzv. zástřelného jsou pro lesy hranického panství k dispozici i rejstříky zvěřiny, které evidují odstřel a odvod vysoké, černé i pernaté zvěře na hranický zámek. V nepřetržité chronologické řadě jsou dochovány až soupisy z první poloviny 19. století. Například rejstřík z let 1823–1824 eviduje povinný odvod odstřelené zvěře z revírů Hranice, Bělotín, Radíkov, Hrabětice a Olšovec. Ve dvacátých letech 19. století se v hrabětickém lese Obstwald lovily především koroptve a srny („Rothwild“). Obvyklou lovnou zvěří byli rovněž zajíci („Hasen“), koroptve („Rebhünern“) a sluky lesní („Waldschnupfen“). Ve zmíněném roce odvedl lesní úřad v Hranicích majiteli panství knížeti z Dietrichsteina do Vídně z lesů hrabětického revíru jednoho srnce, 25 zajíců, 26 koroptví a dvě sluky. Na nesplnění normy pro odvod zvěře si z Vídně stěžovali téměř pravidelně. V roce 1811 nebyl z jmenovaných revírů odveden ani jeden jelen a nadlesní si stěžoval na špatnou práci hajných a příliš velké množství sněhu. V březnu 1813 se vrchní nadlesní Josef Schwipp hájil škodami, které především na koroptvích napáchaly

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Pobyt velkých šelem i lasicovitých v lesích hranického panství lze sledovat až prostřednictvím účtů lesního úřadu, které se dochovaly od sedmdesátých let 17. století a průběžně dokumentují odstřel zvěře až do konce 18. století. Ačkoliv byla hlavním účelem těchto půlročních účtů lesního pojezdného („Waldtbereüthers Halbjähriege Reüttung “) evidence prodeje palivového a stavebního dříví, vyskytují se zde rovněž příjmy za prodej kožešin („Empfang allerhandt Thier heüth“).134 Ve druhé polovině 17. století odevzdávali lovci z jednotlivých polesí obvykle lišky

a vlky, nicméně v průběhu 18. století se s postupným vyhubením větších šelem objevují v rejstřících vedle lišek již jen zástupci lasicovitých (kuna, tchoř, jezevec). Například mezi 22. prosincem 1674 a 19. lednem 1675 odevzdali lovci na lesní úřad hranického panství pět liščích kožešin („Fuechs Balckh “) a během prosince roku 1674 přijali úředníci pět vyčiněných liščích kožešin od hranického kožešníka. Podle záznamu byla zvířata chycena do tenat v době před vánočními svátky.135

Minimálně od roku 1569 lovila řada venkovanů v okolí hrabětického lesa Obstwald i jiných polesí hranického panství drobné ptáky a čižba je velmi stručně upravena v nejstarším urbáři.133 Platy z čihadel vybírali od zdejších ptáčníků místní hajní, kteří je odváděli důchodnímu písaři na hranický zámek vždy na den sv. Martina. Z tradičního vybavení čihadel, tak jak je známe například z popisu Jana Amose Komenského v jeho díle Orbis Pictus, se v lesích hranického panství během 16. století používal tzv. humenec („Na témž obojím panstwi, kteří na czižbu ptaczi chodi, dáwají, kterzi sedáwají na humenci z sítí a czihadla po 2 gr.“). Jednalo se o dvojitou síť, kterou ptáčník zatahoval pomocí šňůry z kryté boudy.

135 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 3802, karton č. 765, nefoliováno.

Zdeněk Orlita

vojenské oddíly drancující v panských lesích. Pokud se jednalo o malé množství složených srnců, kladl to za vinu opět hajným a „příliš světlým lesům “.136

v polovině 17. století přičleněno k některému z okolních lesních útvarů.139

V urbariálním popisu panství Hranice a Helfštýn z roku 1655 zanechali vrchnostenští úředníci rovněž krátkou zprávu o rozloze lesních ploch v této části ditrichštejnského dominia.137 Údaje jsou však velmi stručné a informují pouze o počtech jednotlivých polesí ve všech třech částech hranického panství. Zápis je stejně neurčitý i v případě popisu skladby zalesnění. Slovy vrchnostenských úředníků se v polovině 17. století na panství Hranice a Helfštýn rozléhaly dubové, smrkové, jedlové a rozličné jiné krásné lesy a lesíky.138 Především z popisu nelze zjistit, zda se jednalo o přirozeně smíšené nebo nesmíšené porosty. Zápis v urbariálním popisu panství se nevyjadřuje ani ke konkrétní rozloze polesí. S určitostí můžeme určit pouze počet jednotlivých polesí či hájených lesů („Gehöge “), kterých se nacházelo na drahotušské a hranické části celkem dvacet. Pod statek a hrad Helfenštejn spadalo 18 hájemství. Budoucí hrabětické polesí, sestávající z tzv. ovocného („Obstwald “) a dvorského (Hoffwald) lesa, muselo být

Daleko přesnější informace k podobě a rozsahu tzv. Hrabětického lesa obsahuje až úřední agenda velkostatku z druhé poloviny 18. století, a to především z období úřadovaní vrchního lesmistra Matyáše Tadeáše Wolfroma. K dispozici je především jeho kolorovaná mapa všech polesí hranického panství z roku 1780.140 Hranický nadlesní nebyl jen autorem poměrně profesionální revírní mapy, ale z jeho rukou vzešel také jeden z prvních elaborátů na oceňování lesů v rámci českých zemí. Podle Wolfromovy mapy se na hranickém panství nacházelo celkem šest revírů, v rámci nichž se rozprostíralo 33 lesních útvarů. V tzv. lesmistrově revíru („Rewier des Forstmeisters “) byly mezi lesními porosty např. lesy Milenov, Olšovec, Mezihoří, Okrouhlík, Lukavec, tzv. Dolní lesík nebo Hrabůvka. Hranický revír tvořily lesy Opatovický, Černotín, Stará obora, Velká a Malá Kobylanka. Rozlohou menší byl Bělotínský revír s lesy Nýdecký, tzv. Mateřský les („Mutterwald “), Mezihoří nebo Liščí les („Fuchswald “). Největší lesní plocha, revír Podhoří, byl tvořen rozsáhlými lesy Podhoří, Radíkov, Středolesí a Boňkov. Hrabětický les se

136 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 495, sign. 98, karton č. 144, fol. 58rv („Wegen geringenen Abfuhr der Reheböcke tragen die Rewierjäger keine Schuld, sondern verursachet die schlechte Heegung der angränzenden Nachbarschaft, und die sehr lichten Wälder“). 137 MZA Brno, fond G 140 (Rodinný archiv Ditrichštejnů), inv. č. 979, sign. 198, karton č,. 299, nefoliováno. 138 MZA Brno, fond G 140 (Rodinný archiv Ditrichštejnů), inv. č. 979, sign. 198, karton č,. 299, nefoliováno („Auff der Herrschafft Helfenstain und Weißkürchen befinden sich aychene, fichtene, tannene und sonst vnterschiedtliche schöne Gehölz vndt Wälder...“).

139 Na panství Hranice obhospodařovala správa velkostatku k roku 1655 následující polesí: Olšovecké, Jindřichovské, Nýdecké, Bělotínské, Lučické, Blahutovské, Poloúveské a polesí u vsi Kozí Loučky. Pod drahotušký statek spadala polesí Podhoří, Uhřínov, Radíkov, Hrabůvka, Opatovice, Zbrašov a hájemství nazývané „za kostelem“ („hinder dem Khirchel“). 140 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 4080, sign. 1a1, číslo mapy 1. „Plan der zu Hochfürstlich Dietrichstein Proskauischen Herrschaft Weisskirchen und Drahotusch gehörigen und Anno 1780 nach Niederöstereicher Masz und Divisor 680 aufgenommenen Waldgungen“.

Zástřelné („Extract der Jäger Parthey Schuß Lohns“) pro myslivce hranického panství, rok 1758, [ZAO-Ol, Vs Hranice, sign. 1, karton č. 3]

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Z pera vrchního lesmistra Matyáše Tadeáše Wolfroma pochází rovněž elaborát lesního úřadu z roku 1787 oceňující jednotlivé revíry hranického panství.141 V tomto roce měl podle elaborátu Hrabětický les rozlohu 198 jiter a společně s hájenstvím Uhřínov (446 jiter), Středolesím (160 jiter), lesem Nýdecký kopec (242 jiter) se Obstwald řadil mezi nejrozlehlejší lesní plochy hranického panství. Na konci osmdesátých let 18. století hraničil Obstwald s blahutovickým obecním lesem a na druhé straně s vraženskými a hynčickými polnostmi spadajícími pod oderské panství knížat Lichnovských. Vrchní lesmistr si ve svém výkaze všímal rovněž přístupnosti lesa vzhledem ke kácení a odvozu dříví, přičemž se okrajově zmínil i o kvalitě lesní půdy.142 Hrabětický les byl pro běžné obhospodaření poměrně vhodným úsekem, situovaným na rovném terénu. Část lesa se rozkládala na štěrkovité půdě a jeden z úseků se rozprostíral na vlhčí půdě. Podobně jako v případě sousedního lesu Hofwald šlo o převážně jedlový les („bestehet in Thannen Wald “). Jedlový les nebyl v poloúveském revíru druhé poloviny 18. století žádnou výjimkou a podle elaborátu Matyáše Wolfroma byla tato tradiční jehličnatá dřevina rozšířena ve všech zbývajících polesích hranického

nacházel v Poloúveském revíru tvořeném právě lesy Obstwald a Hofwaldel.

141 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 1. „Extractus Prothocoll der Fassionierten Hoch obrigkeitlichen Waldungen, auch zugleich von Seithen einer Hoch Löblichen k.k. Steuer Regulirungs Comission angenohmen und Rectifirten Holtz Preyßen“. 142 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 1. („Anmerckung über die Beschaffenheit der leichteren oder beschwerteren Außfuhr und Anbringlichkeit des Holtzes“).

Matyáš Tadeáš Wolfrom: plán lesů pro panství Hranice a Drahotuše, riok 1780. V levém horním rohu je znázorněn hrabětický les Obstwald, ležící tehdy v okrajové části Kravařska [ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 4080]

Hned v prvních letech po svém ustavení do funkce nechal lesmistr Karl Mayer obehnat hrabětický 143 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 1, fol. 18r-21v („Beschreibung der Halbendorfer Rewier“).

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Podrobný popis Hrabětického lesa zanechal roku 1800 lesmistr Karl Mayer. Podle jeho relace byl Obstwald na přelomu 18. a 19. století porostlý výhradně jedlemi s výjimkou několika starých lip. Jak uvedl lesmistr z „výpovědi starých lidí a podle ještě patrných stop“ se ještě v 70. letech 18. století („vor 30 Jahren “) jednalo o nejkrásnější, nejdokonalejší a nejnádhernější („der schonsten, vollkomensten und prächtigsten “) les.143 Na celistvost lesní plochy měla negativní dopad nehospodárná těžba, kdy byly vyhledávány a káceny pouze silné kmeny a velké plochy původního lesa byly postupně mýceny. Stav byl na konci 18. století podle Karla Mayera skutečně žalostný a lesmistr popsal Hrabětický les jako seskupení prořídlých a mnohdy již napůl suchých houštin, v nichž pouze tu a tam lze najít nějaký urostlejší strom. Jako jednu z šancí pro obnovu zpustošeného lesa, který na několika místech nazval „nemocným“, navrhnul lesmistr zvýšenou péči o nové nálety a mladý porost. Právě mladé stromy byly dle jeho názoru v minulosti poškozovány pravidelnými vývraty a pády dospělých kmenů, ale především nedostatečným hájením ze strany lesního personálu a zaměstnanců velkostatku.

Obstwald tři stopy širokými a dvě a půl stopy hlubokými „důkladnými příkopy “. Nový lesmistr se v prvních letech nového století vrátil k návrhu svého předchůdce v úřadu. Ten již koncem 70. let 18. století navrhoval správě panství zpřesnění lesních hranic jako základní východisko pro hospodárnou správu jednotlivých polesí. Rutinní zpráva lesmistra hranického panství Franze Heydemanna z roku 1779 je zajímavým svědectvím o stavu lesních hranic a mezí, které byly v období raného novověku mnohdy jediným svědectvím o přesném průběhu hranic panství a současně důkazem v častých soudních sporech.144 Vzhledem k důležitosti, kterou různé formy hranečníků v tomto období sehrály, představuje zjištění z roku 1779 nemalé překvapení. Lesmistr Heydemann si stěžoval na svého předchůdce, který hranice osobně ani jednou neobešel, a to i přes skutečnost, že jej na to Karl Mayer, tehdy ještě v roli lesního pojezdného („Waldbereiter “), několikrát upozorňoval.145 Podle Heydemanna nebyly v sedmdesátých letech 18. století v mnoha polesích hranického panství udržovány ani přirozené, ani umělé typy hranic. Nově nastupující lesmistr musel být nakonec s celkovou rozlohou panství seznámen pouze podle starobylé, ale podle Heydemanna již nevyhovující tradice spočívající v ústním podání. Ve zprávě uvedl, že v mnoha případech nenašel označené kmeny, natož tak kamenné hranečníky. Na některých místech se sice nacházel alespoň

panství. Výjimku tvořil les v Podhoří vytvářející listnatý pomíšený porost buku a habru a dále rovněž bukové a habrové lesy v opatovickém a zbrašovském hájemství nebo černotínském lese Hůrka.

144 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 1, fol. 21v. 145 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 339, sign. 1, karton č. 1, fol. 25r-29v („Gehorsambste Anzeige vnd respective Walduntersuchungsbericht, was vorzüglichst bey dieser Herrschaft zu verbessern, dann allergnädigst anzuorthern hochst nöthig wäre“).

Jako ideální viděl Franz Heydemann typové hranečníky z bílého kamene, které by byly v lesním terénu dobře patrné. Lesmistr se odvolával na své dřívější zkušenosti a ujistil, že by finanční náklady na celou akci byly minimální. Pro potřeby nových hranic navrhnul rozprodat všechny staré hraniční stromy. Hranečník měl být dle Heydemannova přiloženého nákresu jeden a půl lokte vysoký a polovinou celého lokte ukotvený v zemi. Na horní části hranečníku navrhnul vytesat počáteční písmena sousedícího panství a kameny usadit vzestupně podle čísel. Autor zprávy o stavu hrabětického polesí k roku 1800 Karl Mayer, jmenovitě připomínaný Franzem Heydemannem jako jeho pomocník a zastánce jednoznačného vymezení lesních hranic, se tedy na počátku 19. století vrátil k původnímu plánu. Pouze přesné ohraničení zalesněné plochy bylo pro něj předpokladem nerušeného růstu a revitalizace silně poškozeného lesa Obstwald. Vedle škod způsobených pastvou dobytka se lesmistr obával rovněž kácení příliš mladých stromů a navrhnul na určitou dobu absolutní zastavení těžby dřeva. Kácení mělo být zastaveno až do doby vzrůstu mladého náletu. Karl Mayer si uvědomoval, že vzhledem k tomuto přísnému ochrannému režimu budou mít poddaní z okolních vsí každoroční nouzi o dřevo. Vzhledem

ke skutečnosti, že v rámci náletů se mezi jedlemi uchytávaly rovněž břízy a lípy, mohli poddaní pro své potřeby kácet právě tento listnatý porost. Ve svých radikálnějších úvahách se lesmistr zmínil o možnosti plošného vykácení všech nemocných stromů, což by dle něj představovalo vymýtit v podstatě celý silně prořídlý les. Hlavní myšlenka spočívala v odstranění starého prořídlého lesa složeného z nemocných a usychajících stromů a v zajištění vzduchu, světla a klidu potřebného k nerušené regeneraci nově se rodícího lesního porostu. Ovšem s ohledem na okolní vesnice a každoroční spotřebu dřeva nakonec navrhnul zachovávat všechny zdravější kmeny a kácet pouze usychající stromy. Zpráva lesního úřadu hranického panství sestavená roku 1800 lesmistrem Karlem Mayerem představuje jeden z prvních detailních popisů Hrabětického lesa. Zpráva navazuje na poznatky předchozích lesních úředníků, zejména Matyáše Tadeáše Wolfroma a dále rozvíjí profesionální zájem o lesní hospodářství. Vedle prohlubující se odbornosti a metodiky v oblasti pěstování lesů nabízí text konkrétní obrázek Hrabětického lesa na sklonku 18. století: původně jedlový les, který patřil ještě v polovině 18. století k nejkrásnějším polesím hranického panství, se během třiceti let postupně proměnil na plochy prořídlých stromů a houštin. Výzva ke kácení listnatých stromů odkazuje rovněž k cílenému pěstování jehličnatého lesa, který byl osazen jedlí coby tradiční dřevinou, vyskytující se ve většině lesů hranického panství.

Hrabětický les Obstwald, camera obscura [foto Andere Seite Studio, leden 2014]

Zdeněk Orlita

„starý rozpukaný kmen “, tedy přirozený hraniční bod využívaný v lesích odpradávna, ovšem bez pravidelných obchůzek a obnovy neměly přírodní hranice velký význam. V návaznosti na nevyhovující hranice poukázal rovněž na lesní mapování, které je bez stabilních mezníků značně obtížné.

„Es war einmal ein großes Klagen unter den Bewohnern in Blattendorf. Kein Mensch mehr getraute sich in den nahen Obstwald zu gehen um von das notwendige Brennholz zu holen. Aber noch mehr jammerten und klagten die Kinder um die vielen Beeren, die sie sich nicht mehr aus dem Wald holen konnten und verfaulen mußten, denn dort herrschte ein gewaltiger Wehrwolf, der sich schon lange Zeit darin seinen Wohnsitz aufgeschlagen hatte. Durch seine Vasalen, ein munteres Eichhörnchen und zwei Raben die auf den höchsten Tannenspitzen ihren Auslugplatz inne hatten, sowie durch den schlauen Fuchs und einen riesengroßen Bären, ließ er die Waldesgrenzen strenge überwachen, und wer diese überschritt, ob dies ein Mensch oder Tier sein mochte, wurde vom diesere unersättlichen Ungeheuer ohne Gnad und Barmherzigkeit aufgefressen“. [SOkA Nový Jičín, Pozůstalost Stephana Weigla, inv. č. 75, karton č. 3]

Začátek pověsti „Wehrwolf in Blattendorf “, kterou zaznamenal v dvacátých letech 20. století Stephan Weigel v Blahutovicích. Vypráví o strachu z vlkodlaka, který „kdysi“ řádil v lese Obstwald. Lidé měli příliš velký strach a nakonec jej z lesa museli vyhnat kohout, pes a kocour. Text představuje jednu z mála dochovaných bajek z oblasti Kravařska.

Zdeněk Orlita

Podrobné zprávy o vzhledu Hrabětického lesa z poloviny 19. století obsahují zprávy tzv. lesní komise, která se v roce 1844 sešla v souvislosti se zpracováváním oceňovacích operátů obcí.146 Dochované zprávy obsahují vyčerpávající údaje o stavu polního i lesního hospodářství. V dubnu roku 1844 se v obci sešla také lesní komise, která se skládala jak ze zástupců obce, tak členů vrchnostenské správy. Za ves Hrabětice se účastnil jednání rychtář Johann Dietrich a členové obce Johann Bayer a Johann Blaschke. Z vrchnostenských úředníků to byl kromě hejtmana hranického panství Josefa Haraschina především vrchní lovčí a představený lesního úřadu hranického velkostatku Matthias Mauer se svým adjunktem Franzem Scholzem. Lesní plochy Hrabětického lesa rozdělila komise podle povahy porostu na vysoké lesy („Hochwaldungen“) a nízké lesy („Niederwaldungen“). Vysoké lesy byly podle své kvality rozděleny do dvou bonitních tříd. První třída lesů měla rovinatou polohu a středně humusovitou půdu na jílovém podloží. Tato plocha byla zalesněna zejména smrky a jedlemi. Stromy se pravidelně kácely zhruba ve staletém stáří kmene a využívaly se jako stavební, palivové a užitkové dříví. Druhá bonitní třída byla taktéž smíšenou lesní plochou, zalesněnou vždy ze třetiny břízami, borovicemi a smrky s jedlemi.147 Stromy byly obhospodařovány zhruba v šedesáti letech svého stáří, a to výhradně pro potřeby získávání 146 MZA Brno, fond D8, inv. č. 589, karton č. 233, nefoliováno. Natural – Etrags – Protocoll, welches über den joch weisen Durchsnitts Ertrag jeder einzelnen Klasse der Wald – Kulturen aufgenommen wurde. 147 MZA Brno, fond D8, inv. č. 589, karton č. 233, nefoliováno („Diese mit 1/3 Kiefer, 1/3 Fichten, Tannen und 1/3 Birken gemengten Waldungen sind ziemlich bestockt“).

palivového dříví. Lesní půda zde měla poměrně hubenou sprašovou vápenitou vrstvu na jílovém podloží. Přibližně v polovině 18. století se ve většině dědičných zemí habsburské monarchie pozvolna rozplývala představa lesů jako honebních revírů a neomezených zásobáren dřeva. Zejména dolování rud a sklářské hutě ruinovaly okolní lesy a budoucí nedostatek palivového i stavebního dřeva byl během slezských válek otázkou maximálně dvou generací. Během padesátých let 18. století připravovaly vídeňské úřady vydání prvního lesního řádu, který by reguloval využívání nejen komorních, ale rovněž vrchnostenských, městských, obecních a farních lesů. V červenci 1753 nařídila Marie Terezie úředníkům v Praze, Brně a Opavě připravit návrhy zemských lesních řádů. Po dotazníkové akci mezi lesmistry komorních i šlechtických velkostatků byl Lesní řád pro Čechy publikován 5. května 1754. V listopadu téhož roku vyšel řád pro Moravu a ve Slezsku se jej dočkali v roce 1756. Kácet se smělo od začátku listopadu do konce února a smýcené dřevo se rychle vyváželo. Výjimku tvořily pouze vysoké hory, kde se pro spousty sněhu nemohlo kácet v zimních měsících. V případě Kravařska se jednalo pouze o vyšší polohy v Mořkovském a Veřovickém revíru. Během kácení měli lesní dělníci ponechat potřebný počet výstavků k přirozenému zmlazování. Zatímco v nižších polohách doporučoval tereziánský řád pasečnou těžbu, tak v horských partiích se mělo jednat o toulavou seč. Pařezy nechávali dřevorubci co nejnižší a les čistili od klestí i „neřádu”. Smolaření a dobývání pryskyřice ze zdravých stromů se trestalo stejně jako pytláctví. Za zcela revoluční lze označit

Profesionalizace lesní správy a větší důraz na vzdělání lesnického personálu znamenal však koncem 18. století jedinou možnost postupné revitalizace většiny komorních i šlechtických lesů. V osmdesátých letech 18. století uvažoval Josef II. o další reformě lesního řádu. Každý vlastník lesa si měl nejprve udělat představu, kolik je v lese mýtného dříví a jaký očekává roční nárůst. Až na základě této analýzy mohl stanovit celkové množství kácení jak pro palivové tak stavební dříví. V roce 1786 byly ve sbírce zákonů publikovány instrukce pro zkoušení lesníků, což byl další posun od původní nekoncepční exploatace lesů k odbornému lesnictví. Za reformu lesnictví bojoval v českých zemích zejména červenohrádecký lesmistr Ignác Ehrenwerth, který kritizoval celou řadu nešvarů převládajících ve správě komorních i panských lesů: nedodržování zimní a jarní lhůty stanovené ke kácení

V roce 1798 uspořádalo Moravskoslezské gubernium dotazníkovou akci mezi lesmistry jednotlivých panství. Zemské úředníky zajímalo, jak jsou myslivci i hajní spokojeni s dosavadní tereziánským lesním řádem (1756). S guberniálními úředníky vedli na sklonku devadesátých let korespondenci rovněž fulnecký nadlesní Karel Vincenc Kunze a Karel Mayer z Hranic, který mimo jiné spravoval i lesy Obstwald a Hofwaldel podél Hrabětic, Lučic, Blahutovic a Polouvsí. Mayer zemský úřad bezesporu informoval o bezútěšné situaci řady panských lesů. Popis lesa Obstwald pořídil vrchní nadlesní Karel Mayer 31. května roku 1800 a vypráví o lese porostlém téměř výhradně jedlemi s výjimkou několika starých lip. Ještě před třiceti lety se dle výpovědi starších lidí a na základě dochovaných pozůstatků muselo jednat o jeden z „nejkrásnějších, nejdokonalejších a nejnádhernějších lesů“, ovšem nyní mluvil vrchní nadlesní spíše o „nemocném lese“ (”von diesen krancken Walde”). V uplynulých desetiletích se dle Mayera neuváženě kácelo a les sloužil především k těžbě kmenů a sáhového dříví. Výsledkem je prosvětlený řídký les plný souší a napůl uschlých stromů.

Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací

Lesní řád zasáhl i proti lesní pastvě a obzvláště se upozorňovalo na škody způsobené ovcemi. Ve Vídni bylo zřejmé, že nelze pohyb dobytka v lesích zakázat celoplošně. Řád měl však vyloučit pastvu minimálně v mladých lesích a mlází, a to na dobu, než vrcholky stromů vyrostou mimo dosah dobytka. Pastva koz byla ale generálně zapovězena. Dalším nešvarem, který se ještě na začátku 19. století rozmáhal v lesích na Kravařsku, bylo hrabání mechu i steliva v jehličnatých lesích. V řádu se rovněž zakazovalo stavět dřevěné ploty nebo kácet kmeny pro výrobu májí. Mlází i holiny určené k zalesnění bylo nutné oplotit, a chránit je tak před jelení a srnčí zvěří.

a odvozu dříví, zpracovávání nejlepšího stavebního dřeva na palivo, pastvu dobytka v mlazinách, hrabání steliva, sekání trávy v lese a znehodnocování lesní půdy dlouhým polařením. Doporučoval odbornou obnovu a zalesňování holin vhodným lesním semenem, k jehož sběru vybízel.

i plošné nařízení o oplocování nezalesněných pasek, jejich zorání a osázení lesním semenem.

Příčinou katastrofálního stav lesů na počátku 19. století byla především dlouhodobá nesystematická těžba. Rozvíjející se manufaktury a první

Většina lesů byla ještě ve druhé polovině 18. století ponechána přirozenému zmlazení a k cílené obnově lesních ploch setím nebo výsadbou se odhodlalo jen několik panství. Většinou záleželo na profesní úrovni lesních pojezdných i myslivců, kteří spravovali konkrétní hájemství. Na přelomu 18. a 19. století dbaly lesní úřady bíloveckého, fulneckého, hranického, oderského a novojičínského panství zejména o sběr a sušení lesních semen, s čímž souvisela i pečlivá evidence mýtin, prosvětlených lesů a půdy vhodné k osetí. V lesích novojičínského panství osívali hajní a lesní dělníci holiny v roce 1791, ale první zprávy o sběru a sušení semene břízy pochází z roku 1775. Podle popisu lesů vyseli v roce 1791 jedlová semena v lesích kolem Hodslavic a Veřovic. V lese Hůrka u Závišic sázeli toho roku borovice. NPR Mionší [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

Typický obraz stavu lesů na Kravařsku na prahu industrializace se dochoval v relaci lesního úřadu

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

Zdeněk Orlita

průmyslové podniky konzumovaly poslední zbytky vnitrozemských lesů, které se zde ještě z období raného novověku dochovaly. Jedním z průvodních jevů industrializace, prosazující se v průběhu průmyslové revoluce, bylo i zavádění alternativních energetických zdrojů. Dřevo však zůstalo zejména v agrárním prostředí šlechtických velkostatků ještě během celé první poloviny 19. století nenahraditelným zdrojem paliva i stavebního materiálu. Stav lesů v prostoru severní Moravy a Slezska na sklonku 18. století celkem přesně ilustruje prohlášení lesmistra dietrichsteinského dominia Františka Heydemona. Ten zde předpověděl takový nedostatek dříví, že se „bude prodávat jako ve Španělsku a Itálii - na váhu”.

Lesy kolem Pohoře (lokalita Zlatý důl) [foto Andere Seite Studio, srpen 2016]

Zdeněk Orlita

bíloveckého panství z roku 1804. Jako jednu z příčin zpustošených lesů jmenují úředníci každoroční sběr lesní hrabanky, který se neomezoval pouze na listí, ale rovněž na hrabání půdy v jehličnatých porostech. Narušování jemných klíčků vedlo k likvidaci náletů a přirozeně zmlazeného podrostu a hrabání kypré půdy zase k obnažování kořenů a následnému vysušování dospělých kmenů. Stěžovali si rovněž na nedostatek lesních semen, což dávali za vinu jednotlivým hajným, pro něž byl důležitější lov a „myslivecká latina“, než skutečná lesní věda. Přetrvávajícím problémem byla v bíloveckých lesích i nadále pastva vesnického dobytka, přičemž za nejškodlivější považovali lesní úředníci ovce, kozy a prasata.148

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016] . Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy 148 ZAO, Vs Bílovec, inv. č. 541, sign. W 14, karton č. 50, nefoliováno.

HOMO FABER SILVATICUS Pavel Stabrava

K lesním řemeslům (nejen) na Kravařsku Na rozdíl od současné doby, kdy je les a jeho prostředí vnímáno průměrným obyvatelem, zabydleným v urbanizovaném prostoru dnešních sídelních struktur, jako cosi cizorodě svátečního, existujícího jaksi vně našich životů a v konečném důsledku vlastně zbytného, naši předkové žili a koexistovali se starými lesy na zcela odlišné úrovni. Lesy se po staletí proměňovaly nejen co do své velikosti a druhové skladby, měnily se i v lidském vnímání, vyvolávaly specifické pocity v jeho nitru a mohly být „prožívány“ odlišnými způsoby – v závislosti na specifičnosti vztahu jedince k tomuto prostředí. Dnešní člověk se ve vztahu k lesu projevuje výrazně utilitárněji – spojuje si jej především s jeho surovinovým hospodářským potenciálem, případně s jeho funkcí

relaxačně-rekreač‌ní. Ať už lesní správce, těžař dřeva (dnes už je anachronismem hovořit o dřevorubcích), lovec či houbařící turista, společným jmenovatelem jejich obcování s lesem je časová omezenost vzájemného kontaktu. Až na marginální výjimky novodobých poustevníků nebo blouznivců nejrůznějšího charakteru či motivace nám schází dlouhodobější prožitek lesa a jeho proměn v denní době a ročním období. Prostě přicházíme, vstupujeme a zase odcházíme po uplynutí pracovní doby, dosažení turistického cíle či naplnění houbařských košíků. Odcházíme zpět do nám již bližšího prostředí, které nejlépe

Pavel Stabrava

vystihuje pojem „technosféra“1 a les blahosklonně ponecháváme jeho osudu…

uchovávat v historické paměti.2 Podívejme se tedy na zmíněná řemesla poněkud blíže.

Po celá staletí však byl vztah mezi člověkem a lesem mnohem intenzivnější, niternější, plastičtější. Lesa bylo prostě více, nescházel z očí, téměř se nevyskytovala místa, kde by alespoň nevykukoval na obzoru. Musel s ním počítat pasáček i pocestný. Pro velké skupiny lidí byl les nikoliv pouhou kulisou jejich životů ale vpravdě mytologizovanou bytostí – živitelem. V lese se dříve odehrávalo mnohem více lidských aktivit než dnes. Ty pracovní, které byly s lesem výlučně spojeny, shrnuje dnes etnografie pod názvem lesní řemesla. S jejich pomocí člověk těžil z lesa dary přírody a zpracovával je v produkty, jimiž saturoval dílčí potřeby své kultury. Mezi lesní řemesla se někdy v širším pojetí řadí i ty způsoby využívání lesa, které řemeslem v tradičním pojetí nejsou. Jedná se například o lesní polaření (jde o zemědělskou činnost provozovanou jen v prostředí lesa – na pasekách), lesní pastvu, sběr mladiny (jednoletých přírůstků větví stromů) a listí ke krmení dobytka, klestu, hrabanky a trávy. Jako klasická lesní řemesla chápeme ty činnosti, které mají výrobní charakter, strukturované postupy (technologii), a zpravidla delší časovou náročnost. Charakteristickými zástupci těchto řemesel tedy jsou uhlířství, smolařství a brtnictví. Jde o řemesla, která v našem geografickém prostoru řadíme k zaniklým. S jejich technologií se sporadicky můžeme seznámit prostřednictvím různých experimentálních pokusů, konaných většinou různými občanskými sdruženími a dalšími subjekty, které je tak pomáhají

Protože však z regionu širšího Kravařska nemáme kromě marginálií3 zatím dostatek relevantních zpráv o podrobnostech zde provozovaných lesních řemesel, respektive archivní výzkum této problematiky pro daný region je dosud v počátečních fázích, musíme informace o tomto specifickém projevu lidské kultury hledat mimo region. Samozřejmě však s vědomím, že v jiných geografických podmínkách, případně jiném období mohou tyto činnosti vykazovat v jednotlivostech dílčí odlišnosti. Dobrým příkladem může být Šumava, kde dřevařská kolonizace započala až na přelomu 18. a 19. století a tento proces je dobře podchycen v hospodářských pramenech.4 Je zřejmé, že v uvedeném období byl podstatný rozdíl mezi poměry na Kravařsku a téměř nedotčeným šumavským pralesním komplexem, na druhou stranu logistické problémy, které museli řešit tamní dřevaři, nebyly nepodobné těm, se kterými se museli vyrovnávat kolonizátoři na severovýchodní Moravě ve 12. až 13. století. Specifičnost a klíčový problém lesní práce byly především v tom, že probíhala většinou do-

1 Šmajs 2001; 2008; 2011, s. 105.

Srov. např. pravidelné uhlířské akce ve Staré huti u Adamova - http://ucl.webnode.cz/kalendar-akci/ 3 Například v urbáři z roku 1558 se uvádí les Nákel poblíž Mořkova s „uhlisky milířskými“. O dalších milířích se urbář zmiňuje v horských lesích poblíž sousedních Veřovic (MZA Brno, Fond G371, opisy urbářů, inv. č. 360 – urbář panství Nový Jičín 1558). 4 V roce 1799 kupuje kníže Josef ze Schwarzenbergu na návrh svého ředitele vodní dopravy Josefa Rosenauera panství Prášily. Šlo z jeho strany o projekt, jehož cílem bylo po vybudování plavebního kanálu dostat šumavské dřevo do středních Čech a do Prahy. Tedy z míst, kde dřevo bylo prakticky bezcenné, do hustě zalidněného regionu s vysokou poptávkou po této komoditě.

Uhlířství Výroba a užívání dřevěného uhlí jsou prastarými lidskými dovednostmi. Už pravěcí lovci nepochybně vypozorovali rozdíl v hoření dřeva různé kvality. Nemohl jim uniknout rozdíl v hoření surového dřeva a žár dlouho udržujícími řeřavými uhlíky. Intenzívní využití dřevěného uhlí však přišlo až se znalostí zpracování rud a kovolitectví v tzv. „metalických“ obdobích

Homo faber silvaticus

Dřevo bylo a je základní surovinou, kterou lesy lidem poskytují, a dřevaři (dřevorubci, sertores) měli mezi lesními pracovníky vždy přední místo. Nicméně v lese se pohybovali po staletí i lidé jiných profesí: nejčastěji uhlíři, smolaři, dehtáři, drasláři, brtníci. Kromě nich se tam však sezónně pohybovali další lidé, jejichž činnost nemůžeme sice nazývat přímo lesním řemeslem, byla však s lesem a jeho bohatstvím neodmyslitelně spojena. Pro základní surovinu své práce si do lesa docházeli šindeláři, dále ti, kteří pletli z pružných větví ploty kolem políček v předpolí lesa. Také chovatelé dobytka si sem docházeli pro příkrm či stelivo, nebo tam rovnou svá zvířata zaháněli k lesní pastvě. O tomto využívání lesa je však pojednáno na jiném místě našeho katalogu. Vraťme se tedy k „pravým“ lesním řemeslům…

(doba bronzová a železná). Tak dalekou minulostí se však v tomto textu zabývat nebudeme. Středověcí uhlíři (carbonistes) trávili v lese dlouhý čas podobně jako dřevaři. Během výrobní sezony (květen až září) pobývali v lese prakticky nepřetržitě, mnozí i se svými rodinami, které se na výrobním procesu rovněž podílely. Pobyty v lese přerušovali jen na dobu nezbytně nutnou pro transport dřevěného uhlí do měst, kde pro něj nalézali odbytiště. Až do nástupu uhlí kamenného v devatenáctém století bylo dřevěné uhlí jediným vysokovýhřevným palivem, bez kterého se neobešla další výrobní odvětví (železářství, kovářství, výroba střelného prachu…).

sti daleko od stálých sídel a pobyty zainteresovaných pracovníků v lese byly často dlouhodobé. Například šumavští dřevaři ve zmiňovaném období pracovali v lese celý týden a domů se vraceli na mši a za rodinami pouze na neděli.

Sociálně byli uhlíři specifickou skupinou. Práce s ohněm a odloučení od většinové společnosti z nich dělaly zvláštní a trochu tajuplné bytosti, na které okolí často nahlíželo s jistou bázní a respektem. Jejich nezastupitelná role ve středověkém hospodářství byla příčinou toho, že byli v obecné vážnosti a těšili se ochraně panovníka i lokálních vrchností. Díky tomu měli v našich zemích i jednu z nejstarších obchodně-profesních organizací. Předpokládá se, že ještě v raném středověku mělo uhlířství podobu nesystematické nevolnické práce, vykonávané poddanými pro potřeby vlastníků lesů. Jejich sociální statut se začal proměňovat v souvislosti s rozvojem řemeslné výroby a rapidně potom po objevu stříbrných rud na Kutnohorsku v osmdesátých letech 13. století. Role uhlířů v hladkém fungování lukrativního odvětví byla klíčová a posilovala jejich výjimečnost. Ta byla kodifikována již v roce 1327 v panovnickém privilegiu Jana Lucemburského. Právě ono přináší první písemnou zprávu o existenci profesní organizace

Pavel Stabrava

by. Míra osobní svobody těchto lesních řemeslníků byla podle těchto ustanovení nevídaná. Pochopitelně je otázkou, nakolik těmto právům odpovídala realita. Už v 16. století však započala jejich postupná eroze, která vyvrcholila roku 1527 zákazem činnosti uhlířského cechu a liberalizací tohoto výrobního odvětví. Pálit uhlí a prodávat jej byl napříště oprávněn kdokoli. Hřebíček do rakve někdejší výjimečnosti „carbonistes“ zatloukly kutnohorské báňské podniky po polovině 16. století. Tehdy postupně přešly na výrobu uhlí ve vlastní režii, zajišťovanou uhlíři v postavení námezdních dělníků.

Replika malého milíře coby vzpomínka na pálení dřevěného uhlí v křivoklátských lesích během minulých staletí - lokalita Skryjský luh (převzato z: http://www.mas-rakovnicko.cz)

kutnohorských uhlířů5. Janovo privilegium obsahuje řadu ustanovení a práv, o jakých se ostatním řemeslným korporacím mohlo jen zdát: za zakoupené dřevo mohli platit až z výtěžku prodaného uhlí, byli vyjmuti z pravomoci soudních úředníků ve městech, kde prodávali svůj produkt, osvobozeni od placení obecních i královských daní (!), chráněni před pronásledováním za dluhy a dokonce směli po vstupu do kteréhokoliv města v Čechách nosit zbraň.6 Dodejme ještě, že ve druhé polovině 15. století přibyla k těmto privilegiím nová – osvobození od veškerých celních poplatků a bezprecedentní zbavení povinnosti vojenské služ5 Srov. Woitsch 2009, s. 89. 6 Tamtéž, s. 89.

Řemeslo jako takové se však udrželo ještě po značně dlouhou dobu. V 17. až 19. století se těžiště odbytu uhlí přeneslo od upadnuvší těžby stříbra k železářství a posléze i ke sklářství. Po odlesnění středních Čech začala výroba dřevěného uhlí ještě v 16. století „požírat“ lesy Krkonoš a na počátku století následujícího i lesy Orlických hor7. Právě tato neblahá okolnost stála za postupnou proměnou vnímání uhlířů jejich okolím – začali jím být postupně nahlíženi coby škůdci lesů. Výrobní organizace železářství proměnila i podobu výroby dřevěného uhlí (hovoříme o přechodu od lesního k hutnímu uhlířství), jejímž určujícím rysem je jeho celoroční výroba v blízkosti hutí, prováděná jejich zaměstnanci – uhlířskými mistry a jejich námezdními pomocníky. V takové podobě uhlířství vstoupilo i do století devatenáctého. Na jednotlivých panstvích lokálně ovšem přežívalo i uhlířství lesní. Historie postupně upadajícího řemesla se na našem území definitivně završila až po polovině následujícího dvacátého století, kdy milíře v lesích 7 Tamtéž, s. 92.

Uhlíři nejprve musili získat surové dřevo, které nejčastěji nakoupili „nastojato“. Do lesa, kde se toto dřevo nacházelo, se fyzicky přesunuli a nejprve zde počali budovat zázemí pro svou existenci. Po vybudování dočasného, vesměs primitivního příbytku začali připravovat i výrobní prostor, tzv. milířiště, uhliště či jednoduše „plac“. V praxi se jednalo o terénní úpravu plošiny, jejíž velikost závisela na počtu a objemu milířů, které se na ní měly pálit. Dřevo v zimním období poražených stromů si museli buď připravit sami, nebo za asistence dřevařů – „láterníků“8, kteří dřevo nařezali a naštípali na požadovanou délku. V dnešních mírách se jednalo nejčastěji o polena délky kolem jednoho metru a tloušťky do patnácti centimetrů. Samozřejmě kvalita a množství získaného dřevěného uhlí závisela vedle správně vedeného výpalu zejména na kvalitě vstupní suroviny. Nejlepších výsledků bylo dosahováno se zdravým, tvrdým dřívím listnatých stromů (dub, habr, buk). Po vyčerpání zásob 8 Od látra, staré délkové míry mnoha regionálních variant, oscilující kolem dvou metrů.

Homo faber silvaticus

Stejně jako historie výroby dřevěného uhlí je zajímavá i její technologie. Jedná se o tepelný rozklad (tzv. pyrolýzu) dřeva formou suché destilace v redukční atmosféře (tj. s omezením přístupu vzdušného kyslíku). Za tímto strohým technickým popisem se v případě lesního uhlířství skrýval sofistikovaný řetězec dílčích činností, který si přiblížíme na následujících řádcích.

takového dřeva museli uhlíři používat surovinu i méně kvalitní – dříví polomové, napadené hnilobou, pařezy. K užívání spíše odpadního dřeva byli stále častěji nuceni i různými vrchnostenskými nařízeními, zejména od poloviny 18. století.9 Připravené dřevo se do milířů stavělo specifickým způsobem tak, aby mohlo být ohněm rovnoměrně prouhleno. Z hlediska tvaru jsou známy dvě základní podoby milířů. U nás převládaly klasické homolovité či kuželovité tvary (s průměrem mezi pěti až deseti metry), jinde v Evropě bylo užíváno i tzv. „ležatých“ milířů (Skandinávie, Rakousko), jejichž hlavní výhodou byla v podstatě neomezená délka a které se hodily pro velkovýrobu. Proti „klasickým“ milířům však v nich byla výroba poněkud méně efektivní. Milíř, nebo jazykem uhlířů též „hromada“, mohl být různě velký. Jejich objem začínal někde kolem 10 m3 a mohl dosáhnout až gigantického rozměru 350 m3 (v 16. století). S velikostí milíře pochopitelně souvisela i doba uhlení – od několika dnů až po cca měsíc.10 Při stavbě vlastního milíře bylo postupováno tak, že nejdříve byl na „place“ vztyčen tzv. „král“, což byl útvar svisle postavených slabších kmínků, mezi něž se navršilo drobné, snadno zápalné palivo (suchá tráva, chrastí, šišky). Kolem krále se pak v několika vrstvách i patrech navršilo vlastní dřevo. Vnější plášť hromady byl pokryt chvojím, drny, zeminou, mechem a mourem (uhelný prach z minulých výpalů smíšený s hlínou). Úkolem tohoto pláště bylo udržet po zapálení v milíři redukční atmosféru.

vyhasly definitivně a omezenou produkci dřevěného uhlí napříště převzala průmyslová zařízení – karbonizační pece.

9 5. dubna 1754 byl vydán „Císařský královský patent, lesů a dříví ustanovení v království Českém se týkající“, který mj. reguloval množství a kvalitu dřeva, určeného pro využití v rámci lesních řemesel. Vedle uhlířství tedy hlavně v tzv. popelářství, smolařství a kolomaznictví. 10 Woitsch 2009, s. 101.

Pavel Stabrava Ekonomická bilance příborského pivovaru z roku 1914 vykazuje bednářskou smůlu jako důležitou samostatnou položku [SOkA NJ, Archiv města Příbora, inv. č. 1025, karton 441]

11 Janotka-Linhart 1987, s. 12.

Homo faber silvaticus

neměly lehce lámat, tj. být křehké, měly při doteku málo černit ruku a na lomu mít výrazný lesk. Záleželo rovněž na původním umístění dřeva v milíři. To, které se nacházelo nejblíže jeho jádra, bylo delším kontaktem s ohněm více přepálené, tj. poněkud ztratilo na výhřevnosti a prodávalo se levněji než uhlí z vnějších partií milíře. Takovému uhlí se říkalo „šoškové“, nebo „králové“ a mohlo třeba být nabídnuto kovářům a zámečníkům, nikoliv však hutím. Z výše uvedených důvodů museli být uhlíři opatrní i při transportu svého produktu do měst. Uhlí se převáželo v proutěných koších na vozech. Kde byly cesty příliš krkolomné, museli uhlíři nasadit ruční trakaře.

Zapaloval se od středu, z prostoru krále. Tzv. německé milíře byly zapalovány shora, slovanské tunýlkem vedeným do krále odspodu. Po rozhoření centrální části milíře se proces rovnoměrného prouhlování řídil prostřednictvím otvorů (dymníků ), které se otvíraly a zase uzavíraly postupně na různých místech pláště. Kvalita opláštění milíře hrála ve výsledku výrobního procesu stěžejní roli. Důležitá byla také lokalizace uhliště vzhledem k místně převládajícímu směru větru. V některých případech museli uhlíři kolem milířů stavět různé zástěny z chvojí, aby vzdušný kyslík nepovzbuzoval hoření v milíři nežádoucím způsobem. V případě příliš suchého a větrného počasí rovněž plášť vlhčili vodou. Zkušení uhlíři dokázali stupeň zuhlení dřeva v milíři diagnostikovat podle barvy, intenzity i vůně kouře. Správně postavený milíř se při pálení musel také rovnoměrně sesedat, takže na konci výrobního procesu býval zhruba poloviční. Z důvodů obchodně-logistických bylo pro uhlíře výhodné, pracovali-li současně na třech milířích – jeden se stavěl, druhý hořel a třetí byl rozebírán. Stejně jako vlastní pálení milíře bylo důležitým procesem i jeho chladnutí a rozhrabávání. Při odkrývání pláště milíře se doutnající ještě uhlí dohašovalo prosypáváním mourem. Hotové uhlí se postupně železnými hráběmi vyhrabávalo z hromady ven. Proces finálního dohašování (mourem, kropením vodou) se prováděl nejlépe navečer, aby byly dobře viditelné i nejmenší jiskřičky. Uhlíři si při všech činnostech museli počínat opatrně, aby kusy hotového uhlí co nejméně rozlámali, neboť věděli, že „hrubé uhlí dráž se zaplatí nežli drobné “.11 Vedle velikosti uhlí byly z hlediska jeho kvality (výhřevnosti) sledovány i další parametry. Kusy uhlí se

Se dřevem pracovala i další lesní řemesla – dehtářství, smolařství a popelářství Dehtářství byl obor příbuzný uhlířství, neboť dehet je jedním z produktů pyrolýzy dřeva, která probíhala v milířích. Při ní vznikají vedle dřevěného uhlí další produkty, kapalné i plynné. Smolné dřevo může do kapalných produktů transformovat až 15 % své hmotnosti. Proto je pro výrobu dehtu ideální borové dřevo. Při suché destilaci uniká ze dřeva nejdříve voda a kyselina octová,12 následují terpentýnové silice, při vyšší teplotě pak kalafuna a nad 380°C se začíná uvolňovat plynný dřevouhelný dehet, který lze ochlazením zkapalnit. Původně se pro dehtářskou Tzv. dřevný ocet.

Pavel Stabrava

a smolařskou technologii užívalo dehtářských jam, později speciálně upravených milířů s nálevkovitou prohlubní a kanálky v ploše, na které stály. Tato plocha bývala vydlážděna kameny, keramickými dlaždicemi, případně byla tvořena jednou kamennou deskou. Později (ve 14. – 15. století) začaly být používány složitěji konstruované dehtářské pece. Ještě více než uhlíři byli dehtáři (nejpozději od vydání lesního řádu Marie Terezie v roce 1754) vedeni k užívání podřadnějšího dřeva – typicky pařezů a smolných kořenů. Na činnost dehtářů navazovali kolomazníci, výrobci v podstatě jediného technického mazadla středověku a dlouhé doby novověku. Kolomaz13 se připravovala smícháním dřevouhelného dehtu s lojem (živočišným tukem) a někdy i minerálním plnivem, typicky mletým vápencem. Smolařství pracovalo s dalším produktem pyrolýzy – pryskyřicí, která se používala k impregnaci různých materiálů (například lodních plachet) a k těsnění. Ševci s ní zpevňovali a zvláčňovali svoje dratve, bednáři ji využívali k dotěsňování dřevěných sudů. Smůla se často získávala i ze živých stromů a to tak, že jejich kůra byla nařezávána do tvaru písmene „V“ a na tomto místě vytékající pryskyřice po jejím ztuhnutí sbírána. Smolaření mělo na lesní porosty devastující vliv a mezi majiteli lesů bylo značně nepopulární. Ke smolaření byly jimi vydávány speciální licence, které smolařům rovněž vyhrazovaly místa sběru. Smůla byla přednostně dodávána do panských pivovarů, kde sloužila k těsnění dřevěných sudů. Činnost smolařů v lese byla bedlivě sledována a nepovolený 13 Samotný název nejlépe ilustruje nejrozšířenější oblast využití tohoto produktu.

100

sběr postihován. Uvedená řemesla postupně vytlačil v 19. století vznikající moderní ropný průmysl. Se zpracováním dřeva souviselo i další řemeslo, které bývá variantně nazýváno podle svých dvou hlavních fází – popelářství nebo draslářství. Základní surovinou zde byl dřevitý popel, ze kterého se získával draselný karbonát, neboli potaš,14 dobově nazývána „flus“.15 Zpracováním uhličitanu draselného se zabývaly lesní dílny, tzv. „flusárny“. Postupovalo se tak, že popel ze spáleného dřeva byl napěchován do kádí se spodní výpustí a filtrační vložkou (sláma, piliny) při dně. Popel se louhoval malým množstvím měkké, nejlépe dešťové vody. Draselný karbonát se ve vodě rozpouštěl a přes filtrační vrstvu, která jej zbavovala hrubých nečistot, byl vypouštěn výpustí ve dně. Získaný roztok se vařil v kotlích, kde po odpaření vody vznikla pevná tmavá hmota – surová potaš. Ta mohla obsahovat 30 – 90 % uhličitanu draselného a dále se zušlechťovala v tzv. kalcinačních pecích, kde ztratila zbytek organických látek a získala podobu bělavého prášku. Hlavním odběratelem potaše byly sklárny, kde se využívala v tavidle při snižování teploty tavení křemene pro vznik „sklářského kmene“. Flusu se také někdy říkalo „lesní sůl“ či „salajka“ (latinsky sal lauge). Spotřeba dřeva na výrobu potaše byla obrovská a byla rovněž příčinou masivního odlesnění některých oblastí. Uvádí se, že na výrobu 1 kg potaše bylo zapotřebí až dvou tun popele (!). Je proto pochopitelné, že z úsporných důvodů bylo zejména během 18. a 19. století různými vrchnostmi nařizováno 14 Český výraz pochází z německého Pottasche, které odráží výrobní technologii: Pott – hrnec, Asche – popel. 15 Pravděpodobně z německého slovesa fließen – téci.

Brtnictví Od předcházejících se toto lesní řemeslo výrazně odlišuje. Zejména tím, že pracuje s živými tvory. Jedná se o lesní včelaření – brtnictví. Význam tohoto řemesla podtrhuje fakt, že jeden z včelích produktů (med) byl po dlouhou dobu jediným sladidlem v lidské kuchyni. Jedinečný doklad o tom, že med byl sbírán už pravěkými lovci a sběrači, se dochoval na skalní malbě v jeskyni Cueva de la Araña (Pavoučí jeskyně) poblíž španělské Valencie. Malba je datována různě, nejstřízlivější odhady hovoří o sedmém tisíciletí před naším letopočtem. V našich končinách se lesním včelařstvím zabývali už od doby hradištní specializovaní medaři (mellitides, apatii, custodes apium), kterým se říkalo

Homo faber silvaticus

Za zmínku v souvislosti s lesními řemesly stojí ještě jedna činnost, totiž výroba třísla. Tato látka nacházela uplatnění zejména při činění kůží. Získávala se z kůry mladých stromů, obsahující taniny. Po usušení se kůra drtila ve speciálních stoupách na jemný prášek – tříslo. To bylo využíváno pro uvedený účel do první poloviny 20. století. Nejvíce se užívala kůra dubová, smrková a jedlová.

brtníci. Výraz vychází ze staročeského „brť “, což bylo označení pro sídlo včelstva v dutině stromu. Výraz je v drobných obměnách znám i v dalších slovanských jazycích a předpokládá se, že je odvozen od základu „bher ” – hloubiti.16 Brtník byl tedy ten, kdo brť první našel a označil vlastnickou značkou. Nálezce mohl být přímým majitelem nalezeného včelstva, často se však jednalo pouze o poddaného nějaké vrchnosti, pro kterou nalezená včelstva spravoval a získával od nich žádané produkty – tedy med a vosk. Přeneseně se výraz brtník vztahoval i na medvěda, který byl v přírodě hlavním konkurentem člověka při vyhledávání a sběru produktů lesních včelstev. Podle výrazů v různých dobových spisech se ukazuje, že profesí kolem včel a jejich darů bylo více. Vedle brtníků se vyskytovali rovněž včelníci, kteří už se včelami pracovali ve smyslu chovatelství, a dále medníci, kteří med jenom zpracovávali. Protože nejen med, ale i vosk, používaný především v církevním prostředí, byly vysoce ceněné komodity, objevily se brzy snahy o intenzifikaci jejich produkce. Nestačilo už jenom včely v lese nahodile vyhledávat, bylo zapotřebí přenést jejich produkci blíže k lidským sídlům a dle možností ji rozhojňovat. Lidé začali dlabat umělé dutiny do odumřelých stromů a do různých špalků, které potom osazovali přenášenými včelstvy. Tak se zrodily první úly – „kláty“ a obecně včelařství jako výrobní obor. V dobách, kdy se včelaření – brtnictví provozovalo ještě v lese, který většinou náležel vrchnosti (zeměpánu, církvi, šlechtě), byla tato činnost ošetřena „brtnickým právem“. To se realizovalo většinou tak, že brtníci se včelami a jejich produkty pracovali ve vlastní režii a vrchnosti museli odevzdávat stanovený

poddaným, aby sbírali a odevzdávali dřevný popel z domácností. Byl o něj velký zájem, kromě flusáren (drasláren) jej potřebovali mydláři, výrobci střelného prachu, dále byl používán v textilní výrobě a papírenství. Dal se použít i jako hnojivo.

Srov. Machek 1968, s. 69.

101

Pavel Stabrava

“

Vybírání medu divokých včel z dutiny stromu na pravěké skalní malbě z jeskyně Cueva de la Araña (Španělsko). Originál a současná kresebná kopie. [Převzato z https://catoire-fantasque.be/apiculture-prehistoire].

podíl z výtěžku, „desátek medový “. Brtníci byli časem organizováni podobně jako uhlíři a stejně jako oni byli nadáni četnými právy. Dobře jsme o vzájemných vztazích mezi vrchností a brtníky či včelaři (též „lešáky“) informováni z prostředí blízkého rožnovského panství, kde během jeho správy Bernardem ze Žerotína byla tomuto lesnímu řemeslu věnována mimořádná pozornost. Bernard v roce 1591 vydal medařům podrobné cechovní artikule, které ustanovovaly obec medařskou, její „soud“, právo, knihu gruntovní i registra medařská. Medaři si dále volili svého „lamfojta“ (z něm. Landvogt). Baltazar ze Žerotína, vnuk Bernardův, v roce 1635 v jednom ze svých listů napsal: „Medaři všickni a hejní k soudu medařskému jednou v roce totiž v úterý po sv. Martině se sjíti a tu mezi sebou u přítomnosti ouředníka mého ouřad obnoviti mají... do kteréhož ouřadu lamfojt, purkmistr

102

a konšelé čtyři povoláni a přísahou zavázáni býti mají. K tomu pak soudu kdyby se jmenovaný den nedostavil, do společnosti medařské 4 groše bez výmluvy aby dal, outrat zbytečných při takovém soudu aby nebylo...“.17 Z Bernardových artikulů a písemností jeho následovníků se dovídáme spoustu organizačních i jiných podrobností – například to, že brti se otevíraly (čili sbíral se med) po sv. Duchu,18 medaři museli sledovat a likvidovat případnou nákazu – „ mor včelní ”, uhlíři měli zakázáno pálit uhlí mezi sv. Duchem a sv. Jakubem:19 „ ...nebo tím veliká zkáza v pastvách na včely přichází “ .20 Hajní měli povinnost chránit v lesích lípy a javory, kolem potoků též vrby (rokytí). Krádeže včelstev a poškozování brtí se přísně trestalo. O lesním včelařství máme zprávy rovněž z dalších míst našeho regionu. Tak například „divoké“ včelařství je doloženo k roku 1558 v lese Objezd poblíž Bernartic, kde za obhospodařování medařských brtí platil každý z bernartických brtníků či medařů vždy 1 groš za úl (brť) a současně byl povinen chytat veverky nebo místo nich odvádět plat. Na další medařské brtě bylo možné v polovině 16. století narazit v jedlovobukovém Černém lese poblíž Štramberku („jsou v něm brtě medařské, dávají každý z včel po 1 groši “). Medaři se samozřejmě pohybovali rovněž v hustých lesích kolem Domorace poblíž Hodslavic a med divokých včel vybírali rovněž rolníci z Libhoště v lese Roveň.21 O brtnících, kteří se pohybovali v le17 18 19 20 21

Srov. Chadt 1913, s. 754. Tedy mezi 10. květnem a 13. červnem. Tedy do 25. července. Srov. Chadt 1913, s. 757. MZA Brno, fond G371, opisy urbářů, inv. č. 360 – Urbář panství

Homo faber silvaticus

jevit různá toponyma. Letmým pohledem na mapu můžeme nějaká v těsném sousedství Kravařska skutečně zaznamenat. Vážou se především na oblast Beskyd. Vrch „Pálenisko“ (571 m), respektive osadu Páleniska můžeme najít severozápadně, případně západně od valašské obce Růžďka. Kopec „Na uhlisku“ (520 m) dva kilometry jihozápadně od Jarcové a vrch (608 m) a stejnojmennou říčku s půvabným názvem „Medůvka“ najdeme jihovýchodně od Brňova. Toponyma „Salajka“, připomínající staré draslářství můžeme nalézt jednak v Hostýnsko-vsetínské hornatině (na pravém břehu říčky Dřevnice 1 km severozápadně od obce Držková a rovněž coby místní část obce Hošťálková), jednak v Moravskoslezských Beskydech, kde se tento název přenesl na zbytek jedlobukového pralesa nacházejícího se asi 500 m severovýchodně od horského sedla Bumbálka. Tato lokalita má od roku 1956 statut Národní přírodní rezervace.

sích hranického panství a bezpochyby spravovali své úly rovněž v Obstwaldu (lese u Hrabětic), se dozvídáme poprvé v urbáři z roku 1569. Ve zdejších lesích je v druhé polovině 16. století nazývali medaři a vždy na sv. Václava museli na hranický zámek odvádět „mírku medu “ za každý roj, který si v „horách a lesích panských “ hlídali. Kromě každoročního odvodu medu museli i hraničtí brtníci lovit veverky, které byly vedle kožešin minimálně do poloviny 17. století žádány i pro své maso.22 Běžně s veverčími kožešinami pracovali a obchodovali kožešníci a v lesních účtech hranického panství se pro období raného novověku nalézá řada záznamů o jejich pravidelném lovu. Pokud by od medařů vrchnost nepožadovala veverky, měli odvádět peníze a zaplatit vždy 1 groš za jednu veverku. Peníze měli medaři vrchnosti odevzdat vždy po shromáždění svého cechu a soudu, který se konal na svátek Tří králů. Pokud nepočítáme brtě a kláty, rozptýlené po zdejších lesích, zmínil písař hranického urbáře velký panský včelín, který se nacházel pod vsí Střítež, „v kterémž drahně úlů včel může bejti “. Z tohoto včelína se rovněž na zámek v Hranicích přednostně dovážel vosk.23 Kromě ojedinělých archivních zpráv se po starých lesních řemeslech do dnešních dní mnoho informací nedochovalo. Pokud bychom však po nich zkoušeli najít něco přímo v terénu, mohou se jako jisté vodítko Nový Jičín 1558. 22 Rané zoologické příručky Adama Lonitzera (1557) a Conrada Gessnera (1565) vycházející částečně z poznatků Alberta Velikého přirovnávaly veverčí maso ke králičímu. Lonitzer 1557, s. 616. 23 ZA Opava, pobočka Olomouc, Vs Hranice, inv. č. 172 – Urbář panství Hranice 1569.

103

SEKERY 104

Nejstaršími předchůdci seker byly intencionálně upravené kamenné nástroje našich paleolitických předků. Nejlépe jejich roli hrály bifaciálně opracované kameny, tzv. pěstní klíny. Od nich vede přes propast věků cesta k plochým „sekerám“ a kopytovitým klínům prvních zemědělců, kteří je vyráběli buď technikou štípání, nebo broušení - v závislosti na tvrdosti hornin, z nichž byly zhotovovány. Archeologové v těchto souvislostech hovoří o štípané či broušené industrii. Nejvíce se současné podobě sekery tyto kamenné nástroje přiblížily v mladší a pozdní době kamenné v podobě tzv. sekeromlatů. Jejich výrobní proces byl velmi zdlouhavý a spočíval v náročném obrušování nahrubo vyštípaného polotovaru, do kterého byl nejprve proveden rotačně abrazivní technikou provrt. Teprve pokud se podařil, aniž by polotovar praskl, bylo přistoupeno k finálnímu vyhlazení tvaru. Sekeromlaty jsou mimo jakoukoli pochybnost nástroji multifunkčními – bývaly pracovním nářadím, zbraní i odznakem moci. Experimentální archeologie studuje i jejich „praktické“ využití v roli dřevorubeckého nástroje. Bylo zjištěno, že tímto nástrojem dva drvoštěpové mohou pokácet kmen dubu o průměru 35 cm za padesát minut…

SEKERY

Větší účinnosti pochopitelně dosahovaly metalické formy těchto nástrojů. Již v době bronzové se objevilo několik typových druhů sekerek (jedná se především o způsob upevnění k násadě, neboli toporu), ale skutečný rozmach tento nástroj zaznamenal až s příchodem „demokratického“ kovu – železa.

V tisíciletém souboji mezi člověkem a obklopujícím jej přírodním prostředím, v němž vždy ze strany lidí šlo o něco dnes tak neuvěřitelně samozřejmého jako je přívětivý, bezpečný a využitelný životní prostor, byla základní „zbraní“ sekera a jí blízké nástroje. Jako téměř všechny hmotné výdobytky lidské civilizace prošla i ona dlouhou genezí a specializačním procesem.

V našich končinách dospěla sekera do tvaru, v jakém ji známe i dnes, během mladší doby železné – tzv. laténské. Finální funkční tvar jí daly ruce zručných keltských kovářů. Od těch dob se koncepce tohoto nástroje prakticky nemění, dochází pouze k úpravám jeho základního tvaru podle požadavků specializujících se řemeslníků. Během celého raného středověku je sekera vedle pracovního nástroje také obávanou zbraní (francisky, fokoše). Coby často používaný nástroj má sekera množství variant. U jednotlivých typů se liší zejména délka, symetrie a úhel ostří, způsob spojení s topůrkem (otvor, tulej). Při lesním mýcení stromů se nejčastěji používala lesní bradatice. Měla delší ostří a topůrko jen takové délky, aby při silnějším tětí „neodskakovala“. Pro další zpracování dřeva, zejména při díle tesařském, se používaly další rozšířené typy: hlavatky, dlabatky, širočiny a teslice. V procesu specializace a rozvoje řemesla, od vrcholného středověku až do dob nedávno minulých, používali speciální sekery kromě drvoštěpů a tesařů i další řemeslníci: truhláři, koláři, bednáři, sekerníci…

105

Pavel Stabrava

106

Sekera zdobená prolamováním ve tvaru jetelového kříže středověk, Předín (okr. Třebíč) Sbírka Moravského zemského muzea

Torzo sekery se značkou ve tvaru pětilistého květu středověk, Bystřec (okr. Blansko) Sbírka Moravského zemského muzea

Torzo menší sekery s obloukovitým ostřím středověk, nález z hradu, zaniklého kolem roku 1315, Obřany (okr. Brno-město) Sbírka Moravského zemského muzea

Bohatě zdobená tesařská širočina středověk, Křenovice (okr. Vyškov) Sbírka Moravského zemského muzea

Menší tesařská sekera s okem a obloukovitým břitem středověk, Újezd u Boskovic (okr. Blansko) Sbírka Moravského zemského muzea

Sekerka s krátkou tulejí a rovným břitem středověk, Bystřec (okr. Blansko) Sbírka Moravského zemského muzea

Sekera typu lehké bradatice s dlouhou tulejí středověk, Nedakonice (okr. Uherské Hradiště) vzhledem k lokaci (vojenský husitský tábor) lze uvažovat o její bojové funkci Sbírka Moravského zemského muzea

Sekerka s trnovitě upravenou tulejí a čepcovitým týlem, tvarem připomínající bojovou vrhací zbraň (může však rovněž jít o speciální nástroj) středověk, Žebětín (okr. Brno-město) Sbírka Moravského zemského muzea

Sekera typu lehké bradatice s dlouhou tulejí středověk, Předín (okr. Třebíč) Sbírka Moravského zemského muzea

SEKERY Železný dřevorubecký klínek středověk, Bystřec (okr. Blansko) Sbírka Moravského zemského muzea

Bronzová sekerka s tulejkou a ouškem doba bronzová, Štramberk – Kotouč (okr. Nový Jičín) Sbírka Muzea Novojičínska

Sekera typu lehké bradatice s dlouhou tulejí a výrobní značkou „C“ Středověk, Nevojice (okr. Vyškov) Sbírka Moravského zemského muzea

Železný odkorňovací poříz středověk, Bystřec (okr. Blansko) Sbírka Moravského zemského muzea

Lesní tzv. univerzální bradatice středověk, Hodslavice (okr. Nový Jičín) Sbírka Muzea Novojičínska

Pazourková sekerka – polotovar neolit, Sedlnice (okr. Nový Jičín) Sbírka Muzea Novojičínska

Žulový sekeromlat eneolit, Stachovice (okr. Nový Jičín) Sbírka Muzea Novojičínska

Pazourkový plochý hrot listovitého tvaru paleolit, ostrov Sylt (Německo) Sbírka Muzea Novojičínska

107

Balkánský rožec (Cerastium decalvans) popsal pro vědu jindřichovský rodák Josef Schlosser, Albánie [fotografoval Mário Duchoň]

108

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE PRVNÍ POLOVINY 19. STOLETÍ Ladislav Hoskovec 109

Ladislav Hoskovec

Snad první zmínky o rostlinách z oblasti Kravařska najdeme v nejstarší květeně Moravy a rakouského Slezska z roku 1835. Tehdy byla v Brně vydána kniha Rudolpha Rohrera a Augusta Mayera s názvem Vorarbeiten zu einer Flora des Mährischen Gouvernements, v níž autoři zaznamenali z vymezeného území 1 484 druhy rostlin. Avšak konkrétních údajů o jejich výskytu ze samotného Kravařska bylo jen pramálo: Nový Jičín zastupoval pouze druh jediný, sveřep bezbranný (Bromus inermis), Fulnek byl na tom se šesti zaznamenanými druhy sice o poznání lépe,1 jenže zdejší výskyt některých z nich se z dnešního pohledu jeví spíš jako vysoce nepravděpodobný - snad by ony dávné údaje mohly navozovat až lichou představu, že kolem Fulneku se rozkládala skoro dokonalá jihomoravská step s dominantním kavylem Ivanovým (Stipa pennata) a roztroušeným šaterem svazčitým (Gypsophila fastigiata). A velmi podobně lze vést akademickou diskusi o věrohodnosti výskytu některých zaznamenaných druhů i z okolí tehdejšího Bílovce.2 Jen několik druhů bylo uvedeno z oblasti Oder, o květeně dnes botanicky dobře známého Štramberku se ještě nevědělo vůbec nic. Inu, Kravařsko v této době rozhodně neleželo v centru botanického zájmu. Skutečným botanickým králem širšího kraje byl majestátný Radhošť, znaly se odtud ohromné dvě desítky druhů rostlin.

1 Asperula arvensis, Gypsophila fastigiata, Medicago sativa, Sclerochloa dura, Sedum album a Stipa pennata. 2 Např. Biscutella laevigata, Liparis loeselii, Oxytropis pilosa, Teucrium montanum či Thlaspi montanum.

110

Autor první knižní moravsko-slezské Květeny Rudolph Rohrer3 (1805–1839) pocházel z Krakova, v Brně vlastnil tiskárnu a velmi se zajímal o botaniku. Druhý autor knihy August Mayer (1802–1873) se narodil až v bádenském Munzingenu u Freiburgu a byl hospodářským správcem statku ve Velkých Heralticích na Opavsku. Oběma hlavním autorům bylo v době vydání knihy něco málo přes třicet, k jejich vydavatelskému počinu je nejspíš vedlo především mladické nadšení, snad i láska k jejich nové vlasti. Aby jejich Květena pokryla co největší území Moravy a rakouského Slezska, bylo ke spolupráci přizváno hned několik dalších osobností tehdejší botaniky. A tak na sběru údajů o rozšíření rostlin spolupracoval stuttgartský rodák, v té tobě brněnský pastor a později profesor v Esslingenu Christian Ferdinand Friedrich Hochstetter (1787–1860), lékař Hradišťského kraje původem z korutanského Eberndorfu Alois Carl (1765–1831), pak jihlavský rodák, brněnský augustinián a tehdy už emeritní profesor brněnské filozofie Aurelius Thaler (1796 –1843). Slezsko zastupovali rytíř Franz Mükusch von Buchberg (1749 –1837) z Opavska, lékárník Heinrich Emanuel Grabowsky (1792 –1842) z Opolí, vrchní učitel a znalý botanik Christian Friedrich Heinrich Wimmer (1803 –1868) z Vratislavi, opavský gymnaziální profesor a kustod zemského muzea F. Enns, pastor Karl Friedrich Kotschy (zemřel 1846) z Ustroně na Těšínsku (otec později slavného botanika a neohroženého cestovatele Theodora Kotschyho), krnovský kaplan K. Koschatzky a rovněž krnovský lékárník Jan F. Spazier (1806 –1883). Z Olomouce, Přerova či 3 Životopisná data všech spolupracovníků převzata: KlášterskýHrabětová-Uhrová-Duda 1982/1 (1), 1–132; 1982/1 (2), 133–242.

Moravy a Slezska,4 je 12 údajů zřejmě mylných,5 7 záznamů je poněkud problematických,6 ostatní se z dnešního pohledu zdají být poměrně věrohodné (70 položek, tedy skoro 79 %).

Excelentními botaniky byli především přispěvatelé z pruského Slezska, jak opolský H. E. Grabowsky, tak vratislavský C. F. H. Wimmer, spoluautoři díla Enumeratio stirpium phanerogamarum, quae in Silesia sponte proveniunt z roku 1824. Wimmer později vytvořil rovněž ceněný spis Flora von Schlesien preußischen und österreichischen Antheils, který odstranil ze slezské botaniky řadu dávných omylů. Slezská botanika měla v té době za sebou již více než dvousetletou historii, mohla moravské autory v mnohém inspirovat i poučit. S jistou lítostí však musíme konstatovat, že záznamů právě od těchto autorů je v první květeně Moravy jen několik. Velmi skromný podíl měl na této knize i brněnský profesor A. Thaler. K nejvýznamnějším osobnostem této skupiny jistě patřil také C. F. Hochstetter, který později sehrával velmi důležitou roli ve floristickém bádání - byl totiž ředitelem společnosti Union Itineraria, která organizovala sběr herbářových exemplářů rostlin v mnoha částech Evropy a zajišťovala jejich následnou distribuci do herbářů. Do Květeny přispěl mnoha záznamy o výskytu rostlin z Brněnska, Pavlovských kopců, od Měnínského jezera, Čejče i Hodonína, nemálo jeho dat se vztahuje i k části Hrubého Jeseníku. Důvěryhodnost jeho údajů je dosti vysoká. Z 89 jeho zápisů, které jsme konfrontovali se současným stavem floristického poznání květeny

Rytíř F. Mükusch von Buchberg přispěl do první květeny Moravy a rakouského Slezska mnoha údaji především z Opavska a Jesenicka. Prošli jsme 114 záznamů, které odkazují právě na jeho nálezy, z nich za velmi pravděpodobné je možno označit 47 zápisů (tj. zhruba 41 %), 18 je pak zcela zmatečných (skoro 16 %), zbytek tvoří položky problematické - od eventuálně možných až po dosti nepravděpodobné (49 položek, 43 %). Nutno konstatovat, že 59 % jeho údajů je v různé míře z dnešního pohledu nedůvěryhodných, a tak rytíř Mükusch patří k odborně nejslabším členům celého tvůrčího týmu. O jeho některých údajích měli zřejmě pochybnosti i samotní editoři Květeny, k jeho skalence poléhavé (Loiseleuria procumbens) z Pradědu třeba připsali poznámku „Weder die Verfasser der Flora Silesiae noch wir konnten sie dort finden “. Svéráznou úlohu na Rohrer-Mayerově Květeně sehrál lékař Hradišťského kraje A. Carl. V době vydávání knihy již nežil (zemřel v roce 1831), jeho 4 Především s využitím údajů z webu: Databanka flóry České republiky (2009) - Florabase.cz, rovněž s přihlédnutím k údajům v knižní Květeně ČR (1988–2010). Za obětavou pomoc při řešení tohoto nelehkého úkolu srdečně děkuji rovněž Vítu Grulichovi. 5 Pravděpodobně se jednalo o omyly v identifikaci rostlin, např. Achillea magna a Verbascum floccosum z Brna, Acinos alpinus, Cardamine parviflora a Saxifraga aspera z Jeseníku, Erica carnea z Pradědu. 6 Např. Linnaea borealis od Třebové nebo Pedicularis sudetica z Hrubého Jeseníku.

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE

dokonce od Nového Jičína k této skupině nepatřil nikdo. Podíváme-li se na některé spoluautory knihy trochu podrobněji, postřehneme rozdíly nejen v jejich rodištích.

111

Ladislav Hoskovec Fotografie západoslovenské hory Strážov, která byla ve staré botanické literatuře mylně přičleňována k Moravě [fotografoval Mário Duchoň]

kolegové pravděpodobně získali jen jeho poznámky z cest či herbářové položky. A právě tady začaly problémy. V knize zarazí především opakované uvedení pro moravskou flóru neobvyklých nálezů z jakýchsi na Moravě a ve Slezsku nedohledatelných hor s názvy Straczow, Mallenitz a Glotsch, jejichž pořizovatelem byl právě Carl. Na těchto třech horách měly růst druhy až neuvěřitelně pozoruhodné,7 obvykle spíše nalézané ve vysokých horských polohách, tedy takové, které se v současnosti na Moravě vyskytují vzácně nebo tu dokonce zcela chybí. Botanik Jiří Danihelka 8 před časem identifikoval Straczow 7 Např. Acinos alpinus, Androsace lactea, Aster, Carex brachystachys, Carex firma, Cortusa matthioli, Gentiana acaulis, Moehringia muscosa, Primula auricula, Soldanella alpina či Veronica alpina. 8 Danihelka 2011, s. 251–263.

112

jako nejvyšší horu západoslovenské Strážovské hornatiny Strážov, jistá Malenica se pak nachází kousek od něj. Jmenované druhy se zde povětšině skutečně vyskytují. Zdálo by se, že Glotsch by mohla být třeba oravsko-liptovská hora Choč, ale ještě blíže ke Strážovu leží také hora Kľak. Tuto identifikaci však poněkud komplikuje fakt, že další a o poznání slavnější Kľak objevíme i na Liptově nad Lubochňou – právě tato hora mohla být v tehdejších botanických kruzích dobře známá díky návštěvě švédského botanika Görana Wahlenberga v roce 1813 (ve vydané zprávě z cesty se zmiňuje o liptovské hoře Klakberg).9 Třetí Kľak ještě leží v Muráňské planině. Německý název Klotsch (i tato podoba je doložena v Květeně Rohrer-Mayerově) nese též vesnice Kolačkov na severovýchodě Slovenska (okres Stará Ľubovňa). Ani tato možnost nás však přílišnou nadějí nenaplňuje. Glotsch měla být hora, na níž se setkávaly prvky výrazně panonské s prvky výsostně karpatskými, na jediném místě měl růst hlaváček jarní (Adonis vernalis) i pryskyřník alpský (Ranunculus alpestris), horských druhů se však uvádí výrazně více. Takových kopců na světě určitě není mnoho. Zmínky o těchto horách najdeme v mnoha Carlových záznamech. Z jednoznačně moravských lokalit, na kterých Carl zaznamenával rostliny, zůstává okolí Uherského Hradiště, Napajedel, Uherského Brodu, Bzence, Velké nad Veličkou, Brumova, Strání, Čejče a Kobylského jezera – tedy převážně oblast jihovýchodní Moravy, kde delší dobu žil. K jeho pozoruhodnějším nálezům patří třeba ruměnice písečná (Onosma arenaria) od Hodonína, snědek pyrenejský (Ornithogalum pyrenaicum) od Brumova 9 Wahlenberg 1814.

Mnohem větší zastoupení rostlin z Moravského Kravařska najdeme až v dalším moravsko-slezském botanickém díle, jehož autorem byl Joseph Calasanz Schlosser von Klekovski. Narodil se dne 25. ledna 1808 v Jindřichově u Oder, zemřel dne 27. dubna 1882 v chorvatském Záhřebu. Z matričního zápisu jeho křtu10 se dovídáme, že jeho otcem byl jindřichovský dědičný rychtář Martin Schlosser (asi 1763–1812), matka se jmenovala Theresie a byla dcerou Josefa Kolicha, dědičného rychtáře z Heřmanic u Polomi. Mladý Josef studoval u A. Thalera na filozofii v Brně, pak od roku 1830 byl na medicíně ve Vídni, promoval na univerzitě v Pavii (1836), následně se stal lékařem ve Vídni. V roce 1838 odejel jako privátní lékař do Chorvatska, 10 Římskokatolická fara Jindřichov, R: 1786–1819. ZAO-Ol, sign. L VIII 1, inv. č. 6834.

nejprve působil v obci Varaždinske Toplice, pak v Križevci, nakonec v Záhřebu. Poté vykonával funkci tamního zemského protomedika, soudního lékaře a nadšeně botanizoval – věnoval se i zoologii. Jeho botanický klíč s názvem Anleitung, die im Mährischen Gouvernement wildwachsenden und am häufigsten cultivierten phanerogamen Pflanzen nach der analytischen Methode durch eigene Untersuchungen zu bestimmen vyšel v roce 1843 v Brně. O smyslu této práce hovoří sám Schlosser hned v úvodu knihy. Vyšel ze starší práce Rohrerovy a Mayerovy, kterou doplnil novými údaji o rozšíření rostlin, přidal i rostliny pěstované a vše upravil do podoby analytického klíče, podle kterého by se mohl i člověk v botanice dříve nevzdělaný naučit rostliny rozlišovat. Úmysl to byl jistě chvályhodný, problémem se však záhy stala Schlosserova nekritičnost, s jakou převzal četné údaje ze staré Květeny RohrerMayerovy – většinu jejich chyb recykloval, zopakoval dokonce i všechny Stračovy a Gloče. Na Schlosserovu obranu poznamenejme, že přebírání starých literárních údajů bylo v minulosti naprosto běžné, možná bylo založeno na až nepatřičné kolegiální důvěře a úctě ke starším autoritám – zoufalé omyly se tak tradovaly třeba i po celá desetiletí. K určitým jeho editorským zásahům ve starém textu Květeny však přece jen došlo. Můžeme to doložit třeba citacemi u dat těšínského pastora Kotschyho, kterých je ve Schlosserově Klíči daleko méně. Lze předpokládat, že i když byly do této práce převzaty skoro všechny, část z nich splynula s dalšími údaji do obecnějšího vyjádření (např. u šťovíku Rumex obtusifolius v Květeně najdeme odkaz na Kotschyho

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE

nebo pětiprstka vonná (Gymnadenia odoratissima) od Velké nad Veličkou a Slavkova v Hradišťském kraji. U moravských rostlin se v určení pletl poměrně málo. Z předešlých odstavců zřetelně vyplývá, že rozdíly v botanické erudovanosti jednotlivých spoluautorů Rohrer-Mayerovy Květeny byly značné: tuto společnost tvořili ve své době velmi schopní floristé, ale i poněkud méně botanickou praxí poznamenaní amatéři, kteří se při určování rostlin nezřídka mýlili. Identifikace rostlin není nikdy snadná, když k tomu připočteme nepočetnost vhodné určovací literatury, která byla tehdy k dispozici, nemůžeme se těmto chybám příliš divit. „Strážovská historie“ navíc dokládá, že se chvílemi nedostatečně vypořádávali i s pouhou lokalizací vlastních nálezů. To vše se musela moravská botanika teprve naučit.

113

LadisLav Hoskovec

s poznámkou „Im ebenen Theile des Teschner Kreises häufig“, u Schlossera Kotschy uveden není a vyjádření o rozšíření je širší - „nicht selten in Tr. und Tsch. Kr.). Občas však došlo i k záměně autorů (např. u devětsilu Petasites albus je v Květeně uveden Kotschy s lokalitou Čantoryje, ve Schlosserovi najdeme Čantoryji rovněž, do citace se však dostal Rohrer s Mayerem). Odstranil ale také některé staré pochybné záznamy, např. Mükuschův údaj o kavylu Ivanově (Stipa pennata) od Fulneku Schlosser ve své práci už nezopakoval, zmínil se jen o rozšíření tohoto druhu na jižní Moravě. Pozoruhodné a pro moravskou botaniku většinou zcela nové byly údaje právě z Moravského Kravařska (např. Nový Jičín, Příbor, Štramberk, Kopřivnice, Bílovec, Jeseník nad Odrou, Mankovice, Bělotín, Odry, Dobešov), svůj Klíč Schlosser výrazně obohatil i o nové údaje z rodného Jindřichova. Svou obeznámenost s místní flórou jistě využil u mnoha druhů, tedy i u těch, u kterých není Jindřichov přímo jmenován, u více než padesáti druhů je však označena tato obec jednoznačně (analyzovali jsme 58 záznamů, asi 62 % z nich je velmi pravděpodobných). Dalším místem s podobně vysokým počtem záznamů jsou nedaleké Hranice na Moravě (analyzováno 60 záznamů, pravděpodobných 68 %), následuje hora Radhošť (29 záznamů), Štramberk (18), Odry a Bělotín (10), Hukvaldy (8), Příbor (6), Bílovec a Jeseník nad Odrou (4), Nový Jičín a Fulnek (3). Jen pro srovnání dodejme, že z Brna a jeho okolí jsme ve Schlosserově Klíči analyzovali záznamů 87, od jihomoravských jezer u Čejče a Kobylí 18.

114

Podle Schlossera se měly z dnes vzácnějších rostlin v okolí Jindřichova tehdy vyskytovat například tři druhy masožravých rostlin (tučnice Pinguicula vulgaris a dva druhy rosnatek, z nichž jeden snad skutečně mohl být Drosera rotundifolia), z orchidejí smrkovník plazivý (Goodyera repens), měl tu růst mečík bahenní (Gladiolus palustris, pravděpodobně se jednalo spíše o G. imbricatus) a hruštička zelenokvětá (Pyrola chlorantha), své místo tu prý našel rozchodník huňatý (Sedum villosum) i starček bažinný (Senecio paludosus). Nechyběly oba naše hniláky (Monotropa hypophegea a M. hypopitys), najednou tu údajně rostly tři druhy. U Hranic si povšiml česneku žlutého (Allium flavum) a na louce nad hranickým Čaputovým dvorem narazil společně s lékárníkem Vogelem na snědek pyrenejský (Ornithogalum pyrenaicum). Pozoruhodný je

Schéda se Schlosserovým︀ podpisem︀ na herbářové položce ze sbírek Herbáře Ústavu botani󿵒 a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Schlosserova herbářová položka s hvězdnatcem︀ zubatým︀ (Hacquetia epipactis) ze sbírek Herbáře Ústavu botani󿵒 a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně

nález sveřepu Bromus velutinus z polí u Drahotuší a Hranic, mohlo se snad jednat o dnes podle herbářových sběrů u nás nedoložený druh Bromus grossus.11 Je však samozřejmě dost dobře možné, že se ve skutečnosti jednalo o jiný druh sveřepu. Pro Moravu vzácné údaje představují záznamy výskytu úporu peprného (Elatine hydropiper) a především pak úporu šestimužného (Elatine hexandra) v rybnících u Slavíče a Polouvsí u Hranic. V bahně rybníků u Bělotína, Hladkých Životic a Hranic našel i dnes častější blatěnku vodní (Limosella aquatica). Poněkud překvapuje údaj o výskytu třemdavy bílé (Dictamnus albus) v okolí Hranic, který získal od lékárníka Vogela. Jen nepravděpodobný se zdá být nález mediteránní kokotice Cuscuta monogyna 11

Schlosser se zmiňuje také o vlastním vysévání rostlin do krajiny v okolí rodného Jindřichova. Konkrétně se jednalo o polní výsev druhů Reseda phyteuma v roce 1832 a Carex bohemica v roce 1833. Rýt velkokališný (Reseda phyteuma) se v jižní Evropě pěstoval jako zelenina. Nelze vyloučit, že se s ním Schlosser obeznámil během studií a pokusil se jej vysadit i na vlastních polnostech v Oderských vrších. Důvod výsadby ostřice české (Carex bohemica) však není zcela zřejmý. Pro Štramberk a jeho okolí jsou dnes některé druhy rostlin velmi příznačné (např. devaterník Helianthemum rupifragum, kakost Geranium lucidum, lipnice Poa crassipes, hlaváč Scabiosa lucida subsp. calcicola), žádný z nich však ve Schlosserově Klíči nenajdeme. Pouze o štramberském hlaváči se vědělo, byl však přiřazován k hlaváči fialovému (Scabiosa columbaria), jinak autora moravského klíče spíše zaujal na zdejších skalách netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera) a rozchodník suchomilný (Sedum rupestre), na loukách i křovinatých stráních jehlice rolní (Ononis arvensis), hladýš širolistý (Laserpitium latifolium) a máta rolní (Mentha arvensis), pozornosti neunikl nápadný zvonek klubkatý (Campanula glomerata), v lesích hruštička zelenokvětá (Pyrola chlorantha) aj.

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE

u Jindřichova a Hranic (zřejmě záměna s jiným druhem kokotice). V polích u Hranic a Nového Jičína objevil zavlečenou chrpu žlutou (Centaurea solstitialis) a u hranického Horního dvora jej zaujala evidentně rovněž nepůvodní zlateň osenní (Glebionis segetum).

Danihelka-Chrtek-Kaplan 2012, s. 801.

115

Ladislav Hoskovec

domácím, krajně nepravděpodobný je i výskyt kozlíku skalního (Valeriana saxatilis) a hořečku ladního (Gentianella campestris).

Záznam o křtu Josepha Schlossera v matrice obce Jindřichov / Heinrichswald, rok 1808 [ZAO, Sbírka matrik severomoravského kraje]

S ohledem na „moravskou“ koncepci Kravařska se zmiňme i o Radhošti, vždyť tato beskydská hora se těšila speciální botanické přízni, záznamy odtud byly už i v Květeně Rohrer-Mayerově, o další je doplnil ještě Schlosser. Tak například jen z orchidejí tu tehdy byly známy okrotice červená (Cephalanthera rubra), pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), bradáček vejčitý (Listera ovata), vstavač bledý (Orchis pallens), hlavinka horská (Traunsteinera globosa) a dokonce i měkčilka jednolistá (Malaxis monophyllos). Z dnes vzácnějších rostlin se tu vědělo o mléčivci horském (Cicerbita alpina), violce dvoukvěté (Viola biflora) a sedmikvítku evropském (Trientalis europaea), měla tu prý růst i podstatně méně uvěřitelná tařice skalní (Aurinia saxatilis), chudina vždyzelená (Draba aizoides) a tučnice alpská (Pinguicula alpina), ba dokonce i alpská kopretina Leucanthemum atratum. Jistě mylně byl uváděn mediteránní mečík Gladiolus communis, určitě byl zaměněn s některým mečíkem

116

V Klíči najdeme také další nové údaje z Beskyd (např. Hrozenkov, Solanec, Vsetín), ale i vzdálenějšího Břeclavska, Znojemska a dalších oblastí. Některé druhy viděl Schlosser i v Dolních Rakousích v blízkosti moravských hranic,12 k moravské květeně je zařadil záměrně také, hned v předmluvě knihy vysvětlil, že jejich semena mohou být záhy na Moravu zanesena větrem, ptáky či jinak. V tomto ohledu dosti nepochopitelný je však údaj převzatý od hraběte Šternberka u lomikamene sněžného (Saxifraga nivalis) – z krkonošských Sněžných jam totiž nejspíš na Moravu nikdy žádné semeno samo nedorazí. Dosti nedůvěryhodné jsou ve Schlosserově Klíči i některé další nálezy, např. vápničky skalní (Kernera saxatilis) z Macochy, moravský výskyt všivců Pedicularis foliosa a Pedicularis sceptrum-carolinum apod. Velmi zajímavou kapitolku ve Schlosserově Klíči tvoří údaje o rostlinách pěstovaných v zahradách, vysazovaných v alejích, na polích, ale i záznamy o druzích zplanělých. Hned v předmluvě autor vysvětluje, že jeho kniha má sloužit širšímu čtenářstvu i z řad začátečníků, amatérů, kteří se zajímají o rostliny – proto ji vytvořil také v lidem blízké němčině, nikoli v latině (rodová jména rostlin jsou tu uvedena dokonce i česky). A tak v jeho klíči najdeme přes 250 druhů 12

Např. Gypsophila acutifolia a Astragalus sulcatus – to bylo mezi Valticemi a Břeclaví, tedy vlastně na dnešním území Česka; též u Hnanic na Znojemsku u druhu Coronilla montana; rovněž „Am Rötzerberge“ u druhu Diotis ceratoides (tj. Krascheninnikovia ceratoides).

ZMÍNKY O ROSTLINÁCH Z KRAVAŘSKA V BOTANICKÉ LITERATUŘE

zahradních rostlin okrasných i užitkových, léčivých bylin, pěstovaných dřevin okrasných i ovocných, ale také polních plodin. Z jeho sdělení se například dovídáme, že jako léčivé rostliny se v moravských zahradách přinejmenším už v první polovině 19. století pěstovaly i andělika lékařská (Archangelica officinalis) a prha arnika (Arnica montana) – jejich využití v tehdejší lékařské praxi se tedy určitě nemuselo vázat výhradně na rostliny z přírodních stanovišť. K pozoruhodným zápisům patří například i poznámka u béru Setaria germanica: „Besonders häufig von den mährischen Walachen angebaut“. Semena této rostliny se dříve totiž používala místo krup do polévek a na kaši. U několika rostlin z kultury je uvedeno i jejich zplaňování, některé tyto záznamy vydané v roce 1843 jsou nejstaršími doklady o jejich zplanění na našem území. Právě k těmto druhům patří lebeda zahradní (Atriplex hortensis, dosud bylo doloženo její první zplanění až v roce 1872),13 líska největší (Corylus maxima, dosud až z roku 1902), ostrožka zahradní (Consolida ajacis, dosud 1880), pryšec skočcový (Euphorbia lathyris, 1872), rohatec žlutý (Glaucium flavum, 1900), zlateň osenní(Glebionis segetum, 1872), kustovnice cizí (Lycium barbarum, 1870), kohoutek věncový (Lychnis coronaria, 1879), sléz přeslenitý (Malva verticillata, 1853), pískavice modrá (Trigonella caerulea, 1874), meduňka lékařská (Melissa officinalis, 1872), narcis bílý (Narcissus poëticus, 1867), narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus, 1867), šťavel evropský (Oxalis fontana, 1852), ruj vlasatá (Cotinus coggygria, 1884), škumpa 13 Pyšek-Sádlo-Mandák 2002, s. 97-186.

Titulní list Schlosserova botanického klíče

117

Ladislav Hoskovec

orobincová (Rhus typhina, 1900), kozí brada pórolistá (Tragopogon porrifolius, 1872), pískavice řecké seno (Trigonella foenum-graecum, 1889). Uvádí i lnici nachovou (Linaria purpurea)a zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum), u nichž bylo dosud možné zplanění na našem území nejisté nebo je jejich původnost u nás nejistá, stejně tak několik neofytů, u nichž se přesnější datum zplanění neuvádělo vůbec (Lactuca sativa, Parthenocissus quinquefolia, Persicaria orientalis, Trifolium sativum, Vicia faba). Nutno zdůraznit, že historicky velmi cenná je sama forma knihy, tedy forma botanického klíče, vždyť první česky psaný klíč Daniela Slobody byl vydán až v roce 1852.14 V tomto ohledu uvádí Schlosser za své vzory Lamarckovo a Candolleovo šestisvazkové dílo Flore française, ou Description succincte de toutes les plantes qui croissent naturellement en France, disposées selon une nouvelle méthode d’analyse (1778), Cüriesovu knihu Anleitung die im mittleren und nördlichen Deutschland wildwachsenden und angebauten Pflanzen auf eine leichte und sichere Weise durch eigene Untersuchung zu bestimmen (1828) a Kosteleckého práci Clavis analytica in floram Bohemiae phanerogamicam (1824). Schlosser se v dalších letech věnoval především flóře Chorvatska. Společně s chorvatským spisovatelem a politikem Ljudevitem Farkašem Vukotinovićem (1813–1893) sepsal stěžejní práci Flora Croatica, která vyšla v roce 1869 v Záhřebu. Avšak už předtím spolu napsali Syllabus florae Croaticae (1843) a později ještě botanický klíč Bilinar: 14 Sloboda 1852.

118

flora excursoria: uputa za sabiranje i označivanje bilinah u Hrvatskoj, Slavoniji i Dalmaciji (1873). V roce 1877 spatřila světlo světa i jeho chorvatská Fauna kornjašah trojedne kraljevine. V Chorvatsku je řazen k zakladatelům zdejšího přírodovědného bádání. V mezinárodní seznamu rostlinných jmen (IPNI) je většinou ještě společně s L. Vukotinovićem uveden u 97 záznamů druhů rostlin – právě tyto druhy oba badatelé pro vědu poprvé popsali. Patří k nim například balkánský druh rožce Cerastium decalvans.

Markéta Máchová Josef Talský (1836 -1907), dlouholetý občan Nového Jičína, byl představitelem české ornitologie 2. poloviny 19. století a odstartoval učitelskou generaci ornitologů, která určovala směr české ornitologie i v první polovině 20. století. Ten byl téměř výhradně faunistický, zaměřený na raritní výskyty a jednotlivé regiony.

Ornitologická sbírka Josefa Talského

ORNITOLOGICKÁ SBÍRKA JOSEFA TALSKÉHO Josef Talský se narodil 21. 3. 1836 v Moravičanech u Mohelnice v učitelské rodině. Již jako chlapec byl dychtivý pozorovatel přírody a života v ní. Se zájmem naslouchal vyprávění rybářů a lovců zvěře, brzy začal sbírat ptačí pera a kreslit ptáky. Zájmy z dětství určily jeho životní cestu. Od jedenácti let studoval na německé hlavní škole, poté na nižší reálné škole v Uničově. Kráčel ve stopách svého otce a učitelské

119

Markéta Máchová

vzdělání dokončil v Olomouci na učitelském ústavu. Složením závěrečné zkoušky v roce 1856 získal způsobilost vyučovat technické předměty na nižších reálných školách. Ve stejném roce dostal nabídku učitelského místa na německé nižší reálné škole v Novém Jičíně, od roku 1870 změněné na měšťanskou školu. Zde působil po dobu čtyřiceti let a stal se váženým a uznávaným učitelem, o čemž svědčí i jeho dlouholeté členství v okresní školské radě. V roce 1895 se odstěhoval do Olomouce, kde se stal kustodem zoologické sbírky ve Vlasteneckém muzeu. Žil a pracoval zde až do své smrti v roce 1907. Josef Talský byl silně ovlivněn a inspirován novojičínským advokátem Dr. Sebaldem Schwabem. On i jeho bratr Alfred byli zkušenými ornitology a vášnivými sběrateli ptactva. Právě od Sebalda Schwaba se Josef Talský naučil preparátorskému umění a díky přístupu k jeho sbírce si mohl rozšiřovat své ornitologické obzory. Schwabova sbírka byla také impulsem k jeho vlastní sběratelské činnosti. Základy své sbírky položil Talský zřejmě v roce 1860 a budoval ji po dobu více než třiceti let. Velký počet exemplářů věnoval do škol na Novojičínsku. V lednu roku 1895, kdy odcházel do penze, sbírku nabídnul ke koupi městu Nový Jičín. 26. června téhož roku ji prodal za celkovou cenu 1182 zlatých (2363 korun a 80 haléřů) městskému muzeu v Novém Jičíně. Tvořila základ sbírky obratlovců muzea založeného v roce 1887 jako pokračovatele školního Kattauerova muzea. Muzeum tak získalo sbírku, která je výsledkem nesmírné vytrvalosti a úsilí jediného člověka a navíc světově uznávaného odborníka.

120

Údaje o velikosti sbírky uvedené v literatuře se liší, autoři uvádějí 450 nebo 469 exemplářů ve 235 nebo 300 druzích. Ze dvou různých zdrojů vyplývá počet okolo 519 exemplářů ve 287 druzích ptáků převážně dokumentujících evropskou faunu. Na svou dobu byly jednotlivé exempláře sbírky detailně popsány, což zvýšilo její hodnotu v očích tehdejší odborné veřejnosti. Sbírka ptáků shromažďována Josefem Talským pocházela z jeho vlastních sběrů, ale také z darů jiných věhlasných sběratelů a preparátorů. Dokumentuje také rozsah jeho kontaktů a vztahů v rámci rakousko-uherské monarchie. Talský do své sbírky získal preparáty Alfreda Edmunda Brehma (1829-1884), Václava Čapka (1862 -1926), nebo rytíře Victora von Tschusi zu Schmidhoffen (1847-1924). Ten byl vůdčí postavou ornitologie v celé monarchii, jeho vila v Tyrolsku byla jejím organizačním centrem, on sám zpracovával bibliografii a vydával mezinárodně uznávaný ornitologický časopis. Řadu uhynulých nebo zastřelených ptáků Talskému zaslali také myslivci, lesníci a jeho přátelé. Většina kusů nacházejících se ve sbírce pochází z prostředí Novojičínska, severovýchodní části Moravy a okolí Moravičan. Součástí sbírky je i velmi ceněný exemplář kormorána velkého, kterého dostal darem od korunního prince Rudolfa Habsburského. Několik preparátů mu věnoval novojičínský průmyslník August Hückel, dva z nich pocházejí z německého ostrova Helgoland. Exempláře kulíka říčního (Charadrius dubius) a pisíka obecného (Actitis hypoleucos) August Hückel vypreparoval v roce 1856,

Ve sbírce jsou i kusy, které dokladují Talského publikační činnost v odborných i populárně-vědeckých časopisech. Česky psal do Časopisu vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci, Sborníku musejní společnosti ve Valašském Meziříčí nebo časopisu Příroda a škola. V němčině publikoval převážně do odborného časopisu „Die Schwalbe - Mittheilungen des ornithologischen Vereines in Wien “. Kromě odborných příspěvků napsal několik návodů a metodik, které vysvětlují způsoby preparace a uchovávání ptáků a savců jako pomůcek do škol. Věnoval se také psaní kritik a recenzí kapitol o ptácích v tehdejších školních čítankách.

Josef Talský byl členem předních ornitologických společností a to českých i německých, pravidelně byl zván na světové ornitologické kongresy. Na I. mezinárodním ornitologickém kongresu ve Vídni v roce 1884 se blíže seznámil s korunním princem Rudolfem Habsburským. V roce 1891 probíhal II. mezinárodní ornitologický kongres v Pešti v Maďarsku. Na exkurzi u Blatenského jezera se mu podařilo chytit volavku vlasatou (Ardeola raloides), která je dodnes ve sbírkách Muzea Novojičínska. V době svého působení v Olomouci se zúčastnil mezinárodních ornitologických kongresů v Sarajevu v roce 1899 a v Londýně v roce 1905. Ve stejném roce byl ještě pozván na sjezd ornitologické berlínské společnosti v Hamburku a na ostrově Helgoland. Josef Talský byl uznávaný učitel, vychovatel, ornitolog a preparátor. Celý svůj život zasvětil vědě a vzdělávání, dokázal oslovit odbornou i širokou veřejnost. Byl svobodný a bez příbuzných a tak veškeré své jmění odkázal vzdělávacím, kulturním a dobročinným institucím.

Ornitologická sbírka Josefa Talského

jsou tedy nejstaršími ve sbírce. Darem dostal Talský do své sbírky 54 exemplářů jihoamerických kolibříků, které sám vypreparoval. Dvacet exemplářů z unikátní kolekce revidoval Alfred Edmund Brehm při své přednášce pro odbornou veřejnost v Novém Jičíně.

Osobnost Josefa Talského spolu s několika exempláři z jeho sbírky je v malém rozsahu představena ve stálé expozici historie města Nového Jičína v Žerotínském zámku Muzea Novojičínska.

121

122

Výstava ptáků v rámci ornitologického kongresu v Sarajevu, rok 1899. Fotografie Josefa Talského [VM Olomouc] Markéta Máchová

LYKANTROPOVÉ A VLKODLACI Giuseppe Maiello

Lykantropové v antice a v raném středověku Vlk má řadu znaků podobných s člověkem, a proto je zcela logické, že alespoň v mytologii a ve folklóru se nezřídka objevuje jako bytost, která je někde na půl cesty mezi člověkem a vlkem. Nejstarší dokumenty, které se o těchto hybridních bytostech zmiňují, pocházejí z doby klasické antiky. Prvním mytologématem je báje o Diovi, který se často

proměňoval v různé postavy či zvířata, aby mohl svádět ženy – smrtelnice a současně, aby unikl Héřině sledování. Mezi jeho transformace patřila i proměna ve vlka. Zeus se například v této podobě objevil ve městě Argu, kde v té době byl vlk uctíván, vstoupil do politického sporu, který se zrovna ve městě odehrával a podporoval hrdinu Danaa proti místnímu králi Gelánorovi. Létó, matka Apollóna a Artemidy, se proměňovala ve vlka, a stejně tak to učiní i její syn Apollón, příležitostně nazývaný Lykagenos. 123

Giuseppe Maiello

Po skončení zlatého věku proměny člověka/boha ve vlka, kdy byla tato proměna přijímána pozitivně, nastupuje období, kdy člověk-vlk je považován za zavrženíhodnou a negativní bytost. Mýtus nás proto zavede ke zlému arkadskému králi Lykáónovi, jehož Zeus za trest proměnil ve vlka, který útočí na lidi a požírá jejich maso (srov. Ovidius, Proměny, I,163-241). I v antickém Řecku, stejně jako ve známější severské tradici, najdeme zmínky o lidech oděných ve vlčí kůži nebo v kůži jiných lesních zvířat, jako například divokých prasat nebo medvědů. Zmiňuje se o tom dokonce i otec evropské historiografie Hérodotos, který zaznamenává jeden zvláštní zvyk Neurů. Neurové byl kmen sousedící se Skyty, přičemž Skytové a Řekové považovali Neury za čaroděje. Neurové se podle svědectví jejich sousedů “jednou za rok proměňují na několik dní ve vlka a potom se zase vrátí ke své podobě” (Hérodotos IV, 105).Většina řeckých vyprávění se však spíše vztahuje k mýtickému období. I v tomto případě však lze předpokládat, že zvyk odívat se do zvířecí kůže znamenal přijmout znaky příslušného zvířete včetně jeho povahy (Steward 2010). V latinské tradici je lykantrop zmíněn u Plauta (Amfitryon, 124, prol.) jako versipellis, neboli jako ten, jemuž roste po celém těle srst. Člověk se může stát vlkem nejen z důvodu Jupiterova hněvu, ale také na základě začarování způsobeného čarodějnicí nebo čarodějem, mezi nimiž je třeba zmínit slavnou čarodějnici Kirké. Nejznámější legendu z antického Říma, která se týká lykantropie a která už silně připomíná podobné vnímání lykantropie, s jakým se setkáváme ve středověkých a novověkých příbězích, známe od

124

Petronia, a to z díla Satirikon (: 62). „Když jsem ještě musel sloužit, bydleli jsme v Úzké ulici; dnes má ten dům Gavilla. Bohové tomu chtěli, že jsem si tam zamiloval ženu krčmáře Terentila: znali jste tu hezounkou buclatou Tarenťanku Melissu. Ale nechodil jsem za ní, na mou duši, jen pro její krásu nebo pro své ukojení, ale spíše proto, že měla zlaté srdce. Když jsem od ní něco chtěl, nikdy mi nic neodepřela; když viděla groš, dostal jsem půl groše, všechno, co jsem měl, dal jsem si u ní schovat a nikdy jsem nebyl ošizen. Její muž pak umřel na svém venkovském statku. A tak jsem nasadil všechny páky, abych se k ní dostal stůj co stůj; v nouzi, to víte, ukážou se přátelé. Můj pán náhodou odcestoval do Capue, aby se tam šikovně zbavil starýho braku. Užil jsem té příležitosti a přemluvil člověka, co u nás bydlel, aby mě šel doprovodit k páté míli. Byl to voják a silný jako čert. O kuropění se zdejchneme. Měsíc svítil, že bylo vidět jak v poledne. Přišli jsme k místu, kde jsou podle cesty náhrobky. Ten člověk poodešel stranou za pomník, já jdu pomalu, prozpěvuju si a počítám pomníky. Když se potom ohlédnu po svém průvodci, vidím, že se vysvlékl donaha a položil si všechno šatstvo vedle cesty. Dech se mi zatajil a stojím jako zakletej. On se vymočil kolem dokola svých šatů a najednou se proměnil ve vlka. Nemyslete si, že si z vás dělám blázny, za žádný poklad na světě bych nelhal. A jak jsem povídal, když se proměnil ve vlka, zavyl a utekl do lesů. Já napřed nevěděl, kde jsem, potom jdu zvednout jeho šaty – byly zkamenělé! Kdo by byl na mém místě neumřel strachy? Ale vytasil jsem meč a sekal hlava nehlava po

Lykantropové a vlkodlaci

všech stínech, až jsem doběhl do statku své milenky. Vešel jsem bledej na smrt, duši skoro na jazyku, pot ze mě lil čůrkem, oči na vrch hlavy jen tak tak, že jsem přišel k sobě. Melissa se divila, co že jdu tak pozdě. „Kdybys byl přišel dřív, byl bys nám aspoň pomoh. Do dvora vběhl vlk a rovnou na všechen dobytek, pouštěl mu žilou jako řezník. Ale dostal taky svůj díl, i když nám utekl: náš čeledín mu probodl kopím krk.“ Jak jsem to uslyšel, neměl jsem stání, a sotva se rozednělo, utíkal jsem jako spráskaný pes do domu našeho pána Gaia.

Do antického Říma spadá také svátek Luperkálie, které každoročně vrcholily 15. února. U zrodu Luperkálií zřejmě stál magický obřad, prostřednictvím něhož komunita pastýřů přivolávala bohatství komunity. Mimo jiné rity sem patřilo vzývání boha Luperka, který dostával dary a oběti, aby zajistil ochranu stád ovcí před vlky. Podle starých Římanů vlci v minulosti napadli na hoře Soratte ležící severně od Říma skupinu pastýřů, kteří obětovali maso bohu podsvětí Dispaterovi. Vlkům se podařilo ukrást kusy obětovaného masa a utekli s ním do jeskyně. Všichni lidé, kteří je pronásledovali, zemřeli v důsledku morového zápachu, který z této díry vycházel. Mor se rozšířil

Přijdu k místu, kde zkameněly ty šaty, ale nenašel jsem než stopy po krvi; zato když jsem přišel domů, ležel ten můj voják na posteli jako vůl a lékař mu ovazoval krk. Poznal jsem, že je vlkodlak, a od té chvíle nebyl bych s ním pojedl ani kousek chleba, i kdyby mě to stálo život. Ať si o tom myslí každý, co chce, ale lžu-li, ať na mě padne hněv boží.“

Rytina vlka v díle Georga Abrahama Merckleina Historische -Medicinisches Thierbuch z roku 1714 [VK Olomouc]

125

Giuseppe Maiello

i do okolí, a proto bylo po radě věštců rozhodnuto, že i lidé se mají učinit “podobnými vlkům”, aby mor utišili (Di Nola 1973, 537). Na tomto mýtu, kde hraje svou roli bůh podsvětí, tedy i plodnosti, a apotropaická proměna, čili proměna chránící před smrtí, je založen ritus, kdy se kněží boha Luperka, poté, co předtím bohatě pojedli a popili, opásali kozí a psí kůží a potom švihali pruhy kozí kůže ženy, které potkali, čímž jim zajišťovali plodnost.

z kmene Lugiů a Chattů (Tacitus, Germania, XLII a XXXI), kteří si pro souboje vybírali temné noci a vyvolávali hrůzu, protože “neexistuje nikdo, kdo se na jejich mimořádný a téměř pekelný zjev dokáže podívat”, pravděpodobně má na mysli lidi převlečené za vlky. Podle Tacita se také nikdo z nich nestará o dům, pole nebo jiný majetek: nechávají se živit těmi, ke kterým přijdou, jsou štědří a celý život věnují pouze válkám (ibidem).2

Je zbytečné připomínat, že ritus švihání žen, který měl zajistit plodnost země, najdeme také v mnoha jiných evropských kulturách, a v některých případech, jako třeba v Českých zemích, je dochován dodnes. V antickém Římě byla symbolika vlka jasnější, neboť symbolizovala mýtické období, ve kterém neexistovaly zákony a muži se mohli bez problémů divoce a neomezeně radovat se ženami.1

Přejdeme-li do středověku, vlkodlaci jsou z fyzického hlediska čím dál více spíše vlci než lidé. Obzvláště zajímavá je povídka, kterou na konci 12. století zachytil Gerard z Walesu ve svých dějinách a místopise Irska. Zde je, stejně jako u Plauta, proměna ve vlkodlaky důsledkem kolektivního božího prokletí. Vlkodlaci však v zásadě zůstávají spořádanými křesťany nebo se o to alespoň snaží, přinejmenším v okamžiku smrti. Zde je text v překladu Petra Šourka (Gerard z Walesu, ed. 1998, 80-82):

Luperkálie byly vzhledem ke své obscénnosti a alkoholovým orgiím na konci 5. století křesťany zrušeny. Pokud se však podíváme na sever Evropy, historické prameny uvádějí další typ lidí, kteří se převlékali za vlky. Jedná se o Úlfheðinny, kteří v bojích nepoužívali brnění, nýbrž odívali se pouze do vlčích kůží. Pro Úlfheðinny (stejně jako pro Berserky, ale ti se odívali pouze do medvědích kůží) bylo typické, že se během souboje dostávali do extáze čili používali šamanské techniky. Bylo pro ně typické také surové násilí a krvavá iniciace. Když se Tacitus zmiňuje o válečnících 1 Ve třicátých letech dvacátého století zmínil holandský filolog Jan de Vries přímou souvislost víry ve vlkodlaky s rituály plodnosti, podobnými, jako byly Luperkálie v antickém Římě. De Vries 1937, s. 143.

126

Nyní budeme vyprávět o tom, co podivuhodného se stalo v současnosti. Asi tři roky před příchodem prince Jana do Irska jeden kněz, který cestoval z Ultresu do Meathu, musel náhodou přenocovat v lese na hranicích. Ještě s jedním malým chlapcem, s nímž cestoval, seděl u ohníčku, který si rozdělal pod hustým stromem, když tu se k nim přiblížil vlk a rovnou na ně promluvil asi takhle: „Žádný strach, nebojte se, nemáte se čeho bát.“ 2 Podobně jako „Odinovi válečníci”, jak byli nazýváni Berserkové, tak i Úlfheðinnové nakonec ztratili v severské společnosti význam, i v tomto případě s nástupem křesťanství. Baring Gold 1865, s. 40.

Vystrašený kněz tedy následoval vlka až k jednomu nepříliš vzdálenému stromu, v jehož dutině uviděl vlčici, která, ač vypadala jako šelma, naříkala a zoufala si jako člověk. Jakmile ho zahlédla, lidsky ho pozdravila a děkovala Bohu, že jí v poslední hodince seslal takovou útěchu. Poté kněz vykonal všechny obřady a dovedl ji až k poslednímu přijímání, o které tolik žádala. Velice ho prosila, aby jí popřál zaopatření na poslední cestu. Když však kněz prohlásil, že s sebou nemá náležité potřeby, vlk, jenž ho zatím pozoroval zpovzdálí, mu zastoupil cestu a ukázal na schránku, kterou nosil na cestách po zvyku místních kněží zavěšenou na krku a která obsahovala manuál a několik posvěcených hostií, a žádal ho, aby jí neodpíral boží dar a oporu, kterou jim seslala sama božská prozřetelnost. Aby rozptýlil veškerou pochybnost, prackou

Lykantropové a vlkodlaci

„Jsme lidé a pocházíme z Ossory. Každých sedm let tam musí dva lidé, muž a žena, změnit podobu i místo pobytu. Vyžádal si to jistý světec, opat Natalis. Ztratí lidskou podobu a získají vlčí. Pokud to přežijí, nahradí je po sedmi letech jiní dva lidé a oni se opět vrátí do své dřívější lidské podoby. Moje družka na té strastiplné pouti nyní těžce onemocněla, leží tady nedaleko. A proto tě prosím, abys jí v poslední hodince poskytl z boží milosti útěchu.“

jako rukou poodhrnul kožich z hlavy vlčice a stáhl ho až po břicho: pod ním se objevila podoba starší ženy. Když to kněz uviděl, spíš ze strachu, než z přesvědčení jí udělil svátost přijímání, jíž se tak usilovně dožadovala a kterou teď tak pokorně přijala. Vzápětí se zase kožich vrátil na původní místo. Když tedy kněz vykonal všechny obřady, spíše podle předpisu než podle ducha věci, vlk jim dělal u ohníčku až do rána spíš lidskou než zvířecí společnost. Ráno je vyprovodil z lesa a ukázal jim kudy jít dál. Mnohokrát děkoval knězi za prokázané dobrodiní a slíbil, že se mu odvděčí mnohem hmatatelnějším způsobem, jen co ho Pán povolá nazpět z toho vyhnanství, které má už ze dvou třetin za sebou.

Když však strnuli dvojnásob úžasem, připojil několik slov o Bohu, která se nezdála jalová. I zapřísahal ho kněz při Bohu všemohoucím a nejsvětější Trojici, ať jim neubližuje a poví, jaká se to pod vzezřením šelmy skrývá bytost schopná promluvit lidskou řečí. Vlk na vše odpověděl, jak se sluší na řádného katolíka, a připojil toto vysvětlení:

Asi dva roky po tom, co se tohle stalo, se náhodou projížděl přes Meath, kde místní biskup zrovna pořádal synodu. Svolal všechny sousední biskupy a opaty, aby se jich zeptal, co si o celé věci s vlkem na základě knězova svědectví myslí, a aby se s nimi poradil, co dělat. Když se dozvěděl, že právě projíždím těmi místy, poslal za mnou dva kleriky s žádostí, abych se pokud možno osobně zúčastnil projednávání tak závažné věci, a pakliže bych nemohl, ať ho zpravím o svém mínění v té věci alespoň písemně. Dal jsem si od nich ještě jednou popořádku vyložit celý příběh, třebaže jsem ho již slyšel od druhých, a i když jsem se jednání synody z naléhavých příčin nemohl zúčastnit osobně, přesto jsem jim díky dopisu mohl přispět radou. Biskup a s ním celá synoda mé rady uposlechli a poslali onoho kněze k papeži s dopisem, který obsahoval vylíčení události i upřímné doznání kněze a k němuž všichni přítomní biskupové a opati připojili své pečetě.

127

Giuseppe Maiello

Číslo sedm najdeme v souvislosti s proměnou člověka ve vlka také v příběhu, který vypráví didaktický text, napsaný ve staré severštině, známém jako Zrcadlo krále (Konungs skuggsjá). Jedenáctá kapitola pojednává o podivuhodných příhodách, ke kterým došlo v Irsku. Proměnu ve vlkodlaky zde způsobí Bůh na přímou přímluvu svatého Patrika, který se rozhněval na pohanský klan, tvrdošíjně odmítající konverzi. I v tomto případě sužovalo členy klanu každých sedm let prokletí a trpěli víc než normální vlci, protože jim zůstal lidský rozum, ačkoli vzhled a chování měli vlčí (Larson 1917, 115).

Velšského původu je zřejmě (srov. Milne a Nutt 1904, 62) dlouhý příběh patřící k arthurskému románovému cyklu, jehož první editor George Lyman Kittredge na počátku 20. století, ho nazval Arthuš a Gorlagon (Kittredge 1903). Starší rukopis této povídky pochází z konce 14. století, ale znovu ho objevil právě až Kittredge, a sice mezi texty dochovanými v Bodleyově knihovně v Oxfordu. V příběhu Arthuš a Gorlagon se vlkodlak, který má nadlidskou sílu, stane urozeným obhájcem ženské věrnosti svému manželovi, tedy obhájcem jednoho z klíčových bodů represivní křesťanské morálky.3 Americkému filologovi G. L. Kittredgemu neunikly podobnosti mezi příběhem Arthuš a Gorlagon a příběhem, který kolem roku 1180 napsala první francouzská básnířka Marie de France (1160 –1210). Mezi jejími lejchy, tedy krátkými osmislabičnými skladbami, které se nevyznačují žádnou zvláštní kombinací rýmů, najdeme i lejch věnovaný rytíři Bisclavretovi, kterého podvedla žena a z lykantropie4 ho nakonec zachránil dobrotivý král (Babler a Konůpek 1958, 87– 98).5 V dnešní době

Úlfheðinn, výjev na bronzové přílbě nalezené na ostrově Öland (Švédsko)

128

3 Není to náhoda, že milenec ženy krále Gorlagona, který je oklamán a donucen stát se vlkodlakem, byl „ synem jistého pohanského krále” („filium cuisdam regis pagani“). Ostatně Gorlagonova nevěrná žena prozradila, že je součástí pohanské kultury, když vzývala “všechny bohy nebes” („omnia celi numina, ibidem“), přestože od křesťanské královny se očekávalo uctívání jediného boha. 4 Marie de France (Babler-Konůpek 1958) rozlišuje mezi vlkodlakem (garwalf), což je divoké krvežíznivé zvíře nebo i lidská bytost, a Bisclavretem, což je konkrétní osoba, která se proměňuje ve vlka, ale která vždy zůstává dobrou a ušlechtilou, pokud se ovšem jeho žena nedopustí s milencem cizoložství. 5 Další varianta motivu urozeného lykantropa a mstitele cizoložné ženy se nachází v lejchu o Mélionovi, který byl napsán ve středověké francouzštině mezi lety 1190 a 1204 (O‘Hara Tobin 1976). Mélion však na rozdíl od Bisclavreta organizuje pomstu sám a poté, co ztratí všechny své

druhy, obrací se ke králi. Urozený a ušlechtilý je dále lykantrop Alphonse ve francouzské poemě Guillame de Palerne (začátek 12. století), který je však na rozdíl od příběhů o Bisclavretovi a o Mélionovi klíčovou postavou, která zachrání oběti nespravedlnosti, čili Viléma, knížete z Palerma, a jeho milenku Melior (Michelant 1876). 6 Na toto téma se obzvláště zaměřuje Claude Lecoteaux. Viz Lecoteaux1998, s.116-121. 7 Také Lecoteaux kritizuje pozici některých autorů, kteří podceňují to, co on nazývá „znovuožíváním či přežíváním pohanských, respektive lidových tradic”. 8 Například není jasné, jestli prokletí na sedm let, související s vlkodlaky, pochází z tradice lidové nebo z vyšší kultury. Ve statistické, historické a administrativní ročence departementu Orne (Normandie) z roku 1809 se ve zprávě Loup-garou uvádí, že podle venkovanů doba pokání u vlkodlaka trvá právě 7 let (Du Bois 1809).

Lykantropové a vlkodlaci

Postava lykantropa nepochybně pochází z lidové kultury – a příběhy z vyšší kultury jsou pouze špičkou ledovce tisíců příběhů, které se za dlouhých zimních nocí vyprávěly ve venkovských oblastech celé Evropy. Základem je víra v moc překonat nějakým způsobem bariéru mezi tímto a oním světem, samozřejmě tajně, čili záměnou lidského oblečení za vlčí kůži.6 Proto by bylo hříchem podcenit animistický předpoklad, který se objevuje u vlkodlaků a lykantropů.7 Ale pravdou také je, že masivní zásah křesťanské morálky do literárních textů se pak v průběhu staletí odráží v lidové slovesnosti, a proto se motivy, kterými se kdysi vyznačovaly právě texty vzdělanců a učenců, staly obecným dědictvím.8

Lykantrop urozeného původu ze 12. a 13. století se v následujících staletích už neobjevuje. Existuje však mnoho historických zpráv, pocházejících především z 16. – 17. století, které se zmiňují o nebezpečných vlkodlacích, kteří byli posléze zabiti nebo souzeni z důvodu krutých vražd, jichž se dopustili. V některých případech známe i jména těchto domnělých vlkodlaků.9 V lidových francouzských legendách už vlky nekrotili pouze králové, nýbrž i osoby vybavené zvláštní mocí. Podle etnologa Paula Sébillota se ještě na počátku 20. století v některých oblastech Francie věřilo na člověka-vlka (loup-garou), který se nechával doprovázet vlky, jež poslouchali všechny jeho příkazy.10 Sébillot se v kapitole zaměřené na lesy ve své knize o francouzském folkloru věnuje v jednom odstavci vlkodlakům, čarodějnicím a ďáblovi. Kromě dalších informací uvádí lidovou víru, rozšířenou v kraji Bourbonnais, že vlkodlaci o půlnoci ztrácejí svou lidskou podobu, vodí po venkově smečky vlků a tancují s nimi kolem velkého ohně (ibidem). Kromě toho se zdá, že funkce vůdce vlčí smečky přechází z otce na syna.11

by však bylo chybou soustředit se pouze na aspekt přenosu textů z jedné části Evropy do druhé, případně literárními vlivy z Orientu, jak to bylo běžné v době, kdy G. L. Kittredge sestavil první kritické vydání příběhu Arthuš a Gorlagon, tedy více než před sto lety.

9 Soupis krvavých událostí, ke kterým došlo ve Francii, a v nichž jako protagonisté figurovali vlkodlaci, vypracoval už ve druhé polovině 19. století Wilhelm Hertz (Hertz 1862, s. 97-105). Část zpráv, které shromáždil Hertz, pak znovu uvádí Frank Wollman ve svých Vampyrických pověstech v oblasti středoevropské, které napsal během první světové války, ale publikoval je v Národopisném věstníku českoslovanském až od roku1920. Část týkající se vlkodlaků byla publikována v roce 1921 (Wollman 1921), zatímco pokračování vyšlo až v roce 1926 (Wollman 1926). 10 Sébillot 1904, s. 284. 11 Sébillot 1904, s. 286.

129

Giuseppe Maiello

Vlkodlaci ve střední a východní Evropě Nejstarší písemnou zmínku o vlkodlakovi ve staroslověnštině najdeme v eposu Slovo o pluku Igorově. Mluví se tu o princi Všeslavovi, který v noci ve vlčím oděvu běžel z Kyjeva do Tmutorokanu, což je vzdálenost zhruba 1000 km, a potom se tutéž noc ještě před kohoutím zakokrháním vrátil do Kyjeva. První svědectví týkající se střední Evropy zanechal Burchard, biskup z Wormsu, který v 19. knize svých dekretů, zaměřené na tresty, dává instrukce kléru, jak reagovat na víru ve vlkodlaky, a navrhuje desetidenní trest odnětí svobody o chlebě a vodě. Zajímavá je také skutečnost, že v Burchardově latinském textu se poprvé objevuje slovo werwolf, v současné době užívané v německém jazyce jako označení pro vlkodlaka. Nejvýznamnější historické zprávy o vlkodlacích ve střední a východní Evropě pocházejí z Pobaltí, tedy z Pruska, Litvy a Livonska. Zde byl strach z vlkodlaků v 16. století větší než strach z vlků (Wollman 1921, s. 147). Vlkodlaci byli chytáni, souzeni a popravováni, jako třeba v případě manžela z „Gabell in Behmen”,12 který, jak uvádí ručně psaný dokument pocházející z roku 1579, se během svatební noci proměnil ve vlkodlaka, sežral svou nevěstu a potom byl zastřelen katem (Klapper 1910, s. 184, srov. i Wollman 1921, s. 147; 1926, s. 142). Slovo vlkodlak, v podobě wylkolek, se poprvé v Polsku objevuje v kodexu z roku 12 Pravděpodobně se jedná o Jablonné v Podještědí. Vesnice Gabel se nachází i v dolnoslezském vejvodství (Powiat Guhrau), ale v tomto případě rukopis jasně odkazuje na stejnojmennou obec (Jablonné) v Čechách.

130

1459, v němž byla shrnuta kázání mnicha Piotra z Miłosławia z řádu menších bratří (Brückner 1896, s. 35; o dílu Piotra z Miłosławia srov. Bracha 2007). Jedná se však pouze o počátek dlouhé řady citací na téma vlkodlaků (Wollman 1921, s. 147-148). O vlkodlacích byly sepsány různé teologické traktáty, ale obracelo se proti nim i laické soudnictví. Je pravděpodobné, že archivy občanských soudů nám v budoucnu poskytnou ještě další zprávy o procesech proti vlkodlakům, které probíhaly v novověku, a to až do osvícenství. Procesy proti vlkodlakům vrcholily v 17. století, ale ještě do roku 1720 končili lidé obvinění z lykantropie ve vězení nebo byli souzeni. Známí jsou například “ vlkodlaci ” z okolí zámku Moosham v srdci Rakouska (Riezler 1896, 293), kteří byli souzeni v roce 1717 a zemřeli ve vězení, ale současné výzkumy v archivech ukázaly, že to byli jenom nešťastní tuláci nebo žebráci, proti nimž se obrátila zášť obyvatel poté, co se ztratilo několik hospodářských zvířat.13 Další tulák jménem Simon Wind, zvaný Schenmayr, obviněný z proměn ve vlkodlaka, byl v roce 1720 týmž soudem odsouzen k trestu smrti a jeho tělo bylo následně spáleno (ibidem). Obzvláště důležitá je však skutečnost, že lidé odsouzení v procesech na hradě Moosham přiznali, že před proměnou ve vlkodlaky používali černou mast (Wuttke 1900, s. 277). Třebaže bylo toto přiznání 13 Dnes už dokonce známe přesný počet hospodářských zvířat, která byla v letech 1713-1717 zabita nebo odvlečena vlky (192 kusů) v okrese Unternberg, kde se nacházel hrad Moosham, stejně jako známe jména rolnických rodin, kterým vlci způsobili nějaké škody (41 domácností), a to díky detailnímu studiu soudních zápisů z procesů proti vlkodlakům, které proběhly na soudě v Salzburku. Viz Scheutz 2001, s. 221-268.

Lykantropové a vlkodlaci Vlkodlak z Neuss (markrabství Ansbach). Soudobý leták z roku 1685 znázorňující smrt vlkodlaka, který měl na svědomí smrt několika místních dětí. Mrtvé zvíře údajně oblékli do šatů a pověsili na šibenici. Převzato z Wolfgang Schild: Geschichte der Gerichtsbarkeit. Hamburg 1980

pravděpodobně vynuceno násilím, nelze vyloučit, že lykantropie do jisté míry souvisí s čarodějnictvím, a to vzhledem ke skutečnosti, že pro čarodějnice bylo typické (a hojně zkoumané) mazání mastí na bázi halucinogenních látek (Ginzburg 1998). Pronásledování vlkodlaků stejně jako pronásledování čarodějnic už v první čtvrtině 18. století ustalo, a to vzhledem k neustálému nárůstu racionalismu u vzdělané části

evropské společnosti. Důkazem je poslední proces kvůli lykantropii, který proběhl ve městě Sankt Leonhard im Lavanttal v roce 1725 proti žebrákovi jménem Paul Schäffer. V tomto případě, na rozdíl od případů předcházejících, proces skončil osvobozením obviněného (srov. Scheutz 2001, s. 247), což dokládá, že v tomto případě místní úřady (ostatně stejně jako úřady církevní) začaly o skutečnosti a hodnověrnosti lykantropie pochybovat. Nezájem vzdělané společnosti však

131

Giuseppe Maiello

132

znamenal pouze výrazný pokles diskusí nebo procesů kvůli lykantropii, ale rozhodně neznamenal, že mimo vzdělaný svět by tato víra vymizela. S prudkým nárůstem etnografických výzkumů v průběhu 19. století se vlkodlaci do vzdělaného světa vrátili jako předmět výzkumu. Polský historik Kazimierz Władysław Wóycicki například při popisu různých nadpřirozených bytostí v lidové tradici v roce 1856 napsal o bytostech zvaných wilkołak následující:

lidské podoby, ale teprve tehdy, kdy už ve vsi zůstává málo jeho příbuzných a známých; tehdy běduje, lituje se a naříká, vypráví o svém dětství sousedům svého dávného statku, a když se u nich nesetkává ani s lítostí nad svou ubohostí ani mu není poskytnut příbytek v nešťastném návratu do lidského života, rád se sám vrací do vlčí podoby a opět se ukrývá v lesích. Pověsti o tomto zvláštním zvířeti jsou nesčíslné. (Wójcicki 1856, 529-530).

Wilkołak je nepochybně výraz odvozený od vlka, který lační po lidské krvi. Vesničané říkají, že je to nejdravější zvíře v našich krajinách; vrhá se na lidi, vyhrabuje čerstvě pochované mrtvoly, mrzačí dobytek a na základě svých choutek unáší děti, které se nedokáží bránit, ale prý sám nepožírá tyto nešťastné oběti, poněvadž ostatní obyčejní vlci, kteří si zvykli dělat mu společnost, za něj dílo dokončují. Je zcela podobný vlkovi, liší se jen větší a strašlivější postavou, proto vede vlčí smečku; je velice důmyslný; přeskakuje ohrazené dvorky; sám dokáže otevírat vrata do obor a stájí, dokonce šplhá po žebříku a leze okny do lidských obydlí. Někdy sám bez společnosti jiných vlků napadá pocestné, někdy se stává poněkud mírnějším a spokojuje se s pokrmy, které může sebrat lidem, zejména těm, kteří jsou zaměstnáni prací na poli. Vypíjí mléko ze džbánků, pojídá sýr a chléb, které nachází v obalech, a když je tím zaměstnán, nesmí se odhánět ani dráždit, poněvadž se hned hrozně mstí a mrzačí lidi. Wilkołak se nerodí sám ze sebe jako jiní vlci, ale povstává z člověka, kterého zakleje čaroděj nebo čarodějnice, a žije v tomto proměněném stavu tak dlouho, jak je mu jimi předurčeno. Jak se tvrdí, stává se někdy, že se vrací ve svém pozdním věku do své původní

Lužičtí Srbové v Dolní Lužici nazývali vlkodlaka vjelkoraz, ale podle Adolfa Černého víra v tyto bytosti v celé oblasti Lužice už v poslední čtvrtině 19. století vymizela (Černý 1898, s. 424-425; srov. in Wollman 1926, s. 134). Stejná situace zřejmě byla i v Čechách (ibidem). Podle Josefa Jirečka je už od 13. století sémantické pole obsazené totožnými slovy vlkodlak a morous. V Čechách se však od poloviny 19. století slovo vlkodlak nepoužívalo, zatímco představy označované slovy móra a morús byly stále živé (Jireček 1863, s. 12).14 Slovo vlkodlak, a sice v podobě vukodlak, se u Slovanů v 19. století ještě hojně používalo, jak uvádí Jireček (ibidem), a my doplňujeme, že stejně jako u Řeků v podobě vrykolakas a u Rumunů v podobě vârcolac. Etymologie je totožná, totiž vlčí srst, ale v 19. století toto slovo v Srbsku a Řecku označovalo to, co v češtině nazýváme upír. Sémantické rozdíly jsou však zásadní. Český vlkodlak, stejně jako 14 Pro Jirečka byla víra, že lidské bytosti se mohou proměňovat ve vlky, velmi silná a dobře podložená prameny z 16. století. J. Jireček především odkazuje na postilu Tomáše Rešla (1520-1562) v kopii Knihy Sírachovcovy z roku 1557. Jireček 1863, s. 14-15.

Vlkodlak v Ženevě na perokresbě v díle Johanna Jacoba Wincka „Sammlung von Nachrichten zur Zeitgeschichte aus den Jahren 1560-1587“

francouzský loup-garou, anglický a německý werwolf nebo italský lupo mannaro, se vztahuje k živému člověku, který se proměňuje do jiné podoby a případně dokáže vstoupit do světa mrtvých, který v evropském folkloru symbolizuje hluboký les. Srbský vukodlak nebo řecký vrykolakas jsou upíři, tedy mrtví lidé, kteří jsou schopni nějakým způsobem fyzicky zasahovat do světa živých. Vârcolac se naopak od středoevropského i balkánského vlkodlaka liší a spíše připomíná tradičního skandinávského vlka Fenrira, protože dokáže sežrat slunce i měsíc nebo vyvolat zatmění.15 Vârcolaci jsou nepokřtěné děti nebo děti narozené nesezdaným rodičům, případně pocházející ze vzduchu a z nebe, 15 V některých případech se však termín vârcolac používal namísto strigoj, rumunského označení českého slova upír. Murgoci 1926, s. 323.

Dnes už je dostatečně zřejmé, že anonymní glosátor ze 13. století, který zaměňoval slova vlkodlak a morús, o němž se zmiňuje J. Jireček (v. supra), se nemýlil, nýbrž vyjadřoval tehdejší realitu okolního světa. Když mluvíme o morousovi (nebo morúsovi) a móře, snadněji pochopíme souvislost s animistickými představami (Maiello 2014, s. 113 a d.) a právě víra ve vlkodlaka určitě spadá do tohoto kontextu. Tyto představy byly na evropském venkově v preindustriálním období ještě silně zakořeněny, a to nejméně do první světové války, ale v některých případech i déle.16

Lykantropové a vlkodlaci

Jak interpretovat lykantropii

když ženy v noci předou, především o půlnoci a bez svíček. V Rumunsku se proto nedoporučovalo příst za svitu měsíce, protože vârcolaci mohou s vláknem vystoupit na nebe a sežrat slunce nebo měsíc (Murgoci 1926, s. 335).

16 Také já mám přímé zkušenosti s vírou ve vlkodlaky z období méhodětství v 60. letech 20. století, a sice ze zemědělské oblasti na jihu Itálie, kam jsem často jezdíval za prarodiči. Ve vesnici jménem Casandrino se za úplňkových nocí zabedňovala okna, neboť mnozí lidé měli strach z vlkodlaků. Dále si vzpomínám, že na moji otázku „Kdo jsou to vlkodlaci?” mně tehdy asi třicetiletá žena, která navštěvovala dům mých prarodičů, odpověděla: „Jsou to nemocní lidé, kteří rádi žijí ve společnosti vlků, vyjí jako oni, potulují se a jsou nebezpeční.” Další žena, které bylo asi sedmdesát let, mně odpověděla: “Ďábel, který na sebe vzal podobu vlka, nebo který posedl tělo některého hříšníka.”

133

Giuseppe Maiello

Ostatně náznak podobné interpretace v tomto smyslu najdeme už u holandského lékaře Johanna Wiera (1515-1588), který vytušil souvislost mezi lykantropií a extatickými cestami. Jednalo se o erudované, ale současně nebezpečné odhalení, za které byl Wiera zanedlouho obviněn z kacířství Jeanem Bodinem (1529-1596), jedním z největších stoupenců represivních opatření proti jakékoliv formě „čarodějnictví”, tedy včetně lykantropie (Petoia 1991, s. 250 pozn. 2). Také Wilhelm Hertz v 19. století považuje za jednu z možných příčin lykantropie víru v to, že duše je schopna cestovat mimo tělo, tedy provést extatickou cestu. Víra v to, že lidské bytosti se mohou proměnit ve vlky, obsahuje jak hluboké prvky pre-neolitických animistických představ, tak současně i prvek střetu mezi svobodným (zároveň však animálním) a civilizovaným světem, „kde civilizace je postavena na zvrácenosti, stejně jako den následuje po noci, ale právě proto světlo předpokládá temnotu” (Burkert 1972, s. 108). Jde tedy o jednotu protikladů, kdy jeden prvek nemůže existovat bez druhého a které v různých formách a bez jasné symboliky vlka v současné společnosti pravděpodobně dosud přetrvávají.

134

NPR Salajka [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

TYRANIE ČERVENÉ KARKULKY A CANIS LUPUS Zdeněk Orlita Je pouze málo zástupců zvířecí říše, kteří jsou v kolektivním vědomí společnosti natolik zatíženi vlastním jménem, že pouhé jeho vyslovení vyvolává dlouhou řadu kulturně-historických asociací zatlačujících do pozadí obraz reálného zvířete. Již od pozdní antiky se začíná utvářet obraz fantastické šelmy, která v myšlení současníků nahrazuje vlka, coby adaptabilního predátora. Paralelní existence dvou vlků v kolektivních představách byla již od raně křesťanských dob

hlavním prokletím rodu Canis lupus.1 Na jedné straně se krajinou pohybovala psovitá šelma obdařená zoologickými vlastnostmi předurčujícími ji k životu adaptabilního predátora a současně existoval imaginární svět, v němž kraloval mýtický tvor, jehož identitu po dlouhé generace utvářela mytologie a literární fikce. Vlk jako kulturně-historický produkt byl již od pozdní 1 K problému dvojí vlčí identity se v rámci pozdně středověkých textů naposledy vyjádřili Robert Hearn, Ross Balzaretti a Charles Wattkins. Hearn-Balzaretti-Wattkins 2015, s. 1-4.

135

antiky v zajetí tyranie příběhů, jejichž téměř magická síla se projevovala v řadě popularizačních textů ještě v druhé polovině 20. století. daleko závažnější je však skutečnost útoků na jeho biologickou podstatu, související se všeobecným odporem k masožravým savcům, jehož kořeny lze hledat již v biblických textech.2 Ve starozákonní knize leviticus (11:1-19) se o dravých ptácích hovoří jako o nečistých a tato židovská představa se udržovala ještě v raném křesťanství, které doufalo v nastolení pokojného království bez masožravců.3 Tuto herbivorní vizi ráje podporuje rovněž etymologický rozbor pojmenování divokých dravých zvířat, jejichž kořistnický a poživačný způsob života měl být zakódován již v jejich jménech. Z původního indogermánského slova „aha“ se v německojazyčném středověkém prostoru vyvinulo slovo „awan“, jemuž se blížil latinský ekvivalent „avare-avere“.4 Význam těchto slov odkazujících k slovesům „dychtit – toužit – živit se – sytit se“ popisoval zvířata žádostivá, dychtící, plenící, dávicí i polykající a vyčleňoval je z říše pokojných tvorů. latinské sloveso „avare“ vyjadřující niternou podstatu dravých zvířat ve svém dalším vývoji ještě posílilo kriminalizaci šelem a jejich vykázání ze spořádaného „křesťanského“ společenství. další nesmlouvavou podobou byl termín „avarus-avaritia“ vyjadřující lakotu, chamtivost i nenasytnost a pokládající základy pozdějšího antropomorfního vnímání a hodnocení zvířecího chování.

Gustave︀ Doré, ilustrace k pohádce Charlese Perraulta Le︀ Petit Chaperon︀ Rouge [1862]. Převzato z Hermann Moritz: Märchen nach Perrault. Stuttgart 1875.

136

2 3 4

Sax 2003, s. 26-29. Sax 2003, s. 27. Culmann 1869, s. 3.

Nejstarší příběh popisující cestu děvčátka v červených šatech hlubokým lesem je ukryt v prastarých fóliích raně středověkého rukopisu. Kněz a učitel na katedrální škole v západoevropském Lutychu sestavil v roce 1024 pro své žáky učebnici latiny. Autor textu Egbert z Lutychu tušil, že získá své studenty pro cizí řeč, když s nimi v neznámém jazyce bude sdílet každodenní příběhy jim důvěrně známého světa.5 Světa, který je obklopoval. Pohyboval se v prostředí venkovanů, v místech, kde mezi známým a cizím nezkroceným prostorem hlubokých lesů vedla jen úzká hranice. Egbert byl knězem, vyučoval trivium (gramatika, rétorika, logika) na dómské škole, současně byl ale sám posluchačem. Zapisoval si dávné příběhy vyprávěné po dlouhé generace, aby je mohl křížit s antickou tradicí. Zachytával slova přísloví, říkadel, písní, mýtů a svěřoval je pergamenu. Nakonec vznikla jeho Loď bohatě naložená („Fecunda Ratis“), sbírka, v níž se ukrývá rovněž drobná báseň o čtrnácti verších.6 Egbertovo vyprávění o děvčátku nalezeném ve vlčí noře je především příběhem, který nám zanechal kněz bezesporu naplněný vizemi úspěšné christianizace vesnických duší. Vedle silného náboženského 5 Berlioz 1994, s. 42-43; Ziolkowski 1992, s. 557-558. 6 Sbírku poprvé edičně vydal a zpřístupnil Ernst Voigt v roce 1889. Viz Voigt 1889.

Tato cesta však bude spíše plavbou, a to v duchu původního záměru autora. Egbert z Lutychu totiž s ohledem na symbolický název Loď bohatě naložená rozdělil svou knihu na příď a záď. Jeho raně středověká loď měla však i nadále antickou kostru a během „stavby“ Egberta inspirovaly Katónovy distichy a Avianovy bajky. Mnohem stručnější příď je tak psána v dvojverších a rozsáhlejší záď lodi stavěl autor pomocí hexametru, tedy tradiční veršovou formou antické poezie. Již první editor objeveného rukopisu na konci 19. století upozornil, že Egbert svou loď nestavěl pouze z obvyklého materiálu. Samozřejmě že jako raně středověký duchovní čerpal z antických děl Platóna, Vergilia, Horatia, Ovidia, Senecy, biblických textů a raně středověkých církevních otců.7 Nicméně jeho sbírka reflektuje rovněž soudobý život na venkově, a je tak mimořádným pramenem k poznání raně středověké lidové kultury. Samotný Egbert o sobě v předmluvě věnované utrechtskému biskupovi

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Středověká šelma a letniční zázrak ve vlčí noře

symbolismu, rezonujícího celým příběhem skrývá však středověký rukopis i první známou verzi o cestě venkovského děvčátka středověkým lesem, jehož neznámou podobu však později překryla německá romantická vize hlubokého a temného hvozdu. Především však Egbertova báseň vyprávěla o cestě zastoupené vlkem. Text raně středověkého rukopisu, zamýšleného jako učebnice latiny, tak uchovává jednu z prvních verzí příběhu, který se ve své pohádkové podobě stal prokletím pro bezpočet generací šelem z rodu Canis lupus a až hluboko do 20. století se podílel na ignoranci zoologické podstaty ve prospěch démonické identity těchto zvířat.

Tyranie Červené Karkulky

7 Arweiler 1998, s. 321-323.

137

Zdeněk Orlita

Adaboldovi zanechal smutné svědectví.8 Byl unavený, ruce se mu chvěly a každý den musel vyučovat stádo hlupáků. Toužil po odpočinku a současně musel mladé, lenivé, venkovské „Arkadiány“ učit latinu.9 Nakonec však z nouze udělal ctnost a pro první část své sbírky využil materiál pocházející výlučně z venkovského prostředí. Zanechal tak jedinečné svědectví raně středověké orální tradice v podobě venkovských přísloví nebo příběhů.10 Od chvíle svého objevu v roce 1889 se stal rukopis centrem zájmu řady etnologů a literárních historiků, kteří byli neodolatelně přitahováni červenou barvou i vlky v básni De puella a lupellis servata. Samotný editor sice podobnost Egbertovy básně s pozdějšími verzemi pohádky O Červené Karkulce nekomentoval, nicméně v indexu uvedl heslo „Rothkäppchen und die jungen Wölfe“, čímž svůj vztah k textu vyjádřil dostatečně pregnantně.11 Báseň začíná odkazem na zdroj příběhu („vesničané to mohou vyprávět společně se mnou“) s důrazem na jeho pravdivost. Následuje popis křtu, předání křestního daru kmotrem, okolnosti vstupu děvčátka do lesa, jeho únos vlkem a nakonec zázračné ušetření děvčátka. Děj se odehrává v nevysloveném prostoru kostela, který lze tušit pouze mezi řádky („kdosi vzal dívku ze svatého pramene“) a v lese, jenž v textu plní úlohu zlovolného protipólu 8 Voigt 1889, s. IX-XX. 9 Berlioz 1994, s. 40. 10 Berlioz 1994, s. 40. Na význam Egbertova díla jako pramene zachycujícího život venkovanů upozornil rovněž benediktin, hagiograf, historiograf a teolog Sigebert z Gembloux („Egebertus, clericus Leodiensis, scripsit metrico stilo de aenigmatibus rusticanis librum…“) Voigt 1889, s. XIX. 11 Voigt 1889, s. 268; Lontzen 1992, s. 23.

138

křesťanské obce. Vesnice je zde znázorněna jako společenství kolem křtitelnice a les jako temné místo plné nebezpečí. Je tak vytvořeno ideální jeviště pro inscenaci příběhu, jehož hlavním cílem je hlubší křesťanská disciplinace venkova a posílení víry v svátosti. Z Egbertova textu se však nelze dozvědět o topografii raně středověkého lesa nic bližšího, než že se jedná o opak známého a bezpečného světa. S ohledem na zázračné zachránění a vítězství nad silami této konceptuální divočiny je možné, že autor vnímal les značně ambivalentně. Tedy kromě pustiny plné hrozeb současně jako místo zkoušky a proměny.12 Křest jako konstitutivní část celého příběhu je v básni připomenut hned na několika místech, protože hlavním účelem textu je apoteóza této klíčové svátosti. Byl to anonymní kmotr, kdo měl děvčátko vyzvednout z křtitelnice, což se shoduje s raně středověkou liturgickou praxí doloženou v textech Ordo Romanum i Pontificale Romano-Germanicum.13 Ten ji rovněž předal křestní dar, kterým měla být tunika upletená z červené vlny („Tunica rubicundo vellere texta“), čímž se Egbertův příběh blíží o pět set let mladšímu vyprávění Charlese Perraulta. Děvčátko mělo být pokřtěno o Letnicích ve věku pěti let, což však odporovalo ideální středověké praxi křtít novorozeňata či mnohem mladší děti. Hned druhý den za úsvitu opustilo vesnici a cestou se ho zmocnil vlk, který právě lovil v okolních lesích. V doupěti je předhodil vlčatům, jež však zbavená vší divokosti pouze 12 K tomuto pojetí lesa středověku jako pouště latinského západu, tedy místa strachu, smrti, ale současně usebrání, zkoušky a proměny viz Goff 13 Lontzen 1992, s. 24.

14 S ohledem na podobnost textu s verzí příběhu Charlese Perraulta Rudolf Koegel (Geschichte der deutsche Literatur, 1897) zdůraznil zejména pasáž, kdy vlčata hladí a laskají hlavu děvčátka. To je upozornilo, ať nepoškodí tuniku, která je křestním darem kmotra („Hanc tunicam, mures, nolite, infantula dixit…“). Proto Koegel interpretoval tuniku jako kápi či pokrývku hlavy („cappa“). Bolte-Polívka 1913, s. 236.

Egbertův popis vlčího chování nerespektujícího skutečnou zoologickou povahu tohoto zvířete však usvědčuje autora z mnohem odtažitějšího vztahu k venkovu i jeho každodenním starostem. Text nezmiňuje vlčici, ale vlka („lupus“), s nímž se mělo děvčátko potkat za ranního rozbřesku někde poblíž lidských obydlí. Nicméně vlci opouštějí svá stanoviště obvykle po západu slunce a vydávají se pouze do oblastí, kde nehrozí žádné nebezpečí. Mnohem odvážnější je však Egbertovo tvrzení, že by vlk přitáhl svým mláďatům jako kořist živé pětileté dítě. Termín svatodušních svátků byl totiž rovněž obdobím, kdy se již od středověku běžně obcházely nory a vybírala se vlčata. Doba páření začíná obvykle koncem zimy a vlčice jsou březí až po dobu sedmdesáti pěti dnů. Letnice

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Podstata zázraku opírající se o magickou sílu křtu je zdůrazněna již v názvu Egbertovy básně, protože dívka byla ušetřena vlčaty („…a lupellis servata“). Děvčátko oblečené v červené vlněné tunice však do značné míry problematizuje představu o středověké křestní liturgii. Ordo Romanum či Pontificale Romano-Germanicum jako soudobé liturgické normy platné v době Egbertova působení znaly bílá lněná roucha. Kmotři přijali křtěnce s bílými prostěradly a kněz či biskup mu po udělení křižma ovinul hlavu pruhem bílé látky, která měla co nejdéle chránit svaté

znamení na jeho čele.15 Konkrétní označení červené barvy termínem „rubicundus“ mohlo vycházet ze znalosti tehdejších hagiografických textů. Samotný Egbert použil ve sbírce Fecunda ratis termín „rubicundus“ dvakrát k označení šarlachové a jednou rezavě červené barvy. Do jednoho z kratších textů vložil rýmovanou otázku o podobnosti divokého kance a červené lišky („In quo sunt similes aper et rubicundula vulpes?“), čímž studentům vštípil termín „rubicundus“ jako zbarvení liščí kožešiny.16 Vezme-li se v úvahu načervenalá barva určitého druhu ovcí zmiňovaných např. Pliniem ml., mohlo se jednat o přirozenou a nebarvenou vlněnou tuniku.

olizovala její hlavu.14 Poselství spočívalo v téměř magické síle křtu a amuletických účincích tuniky jako křestního daru kmotra. Vrcholem Egbertovy básně byl tedy letniční zázrak ve vlčí noře, pro jehož zdůraznění pracoval autor se dvěma motivy: nadpřirozenou podstatou křestního rituálu a všeobecným strachem z vlků. I přes postupující christianizaci venkova je zřejmé, že řada vesničanů přistupovala k svátostem liknavě. Přičemž zanedbávání křtu jakožto vstupní svátosti ohrožovalo samotnou spásu dítěte. Již v roce 418 přijala církev na synodě v Kartágu Augustinovo učení o dědičném hříchu, s čímž souvisela povinnost křesťanských rodičů křít novorozené děti v nejbližším možném termínu.

15 Lontzen 1992, s. 27. Zvyk zakrývat hlavu křtěnce rouškou je doložen již z přelomu 8. a 9. století. Ve svém dopise Karlu Velikému uvedl francký liturgik Alamar z Met rovněž pojednání o pokrývání hlavy křtěnců lněnou rouškou („De tegumento capitis“). Ziolkowski 1992, s. 564. 16 Bartsch 1873, s. 316; Voigt 1889, s. 268; Lontzen 1992, s. 39.

139

ZdeNěK OrliTa Gustave︀ Doré, ilustrace k pohádce Charlese Perraulta Le︀ Petit Chaperon︀ Rouge [1862]. Převzato z Hermann Moritz: Märchen nach Perrault. Stuttgart 1875.

140

Nebezpečná cesta lesem Proměny pohádkového vlka probíhající ve venkovském světě orální kultury se řídily poněkud jinými zákonitostmi než metamorfózy této šelmy v prostředí dvorské a encyklopedické literatury. Cesta postupného oddémonizování vlka vedoucí od alegorických bestiářů přes raně středověké encyklopedisty, antropomorfní bajky (Ysengrimus) až k raným zoologickým příručkám tak postupně odnímala vlkům jejich ďábelské vlastnosti a vykazovala jim úlohu nenasytných a škodlivých zvířat.17 Nicméně pověst, kterou si vlk udržel během raného novověku v prostředí 17 Borovský 2015, s. 311-318.

Anonymní a děsivá verze byla v posledních desetiletích předmětem diskuzí, a to především s ohledem na přístup amerického historika Roberta Darntona, který se snažil příběh oklestit od místy přebujelých psychoanalytických interpretací.18 Darnton využil verzi textu, kterou v padesátých letech 20. století zveřejnil francouzský etnograf Paul Delarue a která posléze vyšla opět v roce 1989.19 V tomto vyprávění poslala matka svou dceru s chlebem a mlékem přes les k babičce. Cestu ji zastoupil tvor, který je ve verzi z roku 1885 nazván jako „Bzou“. Toto označení pro vlkodlaka odpovídalo modernímu francouzskému slovu „loup-garrou“ a vrací posluchače do časů, kdy byl francouzský venkov zachvácen kolektivním strachem

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Vlk tedy zůstává v příběhu Egberta z Lutychu zvířetem křesťanského symbolismu a ďábelskou bytostí lovící mezi stádem věřících. Báseň připomínající mnohem spíše osudy vlčích dětí než rané kořeny pohádky o Červené Karkulce. Text je však cenným svědectvím o úloze vlka v kultuře a myšlení latinského středověku.

venkovské kultury, byla silně ovlivněna antropomorfními představami. Až k branám romantismu, kdy se ve sbírce bratří Grimmů ustálila dějová linie pohádky, bylo vyprávění o děvčeti putujícím lesem lemováno sexuálním násilím a kanibalismem. A i přes snahu Charlese Perraulta přizpůsobit na konci 17. století původně drsný příběh intelektuálním potřebám francouzského dvora Ludvíka XIV. zůstala jeho pohádka chmurným vyprávěním bez šťastného konce. Ovšem ještě před oficiální verzí z pera sběratele pohádek Charlese Perraulta (Le petit chaperon rouge, 1697) a potom ještě hluboko do 18. století se v orální tradici vesnických vypravěčů předával příběh o dívce „bez červené karkulky“.

jakožto padesátý den po Zmrtvýchvstání Páně byly pohyblivým svátkem a jejich termín přímo souvisel s datem Velikonoc. Připadly-li Letnice na dobu konce května, jednalo se maximálně o dva měsíce stará vlčata, která rozhodně nebyla schopna poradit si s tak velkou kořistí. Pokud by chtěl vlk pětileté děvčátko dotáhnout mláďatům, pravděpodobně by jej na místě zabil.

18 Darnton 2013, s. 20-25. 19 Dundes 1989, s. 15-16. Jednalo se o verzi vyprávění zaznamenané v roce 1885. Vypravěči měli být bratři Louis a Francois Briffault z vesnice Montigny-aux-Amognes poblíž Nevers.

141

Zdeněk Orlita

z lykantropie.20 Když děvče tomuto muži ve vlčí kůži sdělí cíl své cesty, on se jí zeptá, zda půjde cestou špendlíků nebo jehel. Do domu dorazí dříve. Zabije babičku, ale nesežere ji. Její maso naporcuje na talíř, krev slije do sklenice a nakonec nabídne hladovému děvčeti. To jí, pije a nedbá varovného hlasu kočky. Poté vlkodlak vyzve děvče, aby se svléklo a lehlo si k němu do postele. Během následující scény si vnučka postupně svléká živůtek, sukni, košili a punčochy s otázkou, co má s oblečením udělat. Vlk ji pokaždé odpoví: „Hoď to do ohně, už to nebudeš potřebovat“. Příběh se dochoval v několika desítkách verzí ve francouzském i italském jazykovém prostředí. Jednou je dívka sežrána, jindy zase pod záminkou vykonání potřeby vlkovi unikne. Poměrně přímočará brutalita, kanibalismus a sexuální násilí tvořily podstatnou část lidového vyprávění a je zřejmé, že tento narativní způsob nebyl samoúčelný. Jedním z cílů těchto pohádek mohlo být varování, kdy měla hrůzostrašnost příběhu odradit dívky od toulání po lesích nebo rozhovorů s cizími lidmi.21 Orální tradice disponovala celou řadou těchto odstrašujících příběhů (Warnmärchen) a raná verze pohádky O Červené Karkulce byla jedním z nich. Bezesporu je poslouchali děti i dospělí v období hladomorů a s nimi spojeného násilí a nezřídka i vražd dětí, kterých byl západoevropský venkov svědky ještě dlouho v období raného novověku. Koneckonců byla infanticidita jevem známým ještě v 18. století.22 Zoufalství končící někdy násilným zabitím mohlo být 20 Dundes 1989, s. 15. 21 Zipes 1993, s. 3-4. 22 Beermann 2015, s. 5-6.

142

motivováno hladem. K této atmosféře je nutné přičíst ještě všeobecný strach z lykantropie, která sužovala francouzský venkov celé 16. století.23 V roce 1697 přistoupil k úpravě této syrové verze básník a sběratel pohádek Charles Perrault. Dívku přioděl do červeného čepečku, odstranil kanibalismus i svlékání. Nicméně i přesto, že se z vlkodlaka snažil udělat vlka, který svou oběť spořádaně sežere, zůstaly rysy zvířete silně antropomorfní. Pohádka O Červené Karkulce vyšla v rámci sbírky Příběhy mé matky husy (Contes de ma mere l´oyei) a i přes mnohem poklidnější ráz vyprávění přichystal autor hlavní hrdince tragický konec bez možnosti záchrany. Nejvýraznější částí textu, který již v mnohém předznamenává romantickou verzi bratří Grimmů, je však napomenutí ve verších na konci příběhu. Právě závěrečný apel věnovaný převážně dívkám osvětluje identitu Perraultova vlka, který byl spíše než zvířetem mužem ve vlčí kůži.24

23 V roce 1521 byl z lykantropie obviněn Pierre Bourgot a Michelle Verdung z Poligny, v roce 1598 Georges Gandillon a v roce 1603 Jean Grenier. Veenstra 2002, s. 155. Pierre Bourgot a Michelle Verdung se měli několikrát dopustit vraždy a následného kanibalismu. Pierre jednou ve vlkodlačí podobě sám napadl šestiletého chlapce s cílem jej roztrhat a sežrat. Nicméně jeho oběť tak hlasitě řvala, že byl nucen vrátit se ke svým šatům a opět přijmout lidskou podobu. Až když se k němu přidal Michelle Verdung, podařilo se jim zabít a s výjimkou jedné z paží sežrat šestileté děvčátko. Michelle Verdung považoval lidské maso za nejchutnější. Další z dívek měli však zadávit a pouze „vychlemtat“ její krev. Baring-Gould 1865, s. 73. 24 „…Vlk, povídal jsem, vlci však mohou být přece rozmanití: někteří, než svou kořist chytí, jsou roztomilí bůhvíjak, úslužní, milí, krotcí tak, jdou za mladými slečinkami, pozor! Až do domu, až do ložnic jdou s vámi. Ach, běda děvčátku či slečně, neví-li, že nejhorší jsou tihle zdvořilí!“ Charles Perrault, Pohádky matky husy. Praha 1972 (překlad František Hrubín).

Dvanáct let před vydáním pohádek bratří Grimmů publikoval německý romantický spisovatel Ludwig Tieck své pohádkové drama Leben und Tod des kleinen Rothkäppchens. Eine Tragödie. Svou verzi příběhu sepsal Tieck v závěru roku 1800 během pobytu v Jeně a představuje první německé přepracování tohoto motivu. Ludwig Tieck zveřejnil svou Červenou Karkulku v rámci souboru, který nazval Romantischen Dichtungen, a to společně s truchlohrou Život a smrt sv. Jenovéfy. Jednalo se o dva svazky, které vyšly v roce 1800 v Jeně.25 Opětovně své drama publikoval v roce 1812 v rámci sbírky povídek nazvané Phantasus. Rozsáhlá sbírka, jejíž název byl inspirován řeckým bohem snů a spánku, obsahuje celkem třináct spisů včetně jeho pohádky o dívce a vlkovi v německých lesích. Tieckem převyprávěný Perraultův příběh je zasazen do soudobých reálií německých zemí na sklonku 18. století. Původní nadšení z myšlenek francouzské revoluce pomalu umlká pod válečnou vřavou bojů s revoluční Francií a nastupující vleklou kampaní napoleonských válek. V symbolické rovině představují jednotlivé postavy Tieckova dramatu nejen radost z „francouzské“ svobody, ale rovněž následnou deziluzi způsobenou nastupující okupací. První německá 25 Beermann 2015, s. 12-14.

S ohledem na Tieckovo vnímání šelmy je však důležité třetí dějství, v rámci jehož scény se v jedné lesní houštině setkává pes s vlkem. Na začátku je čtenář svědkem vlkova monologu, v němž si šelma stěžuje na svůj úděl a zdůrazňuje lidskou zlost i pronásledování. V jeho stesku lze rozpoznat základní argumentační pilíře, které při popisu vlčího chování používali antičtí filosofové, středověcí encyklopedisté i autoři raněnovověkých zoologických příruček. Nenávist, odpor a nedůvěra. Vlk se plouží lesem všemi zapuzen a není žádné bytosti, která by jej mohla milovat. Všichni na něj hledí s hrůzou a nedůvěrou. Kde se objeví, tam na něj střílí, pořádají lov nebo staví pasti.28

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Vlk v romantické „tragédii“ Ludwiga Tiecka

verze Červené Karkulky je rozprostřena do celkem pěti dějství, přičemž v každém z nich je hlavní hrdinka varována před blížící se smrtí. Červená pokrývka hlavy zde má své zřejmé politické a sociální konotace a hlavní hrdinka je v kontextu Tieckova příběhu vnímána jako nadšená vyznavačka ideálů francouzské revoluce.26 Karkulka zde vystupuje jako dospívající svobodomyslná dívka vzdorující tradicím a konvencím konzervativního venkovského prostředí, přičemž symbolem jejího odporu je právě její červená kapuce. První scéna zachycuje babičku čtoucí v modlitební knize, její následný dialog s vnučkou o náboženství a následné výčitky za nošení červené kapuce do kostela. Scénu zakončuje babiččino varování před vlkem obcházejícím zdejší lesy.27 Ve druhé scéně potkává myslivec Karkulku, před nímž musí dívka opět hájit své zalíbení v červené barvě.

Dialog psa a vlka

26 Viz Jäger 1989, s. 89-112. 27 Tieck 1828, s. 329-337. 28 Tieck 1828, s. 344.

143

Zdeněk Orlita

A přesto, dle vlka, lidé mluví o toleranci („und dennoch reden sie von Toleranz“), nicméně mnohem lidštější než člověk je mu pes. Toho považuje, ačkoliv je ve svazku s jejich společným tyranem, stále za svého bratrance („Geschwisterkind “ ).29 Během rozhovoru psa s vlkem v lesní houštině čerpají oba Tieckovi literární hrdinové z témat antických i středověkých bajek, přičemž jeden hájí svobodu a druhý život u řetězu. Pes nazývá vlka „milým kumpánem“ a žádá jej, aby odložil své „divoké smýšlení“. Naráží tak na minulost svého druha, který začne vzpomínat se „slzami v očích na ony dny nevinnosti“.30 Tieck tak pravděpodobně zcela vědomě reflektuje ve vlčím vyprávění prastarý venkovský zvyk vychovávat mladé vlky k loveckým účelům. Praxe doložená v dobové literatuře pozdního středověku i raného novověku se tak shoduje se vzpomínkami Tieckova vlka, který psovi připomenul: „vzdálil jsem se z mého lesa, učil jsem se všem uměním psa, zcela jsem zapřel svůj vlastní rod a byl jen státu vhod. Odháněl jsem zloděje, střežil dvůr, ležel jsem v dešti, z kožichu mi teklo“.31 V duchu Tieckova antropomorfního obrazu zvířete se vlkův vztah k lidem zlomil ve chvíli, kdy se zamiloval. Sedláci totiž jednoho rána cepy vyhnali vlčici, s níž se scházel a od té chvíle se z něj stal „ztracený muž“. Dodnes se neví, zda se Tieckova romantická inscenace vůbec kdy dostala na divadelní jeviště. 29 Tieck 1828, s. 345 („Und menschlicher als der Mensch ist der Hund, mein Geschwisterkind, und doch im Bund mit unseren gemeinschaftlichen Tyrannen“). 30 Tieck 1828, s. 346 („…ich denke noch immer mit Thränen an jene Tage der Unschuldzeit“). 31 Tieck 1828, s. 348.

144

Nicméně je zřejmé, že se dialog vlka a psa, představující v symbolické rovině rozpravu mezi divočinou a civilizací musel dotknout většiny vnímavých čtenářů. S ohledem na dobový politický kontext bylo možné vlka vnímat rovněž jako francouzského revolucionáře obhajujícího osvobození a emancipaci. V Tieckově hře nazývá myslivec vlka jako „Monsieur Wolff“. Jeho setkání s Karkulkou, zastupující německou mládež poháněnou revolučním entuziasmem, lze chápat jako střet s realitou revoluce. Počáteční nadšení je vystřídáno odporem i strachem z hrůzy a barbarství.32

V romantickém hvozdu bratří Grimmů Německý vlk a jeho konec Na prahu „dlouhého“ 19. století vyšla z německých tiskáren verze pohádky, která na dlouhé generace ovlivnila naše vnímání příběhu o setkání děvčátka a vlka v hlubokém lese. Ve své sbírce pohádek Kinder und Hausmärchen předložili bratři Jacob a Wilhelm Grimmové německé společnosti zmítané útrapami napoleonských válek a zachvácené revolučními myšlenkami i neklidným duchem romantismu jasné a čitelné vyprávění. Spíše než zachycením příběhu kolujícího mezi vesničany vznikla Karkulka bratří Grimmů za dlouhých rozhovorů se sestrami Marií a Janette Hasenpflug v německém městě Kasel. 32 Beermann 2015, s. 33-34.

33 Beermann 2015, s. 36.

34 Steel – Guldentops – Beullens 1999, s. 7.

Vlk v raně novověké zoologii Nejen během středověku, ale i v rámci humanistického diskurzu zůstávala zoologie i nadále vědou opírající se o texty a disciplínou komentující díla antických filosofů a raně křesťanských encyklopedistů.34 Toto dlouhé trvání antických představ o zvířecí říši lze doložit častými citacemi Aristotelovy zoologické sumy De Animalibus v dílech vrcholně středověkých i renesančních autorů. K odhalení humanistických představ o vlcích je ideální kniha Conrada Gessnera Historia Animalium z roku 1551, představující jedno z prominentních děl renesanční zoologie. Zoologie, která až hluboko do raného novověku představovala systematický sběr roztroušených informací z antických i středověkých děl, se spíše než empirickému výzkumu velkých šelem věnovala práci s textem. Dokládá to rovněž Gessnerovo pojednání o vlku („De Lupo“), předkládající čtenářům v podstatě starověké představy o této šelmě vycházející z Aristotelovy knihy, doplněné o pozdější antické práce a středověké komentáře.

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Kůži na buben a zuby proti strachu

Členky vzdělané hugenotské rodiny znaly původní verzi Charlese Perraulta a snad i starší francouzské texty, které na oba bratry silně zapůsobily. Červená Karkulka se stala od oněch večerů pevnou součástí jejich pohádkové říše. Příběh bratří Grimmů poučených verzí Ludwiga Tiecka ovšem není nějakým výsledkem terénního folklórního výzkumu, ale víceméně promyšleným konstruktem, z nějž zmizely i ty poslední zbytky násilí a sexuálního podtextu.33 Tyto významy zůstanou pro dětskou mysl již navždy uloženy hluboko v předvědomé úrovni. Bratři Grimmové tak zahájili poslední etapu metamorfózy našeho příběhu, který se v průběhu 19. století proměnil v mravoučné vyprávění pro poslušné dětské duše. Bratři očistili svou verzi pohádky od všech krutých, sexuálních a tragických součástí původního příběhu a své vyprávění přizpůsobili přáním a požadavkům měšťanské společnosti německého biedermeieru v prvních desetiletích 19. století. Děsivá iracionalita původní verze už nesměla patřit do spořádaného středostavovského světa. Cílem bylo vytvořit hodnotově symetrický příběh – příběh přístupnější dětské duši. Bratři Grimmové se s konečnou platností rozloučili s tragickou verzí jejich romantického předchůdce Ludwiga Tiecka a Červenou Karkulku vystupující v roli naivního bezmocného děvčátka zachraňuje kladný mužský hrdina. A to téměř po hodině dvanácté. Jednu z posledních fází své kulturně dějinné proměny podstoupil v „nové“ německé pohádce i vlk, který zde našel svůj věčný klid.

Na rozdíl od svého současníka Edwarda Wottona rezignoval Conrad Gessner na snahu o důslednou klasifikaci zvířat. To mu však nebránilo zařadit do kapitoly věnované vlkovi rovněž kočkovité šelmy.

145

Zdeněk Orlita

Gessnerův odklon od taxonomie motivovaný snahou zpřístupnit příručku co nejširšímu okruhu laických čtenářů je tak příkladem deklasifikace, ovšem nikoli bezúčelné. Na první pohled chaotické alfabetické pořadí v sobě skrývalo mnohem komplexnější přístup a především praktičnost při používání knihy. Konrád Gessner byl nejen zoologem, lékařem, učitelem řečtiny a vyznavačem Aristotelova přírodopisného odkazu. Tento švýcarský humanista byl rovněž oddaným stoupencem reformačního hnutí a zoologie pro něj nebyla pouze jednou ze specializovaných věd, nýbrž pevnou součástí přírodopisu.35 Právě nauka o přírodě představovala u protestantského učence nezbytnou výbavu ke skutečnému poznání Boha a Gessner jako teolog zařadil při výuce protestantské šlechty zoologii mezi stavební kameny svého pedagogického systému.36 Rekonstrukce vlčího obrazu v Gessnerově díle se tak musí podřídit zoologickému diskurzu, čerpajícímu z antropocentrického pohledu na zvířecí říši. Možnosti využití zvířat pro každodenní i mimořádné lidské potřeby hodnotí jejich užitečnost z hlediska léčitelství, farmacie, potravy, oděvů nebo magických či amuletických představ. Tomuto utilitárnímu pohledu neunikly ani šelmy, jejichž zuby, drápy, kosti, kůže i vnitřnosti se staly neodmyslitelnou součástí mnohdy bizarních úvah. Kapitola popisující vlka je podobně jako v případě ostatních zvířat rozdělena do osmi tematických částí (A–H).37 Gessner zahajuje v souladu se svým filologickým vzděláním svůj 35 K náboženskému myšlení Konráda Gessnera viz Leu 1990. 36 Enenkel 2007, s. 62. 37 Enenkel 2007, s. 62.

146

výklad soupisem všech dostupných jazykových variant (A) a samotnému popisu zvířete se věnuje až v kapitole (B). Autorova podrobná deskripce je v podstatě morfologickou metodou, která se systematicky věnuje jednotlivým částem zvířecího těla od hlavy až po ocas. Na ni navazuje fyziologie (C), tedy rozbor tělesných funkcí a s nimi související biologie chování zvířete a jeho nejčastějších nemocí. Kapitola (D) se zabývá jeho povahou a do velké míry se blíží zvířecí psychologii. Ve druhé polovině (E–G) se Gessner věnuje výlučně užitku, který mohou jednotlivá zvířata soudobé civilizaci přinést. Zahrnuje zde pojednání o lovu či odchytu, krocení a domestikaci, chovu a veterinární medicíně, ale rovněž léčitelství nebo farmacii. Gessnerův humanistický model, opírající se o tvrdý antropocentrismus, se tak zajímá o zvířata jako o produkt a v mnohém se tak odlišuje od moderního zoologického diskurzu, jehož předmětem je často „bezúčelný“ výzkum „neužitečných“ zvířat. Toto myšlení Gessner potvrdil mimo jiné i prostorem, který ve své knize jednotlivým zvířatům věnoval. Velké pozornosti se zde totiž těší kůň nebo pes. Díla humanistické zoologie 16. století díky četným reedicím a překladům rychle pronikala rovněž do německého kulturního prostředí a šířila se i mimo univerzitní kruhy. Jeden z prvních Gessnerových překladů z pera lékaře Conrada Forera vyšel v roce 1606 v Heidelbergu.38 Ačkoliv slibovala německá verze korekci některých zoologických údajů a tento úkol si vytkla již v názvu („jetzt aber an vielen Orthen gebessert“), vnímali na počátku 17. století lidé vlka i nadále optikou antických textů. Taxonomické zařazení 38 Forer 1606.

39 Schneider 1776, s. 240 „Verum luporum canorum quinque sunt genera: formas autem inter se dissimiles observarunt homines pastores, quibus infestissima sunt“. (De Venatione, Liber III). Tento popis převzal v roce 1551 Conrad Gessner. Gessner 1551, s. 718.

Německý překlad díla Conrada Gessnera na počátku 17. století i nadále počítal v rámci rodu Canis Lupus s šelmami, které byly později přeřazeny do čeledi kočkovitých (Felidae) a později hyenovitých (Hyenidae). V Gesnerově zoologii se bylo možné dočíst v rámci kapitoly věnované vlkům rovněž o šelmách s nimi spřízněných („De feris illis qvae lupo congeneres sunt“). Forer jako Gessnerův překladatel sice uvedl, že rysy nebo hyeny počítali k rodu vlků někteří starší autoři, nicméně to v textu dále nekomentoval.41 Samotný Gessner spatřil rysa údajně na biskupském dvoře v Tridentu, kde ho někteří Italové měli nazývat „vlčí kočkou“ („Wolffkatz“).42 Rysa s vlkem v myšlení pozdně středověkých autorů spojovala snad jen často zdůrazňovaná lstivost. Mnohem více společných vlastností přiřknul Gessner hyenám, které měly mít vlkům „podobnou stavbu těla, nenasytnost, dravost, velikost, tvar zubů i dobu lovu, který se odehrával v noci“.43

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

úajně vybaven silným a krátkým krkem i hlavou a připomínal kovadlinu („Amboos “ ).40

vlka a výčet jednotlivých druhů se tedy i nadále opíral o údaje historika, původně Řeka s římským občanstvím Appiána z Alexandrie (90 –160). Ten ve své třetí knize o lovu vyjmenoval celkem pět druhů této psovité šelmy, přičemž informace o vzájemně odlišných druzích převzal od pastevců, pohybujících se během 2. století v krajině apeninského poloostrova a severní Afriky.39 Appiánův popis, který v roce 1606 převzal i německý překladatel díla Conrada Gessnera, zahájil výčet druhů vlkem, nazvaným vzhledem k jeho hbitosti a troufalosti jako „Schützwolff“. Ten měl mít větší hlavu než ostatní vlci, na břichu bílou srst posetou šedými skrvnami a vyznačoval se „ohavným vytím“. Tato šelma s ohromnou prudkostí napadala vše, na co narazila a její oči se leskly jako ohnivé. Druhý vlk, větší, delší a nejrychlejší ze všech je ve Forerově překladu pojmenován jako „Raubwolff“. Obýval hory a na lov se se vší zuřivostí vydával v noci nebo časně z rána. Obzvláště v zimě se hnán hladem neohroženě pouštěl až k městům a vesnicím, kde „tajně jako zloděj“ loupil v kurnících a stájích. Třetí druh vlka, nazývaný kvůli svému zbarvení „Guldenwolff“, srovnávali dle Gessnera mnozí s hyenou a jednalo se o šelmu obývající skalnatá pohoří a přes den se před vedrem ukrývající v jámách. Tento vlk s krásnou a lesklou hřívou skrýval všechnu svou sílu v tlamě a jeho stisk měl být tak silný, že drtil železo i kámen. Čtvrtý a pátý druh vlka nazvaný „Booswolff“ byl

Morfologická charakteristika vlka se i nadále opírá o řadu nepřesností, které Conrad Gessner převzal z antické literatury. Vlk totiž neměl mít krční obratle. Jeho silný krk tvořila údajně jediná kost a z toho důvodu šelma nemohla otáčet hlavou, ale vždy 40 Gessner 1606, s. 153-154. 41 Gessner 1606, s. 155 („Von den Thieren so under das geschlecht der Wölffen von den alten geschichtschreibern gezehlt werden“). 42 Gessner 1606, s. 155. 43 Gessner 1606, s. 156.

147

Zdeněk Orlita

natáčela celé tělo.44 Toto tvrzení lze nalézt rovněž v o rok mladší zoologické příručce Edwarda Wottona De differentiis animalium (1552), která se podobně jako Gessnerova kniha opírala o zjištění Aristotela. Nekritické přijetí obrazu antického vlka bez krčních obratlů bylo v kontextu humanistické zoologie zajímavé hned ve dvou ohledech. Nejenže bylo snadné vyvrátit toto tvrzení již samotným pozorováním zvířete, ale většina renesančních autorů byla současně lékaři s určitými anatomickými zkušenostmi a mnoholetou praxí u pitevního stolu. Minimálně to platí o Edwardu Wottonovi i Conradu Gessnerovi, kteří absolvovali studia medicíny v Padově a Bologni v době, kdy byla zvířata vděčným studijním materiálem.45 Spíše než neschopnost provést vlastní empirický výzkum, hrála pravděpodobně v případě obou autorů důležitou roli jejich humanisticko-filologická orientace a snaha chránit a zprostředkovávat vědecké dědictví antického světa. Kromě taxonomie vlka, jeho morfologické charakteristiky a popisu chování převzaly renesanční zoologické příručky rovněž řadu antických a středověkých magických představ. Využívání částí vlčího těla pro léčebné nebo amuletické účely dokládají díla Conrada Gessnera i Adama Lonitzera. Samotné požívaní vlčího masa bylo v křesťanském kontextu tabu, protože stejně jako maso ostatních masožravých tvorů bylo nezdravé, suché, zlé a melancholické

44 Gessner 1606, s. 154 („…sein halß sol von einem gantzen bein gesetzt sein / dick / auß der ursach er sich nicht vmwenden oder hinder sich sehen mag / er wende dan den gantzen Leib herumb“). 45 Enenkel 2007, s. 38-40.

148

povahy.46 Nicméně přesto Gessner doporučoval využívání vlčích vnitřností k přípravě léků. Plíce popisoval jako prostředek těžce dýchajícím pacientům a játra se měla užívat proti kašli. Vlčí srdce bylo údajně výborné proti padoucnici. Tyto úvahy měly oporu rovněž v díle dominikánského polyhistora Alberta Velikého De Animalibus, které představuje zoologickou sumu vrcholného středověku a jeden z hlavních pramenů přírodopisců 16. a 17. století. V překladu jeho knihy v podání německého lékárníka a humanisty Walthera Hermanna Ryffa se pomyslné porcování vlka těší poměrně velké pozornosti.47 Proti všem jaterním bolestem doporučoval roztlouci na prášek usušená vlčí játra, smísit je s vodou a popíjet. Pokud jde o vlčí plíce, odkazuje se na Galéna, který je doporučoval všem dýchavičným: vařené a následně usušené, společně s pepřem roztlučené na prášek a rozpuštěné v kobylím mléce. Těm, kteří si přáli vzbudit touhu žen, doporučoval autor potřít si obočí směsí vlčí žluči a růžového oleje. Vtírání krve této šelmy do uší údajně pomáhalo proti nedoslýchavosti. Věřilo se rovněž v magickou sílu pohlavního údu vlka, který se dle popisu po upečení rozřezal na malé kousky a žvýkal. Jeho chuť měla odstraňovat mravní zábrany a vybízet k necudnostem. Vlčí trus rozpouštěný a vařený v slabém bílém víně pomáhal proti kolice. Nesnesitelné bolesti měla potlačovat rovněž vlčí kožešina protkaná nití spředenou z vlny ovce zadávené vlkem.48 Albert 46 Gessner 1606, s. 155 („Das Wolffsfleisch / dergleichen aller raubiger thieren so klawen haben / fleisch fressen / wird von keinem menschen gessen / dieweilen es ein vngesunde / dürre / böse / melancholische speiß vnd narung ist“). 47 Thierbuch Alberti Magni 1545. 48 Thierbuch Alberti Magni 1545, fol. F IIIb.

49 Thierbuch Alberti Magni 1545, fol. F IIb. 50 Borovský 2015, s. 309. 51 Thierbuch Alberti Magni 1545, fol. F IIIb. („So man auff einen Meierhoff ein Wolffs schwantz vergrebt / soll kein Wolff hinein kommen / auch die Fligen darvon verjagt werden“).

Vlk a jeho obraz v raně novověkých loveckých příručkách Vedle zásadních pozdně středověkých a renesančních kompendií, o něž se opírala pozvolna se konstituující zoologie až hluboko do osvícenského období, představují lovecké manuály druhý proud dobového diskurzu významně ovlivňujícího raně novověké představy o velkých šelmách. Mnohé z těchto příruček vycházely vstříc lovu jakožto aristokratické vášni a plnily regály šlechtických knihoven. Navíc vzhledem k přetrvávající dominanci myslivosti v rámci péče o lesy se během barokního a raně osvícenského období stávala tato pojednání populární četbou celé řady vrchnostenských úředníků, kteří byli vedle myslivců a hajných zodpovědní za stav lesů. Kromě toho byly obsáhlé lovecké kapitoly především v 17. a 18. století součástí mnohdy několika svazkových knih z žánru tzv. Hausvaterliteratur, poskytující majitelům i správcům rozsáhlých šlechtických velkostatků základní informace z oblasti polního i lesního hospodářství, chovu dobytka, ale třeba i medicíny a zvěrolékařství. Vzhledem ke svému praktickému účelu a snaze nabídnout efektivní způsoby lovu poskytují texty těchto příruček mnohdy reálnější informace než soudobá zoologická pojednání. Tento přístup je zřejmý především při popisu vlků a reflexi vlčího chování. Díky autorům, pocházejícím mnohdy z řad vysloužilých nebo aktivních lovců, nabízí texty informace vycházející z vlastních zkušeností a pozorování zvířat přímo v krajině. Tento lovecký diskurz se

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Albertův text během 16. století i nadále rozšiřoval středověkou víru v magický účinek vlčího těla, jehož části měly sloužit nejen v rámci medicíny. Kosti, zuby i kůže této šelmy byly v lidových představách obdařeny amuletickými vlastnostmi, které z nich ve venkovském prostředí dělaly oblíbené talismany. Kromě kožešin doporučovala Albertova zoologie rovněž vlčí kůži, a to jako blánu na buben. Během úderů na takový buben měli ohluchnout všichni, kdo naslouchali. Podle autora bylo žádoucí mít při sobě vždy vlčí zuby, které jejich nositelům dodávaly odvahu a smělost. Na hospodářských dvorech zakopávali šafáři do země vlčí ohon, což mělo nejen odrazovat ostatní vlky, ale rovněž odhánět mouchy.51

Pro klid našich stád i lesů

rovněž setrvává u antické víry v uhrančivost vlčího pohledu a opakuje tvrzení Plinia ml. Protože spatřil-li vlk člověka jako první, dotyčný oněměl. V opačné situaci ztrácel vlk veškerou smělost a zmalomyslněl.49 Tato představa se objevovala rovněž v úvahách středověkých encyklopedistů, kteří vlka vnímali spíše jako „gorgonické“ zvíře škodící pouhým pohledem.50

149

Zdeněk Orlita

tak mnohdy odlišuje od soudobých zoologických pojednání, vznikajících na základě studia literatury bez jakýchkoliv snah o vlastní empirická pozorování.52 Již od pozdního středověku výrazně ovlivňovaly západoevropskou loveckou literaturu texty francouzských autorů, jak se to prokázalo již v případě spisu Gastona Phoeba La Livre de la Chasse. Příručka, která výrazně spoluurčila podobu jak aristokratických tak venkovských loveckých praktik, se podílela rovněž na formování vztahu středověké společnosti k vlkům. V tomto ohledu měla zbavovat víra v démonickou podstatu vlků lovce jakýchkoliv zábran a na sklonku středověku se v krajině západní Evropy využívaly celé řady důmyslných a drastických pastí. Před masovým používáním střelných zbraní představoval vlčí lov extrémně nebezpečný a náročný podnik, obvykle výzvu pro každého zkušeného lovce.53 Právě pro svou bezpečnost i dostupnost byla na sklonku středověku a během prvních desetiletí 16. století pasivní likvidace těchto zvířat tolik populární. Gaston Phoebus výrazně ovlivnil praxi vlčích lovů i v období raného novověku a mezi vlivná díla inspirující se jeho spisem patřil rovněž manuál Jeana de Clamorgan z roku 1567. Jeho spis Vlčí lov („La chasse au loup“) měl vzhledem k četným překladům své čtenáře i v německých zemích a inspiraci jeho textem lze nalézt v řadě barokních příruček. Samotný název slibuje nejen popis loveckých technik, ale rovněž rozpravu o povaze a vlastnostech vlků nebo způsob jak podle stop rozeznat vlka od vlčice.54 Ve své předmluvě 52 Enenkel 2007, s. 34. 53 Pluskovski 2006, s. 98. 54 Clamorgan 1567.

150

věnoval původní kartograf, voják a námořní důstojník svůj spis francouzskému králi Karlu IX., o němž psal jako o vášnivém lovci vlků. Vlčí lovy vnímal jako skutečný boj, ideální přípravu na rytířská klání a v tomto duchu je doporučoval všem mladým aristokratům. Nicméně i nadále zde převládalo hledisko preventivní likvidace těchto šelem a „očištění krajiny od takových zlých a škodlivých zvířat“.55 Clamorgenův text předkládá obraz vlka jakožto univerzálního nepřítele představujícího zhoubu jak pro jelení či srnčí zvěř v hlubokých knížecích hvozdech tak pro prasata, husy, slepice a koně na selských dvorech. Tváří v tvář vlkům, kteří strhávají i malé děti, však padaly veškeré stavovské bariéry a za společnými vlčími lovy lze vycítit vzájemnou křesťanskou solidaritu a výzvu k vyhlazovacímu tažení proti apokalyptickému nepříteli. Kromě citací z děl antických autorů, především Aristotela a Plinia ml., využívaných již ve středověkých bestiářích a renesanční zoologické literatuře, podělil se Jean de Clamorgan s čtenáři i o vlastní zkušenosti. Při komentáři k osmému svazku Aristotelovy Historia Animalium pojednávající o skladbě vlčí potravy zmínil Clamorgan zvyk zahrabávat nebo ukrývat zbytky masa. Osobně se s tím setkal při průjezdu lesem poblíž St. Germain, kde našel v půdě část zadního běhu jelena, „který zde zahrabal vlk bezpochyby teprve předchozí noci“.56 Rovněž pozoroval vlky v říji a v souladu s Aristotelem potvrdil jejich vzájemnou agresivitu, která se vybíjela v soubojích. 55 Clamorgan 1567, s. 1 „dann auch durch solche Jagt die Landtschafften / von dergleichen argschädigen Thieren geraumpt vnd gesäubert werden“. 56 Clamorgan 1567, s. 3.

57 Clamorgan 1567, s. 3. 58 Clamorgan 1567, s. 4. „Daß in der alten Wolffs Nieren / Schlangen erboren werden / welches ich an dreyen vnnd auch vier Wöllfen mit fleiß wargenommen / deren die ein / eins Schuchs / die ander eins Fingers lang / oder auch kürtzer gewesen / gefunden / welche den Wolff zu letzt umbs Leben bringen / vnd sehr vergiffte Schlangen vnd Nattern darauß werden“. 59 Pozdně středověkou až úzkostlivou péči o lovecké psy lze sledovat např. v již zmiňovaném díle Gastona Phoeba La livre de la Chasse. K rozboru tohoto vztahu viz Meier 2008, s. 93-94.

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Psi hráli při vlčích lovech důležitou roli a Jean de Clamorgan rozlišoval v polovině 16. století v souladu se staršími středověkými manuály několik loveckých technik. V prvé řadě musel lovec nalézt místo, kde se vlci zdržovali. V tomto případě doporučoval autor využít tzv. vodičů (Leithund), tedy psů, s nimiž se lze setkat již v raně středověkých textech.60 Zákoník Lex Baiuvarorum z 6.–8. století zmiňuje tento druh loveckého psa, který přivázán na provaz či vodítko, vedl svého pána po stopě.61 Podle textu zákoníku jej lovci minimálně do konce 8. století znali rovněž jako slídiče („Siquis canem seucem quod leitihunt dicunt“). Editor zákoníku Johann Nepomuk Mederer odvodil v roce 1793 pojmenování slídiče od latinského adjektiva „sagax“, které označuje bystře větřícího a čenichajícího psa.62 Hlavním úkolem těchto vodících, obvykle nižších a těžších psů rozvážnější povahy, bylo tedy vyhledání vlčí stopy, což nakonec lovcům pomohlo určit místo pobytu vlků. Vodiči uměli poznat nejen směr, ale i stáří stopy. Obvykle se jednalo o mimořádné psy se schopnostmi sledovat i studenou stopu a podobně jako v případě jelení zvěře uměli „obeznat“ vlčí doupata. Tito pomalí a klidní psi v podstatě určili místo lovu a předcházeli honiče.63 Na jejich výjimečnost odkazoval ve svém manuálu rovněž Jean de Clamorgan, lovce ovšem upozornil na jejich náročný výběr a výchovu.64 Kromě vycvičených vodičů byl další výběr z psích plemen vhodných k vlčímu

Napočítal jich někdy i dvanáct, „kteří se mezi sebou tak rvali a kousali, že mnozí z toho vyšli úplně zakrvácení a hledali vodu nebo močál, kde se mohli umýt. Voda byla úplně rudá a krvavá“.57 Na jiném místě vyvrací antickou představu převzatou středověkými autory o absenci krčních obratlů, které vlkům údajně neumožňovaly pohybovat krkem. Autor nesouhlasil s odůvodněním, že již ulovil mnoho vlků a zjistil, že „mají sice silný a tlustý krk plný šlach“, ale jinak zde mají obratle jako jiná zvířata. Poměrně svérázné vysvětlení nabídnul Clamorgan v případě vlčích kousnutí, před jejichž nebezpečím varovala většina antických a posléze i středověkých autorů. Víra v otrávené a jen obtížně léčitelné rány se objevuje ještě v pozdně barokních textech. Když nalezl v ledvinách čtyř starých vlků blíže neurčené až stopu dlouhé parazity, předpokládal, že se jedná o jedovaté hady.58 Ti nejen že vlka nakonec usmrtí, ale v případě vlčího kousnutí způsobují zvířatům i lidem nevyléčitelná zranění. Sám to poznal, když i přes veškerou zvěrolékařskou péči ztratil mnoho skvělých honicích psů pokousaných vlky. Blízký vztah lovce a psa byl jednou z nejdůležitějších součástí pozdně středověkého a raně novověkého narativu loveckých manuálů, což silně kontrastuje se všeobecnou nenávistí vůči vlkům.59

60 Clamorgan 1567, s. 6 („Wie der Laythund zur Wolffsjagt gearbeitet werden soll“). 61 Mederer 1793. 62 Mederer 1793, s. 260. 63 Lindner 1940, s. 249-252. 64 Clamorgan 1567, s. 7-8.

151

Zdeněk Orlita

lovu zoufalý. Protože mnozí psi při lovu selhali nebo je vlci dokonce roztrhali, doporučoval autor vzbuzovat jejich dravost, krvelačnost a žádostivost každoročním rituálem. On sám vždy z prvního uloveného vlka odřezal kusy masa a ty rozvařil, nakrájel a smísil s chlebem, mlékem a sýrem. Takto připravenou směs zavinul do vlčí kůže, čímž získala tato návnada mnohem pronikavější pach nenáviděné šelmy („damit das gepfneisch des Wolffswilderung an sich nehme“). Na kožešinu položil ještě vlčí hlavu s otevřeným chřtánem a potom loveckým rohem přivolal psy. Jean de Clamorgan přiznal, že tímto způsobem připravuje své psy každoročně.65 Na středověkou tradici vlčích lovů navazuje rovněž návod k vábení vlků na masitou újeď, přičemž v polovině 16. století se doporučovaly výhradně koňské mršiny.66 Maso pokládali obvykle na písčitou půdu nebo uhlazený terén kvůli pozdějšímu čtení stop. Upozornění na výhodu teplé, pravděpodobně čerstvé masité návnady („warm Luder“) lze vnímat jako doporučení lovcům. Dle Clamorgena měli totiž pronásledovaní vlci schopnost maso pozřené ze studeného těla vyvrhnout, čímž mátli stopující psy. Velmi důležitá byla následná kontrola těla mršiny i stop v blízkém okolí, podle nichž měl zkušený lovec poznat množství vlků. Nicméně pokud svítil předchozí noci měsíc, sledovali lovci vlky při újedi z úkrytů na stromech. Ráno potom vyráželi se psem, který jim pomohl určit směr k vlčím doupatům.

65 Clamorgan 1567, s. 7 („Das 4. Capitel: Wie man die Jagdhund zur Wolffsjagt artbeiten und pfneischen soll“). 66 Clamorgan 1567, s. 8 („Das 5. Capitel: Wie man den Wolff ludern / oder wie etlich Jäger auß Beyern davon reden / schliechten anayssen / und ein gewiß ort einthun soll“)

152

S ohledem na dobovou reflexi vlčího chování v otevřené krajině si v rámci barokních loveckých manuálů drží prominentní postavení příručka saského myslivce Johanna Täntzera. V aristokratických kruzích se jednalo o uznávaného odborníka na lov jelení zvěře, ale současně byl lovcem, který se krátké období živil na Jutském poloostrově lovem vlků. Tuto roční dánskou epizodu lze dokumentovat na základě dochované smlouvy, podle níž jej v letech 1677–1678 najal královský dvůr jako soukromého lovce. Jeho úkolem bylo zbavit oblast vlků. Pracoval na vlastní náklady, s vlastním vybavením a dvůr jej platil za každou zabitou šelmu. Podle smlouvy měl k dispozici palivové dříví a ubytování v loveckém dvorci v Skanderborgu.67 První díl jeho knihy Dianino tajemství lovu na vysokou a drobnou zvěř vyšel roku 1682 v Kodani a druhý svazek jej následoval jen o pár let později (1686).68 Na první pohled překvapí Täntzerův text absencí citací z jiných autorů a ačkoliv je tato „nezávislost“ vykoupena odbornou nevyvážeností jednotlivých pasáží, je jeho kniha bezprostředním odrazem zkušeností i myšlení barokního lovce. Různým způsobům odchytu a likvidace vlků se Täntzer věnoval ve druhém díle knihy a hned v úvodu čtenáři sdělil, že je „nyní arcinepřítelem vlků“. Vzhledem k nevyjasněným okolnostem jeho působení v dánských službách a narážkám na závist kolegů v úvodu díla není vyloučeno, že jsou v některých místech textu vlci metaforou jeho skutečných nepřátel.69 Ačkoliv vynaložil při jejich pronásledování 67 Lindner 1964, s. 84-85. 68 Täntzer 1682–1686. 69 Lindner 1964, s. 85.

70 Täntzer 1686, s. 98 („Item daß ich viel Unkosten und Mühe gethan / dieselben rechtschafen zu verfolgen / und doch vielleicht von den Höllischen Wolff daran gehindert worden“). 71 Čabart 1958, s. 139.

Mnohem obezřetnější byl Täntzer při používání vlčích jam, které sice velebil pro jejich jednoduchost a nízké náklady, nicméně v jejich účinnost příliš nevěřil. Jámy byly nebezpečím pro jelení zvěř, hospodářský dobytek a mnohdy i lidi. Proto doporučoval obeznámit s polohou konkrétní vlčí jámy všechny venkovany v okolí a umístit výstražné kůly po obou stranách cest. Podobné zkušenosti jako saský lovec vlků měli rovněž krajští hejtmani moravského markrabství, kteří v devadesátých letech 17. století upozorňovali na nebezpečí starých jam poblíž veřejných cest.73 Záznamy o průběhu nucených pobytů lidí a vlků v jedné jámě sice nepopisují žádné drastické scény, nicméně podle Täntzera vlci v díře člověka většinou sežrali.74 S tímto názorem však polemizují pozdější záznamy v dobové literatuře popisující soužití vlka a člověka, podle nichž se údajně zvíře ustrašeně krčilo v rohu jámy, dokud jej lovci nezabili.75

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

mnohem klidněji. Klíčovým okamžikem bylo umístění návnady a den předtím ji jeden z lovců vláčel po zemi kolem přístupových stezek. Mršinu potom umístili na návrší uvnitř zahrady a táhli od ní mosazný drát, který ústil v malé chatrči dál od vlčí obory. Na její konec umístili malý zvonek, jenž upozornil číhající lovce na přítomnost vlků.72

mnoho úsilí a nákladů, vždy mu v tom zabránil nějaký „pekelný vlk“.70 Nicméně vlci mu byli samozřejmě pohromou pro zvěřinu, krotký dobytek a mnohdy i lidi a jejich vyhlazení tedy vedl v „Božím jménu“. Sám napsal, že nezná žádné místo na světě, kde by lidé vlka rádi viděli. Protože bylo pořízení schopných psů dlouhodobou záležitostí a samotná štvanice ne vždy bezpečným podnikem, popisoval Täntzer především pasivní způsoby odchytu vlků. Mezi nimi upřednostňoval vlčí obory či zahrady („Wolfsgarten“) a vlčí jámy („Wolffsgrube“), doložené již ve středověké lovecké praxi. V prostoru českých a moravských zemí se vlčí zahrady zmiňují na jihočeských panstvích Schwarzenberků v polovině 18. století a uvádí se rovněž v loveckém řádu Karla VI.71 Johann Täntzer je v osmdesátých letech 17. století popsal jako ohrazenou oboru, kterou v rámci zalesněné krajiny doporučoval umístit „do divočiny“ („gehören solche Gartten in grosse Wildtnissen…“). Přičemž divočinou nemínil příliš odlehlý, neprostupný a hustě zalesněný prostor, nýbrž místo, kde se zdržují vlci. Původní zahrady se stavěly na půdorysu pravidelného čtverce o rozměrech strany mezi 500 až 800 kroky. Nicméně v krajině se nacházely i menší zahrady, jejichž strana byla dlouhá 100 kroků. Ohradu tvořily téměř pět metrů vysoké palisády z hladce ohoblovaných kůlů. Do zahrady vedly čtyři vchody s padacími dveřmi, přičemž s ohledem na lstivost a chytrost vlků kritizoval Täntzer ohrady vybavené pouze dvěma průchody. Pokud si byl vlk vědom několika východů, postupoval údajně

72 Täntzer 1686, s. 99-101. 73 MZA Brno, B 1, inv. č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160. V rámci moravského markrabství jsou dochovány pouze relace znojemského a jihlavského krajského hejtmana z roku 1693. 74 Täntzer 1686, s. 102 („daß der gefangene Wolff / auch wohl einen Menschen drin meist auffgefressen“). 75 Příběh „Vlk v zajetí“ („Der Wolf in der Gefangenschaft“) zveřejnil v roce 1820 rakouský publicista a autor učebnic Leopold Chimani v popularizační příručce o lovectví věnované dětem. Chimani 1820, s. 52

153

Zdeněk Orlita

Täntzer současně zpochybnil účinnost těchto jam i s ohledem na vlčí inteligenci. Obvykle totiž do jámy spadl s velkým lomozem pouze první vlk smečky a ostatní si od té doby na místo dávali pozor. Na rozdíl od štvanice a přímého lovu se tedy Täntzerův manuál věnoval převážně pasivnímu odchytu, který však měl s ohledem na plošné zakládání „zahrad“ a následné hromadné vybíjení zvířat na vlčí populaci destruktivní dopad. Navíc i přes mnohdy racionální polohu textu, popisujícího technické detaily konstrukce pastí, nenechává autor čtenáře na pochybách o konečném cíli všech příprav. Dovolávání se Boží pomoci a využívání termínů jako „likvidace“ a „vyhlazení“ řadí Täntzerovu knihu k dílům, které i nadále vnímaly vlka jako ďábelské stvoření. Podobně uvažoval v polovině 16. století rovněž Jean de Clamorgan, jenž vysvětloval vlčí řádění v krajině jako Boží dopuštění za lidské hříchy.76 Pro poměry v českých, moravských a slezských lesích je zajímavé třetí vydání Täntzerova díla, kterého se roku 1734 ujal vrchní lesmistr v Poděbradech Johann Wilhelm Pärson. Kniha, která vyšla v Lipsku, obsahuje rovněž vlastní Pärsonův spis věnovaný tzv. jelenářům („hirschgerechte Jäger “), tedy myslivcům oprávněným lovit vysokou zvěř. Kromě pasáží věnovaných jelenům obsahuje rovněž kapitolu komentující chování vlků a způsob jejich lovu.77 Nicméně despekt autora k velkým i malým šelmám měl své kořeny nejen v raně novověkých obavách z medvědů, vlků, rysů, koček a lasicovitých šelem, coby nezkrocených stvoření. Za jeho odporem stála rovněž až úzkostlivá 76 Clamorgan 1567, s. 2. 77 Pärson 1734.

154

ochrana čistoty revíru, honitby nebo obory narušované tzv. škodnou zvěří. Vlk byl pro něj mnohem horší než rys a proto měli všichni usilovat „takového hosta vyhladit“. Podle Pärsona neuplynul ani den, aniž by vlci v lese neroztrhali zvěř, což by mimo jiné svědčilo o poměrně silné vlčí populaci v první polovině 18. století minimálně v prostoru východních Čech. Samotným technikám vlčího lovu předchází stručný popis chování a pobytových znaků, podle nichž měl každý myslivec poznat, že se v jeho revíru pohybují vlci.78 Obzvláštní pozornost měli tedy v terénu věnovat stopám, trusu, moči a samozřejmě vytí. Kromě poznámky o tvaru stopy podobající se „velkému anglickému psu“ zdůraznil schopnost rychle klusajících vlků udržovat jednu stopní linii (tzv. čárování). Ostatní našlapovali vždy do stop prvního vlka a vlčí smečka pohybující se zasněženým terénem tak za sebou zanechávala pouze jednu stopní dráhu, což dle Pärsona značně znesnadňovalo možnost určit jejich počet.79 Pokud to nebylo možné podle stop, rozlišoval autor v terénu vlka od vlčice podle moči. Protože vlci stejně jako psi močili na pařezy nebo kmeny stromů, zatímco vlčice podobně jako feny přímo do dráhy. V případě trusu upozornil na velké množství „srsti z kořisti“ a z textu je zřejmé, že ho zajímala i strava vlka, neboť rozlišoval trus s obsahem srsti černé nebo červené zvěře. Podle Pärsona měl každý zodpovědný správce revíru vyrazit na obhlídku lesa vždy, když napadl čerstvý sníh. Pokud během dne narazil na stopy, pokusil 78 Pärson 1734, s. 64 („An was vor Zeichen die Wölffe erkennet werden“). 79 Pärson 1734, s. 65.

80 Täntzer 1686, s. 134. 81 Pärson 1734, s. 66.

Encyklopedické dílo dolnorakouského šlechtice Wolfa Helmharda von Hochberg (1612 –1688) Georgica Curiosa tvořící pomyslný vrchol tzv. Hausvaterliteratur nebylo sice koncipováno jako lovecký manuál, ale vzhledem k detailnímu popisu likvidace vlků představuje o to zajímavější výpověď. Dvanáctá kniha druhého dílu nabízela návod k úspěšnému lesnímu hospodaření a současně se věnovala základům myslivosti („Forstwirtschaft und Jagd“).82 Text věnovaný vlkům je většinou kompilátem z bestiářů, lovecké a zoologické literatury a význam kapitoly tkví spíše v jejím zařazení do knížky vnímané jako příručka pro zodpovědnou správu svěřeného panství. V ideální barokní krajině porostlé lesy rozdělenými do honebních revírů totiž neměli mít vlci místo a každý bohabojný správce musel udělat vše k jejich

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Nahánění vlků proti sítím, jejich ubíjení klacky, palicemi a okovanými kyji patřilo podle autorů manuálů k běžné součásti práce lovců. Tohoto masového vybíjení se na základě vrchnostenských nařízení, ale mnohdy i zcela dobrovolně, účastnili mnozí venkované z blízkých vesnic. Ti k nim přistupovali jako k odplatě za zadávená hospodářská zvířata včetně psů, k nimž měli nejen ekonomické, ale také mnohem hlubší emotivní vazby. Aranžované násilí a brutalita vlčích lovů probíhajících podle metodického plánu tak byly součástí pravidelně se opakujícího rituálu demonstrujícího triumf nad nezkrocenými a nevyzpytatelnými silami přírody. Periodická likvidace vlků se tak mohla ve venkovské komunitě z běžného lovu proměnit v kolektivní běsnění zajišťující vybití nahromaděné agresivity.

se zjistit místo pobytu smečky a potom poslal pro vlčí sítě. Ve chvíli, kdy obehnali konkrétní prostor sítěmi, obestoupili jej v pravidelných rozestupech lovci i nadháněči s mušketami a čekali, dokud nepoženou vlky proti sítím. V té chvíli se měli chopit „dobrého českého kyje“ a bít vlky po hlavách a hřbetech. Často se však vlci drželi od sítí dál a tehdy vyslali honce s mušketami, kteří výstřely nadháněli vlky požadovaným směrem. Většina z nich byla ubíjena přímo v sítích, kde nemohli klást takový odpor. Pro jejich bezpečnější a rychlejší ubití se již v polovině 16. století doporučoval speciální typ vidlí, jejichž vyobrazení i popis se dochoval až v manuálu Johanna Täntzera z roku 1682. Ten znal dvojí druh vidlí, jedny k odchytu vlků určených k transportu a druhé k vlčímu lovu. V textu si je pochvaloval, protože „před sítěmi sedly chlapům lépe do ruky než kyje. Často se totiž stávalo, že vlk vběhl do sítě, ale neležel klidně, proto jej často údery minuly a on uprchl. Tak mu může jeden zasadit vidlemi ránu mezi žebra, že brzy zapomene utíkat“.80 Periodické vyhlazování doprovázené až metodickou krutostí se projevilo rovněž v inovaci vlčích zahrad. Místo komplikovaných i nápadných padacích bran nechávali nyní v rámci palisád mezery, čímž vznikl průchodnější prostor. Po stranách složili vlčí sítě, případně vyhloubili před některým z otvorů jámu s propadlem. Na dohled od průchodů postavili skutečně nízkou chatrč s úzkým průzorem a do prostoru zahrady přitáhli mršinu. Ve chvíli, kdy se uvnitř shromáždilo více vlků, zatarasili průchody sítěmi a šelmy ubili.81

82 Helmhard 1716.

155

Zdeněk Orlita

úplnému vyhlazení. Vedle lákání vlků na masitou újeď se Wolf Helmhard soustředil především na vlčí jámy, což pravděpodobně souviselo v druhé polovině 17. století s velkou vlnou jejich kritiky. Autor doporučoval obehnat díry plotem a povolit k nim přístup pouze jedním vchodem. Hrdlo jámy mělo být zúžené, čímž se znemožňovalo vlkům vyskočit zpět. Okrouhlý kryt pletený z proutí byl přichycen k příčné středové ose a tento jednoduchý mechanismus plnil funkci spolehlivého propadla nejen pro vlky, ale i lišky. Do ohrady potom uvazovali živou návnadu a Wolf Helmhard doporučoval kachny, které káchají i během noci.83 Vztah společnosti k vlkům stejně jako k medvědům, rysům nebo menším šelmám se nezměnil ani s nastupujícím osvícenstvím. Během druhé poloviny 18. století se v mnohých moravských šlechtických knihovnách stále častěji objevovala přírodopisná pojednání Carla Linného nebo Goerga-Luise Leclerca de Buffon, která i přes mnohé revoluční změny v zoologii nesňala z vlčí populace onu pomyslnou kletbu. Koneckonců u Buffona považujícího pojídání jednoho tvora druhým za výraz degenerace přírody ztratil vlk již z podstaty jakoukoliv šanci na rehabilitaci.84 Naopak se zdá, jako by lovecké manuály druhé poloviny 18. století doplnily původní středověkou nenávist vůči šelmám vynalézavostí a zbytečnou krutostí mnohdy hraničící s bizarností.

83 Helmhard 1716, s. 757 („Die Endten sind am besten / denn si schreyen den Nachts / und dadurch wird das Thier desto eher verleitet“). 84 Sax 2003, s. 31.

156

V roce 1783 vyšla v Norimberku lovecká příručka Johanna Christopha Heppeho Die Jagdlust, která se plně zhédla v zoologickém ideálu poklidné barokní krajiny naplněné srnčí i jelení zvěří a všem šelmám upřela právo na existenci.85 Jejich vyhlazení je vytknuto již v samotném názvu úvodní kapitoly („Von den Raubthieren und ihrer Ausrottung“) a části věnované jednotlivým masožravým savcům jsou v podstatě návody na jejich efektivní likvidaci. Šelmy Heppe popsal jako stvoření, která stejně jako ostatní divoká zvířata žijí na svobodě a vymykají se lidské moci. Jejich způsob obživy je kořistnický, protože plení hospodářské dvory i obory.86 Počítá je mezi nepřátele, s nimiž vede člověk neustálou válku a proti nimž musí, pro klid svých stád i lesů, zakročit ozbrojenou mocí („mit gewaffneter Hand zu widerstehen“). Pochvaluje si mírné pásmo německé krajiny, v níž se nezdržují zákeřní a velcí dravci z tropických nebo severských zemí, nicméně i přesto se musí lovci vyrovnat s medvědy, rysy, vlky, liškami, divokými kočkami, kunami, tchoři, lasičkami, bobry a vydrami. V rámci svého přírodopisu vlka popisuje tuto šelmu jako ideálního zabijáka vybaveného vším, co potřebuje k vystopování, dostižení, zabití i sežrání kořisti. Je totiž hbitý, rychlý, úskočný, silný, ale především neukojitelně hladový. V Heppeho textu se vlk díky své nenasytnosti stává psancem v klatbě, na jehož hlavu vypsal člověk odměnu. Je na neustálém útěku a jistotu hledá pouze v lesích. Nakonec stejně vítězí palčivý a neuhasitelný hlad, vlk ignoruje veškerá nebezpečí, 85 Heppe 1783. 86 Heppe 1783, s. 340 („Die Raubthiere leben, gleich dem andern Wild, in der Freyheit, sind unserer Herrschaft nicht unterworfen, und ernähern sich größtentheils auf Kosten unserer Mayerhöfe und Wildprätsgehäge…“).

87 Heppe 1783, s. 341-342. 88 Heppe 1783, s. 354 („der großmüthigere Hund aber ist mit seinem Siege zufrieden und findet keinen Wohlgeruch an dem Aas eines getödteten Feindes“).

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Negativní obraz této šelmy v díle Johanna Christopha Heppeho se opírá rovněž o často využívanou antitezi psa a vlka, jejíž argumentace však vychází spíše z kulturněhistorické nenávisti k vlkům aniž by respektovala zoologické zákonitosti tohoto vztahu. Psí věrnost, velkorysost a důstojnost se zde staví proti vlčí věrolomnosti, lstivosti a vzteklosti. Setkání psa a vlka se podle Heppeho vždy promění v rozhořčený boj končící smrtí jednoho z nich. Nicméně pokud vyhraje vlk, vždy roztrhá a sežere tělo svého nepřítele. Šlechetný pes je však spokojen se svým vítězstvím a vlčí mrtvoly se nedotkne. Toto antropomorfní vnímání psa je ukotveno v jeho domestikaci a připoutání k člověku. Jeho zkrocenost jej ve světě chaotické přírody reprezentované vlkem předurčuje za nositele civilizovaných hodnot, a proto se může vůči zástupci divočiny chovat „velkodušně“.88 Tento protiklad polidštěného zvířete a bestie zdůraznil Heppe ještě odkazem na vlčí kanibalismus. Vítězný pes totiž

ponechává mrtvé tělo soupeře havranům nebo vlkům, kteří bez rozpaků žerou maso příslušníků vlastního druhu.89 Zatímco požírání vlka vlkem vnímal Heppe jako odporné, tak útoky na člověka a pojídání lidského masa měly být alarmující. Situace, kdy vlk napadal ženy a děti nebo obcházel bojiště a vyhrabával mělce pohřbená těla, nelze vzhledem k sanitárním opatřením pozdního středověku či raného novověku vyloučit. Kolonizace horských oblastí, odlesnění krajiny, pastevectví a stále intenzivnější lov spárkaté zvěře jakožto hlavní potravy vlků, dostával člověka a tuto šelmu do stále užšího kontaktu. V rámci výzkumu vlčích útoků na lidi je zřejmé, že v průběhu 18.–20. století napadali lidi jak zdraví vlci, tak vlci postižení vzteklinou.90 Obava z této nemoci je známá jak u antických, tak později křesťanských i muslimských spisovatelů a vlk nakažený vzteklinou musel být pro venkov děsivou představou. Už s ohledem na strach z lykantropie spojovaný od středověku s infekcí vztekliny.91 Pro „Heppeho“ vlky však bylo lidské maso lahůdkou a pokud jej jednou okusili, neodolatelně po něm toužili. Proto měli vlci obcházet bojiště a s nenasytnou žádostivostí požírat lidské mrtvoly. Vlčí touha po lidském mase zašla tak daleko, že při útocích na stáda měli údajně napadnout spíše ovčáka než jeho ovce („den Schäfer eher, als die Heerden angefallen“).92

jeho touha po mase přechází do vzteku a zuřivosti, které jej zbavují všech zábran.87 Heppe měl pravděpodobně na svém stole i starší barokní příručky popisující složení vlčího trusu a svůj odpor shrnuje konstatováním, že vlk sežere všechno, co se mu postaví do cesty. Zahnívající maso, kosti i chlupy, páchne mu dech a je „nesnesitelným“ zvířetem. Argumentace popisující vlčí nenasytnost ženoucí tato zvířata do vlastní záhuby připomíná zoufale hladového a důvěřivého Ysengrima, literárního vlka středověku.

89 Heppe 1783, s. 354. 90 Pluskovski 2006, s. 52. 91 Anhalt 2008, s. 1-5. 92 Heppe 1783, s. 363 („Menschenfleisch ist für ihn ein Leckerbissen, und er würde, wenn er den Menschen gewachsen wäre, vielleicht kein anderes fressen. Man hat gesehen, daß Wölfe den Kriegsheeren gefolgt und in großer Anzahl auf die Schlachtfelder gekommen sind, wo man die Leichname nur oberhin verscharret hatte, welche sie entdeckten, ausscharrten und mit unersättlicher Begierde verzehrten“).

157

Zdeněk Orlita

Ačkoliv na vlkovi téměř nesmazatelně ulpěla zlověstná pověst jeho mýtického dvojníka, byl jeho osud do velké míry zpečetěn spíše jeho zoologickou přináležitostí do řádu šelem. Vyprávění o Červené Karkulce či strach z vlkodlaků ustupovaly v polovině 18. století obavám z vlků jako škůdců lesního i polního hospodářství. V tomto ohledu se ještě v osvícenství ocitali medvěd, vlk, liška či lasička doslova na „jedné lodi“ a každý z nich si odpykával svou část kolektivní viny. Když opustila v roce 1786 tiskárnu vídeňského dvorského tiskaře a knihkupce Johanna Thomase Edlena knížka Heinricha Wilhelma Döbela Jägerpraktik, jednalo se už o čtvrté vydání této poměrně populární příručky saského myslivce.93 Ačkoliv mohla kniha na první pohled budit zdání modernosti, což deklaroval již titulní list odkazující na využití Linného metody klasifikace zvířat a dřevin, ve vztahu k šelmám autor i nadále zatvrzele hájil středověké pozice. Navíc se kromě různých strategií lovu či odchytu šelem vrací k sadistické praktice usmrcování lišek, divokých koček či jezevců ve hře nazývané v barokních aristokratických kruzích „Fuchsprellen“.94 Podstata této zábavy spočívala ve vyhazování či odbíjení zvířat do výšky. Ta se s trochou štěstí zabila hned po pádu. Dějištěm bylo hřiště na půdorysu čtverce, jehož strany byly obehnány vysokými lněnými plachtami. Do prostoru nastoupili hráči, kteří v párech pán proti dámě drželi, každý za jeden konec tzv. Prellen. Döbel je popsal jako devět až deset loktů (cca 7 metrů) dlouhé na dlaň široké lněné či kožené 93 Döbel 1783, s. 364]. 94 Döbel 1786, s. 231-236. Edward Brooke-Hitching zmínil v souvislosti s Fuchsprellen pouze loveckou příručku Hanse Friedricha Fleminga z roku 1724. Brooke-Hitching 2015, s. 103-111.

158

pásy opatřené na obou koncích kolíkovou rukojetí. Myslivci mezi ně vpustili lišky, které začaly zmateně přebíhat přes pásy, a v tu chvíli se hráči snažili společně vyhazovat zvířata do vzduchu. Samotný Döbel líčí tuto scénu s neskrývaným zaujetím: „ale sotva se dostaly dolů, zase se ocitly na plachtě a opět putovaly do vzduchu, takže potom vrávoraly a plazily se kolem dokola. Několik z nich již chcípalo nebo je ubili k smrti. Tak se následně dělo se všemi ostatními zvířaty“.95 Pro zpestření zábavy totiž autor doporučoval vpustit do arény také jezevce, malé divočáky nebo divoké kočky. Nicméně upozornil, že ti první se vzhledem ke své váze hůře vyhazují a kočky se zase díky drápům křečovitě drží plachet. Döbel vzpomíná na několik podobných her, kterých se účastnil ve dvacátých letech 18. století na dvoře vévody brunšvicko-lüneburského, a toto v zásadě sadistické zápolení nazval „obzvláštním potěšením“ („Solchemnach ist dieses Fuchsprellen ein sonderliches Plaisir“).96 Hrající pár si však musel dobře rozumět a plachtu vyhazovat současně, potom měl šanci dostat zvíře do výšky až osmi loktů. Ve chvíli, kdy přisluhující myslivečtí adjunkti dobili všechna zvířata holemi, provedli za slavnostní hudby výřad mrtvých šelem a unavené panstvo se odebralo k tabuli. Kromě vzpomínek na vlastní mládí čerpal Heinrich Wilhelm Döbel ze starší barokní literatury, z níž tuto bizarrní kratochvíli popisuje zejména lovecká příručka Hanse Friedricha Flemminga Der vollkomene teutsche Jäger.97 V druhém díle knihy foliového 95 Döbel 1786, s. 235. 96 Döbel 1786, s. 235. 97 Fleming 1719.

98 Fleming 1719, s. 183 („…den sonst würde die Lust bald zum Ende gehen, wenn die armen Thieren in dem Herunterfallen den Kopff auf die Steine schlügen, oder den Rückgrad und das Creutz, oder die Läuffte zerbrächen“).

První písemné zprávy o pohybu vlků v lesích Kravařska se dochovaly až z poloviny 16. století. Při pročítání údajů o organizaci vlčích lovů ve vesnicích oderského panství se historik poprvé setkává s touto šelmou i strachem, který ji doprovázel. Záznamy o postupu proti vlkům v této oblasti pochází výlučně z vrchnostenských privilegií, upravujících robotu poddaných. Z dokumentů je evidentní, že panští úředníci byli ochotni v řadě případů ustoupit, nicméně lov na vlky a jejich vyhlazení považovali za prioritní úkol. Když v roce 1549 prodal majitel oderského panství jistému Valentinu Peškovi, domkáři z opavského předměstí, nový dům před dolní branou, osvobodil jej i jeho potomky od roboty. Nicméně vlčích honů se museli účastnit vždy, když bylo zapotřebí.99 Stejnou povinností byli zatíženi sedláci z nedalekých Mankovic, kteří se podle nařízení z roku 1569 museli scházet k vlčím lovům. Je zřejmé, že až do roku 1584 se k honům na vlky vydávali obyvatelé města Oder i obou jeho předměstí a pro mnohé z nich představovalo toto náročné angažmá jedinou formu roboty („keine Roboth allein auf die groß und Wolfsjagt zugeen vorpflicht sein… “).100 Teprve v dubnu téhož roku osvobodil Jan Tomáš ze Zvole patnáct oderských domkářů od povinnosti účastnit se těchto lovů.

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Stopování napříč staletími aneb vlci na Kravařsku

formátu, vydané roku 1724 v Lipsku, se dochovala rovněž mědirytina znázorňující nádvoří obehnané vysokými plachtami, za nimiž přihlíží diváci. Prostor je vysypán tlustou vrstvou písku, aby mohla kratochvíle trvat déle a skoky či přemety zajíců i lišek byly stále temperamentní, vitální a svěží. Mnohem snazší byl rovněž pozdější úklid krví potřísněné arény. Jak totiž k rytině vysvětlil sám autor, v případě dlažby by si zvířata o kameny rozbíjela hlavy, páteř, kříže nebo běhy a „zábava by se brzo chýlila ke konci“.98 Rytec zde znázornil celkem patnáct párů „kavalírů a dam“, údajně v zelených šatech lemovaných zlatými a stříbrnými prýmky, kteří pomocí dlouhých plachet odbíjejí lišky. Osm zvířat poletuje bezmocně ve vzduchu, dalších třicet vrávorá uličkami mezi hráči a v levém horním rohu je již výřad osmi mrtvých lišek. V horní části stojí deset přepravních beden, z nichž honci vypouštějí do arény další zmatená zvířata. V rozích je možné spatřit nadháněče, kteří holemi dobíjejí chromé a další hry již neschopné lišky. Flemingův popis bizarní zábavy, jejíž podstatou bylo týrání zvířat, lze chápat jako dobovou reportáž ilustrující antropocentrický vztah barokní aristokracie k okolní přírodě. Tento postoj k šelmám přetrvává v rámci loveckého narativu i v průběhu osvícenství, což dokládá čtvrté a neupravené vydání loveckého manuálu Heinricha Wilhelma Döbela z roku 1786.

Nedochovaly se prameny dokládající skutečné množství ulovených vlků a z privilegií či normativních 99 Rolleder 1903, s. 63 100 SOkA NJ, Archiv města Oder, inv.č. 8a. Listina z 10. 4. 1584.

159

Zdeněk Orlita

pramenů není tedy zřejmé, jak velké nebezpečí představovala vlčí populace během 16. století pro lesy oderského panství i krajinu celého Kravařska. Ještě prozaické texty jagelonského období vypráví o lesích posetých vlčími jamami, roztrhaných psech a celých vesnicích napadených zuřivými šelmami.101 Řada německých vesnic v této části Kravařska vznikala během kolonizace jako lesní lánové vsi a pole sedláků se zde často stýkala a mnohdy i prolínala se zalesněnými plochami. Usedlosti obklopovaly pastviny protkané náletovými a rychle se zmlazujícími dřevinami, prosvětlené pastevní lesy nebo zarůstající kluče. Sedláci tehdy hospodařili téměř ve stínu stromů. Vzhled lesů byl v této oblasti rozmanitý a při mnohem řidším osídlení mohla i tato krajina poskytovat vlkům útočiště. Šelmy se tak pravděpodobně mohly toulat i v bezprostřední blízkosti vesnic a vnikat do stájí nebo ovčínů. Nicméně strach z vlků neměl onen démonický rozměr, který líčí soudobé literární prameny. Mnozí z vesničanů měli s vlky osobní zkušenosti, které nabyli během poměrně krutých vlčích lovů a poznali vrozenou ostražitost i plachost těchto zvířat. Někteří z nich stáli s vidlemi u sítí a šelmy doráželi, což v jejich myslích muselo zlomit literární mýtus démonické šelmy. Nicméně rekonstruovat chování vlků a jejich vztah k okolním lidským sídlištím je poměrně obtížnou disciplínou, která předpokládá mnohem dokonalejší poznání pozdně středověké krajiny, podmiňující tehdejší ekologii i biologii velkých šelem. Vzhledem k jejich cílenému vyhlazování lze předpokládat také rezervovanější postoj vlků k lidem, na něž útočili jen vzácně.102 101 Macek 1992/1, s. 22-23. 102 Borovský 2015, s. 305-306.

160

Navíc poměrně vysoké odměny, vypisované za usmrcení vlků motivovaly místní k lovům či odchytu organizovanému jednotlivci nebo menšími skupinami. Z oblasti Kravařska se soupisy tzv. zástřelného dochovaly až z konce 17. století a pro starší období lze využít instrukce pro nejvyššího lovčího Českého království, byť se týká převážně komorních lesů. Podle předpisů z 20. října roku 1568 dohlížel nejvyšší lovčí Dětřich Schwendi rovněž na vyplácení odměn či zástřelného za vlky, rysy, lišky a divoké kočky.103 Za hlavy dospělých vlků a rysů odváděli lesní pojezdní nebo lesmistři jeden zlatý, za mladé pouze poloviční cenu. Skutečnost, že se s vlčími či rysími hlavami obchodovalo, potvrzuje nejen náročnost lovu těchto šelem, ale i jejich nižší výskyt v osídlených oblastech. Úředníci měli totiž každé předložené vlčí hlavě uřezat jedno ucho a tím zamezit jejímu opětovnému vyplacení.104 Vzhledem ke všeobecnému zákazu potulovat se v lesích s ručnicemi nebo kušemi byli poddaní odkázáni na pasti nebo vybírání vlčích nor. Ty měli podle instrukce obcházet v období svatodušních svátků a vlčata na místě zabíjet.105 V červnu mohla mít však tato štěňata jen několik měsíců a pravděpodobně záleželo vždy na konkrétním purkrabím, zda vyplatil sumu i za takto malé vlky. Rozhodně nebyli vhod103 AČ 22, s. 245. 104 AČ 22, s. 245 („Damit aber einer dergleichen Köpf nit zweimal darbrachte, sollen derhalben die Hauptleut von einem jeden gebrachten und bezhalten Kopf ein Ohr zum Wahrzeichen abschneiden lassen“). 105 AČ 22, s. 245 („Fürnemblich aber solle er mit den Forstmeistern und Forstknechten darauf gute Achtung geben, dass zu Summerszeiten vor und nach Pfingsten die jungen Wölf aus den Nestern aufgehebt und todt geschlagen werden“).

Pravidelné zimní lovy vlků, jejich odchyt do pastí, vybírání vlčích nor a inkasování odměn za mrtvá zvířata patřily k poměrně pravidelným sezónním úkolům zdejších vesničanů i prostých hajných, rekrutujících se mnohdy z řad nesvobodných sedláků. 106 Täntzer 1686, s. 100 („…sie lernen mit den jungen Hunden bellen/ alleine ihre Stimme ist lange nicht so hell als der Hunde ihre…“). 107 Lexicon 1767. 108 Lexicon 1767, s. 490 („…die darvon herstammenden Bastarte sind gut zu Schweiß=Hunden an der Leine zu gebrauchen“).

Zprávy o vlčích lovech se z oblasti Kravařska dochovaly rovněž z období druhé poloviny 17. století. V důsledku válečných událostí některé osady zpustly a krajina se tak stávala pro vlky mnohem průchodnější.109 V urbáři oderského panství z roku 1683 se dochoval záznam o pokutě tří zlatých, kterou vyměřil důchodní písař jistému Šimonu Kozákovi, Pavlovi Ballerovi a Janu Wolfovi z vesnice Dobešov. Oba dva byli obviněni, že nechali během honu pořádaného 13. února ze sítě uniknout vlka.110 S šelmami se však mohli lovci setkat i neočekávaně, jak to dokládá záznam z deníku majitele fulneckého panství Jana Františka Bruntálského z Vrbna. Tehdy dvacetiletý aristokrat si o průběhu lovu 4. ledna roku 1655 poznamenal toto: „byli jsme na lovu v našem lese, ve kterém jsme chytili devět zajíců, jednu lišku, divokou kočku a vlčici, která se strašlivě bránila a poranila osm hrabat a dva koně na nohách“.111 O pravidelném

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Hospodářské instrukce, účty a prameny normativní povahy tak svědčí o mnohem bezprostřednějším i pragmatičtějším vztahu venkovanů k šelmám a jsou někdy v přímém rozporu s hrůzostrašnými svědectvími, která se dochovala v středověkých a raně novověkých kronikách nebo soudobé literatuře. Vlka, na jehož „hlavu“ bylo vypsáno poměrně vysoké zástřelné, vnímali obyvatelé venkova jako kořist a zdroj nemalého příjmu.

ní na kožešinu a lovecké manuály dokládají, že se je někteří nálezci pokoušeli vychovat v zajetí. O ochočených vlčatech psal Johann Täntzer v osmdesátých letech 17. století a vycházel z mnohem starší praxe. Připustil možnost podstrčit malé vlky feně a vychovávat je jako psy. Společně s nimi se měli učit štěkat, pouze jejich hlas nebyl dlouho tak jasný jako psí.106 Nicméně i přes tyto snahy nakonec dáví převychovaní vlci na dvoře slepice i malé psy, a proto autor doporučil všem nálezcům vlčata na místě usmrtit. Täntzerova rada „mlátit s vlčaty o kmen stromu“ tak v podstatě uzavírá podkapitolu věnovanou soudobým pokusům o domestikaci vlků. Že k nim skutečně docházelo, dokládá nejen přírodovědné Buffonovo kompendium, ale rovněž lesnická a lovecká příručka z roku 1767.107 Text z poloviny 18. století popisuje odkojení a výchovu vlků selskými psy, nicméně upozorňuje na nutnost krmit je chlebem, mlékem a vařeným jídlem. Autor doporučuje rovněž jejich křížení a „bastardy“ si lovci vzhledem k jejich vynikajícímu čichu cvičili jako barváře. Ve chvíli, kdy však tito kříženci vlka a psa dohledali postřelenou zvěř, zadávili ji a velkou část sežrali ještě před příchodem lovce.108

109 Hošek 1969, s. 56-57. 110 ZAO, Vs Odry, inv. č. 9, fol. 37r („Den 13. Februar bey gehaltenen Jagdt, Simon Kossakh, Paul Baller, vndt Jann Wolff von Dobischwaldt, haben einen Wolff vber das Netz entgehen laßen…“). 111 ZAO, Vs Fulnek, inv.č. 1, fol. 1v. Překlad Rostislav Krušinský. Viz Krušinský 2004, s. 137.

161

Zdeněk Orlita

výskytu vlků v lesích fulneckého panství během druhé poloviny 17. století svědčí rovněž hospodářské instrukce pro vrchnostenské úředníky. V nejstarším dochovaném textu z roku 1685 je vysloveno podezření, že myslivci neodevzdávají všechny vydří, bobří, liščí, rysí a vlčí kožešiny.112 Pohyb vlků na zdejším panství potom dokládá i připojený rejstřík zástřelného, který za mrtvého vlka slibuje odměnu ve výši 1 zl. 10. kr. O charakteru zdejšího zalesnění na konci třicetileté války vypovídá rovněž zmínka o lovu medvědů („Vom Beern“) nebo rysů („Vom Lux“). Na vlky zde bylo možné narazit i ve dvacátých letech 18. století. Seznam zástřelného, který se dochoval v urbáři z roku 1728 pro klášterní vesnice augustiniánské kanonie nabízel 1 zl. za vlka nebo vlčici („von wolff oder welffin“), chycené do sítí nebo zastřelené při běžném lovu. O 30 krejcarů více dostali za vlka lovci, kteří zvíře zabili individuálně mimo organizovaný lov.113 Z instrukce pro lesní pojezdné vyplývá, že vlci představovali pro fulnecký venkov problém ještě ve druhé polovině 18. století.114 Dlouhodobě měli škodit nejen v lesích, ale ohrožovali rovněž dobytek a koně poddaných. Myslivcům, kteří se vydávali na vlčí lovy údajně počínaje termínem sv. Martina, se doporučovalo pilně střílet tato „škodlivá zvířata“ každoroč112 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937, sign. III, karton č. 12 („Jüngs verneürte hochnutzliche Wirtschaffts Instruction worinnen zu sehen, wie man denen beambten, Meltzern, Müllern, Schaffnern, Schaffmeistern, Weinern, Jägern, Scheinknechten etc. vnter Ihre Vortheil komen kann, auch wan der Beambten vnndt vnterthannen Schuldigkeiten mit sich bringet, corrigiret vnndt in vilen wichtigen Puncten verbössert worden. A[nn] o 1685 Jahrs“). 113 ZAO, Augustiniáni kanovníci Fulnek, inv. č. 160, fol. 75r-v. 114 ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1937, sign. III., karton č. 12 („Instruction von der Herrschafftl. Waldt Bereüther“).

162

ně. Kožešiny museli odevzdávat přímo purkrabskému úřadu. Právě účty za zpracované kožešiny jsou mnohem bezprostřednějším pramenem reflektujícím výskyt vlků, neboť registrují skutečně zastřelené šelmy. Platy odváděné kožešníkům se dochovaly pouze pro lesy hranického panství, v rámci nějž se v oblasti Kravařska nacházel tehdy rozsáhlý les Obstwald. Podle půlročního účtu lesního úřadu zaplatili v roce 1681 1 zlatý za zpracovanou vlčí kožešinu („außgearbeithe Wolffsbalkh “), což byla ve srovnání s liškami (12 zl.) minimální částka.115 Nejen názvy vesnic, ale rovněž toponyma označující jednotlivé krajinné prvky a odkazující svými kořeny do období středověké kolonizace se mnohdy inspirovaly výskytem vlků nebo událostmi spojenými s jejich hubením. V krajině Kravařska se dodnes nachází místo, jehož pojmenování lze spojovat s příležitostným nebo snad i pravidelným kopáním pastí. Roklině, která jako hluboká brázda rozrývá svah pod vesnicí Heřmanice u Oder se dodnes říká Vlčí jámy. Dnes zde pramení potůček Vítovka stékající do stejnojmenné vesnice a pojmenování vztahující se k vlkům lze nalézt ještě v popisu zdejší krajiny v Josefském katastru z osmdesátých let 18. století.116 Tehdy patřil tento dramaticky zvrásněný svah, rozkládající se pod Pohanským lesem, vesnici Véska (Dörfel). Místo označované jako „Wolfsgruben “ není však nijak blíže popsáno a není zřejmé, zda souviselo s výskytem vlků v okolí nebo mělo pojmenování skrytý metaforický význam.117 115 ZAO-Ol, Vs Hranice, inv. č. 3814, karton 772. 116 ZAO, Josefský katastr (Slezsko), inv. č. 355, sign. I/177, 67r. 117 Pluskovski 2006, 19-20.

118 MZA Brno, B 1, inv. č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160, fol. 2r-3v. 119 O neúčinnosti vlčích jam v oblasti Českomoravské vrchoviny viz Hošek 1976, s. 2-3. 120 Jireček 1888, s. 484. („Q LIII. Žádný z stavův, ani kdo jiný, aby žádných jam na zvěř černau neb červenau, velkau neb malau, na pomezí a při pomezích dedičného našeho království Českého a lesích německých, buď na gruntech našich nebo svých vlastních, kdebykoliv byly, nedělal, a ty, které jsou zdělané, aby zametali a zadělali; pod pokutou 25 kop grošův českých, polovici do naší komory královské a polovici tomu, kdožby o tom oznámil propadení. Než jámy na vlky a lišky, ty se vymiňují, a takové každý na svých gruntech bude moci dáti udělati“.

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

Zemský zákoník zakazoval pouze kopání jam na odchyt jelení, srnčí i černé zvěře a všechny dosavadní jámy měly být zasypány. Pouze v případě vlků udělali zemští úředníci výjimku, nicméně jejich účinnost byla diskutabilní již na sklonku 16. století. Svou roli zde bezesporu sehrál zarputilý boj vedený již od středověku proti vlkům, liškám a jiným šelmám. Navíc není vyloučeno, že vesničané znalí místního terénu mohli v průběhu třicetileté války využívat vlčích jam jako pastí proti rabujícím žoldnéřům. Během postupného osídlování a obnovy krajiny po odeznění válečných událostí se staly vlčí jámy obávanými pozůstatky předchozích generací. Na sklonku 17. století byla jejich účinnost diskutabilní a minimálně úředníci i obyvatelé vesnic jihlavského a znojemského kraje je vnímali jako veřejné ohrožení. V oněch letních měsících roku 1693 měl hejtman jihlavského kraje zjistit počet vlčích jam, jejich vzdálenost od veřejných cest a stezek, ale i přibližnou dobu jejich existence. V úvodu Kryštof Fehl vzpomínal na třicet let starou událost, která se odehrála poblíž jeho rodných Lesonic, malé vesnice ležící na cestě z Želetavy do Jaroměřic nad Rokytnou. Tehdy zde i s koněm spadl do jedné z vlčích jam sekretář zdejšího panství a vytáhli jej v bídném stavu.121 Podle něj se tyto pasti nacházely v želetavském revíru a to „přibližně několik set kroků od zemských cest a stezek“ a na základě informací hospodářského úředníka Veitha Koschina jej zde zhruba na konci třicetileté války („beraiths vor ffunftzig Jahren auffgerichtet worden sein“) nechal zbudovat hrabě

Ačkoliv lze s ohledem na místní toponyma předpokládat stavby vlčích pastí rovněž na území Kravařska, neposkytují o tom archivní prameny žádný doklad. Nicméně na problematičnost pasivního odchytu vlků mohou upozornit incidenty, které se koncem 17. století odehrály na Českomoravské vrchovině. S ohledem na kritiku těchto praktik v barokních loveckých manuálech lze tyto zkušenosti vnímat za obecně platné. Počátkem června roku 1693 obdržel hrabě a moravský zemský hejtman Karel František Libštejnský z Kolovrat dopis Kryštofa Fehla. Jihlavský krajský hejtman v něm informoval nejvyšší zemský úřad moravského markrabství o umístění a stavu tzv. vlčích jam, které se mimo lesy nacházely rovněž poblíž veřejných cest a stezek.118 Zvýšený zájem o stav původních vlčích pastí souvisel s nedávnou tragédií, která se odehrála v blíže neurčených místech znojemského kraje. Během roznášení patentů v mincovních záležitostech spadl do vlčí jámy částečně zatopené vodou jeden z krajských poslů a živý již past neopustil. Následující průzkum provedený v revírech znojemského a jihlavského kraje potvrdil naprostou neúčinnost jam jakožto pastí pro odchyt vlků.119 Hloubení vlčích jam v českých a moravských lesích povolovalo ještě Obnovené zřízení zemské z let 1627–1628.120

121 MZA Brno, B 1, inv.č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160, fol. 3v. „…sambt dem Pferdt in besagte Wolfsgrueben gefallen vndt mit Beyhülff anderer kümmerlich daraus errettet worden seye“).

163

Zdeněk Orlita

Ferdinand Vilém Slavata.122 Pasti se podle hejtmana zcela míjely účinkem, sám je ve svém dopise označil za „nadmíru škodlivé“ a s ohledem na polapené jeleny, srny a srnce by je spíše než „vlčí“ označil za jámy na zvěř. Podobná relace znojemského krajského hejtmana z 20. srpna roku 1693 potvrdila obdobné zkušenosti i pro krajinu jižní Moravy. Z hejtmanova dopisu je zřejmé, že k nejnebezpečnějším místům patřila krajina podél zemské cesty do Vídně kolem vesnice Heraltice poblíž Rokytnice nad Rokytnou.123 Zdejší vlčí jámy měly na svědomí nejen hospodářský dobytek, ale rovněž zdraví a životy venkovanů z okolí. Krajský hejtman se osobně vypravil do velkého lesa ležícího za vesnicemi Chlístov a Heraltice táhnoucího se směrem k Rokytnici. V lese našel dvě vlčí jámy, přičemž obě ležely minimálně čtvrt míle od zemské cesty a v jejich blízkosti se nenacházela žádná používaná stezka. Tu poblíž Heraltic údajně místní hajní zaplnili dřevem a zasypali, protože do ní kromě divoké zvěře a dobytka „před krátkým časem“ spadla rovněž nejmenovaná žena z vesnice. Zemřela po několika dnech.124

122 MZA Brno, B 1, inv. č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160, fol. 3v. 123 MZA Brno, B 1, inv. č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160, fol. 10r. 124 MZA Brno, B 1, inv. č. 4048, sign. W 88, karton č. 2160, fol. 11v. („Dießemnach hab ich in den hinter Chlistau vndt Heraltitz liegenden nach Roketnitz gehörigen Waldt mich begeben, vndt darinnen zwey Wolffsgrueben gefunden...“).

164

Epilog v 19. století Dne 21. listopadu roku 1817 napadl v Zadních horách hukvaldského panství první sníh. Z jedné z pravidelných relací zdejšího polesného Johanna Kybasta vyplývá, že hned během následujících dní našli jeho hajní v zasněženém hornatém terénu vlčí stopy. Zvíře proniklo do hájemství Frýdlant směrem od revíru Čeladná pravděpodobně přes horský masiv Ondřejníku. Dostalo se do blízkostí obcí Kozlovice a Myslík. Odtud se obrátilo opět na jih a někde v horách poblíž Ondřejníku jej zastřelil jeden z lesních adjunktů. Zima byla i nadále pro lov vlka ideální dobou, i když sledování jeho stop bylo časově i fyzicky náročné. Kromě šesti revírníků spravujících jednotlivá polesí hukvaldského panství měl Johann Kybast k dispozici ještě pět lesních adjunktů a 17 hajných. Právě na nich ležela každodenní povinnost ohledávání svěřeného úseku lesa. Podle zprávy byl vlk zastřelen ve stejný den, kdy objevili jeho stopy, což mohlo vést v případě ranního nálezu k celodennímu stopování a složení zvířete snad v odpoledních hodinách. Lovci museli toho dne urazit 15 až 20 kilometrů v zasněženém terénu.125 Další dva vlci pronikli do oblasti Zadních hor z nedalekého frýdeckého panství a dne 3. prosince 1817 se ocitli v lesích sousedícího revíru Kavalčanka. Odlehlá část hukvaldského panství probíhající na hranici s hornouherským panstvím Bytča již sice nepředstavovala nepropustnou lesní krajinu jako v dobách probíhající pasekářské kolonizace, ale i přesto 125

ZAO-Ol, fond ÚŘAS, inv. č. 9680, sign. E 31/4-1, karton č. 1239.

Z dochované korespondence lesní správy hukvaldského panství je zřejmé, že se vlk během 126 K vývoji a proměnám lesů v oblasti Moravskoslezských Beskyd na přelomu 18. a 19. století Langer a kol. 2012, s. 26-28. 127 ZAO-Ol, fond ÚŘAS, inv.č. 9680, sign. E 31/4-1, karton č. 1239 („Es wird einem löblichen Oberforstamt bey Gelegenheit des heurigen Slowakischen Holzverkaufs erinnerlich seyn, daß gegen ende des Monaths April heurigen Jahres in Friedeker Gebirg sich 3 Wölfe gezeigt haben, welche durch die Zeit als der Schnee im hierortigen Gebirge gelegen- und die Spur der Wölfe entnähmen möglich gewesen ist, meistens durch das hierortigen gebürg ohne einen Aufenthalt dieseits zu machen, in das Meseritscher Gebürge – vo danen wider nachverlauf 6 bis 8 Tagen den Zug auf der Friedeker Seite genohmen haben“).

Adresát jeho zprávy kroměřížský správce vrchního lesního úřadu se tak v závěru roku 1817 mohl dočíst o přesném pohybu několika vlků právě v prostoru mezi pasekářskými obcemi. Zadní hory hukvaldského panství představovaly na začátku 19. století v rámci rozsáhlého komplexu arcibiskupských lesů jejich poslední útočiště. Právě tato skutečnost trápila hukvaldského polesného Johanna Kybasta stojícího za organizací jednoho z posledních vlčích lovů v beskydských lesích. Nejstarší dochovanou zprávu zaslal polesný Johann Kybast vrchnímu úřadu hukvaldského panství 8. února roku 1815. Podle ní lovili na konci listopadu a v prosinci předchozího roku v Zadních horách tři vlci, kteří se zde však nikdy nezdrželi déle než den. Během svých průtahů strhli obvykle jednu nebo dvě srny a potom pokračovali přes hranice panství na meziříčskou, frýdeckou nebo uherskou stranu. Od té chvíle nenašli čerstvé stopy několik týdnů. Johann Kybast se obával především vlčích útoků na jelení a srnčí zvěř, jejíž stavy se mu v této oblasti podařilo navýšit jen s velkým úsilím a předložil vrchnímu úřadu „dobře propracovaný plán“. Jeho lov vlků předpokládal rozdělení celého prostoru

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

dvacátých let 19. století v této části Beskyd běžně pohyboval a nikdo z vesničanů nebo hajných snad nepovažoval setkání s touto šelmou za mimořádnou událost. Nicméně důslednost a popisnost zpráv komentujících v tomto období pohyb téměř každé z těchto šelem svědčí minimálně o neklidu, který s polesným Johannem Kybastem sdíleli i pasekáři a ovčáci z okolních vesnic.

byla pro vlky oblast mezi Černou a Bílou Ostravicí i nadále ideálním prostorem.126 Nicméně vzhledem k všudypřítomnému sněhu a pravidelným kontrolám terénu uspořádali zdejší hajní hon ihned po zjištění stop a prvního velmi silného vlka („ein sehr starker Wolf“) zastřelil revírník z Kavalčanky ještě tentýž den. Druhé mnohem slabší zvíře však střelci minuli a až do 23. prosince zde žádnou šelmu nespatřili. Až před Štědrým dnem narazili na stopy dvou vlků, kteří přešli přes horu Smrk do revíru Čeladná a potom zmizeli za hranicemi sousedního meziříčského panství. Z Kybastovy zprávy vyplývá, že se v tomto roce nejednalo o první zprávu. Varování zaslal hukvaldský polesný kroměřížským úředníkům snad již začátkem května 1817. Na konci dubna, kdy arcibiskupští lesníci prodávali dřevo Slovákům pravděpodobně ze sousedního hornouherského panství Bytča, kolovaly zprávy o třech vlcích pohybujících se v lesích mezi panstvími Frýdek a Valašské Meziříčí. Nicméně prostor Zadních hor vlci na jaře bez zastavení minuli a prošli do valašskomeziříčské oblasti, odkud se po šesti až osmi dnech opět stáhli na frýdeckou stranu.127

165

Zdeněk Orlita

Zadních hor na tři oblasti podléhající každodenní kontrole. Den co den měli brzo ráno vyrážet revírníci, hajní i náhončí a pozorně prohledávat svěřený úsek lesa. Všichni lovci se nakonec měli setkat v devět hodin ráno v jednom ze tří určených stanovišť a vyměnit si zprávy o případných nálezech vlčích stop. V textu Kybastovy relace se lze kromě náhončích („Treiber“) setkat rovněž s pasekáři z okolních vesnic („Gebirgspaseker“), kteří při vlčích honech vypomáhali jako důkladní znalci místního horského terénu. Nicméně současně musel polesný Johann Kybast využít každého muže, který se byl schopen zapojit do sledování vlčích stop. Z relací zasílaných během prvních desetiletí 19. století arcibiskupským úředníkům do Kroměříže vyplývá, že řada hukvaldských myslivců i hajných měla s vlky osobní zkušenosti. Šelma se objevovala ve zdejších horách každoročně a revírníci psali většinou o několika jednotlivcích lovících během krátkého časového úseku v rozsáhlejších teritoriích. Z textů sice nelze vyčíst iracionální strach či dokonce paniku, nicméně každému ze zvířat věnovali revírníci mimořádnou pozornost. Navíc bylo zajišťování noclehu i stravy pro myslivce, hajné i desítky nadháněčů organizačně i finančně náročné. Jakýkoliv průnik vlka do teritoria byl spojen s okamžitým vyhlášením lovu, mnohdy vyčerpávajícím stopováním, a to často bez ohledu na jiné povinnosti vesničanů nebo probíhající zemědělské práce. Lesní pojezdný hukvaldského panství Johann Kybast sice doporučoval důkladnou kontrolu lesů a sledování vlčích stop především v zimním období, ale jeho prosby z léta roku 1817 zůstaly bez odezvy. Vzhledem k rozlehlým pastvinám

166

v horských oblastech útočili vlci v létě nejen na srnčí nebo jelení zvěř, ale zabili mnohem více dobytka. Dne 17. července téhož roku si Johann Kybast ve svém dopise hospodářskému úřadu stěžoval na neúspěšný vlčí hon, jehož cílem bylo ulovit tři vlky řádící v prostoru na hranicích mezi hukvaldským a valašskomeziříčským panstvím. Vlci údajně útočili na ovce i hovězí dobytek a myslivci obou panství se dohodli na společném postupu. K vlčímu honu se měli sejít na hranicích u Vysoké ráno 8. července, nicméně na místo dorazili pouze hukvaldští a několik hodin marně vyhlíželi své kolegy ze sousední strany. Ačkoliv vyslali z Hukvald třicet šest střelců a sto honců, lesní pojezdný po dlouhém čekání nakonec celý hon odvolal a vrátili se domů. S ohledem na tento červencový neúspěch si Kybast stěžoval na liknavost myslivců z okolních hor frýdeckého a valašskomeziříčského panství. Právě vlci řádící ve zdejších lesích stáli totiž i za strženými ovcemi v prostoru Zadních hor. Doporučoval pravidelné stopování v zimních měsících a vyzýval k účasti myslivce, hajné i lesní dělníky z horských oblastí frýdeckého, valašskomeziříčského a hukvaldského panství. Pouze namáhavé každodenní procházení revírů napříč hranicemi jednotlivých území mělo být klíčem k úspěšnému vyhlazení vlků.128 128 ZAO-Ol, fond ÚŘAS, inv. č. 9680, sign. E 31/4-1, karton č. 1239 („…ist bloß die Winterzeit hierzu am pasendesten, den zu dieser Zeit, und besonders – wenn die angränzenden Dominien miteinander einverständlich zu Werke gehen, und wegen Abspürung der Wölfe ihre Waldungen täglich umschlagen lassen, ist es dann möglich, das nicht nur alleyn derley schädliches könne ausgerottet, sondern es kann der Nachtheil, der dem Unterthan durch nicht Beobachtung dessen an seine Horn- und Schaafvieh Sommerzeit zugeführt wird, dadurch von einen Jahr zum anderen in Sicherheit gebracht werden“).

129 ZAO-Ol, Vs Hranice, sign. 214, karton č. 213. 130 ZAO-Ol, Vs Hranice, sign. 214, karton č. 213 („...sowohl den hierherrschaftlichen, als den benachbarten Unterthannen mehrere junge Pferdefüllen theil durch den Anfall tödtlich beschädiget, theils aber bis auf die stärkeren Knochen verzehrt hatten“).

Tyranie Červené Karkulky a Canis lupus

sklizeň a ihned po nálezu nových stop zahájit další lov. Právě události z léta roku 1819 vyvrací představu o vlcích pohybujících se výlučně v hlubokých lesích nebo soustavněji zalesněných oblastech.

Mnohem dramatičtější charakter má relace vrchnostenských úředníků hranického panství z roku 1819. Na rozdíl od hornatých a odlehlých oblastí beskydských lesů vnímal zdejší důchodní písař výskyt vlků v okolí vesničky Lhotka mezi Hrabůvkou a Olšovcem jako zcela mimořádnou událost. V jeho listu z 30. července 1819 ožívá iracionální strach i obavy typické pro obyvatele zdejší krajiny. V poměrně hustě osídlené oblasti probíhaly poslední vlčí hony v druhé polovině 17. století a od té doby se vyskytují pouze ojedinělé záznamy o částkách vyplacených jednotlivcům za vlčí kožešiny. Minimálně tři generace žili obyvatelé zdejšího panství bez přímého kontaktu s velkými šelmami a jejich poznatky o vlčím chování se stále častěji opíraly o obecné povědomí čerpající z dobové literatury i orální tradice. Toho léta roku 1819 spatřila „celá řada lidí“ nejen v hranickém, ale i sousedním kelečském panství vlky, a to v lesích, houštinách, ale i na polích. Někteří z nich pozorovali vlky dokonce během pronásledování srnčí zvěře.129 Mimo to však vlci napadli rovněž hříbata vesničanů, z nichž některá smrtelně poranili, část strhli a až na silnější kosti sežrali.130 Obyvatelé vesnic na obou stranách hranice začali systematicky prohledávat okolí, ale na vlky nenarazili. Šelmám pomáhalo během července mimo jiné i vzrostlé obilí, v němž hledali úkryt. Mimo vyhlášený lov narazil pouhou náhodou na mladé vlky hejtman Ehrmann, který se jednoho červencového dne procházel poblíž vesnice Lhotka. Vzhledem k nepřehlednému terénu měli počkat na

Zástřelné („Schußgeldt“) pro myslivce na panství fulneckého augustiniánského kláštera, rok 1728. [ZAO, Augustiniáni Fulnek, inv. č. 160]

167

NPR Salajka [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

168

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

169

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

NPR Salajka [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

170

LES V MUZEU Eva Sulovská

V průběhu trvání výstavy se uskutečnila řada vzdělávacích programů pro žáky mateřských, základních, středních škol i pro širokou veřejnost. Edukační program „Les známý i neznámý“ seznamuje žáky s proměnami lesa v čase, zejména na Kravařsku. Ústředním tématem byla pohádka „O Červené Karkulce“, která žáky provedla několika úrovněmi lesa. Na úvod programu se žáci ocitli na lesním palouku, kde vnímali všemi smysly prostředí lesa a všímali si fauny i flóry jako celku. V roli Červené Karkulky se vydali na cestu lesem s košíkem úkolů. Cestou lesem se děti seznámily s chováním velkých šelem, naučily se poznávat lesní rostliny a jejich využití. Naučily se vnímat různé zvuky v lese a hlouběji pochopit vztah člověka k lesnímu prostředí. Téma bylo v různých obměnách realizováno po celou

dobu výstavy a při tradičních programech jako je Den Země nebo Čarodějná muzejní noc. Potřeba programu vznikla na základě požadavku a zájmu učitelů doplnit nabídku edukačních aktivit v rámci stálých expozic o přírodovědné téma, které má kromě jiného i historický kontext. Ke každému tematickému celku byly připraveny úkoly a žáci se seznámili s prostředím lesa a jeho obyvateli. Témata a informace, které do výstavy tzv. nevešly, byly návštěvníkům zpřístupněny prostřednictvím aplikace dotykového LCD monitoru přímo v prostoru expozice. Jejím prostřednictvím se žáci seznámili s lesem jako důležitým biotopem naší krajiny i s jednotlivými typy přirozených lesních porostů nacházejících se na území České republiky.

171

Eva Sulovská

Součástí aplikace dětského průvodce byly rovněž informace a kvízy vztahující se k proměnám zalesnění i dobového vnímání lesní fauny a flóry. Každoroční akce Den Země byl zaměřen na ekosystém lesa. Les je na území naší republiky jedním z nejdůležitějších ekosystémů. Je přirozeným životním prostředím volně žijících živočichů a rostoucích rostlin. Podílí se na rozmanitosti forem života a tím i na přírodní rovnováze v krajině. Les je obnovitelným přírodním zdrojem, má svou přírodní a estetickou hodnotu. Žáci se během čtyřdenního programu dozvěděli, jak se správně chovat v přírodě, co roste a žije v lese a jak jsou lesní organismy spolu provázány. Během programu se žáci naučili poznávat také stopy některých živočichů a vyzkoušeli si jednoduchou techniku výroby otisku stopy živočichů. Čarodějná muzejní noc se uskutečnila v „tajuplném“ lesním prostředí, kterým návštěvníky provázely postavy z pohádky „O Červené Karkulce“. Součásti večera byly komentované prohlídky pro návštěvníky. Děti se zábavnou a hravou formou naučily poznávat lesní rostliny a živočichy spolu s jejich pobytovými stopami. Organizace Hnutí Duha doprovázela výstavu svým kontroverzním projektem „Soužití s velkými šelmami. Náročný úkol a příležitost.“ Součástí vernisáže této panelové výstavy byla projekce filmu Jana Svatoše „Causa carnivora“. Následovala diskuze s odborníky Miroslavem Kutalem a Michalem Bojdou zaměřená na život velkých šelem a problematiku jejich opětovného návratu do naší krajiny.

172

Další doprovodná akce výstavy, tentokrát určená žákům základních škol se jmenovala Po stopách šelem. Program vedl dlouholetý pracovník CHKO Beskydy pan Ing. František Šulgan, odborník na odlévání stop živočichů v terénu a život velkých šelem. Úvodem představil CHKO Beskydy a svou práci, poté poutavě povyprávěl o životě medvědů nejen v naší krajině. Po všech zodpovězených dotazech a bouřlivém potlesku posluchačů se dav devadesáti dětí přesunul na zámecké nádvoří. Zde všichni mohli obdivovat velké množství originálních odlitků ze soukromé sbírky pana Šulgana a vyrobit si svůj odlitek stopy vybrané šelmy či jiného lesního živočicha. Poslední červnový týden ve výstavních prostorách Nové galerie vyrostla a vykvetla na lesním palouku spousta druhů lesních rostlin. Cílem botanicky a také výtvarně laděného programu s názvem „Konec školy v lese“ bylo navnadění dětí pro prázdninové toulání přírodou a ukázka možností práce s nasbíranými rostlinami. Děti se naučily s muzejním botanikem poznávat běžné i méně známé druhy lesních rostlin. Seznámily se s postupem lisování rostlin pro potřeby herbáře a pomocí jednoduché výtvarné techniky si vyrobily otisk vybrané rostliny.

LES V MUZEU Muzeum Novojičínska, prostor Nové galerie. Instalace výstavy Říše prastará, mocná i zkrocená. Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací [duben–září 2017]

173

Eva Sulovská Muzeum Novojičínska, prostor Nové galerie. Instalace výstavy Říše prastará, mocná i zkrocená. Les na Kravařsku mezi středověkem a industrializací [duben–září 2017]

174

175

LES V MUZEU

176

Radek a Zdeněk Květoňovi Andere Seite Studio

TECHNOLOGIE HELIOFYTOGRAVUR

TECHNO-MAGICKÉ OBRAZY ROSTLIN

V době 21. století, kdy prudký rozmach digitálních technologií vytlačil analogové postupy na okraj fotografického univerza, objevujeme zcela nové možnosti využití této odumírající technologie.

Výstava věnovaná vývoji lesa na Kravařsku je bohatě členěna a uspořádána s jistým holistickým nadhledem a propojuje mnoho mezioborových disciplín. Jedna část výstavy je věnována lesním rostlinám se zaměřením na sledovanou oblast. Z rozsáhlého experimentálního postfotografického souboru Andere Seite Studia Heliofytogravury jsme vybrali některé obrazy rostlin, rostoucích v prostředí lesa, a nasbírali další vzorky výrazných rostlinných druhů, vyskytujících se ve vymezené oblasti Kravařska a v beskydských lesích. Z nich vznikla kompaktní série experimentálních otisků rostlin ze zkoumané oblasti.

Rostliny - fotosenzitivní materiály - světlo - čas a alchymie fotokomory; to jsou ingredience nového experimentálního přístupu zacházení s černobílým fotografickým materiálem. Nové postupy odhalují schopnost citlivé vrstvy zaznamenávat fyzikální a chemické jevy, odehrávající se v jejím tenkém povrchu při kontaktu s přírodninami. Výsledkem této techniky jsou barevné obrazy rostlin, částečně vykreslené do nejpodrobnějších detailů a z části zahalené do mlhy tajemství. Detailní přepis struktury rostlinných pletiv společně s neobyčejnou barevností jsou kouzelným specifikem této post-fotografické techniky. Nejedná se o přesný

dvojrozměrný záznam přírodnin optickou soustavou fotoaparátu. Nejsou to však ani fotogramy, vytvořené čistě světelným obrazem objektů, resp. jejich siluet, ležících při expozici na fotopapíru. Rostlinné fotografické otisky svou formou částečně odkazují k herbářům lisovaných rostlin z minulých staletí, technicky však zůstávají silně spjaty s médiem fotografie. Vzhledem k množství faktorů, které určují výsledný obraz, přináší tato experimentální metoda stále nová překvapení a zároveň inspiraci pro další práci. I po několika letech zkušeností s tvorbou heliofytogravur zůstává proces vzniku těchto obrazů stále zahalen rouškou tajemství. Je to rovnice o mnoha proměnných a několika neznámých. Výsledek není zcela předvídatelný, což činí tuto tvorbu stále zajímavou, objevnou a vzrušující. Náš přístup zkoumá možnosti nového využití analogových fotografických materiálů a objevuje na tomto poli možnosti, které by málokdo čekal.

MÉNĚ JE VÍCE Z klasického schématu postupu analogové fotografie jsme odstranili kameru i s její optikou a současně odstup od objektu, který fotografie ze své podstaty vyžaduje. Prostor mezi objektem a záznamovým médiem mizí v těsném kontaktu předlohy s fotocitlivým materiálem. Dále jsme odstranili i negativ ve smyslu prostředníka fotografického obrazu. Nepracujeme zde se zdvojenou negací reality, která v běžném fotografickém procesu vytváří obraz. Mizí nám tedy optický přepis odrazu světla na negativ a z něj opět na pozitiv. Není zde už třeba kopírování či zvětšování ve fotokomoře, respektive práce se zvětšovacím přístrojem, který býval samozřejmou součástí vytváření fotografií. V některých případech nepoužíváme vůbec chemické vyvolávače bromo-stříbrného fotografického obrazu, bez kterého se klasický proces fotografie

177

neobešel1. Po takto radikální transformaci fotografického postupu nám zůstává velmi redukovaný, očištěný proces, stojící na pomezí grafiky a fotografie. Zbývá v něm pouze rostlinná matrice a fotografický papír. Fotopapír se stává nosičem obrazu a současně plochou, na které se celé čtyřrozměrné divadlo heliofytogravur odehrává. Ačkoliv, anebo snad právě proto, že jsme z klasického fotografického postupu odstranili většinu jeho jednotlivých částí, dostáváme nakonec nečekaně bohatší obrazovou informaci, než by umožnil tradiční postup. V tomto smyslu je technika tvorby heliofytogravur magickou, neboť redukcí složitého postupu a jeho zjemněním, či chcete-li, změnou rituálu, dostáváme bohatší výsledek. Na černobílém fotografickém materiálu vzniká vytříbený barevný obraz. Obsahuje celou škálu barevných tónů a překvapivou prokreslenost detailů. Navíc každá rostlina vdechuje obrazu specifické fluidum, odrážející její bytostnou jedinečnost. Ono zobrazivé kouzlo spočívá spíše ve změně přístupu k technice zobrazování – v uchopení klasického materiálu a technologického postupu novým způsobem, nikoliv samotné redukci technologických postupů. Výsledné obrazy jsou magické i ve „flusserovském“ smyslu. Do striktního technicky koncipovaného postupu tvorby fotografického obrazu vstupujeme nepředpokládaným prvkem organické přírodniny. Přírodnina, čili realita samotná, nahrazuje negativ a nabourává tak program fotografického zobrazování přírody. Do technického obrazu tím vracíme magický 1 V klasické analogové fotografii je expozicí fotosenzitivního materiálu vytvořen neviditelný latentní obraz, který se zviditelní až působením vyvolávačů ve vývojce.

178

moment. Vzniká tak zpola technický a zpola magický obraz –techno-magický hybrid. Člověk v procesu tvorby heliofytogravur upozaďuje své chtění a spíše se snaží pochopit tento proces a přizpůsobuje práci tomu, co se pod jeho rukama odehrává. Vznik takových rostlinných obrazů má své vlastní univerzum pravidel a zákonitostí. Ty jsou svým charakterem poměrně nestálé a proměnlivé. Je tak obtížné je klasifikujícím způsobem uchopit a popsat. Tvůrce se stává spíše svědkem techno-magického procesu a fascinovaným divákem vznikajícího obrazu. Chápeme svět rostlin jako neodmyslitelnou součást celku přírody, bez níž bychom zde nebyli ani my. Uvědomujeme si spolu s rostoucím vědeckým poznáním, že rostliny, podobně jako my, mají vlastní vědomí, a současně jsou součástí vyššího vědomí. Chybí zde ego, které by je oddělovalo. Dnes už víme, že rostliny v mnoha ohledech překonávají schopnosti lidských bytostí. Jejich komunikační vyspělost a „sociální cítění“ v perspektivě nejnovějších biologických poznatků daleko předčí naše nejfantastičtější představy o schopnostech tzv. nižších biologických druhů. Tato hlubší skrytá rovina světa rostlin je snad trochu patrná, nebo ji alespoň tušíme při pohledu na nové analogové obrazy rostlin, které jsme pokřtili jménem Heliofytogravury. Naše nejpokornější poděkování patří tedy zejména rostlinám jako spoluautorům těchto pozoruhodných techno-magických obrazů.

[Andere Seite Studio, 2017]

Kýchavice bílá Veratrum album

179

Popenec obecnĂ˝ 180

Glechoma hederacea

181

Česnek medvědí Allium ursinum

182

Zběhovec plazivý Ajuga reptans

183

Dymnivka dutรก Corydalis cava

184

Kyčelnice cibulkonosná Dentaria bulbifera

185

Kostival lékařský

Symphytum officinale

186

Jeřáb ptačí

Sorbus aucuparia

187

Ostružiník maliník Rubus idaeus

188

Pitulník žlutý

Galeobdolon luteum

189

Osladič obecný

Polypodium vulgare

190

191

Rulík zlomocný

Atropa bella-donna

192

Přeslička lesní

Equisetum sylvaticum

193

Řeřišnice nedůtklivá Cardamine impatiens

194

Šťavel kyselý

Oxalis acetosella

195

Štětka planá

Dipsacus fullonum

196

Vraní oko čtyřlisté Paris quadrifolia

197

LESNÍ PTÁCI

polečenstva lesních druhů ptáků jsou rozmanitá v závislosti na druhové a věkové skladbě lesních porostů a jejich prostorové různorodosti. Na lesy je vázáno přibližně 46% u nás vyskytujících se ptáků, jedná se o druhově nejrozmanitější část naší ptačí fauny. V lesích mají klíčový význam staré a přestárlé stromy. Usychající i suché kmeny stromů představují hnízdiště mnoha druhů ptáků. Jako útočiště je vyhledávají také různí savci společně s velkým množstvím bezobratlých. Dutiny stromů obývají veverky, plšíci, plši, myšice a některé druhy netopýrů. Stromy s dobře vyvinutými přírodními dutinami se nazývají doupné stromy. Přírodní dutiny ve stromech vznikají jednak vydlabáním, jak to činí zejména datlovití ptáci, nebo v důsledku narušení jádrového dřeva kmene hnilobami. Odstraňování starých stromů je pro všechny lesní dutinové živočichy závažným problémem a ohrožením. Řada druhů ptáků si nedokáže sama vydlabat dutinu k hnízdění a tak je pro ně přítomnost starých doupných stromů pro život v lesním ekosystému nezbytná. Pro některé druhy může být náhradou hnízdní dutiny vhodná ptačí budka, ne každý dutinový pták ji ovšem přijme.

200

Instalace výstavy „Říše prastará, mocná i zkrocená“. Část věnovaná pěvcům

LESNÍ DUTINOVÉ DRUHY PTÁKŮ HNÍZDÍCÍ V ČR Holub doupňák (Columba oenas) Puštík obecný (Strix aluco) Puštík bělavý (Strix uralensis) Sýc rousný (Aegolius funereus) Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) Datel černý (Dryocopus martius) Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) Strakapoud velký (Dendrocopos major) Strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus) Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) Strakapoud malý (Dendrocopos minor) Žluna šedá (Picus canus) Žluna zelená (Picus viridis) Krutihlav obecný (Jynx torquilla) Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) Sýkora koňadra (Parus major) Sýkora modřinka (Parus caeruleus) Sýkora uhelníček (Parus ater) Sýkora parukářka (Parus cristatus) Sýkora babka (Parus palustris) Sýkora lužní (Parus montanus) Brhlík lesní (Sitta europaea) Kavka obecná (Corvus monedula)

WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1695] Do dvanácté knihy třetího dílu svého monumentálního pojednání o hospodaření šlechtického velkostatku zařadil rakouský šlechtic Wolf Helmhardt von Hohberg rovněž kapitolu věnovanou správě lesů a lovectví („Nützliches Supplementum oder curieuser Zusatz von Holtz- und Weidwerck”). Poměrně rozsáhlé kapitoly věnoval ptactvu, pernaté zvěři („Von Auerhahnen, Fasan- und Birck-Hühnern”), dravcům („Von Raubvögeln”) a zvláštní pojednání vyhradil také pěvcům, divokým holubům, ale především datlům, mandelíkům a ořešníkům, tedy ptákům obývajícím zejména lesy („Von denen Spechten, Weyrauch- oder Kirschvogel, Mandel-Krähe oder Blarack, Tannenund Nuß-Heyer”). Text byl sepsán pro potřeby v 17. století i nadále atraktivního ptáčnictví a vedle základní ornitologické charakteristiky poskytoval zejména rady k odchytu živých ptáků.

JOHANN TÄNTZER DER DIANEN HOHE UND NIEDERE JAGDGEHEIMNIß [1682-1689] Autor jedné z nejpopulárnějších barokních loveckých příruček se v rámci ptačí říše věnoval převážně pernaté zvěři. Především s ohledem na dodávky zvěře do šlechtických i měšťanských kuchyní se Johann Täntzer zaměřil na život tetřívků, jeřábků,

bažantů, sluk, divokých holubů, chřástalů, hus i kachen včetně různých způsobů jejich lovu či odchytu. Jedinou výjimkou byli slavíci, kteří se zde však dočkali vlastní kapitoly pouze jako zpestření jídelníčku.

Kräuterbuch

LESNÍ PTÁCI

ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557]

Lonitzerův výběr zástupců ptačí říše byl v polovině 16. století ovlivněn především možnostmi jejich využití k lidovému léčitelství. Z lesních ptáků popsal kromě dravců holuba doupňáka, kavku, kukačku a datla.

LESNÍ PTÁCI NA KRAVAŘSKU Sledovat výskyt lesních ptáků v prostoru bývalého Kravařska je s ohledem na dochované prameny poměrně obtížné. Dravci patří vzhledem k jejich lovec kému využití v rámci sokolnictví či cílenému hubení v rámci písemných pramenů k nepřehlédnutelným zástupcům ptačí říše. Hrabaví ptáci řazení mezi pernatou zvěř byli zase nedílnou součástí šlechtického i měšťanského jídelníčku a vzhledem k pravidelné evidenci odstřelu se stávali neodmyslitelnou součástí každodenního života. To odpovídá stopám dochovaným v archivních pramenech. Pomineme-li dobovou, většinou loveckou literaturu, tak sledovat konkrétní výskyt sov, datlů nebo strakapoudů v lesích Kravařska lze pouze díky náhodným nálezům.

201

O lovu ptáků se dochovaly kusé zprávy z deníku říšského hraběte Jana Františka Bruntálského z Vrbna, který nám na jeho stránkách zanechal za jímavé postřehy z vnímání barokní krajiny kolem Fulneku a především okolních lesů. Tam vyrážel majitel zdejšího panství velice často, ať již na větší lovy převážně na podzim či v zimě nebo jen kratší procházky, ačkoliv i tehdy si bral ručnici. Ve čtvrtek 21. ledna roku 1655 si vyšel po obědě sám s puškou do lesa zvaného Hauswald pod budoucí zámeck ou oborou cestou na Stachovice a zastřelil dva blíže neuvedené ptáky („Fui post prandium spatiatum cum bombarda in Sylva hauswalt dicta, iaculatus sum duas Aves“). 8. března roku 1655 roz tály závěje sněhu, který napadl ještě předchozího dne a za poměrně teplého počasí se v sobotu 20. března procházel Jan František se svým bratrancem Albertem z Vrbna zámeckou zahradou „u fulneckého hradu“ i blízkým lesem. V neděli byla mše o půl jedenácté a hned po obědě opět vyrazili s Albertem do lesa, kde „jednou ranou střelil pět velkých ptáků, kteří se německy nazývají Seidenschwentzel“. S největší pravděpodobností se jednalo o brkoslava severního, zpěvného ptáka blížícího se svou ve likostí špačkovi. Rovněž zastřelil „jednoho malého ptáka sedícího na vrcholku velice vysokého stromu“. Zajímavý údaj si Jan František zaznamenal do deníku o své procházce paskovskou zahradou den před svým odjezdem do Fulneku 21. dubna 1655: „Byl jsem se ráno projít v paskovské zahradě, kde jsem při obcházení rybníka, který je v téže zahradě, viděl bílého ptáka velikosti husy, který jako by měl na zádech velký plný kruh modré barvy. Chtěl jsem vystřelit, ale nepočkal na mne “. 202

Strakapoud velký ♂ Dendrocopos major (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Zubří. Dermoplastický preparát z roku 1892

PICUS VIRIDIS Conrad Gessner, Historiae animalium [1551-1558]

LESNÍ PTÁCI

Picus viridis

203

204

PĚVCI

PĚVCI PASSERIFORMES

205

Sojka obecná

Garrulus glandarius (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Kopřivnice. Dermoplastický preparát z roku 1868

Ořešník kropenatý Nucifraga caryocatactes (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín/Roveň. Dermoplastický preparát z roku 1868 Josef Talský dostal od lesníka C. Hájka

206

Sýkora parukářka Lophophanes cristatus (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1870

PĚVCI

Sýkora babka Parus palustris (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1874

Sýkora koňadra Parus major (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Zubří

Sýkora uhelníček Parus ater (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1869

207

Linduška lesní ♂ Anthus trivialis (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1869

Drozd zpěvný Turdus philomelos (Brehm, 1831), řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Pozůstalost Carla Hückla. Lokalita: neznámá

Kos černý ♂ ♀ Turdus merula (Linnaeus, 1758), řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Zubří. Dermoplastický preparát z roku 1869

208

Brhlík lesní Sitta europaea (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska. Původně ze školní sbírky ZŠ Komenského v Odrách

PĚVCI

Skorec vodní Cinclus cinclus (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Frenštát pod Radhoštěm. Dermoplastický preparát z roku 1868

Pěnkava obecná ♂ Fringilla coelebs (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Polsko/Krakow

Čížek lesní ♂ Carduelis spinus (Linnaeus, 1758), řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Rožnov pod Radhoštěm. Dermoplastický preparát z roku 1892

209

Lejsek bělokrký Ficedula albicollis (Temminck, 1815) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Veřovice. Dermoplastický preparát z roku 1879

Křivka obecná Žluva hajní ♂ Oriolus oriolus (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: neznámá

210

Loxia curvirostra (Linnaeus, 1758) řád: Pěvci (Passeriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Horní Bečva. Preparoval August Hückel v roce 1856

LELKOVÉ, KUKAČKY A MĚKKOZOBÍ

Lelek lesní ♂

Kukačka obecná – mládě

Caprimulgus europaeus (Linnaeus, 1758) řád: Lelkové (Camprimulgiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Suchdol nad Odrou. Dermoplastický preparát z roku 1879

Cuculus canorus (Linnaeus, 1758) řád: Kukačky (Cuculiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Sirkové lázně u Nového Jičína. Dermoplastický preparát z roku 1868

PĚVCI

LELKOVÉ, KUKAČKY A MĚKKOZOBÍ

Hrdlička divoká Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758) řád: Měkkozobí (Columbiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Mořkov. Dermoplastický preparát z roku 1870

211

HRABAVÍ PTÁCI GALLIFORMES

Urogallus

Galliformes Urogallus Adamď¸&#x20AC; Lonicer, KrĂ¤uterbuch [1557]

214

rabaví (Galliformes) nejsou příliš dobrými letci, zdržují se převážně na zemském povrchu, kde si hledají potravu a většinou i hnízdí. Nápadným znakem většiny hrabavých je výrazný pohlavní dimorfismus (pohlavní dvojtvárnost). Samci (kohouti) jsou větší a mají pestřejší zbarvení než samice (slepice). Létají prudce, hlasitě, nízko nad zemí na krátké vzdálenosti. Žijí skrytě a jsou k vidění buď náhodným vyplašením, nebo také záměrným hledáním ptáků v období toku. Jsou to polygamní ptáci, jeden kohout má více slepic. Stavba hnízda, inkubace vajec a péče o potomstvo je úkolem samice. Hnízdo hrabavých má podobu důlku v hlíně, který slepice vystele listím a trávou a poté naklade 6-20 vajec. Ve srovnání s jinými druhy ptáků je to poměrně početná snůška, vysoké procento mláďat se stává obětí predátorů. Z vajíček se líhnou nekrmivá mláďata, potravu si hledají sama v okolí hnízda. Slepice jim zajišťuje bezpečí před predátory a zimou, vodí je ke zdrojům vody.

od srpna až října do dubna až května zimují v severní Africe a v oblasti Sahelu. Již zdomácnělým druhem u nás je původně asijský bažant obecný (Phasianus colchicus). Přizpůsobil se plně středoevropským podmínkám a jeho populace je soběstačná. V našich oblastech je jeho výskyt zmiňován již od 11. století, od první poloviny 14. století je uměle i polodivoce chován a vysazován v bažantnicích a oborách. Bažant obecný je řazen mezi naši nejdůležitější lovnou zvěř. Bažantnictví má u nás velmi dlouhou tradici, čemuž nasvědčuje vysoká úroveň současných bažantnic i celoroční myslivecká péče. Významnou lovnou zvěří v minulosti byly také koroptev polní a křepelka polní, ale při silném poklesu početnosti v padesátých letech 20. století se přestaly střílet. Dnes jsou oba druhy na seznamu zvláště ohrožených druhů živočichů.

Ke stálým lesním druhům žijícím u nás patří náš největší hrabavý pták, tetřev hlušec (Tetrao urogallus) – samci dosahují hmotnosti přes 6 kg, pak tetřívek obecný (Tetrao tetrix) a jeřábek lesní (Bonasa bonasia). V lesních lemech a v remízkách hledají útočiště i hnízdiště polní hrabaví ptáci. Původními druhy jsou koroptev polní (Perdix perdix), u nás jediný monogamní druh hrabavých a křepelka polní (Coturnix coturnix), náš nejmenší hrabavý pták dosahující hmotnosti pouze 90 až 110 g. Křepelka polní je také jediným tažným hrabavým ptákem. Při migracích do Afriky ptáci přelétávají Středozemní moře. V období

Rakouský šlechtic a autor jedné z nejpopulárnějších příruček ke správě barokního velkostatku se v kapitole o lesním hospodaření věnoval rovněž hrabavým ptákům. Zvláštní kapitoly věnoval bažantům, tetřevům, tetřívkům, koroptvím a jeřábkům. Konkrétně u bažantů byl zmíněn lov střelbou či do tenat a také zakládání bažantnic.

HRABAVÍ PTÁCI

WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1682]

Georgica curiosa 215

Numida meleagris

Perlička kropenatá (Numida meleagris) 216

HRABAVÍ PTÁCI NA KRAVAŘSKU Hrabaví ptáci patřili téměř bez výjimky mezi pernatou lovnou zvěř. Jejich výskyt lze tedy v rámci Kravařska minimálně pro období raného novověku poměrně přesně sledovat. Vedle rejstříků zástřelného jsou k dispozici rovněž soupisy zvěře. Odchytu a chovu bažantů, křepelek nebo koroptví se již od konce 17. století věnovaly lesní řády jednotlivých panství. Ve svých instrukcích pro myslivce a hajné uvažoval v roce 1679 majitel hranického velkostatku kníže Ferdinand z Dietrichsteina o zakládání bažantnic. Nicméně podotknul, že bude nutné najmout především zkušené lovce k odchytu ptáků a připravit čisté místnosti k jejich chovu. Zvířata bylo nutné udržet naživu a zajistit vhodné krmení. Doporučil obrátit se na zkušené biskupské myslivce z Kroměříže nebo Polné. O osudech hrabavých ptáků ve zdejších lesích se dochovaly zajímavé zprávy z prvních desetiletí 19. století. Pravidelně vysoké počty lovené zvěře, pytláctví, kruté zimy i průtahy vojsk se postupně negativně podepsaly rovněž na stavu bažantů, koroptví a křepelek. Vrchní nadlesní Josef Schwipp žádal v prosinci roku 1812 knížete Dietrichsteina o možnost vysadit v lese Obstwald v rámci hrabětického revíru perličky (perlička kropenatá -Numida meleagris). Stěžuje si, že koroptve i zajíci jsou ve zdejších lesích téměř vybiti. Perličky jsou svým vzrůstem podobné bažantům a ačkoliv je jejich křik hlasitý a nepříjemný („ihr Geschrey ist sehr unangenehm und laut”), mají velmi chutné maso. Vrchní nadlesní doporučoval vysazení perliček v Obstwaldu i s ohledem

Problém s úbytkem koroptví a křepelek se introdukcí perliček nezlepšil. Již koncem ledna roku 1814 musel vrchní nadlesní Josef Schwipp opět vysvětlovat, proč z hranického panství nedorazilo do Vídně požadované množství koroptví. Velké množství postřílely vojenské oddíly procházející zdejšími lesy a na nízkých stavech křepelek a zajíců se dílem podepsaly rovněž dlouhotrvající silné deště během snůšky a vrhu mláďat. Koroptve podél cest a v blízkosti vesnic byly vystříleny již během října a listopadu předchozího roku. Nadlesní se navíc ospravedlňoval argumentem, že nemohli uspokojit ani požadavek přerovského krajského hejtmana. Zprávy o stavech hrabavých ptáků v lesích novojičínského panství se dochovaly až v rejstřících odstřelu z druhé poloviny 18. století. V rámci relací lesního úřadu („Neütitscheiner unterthänige Wald:Amts:Relation“), které odevzdával

lesní pojezdný („Wald Berereüther“) novojičínského panství vždy za každý uplynulý měsíc, jsou rovněž údaje o koroptvích. V říjnu roku 1775 zastřelili ve všech revírech panství jen 22 koroptví a jejich stav se v dalších letech příliš nezvýšil. Podrobnější záznamy, evidující zastřelené kusy v jednotlivých revírech, se jako registry dodané zvěře dochovaly až pro první polovinu 19. století („Haar- und Feder=Wild Einlieferungs Register“). Například v roce 1822 dodali z Šenovského revíru celkem 274 koroptví. Hajní štramberského revíru střelili tohoto roku pouze 79 koroptví a 15 sluk lesních, o nichž nebyla toho roku v lesích mezi Suchdolem a Rovní („Hohen Wald“) ani zmínka. V podhorském prostoru veřovického revíru položeného před beskydským masivem odstřelili v roce 1822 celkem 73 sluk lesních a 113 koroptví. V podobně položených lesích mořkovského revíru se jednalo o 26 sluk lesních a 42 koroptví. Ačkoliv byla v rámci rukopisného registru uvedena i kolonka věnovaná jeřábku lesnímu („Haselhuhn“), neodevzdali hajní z lesů novojičínského panství za rok 1822 ani jediný kus.

HRABAVÍ PTÁCI

na jejich dobrou aklimatizaci v chladnějším prostředí. Tím se dle Josefa Schwippa podobali bažantům. Snůška vajec je menší než u běžných slepic, ale skořápka je pevnější a barva žloutku je velmi intenzivní. Během vaření s těmito vejci jídlo vypadá, jako by bylo zabarveno šafránem. Obstwald měl podle Schwippa pro vysazení perliček nejlepší polohu a žádal knížete Dietrichsteina o nákup dvaceti párů. Místo nákupu a původ zvířat Schwipp nesdělil, pouze podotknul, že nejsou „tuzemské” a cena za jeden pár jsou tudíž 3 zlaté. Souhlas se zakoupením perliček dorazil z Vídně už 31. prosince 1812.

Bažant obecný (Phasianus colchicus)

Phasianus colchicus

217

Perlička kropenatá Numida meleagris (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska. Původně součást školní sbírky ZŠ Tyršova, Nový Jičín

218

HRABAVÍ PTÁCI

Koroptev polní ♂ Křepelka polní ♂ Coturnix coturnix (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1874

Perdix perdix (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1870

219

Tetřev hlušec ♂ Tetrao urogallus (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Rakousko/Štýrsko

220

Tetřívek obecný ♂ Tetrao tetrix (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Rakousko/Gutenstein. Dermoplastický preparát z roku 1869 byl Josefu Talskému věnován 2. 5. 1869 p. Janem Nevaldou, ředitelem lesů v Gutensteinu v Rakousích

HRABAVÍ PTÁCI

Bažant obecný ♂ Phasianus colchicus (Linnaeus, 1758) řád: Hrabaví (Galliformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Hodonín. Dermoplastický preparát z roku 1870

221

SOVY

STRIGIFORMES

Strigiformes

ULULA Adam Lonitzer: Kräuterbuch [1557]

224

ovy (Strigiformes) jsou řádem výhradně masožravých ptáků střední velikosti. Spolu s krkavcovitými a papoušky se sovy řadí mezi ptáky s nejdokonalejším mozkem. Rozvinutá mozková činnost je pravděpodobně odrazem výkonných smyslů, a to především zraku a sluchu. Jsou to samotářsky žijící ptáci, disponující řadou adaptací k aktivnímu nočnímu životu. Velmi nenápadné zbarvení je dokonale maskuje, měkké a načechrané peří s hřebínkovitým okrajem jim umožňuje neslyšný let. Sovy se tak dokážou nehlučně přiblížit ke kořisti. Takové uspořádání peří navíc umožňuje dokonalou sluchovou orientaci, kterou by šustění normálních křídel narušovalo. Načechranost peří u sov vytváří také dojem větší velikosti těla, než ve skutečnosti je. Kolem velikých očí mají vějířovitě uspořádané peří, tzv. závoj. Oči sov patří k nejdokonalejším zrakovým orgánům mezi ptáky. Blízko sebe postavené nepohyblivé oči směřující dopředu jsou teleskopického typu. Jsou tak přizpůsobené k vidění do dálky při minimálním světle. Úzké zorné pole s celkovým rozsahem 160° vyvažují extrémní pohyblivostí hlavy. Sovy ji otočí až o 270°, podívají se tak obrazně za své „rameno“. Při krmení a porcování kořisti se ovšem musí sovy spoléhat na hmatová pírka u okraje zobáku. Zobák sov je zahnutý stejně jako u dravců a z velké části je skrytý v peří. Nohy tvořící charakteristický dravčí spár jsou u většiny druhů opeřené po prsty nebo až po drápy. Mají velmi pohyblivý čtvrtý prst, tzv. vratiprst, který se může otočit dopředu i dozadu. Dokonalý zrak a noční vidění umožňuje

sovám lov nočních živočichů, především hlodavců. Sovy si tak nekonkurují s dravci, kteří mají sice stejné spektrum kořisti, ale loví ji ve dne. Menší kořist pohlcují většinou v celku. Nestravitelné části, jako je srst, peří a kosti, vyvrhují v podobě šišticových vývržků. Naší největší sovou je výr velký (Bubo bubo), který váží přes 3 kg a má rozpětí křídel téměř 2 m. K nejmenším sovám patří náš kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), který váží jen 60 g a v rozpětí křídel měří jen 35 cm.

Kräuterbuch ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557]

Ve svém herbáři pojednal v oddíle vyhrazeném ptačí říši („Von Beschreibung der fürnehmsten Vögel”) o výrech, sýčcích a sovách. Výra popsal Adam Lonitzer jako poměrně silného a velkého dravého ptáka z čeledi sov, s oblibou sídlícího v rozpadlých budovách a ve věžích starých kostelů. Vydával nepříjemné vytí nebo skřeky („unliebliche Geheul”), věštící většinou blížící se válku nebo nečekané zdražování. Podobně jako v případě jiných dravců i výr měl být v minulosti využíván k magickým praktikám, což potvrzuje právě Lonitzerův text. Pokud totiž někdo vložil srdce tohoto dravce pod levý bok spící ženy, odpověděla mu ve spánku na všechny položené otázky. Podobně jako výři i sýčci přebývali podle Adama Lonitzera převážně v kostelích, kde upíjeli olej z lamp („wohnet in Kirchen, säufft das Oel auß den Ampeln”).

Krev sýčků se doporučovala všem, kterým se těžce dýchalo. Kromě krve mohli nemocní použít rovněž vývar a maso sýčka. Pálení pařátů sýčka společně s jitrocelem pomáhalo odpuzovat hady. Soví maso doporučoval při léčení ochrnutých údů při pakostnici. Mozek sovy, vařený ve víně, ulevoval při bolestech hlavy.

SOVY

Vogelbuch

CONRAD GESSNER VOGELBUCH [1600]

Výr vystupuje v textech švýcarského lékaře a zoologa jako „Huwen” nebo „Huru” („von dem Huwen oder Huru”). Během dne se skrývá v temných koutech, dutých stromech nebo ve starých a zřícených zdech opuštěných stavení. Když jej zahlédnou ostatní denní ptáci, tvrdě na něj doráží a snaží se mu vyškubat peří. Podobně jako sýček Adama Lonitzera i výr Conrada Gessnera rád obýval temné kostely, kde upíjel olej z lamp, které často pokálel. Maso výra bylo údajně sladké a chutné, ačkoliv požívání masa tohoto dravce, stejně jako všech ostatních nočních ptáků Starý zákon zakazoval. Konrad Gessner odkazuje k perskému přírodovědci a filosofovi Avicennovi, jenž v polovině 11. století doporučoval jeho krev či vývar všem dýchavičným. Krev z mladého výra se měla údajně zneužívat ke snazšímu kadeření vlasů. Z díla Plinia ml. si Gessner vypůjčil recept na mast z husího sádla a mozku výra, údajně účinnou při hojení ran. Gessner často připomínal nadpřirozenou orientaci sov ve tmě, což zdůraznil především u sýčků. V jejich očích měla být ukryta téměř „ohnivá síla” („fewrigen 225

Krafft so in seinen Augen”), která jim pomáhala pronikat temnotou a vidět ostře i bez svitu měsíce. Mezi jejich úhlavní nepřátele počítal Conrad Gessner především vrány. Gessner opakoval středověký názor o mase mladých jestřábů a sýčků, které mělo kromě své skvělé chuti rovněž schopnost posilovat melancholické a sklíčené („darzu den melancholischen vnd betrübten Menschen gut seye”). Pro úporné bolesti hlavy doporučoval přimíchat do jídla mozek sýčka. Jeho mozek i játra vařená v oleji měla pomáhat proti svrabu. Dále pomáhal i při onemocněních krku a v sušené formě tišil břišní koliku, uvolňoval zácpu a ochlazoval žaludek. Gessner převzal rovněž názor antického autora Philostrata o účinku vajec sýčka v protialkoholické prevenci. Vařená vejce sýčka se totiž podávala již dětem, protože převládalo mínění, že jsou schopna vypěstovat a posílit pozdější odpor zejména vůči vínu.

Georgica curiosa WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1695] Pojednání o sovách bylo součástí oddílu věnovaného dravým ptákům - zvláštní pozornost zde autor dedikuje sýčkům, kulíškům a výrům. Podobně jako Conrad Gessner nebo Adam Lonitzer i rakouský šlechtic Helmhardt von Hohberg zdůraznil nesnášenlivost mezi sýčky, kulíšky či výry a ostatními denními ptáky („auch zwischen diesen Vögeln und allen 226

andern, eine sonderbare Antipathie stecket”). Z toho důvodu je autor doporučoval ptáčníkům, kteří je nosili na tyči s lepem a lákali tak na sovy okolní ptáky. Výr, podle autora „strašlivý pták” blížící se velikostí orlu, sídlí na skalnatých místech v rozsedlinách a svá vejce ponechává na zemi. Podobně jako orel skalní vyhledává a loví především zajíce. Dodává, že výr dokáže podobně jako orel přenést ve spárech zajíce do svého hnízda.

SOVY

SOVY NA KRAVAŘSKU Zprávy o sovách se pro období raného novověku a první poloviny 19. století nepodařilo dohledat, nicméně je možné je předpokládat všude, kde je řeč o vybírání hnízd dravců. Jediný explicitní záznam se dochoval v rámci rejstříku odstřelu pro myslivce hranického panství z roku 1718 („Extract der Jäger Parthey Schuß lohns”). Kromě orla skalního, jestřába nebo krahujce je zde uvedena i sova, respektive pták z řádu sov („von einer ayllen”) za jehož odstřel vypsal zdejší důchodní úřad odměnu 6 krejcarů.

Bubo bubo

Výr vel󿵓 ♂ Bubo bubo (Linnaeus, 1758) řád: Sovy (Strigiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: okolí Branek u Valašského Meziříčí ◄►

227

Puštík bělavý ♂

Puštík obecný Strix aluco (Linnaeus, 1758) řád: Sovy (Strigiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Brumov. Preparát získán 31. 3. 1881 darem od správce Párala

228

Strix uralensis (Pallas, 1771) řád: Sovy (Strigiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: odchycen na Lopeníku u Uherského Brodu. Dermoplastický preparát z roku 1877. Publikováno v časopise Mittheilungen des Ornithologischen Vereines, číslo 7, str. 47, roč. 1

SOVY

Kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum (Linnaeus, 1758) řád: Sovy (Strigiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Dle literatury je exemplář (dospělý jedinec) ve sbírce muzea střelen 14. 4. 1882 pod „Čertovým mlýnem“ (hřbet mezi Kněhyní a Radhoštěm). Na původní etiketě je ovšem uvedená lokalita Lysá hora a rok 1889

229

ŠPLHAVÍ PTÁCI PICIFORMES

232

ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557] Ve svém textu věnovaném datlům („Specht und Nußpicker/Picus”) rozlišuje autor tyto šplhavé ptáky podle jejich zbarvení. Kromě žluny zelené popsal i popelavě či šedivě zbarvený druh, který nazval „Nußpicker” s odvoláním na jeho schopnost louskat tvrdé ořechy („Der Spechten Geschlecht werden durch ihre Farben unterscheiden, und erstlich die mit den grünen Federn, Grünspecht/Picus viridis

ŠPLHAVÍ PTÁCI

plhaví ptáci jou stromové formy ptačích druhů malé až střední velikosti, obývající lesy všech typů. V Evropě se vyskytuje pouze 10 druhů datlovitých šplhavců, přičemž všichni hnízdí i na našem území. Jediným tažným šplhavcem mírného pásu je krutihlav obecný (Jynx torquilla). Z našich druhů je nejmenší strakapoud malý (Dendrocopos minor) s hmotností 17-25 g a největší datel černý (Dryocopus martius) s hmotností až 360 g. Jsou to stálí monogamní ptáci, kteří hnízdí ve stromových dutinách ztrouchnivělých, suchých nebo aspoň částečně narušených stromů. Dutiny si ve většině případů sami vydlabou, méně často využijí prázdné otvory po jiných živočiších. Hnízdní dutiny bývají zpravidla využívány stejným párem po řadu let, některé druhy si vytesávají každoročně novou. Jsou pro ně charakteristické krátké, silné nohy s velmi ostrými drápy. Nápadný je přímý, silný dlátovitý zobák, ukrývající dlouhý a ostrý jazyk. Většina našich šplhavců se živí hmyzem ve všech jeho vývojových stádiích, od vajíček přes larvy a kukly až po dospělce.

Piciformes

Potravním specialistou je krutihlav obecný, který konzumuje výhradně mravence. Žluny loví kromě mravenců i jiný hmyz. Pro tyto ptáky je charakteristický až 10 cm dlouhý jazyk, u krutihlava je navíc lepkavý. Brouky a mravenci, žijícími v hlubokých místech kmenů, kam se jiní šplhavci nedostanou, se živí datel černý. Strakapoudi mají potravu pestřejší i o rostlinnou složku. Všichni datlovití se v lese podílejí na regulaci početnosti hmyzu, datel a strakapoudi mají hlavní podíl na ničení dřevokazných druhů. ◄ Ilustrace︀ z knihy Adama Lonitzera Kräuterbuch [1557], kapitola „Specht und Nußpicker“ [VKOL]

PICUS Adam︀ Lonitzer, Kräuterbuch [1557]

233

genennet. Darnach seynd die mit den Aschenfarben Federn, Nußpicker/Picus cinereus, dieweil sie die harte Nüß aufpicken ”). Charakterizuje je jako ptáky s dlouhými, tvrdými a špičatými zobáky, které jim umožňují hloubit dutiny v kmenech stromů. Adam Lonitzer odvozuje latinský název datla (”Picus ”) od prvního krále římského Latia a syna boha Saturna. Ten údajně používal datlů v rámci svých věšteb a proroctví. Ještě v 16. století bylo rozšířeno mínění o nestálosti stromů či kmenů, v nichž sídlili datli. Hřebík nebo jakýkoliv kolík zatlučený do tohoto stromu v něm dlouho nevydržel a brzy samovolně vypadnul.

CONRAD GESSNER HISTORIAE ANIMALIUM [1555] Švýcarský lékař a přírodovědec vyhradil v rámci své knihy o ptácích („Vogelbuch oder Außführliche Beschreibung vnd lebendige ja auch eygentliche Contrafactur vnd Abmahlung aller vnd jeder Vögel ”) datlům zvláštní kapitolu („Von den Spechten ”). Ve svém textu se opírá o středověké zoologické poznatky, a to především z díla Alberta Velikého. Potvrzuje, že v německých zemích hnízdí všechny druhy datlů v dutých stromech. Gessner popsal v chování datlů i nesporné magické rysy. Pokud jim byl ucpán otvor do hnízda kamenem, datel dokázal najít odpovídající bylinu schopnou prolomit vchod. Tu položil před kámen, který nevydržel, povolil a vypadl. S odkazem na dílo Plinia ml. potvrdil přetrvávající mínění o síle této byliny. Její vlastník měl moc otvírat uzamčené

234

dveře a zámky. Kratšího pojednání se v Gessnerově knize dočkaly i žluny („von dem Grünspecht ”), které s odvoláním na Aristotelovu zoologii popsal jako datly s načervenalou hlavou, žlutou hrudí, zeleným krkem i zády a modrými křídly („ auff dem Kopff rot, an der Brust gelb, an dem Halß vnd auff dem Rücken grün, vnd auff dem Flügeln blaw ”). V rámci lidového léčitelství se ještě v polovině 16. století doporučovala suspenze z kostí žluny při ledvinových kamenech. Kosti nadrcené na prach se smísily s bílým vínem.

Georgica curiosa WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1682]

V rámci oddílu o lesním hospodářství se rakouský šlechtic a autor jedné z oblíbených příruček ke správě šlechtického velkostatku věnoval rovněž datlům, mandelíkům a ořešníkům. Mandelíka hajního zahrnul Hohberg do pojednání pravděpodobně z důvodu budování jeho hnízd v opuštěných dutinách po datlech. Datla černého označil za největšího z tehdejších šplhavých ptáků a vzrůstem jej přirovnal k vráně. Jeho peří mělo barvu havraní černi („ ist Rabenschwarz ”). Vejce snáší do dutých stromů a obvykle má tři až čtyři mláďata. V zimním období zůstává a živí se převážně včelami a mravenci. Datel měl dle Hohbergova pozorování obzvláště tvrdá a nepoddajná ocasní pera, které co do pevnosti srovnával s rybí kostí. Podle Hohbergova textu neexistoval koncem 17. století kromě občasného odchytu na lep jiný způsob jak datla polapit, než jej v noci uvěznit v jeho dutině.

ŠPLHAVÍ PTÁCI NA KRAVAŘSKU S ohledem na mizivou evidenci v archivních pramenech zůstávají pro nás datli, strakapoudi a žluny v pozdně středověkých a raně novověkých lesích v podstatě neviditelnými ptáky. Zmínku o nich nenalezneme v seznamech zástřelného ani v soupisech odstřelené pernaté zvěře. S ohledem na Aristotelovo tvrzení o možnostech ochočení datlů je možné, že se i v lesích na Kravařsku zaměřovali zdejší ptáčníci na odchyt těchto šplhavých ptáků. O odchytu drobného ptactva se poprvé dovídáme z urbáře novojičínského panství z roku 1558. S největší pravděpodobností

Žluna zelená ♂, Picus viridis (Linnaeus, 1758)

se jednalo pro mnohé vesničany o doplnění zdroje příjmů a za možnost provozovat ptáčnictví platil každý z nich vždy od jednoho humence nebo od sítě jednu krmnou husu. Lesní čižbu provozovali minimálně od poloviny 16. století rolníci z Bernartic, Bludovic, Štramberku, Hodslavic, Rohliny, Mořkova a Veřovic. Štramberští ptáčníci se ještě před instalací sítí museli domluvit s konkrétním úředníkem, obvykle tedy s místním hajným. Pokud jde o vybavení čihadla, zmiňuje se pouze humenec, což byla dvojitá zatahovaná síť obsluhovaná obvykle z nedaleké kryté boudy nebo chatrče. Ptáčníků se nejvíce pohybovalo v lesích kolem Mořkova (8) a Veřovic (10), což pravděpodobně souviselo i s větší hustotou zalesnění a většími šancemi při odchytu ptáků. Na ptáky chodili místní vesničané do okolních lesů po celé období raného novověku a zprávy o pravidelném odchytu jsou dochovány i v rejstřících odvodu zvěřiny z první poloviny 19. století. O odchytu drobných blíže neurčených ptáků nás informují rovněž seznamy odstřelné zvěřiny pro panství Nový Jičín z dvacátých let 19. století. Vedle koroptví či sluk zde totiž zapisovali rovněž blíže neurčené „ptáky”, jichž se např. ve veřovických lesích ulovilo roku 1822 celkem 1060.

ŠPLHAVÍ PTÁCI

Piciformes 235

Strakapoud malý ♂ Dendrocopos minor (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Rožnov pod Radhoštěm. Dermoplastický preparát z roku 1870

236

ŠPLHAVÍ PTÁCI

Strakapoud bělohřbetý ♂ Dendrocopos leucotos (Bechstein, 1802) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Lysá hora. Dermoplastický preparát z roku 1878

Strakapoud prostřední ♂ Dendrocopos medius (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: neznámá. Dermoplastický preparát z roku 1868

237

Datel černý ♂ Dryocopus martius (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Rožnov pod Radhoštěm. Uloven 30. 9. 1876

Krutihlav obecný ♂ Jynx torquilla (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Roveň u Nového Jičína. Dermoplastický preparát z roku 1884

238

ŠPLHAVÍ PTÁCI

Žluna zelená ♂ Picus viridis (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Příbor. Dermoplastický preparát z roku 1879

Žluna šedá ♀

Datlík tříprstý ♂

Picus canus (Gmelin, 1788) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Veřovice. Dermoplastický preparát z roku 1876

Picoides tridactylus (Linnaeus, 1758) řád: Šplhavci (Piciformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: oblast ukrajinské Haliče

239

ACCIPITRIFORMES FALCONIFORMES

DRAVCI A SOKOLI

Falconiformes

Aquila AQUILA CHRYSAETOS Conrad Gessner, Historiaeï¸&#x20AC; animalium [1551-1558]

242

Všichni dravci jsou rychlí letci a obratní lovci, tvar křídla přímo souvisí se způsobem letu a lovu. Velmi rychlí sokoli „stíhači“ s úzkými a dlouhými křídly loví vždy ve vzduchu. Jestřábi s kratšími křídly loví často v lese mezi stromy náhlým nečekaným přepadáváním kořisti. Větší dravci mají široká a dlouhá křídla, plachtí

a krouží nad zemí a loví méně pohyblivou kořist nebo požírají mršiny. Potravně specializovaný včelojed lesní (Pernis apivorus) má spár uzpůsobený k rozhrabávání vosích hnízd, z nichž pak zobákem vytahuje plástve s vosími larvami. Pro dravce je charakteristické polykání velkého množství potravy najednou, tomu je uzpůsobená i trávicí trubice roztažitelným jícnem do podoby volete a tenkostěnným pružným žaludkem. Oproti sovám většina dravců stravuje i kosti své kořisti, pouze nestravitelná srst a peří jsou vyvrhovány v šišticovitých vývržcích.

DRAVCI A SOKOLI

říve jednotný řád dravých ptáků, nazvaný podle sokola, Falconiformes, zahrnoval pět čeledí. Jestřábovití, orlovcovití a sokolovití se vyskytují na evropském kontinentě a mnoho druhů z nich hnízdí i u nás. Podle nových fylogenetických výzkumů jsou sokolovití vyčleněni do samostatného řádu sokoli (Falconiformes) příbuzensky blížící se k pěvcům a papouškům. Jestřábovití a orlovcovití jsou řazeni do řádu dravci (Accipitriformes), jež vykazuje příbuzenské vztahy spíše k brodivým a veslonohým ptákům. Jsou to středně až značně velcí masožraví ptáci s charakteristickým tvarem zobáku a utvořením nohy do podoby tzv. spáru. Některé druhy vykazují nápadný pohlavní dimorfismus projevující se v odlišné velikosti těla samce a samice. Ta bývá až o třetinu větší než samec, a je tak přizpůsobena lovu větší kořisti při nutnosti zdržovat se poblíž mláďat v hnízdě. Velké druhy dravců kladou pouze 1 až 2 vejce, ptáci malého vzrůstu mohou mít v jedné snůšce až 6 vajec. Hnízda většinou budují v korunách stromů nebo na skalních římsách z větví do podoby větších staveb, ty pak ještě přirůstají opětovným používáním. Někteří sokoli hnízdí na holých skalách, motáci si stavějí každý rok menší hnízda na zemi. Mláďata jsou nidikolní (krmivá), dorůstají pomalu, pohlavně dospívají ve 2 až 5 letech. Na vysezování vajec a následné péči o mláďata se různou měrou podílejí oba rodiče.

WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1682] Rakouský šlechtic a autor příručky pro hospodářské úředníky velkostatků Wolf Helmhardt von Hohberg pojednal v části věnované lesům rovněž o dravcích. Zvláštní kapitoly věnoval jestřábům, sokolům, rarohům, ostřížům, krahujcům a orlům. S ohledem na využití dravců pro lovecké účely zde zařadil rovněž kapitolu věnovanou péči o dravé ptáky, o výměně jejich peří („Von der Mausse der Raub-Vögel”) či nemocech a léčbě („von ihren Kranckheiten und Curen”). Autor zde zanechal rovněž radu pro všechny lovce, kteří se rozhodli koupit si jestřába odchyceného ve volné přírodě. V prvé řadě měli zjistit, zda se dravec rozhlíží „zčerstva, radostně a svobodně”, není smutný, vypadá žádostivě a konečně zda nemá poškozeny pařáty nebo křídla. Upozornil, že není vhodné vybírat mladé sokoly přímo z hnízda brzy po vylíhnutí. Doporučuje počkat, až jim doroste ocas a většina peří. Pokud jde o stravu,

243

nemusela být pouze čerstvá, ale maso nesmělo pocházet z žádného zvířete v říji. Vyloučil i slepice, které v době porážky seděly na vejcích, jinak mohl dravec brzy pojít („sonst sterben sie bald davon”). Kromě slepic nebo holubů doporučoval rovněž mladé psí maso i s krví, obojí „ horké ” („Junger Hunde Fleisch sollen sie mit samt dem Blut also warm essen”). Myši se měly podávat v celku i s vnitřnostmi, protože jejich maso vyhání žluč. Vepřové maso bylo vhodné jen pokud byli skutečně nemocní či slabí. Vhodnější bylo pak podávat vepřové maso v zimě, nikoli v létě. Nakonec poskytl i návod s přesnými dávkami pro jestřába, který měl sežrat 9 uncí (cca 29 gr.) skopového, 10 uncí kozího, 10 uncí kozlího, 8 uncí jeleního, 5 uncí zaječího, 6 uncí vepřového, 7 uncí selete a 8 uncí mladého psího masa.

Titulní strana z knihy Wolfa Helmhardta von︀ Hohberga Georgica Curiosa [VKOL]

Dlouhé pojednání věnoval autor rovněž orlům, které s ohledem na jejich velkomyslnost a udatnost vnímal jako krále v rámci ptačí říše. Žádný ušlechtilý a pravý orel dle Wolfa Helmhardta nepozřel nikdy mršinu, ale živil se pouze čerstvě ulovenou zvěří. Orli stejně jako ostatní dravci nepili nic jiného kromě krve své kořisti. Orel cítí k ostatním ptákům silnou nevraživost a jeho nadřazenost měla být v magické rovině demonstrována jeho peřím. Orlí pera totiž dokázala údajně „ pozřít ” peří jiných ptáků („Die Adler haben eine natürliche Widerwärtigkeit mit anderm Geflügel, daß derselben Federn von des Adlers Federn verzehrt werden ”). Z celé ptačí říše orli nenáviděli především jeřáby a labutě. Nicméně mezi jejich úhlavní nepřátele patřili i draci a velcí hadi. Orlí mozek ve víně se doporučoval proti žloutence a vařený se podával všem,

Georgica curiosa

244

kteří nemohli udržet moč. Proti chronickému kašli i dýchacím obtížím bylo dobrou radou všít část orlího jazyka do šátku a ten nosit kolem krku.

Adam Lonitzer ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557]

Z dravců zmínil Adam Lonitzer ve své knize orla („Aquila “), jestřába („Accipiter “), luňáka („Milvus “), sokola („Falco “) a krahujce („Nisus “). Orli byli žlučovité povahy, současně vilní a necudní. Samci se dle Lonitzera zmocnili samice i třináctkrát denně. Jestřáb byl podobně jako jiní dravci horké a suché povahy, jeho dech byl smrdutý a jedovatý („hat einen stinckenden gifftigen Athem “). Během letu mohl jestřáb bez zábran hledět přímo do slunce a v rychlosti se mu nevyrovnal žádný jiný z ptáků. Podobně jako orli i jestřábi měli vysávat krev čerstvě ulovené kořisti. Většině ptáků naháněli jestřábi strach, a pokud slepice sedící na vejcích zaslechla byť jen skřek tohoto dravce, ihned celou snůšku raději sama zničila. Rovněž zajíc ve chvíli, když „postřehne tohoto tyrana” („wenn er diesen Tyrannen vernimmt “), vyhledá bezpečný úkryt a neodvažuje se vylézt. Prchají před ním i hadi, škorpióni a další jedovatá zvířata. Maso jestřába vařené v růžovém oleji bylo dle návodu Adama Lonitzera proti všem bolestem a neduhům. Jestřábí trus smíchaný s medem měl projasnit zrak.

DRAVCI NA KRAVAŘSKU Dravci byli snad s výjimkou sokolů či jestřábů, využívaných k lovu, považováni stejně jako šelmy za škodnou zvěř a cíleně hubeni. Jedním z mála dochovaných pramenů, mapujících jejich možný výskyt v lesích Kravařska, jsou dochované rejstříky zástřelného. Nejstarší z nich se pro fulnecké panství dochoval v hospodářské instrukci pro hejtmana a nižší úředníky z roku 1685. V předpisech upravujících lov a správu lesů („Von Waydtwerckh vndt Wäldern, auff was mann furnemblich acht haben soll”) je rovněž soupis zvěře, za kterou hejtman panství vyplácel lovcům mzdu. Z dravců ocenili orla na 24, krahujce na 4 a jestřába na 7 krejcarů. Dravce však neevidoval seznam zástřelného v klášterních lesích fulnecké augustiniánské kanonie z roku 1728. V zástřelném pro lesy na hranickém panství z roku 1718 („Extract der Jäger Parthey Schuß Lohns”) se lze dočíst o výskytu orla skalního („Stein Adler”), za nějž vyplácel hejtman panství částku 30 krejcarů. Létal zde rovněž jestřáb (15 krejcarů) a luňák (6 krejcarů).

DRAVCI A SOKOLI

Falconiformes 245

Orel skalní

Aquila chrysaetos (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Morava. Preparátor: Josef Schroll z Brna

246

Krahujec obecný ♀

Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Nový Jičín. Dermoplastický preparát z roku 1893

Krahujec obecný ♂

Accipiter nisus (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Uherský Brod. Dermoplastický preparát z roku 1876

DRAVCI A SOKOLI

Ostříž lesní ♂

Falco subbuteo (Linnaeus, 1758) řád: Sokoli (Falconiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Roveň u Nového Jičína. Dermoplastický preparát z roku 1889

247

Káně lesní

Poštolka obecná

Falco tinnunculus (Linnaeus, 1758) řád: Sokoli (Falconiformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Carla Hückla. Dermoplastický preparát z roku 1937

248

Buteo buteo (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: neznámá

DRAVCI A SOKOLI

Včelojed lesní

Pernis apivorus (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Plumlov. Dermoplastický preparát z roku 1868

Jestřáb lesní ♂

Accipiter gentilis (Linnaeus, 1758) řád: Dravci (Accipitriformes). Sbírka Muzea Novojičínska, součást sbírky Josefa Talského. Lokalita: Brumov. Dermoplastický preparát z roku 1877

249

VELKÉ ŠELMY CARNIVORA

MEDVĚD HNĚDÝ URSUS ARCTOS

[1582], kapitola „Von den Bären“

Ilustrace z knihy Josta Ammana a Hanse Bockspergera Thierbuch / sehr künstliche und wolgerissene Figuren /von allerey Thieren

edná se o největší evropskou šelmu z čeledi medvědovitých (Ursidae). U nás se vyskytuje v karpatské oblasti, kde vyhledává odlehlejší pralesovité porosty a hluboké lesy. Žije samotářsky s převažující noční aktivitou. I když patří mezi velké šelmy, není zpravidla aktivním lovcem. Je všežravec, potrava je z velké části rostlinná, tvořena bylinami, lesními plody a semeny. Živočišnou složku potravy tvoří larvy brouků, jiný hmyz a mršiny. Hmotnost samce se pohybuje mezi 120 až 350 kg, samice dosahují o třetinu nižší hmotnosti. Na podzim jedinci přibírají o čtvrtinu své hmotnosti a období od října (listopadu) do března stráví v úkrytu tzv. nepravým zimním spánkem. Samice v té době, obvykle v lednu, rodí 2 až 3 mláďata vážící 0,5 kg. Ta rostou pomalu a zůstávají s matkou zpravidla jeden rok. Pokud mají mláďata příliš nízkou hmotnost, zůstávají s matkou déle, třeba až do pohlavní dospělosti ve třech letech. Proto medvědí samice rodí mláďata každé dva až tři roky. Samice „zajišťuje“ bezpečí svých budoucích mláďat již v době říje, kdy se páří s více samci. Ti pak narozená mláďata považují za svá vlastní a neublíží jim.

Ursidae

CONRAD GESSNER HISTORIAE ANIMALIUM [1551-1558]

Conrad Gessner věnoval ve svém zoologickém kompendiu medvědovi poměrně dost prostoru a své pojednání rozdělil do kapitol věnovaných popisu různých druhů medvědů („woviel vnd mancherley Bären zufinden”), jejich stravě („Von Nahrung der Bähren”), lovu („Wie die Bähr gefangen werde”) a využití medvědího 254

těla k léčitelství ( „Was von Bären guts zu nutzen ” ). Gessner kritizoval Aristotelovo tvrzení o medvědech jako výlučných býložravcích a s ohledem na přetrvávající středověkou nenávist vůči této šelmě představuje medvěda jako predátora napadajícího dobytek. Popsal jej jako dravce sytícího se syrovým masem („solches frisch Fleisch frißt er also roh”), zvíře, před jehož vpádem si nejsou jisté ani ovčíny. Dobovou zášť vůči těmto zvířatům podpoři ještě tvrzením o hloupém či tupém vzezření medvěda i med vědice („Beide Bären, daß mänlein vnd daß weiblein haben ein blöd gesicht”). v případě zranění vyhledával medvěd byliny „suché povahy” a těmi se léčil. Gessner ve svém textu naráží na sexuální zhýralost medvědů vycházeje tak bezpochyby ze středověkých představ o medvědích samcích vyhledávajících mladé dívky. Šelmu nazval „nečistým smyslným zvířetem”. V tomto smyslu využil oblíbený argument středověkých bestiářů popírajících zoologické vlastnosti zvířete a nařkl medvěda, že se nepáří obvyklým zvířecím způsobem. Převzal pověru poprvé se objevující v Pliniově přírodopise vycházející z představy, že se medvěd s medvědicí páří vleže a v objetí, čelem proti sobě. Toto sexuální chování odporující přirozenému řádu bylo medvědům vyčítáno až hluboko do 18. století, kdy jej ve své zoologii zpochybnil Buffon. Pokud jde o léčitelství, věnoval se Gessner vedle využití medvědí krve (mazání vředů a nežitů) i medvědímu sádlu. To doporučoval při padání vlasů

VELKÉ ŠELMY

MEDVĚD HNĚDÝ

Medvěd hnědý

Ursus arctos (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Zapůjčeno z: Vlastivědné muzeum v Olomouci

a odkazoval tím ke Galénovi. Recept ještě vylepšil přidáním mědvědí žluči s pepřem. Medvědí žluč doporučoval proti bolestem zubů a po smíchání s medem rovněž k tišení kašle. Vedle léčitelství upozornil Gessner na magické praktiky související s medvědím mozkem. Španělé věřili v jeho jedovatost a provozovali s ním čarodějnictví („Zauberey”). Pokud někdo snědl popel ze spáleného medvědího mozku, zachvátila jej divokost, až zuřivost. Podobně jako v případě vlčích trofejí i medvědí orgány měly své nositele posilovat. Pokud zavěsili dítěti na krk sušené medvědí oko, potlačili v něm veškerou bázeň a noční můry. Medvědí oko přivázané na levou paži bylo schopno uzdravit i pacienta s déle trvající čtyřdenní horečkou.

Johann Täntzer JOHANN TÄNTZER DER DIANEN HOHE UND NIEDERE JAGDGEHEIMNIß [1682-1689]

Dílo původem saského myslivce a od sedmdesátých let 17. století lovce vlků v dánském Jütlandu je vedeno praktickou snahou co možná nejlépe charakterizovat vzhled, vlastnosti a chování medvěda ve volné přírodě. Obšírně čtenáře informuje o medvědí zálibě v lesním ovoci. Požírali borůvky i jahody a byli schopni se jimi docela slušně nasytit. Obzvláště v noci se medvědi vydávali na okraje vesnic sedlákům na třešně. Těmi se byli schopni přecpat tak, že sotva chodili. Stejně nezřízeně milovali hrozny, v lesích vyhledávali úly divokých včel (brtě) a na loukách včelíny. Proto drželi medvědi podle Täntzera v lese čenich neustále vysoko a větřili včely. Během hledání 256

jídla sledovali medvědi rádi i stopy vlků, a pokud tito něco ulovili, medvědi je od kořisti odehnali. MEDVĚDI NA KRAVAŘSKU Nejstarší zprávy o výskytu medvěda se dochovaly z fulneckého panství z druhé poloviny 17. století. V hospodářské instrukci pro zdejší úředníky z roku 1685 je vložen rovněž opis zástřelného, tedy stanovený poplatek za složení jednotlivých druhů zvěře vyplácených zdejším myslivcům. Skolení medvěda (”Von Beeren”) patřilo v závěru 17. století i nadále k riskantním podnikům a není divu, že výše zástřelného byla na rozdíl od ostatních šelem mnohem vyšší. Zdejší myslivci měli za mrtvého medvěda nárok na částku dvou zlatých. Podobně jako proti vlkům, i proti medvědovi vedli na jednotlivých panstvích systematický boj končící často jeho vyhlazením a přesunem do hůře dostupných horských pásem beskydského masivu. Poměrně často se během raného novověku medvědi pohybovali v horách frýdeckého a hukvaldského panství, tedy za hranicemi Kravařska. Ve své instrukci z roku 1570 nabádá olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova hejtmana hukvaldského panství, aby chránil oboru před liškami, vlky a medvědy. Vedle cíleného lovu se jednalo rovněž o nenadálá setkání, jak o tom informuje zpráva z 12. prosince roku 1668. Toho dne informoval hukvaldský hejtman olomouckého biskupa a majitele panství Karla z Lichtenštejna-Castelkorno o zabití starého medvěda a dvou mláďat, které měl motykou ubít nejmenovaný čeledín pasoucí ovce u Ostravice

(”Zwey Junge und einen alten Grossen Bähren mit der Hacke erschlagen”). S ohledem na údajnou „statečnost” venkovana se hejtman otázal, zda mu může ponechat medvědí maso a do Kroměříže za slat pouze medvědí houně. V bezprostřední blízkos ti Kravařska jsou medvědi doloženi ještě z lesů hranického panství, kde se podle zástřelného ( ”Extract der Jäger Parthey Schußlohns” ) mohly tyto šelmy vyskytovat ještě v roce 1718. V urbáři klášterních statků augustiniánské fulnecké kanonie z roku 1728 však již medvěd v soupisu lovených šelem chybí. Na biskupském hukvaldském panství, rozkládajícím se v beskydských horách, se medvědi běžně vysky tovali i v 19. století. Jednoho z nich stopoval v pros inci roku 1822 v revíru Čeladná i polesný Johann Kybast. Společně s místními vesničany a hajný mi dostihli medvěda na Magurce, kde jej obstoupi li ozbrojeni holemi a vidlemi. Když se medvěd vztyčil a snažil proniknout z obklíčení, střelil jej jeden z nich na komoru.

Ursus arctos

VELKÉ ŠELMY

MEDVĚD HNĚDÝ

kresba: Andere Seite Studio (2017) 257

CANIS LUPUS

VLK

Záznamy z deníku︀ hraběte Jana Františka Bruntálského z Vrbna pro leden︀ roku︀ 1655 [ZAO, Vs Fulnek, inv. č. 1]

OBECNÝ

Upřednostňuje nemocnou, mladší a handicapova nou kořist, která nepředstavuje velké riziko zraně ní při lovu a vysoké energetické výdaje predátora. Vlci žijí a loví ve smečkách nebo v párech. Lov ve smečce je výhodný hlavně při lovu větší kořisti a pře devším zaručuje sdílení nadbytku kořisti s ostatní mi příslušníky rodinné skupiny. Vlci jsou přísně te ritoriální živočichové. Velikost teritoria jedné smečky určuje množství kořisti, pak také vnitřní sociální fakto ry nebo geografická šířka; nicméně minimální rozlo ha teritoria neklesá pod 80 až 100 km2. Tato minimál ní rozloha patrně zajišťuje úspěšné vyvedení mláďat.

Thierbuch

JOHANN CHRISTIAN SCHREBER, Die Säugthiere [1775]

lk je největší evropská psovitá šel ma (Canidae). U nás obývá zejmé na horské smrkové lesy. Své teri torium si vybírá podle dostupnosti kořisti. V období výchovy mláďat vyhledávají vlci skrytá a pro mláďa ta bezpečná místa, tzv. shromaždiště, která se vysky tují v maximální vzdálenosti od frekventovaných silnic, lesních okrajů a sídel. Vlci loví především větší kopyt níky, doplňkem jsou menší obratlovci, hmyz, lesní plo dy a zdechliny. V případě potravní nouze vlk napadá i hospodářská zvířata, především ovce. Do jisté míry je oportunistickým predátorem, ovšem zcela závislým na lovu kopytníků, v našich podmínkách na lovu srn ce obecného, jelena evropského a prasete divokého.

260

WALTER HERMANN RYFF THIERBUCH ALBERTI MAGNI [1545]

Albert Veliký popisuje vlčí chování v rámci svého díla De Animalibus podobně jako Isidor ze Sevilly nebo William z Auvergne výlučně v kontextu křesťanskéhosymbolismu. Pokud byl v lese vlk spatřen člově kem jako první, měl vlk zmalomyslnět, zjihnout a ztratit všechnu svou zuřivost. V opačném případě, kdy šel ma zahlédla člověka dříve než on ji, pak člověk oně měl. Podle Alberta Velikého vlci málokdy napadali člo věka, „jakmile však okusí jednou lidské maso, touží po něm znovu, kvůli jeho sladké chuti”. Autor popisu je kolem poloviny 12. století chování poraněných vlků, z nichž se stávají samotáři a straní se všech smeček. Údajně z obavy, aby jej ostatní neroztrhali až do chví le, než se sami vyléčí. Součástí textu jsou rovněž magické a léčitelské praktiky, využívající jednotlivé or gány a části vlčího těla. Pokud nechtěl dobytek jíst

píci, měli sedláci zavěšovat na jesličky vlčí ocas. Lžíce sušených a roztlučených vlčích jater měla pomáhat při všech jaterních obtžích. Vlna z ovce zadávené vlkem měla člověka chránit „před nesnesitelnými bolestmi”.

CONRAD GESSNER THIERBUCH [1606] Podle Gessnera mohl vlk díky svému silnému čichu zvětřit zdechlinu i na dálku půl míle. Vzhledem ke své žravosti a nenasytnosti polykali vlci maso i s kostmi a chlupy. Když byli nasycení, mohli se tři dny postit.

Georgica curiosa WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1695]

Poměrně rozsáhlý text pojednává o obecném chování vlků (”Vom Wolff”), o vlčích lovech (”Wölffe zu schießen und zu jagen”) a o stavbách vlčích jam (”Von dem Wolffs-Gruben”). Obzvláště v zimě se podle Helmhardta potulovali starší vlci kolem vesnic a odnášeli sedlákům nejen prasata, ovce, ale i psy. Když se vlci vlámali do ovčína, pak dříve, než si odtáhli ovci, zardousili údajně vše živé. Hlídací psy napadali vlci u hrdla, aby je nemohli pokousat. Na koně útočili zepředu a dobytek strhávali zezadu. Sušená a na prášek utlučená vlčí střeva se míchala s bílým vínem, v němž se svařily květy heřmánku. Tento nápoj doporučoval Helmhardt při střevních kolikách.

JOHANSEN VON CLAMORGAN WOLFFSJAGT [1590] Jedno z klíčových děl francouzské lovecké literatury věnované vlkům vyšlo v německém překladu ve Štrasburku v roce 1590. Na rozdíl od středověkých bestiářů a děl raného 16. století, stojících plně ve stínu výkladu v duchu křesťanského symbolismu, snaží se autor sledovat reálné chování zvířete v krajině. Mezi nezbytné kapitoly patří i nadále návody k využití vlčího těla k léčitelským účelům („Von Artzneyen / so auß den Wolffsgliedern vnd geloß gesucht vnd bracht werden mögen”). Většina textu se věnuje různým způsobům lovu: parfórzní lov a štvanice se psy ( „Wie die Wölff mit Jagd vnd Hetzhunden gejagt vnd Parforce gefangen werden sollen ”), lov bez vodících psů tedy vodičů stopujících na šňůře nebo vodítku („Welcher Gestalt der Wolff ohne Laithund möge jejagt werden”) a konečně lov bez psů jen se sítěmi („Wie man Wolff one Leidt Jag-oder Hetzhund / mit Zeug vnd Garnen / jagen vnd fangen soll”).

VELKÉ ŠELMY

VLK OBECNÝ

Wolffsjagt

VLCI NA KRAVAŘSKU

O pohybu vlků v lesích Kravařska se dochovaly zprávy především z tzv. vlčích honů na oderském panství, kterých se od poloviny 16. století museli účastnit nejen vesničané, ale i oderští měšťané. V roce 1549 prodal majitel panství nový dům před Dolní branou společně s mlýnem u Dlouhého mostu Valentinovi Peškovi. On i jeho potomci byli zproštěni roboty s výjimkou honu na vlky. O třicet let později, v dubnu roku 1584, osvobodil Jan Tomáš ze Zvole 261

patnáct oderských poddaných od povinnosti účast nit se honu na vysokou a vlčího lovu. O toto zproš tění jej požádali měšťané Merten Czössel, Eberhart Wisenbronner, Bartel Schindler, Urban Wener, Niklas Zimmermann, Merten Passauer, Michael Schneider, Jakob Schündler, Veit Uhlamnn, Merten Wahl, Lorenz Fischer, Bartl Schmidt, Mark Hilscher, Hans Peisker a Benedikt Witt, kteří byli až doposud vrchnosti zavázáni pouze účastí na těchto honech („keine Roboth allein auf die groß und Wolffsjagt zugeen vorpflicht sein…“). Podobná situace panova la na venkově a v roce 1569 při úpravě robotních povinnosti vesničanů z Mankovic jim vrchnost naří dila povinnou účast při vlčích honech. Na význam, který hrálo vyhubení těchto šelem v lesích oderské ho panství, upozorňují i pokuty evidované v urbáři zroku1683. 10. února tohoto roku vyměřil důchod ní písař pokutu 3 zlatých Šimonu Kozákovi a Janu Wolffovi z Dobešova, kteří během honu nechali ze sítě uniknout vlka. Mimo jiné odkazuje tato zprá va k sítím, které se při honech a nahánění vlků pou žívaly rovněž v lesích oderského panství.

Gustav Doré Ilustrace k pohádce o Červené Karkulce od Charlese Perraulta Le petit chaperon rouge, 1862

262

Gustav Doré

Canis lupus Vlk obecný Canis lupus (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Zapůjčeno z: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Tento jedinec byl uloven 30. srpna 1928 na Podkarpatské Rusi v okolí obce Jasina (Jasiňa). Exemplář pochází ze sbírek někdejšího Baťova studijního ústavu, kam se dostal v roce 1939. Pravděpodobně byl odkoupen od preparátorské firmy G. Hoffmann v Praze, která vlka preparovala

VELKÉ ŠELMY

VLK OBECNÝ

263

RYS OSTROVID LYNX LYNX

allerey Thieren [1582], kapitola „Von︀ den︀ Luchsen“ [VKOL]

Ilustrace z knihy Josta Ammana a Hanse Bockspergera Thierbuch / sehr künstliche und wolgerissene Figuren /von

rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlu pů na konci. Díky nim dokáže skvěle lokalizovat zvuky vydávané drobnými živočichy.

ys je největší evropská kočkovitá šelma (Felidae). Typický lesní druh upřednostňuje přirozené smíšené lesy s bohatým podrostem ve středních a vysokých nadmořských výškách. Stálé a rozmnožující se po pulace žijí v horských oblastech s více než 50 % za lesněním. Rysí samci žijí samotářsky, zatímco sami ce tráví většinu života s mláďaty, o která rok intenzivně pečují. Pouze v době páření, v únoru až březnu, žijí je dinci obou pohlaví společně. Na těle rysa si můžeme všimnout několika výrazných znaků. Nezaměnitelné „exotické“ zbarvení srsti, které má v prostředí, jež rys obývá, své opodstatnění, se mění individuálně i během roku. Tmavé skvrny imitují stíny ve smíšeném lese, let ní srst je obecně tmavší s odstíny šedé, rezavé, hnědé a žluté. Světlejší zimní srstí s méně kontrastními barva mi se rysi adaptují na prosvětlenější prostředí smíšené ho lesa a sněhovou pokrývku. Rozložení skvrn na těle je individuálním a důležitým identifikačním znakem, napomáhajícím při monitorování výskytu a pohybu je dince. Vzhledem ke svému tělu má rys poměrně vel ké tlapy. V zimním období se zhoustnutím srsti jejich plocha ještě zvětší. Vznikají tak přírodní sněžnice, kte ré rysovi zabraňují v propadání do hlubokého sněhu, a zlepšuje se tak jeho schopnost pohybovat se v za sněženém prostředí. Charakteristickým znakem všech

266

Adam Lonitzer ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH[1557]

Viděl jej jako šelmu, jejíž srst pokrytá na hřbetě skvr nami se podobala pardálí kůži, rysa samotného srov nával spíše s vlkem („Ist ein Thier mit Flecken am Rücken, besprengt wie ein Pardus, sonsten einem Wolff gleich”). Rysí drápy přirovnal ke kočičím a šel mu počítal k zuřivým a zlým zvířatům. Nicméně rysí moč měla údajně pomáhat proti svědění.

Conrad Gessner

CONRAD GESSNER THIERBUCH [1551-1558]

Conrad Gessner s odkazem na starší autory nepočí tá rysa mezi kočkovité šelmy, ale řadí jej do skupiny zvířat podobných vlkům („Von den Thieren so vnder das Geschlecht der Wölffen”). Dále uvádí, že vzhle dem k jeho vzhledu a drápům se ze všech nejvíce podobá kočkám. Rysy popsal jako žravé a nenasyt né šelmy. Zmínil rovněž událost ze severoitalského Tridentu, kde viděl poblíž biskupského dvora rysa, kterého někteří z místních Italů nazývali „vlčí kočkou” („welchen etliche Italiäner ein Wolffkatz genennet hatten”). Ve Walesu během 16. století pojmenova li podle Conrada Gessnera tuto šelmu jako vlka („In

Wallis sollen sie Thier Wolff genennet werden”). Menší rysi lovili zajíce a větší si troufali i na jelena. S přetrvávající snahou hledat v šelmách především ďábelské vlastnosti souvisí i poznámka o způsobu lovu. Někteří rysi údajně své kořisti pouze vysáli krev, aniž by poškodili tělo či maso. Schovávali se obvykle v mohutných stromech, kde vyčkávali a vrhali se na kořist.

okolností tak dlouho, „dokud ze zvířete zcela nevysál krev ” ( „ Biß er dem Thier gäntzlich den Schweiß ausgesogen ” ).

JOHANN TÄNTZER DER DIANEN HOHE UND NIEDERE JAGDGEHEIMNIß [1682-1689]

RYSI NA KRAVAŘSKU

Johann Täntzer Původně saský myslivec a pozdější lovec vlků v dánském Jüttlandu Johann Täntzer řadí již rysy mezi šelmy podobné kočkám, a to nejen kvůli vzhledu, ale i s ohledem na schopnost zatáhnout drápy. Jejich největší síla spočívá nejen v kousání a stisku, ale rovněž v předních tlapách. Proto často skáčou na stromy a v mnohém tak napodobují chování koček. Täntzer vnímal dospělé rysy jako krásná zvířata, přičemž z jejich výrazu lze vyčíst, zda se jedná o zlého, nebo přátelského jedince. Na svou kořist nečíhal rys pouze na zemi, ale na stromech, zahrával si s ní stejně úskočně a lstivě jako kočka s myší. Täntzer sledoval rysí drápy, ostré a dlouhé, které mohla šelma zatnout hodně hluboko. Podle autora byl rys schopen nadělat větší škody než vlk („Sie thun sehr grossen und mehr Schaden als ein Wolff”). Bývalý dánský lovec vlků se podělil i o své pozorování rysa během lovu: kořisti skočil zezadu na hřbet, zakousl se mu do krku a držel se za všech

Podle Täntzera si rys troufl i na dospělého jelena. Podobně jako jiným obětem, i jemu skočil na hřbet a co nejrychleji se snažil dostat ke krku. Laně nebo srnci se snažili s rysem na hřbetě vběhnout do hustého křoví a tam jej setřást.

VELKÉ ŠELMY

RYS OSTROVID

Sledování rysa v historických lesích bývalého Kravařska patří s ohledem na ostatní velké šelmy k poměrně náročným úkolům. Složitá evidence rysů v archivních pramenech souvisí se samotným skrytým způsobem života této kočkovité šelmy. Tento tichý lovec nepatřil ani v pozdně středověkých či raně novověkých lesích k častým trofejím. Rys jako poměrně plaché zvíře zanechává jen minimum stop, často se pohybuje po stromech a za kořistí vyráží převážně v noci. Na základě údajů v archivních pramenech se lze setkat s rysem i mimo oblast horských masivů Jeseníků a Beskyd. V pozdějších obdobích raného novověku se pravděpodobně jednalo pouze o migrující jedince. Zcela ojediněle lze ve druhé polovině 17. století na rysí kožešiny narazit v půlročních účtech lesního pojezdného hranického panství. Lze tedy předpokládat, že rys zavítal do smíšených lesů bývalého hranického újezdu kolem dnešního Obstwaldu a do prostoru Moravské brány směrem k jedlovým lesům oderského panství. V rejstříku zástřelného pro myslivce hranického panství z roku 1718 („Extract der 267

Jäger Parthey Schuß Lohns”) se rys již nevyskytuje. Zcela určitě bylo možné na rysy narazit v lesích fulneckého panství někdy kolem roku 1685. V dochované instrukci pro lesní pojezdné je zmínka o pravidelném vyúčtování vlčích houní a liščích, kuních, rysích, vydřích i bobřích kožešin („Die Wolffs heüdt, Fuchß, Märtter, Luxen, Odter, vndt Biber Bälckh”). Rysa lze najít rovněž v rejstříku zástřelného, myslivci či hajnému vyplatil důchodní úřad za mrtvé zvíře částku 1 zlatý. Tím se cena za složení rysa dostala na stejnou úroveň jako mzda za mrtvého vlka. Za poslední zprávu o výskytu rysa v prostoru kravařských lesů lze považovat záznam z Mořkova z roku 1778. V září toho roku zastřelil rysa údajně zdejší revírník a nechal vyčinit jeho kožešinu („Hat der Muercker Revier Jäger ein Luchß eingebracht, dessen Balg ausgearbeitet werde”). Odstřel zvířete v lesích hraničících s úbočím beskydských hor se shoduje s jeho obvyklým výskytem v odlehlejších oblastech a je tedy zřejmé, že do silně prořídlých lesů ve vnitrozemí koncem 18. století zavítali pouze migrující jedinci.

Rys ostrovid

Lynx lynx (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska

268

VELKÉ ŠELMY

RYS OSTROVID

269

LIŠKA OBECNÁ

VULPES VULPES

Ilustrace z knihy Adama Lonitzera KrĂ¤uterbuch [1557], kapitola "Fuchs / Vulpes" [VKOL]

iška obecná z čeledi psovitých (Canidae) je jedna z nejběžnějších šelem u nás i v Evropě. Přednostně osidluje husté lesní porosty a místa, která jí poskytují bezpečné úkryty. Vyhledává remízky, zarostlé rokle a strže nebo břehové rákosové porosty. Lišky jsou teritoriální živočichové žijící v podzemních norách s dvěma a více vchody. Svá teritoria si v noci značkují močí a trusem. Rozloha teritoria se pohybuje od 2,5 do 20 km2 a je určena potravní nabídkou, pestrostí terénu a přítomností jiných lišek. Stavy tohoto predátora jsou v našich podmínkách vysoké, v posledních letech prochází obdobím populační exploze. Liška obecná je velmi přizpůsobivá šelma. Pro její výskyt není limitující ani nadmořská výška. Podle podmínek prostředí mění také způsob života, ale přitom je neobvykle obezřetná při pohybu v terénu. To spolu s vysokou mírou inteligence dělá z lišky neviditelného lovce. Hlavní složkou liščí potravy jsou drobní hlodavci a jiní menší obratlovci. Právě při lovu myší a hrabošů na nechráněné ploše po sklizeném obilí liška přestává být ostražitá, stává se zranitelnou, a tak snadnou kořistí myslivců. Liška trpělivě sedí nebo se opatrně pohybuje v blízkosti místa, kde tuší kořist. Tu pak uloví jedním či dvěma vysokými přesnými skoky. Takovému způsobu lovu v nepřehledném terénu se říká myškování. Živočišnou potravu doplňují lesní plody a různé druhy rostlin. V období péče o potomstvo a v zimě, tedy v případech zvýšené potřeby potravy a potravní nouze, loví ptáky a drobné savce hnízdící na zemi, například koroptve, bažanty nebo mláďata zajíců a králíků. V okolí venkovských sídel je snadným cílem útoků lišky chovaná drůbež. Lišky žijící na ruderálních stanovištích nepohrdnou lidskými odpadky ze 272

skládek a popelnic. Liška plní také funkci „ zdravotní policie“: sbírá hmyz, přiživuje se na kořisti rysa a nepohrdne ani různými mršinami či uhynulými kusy velkých savců. Přebytky kořisti schovává ve své noře nebo zahrabe do země ve svém teritoriu. Přirozenými predátory lišky obecné jsou vlci, rysi a orli, mláďata může ohrozit a ulovit výr velký. Škodlivost lišky na lovné drobné zvěři je myslivci často příliš přeceňována, na druhé straně se i mezi nimi objevují hlasy pro částečnou ochranu lišky obecné a jejího hájení od začátku března do konce května, kdy je samice březí a kojí mláďata.

Adam Lonitzer ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557]

Německý botanik a lékař nevěnoval zoologickému popisu této psovité šelmy příliš mnoho prostoru. Upozornil na její lstivost, kterou většinou využívá k obsazení jezevčích nor. Obvykle defekovala v ústí cizí nory, čímž jezevce úzkostlivě pečujícího o čistotu vlastního obydlí vypudila. Podle Lonitzera žraly lišky mízu z jedlí, což je udržovalo zdravé a přispívalo k jejich dlouhověkosti („Er frißt den Safft, so vom Thannenbaum fleußt, und wird davon gesund, und erstreckt das Alter seines Leben gar lang”). Během honu se liška dokázala bránit loveckým psům vlastním ohonem, který při úniku měla mít stažený mezi běhy. V případě akutního nebezpečí jej pomočila a prudce mávala kolem sebe. Většinu textu však autor věnoval poměrně bizarním návodům k využití vnitřností a liščího masa v léčitelství.

Z liščích plic se ještě v 16. století v lékárnách při pravoval lektvar nazývaný jako Looch de pulmone Vulpis. Sušený liščí jazyk svázaný do hedvábného šátku a zavěšený na krk je dobrý na slzící oči a změk čený v horkém víně vytahuje všechny trny, ostny a šípy z těla. Lonitzer zanechal rovněž návod k výro bě „ liščího oleje”: Liščí maso se naseká na kusy a při dá se dobrý olivový olej a čerstvá voda ze studny. Každého použít „obvyklou část ”, na to nasypat dob rou hrst soli, nechat vařit a když směs vody a oleje zavře, vhodit tymián a kopr. Následně olej scedit přes plátno a uchovávat ve skle. Liščí olej slouží k poda grickým a ochromeným údům, bolestem zad a ledvin. Na tělo se nanáší horký.

Kräuterbuch

Vulpes vulpes

LIŠKYNAKRAVAŘSKU S liškami se lze na Kravařsku setkat poměrně čas to, ačkoliv se první pravidelnější záznamy o lovu těchto psovitých šelem objevují až od druhé polovi ny 17. století. Lišky byly již od vrcholného středověku podobně jako lasicovité šelmy (kuny, tchoři, jezevci) loveny především pro kožešiny, jimiž se v zimě pod šívaly mužské suknice. Kožešinovou zvěří zůstala liš ka i v období raného novověku a lze ji nalézt téměř ve všech dochovaných soupisech zástřelného. Na prv ní odchyt lišek v lesích hranického panství upozorňu jí až účty lesního úřadu, které se dochovaly od se dmdesátých let 17. století a průběžně dokumentují odstřel zvěře až do konce 18. století. Příjmy za prodej kožešin („ Empfang allerhandt Thier heüth “) se vedle vlčích houní zmiňují právě o liškách. Například mezi 22. prosincem 1674 a 19. lednem 1675 odevzdali lov ci na lesní úřad hranického panství 5 liščích kožešin

VULPES Johann Christian Schreber, Die Säugthiere [1775]

VELKÉ ŠELMY

LIŠKA OBECNÁ

273

( „ Fuechs Balckh “ ) a během prosince roku 1674 přijali úředníci 5 vyčiněných liščích kožešin od hranického kožešníka. Podle záznamu byla zvířata chycena do tenat v době před vánočními svátky. Podle zástřelného z roku 1758 platil důchodní úřad zdejším myslivcům za mrtvou lišku jen 36 krejcarů, což bylo o 10 krejcarů méně než za kočku divokou. V lesích kolem Obstwaldu byl o liščí kožešiny zájem i během prvních desetiletí 19. století. V květnu roku 1817 cestoval forman z Polouvsí Andreas Kuntscher na ústředí ditrichštejnských statků do Vídně, a to s nákladem 19 liščích kožešin (13 ze zimních a 6 z letních). Dalších 26 kožešin předal hranický lesní úřad majiteli panství v dubnu roku 1817. Liščí kožešiny se snažili úředníci zpeněžit i v rámci veřejných dražeb, jak to dokládá potvrzení vrchnostenského úřadu v Hranicích z dubna roku 1827. V dražbě tehdy prodali 4 kožešiny ze zimních lišek a 2 kožešiny z letních. Včetně jedné kožešiny z letní kuny utržil úřad celkem 10 zlatých 30 krejcarů. O častém lovu lišek v lesích fulneckého panství se lze dočíst i v deníku říšského hraběte Jana Františka Bruntálského z Vrbna z roku 1655. 4. ledna si poznamenal, že během lovu v jednom z panských lesů chytili vedle kočky divoké, vlčice a zajíců i lišky. O povinnosti pravidelně vyúčtovat liščí kožešiny informovala myslivce zdejšího panství instrukce z roku 1685, a to podle přiloženého zástřelného, v němž byla tato šelma oceněna částkou pouhé 4 krejcary. Zvlášť je v soupise zástřelného uvedena i mladá liška („vom jungen fux“).

274

O odstřelu lišek se zmiňuje rovněž lesní pojezdný novojičínského panství v pravidelných měsíčních relacích ze sedmdesátých let 18. století. 5. srpna roku 1775 odevzdal lesní pojezdný Mikuláš Ondřej Křižan relaci, dle níž přivezli v průběhu července zdejší myslivci na zámek šest lišek. Křižan rovněž vznesl dotaz, za jakou cenu lze „letní lišky“ prodat, protože jejich kožešiny nejsou tak atraktivní a kvalitní jako v případě zimních měsíců. V tomto případě Křižan pouze opakoval dotaz z loňského srpna. Lesní pojezdný přímo uvedl, že kožešiny z léta roku 1775 byly bezcenné („Die Fuchß Bälke in diesen Monath sind von keinen Werth“). Navíc zde vznikalo podezření, že myslivci odevzdávají převážně lišky ulovené v létě, zatímco zimní kožešiny prodávají pro vlastní obohacení. Ještě v červenci téhož roku prodal lesní úřad ulovené lišky novojičínskému kožešníkovi Valentinu Baltazarovi za celkovou cenu 5 zlatých. O prodeji „letních lišek“ se dochoval záznam i z července roku 1777, kdy lesní úřad novojičínského panství přijal 7 zlatých a 15 krejcarů za 5 kožešin.

Liška obecná

Vulpes vulpes (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska. Dospělý jedinec a dvě mláďata

Vulpes vulpes

VELKÉ ŠELMY

LIŠKA OBECNÁ

KOČKA DIVOKÁ FELIS SILVESTRIS

Rytina Johanna Christopha Sartoria v knize Neues Thier-Buch / Oder: Merckwürdige Beschreibung der Thieren und Vögeln [1718], kapitola "Die Katz / Catus / Kočka" [VKOL]

Carnivora

samotářsky na ploše teritoria od padesáti po několik set hektarů, kocouři mají teritorium větší. Společenské chování vykazuje pouze v období říje, kdy partnera láká hlasitým mňoukáním. Hlavní složku její potravy drobné hlodavce doplňují ptáci do velikosti slepice a jiní malí obratlovci do velikosti veverky nebo lasice. Kořist loví ze zálohy, rychlým přepadením. Výjimečně se pustí do pronásledování, ale je velmi špatný vytrva lec a rychle se unaví. Kočka divoká není vrcholný pre dátor, stává se kořistí rysa, vlka, orla nebo výra. Malým šelmám jako je kuna nebo liška se dospělá kočka do káže snadno ubránit, ne její koťata a mladí jedinci.

FELIS | CATUS | MURILEGUS Adam Lonitzer: Kräuterbuch [1557]

očka divoká obývá především list naté a smíšené lesní porosty v níže položeném členitém reliéfu. K úkry tu využívá skalní a stromové dutiny. Při výběru stano viště kočku divokou limituje zejména výška sněhové pokrývky, jejíž optimum pro ni představuje 10 až 20 cm. Větší množství sněhu jí komplikuje pohyb v teré nu. Tato šelma potřebuje pro svou existenci co nej více pestrou, průchodnou a přirozenou krajinu. Žije

278

Kočky divoké v minulosti na našem území žily, z velké části ovšem na přelomu 18. a 19. století zača ly mizet. Poslední spolehlivě doložený jedinec byl za střelen v roce 1952 v Krušných horách. Byly loveny jako „škůdci“, představovaly hrozbu pro drobnou chov nou zvěř v mysliveckých honitbách. Jejich vymizení výrazně napomohla také přeměna smíšených lesů na smrkové monokultury. Výzkumy v terénu i dokladová ní zpráv o pozorování kočky divoké na našem území byly a jsou i dnes ztíženy podobností s kočkou domá cí a možností jejich vzájemného křížení. Kočka divoká je navíc velmi plachá, žije skrytě a je aktivní v noci a za šera. V období let 2011 až 2016 se na území České republiky podařilo získat několik spolehlivých důkazů o výskytu kočky divoké. Jednalo o většinou o záznamy z fotopastí, které byly v lokalitách Šumavy, Českého lesa, Bílých Karpat a Javorníků instalovány pro výzkum jiných šelem a lesních živočichů. Pravděpodobně se jedná o migrující jedince z oblasti Rakouska, Německa a Slovenska. Chybí totiž důkazy o rozmnožování koč ky divoké na našem území.

ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557] V herbáři Adama Lonitzera se lze dočíst pouze o odporu koček k dýmu ze spalované routy nebo hořkých mandlí. Kočičí maso doporučoval při léčbě hemeroidů.

Georgica curiosa WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1695]

V příručce rakouského šlechtice Wolfa Helmhardta von Hohberg věnované správě lesů na sklonku 17. století vystupuje kočka divoká jako zákeřná a nebezpečná šelma. Na rozdíl od kočky domácí se jednalo o větší zvíře s šedou černě žíhanou srstí, chundelatým ohonem a s černými tlapami z vnitřní strany. Přes horní část krku a záda se táhne černý pruh. Zlé a škodlivé zvíře, před nímž si nebylo jisto ani ptačí hnízdo na nejvyšším stromě („sehr schädliches und böses Thier, weil kein Vogelnest auf ein höchsten Bäumen für ihm sicher ist”), chytající rovněž slepice a křepelky mělo být bez milosti vyhlazeno. Za její domov označil autor především velké a husté lesy i křoviny, kde rádo hnízdí ptactvo. Proto se kočky rády zdržovaly u rybníků nebo řek, kde se rozkládaly rákosové porosty. Zde nečíhaly pouze na vodní ptáky, ale pokoušely se lovit i ryby. Během cílené likvidace těchto tichých a nenápadných lovců se v 17. století dle Hohberga využívalo vábení. Často přišla ke slovu píšťalka či zpěv chyceného ptáka a tehdy se kočka údajně s chutí plížila vstříc střelcům. Během lovu bylo využíváno rovněž kvílení

či pískání zajíce a v případě, že bylo autentické a neznělo falešně, mohlo přilákat i lišky, vlky nebo rysy („wanns wol gemacht, recht gestimmt, und nicht falsch ist, also kan man auch Wölffe, Luchsen, Füchs und dergleichen Tier an sich locken”). Kočky divoké se během tuhých zim stahovaly z horských lesů a potulovaly se porosty a křovinami kolem vesnic.

VELKÉ ŠELMY

KOČKA DIVOKÁ

JOHANN TÄNTZER DER DIANEN HOHE UND NIEDERE JAGDGEHEIMNIß [1682-1689] O kočky divoké se zajímal také bývalý saský myslivec a pozdější lovec vlků v dánském Jüttlandu Johann Täntzer. Z jeho pozorování vyplývá, že dospívaly ve dvou letech a v tomto období dorůstaly v mnohem větší šelmy, než byly jejich domácí příbuzné. Obzvláště kocouři byli až třikrát větší a těžší. Ti lovili i mladé zajíce, které však nechytali na polích, ale téměř výlučně v porostu. Obvykle vysedávali a číhali na stromech a ve chvíli, kdy zahlédli kořist, vrhli se dolů „jako šíp” („so springen sie herunter als ein Pfeil”). Tito tiší lovci měli ostrý zrak a dokonalý sluch. Dokázali se postavit i loveckému psu. Täntzer popsal, že pokud se páru psů přece jen podaří zadávit jednu divokou kočku, vyváznou ze souboje kulhající a se zakrvácenými hlavami („daß sie mit schweißigen Köpffen und hinckend davon kommen”).

Johann Täntzer 279

KOČKY DIVOKÉ NA KRAVAŘSKU Tato nejmenší z velkých šelem se na rozdíl od medvěda či rysa pohybovala častěji v níže položených oblastech a nevyhledávala horské masivy, protože hůře snášela tuhou zimu. Z tohoto důvodu by měla být její existence v pozdně středověkých a raně novověkých lesích na Kravařsku patrnější. Zalesněné oblasti podhůří a smíšené jedlo-bukové lesy nabízely kočce divoké ideální podmínky. Jeden z nejstarších dokladů se však dochoval až z urbáře panství Nová Horka z roku 1605. V lesích tohoto lenního statku olomouckého biskupství se počátkem 17. století divoké kočky pohybovaly. Úředníci tehdy nařizovali poddaným zvěř „honit na tenata”, přičemž za divokého kocoura („od koczura diwokeho”) jim důchodní písař vyplatil 4 groše. První záznamy o pobytu koček divokých v lesích fulneckého panství jsou známy z padesátých let 17. století. Ve svém deníku si tehdejší mladý šlechtic a majitel zdejšího panství Jan František Bruntálský z Vrbna zaznamenal údaje o lovu z 4. ledna roku 1655. Tehdy ulovili kromě lišky a vlčice i divokou kočku („unam vulpem, fellem silvestrem et lupa”). Hned další den (5. ledna) skolili dvě kočky. V roce 1685 nechal tuto šelmu hejtman panství zařadit do seznamu zástřelného vypláceného zdejším myslivcům. Podle něj pobírali lovci za odevzdanou mrtvou kočku částku 24 krejcarů. V lesích hranického panství přecházejících v oblasti kolem Moravské brány do oblasti Kravařska se dle soupisu zástřelného („Exract der Jäger Schuß Lohns”) pohybovaly kočky divoké běžně ještě v roce 1758 a za jejich odstřel lovci lesní úřad vyplatil 45 krejcarů.

280

V lesích na Kravařsku souviselo vymizení této šelmy s postupnou intenzifikací lesního hospodářství a s ní souvisejícím ústupem pralesovitých porostů. Vedle úbytku přirozených stanovišť zasáhla populaci koček divokých také cílená likvidace podporovaná nejen lokálními předpisy pro lesní pojezdné na jednotlivých panstvích, ale rovněž centrálními lesními řády pro země habsburské monarchie.

Felis silvestris

VELKÉ ŠELMY

KOČKA DIVOKÁ

Kočka divoká

Felis silvestris (Schreber, 1777) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Rybí. Jedinec byl zastřelen v honitbě Mysliveckého sdružení Rybí panem Petrem Kelnarem v roce 1953

281

LASICOVITÍ MUSTELIDAE

asicovitÍ jsou drobnější až středně velké šelmy. Vzhledem ke štíhlému a dlouhému tělu mají poměrně krátké nohy. Vytvořily řadu pozemních, stromových i vodních forem. Všechny druhy mají v okolí řitního otvoru pachové žlázy, které produkují ostře páchnoucí sekret. Ten využívají ve vzájemné komunikaci, ve větším množství jej vypouštějí při obraně a odvrácení útoku nepřítele. U nás je největší lasicovitou šelmou jezevec lesní (Meles meles), nejmenší pak lasice kolčava (Mustela nivalis). V zalesněném území se hojně vyskytuje kuna lesní (Martes martes), méně často pak kuna skalní (Martes foina). Ta spíše vyhledává zarostlé skalnaté oblasti. Dříve běžně vyskytujícího se tchoře tmavého (Putorius putorius) potkáme dnes v lese jen ojediněle. Ten byl také pravidelným návštěvníkem vesnic a zemědělských usedlostí. V dnešní překultivované a upravené krajině přichází o přirozené úkryty i zdroje potravy, které nacházel v rozmanité vegetaci podmáčených a vlhkých území. Přitom myslivci i zemědělci přítomnost tchoře vítají, protože přirozeně reguluje početnost drobných hlodavců. Kromě hlodavců loví tchoř tmavý králíky a zajíce, ptáky, ještěrky i hady. Nepohrdne ani ropuchami, které jsou pro mnoho jiných živočichů nepoživatelné. Často usmrtí celý vrh své oběti, ale sežere z něj pouze jedno či dvě zvířata.

Lutra lutra

Vydra říční (Lutra lutra) je vodní lasicovitou šelmou, která je velmi citlivá na čistotu vody. Velké znečišťování vod, nenávist rybářů a rybníkářů v minulém století zapříčinilo výrazný pokles její početnosti. V současné době patří podle naší legislativy mezi 284

silně ohrožené druhy. Dokonalou adaptací na život ve vodním prostředí je umístění smyslových orgánů - zraku, čichu a sluchu v jedné rovině. Vydra je tak schopna zjistit, co se děje nad hladinou, aniž by vystrčila velkou část hlavy. Hydrodynamický tvar jejího těla, hladká srst, blány mezi prsty a široký ocas, který slouží jako velmi dobré kormidlo, jí umožňují být dokonalým plavcem. I když většinu života tráví ve vodě, nemá vydra říční velkou tukovou vrstvu, která by ji chránila před chladem. Izolační vlastnosti tukové vrstvy nahrazuje extrémně hustá srst.

Conrad Gessner CONRAD GESSNER HISTORIAE ANIMALIUM [1551-1558]

V polovině 16. století rozeznával Conrad Gessner dva druhy jezevce. Odvolávaje se na středověké poznatky Alberta Velikého popisoval psího („Hundsdachß ”) a prasečího jezevce („Sawdachß ”). Měli se odlišovat nejen tlapou a drápy, ale rovněž výběrem kořisti. Psí jezevci žrali mršiny, zatímco prasečí jezevci se živili i kořínky nebo hmyzem. Výklad o kunách uvedl Gessner etymologickým rozborem německého pojmenování „ Marder ”, které má být odvozeno od slovesa mordovat či vraždit („morden ” ). Tato skutečnost samozřejmě silně ovlivnila autorovo vnímání této šelmy a zatlačila do pozadí reálné zoologické chování zvířete ve volné krajině. Tchoře doporučil Gessner lovit především v zimě, a to nejen kvůli kvalitnější kožešině, ale i s ohledem na slabší a méně pronikavý zápach.

Ve své příručce varoval rakouský šlechtic Wolf Helmhardt von Hohberg především před psími jezevci, jichž se obávala většina loveckých psů. Byli mnohem silnější, více kousali a pronikavě páchli. Nicméně uvedl rovněž vyprávění francouzského šlechtice Jacquese de Fouilloux, který choval v polovině 16. století ochočeného jezevce. Údajně se choval úplně jako pes. Především během úplňku se jezevci dle Hohberga děsili svého vlastního stínu, nevycházeli do polí a raději sháněli potravu v hustých podrostech, pod ovocnými stromy nebo chodili na žaludy či bukvice („sie fürchten sich im Mondschein für ihren eignen Schatten “).

LASICOVITÍ NA KRAVAŘSKU Lasicovité šelmy se již od středověku lovily převážně kvůli kožešině a jednotlivá panství na Kravařsku nebyla v tomto ohledu výjimkou. Nejstarší doklady o lovu jezevců, kun, tchořů a vyder se však v hospodářských účtech dochovaly až pro období raného novověku. Údaje o výskytu lasicovitých šelem v lesích

LASICOVITÍ

WOLF HELMHARDT VON HOHBERG GEORGICA CURIOSA [1682]

Mustelidae

Adam Lonitzer ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557]

Adam Lonitzer se omezil převážně na využití jednotlivých částí těla či orgánů lasicovtých šelem v lidovém léčitelství nebo k magickým praktikám. Proti závratím doporučoval natírat spánky kuním mozkem. Varoval před pokousáním jezevcem, které mělo být podobně jako vlčí jedovaté a jen těžce se hojilo. Nicméně jeho sádlo doporučoval při bolestech ledvin a popsal rovněž vodu destilovanou z jezevčí krve v době letních veder (tzv. psí dny) využívanou při morových nákazách („Dachsen-Blut-Wasser in Hundstagen destilliert, ist gut für die Pestilentz ”). Kuna skalní Martes foina (Erxleben, 1777)

285

286

či hajní v roce 1685 mzdu 45 krejcarů, za kunu a je zevce 20 krejcarů, a za kolčavu a tchoře pouze 10 krejcarů. Lasicovité šelmy lovili i v klášterních lesích fulnecké augustiniánské kanonie během první polovi ny 18. století. V rámci probíhajícího lovu nebo za zví řata chycená do sítí ( „von dem wüldt so auf der Jagt geschossen oder in die Netz gefangen würdt ” ) vy pláceli za kunu 18 krejcarů a za jezevce ( „Tax ” ) pou ze 3 krejcary. Zvláštní mzdou byly ohodnoceny šelmy ulovené mimo regulérní hon či lov („Schuß Geld extra der Jagt”) a za mrtvou kunu mohl myslivec dostat 30 krejcarů a za tchoře 12 krejcarů.

Mustela nivalis

Lasice kolčava Mustela nivalis ( Linnaeus , 1766 )

hranického panství lze získat studiem půlročních účtů lesního pojezdného („Waldtbereüthers Halbjähriege Reüttung “), kde se od druhé poloviny 17. století na cházela rovněž položka evidující příjmy za prodej ko žešin („Empfang allerhandt Thier heüth “). V druhé polovině 17. století odevzdávali lovci z jednotlivých polesí obvykle lišky a vlky, nicméně v průběhu 18. století se s postupným vyhubením vlků objevují v rejs třících vedle lišek již jen lasicovité šelmy (kuna, tchoř, jezevec). Pohyb lasicovitých šelem zdejšími lesy lze sledovat rovněž díky dochovaným rejstříkům zástřel ného. V roce 1718 zde myslivci lovili kuny („Marder ”), jezevce („Dachsen ”) a tchoře („Iltis ”) za stejnou cenu 30 krejcarů. Na rozdíl od velkých šelem nebyli lasi covití hubeni v tak masové míře a zcela běžně se v okolních lesích vyskytují ještě v 19. století. Např. v Obstwaldu v rámci hrabětického revíru pravidelně lovili vydry, které zasílali majitelům panství do Vídně. Nicméně v červenci roku 1816 si kníže z Ditrichštejna stěžoval hranickému hospodářskému úřadu, že za slané vydry dorazily do Vídně již v rozkladu a museli je vyhodit („Die vom W [ irtschafts] Amte durch den Post Wagen eingesandte Fischottern ist ganz unbrauchbar hieher gekommen und mußte, da sie bereits ganz in Faulniß übergegangen war, ins Wasser geworfen werden ”). Pro kožešiny lovili tyto malé šelmy rovněž v lesích fulneckého panství. Zprávy o jejich výskytu se dochovaly v hospodářské instrukci pro zdejší úřed níky z roku 1685. Myslivci museli lesnímu úřadu vy účtovat a dodat vlčí houně, liščí, kuní, rysí, vydří i bob ří kožešiny („Die Wolffs heüdt, Fuchß, Märtter, Luxen, Odter, vndt Biber Bälckh “), a to podle stanovené ho zástřelného. Za ulovenou vydru dostali myslivci

LASICOVITÍ Rytina z knihy Johanna Täntzera Der Dianen Hohe und Niedere Jagdgeheimniß [1734], kapitola „Von dem Marder" [VKOL]

287

Lasice kolčava – lebka Mustela nivalis (Linnaeus, 1766) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Oderské vrchy, Klokočůvek (skalní výchoz Panna Maria ve skále), vlastní sběr Augustina Daňka. Osteologic󿵓 preparát

Lasice kolčava Mustela nivalis (Linnaeus, 1766) řád: Šelmy (Carnivora). Preparát byl původně součástí sbírek Slezského zemského muzea v Opavě, nyní sbírka Mueza Novojičínska

288

Kuna skalní – lebka Martes foina (Erxleben, 1777) řád: Šelmy (Carnivora), Sbírka Muzea Novojičínska, lokalita: Karlovy Vary, Vlastní sběr Augustina Daňka v roce 1974. Osteologic󿵓 preparát

Mustela putorius (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska

LASICOVITÍ

Tchoř tmavý

Kuna skalní Martes foina (Erxleben, 1777) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska

289

Jezevec lesní

Meles meles (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska Lokalita: neznámá

290

Vydra říční

Lutra lutra (Linnaeus, 1758) řád: Šelmy (Carnivora). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá ►

291

LASICOVITÍ

LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI CETARTIODACTYLA

Sus scrofa 294

APER Conrad Gessner: Historiae animaliumï¸&#x20AC; (1551-1558)

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je naší nejběžnější spárkatou zvěří a nejmenším zástupcem evropských jelenovitých. Díky své velké přizpůsobivosti žije na různých stanovištích, od kulturní obhospodařované krajiny v nížinách až po souvislé lesy v horských oblastech. Nejvíce mu ovšem vyhovuje členitá krajina, kde se střídají menší světlejší lesy s otevřenými plochami. Je poměrně náročný na potravu a citlivý na její změnu. Živí se bylinami, trávou, letorosty a kůrou dřevin či různými zemědělskými plodinami. Většinu času tráví přežvykováním potravy a odpočinkem. V zimním období se jedinci obou pohlaví sdružují do společných stád. Jelen evropský (Cervus elaphus) patří k nejmohutnějším

zástupcům své čeledi, je považován za symbol majestátnosti přírody. Je plachý a žije skrytě v lesních porostech s otevřenými pasekami a loukami. Současné rozšíření jelena evropského je u nás soustředěno převážně do pohraničních hor. Byliny a tráva představují až 80% jelení potravy, doplňuje je lesními plody a letorosty dřevin. V zimním období při vysoké vrstvě sněhové pokrývky loupe kůru jehličnanů. Jelení říje provázená hlasitým troubením a souboji samců trvá od poloviny září do konce října. Daněk evropský (Dama dama) pochází z oblasti Středomoří. U nás se objevil v 15. století, kdy se začal chovat v oborách. Řadí se tak k nejstarším aklimatizovaným druhům lovné zvěře u nás. Do volné přírody daněk ve větší míře pronikal z poškozených obor během 2. světové války. Ve srovnání s ostatní spárkatou zvěří nezpůsobuje závažné škody v lesních ekosystémech. Základem populace je rodinné stádo samic s mláďaty a oddělené skupiny samců. Daňci se v říji ozývají chraplavým rocháním, přetlačují se lopatovitými parohy a obhajují tak své teritorium a výsadní postavení.

LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI

párkatá zvěř je myslivecký název pro volně žijící lovné sudokopytníky. V našich lesích se vyskytuje parohatá zvěř (jelen evropský, srnec obecný, daněk evropský, jelen sika, jelenec běloocasý nebo los evropský), rohatá zvěř (muflon, kamzík horský) a černá zvěř (prase divoké). Spárek je myslivecké pojmenování paznehtu u těchto sudokopytníků. Pazneht je tvrdý rohovitý útvar na konci třetího a čtvrtého prstu, který chrání končetinu před tvrdým povrchem a lépe ji tak uzpůsobuje k pohybu a běhu. Všežravé a krátkonohé prase divoké (Sus scrofa) je výjimkou mezi velkými, dlouhonohými a býložravými sudokopytníky. Hlavní zdroje jeho potravy se nacházejí pod zemským povrchem. Mohutnými špičáky a rypákem vyrývá kořínky, hlízy, larvy hmyzu, drobné hlodavce nebo obojživelníky žijící v listové hrabance. Ideální životní podmínky nachází v listnatých a smíšených lesích, které mu na podzim poskytují oblíbené bukvice a žaludy. Prase divoké vykazuje soumračnou a noční aktivitu, při nedostatku potravy je nuceno být aktivní po celý den. Upřednostňuje teritoria s bahnitými místy s mělkou vodní hladinou. Bahenní koupele jsou důležité při péči o srst a kůži.

Kräuterbuch

ADAM LONITZER

KRÄUTERBUCH [1557] Divoká prasata jsou podle Lonitzera zuřivá, vzteklá a hrubá zvířata vyhledávající divočinu, pustinu a husté lesy. Jejich kůže je drsná a silná. Maso těžké na zažívání. Podle Lonitzera měla divoká prasata poměrně dobrý sluch a velmi ráda poslouchala hudbu. Kančí mozek s krví se užíval proti hadímu jedu. Z téhož důvodu doporučoval rovněž játra naložená ve víně s routou. Mozek divokého kance nebo krev z jeho údu sloužila proti horečnatým vředům řečeným karbunkul. Jeho játra dokázala údajně povzbudit ospalé jedince nazývané Lethargicos. Kančí žluč rozhání strumu.

295

jako v případě divokých prasat, i pojednání o jelenech zakončil Lonitzer jejich využitím v oblasti léčitelství. Jelení krev vařená s olejem a vpravená do těla klystýrem měla sloužit proti bolestem kyčlí a boků. Odvar z jeleního rohu vařeného v octu doporučoval proti bolestem zubů a k léčbě dásní. Prášek z rohoviny měl být ideální k čištění a bělení zubů. Popel z jeleních parohů smíchaný s medem údajně vyháněl červy z těla. Jelení moč pomáhá proti bolestem sleziny a je dobrá proti nadýmání.

JOHANN TÄNTZER

DER DIANEN HOHE UND NIEDERE JAGDGEHEIMNIß [1682-1689] Rytina z knihy Johanna Täntzera Der Dianen hohe und niedere Jagdgeheimniß [1682-1689], kapitola „Von den Hirschen und Wildpreth“ [VKOL] Skvrnité vředy se podle Lonitzera léčily obkladem kančí žluči s bělobou a pryskyřicí. Kančí moč a měchýř, když se předtím vyudily v kouři, byly prostředkem proti bolestem močového měchýře a močovým kamenům u lidí. Při vodnatelnosti pomáhá jeho moč nebo trocha močového měchýře v pití. Doporučuje uchovávat moč divočáka ve sklenici pro tišení bolestí uší a léčbu ušních nemocí. Jeleni se rádi zdržují v hustých a temných lesích. Adam Lonitzer píše o nesmiřitelném nepřátelství mezi jeleny a hady. Kdykoliv najde jelen hadí jámu, nabere si plnou tlamu vody a zaplní ji. Počká, až hadi vyplavou, a ušlape je. Stejně vášnivě podle autora jeleni nenáviděli orly, vlky a psy. Kdykoliv byl jelen poraněn, vyhledával bylinu, v lidovém léčitelství známou jako ohnivý keř. Lonitzer ji nazývá Diptam. Jednalo se o třemdavu bílou (Dictamus albus) z čeledi routovitých. Podobně

296

Saský myslivec a pozdější lovec vlků v dánském Jüttlandu se v jedné z nejpopulárnějších loveckých příruček barokního období věnoval i spárkaté zvěři. Spíše než zoologická zvídavost stojí za jeho zájmem vášeň lovce. A to obzvláště v případě kanců, jelenů a srnců, které museli myslivci pravidelně dodávat do vrchnostenských kuchyní. Právě proto si všímá chování spárkaté zvěře v otevřené krajině. Podle jeho pozorování se jeleni a laně v letním období zdržovali v nejchladnějších částech lesa. Kromě toho se ještě chladili v rybnících a močálech, a to obvykle kolem poledne nebo k večeru. Postřelení či jinak ranění jeleni se ihned oddělili od zdravého stáda a snažili se skrýt. Pokud je vyslídili lovečtí psi, snažilo se zvíře co nejrychleji dostat k vodě a tam se bránit. Podobně se chovalo rovněž ve chvíli, kdy jej napadli vlci. Pokud nenašlo vodní plochu, utíkalo podle Johanna Täntzera i k okrajům vesnic, protože na rozdíl od vlků se lidí tolik neobávalo. Podle jeho zkušeností takto štvaní jeleni běhali lidem schválně naproti, jen aby unikli smečce vlků.

Daněk evropský ♂ a ♀ s mládětem Dama dama (Linnaeus, 1758) řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek. Lokalita: Hukvaldy/obora. Dermoplastický preparát z roku 2007

JELENI, SRNCI A DIVOKÁ PRASATA NA KRAVAŘSKU Spárkatá zvěř patřila k běžně lovené zvěři. Povinností pravidelně odvádět jeleny, srnce a divoká prasata do vrchnostenských kuchyní byli zatíženi myslivci všech panství na Kravařsku. Lov na jelena patřil v řadě panství k jedné z důležitých zkoušek, která vedla od lesního mládence („Forstknecht”) k myslivci jakožto přísežnímu a patronátnímu zaměstnanci vrchnosti. Privilegium lovit jelena patřilo ke společensky distinktivním znakům a často se objevilo i v názvu jeho funkce („Hirschgerechter Jäger”). Společně s vlky a medvědy patřilo na Kravařsku zástřelné za jelena k těm nejvyšším. Podle zástřelného pro lesy hranického panství mohli myslivci působící v Obstwaldu dostat za jelena 1 zlatý 30 krejcarů a za laň o dvacet krejcarů méně. Za srnce 30 krejcarů a za „letošňáka” čili přibližně roční divoké prase 45 krejcarů. V roce 1685 stanovil hejtman fulneckého panství jednotné zástřelné za jeleny, srnce i divoká prasata 1 zlatý 30 krejcarů. V roce 1728 platili v klášterních lesích fulnecké augustiniánské kanonie za jelena 2 zlaté, za divoké prase 1 zlatý 30 krejcarů a za srnce 30 krejcarů. Podle instrukce ze druhé poloviny 18. století měli lesní pojezdní dohlížet na hajné i myslivce, aby nestříleli březí laně ani samice s kolouchy.

Prase︀ divoké – mládě Sus scrofa (Linnaeus, 1758), řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek. Lokalita: Lískovec u Frýdku. Dermoplastický preparát z roku 2010 ► 298

Ilustrace︀ z knihy Wolfa Helmhardta von︀ Hohberg Georgica Curiosa, kapitola „Von den Schwein=Jagten“

LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI

Prase︀ divoké ♀ Sus scrofa (Linnaeus, 1758) řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Sbírka Muzea Novojičínska

299

Daněk evropský ♀ s mládětem Dama dama (Linnaeus, 1758) řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek. Lokalita: Hukvaldy/obora. Dermoplastický preparát z roku 2007

300

LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI

Daněk evropský ♂ Dama dama (Linnaeus, 1758) řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek. Lokalita: Hukvaldy/ obora. Dermoplastický preparát z roku 2009

301

Srnec obecný ♂ s mládětem Capreolus capreolus (Linnaeus, 1758) řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek

302

Srnec obecný ♀ Capreolus capreolus (Linnaeus, 1758 řád: Sudokopytníci (Cetartiodactyla). Zapůjčeno z: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek

LESNÍ SUDOKOPYTNÍCI

303

PLAZI A OBOJŽIVELNÍCI

REPTILIA AMPHIBIA

306

V přirozených i hospodářských lesích se vyskytují vodní a mokřadní biotopy se stojatou a mírně tekoucí vodou, na něž je vázáno rozmnožování a vývoj obojživelníků. Jsou to různé kaluže v nezpevněných lesních cestách, strouhy u cest, pravidelně zaplavované tůňky a rybníčky, ale také třeba nádrže na zasněžování sjezdových tratí. Někteří obojživelníci zůstávají ve vodním prostředí celý rok a přezimují v bahnitém dně. Pro mnoho z nich je pro další existenci důležitý vhodný suchozemský biotop. Takovým jsou například vlhké listnaté a smíšené lesy s bohatým podrostem a s výskytem zastíněných zazemněných vodních plošek – mrtvá ramena vodních toků nebo zanášející se tůňky. K zimo vání na souši obojživelníci vyhledávají hromady klestí, spadlé stromy nebo nory po hlodavcích. Vyhovuje jim proto stav mírného nepořádku a mozaikovitost prostředí. Ještěři jsou skupinou plazů vyhledávající sušší slunná místa s malou vegetační pokryvností. Na okrajích lesů, lesních mýtinách a v remízkách se vyhřívají ještěrky a slepýš křehký. Nepříznivé zimní období přečkávají ve stavu zimní strnulosti, aktivními se stávají v březnu až dubnu. Silně ohrožená ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) má mezi ještěrkami neobvyklou schopnost – rodí živá mláďata. To jí umožňuje

adaptaci k přežití v severních a vysokohorských oblastech. U nás od středních poloh výše postupně nahrazuje ještěrku obecnou (Lacerta agilis). Ještěrky živorodé kladou vajíčka pouze v teplých oblastech, v České republice nebyla vejcorodost prokázána. Slepýš křehký (Anguis fragilis) vypadá na první pohled jako had. Ve skutečnosti se jedná o ještěra, jehož končetiny zakrněly, pohybuje se „trhaným“ pomalejším plazením. Dokáže také jako ostatní ještěři v případě ohrožení provést autotomii, tj. oddělit ocas, což hadi nedokážou. Ve světlých lesích s vlhkými místy a členitějším reliéfem se mohou objevovat užovky. V České republice žijí 4 druhy (užovka obojková, užovka podplamatá, užovka hladká, užovka stromová). Na vodní biotopy je vázána užovka podplamatá (Natrix tessellata) a užovka obojková (Natrix natrix). Užovka hladká (Coronella austriaca) a užovka stromová (Elaphe longissima) dávají přednost sušším biotopům.

Lacertilia

PLAZI A OBOJŽIVELNÍCI

Rytina z knihy Conrada Gessnera Historiae︀ animalium [1551-1558], kapitola „Von︀ dem︀ Molch“ [VKOL]

a území České republiky se vyskytuje 21 druhů obojživelníků a 11 druhů plazů. Všechny naše druhy jsou nějakým způsobem ohroženy. Většina druhů je zařazena mezi zvláště chráněné živočichy, ostatní druhy jsou v Červeném seznamu obratlovců řazeny do kategorií téměř ohrožených a zranitelných druhů živočichů.

Amphibia Reptilia 307

ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557] Své stručné pojednání o obojživelnících zařadil Adam Lonitzer hned za hlodavce. Kapitolu vyhradil žábám, ropuchám, želvám, krokodýlům, scinkům, hadům. Věrný středověkým bestiářům zařadil zde také bazilišky (Basilisc | Basiliscus | Regulus) a mýtická stvoření nazývaná jako Lindwurm. v Lonitzerově podání se jednalo o určitý druh draka (Lindwurm / Drach / Draco). Hadi dle Lonitzera nenáviděli jeleny a zabíjeli lvy. Hadí kůži doporučoval k tišení bolesti uší. V kratičké kapitole zmínil i bájné stvoření řecké mytologie známé jaké Amphisbaena. Plinius připisoval těmto bytostem s hadím tělem a hlavami na obou koncích léčebné vlastnosti. V řečtině byla někdy označována jako „ jdoucí v obou směrech ”, dvouhlavý had nebo „dvousměrník”. Termín Lindwurm je pro draka doložen již od 9. století a pochází ze starohornoněmeckého slova „lintwurm ” a volně přeloženo znamená had. Nicméně zobrazoval se jako drak a mohl mít dvě i více nohou. Křídla neměl žádná nebo jen velmi zakrnělá. Převažující barvou byla černá a na rozdíl od draků nedokázal plivat oheň. Tam, kde se zabydlel, otrávil dle Lonitzera veškerý vzduch. Jeho síla nespočívala v čelistech, ale mohutném ocasu. V případě žab Adam Lonitzer rezignoval na jakékoliv zoologické ambice a tito bezocasí obojživelníci se stali pouze objekty poměrně bizarních a krutých léčitelských úvah. Žabí žluč doporučoval jako ideální prostředek k odčervení. Daleko drastičtější návod se však skrýval pod přípravkem proti padání vlasů. V uzavřeném hrnci doporučoval spálit těla živých žab

308

a použít získaný popel. Žabí popel doporučoval rovněž k zastavení krvácení. Malomocným pomáhalo údajně žabí maso vařené se solí a olejem. Kloktání žabího vývaru zase tišilo bolesti zubů. Nesmyslně krutou byla rovněž výroba či pálení tzv. žabí vody („FröschWasser ”) na svátek sv. Jana Křtitele. Získaná tekutina se měla používat jako pleťová voda, vtírat do obličeje a nechat pozvolna uschnout („Frösche um St. Johannis Baptisten gebrannt, gibt ein gut Wasser zum Gesicht, dasselbige damit gerieben und lassen trocken werden ”). V případě ropuch („Krott | Buffo ”) zanechal Adam Lonitzer i přes svůj zjevný odpor k těmto stvořením krátký text alespoň zdánlivě se blížící přírodovědeckému pozorování. Popsal dva druhy ropuch. První z nich byly velké a nečisté žáby, vyhýbající se vodě. Druhé menší ve vodě žily. Potravou ropuch měla být nejen hlína, červi a nečistoty, ale rovněž včely. Z Lonitzerova popisu je zřejmé, že je striktně odlišoval od žab, ačkoliv shledával celou řadu společných rysů. Upozornil již na vyměšování dráždivého sekretu v případě napadení a na jejich oblibu v požírání šalvěje („essen gern Salbey”).

Historiae animalium CONRAD GESSNER HISTORIAE ANIMALIUM [1551-1558]

Poměrně rozsáhlou kapitolu věnoval Conrad Gessner žábám. Ropuchy popsal jako tvory pohybující se převážně v tmavých, vlhkých a nečistých místech. Zimu

Gessnerův popis ještěrky („von dem grünen Heydox | Egochs | Iltächß ”) se vztahuje ke zcela zelenému zvířeti. Měla si vyhledávat stanoviště převážně na polích, při okrajích cest a u plotů. Gessner zdůraznil jejich náklonnost k lidem i jejich touhu, s jakou vyhledávaly obydlená místa. S oblibou olizovaly místa potřísněná lidskými slinami nebo dětskou močí („lecken auch den jungen Kindern Harn auff ”). Gessner psal o ochočených ještěrkách, které se nechaly hladit a dokonce byly schopny upozornit spícího člověka na hady. Ve chvíli, kdy ještěrka spatřila hada, pobíhala po obličeji tak dlouho, dokud dotyčného nevzbudila. Gessner tuto situaci popsal na příkladu sedláků, kteří po práci usínali obvykle přímo na poli. Nicméně i přes nepochybnou náklonnost k těmto tvorům doporučoval konzumaci ještěrčího masa všem, kteří trpěli bolestmi kyčlí. Žlučí těchto plazů měli sedláci potírat kmeny jabloní a do plodů se nikdy nepustila hniloba ani červi. Při souchotinách doporučoval vařit trup ještěrky zbavený hlavy a končetin ve víně a každé ráno vypít pohár tohoto odvaru.

PLAZI A OBOJŽIVELNÍCI

přečkávaly v zemi a živily se převážně červy, hlínou a nečistotami. Věnoval se rovněž rosničkám.

Kräuterbuch

Ve své knize zvířat popsal švýcarský lékař, botanik a zoolog rovněž chování mloka skvrnitého („von dem Molch | Salamandra ”), kterého řadil do rodu ještěrek. Gessner se doslechl o neodolatelné touze mloků po mléce. Ti dokonce údajně vyhledávali dobytek a čekali, dokud krávy neulehnou.

Ještěrka obecná, Lacerta agilis, (Linnaeus, 1758)

Viperidae Salamandra 309

Zmije obecná

Vipera berus (Linnaeus, 1758) řád: Šupinatí (Squamata). Sbírka Muzea Novojičínska, původně ve sbírce Slezského zemského muzea v Opavě

Ještěrka obecná

Lacerta agilis (Linnaeus, 1758) řád: Šupinatí (Squamata). Sbírka Muzea Novojičínska, původně ve sbírce Slezského zemského muzea v Opavě

310

PLAZI A OBOJŽIVELNÍCI

Skokan hnědý

Rana temporaria (Linnaeus, 1758) řád: Žáby (Anura). Sbírka Muzea Novojičínska, původně ve sbírce Slezského zemského muzea v Opavě

Slepýš křehký

Anguis fragilis (Linnaeus, 1758) řád: Šupinatí (Squamata). Sbírka Muzea Novojičínska, původně ve sbírce Slezského zemského muzea v Opavě

311

HMYZ INSECTA

LYMANTRIA MONACHA Friedrich August Ludwig von︀ Burgsdorf: Versuch einer vollständigen︀ Geschichte︀ vorzüglichen︀ Holzarten (1783)

Lymantria

a území České republiky se vyskytuje přibližně 30 000 druhů hmyzu. Na lesní ekosystémy je vázána bezmála polovina tohoto množství. Třetina druhů hmyzu žijícího v lese jsou fytofágové, během svého vývoje jsou potravně vázáni na rostliny. Fytofágní hmyz patří často mezi potravní specialisty, živí se pouze na jedné rostlině. Žlabatka listová (Cynips quercusfolii) z řádu blanokřídlých tvoří hálky na dubových listech kladením vajíček a vysáváním listových žilek. Lýkožrout smrkový (Ips typographus) je kůrovcovitý brouk, který požíráním přerušuje vodivé svazky v lýku dřeva, a napadený strom tak pomalu odumírá. Housenky bekyně mnišky (Lymantria monacha) způsobují holožíry ve smrkových

314

Formica a borových monokulturách. Účelem žíru hmyzu na rostlinách je nejčastěji výživa larev (housenky, drátovci, housenice, larvy tesaříků, kůrovců a jiných brouků), méně často pak výživa dospělců. Nejlépe pozorovaným hmyzem v lese je sociálně žijící mravenec lesní (Formica rufa) z řádu blanokřídlých, vyskytující se u nás převážně ve smrkových lesích ve středních a vyšších polohách. Společenství hmyzu je pravděpodobně nejdokonalejší forma existence bezobratlých živočichů. Mravenec lesní má ve středoevropských lesích velmi mnoho navzájem si podobných poddruhů. Jeho obydlím je kupovité mraveniště, které se svým blízkým okolím poskytuje trvalé nebo dočasné útočiště mnoha dalším bezobratlým živočichům, z nichž někteří žijí s mravenci v různých vztazích. Mravenec lesní je všežravec, živí se medovicí mšic a červců, mrtvým i živým hmyzem ve všech jeho vývojových stádiích. Mravenčí kolonie čítá až 500 000 jedinců a za sezónu spořádá až 5 miliónů kusů hmyzu.

Důležitou roli při udržení biodiverzity v lese a mimoprodukčních funkcí lesa má hmyz a další bezobratlí žijící na zemském povrchu, tzv. epigeičtí bezobratlí, kteří již tak dobře pozorovatelní nejsou. Půda a listová hrabanka je ovšem nejobydlenější částí lesa, žije v ní mnohem více organismů než ve vegetaci. Mezi nejpočetnější ve středoevropských lesích patří střevlíci, drabčíci, chvostoskoci, roztoči, pavouci a hlístice. Klíčovou roli mají tzv. rozkladači rozmělňující listy hrabanky na kousky, a tak je zpřístupňují dalším, ještě menším živočichům. Mrtvá a odumírající hmota se ovšem nenachází jen v půdě nebo na zemi. V lesním ekosystému mají nezastupitelnou roli také mrtvé stromy, celistvé nebo prohnilé, stojící nebo ležící torza kmenů. Představují životní prostředí a potravu pro vývojová stádia hmyzu a i pro dospělce saproxylofágních druhů brouků. Jsou to zlatohlávci, kovaříci, tesařík obrovský, roháč obecný nebo nosorožík kapucínek. Dutinovým specialistou je páchník hnědý (Osmoderma barnabita). Jeho larvy se živí rozkládajícím se trouchem a i jako dospělec opouští svou dutinu velmi zřídka. Jen velmi málo brouků vázaných na dřeviny, s výjimkou lýkožrouta smrkového, je schopno napadnout a usmrtit zdravý strom. Osidlují a využívají oslabené dřeviny, jako první jsou to kůrovci, za nimi nastupují tesaříci a kovaříci. Důležitou součástí dřevních společenstev jsou paraziti a parazitoidi bezobratlých z čeledi blanokřídlých a dvoukřídlých. Odumřelé stromy využívají také mravenci, vosy, včely a sršně jako prostředí pro stavbu hnízda.

HMYZ

Insecta

ADAM LONITZER KRÄUTERBUCH [1557] Hmyzu vyhradil německý botanik a lékař pouze velmi stručnou část své knihy. Z bohaté říše hmyzu vybral Adam Lonitzer kobylky, mravence, cvrčky, svinky, vši, blechy a blíže neurčené parazity, které znal jako „červy v těle” („Würm im Leib ”). K vyhánění mravenců doporučoval rozetřít síru a sušenou dobromysl (Origanum vulgare) na prášek a směs rozprášit na inkriminovaná místa. Lonitzerův herbář se vedle fytoterapeutického využití rostlin zaměřoval rovněž na destilaci živočišných produktů s ohledem na jejich možné upotřebení v medicíně. Popisuje zde výrobu vody pálené z mravenčích kukel („Omeisen- und ihre Eyer Wasser ”). Do mraveniště vložil hrnec, který přikryl zeleným chvojím a počkal, až do něj mravenci nanosí kukly. Ty potom doporučil destilovat v nádobě zvané alembik, což bylo pradávné destilační zařízení skládající se ze dvou nádob spojených trubkou. Takto destilovanou „ mravenčí ” vodu předepsal všem, kteří ohluchli a chtěli navrátit sluch (před spaním tři až čtyři kapky do uší). S podobnými zájmy přistupoval Adam Lonitzer i k dalším zástupcům hmyzu. Zařadil zde rovněž drobné korýše z čeledi svinkovitých a stínkovitých. Blíže neurčený druh svinky („Esel / Eselwurm ”) kterou současně nazval stínkou („Oniscus”) doporučoval macerovat ve víně. Výluh měl sloužit k léčení žloutenky. V pojednání o blechách („Floh / Pulex ”) se omezil pouze na rady k jejich odpuzení či likvidaci. Tělo se mělo potřít pelyňkem nebo pelyňkovým olejem. Domy doporučoval vykropit odvarem z routy, což blechy minimálně vypuzovalo. Mezi další bizarní způsoby

315

likvidace patřilo používání ježčího sádla nebo kozlí krve. Klacek či kus dřeva potřený sádlem z ježka k sobě údajně bezpečně přitáhnul všechny blechy z domu. Bez zoologických ambicí zůstala rovněž Lonitzerova kapitola popisující kobylky („Heuschreck / Loscuta”). Najdeme pouze jeho zmínku o pálení kobylek a následné okuřování pro všechny, kteří měli potíže s močením. Obzvláště však tuto proceduru doporučoval ženám. V závěru jen odkázal na Pliniův text týkající se ohromných, tři stopy dlouhých kobylek, které antický autor zaznamenal v Indii.

Vztah mezi lesy a hmyzem, především škůdci dřeva, se stal předmětem vážnějšího zájmu až v období vrcholného a pozdního baroka. Hluboko do 18. století si lesní zaměstnanci nedokázali vysvětlit příčiny usychání stromů od vrcholků. Kůrovec či mniška jsou tedy odhaleni a „vstupují” na scénu až během druhé poloviny 18. století. První popis kůrovce se dochoval v guberniálním nařízení z roku 1784. Jako příčinu usychání smrků a jedlí jmenovali zemští úředníci červa žijícího mezi kůrou a dřevem. Jediným řešením bylo okamžité odstranění napadených stromů.

Carabus

CARABUS INTRICATUS Carl von︀ Linné: Systema Naturae [1758]

316

S první vážnou kalamitou, kterou dokázali pojmenovat, se setkali polesní v lesích fulneckého panství. Zde odhalili napadení kůrovcem v roce 1808. Během první poloviny 19. století potom evidujeme další případy. Postup vrchnostenských úředníků můžeme sledovat na případu z Gručovic nedaleko Fulneku. V létě roku 1846 objevil hajný lukaveckého revíru několik set sáhů pokáceného jedlového dřeva napadeného kůrovcem. Dřevo bylo složeno na okraji „velkého vrchnostenského” lesa poblíž Gručovic. 20. srpna

téhož roku nařídil hospodářský úřad fulneckého panství svézt všechno napadené dřevo na otevřené prostranství, co nejdále od lesa. Vesničané klády odkornili a údajně zakopali minimálně dvě stopy hluboko, jámu ucpali jílem a povrch pevně udusali. K hubení mnišky se v lesích doporučovalo pálit ohně nebo vysazovat zde ptáky, jako její přirozené nepřátele. V některých panstvích přistoupili během třicátých let 19. století k cílenému rozmnožování lumků a střevlíků, kteří napadali především housenky dřevokazného hmyzu.

HMYZ

KŮROVEC NA KRAVAŘSKU

Ips typographus

Instalace výstavy „Říše prastará, mocná i zkrocená“, část věnovaná hmyzu.

317

Roháč obecný ♂ ♀ Lucanus cervus (Linnaeus, 1758) řád: Brouci (Coleoptera), roháčovití (Lucinidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

318

Střevlík hajní

Carabus nemoralis (Müller, 1764) řád: Brouci (Coleoptera), střevlíkovití (Carabidae). Sbírka Muzea Novojičínska Lokalita: Palkovické hůr󿵒

HMYZ

Insecta

Tesařík skvrnitý

Leptura maculata (Poda, 1761) řád: Brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Červenáček ohnivý

Pyrochroa coccinea (Linnaeus, 1761), řád: Brouci (Coleoptera), červenáčkovití (Pyrochroidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Střevlík hajní

Carabus nemoralis (Müller, 1764) řád: Brouci (Coleoptera), střevlíkovití (Carabidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Střevlík kožitý

Carabus coriaceus (Linnaeus, 1758) řád: Brouci (Coleoptera), střevlíkovití (Carabidae). Sbírka Muzea Novojičínska Lokalita: neznámá

Tesařík obrovs󿵓

Cerambyx cerdo (Linnaeus, 1758) řád: Brouci (Coleoptera), tesaříkovití (Cerambycidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

319

Lišaj vrbkový

Deilephila elpenor (Linnaeus, 1758), řád: Motýli (Lepidoptera), lišajovití (Sphingidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

Přástevník medvědí

Arctia caja (Linnaeus, 1758) řád: Motýli (Lepidoptera), přástevníkovití (Arctiidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

320

HMYZ

Martináč habrový ♂ Saturnia pavonia (Linnaeus, 1758) řád: Motýli (Lepidoptera), martináčovití (Saturniidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

Lepidoptera

Lišaj borový

Sphinx pinastri (Linnaeus, 1758) řád: Motýli (Lepidoptera), lišajovití (Sphingidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

321

Chrobák jarní (chrobák hlad󿵓) Trypocopris vernalis (Linnaeus, 1758), řád: Brouci (Coleoptera), chrobákovití (Geotrupidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Páchník hnědý

Osmoderma barnabita ( Motschuls󿵒, 1845), řád: Brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabeidae). Sbírka Muzea Novojičínska

322

Drabčík

Ontholestes tesselatus (Geoﬀroy, 1785), řád: Brouci (Coleoptera), drabčíkovití (Staphylinidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

HMYZ

Hrobařík malý

Nicrophorus vespilloides (Herbst, 1784), řád: Brouci (Coleoptera), mrchožroutovití (Silphidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Chroust maďalový

Melolontha hippocastani (Fabricius, 1801), řád: Brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabeidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

Mrchožrout rudoprsý

Oiceoptoma thoracica (Linnaeus, 1758), řád: Brouci (Coleoptera), mrchožroutovití (Silphidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: Palkovické hůr󿵒

Zlatohlávek zlatý

Cetonia aurata (Linnaeus, 1758), řád: Brouci (Coleoptera), vrubounovití (Scarabeidae). Sbírka Muzea Novojičínska. Lokalita: neznámá

323

STARÃ&#x2030; TISKY

STARÉ TISKY

WOLF HELMHARDT VON HOHBERG Georgica Curiosa Aucta. Oder: Des auf alle in Teutschland übliche Land= und Haus=Wirthschafften gerichteten / hin und wieder mit vielen untermengten raren Erfindungen und Experimenten versehen, auch einer mercklichen Anzahl Kupffer weiter vermehr und gezierten Adelichen Land= und Feld=Lebens. Anderer Theil / In dessen Sechs Büchern gehandelt und beschrieben wird / Wie die Bau=Gründe und fruchtbaren Felder auf das nützlichste und ersprießlichste anzurichten; wie sowol die Gestütterey / Abricht= und Wartung der Pferde, als auch in den Meyerhöfen groß und klein Vieh zu erziehen / zu warten und in Nutzung bringen. Ferner: Wie der Wiesewachs zu bestellen, die Bienen und Seiden=Würme mit gutem Genuß zu halten; allerey schöne Wasser=Lüst von Bronn=Werck, Cisternen / Wasser=Künsten und Canalen /auch aus Flüssen, Seen, Teichen / Bächen und Fischereyen zu geniessen. Endlich Wie das Gehültze mit trefflicher Nutzung anzurichten, zu pflantzen / zu hayden, und zu vermehren / auch aller Arten Weid-Werck mit grossem und kleinen Wildpret / Wald= und Feld=Geflügel zu treiben. Zum Beschluß sind auch zwey Kunst-Büchlein für den Haus-Vatter und Haus-Mutter beygefügt / und bey diesen fünfften Druck allenthaben an vielen Orten vermehrt und gebessert worden.

NÜRNBERG (Martin Endters) 1716 Zapůjčeno z: Národní muzeum (Praha) Literatura: Brunner 1949; Hoffmann 1959. Autorem rozsáhlé encyklopedické příručky řazené mezi zástupce tzv. Hausvaterliteratur byl rakouský šlechtic Wolf Helmhardt von Hohberg (1612–1688). Kniha detailně zpřístupňuje jednotlivé aspekty každodenního života na šlechtickém velkostatku v 17. století a ve dvou dílech dále členěných do dvanácti knih předkládá autor ideální obraz raně novověkého hospodáře v prostředí tehdejšího venkova. První díl („Haus und Garten“) se věnuje samotnému postavení hospodáře v kontextu tehdejší rodiny a definuje genderové vztahy i jeho povinnosti a morální odpovědnost za jednotlivé členy společenství. Normativní text si všímá nejen

325

ekonomické produkce, ale rovněž výchovy dětí, vztahu k starším a nemocným či dohledu nad náboženským životem členů rodiny i sloužících čeledínů, pacholků nebo podruhů a představuje tak dům jakožto základní sociální jednotku předmoderní společnosti. S ohledem na vztah k lesům v kontextu tehdejšího hospodaření je důležitá až druhá část díla („Feld, Vieh, Wald und Jagd“) zaměřená mimo jiné na polní práce nebo chov dobytka. Lesům je určena dvanáctá kniha („Holtz und Weidwerck“) rozdělená na lesní hospodaření a lovectví. Jednotlivé podkapitoly popisují podmínky pro pastvu v lesích, těžbu dřeva, vyměřování lesních hranic, stručnou charakteristiku jednotlivých druhů stromů včetně divoce rostoucích ovocných stromů („Von den wilden Holtz-Obstbäumen“). Nepoměrně větší část textu však nahrazuje spíše loveckou příručku a popisuje vzhled i chování jednotlivých zvířat včetně způsobů jejich lovu. V rozsáhlém úvodu popisuje autor výběr vhodných loveckých psů („Von den Jagd=Hunden /und deren Unterscheid“) a nevyhýbá se ani popisu stavby vlčích jam, vlčích zahrad, konstrukci různých typů pastí či výrobě sítí a tenat.

JOHANN TÄNTZER Der DIANEN Hohe und Niedere Jagd=Geheimnisse, Darinnen die gantze Jagd=Wissenschafft ausführlich zu befinden: Mit grosser Arbeit inventiret und beschrieben von Johann Täntzern, hiernächst ist Als ein neuer und besonderer Theil mit beygefüget Der Edle Hirsch=gerechte Jäger kurtz, doch gründlich verfertiget von Johann Wilhelm von Pärson, Ihro Röm. 326

Kayserl. Majestät Ober=Forst=Meister zu Podiebrat in Königreich Böhmen.

LEIPZIG (Weidmannischen Buch Laden) 1734 Zapůjčeno z: Národní muzeum (Praha) Literatura: Lindner 1964, s. 84-85

Kniha saského myslivce Johanna Täntzera představuje jednu z nejpopulárnějších a nejvlivnějších barokních loveckých příruček. První díl jeho díla Dianino tajemství lovu na vysokou a drobnou zvěř vyšel roku 1682 v Kodani a druhý svazek jej následoval jen o pár let později (1686). Täntzer zde mohl zúročit rovněž své zkušenosti z pobytu v Dánsku, kde se v letech 1677–1678 živil na Jutském poloostrově lovem vlků. Platil jej dánský královský dvůr a podle dochované smlouvy měl kromě palivového dříví a platu

HANS FRIEDRICH FLEMMING Der vollkommene Teutsche Jäger Darinnen Die Erde, Gebürge, Kräuter und Bäume, Wälder, Eigenschaft der wilden Thiere und Vogel, So wohl Historice, als Physice, und Anatomice: Dann auch die behörigen Groß- und kleinen Hunde, und der völlige Jagd-Zeug; Letzlich aber Die hohe und

niedere Jagd-Wissenschaft Nebst einem Jmmerwährenden Jäger-Calender Mit vielen darzu gehörigen, und nach dem Leben gezeichneten Kupffern, Vorgestellet, colligiret und beschrieben.

STARÉ TISKY

za ulovené šelmy k dispozici základnu na loveckém dvorci ve Skanderborgu. Na rozdíl od raných zoologických příruček 16. a 17. století překvapí Täntzerova příručka absencí citací ze starší antické či středověké literatury, což však autor nahrazuje popisem založeným na vlastním pozorování zvěře ve volné přírodě. Kniha je tak bezprostředním odrazem zkušeností a myšlení barokního lovce. Předkládaný exemplář představuje třetí vydání, které pro poměry v českých, moravských i slezských lesích upravil roku 1734 vrchní lesmistr v Poděbradech Johann Wilhelm Pärson. Kniha, která vyšla v Lipsku, obsahuje rovněž vlastní Pärsonův spis věnovaný tzv. jelenářům („hirschgerechte Jäger“), tedy myslivcům oprávněným lovit vysokou zvěř. V prvním díle pojednal Täntzer o úpravě lesů pro lovecké účely a následovaly kapitoly věnované popisu chování jednotlivých zvířat. Druhý svazek autor vyhradil způsobu lovu na nízkou i vysokou zvěř včetně stavby pastí, výroby sítí, tenat či transportních beden pro mědvědy, vlky, rysy, diočáky, lišky a menší lasicovité šelmy („Von einem Bären=Kasten“; „Von doppelten Sau=Wolffs=Luchs= und Dachs=Kasten“) nebo kleští a vidlí pro odchyt živých zvířat.

LEIPZIG (Johann Christian Martini) 1749 Zapůjčeno z: Národní muzeum (Praha) Literatura: Bernhardt 1872, s. 254-257. Spis Hanse Friedricha Flemminga představuje kompilaci úvah věnovaných pěstování i honební úpravě lesů a loveckého manuálu, která svou tematickou šíří připomíná knihy z oblasti tzv. Hausvaterliteratur. Jeho pojednání se dotýká mineralogie, geologie, botaniky a zoologie doplněné o encyklopedické údaje 327

z lesnictví. Dílo je rozděleno do pěti knih, z nichž první pojednává o pěstování hospodářských polních plodin včetně popisu stromů i bylin vyskytujících se v lesním prostředí. I s dodatkem věnovaným horám („von dem Gebürge“) má tato první část shromažďovat informace „o zemi“ („Erster Theil handelt von der Erden“). Druhý díl věnovaný divokým zvířatům („Der Andere Theil handelt von denen wilden Thieren“) se kromě běžné fauny barokních středoevropských lesů zabývá rovněž anatomií tygra, lva či papouška. Třetí kniha předkládá charakteristiku loveckých psů („Dritter Theil handelt von denen Hunden“) a kromě výčtu jednotlivých plemen publikuje rovněž zvěrolékařské postupy včetně návodů na odčervování psů („Ein Recept, dem Hunde die Würmer im Leib zu vertreiben“) či receptů na výrobu mastí proti prašivině („Eine gute Salbe die Raude zu vertreiben“). Čtvrtý oddíl připsaný pastím popisuje rozličné druhy plachet, vozů, zradidel isítí na divočáky, jeleny, srnce nebo vlky a v poslední části pojednal autor o dobových způsobech lovu i honu na nízkou i vysokou zvěř včetně parforsního honu nebo sokolnictví.

ADAM LONITZER Herrn Adami Loniceri, der Artzney Doctoris, und weyland Ordinarii Primarii Physici zu Franckfurt am Mayn / Vollständiges Kräuterbuch, Und Künstliche Conterfeyungen der Bäumen, Stauden, Hecken, Kräutern, Geträyde, Gewürtzen, a. mit eigentlicher Beschreibung deroselben Namen in TeutschGriechisch- Lateinisch-Frantzösisch- Italiänisch- und 328

Hispanischer Sprache, wie auch deren Gestalt, natürlicher Krafft und Würckung; samt außführlichem Bericht von der Kunst zu destilliren, Wie auch Bauung der Gärten, und Pflantzung der Bäumen; Ingleichen von den fürnehmsten Thieren der Erden, Vögeln, Fischen und Gewürmen; Und dann auch von Metallen, Ertz, Edelgesteinen, Gummi und gestandenen Säfften; Allen Aertzten, WundAertzten, Apotheckern, Gärtnern, Hauß-Vätern, krancken und presthafften Personen in Stadt und Land höchst-nützlich und dienlich / Ehedem von Herrn Petro Uffenbachio, Med. Doct. und Physico Ordin. in Franckfurt am Mayn, auf das fleissigste übersehen, an vielen Orthen vermehrt, in acht sonderbahre Theile unterschieden, und mit drey vollkommenen Registern versehen.

ULM (Daniel Bartholomäus) 1737 Zapůjčeno z: Vědecká knihovna v Olomouci Literatura: nepublikováno Herbáře z období pozdního středověku a počátečních fází raného novověku věnují vedle bylin velkou pozornost rovněž zvířatům a možnému využití zvířecích produktů v lékařství a lidové medicíně. Charakteristickým produktem své doby byl spis německého matematika a doktora medicíny Adama Lonitzera. Jeho Kräuter Buch undkünstliche Conter feyungen sammt der Kunst zu Destillieren se vedle využití bylin v oblasti fytoterapie, s obzvláštním důrazem na destilaci, věnuje rovněž získávání léčiv živočišného původu. Samotnému popisu jednotlivých zvířat předchází kapitoly věnované tělním tekutinám, z nichž se vedle krve, žluči a mléka Lonitzer zamýšlí rovněž nad využitím zvířecí moči. V odděleném textu doporučuje také zpracování výkalů některých zvířat, mezi nimiž vyzdvihuje exkrementy psů, vlků, ovcí a holubů. Ačkoliv se snaží svým popisem zvířecích vlastností co nejvíce přiblížit realitě a odklání se od obecné tradice bestiářů zaměřených výlučně na křesťanská podobenství a moralistní naučení, jeho závislost na středověkých představách a imaginaci je zde stále velmi silná. Šelmy od medvěda až po kunu jsou v jeho podání většinou tvory „strašlivými, zákeřnými, zlodějskými a zavilými” a jejich povaha je zde dána spíše kulturně historickým kontextem či středověkou literární tradicí než reálnými zoologickými vlastnostmi. Jeho vnímání zvířecí říše je i přes veškerou snahu o analytický přístup stále pevně ukotveno v minulosti, což dokazuje i jeho popis mýtických či bájných tvorů (gryf, bazilišek, fénix, lindwurm). Přesto patřila

Lonitzerova kniha od druhé poloviny 16. století k oblíbeným herbářům a o jejím využívání svědčí častá reedice v 17. a 18. století. Není vyloučeno, že se některé z výtisků herbáře Adama Lonitzera nacházely rovněž v knihovnách hospodářského úřadu novojičínského, oderského, fulneckého nebo bíloveckého panství.

STARÉ TISKY

CONRAD GESSNER Thierbuch, das ist, außführliche beschreibung, vnd lebendige, ja auch eigentliche Contrafactur vnd Abmahlung aller Vierfüssigen thieren, so auff der Erden vnd in Wassern wohnen . Sampt derselben Nutzbarkeit vnd güte /sowol in essen speiß vnd Küchen / als in der Artzney vnd Apotcken. Allen Aerzten / Weydleuthen / Köchen / ja auch den künstlichen Mählern sehr dienstlich vnd nothürfftig. Durch den weitberümpten Herrn Doctor Conrad Gesner in Latein erstmals beschrieben ; Hernach aber von Herrn Conrad Forer der Artzney D. ins Teutsch gebracht, jetzt aber an vielen Orthen gebessert.

HEIDELBERG (Johann Lancellot) 1606 Zapůjčeno z: Vědecká knihovna v Olomouci Literatura: Enenkel 2007, s. 38-60. Jeden z prvních Gessnerových překladů z pera lékaře Conrada Forera vyšel v roce 1606 v Heidelbergu a jedná se o německou verzi jeho díla Historia animalium, která vycházela v latinské mutaci v letech 329

1551–1558. Gessnerův odklon od taxonomie motivovaný snahou zpřístupnit příručku co nejširšímu okruhu laických čtenářů je na rozdíl od jeho kolegy Edwarda Wottona příkladem deklasifikace, ovšem nikoli bezúčelné. Na první pohled chaotické alfabetické pořadí v sobě skrývalo mnohem komplexnější přístup a především praktičnost při používání knihy. Konrád Gessner byl nejen zoologem, lékařem, učitelem řečtiny a vyznavačem Aristotelova přírodopisného odkazu. Tento švýcarský humanista byl rovněž oddaným stoupencem reformačního hnutí a zoologie pro něj nebyla pouze jednou ze specializovaných věd, nýbrž pevnou součástí přírodopisu. Právě nauka o přírodě představovala u protestantského učence nezbytnou výbavu ke skutečnému poznání Boha a Gessner jako teolog zařadil při výuce protestantské šlechty zoologii mezi stavební kameny svého pedagogického systému. Rekonstrukce vlčího obrazu v Gessnerově díle se tak musí podřídit zoologickému diskurzu, čerpajícímu z antropocentrického pohledu na zvířecí říši. Možnosti využití zvířat pro každodenní i mimořádné lidské potřeby hodnotí jejich užitečnost z hlediska léčitelství, farmacie, potravy, oděvů nebo magických či amuletických představ. Gessner zahajuje v souladu se svým filologickým vzděláním svůj výklad soupisem všech dostupných jazykových variant (A) a samotnému popisu zvířete se věnuje až v kapitole (B). Autorova podrobná deskripce je v podstatě morfologickou metodou, která se systematicky věnuje jednotlivým částem zvířecího těla od hlavy až po ocas. Na ni navazuje fyziologie (C), tedy rozbor tělesných funkcí a s nimi související biologie chování zvířete a jeho nejčastějších nemocí. Kapitola (D) se zabývá jeho povahou a do velké míry se blíží zvířecí

330

psychologii. Ve druhé polovině (E-G) se Gessner věnuje výlučně užitku, který mohou jednotlivá zvířata soudobé civilizaci přinést. Zahrnuje zde pojednání o lovu či odchytu, krocení a domestikaci, chovu a veterinární medicíně, ale rovněž léčitelství nebo farmacii. Gessnerův humanistický model, opírající se o tvrdý antropocentrismus, se tak zajímá o zvířata jako o produkt a v mnohém se tak odlišuje od moderního zoologického diskurzu, jehož předmětem je často „bezúčelný“ výzkum „neužitečných“ zvířat.

331

STARÃ&#x2030; TISKY

PRAMENY A LITERATURA

EDICE CDB Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, I.-II. (805–1230), ed. Gustav Friedrich, Praha 1907–1912; III/1 (1231–1238) ed. Gustav Friedrich, Praha 1942; III/2 (1238–1240), ed. Gustav Friedrich – Zdeněk Kristen, Praha 1962. CDM Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, I. (396–1199), ed. Antonín Boček, Olomouc 1836; II. (1200–1240), ed. Antonín Boček, Olomouc 1839; III. (1241–1267), ed. Antonín Boček, Olomouc 1841; IV. (1268–1293), ed. Antonín Boček, Olomouc 1845; V. (1294–1306), ed. Josef Chytil, Brno 1850. RBM Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, I– IV. Annorum 600–1346, ed. Karel Jaromír Erben, Praha 1855–1892; V/1. Annorum 1346–1348, ed. Jiři Spěváček, Praha 1957; V/2. Annorum 1346– 1350, ed. Blažena Rynešová, Praha 1960. Hérodotos z Halikarnássu, Dějiny. Překlad: Jaroslava Šonková. Praha 2005. Publius Ovidius Naso, Proměny, Ferdinand Stiebitz (ed.), Praha 1958. Titus Niger Petronius, Satirikon. Karel Hrdina (ed.). Praha: Svoboda, 1971. Titus Maccius Plautus, Plautus. Amfitrion a jiné komedie. Svatava Matoušková (ed.). Praha1978. Publius Cornelius Tacitus,Germania a Historie ve výboru. Rudolf Neuhöfer (ed.). Praha 1928. Gerard z Walesu. Dějny a místopis Irska. Daniel Samek (ed.). Překlad: Petr Šourek. Praha 1998.

ARCHIVNÍ PRAMENY Moravský zemský archiv v Brně

Moravskoslezské gubernium (B1) inv. č. 4048, sign. W88, karton č. 2168: vlčí jámy na Moravě (1693); inv. č. 606, sign. B 147, karton č. 94: dolování stříbra a olova na fulneckém panství (1749–1753). Dominikální fase (D3) sign. 213: dominikální fase pro panství Fulnek (1750). Vceňovací operáty (D8) inv. č. 589, karton č. 233: Hrabětice (1844–1848). Rodinný archiv Ditrichštejnů (G 140) inv. č. 979, sign. 198, karton č. 299: urbariální popis panství Hranice a Helfštýn (1655).

Státní okresní archiv v Novém Jičíně

Archiv města Odry inv. č. 8a, sign. X: Jan Tomáš ze Zvole osvobozuje oderské poddané od povinnosti lovu na vlky (1584);inv. č. 50, sign. 21: urbář města Oder (1773).

Zemský archiv v Opavě

Augustiniáni kanovníci Fulnek inv. č. 160: urbář panství fulneckých augustiniánů; inv.č. 161: urbář obce Lukavec (1770). Karolinský katastr slezský inv. č. 64: vrchnostenská přiznání zdanitelného majetku pro panství Odry (1722–1725). Urbariální komise slezská inv. č. 1223, sign. 35/1: vrchnostenský urbář statku fulneckého probošství (1768); inv. č. 1237, sign. 37-39: urbář dominikalistů všech vsí oderského panství (1771); inv. č. 1381, sign. 107-110: vrchnostenský bíloveckého panství (1768). Vs Bílovec inv. č. 5, sign. 137: výtah z urbáře bíloveckého panství (1606); inv. č. 6: urbář panství Bílovec (1696); inv. č. 9: výtah z urbáře bíloveckého panství (1768);inv. č. 226, karton 10: spor mezi bíloveckým panstvím a městem Opavou o lesy mezi Hrabstvím a Skřípovem(1699–1771); inv. č. 322, karton 25: krádeže dřeva z lesů bíloveckého panství (1787–1788); inv. č. 541, karton 50: koncept k podkladům pro lesní elaborát (1804); inv. č. 574, karton 79: lesní hospodářství a různé záležitosti týkající se lesa (škůdci, pytláctví 1808–1836); inv. č. 983, karton 236: provozní účty a výkazy lesního úřadu (1728–1918).

Vs Fulnek inv.č. 1: deník Jana Františka Bruntálského z Vrbna (1655–1656);inv. č. 6: urbář fulneckého panství (1628); inv. č. 1937, sign. III, karton 12: záležitosti zaměstnanců, úředníků velkostatku, instrukce a předpisy (1685–1807); inv. č. 1947, karton 46: lesní záležitosti, pronájmy honiteb, stav lesa na fulneckém panství v roce 1843 (1811–1843); inv. č. 1992, karton 306: revize lesů (1863); inv. č. 1951, karton 65: spor o Dívinu (zakázaný les) mezi Fulnekem a Odrami (1733–1761); inv. č. 1952, sign. XVIII 7, karton 66: dolování na stříbronosný leštěnec olovnatý u Pohoře a spory panství s horníky (1747–1797). Vs Kunín inv. č. 65, sign. I/2, karton: instrukce pro vrchnostenské úředníky ohledně správy statku (1761). Vs Nový Jičín inv. č. 2784, sign. XII A: záležitosti jednotlivých správ polesí (1777 – 1820); inv. č. 2785, sign. XII A: záležitosti jednotlivých správ polesí (1821 – 1826); inv. č. 2785, sign. XII B: záležitosti lesního úřadu všeobecně (1758 – 1826); inv. č. 2786, sign. XII B: plán lesního hospodářství (1791); inv. č. 2786, sign. XII B: stav lesů (1778 -1794); inv. č. 2786, sign. XII B: lesní fase (1780 – 1799); inv. č. 2786, sign. XII B: spojená relace úřadu obročního, sirotčího a lesního (1771–1779); inv. č. 2787, sign. XII C: raporty a výkazy lesního úřadu (1770–1805); inv. č. 2795, sign. XII: účty lesního úřadu (1746 –1903); inv. č. 3316, sign. XLIV D: spor panství Valašského Meziříčí s panstvím Starý Jičín o hranice lesa Domorac u Hodslavic (1658). Vs Odry inv. č. 9: urbář panství Odry (1683); Urbář obce Kamenka (1773).

Zemský archiv v Opavě (pobočka Olomouc)

Metropolitní kapitula Olomouc inv.č. 5330, sign. M41/1: urbář lenního statku Nová Horka (1628). Ústřední ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž inv.č. 9680, sign. E31/4-1, karton č. 1239: vlci v lesích hukvaldského panství (1815–1821). Vs Hranice inv.č. 2: urbář panství Hranice (1569); inv.č. 3: urbář panství Hranice (1683); inv.č. 339, sign. 1, karton č. 1-2: pěstování lesa, lesní řády (1663– 1836); inv.č. 3802, karton č. 765: čtvrtletní účty lesního úřadu (1675); inv.č. 495, karton č. 144: honební právo, odstřel zvěře a zasílání do Vídně (1675–1837); inv.č. 680, karton č. 203: vyúčtování odstřelu jelenů (1809– 1827); inv.č. 1099, karton 237: směrnice pro odstřel škodné v lesích (1822).

333

STARÉ TISKY Carlowitz 1713 Hans Carl von Carlowitz: Sylvicultura Oeconomica, oder haußwirthliche Nachricht und Naturmäßige Anweisung zur Wilden Baum-Zucht, nebst Gründlicher Darstellung, wie zuförderst durch Göttliches Benedeyen dem allenthalben und insgemein einreissenden Grossen Holtz-Mangel, vermittelst Säe-Pflantz- und Versetzung vielerhand Bäume zu prospicieren, auch also durch Anflug und Wiederwachs des so wohl guten und schleunig anwachsend, als anderen gewüchsig und nützlichen Holtzes, ganz öde und abgetriebene HoltzLändereyen, Plätze und Orte wiederum Holzreich, nütz und brauchbar zu machen; Bevorab von Saam-Bäumen und wie der wilde Baum-Saamen zu sammeln, der Grund und Boden zum Säen zuzurichten, solche Saat zu bewerckstelligen, auch der junge Anflug und Wiederwachs zu beachten. Daneben das sogenannte lebendige, oder Schlag-an Ober- und UnterHolz auffzubringen und zu vermehren, welchen beygefügt die Arten des Tangel- und Laub Holzes, thels deren Eigenschafften und was besagtes Holtz für Saamen trage, auch wie man mit frembden Baum-Gewächsen sich zu verhalten, ferner wie das Holz zu fällen, zu verkohlen, zu äschern und sonst zu nutzen. Alles zu nothdürfftiger Versorgung des Hauß-BauBrau-Berg- und Schmeltz-Wesens, und wie eine immerwährende HoltzNutzung, Land und Leuten, auch jedem Hauß-Wirthe zu unschätzbaren großen Auffnehmen, pfleglich und füglich zu erzielen und einzuführen, worbey zugleich eine gründliche Nachricht von den in Churfl. Sächß. Landen Gefundenen Turff Dessen Natürliche Beschaffenheit, grossen Nutzen, Gebrauch und nützlichen Verkohlung Aus Liebe zu Beförderung des algemeinen Bestens beschrieben von Hans Carl von Carlowitz, königl. Pol. und Churf. Sächs. Cammer-Rath und Ober Berg Hauptmann. Leipzig 1713. Helmhard von Hohberg 1716 Wolf Helmhardt von Hohberg: Georgica Curiosa Aucta. Oder: Des auf alle in Teutschland übliche Land= und Haus=Wirthschafften gerichteten / hin und wieder mit vielen untermengten raren Erfindungen und Experimenten versehen, auch einer mercklichen Anzahl Kupffer weiter vermehr und gezierten Adelichen Land= und Feld=Lebens. Anderer Theil / In dessen Sechs Büchern gehandelt und beschrieben wird / Wie die Bau=Gründe und fruchtbaren Felder auf das nützlichste und ersprießlichste anzurichten; wie sowol die Gestütterey / Abricht= und Wartung der Pferde, als auch in den Meyerhöfen groß und klein Vieh zu erziehen / zu warten und in Nutzung bringen. Ferner: Wie der Wiesewachs zu bestellen, die Bienen und Seiden=Würme mit gutem

334

Genuß zu halten; allerey schöne Wasser=Lüst von Bronn=Werck, Cisternen / Wasser=Künsten und Canalen / auch aus Flüssen, Seen, Teichen / Bächen und Fischereyen zu geniessen. Endlich Wie das Gehültze mit trefflicher Nutzung anzurichten, zu pflantzen / zu hayden, und zu vermehren / auch aller Arten Weid-Werck mit grossem und kleinen Wildpret / Wald= und Feld=Geflügel zu treiben. Zum Beschluß sind auch zwey Kunst-Büchlein für den Haus-Vatter und Haus-Mutter beygefügt / und bey diesen fünfften Druck allenthaben an vielen Orten vermehrt und gebessert worden. Nürnberg 1716. Täntzer 1734 Johann Täntzer: Der DIANEN Hohe und Niedere Jagd=Geheimnisse, Darinnen die gantze Jagd=Wissenschafft ausführlich zu befinden: Mit grosser Arbeit inventiret und beschrieben von Johann Täntzern, hiernächst ist Als ein neuer und besonderer Theil mit beygefüget Der Edle Hirsch=gerechte Jäger kurtz, doch gründlich verfertiget von Johann Wilhelm von Pärson, Ihro Röm. Kayserl. Majestät Ober=Forst=Meister zu Podiebrat in Königreich Böhmen. Flemming 1749 Hans Friedrich Flemming: Der vollkommene Teutsche Jäger Darinnen Die Erde, Gebürge, Kräuter und Bäume, Wälder, Eigenschaft der wilden Thiere und Vogel, So wohl Historice, als Physice, und Anatomice: Dann auch die behörigen Groß- und kleinen Hunde, und der völlige JagdZeug; Letzlich aber Die hohe und niedere Jagd-Wissenschaft Nebst einem Jmmer-währenden Jäger-Calender Mit vielen darzu gehörigen, und nach dem Leben gezeichneten Kupffern, Vorgestellet, colligiret und beschrieben. Leipzig 1749. Gessner 1606 Conrad Gessner: Thierbuch, das ist, außführliche beschreibung, vnd lebendige, ja auch eigentliche Contrafactur vnd Abmahlung aller Vierfüssigen thieren, so auff der Erden vnd in Wassern wohnen . Sampt derselben Nutzbarkeit vnd güte /sowol in essen speiß vnd Küchen / als in der Artzney vnd Apotcken. Allen Aerzten / Weydleuthen / Köchen / ja auch den künstlichen Mählern sehr dienstlich vnd nothürfftig. Durch den weitberümpten Herrn Doctor Conrad Gesner in Latein erstmals beschrieben ; Hernach aber von Herrn Conrad Forer der Artzney D. ins Teutsch gebracht, jetzt aber an vielen Orthen gebessert. Schneider 1776 OPPIANI POETAE CILICIS DE VENATIONE LIBRI IV. ET DE PISCATIONE LIBRI V. CUM PARAPHRASI GRAECA LIBRORUM DE AUCUPIO. GRAECE ET LATINE CURAVIT JOHANN GOTTLOB SCHNEIDER. ARGENTORATI MDCCLXXVI. Thierbuch Alberti Magni 1545 Thierbuch Alberti Magni: Von Art Natur und Eygenschafft der Thierer, Als nemlich Von Vierfüsigen, Vögeln, Fyschen, Schlangen oder kriechenden Thieren, Und vonden kleinen gewürmen die man Insecta nennet ; Mit ihren Contrafactur Figuren ; Hierinn findestu auch viel Artznei krancker Roß und

LITERATURA

anders haußvieheß Auch wider die schedliche gifft der Schlangen und anderer gewürme / Durch Waltherum Ryff verteutscht. Frankfurt 1545 Clamorgan 1567 Johannsen vonn Clamorgan:Wolffsjagt. Inn welcher begrieffen vnd darthon ist / deß Wolffs Natur vnd Eygenschafft / wie der Leid / Jag vnd Hetzhundt auff jn gearbeitet / er geludert / geschliichtet / angeayst / an ein gewiß ort eingethon / Wolff / vnd Wölffin an fart vnd gefert voneinander erkennt / die Vorsuch angestellt / bestettet / Parforce / vnd der kein Hund hat / durch Zeug / Garn / Gruben / Fallen / oder andere Instrumenten gefangen vnd erlegt werden soll. Strasburg 1567. Mederer 1793 Johann Nepomuk Mederer: LEGES BAIUUARIORUM oder Gesetzbuch der Baiuuarier, nach einer uralten Handschrift der kurfürstl. UniversitätsBibliothek zu Ingolstadt ins Teutsche übersetzt, mit Anmerkungen erläutert, mit fünff anderen Codd. MStis verglichen, mit einer historische Enileitung begleitet. Ingolstadt 1793. Pärson 1734 Johann Wilhelm Pärson:Der edle Hirsch=gerechte Jäger kurtz, doch gründich verfertiget von Johann Wilhelm Pärson, ihro Röm. Kayserl. Majestät Ober=Forst=Meister zu Podiebrat in Königreich Böhmen. Leipzig 1734. Heppe 1783 Johann Christoph Heppe: Die Jagdlust oder die hohe und niedere Jagd nach allen ihre Verschiedenheiten in drey Theilen gründlich beschrieben und mit nöthigen Kupfern erläutert von Johann Christoph Heppe der Weltweisheit, Naturkunde und Oekonomie beflissenen. Nürnberg 1783. Döbel 1786 Heinrich Wilhelm Döbel:Neueröffnete Jägerpraktik, oder der wohlgeübte und erfahrne Jäger, worinn eine vollständige Anweisung zur ganzen hohen und niedern Jagdwissenschaft enthalten ist, alles aus vieljährigen eigenen Erfahrung gründlich und deutlich beschrieben. Vierte verbesserte in Forstsachen und mit dem linneischen Bennenungen der Thiere und Holtzung vermehrte Auflage. Wien 1786. Lexicon 1767 Anonym: Wald=Forst= und Jägerey LEXICON darinnen nicht nur allein alle Jägerey= Termini, oder Weyd=Sprüche / sondern auch was zur Jagd= und Forst= Weesen, Fortpflanzung, und Verbesserung der Holzungen, Instructiones vor die Forstmeistere, und sammentliche Forst= Beamten und Bedienten; IN SUMMA: was nur bey einem wohlbestellten Forstamt erforderlich zu finden ist. Diesem ist zu Anfang ein Richt= Calender, worinnen angezeiget wird, was in allen Monathen durch das gantze Jahr bey Holzungen, und Jägerey vorzunehmen , und hinten nach eine Specification, aller in diesem Werck sich befindlichen Artickeln, beygefüget. Alt Stadt Prag.

Allmann 1989 Joachim Allmann, Der Wald in der frühen Neuzeit. Eine mentalitäts- und sozialgeschichtliche Untersuchung am Beispiel des Pfälzer Raumes 1500–1800. Schriften zur Wirtschafts- und Sozialgeschichte, Band 36. Berlin 1989. Anhalt 2008 Utz Anhalt, Der Wehrwolf. Ausgewählte Aspekte einer Figur der europäischen Mythengeschichte unter besonderer Berücksichtigung der Tollwut. Magisterarbeit, Universität Hannover 2009. Arweiler 1998 Alexander Arweiler, Egbert von Lüttich: Fecunda Ratis. In: Glaube und Wissen im Mittelalter. Die Kölner Dombibliothek. Ausstellungskatalog, München 1998, s. 321-323. Anonym, 1906: Josef Talský. (70 let). Časopis Vlastenecké společnosti musejní v Olomouci, č. 23, s. 123-126. Anonym, 1908: Josef Talský †. Časopis Vlastenecké společnosti musejnív Olomouci, č. 25, s. 81 - 82. Babler-Konůpek 1958 Otto František Babler - Jiří Konůpek, Milostné příběhy ze staré Francie. Praha 1958. Bachelard 2009 Gaston Bachelard, Poetika prostoru. Praha 2009. Baring-Gould 1865 Sabine Baring-Gould, Book of Werewolves: Being an Account of Terrible Superstition, London 1865. Bechmann 1990 Roland Bechmann, Trees and Man: The Forest in the Middle Ages. New York 1990. Beermann 2015 Franziska Beermann, Ludwig Tiecks „Leben und Tod des kleinen Rothkäpchen – eine Tragödie“ im Verhältnis zur Märchentradition. Hamburg 2015. Benjamin 1979 Walter Benjamin, Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: Benjamin, W., Dílo a jeho zdroj. Praha, Odeon 1979, s. 17–47. Bernhardt 1872 August Bernhardt, Geschichte des Waldeigenthums, der Waldwirthschaft und Forstwissenschaft in Deutschland. Berlin 1872.

335

336

Berger 1905 Karl Berger, Die Kolonisation der deutschen Dörfer Nordmährens. ZVGMS 9 (1905), Heft 1, s. 1-70. Berger 1915 Karl Berger, Der große Strzelnawald. Ein Beitrag zur Geschichte Nordmährens und ihrer Quellenkunde. ZVGMS 19, Brünn 1915, s. 125-174. Berger 1933 Karl Berger, Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderts. Brünn 1933. Berlioz 1994 Jacques Berlioz, A medieval „little red ridding hood?“ „The little girl spared by the wolves“ in the Fecunda ratis of Egbert of Liege (early 11 Century). Medieval Folklore, Vol. III. (1994), s. 39-66. Du Bois 1809 Louis Du Bois, „Du Loup-garou.“ In: Annuaire statistique, historique, et administratif du Département de l’Orne pour 1809, 111-114. AlençonParis: Marchant-Bonvoust, 1809. Bolte-Polívka 1915-1918 Johannes Bolte – Georg Polívka, Anmerkungen zu den Kinder- u. Hausmärchen der Brüder Grimm. Bd. I.-III.Leipzig 1915–1918. Borgards 2016 Roland Borgards (Hg.), Tiere. Kulturwissenschaftliches Handbuch. Stuttgart 2016. Borovský 2018 Tomáš Borovský, Démonický a obávaný, popnižovaný a vysmívaný. Vlk ve středověku. In: Daniela Dvořáková a kol. (ed).: Človek a svet zvierat v stredoveku. SAV Bratislava 2015, s. 305-3019. Bracha 2007 Krzysztof Bracha, Nauczanie kaznodziejskie w Polsce późnego średniowiecza: “Sermones dominicales et festivales” z tzw. kolekcji Piotra z Miłosławia.Kielce 2007. Brückner 1896 Aleksander Brückner, Kazania średniowieczne. Svazek 3. Kraków1896. Brunner 1949 Otto Brunner, Adeliges Landleben und europäischer Geist. Leben und Werk Wolf Helmhards von Hohberg. Salzburg 1949. Burckhardt 1907 Rudolf Burckhardt, Geschichte der Zoologie. Leipzig 1907. Burkert 1972 Walter Burkert, Homo Necans. Interpretationen altgriechischer Opferriten und Mythen. Berlin 1972. Canetti 1994 Elias Canetti, Masa a moc.Praha 1994. Carus 1872

Victor Carrus, Geschichte der Zoologie bis auf Johann Müller und Charles Darwin. München 1872. Cullman 1869 Friedrich Wilhelm Culmann, Die Namen der Raubthiere in verschiedenen Sprachen. Ein Beitrag zu der Theorie der primitiven oder seelischorganischen Wortbildung. Leipzig 1869. Čabart 1958 Jan Čabart, Vývoj české myslivosti. Praha 1958. Čapský 2009 Martin Čapský, Lov a jeho role na dvorech slezských knížat. In: Dvory a rezidence ve středověku III. Všední a sváteční život na středověkých dvorech. Praha HÚ AVČR, 2009, s. 207-222. Čapský 2013 Martin Čapský, Středověká Opava a její zásobování dřevem. Časopis slezského zemského muzea 62/2-3 (2013), s. 107-113. Černý 1898 Adolf Černý, Mythiske bytosće Łužiskich Serbow.Budyšin 1898. Danihelka-Chrtek-Kaplan 2012 Jiří Danihelka, Jindřich Chrtek jr. & Zdeněk Kaplan, Checklist of vascular plants of the Czech Republic. Preslia 84 (2012): s. 801. Danihelka 2001 Jiří Danihelka, Kruhatka Matthiolova (Cortusa matthioli) v Sudetech aneb anti-Hendrych. In: Zprávy České botanické společnosti, Praha, 46: 251–263. Darnton 2013 Robert Darnton, Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Praha 2013. Dragoun-Matoušek 2004 Václav Matoušek - Bohumír Dragoun, Archeologický odkryv uhliště v Olbramově a experimentální pálení dřevěného uhlí v Uhřínově, Archeologie ve středních Čechách, 8 (2004), s. 727-772. Dundes 1989 Alan Dundes (ed.), Little Red Riding Hood. A Casebook. Wisconsin 1989. Enders 1868 Johann Nepomuk Enders, Das Kuhländchen. Ethnographischgeographisch-historische Schilderung. Neutitschein 1868. Enenkel 2007 Karl A. E. Enenkel, Zur Konstituierung der Zoologie als Wissenschaft in der Frühen Neuzeit: Diskursanalyse zweier Grossprojekte (Wotton, Gessner). In: Karl A. E. Enenkel-Paul J. Smith (eds.): Early Modern Zoology. The Construction of Animals in Science, Literature and The Visual Arts. Intersections. Yearbook for Early Modern Studies 7/1-2007, Leiden – Boston 2007, s. 15-74. Fischer 1930 Rudolf Fischer, Josef Talský. Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, č. 63 (1930), s. 223-226.

Foltýn 2005 Dušan Foltýn, heslo Březová (Opava). Zaniklé probošství třebíčských benediktinů u kostela sv. Mikuláše. In: Dušan Foltýn a kolektiv, Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005. Foster 1998 Cheryl Foster, Narrative and the Ambient in Environmental Aesthetics. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, roč. 56, 1998, č. 2, s. 127–137. Gaži 2006 Martin Gaži, Poustevník nebo loupežník? K proměnám vnímání „lesních lidí“ od středověku po dobu raně moderní. In: Pavel Klvač (ed.): Človek a les. Brno 2006, s. 51-56. Ginzburg 1998 Carlo Ginzburg,Storia notturna. Una decifrazione del sabba. Torino 1998. Le Goff 1998 Jacques le Goff, Středověká imaginace. Praha 1998. Hanák-Daněk 1996 František Hanák-Augustin Daněk,Cizokrajní ptáci ve sbírkách okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně. Zprávy MOS, č. 54 (1996), s. 81-83. Hanák-Jakubec-Hudeček 1998 František Hanák-Michal Jakubec-Jiří Hudeček,Cizokrajní ptáci ve sbírkách okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně (2. část). Zprávy MOS, č. 56 (1998), s. 149-152. Hanák-Hudeček 1998 František Hanák-Jiří Hudeček, Sbírka ptáků Okresního vlastivědného muzea v Novém Jičíně. Zprávy MOS, č. 56 (1998), s. 165–172. Hanák-Hudeček 1999 František Hanák-Jiří Hudeček,Europäische Vögel in der ornithologischen Sammlung Josef Talský´s. Zprávy MOS (1999), č. 57, s. 137-156. Hudec 2002 Karel Hudec, Medailony českých ornitologů: Josef Talský (1836–1907). Sylvia, č. 38 (2002), s. 129-130. Hasinger 1914 Hugo Hasinger, Die Mährische Pforte und ihre benachbarten Landschaften. Handbuch der geographischen Gesellschaft in Wien. Wien 1914. Hearn-Balzaretti-Wattkins 2015 Robert Hearn-Ross Balzaretti-Charles Wattkins, The Wolf in the Landscape: Antonio Cesena and attitudes to wolves in sixteenth century Ligura. Rural History (26) 2015, s. 1-16. Hertz 1862 Wilhelm Hertz, Der Werwolf. Beitragen zur Sagengeschichte. Stuttgart 1862. Hoffmann 1959 Julius Hoffmann, Die „Hausväterliteratur“ und die „Predigten über den

christlichen Hausstand“. Lehre vom Haus und Bildung für das häusliche Leben im 16., 17., und 18. Jh. Weinheim, 1959. Höffler 1934 Otto Höffler, Kultische Geheimbünde der Germanen. Frankfurt am Main 1934. Hölzl 2012 Richard Hölzl, Der deutsche Wald als Produkt eines transnationalen Wissenstransfers? Forstreform in Deutschland im 18. und 19. Jahrhundert. In: Regina Dauser-Lothar Schilling (hg.): Grenzen und Kontaktzonen. Rekonfigurationen voin Wissensräumen zwischen Frankreich und den deutschen Ländern 1700–1850. Perspectivia.net, 2012 (Discussions 7). Hosák 1956 Ladislav Hosák, Středověké osídlení a kolonisace mezi Odrou, Ostravicí a Beskydami. Časopis Společnosti přátel starožitností 64, č. 1 (1956), s. 17-22. Hosák 1960 Ladislav Hosák, Ke středověké kolonizaci na Ostravsku. Počátky Nového Jičína. Slezský sborník 58 (1960), s. 112-120. Hošek 1967 Emil Hošek, Medvědi na Moravě a ve Slezsku. ČSM-B 16 (1967), s. 173-182. Hošek 1967 Emil Hošek, K výskytu a vymizení vlka na Moravě a ve Slezsku. VVM č.1 (1967), s. 55-67. Hošek 1976 Emil Hošek, Ještě o vlku na Moravě a ve Slezsku. ČSM-B 25 (1976), s. 1-10. Hošek 1976 Emil Hošek, Rysi na Moravě a ve Slezsku. Československá ochrana přírody 14 (1976), s. 209-225. Hošek 1973 Emil Hošek, K výskytu rysa v severomoravském kraji. Ochrana přírody 26, č. 1 (1973), s. 19-20. Chadt-Ševětínský 1913 Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, Dějiny lesů a lesnictví. Písek 1913. Chimani 1820 Leopold Chimani, Die Jagdlust. Ein unterhaltendes Bilderbuch für die Jugend, enthaltend die Art und Weise das vorzüglichste inländische Wild zu jagen und zu fangen, nebst vielen kurzweiligen Jagd-Anekdoten. Wien 1820. Chládek 2006 Oldřich Chládek, Žďárský klášter a hranice. Bakalářská práce. Filosofická fakulta, UK Praha 2006. Chlebovský 1904 Antonín Chlebovský,Talského ornitologická sbírka v Nov. Jičíně. Příroda a škola (1904), č. 2, s. 17-20.

338

Jäger 1989 Hans-Wolf Jäger, Is Little Riding Hood Wearing a Liberty Cap? On Presumable Connotations in Tieck and in Grimm. In: Alan Dundes (ed.), Little Red Riding Hood. A Casebook. Wisconsin 1989, s. 89-120. Jan 1999 Libor Jan, Úřad lovčího na Moravě v 13. a na začátku 14. století. Vyškovský sborník. Slavkov u Brna: SOkA Vyškov 1999, s. 19-35. Janiš - Šenkýřová 2004 Dalibor Janiš – Jana Šenkýřová, Hranice statků a pozemků – jejich zachycení v písemných (právních) pramenech. In: Vladimír Nekuda -Zdeněk Měřínský - Pavel Kouřil (eds.): Arcgheologia historica 29. Brno 2004, s. 193-202. Janotka-Linhart 1987 Miroslav Janotka-Karel Linhart, Řemesla našich předků. Praha 1987. Jireček 1863 Josef Jireček,„Studia v oboru mythologie české.“Časopis Musea království českého (1863), s. 3-28. Joachimides- Milling-Müllner 2016 Alexis Joachimides, Stephanie Milling, Ilse Müllner, Yvonne Sophie Thöne (Hg.): Opfer, Beute, Hauptgericht. Tiertötungen im interdisciplinären Diskurs. Human-Animal Studies. Bielefeld 2016. Kittredge 1903 George Lyman Kittredge, „Arthur and Gorlagon.“ Harvard studies and notes in philology and literature VIII (1903), s. 150-266. Klapper 1910 Joseph Klapper, „Vampir, Werwolf, Hexe.“ Mitteilungen der Schlesischen Gesellschaft für Volkskunde 12 (1910), s. 180-185. Klimek 2009 Tomáš Klimek, K dobovým náhledům na les českého středověku. Literární klišé nepřátelského prostředí. ČČH 107/2009, číslo 4, s. 733-768. Klápště 2005 Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005. Klášterský – Hrabětová-Uhrová - Duda 1982 Ivan Klášterský, Anežka Hrabětová-Uhrová, Josef Duda, Dějiny floristického výzkumu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. Severočeskou přírodou, Litoměřice (supplementum) 1982/1 (1): 1–132; 1982/1 (2): 133–242. Klimek 2014 Tomáš Klimek, Krajiny českého středověku. Praha 2014. Koláček 2008 Jan Koláček, Hranice feudálních panství. Označování v terénu a jeho stopy v současné krajině. Přírodovědecká fakulta, katedra geografie, UP Olomouc 2008. Köstlin 2000 Konrad Köstlin, Der ethnisierte Wald. In: Albrecht Lehmann-Klaus

Schriewer (Hg.): Der Wald – Ein deutscher Mythos? Perspektiven einer Kulturthemas (Lebensformen 16. Veröffentlichungen des Instituts für Volkskunde der Universität Hamburg). Berlin 2000, s. 53-66. Kratochvíl-Kosík 1993 Hérakleitos z Efesu, Řeč o povaze bytí. Překlad a komentář Zdeněk Kratochvíl a Štěpán Kosík. Praha, Herrmann a synové 1993. Kratochvíl 2006 Zdeněk Kratochvíl, Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Pro ty, kdo se potápějí až do krajnosti. Praha, Herrmann a synové 2006. Larson 1917 Laurence Marcellus Larson(ed.),The King’s Mirror (Speculum Regalae Konungs Skuggsjá). New York: The American Scandinavian Foundation, 1917. Lecouteux 2001 Claude Lecouteux,Fées Sorcierès et Loups-garous au Moyen Age.Paris 1992. Lecouteux 2001 Claude Lecouteux, Das Reich der Nachtdämonen. Angst und Aberglaube im Mittelalter. Düsseldorf 2001. Lehmann-Schriewer 2000 Albrecht Lehmann-Klaus Schriewer (Hg.): Der Wald – Ein deutscher Mythos? Perspektiven einer Kulturthemas (Lebensformen 16. Veröffentlichungen des Instituts für Volkskunde der Universität Hamburg). Berlin 2000. Liewehr 1926 Ferdinand Liewehr, Die Ortsnamen des Kuhländchens. (Veröffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der deutschen Universität in Prag, I. Reihe, Heft 1.) Liberec 1926. Lindner 1940 Kurt Lindner, Die Jagd im frühen Mittelalter. Berlin 1940. Lindner 1964 Kurt Lindner, Deutsche Jagdschriftsteller. Biographische und bibliographische Studien I. Berlin 1964. Lontzen 1992 Gunter Lontzen, Das Gedicht ‘De puella a lupellis servata’ von Egbert von Lüttich—Eine Parabel zum Thema der Taufe,Merveilles et Contes6 (1992), s. 20–44. Lukačka 2004 Ján Lukačka, Ohraničovanie majetkových celkov v stredoveku. In: Vladimír Nekuda -Zdeněk Měřínský - Pavel Kouřil (eds.): Archeologia historica 29. Brno 2004, s. 61-66. Macek 1992 Josef Macek, Jagelonský věk v českých zemích. Praha 1992. Macek 1997 Josef Macek, Vnímání přírodních krás v českých zemích pozdního

Pastoureau 2011 Michelle Pastoureau, Medvěd. Dějiny padlého krále. Praha 2011. Petoia 1991 Eberto Petoia,Vampiri e lupi mannari. Roma 1991. Pluskowski 2006 Aleksander Pluskowski, Wolves and the Wilderness in the Midlle Ages. Woodbridge 2006. Presche 2016 Christian Presche, Vergnügnung, Schutz und Ausrottung. Tiertötungen im Spiegel hessischer Bild- und Schriftquellen des 17. und 18. Jahrhunderts. In: Alexis Joachimides, Stephanie Milling, Ilse Müllner, Yvonne Sophie Thöne (Hg.): Opfer, Beute, Hauptgericht. Tiertötungen im interdisciplinären Diskurs. Human-Animal Studies. Bielefeld 2016. Pyšek-Sádlo-Mandák 2002 Petr Pyšek, Jiří Sádlo, Bohumil Mandák, Catalogue of alien plants of the Czech Republic. Preslia 74(2): 97–186. Remeš 1946 Mořic Remeš, Vzpomínka na Josefa Talského. Kravařsko, č. 47 (1946), s. 69-70. Riehl 1854 Wilhelm Heinrich Riehl, Die Naturgeschichte des Volkes als Grundlage einer deutschen Social-Politik. Erster Band: Land und Leute. Stuttgart 1854. Riezler 1896 Sigmund Riezler,Geschichte der Hexenprozesse in Bayern im Lichte der allgemeinen Entwicklung. Stuttgart 1896. Rohlíček 1973 Zdeněk Rohlíček, Uhlířství na Kutnohorsku v době předbělohorské, Rozpravy Národního technického muzea 58 (1973), s. 141-166. Rolleder 1903 Anton Rolleder, Geschichte der Stadt und des Gerichtsbezirkes Odrau. Steyr 1903. Rolston III. Holmes Rolston III., Aesthetic Experience in Forests. Journal of Aesthetics and Art Criticism, roč. 56, 1998, č. 2, s. 157–166. Rusinek 2000 Bernd A. Rusinek, Wald und Baum in der arisch-germanisches Geistesund Kulturgeschichte. Ein Forschungsprojekt des Ahnenerbe des SS 1937–1945. In: Albrecht Lehmann-Klaus Schriewer (Hg.): Der Wald – Ein deutscher Mythos? Perspektiven einer Kulturthemas (Lebensformen 16. Veröffentlichungen des Instituts für Volkskunde der Universität Hamburg). Berlin 2000, s. 267-364. Sax 2003 Boria Sax, Zvířata ve Třetí říši. Domází mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Praha 2003.

středověku, ČČH 95 (1997), s. 289-313. Mannhardt 1875 Wilhelm Mannhardt, Wald- und Feldkulte. ErsterTeil: Der Baumkultus der Germanen und ihrer Nachbarstämme. Berlin 1875. Matějek 1959 František Matějek,Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a v první polovině 17. století. AVČR Praha 1959. Meier 2008 Frank Meier, Mensch und Tier im Mittelalter. Stuttgart 2008. Maiello 2014 Giuseppe Maiello,Vampyrismus a Magia posthuma. Praha 2014. Michelant 1876 Henri Michelant, (ed.). Guillaume de Palerne.Paris: Libraire Firmin-Didot, 1876. Milne-Nutt 1904 Frank A. Milne - Alfred Nutt, „Arthur and Gorlagon.“Folklore 15, č. 1 (1904), s. 40-67. Mogk 1931 Eugen Mogk, Germanische Religionsgeschichte und Mythologie. Leipzig 1921. Moravec 1898 Bedřich Moravec, Uhlíři v českých lesích, Český lid 7 (1898), s. 14-18. Murgoci 1926 Agnes Murgoci, „The Vampire in Roumania.“ Folklore 37, č. 4 (1926), s. 320-349. Nebeský 2002 Jiří J. K. Nebeský (ed.): Jozef. H. A. Gallaš. Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy (Moji pamětihodnější snové). Sny z let 1763–1834. Brno 2002. Di Nola 1973 Alfonso Maria Di Nola, „Religione romana.“ In: Alfonso Maria DI Nola (ed.): Enciclopedia delle Religioni, s. 448-580. Firenze 1973. Nožička 1957 Josef Nožička, Přehled vývoje našich lesů. Praha 1954. Novák 1957 Jan Novák, Josef Talský (Vzpomínka k 50. výročí jeho smrti).Severní Morava, č. 2 (1957), s. 60-64. Orlita 2009 Zdeněk Orlita, Sociální poměry lesnického personálu na hranickém panství v první polovině 19. století. Střední Morava, vlastivědná revue 15, č. 29 (2009), s. 24-33. Orlita 2012 Zdeněk Orlita, Byla jednou jedna vesnice. Hrabětice 1776–1946. Jeseník nad Odrou 2012. Ortega y Gasset 2007 José Ortega y Gasset, Meditace o Quijotovi. Brno 2007.

339

340

Sébillot 1904 Paul Sébillot, Le Folklore de France. Sv. 1. Paris 1904. Seidl 2001 Elmar Seidl, Die Besiedlung des Troppauer Landes und des angrenzenden Nordostmährens im 13. und 14. Jahrhundert. Schriften der Stiftung Haus Oberschlesien Bd. 11. Heidelberg 2001. Scheutz 2001 Martin Scheutz,„Bettler-Werwolf-Galeerensträfling. Die Lungauer „Werwölfe“ des Jahres 1717/18 und ihr Prozeß.“Salzburg Archiv: Schriften des Vereines „Freunde der Salzburger Geschichte“ (2001), s. 221-268. Schünke 1927 Robert Schünke, Vom Gutskörper des einstigen Klosters Briesau bei Waltersdorf. Kuhländchen 8, 1927, s. 93-96. Skupien 2014 Marek Skupien, Příspěvek k poznání dějin farnosti Březová na Opavsku do konce 17. století.Časopis Slezského zemského muzea: série B - vědy historické. Slezské zemské muzeum Roč. 63, č. 3 (2014), s. 201-226. Skupien 2005 Marek Skupien, Ekonomické zázemí benediktinského proboštství v Březové. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy Roč. 31, č. 2 (2005), s. 1-6. Slivka 2004 Michal Slivka, Hranice v mentálnom chápání stredovekého človeka In: Vladimír Nekuda -Zdeněk Měřínský - Pavel Kouřil (eds.): Arcgheologia historica 29. Brno 2004, s. 9-36. Sloboda 1852 Daniel Sloboda, Rostlinnictví, čili Návod k snadnému určení a pojmenování rostlin v Čechách, Moravě a jiných zemích Rakouského mocnářství domácích. Praha 1852. Smetánka1983 Zdeněk Smetánka, Ad LUPUM PREDICANTEM. Reliéf pozdně gotického kachle jako historický pramen. Archeologické rozhledy XXXV (1983), s. 316-325. Smlsal 2015 Jiří Smlsal, Les pozdního středověku ve světle literárních pramenů. Bakalářská práce (nepublikováno) FF UK Praha 2015. Staněk 2005 Jan Staněk, Topos lesa v literárním hororu. In: Kauza les. Environment jako estetický problém. O. Dadejík–K. Stibral–M. Peprník (eds.), Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2005, s. 135–151. Steel-Guldentops-Beullens 1999 Carlos Steel, Guy Guldentops, Pieter Beullens (eds.), Aristotle´s Animals in the Middle Ages and Renaisaance. Mediaevalia Lovaniensia, Series I/ Studia XXVII. Leuven 1999. Stoklas 1946 Emil Stoklas,Vzpomínka na Josefa Talského. Kravařsko, č. 47 (1946),s. 57-59.

Svátek 1958 Josef Svátek, Benediktinské probošství v Březové a jeho velkostatek. Vítkovsko 4, 1958, s. 1-4. Šlézar 2007 Pavel Šlézar, Sády, kopy a „výprask na pamětnou“. Hranice ve středověké krajině Drahanské vrchoviny. VVM, roč. LIX, 2007, číslo 2, s. 155-161. Šmajs 2001 Josef Šmajs, Gnoseologické implikace evoluční ontologie: obecná charakteristika gnoseologie: biologické předpoklady poznání. Masarykova univerzita Brno, 2001. Šmajs 2011 Josef Šmajs, Potřebujeme filosofii přežití? Úvahy o přírodě, kultuře, ekonomice, práci, poznání a popularizaci vědy. Masarykova univerzita Brno, 2011. Šmajs 2011 Josef Šmajs, Ohrožená kultura: od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno 2011. Šrámek 1970 Rudolf Šrámek, Místní jméno Spálov. Oderské vrchy, roč. III (1970), číslo 1-4, s. 6-8. Šustek 1970 František Šustek, Vývoj názorů na výklad místního jména Spálov. Oderské vrchy, roč. III (1970), číslo 1-4, s. 8-12. Šustek 1990 František Šustek, Pomístní názvy v Oderských vrších k roku „1201“. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 45 (1990), s. 3-17. Talský 1903 Josef Talský, Něco o ptactvu v moravských Bezkydech. Sborník musejní společnosti Valašské Meziříčí (1902-1903), č. 11, s. 1-8. Talský 1900 Josef Talský, Talsky´s Ornithologischr Sammlung im städtichen Museum. Neutitschein. 1900. Teltschik 1935 Josef Teltschik, Ein altes Bauerngeschlecht im Kuhländchen. Deutschmährisch-schlesische Heimat 22, 1936, s. 81-87. Tieck 1828 Ludwig Tieck, Leben und Tod des kleinen Rothkäpchens. Eine Tragödie. In: Ludwig Tieck´s Schriften. 2 Bd. Berlin 1828, s. 328-362. Třeštík-Krzemieńska 1964 Barbara Krzemieńska – Dušan Třeštík, Služebná organizace v raně středověkých Čechách. ČsČH 12 (1964), číslo 5, s. 637-667. Turek 1940 Adolf Turek, Fulnecko. Publikace Vlastivědy moravské 2. Brno 1940. Turek 1978 Adolf Turek, Hrad a panství Starý Jičín. Vlastivědný ústav v Novém Jičíně, 1978.

řemesla“ v 17. – 18. století. Disertační práce (nepublikováno), FF UK Praha 2009. Wuttke 1900 Adolf Wuttke,Die deutsche Volksaberglaube der Gegenwart. Berlin 1900. Ziegler 1943 Paul Ziegler, Die Grafen von Hückeswagen in Mähren. Zeitschrift für Geschichte und Landeskunde Mährens. Sonderabdruck. Brünn 1943. Ziolkowski 1992 Jan M. Ziolkowski, A Fairy Tale from before Fairy Tales: Egbert of Liège‘s „De puella a lupellis seruata“ and the Medieval Background of „Little Red Riding Hood“. Speculum, Vol. 67, No. 3 (1992), s. 549-575. Zipes 1993 Jack Zipes (ed.), The Trials and Tribulations of Little Red Riding Hood. New York 1993.

Ulrich 1920 Josef Ulrich, Die Bäuerlichen Gehöftanlagen im Kuhländchen. Kuhländchen, II. Band, Neutitschein 1920, s. 36-49. Ulrich 1925 Josef Ulrich, Volkssagen aus dem Kuhländchen. Neutitschein 1925. Veenstra 2002 Jan R. Veenstra, The Ever-Changing Nature of the Beast. Cultural Change, Lycanthropy and the Question of Substantial Transformation (from Petronius to Del Rio). In: Jan. R. Breemer-Jan . R. Veenstra (eds.): The Metamorphosis of Magic from the late Antiquity to the Early Modern Period. Leuven – Paris 2002, s. 133-166. Voigt 1889 Ernst Voigt (ed.): Egberts von Lüttich Fecunda Ratis. Zum ersten mal herausgegeben, auf ihre Quellen zugeführt und erklärt. Halle 1889. De Vries 1937 Jan De Vries, Altgermanische Religionsgeschichte. Svazek II. BerlinLeipzig 1937. Wahlenberg 1814 Göran Wahlenberg, Flora Carpatorum principalium exhibens plantas in montibus Carpaticis inter flumina Waagum et Dunajetz, cui praemittitur tractatus de altitudine, vegetatione, temperatura et meteoris horum montium in genere. Göttingen 1814. Weigl 1903 Stephan Weigl, Das alte Kuhländler Bauernhaus und seine Veränderungen bis in neuerster Zeit (mit 4 Planskizzen). Zeitschrift für österreichische Volkskunde. IX Jahrgang, Wien 1903, s. 114-137. Wittgenstein 1961 Ludwig Wittgenstein,Notebooks 1914–1916. New York 1961. Wójcicki 1856 Kazimierz Władysław Wójcicki,Archiwum domowe do dziejów i literatury krajowej z rękopisów i dzieł najrzadszych. Warszawa 1856. Wollman 1921-1926 Frank Wollman, „Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. IV Vlkodlak.“ Národopisný věstník českoslovanský16, č. 2 (1921), s. 145-149, 18, č. 1-4 (1926): 133-156. Woitsch 2006 Jiří Woitsch, Les živitel – člověk strašpytel. Strach z lesa ve středověku a raném novověku. Dějiny a současnost, 28 (2006), s. 30-33. Woitsch 2007 Jiří Woitsch, Člověk a les v dějinách. Ambiciózní teorie versus realita. In: Lucie Storchová (ed.): Conditio humana – konstanta č(i) historická proměnná? Koncepty historické antropologie a teoretická reflexe v současné historiografii. Praha 2007, s. 173-186. Woitsch 2009 Jiří Woitsch, K hospodářskému využití lesa v raném novověku. „Lesní

341

RESUMÉ Uraltes Reich, mächtig und gebändigt Wald im Kuhländchen zwischen Mittelalter und Industrialisierung Ausstellungskatalog Mit der fortschreitenden Industrialisierung war der Wald auch weiterhin ein integrierender Bestandteil des Lebensraums der Dörfer im Kuhländchen. Im Jahre 1817 veröffentlichte der aus Leitmeritz/Litoměřice stammende begeisterte Sammler und Beobachter der örtlichen Bräuche Josef Georg Meinert beim Wiener Verleger Christoph Pethers den ersten Band seines Werkes Fylgie. Seine Sammlung von Liedern lud die deutschen Leser der Habsburger Monarchie ins Kuhländchen ein. Ein Land zwischen Bergen, entlang eines Flusses, ein, die historische Grenze zwischen Mähren und Schlesien überschreitendes Land. Eine offene Landschaft am Oberlauf der Oder, umgeben von Bergen des Niederen Gesenkes und dem Vorgebirge der Beskiden, war für die Romantik eine Kulisse geradezu monumentalen Ausmaßes. Fiktion einer romantischen Landschaft, verewigt in der Lithographie der Titelseite, ist eine Einladung in einen tiefen, am Rande von einer ausladenden Eiche bewachten Wald. Winzige Blätter mit Druckfarbe gefärbt wölben sich wie ein gewaltiges Baldachin über den Durchblick in die offene Landschaft, an deren Horizont sich steil ein hoher Hang erhebt. Auf seinem Kamm ragt ein zerfallenes Gemäuer einer längst verlassenen Burg empor, wobei der tatsächliche Akteur des Bildes eine, an den Stamm der Eiche sich anlehnende, Harfe sein soll. Josef Georg Meinert kam ins Kuhländchen um die hiesigen Menschen anzuhören und ihre Geschichten auf zu schreiben. Er entdeckte hier eine, das Erbe des ländlichen Lebens bewahrende, verlorene Welt, wo noch zwischen den Hütten Schatten vorchristlicher Mythen erschienen. Im Dämmerlicht beim surren der Spinnräder im Winter, oder beim lodernden Johannisfeuer hörte Meinert dem Gesang und auch den Geschichten örtlicher Bauern zu. Nach zwei Jahren Arbeit veröffentlichte er sein

342

Ancient, powerful and tamed Empire Forest in Kuhländchen between Middle Ages and industrialization Exhibition catalogue With advancing industrialization, the forest remained an inherent part of the living space of villages in Kuhländchen, which was perceived not only by the peasants. In 1817, the Litoměřice native, excited collector and observer of local folklore, Josef Georg Meinert, published the first volume of his work, Fylgia, at the Viennese publisher Christophe Pethers.His collection of songs invited German readers of the Habsburg monarchy to Kuhländchen. The land between the mountains, the country along the river, the country crossing the historical boundary of Moravia and Silesia.The open landscape, situated along the upper stream of the Odra River, surrounded by the mountains of the Nízký Jeseník Mountains and the foothills of the Beskydy Mountains, was a monumental stage for romanticism. The canon of romantic landscape, immortalized in the title lithography, is an invitation to a deep wood, where a burly oak keeps guard. Small leaves coloured by print black as a mighty canopy span over the window into an open landscape, at the horizon of which a high cliff rises. On its crest, the collapsing masonry of a long-abandoned castle turns off, with the real figure of the image being a harp leaning on an oak tree. Josef Georg Meinert came to Kuhländchen to listen to local people and write their stories. He discovered a lost world, preserving the rural heritage, among whose cottages were still the ancient shadows of pre-Christian myths. In the darkness, during the winter roving with spinning wheels clatter or in flashes of June Midsummer bonfires, Meinert listened to songs and stories of local peasants. After two years of work, he published his book, the guardian of which he chose Fylgia, a mythical creature of Germanic antiquity. Etheric creatures accompanying

An der Schwelle der Romantik, noch lange vor der germanischen Wald-Besessenheit, wiesen Sagen und Geschichten der Kuhländler Deutschen auf ihre Verbindung mit der hiesigen Landschaft hin. Es war gerade der Wald, der sich auf dem Hintergrund zahlreicher Erzählungen abzeichnete, die nicht vertretbare wirtschaftliche und esthetische Rolle bezeugend, welche das Reich der Bäume im Leben der mittelalterlichen und frühneuzetlichen Landschaft spielte. Im laufe der zweiten Hälfte des 19. Jh. erschienen die ersten Sammlungen, die volkskundliche Interesse am täglichen leben der Dorfgemeinden dokumentierenden, Kuhländler Sagen. Der Wald war der gemeinsame Nenner einer ganze Reihe von Geschichten und Sagen, welche mit ihren vorchristlichen Wurzeln auf die germanische Mythologie hinwiesen. Am Ende des „langen Jahrhunderts“ sollten sie ein idealisiertes Bild einer nicht verdorbenen ländlichen Gemeinschaft evozieren, untrennbar verbunden mit der umliegenden Natur. Diese bäuerlichen Gemeinschaften, immer öfter wahrgenommen als isolierte Inseln in mitten einer industrialisierender, migrierender und urbanisierender Gesellschaft, vereinigten sich in den Augen der Ethnographie manchmal mit der Vorstellungen eines uralten germanischen Waldes. Diese Identifizierung mit der Welt der Natur, dem deutschen Naturell auch in den Essays von Elias Canetti zugesprochen, der die Deutschen als marschierenden Wald wahrnahm, machte sich immer vehementer in der Selbstreflexion der Dorfgemeinschaften bemerkbar. In dieser Hinsicht aber war die Identifizierung der Deutschen mit „ihrem“ Wald ausschließlich nicht ein Import der Romantik, aber sie konnte sich an frühe barocke Texte anlehnen. Romantisch-mythologische, die Ethnographie verleitende Vorstellungen, die zum Schluss zu imaginären Eichenwäldern führten, die den sich öffnenden Geist germanischer Stämme in die umliegende Industrie-Gesellschaft brachten, kann man auch im Kuhländchen verfolgen. Die Vorstellung des Waldes, als fast überall anwesenden, die Wirtschaft und die tägliche Denkweise traditioneller

individuals from birth to death were now watching the treasures of the Kravaře poetic art and guarding them until they began to sink in an embracing Nazi myth a few generations later.

Buch, zu dessen Wächter er Fylgien, mythologische Geschöpfe aus der germanischen Vorzeit wählte; überirdische, von Geburt bis zum Tod Einzelpersonen begleitende Wesen hüteten nun die Schätze des Kuhländler Schrifttums bis zum Augenblick, bis sie einige Generationen später im alles umarmenden Mythos der Nazi-Ideologie versanken.

On the threshold of romanticism long before the obsession with the Germanic forest, the legends and stories of the Kravaře Germans referred to their connection with the countryside. It was a forest that emerged from the background of numerous narratives, indicating the irreplaceable economic and aesthetic role played by the kingdom of trees in the life of medieval and early modern countryside. During the second half of the 19th century, the first collections of crowning legends began to be published, documenting the ethnographic interest in the everyday life of village communities. Forest was the common denominator of a series of stories and legends that, with their pre-Christian roots, referred to Germanic mythology. At the end of the “long century”, they should evoke an idealized image of an unspoiled rural community inseparably linked to the surrounding nature. These peasant communities, increasingly perceived as isolated islands in the midst of industrializing, migrating and urbanizing society, have often been associated with the imagination of the ancient Germanic forest in the eyes of ethnography. This identification with the world of nature, attributed to the German nature and in Elias Canetti‘s essays, who perceived the Germans as marching forest, still vehemently manifested in self-reflection of the rural communities. In this respect, however, the identification of the Germans with “their” forest was not an exclusive import of romanticism but could be based on earlier Baroque texts. Romantic-mythological concepts seducing ethnography and ultimately leading to imaginary oak forests, releasing into the surrounding industrial society the spirit of Germanic tribes, can also be seen in Kravaře region. The idea of the forest as an almost ubiquitous physical and mental space, influencing the economy and everyday thinking of traditional village communities in Kravaře region, became the starting point of the exhibition project in autumn 2015. The Symbolic Empire helped to define the hypothesis of the almost permanent presence of trees community in the everyday life of the inhabitants of the former domains of Nový Jičín, Fulnek, Odry, Bílovec, Kunín and partly also Hranice forming in the past a special ethnographic area of so-called Kravaře

343

Dorfgemeinschaften im Kuhländchen beeinflussenden, physischen und mentalen Raum, wurde im Herbst des Jahres 2015 zur Ausgangsthese eines Ausstellungsprojektes. Dieses symbolische Reich half die Hypothese über die fast permanente Anwesenheit einer Gemeinschaft von Bäumen im täglichen Leben der Bewohner im Raum der früheren Herrschaften Neutitschein/Nový Jičín, Odrau/Odry, Wagstadt/Bílovec, Kunewald/Kunín und teilweise auch Weißkirchen/Hranice, die in der Vergangenheit ein uriges, ethnographisches, Kuhländchen genanntes Gebiet bildeten zu definieren. Die uralte Macht und folgende Bezähmtheit half ebenfalls bei der zeitlichen Begrenzung der Forschung, anberaumt in die Zeit zwischen die mittelalterliche Kolonialisation und Industrialisierung der hiesigen Landschaft in den ersten Jahrzehnten des 19 Jh. Durch die Vernetzung von Gemeinschaftskunde und Naturwissenschaften bemühten wir uns, die Änderungen in der Vorstellung des Waldes aufzufangen und der Metamorphosen gemeinsamer Beziehungen zwischen der Umwelt des Waldes und dem umliegenden Milieu auf dem Lande zu verfolgen. Der vorliegende Katalog beachtet getreu das Libretto der ursprünglichen Ausstellung. Verfolgt aufgrund schriftlicher Archiv-Quellen Form und Entwicklung der Bewaldung, die Bedeutung der Märchen und Mythen und nicht zuletzt die Rolle der Tiere, neben dem Menschen die dominanten Bewohner des Waldes. Die Erforschung der historischen Landschaft, in deren Rahmen der Wald anerkanntermaßen eines der ausdrucksvollsten Ökosysteme bildete, macht im letzten Jahrzehnt eine aufregende Entwicklung durch, obgleich er uns in einen unüberschaubaren, mit Wegen durchwobenen Forst führt. Wie, mit farbigen Blüten besäte Lichtungen, flüchtige, auf den Flügeln der Schmetterlinge gezeichnete Ornamente, schwarz sich färbende Brombeeren oder Vogelgesang leitet den Wanderer wohl auf alle zugänglichen Wanderwege. Es kann der belichtete Weg der traditionellen, auf fester Unterlage der Agrargeschichte liegende, Forst-Historiographie sein, oder heute ein schon zugänglich gemachter Weg umweltwissenschaftlicher Geschichte, die Wurzeln der geschichtlich- geographischen Forschung durchdringend. Schließlich können wir auch eine mutigere Aufforderung annehmen und durch die verschwindenden und wiedererscheinenden historisch-anthropologischen und mikrohistorischen Wege der Forschung vordringen. Zum Glück wird bei den Überlegung über die Landschaft der Vergangenheit

344

region. The ancient power and the subsequent subjugation of the Empire also helped with the timing of research, spread in the period between medieval colonization and the industrialization of the countryside in the first decades of the 19th century. By blending social and natural sciences, we tried to capture the transformation of the image of the forest and to follow the metamorphoses of the relationship between the forest environment and the surrounding rural world. The presented catalogue faithfully honours the original libretto of the exhibition. It monitors, on the basis of archive written sources, the form and evolution of afforestation, the significance of fairy tales and myths and, last but not least, the role of animals, the dominant inhabitants of the forest beside humans. The exploration of the historic landscape, within which the forest undoubtedly constituted one of the most distinctive ecosystems, has been going through exciting developments over the last decade, although it introduces us into the seemingly confusing wood of the entangled road. Like glades dotted with colourful flowers, fleeting ornamental drawings on butterfly wings, blackish blackberries or birdsong, perhaps all the available trails tempt the pilgrim. It can be an illuminated path of traditional forest historiography resting on the solid ground of agrarian history, or an already accessible trail of environmental history, rating through historical-geographic research. Finally, he can take a more courageous challenge and walk through the disappearing and re-emerging paths of historical-anthropological and micro-historical research. Fortunately, thinking about the landscape of the past we assume that we are out of the “right” path, and not once. When the ethnologist and historian Jiří Woitsch trailed these pathways of the theoretical concepts years ago, he considered the historical, now long vanished forest as a laboratory, offering mainly medieval and early modern historiography new possibilities of interpretation and sources of reflections on the reasons for their creation. His inspirational journey is accompanied mainly by a polemic with the image of the forest as a terrible and desolate landscape, a place that people in the Middle Ages and early modern times kept away from. On the contrary, by analyzing a wide range of sources, he presents the reader a forest that represented the habitual space and economic background in the thinking and everyday life of the rural

Einzelne, überwiegend deutsche Dörfer, gegründet im Verlauf der mittelalterlichen Kolonisation im Raume der Oder und Ihrer Nebenflüsse, verdankten ihre Entstehung gerade dem Walde. Die meisten, nach der charakteristischen Gestaltung der Flur Waldhufendörfer genannt, standen auf den Wurzeln toter Bäume. Von Anfang an setzen sich die Kolonisten mit dem Wald als Ort der Opposition auseinander, mit einem Raum, in dem sie durch Rodung Ackerland und Parzellen für ihre Anwesen erwarben. Der Wald war auch ein Ort der Jagd, den sie frei betreten konnten, ausgestatte mit Privilegien und Bogen, Armbrust oder Jagdmesser; oder schlichen sich im geheimen ein, legten Fallen und hoben Gruben aus. Die Begegnungen des Menschen mit Tieren und gegenseitige Umwandlungen

pre-industrial society. Without that, a medieval farmer or a baroque peasant could hardly imagine the agricultural year. A case study on forestry crafts closely related to the life among trees reveals the forest as a world of “small” people who worked there, spent time off, often fell asleep there, and just exceptionally left it for a long time. Woitsch’s de-demonization of the historic forest encourages new reflections on old texts, particularly documents, chronicle records and contemporary prose. We cannot avoid thinking about the authors and the readers, their expectations and the background of these archival documents.

vorausgesetzt, das wir vom „richtigen“ Weg abweichen und das nicht nur einmal. , Als sich vor Jahren durch dieses Dickicht theoretischer Konzepte der Ethnologe und Historiker Jiří Woitsch einen Weg bahnte, betrachtete er den heute schon lange verschwundenen historischen Wald als Laboratorium, anbietend vor allem der mittelalterlichen und frühneuzeitlichen Geschichtsschreibung neue Möglichkeiten der Interpretation der Quellen und Betrachtungen über die Ursachen ihrer Entstehung. Seine inspirative Wanderung begleitet vor allem die Polemik mit der Vorstellung des Waldes als grauenhafte und wüste Landschaft, einem Ort, den die Menschen des Mittelalters und der Frühneuzeit mieden. Die Analyse eines breiten Spektrums von Quellen hingegen zeigt dem Leser einen Wald, der im Denken und Leben der ländlichen Gesellschaft vor der Industrialisierung, einen angeeignete Raum und wirtschaftliches Umfeld vorstellte. Ohne ihn konnte sich ein Landwirt im Mittelalter oder ein Bauer der Barockzeit nur schwer ein Jahr in der Landwirtschaft vorstellen. Eine Studie, den Gewerben im Walde gewidmet, eng verbunden mit dem Leben zwischen Bäumen, enthüllt dann den Wald als Welt der „kleinen“ Leute, die hier arbeiteten, ihre Freizeit verbrachten, oft auch einschliefen und ihm nur selten für längere Zeit verließen. Woitschs Enddämonisierung des historischen Waldes, fordert zu neuen Betrachtungen alter Texte auf, vor allem von Urkunden, Eintragungen von Chronisten und zeitgenössischer Literatur. Wir können uns der Reflexion über die Autoren und Leser, ihren Erwartungen und Hintergründen bei der Entstehung dieser Urkunden nicht entziehen.

Individual, mostly German villages, founded during the medieval colonization in the area around the Odra River stream and its affluents, owed their creation to forests. Most of them, bearing, according to the characteristic layout of the meadow, the name of a forest hide village, stood on the roots of dead trees. Since their arrival, the colonists had struggled with the forest as a place in opposition, with a space that was grubbed up for agricultural land and plots for theirfarmhouses. The forest was also a place of hunting to which they entered freely, equipped with privileges and a bow, a crossbow or a fang, or they crept in secretly, laid traps and dug pits. Humans meeting animals and the mutual transformation of their relationships thus formed an important part of the everyday life of peasants and noble landowners. The appearance of the forest and the conditions of its growth was influenced not only by the cattle of the villagers, wandering among the trunks and grazing the undergrowth, but also by the overgrowth of creeping game and the gradual retreat of wolves or lynxes as natural predators. The importance of studying the historical occurrence of game in the history of the forest has already been highlighted by several foreign and our own studies. One of the main themes of the exhibition project is based on the collaboration of historian and zoologist in an effort to, at least marginally, reflect the current state of research, represented both by regionally historical studies and, above all, by the rapidly evolving discipline of the so-calledhuman and animals studies. The catalogue part contains several shorter studies, summarizing the taxonomy and brief zoological characteristics of a particular animal complemented by an extract from contemporary late medieval and early modern literature. This input is comprised with the interpretation of archival sources

345

ihrer Beziehungen schafften so einen bedeutenden Bestandteil des täglichen Lebens der Bauern und adeligen Landbesitzer. Das Aussehen des Waldes und die Voraussetzung seines Wachstums beeinflusste nicht nur das herumziehende, das Unterholz abäsende Vieh der Dorfbewohner, aber auch die zu hohen Bestände des Schalenwildes und der schrittweise Rückzug der Wölfe und Luchse als natürliche Prädatore. Auf die Bedeutung des Studiums des Aufkommens von Wild im Rahmen der Geschichte des Waldes machten schon mehrere Studien im Ausland und bei uns aufmerksam. Eines der Hauptthemen des Ausstellungsprojektes geht so aus der Zusammenarbeit des Historikers und Zoologen aus, in der Bemühung, wenigstens am Rande den bisherigen Stand der Forschung zu reflektieren, repräsentiert durch regional-historische Studien so auch vor allem durch die sich rasch entwickelnde Disziplin sgn. human and animals studies. Der Katalogteil enthält einige kürzere Studien, immer die Taxonomie und kurze zoologische Charakteristik eines Tiers summierend, ergänzt durch aus der gleichzeitigen altmittelalterlichen und neuzeitlichen Literatur. Diese Eingabe schließt die Interpretation der Archiv-Quellen ab, sein Aufkommen im Kuhländchen vom Spätmittelalter bis in die Hälfte des 19. Jh. kartierend. Der anthropozentrische Blick früherer zoologischer Handbücher und Jäger-Manuale stehen oft scharf im Kontrast mit dem Wesen und Benehmen des Tieres. Ermuntert dann den Zweck dieser Texte und Beweggründe ihrer Entstehung zu erwägen. Schon die Geschichte der gegenseitigen Beziehungen zwischen Mensch und Tier allein, droht in extremen Situationen mit der Zerrüttung des methodischen Fundamentes der Historiografie, stellt in Hinsicht auf die Wahrnehmung der Waldumgebung eine unwiderstehliche interdisziplinäre Aufforderung . Gerade auf dem Beispiel der ländlichen Umgebung, dessen Wald in verschiedenen Formen ein unteilbarer Bestandteil war, kann man eine enge Koexistenz zwischen Tier und Mensch beobachten. Dieser gegenseitige Kontakt blieb bis in die Periode der Industrialisierung erhalten, welche nach manchen Autoren die lange Etappe des intensiven Zusammenlebens beendete (sog. „Tierzeitalter“). Die Historiografie, die sich hier mit den Worten eines Französischen Historikers „dem Tier Angesicht zu Angesicht“ stellt, tritt so vorsichtig auf der Seite der Zoologie auf und fragt sich, wie der Mensch in der vorindustriellen Gesellschaft die Physiologie

346

mapping its occurrence in Kravaře region from the late Middle Ages to the middle of the 19th century.The anthropocentric view of early zoological manuals and hunting manuals often sharply contrasts with the biological nature and behaviour of the animal. It encourages consideration of the purpose of these texts and the reasons for their creation. The history of the relationships between man and animal, threatening in extreme situations by the dislocation of the methodological foundations of historiography, represents, with regard to the perception of the forest environment, an irresistible interdisciplinary challenge. It is on the example of the rural environment, in which the forest was an inseparable part in various forms, that it is possible to observe the close coexistence of animals and people. This mutual contact had been maintained until the industrialization period, which, according to some authors, ended this long phase of intense coexistence („Tierzeitalter“). The historiography, which, in the words of a French historian, stands „face to face with an animal“ acts cautiouslyalongside zoology andasks how a man in pre-industrial society perceived the physiology of animals. What he deduced from their ethology and what reasons led him to the often different taxonomy. In other words: why he believedthat, for example, the wolves lacked the cervical spine, although they were able to observe them in the wild and for what reason some of the authors ranked lynxes among the canines as well. The interest of humanities in the world of animals (so-calledanimal turn) is accompanied,in the context of the study of mutual relationships (human and animal studies),with passionate discussions oscillating many times around the anthropological determinant itself, the foundation of historiography. Without necessarily having to go through the reconstruction of the animals‘ inner perspective and looking for the feelings with which the late Middle Ages beasts have responded to the campaign of extermination directed against their species, this interdisciplinary approach offers us at least the possibility of reading the sources “in a different way”. In the forest environment, we can see the interactions between humans and animals on an example of hunting, where power representative functions, poaching for the purpose of livelihoods, area discharge of bears, wolves, lynxes, foxes, badgers, martens, polecats and weasel or no less cruel birdcatching blended together. Historical texts with documentary descriptiveness depicting unnecessary cruelty, fundamental

Im Milieu des Waldes kann man die gegenseitigen Beziehungen zwischen Menschen und Tieren am Beispiel der Jagd beobachten, wo sich die repräsentative Funktion der Obrigkeit, die Wilderei zum Lebensunterhalt und flächenhafte Ausrottung von Bären, Wölfen, Luchsen, Dachsen, Mardern, Iltissen und Wieseln, oder die nicht weniger grausame Vogelfängerei durcheinandermischten. Zeitgemäße Texte die mit dokumentarischer Deskription, zwecklose Grausamkeit beschreiben, unvermeidliche Gefühllosigkeit oder Leidenschaft zeugen von, auch mit Abstand von Generationen, auf den Leser einwirkende Emotionen und zeigt gleichzeitig Kriterien der damaligen Zeit, nach welchen die Menschen nützliche und unnützliche Tiere unterschieden. Die Vorstellung des Waldes als repräsentierenden archetypischen und buchstäblich die elementaren Kräfte der Natur erneut vergegenwärtigenden Raum, ist das Thema philosophischer und ästhetischer Betrachtungen von Ondřej Dadejík. Sein Text Les a snění – Wald und Träume verweist auf Momente, mit denen der Wald eine breite Reihe der Realität vergegenwärtigt, ohne welche unsere tatsächlich gelebte Wirklichkeit merklich begrenzt und arm wäre. Die Studie von Zdeněk Orlita Les na Kravařsku mezi sřredověkem a industrializací – Der Wald im Kuhländchen zwischen Mittelalter und Industrialisierung, ist ein

heartlessness or passion reflect the emotions affecting the reader throughout the generations, and at the same time offer contemporary criteria according to which people distinguished useful and useless animals.

der Tiere wahrnahm. Was leitete er aus ihrer Ethologie ab und was für Beweggründe führten ihn öfters zu einer unterschiedlichen Taxonomie. Mit anderen Worten: warum glaubte er, das zum Beispiel den Wölfen die Hals-Wirbelsäule fehlt, obwohl er sie in der freien Natur beobachten konnte und aus welchem Grund ordneten manche Autoren zwischen die hundeartigen Raubtiere auch den Luchs ein. Das Interesse der Humanitäts-Wissenschaften an der Welt der Tiere (sgn. animal turn) begleiten im Kontext gegenseitiger Beziehungen (human and animal studies) ebenfalls leidenschaftliche Diskussionen oft um die eigentliche Anthropologische Determinante oszillierende, die Grundlage der Geschichtsschreibung gründend. Ohne das wir uns dringend auf den Weg der Rekonstruktion der Innenperspektive der Tiere begeben und Empfindungen suchen müssten, mit welchen die Raubtiere des Spätmittelalters auf die Ausrottung ihrer Art reagierten, bietet uns dieser interdisziplinäre Zugang minimal die Möglichkeit Quellen „anders“ zu lesen.

The concept of the forest as an archetypal space representing and literally redefining the basic force of nature is the theme of the philosophical and aesthetic thoughts of Ondřej Dadejík. His textForestand dreaming points to the moments through which the forest presents a wide range of reality without which our living reality would be very limited and poor. The study of Zdeněk OrlitaForest inKuhländchenbetween Middle Ages and industrialization represents an attempt to capture, on the basis of archival sources of predominantly written nature, the development of afforestation in Kuhländchen area, from the very beginning of the so-called German colonization to industrialization of the landscape during the first half of the 19th century. In the context of the historical and anthropological view, it also looks at the life in the village communities and the way they used the forest. Taking into account the preserved archival sources, the text follows the changing ideas of the forest in the area of the former domains of Nový Jičín, Hranice, Odry, Fulnek and Bílovec. The text of Ladislav Hoskovec Kuhländchen plant remarks in the botanical literature of the first half of the 19th century conveys the level of contemporary knowledge of the botany and the records of the occurrence of plants in the former Kuhländchen landscape. His study relates not only to the occurrence of plants and the professional level of their description but also deals with the professional career of individual researchers. The text of Markéta Máchová represents the Nový Jičín pedagogue and ornithologist Josef Talský, the creator of today‘s ornithological collection of the Museum of Nový Jičín region. His stuffed birds from the second half of the 19th century, as exhibits, were also included in the exhibition of the Ancient, powerful and tamed Empire. Giuseppe Maielo, in his study Lycanthropes andWerewolves, provides an outline of the development of faith in lycanthropy from antiquity to the early modern age. It follows an etymological analysis of the term werewolf in Western, Central and Eastern Europe, in connection with changes in the perception of the physical form of these creatures in the environment of folk culture. Zdeněk Orlita‘s text Tyranny of Red Riding Hood andCanis lupusfocuses on the reconstruction of the change of

347

348

Versuch, auf Grund von Archiv-Quellen überwiegend schriftlicher Natur, die Entwicklung der Bewaldung im Raum des Kuhländchens zu erfassen, ungefähr vom Anfang der so genannten deutschen Kolonisation bis zur Industrialisierung der Landschaft im laufe der ersten Hälfte des 19. Jh. Aus historisch-anthropologischer Sicht verfolgt er gleichfalls das Leben in den Dorfgemeinschaften und ihre Art der Nutzung des Waldes. Mit Hinsicht auf die erhalten gebliebenen Archiv-Quellen, verfolgt er den Text der sich verändernden Vorstellungen über den Wald im Gebiet der früheren Herrschaften Nový Jičín/ Neutitschein, Hranice /Weißkirchen, Odry/Odrau, Fulnek/Fulnek und Bilovec/Wagstadt. Das Niveau der Kenntnisse der damaligen Botanik und Aufzeichnungen über das Pflanzenvorkommen im Gebiet des vormaligen Kuhländchens vermittelt der von Ladislav Hoskovec „Zmínka o rostlinách z Karvařska – Erwähnung der Pflanzen aus dem Kuhländchen“ in der ersten Hälfte des 19. Jh. Seine Studie bezieht sich nicht nur zum Pflanzenvorkommen und fachkundigem Niveau ihrer Beschreibung, aber befasst sich auch mit der Laufbahn einzelner Forscher. Der Text von Marketa Máchová stellt den Neutitscheiner Pädagogen und Ornithologen Josef Talsky, den Schöpfer der ornithologischen Sammlung des Museums Neutitschein, vor. Seine Präparate von Vögeln aus der zweiten Hälfte des 19 Jh. wurden als Exponate der Ausstellung Uraltes Reich, mächtig und gebändigt mit einbezogen. Giuseppe Maielo in seiner Studie „Lykantropove a vlkodlaci - Lykanthrope und Werwölfe“ umreißt die Entwicklung der Glaubens an die Lykantropie von der Antik bis in die Epoche der Frühe Neuzeit. Er verfolgt die etymologische Analyse des Terminus Werwolf im Umfeld von West- Mittel- und Osteuropa und das im Zusammenhang den Veränderungen der Wahrnehmung der körperlichen Gestalt dieser Geschöpfe in der Umwelt der Volkskultur. Der Text „Tyranie Červené Karkulky – Tyrannei des Rotkäppchens und Canis lupus“ von Zdeněk Orlita konzentriert sich auf die Rekonstruktion der Wende des Wolfes in den historischen Quellen in der Zeit des Mittelalters und der Frühe Neuzeit. Seine Betrachtung geht aus der These von der Existenz von zwei Tieren hervor: einem realen, anpassungsfähigem Raubtier aus der Gattung canis lupus und irrealem Geschöpf, dessen unreale Eigenschaften Jahrhunderte lang aus Mythen, Märchen und religiösem Symbolismus abgeleitet wurde. Aufgrund erhalten gebliebener Quellen bemüht sich der Autor das Aufkommen des realen Raubtieres in der historischen Landschaft zu verfolgen, auch die Änderungen

the wolf in historical sources during the Middle Ages and Early Modern Times. His reasoning is based on the thesis of the existence of two animals: a real animal, a adaptable predator from the genus canis lupus, and a fantastic creature, whose unrealistic qualities have been derived for many centuries from myths, fairy tales and religious symbolism. On the basis of preserved sources, the author tries to observe the occurrence of the real beast in the historical landscape and the transformation of its perception in zoological literature or hunting manuals. Pavel Stabrava offers, in hisarticleHomo fabersilvaticus,the basic orientation in the world of long-lost forestry crafts. Taking into account the state of knowledge, he is looking for documents on the charcoal-burning, pitch or potash production also in the forests of Kravaře region.

ihrer Wahrnehmung in der zoologischen Literatur oder JägerHandbüchern. Pavel Stabrava offeriert in seinem Beitrag Homo faber silvaticus die elementare Orientierung in der Welt der längst eingegangenen Wald-Gewerbe. In Hinsicht auf den heutigen Stand der Erekenntnisse, sucht er Nachweise über die Ausübung der Köhlerei, Herstellung von Pech oder Pottasche auch im Kuhländchen.

NPR Razula [foto Andere Seite Studio, květen 2016]. Fotografie pořízena se souhlasem CHKO Beskydy

349

ŘÍŠE PRASTARÁ, MOCNÁ I ZKROCENÁ

LES NA KRAVAŘSKU MEZI STŘEDOVĚKEM A INDUSTRIALIZACÍ Muzeum Novojičínska, p. o. Redakce: Markéta Máchová, Zdeněk Orlita, Pavel Stabrava Texty: Ondřej Dadejík, Ladislav Hoskovec, Radek a Zdeněk Květoňovi, Markéta Máchová, Giuseppe Maiello, Zdeněk Orlita, Pavel Stabrava Fotografie: Andere Seite Studio Obálka a grafická úprava: Andere Seite Studio (Litoměřice) Předtisková úprava a sazba: Andere Seite Studio (Litoměřice) Jazykové korektury: Irena Zárubová, PhDr. Lenka Juráčková Překlad německého resumé: Karel Gold V publikaci jsou použity fotografie pořízené v lesích bývalého Kravařska a v lesích NPR Razula, NPR Salajka a NPR Mionší. Fotografie byly pořízeny se svolením CHKO Beskydy. Tisk: Grafico Opava Náklad: 500 ks Vydalo Muzeum Novojičínska, p. o. 1. vydání Nový Jičín 2017 ISBN: 978-80-87359-25-9 © Muzeum Novojičínska, p. o. 2017 https://www.facebook.com/furtvlese/

350