Obstwald by Zdeněk Orlita

OBSTWALD OBSTWALD Cesta hrabetickým lesem KONCEPCE A KURÁTOR ZDENEK ORLITA FILMANDERE SEITE STUDIO [LITOMERICE] FOTOGRAFIE ANDERE SEITE STUDIO|KAREL KITA [OSTRAVA] ZVUK MILAN VYLEZÍK [POLANKA N/O] EXPONÁTY MUZEUM NOVOJICÍNSKA|MUZEUM V BRUNTÁLE NÁRODNÍ ZEMEDELSKÉ MUZEUM|STREDNÍ LESNICKÁ ŠKOLA HRANICE|VEDECKÁ KNIHOVNA OLOMOUC|STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV NOVÝ JICÍN|STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV OLOMOUC|ZEMSKÝ ARCHIV OPAVA|MORAVSKÝ ZEMSKÝ ARCHIV BRNO FAKSIMILE ARCHIVÁLIÍ MARTIN NAVRÁTIL [PENCÍN]

OBSTWALD. CESTA HRABETICKÝM LESEM DOPROVODNÁ PUBLIKACE K VÝSTAVE MUZEUM ODERSKA|KOSTELNÍ ULICE 7|ODRY 19. 6. 2014 - 10. 1. 2015 © MUZEUM ODERSKA 2014

V RÁMCI PUBLIKACE BYLY POUZITY FOTOGRAFIE A POSTFOTOGRAFIE RADKA A ZDENKA KVETONOVÝCH [ANDERE SEITE STUDIO, LITOMERICE].

Obstwald Obstwald V prostoru Moravské brány se dodnes dochoval les, kter ý byl součástí prastarého hvozdu tvořícího kdysi rozsáhlé území Hranického újezdu. Les je na svých úbočích lemován vesnicemi Lučice, Blahutovice, Poloúvsí a Hrabětice a až do poloviny 19. století ležel na průsečíku tří panství, Hranického, Oderského a panství Německý Jeseník. S ohledem na skutečnost,že na jeho západním úbočí probíhá dnes hranice Olomouckého a Moravskoslezského kraje, zachoval si charakter lesa na hranici až do dnešních dnů. Osudy lesa a okolních vesnic sahají svými kořeny hluboko do středověku. Rozlehlé království str omů hrálo v životě zdejších lidí svou nezastupitelnou úlohu. Jeho pronikání do každodenního života obyvatel vesnic rozložených po jeho okraji bylo přirozené nejen s ohledem na archetypální představu lesa jako součásti venkovského prostor u, ale rovněž kvůli jeho běžnému hospodářskému významu. Les byl pro ně zdrojem dřeva v různých podobách, lesních plodin nebo zvěře. Les vystupoval v příbězích, mýtech a pronikal do snů. Intenzita těchto pevných pout, vzájemného vztahu mezi vesnicí a lesem, se odráží v pověstech tradujících se ještě ve 20. století. Na prahu dlouhého 19. století tvoří les na pomezí hranického a oderského panství i nadále velkou část životního prostoru pro desítky vesnických rodin. Staré mýty a vzpomínky na jeho hlubokou minulost přežívají především v představách těchto lidí od lesa. Lidé vstupovali do polidštěného lesa, kter ý si i přes svou ochočenost uchovával zbytky divočiny. Původní animalita se vracela ve snech, vystupovala v představách a přespávala v nevědomí okolních lidí.

Cesta hrabetickým hrabetickým lesem lesem Cesta

krajina ukrytálesvevslovech stredoveký listinách Náš les vstupuje do dějin v roce 1169 jako součást rozsáhlého Hranického újezdu, hvozdu položeného mezi zeměmi Moravy a Slezska. Text listiny udělující zemi mezi vodami Odr y a Bečvy rajhradskému klášteru je vlastně pozváním do prostoru středověké krajiny ovládané zalesněnou plochou. Alespoň takto si lze zdejší krajinu představit při četbě listin z období vrcholného středověku. Jaký ale byl zdejší les před započetím velké středověké kolonizace? Popisuje těch několik málo slov vykreslených na pergamenu reálnou historickou krajinu nebo spíše odráží představy a myšlení středověkých autorů často ovlivněných náboženskými imaginacemi. Nebylo spíše nutné vytvořit „les” jako opak civilizace, zdůraznit protiklad řádu a neřádu? Civilizace a divočiny? Nejsou k dispozici žádné ikonografické prameny a nevíme tedy, jak mohl vypadat les Obstwald v době vrcholného středověku. Dochované středověké texty představují jedny z nejranějších pozvánek k návštěvě lesní krajiny na přelomu 12. a 13. století. Spíše než na konkrétní obraz druhového složení prastarého lesa před zavedením unifikované lesní kultury pohlédněme na archetyp lesa očima středověkého písaře.

krajinavevestín stín krajina

nunu

kovovýmhlasem hlasemses sskovovým 2

pevná pouta les a vesnice

Své pluhy táhli přes kořeny mrtvých stromů, obilná pole vstupovala mezi meze a krajina se stávala čitelnou. Společně se světlem pronikaly lesem i zvuky kostelního zvonu. Byl to i jeho boj. S kovovým hlasem přicházelo do pralesa i evangelium a dávný strach i útěcha starých Bohů se stahovaly stále hlouběji do jeho nitra. Po čer ných benediktýnech přišli bílí premonstráti z nedalekého Hradiska a les prořídl průseky, potoky a říčky dostaly nová jména, stromy nesly stopy kovu. Kladiva, kleště, kosy, brány s železnými zuby. Kůly, provazy, ostré úhly a popel. Pletiva lánů a sítě cest. Hrušně, jabloně a divoké zahrady ztrácející se na okrajích lesa. Proutěné oplety kolem polí a zelené moře svízele beroucí si je zase zpět. Ranní vzduch naplněný dusivým kouřem a očekáváním, večerní obtěžkaný obavami. Pomalé stíny krav putující mezi kmeny stromů. První vesnice se začaly zařezávat i do našeho lesa. Vesnicím na úbočí se stával útočištěm, prostorem pro pastvu, lov i sběr a postupem času stále důvěrnějším místem. Postupně jim odhaloval jednotlivé části svého nitra a ty dostávaly svá jména. Jeho kmeny sroubily stěny, vynášely krovy, uzavíraly cesty a živily ohně. Ze svého stínu vydával kance, jeleny a laně a obepínal mýtiny plné borůvek, jahod a ostružin. V dutinách stromů ukrýval med divokých včel a nechal se halit do štiplavého dýmu z milířů. Les tady byl a lidé se z něj nikdy nevraceli s prázdnou.

za pluhem na mýtine hajní v apanském lese

Rub Rub

Na přelomu 18. a 19. století zastupovali hajní zvláštní komunitu lidí, kteří nebyli doma ani v panské kanceláři, ani na selském dvoře a s největší pravděpodobností nepatřili k vítaným hostům ani mezi svými vlastními sousedy. Mnozí z nich každodenně nacházeli upytlačenou zvěř, obcházeli stromy vyvrácené poryvem větru, potkávali sousedy spěšně nakládající načerno pokácené dříví nebo ženy odnášející v loktuších lesní hrabanku či klestí. Pravidelně vyháněli z lesa krávy svých sousedů spásající jedlový podrost. Až příliš často při svém rozhodování balancovali mezi zodpovědností k vrchnosti a vlastní sociálně kulturní příslušností k blízké vesnické komunitě. Trest úřadu byl někdy menším rizikem než nar ušení dobr ých sousedských vztahů budovaných mnohdy po dlouhé generace. Les byl všudypřítomným a pro mnohé z nich natolik důvěrně známým místem, jako vlastní pole nebo maštal.

pomalé stíny krav pomalé stíny krav

bangraben Kohlriegel bangraben Kohlriegel Hexenplan Hexenplan 4

prostormeze známý a citelný a hranice lesa Profesionální lesní mapy se dostávaly do panských kanceláří mnohdy až na sklonku 18. století. Obvykle se jednalo o nákladná díla, která neopouštěla úřadovny a hajní se během svých cest museli i nadále spoléhat na řeky, říčky, mýtiny, skály, hluboké rokle i mělké příkopy, kupy hlíny, rozložité hraniční stromy či v lepším případě kamenné hranečníky. Meze a hranice „jejich” lesa ještě hluboko do 19. století vymezovala samotná krajina. Oni se ji učili poznávat během svých cest nebo při rozhovorech za dlouhých večerů. I hajní spravující les Obstwald se na počátku 19. století pohybovali v lesní krajině naplněné pamětí a událostmi, jejichž jména je spojovala s hlubokou minulostí tohoto místa. Během svých cest pozorovali pstr uhy míhající se v Rubangraben, potoce pramenícím v jihovýchodním cípu lesa, o kousek dáli vystoupili na Kohlriegel a cestou přes les procházeli Hexenplan, mýtinu sousedící s Hynčicemi, kde se dle pověstí scházely čarodějnice z okolních vsí. Cestou nemohli minout prostor Mezi Kahlichovými loukami Zwischen Kahliches Wiesen, převážně jedlový les položený mezi loukami hrabětické rodiny Kahlichů. V průběhu dne míjeli rozpraskané hraniční duby a překračoval příkopy oddělující les od navazujících luk.

dávný les mezi snem

a skutecností

Vedle tradičních archivních pramenů, které nám z různých úhlů pohledu nabízí obraz historického lesa máme občas k dispozici i zcela výjimečná svědectví. Jedním z nich jsou i sny. Snové vize sice neodráží pravou historickou realitu, v tomto případě skutečný vzhled lesní krajiny a nelze je chápat jako podrobnou dobovou reportáž. Jejich autenticita spočívá spíše ve způsobu, jakým lidé v minulosti dnes již neexistující krajinu vnímali nebo jak ji vnímat chtěli. Zdůrazňují nejen jejich nadšení či okouzlení, ale upozorňují nás rovněž na strach a obavy, tedy prastaré archetypální představy spojené s vnímáním lesa. Pro lesy Hranického panství se dochovalo pár reflexí v záznamech snů hranického lékaře, malíře a polyhistora Josefa Heřmana Agapita Gallaše z přelomu 18. a 19. století. Především ve snech z prvních desetiletí 19. století se odráží hluboká ambivalence, s jakou romantismus k lesu přistupoval. 16. 1. 1827 se Gallašovi zdál sen, že kráčí cestou mezi poli, obklopen „rozmanitými polními plodinami bujného a veselého vzrůstu”. Vše se změnilo, když dorazil k lesu, kam dále vedla jeho cesta. „I počalo se nenadále temníti...přiblíživ se k samému lesu, počnu sám se sebou rozprávěti a přemýšleti, mám li se do lesa vpustiti, neb myslím sobě, že jsem z pravé cesty k domovu zablaudil”. Gallaše, který se začal „bázlivě ohlížet” ve snu zachránil až poustevník, který mu z lesní pustiny vyšel vstříc. V obrazech temného, nepropustného lesa ukrývajícího neidentifikovatelné ohrožení, posíleného ještě pradávným motivem zbloudění z pravé cesty nás romantismus zavádí zpět do středověkého lesa, který je stejně jako v polovině 13. století i nyní „prosvětlen” přítomností poustevníka.

Hrabětický les, duben 2014 Andere Seite Studio [camera obscura]

les jako zkrocená promeny lesa vkrajina novoveku Hostil stáda krav, ovcí a koz. Ustupoval sekerám i motykám vesničanů a společně se slunečními paprsky se do jeho těla stále hlouběji zakusovaly mýtiny a paseky. Bezejmenné chodníčky, stezky i cesty spojující okolní vesnice prostupovaly jeho dávnou samotou. Svou zemi oděnou smrky, duby, buky, jedlemi a břízami nechal les měřit a dělit. Les byl prostoupen, poznán a uchopen. Prostor mezi stromy už není pro lidi neznámým místem a neexistuje rokle, mýtina, stezka nebo pramen bez vlastního jména. Pevná pouta mezi ním a světem jsou stvrzována každodenními rituály. Kakofonie cizích zvuků zaplavuje lesní samotu. Od časného rána až do pozdních odpoledních hodin. Dopady dřevorubeckých seker, skřípot těžkých vozů, kodrcání dvoukolých kár, bučení dobytka a pokyny pasáků.

zaplavuje lesní samotu zaplavuje lesní samotu

Obstwald Obstwald

pred starou hrusní na

hledání „ovocného les a jeho lesa” jméno V nejstarších středověkých pramenech se s konkrétními názvy lesů setkáváme jen výjimečně. Obvykle vystupuje les pod obecným označením (”silva”) nebo jako v případě zdejšího moravskoslezského pomezí jako újezd (”ambitus, circuitus”). Les, který dostal s ohledem na nejhlouběji vklíněnou vesnici název Hrabětický, byl však původními německými obyvateli z okolních vsí ještě v pr vní polovině 20. století nazýván Obstwald, tedy Ovocný les. Obraz planých jabloní nebo hrušní rozsetých po krajích lesní plochy nebo přeplněné koše borůvek či malin by však byly falešnou představou vycházející z chybné etymologie. Tedy jabloně a hrušně při krajích lesa samozřejmě rostly a vesničané si zněj bezesporu odnášeli lesní ovoce, nicméně původ jeho jména se vrací spíše k středověké klášterní držbě lesa.

zprávy z nemocného lesa les Obstwald v 19. století Podrobný popis Hrabětického lesa zanechal roku 1800 lesmistr Karl Mayer. Podle jeho relace byl Obstwald na přelomu 18. a 19. století porostlý výhradně jedlemi s výjimkou několika star ých lip. Jak uvedl lesmistr z „výpovědi starých lidí a podle ještě patrných stop“ se ještě v 70. letech 18. století (vor 30 Jahren) jednalo o nejkrásnější, nejdokonalejší a nejnádhernější (”der schönsten, vollkomensten und prächtigsten”) les. Na celistvost lesní plochy měla negativní dopad nehospodárná těžba, kdy byly vyhledávány a káceny pouze silné kmeny a velké plochy původního lesa byly postupně mýceny. Stav byl na konci 18. století podle Karla Mayera skutečně žalostný a lesmistr popsal Hrabětický les jako seskupení prořídlých a mnohdy již napůl suchých houštin, v nichž pouze tu a tam lze najít nějaký urostlejší strom. Jako jednu z šancí pro obnovu zpustošeného lesa, kter ý na několika místech nazval „nemocným“, navrhnul lesmistr zvýšenou péči o nové nálety a mladý porost. Právě mladé str omy byly dle jeho názor u v minulosti poškozovány pravidelnými vývraty a pády dospělých kmenů, ale především nedostatečným hájením.

herbasilvatica silvaticavvObstwald Obstwald herba 9

zahrada plná stromu a kvetin herba silvatica v Obstwaldu V současné době je Hrabětický les obklopen velkoplošnými polními kulturami a luční porost je zachován pouze na svazích nivy při pravém přítoku potoku Luha, v okolí vesnice Hrabětice. Les leží v poloze 280-310 metrů nad mořem a převládají zde sprašové hlíny. Ještě v 50. letech 20. století byl lesem s původními zbytky smíšených listnatých lesů přirozeného charakter u s pozor uhodným bylinným podrostem. Hrabětický les se chápe jako most pro šíření karpatských pr vků mezi povodím řeky Odry a Moravy směrem do jesenického podhůří. V lese se vyskytují karpatské druhy jakými je např. kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis) a ostřice chlupatá (Carex pilosa). I přes značné hospodářské zásahy do prostoru lesa si i nadále přirozený charakter lesní vegetace zachovaly jeho členité jihovýchodní části.

Hrabětický les, duben 2014 Andere Seite Studio [camera obscura]