Tajne valky Ukazka z knihy

Tajné války

technika, 16 „Nejlepší nejlepší zbraně,

nejlepší lidé – a spousta peněz ke spálení“

Afghánistán, Irák a Pákistán, 2003–2006

P

ODOBNĚ JAKO V IRÁKU PROVÁDĚLO SPOLEČNÉ VELITELSTVÍ zvláštních operací vlastní zadržovací akce i v Afghánistánu a i tam mělo seznam osob, které hodlalo zajmout, anebo rovnou zlikvidovat; nesl název JPEL (Joint Prioritised Effects List), začínal jmény vůdců Tálibánu a al-Káidy a v následujících letech, tak jak i v této zemi nabývalo na intenzitě povstání, se rozrostl na více než 2 000 položek. V Iráku mělo JSOC rozkazy postupně zabíjet neustále rostoucí počet „povstalců“ a i v Afghánistánu nakonec čelilo gerilové válce, během které se nejsilnější američtí bojovníci střetávali s místními obyvateli, kteří přitom dříve k výše zmíněným dvěma teroristickým organizacím neměli žádné hlubší vazby.

Interní pracovník vojenské rozvědky Anthony Shaffer dorazil do této země v červenci 2003 a začal spolupracovat s jednotkou, jejímž úkolem bylo najít vůdce Tálibánu a al-Káidy i členy vedení militantního hnutí s al-Káidou spojovaného, které se jmenovalo Hezb-e-Islámí Gulbuddín. Shaffer obdržel jiné jméno, konkrétně Chris Stryker, podle postavy, kterou ve fi lmu Sands of Iwo Jima (v české distribuci pod názvem V písku ostrova Iwo Šima) ztvárnil John Wayne, a také falešné dokumenty: nový pas, řidičský průkaz, číslo sociálního pojištění a několik kreditních karet. Blízké spojence našel mezi příslušníky JSOC, kteří se do Afghánistánu vrátili oprášit svůj hon na bin Ládina, Muhammada Umara a další předáky al-Káidy a Tálibánu, hon, který řídili z letecké základny v Bagramu. Když tito muži „začali do základny proudit, úplně změnili atmosféru, jako by s sebou přinesli nějakou až surrealistickou energii“, vzpomínal Shaffer. „V jednu chvíli tam každých třicet až pětačtyřicet minut přistávala plně naložená dopravní letadla C-17, které asi hodinu vykládali a nato se ty stroje za velkého řevu zase rychle vznesly na oblohu. Viděl 212

KHP0146_Tajne valky.indd 212

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé jsem, jak z útrob těch letounů vyndávají jednu paletu s materiálem za druhou; byly v úhledné řadě a na každé tolik nejmodernějšího vybavení, že by se s tím dal řídit celý nějaký stát.“ Počet týmů a podpůrných pracovníků určených pro misi vyhledávající „vysoce důležité cíle“ se podle něho „výrazně rozrostl“, takže zatímco původně „to byla relativně malá jednotka o asi dvou stech mužů“, ta, která přistála v Bagramu, „jich měla více než desetkrát tolik“ a disponovala nejen tou nejlepší technikou, zbraněmi a lidmi, ale i „spoustou peněz ke spálení.“ Ve chvíli, kdy JSOC převzalo nad vším kontrolu, jeho vojáci rychle postavili velké operační centrum, což byla de facto řada chatek z překližky a také stanů, které plnily veškerou možnou funkci od ubytování po zařízení, kde se získávaly zpravodajské informace. Srdcem této základny bylo tzv. Centrum taktických operací umístěné do obrovského stanu, kterému se tak jako Centru společných operací v Iráku říkalo „hvězda smrti“. Z tohoto komplexu tedy bylo JSOC rozhodnuto vystopovat a zajmout nebo zabít nejhledanější osoby v Afghánistánu; zatím se vousatí příslušníci JSOC pohybovali po areálu v civilním oblečení a téměř žádný z nich neměl výložky, aby je nemohl identifi kovat nikdo „zvenčí“. Všelijak ovšem na tyto muže pohlíželi příslušníci „bílých“ útvarů určených ke zvláštním operacím typu Zelené barety, ti, kteří se v této zemi v uplynulých několika letech snažili navázat kontakt s místním obyvatelstvem, takže strávili značné množství času cestováním po nehostinné krajině. Lidé z JSOC tam ovšem na rozdíl od těch Zelených baretů nepřijeli, aby usilovali o nějaké sympatie, ve chvíli, kdy stanuli v čele příslušné mise, se již nikdo s nikým nebratříčkoval, byl to hon na člověka, občas i se zabíjením.

Jakmile se McChrystal ujal velení JSOC, Shaffer ho několikrát o situaci v Afghánistánu informoval a přitom na generála tlačil, aby bylo vydáno povolení operovat i na území sousedního Pákistánu, aby se tedy jednotky vydaly i přes hranici a zaměřily se na tamější útočiště al-Káidy, protože, jak zdůrazňoval, „zpravodajské informace naznačují, že velká část vedení této organizace je nyní právě v této zemi“. Jeho nadřízený mu však odpověděl, že „momentálně to nejde, i když – ale to je jen mezi námi – já se takové povolení opravdu snažím získat“, nicméně „Ústřední velitelství a Pentagon nám sdělily, že musíme zůstat na téhle straně hranice“. Avšak McChrystal byl rozhodnut tohle změnit.

Vztahy mezi Pákistánem a Ústřední zpravodajskou službou sahají hluboko do minulosti, ale nebyly nikdy jednoduché, i když zejména po jedenáctém září se tamější výzvědná agentura ISI nějak vyrovnala se skutečností, že se po jejím území pohybují agenti CIA. Občas obě strany i spolupracovaly, ale 213

KHP0146_Tajne valky.indd 213

8.10.2014 15:15:43

Tajné války častěji ta americká zjišťovala, že se musí bránit pokusům místní rozvědky zastavit její operace, zatímco ta se zase pro změnu snažila sledovat všechny agenty, kteří v Pákistánu pracovali pro Washington, byl to tudíž jakýsi vzájemně dohodnutý vztah založený na nedůvěře, nečestném jednání a „nožů v zádech“, ale ve výsledku prostě vyvstala nutnost nějak komunikovat. Když Spojené státy v říjnu 2001 vpadly do Afghánistánu a vůdci al-Káidy i Tálibánu byli nuceni ze země uprchnout, epicentrem amerických protiteroristických operací se staly oblasti Pákistánu ovládané místními kmeny. Při některých misích, například dopadení osob podezřelých ze spojení s pachateli útoků na New York a Washington, postupoval tento muslimský stát ruku v ruce s CIA, ovšem velitelé JSOC byli přesvědčeni, že se s ní nehrála čistá hra, a mají-li být ta dosud bezpečná útočiště al-Káidy opravdu zničena, musejí USA v Pákistánu operovat samy.

Ke zděšení představitelů ISI ovšem prezident země Parvíz Mušaraf uzavřel v roce 2002 s JSOC tajnou dohodu, která jednotkám Spojených států umožňovala doprovázet jejich pákistánské kolegy při zátazích na buňky al-Káidy v oblastech kontrolovaných kmeny, z čehož měl Anthony Shaffer nesmírnou radost. „Otázkou jen zůstávalo, do jaké míry a v jakém rozsahu budeme moci narušovat suverénní území Pákistánu,“ řekl mi v této souvislosti. Příslušníci amerických Rangers a dalších elitních „útvarů vyhledávajících teroristy“ operujících podél hranice s Afghánistánem měli v příslušných pravidlech definujících svou činnost uvedeno, že „vstup na území Pákistánu byl možný“ v případech buď velmi nadějného pronásledování nepřítele nebo jednotek v bezprostředním kontaktu s protivníkem, anebo nutnosti vysvobození spolubojovníka, nebo postupu vůči „velké trojce“, kterou tvořili bin Ládin, Musab az-Zarkáví z al-Káidy a Mulla Muhammad Umar z Tálibánu, muselo to však vždy být schváleno velitelem CENTCOM, anebo ministrem obrany. „Všeobecně“ přitom platilo, že vojáci pronásledující teroristy na území Pákistánu neměli pronikat do hloubky větší než deset kilometrů. Oficiálně také měly být o podobném postupu záhy po jeho provedení zpraveny příslušné úřady ve Washingtonu i v Islamabádu, skutečnost však byla jiná, za rozhodující se vždy považovalo, aby Pákistán mohl prohlásit, že o ničem podobném předem nevěděl, a aby nastalou situaci označil za narušení své suverenity, jakmile k operaci došlo, jinými slovy Spojené státy zaútočily a prezident Mušaraf každý takový jejich vstup na území své země označil za „invazi“. Právě ve chvíli, kdy tamější činnost JSOC začínala nabírat na tempu, se však rychle zase zpomalila, jelikož její síly, původně určené pro Pákistán, byly do značné míry přesunuty do Iráku, aby tam čelily narůstajícímu povstání, takže v letech 214

KHP0146_Tajne valky.indd 214

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé 2003 a 2004 zůstávala prvně jmenovaná země teritoriem, kde operovala především CIA.

V ROCE 2004 VYDALI LIDÉ, KTEŘÍ V BÍLÉM DOMĚ A PENTAGONU celý ten globální hon na teroristy řídili, sérii tajných nařízení a ta se ve své vzájemné kombinaci stala trvajícím programem atentátů prováděných Spojenými státy a pohrdáním suverenitou zemí celého zbývajícího světa. Spory mezi ministerstvem obrany a Ústřední zpravodajskou službou po jedenáctém září o to, kdo bude hlavním úřadem zodpovědným za řízení zmíněného pronásledování a globálních válek, se dostal do rozhodující fáze, jelikož Donald Rumsfeld v souvislosti s dramaticky se rozšiřujícím záběrem JSOC požádal o navýšení rozpočtu jeho jednotek z 5 na 6,7 miliardy dolarů čili o třicet čtyři procent. V tomto roce si tak Společné velitelství zvláštních operací zabezpečilo postavení v čele boje proti terorismu a udrželo si je nejen během vlád Republikánské strany, ale i té Demokratické. S cílem zajistit jeho útvarům maximální prostor pro efektivní činnost připravil prezident Bush prohlášení, které jak on, tak jeho nástupce Barack Obama každý rok předkládali v doslovném znění Kongresu, aby tak mohli ospravedlnit vojenskou strategii, která neuznávala státní hranice a svět přeměnila v bojiště. „Vyvstane-li nutnost, budu v rámci práva Spojených států na sebeobranu a se záměrem chránit jejich občany i zájmy nařizovat dodatečná opatření, například vyslání jednotek zvláštních operací a podobných útvarů k delikátním zásahům v různých částech světa,“ prohlásil v této souvislosti Bush a dodal: „V tuto chvíli ovšem není možné odhadnout ani v jakém přesném množství budou ozbrojené síly USA proti hrozbě terorismu vůči naší zemi nasazeny, ani na jak dlouho dobu.“ Začátkem roku 2004 podepsal Rumsfeld tajné nařízení, které zefektivňovalo schopnost JSOC provádět operace a zasahovat dané cíle mimo oficiální bojiště, kterými byly Irák a Afghánistán. „Výkonné nařízení pro síť al-Káida“ neboli AQN ExOrd umožňovalo jednotkám působit „kdekoliv na světě“, jestliže bylo známo (nebo alespoň když existovalo podezření), že v takovém místě vyvíjejí činnost agenti této organizace, případně jim tam přinejmenším je poskytováno útočiště. Tento dokument, který je dosud jen důvěrný, i když se k němu snažili dostat novináři, také údajně obsahoval seznam patnácti až dvaceti zemí, mezi nimi Somálsko, Jemen, Sýrii, Saúdskou Arábii a několik dalších států kolem Perského zálivu, ale i například Pákistán. Text rozkazu byl nahrubo připraven již předchozího roku, konkrétně ze strany SOCOM a Úřadem náměstka ministra obrany pro zvláštní operace a konflikty malé 215

KHP0146_Tajne valky.indd 215

8.10.2014 15:15:43

Tajné války intenzity, a jak Wolfowitz, tak Cambone jej prosazovali coby ospravedlnění pro zvláštní jednotky provádět tajné – a smrticí – operace po celé naší planetě. Část nařízení navíc umožňuje to, co jistý člověk působící v oblasti speciálních misí nazval „bezprostředním pronásledováním“, tak jako je v některých státech USA povoleno policii při stíhání nějaké podezřelé osoby překračovat hranice státu sousedního. „Něco podobného je i v případě, že když prostě někoho honí v Somálsku a on se přesune do Etiopie nebo Eritreje, mohou se vydat za ním,“ řekl mi výše zmíněný zdroj. Rozkaz byl podepsán na jaře roku 2004, ale trvalo patnáct měsíců, než Rumsfeld od Bílého domu obdržel příslušný „prezidentský souhlas“, přičemž to zdržení bylo částečně způsobeno „byrokratickými průtahy“, ale částečně také odporem CIA, která něco takového považovala za další narušení jejího mandátu coby hlavního hráče při vyhledávání členů al-Káidy po jedenáctém září.

Velký nesouhlas vyvolala také skutečnost, že by příslušníci zvláštních jednotek měli pracovat i na amerických velvyslanectvích jako vojenští styční důstojníci (Military Liaison Elements). Tito lidé však nemuseli působit jen pod nějakým oficiálním krytím, JSOC je posílalo do různých zemí i pod „neoficiálním pláštíkem“, například s použitím vymyšlené identity, kdy dotyčný disponoval i falešným pasem, někdy dokonce jiného státu. Úkolem těchto agentů bylo pomoci „připravit bojiště“ pro nějakou chystanou operaci, přičemž často svou činnost nijak nekoordinovali ani s Ústřední zpravodajskou službou, ani s příslušnými velvyslanci. Je-li přítomnost SOCOM „na ambasádách USA v zahraničí snahou vydláždit si cestu k jednostranným americkým vojenským operacím, případně umožnit příslušníkům armády angažovat se v tajných akcích nezávislých na CIA, nepochybně se výrazně zvětší problémy Spojených států v ostatních částech světa“, prohlásil v této souvislosti John Brennan, velmi zkušený pracovník Ústřední zpravodajské služby, neboť v ní strávil celé čtvrt století, tehdy zastával funkci ředitele Národního centra boje proti terorismu. Myšlenku, že by příslušníci JSOC pod nějakým krytím působili na amerických velvyslanectvích, ale i aktivitu, kterou v oblasti zpravodajství vyvíjel Stephen Cambone, vnímali někteří lidé v civilním sektoru, podílející se na boji s teroristy, jako nebezpečný precedens, generálporučík Boykin, zástupce náměstka ministra obrany pro zpravodajskou činnost, však kritiku zmíněného programu odmítl. „Pan Rumsfeld že se pokouší sdělit ‚vyžeňte CIA z téhle branže a nahradíme ji my´? Ne, tak to rozhodně nevnímám,“ řekl a místo toho prohlásil: „Ministr obrany má ve skutečnosti větší zodpovědnost, co se shromažďování zpravodajských informací pro příslušný národní program týče,“ než „ředitel Ústřední zpravodajské služby“.

216

KHP0146_Tajne valky.indd 216

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé Právě v této době Rumsfeld, Cambone a JSOC přistoupili po svém k rozdílu mezi pojmy „tajný“ a „skrytý“ a udělali to s podporou Bílého domu. Pentagon totiž začal definovat „koordinaci“ s CIA jen jako poskytování avíza sedmdesát dva hodin předem, že JSOC začne s nějakou operací, zatímco Cambone změnil definici vojenských „rozkazů k nasazení“, která se musejí sdělit Kongresu, neboť vydal nová pravidla, podle nichž mají jednotky určené ke zvláštním operacím právo „provádět tajné operace v systému HUMINT“ ještě předtím, než bude informován nejvyšší zákonodárný sbor Spojených států. Zmíněná agentura tedy byla vytlačována z oblasti, kterou měla odedávna na starosti, a svěření akcí zpravodajského charakteru do rukou JSOC navíc ještě více oslabilo roli Kongresu v celém procesu. Když k tomu přičteme také program Zelená měď, znamenalo to de facto, že Společné velitelství zvláštních operací mělo volnost vystupovat jako špionážní instituce a i jako vojenský útvar, který zatýká, anebo rovnou zabíjí nepřítele, takže dokonce i někteří republikánští spojenci Bílého domu s dobrými styky byli znepokojeni tím, čeho byli svědky. „Operace řízeny CIA mají svá vlastní omezení a způsob kontroly, zatímco ty prováděné armádou zase jiné, odlišné,“ řekl v deníku Washington Post jistý kongresman za Republikánskou stranu, který hrál „důležitou roli při dohledu nad národní bezpečností“, a pokračoval: „Vypadá to, jako by někdo navrhoval ‚pojďme veškeré kontrolní mechanismy obejít, a to tak, že armáda bude dělat věci, které vždy vykonávala Ústřední zpravodajská služba, a nikomu o tom neřekneme´, ale při něčem takovém já okamžitě zpozorním a ptám se, proč nás o takových věcech neinformují.“ Rumsfeld a jeho poradci samozřejmě věděli, že polovojenská sekce CIA byla příliš malá na to vést nějakou globální válku, takže ve chvíli, kdy se Bushovi naznačilo, že JSOC by mělo mít mandát působit po celém světě samostatně, bylo hotovo. Pomineme-li již zmíněné výkonné nařízení AQN ExOrd, podařilo se šéfovi Pentagonu prezidenta také přesvědčit, aby vsunul dodatky do prezidentské směrnice národní bezpečnosti 38, které uzákoňovalo globální roli SOCOM čili Velitelství zvláštních operací, co se týče vyhledávání, zajišťování a likvidace osob podezřelých z terorismu. Zmíněné nařízení bylo oficiálně charakterizováno jako „Národní strategie zabezpečení digitální komunikace“, ovšem samotný jeho text, který nikdy nebyl odtajněn, uděluje bezprecedentní volnost JSOC podnikat údery po celém světě, takže de facto předem schvaluje smrticí operace mimo oblasti, které byly veřejně označeny za bojiště. „V tom nařízení je spousta věcí, které s internetem a podobnými záležitostmi nesouvisejí,“ řekl mi zdroj z jednotek pro zvláštní operace a dodal, že povolení k akcím těchto útvarů „bylo do jeho textu vsunuto ještě 217

KHP0146_Tajne valky.indd 217

8.10.2014 15:15:43

Tajné války před příslušným podepsáním“, přičemž to byla například „široká svoboda podnikat operace typu Najdi, Zajisti, Zlikviduj, v jejichž čele by stál SOCOM“.

Tenhle tajný dokument byl podle něho „jen pro vyvolené“, přičemž ten člověk odhadoval, že „vyhotoven byl pouze v asi pěti kopiích, které jsou do jedné uloženy v prostorách Národní bezpečnostní rady, takže všichni vtipkují, proč tam mají trezor, do něhož by se vešel člověk“.

Celosvětový „hon na člověka“, k němuž nyní mělo JSOC veškeré pravomoci, se ubíral několika cestami, protože tento útvar připravil jednak seznamy různých lidí z al-Káidy, které směl v globálním měřítku pronásledovat, jednak seznamy „nesmiřitelných jedinců“, které bylo dokonce možno rovnou odpravit, a konečně osob, které nechal volně se pohybovat s cílem získat zpravodajské informace o jejich kontaktech nebo buňkách. Někteří lidé možná to, co se dělo kolem komanda TF-121 v Iráku a Afghánistánu, vnímali jako věc naprosto skandální, ale Rumsfeld a Cheney konečně v mnoha ohledech dosáhli toho, po čem tak toužili, totiž formy války, za níž se nikdo nikomu za nic nezodpovídal, vše bylo maximálně utajeno a příslušné operace se přitom vyznačovaly mimořádnou flexibilitou.

Právník Scott Horton, který se zaměřuje na problematiku lidských práv, říká, že ten program „kopíruje to, čím se za druhé světové války zabýval Úřad pro strategické služby (Office of Strategic Services) a následně CIA, a že to do jisté míry není něco tak úplně nezvyklého, protože armády mívají k dispozici speciální komanda, která během válečných střetů vyhledávají velitelská a kontrolní stanoviště nepřítele s cílem je identifikovat a poté zlikvidovat, a v určitých případech to může vypadat i tak, že někdo vejde do nějaké kavárny a někoho zastřelí, to byl prostě takový tradiční a všemi uznávaný způsob boje“. Horton však upozorňuje, že po jedenáctém září se situace změnila, neboť bojištěm se najednou stala celá zeměkoule a ty ozbrojené střety probíhají všude, čili ti lidé uvažují o možnosti, jak někoho odpravit v Německu, Norsku nebo Itálii, případně v Turecku, Jordánsku, Jemenu nebo na Filipínách, anebo v Maroku, Senegalu a zemích Afrického rohu, a „já bych tedy řekl, že z právního hlediska to něco protizákonného a nelegálního jednoduše je, jestliže tu příslušnou činnost vyvíjíte mimo ta oficiální válečná bojiště“.

Koncem roku 2004 Rumsfeld sepsal interní sdělení, které poslal svým hlavním poradcům, takže je dostali i Cambone a Douglas Feith; označeno bylo písmeny FOUO, že je určeno pouze k úřednímu použití, a téma, kterým se zabývalo, znělo „příprava bojiště“. V jeho textu šéf Pentagonu vyjádřil obavy ze skutečnosti, že „tradiční výraz ‚příprava bojiště´ již možná není tou správnou terminologií“, jelikož v současné době „je tím ‚bojištěm´ celý svět“.

218

KHP0146_Tajne valky.indd 218

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé NASAZOVÁNÍ BEZPILOTNÍCH LETADEL VYBAVENÝCH ZBRANĚMI bylo v době, kdy Spojené státy vedly svou globální válku, ještě v plenkách, ale průzkumná se nasazovala již dlouho předtím. Jednotky JSOC využívaly systém, jemuž Mike Flynn, zástupce generála McChrystala pro výzvědnou činnost, říkal „oko, které nemrká“; zmíněná letadla, ale i jiná se vznášela „po dlouhou dobu ve vzduchu“ a „četnými senzory prováděla dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu příslušné sledování, aby tak mohla vytvořit schéma chování nepřítele s cílem lépe porozumět, jak funguje jeho síť“, které by následně mohlo být vyžito při provádění zátahů. Tyto vzorce pohybu vznikaly s pomocí „uzlového rozboru“, jak jej Flynn nazývá, a to sledováním osob, které byly v podezření, že mají něco společného s nějakou povstaleckou skupinou nebo buňkou. Tato „uzlová analýza“ podle jeho přesvědčení „fungovala tak, že se zaměřila na protivníka, o kterém se řada věcí nevěděla, a odhalila jeho tzv. fyzickou infrastrukturu, tudíž kdo ho fi nancuje, na jaké chodí schůzky, kde má sídlo, jak vypadá jeho spolupráce s médii a kde si přebírá zbraně, takže jeho obraz se stává zřetelnější a život zranitelnější, což kompenzuje jednu jeho asymetrickou výhodu, totiž že se nechová jako cíl“.

Flynn v této souvislosti podotýká, že „takovýto rozbor se nakonec nesmírně vyplatí, ovšem vyžaduje trpělivost, protože obraz jeho života se musí zkoumat dlouhodobě, přičemž počítat se musí i s eventualitou, že dotyčný úplně zmizí, prostě se vytratí. Poslední fází je operace zvláštních jednotek zvaná „za vozidlem“, během které se monitoruje pohyb dopravního prostředku používaného povstalci; příslušníci těchto útvarů přitom někdy vysílají do vzduchu až tři průzkumné letouny a jejich piloti z daného cíle nebo i celé skupiny lidí nespouštějí zrak. „Nestačí ovšem jen sledovat dotyčnou osobu nebo osoby několika páry očí, musí se to navíc dělat dlouho,“ vysvětluje Flynn, protože jen takový postup umožní „jejich trvalý monitoring a zároveň díky té uzlové analýze a sledováním vozidla postupně vytváří určité schéma chování daného nepřítele, a velitel pozemní jednotky, která má na starosti jeho konečnou likvidaci, má tudíž více možností na vybranou než jen buď dát povel k usmrcení, nebo toho dotyčného naopak nechat jít, když má k dispozici dostatek zpravodajských informací – i těch z monitoringu a průzkumu –, je schopen si dovolit daleko větší trpělivost při provádění té operace, a tím pádem se může na scéně objevit i nějaká větší skupina povstalců, nebo dokonce určitá jejich síť“. Rozdíl mezi JSOC a konvenční armádou přitom podle něho spočívá v tom, že „v tom druhém případě mají vojáci sklon zabývat se řadou různých cílů po kratší dobu než v případě prvním, kdy je naopak tendence zaměřovat se na menší počet cílů, ale po delší dobu.“ Flynn v této souvislosti také při219

KHP0146_Tajne valky.indd 219

8.10.2014 15:15:43

Tajné války pomíná, že příslušníci útvarů určených ke zvláštním operacím musejí tomu „schématu života nepřátelské sítě“ dobře porozumět.

Velitelství zvláštních operací čili SOCOM také začalo pracovat na vytvoření programu monitorování osob, které byly podezírány z účasti na povstání, nebo to o nich dokonce bylo známo, přičemž ten program byl jako z nějakého vědecko-fantastického fi lmu. Nesl název „Průběžné tajné sledování, stopování a zaměřování“ neboli CTTL (podle počátečních písmen příslušných anglických slov) a s využitím poznatků biometrie a chemie umožňoval i na velkou dálku rozeznat obličej daného člověka, jakož i „lidskou termální stopu“ kteréhokoliv jednotlivce. K označení lidí program také zavedl používání chemického „bioreaktivního mikročipu“ vytvořeného nenápadným otřením těla sledované osoby; ten následně začal vysílat signál, který byla JSOC schopna na dálku přijímat a pohyb dotyčného nepřetržitě monitorovat, nejen dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, ale doslova tři sta šedesát pět dní v roce. Byla to v podstatě jakási moderní verze takových těch sledovacích zařízení proslavených ve filmech, kde je špioni vpletli do oblečení příslušného člověka, případně připevnili k podvozku automobilu. Ten mikročip navíc umožňoval pracovníkům Společného velení zvláštních operací označovat i vězně, které propustili, a nato čekali, zda kolegy z bojové jednotky nenavedou k potenciální teroristické nebo povstalecké buňce; umístit takové zařízení na tělo svobodných lidí bylo samozřejmě větším oříškem, ale i to se občas podařilo. Využívání podobné techniky společně se zrychlujícím se tempem zatýkání a zabíjení dokonce prezidenta Bushe inspirovalo k prohlášení, že „JSOC je prostě úžasné“.

Většina amerických zdrojů určených na boj proti terorismu mezitím plynula do Iráku, i když Bílý dům a Pentagon pokračovaly ve svých „temných“ válkách i jinde po světě, zatímco konflikt v Afghánistánu stále doutnal, ale byl téměř zapomenut: Usáma bin Ládin stále unikal, stejně jako řada jeho hlavních zástupců, do podzemí se přesunul i vůdce Tálibánu Mulla Umar, a prohlášení prezidenta Bushe „Chceme je živé nebo mrtvé“ se stalo pouhým zdrojem pohrdání a symbolem této války, v níž se Spojeným státům nedařilo zvítězit a která se navíc neustále rozšiřovala. Atmosféra však houstla i v sousedním Pákistánu a do hledáčku příslušných složek v USA se stále více dostávaly také Jemen a Somálsko.

V Iráku též v souvislosti s tamějším neustále se rozšiřujícím povstáním přibývalo mrtvých amerických vojáků, takže George Bush se svých velitelů netrpělivě vyptával, kolik toho či onoho dne nechali zlikvidovat nepřátel.

Generálové konvenčních sil na takovou otázku často odmítali reagovat, ale 220

KHP0146_Tajne valky.indd 220

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé odpověď ze štábu JSOC byla jednoznačná: Když ji za tento útvar dostal Mike Flynn, McChrystalův zástupce pro zpravodajství, řekl: „Tisíce, ale já vlastně ani nevím, kolik.“ V této arabské zemi prostě výše zmíněné jednotky začaly plnit ty nejdivočejší sny, které Rumsfeld a Cheney měli, co se týče představy, jak by měla vypadat a co všechno umět moderní tajná, kvalitně finančně zajištěná vojenská síla, navíc mimo bedlivý zrak Kongresu a médií, nebo dokonce i CIA. Tihle dva pánové samozřejmě již nějaký čas ignorovali jednotlivé úrovně armádního velení a jednali přímo se Společným velitelstvím zvláštních operací, ale nyní se jim navíc podařilo dát dohromady všechny kousky té skládanky. Příslušná bojová jednotka, která byla vybudována a v Afghánistánu i Iráku poté zdokonalena, se chystala k operacím v globálním měřítku a mimo oficiálně oznámená bojiště, zatímco McChrystal dával v řadě zemí Blízkého východu i jinde dohromady síť styčných kanceláří JSOC, aby nebylo třeba se spoléhat na americká velvyslanectví nebo rezidenty Ústřední zpravodajské služby ani s nimi spolupracovat. „Ministerstvo obrany velmi touží se angažovat v protiteroristických aktivitách a jeho zrak spočinul na tradičních úkolech, které v této souvislosti plní CIA,“ upozorňoval George Brennan, v té době šéf jejího Národního protiteroristického centra. „Významná vedoucí úloha mé agentury v řadě podobných oblastí je postupně oslabována, což je dost nešťastné, a stávající militarizace řady zpravodajských funkcí a úkolů v USA bude již v blízké budoucnosti vnímána jako závažné pochybení.“ Zasloužilí pracovníci amerických výzvědných služeb se ostatně po tom skandálu s neexistujícími zbraněmi hromadného ničení těsně před vypuknutím války v Iráku začínali obávat, že nezávislost CIA a jejích analýz postupně ohrožují politické zájmy, a hrozila též velká možnost zneužití rozsáhlé tajné vojenské moci, protože zpravodajskou činností se vedle této agentury začalo zabývat i JSOC, které navíc v této oblasti disponovalo svým vlastním útvarem nepodléhajícím žádné nezávislé inspekci.

S Brennanem ostatně souhlasil i plukovník Patrick Lang, který měl svého času ve Vojenské zpravodajské službě na starosti získávání informací od spolupracovníků v globálním měříku; také podle něho přinášely inovace systému velení, za nimiž stáli Rumsfeld a Cheney, velká rizika. „Ve chvíli, kdy SOCOM přestal být jen podpůrným velitelským útvarem a stal se útvarem podporovaným, uvolnily se Společnému velitelství zvláštních operací ruce k provádění opravdu nejrůznějších věcí,“ říká. „Když však něco takového děláte bez koordinace s americkým velvyslancem v příslušné zemi, případně s její vládou, je to vůbec tak trochu banditismus, prostě to vůbec není dobré, a říkáte si tím komusi o určitou odplatu nebo zasloužený trest.“ 221

KHP0146_Tajne valky.indd 221

8.10.2014 15:15:43

Tajné války Modelová situace působení JSOC v Iráku se však přes veškerou kritiku měla již brzy opakovat i jinde. „Když se podíváte na naše síly pro zvláštní operace, uvědomíte si, že jsme schopni vést nějakou válku velice nenápadným způsobem a navíc takovým, který nevyžaduje nějaký velký dohled ze strany Kongresu,“ říká k tomu Andrew Exum. Způsob uvažování byl podle něho následující: „Posílená exekutiva prostě více méně disponuje licencí k vedení válek tam, kde je to nutné, kde to uzná za žádoucí, jednoduše po celém světě, a protože má také jakési kladivo, tak si říká, proč nejít a nezatlouct nějaké hřebíky.“

ZAČÁTKEM ROKU 2005 VZPLÁL MEZI CIA, ÚSTŘEDNÍM VELITELstvím a Pentagonem zákulisní boj o to, kdo by měl stát v čele tažení proti al-Káidě v Pákistánu, jakmile některé zprávy amerických výzvědných služeb naznačily, že její muž číslo dvě čili Ajmán al-Zavahrí se údajně zúčastnil schůzky v kmenové oblasti Vazíristánu. Generál McChrystal tvrdě prosazoval úder jednotkami JSOC, při kterém by byl dotyčný extremista zajat, a někteří představitelé CIA, kteří ho v tom podpořili, ani nechtěli, aby byl o celé akci informován velvyslanec Spojených států v Pákistánu Ryan Crocker, který sídlil v Islamabádu, hlavním městě země. Anthony Shaffer v této souvislosti vzpomíná, že on a plánovači zvláštních amerických operací si dokonce přáli, aby takovéto mise probíhaly bez vědomí Ústřední zpravodajské služby. „Měli jsme totiž pocit, že dříve nebo později bude pravděpodobně CIA o tom, co podnikáme, informovat své kolegy z ISI, ať již vědomě, nebo neúmyslně,“ řekl mi. „Naše představa, když to mám říct zcela otevřeně, byla taková, že by to celé mělo proběhnout nenápadně, domnívali jsme se prostě, že CIA a Pákistáncům nemůžeme moc důvěřovat, přičemž, co se týče dopadení některých cílů, ti druzí jmenovaní by s námi nikdy nespolupracovali.“ Ústřední zpravodajská služba ovšem o této operaci dobře věděla. Až sto týmů sestavených z příslušníků námořních jednotek SEAL a armádních Rangers se již v Afghánistánu připravovalo nastoupit do letadel, když se to soupeření mezi CIA, CENTCOM a ministerstvem obrany tak vyhrotilo, že celá mise byla zastavena. Bývalý pracovník zmíněné zpravodajské agentury v této souvislosti v deníku The New York Times prohlásil, že už když se zátah připravoval, „řekl těm chlápkům z armády, že to bude největší průšvih od vylodění v kubánské Zátoce sviní.“ Pravidla pro zásahy na území Pákistánu se „dramaticky změnila“ a „stala do takové míry limitující, že je podle mého názoru již téměř nešlo uskutečnit, 222

KHP0146_Tajne valky.indd 222

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé a způsob vedení války se doslova ze dne na den změnil,“ vzpomíná Shaffer.

Generál McChrystal „nadále požadoval svolení v Pákistánu operovat, ale já vím bezpečně, že na nějaké úrovni bylo učiněno politické rozhodnutí omezující naše možnosti tu státní hranici překračovat a zabývat se záležitostmi, které byly z našeho hlediska těmi skutečně důležitými, protože zásadní význam měla nyní tato země, ne Afghánistán“.

V říjnu 2005 však Pákistán zasáhlo ničivé zemětřesení o síle 7,6 stupňů, v jehož důsledku 75 000 lidí zahynulo a miliony přišly o přístřeší. Této situace JSOC a CIA využily a poslaly tam četná vojenská komanda i řadu agentů a také podnikatelů, aniž by je nechaly podrobit povinné prověrce ze strany místní výzvědné služby ISI. Zpravodajské týmy Společného velitelství zvláštních operací, které do země vstoupily společně s pracovníky CIA, jak napsali novináři Marc Ambinder a D. B. Grady, přitom měly před sebou nemálo úkolů, například zkvalitnit tamější okruhy spolupracovníků, kteří by mohli poskytovat informace o al-Káidě, zjistit, jakým způsobem Pákistán přepravuje své jaderné zbraně, a také proniknout do zmíněné ISI. „V rámci tajného programu, jenž měl krycí název Lovec, který prověřuje, dostala JSOC povolení, aby s pomocí vojenské rozvědky DIA a také najatých lidí sledovala a identifikovala ty příslušníky pákistánské zpravodajské služby, kteří byli podezíráni ze sympatií k al-Káidě,“ také uváděli Ambinder a Grady. „Není jasné, zda útvary JSOC takovéto osoby případně i likvidovalo, jeden z jeho představitelů pouze sdělil, že cílem programu bylo prostřednictvím ISI, konkrétně využitím dezinformací a psychologického boje, odhalit jakékoliv teroristy.“ Tato obrovská příležitost však nebyla využita, ani Afghánistán, ani Pákistán se nestaly hlavními cíli válečného plánu americké vlády. Nejvýznamnější agenti JSOC a CIA se museli opět přesunout do Iráku a tam pomáhali čelit rychle se rozšiřujícímu povstání (které mimochodem z tvrzení Washingtonu, že vojáci Spojených států budou v této zemi vítáni jako osvoboditelé, učinilo frašku), a útvar Ústřední zpravodajské služby zvaný Alec Station, který měl za úkol dostat bin Ládina, byl rozpuštěn. „Toto rozhodnutí nepochybně oslabí naše operace vůči al-Káidě,“ komentoval to bývalý významný pracovník CIA Michael Scheuer, první velitel tohoto útvaru, a dodal: „Vypadá to, že v současné době se v této agentuře k bin Ládinovi a jeho organizaci přistupuje jen jako k jakýmsi prvním mezi rovnými.“ Šéf oddělení tajných operací CIA Jose Rodriguez změnil organizaci tajné války USA v Pákistánu a dal jí také nový krycí název operace Dělová koule.

Teoreticky to byl pokus vystupňovat tažení proti al-Káidě, ale protože většina 223

KHP0146_Tajne valky.indd 223

8.10.2014 15:15:43

Tajné války ostřílených zaměstnanců CIA i příslušníků jednotek pro zvláštní operace musela odejít do Iráku, disponovali její velitelé jen nezkušenými agenty. „Měli jsme jen velmi omezený počet“ lidí, kteří již nějaké akce v islámském světě absolvovali, řekl deníku The New York Times jeden bývalý vysoce postavený pracovník amerických výzvědných služeb. „Takoví byli do jednoho převeleni do Iráku a my jsme kvůli této zemi všichni trpěli.“ Tajné vojenské operace v Pákistánu tudíž probíhaly především v podobě útoků bezpilotními letadly a představitelé CIA na velvyslanectví Spojených států v Islamabádu jim říkali „kluci s pistolkami“. Těmto strojům se, pravda, podařilo úspěšně zlikvidovat několik osob podezřelých z členství v al-Káidě a údajně jen o vlásek jim unikl sám Zavahrí, ovšem zabily také řadu civilistů, což mezi místními obyvateli vyvolalo protesty a rozhořčení.

Hlavní zbraní Washingtonu v Pákistánu se tedy v tomto období staly údery zmíněnými letouny, které organizovala CIA, i když nějakou sporadickou pozemní operaci se občas podařilo provést i silám JSOC, což podle Shaffera vždy vyvolalo „velmi silné protesty“ tamějších úřadů. Při jedné razii ve městě Damadola v provincii Bádžaur v roce 2006 se příslušníci námořních týmů SEAL zaměřili na jistý dům, kde se dle jejich podezření ukrýval člen al-Káidy, takže se „prosekali a slanili do jeho areálu“, sdělil deníku Los Angeles Times bývalý představitel USA s celou akcí obeznámený. Podle něho „to z taktického hlediska byla velmi dobře provedená záležitost“, ovšem místní sdělovací prostředky to viděly poněkud v jiném světle. „Američtí vojáci narušili pákistánský vzdušný prostor, na určené místo dorazili ve vrtulnících a v domě, který obýval duchovní Maulána Núr Muhammad, zabili osm lidí a dalších pět odvlekli do Afghánistánu,“ napsal novinář jménem Rahimulla Jusúfzai.

Protože se v Pákistánu kvůli rozšiřujícímu povstání v Iráku nedostávalo Američanům kapacit a zdrojů, začala Bushova vláda zadávat různé bojové úkoly s pomocí outsourcingu, takže na scénu pod jménem Blackwater vstoupila utajovaná společnost najímající žoldáky, vlastnil ji jistý Erik Prince a smutně se proslavila již svou činností právě v té druhé jmenované zemi.

Podobně jako CIA měla i ona určité diplomatické krytí, protože již od prvních fází globální války proti terorismu mohli její lidé ve velkém počtu vstupovat do válečných zón coby elitní osobní strážci představitelů USA, kteří řídili okupaci Iráku, pracovali však zároveň i pro ministerstvo zahraničí Spojených států a ochrannou ruku nad jejich operacemi v nepřátelských územích po celém světě držely jak Pentagon, tak CIA. Blackwater navíc získal zakázku na výcvik příslušníků zahraničních armád včetně pákistánských pohraničních jednotek. To byly federální polovojenské 224

KHP0146_Tajne valky.indd 224

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé útvary, které měly oficiálně provádět pozemní údery proti osobám podezřelým z terorismu a militantním aktivistům v oblastech ovládaných místními kmeny.

V sousedním Afghánistánu tato firma pro změnu provozovala čtyři předsunuté základny, přičemž jedna z nich měla ze všech amerických vojenských táborů v této zemi nejblíže k pákistánské hranici. Vše výše zmíněné velmi JSOC i CIA imponovalo.

Jedním z úkolů této společnosti, který plnila právě pro Ústřední zpravodajskou službu, jak říká Shaffer, byl výcvik místních afghánských bojovníků, díky němuž byli schopni vyrážet k raziím do vedlejšího Pákistánu, protože tam se Spojené státy mohly od jejich činnosti distancovat. „Musel jsem se zabývat dvěma jejich zaměstnanci, kteří při jedné misi probíhající formou ostré operace, během níž zacvičovali ty Afghánce, zahynuli,“ vzpomíná a dodává: „Bylo to evidentně něco, o čem jen velmi neradi mluvili,“ a jedním z důvodů, proč se využívalo služeb Blackwater, bylo podle něho „vyhnout se jakémukoliv dohledu“.

Mnozí elitní zaměstnanci fi rmy, zejména ti, kteří pracovali v jejím nejvíce utajovaném útvaru zvaném Blackwater SELECT, byli dříve příslušníky amerických jednotek určených ke zvláštním operacím, takže jim nepřišlo obtížné „sloužit dvěma pánům najednou“, konkrétně CIA i JSOC. Toho prvního z pánů zajímaly nejrůznější formy zpravodajské činnosti, což vyplývalo již z jeho poslání, zatímco ten druhý měl jeden hlavní úkol, a to všude na světě: zatýkat nebo zabíjet tzv. velmi důležité cíle. V roce 2006 tak společnost pro tajnou razii na území Pákistánu, která nesla krycí název „Velká zuřivost“ a byla zaměřena proti jednomu místu, kde působila al-Káida, dodala dvanáct svých „agentů specializovaných na taktické akce“. Její zapojení do takovéhoto zátahu jen dokazovalo, jak důležitou součástí amerických tajných operací se Blackwater stala.

ABÚ MUSAB AZ-ZARKÁVÍ VYSTUPŇOVAL V ROCE 2005 SVŮJ NEmilosrdný boj nejen proti iráckým šiítům, ale i proti těm sunnitským muslimům, které považoval za slabé nebo neschopné, takže nejvyšší vedení al-Káidy militantního jordánského aktivistu kontaktovalo, obávalo se totiž, že když nechává zabíjet všechny muslimy, obrátí se to proti jejich organizaci.

V červenci zmíněného roku mu proto napsal bin Ládinův zástupce Ajmán al-Zavahrí, na jednu stranu ho zahrnul chválou za jeho roli v džihádu, na druhou stranu zdůraznil, že hlavním cílem v Iráku je vyhnat z této země americké 225

KHP0146_Tajne valky.indd 225

8.10.2014 15:15:43

Tajné války okupanty. Sektářská válka proti šiítům byla podle něho „až na druhém místě, co se významu týče, za zahraniční agresí“, takže al-Káida by se tam měla zaměřovat na podporu lidové vzpoury proti Spojeným státům.

Zavahrí Zarkávího také varoval, že „když taková podpora nebude probíhat, islámské hnutí mudžahedínů bude zatlačeno do ústraní, daleko od lidových mas, které budou mít strach, anebo prostě jiné myšlenky, a boj mezi elitou džihádu a pyšnou mocí se omezí pouze na vězeňské cely daleko od veřejnosti a denního světla, přičemž to je právě to, o co světské a odpadlické síly ovládající naše země usilují. Tyto síly si nepřejí islámské hnutí mudžahedínů zničit, spíše se je potají snaží oddělit od pomýlených a vystrašených muslimských mas, takže náš program musí usilovat o zapojení všech těchto lidí do našeho boje a hnutí mudžahedínů jim přiblížit.“ Zdálo se však, že Zarkáví Zavahrího nebral na vědomí, protože začátkem roku 2006 jeho skupina založila tzv. konzultační radu mudžahedínů, která vzápětí sunnitským předákům v provincii Anbar, kde se nacházela jedna z bojových front proti americké armádě, pohrozila, že když se nepřidají k al-Káidě, „uděláme z vás exemplární příklad pro všechny a pro každého“.

V únoru tohoto roku jeho věrní dokonce zaútočili výbušninami na mešitu al-Askaríja, jeden z nejsvětějších objektů šiítského islámu, a zničili její slavnou zlatou kupoli, takže bylo jasné, že to krátké období jednotného národního povstání proti Američanům v Iráku skončilo. Zarkáví se dopustil obrovské taktické chyby, když zahájil válečné tažení proti sunnitským kmenům v Anbaře, které dříve byly proti Spojeným státům, jelikož je nakonec dotlačil do spojenectví s okupační mocností, a ta je za to, že s jeho skupinou bojovaly, následně začala zásobovat zbraněmi a penězi – a vůbec všeobecně podporovat. Když k tomu ještě přidáme, že Washington pomáhal také šiítským komandům smrti, lze konstatovat, že se mu podařilo svou válku proti terorismu „irákizovat“.

Generál Petraeus byl po letech označován za „vítěze“ války v Iráku díky „náporu“ vojenských jednotek, ale on také společně se Zarkávím přispěl ke zničení této země a ke zrodu krvavých sektářských střetů, které pokračovaly ještě dlouho po odchodu amerických okupantů. Prvně jmenovaný nicméně nadále stoupal po kariérním žebříčku do velkých výšek a významných mocenských pozic, zatímco dny toho druhého již byly sečteny, v červnu 2006 tohoto teroristu „našla, zajistila a zlikvidovala“ komanda JSOC. Došlo k tomu konkrétně sedmého dne tohoto měsíce, kdy byli jejich příslušníci posláni do palmového háje v malé vesnici jménem Hibhib, kde se podle informací amerických a jordánských výzvědných služeb zdržoval, a vesničku hbitě 226

KHP0146_Tajne valky.indd 226

8.10.2014 15:15:43

Nejlepší technika, nejlepší zbraně, nejlepší lidé obklíčili, přičemž někteří se na její území spouštěli po lanech z vrtulníků.

Podle očitých svědků z řad místních Iráčanů se však poté vojáci ocitli pod palbou, která vycházela z jednoho domu ve zmíněném datlovém háji, a došlo ke krátké přestřelce, takže Američané se nakonec rozhodli, že nebudou své muže vystavovat nebezpečí a povolali do boje stíhací letoun F-16, který na dotyčnou budovu vyslal laserem řízenou střelu s náloží o síle pěti set liber a po chvíli ji stejným způsobem zasáhl ještě jednou, a tak Zarkáví zahynul.

227

KHP0146_Tajne valky.indd 227

8.10.2014 15:15:43