Gertruda Goepfertová ZIMNÍ KLAVÍR
Gertruda Goepfertová ZIMNÍ KLAVÍR
© Gertruda Goepfertová, 1966, 1975, 2003 Illustrations © Gertruda Goepfertová, 1975, 2003 Epilogue © Zdeněk Rotrekl, 2003 ISBN 80–7108–222–8
HEJNO STEHLÍKŮ
SNAD
Snad do sebe zkroucení zavité kapradí na hraní odkázaní já a moje děti očistec už jsme poznali snad se přece do nebe dostanem mezi hlemýždě měkké a pomalé za to že jim rozšlápli domeček chatrné bezpečí
9
ZIMNÍ KLAVÍR
100
Největší jsem byla když jsem byla malá smýčila jsem hvězdy z jehličnaté oblohy žebříky mi přistavoval lyšaj pryšcový v plástech lesa buňka moje podestýlkou stříbropěnný kociánek zaječí napříč růstu zakotvený na ručejích mého pláče koráb světa zastavený navzdor plynutí na křesadle mého smíchu udusil se čas čas už mi chomout navlík po kluzké silnici kupředu žene vzdušnou čarou bez oklik životem bez přídavných jmen les dohola vymýcen strop stejná podlaha tatáž stěna mýtina žalem vykácena pijavka ošklivost mě malátností sytí posečeny podrobnosti hvězdné podrosty voničku z dojmů jsem si nasbírala 101
nestačí na brloh neklene přístřeší schází radost příčle vzhůru zastavení napříč spěchu přerůstá mě kociánek zaječí
102
Střep okrová vyvřelina hutnických domů prýštící z hromádky lišek které přivezli trhovci s opičkou na provázku sem kde je pochováno kde nerost jdeme s Mařkou pro mléko do Hudcova Jiřík a já neseme skleněné kohoutky příště už nesmíte naše krávy mají slintavku nad pustými hnědými pahrbky se stýská kohoutkům
103
104
Jízva dojděte pro pivo pospěšte pospěšte lokomotiva dělníků s očima na stopkách posupí proti nám k závodní kantýně zajede střepiny klíčící barevně ve sklárně na dvoře hledáme spěcháme Gertička upadla ve struzce do černě jízva ti zůstane nermuť se nermuť se už kvetou střepiny na rmutu továrny
105
106
Dětství mé osnovo koberce o plavbě do ráje obtisku zamžený ještě tě sloupávám polštářku na jehly pichlavých všedních dní kožíšku jediný v sychravém životě
107
108
Dobrou noc, otčino líbají se domy na dobrou noc v svatyních plápolají zbožná přání doufajících nevěřících hlavu v oblacích z deček přilepeni nenávratně na mucholapku světa zavrhli záhrobí klečí před dobrotou strmící na bábovce domy se líbají na dobrou noc líbají se domy na dobrou noc z rozkvetlých světýlek jedovatých žárovek sbírá na medovinu domácí opojení dcera otce hýčkající vadne mízou smutku jen u vedlejších se děti rodí kojí je žízeň živí hlad domy se líbají na dobrou noc 109
110
Bukvice na hony daleko honitba Bouřňáku pod sloupy bukoví tatíček v holinkách vystřílí patrony na hvězdy vysoko copak nám přinese v baťohu bukvice na hony daleko vysoko na buky tam kde je hvězdnatě sametově zlatě pod sloupy Bouřňáku daleko naproti copak nám to nese tatíček v holinkách v baťohu zajíce zabíjet zvířata? zapomněls na hvězdy kdes nechal bukvice?
111
112
Patnáctiletá proti mně se ježí palcáty a halapartny ostrých vzorců početních proti mně střílejí míří broky slov zatáhli mě do boje nechci ani souboje jen věnčit muže vítěze kleče medem krmit s kukátkem květnové vůně májovou slastí se plavit cesty tymiánem měkčit vrátit se s ním před bránu ráje neslyší mě meče ze slz polykám budu kovová ne z balad vrba plačtivá mne žárlivý neutne
113
114
Schůzka s Bostonem zatímco jsem odříkala světu který se o mne ucházel čekal ve snu za mořem ten jemuž jsem dávala schůzku se sluncem stínovaný z mých barviček dílna v přístavě z krabiček kouřila doutník komína v dýmu pyšněla děvčátka oblečena oblačně volánky pod zimníkem a ne jen v žáru božítělovém kluk šel do školy přejeden svátky z nejbělejší výražky propuštěn v rybářském výšlapy nevydělával limonádu pod chodci by se probořila papírová zem a tetička nespráskla ruce kam se propadnem
115
116
Probuzení hlas přítele mě zve do ustavičné neděle vroubené pouťovými stánky co voní zábavou probudila jsem se do deště dělí mě pouze oponou od ustavičné neděle co voní zábavou stačí jen rozhrnout tulím se k hlasu přítele který mě zve do ustavičné neděle vroubené pouťovými stánky co voní zábavou stačí jen rozhrnout probudila jsem se do deště tulím se k hlasu přítele
117
118
Korutany svědek bez paměti jezero zrcadlí klášter bez rozletu s křídlem zbořeným vodního ptáka skřek šíp tělem dějin zasáhl starověk z ran strání crčí hořcům do kalichů jeřábky krvavé klášter s křídlem zbořeným bez rozletu zrcadlí jezero svědek bez paměti
119
120
Mušle navenek pláty dřeva ale uvnitř kraj můj je do mne vyryt jen hlínu vsadit a do pece vložit napohled mrtvá mušle za bouře vyštvaná z moře na tvrdém břehu vysušená kdo by však přiložil k uchu slyšel by hukot mých lesů slyšel by vraníky dupat slyšel by zaskřípět kola slyšel by cymbál můj potok hrát paličkou na kamení
121
122
Neznámý vojín komáři se líhnou z mé inspirace dorážejí z bílých stěn pláten stírám krvavé skvrny naprázdno se honí křídla mého mlýna (kterýpak mlynář na mletí shání?) liduprázdno kolem nikdo nepřiveze zrní nade mnou doutná sopka velkoměsta hrozící zpustošit venkova výspu popelem šedým ač mě hrůza ťuhýk na trny napichuje mezi druhy není dovolání na vojně trpitelé všichni postiženi
123
zvlčilé tlupy drancují statky za něž se biju tápajíc bažinou zapomnění zápolení jeviště mění jen bolavé tělo svědčí že vše není mámení břemeno které tíží můj náklad hřbitov veselý zbořené kůlny skácený javor fialky zdupané úseky sčítám s brouky kroky milujících jimž drobet neujde a sotva mě nohy nesou do pozadí až kam mě zatlačili vždyť nejdřív jsou na řadě ranění kvílející důstojníci 124
až po boji neznámý vojín přejde do mlýnice k vítězné přehlídce bažinou zapomnění
125
126
Literát básníci přijímají já se zpovídám životu unikám do písmenek ze slunce pod papír křeček mezi slavíky
127
128
Osvětlené město ve vývojce zatemnění vypovídají potapěči stožáry taxikáři až nás rozpozná rybář odpověď zasvítí žárovky naše duše zasvětélkují stehy za strojem lásky nicotě patří výrobky co nedrží za drátky loutkář milující ulicí fičí do očí drť elektronická zvučící z podušky velkoměsta v němž jedinci jehly ztracené se napřahují mrakodrapy za přáními nebetyčnými otěží okolí jařmení nenasytní chudí umlčovaní v tlačenici nenáročnými bohatci veslujícími o záchranu 129
po povodni jmění jak o slavnosti vzhůru vlajky se nesou z těch srdcí které krájeli a na sekanou mleli reflektory
130
Rozmluva jdu večer na procházku abych spala své lomozící srdce ukolébala za cizími okny cinká nádobí vidíš tam jsou šťastni ukazuje mi za jinými dveřmi dupou tancují? vidíš ti se mají ukazuje mi vedle ve výklenku září lampami vidíš ty se smějí ukazuje mi za stěnami píší přátelí se bratří štěstí sídlí jenom za přepážkami vkroč do svého srdce v něm se zazdi stoč se v pokoji kolem zatluč ploty postav ohrady štěstí hnízdí jenom za přepážkami
131
132
Vieira da Silva portugalská malířka vypověděli jsme výpravné malíře náročné obrazy cirkus s družinou náklaďáky pořadatele a kulisáky vyrýpali jsme trvalky u nás živoří uchytí se jenom símě krátkodeché uživí se u nás pouze dráteník nádobě na prostor odpadává dno s sebou černou bílou hlinku záplaty nechytám do klece šelmy dravce nepotřebuji hlediště dívání řízené skutečnost prohánět ohnivými kruhy umění sama přelétávám výjevy posbírám vysloužil vám rozpadá se na střepiny svět? drátem jej opletu puklé město v síti drží nerozsype se vám pánev přístavu 133
zkrotím dálky zamřížuji neutopte kraje lapené do pastiček pochytejte sny
134
Zimní klavír šlapu na bílé ticho s černou hudbou ve mně ve sklepě zimy dvouhlasně mlčí ve sluji pod lednovým ledem uloženo uhlí zkamenělých snů ožijí jen co zatopíme
135
136
Sníh hledávala jsem dopis lačně po ránu už mi nemá kdo psát a přece — tentokrát přišlo psaní z nebe před dveře bílá obálka s básní beze slov
137
204
Zdeněk Rotrekl Setkávání Tvůrčí vzorec Gertrudy Gruberové-Goepfertové se od dětských let podivuhodně rozvíjel třemi plochami: veršem, prózou a kresbou. Ty se zpočátku začaly objevovat ve studentských časopisech válečné doby, ale jak přiznává v již neuveřejněném rozhovoru pro čtrnáctideník Obroda v roce 1968, psát vlastně začala už na obecné škole do příloh nedělních novin. (Za několik let poté měsíčník katolických studentů Jitro jen ve školním roce 1941–42 publikuje osmnáctileté maturantce kyjovského gymnázia čtyři prózy a šest kreseb.) Spojení kresby, později i fantastických akvarelů, grafiky a prozaického slova souvisí u ní s uměním přesného pozorování a por tréty: nejprve Jakuba Demla, Jana Čepa, Marie Rosy Junové. Ještě za války se dostává do okruhu revue Jana Zahradníčka, záhy po válce se vdává a stěhuje se s manželem Leonem do Prahy. Na přímluvu architekta Jana Sokola ji do své třídy přijímá malíř František Tichý. Jejím spolužákem ze známějších je Mikuláš Medek, Klápště, Zbyněk Sekal; po dvou letech však přechází do ateliéru Antonína Strnadela. V roce 1948 odjíždí na stipendium do Zürichu, prodělává praxi v litografickém závodě a po dobrodružné cestě z poúnorového Československa za ní přijíždí i manžel. Až do roku 1953 pokračuje ve studiích École Nationale Supérieure des Beaux-Arts v Paříži, od roku 1958 ilustruje pod pseudonymem Pierrette časopisy Arena a Der Europäische Osten. Věnuje se grafikám, knižním výtvarným doprovodům započatým již v roce 1940 ilustrací sbírky Jana Ryby Sbohem, má krajino, později knih Jakuba Demla a Timothea Vodičky až po obálku sbírky veršů Zdeňka Rotrekla Hovory s mateřídouškou (1978) a dalších knih z edic římské Křesťanské akademie. Tam také v roce 1966 vychází sbírka veršů Hejno stehlíků a devět let nato ve Švýcarsku ilustrovaná knížka Ohňostroj marnosti. Nyní vydávaný soubor obsahuje ještě oddíly z poslední doby: Pompeje, Kolotoč a Vor. „Kraj můj je do mne vyryt,“ sděluje básnířka a my, tázající se po jejích inspiračních zdrojích, jak po nich u básníka pátral Jan Čep — který uvedl mladou Ger trudu Goepfer tovou do literárního
205
světa —, narazili jsme právě na jeden z nich. V krajině, jejíž součástí je kraj a jakýsi pocit stálého venkovanství, potkává „staré známé / zdraví mě a zvou / za stádem chudobek / s pastýřem bodlákem / pámelník na rohu“, tam také i „ptáci se domáhají jara“. V této krajině „na pouti dítě ztracené“ zjišťuje, že „největší jsem byla, když jsem byla malá“. V pocitu udiveného dětství, které si jakoby opakuje s vlastními dětmi, nechybí cesta do Betléma ani kolotoč: „dětství je kolotoč / budoucnost všude kolem / v ose minulost ta stojí / Grušenka skočí na vraníka“... Potřeba čistoty a obnovování čistoty v kresebnosti tahů („osnovo koberce / o plavbě do ráje“) se náhle zastaví: v básni V bytě kterým prošla smrt. Básnířka, „loď která nekotví“, exulantka, přehlíží zemi vystěhovalců a opakuje si svůj dávný verš o domovu, v němž by chtěla ještě jednou zažít „blaženost symbiózy s krajinou“. Se Suzanne Renaud, jejíž jméno a dílo mě stále napadá, má společné i vědomí, že „Bůh je / protože neurčitého / není nic“. Po sbírce próz Choroš (Trinitas–Křesťanská akademie 2002), pojmenované podle prózy, která vyšla v jednom z posledních čísel mnichovské Národní politiky v květnu 1991, kam napsala i poutavé vzpomínky na dobu pražských studií, vychází nyní čestné občance města Kyjova tento soubor veršů, takže k úplnému por trétu chybí pouze monografie o jejím díle výtvarném. listopad 2002
206
Ediční poznámka Soubor básní Zimní klavír vychází v autorčině uspořádání. Pro oddíl Hejno stehlíků bylo výchozím textem knižní vydání sbírky Hejno stehlíků (Řím, Křesťanská akademie 1966); pro oddíl Ohňostroj marnosti vydání sbírky Ohňostroj marnosti (Švýcarsko 1975, s autorčinými linoryty). Autorka v textu provedla drobné, většinou pravopisné úpravy. Linoryty v oddíle Ohňostroj marnosti se až na několik autorčiných úprav shodují s linoryty ve švýcarském vydání sbírky. Třetí oddíl, Země vystěhovalců, obsahuje básně knižně dosud nepublikované (dílem rukopisné, dílem otištěné v domácích a zahraničních časopisech); básně Pes, Smrt pejska, Vzpomínám na psa a Sen o mrtvém psovi vyšly jako soukromý neprodejný tisk ve třinácti číslovaných výtiscích v bibliofilii Vzpomínám na pejska (Kyjov, Historia et Ars Kyjoviensis 1999).
207
208
O autorce Ger truda Goepfer tová-Gruberová, básnířka, prozaička a výtvarnice, se narodila 16. 4. 1924 v Janštýně u Jihlavy. Pochází ze sklářské rodiny po otci a zemanské po matce. V roce 1943 maturovala na Klvaňově gymnáziu v Kyjově, 11. 11. 1944 se provdala za Lea Grubera, do roku 1945 byla totálně nasazena v kyjovské sklárně. V letech 1946–1949 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u Tichého a Strnadela). Za návrhy na zápalkové krabičky dostala v roce 1949 cenu ministerstva průmyslu a stipendium na litografickou praxi v Curychu. Do Československa se tehdy již nevrátila a přestěhovala se do Francie. V letech 1949–1952 navštěvovala pařížskou státní akademii (École Nationale Supérieure des Beaux-Arts). V roce 1953 odešla do Mnichova, kde její manžel Leo pracoval jako redaktor v Rádiu Svobodná Evropa. Od roku 1979 žije v Rosenheimu. Od dětství projevovala výtvarné i slovesné nadání. Debutovala jako školačka v dětské příloze Národní politiky, přispívala do Akordu, Jitra, Rozkvětu, Řádu a Studentského časopisu, v exilu do Hlasu domova (Melbourne), Nového života (Řím), Perspektiv (New York), Proměn (New York), Zpravodaje (Curych) aj. V šedesátých letech spolupracovala s Křesťanskou akademií v Římě — navrhovala obálky knih, vydala papírový vánoční betlém a básnickou sbírku Hejno stehlíků (1966). Druhou sbírku, Ohňostroj marnosti, publikovala ve Švýcarsku (1975, edice Akt) s vlastními linoryty. V roce 2002 vydala soubor próz Choroš (Svitavy, Trinitas), v roce 2003 vyšly její zápisy dědových vyprávění a další prózy pod názvem Rodokmen (Praha, Triáda). První samostatnou výstavu měla ve Velkém Meziříčí ještě za gymnaziálních let, pak v Kyjově, Paříži (1950), Mnichově (1958) aj. Zúčastnila se mnoha skupinových výstav, mezi jinými pařížských Salonů, výstav v Bonnu, Berlíně, Norimberku, Mnichově, Stuttgartu ad. Své cestopisné čr ty o návštěvách bavorských vesnic doprovázené kresbami sebrala do knih Oberbayerische Dorfskizzenblätter (Grabenstätt, Drei Linden Verlag 1984) a Neue Dorfskizzenblätter aus Oberbayern (Rosenheim, Förg 1997).
209
Obsah HEJNO STEHLÍKŮ Snad Snad 9 Domove 10 Dětská 11 Na rubu mého dětství 12 Matějská pouť 13 Září 16 Pochodové cvičení 18 Antikvářský trh 20 Vlastenecká škola 21 Domy kolem dušiček 22 Cestující 24 Vesnický obrázek 25 Ráno 26 Soumrak 27 Moje mládí 28 Vánoční přípravy 29 Pozdě 30 Zacházka Až nastane jaro 33 Láska 34 Sen 35 Chýše z hedvábí 36 Zacházka 38 Hra v písku 39 Samota 40 Netřesk v kamení 41 Macocha 42 Odpočinek 43
211
Letní zrcadlení 44 V podletí 45 Můj milý měsíci září 46 Podzimní posvícení 48 Zima 50 Vítr 51 Skřivan 55
OHŇOSTROJ MARNOSTI Pro všechna proč a jak a odkud Ohňostroj marnosti 61 Předjaří 63 Srpek milostné 65 Jaro 67 Všední 69 Oslava jara 71 Šachy 73 U vody 75 Letní milostná 77 Sucho 79 Ulice 81 Zajatá 83 Podzimní procházka 85 Podzimní 87 Sklizeň 89 Podzim 91 Pevnost 93 Taneční na podzim 95 Den a noc 97 Zimní klavír Největší jsem byla 101 Střep 103
212
Jízva 105 Dětství mé 107 Dobrou noc, otčino 109 Bukvice 111 Patnáctiletá 113 Schůzka s Bostonem 115 Probuzení 117 Korutany 119 Mušle 121 Neznámý vojín 123 Literát 127 Osvětlené město 129 Rozmluva 131 Vieira da Silva portugalská malířka 133 Zimní klavír 135 Sníh 137
ZEMĚ VYSTĚHOVALCŮ Pompeje Letní 143 Podzimní rozvrh 144 Cizina 145 Na horách 146 Naděje 147 Adventní trh 148 Advent 149 Novověk 150 Československo 151 Turinské plátno 152 Pompeje 153 Italské zastavení 154 M. C. Escher 155 Christina Lavantová 156 Vzlet umělce 157
213
Kolotoč Kolotoč 161 Slunný den 162 V malém městě 163 Archa 164 Prázdninový dům 165 Sníh 166 Rozum 167 Nákup šatů 168 Dvaadvacáté stěhování 169 Melancholie 170 Vinobraní 171 Na slepou bábu 172 V bytě kterým prošla smrt 173 Vdova 174 Stáří 175 Vor Vor 179 Fialky 180 Pes 181 Smrt pejska 182 Vzpomínám na psa 183 Sen o mrtvém psovi 184 Večery bílý a černý 185 Kmín 186 Obrázek z Vysočiny 187 Kudy — bez Lady — z Lipnice — 188 Země vystěhovalců (fragment) 191 Hudba 194 Vinice 196 Stařec a svícen anebo O lásce 198 Nostalgie v Tuileriích anebo Česká procházka pařížskou obrazárnou 200
214
Zdeněk Rotrekl: Setkávání 205 Ediční poznámka 207 O autorce 209
215
Gertruda Goepfertová ZIMNÍ KLAVÍR Vychází s laskavým přispěním Křesťanské akademie / Řím jako 123. svazek edice Vigilie Obálka a grafická úprava Viktor Karlík Ilustrace Gertruda Goepfertová Doslov Zdeněk Rotrekl K vydání připravila Jana Uhdeová Vydalo nakladatelství Atlantis v Brně roku 2003 jako svou 222. publikaci Sazbu písmem Franklin Gothic připravil Vladimír Ludva Vytiskla tiskárna Centa, s. r. o., Vídeňská 113, Brno-Horní Heršpice Počet stran 216 Tematická skupina 13 Vydání tohoto souboru první Knihy objednejte u svého knihkupce nebo na adrese ATLANTIS, spol. s r. o. PS 374 602 00 Brno e-mail: atlantis-brno@volny.cz