Ivan Sobotka / Tváře a oči

I. S.

2 /3

Ivan Sobotka

Argo / GASK – Galerie Středočeského kraje

Na frontispisu / On the frontispiece: Není kdo by hledal Boha (Prorok) / There Is No One Who Seeks God (Prophet), olej na plátně / oil on canvas, circa 1956, 104 x 70 cm

Na vazbě / On the binding: Lavabis me et super nivem dealbador, olej na plátně /oil on canvas, circa 1955, 51 x 41 cm Na obálce / On the cover: Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, červenec 2008 / July 2008, 58,8 x 42,3 cm

© Argo, 2012 © GASK – Galerie Středočeského kraje, 2012 © Ivan Sobotka – heirs, 2012 Texts © Ivo Binder, Pavel Brázda, Viktor Karlík, Ivan Sobotka – heirs, 2012 Translation © Craig Cravens, Mike Baugh, Tereza Baugh, 2012 Photographs © Ivan Sobotka – heirs, Karel Šuster, Pavel Hroch, 2012 ISBN 978-80-257-0772-2 (Argo) ISBN 978-80-7056-176-8 (GASK)

Ivan Sobotka / ZE ZÁPISKŮ

/ Notes

1990

1990

„Vznikání pravdy“ tím, že každý žvaní.

“Truth is born” from everybody babbling.

Nyní možnost vydávat knihy: mají prý vyjít anekdoty o esenbákách.

Possible to publish books now: they say jokes about cops should be coming out.

Slova, která nevyzařují Kristovo světlo, rozmnožují temnoty (Matka Tereza).

Words which do not give the light of Christ increase the darkness. (Mother Theresa)

Nemůžu ovlivňovat svůj způsob života dějinami.

I cannot influence my way of life with history.

1. 5. 90 jsem viděl A. Ginsberga.

5. 1. 90 I saw A. Ginsberg.

Sám choditi se dívati na B. oltář u sv. Víta, na Mojžíše, do B. vily – jako v letech 1946. A jako bych to poprvé viděl, tak se na to s péčí dívati. – A do knihovny UP musea jsem tehdy chodíval.

Walk alone to look at B.’s altar in St. Vitus’, at Moses, to B.’s villa – just like 1946. And as if I were seeing it for the first time, gaze at it with such devotion – And back then I used to go to the library of UP’s museum.

1991

1991

Síň Mánes je státní síň, jako byla za komunistů.

Je nutno se jí vyhnout.

Manes Hall is an official space, just as it was under Communism. It must be avoided.

V Německu bylo zjištěno, že velké množství lidí si myslí, že slunce se otáčí kolem země, a další množství lidí si není jisto. Ať si Koperník vylíže prdel!

In Germany it was discovered that a great number of people believe that the Sun revolves around the Earth, and many others are uncertain. Well, fuck you, Copernicus!

Velikost malejch se provalí (Karásek).

The magnitude of the small will out (Karásek).

Řekni mi, co žereš, a já ti řeknu, kdo jsi.

Tell me what you chow down, and I will tell you who you are.

Balicí papír – měl bych teď na něj zase malovat.

Wrapping paper – I should paint on it again.

1989. In – větší počet dětí a jejich výchova, řetízky s křížkama, bowle – víno a ovoce, pevné vztahy s rodinou, malé, veselé restaurace, lidová hudba, ruští malíři (mrtví i žijící, emigranti), ručně psané dopisy, česnek, boty z Budapešti. – Out – milostné vztahy na jednu noc, jedináčci, peroxidové blondýnky, dlouhé vlasy u mužů, propisovací tužky, pohlednice, pilulky proti početí, tenisky, atomové elektrárny, volný čas v hospodách, bláznivě zařízené byty. Moderní je střízlivý, jednoduchý styl domácnosti, angrešt. Out – spořitelní knížky (v módě jsou nemovitosti), batikové košile, cigarety (v NSR).

Ve světě jsou dvě umění – umění to udělat a umění prodat. To teď vidím.

1989. In – more children and their education, chains with crosses, punch – wine and fruit, strong relationships with family, small cheerful restaurants, folk music, Russian painters (dead and alive, émigrés), handwritten letters, garlic, shoes from Budapest. – Out – one-night-stands, only-children, peroxide blondes, long hair on men, ballpoint pens, postcards, birth control pills, tennis shoes, nuclear plants, free time in the pub, bizarrely arranged apartments. The modern style for homes is simple, restrained, gooseberries. Out – official savings books (real estate is in fashion), tie-dyed shirts, cigarettes (in West Germany).

There exist in this world two types of art – the art of creating and the art of selling. I see that now.

Obdivovaný americký profesionalismus: dokonale o hovnu.

The much-admired American professionalism: marvelous and for fuck-all.

Teď už rozhodně ne: velké dekorativní plochy (s dekorativním účinem, výraz celé plochy obrazu).

Tedy to už ne. Teď: malé impresionistické plátno.

18. 9. 91

Definitely none of this anymore: big decorative surfaces (the whole surface of the painting having a decorative effect). So no more of that. Now: a small impressionistic canvas. 9. 18. 91

Silná slova silných osobností v módních oblecích.

Strong words from strong personalities in stylish suits.

Blbohlaví.

Dumbheads.

Člověk začíná od doktora (paní z kostela).

Man starts with a doctor. (woman from church)

1992

1992

Gut einkaufen, schöner leben.

Gut einkaufen, schöner leben.

Whiskytime – pausa.

Whiskeytime – break.

1993

1993

Kam se strom naklání, tam spadne.

Ano, tak budem chudý, a třeba do krajnosti.

Warum nicht?

6 /7

Where a tree leans, there it’ll fall.

Well we’ll be poor then, and maybe extremely so. Warum nicht?

Na předešlé straně / on the previous page: Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1947, 30 x 22 cm

Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1946, 13,3 x 15,2 cm

U Antoníčka v bufáči se skutečně pracuje (pracoviště).

At the U Antoníčka buffet they really work.

(Workplace)

Účel světí prostředky. Ale nesvětí prostředky blbé, a to platí pro celé baroko.

The ends justify the means. But not stupid means, and that applies to the entire Baroque.

Nejlepším svědkem současného blbství je hudba.

Music is the best evidence of contemporary stupidity.

Stylisace versus autentičnost.

Stylization versus authenticity.

Mystik Jaroslav Vodrážka hraje na renesanční varhany Píseň práce při komunistických promocích.

On a Renaissance organ the mystic Jaroslav Vodrážka plays the ‘Song of Work’ during Communist graduations.

Člověk nemá dělat mravenčí práci, mravenčí práci má dělat mravenec.

Men should not work like bees; bees should work like bees.

Barva je osobní volba.

Color is a personal choice.

Mou kolébkou je asi expresionismus.

Expressionism may be my cradle.

Ženy nosí břemena módy.

Women wear the burden of fashion.

Neexistuje ani jediný sympatický kunsthistorik.

There is not one single nice art historian.

Renoir: Jsme lidé. Jsme víc než lidé; my jsme umělci!

Ať nám dají pokoj! Ať nám dají svatý pokoj, úplně a jednou provždy! To je všechno, co chceme!

Renoir: We are human. We are more than human: we are artists! Leave us alone! Leave us in blessed solitude, absolutely and eternally! That is all we want!

Yeats: Kde nic není, tam jest Bůh.

Yeats: Where there is nothing, there is God.

Kresbomalba.

Picturepaint.

Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, circa 1947, 14,2 x 14 cm

Melancholie věčné stavby (Hrabal).

The melancholy of eternal construction. (Hrabal)

Ó jak obdivuhodně se sklání k nám tvá otcovská dobrota. Jak nedocenitelný to projev tvé lásky: syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka. Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí.

Oh how admirably your fatherly benevolence bows to us. How priceless this display of your love: you gave your son to redeem your servant. In truth it was essential that sin of Adam’s, for which Christ died to absolve.

Surrealismus je v umění (i mimo ně) takový zločin jako Říjnová revoluce. A nebude možné jeho existenci a následky na člověku anulovat, zastavit a zrušit.

In art (and outside of it) Surrealism is as much of a crime as the October Revolution. And its existence and effects on man will be impossible to anull, end and destroy.

Karásek ze Lvovic: Mé češství je čistě feudální, historické. Nevěřím už v přítomnost, tím méně v budoucnost české rasy.

Karásek ze Lvovic: My Czechness is purely feudal, historical. I no longer believe in the Czech race’s present, let alone in its future.

1994

1994

Váchal nenávidí renesanci a antiku – blíží se počátek konců – rok 1914. Kdy promluví ďábel a zmatena bude lidská společnost, kultura a přirozený pořádek dějin.

8 /9

Váchal hates the Renaissance and antiquity – the beginning of the end approaches – 1914. When the devil speaks, and humanity, culture and the natural order of history will be thrown into chaos.

Zajímavé je mít televizi, dívat se na ni, hovořit o programech a nadávat na televizi, pohrdat jí.

It is interesting to have a television, watch it, speak about programs and groan about television, hate it.

Na konci dubna 1994 byl zbořen bufáč U Anděla.

At the end of April 1994 the U Anděla buffet was demolished.

Neznámá dívka před 2000 lety. P. Maria.

An unknown woman 2000 years ago. The Virgin Mary.

7. 5. 94 jsem pil irské pivo Guiness.

5. 7. 94 I drank Irish beer, a Guiness.

Rudolfinské umění: kabinet kuriosit, sexuální deviace, surrealismus.

Rudolphine art: a cabinet of wonders, sexual deviancy, Surrealism.

Po listopadu 89 znehodnocování života a věcí pokračuje. Je to stále horší než předtím.

After November 89 the depreciation of life and everything continues. It keeps getting worse and worse.

Teď jsme v situaci, že všechno nové je k hovnu a je obráceno proti životu.

Now we’re in the situation where everything new is for fuck-all and is turned against life.

Vytrhnout z nudy, z hloupýho života: šašci a kurvy (častý, trvalý prostředek, rozptyl) také v umění oblíbené.

To escape boredom, a stupid life: fools and whores (periodic, permanent, dispersion) also favorites in art.

Koupelna je kaplička moderního blbečka.

The bathroom is the modern idiot’s chapel.

Pavel B. je anorganický. PVC, umělá hmota, nepřirozené, nepřírodní.

Pavel B. is inorganic. PVC, astro-turf, synthetic, unnatural.

Samota sama způsobí, že vznikne kresba, obraz.

Loneliness alone engenders a sketch, a painting.

Ezra Pound: Nestačí zapsat obyčejné bolení břicha, nebo jak se vyhazuje smetí. „Každý kretén umí být spontánní.“

Ezra Pound: The mere registering of bellyache and the mere dumping of the ashcan is not enough. “Any damn fool can be spontaneous.”

Maluju, abych měl nějaké lidi.

I paint so I shall have some people.

Sebevědomí mladí Rusové v drahých oblecích (v Cannes).

Confident young Russians in expensive suits.

(At Cannes)

Ještě více Číňanů a záhadných Rusů.

More and more Chinese and suspicious Russians.

Společnost věcí, ne osob, právo dělat volně všechno už v nejútlejším věku bez omezení.

A community of things, not people, the right to freely do everything in the youngest years without restrictions.

Moje stavy: sklíčenost, úzkost, strach.

My states: dejection, anxiety, fear.

Poznáte to, keď bol maliar, neboli peniaze, a keď boli peniaze, nebol maliar.

Y’all know this, when he was a painter there wasn’t no money, and when there was money, he wasn’t no painter.

20. stol. hra na humanismus.

The 20th century: Playing humanism.

Reklama: TRIDENT žvýkačka bez cukru.

Advertisement: TRIDENT sugar-free gum.

Teolog dostává za mluvení a psaní o křesťanství zaplaceno. Tedy je to placený křesťan. Rozdíl je laik, který se živí jako tramvaják.

A theologian is paid for speaking and writing about Christianity. He’s a salaried Christian. That’s quite different from a layman who makes a living driving a tram.

Teď se jen dá říct na všechno: Jen tak dál.

Now all that can be said to anything is: Keep at it.

Nejvíc mě sere Kolář a Boštík.

Kolář and Boštík piss me off the most.

Ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče (Lásková).

Oh dear, without a beer you won’t get out of here (Lásková).

Miluji dostihy, ale nemám je rád (Polívka).

I love the races, but I don’t like them (Polívka).

Symetrie je estetika idiotů (Julian Tuwim).

Jsem rád, že jsem idiot.

Symmetry is the idiot’s aesthetic. (Julian Tuwim).

I’m glad that I’m an idiot.

Panuška, Kaván, Bubeníček, tehdy nebyla sláva, oni se jen potřebovali uživit, polívka, kafe, pivo, žádná kultura.

Panuška, Kaván, Bubeníček, there was no fame then; they only needed to subsist – soup, coffee, beer, no culture.

Co se má co dívat Japonec na baroko.

What is a Japanese person doing looking at the Baroque?

Do prdele: angličtina se stala latinou.

Fucking hell: English turned into Latin.

Restaurátorství a grafika je pro pohodlné, pro lenochy.

Restoration and graphic design are for the soft, the lazy.

Jíti mimo, ne proti.

Move aside, not against.

Necítím se doma „bezpečný“ – děsné vyrušování v poslední době. Bojím se telefonu.

I don’t feel “safe” at home – terribly disturbed recently.

I’m afraid of the phone.

Počítačová spiritualita.

Computer spirituality.

Mluvené, hovorové křesťanství.

Spoken, conversational Christianity.

Démonokracie.

Demonocracy.

Proč si stěžujeme? Celý svět je plný hudby a výtvarného umění. A knih, herců a filmů.

Celý svět je jedno velké umění.

Why do we complain? The whole world is full of music and art. And books, actors and films.

The whole world is one big work of art.

V mládí jsem přejasně viděl, že dospělí vážní lidé ve svých světských funkcích jsou blbí a ubozí.

Teď to vidím také po těch letech.

In my youth I clearly saw that serious adults and their earthly posts were pathetic and idiotic. Now after so many years, I see the same thing.

10 / 11

Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1947, 22,2 x 30,1 cm

Papež bláznů /Pope of Fools, tuš, papír / Indian ink, paper, 1942–43, 5,3 x 7,2 cm Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1942–43, 7,3 x 4,6 cm Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1942–43, 12,3 x 9,7 cm

Na protější straně /On the opposite side: Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, 1947, 27,8 x 18,6 cm

Neplač, neplač, malý hošku, vždyť ty taky otce máš, sepni svoje malé ručky, pomodli se Otčenáš (Malý hošík černovlasý).

Don’t cry, don’t cry, my little boy, you too will always have a father, clasp your small hands together, pray to our Father. (Little black-haired boy)

1995

1995

Moje poslední, nejnovější témata: Pokoj a Je to sporné, jak to je. Kolik peněz mě stojí moje údržba, udržovat se!

My final, newest themes: ‘Space’ and ‘Controversial How It Is.’ How much my upkeep costs me to keep up!

Krása. Eh. Mám rád, když má ženská mezeru vpředu mezi zubama.

Beauty. Eh. I like when a girl has a gap between her front teeth.

Jméno Ota Jan.

The name Ota Jan.

Jsme sami a malujem. Pakli nejsme sami a malujem, je to na hovno.

We are alone and we paint. Thus if we are not alone and we paint, it is for fuck all.

Dem na jedno. Dáme jedno.

Let’s grab one. Let’s have one.

Nemluvit, nevycházet, jen tento den.

No speaking, no leaving, just this day.

Vymýšlet není přemýšlet (J. Čapek).

Thinking up isn’t thinking on. (J. Čapek)

Včera večer u kina stála pěkná blondýna, mrkla na mě vokem, byl jsem u ní skokem.

12 / 13

A pretty blonde at the movies gave me a wink. Before you could blink, I bought her a drink.

Kdo si pamatuje záruční dobu ledničky, není člověk, ale je prase.

Who remembers the warrantee period of a fridge isn’t a man, but a swine.

Zvolal jsem z hluboké upřímnosti (u Čepeláka): Jsem velmi rád, že nejsem Delacroix!

In all earnestness I called out (at Čepelák’s): I’m really glad that I’m not Delacroix!

Když Bůh mluví, neznamená to zároveň ano i ne (sv. Pavel).

If God speaks, that does not simultaneously mean yes and no. (St. Paul)

Nejvyšší bod v Praze jsou misionářky Matky Terezy.

Jak se dostat do této výšky?

The missionaries of Mother Theresa are the highest point in Prague. How do they reach that height?

U nás konsumace čistého lihu 9 litrů na hlavu.

300 000 alkoholiků, stejný počet zatím neevidován (noviny).

Our consumption of pure spirits: 9 liters per capita.

300,000 documented alcoholics; the same number undocumented. (News)

V areálu poutního místa Lomec u Vodňan se na přání věřících začala stavět asfaltová silnice a obří parkoviště pro autobusy (noviny).

On the premises of the Lomec u Vodňan pilgrimage site, at the request of the devout, construction is starting on an asphalt highway and a gigantic parking lot for buses. (News)

K čemu je zapotřebí v hudbě akord (souzvuk).

Ku hovnu.

What is accord (harmony) for in music?

Fuck all.

Strom před mým domem (akát) je Bonnardova mimosa. Přesně.

The (acacia) tree outside my house is Bonnard’s mimosa. Exactly.

Praha – hahahahahaha.

Praha – hahahahahaha.

Strašlivá doba je, když se mladí lidé po svatbě začnou scházet s jinýma mladýma lidma. To je hrozné.

A fearful time is when after marriage young people meet up with other young people. That is awful.

Vadí mi hluboce základní chyby mého mládí a vadí mi, že moji přátelé zklamali. To jsou moje špatné pocity v poslední době. Vadí mi chyby mého života a to, že moji přátelé nejsou již v mém táboře, na mé lodi.

I am bothered by absolutely basic mistakes from my youth and I’m bothered that my friends have let me down. These feelings have troubled me lately. I’m bothered by mistakes from my life and that my friends are no longer in my camp, in my corner.

Může se stát, že nejsem zvědav na něčí názory.

It happens sometimes that I’m not interested in the opinions of somebody.

Otevřená technika malování. Jako u obrázků na skle. Žádná světla na sklenici a „jak je to uděláno?“ Sere pes, Ahoj.

Open technique painting. Like with little pictures on glass. No light on the glass and “how do you do it?” What bullshit, bye-bye.

Neživit hovory na blbý témata.

Don’t support discourse on stupid topics.

Dělíme se tedy na ty s počítačem a na ty bez počítače.

Prvním patří život, druhým smrt – lebka se zkříženými hnáty. Neumíš s počítačem – zemři!

We are divided into those with computers and those without. To the first, life; to the latter, death – skull and crossbones. You can’t use a computer – die!

Matisse je šaškování s barvou.

Matisse is tomfoolery with paint.

Sudek byl hodný, uměnímilovný pán se zajímavým životním stylem, ale jeho fotografie jsou vo hovnu. – Mnoho fotografovaného povyku pro nic.

Sudek was a nice, art-loving man with an interesting lifestyle, but his photographs are just shit. – Much photo ado about nothing.

Štve mě to, na druhou stranu si zase říkám…

It irritates me; on the other hand I’m beginning to wonder…

Krása stvoření – zedníci v Jamaice.

The beauty of creation – bricklayers in Jamaica.

Může dnes být takové nadšení nebo taková destrukce jako dada? Nebo může být dnes takový Loos nebo Corbusier?

Today can there be such exhilaration or such destruction as Dada? Or could there be any Loos or Corbusier today?

Na moje hektické mládí (zbytečně hektické) padl kámen a leží na něm.

On my chaotic youth (needlessly chaotic) a rock fell and lies on it.

V únoru roku 1987 jsem si myslel, že nadále bude přicházet listonoš s pensí, a: prdel, hovno, nasrat – budu v tichu už jen malovat.

In February 1987 I thought that the postman would still be coming with my pension and: bullshit, fuck all, goddamn – I’ll just paint in peace.

Čau! Mňau!

Ciao! Meow!

14 / 15

Bez názvu / Untitled, kresba tužkou na papíře / pencil on paper, 1948, 13,9 x 19,4 cm

Ve střední Evropě nesmí nikdo vystřízlivět (B. Hrabal).

Nobody in Central Europe should sober up.

(B. Hrabal)

Prší, vole! 25. 12. 1995

It’s fucking raining! 12. 25. 1995

1995–1996

1995–1996

Kubismus: zápalky, balíček tabáku, sklenice, talíř, ovoce, kniha.

Cubism: matches, a tobacco box, a glass, a plate, fruit, a book.

I. Diviš: Skica, to je slovo vznešené.

I. Diviš: Sketch, what a grand word.

Staří mistři rychle člověka unaví.

The old masters tire a man out quickly.

Dají-li vám nalinkovaný papír, pište napříč (Juan Ramon Jimenez).

If they give you lined paper, write across. (Juan Ramon Jimenez)

Všude je smrad šedesátých let (dnešním blbcům bylo dvacet).

Everywhere is the stink of the sixties (today’s idiots were twenty).

U Jelínků: Když Bůh chce, aby byla zima, tak se mně to líbí.

U Jelínků: I like it when God wants it to be cold.

Vopěnka prý dělá matematickou logiku a filosofii matematiky. Matematická logika, to je jako když je někdo alkoholik a ještě k tomu chlastá. A k filosofii matematiky nelze nic říci. Hovno.

They say Vopěnka does mathematical logic and the philosophy of mathematics. Mathematical logic, that is like when someone is an alcoholic and is still knocking them back. What is there to even say about the philosophy of mathematics? What bullshit.

Vzdělání a mravnost jdou od sebe. Vzdělanec je lidsky prase.

Education and morality are opposites.

The educated are human swine.

U nás výtvarné umění určuje stádo krav.

In this country a stable of asses governs fine art.

Estetisace čehokoliv, objet trouvé. To není tvorba.

Aestheticization of whatever, objet trouvé.

That’s not creation.

Krása je věc dobra a jakosti.

Beauty is a matter of good and quality.

Naděje světa – negramotnost.

Hope for the world – illiteracy.

Pro mě zisk z listopadu 89: jeptišky v ulicích a neilustrované knihy.

The pluses for me from November ’89: nuns in the street and unillustrated books.

Jsem na tom stejně, jako jsem byl za bolševika – nemám kam patřit.

I’m in the same spot as I was under the Bolsheviks – I have nowhere to belong.

Posírají se s 60tými léty, do nekonečna.

They’ll be jerking off over the 60s for eternity.

Myšák Mickey v Sixtinské kapli.

Mickey Mouse in the Sistine Chapel.

Číst knihy a dělat doktoráty, to je stejně blbá vášeň jako házet koruny do automatu nebo bejt na ženský.

Read books and get a doctorate, that’s just the same stupidity that drives people to throw their money into slot machines or to chase after women.

Jsme theologama vháněni pod kola automobilů.

Theologians have thrown us under the bus.

Dnes ráno jsem objevil trávu, jak je tráva krásná. Velmi to na mě zapůsobilo.

This morning I discovered grass, how beautiful grass is. It left quite an impression on me.

Slušní lidé jdou po penězích. Slušnost je zaměřena, zacílena na peníze.

Decent people go after money. Decency focuses on, aims at money.

Dvojrozměrnost zvýrazňuje (zlepšuje) trojrozměrnost.

The two-dimensional accentuates (improves) the three-dimensional.

Šelest šatů tvých je vzorem pro šelesty (Laforgue).

The rustle of your clothing is rustling’s ideal.

(Laforgue)

16 / 17

Proč se bojíte, malověrní? /Why Are You afraid, Ye of Little Faith?, olej na kartonu /oil on cardboard, 1952, 71,5 x 53 cm

Vše s mírou! / Everything in Moderation!, kresba tužkou a perem na papíře / pencil and pen on paper, 1952, 47 x 25 cm

18 / 19

Bez názvu / Untitled, kresba tužkou na papíře / pencil on paper, circa 1952, 30 x 21,4 cm

Já už tak v Praze musím dochcípat.

In Prague I just need to kick the bucket.

V 70ti letech se bojím lidí. Skutečný strach o život. Bojím se těch s kufříkem a s třídenním vousem.

In my seventies I am afraid of people. Real fear, for my life. I am afraid of those with briefcases and three-day-stubble.

Červenec – hovada jsou na Mallorce.

July – the cretins are in Majorca.

Kněží se chlubí tím, že hrajou fotbal.

The clergymen brag that they play football.

Všeobjímající lhostejnost.

All-encompassing nonchalance.

Povídej, přeháněj!

Come on, out with it!

1996–1997

1996–1997

Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí (umění).

Except the Lord build the house, they labor in vain that build it (art).

Říká se, že církev otevřela dveře, aby mohli lidé odejít.

It is said that the Church opened its doors to let people leave.

Hvězdo krásná zářivá /O, Beautiful, Shining Star, olej, zlato, karton /oil, gold, cardboard, 1955, 26,5 x 20 cm

20 / 21

Trnovรก koruna / The Crown of Thorns, olej, plรกtno / oil on canvas, 1957, 35,5 x 26,5 cm

V Č. Bud. jméno Chleboun.

The name Chleboun in Budweis.

Knižní grafika je blbej českej výmysl kvůli živobytí.

Book design is a stupid Czech concept to rake in a living.

Největší: Gauguin, Munch.

The greatest: Gauguin, Munch.

Flucht aus der Zeit. Jawohl.

Flucht aus der Zeit. Jawohl.

Chodím spát v době, kdy v Praze začíná umění.

I go to bed when art in Prague begins.

Já strašně chci malovat (Rudolf Němec).

I so want to paint. (Rudolf Němec)

Teď je všecko tak hnusný: papír, věci, boty, obleky všeho druhu, budí to odpor, člověk od toho utíká pryč. Je mi sedmdesát a horizontálně, tedy naprosto, na nic nevěřím.

Everything now is so disgusting: paper, things, shoes, outfits of all kind, it so repulses that one flees from it. I am seventy and horizontally, thus absolutely, I believe in nothing.

Stejně byl Zrzavý slavný proto, že o něm věděli řidiči autobusu, že je snad teplej a nosí červenou čepici.

Anyway, Zrzavý was famous because bus drivers knew that he was gay and wore a red cap.

Filmařské katolictví: korpus bez kříže a madonka ukradená ve venkovské kapli.

Cinematic Catholicism: the corpus without a cross and a Madonna stolen from a village chapel.

Celej můj svět zmizel. Jabkový knedlíky!

18. 1. 97

My whole world fades away! Apple dumplings!

1. 18. 97

Já jsem ubožák, ale Pán se o mě stará (Breviář).

I am a wretch but the Lord watches over me. (Breviary)

Josefu Zvěřinovi vděčím, že mě naučil, jak se mokrým hadrem přes smeták vytírá podlaha.

I am indebted to Josef Zvěřina for teaching me that a wet rag over a broom will mop the floor.

Renesanční umění je měkká pornografie. Formálně snili o barevné fotografii.

Renaissance art is soft-core pornography. They were officially dreaming of color-photography.

Renesanční malíři byli blbci. 27. 1. 97

Renaissance painters were idiots. 1. 27. 97

Jak jsem se musel jevit starým lidem, když jsem byl dvacetileté hovado. Jakou hrůzu jsem v nich musel vzbouzet. – To píšu, když mi za 2 dni bude 70 let.

How I must have seemed to old people when I was a twenty-year-old cretin. What terror I must have awoken in them. – This I write two days shy of being 70-years-old.

Vpasovat, vměstnat se do svého života.

Jam yourself, cram yourself into your own life.

Nejsou mi vůbec milí tito: Ka�a, Rilke, Klee.

These ones I do not care for at all: Ka�a, Rilke, Klee.

Klee: Uns trägt kein Volk (dobré).

Klee: Uns trägt kein Volk. (Good)

Viděli jste nějakého svatého s hodinkama?

Picasso.

Have you ever seen any kind of a saint with a wristwatch? Picasso.

22 / 23

Svržený satan / Satan Cast Down, olej na plátně / oil on canvas, 1956, 63,5 x 19 cm

/ 25

Na předešlé straně: Svržený satan / on the previous page: Satan Cast Down, olej na plátně /oil on canvas, 1956, 71 x 41 cm

Svržený satan / Satan Cast Down, kresba tužkou na papíře / pencil on paper, 19. 6. 1956, 13,2 x 20,8 cm

1997

1997

I když bezbožníci raší jako tráva, i když kvetou všickni zlosynové… Žalm 92 (91)

When the wicked spring as the grass, and when all the workers of iniquity do flourish …

Psalm 92 (91)

Všechny lesní stromy budou tleskat rukama, nechť přijde Vládce a Pán a bude kralovat na věky.

All the trees of the forest will clap with their arms, let our Ruler and Lord come and rule for the ages.

Lepší je pilovat to, co už umíte, než zkoušet novinky.

(Steffi Grafová).

Better to refine what you do well than try something new. (Steffi Graf)

Kde domov můj? V hospodě u Antoníčka.

“Where Is My Homeland?” At the pub U Antoníčka.

Kdybych se byl býval pohyboval v životě mezi slušnými lidmi, nebyl bych namaloval to, co jsem namaloval. Ti lidé by mi to znemožnili, to prostředí, ovzduší.

If I had spent my life among decent people, I would not have painted what I painted. Those people, that environment, the atmosphere would never have allowed me to.

Lidový nápis: Pivo uspokojí vždy, žena ne.

Folk wisdom: Beer always hits the spot, a woman does not.

Bližní si říkají: Sobotka, ten se zabaví.

My neighbors proclaim: Sobotka, he knows how to fun.

Pro samou slušnost se jim nedá věřit.

For all of their decency, you cannot trust them.

…Ti lidé…

…Those people…

1997–1998

1997–1998

Ty žlábky na hajzlu byly lepší než teď ty „kulturní“ mušle „západní“.

Those piss-troughs were better than these “cultured” “Western” urinals.

Váchal!

Váchal!

Je zde vidět obrovské prasáctví, proti němuž NENÍ OBRANY A ÚNIKU, jen do smrti (za život).

Such swinery can be seen here, against which THERE IS NO DEFENSE AND ESCAPE, except into death (beyond life).

Když je člověk duševně zdravý, tak život přijde dráž (Jiránek).

When a man is spiritually healthy, then life is dearer.

(Jiránek)

Nedovedu si představit, že bych pil to, co pil Nezval a Seifert – víno – ich kann mich nicht vorstellen.

I cannot imagine that I would drink what Nezval and Seifert drank – wine – ich kann mich nicht vorstellen.

Blbé slovo BUNDA. Kdy a odkud to přišlo? – Američtí vojáci za 2. světové války.

BUNDA. what a stupid word for a jacket. When and where did it come from? – American GIs from WWII.

Irská whisky – Jameson, Powers, Paddy, Old Bushmills, Tullamore Dew.

Irish whisky – Jameson, Powers, Paddy, Old Bushmills, Tullamore Dew.

1998

1998

Není potřeba, aby řidič tramvaje věděl, kdo je Picasso.

There is no need for a tram driver to know who Picasso is.

V malbě teď prý postkonceptuální doba.

They say it’s now the post-conceptual period in painting.

Nemám co říct, a přesto to říkám (Cage).

Jsou malíři, dobrý kluci, někdy i vidí do života, ale když vezmou do ruky štětec, tak jsou to nesnesitelný prasata.

26 / 27

I have nothing to say, and I’m saying it. (Cage)

There are painters, good guys, sometimes they even know a bit about life, but when they pick up a brush they’re unbearable swine.

Satan / Satan, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, circa 1955, 45,5 x 33,5 cm

/ 29

Na předešlé straně: / on the previous page: Královna / The Queen, olej na plátně /oil on canvas, 1955, 66 x 30,6 cm

Bez názvu / Untitled, kresba tužkou na papíře / pencil on paper, 17. 5. 1957, 30 x 21,4 cm

Josef Čapek: Láska předpokládá schopnost lásky, totiž věrnost.

Josef Čapek: Love presupposes the ability to love, i.e. faith.

Polívka ve františkánské jídelně je roztomilá!

The soup in the Franciscan cafeteria is cute!

Kokoschka 1915: „Potřebuji nutně peníze a klid, přestaňte, prosím, se světovou válkou, chci pracovat.“

Kokoschka 1915: “I desperately need money and peace.

Please stop with this world war. I want to work.”

Když on byl Filla protivnej.

Well, Filla was a jerk.

Černá barva je barva budoucnosti – Bloy: L‘avenir c‘est la mort.

Black is the color of the future – Bloy: L‘avenir c‘est la mort.

Jelcin kašlal méně (rozhlas).

Yeltsin coughed less. (Radio)

Morava je lepší, protože křesťanštější (?). Města jako Znojmo, Jihlava, Olomouc. – Moraváci jsou ještě lidi, Češi ne. Dá se říct, že Moraváci jsou ještě křesťani, Češi ne… Vím o tom své, jak si Češi hnusí Moraváky a naopak (za Českou Třebovou začíná Asie).

Moravia is better because it’s more Christian (?) Cities like Znojmo, Jihlava, Olomouc – Moravians are still human. Bohemians aren’t. You could say Moravians are still Christian, Bohemians aren’t… I know well how Bohemians loathe Moravians and Moravians Bohemians (Asia begins beyond Česká Třebová).

V době, kdy se dělal informel, já jsem dělal formel.

When everyone was doing “informel”, I was doing “formel”.

Vzala to voda, vzala to svoboda.

Water swept it away, freedom swept it away.

Svět, který na světě není (rozhlas).

A world, which isn’t in the world. (Radio)

Nepomýšlím na „návrat do života“.

I am not considering “a return to life.”

Není nutné být první (rozhlas).

It is not necessary to be first. (Radio)

Bondy řekl, že smrt Boha nás přišla draho. To je teda pravda.

Bondy said that the death of God cost us dearly. He was right about that.

Duše: flekatá tlačenka.

The soul: splotched headcheese.

Kunsthistorik (-čka) je ten, kdo za honorář dává expertisy na falsa.

An art historian is one who for a fee provides fake expertise.

Tady lžou i kohoutky od vodovodu.

Even faucets lie here.

Evangelijní agresivita.

Evangelical aggression.

Sv. Bonaventura: Krása je „početní souměrnost“, čili „jakási souměrná poloha věcí s příjemností barvy“.

St. Bonaventure: Beauty is “numeric equality,” or “a certain relation of parts with agreeable color.“

Ti pracovití a prý zbožní a uměnímilovní, co se jezdí nažrat přes naše hranice do Českých Budějovic, že je to tak levné (Pojď ještě někam, tady je to tak levné). Ti slušní upravenci. Ano, jsem xenofob.

Those hardworking and supposedly devout and art-loving people that cross the border to strap on their feedbags in České Budějovice since it’s so cheap (Come other places too, it’s all cheap here). Those proper prims. Yes, I am a xenophobe.

Je možno takhle žít jako teď já v tom domě, ale nesmí se nic chtít, nic moc dělat, jen pochcípat přiměřeně věku, a že už život se dokončuje, tak je to možné.

DOCHCÍPAT.

It’s possible to live like I am in this building, but you cannot want anything, do much of anything, just die from old age and since life is coming to an end, well it is possible. KICK THE BUCKET.

Jakmile zaváháš s pivem, musíš k doktorům, na STŘEDISKO. Vyber si.

As soon as you hesitate about having a beer, you better get to the doctor, to the CLINIC. Choose.

Ke stáru je možnost volit mezi lékařstvím a „chlastem“.

Dřívější generace volily spíše ten chlast.

As you get older it is possible to choose between doctors and “booze.” Earlier generations preferred booze.

30 / 31

Autoportrét / Self-portrait, olej, překližka / oil, plywood, 1945, 39 x 27 cm

Dej si u nás ještě sklenku, nevíš, co tě čeká venku (Jamaika).

Stay and have one more drink, it’s as bad out there as you think. (Jamaika)

Flucht aus der Zeit.

Flucht aus der Zeit.

Je dobře, že není zájem o umění (kulturu), je to pro umění dobré.

It’s good that there is no interest in art (culture), it’s good for art.

Doba, kdy obrazy prodával Salvator Kominík, kdy byla ta slečna v Paříži, co vystavovala Picassa. Takhle velmi na okraji důležité je to velmi.

That era when Salvator Dolly sold paintings, when a girl in Paris exhibited Picasso. So very on the edge, so very important it is.

Rozum, ten velký hlupák (d‘Aurevilly).

Reason, that complete fool. (d’ Aurevilly)

Oh, jak je mi protivné Řecko se svou antikou.

Oh how Greece irritates me with its antiquity.

Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.

Shouts of salvation sound in the tents of the righteous.

Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.

If any man eats of this bread, he shall live forever.

Medek byl malíř své doby. Příliš a jenom.

Medek was a painter for his time. Too much and only.

Urbanova hospoda u Antoníčka – je Michellangelova Sixtina – nepřeháním!

Urban’s pub U Antoníčka – it’s Michelangelo’s Sistine – I’m not kidding!

V hospodě: Kapitalismus se nažral a socialismus zůstal celej.

In the pub: Capitalism had its cake and Socialism ate it too.

Varhany způsobily zkázu církve. – Jakej to musel bejt hnusnej svět, to baroko, když vidíme oblékání, architekturu – DIVADLO. Barokní klerus, žranice, mastné držky (barokní portréty), blivo!

Výraz pro baroko je macatost. Jak se tomu dnes říká: přepálenej tuk. Špekáčky. – Duše baroka – to snad nemyslíte vážně. Původ baroka – renesance a Itálie – nejsmradlavější záchody dějin.

(Karlák 29. 7. 98)

Organs brought on the fall of the Church – what a repulsive world the Baroque must have been. Just look at the clothes, the architecture – the THEATRE. Baroque clergy, gluttony, greasy maws (Baroque portraits), barf! The definition of Baroque is porky.

What they call grizzle these days. Bratwurst. – Spirit of the Baroque – they must be kidding.

The Baroque’s origin – the Renaissance and Italy – history’s filthiest toilets. (Charles Square 7. 29. 98)

Jsem pro vývoj směrem dozadu.

I am for progress, just backwards.

Nemusím cestovat, vidím tady cizince a jsem zcela okouzlen.

I don’t need to travel, I see the foreigners here and I’m completely enchanted.

Bez vročení

Without a date

Nikdo už se dnes neptá „jak“.

Nobody these days asks “how” anymore.

Ošklivost = forma špatného obsahu.

Ugliness = the form of bad content.

Děvočka, která govorit basom.

32 / 33

Rusky girl speak deep.

Ucho / Ear, olej na plátně /oil on canvas, přelom 40. a 50. let / turn of the 1940s and 1950s, 35,8 x 27,8 cm

Hlava / Head, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1956

34 / 35

Ivan Sobotka / MÝM CÍLEM JE OBYČEJNOST Ve druhé polovině 40. let, na konci druhé světové války, mne hlavně ovlivnil symbolismus, dekadence, práce z přelomu 19. a 20. století. Nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře, to byly tehdy kořeny mé inspirace. Krom toho však na mě působily i poněkud jiné vzory, třeba Švabinského portréty. A největším tehdejším vzorem byl pro mne František Bílek. Po příchodu do Prahy se najednou vše změnilo. Jako bych se ocitl ve vzduchoprázdnu. Všelijak jsem se plácal, nevěděl co a jak. A úplně náhodně, bez souvislostí jsem se zachytil na Picassově skizzáři z Royanu a na Matissovi. Najednou se přede mnou otevřely úplně jiné možnosti, došlo u mne k zásadnímu obratu. Musím zdůraznit, že v té době jsem si uvědomil, že to, co mne vlastně nejvíc zajímá a na co chci klást hlavní důraz, je výraz. Samozřejmě že expresivní způsob vyjadřování byl neuvědoměle přítomný i v mé předchozí tvorbě, ale naprosto zlomové pro mne bylo, když jsem v roce 1947 viděl ve Staré Říši práce německých expresionistů a současně s tím románské umění, irské iluminace a lidové umění.

Najednou jsem měl na čem stavět a dostal jsem nápad, že bych mohl začít zjednodušovat, ovšem při zachování maxima výrazu. Někdy v roce 1952 či 1953 jsem si uvědomil, že pro moje náměty je nejdůležitější linie a pak plocha, co možná nejjednodušší. Tak jako je skromný a nenápadný poutník na cestě. Postupně jsem začal víc a více

Hlava /Head, kresba tužkou na papíře /pencil on paper, 1956, 5,2 x 11,2 cm

/ THE ORDINARY IS MY GOAL In the second half of the 1940s, at the end of the Second World War, I was influenced by symbolism and decadence—works from the turn of the 19th and 20th centuries. Not only in the graphic arts, but also in literature. So were the roots of my inspiration. Apart from that I was influenced by other, somewhat different models, for example Švabinský’s portraits. And František Bílek was at that time the greatest influence. When I came to Prague, everything changed. It was as if I had found myself in a vacuum. I floundered all over the place. And completely by accident and with no connection whatsoever I latched onto Picasso’s notebooks from Royan as well as Matisse. All at once completely different possibilities opened before my eyes; I underwent a fundamental reversal. I must emphasize that at that time I realized that what interested me the most and what I wanted to emphasize was the expression. Of course, a meaningful method of expression was unconsciously present even in my previous work, but the watershed was in 1947 when I saw in Stará Říše works by German expressionists and at the same time Roman art, Irish illuminated manuscripts, and folk art. All at once I had something to build on, and it occurred to me that I could begin to simplify, of course while preserving the maximum of expression.

Sometime around 1952 or 1953 I realized that for my subjects the most important thing was the line and then the plane, the simplest possible—for example a modest and inconspicuous wayfarer on the road. I gradually began to simplify the line more and more; the weaker the line, the more the color is reduced; in some works, instead of eyes I make only dots; instead of a mouth, perhaps only a line. Thereby, however, the color is continually reduced. I thought, What is that color doing there? Its function is only local. First I figure that out, for example, the color of the skin, the hair—always against a white background because I always see the figure in a bleached out space. And so on and so on because it agrees with me.

I think about this, about the same things over and over.

It is this I can always work with. It’s just like the monk from the group around St. Francis who kept on singing the same song. The younger monks said: “Please, sing something else.” And he answered: “Why should I sing something else when I don’t like the other songs?” I too have no reason to change my methods. At most I develop by emptying out and suppressing more and more color. I don’t feel the need for so many colors. Of course, I have to be very careful to make sure that the color is balanced with the sketch. It would be silly if only the

Bez názvu / Untitled, kresba pastelkami na papíře / crayon drawing on paper, 1956, 9,6 x 12,2 cm Ukládání do hrobu / Laying in the Grave, kresba pastelkami na papíře / crayon drawing on paper, 1956, 7,8 x 13,6 cm

zjednodušovat linku; čím je linka slabší, ubývá i barevnosti, v některých pracích místo očí dělám jen tečky, místo úst, nosu třeba jen čárku. Tím pádem však redukuji i barvy. Stále víc a víc, proč by tam měla ta barva být, má funkci pouze lokální. Předem ji určím, tedy barvu pleti, vlasů, vždy na bílém pozadí, protože postavu vidím stále ve vybělené místnosti. A tak pořád dokola, protože mi to tak vyhovuje, přemýšlím o tom, o stejných věcech, se kterými však mohu pořád pracovat. Přesně jak to říkal jeden mnich z party kolem svatého Františka, který zpíval stále stejnou písničku. Ti mladší mu říkali: „Co blbneš, prosím tě, začni třeba zpívat taky nějakou jinou,“ a on jim odpověděl: „Proč bych zpíval jinou, když se mi to nelíbí.“ Takže já taky nemám důvod měnit své způsoby.

Maximálně se vyvíjím tím, že víc a více vypouštím a potlačuji barvu a barevnost, necítím potřebu, aby tam bylo tolik barvy. Musím ovšem dávat veliký pozor, aby barva byla vyvážená s kresbou. Bylo by hloupé, kdyby zbyla jenom kresba, ale pravda je, že barevnost je pořád slabší a slabší. Samozřejmě to žádají i mé náměty, když třeba maluji anděla, nemám důvod, abych maloval obličej jako Rembrandt, takový záměr nemám. Právě ta slabá barev-

36 / 37

sketch remained, but the truth is that the variety of color becomes more and more muted. Of course for my subjects this is necessary, for example, when I paint an angel I have no reason to paint the face like Rembrandt; I have no such intention. It is precisely that weak color that helps me with the expression. The suppressed colors simply define the expression. I work with three colors. White is the background, the basis, for example, a wall. The other possibility is a blue sky. Also skin, hair color, ochre or black. I almost never use brown hair. So I work with three colors which I must interlink, so that they look good together, so that the image is satisfyingly colorful, even though it might not seem colorful to some. Thereby, the subject is exhausted. I love Bonnard; he’s the best colorist there is as well as the best painter.

So I devour color, even abstract color images, but I don’t need them for my purposes. I try to replace a variety of colors by cultivating color tones. For example, I painstakingly adjust the strength of the color of the skin. I start from white, and from there a color emerges which stops the moment it is ready—from white. Expressionism and especially fauvism were important for me, and this is my

Ukládání do hrobu / Laying in the Grave, olej na plátně / oil on canvas, 1956, 70 x 42,5 cm

Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, circa 1947, 15,6 x 11 cm

nost mi pomáhá k výrazu, prostě výraz určuje potlačená barevnost. Pracuji s třemi barvami. Bílá, to je pozadí, základ, jako třeba stěna. Druhá možnost je modrá obloha.

Taky pleť, barva vlasů, tedy okr nebo černá, hnědé vlasy skoro nepoužívám. Takže pracuji s třemi barvami, které musím tak navzájem propojit, tak je hezky spojit dohromady, aby byl obraz hezky barevný, i když se může někomu zdát nebarevný. Tím je téma vyčerpáno. Miluju Bonnarda, to je nejlepší kolorista a taky malíř, takže já barvy žeru, hrozně, třeba i abstraktní barevné věci, ale sám je pro své účely nepotřebuji. Mnohost nebo pestrost se snažím nahradit kulturou barevného tónu. Třeba sílu barvy pleti pracně dolaďuji. Vycházím z bílé, ze které zvolna narůstá barvička, která se zastaví ve chvíli, kdy je to hotové – z bílé. Pro mě byl důležitý fauvismus a pak hlavně expresionismus, což je můj základ dodnes, vracím se k němu a taky se za expresionistu považuji, protože na obraze vlastně sleduji jen výraz, kterému je vše ostatní podřízené. Abych to lépe vysvětlil, uvedu jednoduchý příklad. Archanděl Gabriel zvěstuje Panně Marii.

Otevře dveře a vstoupí do místnosti a povídá Zdrávas Maria. Na tom archandělovi, který je v dějinách hrozně důležitý, demonstruji, o co mi jde. Používám k tomu prostředky, především barvy, aby byl dostatečně andělský, aby ta událost byla patřičně vznešená. Takže to stále maluji dokola a dokola, dokud se mi nepodaří to tam dostat.

A přesně to chci namalovat. Nemám rád zvýrazňování, kráčím naopak opačným směrem. Mým cílem je obyčejnost a nejkrásnějším obrazem je ten nejméně nápadný, nebo lépe řečeno úplně nenápadný.

38 / 39

basis even today. I return to it and also consider myself an expressionist because I actually follow only the expression on the image and everything else is subordinate to it. I’ll give you a simple example. The archangel Gabriel comes to the Virgin Mary. He opens the door, enters the room, and greets Mary. I will demonstrate what concerns me about the archangel—a terribly important figure in history. For this the media I use are primarily colors so that he appears sufficiently angelic, so that the event itself will be appropriately sublime. I keep painting around and around until I get there. And this is precisely what I want to paint. I don’t like emphasis; I work in the opposite direction. My goal is ordinariness, and the most beautiful painting is the least conspicuous, or better, entirely inconspicuous.

Bez názvu / Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, circa 1956, 23,7 x 31,8 cm

Adveniat regnum tuum, tempera, papĂ­r / tempera on paper, circa 1955, 13,7 x 20,1 cm

40 / 41

Tonka, olej na sololitu /oil on hardboard, 1954, 37,5 x 27,5 cm

Pavel Brázda / VZPOURA PROTI AKADEMISMŮM VŠECH ODSTÍNŮ

/ REVOLT AGAINST ACADEMISM OF ANY KIND

S Ivanem Sobotkou jsme se setkali na Akademii výtvarných umění. Bylo to v letech 1947–1948. Já jsem tam zůstal půldruhého roku a Ivan byl jediný ze spolužáků, který mne opravdu hluboce zaujal. V té době jsme se hodně stýkali, velice jsme se sblížili. Když jsem ho poznal, byly jeho práce ještě ovlivněné symbolismem s prvky dekadence, některé i s velmi literárním obsahem.

Zhruba od roku 1949 vytvářel pozoruhodné kresby, které byly hodně věcně formulované a většinou zobrazovaly různé jeho osobní situace, mnohdy s velkým sebeironickým nadhledem. Kresby vytvářené s bravurou, která korespondovala třeba s Dürerovým pojetím. Ivan je doprovázel i psaným slovem; vzpomínám si, že se třeba zobrazil jako Ivo Skrčený, ze kterého se stala Emilie Hodná.

Prostě obrazy plné zvláštního smyslu pro humor. Obávám se, že většinu věcí z tohoto období zničil.

Už v druhé čtvrtině padesátých let se jeho tvorba výrazně proměňuje. Zcela opouští tradiční způsob kresby založený v renesanci a zároveň se radikálně vzpouzí už

I met Ivan Sobotka at the Academy of Fine Arts. This was 1947–48. I stayed there for a year and a half, and Ivan was the only classmate who profoundly captivated me.

We met often during this period and became very close.

When I first encountered him his works were still being influenced by symbolism and elements of decadence, some with very literary subjects.

Around 1949 he was creating remarkable drawings, which were very matter-of-factly conceived and usually depicted various personal situations, often with quite a bit of self-ironic detachment, for example his bravura drawings which are similar to Dürer’s concept. Ivan accompanied them with text; I remember that he portrayed himself as Ivo Skrčený (Ivo Crouch) from whom he became Emilie Hodná (Emily Nice). They were pictures full of a special sense of humor. I’m afraid, however, that he destroyed most of the artifacts from this period.

By the late 1950s his art was changing significantly.

Here he abandons entirely the traditional method based

Malířův pokoj /The Painter‘s Room, tempera, papír /tempera on paper, 1975, 22 x 30 cm

42 / 41

zcela rozšířeným konvencím moderního umění a způsobům malby, které ovládly Akademii a které se také promítly do díla tehdy uznávaného Fremunda a dalších polooficiálních umělců. Ivan se prostě vzbouřil proti akademismům všech odstínů. Vzpomínám si, že tenkrát stavěl do protikladu ke slovu artist slovo chudožnik – ve smyslu chudšího výrazu. Picasso a Matisse.

Pod jejich vlivem se jeho dílo začalo měnit; v mnohém se začalo přibližovat lidovému umění, dozrávalo k neokázalé prostotě umění románského, k irským iluminovaným rukopisům. Tehdy jsem poznamenal, že vlastně maluje bezmála už jenom svaté obrázky. Vzpomínám si na jeho odpověď: „Pokud jde o mě, tak budu dělat buď svaté obrázky, nebo krajinařit v rodném kraji.“ Takové předsevzetí, nově a osobitě pojaté a radikálně až provokativně formulované, bylo úplně odlišné nejen od situace tehdejšího umění v Čechách, ale i od většiny toho, čím žilo evropské i světové umění té doby. Sobotkovi šlo skutečně o to, aby krajně jednoduchými prostředky, bez ohledu na veleučená slova historiků umění a různých teoretiků, dosáhl úplné obyčejnosti. Prostý výraz jeho zdařilých obrazů dovede působit – a na tom mu záleželo, jak mi mockrát potvrdil – vyrovnaně i dojemně.

Musím připustit, že někdy na mne působila Sobotkova asketická extrémnost až cvokle. Na druhou stranu je zapotřebí říci, že v místnosti, kde dělám svoje věci, mám na stěnách čtyři jeho obrazy a bezmála nic jiného. Snáším je velmi dobře. Přes zdánlivou stereotypnost až schematičnost je v nich něco natolik živého, že je možné stále se do nich dívat a pociťovat příjemný klid, kterého Ivan zpravidla dosahoval. Jeho obrazy jsou neobyčejně vyrovnané, což je v moderním umění vzácné.

on Renaissance painting and at the same time radically opposes the widespread conventions of modern art and modern methods of painting, which ruled the Academy and which were projected onto the works of Fremund and other semi-official artists of the time. Ivan simply rejected academism of any kind. I remember that at this time he contrasted the word artist to the word khudozhnik—the latter term, Russian for artist, is reminiscent of the Czech word chudý, i.e. poor. Picasso and Matisse. Under their influence, his work began to change; in many respects it began to approach folk art, maturing into the unpretentious simplicity of Roman art and Irish illuminated manuscripts. I noted at the time that he was painting almost exclusively holy images. I remember his reply: “As far as I’m concerned, I’m going to do either holy images or landscapes in my native region.” Such an idiosyncratic and radical resolve, almost provocatively formulated, was completely at odds not only with the contemporary art scene in Bohemia but also with most of European and world art of the time. Sobotka was genuinely concerned with achieving absolute ordinariness using extremely simple means, without regard to the erudite words of art historians and theoreticians.

The simple expression of his successful paintings comes across—and this mattered to him, as he told me more than once—as both sedate and emotional.

I must admit that sometimes Sobotka’s ascetic extremism seemed to me insane. On the other hand, it is necessary to say that in the room where I work, I have his paintings on all four walls and almost nothing else. I get along very well with them. Despite the apparent stereotypicality and near schematicism, there is something so alive and active that you can look at them time and again and perceive a pleasant tranquility which Ivan generally achieved. His images are unusually tranquil, which is rare in modern art.

Jediný učitel lidstva / The Only Teacher of the Mankind, olej na plátně /oil on canvas, circa 1954, 58,5 x 57 cm

44 / 45

Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa / I Am with You for All the Days until the End of the World, olej na plátně /oil on canvas, circa 1954, 60,5 x 54,5 cm

Tฤ snรก brรกna / The Narrow Gate, kombinovanรก technika, karton / mixed technique, cardboard, 1955, 76 x 48 cm

46 / 47

Viktor Karlík / IVAN SOBOTKA – „ESTETIKA HOLOSTI“ 1

/ IVAN SOBOTKA – „BARE AESTHETICS” 1

Ano, vidím černobíle, zálibu rasantně změním v nezálibu, žádné

Yes, I see in black and white, pastimes I move past decisively,

mírné retuše.

no subtle retouches.

I. S.

I. S.

Ve své nenápadnosti, důslednosti a osobitosti byl jednou z největších postav české malby druhé poloviny 20. století. V jeho generaci těžko hledat umělce, který byl v prvé řadě tak tvrdý sám k sobě a svou malířskou cestu bral se samozřejmostí, jež mu zabránila jakkoliv svůj osud medializovat. Nikdy si neřekl o výstavu. Outsider volbou. O kom to lze kromě Ivana Sobotky říct? Snad jen o Janu Křížkovi. Dokonalý antihrdina dnešního uměleckého provozu.

In his inconspicuousness, consistency and individuality, he was one of the greatest figures of Czech painting in the second half of the 20th Century. It would be difficult to find an artist of his generation who was so hard on himself and viewed his artistic journey so axiomatically that it prevented him from seeking any publicity.

He never asked for an exhibition. An outsider by choice.

Whom can you say this about aside from Ivan Sobotka?

(Maybe only Jan Křížek.) The perfect anti-hero for today’s art industry.

I. S Ivanem Sobotkou jsem se nepřímo seznámil prostřednictvím Pavla Brázdy v roce 1989. Když jsem začal k Pavlovi a Věře Novákové pravidelně chodit, absolvoval jsem i soustavnou prohlídku stálé domácí výstavy na schodišti a v bytě jejich vily. Většinu této expozice tvořily Věřiny a Pavlovy práce, byly v ní ale též dva minimalistické obrazy – tváře en face, tempery na plátně –, které visely v místnosti vedle obývacího pokoje, v Pavlově pracovně.

Brázda je vysoce hodnotil a obdobně mluvil o jejich autorovi.

Moje návštěvy u Pavla a Věry byly časté, a i když jsme se velmi spřátelili, měly charakter hlavně pracovní.

S Terezií Pokornou jsme nejprve na jaře roku 1989 připravovali malířův portrét pro samizdatovou Revolver Revue. Když jsme ho dokončili a vydali v již oficiální, polistopadové RR (č. 14/1990), šel jsem poprvé navštívit Ivana Sobotku, přesněji šel jsem se podívat na jeho obrazy. Naše osobní seznámení proběhlo s velkou samozřejmostí. Jak vyplynulo, Ivanův syn byl můj starší spolužák z grafické školy a Ivan sledoval Revolver a aktivity s časopisem spojené.

Asi každý, kdo někdy vstoupil do Sobotkovy pracovny, malého pokoje ve Vrázově ulici na Smíchově, byl zaskočen asketickým charakterem místnosti. Byly v ní věci hlavně z přírodních materiálů, hřbety všech knih jednotil světlý balicí papír. Na zdi fotografie Josefa Floriana a několik dalších rámovaných, nepravidelně pověšených reprodukcí. Na polici přišpendlené papírky s několika 1

Termín Ivana Sobotky, kterým charakterizoval vlastní práci – viz RR interview v RR č. 49/2002, s. 125.

I. I was first exposed to Ivan Sobotka through Pavel Brázda in 1989. When I began to regularly visit Pavel and Věra Nováková, I would meticulously inspect the permanent exhibition they displayed in the stairway and apartment of their villa. Most of the pieces in this exposition were works

by Pavel and Věra, but among them two minimalist paintings – faces en face, temperas on canvas – hung in Pavel’s studio, next to the living room. Brazda held them in high regard and spoke about the artist in a similar tone.

My visits with Pavel and Věra were frequent, and although we became good friends, the trips concentrated primarily on work. First Terezie Pokorná and I were preparing a portrait of Brázda in the spring of 1989 for Revolver Revue in samizdat. Once we had finished it, and published it officially after the revolution (#14/1990), I went for the first time to see Ivan Sobotka, or rather to see his paintings. The meeting went incredibly well. As it turned out, Ivan’s son was an older classmate of mine from design school and Ivan followed Revolver and the activities connected with the magazine.

Perhaps everyone who ever entered Sobotka’s studio, a small room on Vrázová Street in Smíchov, was surprised by the room’s ascetic character. Most of the apartment’s décor was made from natural material, and the spine of every book was covered with identical white packaging paper. On the walls: photographs by Josef Florian and several framed and haphazardly hung prints; 1

Ivan Sobotka’s own term, characterizing his work – see RR interview, Revolver Revue #49/2002, p. 125.

poznámkami-citáty, v češtině nebo jazyce originálu.

Téměř žádná umělá hmota, odstíny jen přírodní, hrubá deka na posteli a velký železný kbelík na brikety vedle kamen. Na stole srovnané tužky, dřevěný trojúhelník, misky s rozdělanými barvami zakryté kousky kartonu.

A množství obrazů a prací na papíře v zpravidla podomácku vyrobených deskách. Atmosféru ateliéru je možno vidět v RR č. 58/2005 na fotografiích Karla Cudlína. Než vznikly, nechal ale majitel domu už do místnosti dát plynová kamna a také staré dřevěné okno nahradil plastovým. Myslím, že Ivan těmito změnami trpěl, podstatně horší ale bylo, že mu koncem devadesátých let dlouhou dobu hrozilo vystěhování.

Cíl mé první návštěvy u Ivana Sobotky, jímž byla prohlídka jeho obrazů, se podařilo uskutečnit. Pak jsme začali domlouvat jeho portrét v RR. S odstupem si uvědomuji, že Ivan měl naprosto přesnou představu o tom, co mi dá za tímto účelem k dispozici, neboli co všechno ze svých prací mi vůbec neukáže. Skryty měly zůstat především rané práce a v tomto ohledu patří velká zásluha Janu Placákovi, který malíře několik let poté nakonec dokázal nedlouho před smrtí přece jen přesvědčit, aby své rané dílo představil v Galerii Ztichlá klika v roce 2007 na výstavě s názvem Ivan Sobotka, Práce ze 40. a 50. let minulého století. Propojenost mezi dílem mladého Ivana Sobotky a jeho spolužáků Věry Novákové a Pavla Brázdy je v tématech i jejich zpracování ohromující. Této skutečnosti si byl Ivan vědom a byl to zřejmě i důvod, proč chtěl tak dlouho zveřejňovat pouze své pozdější práce, v nichž se představoval už jako mistr úsporných en face „portrétů“ hlav s částí hrudi.

V době, kdy jsem začal připravovat Sobotkův portrét pro RR, byla fotodokumentace jeho prací takřka nulová.

Stejně tomu ostatně bylo i u díla Pavla Brázdy a Věry Novákové. První profesionální reprodukce děl těchto tří autorů vznikly z podnětu a na náklady RR (v případě Ivana Sobotky fotografie pořídil Ivan Pinkava), obdobně jako jejich základní životopisná a bibliografická hesla. Tyto obrazové a textové „podstročniky“ a prameny časem použilo velké množství kritiků a historiků umění, galeristů i publicistů. Jak je v kraji zvykem, drtivá většina necitovala zdroj.

Sobotkovy obrazy jsou jedny z nejzáludnějších pro barevnou reprodukci. Při jejich tisku v RR č. 18 došlo k takovým potížím, že práce po dohodě s autorem nakonec vyšly černobíle. Součástí prvního malířova portrétu v RR měl být i rozhovor, který ale Ivan Sobotka odmítl. Proto jsem ho vyzval, aby napsal svůj životopis. Ten mi pak přišel poštou. Ivanovo písmo bylo natolik výtvarné, že jsme text chtěli publikovat jako faksimile. Nakonec zůstalo jen u podpisu. Číslo vyšlo začátkem roku 1992.

48 / 49

on the shelves: tacked pieces of paper with notes / quotes, in Czech or the original language. Almost no synthetic material, only natural tones, a rough blanket on the bed and a big iron bucket next to the furnace for coal.

On the table: lined up pencils, a wooden drafting triangle, bowls with mixed paints covered by cardboard.

Lots of paintings and work on paper, primarily in homemade portfolios. The atmosphere of the studio can be seen in RR #58/2005 in the photography of Karel Cudlín.

But before they were taken, the owner of the building installed gas heaters and replaced the old wooden window frames with plastic. I believe that these changes bothered Ivan quite a bit, but much worse was that during the second half of the nineties he was regularly threatened with eviction.

The goal of my first visit to Ivan Sobotka’s was to see his paintings. After I succeeded in this, we began to arrange for our portrait of him in RR. In retrospect I realize that Ivan had a strictly defined idea of what he would show me for this purpose, or rather which pieces of his work he wouldn’t reveal to me at all. Above all he wanted to keep hidden his early work; fortunately, Jan Placák later convinced the painter to exhibit his early work in 2007 (shortly before the artist’s death) in the Ztichlá Klika gallery with a show titled Ivan Sobotka, Work from the 40s and 50s. The work of the young Ivan Sobotka reveals an impressive thematic and stylistic interconnection with his classmates Věra Nováková and Pavel Brázda. Ivan was aware of this, and it seems to be the reason why he chose for so long to exhibit only his later work, by which he presented himself as the veteran master of the sparse, en face bust portraits.

At the time I began to prepare the portrait of Sobotka for RR, the photo-documentation of his work amounted to nil. Same for the work of Pavel Brázda and Věra Nováková. RR initiated, funded and published the first photographic reproductions of the three artists’ works (Ivan Pinkava photographed Sobotka’s pieces); RR was also the first to print their basic biographical and bibliographical entries. Over time a great number of critics, art historians, gallery owners and publicists used these pictorial and textual “ponies” and sources. As is their wont to do here, the majority of them never cited their source.

Sobotka’s pictures are among the trickiest to reproduce in color. During the course of printing them for RR # 18, such troubles arose that finally the artist agreed to print them in black-and-white. RR’s portrait of the painter was supposed to include an interview as well, but Ivan Sobotka refused. So I requested that he write his own bio. That came to me by mail. Ivan’s handwriting was so

Lavabis me et super nivem dealbador, olej na plรกtnฤ /oil on canvas, circa 1955, 51 x 41 cm

Společná práce nás sblížila. Začali jsme se pravidelně vídat. V té době pracovala Terezie kromě RR i v Divadle Na zábradlí jako dramaturg u Jana Grossmana. Díky tomu vznikl záměr propojit toto divadlo a Revolver formou scénických čtení, setkání a výstav ve foyer. Coby kurátor výstavního cyklu jsem oslovil i Ivana Sobotku. Souhlasil, a aniž bych se ptal, hovořil o výstavě Jana Zrzavého ve stejných prostorách zhruba třicet let předtím.

Ta paralela pro něho byla asi důležitá: v té době měl Ivan Sobotka za sebou pouze jedinou samostatnou výstavu, která se uskutečnila v Galerii Entler–Dvořáková na Loretánském náměstí (1992), přičemž prostora to byla nevelká a nezahrnovala jen díla vystavujícího.

Ivanovi bylo v době první samostatné výstavy šedesát pět let. Tuto okolnost sice nikdy nijak nezdůrazňoval, v tomto ohledu však musela být pro autora druhá samostatná výstava, v Divadle Na zábradlí, zlomovým bodem: byla určena velmi početnému publiku, odehrávala se na prestižní adrese a rozsah představovaných děl nebyl nikterak malý. Navíc tehdy Praha na rozdíl od pozdějších let ještě nezažívala inflaci všemožných interiérů nazývajících se nepochopitelně galeriemi.

Práce jsme vybrali spolu. Sobotkův větší formát 91 x 66 odpovídal sklům v závěsném systému divadla. Výběr byl jednocen formátem, zvolili jsme tempery ze sedmdesátých a osmdesátých let. Vybraná kolekce působila velmi vyrovnaně, Ivan záměrně vyloučil motivy s výraznějšími atributy. V den instalace jsme si v dopoledních hodinách dali sraz v divadle. Když malíř s velkými deskami dorazil, herci šli zrovna zkoušet poslední inscenaci Jana Grossmana – Bennettovo Ka�ovo brko. Výstavu jsme instalovali velmi rychle, měli jsme vše promyšlené, počet donesených maleb odpovídal počtu skel. Vernisáž autor odmítnul a poté, co jsme práce pověsili, odešel. Zůstal jsem ve foyer divadla sám a čekal, až skončí zkouška. Začali vycházet první herci. Některé jsem již trochu znal. O reakcích, které následovaly, jsem Ivanovi nikdy neřekl.

Všichni ti svatí, co v divadle viseli, všichni ti na první letmý pohled stejní totiž většinu přítomných neuvěřitelně vyprovokovali. Tak spontánní odmítavou reakci jsem ve vztahu k malbě snad nikdy nezažil. Ještě, že Ivan odešel. S odstupem je tato historka umělcovi odměnou, tehdy ale mohla pro Ivanovo další vystavování při jeho citlivosti a vyhraněnosti znamenat naprostou katastrofu.

Sobotka ovšem je malíř, který dodnes dokáže jednoduchostí a kompozičním kánonem svých děl nezkušené diváky vyvádět z míry. V době, kdy je běžně přijímanou součástí výtvarného provozu i pornografie, představují nezaměnitelné Sobotkovy kompozice pro řadu lidí bez nadsázky šok. Ostatně také mně na začátku devadesátých let

50 / 51

artistic that we wanted to publish the text as a facsimile.

In the end, only his signature was used. The issue came out at the beginning of 1992.

Collaborative work brought us closer together. We started to see each other frequently. At that time Terezie, in addition to working for RR, also worked as a dramaturge for Jan Grossman at Divadlo Na Zábradlí. Thanks to this, the idea developed to connect that theatre with Revolver in the form of stage readings, meetings and exhibitions in the foyer. I approached Ivan Sobotka to serve as the curator of an exhibition cycle. He agreed, and spontaneously he began to speak of Jan Zrzavý’s exhibition in the same space roughly thirty years before. This parallel was perhaps important for him: at that time Ivan Sobotka had had only one exhibition of his own, which took place in the Entler– Dvořáková Gallery on Loretánské Square (1992). The space was modest and the show included pieces by other artists.

Ivan was sixty-five years old when he first had a show of his own. He never made a fuss about this; however, his second independent exhibition, at Divadlo Na Zábradlí, must have been a turning point: many saw it, a prestigious address hosted it and the extent of the pieces displayed was in no way small. Also it’s worth remembering that at that time Prague had yet to experience ‘gallery inflation’ where all sorts of spaces began to inexplicably refer to themselves as galleries.

We selected the pieces together. Sobotka’s larger 91 x 66 format matched the glass of the theater’s hanging system. This format united the selection, we chose tempera from the seventies and eighties. The collection made an extremely balanced impression, Ivan intentionally excluded pieces with exceptional characteristics. On the morning of the installation we had a meeting in the theater. When the painter arrived with his large portfolio cases, the actors were just on their way to rehearse the last play Jan Grossman directed– Bennett’s Ka�a’s Dick. We set up the installation quite quickly, had thought everything through in advance, the number of paintings brought in matched the amount of glass. The artist refused any sort of opening ceremony, and as soon as the paintings were hung, he left. I remained in the theater’s foyer alone, waiting for the rehearsal to end. The first actors began to come out. Some of them I already knew a little. I never told Ivan about the reactions I witnessed.

All of those saints hanging in the theater, all looking identical at first glance, provoked the audience in a most incredible way. Never in my life have I witnessed such a negative response to paintings. Good thing Ivan had left. Looking back, this story is a feather in the artist’s cap, but at the time, considering Ivan’s sensitivity and rigidity, it could have proved catastrophic for any further exhibitions.

Bez nรกzvu / Untitled, tempera, karton / tempera, cardboard, circa 1955, 45 x 30,2 cm

chvíli trvalo, než jsem například pochopil, že když Ivan Sobotka vytáhne z desek práci ze sedmdesátých let a hovoří o ní jako o „divočině“, má tím na mysli přítomnost jiného pigmentu v bělobě, než je jeho všudypřítomná umbra přírodní a ultramarin modrý. (Konkrétně to v tomto případě byla přítomnost žluté, kobaltu a rumělky.)

Vrátím se ale ještě k výstavě na Zábradlí. Neskrývaný výraz nevole, kterou Sobotkovy obrazy vyvolaly u některých přítomných herců, tu totiž neměly být první potíží. Výstava bohužel skončila nedobře, o což se postaral především jeden z největších sebezahleděnců, jaké jsem v dosavadním životě poznal, Jaroslav Krejčí. Bezesporu dobrý fotograf, ale též neúnavný propagátor své „divadelní jarmary“, který si vzal právě v tu dobu do hlavy, že výstavu na Zábradlí musí mít bez prodlení jedině on, a tak dlouho tam hučel, až byl na mne po telefonu vypuštěn „charismatický“ herec Ondra Pavelka, aby mě přesvědčil o náhlé změně plánu. Jsem přesvědčen, že kdyby v té době nevisely ve foyer vynikající obrazy zcela neznámého Ivana Sobotky, ale dílka nějaké malující herečky (Iva Hüttnerová mi ostatně byla kýmsi podsouvána hned, jakmile jsem tuto kurátorskou práci započal), nikdo by si takovou nehoráznost jako svěšování probíhající výstavy navrhnout nedovolil. Někteří divadelníci však neomylně vycítili nikoli salónního, ale skutečného outsidera, a tak mu neváhali nakopat zadek. Snažil jsem se jim nejprve klidně vysvětlit, že něco takového se nedělá a že pro autora, jako je Ivan Sobotka, by takové „řešení“ bylo obzvlášť nešťastné. Pak jsme na sebe trochu křičeli a já jednoznačně odmítl výstavu předčasně svěsit. Svěsil ji tedy sám mistr fotografických šerosvitů, aby mohl natěšeně nainstalovat své vlastní práce…

Takové „štěstí“ mohl ovšem po zásluze mít jen soustředěný malíř, který se nikdy nikam necpal, který se skoro celý život důsledně živil něčím jiným než vlastní tvorbou, protože se za komunistů nebyl ochoten kompromitovat spoluprací s oficiálními galeriemi, a který měl proto na Zábradlí svou teprve druhou samostatnou výstavu čtyři roky před sedmdesátými narozeninami.

Do divadla jsme šli pro svěšenou výstavu spolu a já na Zábradlí pak nebyl téměř deset let schopen vstoupit. Cestou jsem Ivana na nábřeží vyfotil.

Druhý výstavní projekt, pro který jsem ho oslovil, byl kolektivní. V roce 1994 byli vyzváni tehdejší autoři z okruhu Revolveru a uspořádali jsme jednodenní výstavu ve smíchovské restauraci Na Václavce s názvem Vidět to tak Hermína (14. října od 12.00 do 24.00, vystavující: P. Brázda, R. Dzurko, T. Hatle, V. Karlík, L. Krejcar, P. Nádvorník, D. Němec, R. Portel, P. Reisenauer, M. Singer, I. Sobotka).

Hermína byla vrchní, která hospodu mnoho let vedla,

52 / 53

But Sobotka is a painter who to this day perplexes inexperienced spectators with his oeuvre’s simplicity and style.

At a time when pornography is a normally accepted part of the art industry, Sobotka manages to truly shock audiences with his singular style. In fact, it even took me a while at the beginning of the nineties to understand that when Ivan Sobotka pulled a piece from his portfolio and referred to it as “wild,” he was thinking about the presence of a pigment in the whiteness different from his ubiquitous raw umber and ultramarine blue. (In that specific case there were traces of yellow, cobalt and vermilion.)

But I’ll return to the exhibition at Divadlo Na Zábradlí. The unabashed repulsion that Sobotka’s paintings provoked among certain actors did not prove to be his only obstacle. Unfortunately the show did not end well, due to one of the worst narcissists that I have ever met: Jaroslav Krejčí. Undoubtedly a good photographer, but also a tireless promoter of his book Theatrical Cabinet, Krejčí got it into his head at that moment that the exposition at Zábradlí must be his alone, and he moaned so long around the theater that they finally sicced the “charismatic” actor Ondra Pavelka on me to convince me of the merits of the suddenly new plan. What I am convinced of is that had the foyer not been hung with the outstanding paintings of the quite unknown Ivan Sobotka, but with some pictures by some painting actress (as soon as I started curating, someone had tried to stick me with Iva Hüttnerová), nobody would have had the audacity to suggest stopping an exhibition that was still running.

Some of the theater crowd, however, clearly sized him up as not just an artsy rebel, but a true outsider, so they immediately kicked the crap out of him. First, I calmly tried to explain to them that something like this just isn’t done, and that to an artist like Ivan Sobotka such a “solution” would be somewhat calamitous. So then we yelled at each other a bit, and I unequivocally refused to take the exhibition down early. The master of photographic chiaroscuro himself ended up taking it down, so he could eagerly install his own pictures…

Such “luck” could only have been earned by a focused painter who never pushed himself anywhere, who spent almost his entire life living from means other than art, since under Communism he was unwilling to compromise himself by collaborating with the official galleries, and who at Zábradlí had his second individual show only four years before turning seventy. Together we went to the theater to pick up the taken-down paintings; for nearly ten years afterwards I could not make myself step inside Zábradlí. On the way home I took a photograph of Ivan by the bank of the river.

tou dobou ale již nežila. Každý autor ráno před otevřením přinesl své práce a pak jsme je společně rozvěsili po všech rozlehlých prostorách hospody. Reakce štamgastů byly upřímně agresivní, návštěvníci výstavy však postupem času nabyli převahy, čímž byla akceschopnost místních výrazně ztlumena. Ivan Sobotka své obrazy pověsil a odešel. Jednou z jeho prací na Václavce vystavených byl Kostelík – akvarel v poměrně sytých barvách.

Ani večer již akci nenavštívil. Svěšení jeho obrazů obstaral někdo z nás.

V červnu roku 1993 otevřel Jan Placák Galerii Ztichlá klika.

Začali jsme intenzivně spolupracovat. Řadě autorů představovaných ve Ztichlé klice byl věnován podstatný prostor i na stranách RR (Svatopluk Máchal, Jaroslav Herbst, Jaroslav Ka�a, Hanes Reegen, Jaroslav Rotbauer, Zdeněk Bouše atd.). V té době jsem býval v Klice velmi často, Honzu stejně jako mě silně zajímali tvůrci, jejichž dílo bylo kvůli komunistické cenzuře a jiným dobovým okolnostem možné více poznat teprve v oněch polistopadových letech. Tak jsem Honzu upozornil na Ivana Sobotku.

Ještě předtím jsem se ale introvertního Ivana zeptal, jestli by pro něj přicházelo v úvahu se Ztichlou klikou spolupracovat. Když neprotestoval, dal jsem na něj Honzovi kontakt a na ukázku RR č. 18 s Ivanovými pracemi a vlastním životopisem.

Jan Placák byl první z mnou oslovených galeristů či historiků umění, kdo Ivana Sobotku navštívil a jeho práci věnoval pozornost. V té době byla navíc Ztichlá klika pro obrazy a grafiky prostornou galerií, nestálo v ní tolik knihoven a vitrin. Galerista vyšel autorovi a jeho obrazům v plné míře vstříc – od velkorysého zajištění adjustace do nelakovaných přírodních lišt dle přání malíře až po samotnou instalaci. Ivan se s Honzou spřátelil. První společnou výstavu instalovali o víkendu a oba mi pak nadšeně vyprávěli, jak pomocí whisky dosáhli instalační dokonalosti, v čemž ani moc nepřeháněli, neboť výsledek byl skutečně velmi přesvědčivý. Pamatuji si, že jedním z prvních, kdo dokázal malby Ivana Sobotky na základě této výstavy ve Ztichlé klice ocenit, byl malíř Antonín Sládek. Dlouholetý pobyt ve Francii z něj udělal otevřeného pozorovatele, portrét Ivana Sobotky, který později vytvořil, je znamenitý.

Vernisáž opět proběhla bez přítomnosti autora. Po několika dnech od zahájení jsem měl od Ivana ve schránce stručný děkovný dopis.

Výstavní kontext, ve kterém se Ivan Sobotka ve Ztichlé klice ocitl, byl pro něho jako dělaný. Konečně se našla galerie, do níž opravdu patřil. Toto setkání bylo pro přijetí Sobotkova díla širší veřejností po setkání s RR druhým klíčovým.

The second project I approached him for was a collaborative one. In 1994 the artists around Revolver were invited to produce a one-day exhibition called If Only Hermina Could See This in the Smíchov restaurant Na Václavce (October 14, 12 pm – 12 am, featuring: P. Brázda, R. Dzurko, T. Hatle, V. Karlík, L. Krejcar, P. Nádvorník, D. Němec, R. Portel, P. Reisenauer, M. Singer, I. Sobotka). Hermina was the head waitress who ran the pub for years and years, but by that time was no longer alive. Each artist brought his work in the morning, in the hours before the pub opened, and together we hung the art throughout all of its vast rooms. The regulars’ reaction was authentically hostile; however, visitors to the exhibition gradually tipped the scales and weakened the barflies’ operational capability. Ivan Sobotka hung his paintings and left. One of the paintings displayed there at Václavce was Little Church – an aquarelle in quite bold colors. Not even in the evening did he visit the show. One of us took care of taking his paintings down.

In June of 1993 Jan Placák opened his gallery, Ztichlá Klika.

We began to collaborate intensively. Ztichlá Klika devoted a substantial amount of space to a number of artists who also appeared in the pages of RR (Svatopluk Máchal, Jaroslav Herbst, Jaroslav Ka�a, Hanes Reegen, Jaroslav Rotbauer, Zdeněk Bouše et al.). At that time I was in the gallery quite often; like me Placak was fascinated with artists whose work, due to Communist censorship and other circumstances, could only reach a wider audience after the revolution. So I drew Jan’s attention to Ivan Sobotka. Even before that, however, I had asked introverted Ivan, if he would ever consider the idea of working with Ztichlá Klika. When he didn’t protest, I gave Jan his number and a copy of RR # 18, which featured Ivan’s bio and a sample of his work.

Jan Placák was the first of the gallery owners and art historians I had approached who went to see Ivan Sobotka and investigated his work. Moreover, at that time Ztichlá Klika was a spacious gallery dedicated to paintings and graphics, there weren’t so many bookshelves and vitrines. The gallery owner bent over backwards to accommodate the artist – from using only natural, unfinished frames (per the artist’s request) all the way to the installation itself. Ivan and Jan became friends. They set up their first exhibition together over a weekend, and later both of them told me excitedly how, with the help of whisky, they attained installation perfection. And they weren’t really exaggerating: the end result made a compelling case. I remember that one of the first people who, on the basis of that show, could really appreciate Ivan Sobotka’s work was the painter Antonín Sládek.

David a Goliáš / David and Goliath, olej na plátně / oil on canvas, 1956, 96 x62 cm

54 / 55

Benedikt / Benedict, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1956, 96 x 62 cm

Z těch, kdo jako první reagovali na dílo Ivana Sobotky zveřejněné v RR, se mi vybavuje Sergej Machonin. Byl to můj poslední rozhovor s ním předtím, než zemřel.

V Literárních novinách recenzoval RR č. 29/1995 se Sobotkovými obrazy. Do telefonu o nich mluvil s velkým vhledem. Začal exkurzem o románském umění a končil oslavou úsporné formy. Celou dobu jsem spíš poslouchal, Machonina ostatně nešlo přerušit. Domluvili jsme se ale, že svůj pohled na dílo Ivana Sobotky zformuluje pro RR. Bohužel k tomu již nedošlo.

Na výstavě Z výtvarného světa Revolver Revue (zámek Zlín 1995) jsem Ivanovy práce na papíře instaloval společně s kresbami Viktora Pivovarova a vyšívanými obrázky Pavla Brázdy. V katalogovém listu je reprodukován dnes už slavný Kostelík – malba na plátně. Obraz v té době dominoval i obálce RR č. 29, v němž vyšly reprodukce Sobotkových prací z posledních let. Dnes je malba Kostelíka v majetku Galerie Klatovy/Klenová, kterou donedávna vedl Marcel Fišer, v logice českého kulturního provozu odvolaný ze svého postu za to, že z regionální galerie spoluvytvořil jedno z center současného českého výtvarného dění. I Marcel Fišer udělal pro přijetí Sobotkova díla velký kus práce. Uspořádal mu v roce 1999 putovní retrospektivu a vydal první katalog. Podobně vstřícný byl k Sobotkově malbě historik umění Ivo Binder.

V roce 1999 dostal Ivan Sobotka za své malířské dílo Cenu Revolver Revue za rok 1998. Slavnostní večer, uspořádaný k této příležitosti, proběhl ve Studiu Paměť v Truhlářské ulici (foto z této akce vyšlo v RR č. 41/1999 a v publikaci 15 let Revolver Revue, 2001). Program začal autorským čtením Andreje Stankoviče, Zbyňka Hejdy a Petra Placáka. Pak šéfredaktorka RR uvedla předání ceny a Ivan ad hoc k přítomným promluvil. Jeho slova si bohužel nepamatuji, vím ale jistě, že hovořil zcela suverénně a velmi přesvědčivě.2 Pamatuji si také, jak mi Zdeněk Vašíček po Sobotkově proslovu říkal: „Kdo to je? Ten je dobrej.“ Následovala divoká taneční a jiná společenská zábava.

Ivan seděl vpředu, vše pozorně sledoval, tvářil se spokojeně a odešel, až když se pozdě v noci končilo.

Na hojně navštívenou akci přišel také galerista Miloslav Navrátil, kterému jsem Ivanovy práce doporučil, a s malířem předjednal případnou výstavu v jeho prostorách. Míla pak Ivanovi výstavu, respektive celou 2

Po vydání tohoto textu v Revolver Revue č. 78/2010 se mi ozval Ivan Matoušek s touto vzpomínkou: „Ivan Sobotka nejprve citoval, že když přišla paní Hrabalová domů a Hrabal ležel v posteli a tvrdil, že je unavený, tak že se divila: Proboha, z čeho?! No a já (Sobotka), když jsem se dověděl, že mám dostat cenu RR, tak jsem se divil: Proboha, za co?!“

56 / 57

Sládek’s long stay in France left him both open-minded and keenly perceptive; the portrait he later painted of Ivan Sobotka is brilliant.

Again the show ran without an appearance from the artist. Several days after it began, I found a brief thank you note in my mailbox. The gallery atmosphere that Ivan Sobotka encountered at Ztichlá Klika seemed to be made for him. There finally existed a gallery where he belonged. This was the second crucial encounter, after his meeting with RR, in winning a broader audience for Sobotka’s paintings.

I recall that one of the first reactions to Ivan Sobotka’s work published in RR came from Sergej Machonin. It was in my last interview with Machonin before his death. He was writing a review of RR # 29/1995, an issue featuring Sobotka’s paintings for Literární Noviny. Over the phone he spoke about them with great insight. He began with an excursion on Romanesque art and he finished with a paean to minimalism. More than anything, I just listened the whole time; besides, it was impossible to interrupt Machonin. We agreed that he should write up his view of Ivan Sobotka’s work for RR. Unfortunately, it wasn’t to be.

At the exhibition From the Artistic World of Revolver Revue (zámek Zlín, 1995) I installed Ivan’s work on paper alongside the drawings of Viktor Pivovarov and Pavel Brázda’s embroidery. Printed in the pages of the catalog is his now-famous Little Church – paint on canvas. At that time, the picture dominated even the cover of RR # 29, which showcased Sobotka’s latest pieces. Today Little Church is in the possession of the Gallery Klatovy / Klenová, which Marcel Fišer headed until recently when, the Czech cultural industry, in all its wisdom, relieved him of his post for his work in turning a regional gallery into one of the centers of contemporary Czech art. Marcel Fišer was another of those who, through their enormous work, brought attention and acclaim to the art of Sobotka. In 1999 Fišer arranged a touring retrospective of Ivan Sobotka and published his first catalogue. The art historian Ivo Binder was also a major supporter of Sobotka’s.

In 1999 Ivan Sobotka won the Revolver Revue Prize for his art. The gala for this occasion took place at Studio Pamět’ on Truhlářská Street (photos of this event can be found in RR # 41/1999 and were reprinted in 15 Years of Revolver Revue, 2001). The evening’s program opened with readings from Andrej Stankovič, Zbyňek Hejda and Petr Placák. Then RR’s editor-in-chief presented Ivan with an award and he gave an impromptu speech.

sérii výstav skutečně uspořádal. Ta první měla vernisáž 9. 9. 1999. V den instalace jsem do Litery vezl obraz Josefa. Malíř a galerista obrazy věšeli velmi rychle, nijak se s tím nepárali. Úvodní slovo měl Marcel Fišer (jeho text pak vyšel v Kritické Příloze RR č. 15/1999). Ivan Sobotka se tehdy poprvé v Praze účastnil své vlastní vernisáže. Řekl bych, že smělost mu dodala Cena RR, respektive zážitek s ní spojeného ceremoniálu a večera.

Galerie Litera je magický prostor a Sobotkovy obrazy v ní vypadaly skvěle. Bylo to v Praze poprvé, kdy malíř nevystavil jen tváře, když pominu proslulý Kostelík. On sám byl z výstavy, její bleskové instalace a osoby galeristy nadšen.

V roce 2003 jsme se pracovně s Ivanem sešli při přípravě portrétu jeho manželky Evy, která řadu let také malovala.

Reprodukce jejích obrazů a rozhovor s malířem o jeho ženě vyšel pak v RR č. 55/2004, kde jsou také, v rubrice Nové práce, přítomny tehdy poslední obrazy Ivana Sobotky a kde v cyklu Sedm Marcel Fišer komentuje Sobotkův obraz Joba. Uvedení čísla proběhlo v dubnu 2004 v prostorách UNIJAZZU. Ivan na ně přišel a velmi živě se ho účastnil. Myslím, že měl radost.

Ještě předtím jsme pro jubilejní RR č. 50 oslovili autory z okruhu časopisu, aby vytvořili své variace loga RR – Košířské madony. Také této akce se Ivan k mému překvapení účastnil. A svou variaci udělal zcela v duchu svého kánonu. Síla autorova rukopisu je v celé kolekci jednotlivých variací velká. Na Sobotkově Košířské madoně je zřejmý další charakteristický rys jeho kreseb a maleb.

Sobotka je nesignoval tak, aby byl podpis součástí malby, a přesto každý, kdo od něj jednou něco viděl, pozná i jeho další práci. Výrazné dílo – výrazný člověk.

II. Jedna z výstav plánovaných pro PKC Ženské domovy, což byla vzdor poněkud bizarnímu názvu velmi důležitá pražská galerie začátku devadesátých let (mj. jsme pro ni pod hlavičkou RR s Terezií připravili v roce 1992 vůbec první velkou výstavu díla Pavla Brázdy a Věry Novákové z padesátých let, provázenou reprezentativním katalogem, velmi širokým ohlasem a reprízami v Olomouci, Chebu a Budapešti), se měla – rovněž v roce 1992 – uskutečnit podle konceptu: Dva starší a tři mladší. Všichni v té době blízcí RR. Brázda, Sobotka a Karlík, Reisenauer, Singer. Všichni s mým nápadem souhlasili a všichni též dorazili na schůzku do výstavní prostory. Vše probíhalo dobře až do chvíle, kdy jsem zmínil možnost malého katalogu.

Ivan tuto možnost odmítl, na což Pavel Brázda odpověděl

Unfortunately, I no longer remember the words, but I know he spoke masterfully and compellingly.2 I also remember how after Sobotka’s speech, Zdeněk Vašíček came up to me and asked: “Who is that? This guy’s pretty cool.”

Some wild dancing followed, along with other fun and games. Ivan sat in the front, taking it all in and looking pleased. He only left when the party had finished late in the night.

Among the many who attended the celebration was Miroslav Navrátil; I had praised Ivan’s work to him and suggested that he should host the artist’s work in his space.

Miroslav would soon curate a show for Ivan, actually a whole series of shows. The first of which opened on 9.

9. 1999. On the day of the installation I brought his painting of Joseph to Gallery Litera. The painter and the gallery owner hung the paintings extremely quickly; they didn’t fool around. Marcel Fišer opened the show with a speech (it was later published in the Critical Supplement of RR # 15/1999). For the first time in Prague, Ivan Sobotka attended his own opening. I think that winning the RR Prize (the fun he had at the award ceremony, really) gave him the courage to go. The Litera Gallery is a magical space and Sobotka’s paintings looked amazing there. It was the first time in Prague that the artist had ever exhibited paintings that, other than Little Church, were not only faces. Sobotka himself was thrilled with the show, the lightning-fast installation and the personality of the gallery owner.

In 2003 I met with Ivan to work on a piece about his wife, Eva, who had also painted for many years. Her paintings, and an interview with Sobotka about his wife, appeared in RR # 55/2004. Additionally, Ivan’s latest paintings were featured in the section New Work, alongside comments in cycle Seven by Marcel Fišer about Sobotka’s painting of Job. The launch party for the issue was held in April 2004 at UNIJAZZ. Ivan came and took part in the festivities. I think he really enjoyed himself.

Even before that, as a way of celebrating RR # 50 we asked the artists associated with the magazine to produce their own variation of RR’s icon – the Madonna of Košíře.

Much to my surprise, Ivan agreed. His variation completely fits within his own oeuvre. In the collection of in2

After publishing this in Revolver Revue # 78/2010, Ivan Matoušek recalled: “First Ivan Sobotka told an anecdote about how when Mrs. Hrabal would come home and find Hrabal lying in bed, insisting that he was tired, she would look at him and wonder aloud, ‘Good God, from what?!’ Well when I (Sobotka) found out that I had won the RR Prize, I wondered, ‘Good God, for what?!’”

La Saletta, olej na plátně / oil on canvas, 1957, 65 x 32 cm

58 / 59

Na protější straně / on the opposite page: Jsme křesťany pro život věčný / We Are Christians for the Eternal Life, olej na plátně / oil on canvas, 1956, 71,5 x 41,5 cm

tím, že případné potřebné náklady na tisk za Ivana zaplatí. Sobotka se rozčílil a okamžitě od výstavy odstoupil. Nedlouho poté jsem ho potkal na Národní třídě. Začal jsem ho přemlouvat, ať celou věc nebourá, že nejde o nějaký katalog, ale o společnou výstavu, která by mohla mít smysl. Říkal jsem mu, že jeho odstoupení celý záměr likviduje. Ivan byl ale naprosto neústupný, nedokázal se povznést nad alergii, kterou v určitých směrech pociťoval vůči Pavlu Brázdovi.

V této historce je myslím přítomno něco příznačného z povahy malíře Ivana Sobotky. Spontánní reakce na základě často ukvapeného úsudku a pak zatvrzelé trvání na vyřčeném. Neústupnost možná až malicherná. Vztah Ivana Sobotky k Pavlovi a Věře Brázdovým byl nejen v mládí, ale i po celý další život v základě velmi přátelský, nicméně existovala řada věcí, na které Ivan v tomto vztahu reagoval divoce. Bylo to jako mnohé dlouhé manželství. Hádky a rozepře ve stálém svazku. Dlužno dodat, že ze strany Věry a Pavla jsem i v tomto ohledu zažil nadhled. Umějí se velmi dobře ovládat.

Jak jsem naznačil, pro Ivana Sobotku bylo charakteristické, že převážnou část svého života téměř nechodil do společnosti – mám na mysli vernisáže, uvádění knih a jiné kulturní akce. Většinu času trávil doma. Brzy ráno vstával, šel do kostela a pak maloval. Ale to až v důchodu, před tím vystřídal různá zaměstnání. Pracoval jako kartolitograf, tiskař, depozitárník, zaměstnanec podniků Zahraniční literatura a Státní památková péče. V RR interview k tomu poznamenal: „Důležitost řádu, život podle hodin.

Sobota a neděle malování. Ne společenský život. Velmi obtížné a zničující starosti s bytem, to mě neopustí do hrobu.

Kromě Národní galerie samostatná zaměstnání vražedná nebyla, Národní galerie ano“ (RR č. 49/2002, s. 124).

Brzy ráno si kupoval noviny. Některé články si vystřihoval. Několikrát jsem zažil, jak neomylně sáhnul po sešitu, kde byl nalepený i patřičný výstřižek, u něhož měl cosi poznamenáno. Tímto opěrným bodem pak dokládal argument či okolnost. Číst noviny ho myslím velmi bavilo. Můj letitý odpor k nim nesdílel. Toto participační médium mu nahrazovalo společenský život. Vlastně mu v jistém smyslu umožňovalo podílet se na životě obce.

Když přišla řeč na politiku, projevoval například sympatickou alergii na Václava Havla. Jeho kýčovitost vycítil v mém okolí jako jeden z prvních.

V souvislosti s řadou lidí z kulturní a veřejné scény si při našich rozhovorech dokázal vybavit třeba jen zcela okrajovou situaci, kterou s nimi zažil. Takto „znal“ například Zbyňka Hejdu. K takové situaci pak přidal něco z textů samotného autora či z článků o něm. Obraz dané

60 / 61

dividual versions, his style stands out impressively. Sobotka’s Madonna of Košíře includes another prominent feature of his paintings and drawings. Sobotka would not make his signature part of the image; yet anyone who had seen a single piece of his would recognize his work.

Remarkable style – remarkable man.

II. At the beginning of the nineties, the PKC Women’s Facility, despite its bizarre name, was an incredibly important Prague gallery (it was there, actually, that Terezie and I, under the aegis of RR, organized the first major show of Pavel Brázda and Věra Nováková’s works from the fifties, complete with catalogue. The show was so successful it was reprised in Olomouc, Cheb and Budapest). I planned an exhibition there with the theme Two Older, Three Younger. All artists close to RR. Brázda and Sobotka; Karlík, Reisenauer and Singer. Everyone agreed to my concept and we all met at the exhibition space. Everything was going fine until the moment I mentioned the possibility of producing a small catalogue. Ivan rejected the idea, and Pavel Brázda offered to cover the potential printing costs for Ivan. Sobotka got angry and immediately withdrew from the show. Not long afterwards I ran into him on Národní Třída. I tried to persuade him not to ruin the whole thing, that this wasn’t about some catalogue but a collaborative exhibition that would make sense. I told him that his withdrawal negated the whole point. But Ivan was completely obstinate; he couldn’t manage to overcome the antipathy he in some ways felt towards Pavel Brázda.

I think this story showcases one aspect of Ivan Sobotka’s personality: an impulsive decisiveness, often based on a hasty impression, followed by stubborn refusal to stray from his original response. A tenacity that bordered on pettiness. Ivan Sobotka’s relationship to Pavel and Věra Brázda, in his youth and throughout life, was very friendly for the most part; nevertheless, there were many aspects of the relationship that drove Ivan crazy. It was like an old marriage. Arguments and fights in the midst of stability. But I must say that from my perspective, Věra and Pavel always took the high road – even in this situation. They had a lot of self-control.

As I’ve hinted – I’m thinking about his openings, the book launch and other cultural events – it was characteristic of Ivan to retreat from society for most of his life. He spent most of his time at home. He woke up early, went to church and then painted. But that was once he had retired, before that he held a variety of jobs. He worked

osoby dotvářel i z vyslechnutých líčení. A toto všechno dohromady představovalo jakýsi jeho stálý a často velmi intenzivní „kontakt“ s vybraným člověkem.

Někdy byly jeho soudy o druhých zkratkovité, ale často dokázal mířit přesně. Jak sám přiznával, libost dokázal obrátit v nelibost.

Nikdy nepochopím jeho přátelství s Vladimírem Komárkem, přesněji řečeno jeho toleranci ke Komárkově malbě, či zálibu v kresleném humoru Pivrnce Petra Urbana. Leda tak, že i takové záhady patří k výrazným osobnostem. Prostor pro něco, co bychom nečekali.

Podobně zvláštní byly některé Ivanovy názory na design, kritiku, architekturu, ženy či současné umění. Jeho neschopnost naslouchat v těchto otázkách jinému mínění byla ovšem svým způsobem až imponující. Mnohé z této polohy lze v nereflektované podobě najít i v jeho vůbec posledním rozhovoru, který vyšel ve studentském listu Babylon.

Snad nejtěžší bylo s Ivanem Sobotkou polemizovat, když byl o něčem přesvědčený. V takovém případě totiž nešlo ani tak o jeho názor jako o spíš o určitý osobní stav.

Jakmile taková chvíle nastala, nebyl žádný argument dost silný a bylo lepší jít z cesty, což jsem bohužel pochopil až dost pozdě.

Dlouho pro mě bylo nepochopitelné, jak vysoce si cenil toho, že v Lidových novinách vyšla recenze na jeho výstavu. Doslova říkal: „Čeho víc mohu dosáhnout?“ V tomto ohledu si těžko dokážu představit, jak by „přežil“, kdyby o jeho práci v nějakých novinách vyšla recenze negativní. Vybavuji si ale zároveň taky jeho slova: „Co je to být slavný v Čechách?“ Svým celoživotním přístupem dostatečně ukázal, o co mu skutečně šlo. Jeho skromnost vycházela z podstaty, z přesvědčení a každodenní reality. Slova či výroky, které by mohly tuto stavbu bourat, jsou jen „zvuky“ velmi živého člověka, kterým Ivan Sobotka bezesporu byl.

Samostatnou kapitolou byly Ivanovy telefonáty. Vždy buď dopoledne, nebo po obědě, tak do čtvrté hodiny.

Brzy večer chodil spát. Když jsem zvednul sluchátko, Sobotka začal rovnou bez kontextu s tím, co měl zrovna na srdci. Většina hovorů byla v zásadě podnětná, jeho styl však byl někdy až zničující. Často jsem řešil, jak telefonát přečkat a neurazit ho. Zejména úžasné bylo, když třeba v chvíli uzávěrky zavolal do redakce RR a začal nám obšírně radit, jak bychom si měli lépe počínat ve věcech distribuce a financování časopisu, přičemž bylo zcela zjevné, že o daných otázkách neví vůbec nic.

Bylo opravdu těžké ho neposlat do prdele.

as a cartographical lithographer, a typographer, an employee of the Foreign Literature firm and the National Heritage Institute. In an interview with RR he remarked: “The importance of order, living by the clock.

Saturday and Sunday for painting. Not socializing. Devastating problems with the apartment that I’ll have until I’m in the grave. Aside from the National Gallery, none of the jobs were murderous. The National Gallery was” (RR # 49/2002, p. 124).

Early in the morning he would buy the newspaper. Certain articles he would cut out. Several times I witnessed him reach right for his notebook where he had cuttings pasted alongside notes on them. He would then use it to support his arguments. I think he really enjoyed reading the newspaper. He didn’t share my long-time repulsion to it.

His interaction with that medium stood in for a social life.

In a certain sense it allowed him to participate in civic life.

When it came to politics, he expressed a congenial distaste for Václav Havel. He was one of the first in my circle to recognize his kitschiness.

In our discussions he could recall even his most tangential experiences with players in the cultural scene and public stage. For example that is how he “knew” Zbyněk Hejda. To fill in his image of people he would use texts and articles written by and about them; hearsay would complete the picture. Together, all of this formed some kind of a permanent and quite intensive “contact” with the individual.

Sometimes his judgments of others were hasty, but often he sized them up perfectly. As he himself admitted, he could turn pleasure into displeasure.

I could never understand his friendship with Vladimír Komárek, or to be more exact his tolerance for Komárek’s painting, or that he liked the humor of Petr Urban’s Pivrnec cartoons. Well, unless such mysteries belong to eccentric personalities. There’s even room for things we wouldn’t expect.

Ivan held similarly strange opinions on design, criticism, architecture, women and contemporary art. In a way his inability to listen to other opinions on these matters was kind of impressive. Many of these stances can be found unfiltered in his final interview, which appeared in the student paper Babylon.

Hardest of all was debating something with Ivan Sobotka when he was already convinced. Then it was not a matter of opinion but of will. When those situations arose, there was no argument strong enough. It was better just to get out of the way – something I understood only after it was too late.

Svou vehemencí provokoval, ale byl to spíš vzdor extrémně citlivého člověka. Zranitelnost mezi lidmi mnohdy přebíjel rázností, někdy i hlučností a ostrými formulacemi. Myslím, že třeba ty, kteří ho znali jen jako spolustolovníka z hospody, nemohlo ani nenapadnout, že tento rázný chlapík vede svého druhu dvojí život. Že tak trochu tajně maluje úsporné obrazy a řeší přitom velmi jemné kompoziční a barevné posuny. To, že byl Ivan milovníkem Pierra Bonnarda, jednoho z největších koloristů, je v řádu věci. Umělecká plachost provázená názorovou sebejistotou byla pro malíře takové tvůrčí cesty, jakou nastoupil Ivan Sobotka, asi jedinou možností, jak vše zvládnout.

For a long time I could not comprehend why he valued so highly that the newspaper Lidové Noviny ran a review of his exhibition. Verbatim he said: “What more could I achieve?” In light of this, I had a hard time imagining how he would “survive” if some newspaper published a negative review of his work. At the same time, I remembered these words of his: “What’s being famous in the Czech Republic?” His lifelong approach showed what was really important to him. His modesty came from his substance, his beliefs and everyday reality. Those words or statements, which could ruin this image of him, were only the “sounds” uttered by a man of Ivan Sobotka’s indisputable vigor.

Vybavuje se mi, jak jdeme s Ivanem ulicí od Tanku k Andělu a míjíme obchod s konfekcí. Ivan říká: „Já bych věděl, jak se oblékat, ale když na to nemáš, je lepší Les a lov – Lověna.“ V této historce je možná přítomno i příslovečné Sobotkovo: „Blbý, ale moje.“ Odpor k náhražkám. Touha mít jistotu v tom, co opravdu znám. Vědomí údělu přemýšlivého autora v obklíčení českou realitou. Kdo je chytrý a nechce se kurvit, ví, že určité věci prostě nebudou.

Ivan’s phone-calls deserve a chapter of their own. They always came in the morning, or after lunch before four o’clock. He went to bed early. As soon as I lifted the receiver, Sobotka would start right in, without any context, on whatever was on his mind. The majority of his calls were thought-provoking; however, his style could sometimes be a killer. I often spent the call trying to ride it out without offending him. Particularly wonderful were the moments when he would call us at RR right before a deadline, and advise us at length about how we should manage the distribution and finances of the magazine, matters on which it was obvious that he knew absolutely nothing.

It was truly difficult to not tell him to fuck off.

Když jsem u Ivana Sobotky absolvoval prohlížení jeho nových prací, probíhalo to vždy tak trochu neklidně. Stačil nějaký, pouze pro Ivana „jasný“ signál o mých pochybnostech a jako další karta se na stole či stojanu okamžitě objevilo další dílo. Málokdy dovolil listovat v pracích na papíře cizím rukám. A malý depozitář v předsíni bytu neukázal ani mně, ani Honzovi Placákovi, tedy přátelům, kteří se o jeho dílo dlouhodobě starali. Do raných prací dal jako prvnímu nahlédnout instituci – pro něj neznámým pracovníkům Národní galerie. Přiznám se, že se mě svého času tato okolnost dotkla. Podobně překvapený byl také Jan Placák. I Ivan Sobotka v tomto ohledu nakonec poslechl mocný hlas instituce, nadto té, o které nedlouho předtím prohlásil: „Nevěřím v minulost, přítomnost, natož budoucnost Národní galerie“ (č. RR49/2002, s. 123).

Milan Knížák nicméně sehrál v obecném přijetí díla Ivana Sobotky rozhodující roli. Tím, že jeho práce zařadil vedle maleb Pavla Brázdy do stálé expozice Národní galerie, poskytl tomuto totálnímu outsiderovi velké zadostiučinění a prokazatelně mu zpříjemnil poslední roky života. Také proto je třeba mít na mysli, že Knížákovo převážně negativní, mocensky nechutné působení v Národní galerii mělo i své světlé okamžiky. Knížák ovšem nerad přiznává, že ve svém zájmu o málo známé autory není první a jediný, a navíc je jeho konkrétní výběr z díla Brázdy i Sobotky bohužel zmatený, příznačně pro řadu míst expozice ve Veletržním paláci.

62 / 63

His intensity provoked, but really it was the stubbornness of an extremely sensitive man. Among people he would compensate for his vulnerability with vehemence, or sometimes even volume and bluntness. I don’t think that it would ever have occurred to people like those he would drink next to at the pub that this tough guy led his own type of double life. That almost secretly he sort of painted these minimalistic pictures, and for them he had to manage the subtlest shifts of color and composition. It’s little wonder that Ivan was such a fan of Pierre Bonnard: one of the finest colorists there is. For the type of painter that Ivan Sobotka was and the artistic path he undertook, timidity in his craft and certainty in his opinions was perhaps the one way to deal with the world.

I recall Ivan and I walking down the street from the Tank to Anděl, passing by a clothing shop. Ivan: “I know how to dress, but when you don’t have money for it, the Les and Lov hunting store is better.” This story is almost an illustration of Sobotka’s adage: “Shoddy, but mine.” Repulsed by the ersatz. A longing for the certainty of the known and familiar. Conscious of the role of the contemplative artist trapped in the cage of Czech reality. Those who are

Černé ovoce / Black Fruit, olej, karton / oil, cardboard, 1955, 33,5 x 16 cm

Ivan Sobotka nikdy nepoznal, co je to mít vlastní ateliér.

Posledních čtyřicet pět let maloval ve svém pokoji na Smíchově. Prostora mu bránila v malbě olejem a k ukládání hotových prací. Proto je většina jeho díla vytvořena na papíře. V domě byl ale klid a dobré světlo. K tomu poznamenal: „Světlo je uklidňující. Někdy jsem na svoje světlo pyšný. Odpoledne je někdy jižní světlo agresivní, zasahuje přímo do obrazu“ (RR č. 58/2005). Někdy říkal: „Jdu do díry“, a myslel tím svůj ateliér a pokoj zároveň.

Pokud vím, na začátku jeho práce byly vždy kresby na balicí papír formátu A5. Z nich pak vybíral ty, které převáděl-zvětšoval do požadované velikosti odpovídající chystané malbě. S formátem nijak zvlášť neexperimentoval.

Definitivní kresby byly základem maleb. Linku pak budoval nadvakrát. Vnější a vnitřní. Uprostřed linie je kresebný základ. Maloval zásadně temperami. Měl rád hrubý papír Fabriano, některé malby realizoval i na plátně. Aby byla barva na ploše obrazu vyrovnaná, míchal si ji v miskách ve větším množství. Misky pak zakrýval nařezaným kartonem, aby barva nevysychala. Každá barva byla lomená bělobou. Malba jako taková pro něj byla naplněním daného vzorce. Žádná improvizace.

Mnohdy dělával od jednoho motivu víc verzí. Jednotlivá provedení se lišila v jemných nuancích. Malíř ovšem svou výrazovou škálu natolik ztlumil, že ve zdánlivě zcela tichém světě, který vytvořil, jsou i jemné posuny hromovým zvukem. Kdybychom malíře-koloristu zařadili do výrazové škály 1–100, pak malíř-Sobotka se pohybuje v prostoru 1–10. Aby byl tedy divák schopen vnímat posuny v Sobotkových malbách, musí se velmi zklidnit.

Je to podobné, jako když všichni řvou a jeden mlčí.

Když po čase upoutá svým mlčením pozornost ostatních a je vyzván k hovoru, mluví tak tiše a jemně, že se ti druzí, chtějí-li ho slyšet, musí zklidnit. Také si tu můžeme znovu představit, co museli vyvolávat fauvisté svými divokými plátny. U Sobotky je to naopak.

smart and don’t want to whore themselves out know that certain things are closed off.

When I would go to Ivan Sobotka’s to check out his latest work, the atmosphere was always a little tense. If I gave off any subtle, but glaring to Ivan, “sign” of reservation, he would immediately slap a new piece onto the easel.

Rarely would he allow another to go through his work on their own. And he never allowed me, nor even Jan Placák, to look into the small depository he had in the hallway of his apartment – and by then we were both close friends of his who had been looking after his work for ages. He granted the first glimpse of his early work to an institution – strangers working at the National Gallery. I have to admit that at the time I was hurt by that.

Jan Placák was similarly shocked. In that respect, even Ivan Sobotka eventually succumbed to the siren’s call of the institution of which he had recently declared: “I do not believe in the past, the present, or indeed the future of the National Gallery” (RR # 49/2002, p. 123).

Nevertheless, Milan Knížák played a decisive role in winning the public over to Ivan Sobotka’s work: he placed his paintings alongside those of Pavel Brázda’s in the permanent exhibition of the National Gallery. He brought tremendous satisfaction to this total outsider, and definitely improved the final years of the artist’s life.

It is worth remembering that Knížák’s largely negative and disgustingly dictatorial tenure at the National Gallery also had its bright spots. Knížák, however, is loath to admit that he is neither the first nor the only one to be interested in overlooked artists. What’s more, his particular choice of works to display by Brázda and Sobotka in Veletržní Palác remains puzzling – a characteristic repeated throughout the Gallery’s modern art collection.

Ivan Sobotka never knew what it meant to have a studio of his own. He spent his last forty-five years painting in his room in Smíchov. The room itself prevented him from working with oil and storing finished work.

As a result, he painted the majority of his work on paper.

But the building was peaceful and had excellent light.

About this he remarked: “The light is soothing. Sometimes I am proud of my light. But sometimes the light coming in from the south is aggressive, landing right on the painting” (RR # 58/2005). Sometimes he would say, “Back to the hole,” meaning his apartment / studio.

As far as I know, for the start of each piece he would make a sketch on A5 packaging paper. From these he would choose the ones to present, enlarging them to the dimensions of the planned painting. He never really

64 / 65

Lotova žena / Lot’s Wife, olej na plátně / oil on canvas, 1955, 34,5 x 38,7 cm

Blรกzen / Fool, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1957, 50,5 x 41 cm

66 / 67

Samson, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1957, 63 x 54,5 cm

experimented with format. The sketches were the definitive models of the paintings. He would draft two lines: an exterior and an interior. At the center of the lines was the original sketch. He painted purely with tempera. He liked the rough Fabriano paper, but he did paint some of his pieces on canvas. To have the paint the same shade throughout, he would mix a huge quantity of it in bowls. Then he would cover them with cardboard to keep them from drying out. Each color was tempered with white. For Sobotka painting was fulfilling the planned design. No improvisation.

Often he would do numerous versions of one theme. The execution varied only in subtle nuances. He muted his expressive range to such a degree that in the seemingly silent world he created, gentle shifts become thunderous.

If painter-colorists operate on an expressive scale of 1–100, Sobotka worked within a scale of 1–10. For someone to even be able to notice the shifts in Sobotka’s paintings, he must first decompress.

It is like when everyone is shouting and one person stays silent. After a time, his silence attracts the attention of the others, and when they challenge him to speak, he speaks so quietly and gently that if the others want to hear him, they must first calm down. If we can imagine what the fauvists wrought with their wild canvasses, with Sobotka it was the opposite.

68 / 69

Na předešlé straně /on the previous page: Pracovní stůl / A Work Desk, akvarel, tuš, papír /watercolor, Indian ink, paper, circa 1956, 22,8 x 21,3 cm

Světec / A Saint, olej na plátně / oil on canvas, circa 1954, 47 x 21,4 cm

Josef / Joseph, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, circa 1958, 70 x 42 cm

70 / 71

Ivo Binder / UVIDÍŠ RADOST / Nad dílem

/ YOU WILL SEE JOY / On the Work

Otokar Březina se ve svých úvahách o tvůrčí individualitě a hloubce umělecké výpovědi opakovaně vrací k myšlence, že každý člověk má v sobě dostatek tvůrčí potence a je jen na něm, do jaké míry je věrný sám sobě a jaké míry autentičnosti je schopen dosáhnout svým projevem.

Uspět v tomto ohledu podle něj lze zejména oproštěním se od nepodstatného, malicherného, tedy tím, co byla západní tradice zvyklá nazývat odříkáním.

Právě taková byla umělecká dráha Ivana Sobotky – od brilantních symbolistních a dekadentních kreseb přes obrazy rozehrané barevnou expresí až po jednoduchou linku kresby vymezující plochy světla. Když se po zrušení výslovných i nepřímých ideologických omezení začala česká kulturní veřejnost se Sobotkovou tvorbou velmi zvolna seznamovat, vynořilo se před ní z neznáma dílo ryzí, překvapující právě svou autentičností, vyzrálostí a vnitřní svobodou. Údiv z tohoto objevu lze do jisté míry přirovnat k někdejšímu údivu nad výtvarným dílem Bohuslava Reynka.1 Byť záběr a rozsah Sobotkova díla není tak široký a univerzální, klademe si nad ním podobné otázky: jak mohlo nepozorováno vyrůst bezprostředně mezi námi, známo jen hrstce nejbližších?

Jaké důvody a jaké cesty vedly autora k volbě takového osudu? Co všechno tímto rozhodnutím získal a co ztratil? Kolik odříkání to stálo jeho, ale i ty, kteří mu byli nablízku? Dnes, kdy již autor není mezi námi, budou odpovědi na tyto otázky výsledkem hypotetických úvah a subjektivních názorů, ale jsme je autorovi a jeho dílu dlužni.

Na utváření osobnosti a uměleckého názoru Ivana Sobotky měly zásadní vliv rodina, rodný kraj a jeho kulturní zázemí. Narodil se 4. února 1927 v Moravských Budějovicích jako první ze dvou dětí2 Stanislava a Štěpánky Sobotkových a dne 13. února byl ve farním kostele sv. Jiljí pokřtěn jménem Ivan Vavřinec Stanislav. Jeho otec Stanislav Sobotka (1902–1943) pocházel z chudého prostředí; jeho rod měl kořeny ve Veselí u Staré Říše (dnes Nepomuky).3 Svojí houževnatostí se vypracoval na úředníka okresní správy moravskobudějovického okresu, kde působil až do předčasné smrti. Jeho manželka Štěpánka Sobotková,

In his reflections on the creative individual and the intensity of the artistic statement, Otokar Březina time and again returns to the idea that every person has within himself a sufficiency of creative potential, and it is up to the individual to determine the extent to which he is true to himself and to what extent he is able to achieve the authentic manifestation of it. According to him, one can succeed in this regard by freeing oneself from the inessential, the petty, that is, through what the Western tradition calls self-renunciation.

This was precisely the artistic path taken by Ivan Sobotka—from brilliant symbolist and decadent drawings through images opened up with vibrant color expression to the simple line enclosing a plane of light. After the abolishment of explicit and implicit ideological restrictions, the Czech cultural public gradually became acquainted with Sobotka’s artistic output. His pure, unadulterated work emerged from obscurity, surprising in its authenticity, maturity, and inner freedom. One can compare this revelatory astonishment with the wonder over the graphic works of Bohuslav Reynek.1 For although the sweep and extent of Sobotka’s work is not as broad and universal, one can pose similar questions: how is it possible that Sobotka’s work arose unseen among us, known only to a handful of his friends? What considerations and what paths led the author to choose such a fate? What did he gain and what did he lose by this choice? How much self-abnegation did this cost him and those who were close to him? Today the author is no longer with us, and answers to these questions will be the result of hypothetical considerations and subjective opinions, but we still owe them to the author and his work.

His family, native region, and cultural background all had an elemental and fundamental influence on the formation of Ivan Sobotka’s personality and artistic worldview.

He was born the first of two children2 on 4 February 1927 in Moravské Budějovice to Stanislav and Štěpánka Sobotka, and he was baptized in the name of Ivan Vavřinec Stanislav on 13 February in the Parish Church of St. Giles. His father, Stanislav Sobotka (1902–1943), came from a poor background; his ancestors had their roots in Veselí

Ivana Sobotky (1927–2008)

1

2

3

Bohuslav Reynek (1992–1971) měl svoji první autorskou výstavu až ve svých jednasedmdesáti letech v brněnském Domě Pánů z Kunštátu (2. 4.–2. 5. 1965). Od toho data až do umělcovy smrti následovala každým rokem nejméně jedna autorská výstava.

Mladší sestra Radka Sobotková, provdaná Dusíková, se narodila o sedm roků později (1934).

Nezanedbatelnou shodou okolností odtud pocházel i rod nakladatele Josefa Floriana (1973–1941).

of Ivan Sobotka (1927–2008)

1

2

Bohuslav Reynek (1992–1971) did not have his first art exhibition until he was in his seventies in the Brno House of the Lords of Kunštát (2 April–2 May 1965). From this date until the end of the artist’s life, each year saw at least one exhibition by the artist.

His younger sister Radka Sobotková, married Dusíková, was born seven years later in 1934.

rozená Růžičková (1902–1992), pocházela z rodiny provozující dobře zavedený obchod s textilem v domě na hlavním náměstí. V něm se narodil také Ivan Sobotka; krátce poté se rodina přestěhovala do vlastní vilky se zahradou na okraji města.4 Jako malý chlapec se Ivan těšil soustředěné péči širší rodiny. Byl všestranně nadaným dítětem; pastelky držel v ruce již odmalička. Po létech vzpomínal, jak jako dítě na jednom z četných rodinných výletů do Podyjí uviděl malíře Romana Havelku5 při práci u štaflí v plenéru a tím bylo o jeho budoucnosti rozhodnuto.

Nejstarší dochovaný Sobotkův obraz je datován rokem 1940, je malován olejem na nešepsovaném plátně a představuje náves s dřevěnou kaplí v Olší u Dobré Vody; vznikl tedy v době, kdy ještě Ivan chodil malovat do přírody v doprovodu otce. S přibývajícím věkem si otec začal dělat starosti o synovu budoucnost a snažil se jej směřovat k praktičtějšímu učitelství. Teprve na přímluvu profesora moravskobudějovického gymnázia, malíře Františka Šindeláře,6 který ocenil předložené Sobotkovy práce a přimluvil se za něj, dal synovu přání volný průchod. V Moravských Budějovicích čtyřicátých let probíhal poměrně aktivní umělecký život, zejména hudební a výtvarný. Jako magnus parens onoho nevysloveného duchovního chvění, tolik příznačného pro většinu tvůrčích osobností jihozápadní Moravy, působil básník a myslitel Otokar Březina7 a svým dílem v kraji přítomný František Bílek.8 Oba zůstali celoživotními stálicemi i pro Ivana Sobotku. Ještě roku 1999 v rozhovoru s Petrem 4 5

6

7

8

Dnešní Jiráskova 816.

Roman Havelka (1877–1950), významný český krajinář, pocházející z nedaleké Jemnice. Studoval na pražské uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Felixe Jeneweina a Stanislava Suchardy. Studia dokončil na Akademii výtvarných umění jako žák Julia Mařáka. Jeho styl prošel proměnou od romantického krajinářství až po aktuální secesní stylizaci. Velká část jeho díla byla inspirována krajinou Podyjí.

František Šindelář (1884–1947), nadaný krajinář, autor pozoruhodného malířského a kreslířského díla. Poznal sám na vlastní kůži, jak osudové takovéto rozhodnutí může být. Na podobně motivované přání svého otce absolvoval v Praze klasickou filologii a malbu studoval pouze soukromě u Jaroslava F. Kubína, žáka Maxmiliána Pirnera a Maxe Švabinského. Po ukončení studií působil jako středoškolský profesor latiny a řečtiny. Největší část jeho pedagogického působení je spjata s Moravskými Budějovicemi.

Otokar Březina (1868–1929) působil v letech 1888–1901 jako učitel v nedaleké Nové Říši, kde vznikla většina jeho básnického díla. Odtud odešel učit na školu v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde zůstal i po svém penzionování (1925) až do své smrti.

V Moravských Budějovicích vytvořil František Bílek (1871 až 1941) náhrobek rodiny prof. Františka Jecha (1884–1960), v Jaroměřicích nad Rokytnou náhrobek Březinův (1932), další

72 / 73

u Staré Říše (today’s Nepomuky).3 Through perseverance he worked his way up to a civil servant in the administration of the Moravské Budějovice district where he worked until shortly before his premature death. His wife Štěpánka Sobotková, neé Růžičková (1902–1992), came from a family who ran a well-established textile shop out of their house on the main square. It was there that Ivan Sobotka was born; shortly thereafter, the family moved to their own villa with a garden on the outskirts of town.4 As a young boy, Ivan enjoyed the collective care of his extended family. He was a gifted and multi-faceted child; from childhood he held colored pencils in his hand. Years later he recalls how as a child, on one of their numerous excursions to Podyjí, he saw the painter Roman Havelka5 working on a ladder outside, and his future was decided.

Sobotka’s oldest preserved picture is dated 1940—an oil painting on unprepared paper that represents a village green with a wooden chapel in Olší near Dobrá Voda; it emerged during the period when Ivan was going out into nature to paint, accompanied by his father. As Ivan grew older his father started to worry about his son’s future and tried to direct him toward a more practical teaching career. Only upon the intervention of a professor of the Moravské Budějovice high school, the painter František Šindelář6, who appraised Sobotka’s work, were the younger Sobotka’s wishes granted. A relatively active artistic life was underway in Moravské Budějovice in the 1940s, especially in music and graphic art. The thinker and poet Otokar Březina7, along with the work of František Bílek8 3

4 5

6

7

Coincidentally this is where the family of the publisher Josef Florian (1973–1941) came from.

Today’s Jiráskova Street 816.

Roman Havelka (1877–1950), important Czech landscape painter from nearby Jemnice. He studied at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague in the atelier of Felix Jenewein and Stanislav Sucharda. He finished his studies at the Academy of Fine Arts as a student of Julius Mařák. His style went through a change from romantic landscape painting to art nouveau stylization. A large part of his work was influence by the countryside of Podyjí.

František Šindelář (1884–1947), a gifted landscape painter and creator of remarkable paintings and pictorial and graphic works. He himself experienced firsthand how fateful such a decision can be. At the wishes of his own father, he graduated classical philology in Prague and studied painting only privately with Jaroslav F. Kubín, a student of Mixmilián Pirner and Max Švabinský. After finishing his studies, he worked as a high school teacher of Latin and Greek. The largest part of his pedagogical work is connected with Moravské Budějovice.

Otokar Březina (1868–1929) worked from 1888–1901 as a teacher in nearby Nová Říše where most of his poetry came into existence. From there he went to a school in Jaroměřice

Kytice / Bouquet, tempera na plรกtnฤ / tempera on canvas, circa 1960, 43,5 x 27 cm

Placákem připomíná, že „plné dva roky dýchal s Březinou stejný vzduch…“9 K sochaři Františku Bílkovi se zase několikrát vracel ve svých obrazech a kresbách (např. Pocta Františku Bílkovi, 1993). S respektem Ivan Sobotka vzpomínal rovněž starších umělců – sochařů Josefa Kapinuse10 a Jaroslava Šlezingera11 a malíře Otty Stritzka12, kteří již v té době náleželi k uznávaným mravním i uměleckým osobnostem Moravskobudějovicka, ale do jeho uměleckého zrání již výrazně nezasáhli – na rozdíl od již zmíněného Františka Šindeláře, Vladimíra Spousty (1904–1977) a Leopolda Musilova (1920–1997). Nejvýznamnější z nich, František Šindelář, svým narozením i výtvarným názorem náležel ke generaci Osmy. Ivana Sobotku zaujal zejména fauvistickou barevností akvarelů a kvašů, které si přivážel ze svých každoročních cest do středomoří. Široce respektovaným autodidaktem byl Vladimír Spousta, pozoruhodný kolorista, pro kterého se vedle jeho učitelského povolání stala malba hlavní životní náplní. Sobotkovi nejblíže byl o sedm let starší malíř Leopold Musil, který si již během války vypracoval osobitý expresívní rukopis, jenž mohl teprve po válce zdokonalit studiem v ateliéru Jána Želibského na pražské AVU. Ivan Sobotka dychtivě vstřebával tyto vlivy, vášnivě četl13 a jako výborný klavírista se věnoval i jazzu14. V září 1944 byl spolu s ostatními septimány

9

10

11

12

13

14

funerální plastiky jsou roztroušeny v blízkém okolí (Babice, Nová Říše, Lipník).

Moderní malíři byli komunisti. Kádrový profil Ivana Sobotky, Babylon, Literární a výtvarná příloha, 3/99, s. I. Sochař Josef Kapinus (1901–1968) soukromě studoval u Antona Hanaka a Františka Bílka. Většinu života strávil jako učitel základních škol v Jaroměřicích nad Rokytnou. Přátelsky se stýkal s Otokarem Březinou a Jakubem Demlem, jemuž ilustroval několik knih. Těžištěm jeho tvorby je novoklasicistní portrétní busta.

Sochař tragického osudu Jaroslav Šlezinger (1911–1955), absolvent ateliéru Bohumila Ka�y, po sobě v rodném kraji zanechal několik sochařských památek, nesoucích stopy vlivu jak svého učitele na AVU, tak i Františka Bílka. Bohužel většinu svého života strávil nejprve v nacistických a poté v komunistických pracovních táborech. Zemřel v uranových dolech v Ostrově.

Otto Stritzko (1908–1986) studoval na Uměleckoprůmyslově škole v Praze u Arnošta Ho�auera a Zdeňka Kratochvíla. Školu nedokončil a věnoval se restaurování nástěnných i závěsných maleb. Většinu života prožil se svou manželkou, dcerou Josefa Floriana, ve Staré Říši. Těžiště jeho volné tvorby spočívá v expresívních dynamických olejích a kvaších, námětově většinou čerpajících ze světa fantazie a nonsensu.

Z četby té doby považoval za rozhodující seznámení se s románem Kámen a bolest Karla Schulze.

V posledním ročníku středoškolských studií byl jako klavírista členem moravskobudějovického Melody-sextetu.

74 / 75

in this region, was the magnus parens of this unspoken spiritual pulsation which was so distinctive for most of the artistic personalities of southwestern Moravia. Both became lifelong lodestars for Ivan Sobotka. As late as 1999 in a conversation with Petr Placák he recalls, “For the entire two years I breathed the same air as Březina.”9 He returned several times to the sculptor František Bílek in his paintings and drawings (for example Homage to František Bílek, 1993). Sobotka also recalls with esteem older artists such as the sculptors Josef Kapinus10 and Jaroslav Šlezinger11 and the painter Otta Stritzko12 who at the time belonged to recognized moral and artistic personalities of Moravské Budějovice, but they could not match his artistic maturation—unlike the aforementioned František Šindelář, Vladimír Spousta (1904–1977), and Leopold Musilov (1920–1997). The most important of these, František Šindelář, due to his age and artistic worldview, belonged to the Osma generation. Ivan Sobotka was especially captivated with Fauvist flamboyance of watercolors and gouache which Šindelář would bring back from his yearly travels in the Mediterranean. Vladimír Spousta, a widely respected autodidact, was a remarkable colorist for whom, apart from his teaching career, painting was his life’s primary fulfillment. Closest to Sonad Rokytnou where he remained after his retirement (1925) until his death.

8 In Moravské Budějovice, František Bílek (1871–1941) created a tomb for the family of Professor František Jech (1884–1960) in Jaroměrice nad Rokytnou for Březina (1932); other funeral sculptures are scattered about the surrounding areas (Babice, Nová Říše, Lipník).

9 “Modern painters were Communists. Cadre profile of Ivan Sobotka,” Babylon, 3/1999, p. I. 10 The sculptor Josef Kapinus (1901–1968) privately studied with Anton Hanak and František Bílek. He spent most of his life as a schoolteacher in Jaroměřicích nad Rokytnou. He had a friendly relationship with Otokar Březina and Jakub Deml for whom he illustrated several books. The focal point of his work is the neo-classical portrait bust.

11 A sculptor with a tragic fate (1911–1955), a graduate of the atelier of Bohumil Ka�a. He left several sculptural monuments in his native region which carry traces of the influence of his teacher at the Academy of Fine Arts as well as František Bílek. Unfortunately he spent most of his life first in Nazi and then Communist work camps. He died in the uranium mines of Ostrava.

12 Otto Stritzko (1908–1986) studied at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague under Arnošt Ho�auer and Zdeněk Kratochvíl. He did not graduate and devoted himself to wall mural restoration and ceiling painting. He lived most of his life with his wife, the daughter of Josef Florian, in Stará Říše. The focal point of his own work is expressive, dynamic oil and gouache works with subjects drawn from the world of fantasy and nonsense.

Prorok, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1966, 80 x 57 cm

povolán do Technische Nothilfe na odklízení následků bombardování továrny v Kuřimi u Brna, kde setrval až do konce války. Čas, který se mu tam dařilo vyšetřit, věnoval četbě a studiu jazyků. Roku 1946 ukončil studium gymnázia maturitou a úspěšně složil přijímací zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze do malířského ateliéru profesora Vladimíra Sychry (1903–1963).

První poválečná léta prožíval Ivan Sobotka pln entuziasmu té doby. Nikdy sice nezašel tak daleko, že by se vyloženě politicky angažoval, ale přesto se zjitřenou společenskou atmosférou nechal strhnout. Zapojil se do veřejné práce jako kulturní referent místní osvětové rady v Moravských Budějovicích.15 Možná to byla i součást vzdoru syna z tzv. lepší rodiny, možná důsledek nevyrovnaného vztahu s matkou.16 Co však v jeho myšlení přetrvalo a našlo pevné místo v jeho umění i názorech na život, to byl jeho vstřícný vztah k chudobě.

V roce 1946 se Sobotka připravuje na studium na Akademii, intenzívně kreslí. Ještě téhož roku na podzim se účastní první společné výstavy, označené jako výstava Skupiny – 42 (sic!)17. Měla-li skupina nějaký společný program a jaké měla trvání, není známo. Jisté však je, že se kromě Ivana Sobotky jednalo většinou o autory zaměřené na krajinářskou tematiku. Sobotkova tvorba v těchto letech byla převážně literárně inspirovaná. Odrážela se v ní jeho četba sestávající většinou ze symbolistní a dekadentní poezie (Charles Baudelaire, Tristan Corbière, Guillaume Apollinaire, Otokar Březina, Karel Hlaváček).

Z té doby se dochoval pouze zlomek prací – většinou kresby tuší, tužkou nebo tiskařskou barvou.

Rok 1947 byl ještě plný nadějí a entuziasmu. Obojí je také znát na Sobotkově bravurním autoportrétu, který tehdy vznikl a který dokládá formální vyspělost autora.

Po prvním ročníku akademických studií mu začala výuka s profesorem Sychrou, který tehdy ještě reprezentoval noblesu předválečných členů Mánesa. Mezi nově přijatými studenty ateliéru se toho roku objevili Pavel Brázda (1926), Věra Nováková (1928) a Jitka Kolínská (1930–1992), s nimiž se Ivan Sobotka poměrně rychle spřátelil. Pavel Brázda již měl za sebou jeden rok studia

botka was the painter Leopold Musil, seven years older, who during the war was working out his distinctive and expressive style which he would perfect only after the war in the studio of Ján Želibský at the Prague Academy of Fine Arts. Ivan Sobotka eagerly absorbed these influences, read voraciously,13 and as an excellent pianist devoted himself to jazz.14 In September of 1944, along with other students, he was called to the Technische Nothilfe to clean up the remains of a factory bombarded in Kuřim near Brno where he continued until the end of the war. The little free time he had there he devoted to reading and studying languages. He graduated high school in 1946, passed the entrance exams for the Academy of Fine Arts, and entered the studio of Professor Vladimír Sychra (1903–1963).

During the initial post-war years, Sobotka was brimming with the enthusiasm of the times. Although he never went so far as to become politically engaged, he was nevertheless captivated by the exacerbated atmosphere of society. He participated in the public sector as a cultural officer in the local cultural council in Moravské Budějovice.15 Perhaps this was in part the rebellion of a son of a so-called better family; perhaps it was the result of an unsettled relationship with his mother.16 What endured in his thinking, however, and found a solid place in his art and opinions on life was his accommodating relationship to poverty.

In 1946 Sobotka was preparing to study at the Academy and was drawing intensively. It was in the fall of this year that he participated in the first mutual exhibition designated as an exhibition of Group-42 (sic!).17 It is not known if this group had any common agenda and whether it continued. What is clear, however, is that, except for Ivan Sobotka, it comprised artists concentrating on landscape themes. During this time Sobotka’s work was 13

14

15

15

16

17

Jak dlouho v této radě pracoval, není známo. Vystupoval jejím jménem ještě na konci roku 1947 při zahajování skupinové výstavy obrazů.

Podle svědectví Pavla Brázdy o několik roků později vytvořil matčin portrét s textem Březinovy básně Moje matka.

Vedle Ivana Sobotky, který byl nejmladším vystavujícím, se výstavy (Výstava obrazů, velký sál Národního domu v Moravských Budějovicích 27. 10.–3. 11. 1946) ještě zúčastnili: Leopold Musil, student AVU z ateliéru Otakara Nejedlého, Jan Čapoun (1915–1973) a dva neprofesionální umělci, Vilém Petr a Ladislav Krásný.

76 / 77

16

17

From his reading of the time, he considered his acquaintance with the novel Stone and Pain by Karel Schulz to be defining.

In his last year of high school he was a pianist in the Moravské Budějovice Melody-sextet.

It is not known how long he worked in this capacity. He appeared in this role at the end of 1947 during the opening of a group exhibition.

According to the testimony of Pavel Brázda, several years later he created her portrait with the text of Březina’s poem “My Mother.”

Ivan Sobotka the youngest participant. Others who participated in the exhibition (Exhibition of Images, the large hall of the National House in Moravské Budějovice, 27 Oct–3 Nov 1946) were: Leopold Musil, a student of the Academy of Fine Arts from the atelier of Otakar Nejedlý, Jan Čapoun (1915–1973), and two non-professional artists, Vilém Petr and Ladislav Krásný.

Josef / Joseph, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1966, 80,5 x 53 cm

Krรกlovna / The Queen, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1965, 79 x 49 cm

78 / 79

Královna (Nástroje umučení) / The Queen (Tools of Torture), olej na plátně / oil on canvas, 1966, 93 x 58 cm

La Saletta, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1986, 100 x 65 cm

80 / 81

dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně, odkud pocházel, a jeden rok v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Přinesl s sebou do Prahy již hotový koncept „hominismu“, nového uměleckého směru, vycházejícího z existenciálního pocitu člověka, který přežil druhou světovou válku, a z každodenního prožívání neidealizované reality. Oba studenty toho spojovalo hodně: duch revolty mladých, velké odmítnutí modernistického formalismu, zájem o film, hudbu (zvláště jazz a Stravinského) či o literaturu (od Dostojevského přes Apollinaira a Baudelaira k Proustovi a Joyceovi) – a především vášnivý zájem o výtvarné umění. Sobotkovi učaroval symbolismus, expresionismus a dekadence, Brázdovi zase surrealismus… a oba společně se zajímali o projevy lidového umění, o románské, raně křesťanské a koptské umění. A nadto měli společnou potřebu svobody, osobní i umělecké, jak o ní psal v úvodu katalogu pražské výstavy Mezinárodní surrealismus André Breton.18 K této vzácné shodě přispěla ještě Věra Nováková svojí přirozenou ženskostí, intelektem a nesebestřednou otevřeností. Vznikla tak vzájemně se obohacující, nerozlučná trojice, v níž se lépe dařilo odolávat marasmu doby. Společně udržovali kontakty s názorově blízkými spolužáky – Jitkou Kolínskou, Richardem Fremundem (1928–1969) a Robertem Piesenem (1921–1977).

V roce 1947 navštívil Sobotka poprvé Starou Říši, kde se seznámil s prostředím, v němž Josef Florian (1873–1941) budoval od počátku dvacátého století svůj velký projekt studia věd, teologie a umění. Sobotka tu viděl Florianovu unikátní knihovnu, mohl si prohlédnout jeho cennou sbírku grafiky s ojedinělou kolekcí německých expresionistů a zejména originály olejů a kvašů Georgese Rouaulta.19 Florianova osobnost, jeho myšlenkový svět a umělecký záběr, který se projevoval jak v jeho sbírce, tak ve výtvarné podobě vydávaných knih, to vše bylo pro devatenáctiletého Ivana Sobotku klíčovým zážitkem, z nějž čerpal až do konce života.

V témže roce se mladý výtvarník také zúčastnil přednášky, kterou na pozvání E. F. Buriana v Praze přednesl Tristan Tzara. A v závěru roku zorganizoval spolu s moravskobudějovickými kolegy rozsáhlou výstavu, na níž se představil dvaceti pracemi. Pozoruhodné je, že vedle jednoho oleje, tří grafik a čtrnácti kreseb vystavoval i dva kaligrafické přepisy básní20. Kaligrafované texty byly 18

19

20

Výstava proběhla v Praze v Topičově salonu ve dnech 4. 11. až 14. 12. 1947. Katalog obsahoval úvodní stať André Bretona, nazvanou Druhá archa, a článek Karla Teiga.

Rouaultovy obrazy již obdivoval na jeho autorské výstavě, pořádané Uměleckou besedou v pražské Alšově síni (Geoges Rouault, Obrazy a grafika, 17. 1.–16. 2. 1947).

K výstavě vyšel katalogový dvojlist: Katalog výstavy obrazů v Nár. domě v M. Budějovicích ve dnech 14. 12.–21. 12. 1947.

primarily literarily inspired. It reflected his reading, composed mostly of symbolist and decadent poetry (Charles Baudelaire, Tristan Corbierre, Guillaume Apollinaire, Otokar Březina, Karel Hlaváček). Only a fraction of his work from this period has been preserved—mostly drawings in Indian ink, pencil or printing colors.

1947 was a year still filled with hope and enthusiasm.

Both can be seen in Sobotka’s bravura self-portrait which emerged during this time and which illustrates the formal maturity of the artist. After his first year of school, he began studying with Professor Sychra who at the time still represented the gentility of the pre-war members of the Mánes Union of Fine Arts. Among the new students in the atelier were Pavel Brázda (1926), Věra Nováková (1928), and Jitka Kolínská (1930–1992) with whom Ivan Sobotka quickly became friends. Pavel Brázda had already studied art history for a year at Masaryk University in Brno, his hometown, and a year in the atelier of Emil Filla at the Prague Academy of Arts, Architecture and Design. From Brno he brought with him the concept of “hominism,” a new artistic tendency emerging from the existential experience of someone who had survived the Second World War and from the everyday experience of non-idealized reality. There was much in this movement that united the two students: a spirit of youthful revolt, the rejection of modernist formalism, an interest in film, music (especially jazz and Stravinsky) or literature (from Dostoevsky through Apollinaire and Baudelaire to Proust and Joyce)—and primarily a passionate interest in graphic art. Sobotka was enchanted by symbolism, expressionism, and decadence, Brázda by surrealism. And both were interested in manifestations of folk art as well as Roman, early Christian, and Coptic art. Furthermore, they both had a need for freedom, both personal and artistic, as described in the introduction of a catalogue of the Prague exhibition International Surrealism by André Breton.18 To this rare consensus Věra Nováková contributed her natural femininity, intellect, and selfless sincerity. Thus emerged a mutually enriching, indivisible trio which succeeded in overcoming the stagnation of the time. Together they kept in contact with classmates of theirs who held similar views: Jitka Kolínská, Richard Fremund (1928–1969), and Robert Piesen (1921–1977).

In 1947 Sobotka visited Stará Říše, where he became acquainted with the environment in which Josef Florian (1873–1941) had been constructing—since the beginning 18

The exhibition took place in Prague’s Topič Salon from 4 Nov to 14 Dec 1947. The catalogue contained an introductory article by André Breton entitled “The Second Ark” and an article by Karel Teige.

oblíbenou disciplínou Florianovy staroříšské školy a Ivan Sobotka se stylizací svého písma rukopisu Josefa Floriana také blížil. Kaligrafie jsou sice v Sobotkově díle ojedinělé, ale práce s textem a jeho grafickou podobou se na jeho obrazech vyskytuje poměrně často až do poloviny padesátých let.

Rokem 1948 se završil neblahý poválečný vývoj společnosti. Pro ty, kteří ještě věřili v rozumnou konsolidaci poměrů v poválečné republice, znamenal komunistický puč konec takovýchto nadějí. Některé instituce se ještě snažily vytvářet zdání, že funkce pokračují standardně, ale ti opatrnější se již stáhli do oportunního mlčení a „šli s dobou“. Na Akademii začaly působit mezi studenty nasazené dělnické kádry, mající za úkol očistu vhodných adeptů umění od těch ideologicky závadných.

K rozhodnému úderu došlo v únoru 1949, kdy byli studentskými prověrkami z ateliéru vyloučeni mimo jiné i Pavel Brázda a Věra Nováková. Ivan Sobotka s Jiřím Blažejem (1924–2008) byli odhodláni na protest opustit školu také. Oba vyloučení kamarádi jim to ale nakonec rozmluvili. Ivan Sobotka tedy na škole zůstal, mimo jiné i s ohledem na matku, která jej na studiích obětavě podporovala. Aby se však vyhnul ideologickým tlakům, soustředěným na školní program ateliéru malby, přestoupil ještě spolu s Jitkou Kolínskou do grafického ateliéru k profesoru Vladimíru Puklovi (1896–1970), kde roku 1951 dosáhl absolutoria.

V létě roku 1950 se při jedné z cest domů seznámil s osmnáctiletou studentkou pražské konzervatoře Evou Sklenářovou (1932–1996).21 Studovala hru na klavír u profesorů Oldřicha Kredby a Arnoštky Grünfeldové. Velmi brzy našli společnou řeč. Pod Ivanovým vedením Eva začala malovat, účastnila se společných akcí s Brázdovými, v nichž našla přátele, společně navštěvovali výstavy i koncerty. Po roční známosti se Ivan s Evou na podzim roku 1951 vzali.22 Co se obživy týče, zpočátku Ivan Sobotka zamýšlel jít ke kreslenému filmu. Když už byl přijat, rozmluvila mu ten krok spolužačka z Puklova ateliéru Míla Doleželová,23

21

22 23

Mezi vystavujícími byli: Jan Čapoun, Vladimír Indra, Ladislav Krásný, Ivan Sobotka a Vladimír Spousta. S moravskobudějovickými výtvarníky vystavoval ještě následujícího roku (26. 9.–3. 10. 1948). Zastoupeni byli Jan Čapoun, Josef Kapinus, Ivan Sobotka a Vladimír Spousta. Byla to na 14 let poslední výstava, jíž se účastnil.

Její otec Jindřich Sklenář pocházel z Kladna. Jako úředník nemocenské pojišťovny byl často přesazován z místa na místo. V roce 1950 byl ředitelem pobočky v Havlíčkově Brodě, kde s ním rodina bydlela. Byl amatérský malíř.

Oddáni byli v kostele sv. Josefa na Malé Straně 15. 9. 1951.

Bohumila Doleželová (1922–1993), malířka a ilustrátorka. Ve své tvorbě se zaměřila na ilustraci a velkoplošnou nástěnnou

82 / 83

of the twentieth century—his enormous project, a study of science, theology, and art. Here Sobotka saw Florian’s unique library; he could examine his valuable collection of graphic art with its rare collection of German expressionists and especially the original oil and gouache paintings of Georges Rouault.19 For the nineteen-year-old Ivan Sobotka, Florian’s personality, his intellectual world, and his artistic range, which manifested itself both in his collection and in the graphic form of the books he published, was a key experience and something Sobotka would draw upon till the end of his life.

In the same year, at the invitation of E. F. Burian, the young artist attended lectures by Tristan Tzara in Prague. And at the end of the year, along with his Moravské Budějovice colleagues, he organized an extensive exhibition where he presented twenty of his works. What is remarkable is that, along with a single oil painting, three prints, and fourteen drawings, he exhibited two calligraphic transcriptions of poems.20 Calligraphic texts were a favorite discipline of Florian’s school, and the stylization of Ivan Sobotka’s letters also brought him closer to the script of Josef Florian. Although calligraphy is rare in Sobotka’s work, working with the text and its graphic form on his paintings appears relatively frequently until the mid-1950s.

1948 consummated the inauspicious development of society. For those who still believed in the rational consolidation of affairs in the post-war republic, the Communist putsch meant the end of such hopes. Some institutions continued to attempt to create the impression that they were still operating as usual, but the more cautious were withdrawing into a heedful silence and “going with the times.” At the Academy, young Communists were deployed among the students, charged with purging the undergraduate body of ideologically erroneous students. The decisive blow was dealt in February 1949 when Pavel Brázda and Věra Nováková, among others, were cast out of the atelier by student screenings. Ivan Sobotka and Jiří Blažej (1924–2008) were resolved to leave the school in protest as well. Their expelled friends, 19

22

He had already admired Rouault’s pictures at the author’s exhibition organized by Umělecká beseda in Prague’s Alšova síň (Georges Rouault, Obrazy a grafika, 17 Jan–16 Feb 1947).

A two-page catalogue was published for the exhibition: Katalog výstavy obrazů v Nár. domě v M. Budějovicích ve dnes 14.–21. prosince 1947. Among the exhibitors were Jan Čapoun, Vladimír Indra, Ladislav Krásný, Ivan Sobotka, and Vladimír Spousta. Sobotka exhibited with Moravské Budějovice artists the following year (26 Sep–3 Oct 1948). Those represented were Jan Čapoun, Josef Kapinus, Ivan Sobotka, and Vladimír Spousta. It was the last exhibition in which he would participate for fourteen years.

za což jí byl ještě po létech vděčný. Zkoušel se tedy živit prací pro výtvarné družstvo, vyráběl dekorativní předměty, aranžoval. Ani tato práce mu však dlouho nevydržela. Rozhodl se tedy k dráze umělce ve svobodném povolání. V té době měl opět hlavu plnou nápadů, které si potřeboval ověřit, realizovat je. Velkým impulsem mu bylo setkání s dílem Henriho Matisse a především Pabla Picassa.

Ještě v posledních letech studií se seznámil s Picassovým válečným deníkem z Royanu, nad nímž si uvědomil, že jeho nejvlastnějším malířským tématem je plocha a kresba.

První polovina padesátých let, jakkoliv byla dobou represí a stupňovaného ideologického šílenství, představovala pro Ivana Sobotku heroickou dobu uměleckého hledání, ale i vymezování svého místa ve společnosti, která se mu jevila čím dál více cizí, až nepřátelská.

Vedle trpělivé a empatické manželky měl nablízku ještě několik přátel, s nimiž udržoval kontakty. Velmi rád diskutoval i korespondoval s Josefem Jírou a Vladimírem Komárkem, někdejšími spolužáky z Akademie.24 Plnou profesní i názorovou blízkost však prožíval především s Pavlem Brázdou a Věrou Novákovou. Společně chodili na výlety, četli stejné knížky, společně trávili hodiny debatami o všem, společně se také bavili, měli stejný smysl pro humor. Navzájem si ukazovali své práce a mluvili o nich. Byla to doba vzájemného respektu, intenzívně prožívaná a plodná, na kterou přes pozdější rozvolnění vztahů vždy všichni rádi vzpomínali. Obrazy a kresby, kterými se tehdy zabývali, byly poznamenány tísní doby a existenciálními pocity umocněnými četbou Jean-Paula Sartra, André Gida nebo Simone de Beauvoirové. Pavel Brázda, střídající manické a depresivní stavy, kreslí svoji apokalypsu v rozměrné kompozici, nazvané Na úsvitu atomového věku aneb 5 minut před koncem světa (1945–53). Tento surrealistický orbis pictus poskytuje alespoň v některých segmentech milosrdnou dávku sarkastického humoru. Vedle toho v kresbě Věry Novákové Strom života (1950) a v Sobotkově chmurné vizi Vše s mírou již není úniku. V situaci, z níž již není rozumového východiska, pronese Ivan Sobotka lapidární rezultát: „Jsem zhnusen svým zhnusením…“ Je to signál k překonání začarovaného kruhu, z něhož vedou jen dvě cesty.

26

i závěsnou malbu, námětově zaměřenou na romskou a křesťanskou tematiku. Se svým manželem, malířem a grafikem Jiřím Marešem (1932–1984) žila od roku 1972 v Telči. Až do své smrti udržovala s Ivanem Sobotkou kontakt.

K celoživotním blízkým přátelům Ivana Sobotky také patřili kamarád z dětství Ing. Boris Šusta, architekt Evžen Jindra a hudební skladatel a houslista Otto Šimek. Později k nim přibyli malíři Milena Dvořáková a Antonín Sládek, dlouholetý společník na cesty Josef Müller a okruh přátel z Revolver Revue a Galerie Ztichlá klika.

however, talked them out of it. Thus Ivan Sobotka remained in school, among other things because of his mother who selflessly supported him. To avoid the ideological pressure, which was concentrated on the painting atelier, he and Jitka Kolínská transferred to the graphic arts atelier of Professor Vladimír Pukl (1896–1970), which he graduated in 1951.

In the summer of 1950 during one of his trips home, he met an 18-year-old student of the Prague conservatory, Eva Sklenářová (1932–1996).21 She was studying piano with Professors Oldřich Kredba and Arnoštka Grünfeldová. She and Sobotka soon found a common language.

Under Ivan’s guidance, Eva began to paint; she started participating in events with the Brázdas, making new friends, and she and Ivan would attend exhibitions and concerts together. A year after meeting, Ivan and Eva married in 1951.22 In order to earn a living, at first Sobotka intended to work in animated film. When he had got a job in the animated film studios, a classmate from Pukl’s atelier, Míla Doleželová,23 talked him out of it, something he was grateful for many years later. He then tried to support himself by working for a fine arts cooperative where he produced decorative objects and window arrangements. But this work was not enough to sustain him, so he decided to become a free-lance artist. At this time, he was full of ideas he needed to verify and realize. A great impulse for him was encountering the work of Henri Matisse and primarily Pablo Picasso. He had become acquainted with Picasso’s wartime diary from Royan at the end of his studies.

While examining them he realized that his most characteristic artistic motif was the plane and the sketch.

The first half of the fifties, although a time of repression and intensifying ideological insanity, represented for Ivan Sobotka a heroic period of artistic exploration but also a delimiting of his place in society which seemed to be becoming more and more unfriendly. Besides a patient and empathetic wife, he had several friends 21

22

23

Her father, Jindřich Sklenář, was from Kladno. As an employee of a medical insurance company, he was often transferred from place to place. In 1950 he was the director of a branch in Havlíčkův Brod, where his family lived with him. He was also an amateur painter.

They were married in the Church of St. Joseph in Malá Strana on 15 September 1951.

Bohumla Doleželová (1922–1993). Painter and illustrator. In her work she concentrated on illustrations and large-area wall and ceiling paintings with subjects focusing on Romany and Christian themes. With her husband, the painter and graphic artist Jiří Mareš (1932–1984) she lived until 1972 in Telč. Until her death she remained in contact with Ivan Sobotka.

Všichni tři umělci naštěstí zvolili tu pozitivní. Pavel Brázda začal malovat exteriéry vytržené z dějinné reality, kterými se přes Procházku do ráje (1955) dostane až ke „sluníčkové periodě“. Věra Nováková se s apokalyptickými vizemi vyrovnává skeptickou imaginativní malbou Po konci / Hic iacet omnipotens homo sapiens (1952) a dualistickou kresbou Tak končí sláva světa / Sic transit gloria mundi (1953). Zejména tímto druhým dílem jako by reagovala na četbu knihy P. A. Sorokina Krize našeho věku,25 kterou všichni v té době četli. Pro Ivana Sobotku je takovým programovým obrazem malba Proč se bojíte, malověrní (1952), na níž má obří loď s názvem Mundus na palubě skutečně celý svět, reprezentovaný newyorskými mrakodrapy, kremelskou věží či pražskými Hradčany, a vprostřed Krista tišícího mořskou bouři. Jako by tím chtěl autor ujišťovat sebe i diváka, že když člověk svět nestvořil, nemá na to, aby jej zničil. Konsekventním východiskem z těchto krizí byl intenzívní a důsledný zájem Věry Novákové o křesťanství, jenž vyústil v přijetí křtu v kostele Panny Marie před Týnem (1948). Pro agnostika Pavla Brázdu to znamenalo vytáhnout a nabrousit zbraně svého břitkého intelektu do nikdy nekončícího protiklerikálního boje. A Ivan Sobotka našel útočiště ve víře předků, o niž léta nepečoval. Zcela logicky se mu tady nabízela cesta přes Florianovu staroříšskou horu studia. Se staroříšskou literaturou jej seznamovali František a Otilie Pastorovi, které v Praze často navštěvoval; tito dlouholetí spolupracovníci Dobrého díla pro Josefa Floriana překládali z němčiny díla Franze Ka�y, Adalberta Stiftera, Romana Guardiniho a dalších. Čím více se Ivan Sobotka do studia zahloubával, tím jasněji pro něj začaly zářit některé stálice, jako například Léon Bloy, s nímž sdílel jak odpor k buržoům, tak adoraci chudoby, nebo Romano Guardini, hledající cesty mezi teologií a uměním, Jacques Maritain, filosof píšící o umění, či Julien Green, burcující pod pseudonymem Theophile Delaporte proti Katolíkům morovým. Florianovo Dobré dílo zprostředkovalo Sobotkovi také vidění pasáčků Maximina a Melanie na hoře v La Salettě z 19. září 1846. Vyobrazení plačící Panny Marie s nástroji Kristova umučení je od té doby častým námětem Sobotkových obrazů.

Podobně jako Jan Zahradníček ve své básnické skladbě La Saletta z roku 1947 viděl i Ivan Sobotka v tomto zjevení poselství naší apokalyptické době.

V polovině padesátých let Brázda, Nováková i Sobotka stále ještě úzce spolupracují. Navzájem si půjčují témata.

25

Pitirim Alexandrovič Sorokin, Krize našeho věku, vydalo Tiskařské a vydavatelské družstvo československého obchodnictva v Praze, Praha, přeložil František D. Ondřej, 1948.

Knihu našel Pavel Brázda v knihovně manžela své babičky Josefa Palivce. Sorokin hledá východisko z celospolečenské krize v důsledně žitém křesťanství.

84 / 85

nearby with whom he remained in contact. He loved discussing and corresponding with Josef Jíra and Vladimír Komárek, former classmates at the Academy.24 He experienced complete affinity in both his professional life and opinions, however, with Pavel Brázda and Věra Nováková. They would go on trips together, read the same books, and spend hours debating everything. They also liked to have fun and possessed the same sense of humor.

They would show each other their work and discuss it.

It was a time of mutual respect, intensive and productive, which they would recall years later despite an unraveling of their relationship. The pictures and paintings they worked on during the period were marked with the unrest of the times and existentialist feelings amplified by reading Jean-Paul Sartre, André Gide, and Simone de Beauvoir. Pavel Brázda, suffering from manic-depression, during this time creates his apocalypse in the capacious composition called “The Dawning of the Atomic Age or 5 Minutes before the End of the World” (1945–53). This surrealistic orbis pictus, at least in a few sections, provides a merciful dose of sarcastic humor. However, in Věra Novaková’s “Tree of Life” (1950) and Sobotka’s gloomy vision “Everything in Moderation,” there is no escape. In a situation in which there is no sensible way out, Ivan Sobotka utters the lapidary conclusion: “I am disgusted by my being disgusted…” It is a signal for overcoming the vicious circle from which only two paths lead.

Fortunately, all three artists chose the positive one.

Pavel Brázda began painting exteriors ripped from historical reality whereby he reaches his “sunny period” with the painting “Stroll to Paradise” (1955). Věra Nováková faces up to her apocalyptic visions with the skeptical, imaginative painting “After the End / Hic iacet omnipotens homo sapiens” (1953) and the dualistic drawing “Thus Passes the Glory of the World / Sic transit Gloria mundi” (1953). Especially with this second work, it is as if she was reacting to the book by A. Sorokin Crisis of Our Age25 which everyone was reading at the time. Ivan Sobotka’s programmatic picture is the painting “Why Are 24

25

Among lifelong close friends of Ivan Sobotka were also a friend from childhood, Engineer Boris Šusta, the architect Evžen Jindra, and the composer and violinist Otto Šimek. Later they were joined by the painters Milena Dvořáková and Antonín Sládek, a long-time associate Josef Müller, and a circle of friends from Revolver Revue and the Gallery Ztichlá klika.

Pitirim Alexandrovič Sorokin, Krize našeho věku, published

by Tiskařské a vydavatelské družstvo československého obchodnictva v Praze, Prague, trans. František D. Ondřej, 1948.

Pavel Brázda found the book in the library of his grandmother’s husband, Josef Palivec. Sorokin seeks a way out of the crisis of all of society in rigorously lived Christianity.

Hugo Ball, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, circa 1968, 81 x 51 cm

Ve Sluníčkové podobizně P. B. (1955) cituje například Ivan Sobotka Brázdovo očistné téma se sluníčkem.26 Na svých obrazech všichni tři zvýrazňují kresbu, doplněnou expresivní barevností ploch. Malují hlavy, představující citové a myšlenkové rozpoložení. Námětem Sobotkových obrazů se ovšem stále častěji stávají biblická a křesťanská témata (Svatý František, 1955, Prorok, 1955, Snětí z kříže, 1955). Často do nich projektuje i sebe, jako například do osoby subtilního a plachého Davida na obraze David a Goliáš (1955).27 Rozhodoval se tehdy, má-li se věnovat obrazům svatých, nebo „krajinaření v rodném kraji“. Několik krajinných motivů (Hrad Sádek, 1955, Krajina s křížem, 1955, Jakubov, 1959, Moravské Budějovice, 1959) pak sice vytvořil, ale nakonec setrval u tváří, které mu skýtaly větší škálu možností k vyjádření pocitů. V polovině padesátých let se také objevily první hlavy z ánfasu, které svojí barevností a jednoduchostí linky předjímají pozdější tváře vzniklé po roce 1960 (Královna, 1955, Lavabis me, 1955). Když roku 1957 organizují někteří spolužáci společné vystoupení skupiny Máj, odmítá Sobotka stejně jako Brázda s Novákovou spoluúčast. Necítí se disponovaný pro spolkové aktivity zaštítěné závazným programem; chce si zachovat těžce vydobytou nezávislost.

V roce 1955 začala být existence umělce na volné noze neúnosná. Sobotka musel vyřešit finanční situaci rodiny; nastoupil tedy jako kartolitograf do Vojenského zeměpisného ústavu, kde setrval do roku 1958, kdy byl kvůli snižování stavu zaměstnanců propuštěn. Odešel odtud do tiskárny v Karmelitské ulici, kde pracoval deset let jako nátiskař a obtahovač tisků.28 Tyto profese jej nijak nezatěžovaly, takže mohl veškerý volný čas věnovat malbě. Manželka dávala hodiny klavíru. Roku 1959 se jim narodil syn Jan. V roce 1960 po delší prodlevě Sobotka opět vystavuje s krajany v Moravských Budějovicích.29 Představuje zde 26

27

28

29

Blízkost jejich malířského rukopisu se projevila například na jejich společné výstavě prací z padesátých let, uspořádané roku 2010 Janem Placákem v Galerii Ztichlá klika, na níž ponechal názvy děl bez uvedení autora. Pro nepřipraveného diváka bylo určení autora často nelehkým oříškem.

Obraz náleží k vrcholům Sobotkovy malby padesátých let.

Autor si toho byl vědom, a proto se k němu vrátil ve své nejvýznamnější realizaci: černobílé nástěnné kresbě David a Goliáš ve farním kostele v Klecanech, kde tehdy působil jeho přítel P. Pavel Kuneš.

Nějaký čas tam pracoval s fotografem Janem Saudkem, s nímž se spřátelil.

Výstava obrazů prof. Františka Šindeláře, sochaře Josefa Kapinuse a členů výtvarného kroužku při Domě osvěty, Moravské Budějovice, 27. 11.–18. 12. 1960. Vedle Františka Šindeláře a Josefa Kapinuse se výstavy zúčastnili František Böhm, Jan Čapoun, Luděk Filipský, Karel Holík, Stanislav

86 / 87

You Afraid, Ye of Little Faith” (1952) on which an enormous boat with the name Mundus actually has the entire world on its deck represented by New York City skyscrapers, the Kremlin tower, and Prague Castle. In the middle is Christ calming a sea storm, as if the artist were trying to assure both himself and the viewer that since man did not create the world, he is unable destroy it. For Věra Nováková the exit from these crises was an intense and consequential interest in Christianity which led to her baptism in Prague’s Týn Church (1948). For the agnostic Pavel Brázda this meant unsheathing and sharpening the weapons of his keen intellect and entering into ceaseless anti-clerical battle. Ivan Sobotka found refuge in the faith of his forefathers, something he hadn’t fostered for years. Logically, a path through Florian’s “mountain of study” in Stará Říše was right at hand. Sobotka was introduced to the literature in Stará Říše by František and Otilie Pastor whom he often visited in Prague.

These longtime coworkers on the Dobré dílo series translated from German works by Franz Ka�a, Adalbert Stifter, Romano Guardini, and others.

The more Ivan Sobotka became absorbed in his studies, several lodestars began to shine more clearly for him, for example Leon Bloy, with whom he shared an abhorrence of the bourgeoisie as well as the adoration of poverty, and Romano Guardini, who was seeking a path between theology and art, Jacques Maritain, a philosopher who wrote about art, and Julien Green, agitating under the pseudonym Theophile Delaporte against the pestiferous Catholics. Florian’s Dobré dílo series also transmitted to Sobotka the apparition of the shepherdesses Maximin and Melanie which occurred in La Salette on 19 September 1846. From this time on the image of the weeping Virgin Mary with the instrument of Christ’s torture is a frequent subject in Sobotka’s works. Like Jan Zahradníček in his poetic composition La Salette from 1947, Ivan Sobotka too saw in this apparition tidings of our apocalyptic times.

In the middle of the 1950s, Brázda, Nováková, and Sobotka are still working closely together, borrowing and lending each other’s subjects. In his “P. B.’s Sunshine Portrait” (1955), for example, Ivan Sobotka’s quotes Brázda’s purgatory theme with the sun.26 In their images, all three highlight drawing supplemented with the expressive colorfulness of the surface. They paint heads representing 26

The similarity of their artistic script can be seen at a joint exhibit of their work from the fifties organized in 2010 by Jan Placák in the Gallery Ztichlá klika in which their works are displayed without the artists’ names. For the unprepared viewer it was often difficult to determine who the artist was.

díla Samson (1957), Profil (1956) a Svatý František (1956, v katalogu uvedený jako Technik). Pro sebe tím jakoby uzavírá kapitolu „divokých“ obrazů, jak je později nazýval.30 V těch letech také dochází k rozvolnění přátelství s Pavlem Brázdou a Věrou Novákovou, kteří se i umělecky vydávají jinou cestou, cestou experimentu se strukturou malby.

Ivan Sobotka oproti tomu reduktivně spěje ke zjednodušení kresby a ke snížení barevné intenzity. Přetváří si běžně užívaná ikonografická schémata do několika typů, k nimž se dopracuje maximálním zjednodušením (sám to někdy nazývá „estetikou holosti“). Nejde mu přitom o samoúčelnou originalitu. Je spíše veden odporem k jakýmkoliv mimouměleckým předpisům. Nechce ani ilustrovat, ani agitovat. Obrazová redukce mu slouží k lepšímu soustředění na to podstatné. Přitom vždy obdivoval i ty nejdivočejší expresionisty (například Emila Nolde).

Sám však ví, že teprve když si sám stanoví limity, v nichž se bude pohybovat, bude výsledek skutečně ryzí výpovědí o pocitu, který chtěl vyjádřit. Je v tom velké odříkání, ale výsledek může naplnit uspokojením. Ale možná ani to uspokojení není cílem. Důležitý je proces hledání toho správného tvaru hlavy, posazení očí, ústa. A potom narůstání barvy: „Vycházím z bílé, z které narůstá barvička, která se zastaví ve chvíli, kdy je to hotový.“ Názor na to, kdy taková chvíle přijde, se u Sobotky s věkem proměňuje. Barvy se postupně vytrácí, až na samu hranici rozlišení. Malířské plochy stále víc vnímáme jako soustředěnou práci světla. Sobotka se tím blíží svým dvěma vzorům v práci se světlem – Pierru Bonnardovi a Giorgiu Morandimu.

Kompozici nejprve zkouší tužkou ve skicáku; když si je jistý dosaženým tvarem, přenáší jej na velký formát papíru (v posledních letech nejraději používal třistagramový papír fabriano velikosti B2 a temperu, kterou považoval za nejpřirozenější a historií ověřenou malířskou techniku). Každou malbu realizuje vícekrát, dokud není s výsledkem spokojen. Ty nejzdařilejší potom realizuje temperou na plátno.

Podobně jako formu redukuje Sobotka i námětové okruhy. Nejčastěji opakuje téma Krista (s názvy Kristus, Zrno, Jednoho je třeba, Dobrý pastýř, Nenechám vás, Náš Pán, Velikonoce, Fructus, Hle člověk, Já jsem dveře), Panny Marie (původní vyobrazení La Saletta zredukoval na Královna, později ještě jednodušší: Matka, Stabat Mater, nebo volil mariánská témata z invokací loretánské

30

Chalupa, Dagmar Marková, Vilém Petr, Ivan Sobotka, Otto Stritzko, Jarmila Šárková-Kubová, Karel Zahrádka, Ladislav Krásný a Josef Simandl. K výstavě vyšel katalog.

Cituje v této souvislosti Ezru Pounda: „Každý kretén umí být spontánní.“

a split between feeling and thought. The subject of Sobotka’s pictures, of course, again and again becomes Biblical and Christian themes (“St. Francis” 1955, “The Prophet” 1955, Removed from the Cross” 1955). He often projects himself onto the pictures, for example, into the figure of the slight and shy David in “David and Goliath” (1955).27 At the time he was trying to decide whether to devote himself to portraits of the saints or “landscapes in his native region.” Although he then created several landscape motifs (“Sádek Castle,” 1955, “Landscape with Cross,” 1955, “Jakubov,” 1959, “Moravské Budějovice,” 1959), he finally continued with faces which offered him a greater range of possibilities for expressing feelings. In the mid-1950s the first heads of en face which, due to their variety of color and simplicity of line, anticipate the later face emerging after 1960 (“Queen,” 1955, “Lavabis me,” 1955). When some of his classmates organize an exhibit in 1957 in conjunction with the group Máj, Sobotka, along with Brázda and Nováková, refuses to participate. He does not feel disposed to a group activity under the auspices of an obligatory program. He wants to preserve his hard-earned independence.

In 1955 working as a freelance artist gradually became unsustainable. Sobotka had to consider and work out the financial situation of his family; thus he started work as a lithographic cartographer for the Military Geographical Institute where he remained until 1958 when he was let go due to personnel cuts. From there he went to a printing shop on Karmelitská Street where he worked for ten years as a printer and proof puller.28 These jobs were not burdensome, so he could devote all his free time to painting, while his wife gave piano lessons. In 1959 they had a son.

After a long break, Sobotka once again exhibited with his compatriots in 1960 in Moravské Budějovice.29 He presents his works “Samson” (1957), “Profile” (1956), and 27

28

29

The picture is among the best of Sobotka’s paintings from the 1950s. The artist was aware of this and therefore returned to it in his most important execution of it: the black and white wall mural “David and Goliath” in the parish church in Klecany where a friend of his worked at the time, P. Pavel Kuneš.

For a while he worked there with the photographer Jan Saudek with whom he became friends.

“Exhibition of the Works of Professor František Šindelář, the sculptor Josef Kapinus and Members of the Graphic Art Circle at the House of Culture,” Moravské Budějovice, 27 Nov– 18 Dec 1960. Along with František Šindelář and Josef Kapinus, the following participated in the exhibit: František Böhm, Jan Čapoun, Luděk Filipský, Karel Holík, Stanislav Chalupa, Dagmar Marková, Vilém Petr, Ivan Sobotka, Otto Stritzko, Jarmila Šárková–Kubová, Karel Zahrádka, Ladislav Krásný and Josef Simandl. A catalogue was published for the exhibition.

Bez nĂĄzvu / Untitled, pastelky, papĂ­r / crayons, paper, konec 50. Let / end of the 1950s, 31,5 x 21 cm

88 / 89

RypĂĄkem v nebi / Snout in Heaven, tempera, papĂ­r / tempera, paper, circa 2005, 42 x 65 cm

litanie: Královna apoštolů a další). Ze světců se nejčastěji vrací ke svatému Františkovi, který mu byl blízký svojí důsledně žitou prostotou. Osobně blízké mu byly náměty z Horského kázání, zejména ty, vztahující se k chudobě (Služebník, Ze smetiště povyšuje chudého, Tiší, Uvidíš radost, Abaissement, nebo název převzatý od Svatopluka Karáska Velikost malejch se provalí). Několikrát se také vrací k obrazu kostelíka. Předobrazem mu k němu byl jakubovský kostelík u Moravských Budějovic (Jakubov, 1959), ale ještě častěji kostelík sv. Jáchyma v Dobré Vodě, kam jezdíval od dětství na rekreaci (Jáchymek, 1960), a kaplička v Panenské (dříve Frauendorf, nebo též Flandorf) u Jemnice (Kostelík, 1985, 1995). Tyto kostely mu vyhovovaly svojí jednoduchou skladbou hmot, podobně jako kapucínský řádový stavební kánon (Kapucínský klášter, 1960, 2006) nebo první františkánský kostel v Assisi, zvaný Porciunkule (Zlatý dům, 1970, František, 2008). Zvláštní kapitolu tvoří portréty, které jsou jeho osobním čtenářským deníkem, úvahami nad dílem zobrazených (nejčastěji Léon Bloy, Bohuslav Reynek, Josef Florian, Eric Satie, Tristan Tzara, Anton Webern, Hugo Ball) a v několika případech i mírně ironickou sebereflexí (Starý malíř, 2006).

Sobotka ve své ikonografii nepracuje s velkou škálou kompozičních řešení. Pro nepoučeného diváka se tak může jevit jako jednotvárný – pokud má takový divák před sebou více Sobotkových obrazů z posledních čtyřiceti let a najde v sobě klid k soustředění, přestane najednou vnímat jejich podobnost a je vtažen do naladění a pocitů, které chtěl autor vyjádřit. V tom Sobotka dosáhl obdobných výsledků jako Alexej Jawlenskij (1864–1941), který od roku 1917 až do své smrti maloval cykly Metafyzických hlav a Abstraktních hlav.

Podobně jako svoji tvorbu se Ivan Sobotka pokoušel minimalizovat i svůj život, své okolí a chod celé rodiny.

Pramenilo to také z nechuti k novotám a z nedostatku energie zabývat se praktickými detaily (těm ostatně často ani nerozuměl).31 Vždy byl přitom obklopen lidmi, kteří jej milovali anebo byli jeho příznivci, ať to byla trpělivá rodina, spolupracovníci v zaměstnání, nebo přátelé.

Třikrát zkusil ještě vyměnit zaměstnavatele: ponejprv roku 1968, kdy se mu naskytla příležitost nastoupit jako správce depozitáře do Národní galerie. Roku 1972 odtud s úlevou odešel do skladu podniku Zahraniční literatura, který zajišťoval dovoz knih z kapitalistických států.

Zde měl možnost studovat umělecké monografie. Poslední změna jej zavedla roku 1979 do dokumentačního oddělení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, kde zůstal až do svého penzionování (1987).

31

Vystřídal s rodinou tři byty: na Janáčkově nábřeží 7, v Krakovské 5 a nakonec ve Vrázově ulici 3.

90 / 91

“St. Francis” (1956, listed in the catalogue as “Technician”).

It was as if he were concluding a chapter of his “wild” pictures, as he later referred to them. 30 During these years there is an unraveling of his friendship with Pavel Brázda and Věra Nováková who set out on a different artistic path, that of structural experimentation in painting.

By contrast, Ivan Sobotka turns to simplifying his works and reducing color intensity. He remolds typical iconographic schemata to create several different types whereby he works out maximal simplification (he calls it “bare aesthetics”). At the same time he is not concerned with originality for its own sake. He is led rather by a loathing of any sort of extra-artistic prescription. He wants neither to illustrate nor agitate. His image reduction leads him to a better concentration on what is essential. At the same time he always admired the fiercest expressionists (for example Emil Nolde). He himself realizes, however, that only when he sets himself limits in which to move about will the result actually be an authentic statement of the sensation he wants to express.

There is great renunciation in this, but the result can imbue the viewer with satisfaction. But perhaps satisfaction is not the goal. What is important is the process of seeking out the right shape of the face, the placement of the eyes and ears. And then the accrual of color: “I begin with white from which grows a color that ceases the moment it is finished.” Over time, Sobotka’s notion of when that moment arrives is modified. The colors gradually die away to the very edge of discernment. We continue to perceive the artist’s plane as a concentrated work of light. Thereby Sobotka approaches the work of his two models in working with light—Pierre Bonnard and Giorgio Morandi.

He first tries out the composition with a pencil in his sketchbook. When he is certain he has achieved the design he requires, he transfers it to large sized paper (in his last years he used 300g B2 Fabriano paper and tempera which he considered the most natural and time-tested artistic technique). He executes each painting several times until he is satisfied with the result. Then he renders the most successful one on canvas with tempera.

Just as he minimizes the form, Sobotka also reduces the compass of the subject. The theme of Christ is repeated most often (with the titles “Christ,” “Grain,” “One is Necessary,” “The Good Shepherd,” “I Will Not Abandon You,” “Our Lord,” “Easter,” “Fructus,” “Behold the Man,” “I am the Door), the Virgin Mary (he reduced the original image of “La Salette” to “Queen” and later the even 30

In this regard he cites Ezra Pound: “Any damn fool can be spontaneous.”

Svoji tvorbu v té době příliš neprezentoval. Obeslal sice dva pražské salony (1968 a 1988), ale výstavy vlastně ani neviděl. Důležitější pro něj bylo, že se svými obrazy mohl seznámit Bohuslava Reynka, který se k nim pochvalně vyjádřil dopisem32. Ke změně došlo až po listopadu 1989, kdy se postupně začala odborná i laická veřejnost s dílem Ivana Sobotky seznamovat díky soustředěnému zájmu a úsilí Viktora Karlíka v Revolver Revue, Jana Placáka v Galerii Ztichlá klika a Petra Placáka ve studentském listě Babylon.

První polistopadová výstava proběhla v Galerii Entler – Dvořáková na Loretánském náměstí v Praze v roce 1992. O sedm let později se podařilo zrealizovat rozsáhlejší výstavy ve státních, sbírkotvorných institucích v Galerii Klatovy/Klenová (Marcel Fišer) a v Moravské galerii v Brně (Ivo Binder). Obě galerie také zakoupily Sobotkova díla do svých sbírek. V Brně se dokonce Sobotkův obraz Petr (1969) stal na deset let součástí stálé expozice. Následovala Národní galerie s poněkud velkorysejší akvizicí a instalací získaného souboru ve stálé expozici.33 Ivan Sobotka byl tímto zájmem samozřejmě potěšen, aniž by zásadně změnil svoji tvorbu nebo své zvyklosti. Zájem o jeho dílo i o něj samého mu pomohl překonat jak osobní ztrátu, když mu roku 1996 zemřela manželka, tak uměleckou krizi, kvůli níž chtěl roku 2003 zanechat výtvarné činnosti. Zůstal tak umělecky aktivní až do své náhlé smrti v roce 2008.

Asi ještě nějaký čas potrvá, než bude Sobotkovo dílo spravedlivě doceněno a bude vnímáno vedle solitérů, jako byli Bohuslav Reynek, Alén Diviš – nebo třeba Pavel Brázda a Věra Nováková. Ivan Sobotka je v každém případě vzácným příkladem důsledné odpovědnosti vůči vlastnímu talentu. Jeho tvorba je plodem velké vnitřní svobody vzniklé ve velké nesvobodě. Ryzí a nehledaná reflexe křesťanských hodnot, sdělná všem, kdo k ní s otevřeností přistoupí.

32

33

„V Petrkově 12. července 1967 / Milý příteli, / Vaše obrazy se mi líbí. Je v nich kultura a je v nich cit. Obavu bych mě, možná lichou, aby příliš asketické zjednodušování někdy nesvedlo k manýře. Pozdravuje Vás a mnoho radosti z práce Vám přeje / B. Reynek“ Generální ředitel NG Milan Knížák po zhlédnutí brněnské expozice navštívil Ivana Sobotku a vybral si reprezentativní kolekci 12 prací. Bohužel byla po jeho odchodu z funkce dosud neproplacená díla urychleně vrácena zpátky.

simpler “Mother” and “Stabat Mater,” or opted for Virgin Mary themes by invoking the Litany of the Virgin Mary: “Queen of the Apostles,” and others). Of the saints, he returns most often to St. Francis whose thoroughly lived simplicity was close to him. Other personal themes were motifs from the Sermon on the Mount, especially those pertaining to poverty (“Servant,” “He Raises the Poor From the Dust,” “The Silent Ones ,” “You Will See Joy,” “Abaissement,” or a title taken from Svatopluk Karásek, “The Magnitude of the Small Will Out”). Several times he also returns to the image of the little church. The prototype was the Jakubov church in Moravské Budějovice (“Jakubov,” 1959), but more often it was the church of St. Joachim in Dobrá Voda, where he used to go on holiday since childhood (“Jáchymek,” 1960), and the chapel in Panenská (previously Frauendorf, also Flandorf) near Jemnice (“Little Church,” 1984, 1995). These churches suited him for their simple composition, like the Capuchin monastery construction code (“Capuchin Monastery,” 1960, 2006) or the first Franciscan Church in Assisi, called Porciunkule (“Golden House,” 1970, “Francis,” 2008). A special chapter comprises his portraits, which is his own personal reader’s diary, meditations on works (most often by León Bloy, Bohuslav Reynek, Josef Florian, Eric Satie, Tristan Tzara, Anton von Webern, Hugo Ball) and in some cases gently ironic self-reflection (“Old Painter,” 2006).

In his iconography Sobotka does not work with a large range of compositional treatments. For the unenlightened viewer it might appear monotonous—however, if such a viewer looks at several Sobotka’s images from the last forty years and finds within himself tranquility and concentration, he will suddenly cease to perceive their similarity and will be drawn into the mood and sensations the artist sought to express. In this, Sobotka achieved results similar to those of Alexej Jawlensky (1864–1941) who from 1917 until his death painted the cycles “Metaphysical Heads” and “Abstract Heads.”

As in his work, Ivan Sobotka tried to minimalize his life, his surroundings, and the run of his entire household. This issued also from distaste for innovation and a lack of energy to deal with practical details (which he often didn’t understand).31 At the same time he was always surrounded with people who loved him or were his patrons, whether it be his patient family, his coworkers, or his friends. Three times he tried to change employers: first in 1968 when he was offered the opportunity to work as a depository administrator at the National Gallery. From 31

Along with his family, Sobotka lived in three different apartments successively: Janáčkova Embankment 7, Krakovská Street 5, and finally Vrázová Street 3.

Rypákem v zemi / Snout in Earth, tempera, papír / tempera, paper, circa 2005, 42 x 65 cm

there in 1972, it was with relief that he went to the warehouse of Foreign Literature, where he ensured the import of books from capitalist countries. Here he had the opportunity to study art monographs. The final change in 1979 led him to the documentation department of the National Institute of Historic and Nature Preservation where he remained until his retirement in 1987.

During this time he did not exhibit much of his work. Although he sent works to two Prague salons (1968 and 1988), he never saw the exhibitions himself. More important for him was that through his paintings he could meet Bohuslav Reynek who wrote him a commendatory letter.32 Things started to change after November 1989 when the professional and lay public began to acquaint themselves with Ivan Sobotka’s work thanks to the concentrated interest and efforts of Viktor Karlík at Revolver Revue, Jan Placák at the Ztichlá klika gallery, and Petr Placák in the student paper Babylon.

The first post-November exhibition took place in the Entler-Dvořáková Gallery on Loretánské Square in Prague in 1992. Seven years later a more extensive exhibition took place in the Gallery Klatovy/Klenová (Marcel Fišer) and the Moravian Gallery in Brno (Ivo Binder). Both galleries also purchased Sobotka’s works for their collections. In Brno Sobotka’s portrait “Peter” even became a part of the permanent exhibit for ten years. The National Gallery followed with a somewhat grander acquisition and installation of a collection in a permanent exhibit.33 Of course Ivan Sobotka was pleased by such interest without fundamentally altering his creative activity or his conventions.

Interest in his work, and in himself, helped him overcome his personal loss when in 1996 his wife died and an artistic crisis ensued whereby he wanted to abandon his art altogether in 2003. However, he remained artistically active until his sudden death in 2008.

It will probably be some time before Sobotka’s work will be fairly evaluated. In the end, however, it will be perceived alongside such loners as Bohuslav Reynek, Alén Diviš—or Pavel Brázda and Věra Nováková. In any case, Ivan Sobotka is a rare example of thorough and rigorous commitment with regard to his own talent. His work is the product of great internal freedom which arose during times of great unfreedom—a genuine and unsought reflection of Christian values communicable to everyone who openly approaches it.

32

33

“Petrkov, 12 July 1967 / Dear Friend, / I like your works. There is culture and feeling in them. My one reservation, perhaps unfounded, is that this ascetic simplification might result in a mannerism or quirk. I send you greetings and wish you much happiness in your work. / B. Reynek” The general director of the National Gallery, Milan Knížák, after seeing the Brno exhibit, visited Ivan Sobotka and selected a representative collection of 12 works. Unfortunately, after he left the position, the works that had not been paid for were quickly returned.

92 / 93

Zvedněte hlavy / Raise Your Heads, olej na plátně / oil on canvas, circa 1967, 69 x 55 cm

LITERATURA:

BIBLIOGRAPHY:

Ivan Sobotka, K reprodukcím mých obrazů. In: Revolver Revue 18, Praha, leden 1992, s. 68–81.

Marcel Fišer, Ivan Sobotka, katalog výstavy. Galerie Klatovy – Klenová, 1999, s. 7–9.

Petr Placák, Moderní malíři byli komunisti – Kádrový profil Ivana Sobotky. In: Babylon, Literární příloha, č. 3, 1999.

Viktor Karlík, Mohl jsem malovat, rozhovor s Ivanem Sobotkou. In: Revolver Revue 49. Praha, 2002, s. 122–125.

Viktor Karlík, O Evě Sobotkové, rozhovor s Ivanem Sobotkou. In: Revolver Revue 55. Praha, 2004, s. 70–73.

Přemysl Arátor (Pavel Brázda), Pavel Brázda. Argo, Praha, 2006.

Petr Placák, Královna módního salonu. Rozhovor Babylonu s Ivanem Sobotkou. In: Babylon, č. 7, 2007.

Richard Drury, Pavla Pečinková, Věra Nováková. Argo, Praha, 2010.

Viktor Karlík, O Ivanu Sobotkovi, rozhovor s Věrou Novákovou. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 116–119.

Viktor Karlík, Ivan Sobotka – „estetika holosti“. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 121–136.

Josef Müller, Několik vzpomínek na Ivana Sobotku. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 141–144.

Boris Šusta, K životnímu jubileu akademického malíře Ivana Sobotky. In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka, č. 3, Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, Moravské Budějovice, 2011, s. 208–235.

Ivan Sobotka, K reprodukcím mých obrazů. In: Revolver Revue 18, Praha, leden 1992, pp. 68 –81.

Marcel Fišer, Ivan Sobotka, katalog výstavy. Galerie Klatovy – Klenová, 1999, pp. 7–9 Petr Placák, Moderní malíři byli komunisti – Kádrový profil Ivana Sobotky. In: Babylon, Literární příloha, č. 3, 1999.

Viktor Karlík, Mohl jsem malovat, rozhovor s Ivanem Sobotkou. In: Revolver Revue 49. Praha, 2002, pp. 122–125 Viktor Karlík, O Evě Sobotkové, rozhovor s Ivanem Sobotkou. In: Revolver Revue 55. Praha, 2004, pp. 70–73.

Přemysl Arátor (Pavel Brázda), Pavel Brázda. Argo, Praha, 2006.

Petr Placák, Královna módního salonu, Rozhovor Babylonu s Ivanem Sobotkou. In: Babylon, č. 7, 2007.

Richard Drury, Pavla Pečínková, Věra Nováková. Argo, Praha, 2010.

Viktor Karlík, O Ivanu Sobotkovi, rozhovor s Věrou Novákovou. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 116–119.

Viktor Karlík, Ivan Sobotka „estetika holosti“. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 121–136.

Josef Müller, Několik vzpomínek na Ivana Sobotku. In: Revolver Revue 78. Praha, 2010, s. 141–144.

Boris Šusta, K životnímu jubileu akademického malíře Ivana Sobotky. In: Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka, č. 3, Muzejní spolek v Moravských Budějovicích, Moravské Budějovice, 2011, pp. 208–235.

Za cenné informace a pomoc děkuji Janu Sobotkovi a jeho rodině, Janu Placákovi, Borisu Šustovi, Radce Dusíkové a manželům Brázdovým.

I would like to to thank Jan Sobotka and his family, Jan Placák, Boris Šusta, Radka Dusíková, Pavel Brázda and Věra Nováková.

I. B.

Bez názvu /Untitled, tuš, papír / Indian ink, paper, circa 1947, 15,3 x 11 cm

94 / 95

I. B.

Mé barvy / My Colors, tempera, papír / tempera, paper, 70. léta / the 1970s, 59 x 42 cm

Jakubov, tuĹĄ a pastelky, papĂ­r / Indian ink and crayons, paper, 28. 7. 1959, 20,2 x 15 cm

96 / 97

Jakubov, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1959, 41 x 56 cm

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, počátek 60. let / the early 1960s, 48 x 51 cm

98 / 99

Anděl / Angel, tempera, papír / tempera, paper, konec 50. let / the end of the 1950s, 44 x 45,5 cm

Tak září / So It Shines, tempera, olej na plátně / oil on canvas, circa 1962, 84 x 58 cm

100 / 101

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, konec 50. let / the end of the 1950s, 40,5 x 28,5 cm

Josef Florian, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1960, 59 x 39 cm

102 / 103

Le贸n Bloy, tempera, pap铆r / tempera, paper, 1959, 51,2 x 36,5 cm

Bez názvu /Untitled, tempera, plátno, září 1998 / September 1998, 100 x 65 cm

104 / 105

Tristan Tzara, kvaš, papír / gouache, paper, 2005, 63 x45 cm

Stéphane Mallarmé, tempera, papír / tempera, paper, circa 1968, 46 x 34 cm

106 / 107

Bohuslav Reynek, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 15. 11. 1970, 55,8 x 40,3 cm

Erik Satie, tempera, papĂ­r / tempera, paper, circa 1968, 61,5 x 35 cm

108 / 109

Max Jacob, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1971, 63 x 45 cm

Anton von Webern, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 70. lĂŠta / the 1970s, 43 x 31 cm

110 / 111

Anton von Webern, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 70. lĂŠta / the 1970s, 61,2 x 42 cm

Chudá žena / A Poor Woman, olej na plátně / oil on canvas, 1966, 86 x 60 cm

112 / 113

Portrét muže/ Portrait of a Man, tempera, papír / tempera, paper, počátek 60.let / the early 1960s, 61,2 x 40 cm

Portrét ženy / Portrait of a Woman, tempera, papír / tempera, paper, pol. 60. let / mid-1960s, 57,5 x 40 cm

114 / 115

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, 60. léta / the 1960s, 56 x 42 cm

Královna mučedníků / The Queen of Martyrs, tempera, papír / tempera, paper, 1962, 63 x 46 cm

116 / 117

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 13. 2. 1966, 45 x 15 cm

Jan Křtitel / John the Baptist, tempera, papír, circa 1959, 49 x 38,5 cm

118 / 119

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1. polovina 60. let / the early 1960s, 60 x 46 cm

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1. pol. 60. let / the early 1960s, 60 x 46 cm

120 / 121

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1. polovina 60. Let / the early 1960s, 58,5 x 40 cm

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, 60.léta / the 1960s, 57,5 x 38 cm

122 / 123

Prorok / Prophet, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 2. pol. 60. let / the late 1960s, 60 x 34,2 cm

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, 60. léta / 1960s, 69,5 x 48 cm

124 / 123

Ivan, tempera, papír / tempera, paper, září 1968 / September 1968, 58 x 40 cm

Bez nĂĄzvu / Untitled, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 30. 6. 1970, 38,5 x 56 cm

126 / 127

Zlatý dům / Golden House, tempera, papír / tempera, paper, počátek 70. let / the early 1970s, 41,7 x 31 cm

KostelĂ­k / Little Church, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1996, 47 x 34 cm

128 / 129

Kostelík / Little Church, tempera, papír / tempera, paper, 70. léta / the 1970s, 60 x 39,7 cm

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, 70. léta / the 1970s, 62 x 45 cm

130 / 131

Bez názvu / Untitled, tempera, papír / tempera, paper, 60. léta / the 1960s, 69,5 x 48 cm

Bez nĂĄzvu / Untitled,tempera, papĂ­r / tempera, paper, prosinec 1971 / December 1971, 67,3 x 45 cm

132 / 133

Jan / John, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 12. 5. 1974, 66 x 45,2 cm

Bez nรกzvu / Untitled, olej na plรกtnฤ / oil on canvas, 1982, 90 x 65 cm

134 / 135

Bez názvu / Untitled,tempera, papír / tempera, paper, říjen 1971 / October 1971, 66 x 45,5 cm

Bez názvu / Untitled,tempera, papír / tempera, paper, říjen 1971 / October 1971, 65,5 x 45,2 cm

136 / 137

Bez nĂĄzvu / Untitled,tempera, papĂ­r / tempera, paper, listopad 1971 / November 1971, 65,5 x 45,5 cm

Archanděl Michael / Archangel Michael, tempera, papír / tempera, paper, 15. 10. 1972, 65,8 x 45 cm

138 / 139

Bez názvu / Untitled,tempera, papír / tempera, paper, únor 1972 / February 1972, 66 x 45 cm

Bez názvu / Untitled,tempera, papír / tempera, paper, březen 1972 / March 1972, 66 x 45 cm

140 / 141

D. G., tempera, papĂ­r / tempera, paper, 9. 9. 1972, 66 x 45,5 cm

D. G., tempera, papĂ­r / tempera, paper, 10. 6. 1972, 70 x 48 cm

142 / 143

KlĂĄra / Clare, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 24. 11. 1973, 66 x 45 cm

Bez nĂĄzvu / Untitled,tempera, papĂ­r / tempera, paper, 22. 10. 1972, 65,5 x 45 cm

144 / 145

D. G., tempera, papĂ­r / tempera, paper, 5. 11. 1972, 65,7 x 45 cm

Eva / Eve, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 25. 8. 1974, 65,5 x 45 cm

146 / 147

Abel, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 8. 12. 1974, 66 x 45,5 cm

Eva / Eve, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 8. 12. 1974, 66 x 45,5 cm

148 / 149

Eva / Eve, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 9. 3. 1975, 56 x 45 cm

Abraham, kvaš, papír / gouache, paper, 13. 6. 1975, 66 x 49 cm

150 / 151

Abraham, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 6. 8. 1975, 70,5 x 50,5 cm

Pom. KĹ™., tempera, papĂ­r / tempera, paper, 1. 1. 1976, 66 x 45 cm

152 / 153

Samar. žena – konečně / Woman of Samara – at last, tempera a titanová běloba, papír / tempera and titanium white, paper, 10. 9. 1977, 65,5 x 44,7 cm

Anna, tempera a titanovå běloba, papír / tempera and titanium white, paper, 6. 11. 1977, 66 x 45 cm

154 / 155

Žena u studny Jakubovy / The Woman at Jacob’s Well, tempera a titanová běloba, papír / tempera and titanium white, paper, 1977, 66 x 45 cm

Ježíš / Jesus, tempera, papír / tempera, paper, 26. 11. 1978, 51,5 x 40 cm

156 / 157

Ježíš / Jesus, tempera, papír / tempera, paper, prosinec, 1978, 54,5 x 42,5 cm

Respekt (Abraham) / Respect (Abraham), tempera, papĂ­r / tempera, paper, 31. 3. 1979, 66 x 44 cm

158 / 159

P. J., tempera, papĂ­r / tempera, paper, 25. 3. 1979, 66 x 45,5 cm

Jednoho / One, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 27. 6. 1979, 59 x 42 cm

160 / 161

Jednoho / One, tempera, papír / tempera, paper, březen 1980, 68 x 48 cm

Erik Satie, tempera, papĂ­r / tempera, paper, listopad, 1979 / November 1979, 59 x 42 cm

162 / 163

Marie Magdalena / Mary Magdalene, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 31. 12. 1979, 68 x 48 cm

Josef / Joseph, tempera, papĂ­r / tempera, paper, duben 1980 / April 1980, 70 x 49 cm

164 / 165

Josef / Joseph, tempera, papĂ­r / tempera, paper, duben 1980, 51 x 36,5 cm

Josef / Joseph, tempera, papĂ­r / tempera, paper, leden 1991 / January 1991, 70,5 x 49 cm

166 / 167

Josef / Joseph, tempera, papĂ­r / tempera, paper, prosinec 1990 / December 1990, 70 x 48,5 cm

Jan Křtitel / John the Baptist, tempera, papír / tempera, paper, únor 1982 / February 1982, 69 x 48 cm

168 / 169

Maria / Mary, tempera, papír / tempera, paper, říjen 1983 / October 1983, 69 x 49,5 cm

P. M., tempera, papĂ­r / tempera, paper, Ăşnor 1991 / February 1991, 70 x 49,5 cm

170 / 171

Anna, kvaš, papír / gouache, paper, srpen 1985 / August 1985, 69,5 x 47 cm

P. M., tempera, papír / tempera, paper, září 1988 / September 1988, 71 x 49 cm

172 / 173

Tiší / The Silent, tempera, papír / tempera, paper, září 1990 / September 1990, 69,8 x 49 cm

Ondřej / Andrew, tempera, papír / tempera, paper, říjen 1993 / October 1993, 70 x 49 cm

174 / 175

Dobrý pastýř / The Good Shepherd, tempera, papír / tempera, paper, květen 1992 / May 1992, 69 x 48 cm

Služebník / Servant, kvaš, papír / gouache, paper, září 1993 / September 1993, 70 x 49 cm

176 / 177

Adam, tempera, papĂ­r / tempera, paper, Ä?ervenec 2000 / July 2000, 67,5 x 47,5 cm

Šedý kabát / The Grey Coat, kvaš, papír / gouache, paper, únor 2001 / February 2001, 67,7 x 48 cm

178 / 179

Zachariáš / Zachary, kvaš, papír, gouache, paper, prosinec 2000 / December 2000, 68 x 48 cm

Starý Job / Old Job, kvaš, papír, červenec 2001 / July 2001, 68 x 47,8 cm

180 / 181

Muž bolesti / A Man of Pain, kvaš, papír / gouache, paper, březen 2003 / March 2003, 68 x 47,7 cm

Ubožák / A Pauper, kvaš, papír / gouache, paper, březen 2002 / March 2002, 68 x 48 cm

182 / 183

Ze smetiště povyšuje chudého / From the Ash-Heap He Raises the Poor, kvaš, papír / gouache, paper, říjen 2002 / October 2002, 67,5 x 48 cm

Opovržení / Contempt, kvaš, papír / gouache, paper, květen 2003 / May 2003, 68 x 48,2 cm

184 / 185

Thema Bloy, kvaš, papír / gouache, paper, červen 2003 / June 2003, 68 x 48 cm

Slepý / A Blind Man, kvaš, papír / gouache, paper, říjen 2003 / October 2003, 68 x 48 cm

186 / 187

Slepý / A Blind Man, kvaš, papír / gouache, paper, prosinec 2003 / December 2003, 68 x 47,7 cm

Bez názvu / Untitled,kvaš, papír / gouache, paper, únor 2004 / February 2004, 65 x 45,5 cm

188 / 189

Vídeň / Vienna, kvaš, papír / gouache, paper, květen 2004 / May 2004, 68 x 48 cm

Vzkříšení / Resurrection, kvaš, papír / gouache, paper, duben 2004 / April 2004, 68 x 48 cm

190 / 191

Tlustá Alice / Fat Alice, kvaš, papír / gouache, paper, listopad 2005 / November 2005, 70 x 50 cm

Jutroit laetificat, kvaš, papír / gouache, paper, únor 2005 / February 2005, 68 x 47,5 cm

192 / 193

Jutroit, kvaš, papír / gouache, paper, srpen 2005 / August 2005, 68 x 48 cm

Kapucínský klášter u Lorety / Capuchin Monastery at Loretta, kvaš, papír / gouache, paper, březen 2006 / March 2006, 64,8 x 50 cm

194 / 195

Modlitba / Prayer, kvaš, papír / gouache, paper, březen 2006 / March 2006, 68 x 48 cm

In nomine (Modlitba) / In Nomine ( Prayer), kvaš, papír / gouache, paper, květen 2007 / May 2007, 68 x 48 cm

196 / 196

Ze zápisníku / From the Sketchbook, kvaš, papír / gouache, paper, červen 2006 / June 2006, 68 x 47,5 cm

Den II / Day II, kvaš, papír / gouache, paper, říjen 2007 / October 2007, 68 x 48 cm

198 / 199

Josef / Joseph, kvaš, papír / gouache, paper, říjen 2007 / October 2007, 68 x 48 cm

Uvidíš radost / You Will See Joy, kvaš, papír / gouache, paper, září 2007 / September 2007, 68 x 48 cm

200 / 201

Opovržení / Contempt, kvaš, papír / gouache, paper, květen 2007 / May 2007, 68 x 48 cm

Modlitba / Prayer, kvaš, papír / gouache, paper, červenec 2008 / July 2008, 68,2 x 48,2 cm

202 / 203

Simeon, kvaš, papír / gouache, paper, červenec 2006 / July 2006, 68 x 48 cm

Ježíš / Jesus, kvaš, papír / gouache, paper, září 2007 / September 2007, 68,2 x 47,6 cm

204 / 205

Poušť / The Desert, kvaš, papír / gouache, paper, červen 2008 / June 2008, 68,2 x 48 cm

Král (Květná neděle) / The King (Palm Sunday), kvaš, papír / gouache, paper, duben 2006 / April 2006, 68 x 48 cm

206 / 207

Dušičky - Korunu jim dal / All Souls’ Day – He Gave Them the Crown, kvaš, papír / gouache, paper, listopad 2007 / November 2007, 68 x 48 cm

Korunu jim za to dal / He Gave Them the Crown for That, kvaš, papír / gouache, paper, leden 2008 / January 2008, 68 x 48 cm

208 / 209

Korunu mu dá / He Shall Give Him the Crown, kvaš, papír / gouache, paper, červen 2008 / June 2008, 68 x 47,7 cm

Žalm 45 / Psalm 45, kvaš, papír / gouache, paper, říjen 2007 / October 2007, 68 x 47,8 cm

210 / 211

Královna / The Queen, kvaš, papír / gouache, paper, prosinec 2007 / December, 67,7 x 47,7 cm

Dobrota / Goodness, tempera, papĂ­r / tempera, paper, 2008, 69 x47 cm

212 / 213

Věčný plamen / The Eternal Flame, tempera, papír / tempera, paper, 70. léta / 1970s, 40 x 26 cm

/ 215

Ivan Sobotka doma / Ivan Sobotka at home, foto / photograph by Jaroslav Brabec

/ 217

Ivan Sobotka * 4. 2. 1927

✢ 23. 7. 2008

Samostatné výstavy / Solo Exhibitions 1992 1993

1994 1995 1998 1998 1998 1999 1999 2000 2002 2007 2007 2008 2009 2009 2011

Galerie Entler–Dvořáková, Praha Divadlo Na zábradlí, Praha, foyer, 3. 1.–9. 2. (výstava byla pro protesty některých herců ukončena dříve / The exhibition ended prematurely, one to protests of certain actors) Galerie Ztichlá klika, Praha, 1. 4.–20. 5.

Galerie Velehrad, Olomouc, 8. 6.–12. 7.

Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy Galerie Ve dvoře, Veselí na Moravě Galerie Zámecká konírna, Moravské Budějovice Moravská galerie, Brno Galerie Litera, Praha, 9. 9.–1. 10. Šolcův dům, Sobotka, srpen–září Galerie Navrátil, Praha, 4. 9.–29. 9.

Galerie Ztichlá klika, Praha, 24. 4.–18. 5 Galerie Navrátil, Praha, 4. 6.–24. 6.

Galerie Ztichlá klika, Praha, 30. 11.–31. 12.

Galerie Ztichlá klika, Praha, 1. 1.–31. 1.

Galerie Mathieu, Lyon, 4. 6.–30. 6.

Galerie výtvarného umění v Mostě, 19. 10.–20. 11.

Ivan Sobotka, 50. léta / the 1950s

Na předešlé straně / on the previous page: Antonín Sládek: portrét Ivana Sobotky / Portrait of Ivan Sobotka

Ivan Sobotka v dětství / early childhood

Ivan Sobotka, 50. léta / the 1950s

Eva a Ivan Sobotkovi, cicra 1950

218 / 219

Ivan Sobotka, foto / photograph by Pavel Brรกzda

Ediční poznámka Ivan Sobotka: ZE ZÁPISKŮ

Acknowledgements Ivan Sobotka: NOTES

[5]

Z nepublikovaných zápisků Ivana Sobotky vybral Ivan Wernisch.

Ivan Sobotka: MÝM CÍLEM JE OBYČEJNOST

[5]

Selected by Ivan Wernisch from the unpublished diaries of Ivan Sobotka. Translated by Mike Baugh.

[35]

Ivan Sobotka: THE ORDINARY IS MY GOAL

Z rozhovoru Ivana Sobotky s Karlem Oujezdským pro pořad Mozaika, vysílaný na stanici ČRo3 Vltava dne 15. 5. 2007, http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/346001, a z rozhovoru Ivana Sobotky s Petrem Placákem pro časopis Babylon (Petr Placák, Královna módního salonu, Rozhovor Babylonu s Ivanem Sobotkou.

Babylon č. 7/2007, s. 1 a 5.) vybral a upravil Jan Placák.

Selected and edited by Jan Placák from Karel Oujezdský’s interview with Ivan Sobotka, Czech Radio, May 15, 2007,

Pavel Brázda: VZPOURA PROTI AKADEMISMŮM VŠECH ODSTÍNŮ

Pavel Brázda: REVOLT AGAINST ACADEMISM OF ANY KIND

[42]

[35]

http://www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/346001

and from Petr Placák’s interview with Ivan Sobotka, Babylon nr. 7/ 2007, p. 1 and 5.

Translated by Craig Cravens.

[42]

Z rozhovoru Pavla Brázdy s Karlem Oujezdským pro pořad Nebeské a lidské království malíře Ivana Sobotky, vysílaný na stanici ČRo3 Vltava dne 12. 2. 2009, http://www.rozhlas.cz/mozaika/neprehlednete/_zprava/546986, ve spolupráci s autorem vybral a upravil Jan Placák.

Selected and edited by the author and Jan Placák from Karel Oujezdský’s interview with Pavel Brázda, Czech Radio 3, February 12, 2009,

Viktor Karlík: IVAN SOBOTKA – „ESTETIKA HOLOSTI“

Viktor Karlík: IVAN SOBOTKA – “BARE AESTHETICS”

[47]

Poprvé vyšlo v Revolver Revue č. 78/2010, s. 121–136; pro přítomné vydání nově přehlédnuto a revidováno autorem. Na žádost Jana Sobotky bylo vypuštěno postscriptum textu o délce sedm odstavců.

Ivo Binder: UVIDÍŠ RADOST.

Nad dílem Ivana Sobotky (1927–2008) [71]

http://www.rozhlas.cz/mozaika/neprehlednete/_zprava/546986.

Translated by Craig Cravens.

[47]

First published in Revolver Revue nr. 78/2010, pp. 121–136; revised by the author. Upon Jan Sobotka’s request, the seven-paragraph postscript of the text was omitted.

Translated by Mike and Tereza Baugh.

Ivo Binder: YOU WILL SEE JOY.

On the Work of Ivan Sobotka (1927–2008) [71]

Psáno pro přítomnou publikaci.

First published in this edition.

Translated by Craig Cravens.

Ivan Sobotka Editor David Bartoň Úvodní a doprovodné texty Ivan Sobotka, Pavel Brázda, Viktor Karlík a Ivo Binder.

Anglický překlad Mike Baugh, Tereza Baugh a Craig Cravens.

Fotografie výtvarných děl Karel Šuster a Pavel Hroch.

Fotografie autora archiv Jana Sobotky.

Grafická úprava a sazba Pavel Růt.

Odpovědný redaktor Petr Onufer.

Korektury Edita Beníšková a Anne Smith.

Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1877. publikaci, a GASK – Galerie Středočeského kraje, Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora, info@gask.cz, www.gask.cz.

Technický redaktor Milan Dorazil.

Vytiskl T. A. Print.

První vydání.

ISBN 978-80-257-0772-2 (Argo) ISBN 978-80-7056-176-8 (GASK) Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Na předešlé straně / on the previous page: Ivan Sobotka, foto / photograph by Pavel Brázda (?) počátek 90. let / the early 1990s

I. S.