Trója | kniha Homérova Ílias by ATC

Homérova

Ílias

Anna Pflugová Alena Zmeškalová

Homérova Ilias překlad Otakar Vaňourný, 1934

vybrané úryvky

ACHILLEŮV HNĚV

ZPĚV I. Ílias

O hněvu Péléovce, ó bohyně, Achilla zpívej, příčině běd, jenž bez počtu ztrát byl Danaům zdrojem, množství chrabrých duší jim za kořist předhodil Hádu — reků — a na pospas psům neb dravým k hostině ptákům s pohodil jejich těla — toť Diova dála se vůle 5

od té neblahé chvíle, kdy prudkým se rozešli svárem vládyka Agamemnón i Achilleus, hrdina slavný! Kdopak z bohů to byl, jenž svedl je k zápasu svárem? Létin a Diův syn. 10

Ten na krále zanevřev hněvem, to po vojsku mor jim roznítil zlý — lid napořád hynul, neboť milého Chrýsa mu zneuctil, božího kněze, Átreův syn: kněz přišel, chtě v achajském táboře lodním milou vykoupit dceru, a nesmírné výkupné nesl. 15

Chrýsés v pravici své měl vínek na zlatém žezle Apolla, Jistého Střelce, a prosil Danaů všechněch, Átréovc-ů dvou však především, vévodů vojska: „Átréovci a druzí, ó Achajci holení krásných, bozi ať popřejí vám, již bydlí v olympských domech, trójské vyvrátit město a domů šťastně se vrátit, 20

avšak dceru mou milou mi vydejte, přijměte výkup, Apolla, Jistého Střelce, se bojíce, Diova syna!”

ZPĚV I. Thetis

180

Lhostejná je mi tvá zlost — má hrozba je naopak tato: Jako mi Apollón Foibos teď odnímá Chrýsovu dceru, kteroužto na své lodi a se svými vlastními druhy odešlu — takto si já zas sličnou Brísovu dceru 185

odvedu ze stanu sám, dar tvůj, bys dobře to věděl, oč jsem mocnější tebe, a zhrozil se příště i jiný, za rovna se mnou se míti a ke mně se veřejně rovnat.” Řekl, a Péléovec se rozlítil — uvnitř mu srdce v zmužilých prsou jeho se na dvé rozmýšlet jalo, 190

zdali by břitký meč měl vytasit od statné kyčle, ostatní zaplašit všecky a probodnout Agamemnona, či by měl potlačit vášeň a zlost svou vzkypělou zdržet. Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, právě když velký meč již tasil — Pallas v tom přišla: 195

Héré bělostných loktů ji poslala s nebeských výšin, oba je milujíc stejně a v srdci je na péči majíc. — — Přistoupila odzadu k němu a vzala ho za rusé vlasy, jemu jen patrná jsouc — z těch druhých jí neviděl nikdo.

Peter Paul Rubens - Achilleuv hnÄ&#x203A;v

ZPĚV I. Thetis

350

Ale pak rázem Achillu vytryskly slzy; - i sedl si od druhů stranou na břeh zpěněné tůně – a na třpytnou hladinu hleděl, horoucně k milé matce se modlil, vzpínaje ruce: ,,Když jsi mě zrodila, matko, jen k velice krátkému žití, čest přec také mi měl bůh Olympský alespoň dáti, svysoka hřmící Zeus, však nyní mne nepoctil vůbec, neboť mi Agamemnón, syn Átreův, přemocný vládce, poskvrnil čest vždyť můj má dar, jejž sám mi byl odňal.“ Tak k ní promluvil s pláčem. 360

Jej slyšela vznešená matka v hlubinách mořských vod, jsouc u svého starého otce. Kvapem z pěnivé tůně se vynoří, podobna mlze, naproti synovi svému si usedne, plačícímu, měkce ho pohladí rukou, dí slovo a promluví takto: ,,Copakže pláčeš dítě? Ký smutek vnikl ti v duši? Povídej, netaj to v mysli, ať oběma nám je to známo!“

Giovanni Battista Tiepolo - Thetis utěšujíc Achilleuse

ZPĚV I. Thetis

500

Thetis si naproti sedla a objala kolena jeho, levicí, pravou rukou se dotekla Diovy brady, prosíc Kronovce Dia, a pravila k vladaři takto: „Jestliže, otče ty Zéve, jsem z bohů ti prospěšna byla slovem někdy neb skutkem, rač toto mi spiniti přání: 505

Navrať mi synovi čest, jenž dostal nejkratší život, ze všech: král Agamemnón mu nyní, vládyka mužstva, poskvrnil čest — vždyť jeho má dar, jejž sám mu byl odňal. Pročež ty ho ted’ pocti, ó všemoudrý Olympský Zéve: potud vítězství Tróům rač dávati, až by mi opět poctili Achajci syna a s úctou k němu se měli!” 510

Kronovec, oblačný Zeus, jí neřekl na to ni slova: seděly a dlouho byl tich. Však Thetis těsněji ještě přitiskla kolena jeho a řekla mu po druhé zase: „Určité přec dej slovo — a přisvědč — nebo nič odbud’: žádný strach přec nemusíš mít! — — bych věděla takto, kterak ve sboru bohů jsem bohyně nejméně ctěná!”

A. Losenko - Thetis a Zeus

II.

BOJE BEZ ACHILLEA

ZPĚV II.

Výčet achaiského vojska. 760

Ti tedy vůdcové vojska a vladaři Danaů byli; který však z nich byl nejlepší všech, rač Múso mi říci, z mužů samých i koní, již připluli s Átréovci! Z koňů nejlepší byli, jež syn kdys Férétův míval, teď je však Eumélos řídil — ti letěli rychle jak ptáci, 765

téhož věku a srsti a se hřbety stejnými na vlas. Apollón Stříbrnoluký je vychoval v pérejské zemi: byly to kobyly obě a nosily Areův postrach. Z mužů Telamónovec byl daleko nejlepší ze všech, dokud se Achilleus hněval — neb ten měl největší sílu. 770

Tací byli i koně, již vozili Achilla reka. Avšak hrdina tento byl u křivých korábů mořských, nečinný, na Átreovce jsa rozhněván, vladaře lidu, jeho pak bojovné mužstvo se chodilo na příboj mořský bavit házením disku a vrháním oštěpů lovčích, 775

nebo i střelbou z luku — a koně tam u vozu každý klidně si škubal jetel neb mičac rostoucí v mokru. Povozy, pečlivě kryté, tam pánům nečinně stály, ve stanech, poněvadž muži, když bojovný chyběl jim vůdce, semtam táborem vojsk jen chodili, bez boje jsouce. 780

Kráčel voj, jak veškerá žeň když požárem vzplane, pod ním duněla zem jak pod Diem, vladařem blesků, kdykoliv na Tyfóea se hněvaje, půdu kol šlehá, v Arimech, u nichžto má, jak praví se, Tyfóeus lože podobně od jejich noh, jak kráčeli, duněla půda, silně, a s velkým kvapem si plání razili cestu. 14

Noël Jallier - Bitva mezi Parisem a Meneláem na břehu řeky Simois

ZPĚV III.

2. První den bitevní — nerozhodný. Smlouva. Paridův souboj s Meneláem. Když pak už každý kmen byl seřazen se svými vůdci, Trójané s velikým křikem a povykem táhli jak ptáci. Podobně jeřábů křik zní pod klenbou vysokých nebes, kteří unikše zimě a dešťům nesmírně dlouhým, 5

k proudům Ókéanovým se rozletí s velikým křikem, nesouce zhoubu a smrt všem mužům Pidimužíkům, s kterými ihned z rána se v zhoubný pouštějí rozbroj. Zato však achajský voj šel potichu, dýchaje silou, s touhou v hlubinách srdce, by jeden druhého chránil. 10

Nejinak na vrších hor, když Notos rozestře mlhu, pastýřům nijak milou, však zloději milejší nad noc: -tolik jenom je vidět, co někdo by kamenem hodil — podobně od jejich noh, jak kráčeli, kotouče prachu vstávaly — s velkým kvapem si plání razili cestu.

ZPĚV III.

2. První den bitevní — nerozhodný. Smlouva. Paridův souboj s Meneláem. 130

„Sem pojď, milená dívko, ať uzříš podivné činy Trójanů, statných jezdcův, a Danaův oděných kovem, kteří na pláni trójské ted’ před chvílí naproti sobě chystali slzavý zápas a toužili po zhoubné bitvě.

135

Ti ted’ mlčky tam sedí — a nadobro přestala bitva — opřeni o štíty své — tkví dlouhé oštěpy v zemi. Ale tvůj manžel Paris a bojovný vládyka Sparty dlouhými oštěpy svými se o tebe potýkat budou: tornu, kdo zvítězí v boji, pak milou manželkou budeš.”

140

Tak tedy bohyně řekla a sladkou v ní vzbudila touhu po jejím dřívějším choti i po městě, rodičích vlastních. Ihned bělostnou rouškou si Heleně zakryla líce, kvapem z komnaty vyšla a drobnou ronila slzu, avšak nikoli sama — dvé žen s ní kráčelo cestou, Aithré to Pitthéovna a Klymené výrazných zraků. Záhy se blížily k místu, kde Skajská se zdvíhala brána.

145

Kolem Priama krále rek Panthoos, Thymoités stařec, Klytios, Hikctáón, druh Areův, statečný Lampos, Antén6r, ťikalegón, dva mužové nad jiné moudří, všickni to starší lidu, tam seděli nad Skajskou branou.

ZPĚV III.

2. První den bitevní — nerozhodný. Smlouva. Paridův souboj s Meneldem. 420

Ale když v Paridův dům již vkročily, v překrásný palác, ihned služebné ženy se ke svým vrátily pracím, Helené, vznešená paní, šla v ložnici s vysokým stropem. 425

Bohyně úsměvné tváře pak židlici do ruky vezme, nese a Paridu před tvář ji postaví — bohyně sama. Na ni si Helené sedne, jež bouřného Dia je dcera, zrak svůj obrátí stranou a výtkou manžela kárá: „Tys tedy vrátil se z boje?! — Co měls tam raději zhynout, usmrcen silným mužem, jenž býval kdysi mi chotěm! 430

Co ses nachlubil dřív, žes paží, silou i kopím o mnoho statnější prý než bojovný vládyka Sparty!! Proč ho teď nejdeš vyzvat — by bojovný vládyka Sparty opět naproti tobě šel do boje?! 435

Já ti však radím: vzdej se té myšlenky navždy! — a s rusým vládykou Sparty chraniž se tváří v tvář chtít zápasy svádět a válčit -zpozdile — sic bys záhy byl proklán oštěpem jeho!”

440

Paris se ujal slova a řekl jí odpovědi tuto: .,Trpkou výčitkou svou mé srdce mi netýrej ženo! Nyní sic vládyka Sparty mě s Palladou v zápase zdolal, po druhé jeho zas já — též nám jsou na pomoc bozi! 18

Richard Westall - Usmíření Heleny a Parise po jeho prohře s Meneláem

ZPĚV IV.

Porušení smlouvy. – Nové nepřátelství. 30

Kronovec, oblačný Zeus, pln nevole, odvětil takto: „Copak ti Priamos král, ó ukrutná, se svými syny dělají tolik zlého, že stále a stále jen dychtíš z kořen vyvrátit Tróju, to krásné výstavné město? Ty snad tenkráte jen, když do bran a do dlouhých hradeb 35

vnikneš a za živa sníš jak Priama krále tak syny, ostatní Trójany též — jen pak svou ukojíš vášeň. Udělej, jakkoli chceš, jen tato ať hádka se jednou nestane v budoucích dnech nám oběma velikým svárem! Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemítej o ní 40

Až totiž já zas budu se horlivě snažiti o to, abych vyvrátil město, v němž milí ti mužové žijí — ne ať tento můj hněv pak zdržuješ — dej mi pak pokoj! -Vždyť jsem ti beztoho já ted’ povolil, jakkoli nerad: neboť co pod nebem hvězdným a pod sluncem na světě širém 45

různých se nalézá měst, v nichž bydlí pozemští lidé, ze všech posvátná Trója mi bývala nejvíce milá, kopiník Priamos vládce a všecken Priamův národ: hostiny příslušný díl byl na mém oltáři stále, zápalná oběť a víno, jichž k poctě se dostává bohům.” 50

Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: „Tré jest zajisté měst, jež mně jsou nad jiné drahá, Mykéné širokých tříd, mé milé Argos a Sparté. Tato si zboř, když nekteré z nich bys v nenávist pojal: nechciť se stavěti já k jich záchraně, aniž ti bránit. -20

Peter Paul Rubens - Zeus a jeho žena bohyně Héra

ZPĚV IV.

Porušení smlouvy. – Nové nepřátelství. 85

Ona pak Láodokovi jsouc podobna, Anténorovci, jenž byl kopiník silný, se v trójský vmísila zástup, Pandara rovného bohům tam shánějíc, zda ho kde spatří. Zhlédla, jak Lykáonovec, jenž muž byl chrabrý a silný, 90

stojí, a kolem něho se silné skupily řady štitníků, kteří s ním přišli až od proudův Aisépových; kvapem přistoupla k němu a pravila perutná slova: „Nechtěl bys Lykáonovče, mi vyhovět, hrdino chrabrý? Kdybys tak rychlý šíp chtěl vystřelit na Meneláa!! 95

U všech zajisté Tróů bys získal slávu a vděčnost, u vládce Parida zvlášť bys ze všech nejvíce získal: jistě by ze všech nejdřív ti skvostné přinesl dary, vida, jak bojovný rek, jenž pochází z Átrea rodem, byl tvým usmrcen šípem a na žalnou hranici vstoupil. 100

Pročež na Meneláa již vystřel, proslaveného! Apollu světlorodému a slavnému lučištníku přislib, že z prvňátek jehňat ho poctíš slavnostní žertvou, jak jen v Zeleiu svatou se navrátíš, v otčinu milou!” Takto mu pravila Pallas a svedla mu nemoudrou mysl: 105

Sňal hned hlazený luk, jenž roben byl z mrštného kozla, divého — tohoto sám kdys šípem do prsou střelil, číhaje z nástrahy naň. — Ten skákaje se skály právě, raněn byl do srdce šípem a naznak na skálu padl. 22

Rukopis Homéra, Ambroziánská knihovna, Milán - Bojová scéna na trojských pláních

ZPĚV IX. Poselství

405

Nestojí za můj život ni poklady, kolik jich kdysi v Iliu bývalo prý, v tom krásném lidnatém městě, dřív, když ještě byl mír — než synové achajští přišli, ani co kamenný práh má pokladů Střelčího boha, 410

Apollóna to Foiba, v svých prostorách v skalnaté Pýthě. Lupem nabýti možná. jak krav tak tučného bravu, získat i trojnože možná, i rusé komoňů hlavy — jedině lidský život ni lapit nelze ni chytit, aby se navrátil zas, jak vystoupí z ohrady zubů. 415

Thetis třpytivých nohou mi říkává, bohyně matka, dvojí že přivede los můj život k hodině smrti: jestliže zůstanu tady a budu kol Ília válčit, konec je návratu mému, však nezměrné nabudu slávy, pakliže odejdu domů a do milé otcovské země, 420

konec je vzácné slávě, však za to mi trvati bude život po dlouhý čas — má smrt pak nepřijde záhy.

Odysseus, Fénix a Ajax vyjednávájí Achilleův návrat do války

ZPĚV XVI.

Patroklova smrt. 695

Ilia vysokých bran lid Danaů býval by dobyl rukama Patroklovýma, jenž kolem i dopředu zuřil — nebýt Apolla Foiba, jenž na věži stavěné pevně stanul na pomoc Tróům — a Patroklu smýšleje zhoubu. 700

Na spodek vysoké hradby se třikrát pokusil vstoupit Patroklos sám, však třikráte zpět jej sestrčil Foibos, rukama nesmrtnýma mu do štítu lesklého bije. Když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, hrozným vykřikl hlasem a zvolal perutná slova: 705

„Ustup, potomku Diův, ó Patrokle — není ti dáno, aby tu pod kopím tvým hrad mužných Trójanů padl, ani přec pod Achillovým, jenž mnohem je nad tebe lepší!” Daleko po slovech těch rek Patroklos dozadu couval, Apolla, Jistého Střelce, se vyhnuv hroznému hněvu. 710

Hektór s jednokopytným byl spřežením u Skajské brány, váhaje, má-li zas válčit a do davu zahnati koně, či by měl hlasitě vzkřiknout, by vojsko již za hradby prchlo. 715

Když tak přemýšlel o tom, tu přistoupil Apollón Foibos, podobu jarého muže a silného na sebe přijav, Ásia — Hekabin bratr to byl, syn Dymanta vládce, Hektora, statného jezdce, to vlastní po matce ujec. Při proudech Sangariových byl sídlem ve fryžské zemi.

720

Jeho si podobu vzav syn Diův, Apollón, pravil: „Copakžes nechal boje, ty Hektore?! — Vždyť je to hanba! Kdybych tak oč jsem slabší, byl o tolik silnější tebe, brzy bych zajisté já tvou liknavost šeredně ztrestal! Naproti Patroklu žeň své spřežení mohutných kopyt, 725

zda bys ho nějak skolil, a popřál ti Apollón slávy!” Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do boje mužů. Hektór, slavný rek, dal povel chrabrému bratru, pobídnout koňskou spřež zas do bitvy. — 730

Apollón zatím kráčeje vmísil se v zástup a zhoubnou Achaiům seslal zmatenost, avšak Tróům a Hektoru přinášel slávu. Hektór si ostatních všech teď nevšímal, ani jich nekál, nýbrž k Patroklu hnal své spřežení mohutných kopyt. 735

S vozu tu, Hektoru vstříc, rek Patroklos seskočil na zem, oštěp v levici maje, však pravicí hranatý balvan, lesklý, se země bral, jak rukou jej obsáhnout mohl. Neváhal, napřáhl ruku a mrštil s rozmachem mocným.— nebyl nadarmo hod — bylť vozataj Hektorův raněn, 740

hrdinský muž, jejž Priamos král měl z vedejší choti, do čea balvanem ostrým, když koňské opratě řídil. Obočí rozbito v ráz tím balvanem — nekladly kosti odporu — vypadly oči a na zem do prachu klesly na místě, před nohy přímo, a on jak potapěč sletěl dolů s úpravné korby — a z kostí mu vyletěl život.

ZPĚV XVI.

Patroklova smrt. 780

Patroklos, na mysli zhoubu, se do řad Trójanů vrhl, třikrát mezi ně vrazil, jsa hbitý jako sám Arés, strašlivým hlasem křiče, a třikrát devět jich zabil. 785

Když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, tenkrát života tvého, ó Patrokle, zjevil se konec, neboť kráčel ti vstříc bůh Foibos v zuřivé seči, hrozný — on neviděl jej, jak kráčí ve vřavě boje, neboť mu naproti vyšel, jsa ve vzduch zahalen hustý. 790

Přistoupil odzadu k němu a shora jej udeřil dlaní do zad a širokých plecí — a jemu se stočily oči. Srazil ranou mu svou bůh Apollón přílbici s hlavy, která, hlasitě řinčíc, se koulela pod nohy koňské, přdbice s otvory v hledí, a celý se krví a prachem 795

potřísnil její chochol — dřív ovšem nebylo možná, aby se třísnila prachem ta přilbice s chocholem z žíní, poněvadž božský muž jí hlavu a spanilé čelo, Achilleus, kryl — však tenkráte Zeus jí Hektoru popřál, na své hlavě ji nést, vždyť zhouba mu nablízku byla. 800

Také stinný oštěp byl v ruce mu nadobro zlomen, těžký, velký, pevný a kovaný, s ramenou jeho štít též s okrajem zdobným i s řemenem, svezl se na zem, také se uvolnil krunýř, jak Apollón udeřil reka.

805

Patrokla pojala závrať, a statné údy mu klesly. Stanul tu úžasu pLn — v tom zezadu ostřeným kopím, nablízku, dardanský muž jej ranil do středu plecí, Euforbos, Panthoův syn, jenž souvěké jinošstvo všecko předčil kopím i jízdou i nohama rychlýma v běhu: 810

vždyť hned tenkráte již, když po prvé s povozem přijel dvacet srazil jich s vozu, ač teprv válčit se učil. Tento tě ranil nejdřív svým oštěpem, Patrokle jezdče, avšak tě nezabil přec, než couvnuv, schoval se v zástup, z rány svůj z jasanu oštěp dřív vytrhnuv: odvahy neměl podstoupit s Patroklem boj, byť zbroje i zbraně byl zbaven. 815

Patroklos bohovou ranou a kopím zbavený sily, kvapem v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti. Hektór, jakmile zhlédl, jak Patroklos, hrdina chrabrý, hledí se uchýlit nazpět, jsa ostrým oštěpem raněn, 820

prošel řadami vojska, a přiskočiv, oštěpem ostrým bodl ho do hloubi slabin a naskrz hrotem je prohnal. Padl, až duněla země — i zarmoutil Achajce velmi. Nejinak nezmarný vepř jest ode lva přemožen bojem, kteří na vrchu horském se utkají zuřivou myslí 825

o malý praménku zdroj, vždyť chtějí se napíti oba — konečně silou lví jest přemožen, zuřivě chroptě — podobně Menoitiovce, jenž mnohé usmrtil muže, Hektór, Priamův syn, svým kopím zahubil zblízka.

ZPĚV XVI.

Patroklova smrt. 830

Vítěz zajásal nad ním a pravil perumá slova: „Patrokle, ty sis myslil, že naše nám vyvrátíš město, že též trójským ženám den svobody odejmeš všechněm, potom že na svých lodích je odvezeš do milé vlasti ... Bláhový! — K ochraně jich má Hektór spřežení rychlé, které vždy na skoku jest jet do boje — já zase kopím 835

z Trójanů chtivých války jsem nejlepší —který jim vždycky odvracím poroby den — však tebe tu supové snědí. Ubohý! Achilleus sám, ač hrdina, neprospěl tobě, který asi, když šels — sám zůstav — přísně ti velel: ‚Dříve mi nazpět nechod’, ó Patrokle, válečný jezdče, 840

k dutým korábům mým, než Hektoru záhubci mužů, krví zbrocený háv kol prsou roztrhneš kopím!’ Tak ti as Achilleus pravil a svedl tvou nemoudrou mysl.” Jemu, již ztráceje sílu, jsi pravil Patrokle jezdče: „Teď se jen vychloubej zpupně, ó Hektore, udělilť tobě 845

Kronovec vítězství toto i Apollón, kteří mě zmohli. Bez práce byls — vždyť zbroj s mých plecí sňali mi oni. Kdyby i třebas dvacet mi takých do cesty přišlo, všichni by na místě zašli a pod mým oštěpem padli. Mne však zhoubný osud a Foibos zrozený z Léty, 850

z lidí Euforbos zabil — ty vraždíš mě teprve třetí. Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemýšlej o ní: nebudeš dlouho ni sám již naživě, nýbrž ti blízko stojí už smrt — jest po boku tvém— s ní přemocný osud — neboť tě hrdinský muž, syn Péleův, Achilleus, skosí.” 855

Sotvaže dokonal řeč, cíl smrti jej obestřel náhle, duše mu vylétla z údů a sestoupla v Hádovu říši, lkající nad svým losem, že opouští mládí a mužnost.

Pasquino Groupe - Meneláos nesoucí Patroklasovo mrtvé tělo

ZPĚV XVIII.

Nová zbroj Achilleova. Štít 480

Velký a pevný štít bůh vyráběl ze všeho nejdřív, kruhem jej uměle robil a lesklou obrubou vroubil, trojitou, samý třpyt, pak řemen pobitý stříbrem. Vrstev veliký štít měl patero, na ploše jeho ozdobné obrazy mnohé svou umělou vyráběl myslí: 485

Střed štítu: země, nebe, moře. Vprostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou, Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc, s nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí, souhvězdí Pléjad a Hyad a silného Óarióna. Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím, točí se na témž místě a zírá na Oriéna, koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa. 490

První pruh: dvě města: a) město v míru: svatba, soud. Dvé pak zobrazil měst, v nichž bydlili smrtelní lidé, krásných — v jednom byl sňatek a slavné svatební hody: nevěstu z ženské síně tím městem v průvodu vedli, přičemž pochodně plály a zvučela svatební píseň. Mladí se tanečníci tam točili, ve středu jejich píšťaly hrály a loutny — a četné zvědavé ženy, stojíce v průjezdech domů, se s podivem dívaly na ně.

Kathleen Vail - Achilleův štít

III.

ACHILLEUS V BOJI

ZPĚV XIX. 5

Zora když v rouše jak šafrán se od proudův Ókeanových zdvíhala, nesouc světlo i věčným bohům i lidem, Thetis se blížila k lodím a božské nesla tam dary. Zhlédla, jak milený syn v svém objetí Patrokla maje, hlasitě nad ním pláče, a četní druzi kol něho slzeli s ním. 10

V jich střed v tom vstoupí bohyně jasná, vřele mu pravici stiskne, dí slovo a promluví takto: „Jeho tu, milé dítě, již nechejme, ač je nám krušno, ležet, když po vůli boží již jednou života pozbyl! ty však skvostnou tu výzbroj, a překrásnou, od boha přijmi, jakou žádný člověk až dosud na plecech neměl!” 15

Tak tedy bohyně řekla a od boha Héfaista výzbroj složila před synem svým — zbroj zařinkla, lepé to dílo. Všechen tu Achillův lid jat zděšením, odvahy neměl žádný pohledět na ni — a ucouvli. Sotva ji zhlédl Achilleus, prudký vztek v něm zahořel, v hlavě mu oči z víček hrozným žárem jak ohnivou zableskly září; z bohatých skvostných darů se těšil, drže je v rukou. 20

Ale když dost již dlouho se nadíval na skvostné dílo, ozval se ke své matce a pravil perutná slova: „Zbroj tu mi, matko, dal bůh, vždyť taková může jen býti dílem nesmrtných bohů — to nesvede smrtelný člověk!

Benjamin West - Thetis přináší novou Achilleovu zbroj

ZPĚV XIX.

Achilleus chystá se do boje. 360

Od rychlých korábů svých voj Danaů valem se hrnul: nejinak mrazný sníh k nám lítá s oblohy hustě, nárazem Borea hnán, jenž v jasném nebi se rodí, stejně se tehdáž přílby, jež leskem se blýštily skvělým, z lodí hrnuly hustě, i uprostřed vypouklé štíty, krunýře pevných plátů a dlouhá z jasanu kopí. 365

K obloze dorážel třpyt, kol celá zaplála země od lesku kovových zbraní, a dupot se ozýval nohou; Achilleus, slavný rek, v jich středu si oblékal výzbroj. Ozval se skřípot zubů a z očí mu plameny plály, které jak ohnivá zář z nich sršely — v srdce mu vnikal nesnesitelný bol — rek hněvem na Tróy soptě, božské dary si bral, jež Héfaistos mistrně zrobil: 370

Holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, krásné, které k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom taký krunýř si připínal okolo prsou. Stříbrem zdobený meč pak na svá pověsil plece, bronzový, potom si štít vzal do ruky, velký a pevný, z kterého jasný lesk, jak z měsíce, do dálky zářil.

Giulio Romana - Achilleus chytsรก se do boje

ZPĚV XXII.

Pád Hektorův. 130

Tu Achilleus přišel až k němu, jako by Arés to byl, ten bojovník třesoucí přilbou. Pélijský jasan se chvěl, jejž na pravém rameni nesl, hrozný — krunýř mu plál kol dokola, jako když někdy září plamene žár, neb jako když vychází slunce. 135

Hektór, sotva ho zhlédl, jat zděšením, odvahy neměl zůstat — i opustil bránu a uprchl, úzkosti plný. Achilleus vrhl se za ním a v křepké spoléhal nohy. Tak jak na horách jestřáb se lehounce rozletí v útok, nade vše rychlý pták, když plachého holuba stíhá — 140

holub tu ulétá stranou, ten s ostrým v zápětí skřekem, útočí zase a zas, vždyť touha jej nutí ho chytit — tak hnal zpříma se za ním, pin chtivosti — Hektór pak prchal dolů pod trójské hradby a ohýbal kolena hbitá. na hrud’ milého druha své vražedné položiv ruce: „Potěš se, Patrokle můj, byť v chmurném Hádově domě: všecko ti splňuji už, jak dřív jsem tobě byl slíbil: 145

Potom minuvše hlídku a smokvoň šlehanou větry, pořád od hradeb dále a po stezce pádili oba. Ke zdrojům krásných proudů již kvapili, ze kterých prýští na povrch pramenů dvé, z nichž vytéká Skamandros vírný; 150

jeden z pramenů těch má teplou vodu, a vůkol stoupá ze zdroje dým, jak kdyby tam plápolal oheň -druhý však studený jest --- též za léta — jako jsou kroupy, nebo jak mrazný sníh, neb led, jenž utuhl z vody. 40

155

Poblíž pramenů těch jsou prostorné nádrže k prádlu, krásné, z kamenů zděné, kde lesklé oděvy často právaly trójské ženy a krásné dcerušky jejich, dřív, když ještě byl mír, než synové achajští přišli. 160

Tam tedy běželi oba — ten vzadu ho stíhal, ten prchal: prchal statečný muž, však stíhal jej o mnoho lepší — šílený běh — vždyť nebyl to býk neb hovězí kůže, kterých by dobýt chtěli — jak bývají odměnou běhu —: o život Hektora vládce ten běh byl, statného jezdce. 165

Nejinak jednokopytní se ženou vítězní koně úprkem okolo sloupu, když na počest padlého muže velká je odměna v sázce, bud’ trojnohý kotel neb žena, podobně rychlým během kol hradeb Priama vládce třikrát oběhli kolem - a bozi se dívali všichni. 170

Otec tu bohů a králů k nim počal mluviti takto: „Nastojte! Milený muž, jak vidím na vlastní oči, honěn je okolo zdí! 175

Já ve svém srdci ho želím, neboť mi hojné maso, jež vyřízl ze stehen býčích, na Idě, plné roklin, vždy pálíval, jindy však zase na samém temeni hradu — a ted’ ho tam Achilleus slavný rychlýma nohama honí kol hradeb Priama vládce!

180

Pročež rozvažte bozi a poradu vezměte o tom, máme-li od smrti jej snad zachovat, či ho již máme Achillu Péléovci dát zahubit, třeba byl zdatný!” 41

Peter Paul Rubens - Achilles zabíjející Hektora

Franz Matsch - Achilles vláčející Hektorovo mrtvé tělo

ZPĚV XXIII.

Patroklův pohřeb. O ni tak po celém městě tam kvíliti. Achajské mužstvo, jakmile ke svým lodím a k Helléspontu již přišlo, ihned se rozcházel lid, k své lodi se ubíral každý. Achilleus vojínům svým však ještě se rozejít nedal, nýbrž ke svým druhům se ozval, dychtivým války: 5

„Přátelé, rychlí jezdci a věrní druhové moji, neberme od vozů ještě svých koní jednokopytných, nýbrž se svými koňmi a s povozy k Patroklu jeďme, abychom nad ním Tkali, což bývá zesnulých poctou; ale až kvílením krutým se dosyta nalkáme nad ním, odpřáhnem od vozů koně a tady pak pojíme všichni!” 10

Řekl, a všechen se lid jal kvíliti — Achilleus první; spřežení půvabných hřív kol mrtvoly třikráte hnali, plačíce, neboť Thetis v nich vznítila po nářku touhu, slzami máčen písek a máčeno odění mužů: toužiliť bolestně po něm, vždyť taký byl útěku strůjce. 15

Achilleus uprostřed nich pak počal hlasitý nářek, na hrud’ milého druha své vražedné položiv ruce: „Potěš se, Patrokle můj, byť v chmurném Hádově domě: všecko ti splňuji už, jak dřív jsem tobě byl slíbil: 20

Hektór bude dán psům, již syrové rozsápou tělo, v popředí hranice tvé pak trójským dvanácti synům, vzácným, podřežu hrdla, jsa pro tvou rozhněván zhoubu.” Řekl a s Hektorem slavným se chystal potupně jednat: u lože přítele svého jej Achilleus na tvář, do prachu. 44

Jacques-Louis David - Pohřební hry pro Patroklase

ZPĚV XXIV.

Hektorův výkup a pohřeb. 475

Neviděn vznešený, kmet tam vkročiv, přistoupil blíže, objal kolena jeho a líbal rekovy ruce, hrozné ty vražedné ruce, jež tolik synů mu sklály! 480

Jako když velkým bludem je zaslepen někdo a doma o život připraví muže a uteče do cizí země, k člověku zámožnému — i žasnou, kteří ho vidí, nejinak Achilleus žasl, zře Priama rovného bohům. Užasli také druzí a vzájemně na sebe hledli. 485

Priamos jal se ho prosit a tato mu promluvil slova: „Vzpomeň si na svého otce, ó Achille podobný bohům, starého, jako jsem já, již na prahu krušného stáří! — Možná, že také jej tam sousedé, bydlící kolem, souží, a nikoho není, kdo bránil by zhoubě a zkáze. —

490

Avšak přec, když slyší, že ty jsi mu naživě dosud, ve svém se raduje srdci a doufá potom den ze dne, spatřit milého syna, až od Tróje vracet se bude. Já však nešťastný muž! — vždyť ze všech nejlepší syny zplodil jsem v širé Tróji — však bohužel nikdo mi nezbyl! 495

Padesát jsem jich měl, když synové achajští přišli synů devatenácte mi z jedné se zrodilo ženy, ostatní v paláci mém jsou zrozeni z vedlejších chotí. Z těchto mi prudký Arés již mnohé života zbavil. Jediný, který mi zbýval a sám nám Ilja chránil — ty jsi ho nedávno sklál, když rodné otčiny hájil — Hektora. 500

Pro toho já sem přicházím, k achajským lodím, chtěje si vykoupit syna, a nesmírné výkupné nesu. — Proto se obávej bohův, ó Achille, soucit měj se mnou! Vzpomeň si na otce svého!

ZPĚV XXIV.

Hektorův výkup a pohřeb. 505

Však já jsem bídnější mnohem, neboť jsem podnikl čin, jak žádný pozemčan jiný: k ústům synova vraha jsem pravici prosebně vztáhl!” Řekl a pro otce tím v něm vznítil po nářku touhu. Achilleus ruky se chopil a odstrčil stařečka jemně. 510

Takto se rozpomenuvše — ten nad synem, záhubcem mužů, Hektorem, hlasitě vzlykal, jsa u nohou rekových schoulen, onen zas nad svým otcem a nad milým přítelem plakal, Patroklem svým — jich dvou tam pláč zněl žalostně stanem. Ale když kvílením krutým se nasytil Achilleus slavný, a když z údů a srdce mu zmizela po nářku touha, 515

s rychlostí povstal s křesla a zvedal za ruku kmeta, z lítosti nad šedou hlavou a nad šedým na bradě vousem. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Mnoho již, ubohý muži, jsi útrap vytrpěl v duši!

Alexandr Ivanov - Priamos prosí o tělo Hektora

ZPĚV XXIV.

Hektorův výkup a pohřeb. 760

Helené ve středu jich pak třetí počala nářek: „Hektore, ze všech švagrů ty nejvíc v srdci mi drahý! Ovšem manželem mým jest Paris podobný bohům, který mě přivedl v Tróju — ó kéž jsem zhynula dříve! — neboť dvacátý rok již míjí od oné doby, 765

co jsem z domova vyšla a pryč jsem z rodiště svého, ale ni slovíčka zlého ni příkrého nikdy’s mi neděl, naopak, někdo-li jiný mi v paláci výčitky dělal z mužových bratrů neb sester neb z manželek mužových bratrů, nebo i mužova máť — tchán vždycky je vlídný jak otec — 770

ty jsi je po každé dobřil a snažně ses přimlouval za mne srdcem dobroty plným a mluvě k nim vlídnou svou řečí. Pročež nad tebou pláču, i nad sebou, s bolestí v duši, nebohá - - v širé Tróji už není mi docela nikdo jiný přízniv a vlídný — a všichni se přede mnou děsí!” 775

Tak tam pravila s pláčem — i vzdychal nesčetný zástup. Potom už Priamos kmet dal rozkaz ve středu lidu: „Nyní do města dříví už přivezte!

780

Nemějte strachu, silný že v záloze šik vás přepadne — takto mě totiž ujistil Péleův syn, když pouštěl mě od lodí černých, dříve že nezačne boj, než dvanáctá přikvapí zora.” Tak jim Priamos děl. Hned zapřáhli býky i mezky s rychlostí do svých vozů a potom se před městem sešli. 785

Po celých devět dní pak sváželi nesčetné dříví; když pak se zjevila zora, již desátá, pochodeň lidstva, tehdáž, roníce slzy, už smělého Hektora nesli, mrtvolu na vrchol dřev pak složivše, vznítili oheň. Zora když růžových prstů se zjevila, s jitrem se rodíc, tehdy se shromáždil lid kol hranice slavného reka. 790

Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, nejdřív jiskrným vínem tu hranici zhasili zcela, všecku, kam plamene žár až zasáhl, dokola, všude. Bratři a druhové jeho pak bílé sbírali kosti, ve zraku pláč — proud slz jim s tváří na zem se řinul. 795

Když pak sebrali kosti a do zlaté truhly je dali, v jemná nachová roucha je pečlivě sbalivše dříve, konečně v hlubinu hrobky je vložili rychle a potom hustými kameny svrchu, a velkými, přikryli hrobku. Rychle pak zřídili rov. —

800

Kol dokola hlídači byli, aby tam nevpadl dřív lid Danaů holení krásných. Když pak zřídili hrobku, zas odešli, ale pak zase všichni se v hromadu sešli a skvostné slavili hody v paláci Priama vládce, jenž král byl živený Diem. Tak tam Hektora pohřeb byl slaven, statného jezdce.

Pallas Athéna MYTOLOGIE

Imre Trencsényi - Waldapfel

Tak se rozpoutala zhoubná válka. Devět let marně útočili Řekové na hradby, teprve v desátém se jim podařilo města dobýt, a to ještě lstí. Odysseus s Diomédem ukradli z města jeho božskou ochránkyni, Palladion, dřevěnou sochu Pallas Athény, kterou městu seslalo nebe. Potom poslali Řekové Trójanům velikánského dřevěného koně. Poťouchlý Sinón Trójanům prohlásil, že tím darem chtějí Řekové usmířit Pallas Athénu za uloupení Palladionu, sami že už zvedli kotvy a vracejí se zpátky do Řecka, neboť devět let bezúspěšného válčení je přesvědčilo, že Tróje nikdy nedobudou. Marně varoval Láokoón své krajany. Poseidón, jenž stranil Řekům, vyslal proti věštci naplněnému obavami o osud svého národa dva mořské hady, a Láokoónta a jeho dva syny zadusili. V tom spatřovali Trójané trest bohů za to, že se Láokoón odvážil vznést námitky proti daru určenému bohyni Athéně, a tak hned s dvojnásobnou horlivostí začali bořit městské hradby, aby velkého dřevěného koně mohli dopravit do města.

Odysseus a Diómédes kradou palladion

HOMÉROS. Homérova Ílias. 2., přeprac. vyd. V Praze: J. Laichter, 1934. Laichterova sbírka krásného písemnictví.