Trója | kniha Zvuky Ílias by ATC

Zvuky

Ílias

Anna Pflugová Alena Zmeškalová

Homérova Ilias překlad Otakar Vaňourný, 1934

vybrané úryvky zachycující zvuky

„Aby architektura přinášela do života radost, musí zapojit všechny naše smysly, a propojit nás se světem.“ – Juhani Pallasmaa

ZVUKY ILIAS

ZPĚV I. 25

,,Starče, ty hleď, bych v loďstvu tě já již nestihl tady, buďže bys nyní tu dlel, neb po druhé opět sem přišel sic pak božský, vínek a žezlo ti prospěje málo! Nevydám dívčiny té! – spíš dříve ji postihne stáří, u nás, v paláci mém – až v Argách, daleko vlasti, chodící kolem stavu a ke mně se družící v lůžku. Odejdi! Ezlob mne už! – sic ve zdraví nevyjdeš odsud!“ 35

Řekl, i zhrozil se stařec a poslechl rozkazu jeho, pak šel po břehu tiše — a hučící šumělo moře. — Potom popošel stranou a vroucně se k Apollu Foibu, Látóny kadeří krásných to synovi, modlil ten stařec: „Vyslyš mě, Stříbrnoluký, ty mocná záštito Chrýsy, ochránce přesvaté Killy a mohutný Tenedu vládce, Sminthee, jestliže chrám jsem někdy ti k libosti zřídil, nebo jsem tučné někdy ti spálil ze stehen maso z obětních býka a koz — rač toto mi spiniti přání: Odpykej za slzy mé lid danajský střelami tvými!” 45

Těmito prosil slovy — i slyšel ho Apollón Foibos: S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci, lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol. Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod, s plecí rozhněvaného. — I kráčel podoben noci. Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku: hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil: 55

Nejprve jejich mezky a ohaře napadal rychlé, ale pak po lidech též své hrotité metaje šípy, bil je a bil: jim hranice těl den ze dne tam plály. Lítaly po devět dní vším táborem bohovy střely — v desátý konečně den dal svolati Achilleus vosjko: 6

Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod, s plecí rozhněvaného. — I kráčel podoben noci. Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku: hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil:

ZPĚV I. Thetis

465

Když pak ze stehen maso již spálili, předkrmí snědli, krájeli ostatní části a na rožně nabodše kusy, pozorně upekli všecky a potom stáhli je s rožňů. Jakmile skončena práce a jídlo již hotovo bylo, jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni 470

víno až po samý kraj jim jinoši v měsidlo vlivše, dali je po řadě všem, když bohům ulili z čiší. Zpěvem po celý den pak hleděli Achajci jaří usmířit Apollón a zpívali chvalozpěv krásný, chválíce Svémocného, ten slyše to, těšil se v duši. 475

Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdy si u lodních lan již ke spánku ulehli všichni. Zora když růžových prstů se zjevila s úsvitem jitra, v širý achajský tábor se vydali na cestu opět. Apollón, Svémocný bůh, jim poslal příznivý vítr, 480

oni pak vztyčili stěžeň a bílé napiali plachty. Zadul do středu placht jim Zefyros, po obou stranách vlna, jak letěla lod’, kol boků šuměla bouříc. Po vlnách koráb se hnal, svou dráhu si kupředu klestě. Avšak když již potom se v tábor vrátili širý, 485

nejprve černý koráb si na souš vytáhli z vody vysoko na břežní písek, a podpěry opřeli o něj, sami pak po svých stanech a lodích se rozešli zase. 8

470

480

oni pak vztyčili stěžeň a bílé napiali plachty. Zadul do středu placht jim Zefyros, po obou stranách vina, jak letěla lod’, kol boků šuměla bouříc. Po vinách koráb se hnal, svou dráhu si kupředu klestě. Avšak když již potom se v tábor vrátili širý,

ZPĚV I. Thetis

595

Héré bělostných loktů se usmála ke slovům těmto, s úsměvem pravicí svou pak přijala od syna pohár. Ale pak pravým směrem i druhým veškerým bohům naléval sladký nektar, jejž čerpal z měsidla v číše: Bouřný smích v tom vybuchl z úst všem blaženým bohům. 600

jakmile Héfaista zhlédli, jak po síni supá ztěžka. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně, z krásné se těšíce loutny, již v rukou měl Apollón Foibos, ze zpěvu Mús, jež pěly a krásným se střídaly hlasem. 605

Když pak sluneční zář již večer zapadla jasná, všichni se rozešli k spánku a každý k obydlí spěchal, tam, kdež přeslavný bůh jim každému, dovedný mistr Héfaistos, krásný dům byl zbudoval umělou myslí. Zeus šel ke svému lůžku, král Olympu, velitel blesků, 610

na němž i jindy si lehal, kdy sladký ho pojímal spánek. Na ně si vstoupil a spal — s ním zlatotrůnná i Héré.

595

ZPĚV II.

Achaiové chystají se do boje. 445

Vládcové živení Diem, již kolem vladaře byli, s rychlostí řadili vojsko, a Pallas tam jiskrných zraků převzácnou aigidu měla, vždy nesmrtnou, nestárnoucí, s které vůkol sto střapců se třepetá z ryzího zlata, všecky jsou pleteny krásně a každý je v ceně sta býků. 450

Z aigidy sršela zář, jak Pallas kvapila vojskem, budíc vojíny v pochod a každému vštípila sílu, aby pak válčil stále a s Trójany zápasy sváděl. Rázem každému boj byl milejší, nežli se vrátit do milé otcovské země a odplout na dutých lodích. 455

Jako je viděti zář už zdaleka, sžíhá-li zhoubný požár na vrchu hor svým ohněm rozsáhlé hvozdy, podobně z množství kovu, jak kupředu kráčela vojska, daleko zářící třpyt skrz nadvzduší do nebe vnikal. Nejinak křídlatí ptáci, když v četných přiletí hejnech, 460

jeřábi, divoké husy a labutě s dlouhými krky, na lydské Asijské louce kol Kaystru, proudivé řeky, lítají vpravo i vlevo a perucmi svými se pyšní, kupředu sedají s křikem, že louka se ozývá hlučně, podobně od lodí dutých a od stanů zástupy mnohé 465

v údolí skamanderské se valily, pod nimi země duněla strašným zvukem, jak kráčeli, muži i koně. Na louce skamanderské pak stanuli, zdobené květy, bez počtu — bylo jich tolik, co z jara je listí a květů. Kolik je nesčetných much, když v hustých slétnou se hejnech, 475

v pastýřské ohradě stájní se hemžíce semo i tamo, v jarní čas, když nádoby jsou zas plněny mlékem, tolik naproti Tróům se stavělo v rovině širé Achaiů kadeří dlouhých a dychtilo rozdrtit soky.

460

ZPĚV II.

Výčet achaiského vojska. 760

Ti tedy vůdcové vojska a vladaři Danaů byli; který však z nich byl nejlepší všech, rač Múso mi říci, z mužů samých i koní, již připluli s Átréovci! Z koňů nejlepší byli, jež syn kdys Férétův míval, teď je však Eumélos řídil — ti letěli rychle jak ptáci, 765

téhož věku a srsti a se hřbety stejnými na vlas. Apollón Stříbrnoluký je vychoval v pérejské zemi: byly to kobyly obě a nosily Areův postrach. Z mužů Telamónovec byl daleko nejlepší ze všech, dokud se Achilleus hněval — neb ten měl největší sílu. 770

Tací byli i koně, již vozili Achilla reka. Avšak hrdina tento byl u křivých korábů mořských, nečinný, na Átreovce jsa rozhněván, vladaře lidu, jeho pak bojovné mužstvo se chodilo na příboj mořský bavit házením disku a vrháním oštěpů lovčích, 775

nebo i střelbou z luku — a koně tam u vozu každý klidně si škubal jetel neb mičac rostoucí v mokru. Povozy, pečlivě kryté, tam pánům nečinně stály, ve stanech, poněvadž muži, když bojovný chyběl jim vůdce, semtam táborem vojsk jen chodili, bez boje jsouce. 780

Kráčel voj, jak veškerá žeň když požárem vzplane, pod ním duněla zem jak pod Diem, vladařem blesků, kdykoliv na Tyfóea se hněvaje, půdu kol šlehá, v Arimech, u nichžto má, jak praví se, Tyfóeus lože podobně od jejich noh, jak kráčeli, duněla půda, silně, a s velkým kvapem si plání razili cestu. 14

780

ZPĚV III.

2. První den bitevní — nerozhodný. Smlouva. Paridův souboj s Meneldem. Když pak už každý kmen byl seřazen se svými vůdci, Trójané s velikým křikem a povykem táhli jak ptáci. Podobně jeřábů křik zní pod klenbou vysokých nebes, kteří unikše zimě a dešťům nesmírně dlouhým, 5

k proudům Ókéanovým se rozletí s velikým křikem, nesouce zhoubu a smrt všem mužům Pidimužíkům, s kterými ihned z rána se v zhoubný pouštějí rozbroj. Zato však achajský voj šel potichu, dýchaje silou, s touhou v hlubinách srdce, by jeden druhého chránil. 455

Nejinak na vrších hor, když Notos rozestře mlhu, pastýřům nijak milou, však zloději milejší nad noc: -tolik jenom je vidět, co někdo by kamenem hodil — podobně od jejich noh, jak kráčeli, kotouče prachu vstávaly — s velkým kvapem si plání razili cestu.

Když pak už každý kmen byl seřazen se svými vůdci, Trójané s velikým křikem a povykem táhli jak ptáci. Podobně jeřábů křik zní pod klenbou vysokých nebes, kteří unikše zimě a dešťům nesmírně dlouhým, 5

ZPĚV IV.

Porušení smlouvy. – Nové nepřátelství. 430

tolik že vojínů táhne a v prsou hlasy že mají — potichu, strachem z vůdců, a kolem dokola na nich zářila zdobná výzbroj, v niž oděni, kráčeli v řadách. Trójané zase jak ovce, jež u muže zámožného bez počtu na dvoře stojí a mlékem nádoby plní, 435

bečíce stále a stále, když hlas svých jehňátek slyší, nejinak Trójanův křik byl slyšen táborem širým: neměli stejný hlas, všem nebyl společný jazyk: různá byla jich řeč, vždyť zevšad svoláni byli. Jedny z nich Arés vznítil a druhé Athénská Pallas, 440

s nimi byl Třas, byl Děs, též Svár, jenž stále je činný, Area, záhubce mužů, to rodný bratr a soudruh. Nejdřív zvedá se Svár jen znenáhla, v krátké však době k nebesům vztyčí témě, ač dosud po zemi kráčí. Takový společný svár též tehdy jim do středu vrhl, 445

kráčeje zástupem jejich a zvyšuje stenání mužů. Ti když na sebe jdouce, už dospěli na jedno místo, srazili kožené štíty i kopí i vojínů síly, oděných v bronzovou zbroj: Již uprostřed vypouklé štíty na sebe vrazily prudce a velký se ozýval lomoz: 450

radostný jásot i nářek, jak vítězil někdo neb hynul, zevšad se zároveň zvedal, krev proudem po zemi tekla. 18

430

radostný jásot i nářek, jak vítězil někdo neb hynul, zevšad se zároveň zvedal, krev proudem po zemi tekla. 19

ZPĚV V.

Diomédés 835

Sotva to bohyně řekla, hned Sthenela s povozu stáhla, rukou strhši ho zpět — ten kvapem seskočil s vozu, sama pak vstoupila na vůz a přistoupla k Diomédovi, bohyně, po boji prahnouc. I zapraskla dubová osa pod tíhou bohyně hrozné a předního válečníka. 840

Potom chopivši bičgc a otěže Athénská Pallas, řídila Areu vstříc své spřežení jednokopytné. Právě byl obrovský muž, rek Perifás, od něho svlékán, z Aitólů nad jiné přední, jenž pocházel od Ochésia. Tomu tam krvavý bůh bral brnění. 845

Athéné zatím Hádovu vzala si přílbu, by nezřel jí obrovský Arés. Arés, záhubce mužů, jak slavného hrdinu spatřil, nechav muže, jejž sklál, tam ležeti, obrovského, v místě, kde prve ho zabil a milý život mu odňal, na reka, statného jezdce, se útokem rozehnal přímo. 850

Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, přes jho a otěže lesklé se nejdřív rozpřáhl Arés kovovým oštěpem svým, pin chtivosti, život mu vzíti, Pallas jiskrných zraků však oštěp zachytla rukou, strhla jej pod vůz rekův, že zalítl úpině marně.

835

ZPĚV V.

Diomédés 750

S třeskem nebeská brána se bohyním odemkla sama, kterou hlídaly Hóry, jimž nebe a Olymp je svěřen, aby tam husté mračno bud’ odemkly, nebo zas zamkly. Tou tedy řídila branou své spřežení, švihajíc bičem. Spatřily Kronova syna, jak sedí opodál druhých na hoře vrcholů piné, kde strmělo nejvyšší témě. 755

Héré bělostných loktů, když se svými stanula koňmi, Kronovce nejvyššího se tázala těmito slovy: „Nemáš to řádění drzé, ó Kronovče, Areu za zlé? Jaké to množství lidu, a jakého, Achaiům pobil! zbytečně, naproti řádu, mně k zármutku. — Za to však klidně 760

Kypřanka z toho se těší i Apollón StřIbrnoluký, poštvavše zběsilce toho, jenž nezná práva ni řádu! Nebudeš, otče ty Zéve, mi zazlívat, jestliže půjdu potupně Area ztepat a tak jej zaženu z bitvy?” 765

Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „I jen honem si pospěš a kořistnou Athénu pošli; ta totiž ve zvyku má jej přivádět v bolesti trpké!”

750

ZPĚV VIII.

3. Druhý den bitevní — Achajci poraženi. 315

Hrozným Hektorův duch byl pro vozku zahalen bolem, přec však nechal ho tam, byť truchlíl pro druha svého, bratru však, Kebrionovi, dal rozkaz, neboť byl blízko, aby se opratí chopil, ten slyše to, poslechl ihned. 320

Na zemi hrdina sám pak seskočil s třpytného vozu, strašlivým hlasem křiče, pak chopiv do ruky balvan, přímo se na Teukra hnal, jejž udeřit srdce mu prahlo. Právě si ostrý šíp zas Teukros vytáhl z toulu, právě ho na strunu dal — když Hektór jiskřící přílbou 325

v chvíli, kdy tětivu táhl, jej do plece, tamo kde hrdlo dělí od hrudi klíč, kdež nejvíc je smrtelné místo, tam, jak na něho mířil, jej hranatým balvanem praštil. Rázem mu přetrhl strunu a zchromil v zápěstí ruku; ale jen do kolen klesl, a lučiště padlo mu z ruky. 330

Avšak padlého bratra rek Aiás nepustil s mysli, přiskočil, obkročil tělo a obestřel lc ochraně štítem, věrných pak soudruhů dvé jej na svá vložilo bedra, Mékisteus, z Echia rodem, a Alastór, hrdina slavý, potom, an z hluboka vzdychl, jej k dutým korábům nesli.

320

ZPĚV XII. Boj o zeď

Když byl pobořil zeď, zas do koryt svedl ty řeky, do kterých vlévaly dřív svou krásnou proudící vodu: tak tedy Apollón Foibos i Poseidón učinit měli, 35

později, avšak tehdy kol ohrady stavěné pevně zápas a ryk plál prudce a praskaly ve věžích trámy z úderů. Achajský lid, jenž Diovým bičem byl zdolán, u svých korábů dutých, jsa tísněn, choulil se k sobě: neboť se Hektora bál, jenž silný byl útěku strůjce, 40

který stejně jak dřív tam bojoval, podoben vichru. Jako se na lovu lev neb divoký otáčí kanec silou bezuzdný svou, když lovci a psové ho sevrou — lovci tu všichni jak zeď, druh ke druhu sraženi těsně, řadí se naproti němu a četná házejí po něm 45

kopí z pravicí svých, však zmužilé srdce mu nikdy netrne, aniž se bojí — až vlastní ho zabije mužnost; točí se na všecky strany, a útočí na řady mužů: kam však vrhne se lev, tam couvají myslivců řady. 50

Stejně se otáčel Hektór, jda zástupem, žádaje druhů, aby jen příkop přešli — však neměli odvahy k tomu koňové rychlých noh, než hlasitě řehtali všichni, stojíce na samém kraji, vždyť příkop velmi je děsil, široký — přeskočit jej neb přejít nebylo snadno, neboť srázný byl svah, jenž strměl po celé délce, 55

s obou příkopu stran, jenž odshora silnými koly, ostrými, ovrouben byl, jež zatloukli, husté a velké, achajští synové statní, by odpůrce odrazit mohli. Nebylo koňům snadno, by s vozem s krásnými koly vkročili v hloub — bylť na vahách lid, zdaž paty to svede.

ZPĚV XIX.

Achilleus chystá se do boje. 360

Od rychlých korábů svých voj Danaů valem se hrnul: nejinak mrazný sníh k nám lítá s oblohy hustě, nárazem Borea hnán, jenž v jasném nebi se rodí, stejně se tehdáž přílby, jež leskem se blýštily skvělým, z lodí hrnuly hustě, i uprostřed vypouklé štíty, krunýře pevných plátů a dlouhá z jasanu kopí. 365

K obloze dorážel třpyt, kol celá zaplála země od lesku kovových zbraní, a dupot se ozýval nohou; Achilleus, slavný rek, v jich středu si oblékal výzbroj. Ozval se skřípot zubů a z očí mu plameny plály, které jak ohnivá zář z nich sršely — v srdce mu vnikal nesnesitelný bol — rek hněvem na Tróy soptě, božské dary si bral, jež Héfaistos mistrně zrobil: 370

Holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, krásné, které k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom taký krunýř si připínal okolo prsou. Stříbrem zdobený meč pak na svá pověsil plece, bronzový, potom si štít vzal do ruky, velký a pevný, z kterého jasný lesk, jak z měsíce, do dálky zářil.

ZPĚV XXIII.

Patroklův pohřeb. O ni tak po celém městě tam kvíliti. Achajské mužstvo, jakmile ke svým lodím a k Helléspontu již přišlo, ihned se rozcházel lid, k své lodi se ubíral každý. Achilleus vojínům svým však ještě se rozejít nedal, nýbrž ke svým druhům se ozval, dychtivým války: 5

„Přátelé, rychlí jezdci a věrní druhové moji, neberme od vozů ještě svých koní jednokopytných, nýbrž se svými koňmi a s povozy k Patroklu jeďme, abychom nad ním Tkali, což bývá zesnulých poctou; ale až kvílením krutým se dosyta nalkáme nad ním, odpřáhnem od vozů koně a tady pak pojíme všichni!” 10

Řekl, a všechen se lid jal kvíliti — Achilleus první; spřežení půvabných hřív kol mrtvoly třikráte hnali, plačíce, neboť Thetis v nich vznítila po nářku touhu, slzami máčen písek a máčeno odění mužů: toužiliť bolestně po něm, vždyť taký byl útěku strůjce. 15

Achilleus uprostřed nich pak počal hlasitý nářek, na hrud’ milého druha své vražedné položiv ruce: „Potěš se, Patrokle můj, byť v chmurném Hádově domě: všecko ti splňuji už, jak dřív jsem tobě byl slíbil: 20

Hektór bude dán psům, již syrové rozsápou tělo, v popředí hranice tvé pak trójským dvanácti synům, vzácným, podřežu hrdla, jsa pro tvou rozhněván zhoubu.” Řekl a s Hektorem slavným se chystal potupně jednat: u lože přítele svého jej Achilleus na tvář,do prachu. 30

O ni tak po celém městě tam kvíliti. Achajské mužstvo, jakmile ke svým lodím a k Helléspontu již přišlo, ihned se rozcházel lid, k své lodi se ubíral každý. Achilleus vojínům svým však ještě se rozejít nedal, nýbrž ke svým druhům se ozval, dychtivým války: 5

ale až kvílením krutým se dosyta nalkáme nad ním, odpřáhnem od vozů koně a tady pak pojíme všichni!” 10

Řekl, a všechen se lid jal kvíliti — Achilleus první; spřežení půvabných hřív kol mrtvoly třikráte hnali,

plačíce, neboť Thetis v nich vznítila po nářku touhu, slzami máčen písek a máčeno odění mužů: toužiliť bolestně po něm, vždyť taký byl útěku strůjce. 15

ZPĚV XXIII.

Patroklův pohřeb. 190

Hranice s mrtvým druhem však nechtěla ohněm se vznítit. Slavný Achilleus rychlý tu pojal myšlenku jinou: opodál hranice stanul a ke dvěma větrům se modlil, 195

Zefyros byl to a Borrés, a sliboval oběti krásné; ze své zlaté číše jim uléval, vroucně je prose, přijít, by vzplanulo dříví, ať všecky ty mrtvoly na něm kvapem v plameni tom jsou spáleny. 200

Rekovy prosby zaslechla rychlá Iris a odešla s poselstvím k větrům. S Zefyrem dujícím ostře si hromadně v paláci jeho při hodech hověli právě — když běžíc stanula Iris na jejich kamenném prahu— Ti Iridu s radostí zhlédše, všichni jí povstali vstříc, z nich každý k sobě ji volal. Ona si nechtěla sednout a důtklivá slova jim řekla: 205

„Nesednu — nazpět k proudům chci odejít Ókeanovým, do země Aithiopů, již vzdávají slavnostní žertvy bohům, a já bych ráda těch obětí účastna byla. Nyní však Péleův syn vás toužebně za příchod prosí, Borea s Zefyrem bouřným, a slibuje oběti krásné, 210

byste mu hranici žár tam vznítili, na které leží Patroklos — achajský lid tam kvílí pro něho všechen.” Potom se vzdálil zas, když skončila. Větry se hnaly, náramný činíce lomoz a před sebou ženouce mračna. 215

Mžikemse přihnaly k moři a bouřily — vlny se vzduly ostrým úderem větrů — pak do Tróje, hrudnaté země, přišedše, v hranici vpadly. — I zapraskal vesele oheň, vzplanulý — po celou noc pak společně fučíce prudce šlehaly v hranice žár.

200

210

„Tím nejpodstatnějším sluchovým zážitkem, jejž architektura vytváří, je klid. Architektura představuje drama stavby umlčené do hmoty, prostoru a světla. Architektura vlastně není ničím víc, než uměním zkamenělého ticha.“ – Juhani Pallasmaa, Oči kůže

„Zvuk je prchavým, neviditelným, leč životně nezbytným komponentem každého prostoru. A stejně tak ho lze úmyslně tvarovat..“

– Juhani Pallasmaa, Oči kůže

II.

ZVUKY MÍSTA

Zvuky místa I. Tiché (Jemné)

Hučení řeky Zpěv ptáků Šumění listí Svištění větru Praskání větví

Zvuky místa II. Středně hlučné

Řinkot kol Bouření vody Křik vodáků Smích dětí Zvonění zvonků Dunění kopyt Dupot nohou

Zvuky místa III. Hlučné (Silné)

Kvílení aut Hlučení davu Pískot píšťalky Dunění řeky

„Budovy nereagují na naše zírání. Navrací naše zvuky zpět do našich uší... Zrak je smysl osamělého pozorovatele, kdežto sluch vytváří pocit propojení a solidarity“ – Juhani Pallasmaa, Oči kůže

„Já nazývám architekturu zmrazenou hudbou.“ – Johann Wolfgang von Goethe

III.

ZVUKY VODY

Zvuky vody I. Tiché (Jemné)

Klidná řeka Stojatá voda

Zvuky vody II. Středně hlučné

Proudící řeka Potok Kapající voda

Zvuky vody III. Hlučné (Silné)

Divoká řeka Peřeje Vřídla

„Je pověrou, že hluk nevadí, pokud si na něj zvykneme. Vadí! Ještě více vadí přetěžování sluchu hlukem, který dobrovolně (a někdy vytrvale) nasazujeme nad ten, který pasivně musíme snášet.“ – Radkin Honzák, Akustický smog

HOMÉROS. Homérova Ílias. 2., přeprac. vyd. V Praze: J. Laichter, 1934. Laichterova sbírka krásného písemnictví.