Vetřelci - svazek 4 (románová řada) / Yvonne Navarro a S. D. Perry

Vetřelci Komplet s va z e k 4

Praha 2018

Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ

Yvonne Navarro – S. D. Perry: Vetřelci – Komplet – svazek 4 Vydání první Aliens™ & © 1996, 1998, 2018 Twentieth Century Fox Film Corporation.

All rights reserved.

This translation of The Complete Aliens Omnibus Volume 4, first published in 2018, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2193. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Complete Aliens Omnibus Volume 4 vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division of Titan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2017 Český překlad, 2018 Daniela Čermáková Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Ilustrace na přebalu Aliens ™ & © 1996, 1998, 2018 Twentieth Century Fox Film Corporation.

All rights reserved Přebal a vazba, 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0878-4 BARONET Praha 2018

Yvonne Navarro S. D. Perry

Vetřelci Komplet s va z e k 4

VETŘELCI KNIHA OSMÁ

KONCER T ZLA

Yvonne Navarro

Na památku Patty Woldové. Hudba skončila příliš brzy. „Slečno Vonová, máte čas?“

Prolog

Nemohl uvěřit, že nechala zhasnuto.

Jarlath Keene si na tuhle příležitost oblékl svoje nejlepší oblečení. Chtěl vyzařovat všechny důležité atributy – peníze, moc, vliv – a dokonale upravené umělé hedvábí Paolettiho obleku, který měl na sobě, všechno tohle vyjadřovalo, a ještě mnohem víc – což by taky mělo, když už za to vyplázl pětapadesát stovek kreditů. V tomhle ohledu se Keeneova strategie naneštěstí ukázala jako značně neefektivní. Ačkoliv byla v místnosti, do níž vstoupil, naprostá tma, měl dojem, že je obrovská, na což předtím nebyl z žádného bytu nebo domu zvyklý, obzvlášť v malých budovách na přecpaném Manhattanu.

Okamžitě si začal připadat jako trpaslík. Černočernou tmu ozařovala pouze noční obloha zahalená smogem, jež sem prosvítala okny od podlahy do stropu tohoto střešního bytu. Bylo to však jedno. Místo působilo přepychově, přímo dekadentně, a to se nedalo zamaskovat. Keene to vnímal každým smyslem kromě zraku. Koberec pod italskými pseudokoženými mokasíny byl tlustý a pružný, ve vzduchu byl cítit drahý parfém. V duchu si přál, aby se nemusel tápavě šourat po místnosti – cítil se trapně a ocitl se tak v jasné vyjednávací nevýhodě –, ale když natáhl ruce, konečky prstů přejel přes polstrování na luxusním nábytku z opravdového hedvábí a kůže. Ve své touze si to prohlédnout i očima vyzkoušel všechny vypínače a lampy, ale nic nefungovalo. Zběsilá, vzdá9

VETŘELCI

lená světla velkoměsta střešní byt moc neosvětlovala, ale bude to muset stačit. Ta žena měla očividně světla napojená na nějaký hlavní vypínač, k němuž měla přístup pouze ona. Zdálo se, že nemá na výběr než pronést svůj návrh ve stínech. „Pane Keene.“ Hlas měla jemný a dokonale ženský, pouhý šepot ve tmě tak křehký jako tenounký šátek povlávající ve větru. Keene se zarazil, než se otočil s veškerou důstojností, kterou dal dohromady vzhledem k faktu, že stál ve tmě a mluvil se ženou, která na druhé straně místnosti působila spíš jako duch. Odkašlal si. „Ano, slečno – ehm…“ „Mina.“ „Tedy, Mino. Děkuju, že jste se se mnou sešla.“ Ten smyslný hlas zařídil, že mu dokonale ušitý oblek náhle připadl příliš malý a bylo mu v něm horko navzdory příjemně klimatizovanému vzduchu ve střešním bytě. „Vím, že to bylo narychlo –“ „Můj čas je dosti cenný, pane Keene. Co si přejete?“ Teď od něho stála jen nějaké tři metry, zády k řadě velikých oken. Obrovský Manhattan za oknem, ozářený stříbřitým a zlatavým svitem, za ní bledl, zastíněný její siluetou. Vidět byly jen její třpytící se oči, neuvěřitelně záhadné. Vlasy měla rozpuštěné, v rozporu s japonskou tradicí, a spadaly jí k pasu jako dokonale uhlazený vodopád. Mina byla legendou v nejvyšších kruzích lidí na zemi – jejichž jmění se počítalo v mi­ liardách – a tajemstvím pro všechny ostatní. Proč souhlasila, že se s ním sejde? „Já… mám návrh,“ vypravil ze sebe. Nic neřekla, ale Keene si představoval, že pochybovačně nadzvedla obočí – které je jistě elegantně tvarované a má barvu půlnočního oceánu nad krásnýma očima. „Obchodní povahy, samozřejmě. Ohledně… našeho společného známého.“ Keene zakroutil hlavou, límeček košile ho najednou škrtil. „Za vaše úsilí se vám odměním více než štědře.“ Mina se nemusela smát, aby Keene vycítil, že ji jeho nemotorná mluva nemálo pobavila. Stejně jako vůně jejího parfému 10

KONCERT ZLA

visela jeho slova ve vzduchu mezi nimi, ačkoliv ani zdaleka ne tak příjemně jako voňavka Charielle. „,Úsilí?‘ Jaká zajímavá volba slov, pane Keene.“ Usadila se do křesla před oknem velice elegantním pohybem jako nějaká hadí tanečnice… nebo možná přímo jako kobra. V celém bytě panovalo podivné ticho, jako by byl naprosto zvukotěsný. Keene z nějakého důvodu očekával, že bude v pozadí hrát nějaká hudba, cosi romantického a neobyčejného… snad harfa. „Možná že,“ naznačil Keene jemně, „ten… ehm, džentlmen, se kterým se stýkáte, nevyhovuje vašim potřebám. Vztah mezi mužem a ženou ovlivňují i jiné složitosti než majetek a já se z jistých zdrojů dozvěděl, že existuje jiný majetný džentlmen, který velmi touží po vaší společnosti.“ To nebylo špatné, pomyslel si. Ta slova se naučil a pronesl je téměř bez chyby, jenom ten džentlmen mu nešel přes jazyk – což nebylo žádné překvapení vzhledem k tomu, co si o daném muži myslel. „Jsem připraven vám zaručit značný bonus za to, že vše uvážíte.“ „Aha.“ Mina otočila hlavu k oknu a Keene nyní jen stěží rozeznával její profil. Vysoké čelo, malý rovný nosík, plnou linii rtů nad klasickou bradou. „A co s mužem, kterého opustím, pane Keene? Co s ním?“ Teď byl Keene vděčný za to, že jsou ty zrádné lampy zhasnuté. Byl rád, že dovnitř dopadá jen měsíční světlo, takže není vidět, jak se mu rty začínají stahovat v liščím úšklebku. Snažil se ovládnout a vyhrál ve snaze potlačit náznak úlisnosti v hlase. „Život občas přináší i nepříjemné chvíle, že? Člověk se musí naučit vypořádat s osudovými zvraty. Mnoho lidí věří, že je jejich osud daný už od okamžiku zrození.“ „A vy – čemu věříte?“ Ten hlas byl smyslný a sladký, jako horká čokoláda stékající ze lžíce. Ve své podstatě byl až nebezpečně rozptylující. „Já – já věřím, že člověk má vlastní život ve svých rukou,“ vyhrkl. „Existence každého je výjimečná, formovaná miliardami zkušeností, které se stanou jemu a nikomu jinému.“ 11

VETŘELCI

„Opravdu.“ Mina mlčela tak dlouho, až si Keene začal myslet, že ztratila zájem, že ji prostě tenhle obchod nezaujal. Co by pomohlo? uvažoval. Drogy? Víc kreditů? Ještě nevyčerpal veškeré možnosti, ale už mu toho moc nezbývalo. „Dobrá tedy,“ řekla náhle. „Udělám to. Ale o našem dnešním rozhovoru se nesmí absolutně nikdo dozvědět. Pokud se naše schůzka dostane na veřejnost, pak… za to zaplatíme oba.“ „Můžete mi plně důvěřo-“ „A,“ skočila mu do řeči, „ten bonus, o němž jste se zmiňoval, převedete do hotovosti. A uschováte ji, dokud si ji nevyžádám.

Nejdřív musím zařídit pár věcí. Nesnažte se mne oklamat, pane Keene, nebo se vám vaše přání splní úplně jinak. A nebude to příjemné.“ „Ujišťuju vás –“ „Teď můžete odejít, pane Keene.“ Otevřel ústa, aby ještě něco dodal, ale kdesi za ním se otevřely dveře, až se mu srdce v hrudi divoce rozbušilo. Do místnosti vtrhlo bílé světlo a náhle se zastavilo, jako by se neodvažovalo přesáhnout vlastní metrový obdélník. „Má asistentka vás doprovodí ven. Kontaktuju vás, až nastane čas. Dobrou noc, pane Keene.“ Chtěl protestovat, dožadovat se práva vidět ji tváří v tvář.

V sázce byly stovky tisíc kreditů – jeho celoživotní úspory.

Copak nemá právo pohledět jí do očí a zjistit, kdo přesně je?

Nakonec Jarlath Keene vyšel z Minina bytu s hlavou vztyčenou, jak nejvýš to šlo, jako soupeř, který byl poražen, ale nezabit. Ten pocit dodával sílu jeho touze po pomstě, a tím to celé bylo ještě lepší. Pro něho byla Mina tenounkou prasklinkou v základech, takovou, která se propracuje na mnohem hlubší úroveň než peníze. Dneska v noci se mu bude dobře spát, když ví, že ty drobounké prasklinky způsobila jeho ruka.

S dostatečnou péčí a trpělivostí se z té jediné trhlinky stane propast.

12

1 Manhattan 2123

Kancelář Jarlatha Keenea v Synsound Corporation se nacházela ve „Věži“, jak se všeobecně přezdívalo kancelářím viceprezidentů. Společnost Synsound sídlila na Manhattanu, takže kanceláře zde byly nejluxusnější, ale základny měla po celém světě. Jen v téhle budově pracovalo dalších čtyřiatřicet viceprezidentů a Keene si připadal jako starý kozel ve stádu mladších kozlíků. Neustále ho trápilo, že je v žebříčku až pátý nebo šestý odshora, v závislosti na tom, čí hlava byla v tu danou chvíli na hierarchickém špalku. Připadalo mu, že jeho titul viceprezidenta pro hudební rozvoj neznamená nic víc než nóbl mosaznou jmenovku na zdi vedle dveří do kanceláře a osobní asistentku sedící u stolu vedle. Všechna důležitá rozhodnutí, jež stála víc jak dva tisíce kreditů, podléhala souhlasu někoho jiného.

Dneska večer se soumrak snesl brzo, způsobený hustším smogem než obvykle, smíšeným s nízkými tmavými mračny, z nichž se na ubohé lidi daleko dole na ulicích snášel vytrvalý, nepříjemný deštík. Kdyby měl kancelář jen o dvě patra výš, okna od podlahy do stropu by byla plná hnusné mlhy, jež předznamenávala první mraky. Čirou náhodou však Keene stále viděl – jaké štěstí – budovu MedTechu o tři míle dál. Vzduch kolem ní byl prostý jakýchkoliv výparů díky neustálým výbojům elektřiny probleskávajícím soukromým vzdušným prostorem, které generoval přístroj vlastní výroby MedTechu, sterilizují13

VETŘELCI

cí vzduch kolem ventilačních průduchů budovy, než se mohl dostat do drahocenných plic zaměstnanců. Když MedTech poprvé před šesti lety spustil tuhle svoji hračičku, elektrický hluk a statika narušila veškeré syndisky v nahrávacích studiích v prostředních patrech budovy Synsoundu během jediné hodiny a skoro zničila celý Synsound. Atmosterilizátor zastavil jen rychlý soudní zákaz. Soudní bitvy byly divoké, těžké a drahé a výsledek představoval kompromis: MedTech může dál používat ten svůj atmosterilizátor – přece jen se staral především o zdraví jeho zaměstnanců a čistotu lékařských testovacích zařízení –, ale musel uhradit škody vzniklé Synsoundu při opakování nahrávání, a než mohl svůj přístroj znovu zapojit, musel vyvinout a instalovat systém silového pole, který by omezoval elektrické výboje jen na vlastní vzdušný prostor.

Nyní byly tyhle dvě společnosti hořkými konkurenty a to Keeneovi dokonale vyhovovalo.

Nesnášel je totiž obě.

Otočil se, protože zaslechl zaklepání a zvuk otevírajících se dveří s dubovým obložením, vedoucích do jeho kanceláře. „Ano?“ „Přišel za vámi Damon Eddington,“ oznámila mu jeho asistentka Marceena stroze. Robustní žena krátce přes čtyřicet prodělala minulý týden drastickou změnu vzhledu. Její předchozí nazrzlý pážecí účes byl pryč. Místo něho měla po stranách vyholenou a odbarvenou hlavu a nahoře kštici zářivě oranžových kudrn. Nejspíš si nechala vyhladit vrásky na tváři a rozhodně si vylepšila šatník. Dnešní zelený kostýmek měl nízko položený pas a krátké rukávy, což působilo dojmem, jako by se smrskl o pár velikostí, zatímco ho měla na sobě. Celý komplet byl doplněný fialovým šátkem uvázaným kolem tlustého krku a zastrkaným za límeček saka. Vypadalo to prostě otřesně.

Když nad tím Keene uvažoval, byl si jistý, že to udělala, aby vypadala přitažlivěji. Nejspíš se domnívala, že jí bude konečně věnovat víc pozornosti i mimo práci. Ani na začátku moc krásy nepobrala a Keene si teď pomyslel, že Marceena vypadá ja14

KONCERT ZLA

ko jedna z těch starožitných panenek, jež nedávno opět získaly na oblibě a jejichž cena teď závratně stoupala. Při představě, že jí celou tu dobu šlo právě o tohle, se málem nahlas uchechtl.

Každopádně když nijak neokomentoval její nový vzhled, Marceena přešla od zdvořilosti k chladnému, téměř mrazivému chování. Co čekala – že ji pozve na rande? To teda určitě. Keene byl zdravý dvaapadesátník v kondici, který na svůj věk navíc ani nevypadal. Pokoušel se ji litovat, ale nešlo mu to. Popravdě měl momentálně mnohem víc společnic, než mohl zvládnout, a ani jedné z nich nebylo víc než pětadvacet. Vážně si myslela, že se jim může vyrovnat? Její neustálé pokusy byly otravné.

Jelikož Marceena stála ve dveřích jako prostředník mezi ním a Damonem Eddingtonem, připadalo mu to jako dokonalá chvíle znovu jí připomenout, kdo tu udílí rozkazy. „Přijmu ho, hned jak budu moct.“ Záměrně se k ní otočil zády a znovu vyhlédl z okna. „Je… docela rozčilený,“ pronesla Marceena a do hlasu se jí vloudila špetka nejistoty.

Keene by se nejradši uculil, ale ovládl se, odraz by ho ­mohl prozradit. „Řekl jsem, že ho přijmu, hned jak budu moct.“ Schválně promluvil mrzutě.

Po další chvíli plné váhání zaslechl, jak se dveře zavírají.

Pousmál se. Ať si s Damonem Eddingtonem na čtvrt hoďky poradí, pomyslel si. Nebyla hloupá a pochopí, že ji Keene takhle trestá. S úsměvem na rtech přešel ke svému stolu a pustil se do úklidu smlouvy a návrhů na převzetí Duplidroids, Incorporated – Damon nemusí zjistit, že Synsound platí jedinému výrobci mutaidů přes milion kreditů, aby znovu vytvořil hudební skupinu jménem Jane’s Addiction na oslavy čtvrtstoletí za dva roky. Schoval důkazy do vrchního šuplíku a strávil pár minut úklidem obsahu ostatních zásuvek ve stole, než se konečně posadil na židli a čekal. Minuty ubíhaly a Keene bojoval s touhou se nahlas rozesmát. Dovedl si přesně představit, co se děje ve vedlejší kanceláři jeho asistentky.

15

VETŘELCI

„Proč to trvá tak dlouho?“ zeptal se Damon Eddington. Nakláněl se nad stůl asistentky a sledoval, jak se nervózně odtahuje. „Myslel jsem, že účelem objednané schůzky je domluvit si čas s jistou osobou, a Keene řekl, že mě přijme, zatraceně!“ „A taky že ano, pane Eddingtone.“ Ženin hlas byl jako med, naprosto profesionální. „Prosím, jen chvíli počkejte. Určitě už to nepotrvá dlouho.“ „Fajn.“ Damon se otočil a vykročil k pohovce z imitace kůže. Odolal touze nakopnout nóbl konferenční stolek před ní. Ta věc byla z kovu a skla a Damon si dokázal živě představit, jak se jeho povrch rozbíjí a časopisy se rozlétnou do všech směrů.

Další z proslulých výbuchů Damona Eddingtona. Místo toho však sebou praštil na gauč a sledoval asistentku, jestli nějak nenaznačí, že už ho Keene přijme.

Když se dalších deset minut nic nestalo, Damon vylovil z kapsy vestičky placatku a trochu si přihnul sladkého ostružinového koňaku, poválel ho na jazyku a na chvíli odtrhl mysl od toho, jak se cítí uraženě. Pro Keenea to byla hra, tím si byl jistý, ale proč? Synsound – s Jarlathem Keenem u kormidla – už ho povodil za příslovečný nos, nebo to tak Damonovi alespoň připadalo, když tu tak musel sedět jako pitomec. Keene tím dokazoval, že má mimo jiné nízkou a mizernou povahu. Ta asistentka – nedovedl si vzpomenout na její jméno – ho nejspíš měla za úkol zdržet, jak jen to půjde. Klidně ho tady mohla nechat sedět, dokud to nevzdá a neodejde. Sešpulil rty. To ani náhodou.

Damon se ještě jednou napil a zašrouboval víčko zpátky na plastovou čutoru, kterou pak schoval do kapsy. Přiměl se na měkké pohovce uvolnit. Jako vždy měl hlavu plnou hudby, temné skladby vlastní výroby, která byla v procesu pomalého a bolestivého zrození od doby, co byly na disky vytištěny zprávy o jeho posledním malém koncertu. Po pár minutách zalovil v další kapse a vytáhl přenosný záznamník. Jestli Keene promrhá celý jeho den tím, že ho nechá čekat před kanceláří, pak Damon toho času využije, jak jen to půjde. Tu asistentku může využít jako publikum.

16

KONCERT ZLA

Zabroukal pár tónů, pak pár taktů, nechal je vířit jako disharmonické stíny ve vzduchu, zatímco si zahříval hlasivky.

Ta ženská už se na něho mračila, ale nevšímal si jí. Co záleží na jejím názoru, když zbytek světa zřejmě jeho kreativitu nesnáší ještě víc? V Damonově životě Keeneova sekretářka vůbec nic neznamenala. „Hm-mm-Mm-mM-mm –“ Procvičil si hlasivky a ztratil se ve zvucích a tónech, výška hlasu stoupala a padala, dokud se nerozezpíval úplně, beze slov, ale jakousi prodlužovanou vibrací, jíž se snažil napodobit původní zdroj, kvílení umírajících feťáků v odvykacích zařízeních. Tvář té asistentky teď byla stažená odporem, hlavu schovávala mezi ramena jako želva, která se snaží ukrýt před útočníkem. Když Damonův hlas, sám o sobě slušný baryton, vyplodil další zkusmou melodii do mikrofonu v záznamníku, zahlédl, jak popadla telefonní sluchátko na stole a opakovaně tiskla tlačítko na interkomu. Usmál se pro sebe, ani nemusel přestat zpívat, aby věděl, co říká. Když vstala a přešla k místu, kde seděl na gauči, záda měla ztuhlá a na čele, pod linií těch děsně oranžových kudrn, se jí perlil pot. Damona potěšilo, že ji jeho hudba dostala. Nezáleželo na tom, že se jí nelíbila. Oceňoval jakékoliv účinky. „Pan Keene vás teď přijme,“ vyštěkla, když se Damon odmlčel a tázavě se na ni zadíval. „Cestu znáte.“ Damon se uculil. Cestu? Ach, ano – to rozhodně zná. Keeneovu cestu, cestu Synsoundu… cestu braku, podle Damonova názoru. Nemělo však smysl se dohadovat, zvlášť s touhle nickou, a tak přikývl a vstal. Záznamník schoval a nevšímal si jejího slyšitelného úlevného vydechnutí. Ani se neobtěžovala doprovodit ho ke Keeneovým dveřím a Damon to ani nečekal.

Keeneova kancelář byla obrovská a stejně vkusně vybavená, jako byl muž, který ji využíval, oblečený. Damon se v módě moc nevyznal, ale oblek od Ricciho Mattého, který měl ­Keene na sobě, se nedal přehlédnout, a bezpochyby ani boty, které byly stejně tak drahé. Lesknoucí se ocelově šedé vlasy měl dokonale zastřižené a jeho vytříbená, ručně malovaná vázanka 17

VETŘELCI

představovala urážku pro Damonovu vycpanou vestu od Danfortha, i když se o ni dobře staral. Ten chlap se očividně topil v kreditech – Synsound zřejmě vydělával tolik, že jeho vedení nevědělo, jak je utratit. Proč tedy bojovali o každý kredit v jeho smlouvě a tolik Damonovi ztěžovali jakýkoliv pokus o navýšení rozpočtu?

Keene seděl za obrovským kaštanovým stolem z plexiskla, který byl úplně prázdný. Na zdech však visela spousta zarámovaných zlatých a platinových desek, než aby vzbuzovaly dojem muže se spoustou volného času. Skoro celou jednu zeď zabíraly řady a řady v drahých týkových rámech. A Keene sám: samolibý, elegantní, vždy trpělivý, vypadal jako člověk, který se smířil s únavným údělem v podobě řešení dalšího problému ve svém životě a označil se za mučedníka. Dokonce i jeho hlas byl pečlivě upravený, bez sebemenšího náznaku výrazu. „O co zase jde, Damone?“ Starý Damon Eddington, muž, jímž býval předtím, než ho Synsound před mnoha lety pošlapal, by se otočil a odešel… po tom, co by Keeneovi řekl, ať si trhne. Ne – ten starý Damon Eddington by odešel z čekárny už před třičtvrtěhodinou.

Současný Damon Eddington vešel s hlavou sklopenou, jako by byl ponořený do svých myšlenek, s rukama vraženýma do volných modrých džínsů, jež představovaly jeho každodenní uniformu. Díval se na svoje nohy, jak přecházejí přes dokonalý koberec, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.

Beze slova se posadil na židli před Keeneovým stolem, a když konečně zvedl pohled, jeho tmavé oči byly mírné, zrak soustředěný na cosi vzdáleného, co mohl vidět jenom on. „Chci… vetřelce.“ Oněmělé ticho, které Damon očekával, vůbec nepřišlo. Keene ani nemrkl. Ruce měl dál klidně složené na dokonale naleštěném povrchu stolu, kvůli odrazu pod prsty vypadal jako nějaký android s dvojitýma rukama postavený tak, aby mohl hrát na jakýsi nově vynalezený ďábelský nástroj. „Chcete vetřelce,“ zopakoval Keene. Damon potlačil touhu Keeneovi při18

KONCERT ZLA

pomenout, že nejde o žádné psychologické sezení, kde doktor opakuje všechno, co řekne pacient, aby se ujistil, že mu dobře rozuměl. „Tak se na to podívejme,“ pokračoval Keene. „Zbraněmi se nezabýváte, takže to můžeme vyloučit. Ani léky nebo drogami. Takže ty taky nepřipadají v úvahu. Kvůli čemu teda přesně toho vetřelce potřebujete, Damone?“ Damon rozhodil ruce, podvědomě se snažil Keenea přimět, aby ho pochopil, aby projevil třeba jen maličkou stopu empatie. „Kvůli zvuku.“ Poslední slovo se neslo na přefiltrovaném vzduchu v kanceláři jako protáhlé zašeptání. Keeneova ochota nakonec přece jen dostala trhlinku, když starší muž bezděčně nahlédl do Damonových snů a v duchu slyšel stejně jako výstřední umělec vetřelčí píseň z ocelového hrdla.

Damonova slova se vytratila a s Keenem na sebe zůstali zírat.

Damonovi bleskly hlavou hořké vzpomínky, zatímco čekal na Keeneův rozsudek, a vzpomínal na to, jak si výkřiky vetřelce poprvé našly cestu do jeho uší. Bylo to na vidobrazovce ve výloze jednoho obchodu, ve zprávách na Kanálu 86 o zamoření vězeňské kolonie na Long Islandu, jakési bulvární nesmysly, které měly přilákat kolemjdoucí a přilepit je k pohyblivým obrázkům. A na Damona to zabralo, ačkoliv ne z důvodů, které tvůrci zamýšleli. Záznam ukazoval skupinku vetřelců shromážděných ve sklepení hlavního vězení. Bránili se proti vojákům v oblecích vyrobených ze stejného materiálu, který se používal v laboratořích na úschovu kyseliny. V rukou svírali plamenomety se zásobníky plnými napalmu. Damon si výkřiky těch tvorů přeložil: byla to čirá a nefalšovaná nenávist.

A Damon znal nenávist velice, velice dobře…

Kolik kritiků rozcupovalo jeho práci jako „podivnou“ nebo „obskurní“ nebo nejhůř ze všeho „nudnou“? Recenzenti ho nesnášeli, veřejnost ho ignorovala, Synsound se mu vysmíval. Zatímco on se celou dobu trápil, zoufale se snažil oslovit publikum, jež jako by chtělo jenom ďábelský rock nebo krvavý rock nebo – bůh jim pomoz – androidí zpěváky a účinkující tak zmutované, že měli čtyři paže a několik hlav a ústa v ústech v po19

VETŘELCI

kroucené parodii na vetřelce. Nejblíže se obyčejná veřejnost seznámila s těmi nejlepšími melodiemi z minulosti opět díky vytvořeným androidům. Než upadl v zapomnění, napodobenina Elvise Presleyho vzbudila takový zájem, že po něm byla pojmenovaná koncertní síň, a Carusův vyrobený dvojník zpíval pro vyšší třídu každou noc v NewMet Opera House. Stálý příval kreditů ze starší generace podporoval projekty Synsoundu jako „Buddy Holly zpívá Gartha Brookse III.“ a tisíce dalších opakovaných nahrávek po staletí mrtvých umělců – androidi Jima Morrisona, Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, Kurta Cobaina, Charlieho Parkera, Clifforda Browna, Richieho Valense, Dwaynea Allmana, Johna Lennona, Patsy Clineové a dalších pravidelně vyřvávali staronové hity.

A Synsound, majitel prakticky každé noty a každého hudebníka na světě – včetně Damona –, tomu všemu vládl s lidmi u kormidla jako Jarlath Keene, s mužem, který neměl absolutně žádnou představivost, žádnou vizi. Pokud šlo o Damona, pódia v Presley Hall byla manhattanským domovem pekla na zemi, plná otřesných vyrobených mutaidů, kteří byli napůl androidi, napůl zmutované přístroje obklopené spodinou lidstva, jež se kolem nich shlukovala, aby je poslouchala. Jen pár lidí oceňovalo Damonovy precizní živé nahrávky opravdové hudby, temnější variace úžasných klasických skladatelů jako Beethoven, Paganini, Mozart, Vivaldi nebo Bach. Tolik nádherných melodií zahraných vzácnými nástroji z dvacátého století – houslemi, harfami, dulcimery – které byly drahé a nedaly se sehnat. Synsound ho opět využil jako figurku, aby světu ukázal, že sponzoruje a podporuje to, co zůstalo z „umění“, zatímco přežíval – prosperoval – na směšném, neharmonickém braku, jehož se lidé z jeho století neustále dožadovali. Nenáviděl Synsound skoro stejně, jako nesnášel návštěvníky koncertů, kteří si cenili pouze mučení a hrůzy, reagovali pouze na bizarní, děsivé androidy poskakující a vyřvávající na jevišti. Pokud opravdu touží jenom po nenávisti a bolesti a hnusu, uvažoval Damon, pak jim přesně to dá.

20

KONCERT ZLA

Tisková konference, kterou svolal, pro něho byla jenom divadýlko, aby oznámil zemi a každému místu, kam se dostanou zprávy na vidobrazovkách, jak moc nenávidí – lidi, Synsound, všechno. Jeho tiráda proti Synsoundu a jeho zákazníkům trvala tak dlouho, jak se odvažoval, než se začal bát, že se média znuděně odvrátí. „Pro vás všechny, pro Synsound,“ deklamoval do mikrofonů, „napíšu vrcholnou skladbu… Symfonii nenávisti!“ Jeho zaměstnavatel se pak usmíval, ukazoval svoji korporátní tvář a pokyvoval, potěšený pozorností, kterou jeho oblíbený umělec vzbudil. Damonův vztek s humorem odmávl.

Je to přece skladatel, ti prostě bývají náladoví, rozezlení a podráždění. Díky všem těmhle pocitům jsou kreativní.

Damonova práce na mistrovském díle ho zavedla úplně všude. Žádné místo nebylo příliš tmavé nebo nebezpečné. Navštívil blázince, věznice, dokonce i popravčí místnosti, kde sledoval, jak vrahové odcházejí z tohohle světa s výkřiky plnými vzteku. Oblíbené místo bylo vládní odvykací centrum ve městě, kde řev feťáků ničil ušní bubínky a nutil pracovníky, aby nosili špunty do uší.

Jen kvůli těm zprávám Damon navštívil zvukovou knihovnu, aby vyhledal videodisky z války na domovském světě před deseti lety. Na špatné kvalitě a nízké přesnosti nahrávacích zařízení armády nezáleželo, jekot vetřelců, zatímco bojovali a byli ničeni, hřímal Damonovými smysly jako elektřina, vpaloval se mu do mozku, vyrážel mu dech. Nikdo a nic na světě neznělo jako vetřelec, nic. A řev těch tvorů, plný násilí, nepatřil nikam jinam než do Symfonie nenávisti Damona Eddingtona.

A tak tu teď Damon seděl, opět vydaný na milost vrtochům Synsoundu. „Proč nepoužijete zvuk z videodisků? Je to jednoduché řešení.“ Keene se opřel v židli a prohlížel si Damona Eddingtona.

I když byl vysoký a dobře stavěný namísto vyzáblý a vyhladovělý, Damon přesto splňoval představu Synsoundu o tom, jak 21

VETŘELCI

by měl vypadat jeden z jejich stabilně nekonvenčních skladatelů. Řídnoucí vlasy měl černé jako surová nafta a stažené z vysokého čela do tenkého culíku. Tmavé obočí se ostře klenulo nad tmavšíma očima a jeho dlouhá tvář končila dvojitou bradkou, která mu narostla na dobrých pět centimetrů pod bradu.

Keene už věděl, co na to skladatel odpoví, a pečlivě se snažil zachovat prázdný výraz, zatímco čekal na Damonova slova. „Protože je to hnus,“ odfrkl si Damon znechuceně. „Copak nevíte, co vojenské prapory používaly? Bavíme se tu o vládě – měly k dispozici ruční záznamníky, proboha. Zastaralé magnetické pásky a mikrofony s plastovým pláštěm, který chránil elektroniku před špínou z bojiště, navíc je každá nahrávka plná tanků a střílení zbraní a výbuchů, které všechno zkreslují.

Nemůžu znovu zaznamenat ten brak – potřebuju jasný, čistý zvuk. Přítomnost, Jarlathe. Chci, aby to znělo, jako když před mikrofonem stojí sám vetřelec a řve do něj.“ Keene si promnul tvář a snažil se tvářit zamyšleně. Damon byl jednoduchá hračka, nahoru a dolů, jako ta starodávná joja, s nimiž si hrály děti z dvacátého století. „Pak ho pro vás vyrobíme.“ Damon vypadal zděšeně, přesně jak očekával.

Nahoru a dolů. „To si snad děláte legraci!“ Damon sevřel ruku do ­pěsti a zvedl ji. „Víte, že nesnáším umělotiny. Musí být živý.

Ve své hudbě nestrpím žádný elektronický mišmaš!“ Podíval se na pěst a uvolnil prsty, jako by si vlastní ruky právě všiml.

Keene poznal, že se skladatel snaží uklidnit. „Poslouchejte, Jar­ lathe. Tohle je moje mistrovské dílo, ztělesnění všeho, co jsem kdy udělal. Chci to všechno provést sám, dokonce i nahrávání vetřelcova vřískotu. A k tomu potřebuju jednoho z těch tvorů živého, opravdového vetřelce.“ „Hm… chápu.“ Keene Damona chvíli napínal, pak ho probodl přimhouřenýma očima. „Snažíte se mi tu říct, Damone, že chcete, aby Synsound utratil obrovské množství peněz za nezákonné získání vetřelce, kterého byste mohl použít pro vytvoření skladby, co světu ukáže, jak moc nás nenávidíte.“ 22

KONCERT ZLA

Damona to z rovnováhy nevyvedlo. „Přesně. Ale vy to stejně uděláte, že jo?“ Zkřížil paže na hrudi a opřel se. „Musíte připustit, že jsem neustálým zdrojem reklamy, i když si vy a vaše společnost mé tvrdé práce neceníte.“ Ach, taková domýšlivost od muže, který je příliš arogantní, než aby si uvědomil, že není nic víc než jen domácí mazlíček na vodítku Synsoundu. Keene se taky opřel a mávl rukou. „Utratit tolik peněz, Damone? To sotva. Jen abych vám připomenul, máme vlastní marketingové oddělení, které se soustředí na propagaci. Odpusťte, že to říkám, ale dokáže se postarat o publicitu mnohem lépe než vy. Obávám se, že vy máte spíš nižší prioritu. Mám jen omezené zdroje, které mohu utratit na to, abych vám naplnil vaše tvořivé ambice, bez ohledu na to, jak dalekosáhlé… věříte, že budou. Metody, jak získat pro našeho malého mazlíčka – vás – jeho vlastního malého mazlíčka, jsou značně omezené rozpočtovými faktory.“ Byl odměněn uraženým zamračením na hudebníkově tváři. „Financovat expedici na domovský svět je naprosto nemyslitelné,“ pokračoval Keene a Damonova dotčeného výrazu si nevšímal. „Podplatit vojáky je vždycky možné, ale opět příliš nákladné – museli bychom naplnit příliš mnoho kapes. Přesto,“ říkal pomalu, zatímco se mu před očima zjevil obraz vyšší budovy o pár mil dál, obklopené rozzářenou nádherou v podobě elektrických výbojů, „by mohl existovat jistý způsob.“ Poprvé od doby, co Damon přišel do jeho kanceláře, se usmál. „Uvidím, co dovedu.“ Damon pochopil, že je schůzka u konce, a tak vstal a rozhodil rukama. „Jinak to prostě nepůjde. Potřebuju ho, Jarlathe.

Ta symfonie, to bude obrovský hit. Uvidíte.“ „Na shledanou, Damone.“ Keene znovu zkřížil ruce na stole, jasný signál, že mu dochází trpělivost. Na chvilinku měl dojem, že bude Damon protestovat – nebude snad tentokrát žebrat? Ale ne, i když se hudebník tvářil, že si to rozmýšlí, nakonec se otočil a vyšel ven, jeho rozezlené kroky tlumeně duněly na koberci.

23

VETŘELCI

Jakmile se za Damonem zavřely dveře kanceláře, Keene se otočil k videofonu na stole. Počkal třicet vteřin – dost na to, aby Damon prošel kolem sekretářky a zmizel na chodbě vedoucí k výtahům – a pak zabzučel na Marceenu. „Ano?“ Zněla stejně znepokojeně, jako na monitoru vypadala, jako by ji chtěl poslat za Damonem s instrukcemi přivést ho zpátky. Keeneovi se líbila známka úzkosti v jejím hlase, aspoň bude mít respekt. „Sežeňte mi Jorikua,“ řekl jednoduše. Nečekal na odpověď a ukončil spojení.

Dvanáct minut. Keene poklepával prsty na stole a počítal každý pohyb na LED displeji hodin, jeden po druhém, jak se blýskaly. Úžasné. Jak jen mohl zapomenout na dobu, kdy nereagoval na předvolání od asistentky Jorikua celou půlhodinu? Keene byl tehdy právě uprostřed choulostivého vyjednávání s jednou z nejnovějších hvězdiček země a připadalo mu nemoudré nechat tu ženu a jejího agenta o samotě, aby si smlouvu prošli v klidu.

Všechno, co tehdy dělal, bylo pro dobro Synsoundu, každou minutu trávil uvažováním, jak pomoct společnosti a vylepšit své postavení, zvýšit korporátní zisky pro mateřskou společnost. Jak ho tedy ohromilo, když pak zjistil, že má podle instrukcí odjet do malého městečka jménem Black Lake v kanadské provincii Saskatchewan. Tam dostal nařízeno, že má osobně dohlédnout na přesun nějakého kanadského básníka na Manhattan – Keenea, takzvaného vysoce postaveného viceprezidenta, Joriku využil jako zatraceného turistického průvodce!

Konečně se na videofonu rozzářilo soukromé příchozí světýlko. „O co jde, Keene?“ Jorikuova tvář naplnila monitor a trochu se chvěla statikou. Navzdory silovému poli MedTechu telefony moc nefungovaly od doby, co byl zapojen atmo­ sterilizátor, z čehož měl Keene tajnou, perverzní radost. „Jde o Damona Eddingtona, pane.“ Na monitoru se koutek Jorikuových úst mírně nadzvedl. „Je to zábavný chlapík.“ Ta emoce zmizela tak rychle, jako se objevila, a Jorikuova široká tvář se zase vyhladila.

24

KONCERT ZLA

Keene se přiměl usmát na oplátku. „Ano, pane. Je legrační, velice legrační. Vlastně si po našem rozhovoru možná budete myslet, že je ještě vtipnější. Zdá se, že Eddington přišel s… neobvyklým nápadem ohledně projektu, na kterém pracuje. Určitě si na to vzpomínáte. Na jeho Symfonii nenávisti…

Před chvílí za mnou přišel s jistou žádostí. Je opravdu originální – myslím, že tohle ještě nikdy nikdo nepožadoval.“ Keene převyprávěl svůj rozhovor s Damonem, náležitě ho vyšperkoval tak, aby si udržel Jorikuovu pozornost.

Na konci Keeneova vyprávění Joriku zavrtěl hlavou. Jeho hlas zaskřípal přes reproduktor videofonu, jako by někdo ze starého ocelového trámu seškrabával rez. Ve Spojených státech už žil desítky let, ale stále měl silný japonský přízvuk. „Za to, co jsem za Eddingtona ochoten utratit, žádného vetřelce nedostaneme.“ Keene si dovolil úsměv od ucha k uchu. Měl radost z plánu, který vymyslel prakticky při tom, kdy Damon mluvil. Neexistovalo mnoho lidí, kteří by byli tak rychlí. „Ne nutně, pane.

Myslím, že mám jisté řešení. Bude to riskantní, ale…“ Joriku začal znovu vrtět hlavou a Keene zariskoval a skočil mu do řeči, věřil, že jeho příští slova okamžitě zadusí všechno podráždění způsobené jeho špatnými způsoby. „Samozřejmě by se to týkalo… ehm… MedTechu.“ Jorikuův obraz na okamžik zamrzl. „V jakém směru?“ Hlas, který už tak nebyl nijak zvlášť příjemný, klesl níž, zatímco se malá očka přimhouřila do pouhých škvírek.

A tak mu Keene pověděl svůj plán, do všech dokonale pokoutních detailů. Vysvětlil časy a vyjmenoval nutné vybavení, co a kdo bude potřeba na provedení, při řeči dolaďoval podrobnosti. „To je tedy ono,“ dokončil Keene o chvíli později. „Co si myslíte, pane? Jsme v pozici… potrápit MedTech?“ Odpověď byla očividná, protože Joriku roztáhl rty do úsměvu, který Keeneovi připomínal nebezpečný, zubatý chechtot hyeny. Keene zaslechl nějaké řeči, ale neodvážil se zkoumat, jestli jsou skutečné, ani se nezeptal nikoho ze společnosti, zda 25