Bestie

Bestie

Praha 2014

Přeložila: Jiřina Stárková

Jeffrey Moussaieff Masson: Bestie – Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla Vydání první Copyright © 2014 by Jeffrey Moussaieff Masson This translation published by arrangement with Bloomsbury Publishing, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1903. publikaci Přeloženo z anglického originálu Beasts – What Animals Can Teach Us about the Origins of Good and Evil vydaného nakladatelstvím Bloomsbury USA, New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na obálce © 2014 Ricardo Obálka a vazba © 2014 Baronet a Ricardo Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0039-9 BARONET Praha 2014

Jeffrey Moussaieff Masson

Bestie Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla

Leile a Terri a našim dětem – Ilanovi, Manuovi a Simone – a mému báječnému příteli Danielu Ellsbergovi

Oceánem proplouvá obrovský mozek, který nás pozoruje.

Jeffrey Moussaieff Masson

Poděkování Rukopis této knihy průběžně pročítali mnozí lidé a navrhli mi řadu velmi dobrých úprav. Rád bych poděkoval Jenny Millerové a Danaovi Isaacsonovi, vydavatelům na volné noze, nejlepším, s jakými jsem se setkal; skvělou práci odvedla také Jackie Johnsonová, editorka z nakladatelství Bloomsbury; odpovědná editorka Laura Philipsová dohlížela na korektury a výrobu.

Odborná redaktorka Sue Wargaová odhalila několik skandálních chyb a uchránila mě veřejné ostudy. Můj velký dík patří také Sherry Colbové, profesorce práva na Cornell University Law School (autorce báječné knihy Mind if I Order Cheese Burger: And Other Questions People Ask Vegans – Nevadí, když si objednám cheeseburger: A další otázky, které lidé pokládají veganům), která četla moji knihu jako první a přišla s mnoha znamenitými návrhy. Jako obvykle děkuji Nancy Millerové, která redigovala mou první knihu (a nejspíš zrediguje i tu poslední) a je jedinečnou osobností vydavatelské branže. Zbožňuje ji každý, kdo ji zná, a já se přidávám k dlouhému seznamu autorů, kteří jsou jí nevýslovně vděčni. Můj literární agent Andy Ross, bývalý oblíbený majitel proslulého knihkupectví Codyʼs v Berkeley, je učiněný poklad; nejenže prodává moje knihy, ale také mi všemožně pomáhá.

OBSAH Předmluva: Dokáže se člověk probudit?

11

1. Krokodýli a my?

17

2. „Ti druzí“

27

3. Přizpůsobivost

37

4. Krutost

48

5. Válčení

63

6. Zabíjení

80

7. Nenávist

99

8. Vykořisťování

113

9. Lhostejnost

127

10. Vlci

145

11. Laskavost?

156

12. Miliarda dobrých skutků

170

Epilog: Sloní trauma a naděje na lepší svět

178

Příloha I: Osobité lidské vlastnosti

184

Příloha II: Všeobecné lidské vlastnosti

185

Příloha III: Vlastnosti, které má člověk společné s ostatními zvířaty

188

Příloha IV: Chvályhodné vlastnosti typické pouze pro člověka

189

Příloha V: Co člověk provádí ostatním zvířatům

191

Příloha VI: Otazníky kolem Pinkerova názoru na lidské násilí

193

Bibliografie

198

O autorovi

204

Předmluva: Dokáže se člověk probudit?

Stačí podívat se sami na sebe, abychom viděli, jak se inteligentní život může vyvinout v něco, s čím bychom se neradi setkali.

Stephen Hawking

Poměrně často slýcháme, jak někdo o druhém řekne: „To je učiněná bestie!“ – což znamená, že chování dotyčného je hrozné, nebezpečné, násilnické, kruté. Ve stejném kontextu se používá i výraz zvíře. Přesto jsem během svého výzkumu opakovaně žasl, jak je tato charakteristika scestná. „Bestie“, potažmo kterýkoli tvor s výjimkou lidského zvířete, mají jen několik z mnoha nedostatků, jimiž oplýváme my. Čím to, že pokud jde o harmonické soužití s ostatními jedinci svého druhu a přírodou, lidé, vybaveni vyspělou inteligencí, výrazně pokulhávají skoro za všemi druhy zvířat? To je jedna z velkých záhad současnosti. Na rozdíl od zvířat totiž vytváříme sami mezi sebou nesmírné rozdíly.

Před lety, při toulkách jižní Itálií, jsem doputoval do jedné vesničky, kde jsem se zapovídal s místním starousedlíkem. Lítostivě se mi svěřil, že jeho syn se oženil s la straniera, cizinkou. Prý z daleka. Se zájmem jsem se ho zeptal, z které země synova manžel11

Jeffrey Moussaieff Masson

ka pochází. „Ze sousední vsi. Celých osm kilometrů odsud,“ odpověděl muž.

Od té doby mi vrtá hlavou, co konkrétně – ačkoli je to zcela nabíledni – lidem brání vzít na vědomí, že všichni patříme k jednomu druhu. Každý genetik potvrdí, že kteříkoli dva lidé si jsou geneticky bližší než gorila nížinná a gorila horská. Nám to však tak zřejmé nepřipadá. Právě naopak. Americký biolog E. O. Wilson ve své knize The Social Conquest of Earth (Společenské dobývání Země) píše: „Kmenový konflikt, při němž se věřící uvnitř skupiny střetli s bezvěrci z vnějšku, byl hlavní hnací silou, která formovala biologickou přirozenost člověka.“ Jako by nám bylo souzeno trvale rozlišovat „nás“ a „je“. Od nepaměti panuje přesvědčení, že válčení je pro náš druh zcela běžné. Na tuto všeobecně uznávanou myšlenku navázal dokonce prezident Obama ve svém proslovu při udělení Nobelovy ceny za mír: „Válka v té či oné podobě provázela už prvního člověka.“ Podle mého názoru se hrubě mýlí.

Moderní věda připouští, že člověk a zvíře mají po duševní i citové stránce leccos společného. Od té doby, co o tomto tématu před více než sto padesáti lety poprvé psal Darwin, se nashromáždilo úctyhodné množství odborných informací včetně osobních zkušeností, potvrzujících nejen schopnost zvířat vnímat, ale také jejich genetickou podobnost s lidmi. Proč tedy tak tvrdošíjně pokračujeme v sebedestruktivním násilném jednání, které je pro říši zvířat atypické? Poznání a vědomosti naše chování bohužel nemění. Jsme sice jediným tvorem 1), který ochotně riskuje život za záchranu zvířete úplně odlišného druhu (lidé často vběhnou 1)

Mám na mysli zvířata v přirozených přírodních podmínkách; to se netýká psů, jimž se budu věnovat později. Pozn. autora.

12

Předmluva: Dokáže

se člověk probudit ?

do hořícího domu, aby zachránili svého mazlíčka, ať už je to pes, kočka, nebo dokonce papoušek), ale současně jsme jediným zvířetem projevujícím nevýslovné násilí vůči příslušníkům druhu vlastního. Nicméně pevně věřím, že zkoumání mírumilovnější povahy ostatních savců s vysoce vyvinutým mozkem – včetně predátorů, jež označujeme jako bestie – nám ukáže cestu k pokojnější existenci.

Dva hlavní predátoři na naší planetě, lidé na souši a kosatky v oceánech, mají leccos společného. Oba druhy jsou vybaveny obrovským mozkem. Oba mají vlastní kulturu, jinými slovy starší jedinci předávají zkušenosti svým potomkům učením. (To platí i pro jiné živočichy, ale lidé a kosatky dosáhli v tomto ohledu nejvyšší úrovně.) Oba loví ve skupině; oba se mohou pochlubit vyspělou komunikační schopností. Oba vykazují dlouhověkost a jsou mimořádně společenští.

Oba rozlišují „nás“ a „je“. Zatímco my zneužíváme fenoménu my/oni k vyvraždění milionů svých bližních, není zjištěno, natož potvrzeno, že by kosatky někdy zabily jedince svého druhu.

Ve srovnání s dalšími predátory jsou lidé zvláštní a zvláště zlovolní – ale i laskaví, jak uvedu později. Nejenže jednáme špatně s ostatními lidmi, ale i s ostatními živočišnými druhy. Řada jiných predátorů se zabíjí navzájem jen málokdy, pokud vůbec, a – což je mnohem významnější – na rozdíl od člověka zabíjejí čistě z nutnosti, pro obživu. My zabíjíme kosatky a ostatní tvory někdy proto, abychom je pak snědli – třebaže je jíst nepotřebujeme –, anebo prostě jen tak, pro zábavu. Co se to stalo s lidským druhem, že se tolik liší?

Chtivost se odpoutala od jakékoli skutečné potřeby, podobně jako se odpoutaly konzumace potravy a boj.

13

Jeffrey Moussaieff Masson

Na úsvitu historie lidstva bylo zápolení ritualizované, to znamená, že se při něm neusmrcovalo. To se však změnilo. Ostatní zvířata by se za žádných okolností nevystavovala takovému riziku jako my, například ve válce. Z hlediska evoluce to nedává smysl. Jen člověk vytváří umělé a svévolné rozdíly – odlišnou rasu, jiný jazyk, jiné náboženství –, kvůli nimž jsme ochotni zabíjet i umírat. Což nelze říct o žádném jiném zvířeti.

Běžným potřebám se vymyká i uplatnění naší výjimečné intelektuální kapacity, již nevyužíváme k tomu, abychom si zajistili bezpečí, ale aby nás vystavila ještě většímu riziku. V jedné z následujících kapitol se pokusím dokázat, že tento proces zahájila domestikace zvířat, která umožnila zviditelnit dřímající lidskou krutost. Vypátrat a zabít volně žijící zvíře býval kdysi ojedinělý a riskantní podnik definovaný zvyky, pověrami a rituály. Teď se z něj stala rutinní a nehezká záležitost; pro ilustraci se podívejte na některý potají pořízený videozáznam práce na jatkách, před níž všichni zavíráme oči. Pak možná nikoho nepřekvapí, že na základě četných studií jsou mnozí badatelé přesvědčeni, že jedinci vykonávající toto povolání patří k vůbec nejvystresovanějším a nejnešťastnějším zaměstnancům s největším sklonem k domácímu násilí. K tomuto způsobu interakce s ostatními zvířaty obývajícími tuto planetu jsme rozhodně nemohli být předurčeni.

Richard Alexander, jeden ze zakladatelů evoluční biologie, mi prozradil, že zásadní problémy při snaze o globální harmonii pravděpodobně pramení ze vzájemné nevraživosti různých společenských skupin lidí.

Vždyť člověk jako jediný druh na světě úkladně plánuje, chystá a podniká masové konflikty s cílem porazit nebo vytlačit obdobně organizované příslušníky vlastního druhu.

14

Předmluva: Dokáže

se člověk probudit ?

Je možné, že lidstvo je jako celek hluboce traumatizované? Pravděpodobně ano. Vezměte si například slony, které americká psycholožka a ekoložka Gay Bradshawová popisuje ve své knize Elephants on the Edge: What Animals Can Teach Us about Humanity (Sloni v ohrožení: Co nás zvířata mohou naučit o lidské povaze). Normálně se nestává, aby sloni bezcitně, krutě a zbytečně zabíjeli ostatní zvířata. Avšak v poslední době vědci hlásí, že pozorovali, jak přesně to provádějí mladí sloní samci s nosorožci. A nejenže je zabíjejí, ale také je znásilňují (podobně se chovají vojáci během války). Co je změnilo v psychopatické zabijáky? Bradshawová dospívá k závěru, že prvotní příčinou je trauma, v tomto případě otřes, jaký v mládí utrpěli při pohledu na svou matku, kterou jim pytláci zavraždili před očima. Touto problematikou se budu ještě zabývat v závěru knihy, přesto se domnívám, že člověk zažívá něco podobného. Přemíru lidského násilí lze možná alespoň částečně vysvětlit naší traumatickou minulostí. Ale k tomu se ještě vrátím.

Ptáte se, co nás může probrat z tohoto dobrovolně podstupovaného destruktivního transu? Hledání odpovědí, jimž se věnuji ve své knize, není samoúčelné.

Dělám to v naději, že se jako druh dokážeme změnit.

15

1 Krokodýli a my?

My můžeme jíst zvířata, kdežto ona nás ne. Toto pojetí lidské identity vyčleňuje člověka z potravního řetězce a klade ho nad jeho úroveň, tudíž už není součástí hodování v rámci oboustranné posloupnosti, ale stává se vnějším manipulátorem a pánem. Pobouření, jaké prožíváme při pomyšlení, že by člověk mohl být sežrán, rozhodně necítíme při představě zvířete jako naší každodenní potravy.

Valerie Plumwoodová

Valerie Plumwoodová, význačná ekofeminist­ ka, která přednášela na univerzitě v Montaně a na univerzitě v Sydney, psala ve své knize Feminism and the Mastery of Nature (Feminismus a virtuozita přírody) o jevu, který nazvala „hyperseparací“ čili nadměrné odtržení sebe sama od druhých, především od ostatních zvířat. Je přesvědčená, že když se člověk povýšil na pána tvorstva, umožnil, aby se z lidstva stal rod vojáků, kteří s ostatními druhy válčí, místo aby s nimi žili v míru: Představa lidské kořisti ohrožuje dualistický obraz člověka-vládce, kdy lidé v roli predátorů manipulují s přírodou zvenku, ale nikdy se nestanou úlovkem.

17

Jeffrey Moussaieff Masson

Den co den konzumujeme ostatní zvířata po miliardách, je však nemyslitelné, abychom se my sami stali potravou pro červy, natož pro krokodýly. To je jeden z důvodů, proč tak nelidsky zacházíme se zvířaty, z kterých jsme si udělali jídlo: neumíme si představit, že bychom se ocitli na jejich místě. Chováme se, jako bychom žili v izolované říši s kulturou, v níž se nikdy nemůžeme stát obětí, zatímco ostatní zvířata obývají jiný, přirozený svět, kde jsou pouhopouhou potravou, přičemž jejich zneužívání za tímto účelem jim může nenapravitelně narušit život.

Plumwoodová se domnívá, že je bláhové, pokud sami sebe považujeme za vládce zkrocené a tvárné přírody zbavené dravých bestií, které by nás mohly přemoci. Pokud toto sebehodnocení třeba jen nepatrně souvisí se skutečností, tak jen proto, že těmi dravými bestiemi jsme se stali my, lidé. Místo toho, abychom svírali v zubech jiná zvířata, držíme pod krkem jeden druhého. Kromě toho se dopouštíme hromadného násilí na svém vlastním druhu. Válčení je organizovaný boj, jehož součástí je ochota podvolit se moci, promyš­ lené úklady, riziko zranění a smrti a jehož podstatou je vražedná represe.

Z vedení válek se stal zlozvyk; chová se tak kdekdo a ponouká nás, ať následujeme jeho příkladu. Na boj jsme si zvykli do té míry, že nám připadá běžný. To svým způsobem definuje náš druh: jsme mon­stra účastnící se téměř nepřetržitého válčení. Dělají snad ostatní zvířata něco takového?

Například krokodýli. V roce 1985 potkalo Valerii Plumwoodovou něco, co úzce souvisí s touto rozpravou. Při návštěvě národního parku Kakadu nedaleko Darwinu, na území australského Severního teritoria se 18

Krokodýli a my?

plavila bez doprovodu v malé kánoi po Východní laguně aligátorů (nezvyklý název v zemi, kde žádní aligátoři nežijí) a pátrala po jeskyních s domorodými skalními malbami.

Strážci parku ji varovali, že v těchto odlehlých vodách je spousta krokodýlů a že by se tam neměla zdržet dlouho, ani se pouštět příliš daleko. Za žádných okolností prý nesmí vplout do hlavního toku.

Hodiny prohledávala bludiště mělkých kanálů v močále, ale ten, jenž ji měl zavést ke skalním malbám, nenašla. A protože se nechtěla vrátit s nepořízenou, rozhodla se prozkoumat nezarostlý hluboký kanál poblíž řeky. Ale ten ji dovedl ještě blíž k hlavnímu toku, kterému se měla vyhnout. Později litovala, že nepožádala o upřesnění lokality původní vlastníky Kakadu, domorodce z kmene Gagudžu. Ale ti by jí určitě řekli, ať se od řeky drží dál.

Z ničeho nic měla Plumwoodová pocit, že ji někdo pozoruje.

Tehdy si zřetelně uvědomila, jak nejistý je její život – potažmo lidský život obecně: „Ocitla jsem se na jednom z nejnebezpečnějších míst na světě, osamělý exemplář hlavní kořisti krokodýla mořského.“2) Člověk je jen další zvíře, někdy kořist, jindy predátor; s tím rozdílem, že není na roli kořisti zvyklý. Proto je úvaha Plumwoodové tak pronikavá.

Snad ukonejšená magickou krásou ptactva a leknínů se přesto odvážila na hlavní řeku. Po deseti minutách jízdy po proudu zpozorovala plovoucí kládu, jak se aspoň zprvu domnívala. Objevily se však na ní oči. Ne2)

Není mi jasné, proč Plumwoodová uvádí, že jsme hlavní kořistí krokodýlů. Pokud vím, a odborníci se na tom shodují, není tomu tak. V Austrálii mají krokodýli na svědomí jeden, nanejvýš dva lidské životy ročně. Pozn. autora.

19

Jeffrey Moussaieff Masson

byla to kláda, ale krokodýl. „To je zajímavé,“ napadlo ji nejdřív – jako turistu, jemuž průvodce předvádí místní život v přírodě z bezpečí člunu. Ale malá kánoe bezpečná nebyla. Vzápětí do ní krokodýl prudce narazil a útok několikrát zopakoval. V tu chvíli blesklo Plumwoodové hlavou: „On mě chce sežrat!“ Neexistuje děsivější myšlenka. Ve zlomku vteřiny se rozhodla vyskočit do větví vzrostlého stromu na břehu řeky; věděla, že naděje na záchranu jí kyne pouze v případě, že se jí podaří dostat nahoru do rozkošatělé koruny.

A tak se postavila, připravená z kánoe vyskočit.

V témž okamžiku přichvátal krokodýl podél loďky a jeho nádherné zlatavé oči poseté tečkami se zadívaly přímo do mých. Pomyslela jsem si, že bych ho třeba mohla zastrašit a odehnat, jak to mají ve zvyku britští lovci tygrů, o kterých jsem četla. Zamávala jsem pažemi a křikla: „Běž pryč!“ Žluté oči zajiskřily zaujetím.

Přikrčila jsem se a vymrštila do vzduchu. Než jsem se mohla dotknout nohou první větve, jakoby mlžným oparem jsem zahlédla, jak z vody bleskurychle vystřelila neskutečně obrovitá zubatá tlama. Nato mě zvíře uchvátilo mezi své krátké nohy, sevřelo jako v kleštích a stáhlo do rozvířené mokré temnoty.

V tu chvíli se jí svět obrátil vzhůru nohama. V duchu se ujišťovala, že to není možné, že je to jen zlý sen, ze kterého se co nevidět probudí. „Ten zoufalý sebeklam se rozplynul, jakmile jsem se dostala do vody. V ten moment jsem poprvé spatřila svět pohledem ‚z vnějšku‘, jako svět, co už není můj, a vystřídala ho nerozpoznatelná bezútěšná krajina tvořená syrovou nevyhnutelností, lhostejnou k mému životu či smrti.“ To horší však mělo teprve přijít, neboť krokodýl 20

Krokodýli a my?

udělal to, co krokodýli dělávají, když chtějí kořist přemoct. Jen pár těch, kteří zakusili smrtící krokodýlí převalování, přežilo, aby ho mohlo popsat. Podle Plumwoodové to byl „doslova nepopsatelný zážitek“, chvíle „absolutního děsu“. Věděla, že dech a srdeční metabolismus krokodýlů nejsou uzpůsobené dlouhotrvajícímu souboji, proto má prudké otáčení kolem vlastní osy co nejrychleji oběť udolat. Potom krokodýl chabě odporující kořist jen podrží pod vodou, dokud ji neutopí. Otáčení bylo jako centrifuga kypící černi, nesnesitelné až k nevydržení, a trvalo věčnost. Ale když už se zdálo, že je konec, rotace ustala. Mé nohy se dotkly dna a hlava se vynořila nad hladinu. Zalykala jsem se kašlem a doušky vzduchu, ohromená, že jsem naživu. Krokodýl mě však pořád svíral mezi nohama.

Souboj ještě neskončil: „Zrovna když mě rozvzlykaly žalostné vyhlídky na mé rozdrcené tělo, krokodýl se se mnou pustil do dalšího smrtícího kolotoče.“ Plumwoodová přežila i druhou vířící smršť a znovu se vynořila, dosud v krokodýlově objetí, ale tentokrát blízko větve mohutného australského fíkovníku, rostoucího v řece. Zachytila se jí a modlila se, aby ji krokodýl raději roztrhl vejpůl, než znovu strhl do pekelného, vražedného točení. Ale když se pokoušela vyšplhat na strom, krokodýl se jí zase zmocnil. Tentokrát ji popadl za levé stehno a stáhl pod vodu potřetí. Po vynoření měla opět na dosah spásnou větev. Podařilo se jí za ni vyzvednout – a vtom ji zvíře nepředvídatelně pustilo a ona se mohla dostat na bahnitý břeh nad úrovní fíkovníku. (Krokodýli se snadno vyčerpají, a to byl už třetí pokus o přemožení téhle vytrvalé a nezdolné ženy.)

21

Jeffrey Moussaieff Masson

Jenže Plumwoodová byla nesmírně vysílená a břeh tak kluzký, že začala klouzat zpátky, do čekajících čelistí. Zabořila prsty do bahna a vytáhla se výš. Aby přežila, musela to provést několikrát, což také udělala.

Přestože byla vážně zraněna a silně krvácela, v prudkém dešti se dokázala plazit tropickými močály zamořenými moskyty celé tři kilometry, přičemž několikrát ztratila vědomí, než ji našel strážce parku – shodou okolností ten, který ji před nebezpečnou řekou varoval. Ošetřovatelky, jež o ni pečovaly v nemocnici, se dušovaly, že její zranění byla jedna z nejhorších, jaká kdy viděly. Podle toho soudím, že krokodýl ji ani trochu nešetřil, a fakt, že přežila, nesouvisel s tím, že by si to plaz snad rozmyslel.

Při líčení útoku, který Plumwoodová v příštích letech popisovala nesčetněkrát, si prý uvědomila něco, co by konsternovalo každého člověka. Vzpomíná si, co jí letělo hlavou: „Tohle se nemůže dít mně, jsem přece člověk, jsem víc než jen potrava! Degradace vysoce vyvinuté lidské bytosti v pouhý kus masa mě šokovala.“ Vědkyně se ocitla v „cizím, nepochopitelném světě“, kde, jak usuzuje, „vyprávění v ich formě“ skončilo. Následně vysvětluje, co tím úslovím chtěla vyjádřit: nebyla s to vzdát se sama sebe a chtěla svůj příběh vylíčit. „Během těch několika kratičkých vteřin, kdy mě krokodýl podruhé stáhl ze stromu do vody, jsem si představila své přátele, jak v zármutku a zmatku probírají moji smrt. Středobodem mé vlastní lítosti bylo pomyšlení, že si budou myslet, že mě krokodýl překvapil, když jsem riskovala koupel. Příběh, zprostředkovaný vypravěčskou identitou, je tak důležitý a pouto s ostatními tak silné, že nás pronásledují i při našich závěrečných bezvýchodných chvilkách.“ Čím hlouběji uvažovala, tím zřetelnější rysy zís22

Krokodýli a my?

kávala její filozofie, která se nakonec přetavila v jedinou stručnou myšlenku: my lidé se ničím nelišíme od ostatních druhů. Žádný živočich nechce být kořistí predátora. Kterékoli zvíře, které se stane obětí, je pravděpodobně stejně šokované, zděšené a vystrašené, jako byla ona. Plumwoodová soudí, že všechna zvířata chtějí být víc než jen kořistí. A všechna skutečně jsou víc než pouhou kořistí. „V době střetu s krokodýlem jsem byla vegetariánka a jsem jí dodnes,“ vysvětluje a dodává: „Ne snad proto, že dravý způsob života považuji za ďábelský a nízký, ale protože protestuji proti omezování života zvířat ve výrobním chovatelském systému, kde se s nimi zachází jako s živým kusem masa.“ Reagovala tím na vhled proslulého filozofa Toma Regana, který jako první poukázal na to, že každé jednotlivé zvíře má svůj vlastní životopis. Tento názor v současné době přijímají jako svou skalní víru lidé, kteří pracují v organizacích na ochranu práv zvířat. Bohužel jsme přesvědčeni, že biografie člověka je daleko důležitější než biografie zvířete, tak jako to, že každičké zvíře má svou minulost, touhu prospívat a vést spokojený a plnohodnotný život.

Vzpomínám si, jak jsem jako mladík projížděl vlakem Bombají a viděl tisíce a tisíce příbytků přeplněných lidmi. Tenkrát jsem si pomyslel: „Jsou stejní jako já; mají svá vítězství i porážky tak jako já. Ačkoli je neznám a nikdy nepoznám, jejich život pro ně znamená tolik jako ten můj pro mě.“ Neplatí totéž také o každém zvířeti na naší planetě?

Někteří Američané se podle všeho domnívají, že americký život je podstatně hodnotnější než život obyvatel země, s níž jsou Spojené státy ve válečném konfliktu – například s Afghánistánem –, proto tak často vídáme reportáže o smrti mnoha rodin, provázené vel23

Jeffrey Moussaieff Masson

mi stručným komentářem. Od lidí, kteří považují tento stupeň násilí za normální, by bylo patrně nemyslitelné žádat, aby uznali, že život jiných zvířat je neméně hodnotný jako ten jejich.

Zmíněný krokodýl naneštěstí považoval Valerii Plumwoodovou za živý kus masa. A to je zásadní rozdíl mezi lidmi a dalšími predátory: člověk si zdroj své obživy může zvolit, zvířata ne. Návrh strážců parku, že obřího plaza, který ji napadl, zabijí, rezolutně odmítla, protože zvíře nemělo na vybranou. Chovalo se prostě tak, aby přežilo.

Mezinárodní organizace na ochranu přírody (IUCN) zařadila v roce 1992 krokodýla nilského do seznamu druhů v Mauretánii vyhynulých. Avšak rok nato tři mladí Francouzi objevili izolované populace v pěti místních gueltách (skalních jezírkách). Výzkumu druhu Crocodylus niloticus na území jihovýchodní Mauretánie se následně věnovali vědci z univerzity v Bonnu a v současné době víme o mnoha dalších jedincích.

Obyvatelé této oblasti krokodýly neloví ani pro obživu, ani pro kůži. V provincii Hodh el Gharbi v jihovýchodní Mauretánii lidé věří, že kdyby krokodýla zabili, vypaří se veškerá voda a vesnice postihne věčná smůla. Proto jsou krokodýli posvátní a nikdo jim nesmí ublížit.

Podle německých vědců se v mokřadech obývaných těmito obrovskými plazy dokonce koupají děti. Badatelé na vlastní oči viděli ženy, jak nabírají vodu v těsné blízkosti krokodýlů vyhřívajících se na slunci, i muže vyrábějící cihly z bláta hned vedle jezírka plného krokodýlů. Nikdo očividně neměl strach, že by se každou chvíli mohl stát snadno dostupným zákuskem. Také místní zemědělci pěstují plodiny bezprostředně u guelt 24

Krokodýli a my?

obydlených krokodýly. Že by se smířili s nezbytnými ztrátami na životech? Samá voda: v této oblasti nebyl zaznamenán jediný případ útoku krokodýla na člověka.

Ale jsou i jiné původní kultury, které krokodýlům projevují respekt. V africké vesničce Paga v Ghaně se ctí tradice, podle níž se do těchto predátorů převtělují duše předků; tím pádem jim vesničané za žádnou cenu neublíží. V jezeře u osady žije více než stovka krokodýlů, kteří nikdy na nikoho nezaútočili, ačkoli se lidé v jejich přítomnosti koupou a chovají se k nim jako k domácím mazlíčkům.

Je skutečně možné, aby se vlivem času a zkušeností krokodýli naučili žít s lidmi v míru stejně jako kosatky? Že by po tisíci let spoluobývání jedné ekologické niky oba druhy uzavřely dohodu, jakýsi modus vivendi: „Nechte nás být a my vám taky dáme pokoj“?

Nebylo by žádným překvapením, kdyby se tvor, který umí projevit soucit s mládětem jiného jedince téhož druhu (toto chování je u krokodýlů opravdu doložené), rozhodl, že nám neublíží, pokud budeme dodržovat stejné pravidlo. Třeba mají krokodýli pro změnu mýty o posvátných lidech a věří, že kdyby nám uškodili, snese se jim na hlavu neštěstí…

Je to sice k nevíře, ale tihle krokodýlové jsou jako beránci. Obyvatelé Pagy objevili, jak s těmito velkými plazy žít ve vzájemné harmonii. To dokazuje, že lidé mohou nalézt s krokodýly společnou řeč, a pokud ano, dalo by se to zobecnit? Jen si představte, jaký bychom byli ušlechtilý živočišný druh, kdybychom projevovali větší úctu přírodě!

Přesto musím přiznat, že kdykoli navštívím Austrálii, nikdy nevstupuji do vody v místech, kde se vyskytují mořští krokodýli nebo žraloci. Pravděpodobnost útoku 25