Danubia - Osobní pohled na dějiny habsburské Evropy

Simon Winder DANUBIA

DANUBIA Dějiny habsburské Evropy z pohledu autora

Obsah

Mapy 15

Úvod 23 Místní názvy * Habsburský rod Kapitola první 39 Hrobky, stromy a bažiny * Stěhující se národy * Jestřábí pevnost * „Ohlédněte se!“ * Kultovní místa * Volení císaři Kapitola druhá 73 Hektorův dědic * Velký čaroděj * Trpaslíci na koních * Johaniny děti * Pomoc od Fuggerů * Katastrofa Kapitola třetí 109 „Mille regretz“ * „Nejpodivnější věc, jaká se kdy stala“ * Zbroj hrdinů * Evropa v obležení * Pirátské hnízdo * Opravdový medvědí příkop Kapitola čtvrtá 139 Jiná Evropa * Bezoáry a ženštiny z nočních podniků * Lov s leopardy * Sedm hradů

Kapitola pátá 169 Překvapivá návštěva z létající chýše * Jeho božské jméno bude vepsáno ve hvězdách * Smrt v Chebu * Pohřební rituály a vraždění lišek * Ďábelská loutka * Jak postavit Babylonskou věž Kapitola šestá 199 Hrůzy genetiky * Zápas o vládu nad Evropou * Nové hranice * Zeremonialprotokoll * Špatné zprávy, jste-li bazilišek * Soukromé slasti Kapitola sedmá 231 Ježíš versus Neptun * První testament * Posvátné interiéry * Druhý testament * Spiš a Piastovci Kapitola osmá 265 Velká krize * Rakousko nosí kalhoty * Gloriette * Boj o betlémy * Slavné mrtvoly * Překreslování hranic světa Kapitola devátá 299 „Úsvit“ * Epizoda racionálního myšlení * Porážka od Napoleona, část první * Porážka od Napoleona, část druhá * Situace se jaksi ještě zhoršila * Intimní rodinná svatba * Zpět k přírodě Kapitola desátá 337 Varování legitimistům * Problémy s loajálními osobami * Un vero quarantotto * Horalé Kapitola jedenáctá 367 Chrám zasvěcený slavným pohromám * Nové habsburské říše * Hloupý obr * Národy se baví * Dohoda * Hodně drahý doušek vody

Kapitola dvanáctá 399 Mapování budoucnosti * Vábení Orientu * Odpírání poslušnosti * Městečko zatracenců * V pohybu * Führer Kapitola třináctá 435 Ovce a melouny * Elfové, karyatidy a bezpočet alegorických ženských postav * Pomníky zmizelé minulosti * Mladé Polsko Kapitola čtrnáctá 463 „Ten tlustý a nábožný“ * Noční hudba * Sedmihradské závody ve zbrojení * Psychopatologie všedního života * Začátek konce Kapitola patnáctá 495 Prokletí armádních rezerv * Sarajevo * Katastrofa v Přemyšli * Poslední vlak do Wilsonville * Korpus dortu * Cena porážky * Triumfy lhostejnosti

Závěr 528 Bibliografie 538 Ilustrace 549 Poděkování 552 Rejstřík 555

KAPITOLA PRVNÍ

Hrobky, stromy a bažiny * Stěhující se národy * Jestřábí pevnost * „Ohlédněte se!“ * Kultovní místa * Volení císaři

Hrobky, stromy a bažiny Hrobky, stromy a bažiny Začít dějiny habsburské Evropy ve městě Pécs (Pětikostelí) na jihu dnešního MaZarska lze stejně dobře jako kdekoli jinde. Je téměř k nevíře, že někdy bývalo něčím víc než jen ospalým provinčním městečkem – nešRastnou střelnicí pro vyřizování záležitostí širšího mezinárodního dosahu, nikoli však místem, kde by mohlo začít cokoli významnějšího. Je to poslední výspa směrem na jih, než se krajina změní v nekonečně prašnou, zasmušilou a řídce osídlenou pustinu. Má tudíž něco z atmosféry oázy či hraničního přechodu a působí dojmem, že sehnat tady cappuccino může být tak trochu problém. Několik málo velkých, notně sešlých budov roztroušených různě po Pécsi bývalo po všelijakých katastrofách opakovaně flikováno a hlavní náměstí vděčí za mnoho ze svého kouzla kompaktní, šedé mase donekonečna přestavované mešity, nepříliš přesvědčivě přebudované na kostel poté, co v roce 1686 vyklidili kouřící rozvaliny turečtí vládci města.

Je tu nicméně jedna dochovaná pozoruhodnost: nekropole z doby, kdy byla Pécs vinařskou kolonií jménem Sopianae, hlavním správním střediskem římské provincie Pannonia Valeria. Nejznámější ze zdejších hrobek byla objevena teprve koncem 18. století a najdeme v ní několik nástěnných maleb s biblickými motivy. Byly vyvedeny v barevné škále a ve stylu nepříliš nadaného devítiletého dítěte a před nálepkou „naivní“ je zachránilo jen jejich stáří a poněkud truchlivá omšelost. Jsou tu Adam a Eva, Noe se svou archou, svatý Petr i svatý Pavel a to vše vydrželo – ač sem tam kousek odpadl – dlouhých čtrnáct století pod zemí.

42

DANUBIA

Když nekropole ve 4. století vznikala, muselo být Sopianae dost neklidné místo kvůli poměrně blízké a velmi nevypočitatelné hranici Římské říše. Rozhodně nebylo žádným opevněným bodem, a pokud by některá z podunajských pevností padla, pravděpodobně by zvěst o tom přinesl do Sopianae nějaký vyděšený jezdec uhánějící pouhých pár metrů před početným houfem děsivě vyhlížejících nepřátel na koních. Lidé, kteří tu žili, byli latinizovaní křesRansko-germánští poddaní říše a žili tu již po čtyři staletí. Sám pojem „vinařská kolonie“ zní velmi přívětivě. Byly tu lázně, akvadukt, bazilika – obvyklé římské příslušenství – a vládla tu možná i dost bezstarostná atmosféra jako v Asterixovi.

Jedna věc na pécské nekropoli však zaujme nikoli kvůli nástěnným malbám nebo nějaké zvláštnosti ve výzdobě, ale kvůli něčemu, co chybí. Jedna z hrobek, datovaná do doby kolem roku 400, byla připravena k omítnutí, ale k tomu nikdy nedošlo: někdo vynaložil nemálo peněz, aby ji postavil pro bohatého příbuzného, ale nakonec zůstala nedokončená. Je to jen spekulace, ale se vší pravděpodobností se zachovala v tomto stavu proto, že to byl rok, kdy Sopianae přestalo existovat. Kdokoli si tuto hrobku objednal nebo ji nechal postavit, buZ uprchl, nebo byl zabit či zotročen hunskými nájezdníky. Další zmínka o městě pochází z listiny z doby přibližně o půl tisíciletí pozdější, přičemž z dob, které bychom mohli datovat po roce 400, neexistuje ani cihla. Stovky let dešRů a sesuvů půdy nakonec hrobky pohřbily pod zemí.

Výchozím bodem všeho, co přišlo pak, je zkáza této části Římské říše. To, co se jednou mělo stát jižními regiony habsburské říše, zůstalo na dlouhá staletí světem bez písma a měst, pouze se zbytkovým obchodem na kratší vzdálenosti a bez křesRanství. V rozvalinách Sopianae pravděpodobně dál žili nějací lidé, neboR zdi skýtaly alespoň zdání bezpečí a úkrytu, ale vodovod a trhy, které městu umožňovaly existovat, zmizely. Nebyl tu nikdo, kdo by dokázal spravit akvadukt, když se rozpadl, takže nutně musel přijít den, kdy se cisterny prostě přestaly plnit. Pomíjiví vládcové možná využívali nějakou dosud stojící část velké budovy jako kulisu pro svůj nedostavěný palác, ale nikdo nevěděl, jak se správně tesá kámen, a tak nešlo postavit nic nového. Města byla stovky let obehnána pouze

Hrobky, stromy a bažiny

43

dřevěnou palisádou a chráněna příkopem. Právě v takovém prostředí se objevili pomyslní předkové moderních národů střední Evropy, kteří sem připutovali z východu snad na nějakých zapáchajících válečných vozech.

Určité náznaky týkající se osudu Evropy po odchodu Římanů můžeme najít v Budyšíně v Horní Lužici (dnešním jihovýchodním Sasku). Město je vklíněné mezi temnými lesy a kopci – samo tak ponuré, jako by z něj skalní rozsedlina, jež mu vévodí, vysála všechnu barevnost, takže i pták tak pestrý jako sojka vypadá podivně nebarevný, když do něj vletí. Tu rozsedlinu vyhloubila řeka Spréva, která zde má ještě daleko do velkoleposti, jakou se vyznačuje v Berlíně. Dokonce i na mapě působí Budyšín dojmem neblahého místa – s horskými průsmyky směrem k jihu, jež mají tendenci nasměrovat vojska táhnoucí ze západu na východ či z východu na západ do jeho blízkosti. A Budyšín opravdu býval nejčastěji vypáleným místem v celém širém kraji, aR již záměrně, nebo náhodou.

Budyšín je po všech stránkách zajímavý. Je součástí území zvaného Horní Lužice, jemuž kdysi vládl habsburský císař (zdejší strážní věž dosud zdobí zajímavý portrét Rudolfa II.), ale za třicetileté války, v roce 1635, ho Habsburkové věnovali jako výraz díků saskému panovníkovi. V nepřehledné změti středoevropských jazyků byla Horní Lužice teritoriem, na němž se německý živel mísil se slovanským a které se jednou mělo ocitnout v hranicích dnešního Německa. Proto se většina obyvatel Horní Lužice vyhnula masovým etnickým čistkám, které v roce 1945 učinily ze sousedního Československa i Polska země mluvící pouze jedním jazykem. Náhodou se tak zachoval starý model, který býval běžný v celém regionu, kdy obyvatelstvo měst mluví německy, zatímco venkov je slovanský – v případě Horní Lužice jde o malou skupinu známou jako Lužičtí Srbové. Budyšín je tak zároveň i Bautzen a Spréva je Spree či Sprjewja.

Město je neobyčejně cenné kvůli svým počátkům – a tomu, co vypovídá o době zrodu střední Evropy. To je nanejvýš důležité téma. Každá národnost střední Evropy se totiž definuje tím, že je více echt než kterákoli jiná: že má výsadní právo vlastnit zdejší zemi díky pokročilejšímu válečnickému umění či vyšší kultuře anebo, což

44

DANUBIA

je nejdůležitější, že do toho kterého údolí přišla jako první. Objektivně vzato, radiokarbonová analýza stáří evropského prvenství té které jazykové skupiny by zaujala snad jen hrstku zapšklých sběratelů starožitností. Nicméně v důsledku usilovného snažení těchto nedůtklivců se tato věc stala objektem zájmu všech – zájmu, jenž ve svých důsledcích vedl k bezpočtu násilných úmrtí.

V 19. století, kdy střední Evropu ovládly literatura a agresivní jazykový nacionalismus, se tato honba za počátky stala doslova posedlostí. Náměstí se plnila sochami chrabrých zarostlých předků a zdi radnic ozdobily pochmurné nástěnné malby týchž předků, kteří buZ zamračeně stojí na kopci a shlížejí na zaslíbenou zemi, nebo se s praporem či mečem v ruce účastní nějakého slavnostního obřadu, jímž zakládají město, případně úspěšně zabíjejí každého, kdo byl na daném místě před nimi. Školy zněly ozvěnou dětských hlásků recitujících hrdinské eposy. To vše vyústilo ve velký rozkvět evropské kultury a zároveň v katastrofu, neboR 20. století dovedlo tyto středověké fantazie za použití moderních zbraní do velmi neblahých konců.

Budyšínsko je proto zvláštní tím, že ukazuje, k čemu asi došlo v oněch temných dobách na počátku středověku, v nichž mají své kořeny všechny zúčastněné národnosti. Archeologické nálezy z Lužice dokládají, že v období mezi lety 400 př. n. l. a 200 n. l. tu pohodlně a mimo dosah římského impéria sídlily germánské kmeny, nicméně o nějakých šest století později se zdálo, že tam už vůbec žádní lidé nejsou. Mohlo se samozřejmě stát, že tamní obyvatelé žili tak prostě, že po sobě nezanechali žádná pohřebiště, meče, keramiku, zbytky opevnění ani cokoli jiného, ale to se zdá nepravděpodobné. AR byly důvody jakékoli, zdržovalo se tu očividně jen velmi málo lidí nebo vůbec žádní. Lesy, jež Evropu pokrývaly, přikryly prastará sídla svým zeleným hávem a malebnou mlhou se potulovali již jen vlci, zubři a mohutný skot. Situace v Lužici představovala sice v tomto ohledu určitou krajnost, nicméně obecně platilo, že populace většiny evropského vnitrozemí se pravděpodobně zhroutila. Barbarští nájezdníci – Hunové a další, kteří ukončili existenci římských měst, jako byla Pécs – zřejmě také pozabíjeli nebo vytlačili všechny, kdo v poměrně malých osadách na sever od římské hranice žili od nepaměti.

Hrobky, stromy a bažiny

45

Ve většině střední Evropy jsou dnes stromy pouze pěkným doplňkem lidských obydlí, i když v Čechách a na Slovensku dosud existují husté lesní porosty. Takový lesní porost však byl za dávných časů téměř jednolitý jen s výjimkou nejvyšších míst, která zůstávala holá. Pokud se lidem nepodařilo určitou lokalitu dokonale vymýtit, stromy rychle znovu dorostly. A malá osada, která utrpěla v důsledku špatné sklizně nebo masakru, zanikla a o vyklučenou zem se podělily kořeny milionů rostlin. Potřeba mýtit a bojovat s vegetací zůstávala hlavní lidskou starostí hluboko do středověku, přičemž páni nabízeli rolníkům půdu k pronájmu za symbolickou cenu, bylo-li zjevné, že bude třeba krumpáčů (k vykopání pařezů a kořenů), přičemž pachtovné se prudce zvýšilo, jakmile byla půda konečně připravená k orbě. Hustě zarostlé bývaly i tak proslule nehostinné a holé oblasti, jako je Velká uherská nížina zvaná puszta.

Germánské kmeny, které žily na obrovském území od Severního moře až po Balkán, se stáhly, ustoupily, zeslábly nebo odešly do Británie – aR již kvůli útokům ze strany asijských nomádů, nebo následkem úpadku Římské říše v 5. století n. l., kdy se hospodářské styky zadrhly a ustaly. Poslední velkou pohromou byl v polovině 6. století příchod moru. Máme záznamy o jeho zdrcujících dopadech na velká města východního Středomoří, ale po obchodních trasách mohl proniknout i hluboko do oblastí, kde neexistovalo písemnictví, jež by jeho obětem umožnilo zaznamenat vlastní zánik.

Nabízí se jistá paralela se Severní Amerikou, kde mnohé indiánské kmeny i osamělé skupiny vymíraly na evropské nemoci dlouho předtím, než s Evropany vůbec přišly do styku. Vzpomínám si na malou, smutnou výstavku v jednom západokanadském muzeu, kde jsou k vidění mokasíny a korálky Athabasků, kteří – roztroušeni ve vnitrozemských údolích – pravděpodobně tichou cestou vymřeli, aniž si toho kdokoli všiml. Je snadné představit si něco velmi podobného i v evropském vnitrozemí, kdy mor postupoval spolu s obchodníky vzhůru přes Balkán. Lidé mřeli, jejich opuštěná sídla zanikala a všechny stopy jejich existence zahladily neúnavné stromy. Snadnost, s jakou do střední Evropy pronikaly malé skupinky Slovanů, MaZarů, Valachů a dalších osadníků, umožnila její čirá prázdnota.

46

DANUBIA

Letmý záblesk toho, jak asi tato nespoutaná Evropa vypadala, můžeme zahlédnout v Gemenckém lese na jihu MaZarska. Když byla v 19. století většina toku Dunaje zregulována, splavněna a zpředvídatelněna, zůstala krajina říčních meandrů v Gemencké oblasti nedotčena, protože je dokonale nezkrotná. Arcivévodové ji proto využívali alespoň jako lovecký revír. Při příjezdu za horkého letního dne vypadá celkem nevinně. Orientační mapa na tabuli před vstupem do lesa ukazuje barevně vyznačené stezky a zdobí ji úhledné kresbičky statné lesní zvěře, majestátních orlů i pitvorně skotačícího divočáka stojícího na zadních jako nějaký pudlík v cirkuse. Už toto schematické a racionální znázornění však čelí ataku přírody, neboR tabule je doslova pokryta roji bodajícího a bzučícího hmyzu – efektně napůl ultramarínově modrého a napůl měděného –, který třepotavě poletuje nade všemi nápisy. Dokonce i sluneční zář odrážející se od jejich křídel navozuje dojem čehosi podivného a zlověstného, třebaže ve srovnání s realitou lesa to není nic. Pečlivě vyznačená stezka se během pár okamžiků stává takřka neprůchodnou. Lidský řád ustupuje řádu přírody, která se zbláznila, zapáchajícímu šílenství bujné vegetace s hlasitým houkáním, vřeštěním a vrčením, jež vyplňuje vzduch, to vše zahaleno do dusivého pološera prastarých stromů. Do několika minut jsem narazil na obrovský, úplně divoký rybník s hladinou zanesenou miliony semínek a plnou kuňkajících žab usazených na plovoucích větvích a listech. Další rybník zcela zaplavil cestu a já jsem se musel po pouhých několika stech metrech obrátit zpět. Byla to hýřivá změR plná opadavého listí, která vypadala spíš jako brazilská džungle než jako maZarský les.

Náhle jsem dokázal pochopit, proč stovky let kopání odvodňovacích kanálů a budování hrází, úmorné dřiny mužů s krumpáči, spásání luk dobytkem i nepřetržité a nudné hlídkování měly pro zrod našich společností mnohem větší význam než pomíjivé politické události. Nakonec jsem se vydal po několikakilometrové hliněné hrázi táhnoucí se podél lesa (přičemž hráz sama byla impozantní odpovědí na periodicky se opakující záplavy v meandrech řeky) a odměnou mi byli orli, neskutečně velká, do rezava zbarvená srna, kostra lišky a pasák krav se stádem a psem – ale žádní divočáci. Nepřítomnost těchto vznešených zvířat však nemohla Gemen-

Hrobky, stromy a bažiny

47

ckému lesu ubrat nic na výjimečné kráse jeho přírody. Zde byl malý náznak toho, jak musela vypadat většina říčních údolí v dobách, kdy tu žilo jen minimum lidí. Stejně jako údolí Gangy – dnes vyprahlá a hnědá pláň beze stromů – bývalo kdysi bujnou džunglí s neprostupným pralesem plným tygrů, který zaplavovala řeka, musela i většina evropských nížin připadat lidem hrozivá a nepoužitelná. Většina velkých evropských zvířat se vyvinula pro tento habitat a spolu s ním i vyhynula. Přesto právě do tohoto velmi bažinatého a nezkultivovaného prostředí zahlceného stromy začaly v 8. století n. l. pronikat malé skupinky válečníků a jejich rodin.

V Západočeském muzeu v Plzni mají obzvlášR hysterický reliéf od Vojtěcha Šaffa, vytesaný kolem roku 1900, který znázorňuje mytické příběhy dávných Čechů, jak přišli do zdejších lesů i jak vraždili a mučili své nepřátele, přivazovali je ke stromům a škrtili. Sochař pracující ve stylu rané secese dotáhl do důsledku vtíravé fantazie etnografů, podle nichž překvapivě vysoký počet žen z těchto kmenů představovaly spoře oděné, lepé mladičké děvy. Sadismus reliéfu je podivně bezuzdný a zachycuje nacionalistické šílenství své doby: v podstatě Čechy nabádá, aby přestali vysedávat po kavárnách, číst noviny a popíjet bylinné likéry a místo toho přijali za své drsné ctnosti svých předků. Ve skutečnosti samozřejmě vůbec netušíme, jací tito dávní Češi vlastně byli, a Šaff se možná ohledně jejich divošství moc nemýlí, ačkoli situace, kdy ženy s ohromujícími ňadry mávají uRatou lidskou hlavou, kterou drží za vlasy, pravděpodobně nebývaly příliš časté.

Rumunští nacionalisté všechny chytře přetrumfli, když se prohlásili za potomky Římanů – obyvatel provincie Dácie. To dokonale zmátlo slovanské národy i MaZary, kteří se ustálili na datu svého příchodu do Evropy mezi lety 600 a 900 našeho letopočtu. Nápadným artefaktem v několika rumunských městech jsou kopie sousoší Romula a Rema kojených nevlastní matkou-vlčicí. Tento bizarní dar dostala tato města na začátku dvacátých let 20. století od Mussoliniho a italský diktátor jím nepříliš zastřeně naznačoval, že jeho nově budovaná říše má přirozeného etnického spojence, druhé dítě Říma. Jak se bude děj knihy odvíjet, najdeme spoustu dalších takových příkladů, nicméně doufám, že každému čtenáři je již nyní

48

DANUBIA

jasné, k jak monstrózním a bizarním účelům byla historie v těchto končinách zneužívána.

Stejně jako v případě všech ostatních národností se ovšem zdá, že Rumuni ve skutečnosti přišli odjinud – pravděpodobně z ještě více latinizovaných krajů jižně od Dunaje, z dnešního Srbska a Chorvatska, což by vysvětlovalo, proč by si mohla tak drsná pohraniční oblast starověké Římské říše, jakou byla Dácie, uchovat svůj latinský esprit i v jinak tak drasticky změněné oblasti: neuchovala. Tento nevítaný závěr by měl přimět všechny znesvářené nacionalistické historiky rozhodit ruce v bezmocném gestu předstírané hrůzy, zvolat „jsme si kvit“ a dát si se všemi ostatními etnicky blíže nespecifikovanou skleničku. Mají-li Rumuni mystické srdce země, které, jak se ukazuje, patří ve skutečnosti jinému státu, můžeme na tom být všichni stejně.

Věnovat tomuto tématu přespříliš zájmu znamená vydat se rovnou cestou k šílenství. Mimořádná mobilita všech zdejších kmenů je zarážející a téměř úplná absence písemných záznamů, která trvala stovky let, pátrání nijak neusnadňuje. Celkově se zdá, že germánské kmeny se stáhly na západ a ze své pravlasti, jíž bylo zřejmě východní Polsko, dorazily na jejich místo kmeny slovanské, které se smísily s pozdějšími nájezdníky ze stepních kmenů, jež přišly po Hunech – od Avarů až po MaZary. V jedné zoufalé variantě by původní chorvatské a srbské elity mohly hovořit íránským jazykem, což by, myslím, byla situace, kdy by se každý soudný člověk prostě vzdal. Šipky zakreslené na mapách se skládají do fascinující změti pohybů obyvatelstva, zmapovaných prostřednictvím střepů keramiky, zbytků kůlů a náhodných, nejednou povrchních komentářů sepsaných špatně informovanými mnichy žijícími o stovky let později někde úplně jinde. Předkové Čechů se usadili v regionu obehnaném půlkruhem horských pásem (Železné hory a Český les), která je naštěstí ochránila před germánskou i franckou dravostí. Jejich slovanští bratři na severu i na jihu, Polabští Slované a Karantánci (korutanští nebo také alpští Slované) byli postupujícími Germány pobiti a z těch, kdo přežili, se stali německy mluvící křesRané, po jejichž předcích tu zůstaly jen místní názvy. Dále na jih a na východ se rozšířili dávní Moravané, Slováci, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Polá-

Hrobky, stromy a bažiny

49

ci, Rusíni, Chorvaté a Srbové (a ti všichni se zase rozdělili na mnoho dalších pododnoží, z nichž mnohé od té doby vymřely), kteří zpravidla žili pod nadvládou Avarů.

Avaři patřili k těm rychle postupujícím asijským nomádům, jaké až příliš důvěrně znali všichni, kdo se chtěli ve střední Evropě usadit a vydělávat si poctivě na živobytí. Téměř nic o nich nevíme. Svého zenitu dosáhli v roce 626, kdy oblehli Konstantinopol, ale Byzantinci je odrazili a oni se následně usadili na rozlehlých územích od Čech až po dnešní Bulharsko. Avarský chanát může být v mnoha ohledech příkladem toho, proč nás temný středověk někdy tak popuzuje – Avary můžeme zahlédnout pouze v letmých záblescích na stránkách kronik nebo zcela bez kontextu na hrstce dochovaných dekorativních předmětů, a přece právě oni byli po dvě století ve střední Evropě mocipány, kteří určovali podobu slovanského osídlení. V roce 790 se avarský vyslanec setkal s Karlem Velikým u jeho dvora na Rýně a dohodl se s ním na podobě hranice mezi Franckou a Avarskou říší, ale bylo to zjevně jen pouhé příměří a Frankové posléze Avary porazili v rozhodující bitvě, která je význačná i kvůli horám pokladů, jež Karel Veliký rozdal svým přátelům a díky nimž došlo k obrovskému přesunu zlata z východu na dlouho pleněný západ. Poslední písemná zmínka o Avarech pochází ze záznamů z říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem z roku 822 a poté jejich jméno z análů jednoduše mizí. Moc rád bych si učinil nějakou představu o tom, jak onen avarský vyslanec hovořící s Karlem Velikým asi vypadal – my ale nevíme ani to, jakým jazykem s králem mluvil nebo jak se oblékal. Avaři mohli klidně spadnout z Marsu – nakonec zmizeli, rozplynuli se ve slovanském živlu.

Od 9. století už byly všechny klíčové stavební kameny střední Evropy na svém místě. Pomíjivá Velká Morava byla konfederací Slovanů, jíž se podařilo dosáhnout obrovského významu a zároveň zůstat frustrujícím způsobem vágní – není dokonce ani zřejmé, která teritoria vlastně ovládala, ač je celkem jisté, že tato území zahrnovala dnešní Moravu a Slovensko a pravděpodobně i věnec zemí okolo tohoto jádra. Čeští nacionalisté o tom vedli nekonečné spory. Tato říše existovala pouhých pár desetiletí, ale z kulturního hlediska měla klíčový význam jako místo zrodu krásného a zvláštního

50

DANUBIA

písma zvaného „hlaholice“, v němž by se například jméno SIMON psalo asi takto

(písmeno M se ve své faktické neudržitelnosti zdá obzvlášR roztomilé) a posléze díky neúnavným byzantským misionářům Cyrilu a Metodějovi i domovem prvního slovanského písma – rozhodnutí přijmout tuto abecedu jednou provždy vytyčilo hranice jiné sféry, a to jak samo o sobě, tak i jako znamení příslušnosti k pravoslaví.

Tím, že misionářské dílo tohoto období posunulo velký kus Evropy směrem ke Konstantinopoli a z dosahu Říma, vytvořilo zlomovou linii s důsledky sahajícími až do současnosti.

Každý pokus založit a vytvořit pevný stát s vládnoucí dynastií a postarat se o jakýs takýs hospodářský růst mařila skutečnost, že tyto euroasijské houfce byly neustále v pohybu. V Evropě tehdy možná ještě nežilo příliš mnoho obyvatel (k městu měl asi nejblíž velký vojenský tábor nebo shluk staveb okolo nějaké pevnosti), ale ti, kteří tam byli, projevovali i nadále ochotu cestovat na dlouhé vzdálenosti a podstupovat velká rizika. Stmelování Evropy bránily dvě hrozby: jedna ze západu a druhá z východu.

Stěhující se národy Stěhující se národy Pasov, který leží na bavorsko-rakouském pomezí, je město tak neskutečné scénické nádhery a geofyzikálního významu, že je až hanba, když člověk zjistí, že jeho ulice lemují pouze obchůdky s religiózními cetkami a píšRalkami imitujícími zpěv ptáků – zdejší obyvatelé by měli být z trochu heroičtějšího těsta. Proslulost Pasovu přinesla zejména jeho poloha v úzkém cípu země na soutoku dvou impozantních řek Dunaje a Innu, z nichž první pramení na daleké, podmáčené louce ve Švábsku a druhá v Alpách. Je tu ovšem i třetí řeka, neskonale méně působivá Ilz, která přitéká ze severu a činí z Pasova „město tří řek“. Velký význam Ilz spočívá v tom, že své vody přivádí z rozvodí v hvozdech v podhůří Českého lesa na severu, zatímco

Stěhující se národy

51

Inn stéká ze švýcarských Alp a sám Dunaj teče přesně od západu na východ podél severního úpatí Alp. Tato kombinace sbíhajících se vodstev naznačuje, že v horách existuje průrva, a právě jí pronikala germánská Evropa na slovanská území na východě.

Bavorsko, jehož je dnes Pasov nejvýchodnější výspou, je jedním z těch zvláštních skorokrálovství, jež měla v průběhu dějin velmi blízko k tomu, stát se skutečným, nezávislým státem, ale vždycky skončila v něčím područí nebo v rozvratu. Má některé z výhod zemí jako Anglie nebo Francie – její hranice jsou na mnoha místech neprostupné. Anglické pobřeží i francouzské mořské břehy a horstva zajistily místním vládcům vojensky příznivou situaci a nikoli náhodou bylo do obou těchto zemí odjakživa tak těžké vpadnout.

To naprosto neplatí pro většinu států střední Evropy, které bývaly nuceny neustále měnit strany a točit se jako zmatený pes snažící se ubránit svou misku. Bavorsko zůstalo soudržné jen díky neproniknutelným horám na jihu a celkem mohutným horským hřbetům na východě. Vynořilo se z temna raného středověku jako dobře spravované, od přírody bohaté germánské území pod vládou rodu Agilolfingů. V 8. století také sahalo mnohem dál na východ než k Pasovu a germánští kolonisté se z něj hrnuli do Tyrol a do Salcburska.

Jako tak často v bavorských dějinách bohatství a bezpečnost země upoutaly závistivé oči. Ve zdánlivě bezpečné vzdálenosti na dolním toku Rýna obnovil francký vojevůdce Karel Veliký aktem ryzí imaginace bezprostřední pouto mezi sebou a Západořímskou říší, která se zhroutila před více než třemi stoletími. Jeho ctižádost, nádhera jeho dvora, bohatství, vzdělanost i jeho vojenské úspěchy již ohlašovaly konec temného věku a nové směřování Evropy. Místo aby zůstala chaotickou tříští drobných státečků a kmenových území ovládaných klanovými vůdci a pochybnými asijskými pohlaváry, znovuzrodila se v podobě nové Římské říše s Karlem Velikým jako císařem. Bavoři a Frankové spolu nesčetněkrát bojovali, ale v desetiletí plném převratných událostí, jež započalo rokem 785, dokončil Karel porobení Sasů na severu, připravil o trůn dlouho panujícího bavorského vládce Tassila na jihu a následně zničil i avarský chanát.

52

DANUBIA

Sesazením Agilolfingů a začleněním celého území Bavorska do říše Karla Velikého nabrala francká rozpínavost čerstvý východní směr. Frankové, kteří si masakry, germanizací a christianizací probíjeli cestu na východ, zřídili nové marky a vévodství, přičemž zatlačovali Slovany zpět, takže do poloviny 9. století už existovalo cosi ne nepodobného dnešní jazykové mapě s většinou Rakouska v rukou Germánů. Než se však lingvistická mozaika nadobro usadila, došlo k další naveskrz překvapivé invazi.

MaZaři sice nebyli poslední z nových příchozích v již tak dost přelidněném a zmateném prostředí, ale byli zcela jistě jedni z nejpřekvapivějších. Po vyhnání ze svého domova v Chazarském chanátu se stěhovali stále dál na západ, až se svým průkopnickým uměním jízdy a jazykem, který se nepodobal žádnému jinému, vtrhli do Evropy. Způsobili chaos, porazili bavorská i východofrancká vojska, jež jim vytáhla v ústrety, a podnikali loupeživé nájezdy hluboko do nitra Francie a Itálie, dokud je císař Ota I. v roce 955 v bitvě na Lechu s konečnou platností jednou provždy nezastavil.

Poslední maZarské výpady měly poněkud nostalgický ráz, jako by starší válečníci nedokázali odolat pokušení dát se s dávnými druhy zase jednou dohromady. Když je pak Ota I. vyhnal, zanechali sice nájezdů do západní Evropy, ale pokračovali v dobývání dalších a dalších území, posíleni novými příchozími ze střední Asie včetně velkého počtu dřívějších nepřátel se zábavným jménem Pečeněhové.

Dopátrat se okolností příchodu těchto skupin je dnes už většinou nemožné. Každému se ihned automaticky vybaví obraz kolon vozů s jasnovidnými starci, kyprými manželkami, šišlajícími dcerunkami a synáčky na drobných ponících, jak se cvičí v boji s dřevěnými mečíky. To je ovšem zcela v rozporu s prokazatelně mužským prostředím maZarských nájezdníků, jež se vyznačovalo spíše atmosférou ragbyového zápasu. Nikdy se už například nedozvíme, jak velké části místního obyvatelstva se podařilo uprchnout: byli ti ne dost rychlí zabiti, nebo pouze zotročeni? Zmasakrovali MaZaři slovanské a avarské muže, na něž narazili, a přivlastnili si jejich rodiny, které přežily? Identita se mění velmi rychle. Na konci 19. století se z mnoha Němců, Židů, Slováků i dalších stali Uhři a během dvou generací změnili jazyk i náboženství s touž lehkostí, s jakou se jiní

Stěhující se národy

53

příslušníci týchž skupin vystěhovávali za moře a stávali se Američany. Očividně méně rozvinutou a zcela negramotnou společnost bylo možno mísit v různých kombinacích (zvlášR když se tak dělo hrubým násilím) velmi rychle. Proto se dnes šance kohokoli na to, že by se mohl prohlašovat za „čistého“ zástupce nějaké raně středověké „rasy“, nutně musí blížit nule, nehledě na to, že taková představa je zcela nesmyslná.

Ukázalo se, že porážka MaZarů na Lechu měla pro tvářnost Evropy zcela zásadní význam. Ustupující maZarské vojsko se ještě pokusilo zaútočit na české Slovany, ale utrpělo další porážku, bylo zatlačeno zpět za Dunaj a tam už zůstalo. Germáni a MaZaři nalezli demarkační čáru na východ od Vídně a obě skupiny do sebe zaklaply jako bezpečností pás, čímž oddělily severní Slovany (Čechy, Moravany a Poláky) od jižních (Slovinci, Chorvaté, Srbové) a předznamenali to, co se později mělo stát Rakouskem a Uherskem. MaZarský kníže Géza poté učinil geniální tah a v roce 972 konvertoval ke křesRanství. Bylo to ryze politické gesto, nicméně MaZaři se začali upřímně a v hojném počtu obracet, čímž se vymanili z hranic, kam každoročně směřovaly francké válečné výpravy proti pohanům. Gézova volba přiklonit se k raději Římu než ke Konstantinopoli byla dalším z oněch zdánlivě bezvýznamných rozhodnutí s dalekosáhlými dopady, jež Uhry připoutala k Západu, a celé kultuře tak vtiskla jinou tvářnost i esprit, než měla kultura jejich východních a jižních sousedů.

Posledními články ve stavbě střední Evropy byli Bavoři, kteří nepřestávali proudit přes Pasov či přes Tyrolsko do oblastí na jih od Čech. Osídlování těchto krajů mělo velmi americkou atmosféru – věčně proměnlivé hranice, divoké zvraty, pohádkové bohatství pro ty, kdo byli dost draví a měli štěstí. Ostrahou nového teritoria, jemuž hrozila zkáza od MaZarů, pověřil Ota I. markraběte Luitpolda a zároveň zřídil řadu „marek“ – pomezních nárazníkových států, jež měly v nových državách nastolit pořádek a hájit je. Po dobu takřka dvou století vykonávali tento úkol Babenberkové a jiní v roli vazalů Bavorska (v hierarchii o dva stupně za císařem). Teprve v roce 1156 byli Babenberkové povýšeni na vévody (v hierarchii jeden stupeň za císařem).

54

DANUBIA

Slovo „Austria“ (Rakousko) je latinizovanou formou názvu „Österreich“ (Východní země). Jako obvykle nemáme jasnou představu o tom, jak došlo k tomu, že obyvatelstvo tohoto regionu bylo převážně bavorské. Na kolonisty tu čekalo nejedno překvapení – v okolí Salcburku například narazili na přežívající římské křesRany a ty bylo patrně třeba nějak převychovat. Záplava osadníků zřejmě místní starousedlíky v průběhu pouhých pár století asimilovala, přičemž v hraničních oblastech na východ od Vídně zůstalo smíšené germánsko-maZarské obyvatelstvo a na jižním pomezí obyvatelstvo germánsko-slovanské. Region byl klasickou germánskou politickou mozaikou a jednotlivá území, jako byly Korutany a Štýrsko („Štýrská marka“ – hlavní pevnost), padla do rukou Babenberků teprve po mnoha letech. Salcburk a Pasov zůstaly samostatnými církevními enklávami se všemožnými privilegii pro velké benediktinské a (později) cisterciácké kláštery, jež byly podél toku Dunaje zakládány.

Pomyšlení na to, jak málo lidí tehdy muselo v těchto krajích žít, je až děsivé: většina střední Evropy uživila stěží víc než pouhé vesnice. Nyní ovšem jižní Německo dodalo nové obyvatelstvo s početnou jízdou po zuby ozbrojených dobrodruhů, psychopatů, kněží, nádeníků a rolníků, kteří se všichni hrnuli horskými průsmyky na východ. Obrovská území stále zůstávala osídlená jen řídce – Čechy a Rakousko dosud odděloval nepředstavitelně rozsáhlý hvozd a nahodilé výchozy horských hřbetů velmi ztěžovaly cestování. Motorem proměny krajiny se staly kláštery spolu s armádami rolníků, kteří po generace v potu tváře proměňovali pustinu v obhospodařovanou zem. Namísto opevněných míst začínala být vidět i opravdová města – tím klíčovým se stala Vídeň ležící na břehu Dunaje v místech, kde jí alespoň nějakou ochranu skýtají poslední výběžky východních Alp. V roce 1221 získala privilegium opravňující ji kontrolovat říční obchod mezi Germány a Uhry a velmi na tom zbohatla.

Jestřábí pevnost

55

Jestřábí pevnost Jestřábí pevnost V roce 1246 zahynul v bitvě proti Uhrům vévoda Fridrich II. a jím po dlouhém období skvělých úspěchů vymřela po meči babenberská dynastie. V roce 1250 zemřel naneštěstí i císař a většina střední Evropy se propadla do hluboce tragického období plného násilí.

Několik rakouských pánů bojujících proti úpadku svých zemí se tehdy obrátilo na českého krále Přemysla Otakara II. s nabídkou, aby se vlády nad nimi ujal on. Nakonec byl ale v roce 1273 zvolen císařem výbojný jihoněmecký feudál Rudolf Habsburský. Kurfiřti tak jako již mnohokrát předtím vybrali raději někoho relativně slabého – v Rudolfově případě proto, že neměl nijak silnou mocenskou základnu, ale i z toho důvodu, že mu tou dobou bylo už hodně přes padesát, a nebylo tudíž pravděpodobné, že by stihl napáchat příliš mnoho škod. V tom se ovšem všichni zúčastnění krom Rudolfa samotného hluboce přepočítali.

Rudolf zemřel ve Špýru a je pochován v tamní císařské katedrále.

Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto města dorazil jednoho pozdního zimního odpoledne a vklouzl do chrámu krátce před zavírací hodinou. Je to ohromující, mohutná, drsná až hrozivá stavba a už jen nesmírnou tíží použitého kamene jako by zhmotňovala císařský majestát. Pro každého, kdo vyrostl v Anglii nebo ve Francii a zvykl si na zdejší vznosnou gotiku, je hluboce znepokojivé ocitnout se obklopen románskou monumentalitou, zvlášR když jí dodávají na expresivnosti zlověstně temná zákoutí a podivné ozvěny šouravých kroků. V jednom okamžiku se celý chrámový prostor naplnil opravdu děsivým, nezemským zvukem – což, jak se nakonec ukázalo, byl pouze šelest stovek aluminiových kalíšků od čajových svíček vsypávaných do odpadkových pytlů. Člověka každopádně ihned zaujme Rudolfova náhrobní plastika. Rudolf vypadá přesně tak, jak by to každý u císaře předpokládal – přísný, s orlím nosem, říšským jablkem a žezlem, s říšským symbolem orla na prsou a lvem u nohou.

Je dobře, že ho postavili svisle ke zdi a nenechali ho ležet, protože takhle vypadá o něco komunikativněji.

Rudolf I. byl v mnoha ohledech typický německý menší vládce.

Ve svých rukou soustředil anebo zdědil državy porůznu roztroušené

56

DANUBIA

v Alsasku, Švábsku i dnešním Švýcarsku (včetně Habichtsburgu, „jestřábí pevnosti“, která pravděpodobně dala rodu jméno – Švýcaři však roku 1415 Habsburky vyhnali). Osvědčil se i jako úspěšný císař, který vtrhl s vojskem do Rakouska a vytlačil odtud krále Přemysla Otakara II. Po několika zvratech se pak spojil s Uhry, porazil Čechy a krále Přemysla Otakara roku 1278 v bitvě na Moravském poli zabil.

Poté se rozhodl vyřešit po svém problém babenberského dědictví a většinu zemí si v roce 1282 jednoduše přisvojil – tato teritoria pak zůstala ve vlastnictví rodu celých šest století. Tím započal vzestup Habsburků k moci, nicméně než dynastie dospěla až na samý vrchol, čekala ji ještě spousta překážek a slepých uliček v podobě vražd, úmrtí v bitvách nebo dělení dědictví. Své staré německé země začali Habsburkové rychle považovat za méně důležité než nově nabyté rakouské državy. V roce 1363 získali Tyrolsko, roku 1382 Terst a vůbec poprvé zahlédli moře. Než si v roce 1452 definitivně zajistili císařský titul, byli nepochybně zajímavá partička, ale nijak výjimečná – jejich protivníci Lucemburkové měli mnohem větší geografický záběr i renomé. Právě lucemburský císař Karel IV. jako český král učinil z Prahy tak výjimečné místo – díky velkorysosti své vize, v níž se mu Habsburkové prozatím nemohli rovnat.

Význam role císaře se měnil v závislosti na osobnosti držitele titulu a jeho štěstí na události. Karel IV. se stal definitivně císařem, teprve když jeho úhlavní nepřítel a protivník Ludvík Bavor zemřel, sklácen mrtvicí při lovu na medvěda, čímž se štěstí jednou provždy přiklonilo na Karlovu stranu. Být císařem byl v 15. století nevděčný úkol a stejně tak tomu bývalo často i dříve. Zároveň však tento titul skýtal klíč k tomu, jak udržet pohromadě chaotickou změR rozmanitých teritorií, jež pokrývala Evropu od Flander až po Vídeň. Tato tříšR drobných samosprávných celků byla výsměchem původnímu snu Karla Velikého o nové Římské říši. Stovky let skrytých bojů, rodinných rozbrojů, přírodních katastrof, uplácení i odstředivých snah jeho starou říši rozbily na nesoudržnou masu držav. V kterékoli z jejích částí existovala mocná, nezávislá města, rozsáhlé církevní enklávy i samostatné hrady s příslušnými statky, které je obklopovaly, a jen příležitostně se tu našla opravdu velká a celistvá

Jestřábí pevnost

57

území, jako bylo Bavorsko nebo Sasko, avšak i ta byla pouhým souhrnem různých lén a podlén. Celý tento systém držel svou autoritou pohromadě císař, ovšem ze správního hlediska představovaly stovky svébytných držav, jež se mu zodpovídaly, velmi neúčinnou organizační strukturou. Když se Karel IV. stal císařem, využil své pravomoci a dal roku 1356 sepsat Zlatou bulu, která veškeré pořádky do budoucna upravovala. Nejdůležitější bylo, že bula kodifikovala existenci sedmi volitelů, kteří budou napříště vybírat císaře, a – což je neméně významné – zároveň zavedla pravidlo, že teritoria těchto sedmi volitelů nesmějí být zcizena ani rozdělena, čímž císař přiznal každému z těchto sedmi volitelů vlastní pevnou mocenskou základnu a zabránil tím možnosti, že by jakýkoli pretendent či vzdorokurfiřt mohl vnést do situace zmatek, jako se to stalo v případě tahanic kolem jeho vlastní volby. Sbor volitelů mělo tvořit těchto sedm kurfiřtů: arcibiskup kolínský, arcibiskup mohučský, arcibiskup trevírský, markrabě braniborský, vévoda saský, falckrabě rýnský a král český. Scházeli se ve Frankfurtu, kde hlasovali o tom, kdo se stane „římským králem“, a jaksi automaticky se předpokládalo, že tohoto krále může korunovat císařem pouze papež – od toho ovšem Habsburkové, kteří zpravidla nechávali zvolit králem s císařským titulem svého dědice, jenž vždy nastupoval po smrti stávajícího vládce, rychle upustili.

Být římským císařem rozhodně mělo smysl, byR do nepopiratelně vznešeného postavení známého čtenářům z literatury o starém Římu měl nositel tohoto titulu daleko. Císařové vyvinuli maximální snahu učinit ze svého úřadu pokračovatele slávy Karla Velikého, a to i za použití jeho vlastního trůnu v Cáchách (který tam překvapivě stojí dodnes – velmi prostý, avšak úctyhodný předmět) a tolika fáborů a trub, kolik jen bylo možno sehnat. Nikdo z mocných ovšem na těchto slavnostních shromážděních neměl pocit, že by byl nějak výrazně méněcennější než císař nebo že by se měl třást před jeho nemilostí.

58

DANUBIA

„Ohlédněte se!“ „Ohlédněte se!“ Bodem zvratu, v němž se Habsburkové dostali do centra pozornosti, byla dlouhá vláda císaře Fridricha III. Úroveň portrétního umění se shodou náhod v 15. století výrazně povznesla, a tak máme celkem slušnou představu, jak Fridrich vypadal. Existuje velmi zvláštní a krásný portrét jeho předchůdce Zikmunda – posledního mužského člena lucemburského rodu – v přehnaně velikém kožešinovém klobouku a s tvrdým, a přece prázdným pohledem někoho, kdo strávil příliš mnoho času, řekněme, experimentováním s houbami nebo na cestách s kapelou. Neříkám to proto, abych vypadal hloupě: jeho tvář je naprosto matoucí a neexistuje nic, co by nám pomohlo dopátrat se, čeho chtěl malíř dosáhnout, když mu přisoudil tak podivný výraz. Kožešinový klobouk a ošlehaná pleR císaři dodávají takového, nu, poněkud kanadského vzezření. Fridrichův bezprostřední předchůdce Albrecht II. vládl jen krátce (zahynul v boji s Turky) a je znám pouze z portrétu, který by mohl namalovat žák základní školy, byR šat má vyvedený opravdu krásně. V případě Fridricha se však spojily řemeslná zdatnost s vůlí mecenáše a výsledkem je řada podobizen, díky nimž máme jasnou představu, co chtěl zdůraznit sám panovník (což je možná u každého portrétu klíčové): autoritu, vyrovnanost mysli, auru císařské moci.

U Fridrichovy vlády a vůbec celého 15. století mají historikové tendenci soustřeZovat pozornost na dva aspekty: „efekt Poutníkovy cesty“ a „syndrom vánoční pantomimy“. První z nich pohlíží na konkrétního panovníka jako na osobu, která za svého života musí dosáhnout určitého cíle – s železnou pravidelností vytvoření soudržného státu co možná nejpodobnějšího novodobé velmoci či zemi, jaké se konstituovaly v průběhu 19. století. Vládcové jsou proto posuzováni podle toho, nakolik se jim podařilo na této cestě vytrvat a nenechat se svést, zastavit či odlákat jinými pokušeními, tak jako křesRan ve stejnojmenné Bunyanově alegorii. V případě Anglie je to až bolestně patrné z nekonečných pokusů učinit Jindřicha VI. králem Francie – všichni víme, jak je to absurdní a že se Angličané měli vrátit domů; všichni tiše zaúpíme, když dojde ke zvratu a objeví se Johanka z Arku, a jako Angličané se trochu vzcho-

„Ohlédněte se!“

59

píme, když hyne v kouři. Až příliš dobře si však uvědomujeme, že panovník z Londýna v Paříži nikdy doopravdy vládnout nebude, a hrozíme se chvíle, kdy je roku 1429 Jindřich v chrámu Notre Dame jako sedmiletý korunován, neboR víme, že promarní desítky let zbytečným krveproléváním, což znamená totální odvrat od vznešeného etc. poslání Anglie.

Efekt Poutníkovy cesty je v případě Fridricha III. velmi viditelný, protože víme, že právě on je pravým zakladatelem dynastie, která v příštích čtyřech stoletích povládne střední Evropě i mnoha dalším končinám – a přece se zdá, jako by to on sám často nevěděl (což samozřejmě nemohl). Než aby zamířil do Nebeského města – jinými slovy do Vídně, kde by vytvořil racionální a centralizovanou státní správu, srdce velké říše –, Fridrich bezmocně lavíruje a na dlouhá období upadá do zjevné nečinnosti, zatímco všude kolem něj propuká zmatek. Tu založí klášter, tam opraví hrad a jinde zase nesměle zasáhne, přičemž se zdá, že při každé příležitosti schází z pravé cesty. Jeho přátelé i nepřátelé doslova šílí z jeho vrtkavé povahy, z jeho netečnosti a neschopnosti udělat víc než pár věcí najednou.

Za zaznamenání stojí, že ač byl císařem Svaté říše římské, podařilo se mu strávit povážlivých dvacet sedm let za sebou, aniž Německo vůbec navštívil: kolem něj vznikaly a zanikaly ligy, města se propadala do anarchie, rodily se technologické novinky a hrady vybuchovaly, a přece se Fridricha nic z toho zřejmě příliš nedotklo, neboR právě chystal novou kroniku nebo poslouchal hudbu.

Svým způsobem je půvabné, že historikové podědili něco ze zlosti, kterou cítili mnozí z Fridrichových současníků. Člověk se v duchu vidí, jak mu hrubne hlas ze samého křiku: „Co děláš v tom Linci? Všiml sis vůbec, co se děje v Norimberku? Copak těm lidem nemůžeš pomoct?“ a tak dále. Byl to nepochybně ten nejotravnější římský císař až do Karla VI. Proti efektu Poutníkovy cesty je však třeba se postavit. Dynastie svého cíle nedosáhne nikdy – každá generace má své velmi úzké a specifické záměry a ty mohou buZ zmařit, nebo jim naopak napomoci drtivé pohromy či závratné štěstí, jež se zcela vymykají lidské kontrole. Není divu, že tehdejší lidé trávili tolik času v kostele: výsledek každoročních událostí, aR příznivý či nepříznivý, očividně závisel na nedozírných a neodhadnutelných

60

DANUBIA

úradcích, jež řídil pouze Bůh. Z řad velkých rivalů Habsburků, Lucemburků, vzešli úspěšní císařové a v osobě Karla IV. tu máme vskutku dokonalou postavu zakladatele dynastie. Jak se však ukázalo, Lucemburkové, jejichž državy se rozprostíraly po celé střední i západní Evropě (včetně území, které dnes zaujímá malá zemička, jež v důsledku bláznivého sledu událostí dodnes nese jejich jméno), měli prostě smůlu a vymřeli. Konec se dostavil s Ladislavem Pohrobkem, jehož otcem byl Albrecht II. Habsburský a matkou jediná dcera císaře Zikmunda, posledního mužského potomka rodu. Ladislavův zvláštní přídomek odkazuje na skutečnost, že se narodil až po otcově smrti. O malého chlapce s charakteristickými zlatými kučerami se svědomitě staral jeho strohý a přičinlivý bratranec z druhého kolena, budoucí císař Fridrich III., tehdy ještě habsburský vévoda. Ladislav měl ovšem zjistit, že Fridrichova pohostinnost se v praxi soustřeZuje na to, nenechat ho pokud možno s nikým mluvit nebo cokoli dělat, a třebaže se mu nakonec podařilo uniknout, nebyl až do své veskrze náhodné smrti ve věku sedmnácti let nikdy víc než pouhou loutkou v rukou různých frakcí.

Další past, „syndrom vánoční pantomimy“, už jde více k jádru věci. Všichni víme, že střední Evropu zpustoší Turci, a existuje jedna verze vývoje, v níž každý na scéně křičí: „Ohlédni se!“, neboR hrdina nevidí obludu/skřeta/čarodějnici, co se plíží za ním, ale při každém jeho otočení zmizí. Možná to někdo měl zavolat i na malého Ladislava. Zatímco Fridricha zaměstnávají další a další bezvýznamné šarvátky na území Švýcarského spříseženstva, člověku se chce křičet: „Tak udělej už konečně něco s obranou východní hranice a postav se do čela vážně míněné křesRanské koalice, která bude mít společný cíl!“ nebo něco v tom smyslu. Tato frustrace je v dějinách střední Evropy takřka všudypřítomná a je třeba jí čelit na každém kroku. Když se francouzský král fakticky spojí s Osmany, aby společně uzemnili Habsburky, neexistuje snad jediný historický výklad, který by nad tím nekroutil nevěřícně hlavou. Nastává-li v bojích delší přestávka, víme, že je to jen proto, že Osmané změnili působiště a právě decimují své protivníky v Anatolii nebo v Persii, a jakmile s tím budou hotovi, obrátí svou zkázonosnou pozornost opět k Západu. Neexistovala samozřejmě žádná možnost, aby se

Kultovní místa

61

Habsburkům nebo jejich nesvorným polospojencům doneslo včas něco víc než pouhé střípky zpráv. Zvěsti o obrovské nové turecké armádě mohly bohužel dorazit teprve chvíli předtím, než se toto ohromné vojsko objevilo.

Habsburkové se časem stali velkými obránci Evropy před Osmany, nicméně Fridrich III. sám podle všeho nejevil přílišný zájem o obdivuhodné hrdinství obránců Bělehradu v roce 1456 nebo o turecký pokus o invazi do Itálie a bez ohledu na ně se dál jen tak poflakoval. Víme, že sedmdesátiletý oddychový čas, který přinesla porážka Osmanů u Bělehradu, byl hotový zázrak a že nakonec dojde k něčemu mnohem horšímu, ale v té době nikdo nedokázal zjistit, jak dlouho tato oddechová pauza potrvá nebo jestli prostě nebude trvalá – což se klidně mohlo stát.

Kultovní místa Kultovní místa Wiener Neustadt (Vídeňské Nové Město) je krajně neuspořádané průmyslové město ležící na jih od Vídně, jež bylo za druhé světové války vybombardováno a následně přestavěno způsobem, který natrvalo fixuje pocit prázdnoty a beznaděje. Jednou z výjimečných a neobyčejně pečlivě provedených rekonstrukcí je však Vojenská akademie, založená Marií Terezií a postavená kolem hradu a kaple Fridricha III. Vídeňské Nové Město bylo jednou z několika Fridrichových metropolí, když se trmácel od příležitosti ke krizi a od krize k příležitosti, a jeho syn, budoucí císař Maxmilián I., se tam dokonce narodil a je tu i pohřbený: jeho prostá hrobka dodnes stojí v kapli sv. Jiří v samém srdci akademie – v kapli, které jinak vévodí obrovský a ošklivý relikviář, kvádr na zavalitých nohách plný skleněných okének, z nichž za každým se nachází lebka světce, a celek působí tak, že si tu člověk připadá spíš jako na Borneu než v Dolních Rakousích.

Vzhledem k tomu, že Vojenská akademie dosud naplno funguje, skýtá návštěva v ní prazvláštní zážitek. Namísto obvyklého prodeje vstupenek, otočného turniketu, obchodu s pohlednicemi a kavárny musí návštěvníci zazvonit na zvonek u Jižní brány. Stál jsem tam

62

DANUBIA

a čekal, až se ozve bzučák a vpustí mě dovnitř, ale místo toho se po delší době ozval pochodový krok a odemkl mi kadet s puškou na zádech, který mě pak doprovázel. Jen kráčet s ním ztemnělou chodbou přimělo mou mysl horečně zapřemýšlet o tomto paralelním světě řádu, opravdové disciplíny, výkonnosti, uniforem, vojenského výcviku a hierarchie. Došli jsme ke skupině kadetů, kteří byli právě ve službě a z nichž ze všech vyzařovala profesionalita, fyzická zdatnost i hrdost na jejich vzhled, jako by žili na úplně jiné planetě než na té definované všudypřítomným slaboduchým pohihňáváním – parketě, na kterou jsem byl zvyklý víc.

Když jsme rázně nakráčeli (či spíše napochodovali) na hlavní nádvoří zalité sluncem, objevilo se to, kvůli čemu jsem přišel: Velká heraldická zeZ Fridricha III., v mnohém renovovaná a restaurovaná, která však přesto slouží jako výjimečné osobní sdělení a stejným dojmem musela působit i v době svého odhalení. V dolní části stěny vidíme Fridrichovu sochu a následuje řada osmdesáti sedmi reliéfních znaků rozmístěných po celé výšce vnější zdi kaple, přičemž některé z těchto znaků zastupovaly pouhé tečky na mapě, zatímco jiné reprezentovaly rozsáhlá teritoria. O zdrcující převaze Fridrichových držav nemohli návštěvníci ani v nejmenším zapochybovat. Tyto erby ale především působí dojmem něčeho, co měl císař osobně rád. Nikdy se nedozvíme, jestli se tak někdy stalo, ale je snadné si ho představit, jak sedí na nádvoří a bloudí zrakem po symbolech svého vlastnictví.

Když mě můj průvodce vyprovázel ven, ledabyle hodil po jiném kadetovi velký, středověce vyhlížející svazek klíčů, který musel vážit přinejmenším tolik co kus zbroje. Jeho kolega ho chytil jednou rukou, aniž hnul brvou. Pocítil jsem, jak panikařím z toho, že jsem obklopen takovou mírou rutiny a kompetentnosti, a nemohl jsem se dočkat, až mě vypustí zpátky do světa ležérní a uvolněné neohrabanosti.

Dalším raným habsburským kultovním místem je městečko Klosterneuburg kousek na sever od Vídně. Stovky let bývala neměnnou stálicí obřadního kalendáře Habsburků každoroční pouR některého význačného člena rodu do starobylého augustiniánského kláštera založeného markrabětem Leopoldem III., kde se zúčastnil záduš-

Kultovní místa

63

ních mší za své babenberské předchůdce. Právě tento komplex budov dodává Habsburkům legitimitu tím, že předešlé vymřelé dynastii, kruté občanské válce i uloupení země říší propůjčuje veškerý majestát církevního požehnání.

Podle dávného příběhu ulétl Leopoldově nové, hluboce zbožné nevěstě závoj a on přísahal, že kdekoli ho najde, postaví klášter.

O mnoho let později, když byl na lovu, objevil tento závoj na keři černého bezu a začalo se stavět. Ten příběh se vyznačuje bezpočtem kudrlinek a drobnokreseb a nedokáže se jednoduše vypořádat s faktem, že kus látky uvízlý na houštině je těžké nějak zajímavě podat, což se zpravidla řešívá zvláštním poukazem na Pannu Marii a mračna andělíčků vznášejících se v oslnivém jasu na obloze nad křovím.

Opatství kdysi muselo být nádherné, ale dnes je to o málo víc než zpustošená mrtvola. Interiéry se v 18. století dočkaly strašlivého zbanálnění od umělců, kteří je pokryli štuky a malbami světců v akrobatických pózách a poté zvenčí přistavěli barokní věže. V 19. století se tento výstřelek pokusili napravit architekti, kteří ponechali interiéry jejich osudu a vrhli se na vnějšek a přetvořili ho tak, aby věrněji odpovídal středověkému pojetí: barokní věže nahradili novogotickými, jež pochopitelně vypadají jako vystřižené z románů sira Waltera Scotta, a tudíž neautenticky. Poslední pohroma přišla koncem 19. století, kdy na prázdná místa, která v interiérech zanechali barokní vandalové, přibyly fresky s odpudivě nasládlými scénami ze života Ježíše Krista, na nichž Spasitel vypadá jako nějaká vychrtlá figurka z Chalíla Džibrána.

V malém muzeu v nedokončené části paláce, který opatství obklopuje, se však nachází jeden zázračný předmět, jenž odsouvá na vedlejší kolej veškeré debaty ohledně kýče. Je to obrovský deskový obraz, který v roce 1485 objednali kanovníci u příležitosti kanonizace zakladatele kláštera Leopolda III. V zářivě barevných kruhových medailoncích jsou na něm vyobrazeni všichni vládci z babenberského rodu, přičemž všechny tyto medailony jsou zasazeny do obrovského rodokmenu v podobě stromu. Fridrich III. se svým neutuchajícím, dychtivým zájmem o genealogii a legitimitu byl Leopoldem doslova posedlý a právě za jeho vlády vznikla typická představa

64

DANUBIA

tohoto nového světce jako starce s mohutným bílým plnovousem a nevěrohodně velikou korunou, který se tváří poněkud roztržitě, což má naznačovat svatost. Na zmíněném obrazu už se nachází ve své charakteristické podobě jako předchůdce Otce Vánoc, pozdějšího Santa Clause. Jeho žena Agnes je na jedné z postranních desek vypodobena jako žena oddaná a přitažlivá zároveň. Ztělesňuje obvyklý zmatek ohledně toho, jak vlastně královny zobrazovat, kterýžto zmatek ještě lépe dokládá dobový náhrobek Eleonory Portugalské, manželky Fridricha III., vklíněný za hlavním oltářem v Novém klášteře ve Wiener Neustadtu. Jeho náhrobní plastika ji zobrazuje jako nejdokonalejší z žen a přinejmenším světici.

Babenberkové byli drancující němečtí válečníci ve službách bavorského vévody v dobách, kdy si křesRanské síly klestily cestu na východ a zatlačovaly zpět MaZary. Kroniky jsou ale tak stručné, že až na hrubé kontury je vše, co vykonali, pouhou barvotiskovou romancí. A přesně to také obraz kanovníků předvádí – členové rodu se tu modlí, vyrážejí na křížové výpravy, jsou oběRmi zrady nebo se účastní barvitě podané jízdní bitvy. Z malby je jasně znát velký význam přikládaný minulosti – je to dynastická posloupnost událostí prostupující staletími. Vykresluje obraz nárazníkového státu, jehož byli Babenberkové markrabími a který byl povýšen na vévodství za vlády Jindřicha II. Jasomirgotta – panovníka, jenž si zřídil hlavní město ve Vídni. Jeden Babenberk zemřel v Itálii, ale ještě před smrtí stačil nařídit, aby jeho mrtvé tělo uvařili a kosti složili do truhly, a on se tak mohl vrátit do Rakouska – další pečlivě vylíčená scéna. Máme tu i Leopolda V., nepříliš trefně nazývaného Ctnostný – jediného Babenberka, kterého znají i v Anglii, protože zajal Richarda Lví srdce, kterého nenáviděl za to, že jej za třetí křížové výpravy zostudil. Richard se v rozporu se zdravým rozumem pokusil po skončení kruciáty dostat do Anglie po pevnině v přestrojení, přičemž procházel přes rakouské území, kde ho Leopold zajal a trval na zaplacení impozantního výkupného (přinejmenším dvaceti tun stříbra). V Rakousku stěží najdeme nějakou starou pevnostní zeZ, o níž by se netradovalo, že byla postavena za tyto peníze. Mnohem trvalejšího významu je ovšem skutečnost, že Leopold zdědil Štýrsko (to bylo tehdy větší než dnešní spolková

Kultovní místa

65

země, neboR zahrnovalo i velkou část Slovinska). Byl také, jak vypráví legenda, iniciátorem podoby babenberského znaku, k níž ho inspiroval pohled na jeho bílý křižácký surkot tak zbrocený krví nevěřících, že jen pod opaskem zůstal bílý pruh. Tento znak měl za Habsburků pouze druhořadé využití (habsburskými barvami byly černá a žlutá), ale reminiscence na něj se znovu vynořily po roce 1918, kdy se tyto barvy objevily na vlajce nové Rakouské republiky na znamení hluboké kontinuity, která i z něčeho tak banálního, jako je obyčejný prapor, činí cosi zvláštního a tajemného.

Počkáme-li si dostatečný počet lidských věků, dožije se jednou katastrofy každá dynastie, a tak nám rodokmen ukazuje i svárlivého Fridricha Bojovného, který v roce 1246 zahynul po mnohých dobrodružstvích v boji s Uhry, aniž zanechal dědice. Babenberkové tak vymřeli a Habsburkům se otevřela cesta k velikosti.

Není nijak těžké pochopit, proč byli Habsburkové Klosterneuburgem tak posedlí. Jejich legitimita tkvěla v prostém konstatování, že jsou právoplatnými dědici Babenberků, a velkolepé obřady, jež se tu konaly, jim umožňovaly zpražit pohledem každého, kdo by se odvážil byR jen pomyslet na to, že jsou pouhými švábskými přivandrovalci. Habsburkové nikdy nezapomněli, že odrazovým můstkem k jejich velikosti bylo právě toto rakouské jádro a že Klosterneuburg je místem, k němuž se museli přihlásit. Deskový obraz Babenberků, který nechali zhotovit místní kanovníci a o nějž klášter po staletí pečuje, možná působí jako velikánský komiks, nicméně je kultovní zkratkou vidění světa Fridricha III. i jeho nástupců. Zároveň však pro ně musel být i skličující: jak Fridricha III., tak jeho syna Maxmiliána I. fascinovalo středověké rytířství a dobrodružství zpodobená na malbě v nich hluboce rezonovala. Byl to magický svět zbožných skutků a hrdinství ve zbrani v krajích věčného léta, na hony vzdálený jejich vlastní zadluženosti, deprimujícím novým střelným zbraním i politickému intrikaření.

66

DANUBIA

Volení císaři Volení císaři Aby tato kniha měla smysl, je třeba vypořádat se předem s něčím velmi zásadním: popisem Svaté říše římské. Omlouvám se za to, ale opravdu ho nelze obejít a je to zároveň i užitečný test. Úvahám o říši bych mohl zasvětit celý svůj život, ale aR vám tato část zcela právem stejně jako mnoha jiným lidem připadá nudná, nebo ne, prostě tady bude, i kdybyste se raději bavili příjemnější četbou. Říše zaujímala velkou část Evropy a po mnoho století byla klíčovým motorem dějin kontinentu. Pro kohokoli, kdo vyrůstal v anglickém, francouzském nebo americkém prostředí, je celá ta věc hotová fantasmagorie – nepřehledná houština absurdních ministátečků, prRavých údolíček spravovaných mnichy a náboženského tmářství, která německé spisovatele 19. století, kteří stáli v čele snah zrekonstruovat dějiny tohoto prazvláštního útvaru, nutila červenat se hanbou. V době, kdy ji Napoleon zničil, byla již široce zatracovaná, avšak dělo se tak bez vědomí toho, jak nestabilní a kruté budou její nástupnické státy. Dávné předsudky vůči říši se dnes zdají liché. Už jen kvůli její dlouhověkosti, roli setrvačníku evropského politického i kulturního dění od časů Karla Velikého až po Napoleona – v dobrém i zlém –, je nepatřičné se některým jejím zatuchlým a zkostnatělým rysům vysmívat.

Jak jsme se již zmiňovali, říše vděčila za svůj prastarý původ nanejvýš úspěšné vládě Karla Velikého, nekonečně ctižádostivého franckého vojevůdce, který si klestil cestu Evropou a rozhodl, že jeho království bude ve skutečnosti reinkarnací dávno zaniklé Západořímské říše. Kdykoli se takové osobnosti objeví, vynoří se obvykle zástupy usmívajících se vzdělanců, kteří přispěchají s výklady a kronikami, aby tak překvapivé tvrzení doložili. Dnes už si můžeme jen představovat, jakou krajinou asi Karel Veliký a jeho zarostlí družiníci projížděli – krajinou s velmi skromnými lidskými sídly, ale také s mohutnými torzy římských staveb, nejmarkantněji patrnými ve starém hlavním městě císaře Konstantina na Západě, Trevíru. Starořímský palác, katedrála i opevnění na ně musely dosud působit stejně impozantně jako na poutníka H. G. Wellse v jeho

Volení císaři

67

Stroji času, když se v 18. století potuloval mezi nepochopitelně titánskými pozůstatky pozdní lidské civilizace.

KřesRanství sice dodalo písemné, právní i intelektuální pojítko se starým Římem, avšak země, jež Karel Veliký a jeho nástupci dobyli, ležely většinou mimo prostor zaniklé říše a proměnit tento nový konstrukt v nástupnický stát byl mnohem spíše akt čiré vůle než skutečné obrození. Tyto pomyslné římské počátky byly pro prvních tisíc let existence nové Evropy klíčové. Spojovaly v pevné pouto císaře a papeže, s jehož pomocí mohl císař dodat zdání počestnosti jakýmkoli nestoudným tvrzením o svrchovanosti, založeným na prastarých vazbách se starověkým Římem. V mnohých císařích také probouzely téměř mystickou příchylnost k Itálii, živenou zčásti rozpaky nad novým Římem, jenž povstal z mlhavých končin kdesi na severu a nikoli z té části Evropy, o níž by většina lidí – bez dlouhého přemýšlení – uvažovala jako o římské. Míra, do jaké sami Italové nehodlali s touto vizí spolupracovat a měli tendenci vidět v císaři pouze chamtivého a obskurního přivandrovalce ze severu, vytvářela podél hranic říše jednu z několika klíčových hybných sil vývoje.

Po smrti Karla Velikého trpěla říše stejně jako všechny jiné evropské státy téměř trvalou a nezvladatelnou touhou rozpadnout se na menší celky. Tyto tlaky historikům velmi ztěžují možnost vypořádat se s danou otázkou, neboR problematizují postoj autora k povaze historických událostí: je každé ohrožení ústřední autority dobré, nebo špatné? Například tradiční britské podání francouzských dějin dělá z přecentralizovaného státu Ludvíka XIV. cosi ve své odpudivé a totální nemorálnosti takřka mongolského – jenomže srovnatelné líčení vlastní britské, vojensky prosazované centralizace a brutality se zničehonic mění ve velkolepý příběh cti a odvahy.

Ohledně říše v zásadě panoval názor, že je příliš velká a různorodá, než aby jí mohl vládnout jediný panovník. Své kořeny měla v říši Karla Velikého a územích, která dobyli jeho následovníci a jež se rozprostírala na východ, severovýchod a jihovýchod od jejich západních základen. Zahrnovala většinu německy mluvící Evropy, Nizozemí, oblasti tvořící dnes sever, východ a jihovýchod Francie, Čechy, Moravu, Lužici a část severní Itálie. Císař obdařil velkými i malými lény své stoupence, kteří je pak bránili a konsolidovali

68

DANUBIA

v jeho zastoupení i ve vlastní prospěch. Mocnější a divočejší feudálové možná usilovali o větší svobodu v rámci říše, ale nikdy se neozval nikdo, kdo by požadoval nezávislost. AR se státy jako Bavorsko nebo Sasko staly sebemocnějšími, jejich vládci si vždy velmi dobře uvědomovali, že jejich postavení i bezpečnost jsou pevně vrostlé do celkové stavby říše. Císařský titul byl v době, kdy si ho již natrvalo přisvojili Habsburkové, světským i duchovním úřadem, který neměl co do významu sobě rovna a byl spojen s řadou církevních i světských rituálů a kultovních míst: volbou ve Frankfurtu a říšskými sněmy v místech, kudy kráčely dějiny slavných předků – v Cáchách, Wormsu, Norimberku a Augsburgu.

Po četných otřesech, porážkách a totálních zhrouceních se říše v 15. století ustálila na modelu, který vydržel až do jejího zániku v roce 1806. Její okraje na všech světových stranách plodily znepokojivě vysoké procento všech evropských historických „událostí“, a dokonce i po roce 1806 byla jako žádné jiné místo na světě živnou půdou všemožných neshod a konfliktů. Mnoho historiků se přistihlo, že rozpačitě souhlasí s myšlenkou, že císař by si zasloužil jisté sympatie v případě, kdy jeho velké plány hatí trpasličí místní zájmy, ale možná právě tento beznadějný partikularismus by měl být vyzdvihován jako velký dar pro celou evropskou kulturu a diskurz.

Je například pozoruhodné, že západní část říše byla tak špatně uspořádaná, že měla vždycky jen funkci obranného valu proti Francii bez možnosti kohokoli napadnout. Obranyschopnost jednoho teritoria na západě, Prümu, tvořilo pouhé duchovní silové pole, za něž vděčilo vlastnictví sandálu Ježíše Krista, zatímco jinému, Essenu (budoucímu domovu zbrojovky Krupp), po staletí vládl spolek nerudných a nevstřícných urozených jeptišek. Území říše mělo tudíž tvářnost jakési hluboce znepokojivé skládačky. Byla tu poměrně rozlehlá teritoria jako Würtembersko, která vypadala na první pohled působivě, ale oslabovaly je různé svérázné místní zákony a privilegia, kvůli nimž byli místní vévodové ožebračení, zahořklí a terčem posměchu. Byla tu i bohatší a soudržnější teritoria jako Sasko, jehož kletbou ovšem zase bývalo časté dělení jeho území mezi různé dědice, přičemž celá polovina se ho rozdrobila na maličké, zato však nádherné kousky. A na severový-

Volení císaři

69

chodě ležely državy braniborských markrabí, kteří měli osobní vazby na polská teritoria, jež se rozkládala vně hranic říše a jejichž zásadní vliv se projevil, až když se začlenila do pruského státu.

Tato větší území poutala pozornost, protože měla opravdovou budoucnost, nicméně pro říši byly mnohem charakterističtější zvláštnosti, jakou byla Falc – hrstka bohatých enkláv roztroušených po středním a jižním Německu, jejichž vládcové zasahovali v klíčových okamžicích do říšských dějin. V Heidelbergu zanechali jeden z typických příkladů romantických scenérií, avšak dnes už je takřka nemožné uvažovat o Falci jako o životaschopném a soudržném státním útvaru – Heidelberg sám je tak romantický hlavně proto, že hrad, který mu vévodí, je v troskách. Falc je zajímavým příkladem toho, proč je říše s jednotlivými, mnohdy spolu navzájem nijak nesouvisejícími územními celky, které se rozrůstaly dědictvím, koupí i obyčejnými krádežemi, tak matoucí.

Významnou složku tvořily církevní državy, jimiž byla mnohdy území, která původně patřila císaři a jež on sám s určitým specifickým záměrem daroval církvi. Rozkošný státeček Quedlinburg, jemuž vládly jeptišky z lepších rodin, byl nadán dostatečně velkými statky, aby uživily opatství a současně zabezpečily každodenní modlitby za duši Jindřicha Ptáčníka, velikého bijce saských pohanů a násilného obraceče na víru, který žil na začátku 10. století a byl na tomto místě pohřben. Stejně malá, ale mnohem významnější bývala svobodná říšská města – území soustředěná okolo jedné velké metropole, jež měla zvláštní privilegia a vládla jí spíš měšRanská oligarchie než jeden pán. Některá z těchto měst byla trvale velmi významná a císaři blízká – jako Frankfurt a Norimberk –, jiná naopak připomínala stojaté vody. A opět dalším byly říšské zájmy vzdálené, zato však udržovala čilé styky s vnějším světem jako hanzovní města na severu, z nichž nejznámější byly Hamburk a Lübeck. Každé se specializovalo na něco určitého jako Lüneburg s jeho solnými doly nebo rakouský Hall s mincovnou. Nejméně významná bývala tradičně mikroteritoria – například stovky lén v držení říšských rytířů, z nichž mnohá se nacházela ve Švábsku a často sestávala pouze z polorozpadlého hradu a několika vinic a při troše štěstí měla přístup k nějaké nešRastné řece, kde mohl

70

DANUBIA

rytíř vybírat nesmyslné mýto od každé obchodní lodi, která plula kolem.

Toto obrovské množství samosprávných celků (koncem 15. století jich byly stovky) udržovala pohromadě pouze autorita císaře.

Jak si lze představit, malinké státečky byly vždy zoufale loajální, neboR potřebovaly říšské posvěcení, aby vůbec přežily – zdi jejich pevností obvykle zdobily složité znaky, jimiž dávaly na vědomí svou příslušnost, aby odradily případné kořistníky. Říši dodávaly nepříliš početné houfce ozbrojenců, nejednou přispívaly k barvitosti císařských průvodů svými pitoreskními kostýmy a obsazovaly četné posty v církevní hierarchii. Na císaře nicméně sázela i větší teritoria a takovýto systém, jak si každý dovede představit, plodil závratné množství právních sporů, aR šlo o různá dědictví, práva nebo finanční a vojenské příspěvky, a císařové trávili většinu času tím, že tyto spory rovnali. Středem císařova života byl proto nekonečný, úmorný sled audiencí a harcování z místa na místo, v jehož brázdě pochopitelně zůstávala spusta popuzených či přímo odpadlých nespokojenců. Schopnost zajistit průchod spravedlnosti byla tudíž pro císařovu reputaci přinejmenším stejně důležitá jako vítězství nebo porážka v bitvě. Většina zmatků, jež provázely dlouhou vládu Fridricha III., pramenila z toho, že o to vše ztratil zájem, a jeden z důvodů, proč Habsburkové od 15. století zažívali takový úspěch, tkvěl v tom, že se po generace vyznačovali tak překvapivou a neochvějnou seriózností (se zarážející, zhoubnou výjimkou Rudolfa II., v jehož komnatách se vršily neotevřené dopisy). A vždycky měli co do činění se záplavou podrážděných, impulzivních a mnohdy nevzdělaných šlechticů, ohánějících se padělanými „odvěkými“ listinami toho druhu, jaký Habsburkové dobře znali z vlastní zkušenosti, a trvali na tom, že to či ono je neprodleně třeba uvést do pořádku.

Příliš se o tom v téhle knize znovu nezmiňuji, ale je třeba si uvědomit, že právě to tvořilo po všechny časy neodmyslitelné pozadí – trvale nestíhající, a přece vždy vážené císařské úřednictvo tišící věčné spory o půdu a dědictví, jejichž vyřešení mohlo trvat celé generace a které našly svůj poslední výraz ve slavných scénách věčného papírování v opeře Leoše Janáčka a Karla Čapka Věc Makropulos z roku 1926, v níž Janáček přišel s krásným melodickým

Volení císaři

71

motivem, který se několikrát opakuje a jímž vyjádřil nekonečné císařské právní průtahy.

Císař tedy potřeboval své postavení fyzicky demonstrovat tím, že své země objížděl, přičemž každé město mělo vůči jeho osobě složitý souhrn závazků, což se později odrazilo v často velmi okázalých „císařských rezidencích“, které se dodnes dochovaly na mnoha bývalých územích říše a sestávají z velkolepého sálu (vyzdobeného sice podlézavými, ale jinak veselými nástěnnými malbami, velebícími císařovu velikost i to, jak mu byli předci hostitele osobně blízcí) a celého křídla pokojů, přičemž to vše se v některých případech dočkalo použití i jen jednou za sto let.

Každý císař měl svou mocenskou základnu, která pro něj mohla být velmi důležitá, i když býval často pryč. Mnohé z osobitého kouzla Prahy pochází z dob Karla IV., který z ní učinil královské (jako český král) i říšské hlavní město. Jeho syn Zikmund se během své dlouhé a nesouvislé vlády přesouval různě po Evropě – dá-li se vůbec říci, že měl svou základnu, pak jí možná byl Budín nebo Visegrád. Vždy však šlo spíš o osobní než institucionální volbu panovníka. Jihovýchod říše je zaplavený stavebními projekty, které přišly vniveč, když první Habsburkové změnili názor či vkus anebo jim došly peníze. Celý problém vystihuje prázdná hrobka Maxmiliána I. v Innsbrucku, zatímco jeho tělo leží ve Wiener Neustadtu a vnitřnosti v měděné nádobě ve Vídni. Císaři mohli udržet své právní, vojenské, rezidenční i fiskální záležitosti v chodu, jedině když byli neustále v pohybu – něco jako nepřetržitě se otáčející míchačka, která musí udržet beton mokrý. Při delší době nepozornosti by celá věc uvnitř mohla zatvrdnout a dokonce – doslova a do písmene – zničit míchačku.

Základním mechanismem, na němž říše stála a který jí umožňoval fungovat, byla – ač to našim uším může znít divně – volba císaře.

Zlatá bula ustanovovala, že zemře-li vládnoucí císař, musí se ve Frankfurtu sejít sedm volitelů (buZ osobně, nebo v zastoupení), zasednout v konkrétní kapli císařského dómu svatého Bartoloměje a zvolit nového římského krále. Po volbě následovaly pokaždé mohutné oslavy na zaplněném hlavním náměstí Römerberg s hořícími vatrami a celými dobytčaty na rožních. Kurfiřti museli volit chytře,

72

DANUBIA

protože se mohli shodnout jenom na někom, kdo byl přijatelný pro všechny, a i kdyby se stalo, že jeden rod podplatí dva nebo tři volitele, kurfiřti pocházeli z různých míst v říši a měli odlišná mravní kritéria, takže ovlivnit volbu nebylo nijak snadné. Ze vzájemných handlů a úplatků se mohl tajit dech (ač mnoho zůstalo před letopisci skryto), nicméně volba kurfiřtů měla nakonec překvapivou míru legitimity jak v důsledku zdrcující historické váhy precedentu, tak proto, že mohli vybírat z celé škály bohatých, schopných a dospělých kandidátů. Nedocházelo tak na noční můry, jaké s sebou neslo ryze dědičné nástupnictví a jimž čelila například Francie nebo Anglie, které v nepravidelných intervalech končívaly tak, že jim vládlo malé dítě nebo idiot.

Volba také stěží mohla být příležitostí pro nějakého starého adepta, který by byl jistě celý blažený, že se může nabídnout. Kvalifikovat se bylo neobyčejně těžké a sítem kandidatury neprošel takřka nikdo. Bylo tomu tak zčásti proto, že zatímco císaři vrcholného středověku vlastnili z titulu své funkce rozsáhlé državy a měli půdy na rozdávání, v 15. století byla již téměř všechna rozebrána, a císař proto už jen v zájmu zachování vlastní důstojnosti potřeboval mít přístup k obrovskému množství vlastních peněz, nemluvě o nutnosti být schopen postavit vojsko. Do užšího kola tedy v praxi mohly postoupit nanejvýše dva nebo tři rody. Ve 14. a 15. století platili za nejvhodnější kandidáty Lucemburkové, kteří mohli spoléhat na vlastní obrovské důchody, protože byli zároveň i českými králi, a Zikmund byl navíc i králem uherským a charvátským. Když Zikmund nastoupil po svém otci Karlu IV. a bratru Václavovi IV. na trůn, zdálo se, že pokusy učinit císařský titul dědičným by mohly být úspěšné. Zikmund však neměl mužského následníka a vymření Lucemburků znamenalo, že je třeba poohlédnout se jinde. Vhodným kandidátem byl člen habsburského rodu, vévoda Fridrich z Vnitřních Rakous, který byl v roce 1440 zvolen římským králem a po řadě místních obtíží v roce 1452 i korunován římským císařem. Aniž to měli kurfiřti v úmyslu, uvedli do úřadu rod, který měl s jednou krátkou přestávkou vládnout celých tři sta čtyřiašedesát let.