Narazit 1. O něco se uhodit nebo praštit; vrazit do něčeho. 2. Napíchnout nebo nabodnout. 3. přen. Náhodou a nečekaně někoho nebo něco potkat. 4. přen. Střetnout se nebo dostat se do rozporu s něčím, co zabrání předpokládanému vývoji událostí.
Zatímco seděli v baru Puerto, podzim příměří ukončil. Po několika málo hodinách bez deště se nad městem rozprostřela těžká klenba černých mraků, z nichž se opět spustil liják. Estévez kráčel co nejblíže u zdi a snažil se chránit před deštěm. Svůj nepromokavý plášť nechal viset na věšáku v kanceláři. Nahlas se ptal sám sebe, jak dokážou Galicijci porozumět počasí, které se během několika hodin promění z jarního v zimní, a klel pokaždé, když některá kapka proklouzla mezi římsami a dopadla mu na hlavu. Inspektor šel mlčky po jeho boku a nepřiznal, že Galicijci se prostě se svým počasím smířili, aniž se mu snažili porozumět. Před vstupem do budovy na kraji parku Alameda se Leo Caldas podíval na hodinky a zapálil si cigaretu. Sledoval asistenta, jak odchází parkem k silnici směrem na komisařství a s klením se vyhýbá kalužím. Pak pozoroval déšť. Když dokouřil, pozdravil vrátného a vystoupal po schodech do prvního patra. Strčil do dveří rozhlasové stanice, vytáhl z kapsy pláště sešit, plášť pověsil na věšák u vchodu a vydal se dlouhou chodbou ke studiu. Jeden ze zvukových techniků konzultoval pořadí vstupů s Rebekou, vedoucí produkce. „Běž dovnitř,“ řekla, jakmile ho uviděla. „Santiago se po tobě už dvakrát ptal.“ Leo Caldas se přes skleněnou výplň podíval na Santiaga Losadu, arogantního náfuku sedícího za mikrofonem, a s po30
PLÁŽ UTONULÝCH
vzdechem vklouzl do studia. Hlasatel ho přivítal s falešnou srdečností: „Jako vždy pozdě,“ řekl, zatímco dával rukou znamení technikovi, aby se připravil na začátek pořadu. „Jako vždy,“ odpověděl Caldas a posadil se ke stolu u okna. Vytáhl z kapsy mobilní telefon a vypnutý ho položil před sebe na stůl vedle sešitu. Pak vyhlédl oknem do parku, kde špatnému počasí čelila jen skupinka zahraničních turistů. Kráčeli se skloněnými hlavami schovanými v kapucích žlutých pláštěnek a byli odhodlaní navštívit všechna místa doporučená v průvodci, než se vrátí na loď, která je odveze na další zastávku. Když se ráno otci zmínil o tom, že by mohl odejít do důchodu, a on se zeptal, co jiného by měl dělat místo vinaření, chtěl mu doporučit, aby začal cestovat a poznávat svět. Ale teď, když sledoval turisty bloudící v dešti cizím městem, byl Leo Caldas rád, že to neudělal. „Začínáme,“ oznámil suše Losada. Inspektor otevřel sešit, nasadil si sluchátka a v duchu se ptal, zda jsou hlasatelova stejně nepohodlná jako ta jeho. Jednoho dne si je s ním bude muset vyměnit, aby to zjistil. Jako pokaždé pořad sestával z řady telefonických dotazů ohledně různých problémů, z nichž většina spadala do působnosti městské policie: trhliny na silnici, kterou podemlela voda, přechody pro chodce proměněné deštěm v klouzačky, řidiči, co narazí do zaparkovaného vozidla a ujedou… Caldas poslouchal a zapisoval si podrobnosti do sešitu. Nedokázal si vysvětlit, jak může mít úspěch pořad, který vlastně posluchačům žádná řešení nenabízí. Po sedmém hovoru si zapsal aktuální skóre: městská policie — sedm, Leo — nula. Znělka Hlídky na vlnách hrála až do chvíle, kdy Rebeca na druhé straně skleněné přepážky zvedla papír se jménem osmého posluchače toho odpoledne. „Dobrý den, José,“ pozdravil ho Santiago Losada. 31
NARAZIT
„Dobrý den. Já už jsem vám jednou volal,“ oznámil posluchač. „Neosvěžíte nám paměť?“ dožadoval se hlasatel. „Nemůžeme si pamatovat ty stovky hovorů, co do pořadu přepojujeme.“ Ty jsi ještě namyšlenější než tví posluchači, pomyslel si Caldas a kousl se do rtu, aby Santiaga Losadu neurazil v živém vysílání. Přál si, aby tak učinil sám posluchač, ale hlas na druhém konci telefonní linky zněl sklíčeně: „Bylo to kvůli policejním kontrolám,“ řekl. „Často mě zastavují. A to jezdím jenom o víkendech.“ Caldas posluchače poznal. Volal do pořadu před nějakou dobou, aby ohlásil, že místní strážníci neustále staví jeho auto a pokaždé ho nutí podrobit se dechové zkoušce. „Pamatuji se na vás, José,“ řekl, aby ho ušetřil dalšího vysvětlování. „Zase vás nechali dýchnout?“ „Tuhle sobotu, třikrát.“ „Třikrát?“ „Ano, pane inspektore, třikrát. Jednou dopoledne a odpoledne dvakrát.“ „Neříkejte.“ „V neděli jsem uviděl strážníka z okna, a radši jsem autem nejel. Pro každý případ. A nebudete tomu věřit, ale když jsem šel pěšky po chodníku, celou dobu ze mě nespouštěl oči. Až jsem měl strach, že mě nechá dýchnout.“ „Řekněte mi jednu věc: je to pokaždé tentýž strážník?“ „Tuhle sobotu ano. Ale minulý týden mě zastavil jiný.“ „A jaký byl výsledek?“ „Výsledek čeho?“ „Těch dechových zkoušek,“ objasnil Caldas. „Nadýchal jste někdy?“ „Všechny byly negativní, pane inspektore.“ „Všechny?“ „Všechny, pane inspektore. Já totiž skoro nepiju.“ Z tónu posluchačova hlasu poznal, že je chováním strážníků spíš popletený než pobouřený. Stejně jako Leo Caldas. „Co mám dělat, pane inspektore?“ Zatímco se Caldas snažil přijít na vhodnou odpověď, viděl, jak Santiago Losada dává znamení zvukovému technikovi. Ve 32
PLÁŽ UTONULÝCH
sluchátkách se rozezněla doprovodná melodie, která by se hodila spíš pro kreslený film než pro policejní poradnu. Hudba ho tak rozptylovala, že se musel znovu podívat na ceduli se jménem volajícího, než ho oslovil. „Uděláme to takto, José,“ navrhl. „V době, kdy se bude vysílat příští pořad, přijdete do rozhlasu, a po skončení si spolu půjdeme promluvit se šéfem městské policie. Uvidíme, jestli se mu podaří přesvědčit strážníky, aby vás tolik nestavěli. Co na to říkáte?“ Posluchač se rozloučil a Caldas si poznačil do sešitu: městská policie — osm, Leo — nula. Po dalších dvou hovorech Hlídka na vlnách skončila. Leo Caldas se zbavil tlaku sluchátek, zatímco Santiago Losada ještě afektovaným hlasem lákal posluchače k následujícímu pořadu. Když červené světlo signalizující živé vysílání zhaslo, zeptal se Caldas Losady: „Co to mělo znamenat s tou hudbou?“ „Jakou?“ „S tou, kterou jsi nechal pustit, když jsem se chystal odpovědět tomu chlápkovi, co ho nechávají dýchnout, a taky těm dvěma následujícím.“ „Aha,“ usmál se moderátor. „Napadlo mě pouštět znělku, zatímco přemýšlíš.“ „Cože?“ „Abychom posluchačům zpříjemnili čekání, než se rozmyslíš,“ zopakoval samolibě. Caldas žasl. Jestli toho namyšleného blázna včas nezarazí, brzy začne posluchačům ohlašovat každou jeho odpověď fanfárami. „A to tě nenapadlo, že to může mít přesně opačný účinek? Že mě ta tvoje hloupá hudba může ve skutečnosti rozptylovat?“ zeptal se Leo Caldas. „A co to má vůbec znamenat — zatímco přemýšlím? Co si do prdele myslíš, že dělám celou dobu?“ „Hele, Leo, jestli tě to tak vytáčí, tak budeš bez hudby a basta.“ 33
NARAZIT
Caldas opustil studio. Nahlédl do zvukové kabiny, aby se rozloučil s Rebekou a technikem, a přitom si zapnul telefon. Okamžitě zapípal a ohlásil dva zmeškané hovory. První byl od Guzmána Barria. Soudní lékař slíbil, že zavolá, jakmile dokončí pitvu utonulého. Ten druhý byl od otce. „Na shledanou ve čtvrtek,“ zamávala mu Rebeca na pozdrav.
34
PLÁŽ UTONULÝCH