Odloučení

Katie Kitamura Odloučení

ODEON

Přeložila Kateřina Keilová

A SEPARATION Copyright © 2017 by Katie Kitamura Translation © Kateřina Keilová, 2018

ISBN 978-80-207-1812-9

Pro Hariho

1

Začalo to telefonátem od Isabelly. Chtěla vědět, kde je Christopher, a mě to dostalo do trapné situace, jelikož jsem jí musela říct, že nevím. Muselo jí to znít neuvěřitelně. Neřekla jsem jí, že jsme s Christopherem šest měsíců od sebe a že jsem s jejím synem už skoro měsíc nemluvila.

Nedokázala pochopit, jak můžu nebýt schopná jí sdělit, kde se Christopher nachází, a reagovala s opovržením, úplně překvapená ale nebyla, což situaci tak nějak zhoršovalo. Bylo to pro mě ponižující a nepříjemné, těmito pocity se můj vztah s Isabellou a Markem vyznačoval odjakživa. A to i přesto, že mi Christopher často říkal, že přesně tak působím já na ně, že bych se měla pokusit nebýt tak odměřená, protože by si to snadno mohli vykládat jako druh arogance.

Copak nevím, ptal se, že mě někteří lidé pokládají za snoba?

Nevěděla jsem to. Naše manželství utvářely věci, které Christopher věděl, a věci, které já nevěděla. Nebyla to čistě otázka intelektu, přestože v tomto ohledu byl Christopher znovu ve výhodě, byl to bezpochyby chytrý člověk. Byla to otázka věcí zatajených, informací, které on měl a já ne. Prostě to mělo co dělat s nevěrou – zrada vždy postaví jednoho partnera do pozice vědoucího a druhého ponechá v temnotách.

Přestože zrada ani nebyla hlavní důvod, proč se naše man7

želství rozpadlo, ne nutně. Došlo k tomu pozvolna, dokonce i poté, co jsme se dohodli na odluce, zůstaly praktické otázky, základy manželství nebylo snadné rozebrat. Ta vyhlídka byla tak hrozivá, že jsem si začala říkat, zda některý z nás nemá pochybnosti, zda se hluboko v byrokracii s tím spojené, ve štosech papíru a online formulářích, kterým jsme se tak snažili vyhnout, neskrývá váhání.

A tak bylo naprosto pochopitelné, že mi Isabella zavolala, aby se zeptala, co je s Christopherem. Nechala jsem mu tři vzkazy, řekla, mobil se mu přepíná rovnou do hlasové schránky, a když jsem mu volala naposled, slyšela jsem cizí vyzváněcí tón – Vyslovila slovo cizí se známou směsicí nedůvěry, neschopnosti to pochopit (nedokázala si představit jediný důvod, proč by si její jediný syn přál vzdálit se z její blízkosti) a uraženosti.

Tehdy se mi vrátila ta slova, fráze pronesené během našeho manželství: jsi cizí, vždycky jsi byla trochu cizí, je moc milá, ale jiná, než jsme my, nemáme pocit, že bychom tě znali (a pak konečně to, co by jistě poznamenala, kdyby jí Christopher svěřil, že je mezi námi konec), je to jen dobře, drahoušku, ostatně nikdy mezi nás úplně nezapadla.

– a tudíž bych ráda věděla, kde přesně je můj syn?

Okamžitě mi začalo bušit v hlavě. S Christopherem jsem naposledy mluvila před měsícem. Poslední hovor jsme vedli po telefonu. Christopher tehdy řekl, že je sice jasné, že se už nedáme dohromady, ale přesto to nechce začít oznamovat lidem, nechce začít ten proces – použil tohle slovo naznačující jistou souvislou a přetrvávající věc spíš než rozhodný a jedinečný úkon, a samozřejmě měl pravdu, rozvod je organičtější, jaksi náhodnější, než to původně vypadalo.

8

Nemohli bychom si to nechat pro sebe? Váhala jsem, ne že bych to nevnímala stejně – rozhodnutí bylo tehdy ještě čerstvé a dokázala jsem si představit, že se Christopher cítí hodně podobně, že ani jeden z nás ještě nepřišel na to, jak podat to, že jsme se rozešli. Ale nelíbilo se mi, že ze mě chce udělat komplice, připadalo mi to nepatřičné a nesmyslné. Přesto jsem souhlasila. Christopher z mého hlasu vytušil, že váhám, a požádal mě, abych to slíbila. Slib, že to nikomu neřekneš, aspoň zatím, dokud si znovu nepromluvíme. Podrážděně jsem souhlasila a pak jsem zavěsila.

To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili. Teď, když jsem trvala na tom, že nevím, kde je Christopher, se Isabella zasmála a pak řekla: Nebuď směšná. Před třemi nedělemi jsem s Christopherem mluvila a řekl mi, že spolu letíte do Řecka. Vůbec se mi nedaří se s ním spojit, a jelikož ty jsi zjevně tady v Anglii, můžu jen hádat, že do Řecka odletěl bez tebe.

Byla jsem příliš zmatená, než abych odpověděla. Nedokázala jsem pochopit, proč by jí Christopher říkal, že spolu letíme do Řecka, ani jsem netušila, že někam letěl. Pokračovala: Hodně pracuje, vím, že tam jel bádat, a – Ztišila hlas způsobem, který jsem nedokázala rozluštit, mohlo to být skutečné zaváhání, nebo to jen hrála, takových manipulací byla schopná.

– mám o něj strach.

To prohlášení mě hned nepřesvědčilo a nebrala jsem její obavy moc vážně. Isabella věřila, že její vztah s Christopherem je lepší, než ve skutečnosti byl, pro matku je takový omyl přirozený, ale občas to vedlo k tomu, že se chovala podivně. Kdysi bych možná v takové situaci cítila jistou vítězoslávu – že se na mě tato žena obrací o pomoc ve věci týkající se jejího syna, 9

mohlo ještě před pouhým rokem, před pouhými šesti měsíci něco znamenat.

Teď jsem poslouchala převážně s rozechvěním, co říkala dál. Poslední dobou se chová divně, volala jsem mu, jestli byste vy dva – znovu vy dva, zcela zjevně nic netušila, bylo jasné, že se jí Christopher nesvěřil – jestli byste nechtěli přijet na pár dní na venkov, dostat se trochu na čerstvý vzduch. Tehdy mi Christopher řekl, že letíte do Řecka, že doděláváš překlad a on že tam bude bádat. Ale teď – rozčileně si povzdechla – zjišťuju, že jsi v Londýně a on mi nezvedá telefon.

Nevím, kde je Christopher.

Chvíli ticho a pak pokračovala.

V každém případě za ním musíš hned vyrazit. Víš, jak silnou mám intuici, vím, že je něco špatně, to se mu nepodobá, aby mi nezvedal telefon.

Ještě teď mi přijde neuvěřitelné, k čemu Isabellin telefonát vedl. Tak zaprvé jsem tu ženu poslechla a odletěla jsem do Řecka, na místo, kam jsem vůbec nechtěla, za účelem, který mi ani v nejmenším nebyl jasný. Ano, Christopher Isabelle lhal, když jí tvrdil, že do Řecka letíme spolu. Pokud matce nechtěl říct, že jsme se rozešli, bylo by bývalo snadné najít nějakou výmluvu, proč tam letí sám – že musím na konferenci, že mám kamarádku, která má tři děti a potřebuje, abych jí pomohla a zůstala s ní.

Nebo jí mohl říct jen částečnou pravdu, nebo aspoň její začátek, že si dáváme pauzu – od čeho, nebo kde, mohla by se zeptat. Ale nic z toho neudělal, snad proto, že bylo snazší lhát nebo že bylo snazší matku nechat, aby došla k závěrům, k jakým chtěla – přestože mylná přesvědčení byla následně pro Isabellu zvlášť těžká. Uvědomila jsem si, že musíme úředně 10

potvrdit, jak to mezi námi je. Hned tehdy jsem se rozhodla, že požádám Christophera o rozvod, jednoduše poletím do Řecka a tam to provedu osobně.

Předpokládala jsem, že to bude můj poslední svědomitý úkon v roli její snachy. O hodinu později mi Isabella zavolala, aby mi sdělila, ve kterém hotelu se Christopher ubytoval – zajímalo by mě, jak se asi k té informaci dostala –, a kód letenky, kterou mi zarezervovala na moje jméno, s odletem na druhý den. Pod zbytečnými povahovými cingrlátky a potahem zahálčivé elegance to byla krajně schopná žena, což byl i jeden z důvodů, proč byla hrozivý protivník, člověk, kterého jsem měla důvod se bát. Ale tomu byl konec a brzy mezi námi nebude žádné bitevní pole.

Přesto jsem zaznamenala, že mi evidentně nevěří – nebyla jsem ten typ manželky, na kterou byste se mohli spolehnout, že najde svého manžela, nikoli bez letenky v ruce a hotelové adresy. Možná v reakci na tu očividnou nedůvěru jsem dodržela, co jsem slíbila Christopherovi, což byl druhý překvapivý výsledek Isabellina telefonátu. Nesvěřil se matce, že žijeme odděleně, a to už nějakou dobu, nepodal jí informaci, která by mě z cesty do Řecka omluvila docela. Žádná matka by nepožádala svou snachu, aby zaletěla do Řecka požádat jejího syna o rozvod. Mohla jsem zůstat v Londýně a hledět si svého. Ale neřekla jsem jí to a v Londýně jsem nezůstala. Kdyby Isabella tušila, že mi koupila letenku proto, abych jejího syna požádala o rozvod, zabila by mě, vlastně by mě podřízla na místě. To se klidně mohlo stát. Byla to, jak už jsem řekla, krajně schopná žena. Nebo by možná řekla, že kdyby věděla, že je tak snadné nás rozdělit, rozpustit pouto našeho manželství, koupila by mi letenku už dávno. Než zavěsila, po11

radila mi, abych si s sebou vzala plavky. Řekli jí, že u hotelu je moc pěkný bazén.

V Athénách panoval hustý provoz a probíhala tam nějaká stávka městské dopravy. Vesnice, kde se Christopher ubytoval, se nacházela pět hodin cesty autem od hlavního města, na nejjižnějším cípu pevninského Řecka. Na letišti čekalo auto: Isabella myslela na všechno. Usnula jsem cestou, která začínala v městském provozu a volně pokračovala řadou pustých a anonymních dálnic. Byla jsem unavená. Dívala jsem se z okna a nedokázala jsem přečíst žádnou z cedulí.

Probudil mě silný a opakující se zvuk. Venku byla černo, zatímco jsem spala, nastala noc. Zvuk se nesl vozem – buch buch buch –, pak utichl. Vůz se pomalu sunul úzkou jednosměrnou uličkou. Naklonila jsem se dopředu a zeptala se řidiče, jestli zastavujeme, jestli je to ještě daleko. Jsme tu, odpověděl. Už jsme na místě. Bouchání začalo znovu.

Toulaví psi, dodal řidič. Venku se podél vozu pohybovaly temné tvary, psi bouchali ocasy do karosérie. Řidič zatroubil, aby zvířata odehnal – byli tak blízko, že to vypadalo, že je auto navzdory pomalé rychlosti může každou chvíli přejet –, ale neodradilo je to, jak jsme projížděli ulicí k velké kamenné vile, drželi se u vozu. Řidič dál mačkal klakson, otevřel okénko a na psy zakřičel.

Před námi otevřel portýr bránu do areálu. Jak auto projelo branou, psy jsme setřásli. Když jsem se otočila a podívala se zadním okénkem ven, stáli v kroužku před branou, oči žluté jako paprsky zadních světel. Hotel stál na protějším konci malého zálivu, a jakmile jsem vystoupila z vozu, uslyšela jsem zvuk vody.

Nesla jsem si kabelku a malou příruční tašku, portýr se mě 12

zeptal, jestli mám nějaká zavazadla, a já odpověděla, že žádná nemám, sbalila jsem si jen na jednu noc, přinejhorším na víkend, ale takhle jsem to neřekla. Řidič povídal cosi o zpáteční cestě. Vzala jsem si jeho vizitku a řekla mu, že mu zavolám, možná zítra. Přikývl a já se ho zeptala, jestli se vrací do Athén, bylo už hodně pozdě. Pokrčil rameny a nasedl zpátky do auta.

Vstupní hala uvnitř hotelu byla prázdná. Podívala jsem se na hodinky – už bylo skoro jedenáct. Isabella mi nezarezervovala pokoj, byla jsem žena, která přijíždí za svým manželem, nebylo třeba nic zamlouvat. Požádala jsem o jednolůžkový pokoj na jednu noc. Muž za přepážkou mi sdělil, že mají spoustu volných pokojů, oznámil s překvapivou otevřeností, že hotel je skoro prázdný. Byl konec září, sezóna skončila. Bohužel moře je už na koupání moc studené, dodal, ale hotelový bazén je vyhřívaný na velmi příjemnou teplotu. Čekala jsem, dokud si nezapsal všechny moje údaje a nepodal mi klíč, a teprve pak se zeptala na Christophera.

Chcete, abych zavolal do jeho pokoje?

Tvářil se, že je ve střehu, ale ruce měl stále za přepážkou, nepohnul se, aby zvedl sluchátko, koneckonců bylo už hodně pozdě.

Ne, zavrtěla jsem hlavou. Zkusím se s ním spojit ráno.

Muž chápavě přikývl. Oči začal mít ostražitější, možná zažil mnoho podobně rozvrtaných vztahů, nebo si o tom možná nemyslel nic a měl přirozeně chápavou tvář, rys, který byl v jeho profesi nepochybně přínosem. Nic dalšího k tomu neřekl. Shrábla jsem klíč a on mi řekl, jak to tu chodí se snídaní, a trval na tom, že mi odnese tašku k výtahu. Děkuji, řekla jsem. Přeji si vzbudit telefonem? Ranní tisk? To počká. Všechno tohle počká.

13

* * * Když jsem se probudila, pokoj byl zaplavený sluncem. Sáhla jsem po telefonu, neměla jsem tam žádné zprávy a bylo už devět. Brzy skončí snídaně, budu si muset pospíšit, jestli se chci najíst. Stejně jsem stála ve sprše déle, než bylo nutné. Až do toho okamžiku – kdy jsem stála ve sprše hotelového pokoje a voda, která mi proudila do očí, mi rozmazávala zrak – jsem neuvažovala ani si nepředstavovala, jak se Christopher bude cítit, co si pomyslí, až mě v hotelu uvidí nebo potká. Představovala jsem si, že jeho první myšlenka bude prostá, bude předpokládat, že ho chci zpátky.

Proč by jinak žena následovala svého muže, se kterým nežije, do jiné země, než aby ukončila jejich odluku? Bylo to okázalé gesto a okázalá gesta mezi mužem a ženou jsou obecně chápána jako romantická, i v kontextu nepovedeného manželství. Objevím se před ním a – nesevřou ho obavy, nezačne ztrácet naději, nebude si říkat, co asi chci? Nebude si připadat zahnaný do rohu, nebude se bát, že se stalo něco strašného, že se něco přihodilo jeho matce, že jí měl zavolat zpátky?

Anebo nezaplaví ho naděje, nebude si myslet, že se přes to přese všechno usmíříme (nestálo tohle doufání za slibem, který ze mě vymámil, a nedoufali jsme dokonce oba, přece jsem s tím souhlasila), a nebude pak zklamaný, nedotkne se ho o to víc moje žádost o rozvod, kterou jsem nicméně hodlala přednést?

Najednou mi to přišlo potupné, pro něj, pro mě, především celá ta situace byla pokořující. Předpokládala jsem – neměla jsem žádné předchozí zkušenosti, ze kterých bych mohla čerpat –, že žádost o rozvod vždycky člověka rozhodí, ale nemohla jsem uvěřit, že je to vždycky tak trapné, místo a okolnosti tak nejednoznačné.

14

Vstupní hala dole byla prázdná. Snídaně se podávala na terase s výhledem na moře. Po Christopherovi nebylo ani stopy a v restauraci také ani noha. Vesnice pod námi byla beze stínu a tak tichá, jako bez hnutí, sbírka malých stavení vyrovnaných podél kamenného nábřeží. Jednu stranu zálivu tvořil velký útes, holý a bez vegetace, a vrhal na vodu jasně bílé světlo, vyhlídka z terasy byla tudíž klidná a zároveň dramatická. Na úpatí útesu byly zbytky čehosi, co vypadalo jako spálené keře a tráva, jako by tam nedávno hořelo.

Upíjela jsem kávu. Když přede mě číšník postavil šálek, sdělil mi, že hotel je jediné místo, kde si mohu dát cappuccino a latté, všude jinde vaří turka. Nebo rozpustnou.

Bylo to romantické místo – Christopher měl rád luxusní ubytování, a luxus a romantika znamenaly pro určitou vrstvu lidí v podstatě totéž –, a proto jsem z toho byla celá nesvá.

Představovala jsem si tu Christophera, samotného v místě plném párů, byl to ten druh hotelu, který si lidé vybírali na líbánky, na výročí. Znovu mě to uvedlo do rozpaků, říkala jsem si, co měl asi za lubem, to místo nedávalo absolutně žádný smysl.

Když mi číšník přinesl toast, zastavila jsem ho.

Je tu neuvěřitelný klid. Jsem poslední, kdo sešel dolů na snídani?

Hotel je prázdný. Hlavní sezóna skončila.

Ale musejí tu být jiní hosté.

Požáry, pokrčil rameny. Lidi to odradilo.

O požárech nemám tušení.

Celou zemi sužují požáry. Hoří celé léto. Kopce mezi tímto místem a Athénami jsou černé. Pokud se vydáte za vesnici do kopců, tak to uvidíte, země je od ohně ještě horká. Psali o tom 15

v novinách. Po celém světě. Celé léto přijížděli fotografové – naznačil cvaknutí fotoaparátu.

Vsunul si tác do podpaží a mluvil dál. Fotili tu pro módní časopis, tady v hotelu. Požár se rozšířil k útesu, pořád je vidět, jak je to tam černé – podívejte. Ukázal na zčernalý povrch skály. Postavili modelky k bazénu a ten požár za nimi a to moře – nadechl se –, bylo to velmi dramatické.

Přikývla jsem. Když jsem nic dalšího neřekla, odporoučel se. Z ničeho nic jsem si v duchu představila Christophera uprostřed té fotky. Bylo to nepravděpodobné, stál mezi modelkami a maskérkami a stylistkami a šklebil se, jako by ani nehodlal vysvětlovat, co pohledává uprostřed toho cirkusu. Vypadal ještě víc jako cizinec. Znepokojeně jsem se rozhlédla po terase. Už bylo skoro deset, zjevně jsem ho zmeškala u snídaně, možná už dnes z hotelu na celý den odjel.

Vstala jsem a zamířila do vstupní haly. Muže, který mě v noci ubytovával, vystřídala mladá žena s tvrdými rysy, vlasy měla stažené dozadu stylem, který jí neslušel, na její měkký, plný obličej to bylo příliš strohé. Zeptala jsem se jí, zda se už Christopher objevil dole. Zamračila se, vycítila jsem, že mi to nechce říct. Požádala jsem ji, zda by nemohla zavolat do jeho pokoje.

Když vytáčela číslo, nespouštěla oči z mojí tváře. Poslouchala jsem pulsující vyzvánění, pod profesionální linií vlasů se nepokrytě tvářila mrzutě.

Zavěsila.

Není ve svém pokoji. Chcete mu nechat vzkaz?

Potřebuji s ním nutně mluvit.

Kdo jste?

Otázka byla úsečná, skoro nepřátelská.

Jsem jeho žena.

16

Zatvářila se vyděšeně, v tu ránu jsem to pochopila – Christopher rád flirtoval, činil tak lehkovážně, bez rozmyslu, reflexně, způsobem, jakým lidé říkají dobrý den, děkuji, není zač, jakým muž otevírá ženě dveře. Byl v tomto ohledu velmi liberální, riskoval, že to přežene a svůj šarm vyčerpá. Jakmile jste si všimli ošoupaných míst, bylo těžké vidět kouzlo – těžké vidět samotného muže, pokud jste jakkoli vnímali charisma – znovu celé. Ale většina lidí nezůstala na jeho oběžné dráze dostatečně dlouho na to, aby se jim tohle přihodilo, většinu lidí, jako tuhle mladou holku, viděla jsem, že ho chrání, měl stále v hrsti.

Chrání ho, jeho, jako by jí patřil. Odstoupila jsem od recepčního pultu.

Prosím vyřiďte mu, že ho hledá jeho žena.

Přikývla.

Jakmile se vrátí. Je to důležité.

Když jsem odcházela, něco si pro sebe zamumlala, nepochybně nějakou nadávku. Manželkám se vždycky nadává, především v takové situaci.

Ráda bych se prošla.

Vzhlédla, nemohla uvěřit, že jsem pořád tam, čekala, až odejdu, moje přítomnost jí byla zjevně nepříjemná. Ale já se k tomu neměla, skutečně jsem chtěla jít na procházku, ale nevěděla jsem kam. Poradila mi, jak se dostat k pobřežní hrázi, řekla, že vesnice je malá a že se neztratím. Přikývla jsem a vyšla ven. Přestože bylo září, bylo pořád horko a světlo bylo velmi jasné. Na chvíli mě to skoro oslepilo, pomyslela jsem si, že ve vzduchu cítím lehký závan spáleniny, jako by země pořád hořela: okamžik synestezie.

Vykročila jsem z brány hotelu a skoro okamžitě se objevili toulaví psi. Přiblížili se ke mně a mávali ocasy způsobem, který 17

nebyl ani přátelský, ani nepřátelský. Měla jsem psy ráda. Dokonce jsem si kdysi dávno chtěla nějakého pořídit, ale Christopher byl proti, namítal, že příliš cestujeme, což byla pravda.

Natáhla jsem se a nejbližšího psa se dotkla. Srst měl řídkou a krátkou, byl tak hladký, že mi to připadalo, jako bych se, spíš než kožichu, dotýkala kůže. Pravé oko mu mléčně zakalila slepota, ale díval se inteligentně a zároveň zkormouceně, s naprostou zvířecí bezvýrazností.

Ostatní psi se kolem mě motali, těly se mi otřeli o bok, ruce a prsty, pak odpadli. Doprovázeli mě cestou k nábřeží, popoběhli napřed a pak se zase kruhem vrátili, sunuli se v pomalé spirále. Jen ten pes se zakaleným okem mi šel u nohy. Blížilo se poledne. Voda v zálivu byla průzračná a modrá. Na hladině se vznášelo několik osamělých člunů.

Gerolimenas byla malá rybářská vesnička. Narazila jsem na pár obchodů – novinový stánek, potřeby pro kuřáky, lékárnu –, všechny měly zavřené okenice. Jak jsem šla dál a psi se konečně rozutekli, hledala jsem Christophera mezi hrstkou tváří usazených před tavernou, všechny byly vrásčité a ošlehané, pořádně osmahlé od sluníčka. Neměly nic společného s Christopherovými hladkými a pěstěnými rysy, které by tu okamžitě vynikly. Byl atraktivní – pro ženy, pro lidi obecně – celý život a bylo to znát, s tím nic nenadělal.

Christophera jsem nenašla ani mezi postavami na nábřeží, zahálejícími ženami a muži, několika rybáři. I malá pláž byla prázdná. Stála jsem u vody a ohlédla se k hotelu, který za těch deset minut, co mi trvalo sem dojít, jako by sem přestal patřit.

V areálu hotelu jste mohli být kdekoli, luxus byl víceméně anonymní, ale jakmile jste překročili jeho pečlivě střežené hranice, donutilo vás to být v tomto konkrétním prostředí a na 18

tomto místě. Uvědomovala jsem si, že mě vesničané pozorují – měli na to právo, to já byla narušitel –, a svěsila jsem hlavu a začala ustupovat zpátky k hotelu.

Než jsem se vrátila, neuplynula ani hodina. V hale jsem zaznamenala, že mladá žena zmizela a vrátil se muž z předešlé noci. Vzhlédl, pak obešel recepční pult a spěchal ke mně.

Nerad vás obtěžuji – Co se děje?

Kolegyně mi řekla, že jste manželka pana Wallace.

Ano? Váš muž se měl dnes ráno odhlásit. Ale neodhlásil se.

Podívala jsem se na hodinky.

Bylo teprve poledne.

Jde o to, že jsme ho několik dní neviděli. Odjel na výlet a zatím se nevrátil.

Zavrtěla jsem hlavou.

Kam jel?

Pronajal si auto, řidiče, ale to je všechno, co víme. Za pokoj zaplatil dopředu, řekl, že si ho nechá, zatímco bude pryč.

Dlouho jsme se na sebe mlčky dívali. Pak si muž zdvořile odkašlal.

Víte, jeho pokoj potřebujeme.

Prosím?

Dnes přijedou lidé, kteří si jeho pokoj zamluvili.

Ale hotel je prázdný.

Omluvně pokrčil rameny.

Ano, já vím. Ale lidé jsou nemožní. Myslím, že jde o výročí svatby. Ten pokoj má pro ně zvláštní význam, prožili v něm líbánky. Mají dorazit odpoledne, a tak, víte…

Nedořekl.

19

Rádi bychom jeho věci přemístili do jiného pokoje.

To znělo rozumně.

Anebo možná bychom mu je měli sbalit, pokud s vámi hodlá dnes odjet?

Nevím, jak dlouho se tu chystá zůstat.

Aha. Přijel sem ze studijních důvodů.

Muž zvedl ruce, jako bych řekla, co nebylo nutné.

Potřebujeme s balením pokoje začít hned. Možná byste mohla jít se mnou?

Počkala jsem, až z recepce vezme klíč. Spolu jsme se vydali do Christopherova pokoje, který se nacházel na opačném konci hotelu, v nejvyšším patře, ten muž – který se podle cedulky připnuté na saku jmenoval Kostas – mi vysvětlil, že Christopher měl apartmá. Z pokoje je báječný výhled na záliv, kdybych si chtěla prodloužit pobyt, jednoznačně může tenhle pokoj doporučit, bude k dispozici, jakmile líbánkový pár odjede, možná se můj manžel do té doby vrátí.

Když jsme konečně došli k pokoji, Kostas zaklepal na dveře diskrétním, ale tak nějak povýšeným gestem vlastním zaměstnancům hotelu, ruku už na klice – na okamžik jsem měla vidění, jak se dveře otevřou a před námi bude stát Christopher, překvapený, ale ne úplně nepotěšený – a pak Kostas dveře odemkl a my vstoupili dovnitř.

Pokoj byl pro mě k nepoznání. Christopher rozhodně nebyl žádný puntičkář, ale nebyl nepořádný a zřídkakdy obýval prostor, který nebyl uklizený (ne že by ho uklízel sám, měl lidi, kteří to dělali za něj – uklízečku, nějaký čas mě). Tenhle pokoj – přestože byl velký, s oddělenou obývací částí a pozoruhodným výhledem, Kostas měl pravdu, byl to báječný pokoj 20

a musel být v hotelu jeden z nejdražších – byl vzhůru nohama.

Na podlaze se válelo pohozené šatstvo aspoň za několik dní, psací stůl byl pokrytý knihami a papíry, na kraji postele se kroutila změť elektrických kabelů, sluchátka, foťák, jeho počítač ležel na podlaze s displejem otevřeným v tupém úhlu. Byly tu zbytky z podnosů od pokojové služby, konvice s kávou a poloprázdné láhve s vodou, dokonce talíř posetý drobky – nechápala jsem, proč pokojská neodnesla aspoň špinavé nádobí. Uprostřed místnosti a toho všeho stála postel, neustlaná a pokrytá novinami a zápisníky.

Povrchy byly setřené a podlaha vyluxovaná, ale pokojská jako by se nepořádku důsledně vyhýbala, aby ho zachovala. Řekl pokojské, aby na nic nesahala, vysvětlil Kostas. Pokrčil rameny. Lidé vznášejí požadavky, my jen plníme příkazy. Ale víte – Přistoupil ke skříni a otevřel dveře. Na dně uvnitř se válelo další špinavé prádlo. Nad tím výběr košil a kalhot, z nichž jsem všechny poznávala – vzory a látky, nepatrně roztřepený okraj na jedné z manžet. Stále jsem v tom pokoji měla pocit, že s tím nemám absolutně nic společného, a přesto jsem tady – a tady – a tady – v těchto věcech, se kterými jsem tolik let žila, rozpoznávala jejich majitele, vybavovala jsem si muže, který tu byl a zároveň nebyl.

Kostas spráskl ruce.

Tak. Sbalíme to? Souhlasíte?

Přikývla jsem a zadívala se na papíry a knihy. Všechny byly o Řecku, dokonce se mezi nimi našla i řecká konverzace. Otevřela jsem zápisník, ale nedokázala jsem rozluštit Christopherovo těsné, neurovnané písmo. Nikdy jsem ho nebyla schopná přečíst. Kostas z telefonu v pokoji zavolal na recepci a požá21

dal, aby mu sem poslali pokojskou, která se objevila o několik minut později a začala balit oblečení. Omluvil se, ale je už skoro jedna, noví hosté přijedou každou chvíli, a jak vidím, ještě je toho třeba hodně udělat, než bude pokoj připravený.

Zvonil mi telefon. Sáhla jsem do kapsy. Byla to Isabella, uměla si to skvěle načasovat. Ohlásila jsem se, poněkud úsečně, ale nevšimla si toho, ani se neobtěžovala pozdravit a hned se ptala, kde je Christopher a jestli s ním může mluvit.

Slyšela jsem v pozadí nahrávku Brittenova Billyho Budda.

Isabella s Markem byli operní fanatici a jednou nás vzali na představení právě téhle opery do Glyndebournu. Nebyla to šťastná výprava. Už tehdy se začínaly ukazovat první trhliny v našem manželství. Christopher a já jsme spolu skoro nemluvili, ale Isabella s Markem napětí mezi námi bezstarostně, téměř agresivně nevnímali. V jejich zájmu o operu bylo cosi sebestředného a nikdy se to neprojevilo víc než ten večer.

Vzpomněla jsem si, jak jsem seděla v divadle a strnule rozjímala – o hudbě, trapnosti téhle situace, nebyla jsem fanoušek Brittena, čímž jsem si u Christopherových rodičů nepolepšila.

Teď, když jsem slyšela povědomé úryvky hudby, jsem uvažovala, jak nedílnou součást příběhu, který se skoro celý odehrává na moři, tvoří vzdálenost. Bez té vzdálenosti by ani základní zápletka nefungovala – nehrozila by vzpoura, nikdo by nebyl nucen spoléhat na vojenské právo, Billy Budd by nezemřel.

Když pominu operu – hudba byla příliš hutná, jako když zíráte na kamennou zeď –, příběh byl stále podmanivý, poskytoval příležitost nahlédnout do světa mužů, v jiné době, když muži odcházeli, do války nebo na moře.

Teď už nikam neodcházejí – nemají, aspoň většina z nich, moře, po kterém by se plavili, ani poušť, kterou by měli přejít, 22

nezbylo nic než podlahy v kancelářské budově, ranní dojíždění do práce, známá a jednotvárná krajina, v níž začal být život trochu z druhé ruky, přestal být něčím, co muži mohli vlastnit.

Trochu soukromí, trochu vnitřního života získali jen na březích nevěry, jen v cizoložství se znovu pro své ženy stali cizinci, schopnými čehokoli.

Hudba náhle ztichla a Isabella zopakovala otázku, Kde je Christopher? Po krátké pauze, kdy jsem zírala na pokoj v troskách, jsem jí řekla, že jsem ho nenašla. Ale jsi tam? Jsi v Mani?

Ano. Ale Christopher tu není, není v hotelu. A kde tedy je? Nevím, odpověděla jsem. Jel někam na výlet, pronajal si řidiče.

Telefon mu nevyzvání, pravděpodobně si nechal nabíječku – jak jsem to vyslovila, oči mi padly na kabel nabíječky, který visel schlíple ze zásuvky u postele – tady v hotelu.

Budu tu čekat, řekla jsem jí. Nevrátíš se, dokud ho nenajdeš, řekla ona. Musíš ho najít. Najdu ho, přisvědčila jsem. Ale nejsem si jistá, jestli bych ho měla hledat zrovna já.

Kdyby poslouchala, kdyby se zarazila a zeptala se mě, jak to myslím, bývala bych jí to řekla, jak jsem stála v tom hotelovém pokoji, nepřipadalo mi, že by slib uchovat naši odluku v tajnosti stále platil – ale neodmlčela se, ani se nezdálo, že by mě slyšela. Nevrátíš se, dokud ho nenajdeš, opakovala, musíš ho přivést zpátky. Zněla nepříčetně, byl to v podstatě příšerný vztah. Nebylo divu, že od ní Christopher utíkal celý život, nebo od té doby, co dospěl –, vždy utíkal pryč, než se k čemukoli rozběhl.

Spustila jsem telefon od ucha. Řekla jsem Kostasovi, že mohou zbytek věcí sbalit Christopherovi do kufrů, a až se vrátí, sám jim může říct, co s tím dál. Kostas přikývl a já se pak otočila a vyšla z pokoje. Byla jsem volná.

23

Světová knihovna Svazek 206

Katie Kitamura Odloučení Z anglického originálu A Separation vydaného nakladatelstvím Riverhead Books v New Yorku roku 2017 přeložila Kateřina Keilová Fotografie Nikki Smith/Arcangel Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Dominika Křesťanová Doslov napsala Pavla Horáková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 200 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9547. publikaci, v Odeonu publikace 745.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz