BLACK BOX, WHITE HAT catalogue - interview with c merry by mary meixner

cz / en

Facebook Sculpture temporal metrical sculpture

2013

Ráda bych se s tvojí pomocí nejprve pokusila o uchopení toho, co to je či byla Facebook Sculpture (facebooková socha). Pro předběžnou orientaci čtenáře snad můžeme prozradit, že v její charakteristice dojdeme k syntéze několika tradičních uměleckých médií (film, socha, performance) a k sousloví „temporální metrická socha“. Ve vztahu k výstavě o současném pohyblivém obraze a jeho sebereflexivních momentech mne na tvé práci nejvíc zajímala její možná interpretace v kontextu filmové historie. Dílo se z tohoto pohledu jeví jako měsíc trvající strukturální „film“, který odkazuje k dobře známému proudu experimentální kinematografie, ale je „aktualizovaný“ a v tomto smyslu i remediovaný. Jeho průběh je tedy stejně jako u metrického filmu definován ústředním postavením Kaderplanu, ale místo filmového materiálu se zakládá na různých stavebních a funkčních prvcích z dnes běžněji dostupného a užívaného média sociální sítě, v němž se zároveň také odehrává. Při tvorbě „sochy“ jsem skutečně vycházela především ze svého teoretického zázemí v oblasti filmových studií, konkrétně z principů strukturálního a metrického filmu. Takový film je výsledkem dopředu promyšleného vzorce – matematické struktury, Kaderplanu či partitury – dle něhož je samotné natáčení (či zaplňování jednotlivých filmových políček obsahem) realizováno. Vlastní, iluzivně promítaný obsah, resp. předmět filmového záznamu tak významnou roli hrát nemusí a spíše se tu dále akcentuje fakt, že to, co spatřujeme na plátně, je výsledkem prosvětlování hmatatelného objektu filmového pásu v určitém pravidelném rytmu a rychlosti. Paul Sharits nebo Peter Kubelka své filmy proto nejen promítali, ale filmové pásy také přímo vystavovali. Jejich struktura je z výsledné statické prezentace filmu dobře patrná a výstavní mód zároveň opět zdůrazňuje materialitu filmového média, tedy filmového pásu, ontologickou podstatu těchto pohyblivých obrazů. Přičemž ty ses rozhodla navzorkovat jiné médium… Vyrovnat se s novou mediální situací a prostředím, v němž se dnes pohyblivý obraz nachází. Otázky remediace filmu a přechodu z klasického média filmu na jeho Ultra HD alternativy mě živě zajímají, a to především z recepčního a ontologického hlediska. Zajímalo mě, zda

I would first like you to help me understand what is, or was, the Facebook Sculpture. For the sake of our dear reader’s orientation, I hope I am not saying too much when I assert that in trying to characterize it, we achieve a synthesis of various traditional artistic media (film, sculpture, performance) which merits the label of a “temporal metrical sculpture.” What I find most interesting in your work’s relation to the ongoing exhibition devoted to the contemporary moving image and its self-reflexive moments is the possibility to interpret it within the context of cinema history. In this sense, the work can be understood as a month-long structural “film” which indexes a well-known strand of experimental cinematography, but is made contemporary and in this sense is also remediated. Its flow is thus, similarly to a metric film, defined by the central role of the score, but instead of film material, it is based on various building blocks and functional elements taken from today’s widely accessible and much-used medium of the social network within which it unfolds. During the creation of the “sculpture,” I really did make recourse to my theoretical background in film studies, to the principles of structural and metric film specifically. Such a film is the product of a previously conceived conception – a mathematical structure, a Kaderplan, or score – according to which the actual filming (or rather the filling in of individual film frames with content) is realized. The content itself is illusorily projected or, in other words, the object of the recording does not need to play the common major role, for the emphasis is rather placed on the fact that what we see on the screen is the outcome of a certain tempo and speed of illuminating the material of the film strip. It was for this reason that Paul Sharits or Peter Kubelka not only screened their films, but also exhibited the film strips themselves. During the final, static presentation of the film, its structure can be clearly seen and this mode of exhibition also directly emphasizes the materiality of the film medium, represented by the film strip which constitutes the ontological essence of these moving images. So you decided that you would sample a different sort of medium, thus attempting to come to terms with the new media environment in which the moving image finds itself today.

myšlenky strukturálních filmařů, které byly v padesátých a šedesátých letech realizovány v intencích temporálního média filmu, lze principiálně přenést do jiného, novějšího, audiálně-vizuálního temporálního média. Z hlediska roku 2013 jsem zvolila médium nejsoučasnější, tedy sociální síť, která má podobně jako film temporální parametry, svou naléhavou temporalitou je dokonce velmi typická. Vycházela jsem z předpokladu, že timeline či feed facebookového profilu se také nějakým způsobem, podobně jako promítaný filmový pás, odvíjí v čase a do určité míry slouží i jako záznamové médium (umožňuje promítnutý film „vystavit“). Základní prvky mé sochy byly logicky odvozeny nikoliv z filmu, nýbrž ze struktur, které nabízí systém Facebooku. Základním stavebním prvkem není jedno políčko (jako elementární stavební prvek filmu), ale jeden strukturální prvek Facebooku. Jeden like, komentář, status, sdílená fotografie, video, sdílený zvukový soubor ad. Projekt Facebook Sculpture ohledává všechny takové prvky, které byly v roce 2013 na uživatelském profilu k dispozici. Z nich pak buduje, zhmotňuje v podstatě plastickou sochu. Což představuje další rovinu souvislostí a odkazů, s níž jsi pracovala a kterou reprezentuje distinktivní prostor webu… Kromě experimentálního filmu lze dílo velmi výrazně číst také skrze tradici internetového umění. Facebook Sculpture vznikla v rámci měsíční umělecké rezidence, která probíhala na uživatelském profilu losangeleské kurátorky Chloë Flores. Ta jej po dobu několika let využívala v podstatě v intencích fyzického prostoru, jako rezidenční studio nebo galerii. Kdo chtěl přijít na návštěvu, musel se předem ohlásit, „spřátelit“ s aktuálním rezidentem. V té době jsem se hodně zabývala vnímáním určitých oblastí World Wide Webu jako svébytných a autonomních fyzických prostorů či prostředí. Řada internetových umělců tehdy otevřeně deklarovala, že „žijí a pracují na internetu“, na panelu Internet of our dreams uspořádaném umělcem Anthonym Antonellisem současné hvězdy digitálního umění například popisovaly svou silně fyzickou zkušenost s internetem coby hmotným, hmatatelným prostorem. Existují zákoutí internetu se svými obyvateli i občasnými návštěvníky, a především s (místně) specifickými projevy net artu, které je nemožné vytvořit nebo recipovat kdekoli jinde – a to nejen v technologickém slova smyslu, ale

The question of remediating film and the shift from the classical medium of film to its Ultra HD alternative continues to be of major interest to me, especially in terms of their reception and ontology. I was interested in whether the ideas of structural filmmakers which were realized in the 1950s and 60s within the framework of the temporal film medium could be transposed to another, more contemporary audio-visual and temporal medium. It being 2013, I chose the medium which was most fitting to the zeitgeist – that is the social network which shares temporal parameters with film and is indeed predicated on a form of temporal urgency. I worked with the presupposition that, much like a screening of a film reel, the timeline or “feed” of the facebook profile also unwinds in time and, to a certain degree, functions as a recording medium (insofar as it allows for “exhibiting” the screened film). The basic properties of my sculpture were logically derived not from film, but from the structures which the facebook platform offers. The basic building component is not one frame (which is an elementary building block of film), but one structural feature of facebook: one like comment, status, shared photograph, video, or sound file, etc. The Facebook Sculpture project examines all these features which, in 2013, were accessible to every user profile. The sculpture is thus made of and built from these basic components. Which presents us with another level of relations and references with which you worked and which directly reference cyberspace… Apart from experimental film, this work can also be easily read through the prism of internet art. Facebook Sculpture was created as part of a month-long artist residency which took place on the user profile of Los Angeles-based curator Chloë Flores. During the span of a few years, she basically used her profile as a physical space, as an artist residency studio or gallery. Whoever wanted to visit had to announce themselves, and become “friends“ with the standing resident. At that time, I was very much interested in the understanding of some places on the World Wide Web as specific and autonomous physical spaces or environments. A number of internet artists stated at that time that they “live and work on the internet.” As part of the Internet of our Dreams panel which was organized by artist Antony Antonellis, contemporary stars of the digital art world described, among other things, their strong physical

především ve smyslu sociokulturním. „Cizinec“, který se ocitá v daném prostředí bez znalosti jeho zvyklostí a komunikačních pravidel, často není nabízeným formám umění s to porozumět. Takovými specifickými zákoutími internetu s distinktivní ikonografií a prostorovými zákonitostmi jsou např. Youtube, Tumblr, Twitter nebo Facebook. A mramorový lom, resp. „fyzické“ prostředí Facebooku se nakonec ukázalo být pro tvůj projekt tím pravým. Máme tu virtuální prostředí s virtuálními, jasně definovanými prvky, které se v rámci daného prostoru jeví jako fyzické. Sochu na Facebooku tak bylo možné vytvořit skrze sochařské nakládání s materiálem, který je zde k dispozici – like, status, akt sdílení…, což není externí obsah, který na Facebook uploadujeme z cizího prostředí, ale to, co je Facebooku skutečně inherentní. Z nich se pak na základě dané struktury postupně zhmotňovaly zcela konkrétní hmatatelné tvary. Výsledný tvar sochy, aby mohl být realizován jako dokonalý a aby se v chaotickém prostředí sociální sítě nerozpadl, byl předem definovaný, daný. A to podobným způsobem, jako si sochař dělá modely z jílu nebo skici na papíře, které určují finální tvar mramorového kvádru. Facebook Sculpture byla vytvořena na Facebooku, z Facebooku a pro Facebook. Byla do něj doslova “vytesána”, a to postupně, v určitém časovém období. Časová rozprostraněnost je dalším důležitým aspektem tvé sochy. A to jak v jejím plynutí, tak i v aktu jejího utváření, které jako performerka exponuješ. Socha byla konstruována nejen v prostoru, ale především v čase, protože Facebook má velmi výrazný temporální rozměr, který právě vykreslení tvarů umožnil. Facebook Sculpture ale určitě vnímám také jako long-durational performance, intenzivní měsíční kus, kdy bylo skutečně nezbytně nutné precizně dodržovat dopředu daný časový rozvrh, realizovat dle něj úkony a nahrávat na Facebook předpřipravené obsahy. Dnes se již prostředí Facebooku dost proměnilo, přibylo zde hodně výrazových prostředků i strukturních prvků, mnohé naopak ubyly a příspěvky lze do určité míry dokonce automaticky naplánovat. V srpnu 2013 byla ale jakákoli viditelná akce na Facebooku indexem toho, že na druhé straně internetu sedí za počítačem umělec, který tady a teď performuje.

relationship with the internet – they spoke of it as a material, palpable space. There are regions of the internet with their permanent residents and occasional visitors, and their own (place) specific expressions of net art which are impossible to create or receive anywhere else – not only in the technological sense, but more so in a socio-cultural sense. A “stranger” who finds herself in a given environment without knowing the customs and rules of communication often cannot understand the art forms presented. Such specific regions of the internet, replete with their distinct iconography and spatial rules, are for instance youtube, tumblr, twitter, or facebook. And the marble quarry, in other words the ”physical” space of facebook, eventually showed itself to be fitting for your project. Here we have a virtual environment with virtual, clearly defined features which, within the context of the given space, seem physical. One could thus make a sculpture on facebook utilizing a sculptor’s approach to the materials which are at hand – likes, statuses, shares… This is not external content which we upload to facebook from a different platform, but is inherent to facebook itself. Predicated on the given structure, there gradually started appearing very concrete, palpable shapes. Considering the fact that it needed to be perfectly realized in order for it not to fall apart in the chaotic environment of a social network, the final form of the sculpture was given and firmly defined from the very outset, similarly to the way a sculptor first makes mock models from clay or sketches on paper. These dictate the final shape of the marble block. Facebook Sculpture was made out of facebook, on facebook, and for facebook. It was “hewn” and “carved” into it, but gradually, and within a specific timeframe. Its temporal distribution is another important aspect of your sculpture, both in terms of its flow, as well as in the process of its creation which you, as a performer, draw attention to. The sculpture was constructed not only in space, but also in time, because facebook has a very important temporal dimension which allowed for this sculpting of the form. However, Facebook Sculpture can also be seen as a long-durational performance, an intensive, month-long piece during which it was truly imperative to keep to the prearranged time sche-

Průběh performance bylo možné konfrontovat jak s Kaderplanem (kontrolovat její průběh, anticipovat další vývoj), tak i s dosud uploadovaným obsahem, který jsem průběžně zveřejňovala na webu projektu, abych recipientům usnadnila identifikaci jednotlivých prvků Kaderplanu. Na projektu bylo ale zároveň důležité, že každý z nich jej vnímal jinak, v kontextu dalšího obsahu, který mu na timeline Facebook zobrazil. Tento aspekt osobního prožitku byl součástí konceptu podobně jako možná participace diváků na něm pomocí lajků, komentářů, sdílení… Mimochodem algoritmus, na základě něhož se uživatelům zobrazují příspěvky přátel, se od té doby také změnil. V rámci jednoho díla jsme tedy postupně prošly rovinami filmu, sochy i performance, abychom jej nyní charakterizovaly v úvodu slíbeným souslovím… Je to strukturální film realizovaný v prostředí faceboooku. Zároveň jde o měsíční internetovou performance, o první – a bohužel již navždy v celém rozsahu skladby poslední – realizaci Kaderplanu Facebook Sculpture, a pokud je mi známo, dosud jedinou skutečnou facebookovou sochu na světě. Takže ve zkratce řečeno se jedná o temporální metrickou sochu. Jak se ukazuje, jednu a tu samou realizaci jediné partitury lze nahlížet různými způsoby. Řada návštěvníků Galerie AMU možná bude dílo primárně nahlížet jako malbu. A i oni budou mít pravdu – jde o malbu realizovanou podle konkrétního návodu, který jsem galerijnímu asistentovi předložila ve formě Kaderplanu. Kaderplan je zkrátka velmi univerzální, dá se použít třeba i jako vzor na svetr… Možná to do Vánoc ještě někdo stihne. Případně by si jej mohl vypůjčit některý z vystavujících kolegů a pokusit se dílo navrátit „klasickému experimentálnímu“ filmu? Oproti „filmu“ pracuje socha přece jen s vícero prvky. Pro účely výstavy se sice pokoušíme část Kaderplanu vizualizovat ve formě videa, ale to nemá mít charakter samostatného uměleckého díla, nýbrž jakési dokumentace. Ovšem máš pravdu v tom, že Kaderplan je záznamem určité struktury, a pokud je pro nás zásadní pouze tento strukturní vzorec, bylo by teoreticky možné si za jednotlivé značky dosadit jinou proměnnou (než video, like ad.), a celou sochu tak realizovat třeba prostřednictvím fotografií nebo zvukového experimentu… (nebo dosa-

dule, perform the tasks at the allotted time, and upload to facebook the pre-prepared content. The environment of facebook has changed much since then, as now we have many new expressive features and structural elements while some others were scrapped, and today one can also schedule their posts for automatic publication. In August 2013 however, any visible action on facebook was a direct index of an action from someone on the other end of the internet, where an artist sat before their computer, performing in the here and now. One could compare the performance with its score (check up on its flow, anticipate further development) as well as with the al ready-uploaded content which I regularly made public on the project’s website in order to fac ilitate the recipients’ identification of individual features planned out in the score. What was also important for the project was that each person perceived it differently, and within the context of the specific timeline which facebook showed him or her. This aspect of a personal experience was part and parcel of the concept, much like the audience’s possible participation through giving likes, commenting, sharing… By the way, the algorithm which dictates which friends’ posts a user may see on their feed has also changed since then. Within the scope of one work we addressed many levels of film, sculpture and performance in order to characterize it by the label we chose in the introduction… It’s a structural film realized within the environment of facebook. At the same time, it is a month-long internet performance – the first and, considering the scope of the whole composition, the last – realization of the Facebook Sculpture score. As far as I know, it is the only real facebook sculpture in the world. In short, it is a temporal metrical sculpture. As one can see, one and the same set of instructions may be perceived by different means. Many visitors to the Gallery AMU might consider the piece predominantly as a painting. And they will also be correct – it is a painting realized according to a specific manual of instructions which I presented to the gallery’s assistant in the form of the score. A premeditated score is, in other words, a very universal tool; half joking ly, it can even be used as a knitting pattern for a sweater.

zením barevných bavlnek). To už je ale posun, modifikace, vytvoření nového díla spíše než realizace původní partitury. Rozhodně však nejsem proti, kreativní řetězce práce mám ráda a apropriaci jako tvůrčí metodu sama velmi často využívám. Což nás přivádí k zásadní otázce, která současně otevírá široké téma záznamu, transformace a rekonstrukce mediálního umění – k němuž se veškerá na výstavě prezentovaná díla ostatně nějak vztahují. Tedy otázce po tom, co to na výstavě v tvém případě vlastně ukazujeme. Fascinuje mě na tom ten paradox, že ačkoliv se jedná o práci realizovanou v mediálně vysoce saturované krajině, kde se vše již z vlastní podstaty tohoto prostředí indexuje a archivuje, tak se tato práce sama o sobě pohybuje na hranici viditelnosti, není bezproblémově zaznamenatelná ani zopakovatelná. Není vystavitelná. A to, o co se zde v rámci výstavy BLACK BOX, WHITE HAT pokoušíme, není ani tak její rekonstrukce či simulace, jako spíš významově nikoliv neutrální dokumentace jejích fragmentů pomocí nově vytvořeného rámce. Dost přesně jsi to popsala. Na zeď Facebooku lze sice obsah zaznamenat, nelze jej však znovu přehrát bez toho, aniž by došlo k distorzi původního časového schématu a kontextu, v jakém jej diváci vnímají. Tím je jejich vlastní timeline, která jednak představuje určitý osobní prostor najednou intervenovaný uměleckým dílem, jednak poskytuje kontext dalších příspěvků a má interaktivní rozměr, tj. umožňuje komentovat či procházet starší příspěvky, kombinovat recepci díla „v přímém přenosu“ s jeho dokumentací. Když to znovu přirovnám ke strukturálnímu filmu, je to jako si prohlížet fotosky nebo vystavený objekt filmového pásu, který ale nemůžeme založit do promítačky a užít si jej v jeho prostorově temporálním rozměru. To jsme mohli zažít jenom jednou, od 1. do 31. srpna 2013, kdy se realizace sochy odehrávala. Co v takovém případě „vystavit“? Dokumentace, která existuje, má charakter on-line databáze původních mediálních obsahů, které jsem při tvorbě sochy využívala (předchystané statusy, videa, fotografie ad.), několika screenshotů, rozhovorů v tisku, a především webů, obrovských zásobáren „metadat“ a výzkumného materiálu k soše. Stránky obsahují informace o rezidenčním programu kurátorky, dílčí studie sochy, zásadní texty z oblasti struktu-

Perhaps someone can still make it before Christmas. Or perhaps one of your co-exhib itors could borrow it and try to relegate the piece within the confines of “classical experimental” film? This sculpture works with more elements than a “film.” Although for the intentions of the exhib ition we are attempting to visualize a part of the score in the form of a video, it is not supposed to function as a stand-alone work of art, but rather as a form of documentation. However, you are right in that the score is a record of a certain structure, and if this structural template were a prerogative for us, it would, theoretically, be feasible to fill in the individual elements with a different unknown than a video, a like etc., and realize the whole sculpture by means of photographs or sound experimentation… (or, in another case, by weaving together strands of colored wool). This would, however, not be the implementation of our initial set of instructions, but would constitute a shift, a form of modification, or a wholly new piece of work. That said, I am not at all against such an idea, as I enjoy creative chains of work, and I very often use appropria tion as a creative method myself. This brings us to one basic question which, at one and the same time, indexes the topics of recording, transforming and reconstructing media art – themes which are common to all the works presented at the exhibition. What are we in fact showing at the exhibition in your case? What fascinates me is the paradox that although this is a work which was realized in a media-saturated landscape where indexing and archiving constitute an integral part, the work itself balances on the verge of visibility, as it is not easily recordable or reproducible. It is not exhibitable. And whatever we, as part of the BLACK BOX, WHITE HAT exhibition, are attempting is not so much its reconstruction or simulation, but rather a positioned, signifying documentation of its fragments within a new context. You described that really well. Although one can record the content on a facebook wall fairly easily, one cannot revisit it without distorting the time schema and context within which the audience experienced it. This context is supplied by their own timeline which, on the one hand, constitutes a certain personal space suddenly intervened by an art work and, on the other, has an interactive dimension (that is, it allows one to

rálního a experimentálního filmu, ale také třeba legrační umělecký video statement. Pro zprostředkování mediálního, resp. digitálního umění svázaného s rychle zastarávajícím softwarem i hardwarem se používají emulátory, které daný program – při zachování jeho původních funkcí i vzhledu – umožňují spustit i na jiných platformách a které jsou již dobře odzkoušené v oblastech se silnějším tržním potenciálem, jako jsou například (historické) počítačové hry. Emulací by se v našem případě ale problém prezentace vyřešil jen minimálně, neboť onen akt prolomení aktuální přítomnosti a jejích síťových souvislostí směrem do samotné konstrukce díla by tak jako tak zůstal stranou. Dominantu tvojí instalace v GAMU tedy tvoří Kaderplan, jenž stál na počátku celého díla. Ten je pak doplněn o dva další fragmenty vztahující se k původnímu projektu. Tím prvním je pomocí klasického stolního počítače – a kustodovi jakoby k ruce – zpřístupněný web s právě vzpomínaným materiálem k Facebook Sculpture: od rešerší, plánů a teoretických východisek přes různé podoby původních příspěvků a formy dokumentace projektu (včetně pro film tradiční sekce „Making of“) až po veřejné ohlasy a reflexe díla. V případě druhého fragmentu se naopak jedná o zcela novou, pro tuto výstavu vytvořenou práci poměrně speciálního žánru. Je to jakási s časovou orientací diváka synchronizovaná videosimulace… Ano, právě tato krátká generativní videoanimace by měla poskytnout zjednodušený návod ke čtení Kaderplanu, který někdy také připodobňuji k hudební notaci. Hudbu (dílo, které se podle ní realizuje) je vždy nejlepší vyslechnout na koncertě. Nebo si alespoň pustit nahrávku, záznam, který nám ovšem chybí. Máme jen statické záznamy, screenshoty, příp. pár fragmentů melodie, krátkých videoshotů z něčeho tak dynamického, jako je hudba. O podobě hudební skladby nám to mnohé neřekne, pokud alespoň nevidíme noty a nepředstavíme si, jak ve své plnosti hudební kus vypadal. Jenže to je musíme umět číst. A zatímco notace je všeobecně zažitý systém, na Kaderplanu se setkáváme s neznámým systémem značek, k jehož čtení potřebujeme určitou legendu. Jak je v „notách“ zachycen like? Co znamená růžový čtvereček? Toto nově vytvořené video by nám mělo pomoci se v tom trochu zorientovat. Ústřední bod prezentace každopádně před-

comment and browse older posts, or combine the reception of the work with its documentation in real time), providing a context for other posts. If I once again compare it to structural film, it is like looking at screenshots or the exhibited object of the film reel which we cannot, however, place into a projector and enjoy it in its spatio-temporal dimension. We could have done that only once, and that is in the period between August 1st and 31st, 2013 when the sculpture was being realized. What then to “exhibit” in such a situation? The documentation which exists has the character of an online database of original media content which I used during the creation of the sculpture (pre-prepared statuses, videos, photographs etc.), a few screenshots, interviews in the press, and predominantly the website as a vast reservoir of “metadata” and research material related to the sculpture – the website which contained information about the curator’s residency program, partial studies of the sculpture, seminal texts on structural and experimental film, but also a funny video statement of the artist. There are emulators used for rendering media or digital art which need to run on dated software or hardware. While keeping the original functions and visual design, these emulators allow for running the program on other platforms which have been previously tried out in fields which have market potential such as, for instance, (historical) computer games. Emulation would however only solve a marginal problem in our presentation, because the attempt at breaking through the present and its network of relations towards the actual construction of the work itself would not be resolved. The centerpiece of your installation at GAMU is then the score which had been present since the very beginning of the work. It is accompanied by other fragments which relate to the original project. The first is the website made accessible through the use of a desktop computer which offers the previously mentioned background materials to Facebook Sculpture: from research materials, plans and theoretical solutions to all kinds of original posts and contributions and other project documentation (including the traditional “Making of” section), to public responses and reflections on the work. In the case of the second fragment, it is a wholly new sort of work of a quite specific genre. It is a kind of video-simulation synchronized with the temporal orientation of the viewer…

stavuje na galerijní zeď precizně přenesený a v tradici strukturálního a experimentálního filmu dekódovatelný Kaderplan. Je to nejpřesnější (matematicky nejpřesnější) záznam sochy, resp. samotný návod k jejímu provedení. Vybraný vizuální materiál spolu komunikuje, každý like, každý comment tu má přesnou pozici, svou vnitřní strukturu mají i vzorce pro zvuky, diagonály a vertikály několika linií videí, která jsou na pohled stejná, vnitřně však práci strukturují odlišnou délkou záznamu. A tento vzorec na zdi pak zapojuje diváka, který se rozhoduje mezi estetickou rovinou jeho vnímání a snahou jeho strukturu nějak dekódovat. Co znamená co? A má to smysl číst? Není to jen umělcova lest? Je to komentář k dějinám umění? Když se člověk na Kaderplan podívá, je tam nejen jasná podobnost s partiturami Kurta Krena, ale také inspirace s optickými experimenty se zvukem (ornament sound experiments) Oskara Fischingera. Souvisí nějak s kombinatorickým uvažováním Sol LeWita? Je to parafráze, parodie, komentář čehosi, nebo prostě barevná vesmírná raketa? V principu všeobsažným sdělením nakonec zůstává galerijní popisek: (c) merry Facebook Sculpture temporální metrická socha 2013

Každý si kolem něj může ve vlastní fantazii vytvořit dílo a legendu. Facebooková socha je však pojem natolik absurdní, že není možné mu uvěřit bez obšírnějšího informačního back groundu. Uvěřit, že byla realizována. Že nejde jen o rádobylegrační oxymóron. Experimentální umění často prorůstá étos boje proti aparátu, který se v něm aktualizuje nějakým subverzivním aktem, zviditelněním a kritickou reflexí podmínek své vlastní existence, jeho skrytých předpokladů, technických a sociálně-kulturních standardů apod. Facebook je ale systémem z klasických dystopií, jeho kritika byla napsaná ještě dříve, než vznikl, takže dnes působí jako cosi otravně banálního a školometského, není-li zapojena do širších souvislostí. Ty sama v jednom rozhovoru říkáš, že i když si jsi vědoma restriktivních pravidel Facebooku a děsíš se toho, že jeho uživatelé je postupem času chápou jako cosi přirozeného, tak že tato, řekněme, kriticko-politická rovina není tématem tvé práce.

Yes, this short, generative video animation shouldprovide a simplified manual to read the score. I sometimes compare this to music notation: music (i.e. the work which is realized based on it) is always better at a concert. Or at least one may play the recording which is, in this case, non-existent. We have only static records, screenshots, maybe a few fragments of a melody, short video-shots from something as dynamic as a musical piece. It doesn’t tell us much about the nature of the musical composition (at least when we don’t see the notes or cannot imagine how the piece might look). But we need to be able to read music for that. And while musical notation is a generally accepted system, my score exposes the reader to an unknown system of signs which necessitates a certain key. How do you notate a like in the “score?” What does a pink square signify? This new video should help us to orient ourselves in it. The central feature of the presentation shows a gallery wall which is precisely transferred into the score which should be easily readable within the tradition of structural and experimental film. It is the most accurate (mathematically accurate) record of the sculpture, or rather the instruction manual for its realization. The selected visual materials communicate with each other, and each like, each comment has a specific position in it. Even sounds, diagonals, verticals of a number of video series which seem, at first sight, the same have a firm internal structure and they structure the work through their varying lengths. This template for the wall includes the viewer who must choose between their aesthetic perception and their attempts to decode the structure. What means what, and is there any reason to even read it? Is it not just the art ist’s ploy? Is it a commentary on the history of art? When one looks at the score, there is not only an obvious similarity with the notational scores of Kurt Kren, but it is also inspired by the optical experiments with sound (ornament sound experiments) of Oskar Fischinger. Does it in any way relate to the combinatory thinking of Sol LeWit? Is it a paraphrase, parody, or commentary on something, or just a colored space ship? The gallery description thus remains the only comprehensive explanation: (c) merry Facebook Sculpture temporal metrical sculpture 2013

Přesto, nejen v návaznosti na Martina Ježka, který na výstavě uvažuje o inflaci záznamu reality související s exponenciálním nárůstem úložných kapacit a o konci smyslu záznamových médií ve vztahu k tvůrčí práci, bych se ráda zaměřila také na samotný obsah Facebook Sculpture. Jak víme, i jednotlivé publikované příspěvky byly předem připravené. Kriticko-politická rovina skutečně nebyla tématem této práce; alespoň jsem to tak tenkrát nevnímala. S odstupem čtyř a půl let jsem však nucena toto své vnímání vlastní práce poněkud přehodnotit. Můj tehdejší postoj byl naivní v ostentativní artikulaci práva na bezstarostnost, naivitu, což má ale samo o sobě velice silný kriticko-politický rozměr. Pokud cokoli, tak všechny příspěvky jsem se snažila připravovat tak, aby byly „apolitické“. Nevyjadřující se k molochu Facebooku. Internetu. Ad. Bez ostnů kritičnosti. Každý nechť si sám zformuje úsudek, do jaké míry je to možné… Tahle tvoje otázka je pro mě ale dost spojená s jedním z předchozích dotazů týkajících se místní specifičnosti Facebooku – Facebooku jako místa s geografickými kvalitami. Já musím uvažovat o Facebooku nejen jako o médiu (prakticky nevyužitelném pro jakoukoli dlouhodobou dokumentaci), ale i ve spaciálním rozměru fyzického prostoru. K ultimátní odpovědi tohoto rozhovoru proto tyhle dvě otázky ještě naposledy trochu syntetizuji. Zkus. Facebook jako médium, jako prostor a kriticko-politický rozměr tvorby skrze něj. Bavily mne snahy Facebook oživovat uměleckými experimenty; byla jsem svědkem řady performancí zahraničních umělců, startu a rychlého zániku několika facebookových uměleckých galerií atp. Všechny tyto projekty byly site-specific, počítaly s prostředím Facebooku, které je ale ze své podstaty hodně restriktivní, korporátní, proměnlivé – a podobnému šíření umění v podstatě nepřeje. Jako kontrapunkt „žití a pracování na internetu“, ke kterému se hlásili umělci jako Anthony Antonellis, Kim Asendorf, Carla Gannis, Jeremy Bailey a další, jsem o sobě hořkým položertem v souvislosti se sochou hlásala lives and works on facebook. Což je ale hodně drahý hodinový hotel s přísnými rezidenčními pravidly, které v průběhu pobytu podléhají měnícím se komercializovaným a politizovaným regulím shora. Dlouhodobě se v něm moc žít nedá. Pravdou ale je, že kvůli pracovním a osobním závazkům

Each person can imagine the piece and the key for understanding it. A Facebook sculpture is however a term so absurd that, in order to believe that it has in fact been realized and that it is not just a wannabe humorous oxymoron, it cannot be accepted without a more substantial informational background. Experimental art often intersects with the ethic of working against the apparatus which is manifest in the visibly subversive act, and in critical reflection on the conditions of its own existence, its hidden potentialities, technical and socio-cultural standards, and so on. Facebook, however, is a system well known from classical dystopias, and its critique predates its birth, so that today it seems annoyingly banal and superficial if it is not contextualized within a broader milieu of relations. In one interview, you yourself have said that although you are well aware of the restrictive rules of facebook and you are very afraid that its users will, as time goes by, naturalize them, this critical and political reading does not constitute a major theme in your work. Even if we disregard the work by Martin Ježek, whose piece for the exhibition consid ers the inflation of recording reality predicated on the exponential growth of storage capacity and about the evacuation of meaning in recording creative work, I must ask about the content of Facebook Sculpture. As we know, even individual published posts were pre-prepared. The politico-critical dimension really did not constitute a substantial theme for this work; at least I did not perceive it that way at the time. Looking back over the last four and a half years however, I must say that I was made to reconsider this. My former approach was naive in its ostentatious articulation of the right to frivolity and naiveté, which in itself carries a strong political and critical dimension. If anything, I tried to prepare all the contributions in a way which is “apolitical.” They did not comment on the moloch of facebook or the internet. No barbs of criticism attached. May each person formulate their own opinion on just how possible such an endeavor is… However, at least for me, this question is close ly connected to one of the previous questions regarding the local specificity of facebook – face book as a place with geographical properties. I have to regard facebook not only as a form of medium (practically unusable for any type of

jsem skutečně na Facebooku v podstatě několik let žila, a to až ve fyzickém slova smyslu, 24/7. Realizace sochy pro mne byla otestováním a překročením hranic mého rezidentství ad absurdum, okázalou deklamací ignorace vůči těmto všudypřítomným „silám v pozadí“, „svobodným vyjádřením“ v rámci restriktivního systému, nahackováním sociálního média k jinému účelu. A to pouze za využití prostředků daných příslušným médiem, tedy bez nějakých externích softwarových zásahů. Zpětně si uvědomuji, že politizace světa, ať už fyzického nebo virtuálního, je téma, kterému se prostě nelze v současné společnosti vyhnout. Apolitický přístup či ostentativní ignorace je a priori politická, což jsem si tehdy ještě plně neuvědomovala. Zpětně se na projekt dívám jako na svůj komentář, který je ztělesněním radostné (a marné) touhy po apolitičnosti. Vyjádřením touhy po světě, v němž umění může existovat i nezávisle na politice a bez politických konotací. Artikulací základního práva na naivitu.

long-term documentation), but also in its spatial, physical dimension. I would then like to synthesize and push these two questions towards an ultimate resolution. Sure, give it a shot – facebook as a medium, as a space for politico-critical elements of creation. I enjoyed revitalizing facebook through artistic experiments; I was a witness to a number of performances of foreign artists, of quick starts and even quicker demises of a number of facebook art galleries, and so on. All these projects were site-specific, they counted on the environment of facebook which is, however, in its essence very restrictive, corporate, protean – and does not favor a similar dissemination of art. As a counterpoint to “living and working on the internet,” espoused by Anthony Antonellis, Kim Asendorf, Carla Gannis, Jeremy Bailey and others, I rather found myself embracing, half-jokingly, that I live and work on facebook. But that is a very expensive hour-hotel with strict residential rules which are subject to change and servile to commercial and political top-down interests. One cannot live there long-term. The truth is, however, that because of personal and professional responsibilities, I really did live on facebook for a few years, speaking in a physical sense, really 24/7. The realization of the sculpture was, for me, a test and a transgression of my residesce’s boundaries to an absurd level, a pompous declamation of ignorance for these ubiquitous “hidden forces,” a gesture of “free expression” within a restrictive system, a hack of the social medium toward alternative ends. And all this only by using those means integral to the respective medium, that is without any interference of external software. In retrospect, I realize that the politicization of the world, whether of the physical or virtual, constitutes a theme which cannot be avoided in contemporary society. The apolitical approach or the position of ostentatious ignorance is a priori political. This I did not quite realize at the time. I retrospectively understand the project as my own commentary, as the manifestation of a joyous (and futile) desire for the apolitical. Expression of desire for a world in which art can exist autonomously from politics and unbur dened by political connotations. An articulation of a basic right to naiveté.

2017

Název / Title: BLACK BOX, WHITE HAT Editor: Lenka Střeláková Autoři textů /Authors of Texts: Kryštof Pešek, Martin Ježek, (c) merry, Jan Kulka, Martin Búřil, Lenka Střeláková Logo: 2046 Překlad / Translation: Vít Bohal, Palo Fabuš Redakce textů / Editing: Lenka Střeláková Korektury / Proofreading: Štěpánka Pašková, Megan Bedell Grafický design / Graphic Design: Jan Slabihoudek Vydal / Published by: Galerie AMU, Malostranské náměstí 12, 118 00 Tisk / Printed by: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze (NAMU), Malostranské náměstí 12, 118 00 Vydání první, 2017 / First Edition, 2017 ISBN 978-80-270-3099-6 Partneři / Partners: Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, PAF, jlbjlt Publikace vyšla u příležitosti výstavy BLACK BOX, WHITE HAT v Galerii AMU v Praze (15. prosince 2017 – 21. ledna 2018) / Published as part of the BLACK BOX, WHITE HAT exhibition at Galerie AMU in Prague (15 December, 2017 – 21 January, 2018)