Jiří Kuběna; foto: rodinný archiv
názor
zase jednou máj I jan trefulka Generace, která teď odchází ze scény, viděla dětskýma očima první republiku, zažila její hořký pád, nacistickou okupaci a druhou světovou válku, bylo jí souzeno asistovat při instalaci a pohřbu totalitního režimu a podílet se na dalším pokusu o český stát, nebo aspoň být svědkem tohoto pokusu. Tento stát se teď se souhlasem většiny občanů stává členem Evropské unie. Pokud tato instituce skutečně osvědčí svou životaschopnost, bude to pro Evropu znamenat zásadní proměnu, jako kdysi christianizace nebo francouzská revoluce. Evropa změnu potřebuje. Ať se nám sebevíc nelíbí americké hypertrofované sebevědomí, byli to Američané, kteří už potřikrát zabránili barbarizaci starého kontinentu. Napříště už by Evropa měla být schopna pojistit si své místo ve světě a ochránit si své tradiční hodnoty sama — jinak jí hrozí, že se stane pouhým přívěskem mocností, jejichž podobu a světovládné ambice si neumíme ještě ani dobře představit. Přesto vyslovují v souvislosti se začleněním České republiky do Evropské unie mnozí naši poslanci a senátoři i pan prezident obavy. Může prý ohrozit české národní zájmy, národní identitu a omezit státní suverenitu. Připadá mi to dílem směšné, dílem vysloveně účelové. Ze zkušenosti víme, že suverenita českého státu byla vždycky na baterky, které zapůjčoval mocnější soused nebo nespolehlivý spojenec. Členství v Evropské unii nemůže naši situaci zhoršit. O národní identitu se můžeme připravit jenom sami, když naši potomci ztratí zájem chodit k volbám, protože z kandidátů nabízených místními politickými stranami nebude koho volit, žít s českou kulturou a dějinami a učit se českému jazyku, když jim nedokáže zprostředkovat plnohodnotnou vazbu k budoucnosti. Zvlášť nebezpečnou odrůdou obhájců českých národních zájmů jsou vlastenci, kteří je spojili se svými osobními ambicemi. Obávají se, že jim nové poměry ztíží pololegální manipulace a že by mohli ztratit privilegia arogantní, neodborné a nepružné centrální správy, jež často pracuje jako hodně bezohledná a nákladná koloniální byrokracie. Účinně brání tomu, aby se zmenšovaly neodůvodnitelně velké rozdíly v zaměstnanosti a pochopitelně také v příjmech a kvalitě života mezi centrem a ostatními kouty české vlasti. Nejsou ochotni připustit, aby se občané mohli přímo vyjádřit, jaký by si přáli mít svůj stát, kolik a jakých územních celků by Česká republika měla mít, jaké pravomoci a finanční prostředky by měly být spravovány přímo zeměmi nebo kraji, jak velkou ústřední vládu a kolik volených zástupců si naše nevelká republika může dovolit. Velmi by jim vadilo, kdyby se decentralizované, tradiční, historické, přírodou vymezené, organizačně funkční regiony, s nimiž se obyvatelé mohou bez problémů identifikovat, měly stát základními stavebními kameny sjednocené Evropy. Moravu mi už pro jistotu zrušili, teď se mne snaží přinutit, abych bydlel v Česku. Šedesát let jsem se s tím slovem při četbě klasiků nesetkal, sám jsem je od doby, kdy jsem před padesáti lety napsal první fejeton, nepoužil a nepotřeboval. Dosvědčí mi jistě pámbu i Ludvík Vaculík, že Moravané bývali přesvědčenými Čechoslováky v době, kdy jimi byli Češi, Slováci, Slezané, Rusíni, případně i Němci a Židé. Teď bych ovšem velmi stál o to, aby v rámci Evropské unie byla Morava právem vnímána jako jeden z historických evropských regionů se všemi výhodami, které to snad přinese. Pokud tomu ovšem česko-čeští vlastenci nezabrání. Představa, že v budoucnosti můžeme uspět s nějakým nacionálním programem a dosáhnout ještě širší svobody a větších práv pro jednotlivce, je osudná iluze. Rostoucí lidské společenství bude naopak vyžadovat striktnější pravidla a výraznější omezení individuálních nároků. Extrémní individualismus, který přinesla postmoderna, není ve skutečnosti účinným obranným prostředkem proti globalizační uniformitě. Svoboda bez odpovědnosti, svoboda libovolně měnit pořadí hodnot, osvobozovat slovo od povinnosti být nositelem co možná pravdivého poznání, právo, které nechává řádit hromadné vrahy pod licoměrnými liberálními záminkami, nemohou ubránit člověka proti světu, v němž denně bobtnají zástupy budoucích nezaměstnaných, hladových a nevzdělaných. Nutnou rekonstrukci duchovního života a reorganizaci ekonomiky, směřující k vyššímu, ale úspornějšímu výkonu, je sotva možné sloučit s triviálními symboly národní identity, které jsou ostatně často uměle vytvořené, ba vynucené, a ovšem v každém případě neodmyslitelné od neustálého prolínání a výměny kulturních a materiálních hodnot. Žádná z evropských národních kultur není myslitelná bez evropského kontextu. Za jedinečným pražským panoramatem a památkami nejezdí Evropané a kulturně zainteresovaní lidé z celého světa proto, aby zhlédli symboly české národní identity, ale naopak aby obdivovali do jednoho jedinečného místa sugestivně soustředěný výraz evropského ducha. Členství v Evropské unii by pro nás mohlo a mělo být důvodem ke kritickému zamyšlení, kam soustředit síly, aby Češi a Moravané i v dalším století vytvořili podobně přesvědčivý důkaz o svých tvůrčích schopnostech. jan trefulka (*1929), spisovatel
obsah kritika I esej I
58 85
Jan
Štolba: Prózy urputné i uhranuté (prózy Petra Pazdery Payna) I 58 Jiří
Ellinger: Poločas rozpadu (Jiří Suk: Labyrintem revoluce) I 62