The Best of revue HOST 2017

host literární měsíčník best of 2017

* s Nekompromisní recenze a provokativní názory

To ší p e l j e n a t s o H z 017 2

Živé literární reportáže a zajímavé kauzy

Zásadní témata a významné osobnosti z literatury

o

Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře Radlas 5, 602 00 Brno tel.: 725 606 144 tel./fax: 545 212 747 casopis@hostbrno.cz www.casopis.hostbrno.cz Vydává Spolek přátel vydávání časopisu Host (IČ 48 51 48 53) & Host — vy­da­va­tel­ství, s. r. o., s laskavou fi­nanč­ní pod­po­rou Státního fondu kultury Mi­nisterstva kultury ČR a ­statutárního města Brna Miroslav Balaštík | šéfredaktor Martin Stöhr | zástupce šéfredaktora Jan Němec | editor Eva Klíčová | redaktorka Zdeněk Staszek | redaktor Alena Němcová | jazyková redaktorka Pavla Hernandezová | sazba Petr M. Dorazil | technický redaktor Tereza Hladká | tajemnice re­dak­ce Grafická úprava | Martin T. Pecina Písma | Kunda & Vegan (Superior Type) Ilustrace | Ondřej Basjuk Papír | Olin Regular Natural White 100 a 200 g/m2 Tisk | Tiskárna Grafico, s. r. o., Opava Člen sítě kulturních časopisů Eurozine (www.eurozine.com) Registrováno Mi­nis­ter­stvem kultury ČR pod číslem MK ČR E 6632 ISSN 1211-9938 Vychází 10× ročně (kromě čer­ven­ce a srpna) Cena 89 Kč, s předplatným 69 Kč Předplatné na www.casopis.hostbrno.cz/predplatne nebo telefonicky na čísle 725 606 144: roční 690 Kč, půlroční 345 Kč, elektronické 400 Kč Distribuuje Kos­mas, s. r. o., Praha Zasílání předplatného za­jiš­ťu­je firma 5P agency, s. r. o., Rajhradice

Editorial Miroslav Balaštík

Mimořádné vydání časopisu Host, které otevíráte, je malým výborem z textů, které jsme v něm otiskovali v průběhu roku 2017. Obracíme se jím především na ty čtenáře, kteří nejsou jeho pravidelnými odběrateli nebo o jeho existenci možná ani neslyšeli či na ni časem pozapomněli. Každý, kdo čte, ví, že zážitek z knihy je dovršen teprve tehdy, pokud je sdílený, pokud o něm někomu vyprávíme, pokud slyšíme, co o knize soudí jiní, nebo pokud ji vsadíme do dalších souvislostí, s autorem, tématem, dobou. A právě literární časopis je v tomto směru nejlepším rádcem, pomocníkem a partnerem. Přijměte tedy tento výbor jako pozvání k rozhovoru.

A nejen o knihách a literatuře.

Ateliér

Ateliér Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti Adam Hrubý (nar. 1984) je nesnesitelně nabroušený drahokam a zářící hyperbytost.

Vylosovaný šťastlivec, stálý příznivec, nasazená jednička a nerozlučná dvojka. Vyhledávaný expert na sémiogenezi trendů a racionalizaci póz. Adam Hrubý je dobrý strávník. Adam Hrubý je často zván ke tvorbě strategií a kreativních konceptů značek pro jednotlivce, neziskové organizace, startupy, univerzity, korporace, politické strany a platformy na ovládnutí lidstva.

Adam Hrubý pomáhá jednorožcům uchopit, rozvinout a komunikovat jejich fantastické vize. Adam Hrubý také studoval počítače a na počkání dokáže pumping lemma pro bezkontextové jazyky. Ve svém volném čase hraje na hotelové zvonky, interpretuje názvy produktových řad řetězce LIDL a produkuje ručně foukané řemeslné PET lahve. Adam Hrubý miluje svět nepůvodních zamyšlení a ten zachycuje ve fotografii. Adam Hrubý je bezpečný, je-li užíván dle návodu. Kdo jiný než Adam Hrubý je schopen napsat vlastní medailonek tak, aby vypadal naprosto ryze, objektivně, vyváženě a autenticky?

2

Obsah

názor 5 Eva Klíčová: Svůj post­

komunismus si vzít nedáme

osobnost 6 Naučil jsem se mlčet.

S Ondřejem Nezbedou o reflexi literatury, umírání a paměti

*B reportáž

40 Vratislav Maňák: Slavnější

téma 18 Daniela Mrázová: Poprask

na fjordech. Ohlédnutí za recepcí Mého boje Karla Oveho Knausgårda 20 Není to reality show.

S překladatelkou Klárou Winklerovou o soužití na tři a půl tisíci stranách a hranicích tvůrčí svobody

než Beatles. Původní literární reportáž ze Západního břehu Jordánu

kritiky 28 Jaroslav Kalfař: Kosmonaut

historie

z Čech (Marek Lollok) 30 kritika v diskusi Marek Lollok — Boris Hokr — Eva Klíčová: 48 Anežka Charvátová: Mediální prostor pro nutellu Sto padesát roků samoty.

Uběhlo půlstoletí od vydání jednoho z nejslavnějších románů dvacátého století

esej

34 Adam Borzič: František a jižní

vítr. Čtyři roky pontifikátu papeže Františka

na okraj 54 Jan Němec: Tři přání

F 3

Virginie Woolfové

2 ateliér Adam Hrubý je vedlejší

produkt lidské nutkavosti 4 básník čísla Milan Děžinský

b

Básník čísla

Foto Dirk Skiba

Básník čísla Milan Děžinský Michael Alexa v recenzi na poslední sbírku Milana Děžinského trefně poznamenává: „Je s podivem, jak nepatrně se jeho sbírky od sebe liší. Přesto můžeme tvrdit, že je každá jeho další kniha vždycky o stupínek lepší a vycizelovanější. Údiv nad tím, jak to básník ksakru dělá, je údivem nad tajemstvím, které slibuje poezii.“ I ve svých nových verších Děžinský předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Básně — „štíty proti prázdnotě“.

Autor (nar. 1974) je básník a překladatel. Vydal pět básnických knih, nedávno získal mezinárodní cenu V. Buriana. Letošní rok vydal v nakladatelství Host sbírku Obcházení ostrova. Z ní pocházejí přítomné verše, které najdete napříč celým číslem Hosta.

• • •

Ještě během hotelové snídaně při pití kávy jiskření tvých chloupků, než nás obklopili jezdci na ponících, křivé čínské zuby, silné brýle a krátké nohy.

Nikdy nebudeme vědět, co na to tvé mládí, co se děje v cestovní tašce, utažené na zip, s kartáčkem a hřebenem v objetí, než pro sebe zemřeme každý v jiné dálce pod sněhovou krustou, co palce v kozačkách pod stolem, jejichž každé hnutí projede snem jak psí spřežení.

4

Názor

Kancelářští strážci demo­ kracie zkrátka nezaváhali a udatně bránili ten náš nejlepší ze všech možných světů.

Společný nervík obou témat není přesto potřeba dlouho hledat: je jím obrana kapitalismu. Většina Eva Klíčová po listopadu etablovaných elit intelektuálně dozrála ve schématu socialistické zlo versus kapitalistické dobro. Celé období socialistického experimentu tak bylo reprezento­ váno a zkoumáno především skrze koncept totality a „příběhy bezpráví“ (přičemž padesátá léta se mnohdy stala pars pro toto celých čtyřiceti let). Jakákoli systémová kritika, jež V poslední době zdaleka nejen by snad mohla zahubit choulostivou na sítích rozvířily český komentátor­ květinku našeho raného kapitalismu, ský život dva publicistické podněty. se stala intelektuálním tabu, které Prvním byly úvodní díly reportáž­ porušit znamená nechápat přece ního cyklu Saši Uhlové „Hrdinové tak zjevnou přirozenost tržních kapitalistické práce“ (vychází mechanismů (zaměňovaných na A2larm.cz), které sugestivně popi­ s kapitalismem). Výsledkem tohoto sují, jaké to je, když pracujete na těch post­komunistického intelektuál­ nejpodřadnějších pracovních pozi­ ního zatmění je paradox, že zatímco cích (v prádelně státní nemocnice socialis­tické období automaticky v našem hlavním městě nebo v ba­ hodnotíme očima jeho jedno­ lírně drůbežích jatek ve Vodňanech značných obětí, současné poměry u druhého nejbohatšího Čecha jsou nekritizovatelné, protože ta Andreje Babiše). Druhou rozbuškou údajná tři procenta nejhůře place­ byl rozhovor s Muriel Blaive „ÚSTR: ných zaměstnanců si za všechno Od totalitarismu ke komplexitě koneckonců mohou sama. Nemají minulého režimu“ (též A2larm.cz), „dost inteligence, fantazie a energie, kde si francouzská (!) vědkyně aby dělali něco jiného“, jak marasmus dovolila podotknout, že archiv­ní pracující chudiny obhajoval Petr materiály často dokumentují spíše Zídek. Jinými slovy, tahle země není rozsah spolupráce s komunistickým pro hloupý. A také není pro ty, co se režimem a absenci odporu. To se štítí koncentrace mediální, politické neodpouští, protože národní příběh a ekonomické moci v rukou jedné je ten, že zemi hodných a pracovitých osoby, chtělo by se skoro dodat. Stejně lidí spolkl zlý východní obr. jako socialismus nebyl pro citlivky, Proti oběma textům, které spolu co nechtěly do strany. Argumentuje­‑li na první pohled tematicky nesouvisejí, Marek Švehla v Respektu („Jak spo­ se strhlo pohoršené rozhořčení snad kojení byli spokojení rekreanti? ze všech výsep „seriózní žurnalis­ ÚSTR si neplatíme, aby řešil banality tiky“ (J. Hovorková na Forum24.cz, a ohýbal historii“, 9. 9. 2017), že „ne­ M. Malý v Hospodářských novinách, lze položit na jednu misku vah deset M. Švehla v Respektu, L. Navara justičních vražd a na druhou deset na Aktuálně.cz a jiní). Obě autorky milionů spokojených rekreantů“, se zároveň staly neodolatelným čím budeme poměřovat současnost? terčem na twitterové (Jakub Szántó Položíme na váhy růst HDP proti z České televize) a facebookové statisícům exekučně zmarněných (Petr Zídek z Lidových novin, euro­ životů? Má nám stačit, že i když se poslanec Daniel Kroupa a jiní) někdejší opoziční kontraelity dostaly názorové střelnici, a tak se přihodilo, ke kýženým postům a seberealizacím, že i do bublin uvyklých vyhroceným, ty socialistické se též mohly nadále leč slušným debatám proniklo úspěšně seberealizovat? Kde jsou dnes výrazivo vskutku prezidentské. všichni ti spokojení rekreanti?

Svůj post­ komunismus si vzít nedáme

5

Výdobytky demokracie nikdo nezpochybňuje, stejně jako nesmysl­ nost centrálního řízení ekonomiky.

Na druhou stranu hlavním nástrojem udržení moci byla během normali­ zace ekonomická a kariérní šikana nejširšího obyvatelstva. V tomto světle se zdá, že náš postkomunis­ mus věřící na „neviditelnou ruku trhu“ nemusí zas tak moc dohánět. „Přirozenost“ trhu se totiž nechává působit tak nějak, kde se to hodí.

Na jedné straně má stát až otcovsky dojemnou péči o velkopodnikání (včetně polostátního), přisátého všemožnými způsoby k veřejným financím, ale na druhé straně udržuje strukturální chudobu: ta se týká nejen nízké minimální mzdy, ale i nízkých příjmů v sektorech závislých na státu (školství, zdravotnictví, sociální služby, kultura, věda).

Pro obě sociální reality (předi polistopadovou) je zároveň pří­ značná občanská pasivita. Zatímco za socialismu nás paralyzovala představa, že proti komunistům nemá cenu nic dělat a na svobodu jsme si raději tak nějak počkali, po listopadu měla vše řešit nabídka s poptávkou — opět tak trochu za nás. Příznačné také je, že hlavní viník dějinných klopýtnutí je vždy externalizován: jednou do Moskvy, jindy do Bruselu, pěkně v tradici Mnichova či Bílé hory.

Ideová a sociální nenávist třetího tisíciletí, na níž se zásadně podílejí i „konzervativní“ a „liberální“ elity, však nenaznačuje nic o relativní společenské harmonii, která měla samovolně vzejít z odideologizované víry v kapitál a lidské schopnosti.

Schopnosti, neschopnosti, fantazie, nefantazie: zaostávající školství, které znevýhodňuje znevýhodněné, třetí nejhlubší platová nerovnost mužů a žen v Evropě ani pracující chudina neprozrazují nic o tom, že by v té naší montovně nebylo co zlepšovat. Pokud však liberální mainstream trpí para­ noiou z kritiky kapitalismu a zároveň mává strašidlem „komunistického“ totalitarismu, pak to naše údolí demo­ kratického smutku pouze legitimizuje.

Svůj postkomunismus si jen tak vzít nedáme, vzkazují nám rázně.

Autorka je redaktorka Hosta.

Osobnost

Foto Blanka Nezbeda Rosecká

Osobnost

S Ondřejem Nezbedou o reflexi literatury, umírání a paměti

Naučil jsem se mlčet Ptal se Jan Němec

Naposledy jsem Ondřeje Nezbedu viděl s kolečky plnými suti — vybourával podlahu na chalupě. O rok dřív jsme tam natahovali plot kolem pastviny pro ovce a sázeli stromy. Je to takový hospodář, řeklo by se. Ale v jiném rozhovoru ho uváděli jako novodobého Chárona, to proto, že napsal knihu Průvodce smrtelníka. A většina čtenářů Hosta ho asi zná hlavně jako literárního recenzenta. To je pořád ten samý Ondřej Nezbeda? ptal se mě někdo nedávno.

Foto Blanka Nezbeda Rosecká

Osobnost

Takže s pravdou ven — co všechno teď, Ondřeji, vlastně děláš?

Působím v Paměti národa jako redaktor a pořád ještě docházím ke dvěma klientům Cesty domů jako ošetřovatel. A externě dělám dramaturga pořadu Kultura+ v České televizi. Ale asi bych měl rovnou říct, že tahle divoká kombinace je spíš nepříjemná znouzectnost.

Toužím naopak po zaměstnanecké smlouvě a klidné a soustředěné práci.

No a taky s mou ženou Blankou chováme ovce a děláme sýry.

Předtím jsi působil jako novinář, v Respektu jsi strávil osm let.

Znamená to, že tě média zklamala, když jsi z nich zběhl jinam?

Trochu zklamání v tom asi bylo.

Ale zpětně to vidím spíš tak, že hlav­ ním důvodem mého odchodu byla dlouhodobá únava. V té době se ra­ dikálně změnily podmínky výroby Respektu, a vlastně všech médií. Při­ šla finanční krize, noviny a časo­ pisy přišly o inzerenty, Respekt mu­ sel zrušit webovou redakci a lidé, kteří psali do printu, najednou mu­ seli psát i na web a já jsem to nezvlá­ dal. Zároveň jsem chtěl, aby literatura v Respektu měla víc místa, zaleželo mi na tom, aby tam vycházely stejně dlouhé a důkladné recenze na knihy jako třeba na film nebo hudební alba, a chtěl jsem, aby tam zůstal lite­ rární sloupek jako živý žánr, který by do toho média vnesl jiný styl a způsob

myšlení. S vedením jsme se taky úplně mi do Respektu mnoho nechodilo. neshodovali na výběru recenzovaných Většinou to byla jen reprodukce pří­ knih a způsobu, jak o nich psát. Vyža­ běhu jinými slovy, možná s náznaky dovali například větší žánrovou pes­ interpretace. Přesah minimálně. trost a větší pozornost k takzvanému mainstreamu. V tom jim zpětně dá­ Jaké knihy se nejhůř recenzují? vám za pravdu. V čem bychom se na­ Ty průměrné, které ničím nenad­ opak neshodli ani dnes, byl požadavek, chnou a ničím neurazí. Bohužel právě aby namísto jedné strany recenzí byly takových vychází čím dál víc. Mohou jen tři anotace. Připadá mi, že lepší být řemeslně zvládnuté, ale nic se než jen replikovat literární provoz v nich neděje a není k nim v podstatě je knihy kriticky reflektovat. co dodat. Naposledy mě právě z těchle důvodů zklamal Kosmonaut z Čech Jako editor ses neustále musel Jaroslava Kalfaře, který měl úspěch zabývat cizími texty. Dá se zobecnit, ve Spojených státech. Nedávno na jaké potíže v případě reflexe jsem slyšel jednoho univerzitního literatury jsi narážel? profesora mluvit o současných Spousta recenzí je psaných zbytečně studentech. Říkal, že v ročníku jsou artistně, literátsky, chybí jim přiroze­ pořád dva tři vynikající, ale co se nost jazyka. Když takový text zbavíš změnilo, je počet těch průměrných. všech chytristik a zaumností, zbyde Se současnou knižní produkcí ti mnohdy pár banálních tvrzení bez mi to připadá podobné. jakékoli argumentace. Jako editora mě vždycky mrzelo, když mi chodily V Respektu jsi neměl na starost recenze, které zůstávaly jen u té knížky jen recenze, ale taky rozhovory a nedostaly se za ni. Myslím, že to byl a dvakrát ročně literární přílohu.

Roland Barthes, kdo říkal, že texty by Co z toho tě bavilo nejvíc? měly být „zamyšlené“. Mně k tomu Asi ta literární příloha. Původně to přivedl editor Tomáš Pěkný — zemřel byl nápad Erika Taberyho, který předloni —, který mě v Respektu padl u vína, a mě to hned nadchlo. zaučoval a neustále mi moje texty Připravoval jsem ji vždycky velmi vracel k přepracování. Už jsem to rád včetně výtvarného doprovodu. jednou nevydržel a zeptal jsem se Vždycky jsem třeba chtěl, aby tam ho úplně banálně: A co by tedy ta byly nějaké deníky nebo epistolární recenze měla mít? Co tomu textu literatura, protože se tím rád voyeur­ chybí a jak by měl vypadat? A on mi sky probírám. Ale zpětně si říkám, řekl: Bylo by dobrý, kdyby tam byly že bych i tu literární přílohu možná nějaký myšlenky. A takových textů dělal trochu jinak. Obsahovala

8

Foto Blanka Nezbeda Rosecká

Osobnost

povídky nebo ukázky z románů, vždycky tam byla poezie a rozhovor, ale málo nějaké reflexe toho typu, jako když jste s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou napsali „12 odstavců o próze“ nebo jako když se nedávno v Hostu debatovalo o tom, co je dnes literární mainstream. Mimochodem ta příloha vychází dál, připravují ji výborně Pavel Kroulík a Jan H. Vitvar.

Respekt je vlastně poslední z časo­ pisů, který literatuře pořád věnuje vcelku velkorysý prostor. Pamatuju si, jak se ještě před třemi roky debatovalo, že literatury v českých denících a časopisech ubývá. Dnes už tam téměř žádná není a nikdo už si nad tím ani nepovzdechne.

Poslední dva roky jsi taky porotcem ceny Magnesia Litera v kategorii próza. Se zkušeností

〚

nominací na Literu za prózu zdá v čes­ kém kontextu moc. Chápu, že ta cena má propagovat českou literaturu, ale výjimečné knihy tu v jednom roce vy­ jdou dvě, maximálně tři. Osobně mě za ty dva roky mrzí, že se loni v no­ minacích neobjevila kniha Petry Sou­ kupové Pod sněhem a letos Dešťová hůl Jiřího Hájíčka, přestože jsem o té knize původně pochyboval. Když jsem ale z odstupu viděl výslednou šes­ tici, uvědomil jsem si, že tam Hájíček být měl. Je to samozřejmě moje chyba, měl jsem se za ně víc postavit.

editora, recenzenta a porotce, jsou nějaká objektivní kritéria, podle kterých se dá literatura hodnotit, nebo se vždy jedná jen o souhru čtenářských očekávání a toho, co kniha nabízí?

Ta jdou snad určit jen u formální stránky knihy, jinak jde o mix osob­ ních chutí, zkušeností, sociálního kontextu a náhody. Když zůstanu u té Litery, loni i letos jsme se velmi rychle shodli na nějakých dvou či třech kni­ hách. Rozpory vznikaly až v případě dalších titulů z kategorie „dobrý, ale“, diskutabilních právě proto, že celkově byly spíš průměrné. Takže bych řekl, že výjimečná kniha se pozná a není často důvod se o ni příliš přít. Pro­ blém vzniká u těch ostatních, za které nikdo nemá potřebu se postavit. Proto se do finální šestice někdy dostanou rozporné tituly. Vlastně se mi šest

Připadá mi, že lepší než jen replikovat literární provoz je knihy kriticky reflektovat 9

Nepřišlo vám to divné, nenominovat Knihu roku v anketě Lidových novin?

O tom jsme vůbec nemluvili.

Nebo si to nepamatuju.

〛

Když jsem ještě vedl recenzní část Hosta, překvapovalo mě, jak různé věci lidé v knihách vlastně hledají a jak úzce to souvisí s tím, kým jsou. Co v knihách hledáš ty?

Vytržení z běžné skutečnosti, z myš­ lenkové rutiny. Rád se taky do knihy schovám a účastním se emocí postav, protože mě to uvolňuje. Naposledy se mi to stalo s dobrodružnými knihami pro děti Vango a Tobiáš

Osobnost

Lolness. Anebo mám rád knížky, které mě dokážou překvapit myšlenkově, ukázat mi něco tak, jak bych to sám neviděl. To se mi naposledy stalo asi s Kunderovým románem Život je jinde. S tím jsem se vlastně celou dobu hádal, ale užíval jsem si to.

O čem jste se hádali?

Na jednu stranu jsem Kunderu jako bývalého stalinistu obdivoval, jak se vypořádává s komunistickou minu­ lostí v postavě Jarmila, ale zároveň mně tam pořád něco nesedělo, jen jsem to neuměl pojmenovat. Až když jsem psal recenzi, došlo mi, že ta scéna, která mě nejdřív fascinovala, totiž že Jarmil, kterému žhnulo srdce revolucí, nakonec nastydne na bal­ koně a zemře na pitomé nachlazení, mě vlastně štve a shazuje celou knihu. Jarmil tím uteče před veškerou zodpovědností, umírá mladý a smrt mladého člověka je vždycky tragická a patetická, i když umírá jako pitomec.

Teprve tady by ten příběh mohl být zajímavý: jak by vypadala konfrontace se všemi těmi lidmi, kterým ublížil?

Jak by se s tím sám vyrovnával?

Naslouchač a sdíleč Pojďme k další tvé profesi: jaké to bylo, když ses měl jako sociální pracovník Cesty domů poprvé postarat o pacienta?

Rozpačité. Vůbec jsem nevěděl, jak s těmi lidmi mluvit, abych neplácal o počasí a zároveň se jich hned neptal na jejich nemoc. Nevěděl jsem, anebo věděl jen teoreticky, jak s nimi mám zacházet fyzicky, odcházel jsem úplně zpocený, a nejen proto, že manipulo­ vat s dospělým člověkem je náročné.

Rozpačitost je nepříjemná i proto, že ji přenášíš na toho člověka, a všechno se najednou začne kazit. Dnes už vím, že nemocní nejvíc potřebují naopak jistotu a samozřejmost, s jakou se všechny úkony dějí, aby nemuseli o všem mluvit a pořád všechno vysvětlovat. Rutina je v tomhle smyslu žádoucí. Ale postupně jsem se uklidnil a naučil jsem se s těmi lidmi mluvit o praktických věcech a naučil jsem se s nimi i mlčet.

Mají lidé s terminální diagnózou potřebu bilancovat?

Určitě ano, ale já jsem to zažíval spíš výjimečně a v takových zvláštních chvílích, kdy jsem třeba sám začal vyprávět něco ze života a oni se toho chytili. Ale jestli si někdo představuje nějaké hluboké rozhovory o smyslu života, které probíhají během sprchování, tak to ne. Ti lidé naopak na chvíli rádi zapomenou sami na sebe a ptají se třeba úplně obyčejně, jaký jsi měl den ty, nebo vyprávějí, na jaký seriál se dívali. A do toho schovají jemnou narážku, pochybnost. Ale platí samozřejmě, že každý je jiný.

Takže se z tebe nestává zpovědník?

Možná spíš naslouchač nebo sdíleč.

Lidé na konci života mají často potřebu svůj příběh převyprávět a těší je, když tě to zajímá.

Ale přece jen, ti lidé jsou v nové existenciální situaci. Smrt už pro ně není abstraktní konec života, ale něco hned za rohem. Jak je to mění?

Je to velmi různé. Já navíc nebývám u toho, když se ti lidé dovídají diagnózu, takže neznám jejich bezprostřední reakce. Navíc hodně záleží na tom, o jakou diagnózu jde a kolik času jim zbývá. Zažil jsem člověka, který ještě den před smrtí vyprávěl, jak se z toho dostane a pojede s kamarády na osadu. Zažil jsem paní, která vypadala obdivu­ hodně smířená, ale byla smířená tak heroicky, až to bylo neuvěřitelné a já si říkal, jestli i tohle není nějaký druh obrany. Zažil jsem paní, která se dostala do hluboké deprese, a já vůbec nevěděl, jak reagovat, protože všechno, co jsem řekl, obrátila v něco negativního. Vlastně jsem zjistil, že tvrdit o umírajících nebo dlouho­ době nemocných něco obecného je ošidné. Je dobré být otevřený a po­ stupovat metodou otázka—odpověď a řídit se reakcemi toho druhého.

Takže například neplatí, že po sdělení diagnózy se lidé ocitají v šoku?

Vždycky se zmiňuje těch pět fází truchlení podle Elisabeth Kübler­ ‑Rossové, popírání, agrese, smlouvání, deprese, smíření. Jenomže moc neplatí, že by jimi lidé procházeli

10

jako nějakými zastaveními. Je běžné, že někdo nějakou z těch fází přeskočí, jiný se přes ni naopak nemůže dostat, nebo se do ní opakovaně vrací, a samozřejmě se také běžně stává, že člověk umře dřív, než má šanci dojít až k tomu smíření. Čili je to jen model, v praxi si člověk málokdy těch pět fází projde takto popořadě.

Platí tedy alespoň lidová moudrost, že jak člověk žil, tak také umírá?

To ano. Jedna naše klientka ráda opa­ kovala, že stáří má každý takové, jaké si zaslouží. Myslela tím hlavně vztahy k dětem, k ostatním členům rodiny. Že když o vztahy se svými blízkými celý život pečuješ, jsou dostatečně silné, aby oni nakonec pečovali o tebe.

Ale když říkám, že každý má takové stáří, jaké si zaslouží, nemyslím tím, že když například dostaneš rakovinu, je to nějaký trest. Často je to jen smůla, důsledek stresu, špatné životosprávy, genetické predispozice.

Ale to, jak umíráš, v jakých podmín­ kách a jaké lidi máš kolem sebe, to už o tvém životě něco vypovídá.

Má podle tebe nemoc nějaký smysl? Je to zpráva, která se dá nějak číst?

Vidím biologický smysl nemoci, ale mám potíž s jejím filozofickým nebo náboženským výkladem. Musím říct, že když jsem četl některé příručky konzervativnějších katolických hospiců, kde se smrt představuje jako příležitost k osobnímu růstu, tak mi to bylo protivné. Připomínalo mi to manažerské příručky. Zdá se mi problematické, když člověka v obtížné životní situaci — ať už jako nemocného, nebo pečujícícho — konfrontuješ s dalším nárokem.

Jak to myslíš? Čekal bych spíš, že když smrt zasadíš do příběhu, kde znamená něco jiného než jen biologickou degradaci organismu, může to těm lidem přinést úlevu.

Když někdo ve třiceti umírá na rako­ vinu a má doma dvě děti, je těžké vy­ světlovat mu, že jeho nemoc může mít taky nějaký vyšší smysl. Já sám bych v takové situaci nechtěl sly­ šet nic podobného. Vlastně se u toho vztekám i teď. Možná to ale jen vypo­ vídá o tom, jak s takovou představou

Osobnost

nejsem smířený, Bůh ví. U umírají­ cích rodičů a puberťáků je to prostě nejtěžší. Mají spoustu plánů, už vědí, o co všechno přicházejí. Zvládl jsem si povídat s rodiči, kterým umřel pětiletý kluk, navštívil jsem ostravský dětský hospic Ondrášek, kde jsem si povídal s matkami, jejichž malé děti umí­ raly na neurodegenerativní poruchy, ale konfrontaci s umírajícím puber­ ťákem nebo mladým umírajícím ro­ dičem bych zvládl jen stěží. Jen když o tom mluvím, chce se mi brečet.

Tomu rozumím, ale pořád mi není jasné, proč by filozofická nebo náboženská kontextualizace smrti měla těm lidem spíš přitěžovat než přinášet úlevu. Nebo je to zkrátka tvoje zkušenost?

Neříkal jsem, že by jim přitížila, jen si nejsem jistý, jestli by jim rozhovor na takové téma v dané chvíli ulevil.

Některým možná ano. Já mám zkušenost spíš s tím, že nejvíc ocení velmi praktickou pomoc — možnost si odpočinout, sdílet svoje fyzické i psychické starosti. Ale máš pravdu, prožívám to taky dost osobně. Jestli mě práce v hospici nějak změnila, tak v tom, že jsem se stal sentimentálním a přecitlivělým k některým tématům.

Obdivuju všechny, kteří si tím museli projít nebo se s tím nějak vyrovnat.

A modlím se, aby mě to nepotkalo.

Když to teď vezmu zase z druhé strany, z té tvé: strávil jsi deset let v médiích, ale pak ses přesunul k něčemu daleko bezprostřednějšímu, tělesnějšímu.

Co to s tebou udělalo? Platí, že člověk si zvykne i na smrt, nebo jsi taky zažil nějaký šok?

Úplně si zvyknout nejde, ale je pravda, že v některých ohledech se můj přístup ke smrti zvěcnil. Smrt už pro mě není takové mystérium, někdy je to prostě jen vysvobození.

Překvapil jsem sám sebe, když jsem se přistihl, že některým lidem už jsem přál, aby zemřeli. Smrt někdy opravdu není hezká. Byl jsem třeba u pána, který měl takové bolesti, že už ani nemohl ležet a seděl v křesle. Byl celý zkroucený, dostával vysoké dávky morfia, z nosu mu kapal mok s krví, a když se pohnul o centimetr, zasténal bolestí. V takovém stavu byl třeba dva

týdny — v tu chvíli opravdu nevíš, proč by to mělo trvat tak dlouho, a přeješ mu jen to, aby se rozloučil s rodinou a ráno se neprobudil.

A to už vůbec nemluvím o tom, jak traumatizující zkušenost to byla pro jeho rodinu, která o něj pečovala.

Takže by eutanázie nebo asistovaná sebevražda měla být v některých, jasně vymezených, případech povolená?

Souhlasím s naším ředitelem Markem Uhlířem, že dokud nebude zabezpe­ čená zdravotní, sociální a finanční podpora umírajícím, dlouhodobě nemocným a jejich pečujícím, nemá smysl asistovanou sebevraždu povolovat. Nejen podle mnoha průzkumů, ale i podle zkušeností lidí z našeho hospice se ukazuje, že když lidé, kteří žádají o smrt, dostanou potřebnou podporu a pomoc, od svého úmyslu ustoupí. U nás ale pořád nejsou mobilní hospice hrazené ze zdravotního pojištění, jen výjimečně v nemocnicích vznikají paliativní ambulance, mnohdy se nedokážeme dobře postarat o osamělé seniory a lidi s Alzheimerem, revizní lékaři, kteří schvalují příspěvky na péči, jsou samostatným tématem…

Lhal bych ale, kdybych nepřiznal, že někteří z našich pacientů i poté, co je přijmeme do péče, na své prosbě o asistovanou sebevraždu trvají. I když vědí, že jim nemůžeme vyhovět.

Kdy bys ty sám uvažoval o asistované sebevraždě?

Terry Pratchett, kterého jsi zmínil, o asistované sebevraždě dokonce natočil kontroverzní dokument Choosing to Die. Tam přímo vidíš, jak to probíhá, když člověk umírá. Hodně jsem se o ten dokument s různými lidmi hádal, ale nikdo jsme asi neměli tvou zkušenost s umíráním. Jak jsi ten dokument prožíval ty?

Já jsem se u toho filmu strašně vztekal a brečel a kroutil skutečnou fyzickou bolestí. A nemám to pořád vyřešené.

Z pohledu Terryho Pratchetta mi to přišlo v pořádku. Měl svolení u toho aktu zůstat, doprovázet toho muže do poslední chvíle a jsem mu vlastně vděčný, že to udělal. Zároveň mi ale všechno přišlo špatně. Má to být přece velmi intimní akt, v intimním prostředí, manželka by měla svého muže držet za ruku. On je ale nucen odjet do nějakého montovaného domku na okraji dálnice — dobře schovaného za betonovou zdí a s pěknou zahradou —, svěří se do péče lidí, které nikdy neviděl, a ti ho v poslední chvíli drží za ruku namísto jeho ženy. Ten muž umíral ve společnosti filmového štábu, držela ho za ruku cizí žena a jeho manželka se rozpačitě dívala stranou. Bolela mě smrt toho muže i ty okolnosti, za kterých umíral. Ale štvaly mě i ty okolnosti, které ho k tomu donutily — právní omezení, zoufalá životní situace, beznaděj. A zároveň jsem ho obdivoval. Za jeho statečnost, s jakou ke svému rozhodnutí přistupuje, že svým příkladem upozorňuje na ty neudržitelné podmínky, za statečnost, s jakou vezme tu první sklenici, která mu zabrání vydávit obsah té druhé s jedem, který ho zabíjí. Doteď se mnou ten filmový zážitek cloumá, vůbec v něm nemám jasno a při vzpo­ mínce na něj je mi velmi smutno.

Kdybych měl Alzheimera jako Terry Pratchett nebo ALS jako Stephen Hawking nebo překladatelka Dana Gálová, se kterou v knize vedu rozhovor. Ale to říkám teď. Bůh ví, jak bych se rozhodoval, kdyby mě to potkalo. A hlavně v jakém okamžiku to provést? Dokud bych ještě byl při Jaké jsou největší systémové smyslech a při síle, nemělo by to potíže, na které dnes lidé, kteří smysl, a pak už bych to zase nezvládl… chtějí umřít doma, a vy jako Každopádně bych souhlasil jen domácí hospic narážíte? s asistovanou sebevraždou, kdybych Jak to říct stručně… Problém je v tom, jed musel přijmout a vypít sám. že zdravotní a sociální síť, které by Odmítám eutanázii, kterou provádí do sebe měly být propletené, jsou lékař. A samostatným tématem jsou děravé a potrhané. Mobilní hospicová podmínky, za jakých asistovanou péče není placená ze zdravotního sebevraždu případně povolit, ale pojištění. Domácí hospic tedy musí to je na jiný rozhovor a s někým shánět peníze z grantů a z darů. povolanějším, než jsem já.

Není dost lékařů a sester s paliativní

11

Osobnost

atestací, kteří by v těch hospicech pracovali, ostatně není jich dost ani v nemocnicích. Umírání není jen zátěž zdravotní, ale také sociální a finanční, ale jednotlivá minister­ stva — zdravotnictví a sociálních věcí — to mají rozdělené a vzniká kvůli tomu nejen byrokratická zátěž, ale taky spousta zmatků, které peču­ jící a nemocné zatěžují v té nejtěžší chvíli jejich života. Jiná trhlina vzniká mezi nemocnicemi a hos­ picovou péčí. V západních zemích fungují paliativní ambulance, které se nemocného s terminální diagnózou ujímají už v nemocnici a spolupracují pak s mobilními hospici. Umírající se tak ani na chvíli neocitne opuštěný a v systémovém vakuu. U nás palia­ tivní ambulance téměř neexistují.

Proč není domácí hospicová péče placená ze zdravotního pojištění, když z výzkumů jasně vyplývá, že lidé si přejí umírat doma?

Zdravotní pojišťovny dosud tvrdily, že je to příliš nákladné, že mobilní hospice nejsou schopny poskytnout takovou péči jako nemocnice, že základní služby už poskytuje organizace zdravotních sester Home Care a podobně.

Není za tím ve skutečnosti stejný způsob uvažování, jaký se staví proti domácím porodům? Že příchod na svět i odchod z něj musí mít v rukou specialisté, kteří je redukují na sadu úkonů?

To je oblíbené přirovnání naší primář­ ky Ireny Závadové. Přede dvěma lety se nicméně rozběhl pilotní program, v rámci něhož se domácí hospicová péče podrobně vyhodnocovala, a zjisti­ lo se, že tento druh péče je po medicín­ ské stránce kvalitnější než nemocniční, je levnější nebo stejně finančně nároč­ ný, je stejně bezpečný a co je hlavní — zvyšuje kvalitu života a psychickou pohodu umírajících. Lidé, kteří mají možnost umírat doma v péči mobilní­ ho hospice, žijí se stejnou diagnózou až o několik měsíců déle než ti, kte­ rým je poskytována nemocniční péče.

Což paradoxně zase může být problém, protože čím delší péče, tím víc se po­ chopitelně prodražuje pojišťovnám.

Ale vypadá to, že příslušný zákon bude přijatý a domácí hospicová péče

bude placena ze zdravotního pojištění, i když třeba jen po dobu třiceti dní.

Většina osudů se vejde do dvou hodin Pojďme ještě chvíli mluvit o Paměti národa, kde působíš poslední dva roky. K čemu vlastně národ potřebuje paměť?

Myslím, že v tomto případě není důvod bát se klišé — potřebujeme znát minulost, abychom se stejných chyb vyvarovali v přítomnosti.

A není to jako myslet si, že nejlepší je řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka?

Je dobré se do něj podívat, než se zase vrátíme do pravého pruhu, když předjíždíme nebo dobržďujeme v koloně. Jinak ať má každý pohled směle upřený k horizontu.

Myslel jsem to asi ještě jinak.

Máme pořád pocit, že žijeme v nějaké postdobě, ale není to jen neschopnost vidět povahu toho, co se děje teď, případně nedostatek vize, k čemu bychom vlastně měli směřovat?

Když se někdy dívám na Zemana a Klause, fascinuje mě, na jak dlouho tyhle dvě nebezpečné a zároveň směšné figury ovlivnily zdejší ná­ ladu, myšlení, vlastně i komunikaci a vztahy mezi různými skupinami spo­ lečnosti. Zjišťuju, že bych se od nich rád distancoval, zapomněl na ně, ne­ nechal si jimi otravovat život, ale ono to nejde. Pořád mají moc, která se mě dotýká, ať chci, nebo ne. A v tom je ten problém — nejde je igno­rovat.

Jde buď vstoupit do politiky, vo­ lit politiky, kteří tu vizi, o které mlu­ víš, přinesou, vstoupit do neziskové společnosti, která se snaží o nějakou změnu zespoda, nebo začít od sebe.

Na ty první varianty nemám vlohy, proto zkouším ty poslední dvě.

V praxi to tedy v Paměti národa probíhá tak, že „sbíráš“ pamětníky.

Jak si je vlastně vybíráte?

Každý člověk tě odkáže na dalších pět. Ozývají se nám děti pamětníků, v rámci projektu Příběhy našich sousedů hledají pamětníky učitelé a děti základních škol a další

12

pamětníky samozřejmě hledáme a oslovujeme sami. Nabídka pa­ mětníků tedy naprosto převyšuje naše redaktorské možnosti.

Za někým tedy přijdeš a on začne vyprávět svůj život. Abychom se vrátili zpátky k literatuře, je tohle místo, odkud vzniká?

Ve skutečnosti spíš výjimečně. Možná to bude znít cynicky, ale postupně zjišťuju, že spousta lidských osudů se vejde do dvou hodin. Objeví se tak jeden člověk z padesáti, který má výbornou paměť a vyprávěcí talent a za sebou život, který nejde povyprávět ani v šesti hodinách. V tu chvíli máš pocit, že jsi přímo u toho, že ten člověk je téměř těhotný něčím, čemu se říká literatura. Kromě toho, že ten člověk má o čem vyprávět, je podstatná míra reflexe, s jakou se na svůj život dokáže podívat, a schop­ nost vybírat detaily nebo určující momenty, které mají zároveň symbo­ lickou nebo nadosobní výpověď.

Vzpomeneš si na nějaký příklad?

Naposledy jsem to zažil při setkání s Helenou Esterkésovou, volyňskou Židovkou. Velmi komplikovaný příběh z velmi komplikovaného regionu, Krvavých zemí, jak je nazval Timothy Snyder. Polský antisemi­ tismus, pak Sovětský svaz a NKVD a kolektivizace, vzápětí nacisti a banderovci. Ghetto, totální nasa­ zení, útěk, zavraždění rodiče, udání českého souseda, další útěk a skrývání.

Nebylo kam utéct. A přece existovali stateční lidé, kteří falšovali doklady a poskytli Heleně pomoc. Na konci války se přidala k partyzánům jako spojka, dnes žije v Novém Jičíně.

A jak se vlastně orální historie vyrovnává se všemi těmi nespolehlivými vypravěči, které známe z literatury?

My se tomu trochu vyhýbáme, protože pracujeme na základě orální metody, tedy se vzpomínkami, jak je podávají pamětníci. Ale jakmile narazíme na někoho nespolehlivého, snažíme se jeho tvrzení samozřejmě ověřovat. S určitou zkušeností už ty strategie zamlčování nebo sebeobelhá­ vání vycítíš. Pokud je pak ten příběh někde publikovaný, upozorňujeme

Osobnost

na to, anebo přímo uvádíme ově­ řený fakt z jiného zdroje.

A jak s těmi příběhy pracovat dál, aby to mohlo fungovat, jak jsi říkal před chvílí, totiž třeba jako určité memento?

O čem je?

O Heleně Esterkésové, kterou jsem před chvílí zmiňoval. Mělo by to vyjít snad ještě v září.

Třeba mě ještě bráchové vezmou do party K jedné z tvých profesí, které jsme jmenovali v úvodu, jsme se ještě nevrátili. Co ty ovce a sýry? Ostatně pocházíš z rodiny zemědělců a rád se s nadsázkou označuješ za agrointelektuála…

No, je to trochu návrat ke ko­ řenům. Můj táta spolu s mými

bratry už poněkolikáté získali cenu coby nejlepší prodejci Zetorů. A starší bratr byl druhý na Mistrovství České republiky v orbě, v disciplíně sportovní dvouradličný obracecí pluh, pak dělal rozhodčího a manažera českého týmu, pořádá srazy veteránů… Čím jsem starší, tím víc se ve mně ten grunt probouzí.

Ale vlastně už po vysoké jsem chtěl utéct z Prahy a být vesnic­ kým učitelem a chovat ovce.

Kolik jich teď máš?

Pět jehňat a dvanáct ovcí. Starší brácha se švagrovou ale mají padesáti­ hlavé stádo, kam se na ně hrabu.

Koupili teď s druhým bráchou staré budovy a pozemky JZD u nás ve vsi a chtějí tam založit vzorovu farmu. Chovat kozy, krávy, husy, plánují vybagrovat rybník. Třeba mě ještě vezmou do party.

Foto Blanka Nezbeda Rosecká

S tím se pořád pereme, abychom neupadli do stereotypů a klišé.

Já se snažím objevovat spíš menší příběhy, které nejsou součástí velkých dějin nebo z nich nějak vybočují. Třeba příběhy migrantů, lidí, kteří do Československa přišli za láskou, utíkali před válkou nebo sem reemigrovali. Zajímají mě jejich první srážky s českou mentalitou, jak vnímají současnou imigrační krizi.

Zajímá mě normalizace a každo­ denní morální dilemata, která mohou být těm dnešním v lecčems podobná. A teď vydáváme komiks, ve kterém zpracováváme tři příběhy našich pamětnic, které všechny byly

nuceně nasazené. Ale samotné to nasazení je jenom krátká epizoda, zajímalo mě spíš, jak to nasazení ovlivňovalo jejich životy dál. Jeden scénář psala Petra Soukupová, další Tomáš Hodan a ten poslední jsem napsal já a kreslil Karel Osoha.

Ondřej Nezbeda (nar. 1979) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a tělesnou výchovu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jako novinář začínal v Mladém světě a Instinktu, od roku 2007 do roku 2014 byl členem redakce časopisu Respekt, kde měl na starosti rozhovory, literární recenze a literární přílohu. Dva roky (2007—2009) pracoval také jako meteorologický pozorovatel na observatoři

na Milešovce. V roce 2015 nastoupil do mobilního hospice Cesta domů jako pečovatel a redaktor.

V rámci grantu Rok jinak zpracoval knihu Průvodce smrtelníka, za niž získal v roce 2017 cenu Magnesia Litera — DILIA Litera pro objev roku. V Cestě domů zůstává jako pečovatel, od roku 2015 zároveň pracuje jako redaktor v neziskové společnosti Post Bellum a od roku 2017 jako dramaturg pořadu Kultura + na ČT24. Ondřej Nezbeda je ženatý a má dva syny.

13

Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti

b

Básník čísla Milan Děžinský

Vyzutá bota

• • •

Pro zeď nevidím dům.

I když mi kdosi říkal, že moudřím.

A někdo jiný, že v mých básních je maso spíš než kosti.

Já mám jiný sen, který se mi noc co noc mění.

Zdá se mi o rybaření a jindy o batolení.

Společně se díváme na déšť a je to lepší než láska za hrob.

Ale nakonec, někde v mlhách za deštěm, je hloubka jako hrob a v ní, vyzutá bota, která zbyla, když ho odvezli.

Ale o tom jsem mluvit nechtěl.

Chtěl jsem jen pronést: Byl jsem s tebou.

Na nic jiného se nepamatuji.

Než ohluchneš, jsi slepý.

Mluvíš se stvořitelem, abys zjistil, že je jen prostředník.

A proč by jím nemohl být déšť, hrdlička na mokré větvi nebo někdo s nožem.

Nebo někdo s nožem?

Z projíždějícího automobilu ruka posunkuje: Sníme tvoje srdce.

To jen duch bloudí a hledá, kde přisát svůj otisk.

Jazyky Babylónu

Na pultě jsem místo placení nechal ruku.

Poslední noc.

Světlo olizovalo srnu.

Rádio Babylón chraptělo na přání mrtvým jezdcům z diskoték.

Než srna skočí, na chvíli strne a její oči svítí.

Vikingské štíty

Tuto báseň jsem načrtl na obrázek s andělem.

Má rozpažené ruce jako moje láska k lidstvu.

To jsi, tatíčku, ty.

Když mě chce potěšit, říká mi tatíčku.

Přichází ten mladší a stojí ve dveřích jako rozpustilý duch.

Neříká nic. A je to nic, které znamená nic.

Mé štíty proti prázdnotě.

…

Ležím v tiché rokli ve vlhkém listí, které hřeje.

Okusuji lišejníky, než se odvážím do polí.

Srna přechází mezi domy.

Vyhne se sběračům kovů, než nahlédne do okna po páteční hádce.

Nachází správné dveře.

Sedá ke stolu.

Mluví vlídně s mou ženou a talíř jí svítí do lidské tváře jako měsíc.

Až do ní odejdu, najdou mě v jarním tání i s láskou k lidstvu.

Poznají mě po šroubu v levé noze, který jsem si vysloužil jako medaili v nohejbale.

15

Ilustrační doprovod Ondřej Basjuk Foto Andre Loyning

Téma Karl Ove Knausgård Nestává se rozhodně každý rok, aby se objevil román, který zpochybňuje či rozšiřuje chápání prózy jako takové.

Přesně to se ovšem daří šestidílnému románovému cyklu norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda Můj boj. Těch tři tisíce šest set stran, na nichž se toho vlastně moc neděje, provokuje recenzenty po celém světě k vymýšlení nových či alespoň staronových kategorií: „antiromán“, „literatura bez fikce“, „nonfikční román“, „průsaková literatura“, „utopický realismus“, „hyperrealismus“. Máme před sebou jen další produkt globálního knižního trhu? Nebo přelomové dílo, které v literatuře jednadvacátého století zaujme stejnou pozici jako Proustovo Hledání ztraceného času o sto let dřív? Jinak řečeno: Je Knausgård kanón, z něhož se brzy stane kánon?

Téma

Ohlédnutí za recepcí Mého boje Karla Oveho Knausgårda

Poprask na fjordech Daniela Mrázová

Tři a půl tisíce stránek. Jen v Norsku čtyři sta osmdesát tisíc prodaných výtisků. V malé pětimilionové zemi skoro každý desátý člověk vlastní knihu s provokativním názvem Min kamp, tedy Můj boj. Co stojí za nebývalým úspěchem šestidílného hyperrealistického románu, který zvedl vlnu čtenářského zájmu nejen v domovské Skandinávii, ale i v anglosaských zemích?

Proč přišel k nám se zpožděním a proč se v českém tisku žádný literárněpolemický poprask nekoná?

Téma

(

)

Tak jako se v reklamě na prací prášek dozvíte, že jím vyprané prádlo je „zářivě bílé“, avšak o jeho skutečném složení nebo dopadu na životní prostředí nezazní ani hláska, podobně se to má i s reklamou na české vydání prvního dílu hexalogie Můj boj z pera norského prozaika Karla Oveho Knausgårda (nar. 1968). Vydavatel se rozhodl rozprášit jakékoli pochyby o průraznosti knihy a předem vypustil do světa reklamu, v níž shodně s pracími prášky popsal to, se ani napsat na přebal například Severské rady za literaturu a IMPAC jak „výrobek“ působí, nikoli co je jeho „narcisistická zpověď exhibujícího Dublin Literary Award. Máme‑li podstatou. Mezi adjektivy vynikalo grafo­mana“. Přídomek skandální, věřit tomu, co píše v Mém boji, po této slovo SKANDÁLNÍ. Verzálkami, který se nevztahuje ani tak k samot­ knize přišel spisovatelský blok. Kvůli v tučném fontu a fialovou barvou. nému obsahu knihy, jako spíše k tomu, němu však Knausgård spisovatelem Vydavatelský gigant Euromedia, jak ji vnímali někteří žijící členové být nepřestal. Naopak. Spisovatelský který vlastní mimo jiné dobře autorovy rodiny, se výborně hodil. blok zkřížil s léty trvajícím potla­ zavedenou značku Odeon, se nezalekl Jenže necítí se teď čeští čtenáři čovaným nutkáním napsat o smrti toho, čeho se možná obávali někteří podvedeni? Co kdyby se rozhodli svého otce a jednou provždy zatočit menší vydavatelé, kteří jinak velmi vydavatele zažalovat s tím, že produkt s jejich komplikovaným vztahem. odvážně mísí úspěšné skandinávské uvedl klamavou reklamou? Co je To zafungovalo, uvolnila se v něm detektivky s dalšími žánry. Hexalogie vlastně skandálního na tom, že se jakási energie a během krátké doby čítá celkem tři a půl tisíce stránek někdo rozhodne vyřešit spisovatelský sepsal a na podzim roku 2009 a odhadnout, do jaké míry se setká blok tím, že místo vymýšlení napí­ vydal první tři díly předem ohlášené s úspěchem u české čtenářské obce, navých zápletek, neotřelých metafor hexalogie s provokativním názvem bylo poměrně těžké. Asi proto na sebe a atypických, za srdce beroucích Můj boj. Název zvolil s pomocí svého český překlad Mého boje nechal čekat hlavních postav do puntíku popíše přítele Geira Angella Øygardena, tak dlouho, vyšel až se sedmiletým vlastní život? Vždyť je to tak prosté který se během vzrušených debat zpožděním, poté co v Norsku už bylo a v době sociálních médií, kdy stal jakýmsi jeho apologetem. dávno na světě i ostatních pět dílů máme možnost sledovat cizí životy Velmi zhruba řečeno je celé dílo (a nadto sbírka esejů a další cyklus prakticky v reálném čase, naprosto kombinací hyperrealistického líčení čtyř knih označený jako osobní běžné. Jenže Knausgård, jeho psaní autorova života a esejistické tvorby. encyklopedie), debata kolem auto­ ani jeho boj k běžným nepatří.

První díl nese v češtině podtitul Smrt rovy upřímnosti a drzosti víceméně v rodině a nepřekvapivě pojednává odezněla, Knausgård obdržel řadu Kdo je ten člověk? o smrti Knausgårdova otce a o smrti literárních ocenění a absolvoval vele­ jako takové. Druhý díl s českým úspěšné turné po Spojených státech Karl Ove Knausgård se narodil podtitulem Zamilovaný muž cílí amerických. Snaha vydavatele pre­ 6. prosince 1968, tedy v roce, který především na rodinný život a třetí zentovat Můj boj jako skandální dílo je v Norsku vnímán jako přelomový je věnovaný dětství. Knihám se se samozřejmě dá pochopit. Protože ne kvůli levicovým demonstracím dostalo označení román, přesto svým se běžní čeští čtenáři o literární dění proti válce ve Vietnamu, ale díky obsahem otevřeně svědčí o tom, že se v zahraničí příliš nezajímají, bylo prvnímu nálezu ropy v severomoř­ jejich autor snaží popisovat skutečné třeba jim Můj boj nějak ve zkratce ském šelfu. Dětství a dospívání strávil osoby a události. Proto s ředitelem představit. Nikdo přece neočekával, v jižním Norsku a v devatenácti nakladatelství Geirem Bergdahlem že Knausgårdovo dílo bude prová­ letech byl přijat k jednoletému studiu prodiskutoval možnou autocenzuru zet stejný poprask, který vypukl na Skrivekunstakademiet i Hordaland, a dohodli se, že Knausgård pošle v domovském Norsku, nebo dlouhé což je jedna ze dvou norských škol rukopis prvního dílu k náhledu fronty podpisu chtivých fanoušků kreativního psaní. Učitelem mu byl některým aktérům, kteří dostanou jako ve Spojených státech amerických. mezi jinými i uznávaný spisovatel šanci vystupovat v knize anonymně, Už vůbec nikdo nepočítal s tím, Jon Fosse. Svůj literární debut si Karl nebo pod smyšlenými jmény. že by vydání díla spustilo literárně­ Ove odbyl v roce 1998 románem ‑společenskou debatu, která prosákne Ute av verden (Mimo svět) a jako Kniha jako optický přístroj až na titulní stránky deníků a serióz­ první debutant za něj získal norskou ních týdeníků. A stejně jako výrobci cenu kritiků Kritikerprisen. O šest Navzdory tomu vypuká poprask. A to pracích prášků do reklamy nenapíšou let později přišel román En tid for na dvou frontách. Členové rodiny „směs fosfátů a anionových činidel alt (Jeden čas za všechno), který z otcovy strany si stěžují v novinách, ohrožující životní prostředí“, nehodí byl mimo jiné nominován na cenu že Karl Ove „šikanuje živé i mrtvé

Zhruba řečeno je celé dílo kombinací hyperrealistického líčení autorova života a esejistické tvorby

19

Téma

Není to reality show Ptal se Jan Němec

S překladatelkou Klárou Winklerovou o soužití na tři a půl tisíci stranách a hranicích tvůrčí svobody

Šest dílů Mého boje má dohromady asi tři tisíce šest set stran. Jak dlouho jste váhala, zda přijmout takový závazek?

Neváhala jsem prakticky vůbec. Pokládala jsem to za nabídku, kterou nelze odmítnout.

Předpokládám, že po nějaké dva tři roky možná s žádným mužem nestrávíte tolik času jako s Knausgårdem.

Jak se váš „vztah“ vyvíjel?

Ještě vás baví?

Trávíme spolu už druhý rok, a to jsme teprve u třetího

a vystavuje je na veřejnosti, aniž by dává k dispozici čtenáři, aby se mohli bránit“, v otevřeném dopise mu umožnil rozeznat to, co by uveřejněném v deníku Klassekampen byl bez této knihy v sobě možná čtrnáct z nich označuje dílo svého nezahlédl. Fakt, že čtenář pozná příbuzného za „Jidášovu literaturu“. to, co kniha říká, v sobě samém, Debata o spisovatelské etice se rozjíždí je důkazem její pravdivosti. a evokuje dnes již málem zapomenu­ té soudní řízení a polemickou smršť Literární novináři váží jednotlivé díly kolem údajně pornografického textu proti sobě — druhý je slabší než první, Agnara Mykleho Sangen om den røde čtvrtý slabší než třetí, celkově jsou rubin (Píseň o červeném rubínu, 1956). však zajedno, Můj boj je přelomová Proti spisovatelům a vydavatelům literární událost, recenze se hemží ohánějícím se svobodou slova i tvor­ nálepkami jako „antiromán“, „litera­ by stojí ostřílení advokáti, novináři tura bez fikce“, „průsaková literatura“, jsou opatrnější, ale například profesor „utopický realismus“ a další. Tom Egil literatury Per Buvik kritizuje autora Hverven v již zmiňovaném levicovém za to, že rukopis příbuzným vůbec deníku Klassekampen (který má poslal k náhledu, čímž jednoznačně v posledních letech údajně nejlepší ukázal, že nejde o krásnou literaturu, literární rubriku ze všech norských ergo nemá nárok na autorskou licenci deníků) tvrdí, že Můj boj „mění sebe, a etické hranice tudíž překročil. Vedle společnost i kulturu méně přehled­ etické debaty spuštěné příbuznými nými způsoby, než je pro literární (kteří však v románu hrají dost okrajo­ texty běžné“. A je to tak, Můj boj vé party) v lednu 2010 startuje i debata s sebou nese nejen vzedmutou vlnu literární, to když spisovatelský kolega čtenářského zájmu, ale i znejistění, Jan Kjærstad, stěžejní zástupce nor­ pochybnosti nad tím, kde vlastně ského postmodernismu, uveřejňuje jsou hranice literatury a jakou roli v konzervativním deníku Aftenposten může hrát v naší morálce. své námitky proti všem nekriticky Kladně reagují i výbory nadšeným recenzentům srovnávají­ různých literárních ocenění, cím Knausgårda s Proustem a Ham­ za všechny citujme výrok komise sunem a brojí za literární výklad Brageprisen (za rok 2009): Mého boje, který je podle něj z hledis­ ka žánru produktem své doby.

V letošní vítězné knize se autor přiDalší díly spatřují světlo světa bližuje člověku těsněji, než v literana jaře roku 2010, čtvrtý se věnuje tuře obvykle zažíváme. Svou hlavní rané dospělosti a sexualitě a pátý postavu a své okolí vydává všanc pojednává o psaní. Šestý na sebe ne­ otevřeně a bez milosti. Skutečnost, chává čekat do roku 2011, a absorbuje že je ve své biografii očividně pevně tak i reflexi toho, co způsobilo jeho ukotven, vtiskává románu spíš pět předchůdců, Knausgårdovými všeobecnou platnost než osobní slovy je „méně brutální“ (jiný výraz rys. Jeho působivý styl a schopnost pro autocenzuru), a nadto zahrnuje vystihovat podstatné jsou přítomny dobrých čtyři sta stran eseje o Adolfu od samotné první věty.

Hitlerovi. To už ale nelze udělat krok zpátky, Karl Ove Knausgård Viking globální celebritou je celebrita a v Norsku není dospělý člověk, který by neznal jeho jméno.

Každý, i negativní ohlas je k něčemu Literární přijetí je víceméně vřelé. dobrý. Z Karla Oveho se stává hvězda Čtenáři kupují Můj boj jako o život a i přes určitou nechuť jedna z ikon a amatérští recenzenti si pochvalují, konce desetiletí. Práva na vydání jak se identifikují s vypravěčem putují během sedmi let do třiceti a jak je těžké knihu uprostřed čtení zemí. Jako první reagují samo­ odložit. Jako by souzněli s již zmíně­ zřejmě Skandinávci. Švédové se snaží ným Proustem, který v šestém dílu přivlastnit si ho (Knausgårdova Hledání ztraceného času píše: žena je Švédka a rodina bydlí právě v jižním Švédsku) a velké dánské Dílo je jen jakýmsi optickým deníky hoří nadšením — při vědomí přístrojem, který spisovatel toho, jakou roli hraje upřímnost

20

Téma

v moderní dánské kinematografii, neopominutelná ikona. Norská možná není divu — a shodně mutace magazínu Elle ho jmenuje přidělují i poslednímu a nejrozsáh­ nejatraktivnějším mužem roku 2010. lejšímu dílu o jedenácti stech dvaceti A jiná část norské smetánky zase stranách šest hvězdiček ze šesti. spekuluje o Nobelově ceně.

O něco později (kolem roku Karl Ove Knausgård je na vrcholu 2012) dobývá Karl Ove anglosaský spisovatelského úspěchu. svět. I tam je oslavován a při­ rovnáván zejména k Proustovi Záběry z průmyslové kamery („Norway’s Proust“, nazývá ho Lisa Abendová v časopisu Time a Emily Jak je to vůbec možné? Tuto otázku si Stokesová ve Financial Times tituluje kladou mnozí, mimo jiné i česká pře­ Můj boj spojením „proustian achieve­ kladatelka a nordistka Jarka Vrbová ment“). Zdá se, že tuto nálepku mu už s norskou překladatelkou a bohe­ nikdo neodpáře, a právě polemiky nad mistkou Kristin Kilstiovou v prvním tím, zda je opodstatněné přirovnávat kritickém ohlasu na Můj boj, který Můj boj k Hledání ztraceného času, u nás vyšel dlouho před samotnou se stanou jakýmsi pokračováním knihou v revue Prostor (87/88, 2010). norské literárně­‑etické debaty.

Proč je román tak populární i mezi Francouzským čtenářům se norskými (a s šestiletým odstupem Knausgård také líbí, ale s proustov­ lze dodat dánskými/britskými/ame­ skými přirovnáními zacházejí opa­ rickými/německými…) čtenáři? trněji. Spisovatelský kolega Pierre Jedno vysvětlení už Assouline v eseji „Karl Ove Knausgård, padlo — mnozí si chválí fakt, Proust norvégien, phénomène že v Knausgårdově líčení poznávají de socié­té“ (K. O. Knausgård, nor­ sami sebe. Možnost identifikovat se ský Proust, společenský jev) na otázku, s hlavním hrdinou je pro většinu proč zrovna Proust, dokonce mírně čtenářů neodolatelná cukrovinka. pohrdavě sděluje, že jen proto, že „je Knausgårdova obliba mezi čtenáři dlouhý, zatímco život je krátký“. také dobře souzní s jeho vlastním Němci si udržují určitý od­ označením sebe sama jako „po­ stup už jen tím, že jednotlivým peláře duše“, protože co může být dílům hexalogie přisuzují vlastní lepšího než si prožít pořádnou tituly. Už zmíněný Øygarden katarzi, ovšem v zastoupení. o tom prohlašuje, že propásli šanci Je tu však ještě jedno lákadlo. přepsat Hitlerův Mein Kampf.

Dalo by se říct, že klasický román Čtenáři však Můj boj zbožňují. se od Mého boje liší podobně, jako se I takoví, jejichž renomé zaručuje celo­večerní film liší od záběrů z prů­ Knausgårdovi popularitu a určitou myslové kamery, alespoň co do roz­ nedotknutelnost. Jako například sahu. Kvalitou a pestrostí záběru by tweet americké spisovatelky Zadie však hexalogie spíš odpovídala časo­ Smithové o prvním dílu: „Je to sběrnému dokumentu. Toto a ještě neuvěřitelný. Právě jsem přečetla jiné přirovnání, totiž „literární reality 200 stránek a už teď potřebuju další show“, volí i Vrbová s Kilstiovou. díl jako crack.“ Podobně nadšeni jsou Napjatě sledovat záběry průmys­ Jonathan Lethem, Jeffrey Eugenides lové kamery nebo reality show i přesto, a další. Mimochodem, Zadie že je divákovi jasné, že nejspíš uvidí Smithová se později s Knausgårdem i leccos nechutného, je podmíněno opakovaně setkává a k vidění zvědavostí. V případě Mého boje dobře na internetu je třeba i jejich půl­ živenou Knausgårdovým kvalitním hodinový rozhovor z dubna 2016. stylem a nespornou literárností. Proč Západní média jsou plná jsme ale tak zvědaví na každodenní Knausgårdových portrétů. Pro vy­ úporné a rutinní snažení jednoho davatelství jsou fotografie autorů Nora? Je to proto, že odhaluje víc důležitou součástí propagace, ale Karl než příspěvky našich kamarádů Ove není jen autorem kontroverz­ na Facebooku? Že vytříbeným stylem ního a úspěšného titulu. Je i hlavní popisuje to, co se při sledování reality postavou knihy, a protože se celá show zdá jako nudné nebo nechutné? točí kolem něj, stává se z jeho tváře Nebo že se nebojí a s gustem se

21

svazku! A ano, stále mě baví.

Jednak jsme si generačně velmi blízcí, takže během našeho „soužití“ průběžně objevuji mnoho styčných bodů. Zároveň byl zatím každý díl svým způsobem specifický, takže rozhodně netrpím v chomoutu nějaké ubíjející rutiny. Náš „vztah“ se tedy zatím vyvíjí na­ nejvýš uspokojivě.

Co kromě toho enormního rozsahu je na překládání Knausgårda nejobtížnější?

Pro mě byly zatím určitě nej­ obtížnější esejistické pasáže, kdy ze sebe chrlí úvahy, myš­ lenky v nekonečných souvě­ tích, v nichž je občas nelehké se orientovat, teoretizuje, cituje, odkazuje na různá díla a osobnosti, ať už z ob­ lasti literatury, literární vědy, či výtvarného umění.

A to vás v posledním díle čeká ten několikaset­ stránkový esej o Hitlerovi.

Když už jsme u toho: Je ten titul „Můj boj“ jen dobrý marketingový tah, nebo má nějaké hlubší opodstatnění?

Domnívám se, že titul „Můj boj“ naprosto vystihuje, o čem Knausgårdův „projekt“, jak hexalogii s oblibou nazývají v Norsku, pojednává i důvod, proč se do něho vlastně pustil. Autor bojuje a snaží se vyrovnat se svým dětstvím i současnou životní realitou, která se výrazně liší od jeho představ a tu­ žeb, a impulsem mu byla tvůrčí krize. Provokativnost titulu samozřejmě není z marketingového hlediska na škodu, Knausgårdova hexalogie by ovšem byla provokativní, i kdyby vyšla pod jiným názvem. Také v debatě, jež kolem ní vzplála, nebyl titul rozhodně ústředním tématem.

Téma

V recenzích na Můj boj se stále objevuje to stejné.

Je to pomalé, obyčejné, nedramatické, ale z nějakého důvodu to většinu čtenářů chytne a nepustí. Jaké máte vysvětlení vy, která ten text znáte důvěrně? V čem spočívá Knausgårdův „trik“?

Dle mého je ten „trik“ právě v tom, že se o nic nesnaží.

Píše intuitivně a je nebývale otevřený. Zachycuje život s jeho nepříjemnostmi, banalitami i nudou. Zkrátka takový, jaký jsme ho zakusili všichni. Proto se v jeho textu může tolik čtenářů zhlédnout a ztotožnit se s ním.

V Norsku se o Mém boji vedly v zásadě dvě debaty, jedna etická a druhá literární. Jaký je váš názor na to první: Má Knausgård právo dělat ze svých nejbližších literární postavy?

Ačkoli je to provokativní, domnívám se, že ano.

Autor zkouší, kam až lze zajít v rámci tvůrčí svobody.

Vydat se touto cestou pro něho nebyla lehká volba, věděl, že to vztahům s jeho blízkými neprospěje, přesto se rozhodl upřednostnit svou práci a vyprávět upřímně. Knausgård zároveň ve všech knihách uvádí, že jde o „román“, hranice mezi fikcí a subjektivně podanými, nespolehlivými vzpomínkami je totiž nejasná. Také je asi namístě dodat, že ti, kteří se v knize objevují jako hlavní postavy, měli příležitost přečíst si rukopis a vyjádřit se k němu, někteří požádali o změnu jména, někteří přímo o vyjmutí své postavy.

Ano, to jsem si také říkal.

Knausgård na jednu stranu detailně vzpomíná na události staré několik

pouští do zevrubného popisu čisti­ cích prostředků, kterými gruntuje zaneřáděný dům zemřelého otce, nebo do detailů líčí dětskou narozeninovou oslavu? A bylo by to pro nás stejně atraktivní, kdybychom věděli, že se jedná o čistě literární postavu? Možná bychom v tu chvíli knihu znuděně odložili s pomyšlením, proč si ten autor tak nehorázně vymýšlí. Zdá se, že zásadní je tedy skočit Knausgårdovi na špek. A to není těžké. Jestli něco umí, je to psát přesvědčivě.

Pozastavit bychom se mohli i nad tím, proč toužíme ukojit svou zvědavost něčím tak banálním. Jako by už dávno nebylo přitažlivé sledovat věci exotické, číst triviální literaturu, jejíž příběhy se odehrávají v dalekých krajích a dávno uplynulých dobách.

Neschopnost odtrhnout oči od líčení dětské oslavy evokuje úspěch, který ve stejné době, kdy vycházel Můj boj, zaznamenala norská televize vysí­ láním přímých přenosů z pětidenní cesty expresní lodě či mnohahodino­ vých jízd vlaků spojujících norská města. Jsme snad unaveni svými přeplněnými životy zpestřovanými příliš exotickými dovolenými a toužíme sledovat banální epizody v reálném (= pomalém) čase?

Moc médií

Podle Vrbové s Kilstiovou je Můj boj „událostí nejen literární“. A nejde pouze o ohlas, který vyvolal, ale i ne­ oddělitelnost knihy od autora. Můj boj lze jen stěží posuzovat autonomně a tisk i vydavatelství propojení s chutí podporují — proč by jinak Euromedia volila obálky s autorovým portrétem (třebaže u nás ho nikdo nezná)?

Díky pověsti, která českému vydání předcházela, byly recenze na první díl v českých médiích nad poměry četné, tj. románu si okrajově povšimly i deníky, nejen literatuře

〚

se věnující časopisy, a většinou jen s nepatrnými rozpaky pochvalné.

Víceméně se shodovaly na tom, že Můj boj je nevšední a kupodivu velmi čtivý.

Nikomu nevadilo, že se inzerovaná skandálnost jaksi vytratila. Některým stačilo stanout tváří v tvář autorově troufalosti pustit se do takového projektu, nic nezamlčet a přesvědčit čtenáře, že to, co píše, je pravda a nic než pravda. Humbuk se tedy nekonal, ani konat nemohl. Čeští amatérští recenzenti a blogeři ocenili ve svých textech především Knausgårdovu upřímnost. To, že ve svých knihách rozviklal samu podstatu literárnosti, drtivou většinu českého čtenářstva nezajímá. A nezajímá to ani novináře.

V Norsku také nejdřív odstartoval humbuk kolem dotčených příbuzných, až poté seriózní debata o literatuře.

Norské publikum není o nic víc sečtělé nebo kultivované, přesto za vy­ datné pomoci svých médií onu skan­ dálnost, nebo lépe řečeno výjimečnost, lépe pochopilo. Přispěl k tomu fakt, že i přes svou rozlohu je pětimilio­ nová země malým písečkem.

Rozhodující roli v debatě však sehrála média. Norsko se od Česka liší nejen tím, že má fjordy, ropu, krále a méně korupce, ale i tím, že se norská média o kultuře nebojí referovat.

Posuďte sami, zda si dovedete předsta­ vit následující v českém kontextu: Seriózní deník Aftenposten na titulní webové stránce hned pod fotografiemi z inaugurace Donalda Trumpa umístí odkaz na článek o spisovateli a překladateli Henningu Hagerupovi. Na opačném konci spektra bulvární deník VG provozuje na svých webových stránkách čtenářské diskuse o literatuře nade­ psané jako „Beletristické fragmenty“ či „Jakou knihu zrovna čtete?“. Dál se v rubrice „Kniha“ můžete dozvědět tip na knihu týdne, je tu i několik recenzí a úryvek z nového „Harryho“

Knausgård rozviklal samu podstatu literárnosti

22

〛

Téma

(rozuměj jedenáctého dílu volné detektivní série z pera Joa Nesbøa).

Takže nic intelektuálně náročného, jenže na stránkách Blesku není k nalezení ani rubrika „Literatura“, natožpak něco dalšího s ní souvisejí­ cího. Není však na místě pranýřovat český tisk za to, že literatuře věnuje jen velmi málo prostoru (případně žádný). Naopak je případné položit

{

do škol, do kavárenských pořadů, případně domů. České čtenářství s sebou neodmyslitelně nese rozměr pohodlného osamění s knihou a šálkem čaje, rozjímání a privátního zážitku. Tento trend podporují média, vydavatelé a možná i sami autoři.

Norská literatura neprožila dobu, kdy provázanost literatury s oficiálními médii a establishmentem znamenala

Norsko se od Česka liší nejen tím, že má fjordy, ropu a krále, ale i tím, že se norská média o kultuře nebojí referovat

si otázku, jak je možné, že v Norsku (nebo jinde) je tomu jinak.

Díky pohnutým dějinám země, neobyčejně pestré dialektové mapě a hrdosti na svou řeč patří debaty o pravopisu a společenská hra „řekni větu, a já ti povím, odkud jsi“ k nejfrekventovanějším tématům neformálních hovorů v téměř všech společenských vrstvách (samozřejmě vedle debat o počasí a uprchlících).

A třebaže Norové nečtou víc než Češi ani nevydávají tolik titulů ročně a nemají víc knihoven, důraz na čte­ nářskou gramotnost a schopnost napsat kvalitní text je na základních i středních školách prvořadý. Navíc je literatura něco, co patří ke spo­ lečnosti. A tedy i do novin, včetně těch, které mají v oblibě velké titulky a červenou barvu. S tím souzní i zájem norské mutace magazínu Elle o Knausgårdovu osobu. (Kolik českých čtenářek Elle si je vůbec schopno vybavit tvář nějakého současného českého spisovatele?

A to jistě ne kvůli tomu, že by jim chybělo vzdělání, spisovatele prostě není vidět, protože to v českých médiích není zvykem.) V našem kontextu je literatura něco, co patří do výsostně intelektuální sféry, tedy do specializovaných časopisů,

}

něco negativního, nebyla odtržena od společenského života. My v Česku jsme si už dávno zvykli, že kvůli literatuře se deníky nekupují, protože tam pro ni není místo, vlastně jsme si zvykli i na to, že literatura nemůže být skandální, protože skandál z ní dělá až ohlas, a toho se jí prakticky dostat nemůže. Natož aby se v dení­ cích nebo společenských týdenících rozjela šťavnatá debata nad tím, nakolik troufalé je udělat si z osob­ ního života hlavní syžet románu.

Narcis, grafoman, spisovatel

Ještě v roce 2011 se Knausgård v rozhovoru s norskou veřejnoprávní televizí NRK tváří spokojeně: jeho plán probojovat se literaturou k sebeosvobození se podařil. Teď už se bude věnovat jen psaní nějakých „drobností“. Avšak v dokumentárním filmu švédské televize Knausgård — året efter Min kamp (Knausgård — rok po Mém boji) spisovatel reflektuje záplavu reakcí a pocitů, které se snesly na jeho hlavu, značně emotivně.

Stydí se, jakým způsobem vydal své blízké všanc zvědavým očím čtenářů, popisuje peklo, jímž si procházel při opakovaném líčení duševního onemocnění své ženy Lindy, druhým

23

desetiletí, na stranu druhou často mluví o nespolehlivosti paměti.

Byla v Norsku součástí té etické debaty nějaká rozprava o autenticitě?

Můj boj je označován za autobiografický román s autentickými postavami, což samo o sobě není nic nového, avšak Knausgårdovi se podařilo tuto kombinaci využít, až zneužít v nebý­ valé míře. Hodnověrnost následně zpochybnili jak někteří autorovi příbuzní, tak i jeho první žena, která promluvila o jejich vztahu, manželství a rozvodu v roz­ hlasovém pořadu nazvaném příznačně Tonjina verze.

Ještě k té literární debatě: Považujete Knausgårdovu hexalogii za literárně radikální, anebo vám spíš připadá jako taková literární reality show?

Není to reality show v pravém slova smyslu. Zachycuje sice autorův život, či spíš různé jeho úseky, otevřeně a do nej­ menších detailů, ovšem jak on sám uvádí, paměť je zá­ ludná, zrádná, selektivní, ne­ spolehlivá. Jeho pohled je čis­ tě subjektivní, a tudíž nutně

Téma

i zkreslený. Právě takový text, v němž promlouvá pouze jeho vlastní osobnost, však pova­ žuje za hodnotný. V tomto přesvědčení, k němuž Knaus­ gård dospěl během své tvůr­ čí krize, lze snad spatřovat jeho radikálnost — jedi­ né žánry, které uznává, jsou deníky a eseje. Ty na rozdíl od smyšlených, vykalkulova­ ných zápletek a postav beletrie vycházejí pouze a jen z osob­ ní zkušenosti autora.

Knausgård sám o sobě použil termín „popelář duše“. Je to přiléhavé označení?

Celkem ano. Neváhá vysmýčit i ta nejskrytější zákoutí duše. Jde s kůží na trh a sbírá i „špínu“, již lidé obvykle skrývají či se ji snaží vytěsnit.

Překvapil vás Knausgårdův úspěch mimo Norsko?

Celosvětově známí severští autoři často píší série, to má s nimi Knausgård společné, ale v jejich případě jde o žánrové knihy, Můj boj je naopak kniha zcela bezžánrová…

Na to, v jaké míře se autor pohybuje v rámci norských, případně švédských reálií, se úspěch dá považovat za překvapivý. V rámci své otevřené a upřímné zpovědi se však očividně dotýká otázek citlivých, opomíje­ ných, potlačovaných či svým způsobem „tabuizovaných“ i mimo Skandinávii, čímž se mu podařilo oslovit čtenáře po celém světě, a — nepo­ chybně též za spolupůso­ bení nálepek „skandální, kontroverzní, provokativní román“ — dosáhnout tak širokého ohlasu.

Klára Winklerová je nordistka a překladatelka.

dechem však dodává, že to jinak nešlo, protože chtěl, „aby to byla pravda“.

Vnímat Můj boj jako svébytné literární dílo bez zaobírání se jeho autorem je hodně těžké, ne‑li ne­ možné, už právě kvůli tomuto jeho mottu. V českém prostředí, kde chybí kontext literárně­‑etické debaty i čistě bulvární kaše, která se kolem autora za těch pár let stihla navařit, je to mnohem snazší. Můžeme v tom ale vidět i příčinu toho, že u nás Můj boj zdaleka nedosahuje takové popularity jako v jiných zemích — především proto, že sám autor je neznámý, a tak ani zájem o jeho život zobrazený v knize nepřesahuje obvyklé hranice.

Z toho by ovšem vyplývalo, že nejdřív byla celebrita, až potom kniha, jenže v Norsku (potažmo ve Švédsku) tomu bylo přesně naopak. Zdá se tedy, že tohle za úspěchem románu nestojí, ačkoli je jisté, že mediální humbuk prodeje solidně zvedl.

Mimořádný úspěch Mého boje je kombinací několika faktorů. Karl Ove je spisovatel až do morku kostí a vynikající stylista. Pokud by neuměl psát lépe než průměrně, celý koncept knihy, tedy říct vše a nic nezamlčet, by se zhroutil do špatně natočené reality show, v níž by šlo jen o to, prozradit dostatek pikantních detailů. Jenže mezi strhující patří jak esejistické pasáže, tak líčení té nejobyčejnější každodennosti. Rovněž je zatěžko uvěřit, že by opravdu takové množství čtenářů mělo sklony k voyeurismu, pokud se neshodneme na tom, že hlavním motorem našeho čtenářského zájmu je obyčejná lidská zvědavost, která nás pohání při čtení Knausgårdova opusu magnum podobně jako u klasicky vystavěného příběhu. A jak už víme, je velice snadné se s vypravěčem identifikovat, a tak není možné se od čtení odtrh­ nout, protože stejně jako si my chceme v zastoupení prožívat důležité životní katarze, máme pocit, že Karl Ove na oplátku potřebuje naši bezvýhrad­ nou sympatii. Je to narcismus, i když v knize (a v rozhovorech) vlastně vystupuje nesmírně pokorně? I tak je zjevné, že za rozhodnutím věnovat tři tisíce stránek svému životu musí stát sebemrskačské odhodlání silného ega.

A pak jsou tu ti čtenáři, kteří se neza­ motali do červené nitě Knausgårdova

24

vyprávění a pro něž jeho přebujelé líčení je projevem grafomanství, čemuž autor nepřímo přitakává v nejznámější norské talk show Skavlan, když říká: „Pro mě je psaní naplněné štěstím — ne nijak očividně, přesto je v něm cosi hodně dobrého.“ A zároveň tvrdí, že by je nevyměnil ani za pocit každodenního životního štěstí, který dlouhodobě postrádá, když se ráno co ráno budí sklíčený.

Psaní je jeho útočištěm i smyslem života, za což bychom my, jeho čtenáři, měli být vlastně vděční.

Potřebujeme Knausgårda?

Bylo by skvělé, kdyby Knausgårdův Můj boj sklidil v Česku ještě víc pochvalných kritik a recenzí. Je to totiž přinejmenším dobře napsaná kniha o jednom celkem obyčejném životě. Tíhnutí norských spisovatelů popisovat bez zápletky vlastní život, jako to zkusila například Lajla Rolstadová v knize Vlčí ostrov (2015, česky Kniha Zlín, 2016), nebo běžné životy fiktivních prostých lidí, což činí nadprůměrnou literární formou i u nás známý Roy Jacobsen v románech Ostrov (2013, česky Pistorius & Olšanská, 2014) a Bílý oceán (2015, česky Pistorius & Olšanská, 2016) nebo neznámý, ale v Norsku uznávaný básník a prozaik Rune Christiansen v knize Ensomheten i Lydia Ernemans liv (Osamělost v životě Lydie Ernemanové, 2014), je v posledních letech zase viditel­ nější a je možná něčím, o čem by se také dalo živě debatovat, stejně jako o tom, nakolik je legitimní vsadit svou rodinu za mříže literární zoologické zahrady.

Z výše napsaného by se tedy mohlo zdát, že česká literatura potře­ buje svého Knausgårda. Proto, aby dal literatuře tvář. Proto, aby ji vyvedl z čistě privátní sféry na světlo. Zda je to reálné, není vůbec jisté a Můj boj, byť velmi čtivý a s hromadou zajímavé reflexe kolem sebe, k tomu nejspíš přispěje jen nepatrně. Nás ne­ spokojené prozatím může uklidňovat fakt, že dobrá literatura bude vznikat i líným médiím navzdory.

Autorka je skandinavistka.

b

Básník čísla Milan Děžinský

Proti slimákům

Praha—Děčín

Rozmístil jsem sklenice na slimáky.

Lépe než je zabíjet hranou lopatky.

Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu. Čára od tryskáče se střetla s prádelní šňůrou.

Z ptáčků se odpařuje noc.

Snít — to je zabloudit očima v hájku.

Vlak prudce zpomaluje a naše pohyby nás předcházejí, jako by se loučily.

Do výpravčího všili pravítko.

Cestují s námi kabáty a svetry a mávají nahé noze vystavené v okně strážního domku.

Výhonku z cibulky milenců, tady jsme!

V srdci bijí hodiny, které se rvou s prasklinou.

Odkládám další báseň.

Selhala četba, ne poezie.

Kostlivec v chlapci skáče na houpačce, a když je úplně nahoře, vidím jeho oči: dvě nekonečně hluboké díry v lebce.

Být na lodi, převrhli bychom se.

Setkali jsme se na chvíli a jsme navěky spolu.

Moment slasti Když nevím

Jako když vyházíš skříň plnou zašedlých triček.

Nechávat za sebou vše, cos nikdy neměl.

Ještě se naposledy prohlédnout v odrazu na skle.

Města v zrcátku, naděje.

Obrazy, co s sebou škubají, než dokvičí a ztichnou.

Na Prahu, Berlín, na ostrovy.

Je to tak, nebo tak.

Kámen může být kámen nebo srdce sopky.

Nedokážu dojít tam, kam smím.

Míjím i nepohyblivý cíl.

Trouchnivím jak větev nebo se daruji jižnímu dešti.

Jak šťastné vědět, že když nevím, tak nevím.

Muž opouští ženu a přitom by chtěl vědět, zdali to tak mají i jiní, takové přátelství s životem, že by to chtěl povědět všem.

A co zbyde nakonec? Že ústy lovím závan větru, jímž sfoukla lístek z rukávu?

Vlas na sedadle v autě?

Pohled, jakým se vyprovází loď?

26

Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti

k Marek Lollok

Jaroslav Kalfař Kosmonaut z Čech přeložila Veronika Volhejnová Plus, Praha 2017

Kritiky

Jakubův vesmírný pád Kalfařův román tak jednoznačně „českou literaturou“ není. Český text je totiž překladem, navíc překvapivě nikoli autorským (přeložila Veronika Volhejnová). Ne že by to v éře globa­ lizace a propojování všeho možného včetně literatur bylo zrovna to nej­ podstatnější, ale přece jen se tak jaksi znovu nastoluje otázka, jak definovat (současnou) českou literaturu, co jí ještě je a co už není a proč. Ponechme však subtilnosti této debaty těm, kdo o to budou stát, a zaměřme se na knihu samu; nad českým zněním románu s ohledem na domácí pub­ likum totiž stojí za to zvážit, do jaké míry svými kvalitami skutečně odpo­ vídá pověsti, která mu předchází.

Debut Jaroslava Kalfaře se u nás neobjevuje bez značného informač­ Cesta tam a zase zpátky ního zatížení. Ještě před publikací Hlavním hrdinou je, jak název napo­ v nakladatelství Plus byl totiž pod vídá, český kosmonaut „obyčejného názvem Spaceman of Bohemia vydán a prostého“ jména Jakub Procházka. v angličtině ve Spojených státech Ten je jako jediný člen posádky amerických a distribuován v anglicky kosmické lodi jménem Jan Hus 1 mluvících zemích. Kniha vzbudila vyslán k záhadnému vesmírnému zájem čtenářů a byla přivítána oblaku Chopra, aby ho prozkoumal převážně pozitivními recenzemi a podal o něm pozemšťanům zprávu. (mimo jiné například v The New Doposud neznámému univerzitnímu York Times nebo The Guardian), a tak vědci se tak sice plní dětský sen, avšak lze říct, že se mladému autorovi, záhy se ukáže, že cena, kterou za to který od svých patnácti let žije pravděpodobně zaplatí, bude přece za mořem, hned napoprvé podařilo jen příliš vysoká… Mladý výzkumník něco, o čem léta sní nemálo našich podstupuje několikaměsíční nároč­ tvůrců, respektive jejich agentů nou cestu, při níž má dost času a pří­ a nakladatelů: prorazit v zahraničí. ležitostí přemýšlet nejen o záhadách Česká verze Kosmonauta z Čech je vesmíru, ale také o světě vezdejším, přitom pozoruhodná hned v několika sobě samém a svých osobních problé­ ohledech. Nejenže tedy nejde o prvo­ mech. Kromě jiného se na své výpravě tinu v pravém slova smyslu, ale sporné setkává a sbližuje s inteligentním může být i určení jejího kontextu. tvorem částečně pavoučího, částečně Přestože ji napsal — alespoň svými antropomorfního vzezření a později kořeny — Čech, příběh je o Češích, také se svéráznou posádkou ruské odehrává se v současném Česku, „fantomové“ lodi s tajným posláním. přičemž se reflektuje i jeho minulost, Po dlouhém a strastiplném putování,

28

v jehož průběhu má několikrát namále a u samého cíle téměř zahyne, se vrací zpátky na Zemi, změněn a poučen, odhodlán začít nový život.

Něco ztrácí, něco jiného získává…

Jak je z hrubého nastínění příběhu patrné, půdorys klasického bildungsrománu Kalfař modifikuje zejména postupy a prostředky žánru sci­‑fi. Ten však neustále trochu ironizuje, shazuje a místy posouvá až do satiry, například tím, že vesmír­ nou loď nechává odstartovat ze státem vlastněného brambořiště, speciální přístroj na odběr kosmického prachu označuje jménem Ferda, nebo třeba tím, že vedoucího letu líčí jako muže s tetováním Iron Maiden a „s motor­ kářskými vousy až na hruď“. Komické atributy připisuje i mimozemšťanovi, jenž ovšem může být pouhým Jakubovým přeludem, vyrůstajícím z jeho podvědomí a osamělosti.

Kromě výrazných rtů, kuřácky zažloutlých zubů a čtyřiatřiceti očí má kosmonautův mimořádně zvídavý společník, pojmenovaný po pražském orlojáři Hanušovi, především velkou slabost pro nutellu.

Zřejmě nejzásadnější aktualizací je fakt, že garantem a hlavním orga­ nizátorem meziplanetární mise se stává dnešní Česká republika.

Hrdinové a ti druzí

Proč zrovna Česko? Protože se někteří jeho lídři (zejména senátor Tůma, spiritus agens megalomanské akce) domnívají, že tento podnik zemi konečně zajistí kýženou mezinárodní prestiž a že ji také morálně povznese.

Do popředí se tak dostává poněkud závažnější a tradičně nesnadné téma národních milníků, respektive mýtů, ideálů a vizí, které národ formují

Kritiky

a sugerují mu jeho význam a velikost.

Se zvláštní vehemencí pak Kalfař pro­ sazuje téma českého hrdinství, včetně jeho absence v některých situacích — téma, které se v různých obměnách čas od času skloňuje nejen v literatuře, ale i ve veřejné debatě a médiích a které lze stěží promýšlet jinak než komplexně. Diskutabilní je, do jaké Kosmonautova love story míry se jím autor chce zabývat serióz­ Vedle této řekněme nadindividuální něji a zda je to v uvedeném kontextu roviny, kterou ovšem v poslední části vůbec možné, každopádně ona urput­ románu Kalfař překvapivě skoro nost (bohužel nikoli soustavnost), opouští, je rozpracovávána druhá linie, s jakou nám tuto problematiku přímo již bychom mohli označit za sou­ i nepřímo příležitostně podsouvá, kromou, osobní. Její významnou přece jen naznačuje jeho nemalý zá­ součástí je už Jakubův poměr k otci, jem nadzvednout i tuto pokličku… potažmo k dědovi, který jej po otcově Otázku českých hrdinů včetně smrti vychovává, nejvýrazněji se těch kontroverznějších Kalfař nenad­ však projevuje ve vývoji jeho vztahu hazuje jen v souvislosti s Jakubovou k manželce Lence. Komunikační riskantní cestou; zrcadlí ji i v řadě prostředky jim v dané chvíli umož­ dalších, především retrospektivních ňují jen sporadický kontakt a i ten momentů. Kromě více či méně apo­ se Lenka rozhodne přerušit, neboť kryfních a do nečekaných souvislostí svému muži nemůže odpustit to, že ji zařazených vsuvek o Husovi, Havlovi bez rozpaků ponechal stranou, že jí a Háchovi je významným činitelem ve své odyseji proti její vůli přisoudil postava Jakubova otce, třebaže v čase roli Pénelopé. Z Jakubovy (vypravě­ vyprávění už několik let po smrti. čovy) perspektivy se zpětně vyjevují Jakub se totiž celý svůj dosavadní ži­ jak vrcholné okamžiky manželského vot vyrovnává se skutečností, že právě soužití, tak i předzvěsti jeho krachu. jeho otec je pravým opakem hrdiny, Jako by se však jen ilustrovalo schéma ba přímo padouchem, z dnešního „co se všechno může stát a jak to může pohledu bez jakýchkoli pochybností dopadnout, jestliže muž upřednostní zrádcem. Jako estébácký vyšetřo­ záliby a kariéru před rodinou“. Přes vatel pronásledoval a osobně mučil veškerou snahu rozvinout tento skutečné i domnělé odpůrce komunis­ part v řadě kosmonautových a do­ tického režimu, z čehož jeho rodina datečně také Lenčiných introspekcí profitovala. Po pádu režimu Jakubovi nenabývá líčení bezdětného svazku jakožto „dítěti poražené strany“ okolí životnějšího tvaru, nakonec příliš připisuje a mnohdy nevybíravě nepřekračuje rozměr melodramatu. připomíná vinu, která mu nepřísluší Svůj podíl na tom může mít určitá (narodil se až těsně před listopado­ jednorozměrnost ženské postavy, vými událostmi). Jedna z otcových jejíž psychologie se polopaticky obětí si na tom připomínání dává „vysvětluje“ až v záznamech rozhovorů obzvlášť záležet. Pohnutá rodinná s psychoterapeutem. Zároveň se i státní minulost se kosmonautovi i v této řekněme romantické linii ve vzpomínkových reminiscencích Jakubova příběhu potvrzuje, že co často navrací i ve vesmíru, přičemž je do prostředků a literárních inspirací stále zjevnější, do jaké míry před­ autor skutečně bere, kde se dá. určuje jeho osud. Ex post Jakub do­ konce poznává, že právě kvůli otcem Psát pro všechny způsobenému „dědičnému ­hříchu“ Žánrová různorodost i značný je to zrovna on, kdo je nakonec tematický rozptyl, jak bylo naznačeno, (doslova i přeneseně) katapultován však nejsou to, co by v Kalfařově ke hvězdám. Je v tom určitý paradox, románu mělo být samo o sobě neboť právě realizace vlastního zpochybňováno — koneckonců kosmického programu má být tím, vše se přece jen víceméně potkává co Čechům konečně a jednou provždy ve svém úběžníku, v centrální umožní udělat za minulostí čáru. postavě. Podstatnější problém spočívá

Kalfař chce psát hlavně pro „mezinárodní publikum“

29

ve zjevné neadresnosti textu, která je příčinou řady z již zmíněných slabších stránek knihy, především pak její povšechnosti a (tím pádem) „jedno­ rázovosti“. Obloukem se tak vlastně vracíme ke „globálnímu“ aspektu Kalfařova psaní a k jeho důsledkům: v takovém pojetí se rozmlžuje hlavně cíl. Chtěl‑li Kalfař především pobavit, na mnoha místech se mu to bezesporu daří, avšak přímou a v zábavních produkcích osvědčenou cestu prostřednictvím „univerzální sci­‑fi“ si sám komplikuje mnoha ambivalentnějšími, vzhledem k této ambici vlastně protichůdnými ponory; pokud bylo primárním cílem říct něco o Češích, jejich kulturní specifičnosti a/nebo o jejich mentalitě, přinejmenším z pohledu našince jsme se nedostali dál než k elementárnímu, hodně zjednodušenému informování.

Nanejvýš jsme svědky jen nakousnutí některých zajímavých témat.

Poněkud rozšafné srovnávání s Hrabalem, Škvoreckým, Čapkem nebo Haškem, kterého se dopouš­ tějí někteří zahraniční a už i čeští recenzenti, podle mého názoru není u Kosmonauta namístě: mimo jiné je to rovněž indiferentní, prozatím vcelku zaměnitelný styl, co Kalfaře od těchto — skutečně světově proslulých — autorů vzdaluje.

Autorovi evidentně vyškolenému lekcemi tvůrčího psaní nelze upřít řemeslnost, smysl pro kompozici a některé další dovednosti, které nejsou zcela samozřejmé, uvedení spisovatelé však byli víc než jen zdatní řemeslníci a konstruktéři.

Zkrátka je až příliš patrné, že Kalfař chce psát hlavně pro „mezi­ národní publikum“, jak to konec­ konců sám v jednom rozhlasovém rozhovoru přiznává; tento faktor jakožto dominanta textu se ukazuje poněkud zrádný. Zřejmě proto se doma prorokem nestává…

Autor je literární kritik.

k

Kritika v diskusi

Mediální prostor pro nutellu Marek Lollok — Boris Hokr — Eva Klíčová

Tentokrát diskutovaný román je debutem dosud zcela neznámého autora. O pohotové a samozřejmé pozornosti, již na autora i knihu upřela česká média, se místním literárním celebritám může jen zdát.

Jaroslav Kalfař se narodil v roce 1988 a ve svých patnácti letech odešel s matkou do Spojených států amerických. Tam, už anglicky, napsal knihu. Pokud byste odhadovali, že v ní půjde o globální migrační zkušenost, případně o zaoceánský pohled na věci, které z místního dolíku nevidíme, mýlili byste se. Kalfařův Kosmonaut z Čech je až exemplárně konzervativní: v tématu, stylu i pohledu na věc.

30

Kritika v diskusi

Nejdříve dejme slovo Borisi Hokrovi. Co říkáte na recenzi, potažmo knihu?

BH: Souhlasím, že Kosmonaut je

šedivý text, který si čtenáře ničím nezíská. Ani obsahově, ani stylově, a nakonec ani v rovině něčeho, co bychom mohli nazvat spisovatel­ skou libůstkou, která příběh nakopne a dodá mu šťávu — pokud byl zmíněn Škvorecký, tak tady se prostě žádný jazz a holky nekonaj. Možná, jen možná a ještě ironicky, má autor rád nutellu. Ale to je dost málo.

O Kosmonautovi se mluví jako o žánrové směsi, a protože se v něm letí do vesmíru, tak v této směsi nemůže chybět sci­‑fi. Lze ten román třeba z žánrového pohledu vnímat jako méně šedivý?

BH: Pro mě je naopak v tu chvíli ještě

šedivější. Upřímně řečeno, klidně se to mohlo jmenovat Námořník z Čech nebo Golfista z Čech, to je jedno. Raketa tam je, ale co z toho?

Mimozemšťan? Radši budu předstírat, že je to opravdu jen halucinace, jako takový má ten arachnoid své kouzlo.

Zasazení do roku 2018? Nic z toho nefunguje do hloubky. A ani to neslouží jako otevření si okénka ke spektakulárním popisům. Autor sci­‑fi nemusí mít doktorát z kvantové a strunové teorie, ale bylo by fajn, když už se pouští do vesmíru, aby se pokusil čtenáře něčím ohromit!

Sluneční bouře, chladná entropie vesmíru, cokoli. Sci­‑fi má extrapolovat nějakou vědeckou teorii, poznatek, dotáhnout problémy současného člověka do důsledků a rozehrát je v kulisách, které vše vyhrotí nebo odhalí v nahotě věci tak, jak to jiné žánry prostě neumožní. Ale hlavně a především, sci­‑fi nesmí nikdy nudit.

To zde lépe fungují epizody ze života s dědou a Mužem s botou. A ještě drobnost: Kosmonaut v podstatě asi odpovídá na poptávku vyvolanou Marťanem Andyho Weira, je to taková light verze, ozvláštněná tou exotikou východního původu autora. Pokud to mělo být opravdu sci­‑fi, tak právě toho marťanského stylu. Nebo v du­ chu románu Dana Simmonse Fáze gravitace, kde není vlastně jediný ryzí sci­‑fi motiv, ale sledujeme stárnou­ cího bývalého kosmonauta, který se

snaží najít smysl života na Zemi, když od dětství chtěl ke hvězdám. Je to me­ lancholický a dost depresivní román a i bez blasterů, fotonových torpéd a bran do jiných dimenzí jej fanoušci žánru berou za svůj s nadšením.

ML: Kromě některých jednotlivostí kniha od sci­‑fi v podstatě uhýbá.

Kalfař mimo jiné usiluje o psycho­ logickou prózu, místy se pokouší o filozofující reflexe, které občas pro­ střihne nějakou akcí a podobně. Autor žánrově spíš těká, což samo o sobě není špatně a stěží by to působilo šedivě, jen kdyby tam tolik nevyční­ vala ta snaha „něco předvést“.

Funguje tedy ta historická reflexe? Že by se lidé mstili dětem estébáků? Je to třeba téma, které vytěsňujeme? Došlo podle vás na komunistech k nějaké společenské křivdě? Co tu autor o porevoluční době sděluje?

ML: Myslím, že se autor v tomto

ohledu pokouší trochu pootočit perspektivu a v osobě Muže s botou problematizovat „historické vítěze“, kteří bývají v literatuře i ve veřejném diskurzu pokládáni za a priory a se vším všudy dobré; v tomto asi mnoho paralel v polistopadové literatuře nenajdeme. Ale v historických tématech, například druhé světové války, se tato vice versa perspektiva (například zlí Češi — perzekvovaní Němci) samozřejmě již několikrát docela produktivně uplatnila.

Jistě, ale pokud jde o vyhnání Němců, tam šlo o zločiny proti lidskosti, ta jiná perspektiva se opírá o reálné události. Tady právě nevím… mocenské a ekonomické struktury nebyly fatálně porušeny a největším trestem bylo pro některé komunisty to, že je ze strany vyloučili, nanejvýš pak lustrační zákon.

Navíc ta bizarní mučicí bota…

BH: Nejsem zrovna expert na StB, ale

taková inkviziční pomůcka se mi zdá docela sofistikovaná, i když jako motiv vracející se ve vyprávění to není nejhorší. Jinak ale obecně: Jestli byla spáchána společenská křivda na ko­ munistech, to je asi taková otázka, jako jestli byla spáchána na nacistech.

Nebyla. Druhá věc je ta, že strašlivé

31

věci se děly i Němcům a vlastně komukoli, dějiny otevřely stavidla nenávisti. Z tohoto hlediska jsem vlastně za Kalfaře rád, sice by to bylo lepší jako povídka, ale je dobré si ob­ čas něco podobného přečíst. Už proto, že naše vypořádání se s komunis­ mem bylo zkrátka hodně sametové.

Při srovnání s nacisty v Německu si nevybavuji, že by u nás vznikl nějaký větší a veřejnosti cílevědomě prezento­ vaný výzkum, který by jel v podobné linii, jako u našich sousedů ten s názvem Můj děda nebyl nácek (o transformaci rodinných vzpomínek a historií a jejich pozvolném přefor­ mulování skutečnosti do líbivější formy). Nikdy jsme si skutečně nepři­ znali, že komunismus byl zlo, včetně toho, že nám nebylo jen mechanicky vnuceno, ale že oslovilo něco v nás.

ML: Asi by mi tolik nevadilo, že kon­ strukce pomstychtivé, zlé oběti komunistického režimu neodpovídá realitě, tedy snad většinové praxi v duchu hesla „nejsme jako oni“.

Ať autor klidně pracuje — jak nám to literatura umožňuje a jak od ní často žádáme — způsobem „ale stát by se to snad mohlo“. V postavě Muže s botou Kalfař zkrátka rozpracovává tezi násilí plodícího násilí. Problém ale je, že tato v jádru zajímavá inovace není stopovaná s větší důsledností, není sugestivní. To souvisí s Kalfařovým intuitivním přístupem k dějinným událostem a podle všeho opravdu jen zběžnou znalostí skutečného stavu.

Nedokážu nestranně tajit, že se mi ten román opravdu hodně nelíbil.

Mimo jiné právě pro tu povrchnost, s jakou se autor chápe kde čeho.

On ale nemůže napsat sci­‑fi, protože žádnou nepřečetl, ani se nezajímá o technologie a podobně. Lze se nanejvýš dohadovat, jestli raketa startující z brambořiště a zmrzlá Lajka je legrační, nebo ne. Podobně parazituje na historických faktech, ale paralelní historie? Na to autor musí vědět víc, než si pamatuje ze základky. Stejně tak jakýsi pokus o psychologickou fresku rozpadajícího se vztahu: vždyť co můžeme říci o jeho aktérech? Nic. Jediná možnost, proč má ta kniha relativně dobrý ohlas, je nějaké

Kritika v diskusi

kouzlo nečekanosti těch přísad, jejich bizarnosti. Každý tam trochu vidí to své jak v Rorschachově testu.

Nebo v čem je to tak líbivé?

BH: Jako příběh mě kniha nebavila,

ale dokážu si představit, že by byla fascinujícím materiálem pro analýzu toho, jak se člověk žijící víc jak deset let mimo republiku snaží prodat tuto republiku Spojeným státům a navodit nějaký pocit true enough.

A přitom zjišťuje, jak moc je už sám mimo. Třeba ty znalosti ze základky ve spojitosti s apokryfním příběhem o Husovi: autor bourá mýtus Hus­ ‑hrdina, ale k čemu, když přitom automaticky přebírá jeho pokračo­ vání, a sice že husitské hnutí Čechy od něčeho nebo někoho osvobodilo (od čeho, proboha!)? Stejně tak mě zajímá, proč se kosmická loď jmenuje právě Hus — protože Kalfař nepamatuje výsledky ankety Největší Čech? Nebo nevěděl, jak prodat Američanům v názvu kosmoletu Cimrmana (v satirické rovině) nebo Karla IV. (v té vážné rovině)? Proč proboha dává mistrovství světa ve fotbale do Litvy? A ještě ve špat­ ném roce? Ten výkřik není nijak rozvinutý a nemá ani důvod. Bylo by super dělat poznámky do za­ hraničních vydání, proč žerou lidi na hranicích s Chorvatskem řízky a co to řízek je. Jen je škoda, že se kvůli tomu všemu musí člověk prokousat tím románem, to mi představu a potěšení z něj vyloženě kazí.

ML: Nechci přidávat další otázky, ale možná by bylo dobré zvážit, jestli tedy opravdu není rozhodující to, že ja­ kožto Češi, takříkajíc insideři, nejsme primárními adresáty. Ale samozřejmě mnohé z toho, co jsme zmínili, jsou problémy především literární, nikoli příslušnosti k určité kultuře.

Zřejmě nás také dost dráždí vlastně neskrývaná ambicióznost knihy, proto ji tak příkře odsuzujeme.

BH: Tak rozhodně slovy HR od­ dělení platí, že jsme coby čtenáři překvalifikovaní. Jenže prostě v té knize jsou věci, které to ještě zvýrazní a vyloženě ten text zcizují.

Třeba satirický rozměr — ale já se na něj nedokážu naladit v podstatě od prvních stránek, kdy sice hrdina

v raketě chroupe tatranky a lidi jdou z Petřína na pivo, ale zároveň tam pak vytasí typicky české produkty jako pita chléb a nutellu. A teď babo raď: je to záměr a ironie, ten kontrast plodů naší země z Kauflandu a plodů EU z Tesca, nebo si jen někdo při psaní či editaci nevzpomněl na gumovou veku a nugetu?

Překvalifikovaní ano, leč jen stran místních reálií, ty další roviny románu by měly být chápány jako interesantní globálně. A to je dost nepravděpodobné. Snad jen že by ve Spojených státech tak moc ještě rozuměli příběhu, kdy to chce kluk ukázat národu a národ světu. Ale to je podle mě příliš vulgární nacionálně ukotvená podoba „American dream“, než aby to mohlo oslovit třeba autorovy vrstevníky. Ten román je ve svém pohledu na svět něčím hrozně starý. A je pro mě docela hádankou, proč autor píše o něčem, co je mu zcela cizí, a nenapíše třeba svůj americký příběh. Ta sázka na jakési zvetšelé symboly je velmi podivná, ať je to Hus, nebo ten úpěnlivý product placement. Padla tu však zmínka o „ambicióznosti“…

ML: Autor toho chce tolik zvládnout,

jaksi všechno najednou. Říct něco o Češích, o jejich mentalitě, historii, s určitou oporou ve faktech, ale trochu jinak, chce držet rovinu veřejnou i soukromou, mít kosmický spektákl i sondy do duše, komiku i vážnost a tak dále. Pravda, velké romány (třeba v recenzi zmíněných autorů) to tak mají, ale tam se ta velká inherentní ambice naplní, jde o syntézy, ne jako u Kalfaře o jedno­ duchou synkrezi, poslepovanost.

BH: Jen se vrátím k té poznámce, že text působí staře. Souhlasím. Je to s nadsázkou relikt národního obro­ zení v tématech i jazyku… Opravdu někoho zaujme referovat o masturbaci jako „ulevit intimním orgánům“?

Ty ambice jsou asi opravdu v tom „můžu napsat román a zbytek neře­ ším“. Protože prorazit v žánru je bez šance, prorazit jako nějaký formální nebo stylový mág, to je největší sci­‑fi element knihy, a že by se otevírala nějaká společenská diskuse, to se zrovna taky říct nedá.

32

Zároveň je s podivem, že by někdo opravdu napsal text jen tak, aby se o něm daly dobře psát recenze s pomocí odkazů na literární autority (což se dělo i v The New York Times nebo The Guardianu a padala jména jako Kafka, Hašek a podobně). A nepřestane mi být záhadou, že to ti recenzenti (i u nás) tak snadno spolkli. Navíc k tomu zastydlému jazyku, mějme na paměti, že jde o překlad, tak je trochu otázka, jak to mohlo vypadat v angličtině a jak tomu musela Veronika Volhejnová, která je zkušenou překladatelkou, pomoci.

Ta kniha je zkrátka podivuhodně sterilní: tematicky, jazykově, myšlenkově… Je nakonec dobře, že zrovna toto dílko připomnělo českou literaturu? Nemůže to být spíše kontraproduktivní? Vůbec pak nemluvím o jakési nespravedlnosti vůči místním autorům, kteří přece jen občas napíšou dobrou knihu.

BH: Život, vesmír a vůbec… nejsou

spravedlivé. Na druhou stranu byla v souvislosti s Kalfařem zmíněna jiná jména, a pokud ta by přitáhla nové čtenáře… Druhá věc je ta poznámka o našich autorech. Jasně, mají pech, že píšou česky. A co teprve Maďaři…

Kalfař tady však možná reprezentuje nový trend, kdy zástupci malých literatur rovnou přeskočí domácí trh. Zmiňme skvělého finského sci­‑fi autora Hannua Rajaniemiho, u nás i v angličtině píše a publikuje povídky třeba Julie Nováková. V komiksu působí Aleš Kot (série Zero). A třebaže si z Kosmonauta nesedneme na za­ dek, možná si pár autorů a autorek řekne, proč to nezkusit (snad i víc díky tomu, že vyrovnat se Kalfařovi nebude takový problém)?

ML: Jak se ukazuje, být „světový“ samo o sobě zdaleka neznamená hodnotu. „Světová“ může být i spotřební literatura, čtivo. Čtivo zas není potřeba vyvážet, toho je všude fůra. Nakonec třeba dojde na výzvu Mirka Balaštíka, že autoři mají psát anglicky, tedy taky trochu myslet globálně, ale paradoxně tato recyklovaná podivnůstka to zrovna nenaplňuje. Maximálně o Česku šíří sice srozumitelné, ale

Kritika v diskusi

Autor žánrově Tak rozhodně Celé to trochu spíš těká, což slovy HR připomíná samo o sobě oddělení takové ty umělé není špatně platí, že jsme producentské a stěží by coby čtenáři kapely pro to působilo pře­kvalifi­kovaní teenagery. šedivě, jen Včetně PR kdyby tam tolik nevyčnívala ta snaha „něco předvést“ Boris Hokr literární redaktor a kritik

Eva Klíčová edaktorka Hosta

Marek Lollok literární kritik a učitel

bludy. Trochu to připomíná takové ty umělé producentské kapely pro teenagery. Včetně PR. Nicméně může literární globalizace tlumit význam národních literatur?

BH: Může, ale myslím, že jen dočasně.

Nakonec se totiž lidé znovu vrátí k ně­ čemu specifickému. Mimochodem zrovna sci­‑fi dost dlouho hledala exotiku ve vesmíru, ale před časem udělala minimálně částečně obrat a začala ono exotično hledat na naší planetě, zkoumat kultury nejen Japonska, ale třeba Indie, Turecka, Brazílie, Číny… Nějaká tendence k unifikaci bude vždy vyvažovaná tendencí protikladnou.

ML: Podle mě význam národních literatur nebude spočívat v „ozvlášt­ nění“ globálního kontextu, asi tomu tak ani nikdy nebylo, ale v tom, že se v jejich rámci zachová komunikace v užším (jakkoli třeba fakticky

početném), důvěrněji známém, a pro účastníky tedy mnohem důležitějším společenství. Ale připouštím, že z po­ hledu autorů, zejména těch, kteří své knihy chápou především jako zboží, může mít kulturní jedinečnost (exotičnost) svou cenu. Globální společenství je problematický pojem, i pokud o něm uvažujeme jako o označení potenciálních adresátů určitého textu; svádí k tomu, být co možná srozumitelný, a proto snad i podbízivý, povrchní.

Na druhou stranu kultura se globalizuje, ta audiovizuální tak nějak zdatněji, ale pokud si představíme další generace kulturně a mentálně definované tím, že vyrostou v globální vesnici sociálních sítí a sdílených kulturních produktů, může se z národních kultur stát něco jako underground? Nebo tam, kde to stát nepodpoří, tak tu národní kulturní produkci může převálcovat ekonomicky saturovaná kultura zahraniční?

Neděje se to tak trochu?

BH: Asi ano. Člověk chce být

součástí něčeho, ale zároveň chce být jedinečný. V globalizované společnosti dává tedy takový národní underground smysl.

33

ML: Stát se to může, je otázka, zda se tento proces dá zvrátit, či jen zpomalovat. Jak podpořit národní, méně pateticky řečeno domácí kulturu v globalizovaném světě je otázka: na její význam nemá vliv jen způsob podpory domácích produkcí, ale právě i ona kulturní politika ve velmi širokém slova smyslu, domácí i zahraniční zprostředkovávání kultury (od školství po kulturní časopisy) a mnoho dalších faktorů.

Napadá vás nějaká česká kniha z poslední doby, která by měla na to, oslovit globální trh?

BH: Tak to by předpokládalo vlast­

nictví křišťálové koule, co zrovna globálnímu publiku přeletí přes nos. Víme, co fungovalo, ale zkoušet třeba na základě tohoto vědomí propagovat nějakou naši domácí verzi? To je cesta do pekel náhražek (a fakt si myslím, že Kosmonaut se takhle má k Marťanovi). Je třeba to prostě bezhlavě zkoušet a věřit si.

ML: Nepřijde mi, že by se o to mnoho autorů pokoušelo, ale vzhledem k řečenému bych jim to vlastně neměl za zlé.

Esej

Čtyři r oky po ntifiká papeže tu Františ ka

Františ e k a jižní v ítr Adam Bo

rzič

Od nás tupu F rantišk úřadu jsem o a do p apežsk

n ě m psa až jsem ého l mock na pap rát. To eže jak zanevř likrát, o na tém el. Ale tentok a mále jiné. N rát cít m eomez í m , že je uje mě událos to l o m tí, otev o z a kutníc řela se mohu h p růrva v tedy ro čase, zjímat public , nejsa isticko u zkra čtyři r tkou, m omezen oky s p ohu pu apežem oslavit tovat, Františ po své kem m m… Vy mě pa ohu znat, č pež Fra í m ntišek je pro učinit, . Abych musím tak mo ovšem zablou hl nejdřív dit v u licích d e znov Říma, u á v no nev kde to ěčnéh všechn o o zača lo…

Esej

Léto L. P. 2013. Poprvé přijíždím do Říma s přítelem, exkomuniko­ vaným knězem. Často jsme spolu šprýmovali, že do Říma nikdy nedorazíme, jako ten bláznivý Carl Gustav Jung, kterého při jednom z pokusů dostat se do věčného města sklátily mdloby rovnou na nádraží, budeme se stále znovu jen vydávat na cestu… Ale onoho horkého léta jsme nakonec do Říma shodou šťast­ ných hvězd doputovali a ubytovali se pár set kroků od Berniniho kolonády obepínající sošné tělo svatého Petra.

Několikrát za den k nám svatý Petr natahoval své ruce, několikrát za den jsme míjeli kupoli, která připomíná lidskou hlavu v mitře. Náš velkorysý římský apartmán, s dvěma koupelnič­ kami, s drobnými černými a červe­ nými květinami na zdech a jednou vnitřní kamennou zahradou, stál, co bys kamenem dohodil, od obávané Kongregace pro nauku víry, jednoho z mocenských středisek Vatikánu.

Odtud vládne strohá krása subtilní katolické dogmatiky, za papeže Jana Pavla II. obávaný to úřad. Řím jsme procházeli pomalu a důkladně. Vím jistě, že mi učarovala sytě zelená Tibera, a tajně jsem doufal, že v noci vydá plášť Cesara Borgii, který jsem kdysi spatřil nad hladinou jedné Poundovy básně. Nejvíc se mi líbila odpoledne, když divoce proudila

městem. Slavné římské baziliky a chrámy si mě podmanily svou ukáz­ něnou krásou, téměř cudnou, lidsky vyváženou, špetku omšelou a špetku bizarní krásou, jak se na lidské stavby sluší, hřejivou a něžnou, bez masivního posvátna (stejné vjemy jsem kdysi měl i na poutních místech ve Svaté zemi; tento jev přičítám zá­ kladní křesťanské teologii — Božské se stává lidským). Ani všudypřítom­ nost kléru mě nerušila, ani proudy turistů nevadily. Lidské chrámy, chrámy lidství, říkal jsem si…

V jednom ze zdejších chrámů stojícím nad Španělskými schody, kousek od domu, v němž umřel můj milovaný John Keats (s nímž jsem kdysi chtěl také umřít, ale to už je naštěstí dávno), jsem dokonce přijal svátost eucharistie, což by mnozí mohli považovat za svato­ krádežné… Já ale cítil, že v tomto kostele plném bělostně oblečených mnichů a mnišek, všech barev pleti,

{

kteří tak laskavě a otevřeně vyšli i k nám, kdo jsme spolu s turisty seděli v předsálí chrámu, aby nám dali pozdravení pokoje, můžu a mám přijmout… Toho, kterého jsem beztak již dávno přijal. Později jsme se dozvěděli, že jsme byli hosty mnišského společenství Jeruzalém, jehož sestry a bratři pracují na půl úvazku v běžných zaměstnáních a žijí v nájemních bytech, aby byli blízko obyčejným lidem velkoměsta…

Také jsem ten římský týden neustále potkával krásné ebenové černochy, ostře řezané, smutně vyhlížející muže, o nichž jsem mlhavě tušil, že jsou uprchlíky z Afriky, prodávali různé cetky, obaly na telefony a kalendáře a stále rychle chodili sem a tam, jako by je pronásledoval bílý stín. Řím to léto žil vědomím, že ka­ tolická církev má nového papeže, Argentince Jorge Maria Bergoglia, který po svém zvolení pozdravil své

Učarovala mi sytě zelená Tibera a doufal jsem, že v noci vydá plášť Cesara Borgii 35

}

Esej

italské spolubližní prostým a familiár­ ním Bona serra a své papežské jméno přijal po slavném světci z Assisi, který proslul láskou k chudobě a stvoření.

Usměvavý argentinský papež už vykukoval z kostelů a obchůdků se suvenýry. S přítelem knězem jsme ten týden o novém papežovi hodně mluvili. To už bylo jasné, že s novým papežem přichází cosi radikálně nového… A právě v těchto dnech odjel nový papež, který překvapivě odmítl žít v papežském paláci, náhle na Lampedusu, ostrov, jehož obyvatelé už delší dobu nacházeli u svých břehů živé i mrtvé uprchlíky, dva roky před protiuprchlickým běsněním. Ještě před televizí a po­ pulistickou reakcí. Papež zde u moře odsloužil mši, aby uctil památku mrtvých žen, dětí a mužů pocháze­ jících z Afriky a posilnil ty, kdo jim pomáhají, soucitné obyvatele chudého ostrova. Bez doprovodu kardinálů i politiků. Mši odsloužil bez okáza­ losti a s velkou ohleduplností vůči muslimům mezi uprchlíky.

Významný vatikanolog Marco Politi tehdy napsal, že zde František poprvé představil svou vizi církve pro třetí tisíciletí. Papež tehdy řekl:

se tím, že to není naše věc. Kultura blahobytu, která nás vede k tomu, abychom mysleli na sebe, nás činí necitlivými ke křiku druhých, dává nám žít v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale jsou ničím, jsou jalovou iluzí, provizoriem, které přivádí ke lhostejnosti vůči druhým, ba dokonce ke globalizaci lhostejnosti. V tomto globalizovaném světě jsme upadli do globalizace lhostejnosti!

První papežova cesta za brány Říma tak vedla za mrtvými imigranty, zvolil si maličkou Lampedusu, nikoli Jeruzalém nebo Fatimu a své kázání zakončil touto modlitbou: Pane, v této liturgii, která je liturgií pokání, prosíme o odpuštění za lhostejnost vůči tolika bratřím a sestrám, prosíme tě, Otče, za odpuštění pro ty, kteří zpohodlněli a uzavřeli se do svého blahobytu, který způsobuje anestézii srdce, prosíme Tě o odpuštění pro ty, kteří svými rozhodnutími na světové úrovni vytvořili situace, které vedou k těmto dramatům. Odpusť, Pane!

Tehdy mě muž v bílém začal Dnes se za to ve světě nikdo necítí skutečně zajímat… odpovědným, ztratili jsme smysl pro bratrskou odpovědnost, upadli jsme Mystické vyprázdnění do pokryteckého postoje kněze a sluBenedikta XVI. žebníka oltáře, o kterém mluví Ježíš Tam to tehdy začalo pro mě, ale pro v podobenství o dobrém Samaritánu. Bergoglia to začalo podstatně dřív.

Hledíme na polomrtvého bratra Přinejmenším od okamžiku, kdy u cesty, možná si myslíme „chudák“ papež Benedikt XVI. oznámil svým a jdeme dál. Netýká se nás to a cítenkráte doopravdy šokovaným tíme se být v pořádku. Uklidňujeme kardinálům, že se rozhodl rezignovat,

36

coby teprve druhý papež v celých dlouhých katolických dějinách…

Benedikt XVI. ještě jako obávaný kardinál Ratzinger, prefekt bdící nad pravověrností v církvi, ztrpčoval po mnoho let život řadě vynikajících katolických teologů a teoložek, úporně bránil jakýmkoli reformám, aby zatím tesal církev z mramoru svých platón­ ských idejí a střežil ji svým přesným intelektem, jako by se kál za své jiskřivě liberální teologické mládí.

Přísný kardinál se později stane po­ někud bezradným papežem, jemuž se takřka nic dobrého nepovede a za je­ hož pontifikátu vypukne hrůzný požár pedofilních skandálů sužující církev snad na všech kontinentech.

Právě tento muž mě kdysi katolické církvi odcizil. A právě on o několik let později provede neslýchaný duchovní čin: odstoupí z papežského trůnu.

Už v těch dnech jsem si uvědomoval, jak závažné to je. Že Benedikt XVI. vykonal cosi, pro co by měl být v budoucnosti vzpomínán jako velký papež — papež velký svou pokorou. O něco později jsem se kdesi dočetl, že rozhodnutí odstoupit se zrodilo v Benediktově nitru jako plod několikaměsíční mystické kontem­ place. Očividně věděl, co činí. K Bohu, jak vědí mystikové, vede jedna vý­ sostná cesta — via negativa, která je ponořena do tmy, do oblaku nevědění.

Tato cesta je spíše ztrácením, upouš­ těním, odpoutáváním, sebezříkáním, sebevyprázdněním. A právě toto mys­ tické vyprázdnění zakusil podle všeho papež Benedikt, který celému světu a především své triumfalistické církvi přiznal své stáří, svou bezradnost,

Esej

svou křehkost a zranitelnost. Opustil pozici, která jej činila neodvolatel­ ným, svrchovaným suverénem církve.

Odevzdal se. A přiznal tak veřejně, že jeho papežská bárka je už vetchá a směr jím zvolený neplodný.

Dodnes si myslím, že tento jeho čin vyhloubil mystický kráter do pevného a nehybného těla této až příliš lidské instituce s jejím až pří­ liš božským sebevědomím. Tímto činem bylo totiž opět poukázáno ke kříži — ke zdroji křesťanské víry, naděje a lásky. Zavražděné tělo rebela z Nazaretu vyjevuje, že to zranitelnost vykupuje svět, božská zranitelnost (což nikdy nepochopí všichni ti fundamentalisté, co se opájejí „Boží mocí“ a netuší zhola nic o uzdravující Boží bezmoci). Díky Benediktově odvážné pokoře se objevila v církvi trhlina, kterou mohl proniknout nový vítr z Jihu — z Argentiny.

Slyšet křik chudých i křik země

Když rozjímám nad Františkovou čtyřletou spanilou jízdou, musím myslet na nádherná slova jednoho z nejprovokativnějších katolických teologů Eugena Drewermanna: Náhle chápeme, co všechno lze mít proti Ježíšovi. Tento muž je skutečně nebezpečný. Podemílá sloupy všech obvyklých jistot. Jeho dobrota je tak mocná jako jižní vítr nad horami ledu. Obrazně řečeno: od Boha vzdálení lidé se právě naučili zabydlovat se v iglú a kostmi usmrcených zvířat zabíjet jiná zvířata, naučili se, jak přežívat tam, kde je život nemožný, a jsou na to pyšní; a nyní přichází jižní vítr, a i to jim ještě unáší pryč.

Muže, který takto jedná, toho by zjevně měl ještě i dnes vzít čert.

S Františkem do katolické církve přivál jižní vítr a začal hned obracet staleté kameny zarostlé dogmatickým me­ chem, rozpouštět led v srdcích, otřásat jistotami jak osikami a rozdmýchávat už téměř dohasínající oharky víry.

Tento papež se od začátku svého pontifikátu obrací k celému světu.

Svět je pro něj místem, v němž se má odehrávat křesťanský život. Trpící svět. Latinskoamerická zkušenost chudoby a nesouměřitelných

sociálních rozdílů vyostří papežův cit pro potřeby nejchudších obyvatel pla­ nety. V souladu s Ježíšem zpochybní František od základu pořádky světa, podle nichž ti mocní a bohatí jsou vždy prvními a bezmocní a chudí těmi posledními. Jistě, katolická církev má vypracovanou velmi solidní sociální nauku, ale teprve tento papež si dovolil otevřeně mluvit nejen o bohatých a chudých, ale především o systému, který vytváří chudobu a sociální rozdíly: Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasnou mez, aby se zachovala hodnota lidského života, v současnosti musíme říci „ne“ ekonomii exkluze a nerovnosti.

Taková ekonomika zabíjí. Není přece možné nezmínit ve zprávách fakt, že podchlazením zemřel stařec nucený žít na ulici, když zpráva o poklesu na burze uvedena je. Toto je exkluze.

A jinde: Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina — tedy hluboká antropologická krize.

Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete dnes ilustruje nový, nelítostný jev — fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel… Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině.

I papež Jan Pavel II. byl kritikem kapitalismu a některé jeho encykliky obsahují silně podvratné sociální prvky, ale teprve František bez sebe­ menšího uzardění mluví o potřebě nespravedlivý systém změnit.

Tento papež má v zádech ostrý dech latinskoamerické teologie osvobo­ zení. A jako teologové osvobození i on si vedle otázky chudoby všímá nejvíce tématu ekologie — Božího stvoření.

A tyto dvě otázky spojuje do jediného celku. Takto o něm mluví velký teo­ log tohoto směru Leonardo Boff:

37

František je jedním z nás. Teologii osvobození označil za součást společného blaha pro církev. A následně ji také rozšířil. Kdo mluví o chudých, musí také mluvit o Zemi, protože i ona je pustošena a znesvěcována. Uslyšet křik chudých znamená také uslyšet křik zvířat, lesů a celého poraněného tvorstva. Celá Země křičí. A proto papež říká, a tím cituje jednu z mých knih, že stejně jako dnes musíme slyšet křik chudých lidí, musíme slyšet i křik samotné Země.

A oboje musí být osvobozeno.

Podle papeže se musí změnit základní orientace světa. Říše mamonu a odcizení musí být nenásilně pora­ žena. Proto do středu své vize staví důstojnost lidí a všech tvorů Bohem stvořeného univerza. V mé milované Florencii, v onom květinovém dómu, kde je pohřbeno tolik význačných humanistů, hovořil papež o křesťanském humanismu jako programu pro celou církev. Tento humanismus má s opravdovou vášní pečovat o zrani­ telný svět. Je to ježíšovský humanis­ mus — radikální, směřující k trans­ cendentním kořenům lidství.

Papež také opakovaně hovoří o Boží něze. Prostřednictvím slov i nejrůznějších gest, symbolické mluvy, s níž komunikuje s církví i světem, ji vyjadřuje: myje nohy uprchlíkům, ženám i muslimům, žije skromně a vyžaduje skromnost od svého kléru, mluví osobně s normálními lidmi, přijme na au­ dienci transsexuála… Církev má být polní nemocnicí obvazující zraněné světa, něžným ohniskem humanity.

V jeho vizi má ztělesňovat bytí pro druhé — následovat Ježíše.

Jižní vítr však podemílá všechny sloupy. František nechce jen měnit svět, ale právě tak chce změnit vlastní církev. Vědom si jejího historického selhání. Jejího doktrinářství, úzko­prsosti, světskosti.

Je prvním papežem, který skutečně prosí za odpuštění jejích hříchů a neúprosně je pojmenovává: tvrdost, násilí, netolerance… Vůči chudým, ženám, Židům, jinověrcům, gayům…

(Vzpomínám, že jsem si onoho léta jedné noci pro sebe říkal, že by bylo dobré, kdyby se utkal i s homofobií.

Esej

A o den později, k mému dvoj­ násobnému úžasu, zaznělo ono slavné: „Kdo jsem já, abych je soudil…“) Zatím papežská kurie, ta vše­ mocná obří stonožka sedící na plicích církve, začala po zásluze šílet. Vždyť tento papež, který nemá rád luxus, všechno mění! Kde jsou zavedené řády? Disciplína? Triumfalismus?

Neomylnost? Tradice? Hierarchie?

Už dvakrát se přihodilo, že papež František o Vánocích svým kardi­ nálům strašlivě vyčinil, aby šel poté poděkovat obyčejným zaměstnancům Vatikánu za jejich práci. První budou poslední, poslední první… Jednou dů­ stojné otce kardinály vyplísnil za du­ chovní choroby, podruhé v zkostna­ tělém lpění na zvycích a tradicích rozpoznal působení démona. A tak se někteří kardinálové začali bouřit, proti všem zvyklostem katolické víry, a učitele církve, který nemá v římské církvi z definice víry sobě rovného, de facto obviňovat z hereze…

Tento papež je skutečně nebez­ pečný. Za hlavní ctnost má Boží i lidské milosrdenství, neštítí se rozvedených, teplých, snědých, jinak věřících, nevěřících a do toho všeho pranýřuje mocné a bohaté. Napadá klerikalismus, odsuzuje fundamenta­ lismus, zpochybňuje konzervativismus.

Zdá se, že laikům věří víc než kléru.

A to všechno ve jménu nazaretského jižního větru. A tak jako Ježíše ve své době, i Františka dnes nenávidí nejvíce především náboženské elity. „Pane, dej, ať uklouznou na banánové slupce…“ pomodlil se jednou papež v kapli svaté Marty v poutnickém domě, kde žije. Jakkoli si papež vůči svým oponentům v církvi zachovává chladnou hlavu a snáší ze strany rozzuřených konzervativců mnohem víc, než by musel, jeho mírnost a pokora jsou vyvažovány jeho rozhodností a pevností a také jezuitským smyslem pro načasování a strategii. Své reformy míní vážně.

Ani spojenci a přátelé vždy papežovi nerozumí. Pro některé progresivní křesťanky a křesťany jsou papežovy reformní kroky pomalé, málo razantní, jeho postoje stále pří­ liš tradiční. Vždyť církevní doktrína se za jeho pontifikátu nezměnila, zůstala stejná — pevná, tvrdá, neprodyšná. Podle mnohých, kteří

(

Tento papež je skutečně nebezpečný.

Za hlavní ctnost má Boží i lidské milosrdenství

po prvotním nadšení vystřízlivěli, papež konzervativní části církve příliš ustupuje. Jenže František očividně nechce církvi shora autoritativně vnutit své teologické představy, chce změnit ducha církve, doslova přivést církev ke změně smýšlení (pravý význam pokání). A to nelze učinit v krátké době, pomocí výnosů a defi­ nic magisteria. Nestačí měnit nauky, je třeba změnit přístup k Bohu i lidem. Když pozoruji některé mladé katoličky a katolíky, vidím v zábles­ cích, že mu ta taktika vychází.

Papež, můj Qutb

Nejsem zdaleka jediný křesťan, který dnes považuje papeže Františka za svého duchovního učitele, ačkoli formálně k římské církvi už náležet nechci. (Až příliš jsem poznal Krista i na heretických cestách — v těch zblázněných pravdách, jak by řekl Chesterton.) Samozřejmě se najdou i témata, v nichž s papežem nesou­ hlasím. Jeho patriarchální názory na výchovu dětí, nepochopení genderové teorie nebo slabá znalost feministické problematiky mě občas zaskočí. Ale nic na světě není bez kazu, ani světci. Františkova vize křesťanství mě však ve svém celku strhuje. Lidskostí, věrností Novému zákonu, mystickou něhou. Učí mě být odvážnějším křesťanem.

Trochu paradoxně jsem pojmeno­ vání pro to, co mi František ztělesňuje, nalezl v islámské mystice — v učení svého milovaného Ibn Arabího.

František je totiž pro mě Qutb — du­ chovní pól světa. Podle této súfijské nauky se v každé době zjevuje qutb, bytost, kterou Bůh vyvolil za udržova­ tele jeho kosmického řádu, za duchov­ ního učitele všech lidí. Ostatně svým univerzalismem, svou otevřeností vůči lidem bez rozdílu vyznání

38

)

či kultury, především však svým radikálním soucitem je papež už nyní inspirativní i pro nekřesťany. (Že nejsem sám, koho posedla papežská mystika, mi před časem potvrdila jedna zbožná žena s jasno­ vidnou myslí, která se ve snu ocitla v jakémsi kongresovém sále, kde seděl pouze jeden člověk a před ním na obrovském plátně probíhala kosmická podívaná, kroužily gala­ xie, vybuchovaly supernovy, zářily body z černé hloubky. Tím člově­ kem byl papež a ona z obrazovky uslyšela slova: „Papež František může změnit běh světa.“) A přece František směřuje za sebe a nad sebe. Není Měsícem, je jen prstem. Prstem, který ukazuje na zraněná nebesa a zraněnou zemi.

Na zraněné lidství, jímž prosvítá božství. Ve světě, který ovládají Trumpové, Putinové, korporace, teroristi, postpravdy a fake news, v němž drtivá většina obyvatel žije stále v neútěšných podmínkách a jemuž hrozí ekologická katas­ trofa, je jeho poselství radikálního mystického humanismu zjevením.

Možná že po Františkově smrti se neúprosná církevní mašinerie pokusí toto ježíšovské vychýlení z tradic zastavit. Možná že se Františkovi všechny jeho reformy nepodaří dokončit. Možná že mocní světa budou i nadále papežovo volání po soucitu a spravedlnosti ignorovat.

Ale semena pravdy byla už zaseta.

Evangelium se opět káže ve své původní radikalitě. A Slovo, které se stalo tělem, volá své učedníky a učed­ nice k proměně světa — k osvobození.

To Slovo žádná tma nepohltí.

Autor je básník, psychoterapeut a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.

Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti

Reportáž

Slavnější než Beatles Původní literární reportáž ze Západního břehu Jordánu Vratislav Maňák Vrhač květin.

Banksyho sprej na předměstí Betléma

Reportáž

1. a proměnil je v galerii. Chtěl jsem ji vidět, aspoň kousek Alžbětu II. portrétoval jako šimpanze. z ní.

Ulice Londýna zamořil černými krysami.

Královnu Viktorii zvěčnil při lesbickém aktu.

2.

V Britském muzeu vystavil p ­ ravěkou malbu nákupního Místo Ježíšova narození a ukřižování od sebe v biblických vozíku. časech dělilo třiatřicet let a devět kilometrů. Před nedáv­ Hercům z Pulp Fiction vyměnil pistole za banány. nem přibyla ještě betonová zeď.

V brightonském pubu zachytil líbající se strážníky.

Když jeruzalémský autobus zastavil u kruhového Moně Lise věnoval bazuku. objezdu na Hebronské třídě a všichni pasažéři vystoupili, V Los Angeles natřel indickou slonici Tai růžovou tyčilo se před nimi osmimetrové šedivé zdivo s kruhovou a zlatou barvou, aby zvíře splynulo s barokní tapetou strážní věží a i ve slunném pátečním odpoledni připo­ obývacího pokoje. Zhmotnil tím anglický idiom „ele­ mínalo hradbu nepřátelské pevnosti. Do centra Betléma phant in the room“, který v metafoře opisuje očividný, ale sice zbývaly ještě dva kilometry, dál už ale museli všichni přehlížený a neřešený problém, a v okázalé zkratce se tak pokračovat po svých, staré ženy ve zdobených hnědých přihlásil i k hlavnímu tématu své práce. O ni se v tu chvíli šátcích nevyjímaje. zajímal už i Brad Pitt s Angelinou Jolie — a přestože ne­ Izrael nechal betlémskou zeď postavit během druhé šlo o jediné hollywoodské celebrity, skutečný povyk měl intifády na počátku nového milénia a projekt obhajoval teprve přijít. právě palestinským povstáním; kvůli množícím se Koncem února 2014 v Miami vydražili omítku s polibkem teroristickým útokům chtěl za pomoci mamutí stavby brightonských strážníků za víc než půl milionu dolarů. zavřít nepokojné Palestince na Západním břehu, a snížit Dva dny nato vyrostla před sociálním střediskem v centru tak ohrožení vlastních obyvatel. Vše se tedy dělo v zájmu New Orleans hradba z překližky a do betonové stěny domu bezpečnosti. Jenže bezpečnost se ráda rozpíná. A nikdy se zakousla sbíječka. Důvod byl prostý: Zdejší fasádu zdobil nemá dost. portrét smutného děvčátka Noly, které spoléhá na ochranu Izraelská „bezpečnostní bariéra“ (jeruzalémské úřady svého deštníku, jenže voda crčí právě z něj. Připomínku zdi „zeď“ neříkají) nevyrostla na území židovského státu, pustošivého hurikánu Katrina se z budovy snažil odlomit místo toho ve prospěch Izraele ukousla pruh Západního samozvaný obchodník s uměním, údajně pro autorovu břehu včetně části betlémského katastru. retrospektivu v Tate Modern. Žádná se však nekonala — Palestinským radikálům sice možná znesnadnila a zloděj nechal práce ještě dřív, než podezřívaví sousedé pohyb na izraelském území (jeruzalémské úřady hlásily přivolali policii. Nolu stihl ohlodat ze dvou stran. pokles útoků), řadě dalších Palestinců však vzala vlastní Když se o půl roku později na přímořské promenádě půdu a všechny do jednoho připravila o důstojnost. ve východoanglickém městě Clacton on Sea objevil naspre­ Přesvědčit jsme se o tom mohli sami. Stačilo následovat jovaný obraz pěti holubů, kteří s cedulemi „Vrať se do Afriky“ chumel místních do útrob betonové tvrze. a „Migranti nejsou vítáni“ vyháněli zelenavou vlaštovku, Checkpoint 300, jak se izraelská kontrolní stanice for­ dalo ho vedení města okamžitě odstranit. Argumentovalo málně nazývá, byl na hony vzdálen středoevropské před­ tím, že výjev je „rasistický“; ve skutečnosti však jenom stavě o hraničním přechodu, zato se příliš nelišil od před­ pranýřoval britské sobectví a neochotu pomoct běžencům stavy odstavených jatek. Průchod do Betléma vedl úzkými z Blízkého východu. Jakmile se k dílu (bezprostředně poté, trakty se střechou z vlnitého plechu a se stěnami tvořenými co nadobro zmizelo) přihlásil jeho autor, srazila zostuzená tak jemnou mřížkou, že by člověk prostrčil leda prsty ruky; rada paty a vzkázala, že město Clacton bude poctěno, pokud vedl přes mlýn vysokého kovového turniketu, bludištěm mistr v budoucnu znovu zavítá na zdejší pláž. zšeřelých a kamenem obehnaných chodeb až do zašlého V Londýně zanechal umělec svůj vzkaz ve čtvrti Wood betonového sálu a ještě dál, kolem bariér zábradlí a kru­ Green. Britská královna zrovna oslavila šedesát let od ko­ nýřů kontrolních budek na dlouhou svažitou rampu, po níž runovace a jednou z připomínek se stala i Otrocká práce — kroky kvapících lidí dusaly jako kroky hnaného dobytka. obraz dítěte shrbeného nad šicím strojem, které pro alžbě­ V tom potemnělém, tísnivém prostoru mohl nepřipravený tinské oslavy vyrábí girlandu vlajek Spojeného království. člověk nabýt dojmu, že zde jeho lidství na okamžik pozbývá Kritika globálního kapitalismu vydržela na zdi obchodu jakoukoli hodnotu, když ho direktivní koridory z betonu Poundland necelý rok. Pak se (nečekaně a nevysvětlitelně) a kovu zredukovaly jenom na otupělou mechanickou chůzi. objevil anglický šablonový sprej v americké dražbě. A ač­ A nic jiného nebylo žádoucí; vpravo rampu zahrazoval koli po nátlaku rezidentů z Wood Greenu zamířil zpátky šedý masiv izraelské zdi, vlevo rostl plot z tlustých a hustě na ostrovy, prázdné šedé místo na periferii metropole už řazených pozinkovaných trubek, jímž by se protáhla leda nezaplnil. Místo toho se posprejovaná fasáda prodala lidská paže. v londýnské Covent Garden. Kupce vyšla na milion dolarů.

Jak se cesta svažovala, šli Palestinci stále svižněji.

Banksy se stal prvním sprejerem, který u obchodníků I staré ženy v hnědých šátcích při cestě z kopce přidaly s uměním budí ještě větší pozornost než u natěračských čet. do kroku, ve svém kachním pohybu se kývaly ze strany na stranu a ve výši lýtek se jim houpaly nákupní tašky.

Uprostřed léta roku 2005 navštívil i Západní břeh Pak jedna po druhé zmizely v pichlavém bílém obdélníku Jordánu, zárodek palestinského státu mezi Jeruzalémem na konci chodby. Za mžitkami z ostrého březnového slunce a řekou Jana Křtitele. Za své plátno si zvolil zdi Betléma konečně probleskl Betlém.

41

Reportáž

Když se Banksy z Palestiny vrátil poprvé, popsal Západní břeh Jordánu jako největší světové vězení pod širým nebem Stalo se v pátek 18. března 2016: Britský sprejer předstihl Beatles, když Božího syna porazil přímo na jeho domov­ ském hřišti.

3.

Šílení kolem jejich hudby v té době trvalo tři roky.

Všichni čtyři už absolvovali zdárné turné po Spojených státech, natočili dva filmy a obdrželi Řád britského im­ péria. Z rádií znělo tklivé „Yesterday“, když se Maureen Cleaveová, novinářka londýnského večerníku Evening Standard, rozhodla nahlédnout do zákulisí liverpool­ ského úspěchu, čtveřici hudebníků vyzpovídat a pořídit pro metropolitní čtenáře novinový seriál „Jak žijí Beatles“.

Povedlo se jí to. Materiál, který získala, navíc dalece přesáhl síť londýnské podzemky; John Lennon totiž ve společném rozhovoru zpochybnil schopnost křesťanství získávat nové věřící a pronesl větu, kvůli níž se začal na jihu Spojených států amerických tavit vinyl a na sku­ pinu uvalilo embargo dvacet amerických rádií.

Jsme slavnější než Ježíš, řekl. Že o tento prim Beatles za padesát let přijdou, pochopi­ telně vědět nemohl.

4.

Důvodem, proč se rodák z anglického Bristolu v létě roku 2005 na Západním břehu vůbec objevil, byla právě separační zeď. Guerillou na čerstvě vztyčených betonových blocích hodlal Izraelce upozornit, že s osmi­metrovou stěnou v Palestině bezděčně postavili i celou místnost — a že v ní přešlapuje slon.

U Ramalláhu nasprejoval černou siluetu dívky, jež se vznáší nad šedivou bariéru díky svazku balon­ků, na peri­ ferii východního Jeruzaléma po sobě nechal chlapce, který sedí pod spuštěným provazovým žebříkem, a v Betlémě be­ tonovou hradbu dvakrát opticky proboural. Z plakátu hor­ ské krajiny vytvořil okno a doplnil ho o závěsy, stolek a dvě komfortní křesla; velkoformátový snímek tropické pláže vsadil do kruhové trhliny a nechal pod ním dvě rozpačité dětské figury i s kbelíkem a lopatkou. A ani to nestačilo.

Prostranství u paty osmimetrové zdi, změť dlažby, štěrku Po dvou letech se sprejer do Betléma vrátil. Blížily se a rozdroleného asfaltu, šumělo časným odpolednem.

Vánoce, bazilika Narození Páně čekala na příchod křes­ Navrátilci z Jeruzaléma se proplétali kolem stánků poulič­ ťanských poutníků a Banksy své slony tentokrát roznesl ních prodavačů basbousy, pampeliškově žluté kypré buchty, přímo po betlémských fasádách: Molotovův koktejl v ruce dávali se do řeči s postávajícími a pokuřujícími muži nebo maskovaného demonstranta vyměnil za rozkvetlý pugét, jenom kličkovali mezi jejich nazdařbůh odstavenými auty, v ulici Jesliček vypustil holubici míru, školačku v růžo­ kterých zde parkovala dobrá desítka. vých šatech zmocnil k tomu, aby prošacovala izraelského Šlo o neoznačené taxíky. To se ukázalo hned, jak jsme vojáka — a jeho kolegu nechal provést důkladnou pasovou minuli poslední sloupek stříbřitého plotu. Průměrní kontrolu u podezřelého osla.

Palestinci nemají kůži světlou jako jahodové mléko Většinu šablon otiskl v těsné blízkosti checkpointu, což a na krku se jim obvykle nehoupe fotoaparát. byl také důvod, proč nabídka taxikáře v červené košili zů­ „Taxi? Potřebujete taxi?“ — „Helou, odkud jste, taxi?“ — stala bez odezvy. Do města jsme po přehrazené Hebronské „Hej, taxi do Betléma. Levně!“ začali taxikáři povykovat, třídě vstoupili právě proto, abychom Banksyho složitě sotva nás zahlédli, a protože jiní cizinci mezi čerstvě nehledali a aby nás cesta na chrámové náměstí chtě nechtě příchozími nebyli, nechtěli se nechat snadno odbýt. navedla aspoň k jednomu z jeho sprejů.

Největší výdrž měl nakonec šlachovitý čtyři­cátník Měla k tomu stačit jednoduchá černobílá mapa, ale my v červené košili, který se nevzdával ani ve chvíli, kdy se už jsme už po pár desítkách metrů bloudili. Primitivní plánek ostatní řidiči přestali o odmítavé Evropany zajímat. A byl totiž nepočítal se zdí, která se na betlémské periferii složitě to právě on, kdo se (stejně jako mnozí další betlémští klikatí, aby obehnala předsunuté zázemí izraelské armády šoféři později) pokusil tržbu pojistit konkrétnější a s ním k židovskému státu přidružila i kamennou hrobku nabídkou. biblické Ráchel. Bludiště z šedých panelů tak na kraji O odvoz k místu, kde se měl narodit Ježíš Kristus, města vytváří místy až trojnásobný val… a také trojnásob­ navzdory očekávání nešlo. nou plochu pro Banksyho soukmenovce. „Banksy!“ vyhrkl. „Ukážu vám Banksyho!“ Podél cesty ležely tvárnice zarostlé trávou, kterou ještě nestihlo vypálit horké blízkovýchodní léto. Betonové stěny

42

Reportáž

v některých místech chránilo prorezlé pletivo plotu, street­ arto­vým umělcům to však nebránilo obarvit zeď do výšky čtyř i více metrů. Olysalé, vybledlé plakáty se zde střídaly s prostými jednobarevnými tagy writerů i s velkými, propracovanými murály včetně idylizovaného výhledu na Jeruzalém nebo nazdobeného vánočního stromu obehnaného stejnými betonovými kvádry, jako byly ty, na které ho namalovali.

Když se Banksy z Palestiny vrátil poprvé, popsal Západní břeh Jordánu jako největší světové vězení pod širým nebem a snímky svých zdejších slonů doprovodil poznámkou, že rozestavená bariéra dosahuje trojnásobné výšky berlínské zdi.

Nemýlil se; vzpomínka na torzo, které v podobě East Side Gallery zůstalo na pravém břehu Sprévy, budila tváří v tvář izraelskému masivu dojem dětské ohrádky. Na rozdíl od Berlína si šlo však jenom těžko představit, že by i před tímto valem vystoupil americký prezident a z pečlivě zaranžovaného pódia zahřímal: „Tear down this wall!“ Obrazy na šedivých betlémských panelech sice stejně jako ty u Oberbaumbrücke volaly po míru, lásce, svobodě a solidaritě, přidávaly však i pobídky k odporu. A ten v palestinském pojetí nebývá jen mírový.

na zdejším letišti podařilo evakuovat šokované pasažéry, vyletěla část amerického stroje do povětří.

Z Chálidové se kvůli tomu stala počátkem sedmdesá­ tých let legenda palestinského odboje, ona sama si však přála zůstat nepoznaná, a aby mohla letadla unášet dál, podstoupila sérii plastických operací. „Nechtěla jsem chodit s tváří ikony,“ vysvětlovala později. Právě tuto tvář nyní upomínala betlémská malba, zvětšenina starého černobílého snímku z přistání v Damašku.

Mladá žena měla přes hlavu tradiční palestinský šátek a šťastně se usmívala. V ruce držela kalašnikov. Jeho hlaveň sahala až k hornímu okraji izraelské zdi. Obraz doplňovala stručná výzva: Nezapomeň bojovat.

Během únosu Chálidová donutila pilota k přeletu nad Haifou, aby si mohla prohlédnout rodné město. Její rodina a tisíce dalších ze středomořského přístavu prchly v době, kdy se Židé snažili na Blízkém východě vydobýt přislíbený stát. Dnes je Haifa součástí Izraele a vysídlení Palestinci označují exodus z roku 1948 arabským slovem nakba. Česky to znamená katastrofa.

6.

Bloudění prázdným předměstím Betléma trvalo už dobrou čtvrthodinu a z anglické výtvarné guerilly se za tu dobu ukázal leda skromný krámek nabízející

5.

Snad největší betlémský murál zachycoval Lejlu Chálidovou, první ženu v historii, která unesla letadlo.

Bylo jí tehdy čerstvých pětadvacet a boeing směřující z Říma do Tel Avivu přesměrovala na Damašek. Když se

Lejla Chálidová.

Portrét na separační zdi

43

Foto Ondřej Trhoň

Reportáž

Autor (nar. 1988) je spisovatel a novinář. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Pracuje v České televizi a na domovské fakultě přednáší žurnalistiku.

Za svůj povídkový debut Šaty z igelitu obdržel v roce 2012 Cenu Jiřího Ortena a pohádka Muž z hodin mu o tři roky později vynesla nominaci na Magnesii Literu za knihu pro děti. V loňském roce vydal román Rubikova kostka, který je nominován na Evropskou literární cenu. Reportáž „Slavnější než Beatles“ vznikla na základě autorovy cesty do Izraele a Palestiny, kterou podnikl v roce 2016.

plakáty a trička s Banksyho motivy, který si zde kvůli zájmu západních turistů otevřel místní podnikavec.

Potom se mezi posprejovanými panely, skelety nedosta­ věných domů a zanedbanými zákoutími objevila široká prosklená výloha s bílým nápisem Divano a my nechali mapu mapou.

Restaurace byla zařízena podle západního vzoru a ve stí­nu izraelského valu působila jako nemístné zjevení.

Nad rudými polstrovanými boxy visely štíhlé válce lustrů, u vycíděného barového pultu svítilo akvárium a kolem leš­ těného stolu vedle vstupních dveří sedělo sedm Palestinců, starých i mladých. Nečekaných hostů se ujal statný kníratý číšník. „Bylo by lepší vzít si taxíka,“ radil, když jsme se ptali na cestu do ulice Jesliček — té ulice, která vedla do středu města a kde měl být k vidění britský sprej. „Buďte opatrní. Demonstrace. Plyn,“ dodával, když viděl, že jenom zdvořile vrtíme hlavou. Stejně přece mluvil už taxikář v červené košili, i on se nás snažil odradit od pěší cesty slovy o demonstraci a střelbě. Ani jeho, ani číšníka jsme nebrali vážně; předsudek radil, že místní chtějí na cizincích hlavně vydělat.

Ulice Jesliček se svažovala z mírného kopce. Holubice měla být nasprejovaná na boční zdi zdejšího muzea folkloru, tak to aspoň tvrdily turistické blogy. A k muzeu chybělo už jenom pár desítek metrů.

V časném odpoledni všude panoval klid, a nebýt podsaditého mechanika, který před malým autoservisem s pomocí vodní trysky zrovna čistil kapotu modrého fiatu, mohlo se zdát, že Betlém drží siestu. Proto také ani jeden z nás nezbystřil, když jsme podivný odér ucítili poprvé.

Oba jsme měli za to, že přichází z autodílny, a protože jsme neuměli určit jeho přesný zdroj, dokonce jsme se několikrát hlouběji nadechli. Jediné, co jsme tím určili, byl však náš vlastní původ: Dva naivové ze střední Evropy se na Blízký východ až dosud dívali leda z komfortních křesel (těch, které Banksy nasprejoval na separační zeď) a najednou z nich museli vstát.

Autodílnu jsme sice nechali v zádech, ale hořkosladký zápach podobný zápachu suchého ledu neslábl. Naopak, dál sílil. Že jde o slzný plyn, jsme pochopili teprve ve chvíli, kdy se nám intenzivní štiplavý pach usadil na patrech a oči změnil v uslzené štěrbiny. Z ulice zbyly jenom pískové, černé a zelené šmouhy.

Mohli jsme si před ústy a nosem držet přehrnuté kapuce mikin a mohli jsme přidat do kroku. Na cestu však vidět nebylo a nohy se jenom nemotorně motaly po kraj­ nici. Že kolem zrovna projíždí auto, šlo zjistit jenom podle zvuku bublavého motoru.

Když zápach konečně trochu zeslábl a dovolil nám poprvé rozehnat slzy, rozdělila se jedna z šedo­bílých skvrn na zrzavý obdélník rezaté brány a béžové hrany nízkého stavení. Do jeho fasády se tiskl roztřepený bílý tvar s tmavým středem.

Byla to holubice míru.

Banksyho sprej, jeden z nejdochovanějších v celém Betlémě, doprovázela dvě rozmlžená barevná pole (pla­ káty?) a přes mžitky se dal poznat sotva podle obrysů.

Prohlédnout už vůbec ne. V tu chvíli uprostřed mraku štiplavého plynu jsem ho mohl leda naslepo vyfotit.

Ve stejnou chvíli, kdy prst stiskl spoušť, kmitla ulicí Jesliček ozvěna prasknutí. Jako by těžké zvíře došláplo na suchou větev.

Ten odlehlý, osamocený výstřel byl za celou dobu jediný zvuk, který jsme z izraelsko­‑palestinské šarvátky slyšeli.

Palestinská bojovnice schovala svou tvář, protože se stala slavnou. Anglický sprejer schoval svou tvář, a proto se stal slavným.

Britská i americká média se snaží Banksyho totožnost odhalit už přes deset let. Uměleckým provokatérem za tu dobu mohl být zpěvák skupiny Massive Attack Robert Del Naja, francouzský sprejer Mr. Brainwash, jistý Robin Banks, který v Cockermouthu na severu Anglie obdivoval zdejší graffiti, nebo Robin Gunningham, o kterém se ví leda to, že stejně jako Banksy pochází z Bristolu a že se před lety nechal na Jamajce vyfotit s plechovkou spreje.

A protože v době, kdy celebrity se svým publikem sdílejí i vlastní ložnice, důsledná anonymita dráždí, spekulací při­ bývá. Podle jedné z nich Banksy vůbec neexistuje a ve sku­ tečnosti má jít o tým sedmi lidí s neznámou blondýnkou v čele. Podle další se jedná o alter ego britského umělce Damiena Hirsta.

Hirst je podsaditý padesátník se stříbrnými, na krátko střiženými vlasy a často obléká černou.

Banksy se maskuje kapucí a rouškou. Zůstává nepoznaný.

44

Reportáž

7.

Co bedekr nezmínil: V pátek kolem poledního dochází v Betlémě k proti­izraelským demonstracím. Důvodů je celá řada, od chudoby po frustraci, dominuje jim však izrael­ ská přítomnost na území budoucího palestinského státu — a separační zeď.

Není výjimkou, že se původně nenásilný protest změní v potyčku, při níž se betlémští mladíci střetnou s izraelskými vojáky. První metají kameny, petardy. Druzí odpovídají gumovými projektily a slzným plynem.

Stejné protesty jako v Betlémě se koncem pracovního týdne opakují i na řadě jiných míst Západního břehu.

Pátek je dnem odporu.

Sabíha Aba Rahmehová z vesničky Bilin nedaleko Ramalláhu před časem desítky použitých plynových granátů sesbírala, naplnila je zeminou a začala v nich pěstovat květiny.

8.

Byl to Jásir Arafat, kdo jako první označil izraelskou bezpečnostní bariéru za zeď apartheidu. Teď se usmíval

z plakátu v ochranné igelitové fólii a na hlavě měl stejný šátek jako Lejla Chálidová. Plakát byl zašlý, od Arafatovy smrti uplynula už řada let. Zemřel o rok dřív, než se v Palestině objevili první sloni.

Když kavárník kolem Arafata prošel, rozhoupal praporky palestinských vlajek určených k prodeji. Potom i s objednávkou zmizel v šeru svého podniku.

Obrátili jsme se k zábradlí terasy. Pod malou kavárnou v úpatí betlémského kopce (toho, na kterém se měl nachá­ zet i biblický chlév) se dál klikatila ulice Jesliček, jen už byla díky obchodům, řidičům a chodcům o poznání ruš­ nější — a s cedulemi Grand Park Hotel, Dollar Restaurant a Mount David Hotel také nepatřičně všední.

Zapínaný kompakt tiše zabzučel. Z omakaného displeje svítila fotka posprejované fasády muzea palestinského folkloru. Banksyho holubice míru — Armored Dove of Peace — nesla v zobáku olivovou ratolest a bílé tělíčko měla vměstnané do neprůstřelné vesty. Na srdce se jí tisklo červené oko zaměřovače.

Kavárník se vracel, na podnose nesl dva bílé hrnky.

Nad hlavou Jásira Arafata blikal rudý světelný nápis „WELCOME“.

Obrněná holubice míru.

Banksyho sprej v ulici Jesliček

45

Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti

b

Básník čísla Milan Děžinský

Chtěl bych dnes přijít do veselého domu,

Jestliže vlak...

aby se na mne žena usmívala jako ve svatební den, aby nikdo nestál přede dveřmi, nic aby nenahlíželo do oken, vítr aby v okapu šeptal.

Duch vane, kam chce.

Podívej se na svou ženu, už se usmívá, její jazyk jsou bytové dekorace, barevné rozdíly, kombinace svetrů.

I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím.

Báseň není život.

Je v pořádku, když končí nádechem.

Jestliže vlak vyjede ze stanice a stále zrychluje, až dosáhne rychlosti 140 km/h, a z druhé strany přijíždí osobák od Hněvic, zpomalující k nule, jakou rychlostí se budou oba vzdalovat vypouklému stínu zvířete v březovém hájku, zasaženému křížovou palbou jejich koncových světel, pokud unavený cestující s odřeným kufrem sáhne na kliku od nádražní toalety a dveře budou zamčené?

Javor

Každý rok jdu na konec zahrady a javoru, který jsem vypiplal z nalezeného semenáčku, ustřihnu větve.

Z pobřeží

Kdo jednou shořel, nevzplane.

Necestuji.

Mám stůl, ostrov, vyryl jsem do něj řeku vyvráceným kmenem:

Na zajizvené kůře mrká vyděšené očko, jak se k němu rok co rok s nůžkami blíží odhodlaný bůh.

z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie.

Básně o chatkách v zahrádkářské kolonii nebo básně jako revoluční fangle, na jejichž okrajích se třepí vzlyknutí.

O naději

Nejraději mám ty, které vyprávějí prostě o složitých věcech, a pak ty, které vyprávějí jednoduše o prostých věcech.

To a to se nikdy nestane.

Tenhle příběh není.

Tento člověk promarnil svůj život u seriálů.

Tohle dítě nikdy nedospěje.

Psa naložíte do kufru a odvezete.

Svět není možný, nebo není potřeba.

Kufry v předsíni čekají na dávno mrtvé cestující.

Hvězdy jsou netečné jak uhlí.

Prohodilas něco o naději.

Rozsvěcujeme lampu a díváme se s ní na oheň.

Sto let žít a jen den umírat.

Plazit se na vrchol a sklouznout z něj, padat jako ošlapaný sandál.

Dnes vane podivný vítr, záda jsou zplihlá.

Racek nese v zobáku báseň, která se chvěje a ční z ní ploutev červená jak třešeň.

47

00

Historie

Uběhlo půlstoletí od vydání jednoho z nejslavnějších románů dvacátého století

Sto padesát roků samoty Anežka Charvátová

Gabriel García Márquez pod stříškou svého nejslavnějšího románu

Historie

Zrod románu Sto roků samoty a jeho putování na knihkupecké pulty, kde byl poprvé vyložen 5. června 1967, opřádá mnoho mýtů, které rád vytvářel sám Gabriel García Márquez.

Jakožto správný romanopisec měl raději vyfabulované verze událostí než nudnou pravdu. Jeho otec v jednom rozhovoru řekl: „Gabito odmalička strašně rád lhal. A celý život pak nedělal nic jiného, než že vyprávěl smyšlenky.“ Rovněž datum vlastního narození halil Gabriel García Márquez do mlhy: ačkoli dnes s určitostí víme, že „Gabo“ se narodil v měs­ tečku Aracataca 6. března 1927, rád tvrdil, že se narodil roku 1928 (tato informace přetrvávala na webových stránkách Švédské akademie, která mu roku 1982 udělila Nobelovu cenu za literaturu, až do jednadvacátého století), ne snad aby se omladil, ale aby rok jeho narození připomínal takzvaný banánový masakr v prosinci 1928, krvavé potlačení stávky dělníků banánové společnosti American Fruit Company na karibském pobřeží u řeky Magdaleny nedaleko autorova rodiště. To alespoň říká jedna postava z románu Tvar trosek současného kolumbijského autora Juana Gabriela Vásqueze (nar. 1973). García Márquez se ve svém díle mimo jiné pokoušel připomenout odvrácenou stranu ko­ lumbijské historie, vytáhnout ze zapo­ mnění záměrně zamlčované události, proto chtěl vztáhnout datum svého narození k dějovému ohnisku nejen románu Sto roků samoty, ale i mnoha dalších próz, a vytvořit tak jednu z mnoha „zázračných“ ko­incidencí, jimiž je protkáno jeho dílo i život.

J. G. Vásquez (od něhož česky vyšly dvě knihy, Hluk padajících věcí a Reputace) na začátku dubna navštívil Prahu a v Cervantesově

institutu přednášel právě o tom, jak se dnes v Kolumbii vnímá Sto roků samoty. Patří už k několikáté generaci, která se musela nějak vypořádat se závažností žijícího klasika (García Márquez zemřel před třemi lety, 27. dubna o Velikonocích), zaklada­ tele moderní kolumbijské literatury.

Na rozdíl od autorů narozených v pa­ desátých a šedesátých letech, parodu­ jících v osmdesátých letech fiktivní městečko Macondo sbírkou povídek McOndo, kteří hlásali globalizaci nové latinskoamerické literatury, zdůrazňovali její městský charakter a blízkost k černému románu amerického střihu a k otci zakladateli často zaujímali negující „otcovra­ žedný“ postoj, Vásquez Gabovo dílo považuje za naprosto určující pro veškerou další kolumbijskou prózu, jejíž jazyk v podstatě utvořil.

Svého staršího kolegu nově vykládá a navazuje zejména na historický rozměr jeho díla, v Evropě značně opomíjený či ukrytý pod prvo­plánově zázračnou fasádou, když pátrá po pozapomenutých faktech dějin či nově nasvěcuje a odhaluje události známé, ale těžko pochopitelné.

Aladinova lampa španělštiny

Původně originální formuli magic­ kého realismu dnes možná mnozí vnímají jako vyprázdněnou, neboť

49

15

v rukou různých druhořadých a třeti­ řadých napodobitelů se proměnila v kýč naplňující očekávání naivních čtenářů. Ale dílo Gabriela Garcíi Márqueze, a Sto roků samoty zejména, není jen tento okouzlující trik, styl založený na žasnoucím pohledu na běžné události na jedné straně a všedním líčení každo­denních zá­ zraků na straně druhé; pro všechny spisovatele píšící po něm je zejména zdrojem nového jazyka, nové kosmo­ gonie, jakýmsi zakládajícím příbě­ hem jejich světa: Sto roků samoty můžeme číst jako karibskou verzi biblické Geneze, je to uzavřený my­ tický svět, příběh příběhů, v němž se biblická témata prolínají s před­ kolumbovskými mýty v divoce krásné krajině karibského pobřeží; také román můžeme vnímat jako latinskoamerického Dona Quijota, sumu nejrůznějších žánrů vysokých i nízkých. V Donu Quijotovi na­ jdeme rytířské i pikareskní romány, pastýřské idyly a řadu jiných tehdy populárních stylů, Sto roků samoty má vypjatými motivy vášně a osu­ dové lásky blízko k tele­novele (či spíš tehdy k rozhlasovému seriálu) a čer­ vené knihovně a umně balancuje na hranici kýče — před nímž knihu zachraňuje právě originální styl a jazyk. Z jazyka Sto roků samoty čer­ pají všichni další spisovatelé víc než

Historie

z kteréhokoli slovníku — právě proto, že García Márquez o jazyk a detaily velmi pečoval. Miloval slovníky, rád si v nich četl a hledal, ostatně jako mnozí další latinskoameričtí au­ toři „boomu“. Postavy Julia Cortá­ zara, jehož román Nebe peklo ráj je z roku 1963, hrávají se slovníkem „hru na hřbitov“, sestavují surrealis­ tické příběhy z co nejneobvyklejších slov spojených například stejnými počátečními písmeny; slovní mág Bustrófedon z románu Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho, který vyšel španělsky také právě před padesáti lety roku 1967, zase pořádá ve slovníku „sémantická safari“ a vy­ tváří nekonečné přesmyčky a palin­ dromy. A mrtvý slovník, onen Cor­ tázarův „hřbitov slov“, tehdy ještě

〚

Vážení rukopisu

Možná nebude úplně zbytečné při­ pomenout několik legend, smyš­ lenek i faktů o tom, jak vznikalo a před padesáti lety vyšlo Sto roků samoty. Je všeobecně známo, jak sám García Márquez líčil chvíli, kdy při­ šel na onen slavný fígl s prohozením perspektiv všednosti a zázračnosti, zaškatulkovaný později pod názvem magický realismus: jednoho červenco­ vého dne jel s rodinou na dovolenou k moři, stále si lámal hlavu s naleze­ ním správného tónu rozepsaného ro­ mánu („abych sám mohl věřit svému vyprávění“), a náhle se mu dostalo osvícení, že musí příběh vyprávět způsobem, jak mu v dětství vyprávěla babička. Údajně zastavil, řekl man­ želce: „Mám to. Už tu knížku mám.

Miloval slovníky, rád si v nich četl a hledal, ostatně jako mnozí další latinskoameričtí autoři „boomu“

přísně regulovaný Španělskou králov­ skou akademií a neobsahující dnes běžné hispanoamerikanismy, doká­ zal García Márquez oživit, ozvláštnit jiným úhlem pohledu, doplnit nejen o kolumbismy a slova spjatá s orální tradicí, ale rovněž o stará zapome­ nutá slova, která používal třeba právě Rytíř smutné postavy. Především proto zůstává García Márquez pro španělsky píšící autory dodnes nevy­ čerpatelným zdrojem, jakousi Aladi­ novou lampou, kterou stačí otevřít, ani se nemusí vyslovit zaklínadlo (ale proč ne — vždyť Aracataca zní téměř stejně jako abrakadabra), a vy­ linou se překrásná neotřelá slova, přepečlivě vybraná, z nichž každé má široké konotační pole. A jak připomíná naše odbornice na dílo Garcíi Márqueze profesorka Anna Housková, tato slova a jejich usazení do kontextu obsahují i velkou dávku skrytého humoru, ovšem velmi těžko převoditelného do jiného jazyko­ vého a společenského systému.

〛

Prodáme auto, budeme umírat hlady, ale napíšu ji,“ vzápětí otočil auto a vrátil se domů psát. Legenda opřádá i chvíli, kdy měl dopsaný román poslat nakladateli. García Márquez v té době už nebyl začínajícím auto­ rem, měl vydaná dnes velmi čtená a úspěšná díla, jako například novelu Plukovníkovi nemá kdo psát (1961), kterou J. G. Vásquez označuje za „ka­ ribskou verzi“ Hemingwayova Starce a moře, povídky Pohřeb velké Matky (1962) nebo román Zlá hodina (1962), a měl smlouvu s barcelonskou lite­ rární agentkou Carmen Balcellsovou, legendární „velkou Matkou“ latinsko­ amerických autorů boomu, která jejich díla prosadila nejenom ve španělsky mluvících zemích, ale zejména do­ stala na mezi­národní trh. Bylo tedy překvapivé, že Márquez slíbil rukopis Sto roků samoty argentinskému na­ kladatelství Sudamericana. Carmen Balcellsová ho údajně nabízela i španělskému nakladateli Barralovi, v jehož nakladatelství Seix Barral

50

vyšla většina děl tehdejších latinsko­ amerických hvězd a kde podle Maria Vargase Llosy toužil vydat svůj nový román i García Márquez, ale naklada­ teli se prý nijak zvlášť nelíbil, neměl rád autorův styl (údajně řekl o Sto rocích samoty: „Nemám rád třetiřadé spisovatele, pro které je moře vždy modřejší než kdy jindy.“); jiná verze praví, že Barral byl zrovna na do­ volené, když dostal ukázku prvních kapitol, a neměl čas je pořádně přečíst. Každopádně první vydání nejslavnější knihy kolumbijského autora, žijícího v té době v Mexiku, je tedy argentinské. A tlustý rukopis se musel poslat do Argentiny poštou, o čemž García Márquez rád vyprávěl: na poště zjistil, že nemá dost peněz, aby poslal tak těžký balík, tak položil rukopis na váhu a odebíral listy jako lahůdkář kolečka salámu, dokud se nedostal na hmotnost, na kterou měl dost hotovosti. Tyto listy tedy poslal do Buenos Aires, vrátil se domů, za­ stavil veškeré vybavení bytu včetně manželčina fénu a za utržené peníze poslal druhou půlku rukopisu. A le­ genda praví, že omylem se nejprve poslala druhá půlka románu.

Potud pověsti. Skutečností zů­ stává, že García Márquez na ro­ mánu pracoval od roku 1965, podle Vargase Llosy od ledna, podle Garcíi Márqueze od října a podle jeho životo­ pisce Geralda Martina od července.

Rukopis odeslal v září roku 1966 (po­ dle Balcellsové ho dokončil v srpnu 1966, strávil s ním tedy víceméně „rok samoty“), z téhož měsíce je smlouva s nakladatelstvím Sudamericana.

Náklad měl zprvu být tři tisíce vý­ tisků, kvůli nadšení editora Porrúy a spisovatelů Carlose Fuentese, Maria Vargase Llosy a Julia Cortázara se na­ kladatelství rozhodlo vytisknout pět tisíc kusů a na poslední chvíli kvůli předobjednávkám knihkupců ná­ klad ještě zvýšilo na osm tisíc výtisků.

V březnu roku 1967 udělal García Márquez korektury, které se naštěstí dochovaly, na rozdíl od veškerých verzí nebo náčrtů románu (o genezi svých děl raději fabuloval a doklady

Gabriel García Márquez při přebírání Nobelovy ceny v roce 1982

Historie

51

Historie

likvidoval — jak píše Gerald Martin, nejpoužívanějším přístrojem v jeho domácnosti byla skartovačka). V ko­ rekturách je patrné, jak pečlivě vybí­ ral slova a zvažoval každičký detail; te­ prve v korekturách například připsal k motýlům přívlastek žlutí. V argen­ tinském vydavatelství alespoň nemu­ sel čelit purismu španělských korek­ torů, na který vzpomínal nejenom on, ale mnozí další latinsko­američtí spi­ sovatelé — škrtali jim slova, protože je neznal slovník Královské akademie, přidělávali či naopak vyhazovali čárky, jejichž použití přitom měli autoři peč­ livě rozmyšlené. Dne 30. května 1967 byl román vytištěn a 5. června se do­ stal do knihkupectví. Už na konci mě­ síce byl celý osmi­tisícový náklad roz­ prodán; do konce roku se prodalo pětadvacet tisíc, od té doby každo­ ročně zhruba sto tisíc. Jen do roku 1969 vyšlo v Sudamericaně jede­ náct dalších vydání, díky Carmen Ballcelsové pak následovala mnohá další vydání ve Španělsku a v ce­ lém světě. Už v dubnu 1967 prodala Ballcelsová práva na Sto roků samoty ve francouzštině, v říjnu 1967 v ital­ štině, z listopadu je smlouva na práva pro americký trh. Německo nej­ prve nemělo zájem, smlouva na ně­ mecký překlad je až z roku 1968, v roce 1969 se pak přidalo mnoho dalších zemí (Anglie, Dánsko, Finsko, Švédsko, Norsko, Holandsko, Japonsko, Portugalsko, Brazílie) včetně tehdejšího Československa a řady dalších zemí východního

Původní argentinské a dvě česká vydání Sto roků samoty

bloku. V sovětské verzi bylo cenzuro­ váno několik erotických pasáží.

Třicet milionů výtisků

Česky vyšlo Sto roků samoty roku 1971 sice bez cenzury, avšak v nákladu pouhých dvou tisíc výtisků, což se z dnešního pohledu může zdát jako hodně, ale na tehdejší dobu to bylo žalostně málo. Překladu se skvěle zhostil Vladimír Medek, který založil kánon, jak překládat obtížné věty ukotvené v minulosti, avšak odha­ lující to, co se má nevyhnutelně stát v budoucnosti. Po osmašedesátém se Medek pro svůj nesouhlas s oku­ pací Československa ocitl na černé listině a nějakou dobu nesměl své překlady podepisovat; v prvním vydání Sto roků samoty však jeho jméno figuruje, možná také proto, že zdejším cenzorům román nevadil a nepřipadal podvratný (ještě smělejší a obtížnější Medkův překladatelský počin, Cortázarův román Nebe peklo ráj, vyšel roku 1972 bez překladatelova jména, pouze s neosobním „přeloženo ze španělského originálu“). Druhé české vydání Sto roků samoty vyšlo kupodivu až v roce 1980, tentokrát už v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků.

Po povídkové knize V tomhle městečku se nekrade (1979, v nákladu sedmi tisíc) vyšel roku 1984 další český pře­ klad v nákladu už třiceti tisíc výtisků

52

(Kronika ohlášené smrti — mezi španělským a českým vydáním dostal autor Nobelovu cenu) a Láska za časů cholery (španělsky 1985, česky 1988) rovnou v nákladu devadesáti dvou tisíc výtisků. Sto roků samoty už vyšlo česky v devíti vydáních, žádný jiný latinskoamerický autor se u nás nikdy netěšil takové popularitě — ani druhý latinskoamerický nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, ani sou­ časná hvězda Roberto Bolaño.

Před deseti lety oslavil García Márquez osmdesátku a zároveň čtyřicáté výročí prvního vydání románu Sto roků samoty — tehdy bylo knihy údajně na celém světě prodáno už přes třicet milionů exemplářů a byla přeložena do pěta­ třiceti jazyků. Po Gabově smrti před třemi lety ještě další vydání přibyla; čtenáři se k velkému, zvláštně vyprávěnému příběhu o základních lidských věcech, samotě, lásce a smrti, zjevně stále vracejí. Ovšem pro mnohé současné čtenáře, odchované na jednoduchých lineárních příbězích rychlokvašených bestsellerů, je možná jeho jazyk příliš bohatý, styl příliš složitý a svět příliš pestrý…

Autorka je překladatelka a hispanistka.

Adam Hrubý je vedlejší produkt lidské nutkavosti

3 Tři přání Virginie Woolfové Jan Němec

Virginia Woolfová měla zrovna narozeniny. Popíjela se svým mužem Leonardem čaj, když tu se v šálku zjevila zlatá rybka, mrskla ocáskem a řekla: „Milá Virginie, dnes je ti třiatřicet, vedeš si dobře, a tak můžeš mít tři přání.“ Bledá žena se zamys­ lela a řekla jakoby ke svému muži: „Leonarde, chtěla bych, abychom koupili ten dům v Richmondu. Taky bych chtěla, abychom si pořídili tis­ kařský stroj a vydávali vlastní knihy.

A líbilo by se mi mít psa, nejradši buldoka.“ O buldokovi už nikdy ni­ kdo neslyšel, ale ten dům Woolfovým rybka opatřila a v dubnu roku 1917, tedy přesně před sto lety, se do něj nastěhoval také tiskařský stroj. A tak začalo vydavatelství Hogarth Press, které mezi lety 1917—1946 vydalo přes pět set titulů a dnes se jeho slávu snaží obnovit Random House.

S tím tiskařským strojem zapar­ kovaným v jídelně si ve skutečnosti nikdo nevěděl rady. Za prvé jej doručili rozbitý, takže hned musel na opravu. Za druhé Virginia ani Leonard neměli žádné zkušenosti s tiskem ani potřebnou licenci.

Upřímně řečeno, Leonard si od mono­ tónní tiskařské práce sliboval hlavně to, že uklidní psaním napjaté nervy jeho ženy. Virginia se také hned pus­ tila do třídění tiskařských štočků, ale naneštěstí zaměnila litery „h“ a „n“, jak se přiznala v dopise přítelkyni, takže po dvou hodinách Leonard

Na okraj

zvolal: „Kéž bychom tu zpropadenou věc nikdy nekoupili… Teď už totiž nebudeme dělat nic jiného.“ Nebyl tak daleko od pravdy.

Woolfová se pilně učila sazečské práci a v nitru byla nadšená hlavně z toho, že do jejích vlastních knih již neza­ sáhne průměrující ruka mužského redaktora. Jako autorka s tiskařským strojem o patro níž se cítila svobod­ nější. A studie britských literárních historiků ukazují, že tiskařská práce proměnila její psaní i jiným způso­ bem — začala vnímat materiální roz­ měr knihy, znaky, slova a věty se pro ni staly fyzickými, vědomě pracovala s volným místem, mezerami, rytmem na stránce. „Přemýšlej o knize jako o nebezpečné a vzrušující hře pro dva hráče,“ napsala v nepublikovaném eseji „Jak by se měla číst kniha?“.

První knihou, kterou Hogarth Press vydal, byl svazek Dva příběhy, který symbolicky obsahoval jednu její povídku a jednu povídku jejího manžela, obě ilustrované dřevoryty Virginiiny sestry Vanessy. „Ve srov­ nání s tiskařinou na psaní vůbec nic není,“ stěžovala si Woolfová svému deníku na potíže se sazbou a tiskařskou barvou. Jako amatérka pracovala pomalu, ale práce jí přinášela uspokojení a postupně se v ní zlepšovala. Během následujících let Hogarth vydal nejen nejzná­ mější Virginiiny prózy jako Paní Dallowayovou (1925), K majáku (1927), Vlny (1931) či Tři Guineje (1938), ale také řadu knih autorů skupiny Bloomsbury. V Česku například není až tak známé, že Woolfová vysázela Eliotovu Pustinu (1923), náročnou nejen čtenářsky, ale právě i z hle­ diska ruční sazby, protože Eliotovy verše začínají nepravidelně.

Chvíli u toho obrazu zůstaňme: Virginia svýma hubenýma třasla­ výma rukama dlouho do noci literu po liteře sází Eliotovu Pustinu, je jí fascinována a cítí vděčnost, jakou za velká díla ostatních mohou cítit snad jen ostatní spisovatelé a z nich stejně jen ti, jimž jejich vlastní velikost nedovoluje žárlit. Existuje něco jako lidské dějiny literatury a v nich se obrazu Virginie Woolfové, jejíž ruce páchnou kovovou liteřinou a duše letí ke hvězdám, blíží jen několik dalších obrazů — na jednom

Autor je redaktor Hosta.

Žena, která vysázela Eliotovu Pustinu

W

54

z nich vždy tak něžný Tennessee Williams z pokoje do pokoje přenáší zesláblou Carson McCullersovou, na jiném Françoise Saganová v jedné zapadlé pařížské restauraci krájí maso již slepému Sartrovi, který se jí táže, zda už ho nemá ráda, když jsou kousky masa příliš velké… „Odtud, z tohoto zeleného koberce v jídelně, která je teď jako zaprášená rakev, ten výhonek kdysi vyrazil a postupně se rozrostl po celém domě,“ zapsala si Virginia do deníku, když se stěhovala z domu, kde Hogarth Press spolu s manželem založili.

Po válce jej koupilo nakladatelství Chatto & Windus, velmi dobré, které vydávalo například Huxleyho nebo Becketta. A v roce 2012 vše přešlo pod Random House, který se slavnou značku snaží oživit. Takže třeba Kniha zvláštních nových věcí (2014) Michela Fabera vyšla opět v Hogarthu, v nakladatelství, které si o svých třiatřicátých narozeninách vysnila Virginia Woolfová.

Komiksové album Venduly Chalánkové Proč nejsi jako chlapi v práci, vole? si můžete pořídit u vydavatele na www.albatrosmedia.cz

Vendula Chalánková (nar. 1981) je současná umělkyně věnující se mnoha výtvarným žánrům, v každém čísle přinášíme její dosud nepublikovaný komiksový strip

o

Soutěž pro nové předplatitele revue Host

s

Máte rádi literaturu a vše, co se jí týká?

Předplaťte si tištěný Host na rok 2018, nebo darujte předplatné do 28. února 2018, a budete zařazeni do slosování o tyto věcné ceny:

1 1× Pocketbook 631 Touch HD Čtečka s multidotykovým displejem s technologií Film Touch.

2 1× Adjustovaný kaligrafický opis básně Karla Šiktance

4

5

10× Nástěnný kalendář A3 pro rok 2018

5× Magický hrnek s básní J·H· Krchovského

12 autorů, 12 osobností, 12 současných českých prozaiků, kteří své knihy vydávají v Hostu.

Literární zastavení zachycená objektivem Jaroslava Kociána.

t

3 10× J·H· Krchovský, František Štorm Nekonečný kalendář s působivými rytinami a básněmi, které vtipně reagují na věčný koloběh ročních období, ale i věčnost samu.

i Předplatitelská cena je výhodnější a všichni abonenti, kteří si zakoupí či prodlouží předplatné na rok 2018, mají nárok na slevu kompletní knižní produkce nakladatelství Host ve výši 20 %. Podrobné informace o předplatném a dárkovém certifikátu najdete na casopis.hostbrno.cz nebo na tel. čísle 725 606 144.