OBSAH Pálavský kite fest 3 - 8 Kite trip do Gruzie 9 - 17 Rozhovor - Paula Novotná 18 - 29 Nebezpečí na kitespotech 30 - 31
O víkendu 26. - 27. 4. 2014 proběhl Pálavský kitefest. Testovalo se nové vybavení na nadcházející kiteboarding, landkiting i snowkiting sezónu a při této příležitosti se v neděli za dobrých povětrnějších podmínek stihl odjet kompletní závod druhého Českého poháru v kiteboardingu 2014.
Zanedlouho se skrz lano drali první kiteři a bylo zajímavé sledovat hranice velkého prádla. Navzájem se každý hecoval a předháněl, komu to pojede dřív. V boji o prvenství si to rozdával SPEED 4 Lotus s Ozone CHRONEM. Ve vzduchu se komorové kity drželi jak zázrakem.
Lukáš Ruml
Celá sobota se nesla v duchu slabšího větru, sluníčka a pohodové hudby i nálady. Na začátek se kluci pobavili winchem, kterým se tahali po netknuté vodní hladině.
Kristian Valentiny
Flysurfer SPEED 4 Lotus ve větších velikostech šel na dračku a Flysurfer PEAK 9 a 6m2 byl nejžádanější, co jste si na břehu chtěli u nás vyzkoušet jen tak do ruky. Osobně jsem si ho šla taky poprvé vyzkoušet. Překvapilo mě, jak tento kite s totálně novou koncepcí - SINGLE SKIN se chytil i v tom nejmenším větru a příjemně na břehu táhl, když se vítr do něj opřel. V horách jako vlastní vlek nahoru jsem si ho hned dokázala reálně představit. Postupně se začala beach zaplňovat lidmi. Zkoušely se trapézy, neopreny i boardy. Padlo spousta dotazů na jednotlivé kite modely od značek Flysurfer, Naish, Nobile, Peter Lynn. Velkým tahákem oka byl splitboard, protože rozpůleného prkna na dvě části si všiml i úplný nováček v kiteboardingu.
Neděle měla rychlejší nástup a vítr se dal využít od rána až do večera. Začátek i závěr dne vyhovoval velkým kitům, ale přes den bylo na vodě živo. U nás ve stánku jste zkoušeli nový nafukovací kite FS Cronix i lety prověřenou legendu Naish Torch a Park. Kiteboardy od firmy Nobile se na břehu ani neohřály.
Slunce zapadlo, vítr se uklidnil, vybavení se uklidilo a začala poměrně poklidná párty. Pod hlavním stanem se popíjelo, jedlo a vyprávěl se jeden vtip za druhým. Po celém dni jsme si konečně mohli všichni sednou a pobavit se o všem, co se přes den nestihlo. Nálada se zlepšovala a smích sílil s pokročilou hodinou i počtem drinků. Příjemná atmosféra se držela pod každým stanem i pod širým nebem. Postupně kemp utichl. Někdo šel spát dobrovolně, někteří padli společensky unaveni.
Během dne a v rámci Pálavského KiteFestu se odjel i druhý závod Českého poháru v kiteboardingu. Za zesilujícího větru byl nejprve vyhlášen slalom. V 11 hod. se na první rozjezd seřadili všichni soutěžící všech kategorií a byl jim odstartován závod. Vítr v rozjížďkách se měnil, ale převážně foukalo na vodě až dost. Na břehu to díky horšího směru větru byl boj, aby se odstartovalo. Nicméně to nikoho neodradilo a za pomoci ostatních se na vodu dostal každý - byla to tak trochu kolektivní práce .
Po race závodech dostali šanci i freestyle jezdci. Za velké podpory diváků, kteří byli rozprostřeni po celém břehu, hecovali jezdce k lepším výsledkům. Všichni se utkali v jedné dlouhé exhibici a ukázali, jak vysoké old-school, tak opravdu náročné wake triky. Nechyběli drsné pády i zábavné skočky pro diváky. text: Kateřina Lančová
Marek Zach
Po velkých debatách, radách i spekulacích se přešlo od slov k činům a fronta čekatelů na FS jednadvacítky rostla. Rostla i řada obdivovatelů kolem nejmladšího ridera v teamu KITEBOARDING. CZ Kika, který celý den neslezl ze svého mountainboardu Toxi a z nohou si ho sundával jen ve vzduchu.
Filip Balada Marek Zach
Lukáš Ruml
Míra Hořejší
Kristian Valentiny
MOCNÁ GRUZIE
V Ostravě spím u Petra a v úterý ráno jedeme pro naši snowborďáckou sekci. Balíme společný extra size bag, cpem to vše do mojí pidi fábie a razíme směr Warszawa Chopin airport. Čas máme parádní, hážem na sebe lýžařské hadry a jdeme se odbavit. Brzo se ukazuje, že náš extra size bag je opravdu extra size a že jsme měli krotit naši bálící euforii ve stylu „přece jim těch 50 éček nedáme za nic“. Mezi vytaženými věcmi je třeba 5 salámů. :) Padá okamžité rozhodnutí, dokupujeme zavazadlo, vyrábíme ho z Adkové bundy a strech fólie. Tím pádem padá varianta, že letíme s Petrem v lyžákách, a já se na to tak těšil. Ráno přistáváme na pohodu v Tbilisi. Okamžitě, ač všichni trošku jetí, vymýšlíme a řešíme co a jak. Potřebujeme dokoupit plyn nebo benzín. Po dlouhé debatě se všichni shodujeme na nevyzkoušený benzín, neb se nám nechce 3hodiny čekat než otevřou v 10:00 magazin (obchod) s gazzbalonem (plynová bomba). Nakonec se rozhodujeme taky pro jednoho taxikáře, jmenuje se Jura a poslal nám ho asi osud. Má starší mercedes kombi, kam pečlivě naskládá naše krosny. Ještě že má zahrádku, jinak jsme v kaši. Vše pečlivě posvazuje lanem. Po cestě nám ukáže a barvitě popíše vše zajímavé v Tbilisi a už to razíme směr Gudauri (asi150km), což je místní Špindl. Cestou pospáváme za zvuků gruzínské hudby, jež se line z rádia. Brzy máme ovšem oči na stopkách. Konečně sníh, stoupáme a stoupáme v serpentínách. V Gudauri na benzince berem ten benál. Jura nevypadá moc nadšeně a se slovy, že bude ‚‘zapach v mašině‘‘ křiví ksicht a přivírá oči. Berem 4 litry a strkáme je do střešního nosiče. Jura se uklidnil a jedeme ještě pár km do Kobi. Tam už Petr čekuje to svoje jedinečné údolí. To sice brzy nacházíme.
No ovšem cesta pro náš mercik je dál nemožná, Jura zase křiví ksicht. Pak ale bere telefon a sjednává nám během pár minut 4 kolku. A tak domlouváme zpáteční odvoz za 11 dní. Necháváme u něj vak na lyže a prkna a pomalu se loučíme pač už je tu micubishi v úpravě Shamonix s panem řidičem. 6 km jedem po suché polňačce a jsme rádi, že nemusíme tudma pěšo i s lyžema na batohu, zbylé 3 km bychom možná raděj šli. Řidič je kliďas. Jedem kaňonem. Pod náma díra 30m a potok. Cesta je totál zavátá, v podstatě neprojetá, auto se smýká a on to vše koryguje jednou rukou. Do toho přepíná svoje auto mp3 rádio dálkovým ovladačem a do toho ještě telefonuje. No každopádně nás vysadil asi o 5 km dřív, než byla domluva.
Cesta je nesjízdná a za další km chyběl most, asi tam už dlouho nebyl. Následuje vytoužená svačina. Nahazujeme batohy, obouváme lyže (snowboardová sekce sněžnice) no a konečně hurá do hor, proto jsme tady. Za chvíli si to mašírujeme krásným údolím a v dálce už vidíme náš první nocleh. Vybydlená, bývalá jiho-osetínská vesnička Ketrisi. Chvílema mi něco fouká do zad, a tak po chvilce váhání vytahuju Peaka 9 m, nahazuju přes 30 kg batoh a frčím přímo po větru za klukama (moje celková váha přes 120 kg, vítr 4 m spíš míň). Celkem na pohodu dávám asi 1,5 km. S tím batohem žádná legrace, ale tak lepší než šlapat. Jsem sice prej hajzl, ale to mi nevadí. V Ketrisi už prolézáme stojící domečky a hledáme ten ideální na nocleh, jsme už total KO. Večer vaříme a v 9 už spíme. Spíme asi 14 hodin. Ráno je azurko a teplo, napadlo 10 cm, vše kolem vypadá parádně. V poledne plni optipismu, v kraťasích a tričku zase razíme údolím. Kolem je pořád co pozorovat, tu strážní věž nebo kaple na špičce hřebínku. V 16:00 už vidíme další nocleh, vesnička Suatisi. Večer vaření a znovu brzo do peřin. Já jsem se ubytoval do soukromého pokojíčku a v noci trošku lituju, neb se budím vlastním výkřikem, když se mi zdá, jak mnou cloumá smrtka, no nic příjemného :), pak ještě chvilku vyháním myši. Ráno vydatná snídaně, zabalit saky paky a kolem poledne už zase drtíme. Překonáváme zákeřný potok a v dálce brzy vidíme konec údolí i s ledovcem. Jsme něco přes 2 600 m.n.m. Snowboarďáci volí jinou trasu a my s Petrem nacházíme to nejideálnější místo v údolí za obrovským šutrem, s ledovcovým potůčkem a výhledem na 3 800 m vysoký kopec, který je v plánu hned následující den
pokořit. Kluci doráží později, ale místo se jim líbí. Tábor stojí rychle. Každý už se chce zavrtat a nechat spočnout svoje tělo. V sobotu ráno azurko a všichni už se těšíme na nějaký parádní sjezdík. A tak se najednou do svahu zařezává stopa a my stoupáme, protože nemám mačky zasekávám se v asi 3 500 m.n.m. a 3 hodinky rozjímám, jestli kluky ještě uvidím :) Kolem čtvrté už se řítí 3 krásné liny z pravého úbočí hory, přidávám se k nim a ještě se sluníčkem si to fičíme k táboru. Večer každodenní rutina - večeře, čaj, spacák. Neděle se brzy mění v zevl den a úpravu tábora. To co staví Snowbsection mi hlava nebere, tu lavička, tu kuchyňka, tu záchod. V pondělí už zase míříme někam nahoru. Adek zůstává s rýmečkou v táboře a já opět poslední pronásleduju Petra s Ticháčem. Ti se mi brzo ztrácí. A když pode mnou je kolem těch 3 500 m, rupá totálně nestabilní deska, okamžitě lezu na malý hřebínek a pozoruju ty naše vrchaře. Teď už postupují po hřebenu až k vrcholu Komanče, jak horu posléze Ticháč pojmenoval. Za 2 hoďky s připravenou kamerou jen slyším, jak se ke mně blíží výkřiky plné eufórie. Když už tu je někdo se mnou, odvažuju se vyndat kita a trošku polítám, pak vítr kysne a my to otáčíme dolů. Sjezd je za sluníčka a opět parádní, i když hážu menší tlamu, tak pohoda. Petr háže také tlamu a jeho vázko má dost. Zbytek kopce sjíždí po zadku na obou lyžích mumlajíc si, kdo by to byl do Ďuka řekl. V táboře následuje dlouhá debata, jak to spravit. Musím říct, že jsem tomu moc nevěřil.
V úterý razí znovu na toho Komanče, uzdravený Adek s Ticháčem. Já volím odpočinek a opalovačku na tom našem šutru, kde je v poledne na sluníčku 30 stupňů. No a Petr, ten celý den piluje šídlem z kapesního nože 3 podložky, které dá pod 3 delší šroubky, které jsem náhodou přibalil. No MacGyver hadra! Na lyžích se sice stoupat pohodlně nedá, ale vázko pevně drží. Ve středu se rozhodujeme pro kopec vlevo od stanu. Nástup je brutální. S lyžema na batohu lezem po strmém úbočí. Chvilku po trávě, potom po sněhu a hodně dlouho po lehce zasněžené suti plné placatých a hladkých kamenů traverzem. První Ticháč, druhý Adek, vzadu já a na protějším svahu Petr, který šel po vlastní ose. Z dálky vidím, jak ho dost sere, že se bez lyží dost propadá. Vymýšlí co se dá a za chvilku už jede jakoby směrem k nám. Kříčím na něj, ať jde zpátky, že tam má skálu. Trpělivě se vrací a vše obchází. Mě už ten traverz dost sere. Při první možnosti se dostávám dolů na sníh, nasazuju pásy a brzo tvoříme s Petrem druhou výstupovou skupinu. Kolem 4. hodiny jsme u Adama. Ten kouká v dáli se slovy, že Ticháč vyhrotil ještě jeden vrchol, a tak se chystáme na sjezd a trpělivě čekáme. V 5 hodin už Ticháč tvoří další krásnou linu a my ho následujeme. Bomba parádní terén, malé kopečky jak U-rampy, všichni si to mega užíváme. Následuje sestup travnatou částí a dojezd po mapkách mokrého sněhu až ke stanu. Další super den. Večer děláme ostatně jako skoro každý večer oheň a rozjímáme nad tou okolní krásou. Poslední den už jsme dost KO, ale Petr se ráno odhodlaně chystá na náš včerejší kopec. Já spím, Adam se vyhřívá na slunku a Ticháč? Že prej už na to dnes nemá.
Pak ale mění názor, háže věci do batohu a valí za Petrem. Každý jde trochu jinudy, což ve výsledku znamená, že zdolávají vrchol. Petr po hřebenu zleva a Ticháč zprava. Navzájem se fotí :) My s Adkem máme dole pohodu, sluníčko. Kousek za táborem nacházím poměrně velkou, celistvou, sněhem pokrytou plochu. Trošku fouká, a tak vytahuju kite Flysurfer Peak. Chvíli jezdím na vyhlédnutém místě. To mě ale brzy přestává bavit, a tak kličkuju bludištěm sněhových ostrůvků a velkých balvanů, údolím nahoru k ledovci. Není to úplná bomba snowkiting, ale zábavné to je. :) Vítr kolem 5 m/s je optimální. Nahoře pod skálou nacházím další velký pás sněhu, tam blbnu a užívám si kiting v 2 700 m.n.m, těsně pod ledovcem. Po úpatí přilehlé hory a se spokojenou kite duší dávám freeride až ke stanu. Pak s Adamem sbíráme dřevo na poslední večer, a v tom už vidíme ty naše vrchaře, jak se pomalu trousí k táboru. Večer si opravdu užíváme u parádního ohníčku, suší se boty i ponožky a je mega pohoda. V pátek ráno balíme a fičíme do Ketrisi. Sněhu zase ubylo, ale jet nebo jít na lyžích se dá. Snowbsection táhnou svoje boby s nákladem za sebou a jsou o dost pomalejší. Na místo, kde odbočujeme se dostávám první. Nademnou je hrad a okolní kopce samá tráva. V údolí je sněhu dost, krásně fouká, vytahuju kitíka a dávám malý freeride pod hradem. Atmosféra tohoto místa je opět nepopsatelná. Když mě kluci dohání, balím draka a pokračujeme. Po cestě zkoumáme strážní věž, další rujny a také železitou, bublající, smradlavou, ovšem né horkou vodu v jezírku. Blížíme se k místu našeho prvního noclehu v Gruzii. Po příchodu vytahujeme pečlivě schované a něčím lehce roztahané balíčky s botama a jídlem.
Počasí se pomalu kazí a my chceme v sobotu dorazit zbytek cesty. Pomalu opouštíme ubytko a posléze i údolí. V jednom místě znovu krásně fučí a já si to znovu krásně užívám a zkoumám různé stavby v údolí a protější úpatí kopců. Po necelé hodince parádního průzkumného pojezdu myslím na úsporu sil a rychlým krokem následuju stopu po klucích. Při jednom neobratném manévru zacvaknutý ve skialpovém vázku mě můj batoh přišpendlí ksichtem k zemi. Sám sobě se směju a opravdu z posledních sil vstávám. Kluci za třema zatáčkama už pomalu upínají desky na batohy a to je teprve mazec. Sníh nám pod nohama úplně zmizel a my míříme do civilizace. Co se ovšem opět objevilo, byl po 10 dnech signá, a tak všichni smskujeme, že jsme úplně v pořádku a že se i těšíme domů na ty na naše drahé blízké. Adek se hecuje a drtí to až k cestě do střediska s vidinou zítřejšího pojezdu v místním Špindlu. My v poklidu hledáme poslední nocleh. Já měním s Petrem jedno expediční večerní jídlo za patku salámu a kus chleba, protože jsem si nic takového sám nevzal a chutě jsou už silné :) Následuje procházka pro vodu a rozjímání na krásném 10 m vysokém šutru, jenž Ticháč objevuje. Večer, už jen ve třech vyvařujeme poslední benzín a já tímto opravdu moc děkuju Petrovi za jeho trpělivost a věčně černé a od benzínu zapatlané ruce a všechno, při práci a čištění ucpávajícího se vařiče. V neděli nám chybí 2 km k cestě, kde má ve 12:00 čekat Jura s tím jeho Mercíkem. Jsme tam už kolem 11:00 a Jura taky. Je vidět, že bere svou práci zodpovědně. A evidentně nás i rád vidí. Podává mi ruku a ptá se jak je tam v horách a zda tam někdo žije. Nakládáme káru, je krásně napucovaná a na zemi jsou stránky z časopisů, ať nenašlapeme. V Gudauri nabíráme Adama, který spal tu noc v nějakém kostele pod oltářem.
Jura vesele povídá o všem možném a domlouvá nám hostel za 20 Lari os/noc přímo v centru old Tbilisi. Těšing na sprchu, čisté prádlo a dobré místní jídlo, které nemá obdoby. Kolem 4. hodiny už hledáme hospůdku v centru a pomalu se rozjíždí nikterak plánovaná kalba. V šest už stoupáme k hradbám nad městem posilněni gruzinským koňakem. Později večer dáváme syrné lázně ze 17. století a zakončujeme to znova v místní putice. U dobrého jídla a džbánku vína rekapitulujeme a hodnotíme náš velkolepě nadupaný orientální gruzinský mega trip. V pondělí, jsou někteří z nás dost jetí, a tak se rozdělujeme. Každý jde tam, co ho zajímá. Petr na TV vysíláč, Adek s Ticháčem se projíždí metrem a já jdu omrknout obrovský chrám na druhém břehu řeky. Po cestě opravdu čumím na všechno a všechny. Žebrající holčička, jež se mi vine kolem nohy, kouše mě do kolena a chce Lari, je jen střípek. Večer se potkáváme s Petrem. Dáváme poslední, ale ze všech úplně tu nejparádnější baštu a frčíme na letiště. Jura nás vyloží, vyfotí se s náma a se slovy příště kdykoliv se máme ozvat, že pro nás udělá, co bude v jeho silách se loučí a mizí v letištní hale. Později zjišťuju, proč byl tak úslužný. Dal jsem mu mimo jiné místo 50 Lari padesáti eurovku! Následuje únavný přesun Tbilisi-Varšava-Ostrava a já jsem pokračoval až následující den do Zlína. text, photos: Marek Uher
PAULA NOVOTNÁ Pavla Novotná je česká kiterka, která by strčila do kapsy nejednoho, trikově nadupaného kitera. Pavla má za sebou mnoho úspěchů, ale i dřiny. Nenašel jsem proto žádný důvod, proč neudělat rozhovor s touto talentovanou a velmi půvadnou holčinou z východních čech. Přečtěte si, jak vypadá život profesionálního kitera.
Ahoj Paulo, mohla by ses nám trochu představit? Ahoj, jmenuji se Paula, je mi 21 let a už nějaký ten pátek kituji. Jsem z Hradce Králové, studuji dálkově v Praze ekonomku, ale tak 10-11 měsíců z roka jsem mimo Čechy, někde u moře, kde fouká a svítí sluníčko. Kituji už tedy od 14 let, poslední 3 roky závodím a minulý rok jsem začala jezdit světový pohár ve freestylu a slalomu. Kitesurfing je můj koníček, život a moje práce. Jak si se dostala ke kitingu? Mám to štěstí, že jsem se narodila do velice aktivní a sportovní rodiny, s rodiči jsme hodně cestovali a pokaždé, když to aspon trochu šlo, rodiče nás vytáhly ze školy a někam jsme jeli sportovat. Takže každý víkend a každé prázdniny jsme jezdili bud na hory snowboardovat nebo k moři kitovat. Už od mala jsem sportovala, přes sportovní gymnastiku, aletiku, plavaní, orientační běh, horolezectví, snowboarding jsem se tedy dostala až ke kitu. Kiteboarding celou naší rodinu začal bavit na tolik, že postupem času nezbýval čas na ostatní koníčky. Jsem za to rodičům vděčná a jsem ráda, že dělám tento sport vrcholově. Jsi jedna z mála holek v České republice, která se věnuje freestylu s kitem - newschoolu. Dokonce se i účasníš světového poháru PKRA. Co musí holka, jako ty, splňovat, aby mohla startovat na takovéto veliké akci? Důležité jsou skušenosti a dovednosti. Talent, snaha, bojovnost musí být taky na místě. Já mám velkou výhodu, že jsem jako malá dělala gymnastiku, která mi dala skvělou průpravu ke kitu.
Koordinace,ohebnost a orientace ve vzduchu je pak mnohem jednodušší. Na start na takovýchto závodech musíte mít opravdu hodně naježděného a musíte si být jistí na 110% se svými triky, že je odjedete v každých podmínkách jak větrných tak na flatu, ve vlnách i choppu, což je někdy opravdu těžké. Světová úroven je momentálně na velmi vysoké úrovni. Aby holka byla dobrá ve freestylu, musí být ve velmi dobré fyzické kondici, mít sílu, švih a odvahu. Co trénink? Trénuješ, ikdyž není vítr, nebo jen jezdíš po spotech a kituješ? Když se sport dělá vrcholově, je třeba trénovat jak samotný sport tak trénovat fyzičku. Někdo na to kašle a to fakt hodně, ale pak prostě není tak úspěšný, nebo se zraní, ale to je každého volba. Když trénuji na vodě, tak trénuji jak na rovné vodě tak na choppu, abych triky odjela v každých podmínkách. Trénink mimo vodu mám taky. Snažím se tak 3-4 krát do týdně běhat. Když jsem doma, chodím do fitka, kde mám silový intervalový trénink, kde cvičím s vlastní váhou nebo funkčními pomůckami. Když jsem u moře, silový trénink mám většinou v den, když nekituji. Také cvičím jógu a když hodně kituji tak ještě více jógy, cítím se pak lépe. Velmi důležitá je regenerace a spánek. Většinou spím 9-10 hodin denně a také mám dny, kdy si dám day off aby si tělo odpočilo. Chodím také na masáže, svalům je pak lépe.
Nejoblíbenější spot? Mám hodně ráda Brazílii. Cítím se tam jako doma, krásné pláže, vítr každý den, skvělé jídlo a super počasí. Také se velmi ráda vracím na Rhodos, býváme tam každé léto, bývá tam super parta, vítr každý den, flat i vlny. Jak moc bolí pády? Měla jsi už nějaké větší zranění? Pády na vodě nebolí tolik jako třeba na sněhu, nebo na zemi. Pokud jezdíte boty, tak někdy dokážou fakt bolet. Zranění už jsem pář měla. Přetržený vaz v pravém koleni a zlomené zápěstí s přetrženými vazy. V prosinci jsem si přetrhla vaz v levém koleni a momentálně jsem na konci rehabilitace, tak se strašně moc zase těším na vodu. Zranění ke sportu patří a vždycky to hodně zamrzí, ale pokaždé jsem se dokázala vrátit a vždy mě to jenom posilnilo. Snad už mě velké zranění už žádné nepotká, pro sportovce je to nejhorší co může být, takže budte opatrní. Jaké máš plány do budoucna? Plány do budoucna? Chci pokračovat v kiteboardingu a dosáhnout ještě lepších výsledků. navštívit spousta míst na světě, kde jsem ještě nebyla a hlavně si pořád užívat život. V budoucu bych chtěla podnikat v oblasti kiteboardingu. A plány na tento rok, ted odjíždím na 3 týdny do Egypta rozjezdit se po zranění. Pak bych měla jet do Řecka na Rhodos a v půlce července a v srpnu mám závody v Německu a na Fuerteventuře. Na podzim se chystám do Brazíie.
NEBEZPEČÍ, KTERÉ HROZÍ NA KITESPOTECH
PŘELIDNĚNO Každý již měl určitě možnost poznat, co to je zalidněný kitespot kiterama, kde si jeden přes druhého pokládá svého kite, prochází s kitem na 12. hodině, nebo je někdo natolik líný zaklepat si na hlavu, aby mu někdo kite chytil. To si potom klepá na hlavu celá pláž, když onen kiter suší kite na stromu.
VELIKOST DRAKA U spotů na moři není riziko zase tak veliké. Při nejhorším odstřelíte draka, ale v české republice, kde je vítr výrazně poryvový, kort při silném větru je ostražitost na místě. Největší nebezpečí hrozí na pláži, kde vám kite může skolabovat a vy se můžete pěkně proletět. V nejhorším případě trefit nějakou překážku v podobě auta či stromu a cesta do nemocnice, ne-li do márnice je na světě.
NEPOZORNOST Sledování a předvídání situací, které se dějí na spotě je nedílnou kiterovou schopností, kterou by měl na 100% ovládat. Platí pravidlo: pokud přede mnou vidím kitera, který zřejmě neovládá kite, tak jak by měl, radši se otočím a jedu pryč. Srážka by mohla dost bolet.
PŘECEŇOVÁNÍ Přecenění vlastních sil bývá povětšinou prvotním důvodem tří nebezpečí, které jsem již vypsal, tedy neberte si kite do ruky, pokud si myslíte, že by to dopadlo špatně. Avšak kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti. K zamyšlení, že?
Filip Balada