Země snu Zážitkář ze severní Indie
Romana Chalupová & David Najbrt
Sen
Celý ten výlet mně připadal jako sen. Strašidelný, surrealistický,
veselý a nádherný. Podivná krajina, zvláštní atmosférou nasáklí lidé
a všudypřítomná zvířata. Když si teď pustím v hlavě nějaký zážitek, nejsem si jistý, jestli jsem tam skutečně byl, jestli jsem to skutečně zažil… David Najbrt
2|3
Indie?! Milý dalajlámo
Ob sah
Transfer Indie Strach jménem Pákistán Svítání nad střechou světa Léh – ležme Sviští hora La Gangala Příběh o Kamzovi Umění koupě Poslední večeře Pohoda ve skleníku Rychlý průvodce severní Indií Dobrý spoj Kruh se uzavírá The End
4|5
Indie?!
Tak ta určitě ne! V řece jim plavou mrtvoly, život tam nemá žádnou cenu, no a záchody? Na to nechci ani myslet. Vždy jsem jezdila do zemí, kde byly pěkné záchody. Několik měsíců si s myšlenkou cesty pohráváme a nakonec po dlouhém vnitřním boji míříme do indického Himálaje. Kdy jindy máme tuto cestu uskutečnit? Jsme na vrcholu svých fyzických sil a dychtíme po dobrodružství. Samotné slovo Indie je pro mě opředeno zvláštní aurou. V dětství jsem ho často slýchala od mámy. Obvykle zaznívalo, když máma vešla do mého pokoje a viděla věci různě poházené po zemi, na posteli, prostě všude, kde mě napadlo je odhodit. Nebo ještě lépe: kde mně od rukou odpadlo. Jedním slovem bordel. Opravdu
se snažila vzbudit ve mně potřebu pořádku. Marně. Naše hovory na toto téma končila většinou slovy: Až budeš jednou bydlet sama, budou ti doma skákat blechy jako štamprdlata. Oponovala jsem, že na pořádku přeci nezáleží. No asi jak komu. Hned mě stihla další věta. Jestli se ti to tady nelíbí, odstěhuj se do Indie. I proto tam chci jet. Chci vidět ty bratry nepořádníky na vlastní oči. Chci je zažít. Ale není to rozhodně hlavní důvod, proč se tam chystáme. Chceme získat jiný pohled na svět, setkat se s Tibeťany, kteří žijí v Indii v exilu, a zdolat pětitisícovou horu. Co z toho se nám povede?
6|7
Milý dalajlámo, zjistila jsem, že budeme ve stejný čas na stejném místě. Je tohle náhoda? Pověděla mi o tom Jana Neboráková, která vede v Ostravě organizaci MOST. Zašla jsem za ní, abych se dozvěděla něco o situaci Tvých lidí žijících v Indii. Když vyprávěla o Léhu a o svých indických cestách, zářily jí oči. Získala jsem od ní dvě informace důležité pro naši výpravu. První je, že v termínu, kdy budeme pobývat v Indii, bude probíhat Kálačakra. Buddhistický festival, který Ty sám povedeš. Druhou informaci zatím moc nechápu. V Léhu prý určitě nebudeme chtít spát pod stanem. Pořád mluvila o nějakých psech. Úplně si nedokážu představit, co tím myslela. Možná porozumím v Indii. Nicméně právě Jana mě přivedla na myšlenku, abych Ti napsala.
Your Holiness, My name is Romana Chalupova and I am from the Czech Republic. We are going to visit Ladakh in India from the 1st June until the 20th June with my boyfriend David Najbrt. I am a social worker by profession. I worked in the Czech Republic with the families of children with visual impairment. We are „rookie“ travelers and photographers. We are interested in the struggle for human rights. We‘re going to India for our spiritual journey. We want to meet people of Tibet who have been living there in exile. Our goal is to write a book about it. We thought that we could meet you and photograph your day. We would use the photos for the exhibition at the festival For Tibet. It is a regular cultural and educational event for Czech public. We cooperate with MOST, a Czech organization that operates in India. And we agree with what Vaclav Havel did in the fight for human rights. Below you can find our photography books we created during our last trips. e-book The Earth (Island 2013) http://issuu.com/chuchvalec/docs/kniha_zeme_final_web file photo http://issuu.com/chuchvalec/docs/zeme e-book The Mountains of the Violet Mushrooms (Ukraine 2012) http://issuu.com/chuchvalec/docs/pohori_fialovych_hub my portfolio http://issuu.com/chuchvalec/docs/portfolio_romana_chalupova We would love to meet you. Yours sincerely, Romana Chalupova and David Najbrt
Dear Romana and David, This is to acknowledge receipt of your email dated June 5 requesting an opportunity to meet and photograph His Holiness the Dalai Lama during your planned visit to Ladakh from June 1 to 20, 2014. I am sorry to inform you that an audience will not be possible. In all honesty, there are just too many requests for His Holiness’ time and we unfortunately have to decline the majority of them. His Holiness has many public engagements throughout the year resulting in a very busy and demanding schedule and leaving us with little time to schedule private engagements, including audiences and interviews. More importantly, in view of His Holiness‘ age and our concern for ensuring His Holiness‘ continued good health, we are also making it a priority to reduce his overall engagement schedule whether here in Dharamsala or on visits. We hope you will understand our situation. Best wishes. Yours sincerely, Tenzin Taklha Secretary Office of His Holiness the Dalai Lama P.O. McLeod Ganj, Dharamsala, HP 176219, India, Tel: +91-1892-221343/221879, Fax: +91-1892-221813 Website: www.dalailama.com
8|9
Transfer Ostrava-Svinov – sedíme ve vlaku a svět za oknem letí jako blesk. Kapky se rozbíjejí o sklo a my po dopoledním maratonu jen tiše a unaveně koukáme z okna. Už nám zbývá zajistit jen jídlo a hygi potřeby (především toaletní papír). Přece jen si na Indii chci zvykat pomalu a zatím nejsem připravena utírat se o kámen.
Nákup děláme v Praze na Dejvárně. Dvoupatrovej obchoďák. To je něco na mě. Bloudíme mezi regály a pak sedíme na patnících před vchodem a čekáme na odvoz. Táta nás nabírá do auta a poslední večer trávíme v Makotřasech u mé rodiny. Rána se nemůžu dočkat. V 8:30 Letiště Václava Havla. Juchů. I když teď si nejsem jistá, že můj mozek křičí zrovna tohle slovo.
10 | 11
…o
te
ví
ra
jí
se
př
ed
ná
m
id
v eř
e le tiš
tn íh
aly .
12 | 13
Je zvláštní pocit udělat krok do neznáma. Mám sevřený žaludek. Stojíme v letištní hale. Esemesky a hlavně emoesky lítají vzduchem. Všichni kamarádi se ozývají. Slzy loučení visí nad každou zprávou. Od Lenky ze Studénky jsem dokonce dostala na cestu ochranný talisman. Žádala za něj dvě věci: ať na sebe dáváme pozor a ať je o ní zmínka v knize. Protože si do téhle knihy mohu psát, co chci, Leni, plním.
S napětím opouštíme Evropu, její zvyky a komfort. Míříme do brány Asie. Letadlo se odlepuje od země. Z okna pozorujeme mraky. Jsou to bílé bochánky poházené v nekonečném prostoru. Dáváme si panáka, jídlo a spánek. Přestupujeme v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Přelet nad městem trvá celých pět minut. Z letadla vidíme nasvícené uměle vytvořené ostrovy. Je až trochu děsivé, co člověk dokáže vybudovat. V Dubaji strávíme dnešní noc. Letištní hala působí okázale. Mramorové sloupy mají skoro metr v průměru. Většinu žen zahaluje černý hábit, muži chodí v bílém. Také barevné uniformy zaměstnankyň letiště jsou inspirovány dlouhým šatem a vlasy jim zakrývá lehká šajla. Výstupní kontroly jsou docela přísné. Jedna pracovnice nás vyzývá, ať smažeme fotky, které jsme tu pořídili. „Jak to, že nás viděla?“ Předstíráme, že mažeme, a tiše se chechtáme pod fousy. Za chvilku nás zastavuje další kontrolorka. Cítím, jak mi cvaká zadek. Určitě ví, že jsme nic nesmazali. Vybaluje nám všechny osobní věci. Máme štěstí, fotoaparáty ji nezajímají. Vychutnává si nás. Každopádně všeho do času, vytahovat použité cizí ponožky asi taky není žádná hitparáda. I když tady musí být zvyklí na ledasco.
14 | 15
Vycházíme z haly. Ubytování máme zajištěné v hotelu. Je noc a venku panuje 39 stupňů Celsia, na procházku městem to není. Taxík nás veze do hotelu, jehož název dáváme řidiči přečíst na lístku. Vyslovit jej totiž neumíme. V hotelu probíhá vše hladce, a tak za chvíli spíme v klimatizovaném pokoji. Ráno šmejdíme na střeše hotelu, ale jelikož zde není nic než neskutečné parno, vyrážíme taxíkem k Perskému zálivu. Vidíme legendární budovu ve tvaru plachetnice, kterou máme důvěrně spjatou s Arabskými emiráty. Řádíme v moři a necháváme se nadnášet. Skoro nikdo se nekoupe. Proč asi? Je tu dost lidí, kteří se jen tak procházejí po pobřeží. Snad se raději osvěží ve vychlazených hotelových bazénech. Některým možná koupání nedovoluje jejich víra. Kdo ví. Moře je úplně horké, ale stále příjemnější než pobyt na vzduchu. Po několika hodinách se vracíme na letiště a v klimatizované hale čekáme na let do Dillí.
16 | 17
Přistáváme v indické metropoli. Je 23 hodin místního času. Prodíráme se mezi Indy zatuchlou kobercovou halou ven. Kupujeme si kupón na taxi a po byrokratické agendě, která nás nutí vyplnit nejeden formulář – ještěže jsem vzala dvě propisky, vycházíme z letištní haly. Okamžitě nás polévá brutální horko. Snažíme se zorientovat a vybrat si co nejlépe vypadající taxík. Nasedáme, potahy jsou povlečené igelitem. No, nevím, zdali je právě tohle to nejlepší vozidlo pro nás. Řidič chvíli zkoumá adresu napsanou na papírku a pak už se vezeme z letiště do domácího ubytování. Auta na sebe potrubují pro mne, prozatím, neznámou řečí. Provoz je pomalejší a zdá se bezpečný. Znepokojují jen pohledy z okna. Lidé se válejí vedle silnice, někteří postávají v hliněných škarpách, kde zřejmě i žijí. Další se pohybují pěšky po silnicích, chodníky tu neexistují, a jiní jezdí s prázdnými dřevěnými dvoukoláky sem a tam.
Čím hlouběji do města zajíždíme, tím jsou pohledy ven děsivější, zvláště pak ve spojení s představou domácího ubytování. Už se objevují i domy a my vjíždíme do indického ghetta. Taxikář přibrzďuje, já se chytám pevněji područky a drmolím, že v žádném případě nevystupuji. Vidím rozpadlé baráky, ze kterých vylézají lidé okny. Nemají zde žádné závěsy, záclony, vlastně ani dveře. Světla nesvítí. Všude jen neútulný začernalý beton poskytující přístřeší mnoha lidem. Před domy plápolají ohně a osvětlují okolostojící postavy. Mezi nasvícenými lidskými scenériemi přecházejí polonazí Indi. Život tu přímo tepe ve své nej(s)prostší podobě. Ani nedutám. Naštěstí se znovu rozjíždíme. Krve by se ve mně asi teď nedořezali. Zahýbáme do ulice, kde to vypadá trochu méně hrozivě. Před domem postávají dva domorodci. Navazují s námi kontakt. Ošívám se, taxikář vytahuje naše věci a odjíždí. Je mu úplně jedno, co s námi bude. Proč by taky nebylo. Zmocňuje se mě nepříjemný pocit. Najednou se otevírají úzké dveře a z nich vychází mohutný Ind. To je náš člověk. Bere si objednávkový list a zve nás dovnitř. Jedeme výtahem z garáže do druhého patra. Zatuchlá vůně se rozlévá chodbou. Do pokoje přicházíme o půlnoci. Osprchujeme se chladivou vodou a uléháme pod větrák-hlučák. Klimatizaci
18 | 19
po chvilce vypínáme, její zvuk je pro Davida neslučitelný se spánkem. Místností se téměř okamžitě rozlije pekelné vedro. To se taky nedá snést. David celou noc ovládá kouzelný vypínač. Já spím k mému celoživotnímu štěstí jak dřevo, i když chvilkami se koupu ve vlastní šťávě. Zdržíme se jen jednu noc. Tu přečkáme. Pod matraci se raději nedívám, mohla bych tam nalézt to, co zatím opravdu nejsem připravena vidět. V šest hodin pro nás přijíždí smluvený taxík. Vyrážíme na vlakové nádraží. Lístky si vezeme z Evropy. Tyhle první dny jsme se snažili trochu pošéfovat z domova. Zatím všechno klape. Po půl hodině jsme na místě. Parkoviště u nádraží už hučí jako úl. Všichni na sebe pokřikují, zeleno-žluté tuk-tuky potrubují a čekají na své pasažéry. Přicházíme ke vstupu do nějaké chodby, která se tváří jako nádražní hala. Ind si prohlíží naše lístky do Kalky a říká: „Tenhle vlak nejede.“ „Jak nejede?“ Tato informace nás doslova vykolejila. Nevpouští nás ani do nádražní haly. S velkým zaujetím studuje naše lístky a odvádí nás pryč. „Are you first time in India?“ „Yes, we are.“ „How many days?“ „One.“ „OK, come with me!“
Po cestě nám vysvětluje, že si lístky máme vyměnit v nějaké cestovní kanceláři a zkusit přijít zítra. Pomohou nám prý vyřešit lístkovou peripetii. Předává nás dalšímu Indovi, který nás tam odveze. Sehrají scénku o ceně, my se ani nenadějeme, už nasedáme do vozu a míříme do úzkých uliček Dillí. David se mě ptá, zda počkám v autě. Nabízí, že on vše vyřídí a já pohlídám batohy. Jeho slova ve mně okamžitě probudí bouřlivé emoce. Vykřikuji, že v žádném případě nikde, ani tady, nezůstávám sama. Nehodlám riskovat svůj život kvůli batohu. Navíc Indi v mých očích vypadají všichni stejně. Okej, okej, uklidňuje mě David. V této chvíli už vůbec nevíme, kde jsme. Vystupujeme oba nalehko z taxíku a vcházíme do prosklených dveří. V místnosti není moc místa. Dlouhá nudle je rozdělená na tři komůrky. V té poslední sedí za velkým stolem drobný chlapík. Na stole jen telefon a pár papírů. V opravdu malém prostoru se tísní dvě židle. Usedáme na ně. Z obrovské skříně za našimi zády hučí přestárlá klimatizace. Pravděpodobně už se nacházíme v turistické kanceláři. Dáváme se do hovoru, ukazujeme jízdenky. Já nervózně koukám ke dveřím a myslím na naše batohy. Po chvilce se dveře rozletí a batohy přistávají v prostřední komůrce. Řidič chce zaplatit, asi pochopil, že to bude na dýl.
20 | 21
Ulevilo se mi, že naše zavazadla neodjela bez nás. Konečně se mohu soustředit na to, co se tady říká. Pracovník kanceláře nás postupně zpracovává. Vysvětluje nám situaci. V Léhu se koná festival Kálačakra a sjíždí se tam celá Indie. Všechno je proto obsazené.
„My ale lístky koupené měli.“ Ty už prý neplatí. Zkouší volat na dráhy, ale vrácení peněz opravdu neslibuje. Dráhy na tom nejsou moc dobře. Nabízí nám jiné volné jízdenky na vlak za pět dní a na autobus za tři dny. Náš plán se zbortil. Máme zůstat v Dillí? V tom Dillí, které jsme viděli v noci? Při takové myšlence nás
mrazí v zádech. Určitě to na nás vidí, nabízí nám další možnost. Poletíme do Šrínagaru a odtud autobusem či džípem přes horydoly do Léhu. Trasu nám ukazuje na mapě. Do Léhu je to vzdušnou čarou kousek – cca 400 km. Přihazuje k ceně letenky i týdenní ubytování na hausbótu. Bereme to a teď už jen smlouváme o dnech. Snažíme se dostat cenu co nejníže. Nakonec jsme dohodli čtyři dny včetně jídla a odvozu z letiště. Hausbóty prý postavili v minulých dobách Britové. To zaručuje kvalitu. Nic podobného jsme sice nechtěli, ale představa, že zůstaneme v Dillí, je tak děsivá, že s povděkem přijímáme taxíka a vyjíždíme směrem k letišti. A tak se stalo, že nás Nové Dillí pozřelo a znovu vyplivlo v letištní hale. Najednou nám vůně zatuchlého koberce, který se rozprostírá celou obrovskou halou, připadá docela v pohodě. Uvelebujeme se na sedačkách a vyčkáváme na svůj let. Aby toho nebylo málo, na gejtu zjišťujeme, že v letadle sedíme každý na jiném místě. Na tohle už nemám sílu. Poprvé budu sedět sama v letadle. Sama. No spíše mezi cizími lidmi. Doufám, že budu usazena mezi samé Indoše. Můj sen se plní raz dva! Pětisedadlová řada, v níž sedí čtyři Indi. Jen jedno místo je volné. Jsem tak rozrušená, že si je ani nemohu prohlédnout. Jeden pohled na Davida stačí, okamžitě chápe a nabízí
mi své místo. S úlevou přijímám. Sedám si vedle ženy s dítětem. Při startu se ohlížím dozadu na Davida a v duchu ho držím za ruku. Ten si v klidu čte noviny. Žena se se mnou dává do řeči. Možná má taky strach. V bílé halence a kalhotách ani nepůsobí moc indicky. Na chvilku zacítím její vůni. Zaštípe mě v nose. Evropané voní jinak. Saba, tak se třicetiletá žena jmenuje, cestuje se svou nejmladší dcerou. Její manžel zůstal v Americe s dalšími dvěma dětmi. Popisuje, jak je pro ni těžké mít rodinu ve Šrínagaru a nevidět se s ní. Volí mezi kariérou, životem v blahobytu plným možností, a rodinou. Dlouho si povídáme. Na konci letu svěřuje Saba toto své životní dilema mé kameře. Překvapuje mě její otevřenost a loučíme se jako staré přítelkyně. Napadá mě, že nakonec se mi Indi asi budou líbit.
22 | 23
Strach jménem Pákistán Šrínagar je hlavní město státu Džammú a Kašmír. Šrí v sanskrtu znamená zdraví a Nagar město. Sousedí s pákistánskou hranicí. Dříve byl turisty oblíben. Dnes se spíše doporučuje tomuto horskému městu vyhnout. Tohle je vše, co náš průvodce uvádí. Pro nás je důležité, že máme šanci dostat se odtud do Léhu, a navíc zde může začít naše výšková aklimatizace. Jsme přibližně 1 500 metrů nad mořem. Vyplňujeme několik formulářů a opouštíme letištní halu. Smluvený odvoz nenacházíme. Přešlapujeme před halou a přemýšlíme co dál. Ujímá se nás policista a vše nám ochotně telefonicky domlouvá. Naše mobilní sítě zde totiž nefungují. Za pár minut už svištíme taxíkem na hausbót na náklady majitele. Za to jsme rádi. Po cestě míjíme vojenskou základnu. Až teď nám dochází, že vlastně nemáme ponětí, kde se doopravdy nacházíme. Tajně doufáme, že informace v průvodci naznačující nebezpečí je už neplatná. Dřevěný hausbót vypadá na první pohled docela pěkně. Stejně jako mnohé další loďky na jezeře je
ozdoben četnými, ručně vyřezávanými vzory a ornamenty. Místnosti jsou zařízeny ve staroanglickém stylu. Celé by to působilo příjemně až na ty indické opravářské manýry. Ve zkratce se to dá vysvětlit takto: Nesvítí světlo. Co udělám? Vyměním žárovku, a pokud zjistím, že problém je někde v elektřině, nechám vyměnit kabel. A teď to vezmu po indicku. Nesvítí-li světlo, vyměním žárovku, a pokud to nepomůže, natáhnu nový kabel přímo po zdi a bouchnu klidně i úsporku kdekoli blízko – třeba hnedle vedle ručně malovaného skleněného lustru. Ani kryt není potřeba. Je to opravené a funkční. To jejich lážoplážovnictví se mně začíná líbit. Sice se tak z atmoškového ubytování stává paskvil, ale já jsem nadmíru spokojená, máme totiž i samostatnou koupelnu s evropským záchodem. Přemýšlet, kam se vše z toalety vypouští, nemá smysl. Náš domácí je vysoký, štíhlý chlap kolem padesátky. Má kudrnaté, lehce prošedivělé vlasy, které mu trčí nahoru. Jeho syn vypadá více evropsky.
24 | 25
našich výrazů doplňují, co bychom asi tak mohli chtít dělat. První den výlet na lodi na jezero Dal, druhý až čtvrtý den výlet do hor. Vyvezou nás kamsi na kopec a nechají nás tam dva dny chodit kolem nějakého jezera a pak si pro nás přijedou. Po dobu, co budeme pryč, se nám ubytování nebude počítat. Pátý den odpočinek. Šestý den výlet do města a do okrasných zahrad. Sedmý den přesun do Léhu. Ubytování samozřejmě rovněž zajištěno. Ceny na nás střílejí s lehkostí. Naplánovali nám téměř vše. Už zbývají jen lístky do Dillí a tradá na letadlo a domů. Rovnou mohli říci, ať vysypeme obsah našich peněženek, že ostatní už zařídí. Vaří se to ve mně, raději však mlčím. David se z toho snaží diplomaticky vybruslit. Zatím nevíme, jestli si můžeme dovolit nabídku odmítnout. Je statný a podle toho, co vypráví, asi i zcestovalý. Zvou nás na svou loďku. V jejich plovoucím příbytku není nic kromě zašlého koberce a veliké LCD televize. Sedáme si na zem. Domácí nás hostí čajem masala a máslovými oplatky. Půjčují nám mapu oblasti a k tomu nabízejí program za úplatu. Vidí naši bezradnost a pro sebe příležitost snadného výdělku, a tak nám plánují každičký den. Bílý papír popíšou čísly jednotlivých dnů a podle
Dostáváme doprovod v podobě jednoho místního pomocníka a jdeme na obhlídku města. Chlapík není původem ze Šrínagaru. Žije v jakési horské vesnici a sem přijel za prací. Vede nás do zadních uliček. Ukazuje nám šrínagarskou napodobeninu Tádž Mahalu. Zrovna se rekonstruuje. Že by nás to nějak ohromilo, se říci nedá. Všechno je tu takové umolousané. Trávníky jsou prořídlé, nádrž, ve které se koupou lidé, je betonová a voda úplně kalná. Tomuhle se máme obdivovat? Jakmile se chlapík
26 | 27
zastavuje u nějakého známého, využijeme příležitosti a ztrácíme se mu v uličce. Není to však nadlouho. Pozorně si všímáme, jak na nás lidé reagují. Po cestě také potkáváme internetovou kavárnu. Místo si ukládáme do paměti. Po večeři nás domácí opět zve na svou loď. Nabízí další program. Teď jsme lépe připraveni. Sice ještě nevíme, co chceme, ale v jedné věci už jasno máme – nechceme už za nic dalšího platit. Naším momentálním cílem je získat pro sebe čas, a hrajeme tedy hru na trucovitou ženu a chápavého muže. Vypadá to tak, že já mám nafučený obličej a strohou angličtinou říkám, že nic nechci. David krčí rameny, zkouší chlácholit domácího a nechává nám tak pootevřená dvířka. Do doby, než zjistíme co dál. Asi to moc nefunguje. Dostáváme jemnou pohrůžku, že není vhodné pohybovat se po městě samostatně. Podle domácího existuje riziko, že budeme zajati pákistánskými teroristy. A to si nechce vzít na svoji hlavu a bedra své rodiny. Poskytuje nám tedy zdarma doprovod jako poslední pokus o naši záchranu. Přijímáme a domlouváme se na ranní čas. Večer sedíme na hausbótu, díváme se na jezero a posloucháme zpěvy muslimů dodržujících postní měsíc ramadán. Za jezerem na nás vykukuje hradní stěna. Mohl by to být náš zítřejší cíl. Získáme tak čas na přemýšlení.
Po snídani vyrážíme na hrad společně s doprovodem. Jde s námi ten samý chlapík co včera. Lidé vypadají přátelsky. Využívám příležitosti, že nás doprovází někdo z místních, a fotím si šrínagarské obyvatele. Náš průvodce nezná cestu a každou chvilku se vyptává. Pod hradem stojí stráž ozbrojená samopaly. Vůbec nám nedošlo, že by hrad mohl někdo považovat za strategické místo, kam není volný přístup. Stejný nápad jako my dostali i mladí, rozesmátí Indové mávající na nás z přijíždějícího automobilu. Zastavují u brány a dávají se s vojáky do hovoru. Chvilku přemýšlím, jak vojáky uplatit, ale nemám s tím zkušenosti. Navazuji se strážci kontakt a zkouším na ně působit svým úsměvem. Bohužel to nestačí, potřebná povolení ke vstupu nezískáváme. Všichni odcházíme s nepořízenou. Jdeme se podívat alespoň k mešitě, kterou jsme zahlédli po cestě starým městem. U vstupní brány si zouváme boty a stoupáme po dlouhých schodech. Náš průvodce zůstává dole. Dodržuje na rozdíl od nás místní zvyklosti. Podél schodů sedí žebráci a čekají na své rupie. Míjíme okrasné zahrady, řekla bych okrasné v uvozovkách. Na udusaných pláccích hlíny roste několik stromů a volně se na nich povalují psi. Když vystoupáme nahoru, objeví se před námi mešita. Sama vcházím dovnitř do
28 | 29
modlitebních místností. Zvenku to tak vůbec nevypadá, ale mešita je obrovská. Zacházím asi hlouběji, než je povoleno. Jeden muž ke mně přistupuje a ptá se, co tam dělám. „Jen se dívám,“ tiše odpovídám. Koukne mi přímo do očí a mezi zuby procedí: „Go home.“ Odcházím se ztuhlým úsměvem. David čeká venku. Když mě vidí, hned se ptá, co se stalo. Popisuji situaci. Jsem v šoku. Na takovéhle nepřátelství nejsem připravena. Ostatní lidé tohoto vyznání jsou přívětiví, využívají příležitosti a fotí se s námi. Snažím se být přátelská, ale moc do smíchu mi zrovna teď není. Ramadán tu na nás dýchá na každém kroku. Snažíme se na veřejnosti nepít a nejíst. Nedržíme se za ruce, já nosím „bejzbólku“, takže si všichni myslí, že jsem kluk a David přerostlá kudrnatá žena. Po večeři si nás opět volá náš domácí. Je znepokojen, že nechceme kupovat jeho služby. Záměrně mu říkáme, že s dnešním výletem nejsme moc spokojeni. Avšak není to úplně pravda. Získání jednoho dne nám pomohlo. Po cestě na hrad jsme si ujasnili, co chceme. Začínáme se orientovat v nové situaci a přizpůsobovat se. Protože o Šrínagaru nemáme žádné informace, jsme rozhodnuti držet se své původní myšlenky a zamířit do Léhu. Domácí na tato
slova ihned reaguje a nabízí nám odvoz džípem. Vidí naši zdrženlivost, a tak vytahuje stále aktuální variantu, několikadenní výlet na hory v ceně čtyřiceti tisíc rupií, což v přepočtu vychází asi na šestnáct tisíc korun. To je pro nás pěkná darda. Navíc jsme rozpočet už překročili, když jsme si koupili původně neplánované letenky sem. Prozatím s díky odmítáme obě varianty. Nejprve si jdeme zjistit informace na internet a pak se rozhodneme. V internetové kavárně nalézáme opravdu skromné informace o Šrínagaru, o napjaté indicko-pákistánské situaci a o cenách za džíp do Léhu, které jsou o dost přívětivější než nabídka pana domácího. Jsme pevně rozhodnuti říci ne. Domácí vytahuje z rukávu nejtěžší kalibr a nutí nás napsat na papír, že nenese žádnou zodpovědnost za náš život a že se ve Šrínagaru pohybujeme na vlastní nebezpečí. No tohle v žádným případě psát nebudu. Večer se nám honí v hlavách šílené scénáře a strach v nás narůstá. „Poznáme, zda nám hrozí nebezpečí? Bude to včas? Netahá nás jen za nos?“ Fakt je, že tohle město je prosté turistů. Představovali jsme si malou horskou vesničku, avšak nevím, z čeho jsme to vydedukovali. Šrínagar má
30 | 31
900 000 obyvatel, sousedí s Pákistánem, je tu plno vojáků, hladových muslimů a hinduistů. Člověka to nenechává úplně v klidu. Nevíme, kdo je kdo. Co by na to řekli pánové Zikmund a Hanzelka? „Je-li kde na světě ráj,“ je to Šrínagar. V době, kdy tu pobývali slavní čeští cestovatelé, byla asi situace jiná. Večer se nad jezerem ozývají zpěvy modliteb. Atmosféra je chvílemi strašidelná. Jsme sevřeni vlastním
strachem. Takhle to dál nejde! Hned ráno jedeme na vlastní pěst do centra. Hledáme autobusovou zastávku. Kupujeme si balenou vodu u stánku a ptáme se jednoho Inda na cestu. Nabízí nám odvoz. Chvilku na sebe koukáme, vypadá normálně. Vlasy má upravené dozadu, na sobě ošuntělé sako a v ruce drží kabelu. Nastupujeme do malého bílého vozidla. Po chvilce jízdy nás zastavují vojáci. Muž úplně ztuhl. Má ruce na volantu a skrz sevřené rty rychle polohlasem promluví: „Pokud se budou ptát, tak jsme přátelé.“ Nervozita v jeho hlase ve mně vyvolává obavy. Dvakrát to zopakuje a vystoupí. Prohlížejí mu kufr, my nehybně sedíme. Kontrola trvá pár minut, ale v mé hlavě je to věčnost. Ani nedýchám. Samopaly na jejich zádech vypadají hrozivě. Kufr sklapne, dveře se opět otevřou, muž usedá a pokračujeme v jízdě. V autě ještě chvilku panuje ticho. Ind konečně promluví lámanou angličtinou: „Zítra přijede do města politická návštěva, a tak jsou všichni trochu nervózní.“ Taky se tu prý nesmějí vozit cizinci v soukromých vozidlech. Zbytek cesty mlčíme. Vyhazuje nás v blízkosti stanoviště džípů. Když se s námi loučí, osmělí se a nabízí nám obchodní spolupráci. Prodává šály z kašmíru a pašmíny. Přijímáme. Je to příležitost. Dává nám svůj e-mail. Drobný háček je jen v tom, že přesně nezná svou adresu. Dostáváme tedy rovnou dvě varianty. S úsměvem děkujeme a odcházíme.
Docela rychle se orientujeme a kupujeme lístky do sdíleného džípu, který nás převeze přes hory. Zkoušíme ještě zařídit SIM kartu, marná snaha… Chybí nám fotografie. Na cestu do hor by se simka docela šikla. Chodíme od jednoho stánku k druhému. Posílají nás nejprve k fotografovi. Začíná nám tu být nepříjemně. Lidé se na nás tlačí, říkáme, co potřebujeme, a stejně to nikam nevede. Máme toho už dost, a tak nasedáme do tuk‑tuku a míříme do klidnější části města, kde přebýváme. Zkusíme to tam. Tuk-tuk zastavuje na křižovatce. Výpary z aut se nám lepí na patro, V Indii sice nic katalyzátory sem zatím nedorazily. nefunguje, ale Žebračka využívá hustého provozu, všechno jde natahuje ruku do vozu a s naléhazařídit. vostí v hlase promlouvá: „Haloo, haloo… eat.“ Oči malého dítěte, které má v náručí zabalené v hadru, na nás působí a dáváme jí svačinovou tyčinku. Nespokojeně odchází a my se pomalu rozjíždíme směrem k našemu hausbótu. Už to tu poznáváme. Vystupujeme a jdeme rovnou do známé internetové kavárny. Štěstí nám dnes přeje. Potkáváme moderního Inda MJ Kakroa. Dlouhé vlasy má stažené pruhem látky, na rukou prsteny a kovové náramky a předloktí mu zdobí ležérně uvázaný šátek. Těsné džíny a zelené tričko
obepínají jeho postavu. Není drobný jako ostatní Indi. Je to asi tím, že jeho matka je Angličanka. Kakroa tady pobývá na prázdninách a rozjíždí si svůj kšeft, dělá průvodce horami. Neustále zdůrazňuje, že Šrínagar je bezpečný, ať to řekneme doma a pošleme sem další turisty. To si ještě necháme projít hlavou. K našemu překvapení nám MJ Kakroa ochotně pomáhá vyřešit problém se SIM kartou. Vše domlouvá
32 | 33
s námi komunikuje, druhý vyplňuje potřebné papíry a třetí přijímá naše peníze. MJ Kakroa se za nás zaručuje, dává svoje osobní údaje, po aktivaci mu totiž budou dvakrát volat. My mu slibujeme, že jakmile odjedeme ze státu Kašmír, kartu zničíme. Po dvou hodinách držíme vítězoslavně indickou SIM kartu v rukou. Zítra, až přejedeme Kárgil, ji budeme moci aktivovat a napsat domů.
s prodavačem. S výrobou potřebných fotografií se tu opravdu nemažou. To, co ve městě nešlo, tady běží velice hladce. Mladý prodavač fotí Davida na mobil a hned fotku tiskne. Platíme 30 rupíků a vyrážíme pro simku. Kakroa nás vede uličkami do mobilních obchodů. Nemají. Nemají. Nakonec sedáme do tuk-tuku a míříme opět do centra. Po několika marných pokusech přicházíme do obchodu, kde je pět Indů. Dva natírají strop řídkou barvou, takže nejde poznat, která část už je natřená. Zbývající tři prodávají. Jeden
Ze Šrínagaru odjíždíme o den dřív. Když se o odjezdu zmíníme, kuchtík nám hned pohotově účtuje všechny vody, které dostáváme k jídlu. Domácí se nám úspěšně vyhýbá. O navrácení peněz za ubytování není ani řeč. Z kuchaře mámíme ještě alespoň svačinu. Připravuje nám toustový chléb pomazaný růžovou marmeládou. Na oplátku za své služby chce bakšiš. Na jeho požadavek nepřistupujeme. Jeden den, který na nás získá, mu musí stačit. Své emoce neskrývá a ruku na rozloučenou nám tady už nikdo nepodává. My jsme ovšem hrdí na to, že jsme se naučili říkat ne.
34 | 35
Svítání nad střechou světa Zdál se mi sen o smrti. Budím se, ale k mému překvapení strach nemám. Vím, že tak ke mně promlouvají obavy z nadcházející cesty. Snažím se odpoutat od vlastní sebestřednosti a pocitu, že zrovna s námi sjede auto do strže, utrhne se skála nebo zrovna na nás padne lavina. Tyhle pocity nechávám za sebou a vyrážím vstříc dobrodružství. Pro jistotu v duchu volám dalajlámovi, že už jsme na cestě. Je 4:40. Venku hřmí a padají proudy vody. Moc jsme toho nenaspali. Smluvený tuk‑tuk nás netrpělivě očekává, v rychlosti nasedáme a nabíráme směr stanoviště džípů. Po hodince čekání Indové házejí naše batohy na střechu auta. Řidič je pečlivě upevňuje. Sází jeden batoh vedle druhého, vše zakrývá oranžovou plachtou. Nakonec mrštně
seskakuje a nasedá do auta. V džípu je trochu těsno. Sedíme ve třech řadách. My dva s řidičem. Zdá se docela v pohodě, měří asi metr padesát a místa na nohy má tím pádem dost. Já a David jsme vedle něho jak přerostlí obři. Sedím uprostřed. Palubní deska je vyboulená a sedadlo pro nás dva není moc široké, a tak musím stočit nohy směrem k Davidovi, aby mohl řidič řadit. David sedí zkroucený jak paragraf. Tři urostlí Indi se tísní uprostřed. V zavazadlovém prostoru jsou ještě dvě sedadla umístěna kolmo. Pro tuto jízdu je obývá mladý holandský pár. Měla jsem radost, když jsem je na stanovišti uviděla. Konečně nějaké evropské tváře, dává mi to pocit většího bezpečí. Prostoru k sezení mají ve srovnání s ostatními pasažéry nejvíc, avšak s nevýhodou, že zadní sedačky
36 | 37
Příběh malého mnicha „Jmenuju se Thinle a narodil jsem se ve vesnici Kiber, je to hodně vysoko v horách. Já, moje dvě sestry a táta jsme zůstali bez mámy. Museli jsme doma hodně pracovat, ale já jsem chtěl chodit do školy a tátu jsem prosil, aby mě dal do kláštera. Dřív jsme tady v našem klášteře Ki neměli kde se pořádně učit. V pokojích byla hrozná zima a mačkali jsme se v noci na starých kobercích. Ale teď už je to lepší. Pokoje nám opravili, dostali jsme teplé deky a matrace. Máme novou třídu a taky tibetské učebnice. A po škole můžeme hrát kriket, ten mám nejraději.“ Malý Thinle je podporován díky dárcům projektu Adopce na dálku prostřednictvím organizace MOST, o. p. s.
Obecně prospěšná společnost MOST Naším posláním je podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tisíců dětí, nomádů, tibetských uprchlíků i starých lidí. Zabýváme se rozvojovou a humanitární pomocí v indických Himálajích a Tibetu. Stavíme a podporujeme místní školy, zachováváme řemeslné tradice zakládáním chráněných dílen. Díky dárcům v projektu Adopce na dálku pomáháme tibetským dětem, mnichům
a mniškám v exilových i klášterních školách a tibetským seniorům bez rodin. Pro českou veřejnost pořádáme během celého roku kulturně-vzdělávací akce, z nichž největší je Festival ProTibet. Ve vzdělávacích programech nabízíme školám řadu aktivit jako například akreditované kurzy, přednášky a workshopy. Spolupracujeme s dobrovolníky, univerzitami a neziskovými organizacemi v České republice i v zahraničí.
www.protibet.cz 104 | 105
Země snu Zážitkář ze severní Indie Romana Chalupová & David Najbrt
Zvláštní poděkování patří: Kristině Mezníkové, která nás s velkou trpělivostí provázela při tvorbě a tříbení textů, Petře Štichové, která našeho Kamzu naplnila svou výtvarnou múzou, Vlastovi a Boženě Najbrtovým, kteří s námi jezdili po republice nejen české a sháněli s námi rámy, Petrovi a Marii Chalupovým, kteří nám poskytují přístřeší a zázemí před každou cestou, Martinovi a Soně Šobovým, kteří vážili cestu přes půl republiky, aby na vernisáži bylo do strun hrábnuto, kastelánovi Hrubajzovi, který je pro nás velkou inspirací a umožnil nám účastnit se 10. jubilea zámku Linhartovy, Magdaleně Kolářové, která ladí naše anglické texty,
Ivaně Štibingerové, která provedla první hrubo čtení, a Lence Hanzelkové, ktera po nocich prepisovala nase zpravy bez diakritiky z Indie a dávala je na náš facebook pěkné a upravené. Další důležití lidé Dalajláma, Andrea Wolfová, Karel Koštál, Petr Tkáč, Iva Faiklová, Lucie Vranová, Eliška Chalupová a její rodina, Marcel Najbrt, Miroslav Trčka, Tereza Cimburková, Jiří Neduha, Jana Pořtová, Karin Majerová, Jana Neboráková, Andrea Maurerová, Martina Najbrtová, Lenka Dýmalová, Sabina Jelínková, Lucie Bartusková, Ilona Biličková, Imi Chromečka, Miluše Michalková, MJ Kakroa a všichni přátelé, kteří byli v myšlenkách s námi.
Podporují nás: VZP – www.vzp.cz Pojišťovna VZP, a. s. – www.pvzp.cz Úřad městského obvodu Ostrava-Jih – www.ovajih.ostrava.cz MojeFotoCentrum.cz – www.mojefotocentrum.cz Loap – www.loap-cz.cz Firma Marcel Najbrt Firma Petr Chalupa – www.fladry.cz Bayo, s. r. o. – www.online-sport.cz ACCONT Finance, s. r. o. – www.accontfinance.cz Tiskárna v Dubí, s. r. o. – www.tiskarnavdubi.cz Spolupracujeme s: MOST, o. p. s. – www.protibet.cz Charitní středisko Michala Magone – www.charita.cz Zámek Linhartovy – www.zameklinhartovy.cz Literární kavárna Academia v Ostravě – www.academia.cz/knihkupectvi/literarni-kavarna-academia-v-ostrave.html Minikino Ostrava – www.minikino.cz Mediální partneři: Hedvábná stezka – www.hedvabnastezka.cz Fantom kulturní magazín – www.fan-tom.cz Rodina 21 – www. rodina21.cz BURYZONE zine – www.bandzone.cz/fan/buryzone Časopis FOTO – www.casopis-foto.cz
106 | 107
Knihu věnujeme všem, kteří jdou proti proudu.
Facebook www.facebook.com/zemefoto Knihu lze zakoupit www.nanoair.cz/zeme-snu/ kontakt: zemefoto@seznam.cz