Kniha indie 2015 web

Země snu Zážitkář ze severní Indie

Romana Chalupová & David Najbrt

Sen

Celý ten výlet mně připadal jako sen. Strašidelný, surrealistický,

veselý a nádherný. Podivná krajina, zvláštní atmosférou nasáklí lidé

a všudypřítomná zvířata. Když si teď pustím v hlavě nějaký zážitek, nejsem si jistý, jestli jsem tam skutečně byl, jestli jsem to skutečně zažil…

David Najbrt

2|3

Indie?!

Milý dalajlámo

Ob sah

Transfer Indie Strach jménem Pákistán Svítání nad střechou světa Léh – ležme Sviští hora La Gangala Příběh o Kamzovi Umění koupě Poslední večeře Pohoda ve skleníku Rychlý průvodce severní Indií Dobrý spoj Kruh se uzavírá The End

4|5

Indie?!

Tak ta určitě ne! V řece jim plavou mrtvoly, život tam nemá žádnou cenu, no a záchody? Na to nechci ani myslet. Vždy jsem jezdila do zemí, kde byly pěkné záchody. Několik měsíců si s myšlenkou cesty pohráváme a nakonec po dlouhém vnitřním boji míříme do indického Himálaje. Kdy jindy máme tuto cestu uskutečnit?

Jsme na vrcholu svých fyzických sil a dychtíme po dobrodružství.

Samotné slovo Indie je pro mě opředeno zvláštní aurou. V dětství jsem ho často slýchala od mámy. Obvykle zaznívalo, když máma vešla do mého pokoje a viděla věci různě poházené po zemi, na posteli, prostě všude, kde mě napadlo je odhodit. Nebo ještě lépe: kde mně od rukou odpadlo.

Jedním slovem bordel. Opravdu

se snažila vzbudit ve mně potřebu pořádku. Marně. Naše hovory na toto téma končila většinou slovy: Až budeš jednou bydlet sama, budou ti doma skákat blechy jako štamprdlata.

Oponovala jsem, že na pořádku přeci nezáleží. No asi jak komu. Hned mě stihla další věta. Jestli se ti to tady nelíbí, odstěhuj se do Indie.

I proto tam chci jet. Chci vidět ty bratry nepořádníky na vlastní oči. Chci je zažít. Ale není to rozhodně hlavní důvod, proč se tam chystáme. Chceme získat jiný pohled na svět, setkat se s Tibeťany, kteří žijí v Indii v exilu, a zdolat pětitisícovou horu. Co z toho se nám povede?

6|7

Milý dalajlámo, zjistila jsem, že budeme ve stejný čas na stejném místě. Je tohle náhoda? Pověděla mi o tom Jana Neboráková, která vede v Ostravě organizaci MOST. Zašla jsem za ní, abych se dozvěděla něco o situaci Tvých lidí žijících v Indii. Když vyprávěla o Léhu a o svých indických cestách, zářily jí oči. Získala jsem od ní dvě informace důležité pro naši výpravu.

První je, že v termínu, kdy budeme pobývat v Indii, bude probíhat Kálačakra. Buddhistický festival, který Ty sám povedeš. Druhou informaci zatím moc nechápu. V Léhu prý určitě nebudeme chtít spát pod stanem. Pořád mluvila o nějakých psech. Úplně si nedokážu představit, co tím myslela. Možná porozumím v Indii. Nicméně právě Jana mě přivedla na myšlenku, abych Ti napsala.

Your Holiness,

My name is Romana Chalupova and I am from the Czech Republic. We are going to visit Ladakh in India from the 1st June until the 20th June with my boyfriend David Najbrt.

I am a social worker by profession. I worked in the Czech Republic with the families of children with visual impairment. We are „rookie“ travelers and photographers. We are interested in the struggle for human rights.

We‘re going to India for our spiritual journey. We want to meet people of Tibet who have been living there in exile. Our goal is to write a book about it. We thought that we could meet you and photograph your day. We would use the photos for the exhibition at the festival For Tibet. It is a regular cultural and educational event for Czech public. We cooperate with MOST, a Czech organization that operates in India. And we agree with what Vaclav Havel did in the fight for human rights. Below you can find our photography books we created during our last trips. e-book The Earth (Island 2013) http://issuu.com/chuchvalec/docs/kniha_zeme_final_web file photo http://issuu.com/chuchvalec/docs/zeme e-book The Mountains of the Violet Mushrooms (Ukraine 2012) http://issuu.com/chuchvalec/docs/pohori_fialovych_hub my portfolio http://issuu.com/chuchvalec/docs/portfolio_romana_chalupova

We would love to meet you.

Yours sincerely, Romana Chalupova and David Najbrt

Dear Romana and David, This is to acknowledge receipt of your email dated June 5 requesting an opportunity to meet and photograph His Holiness the Dalai Lama during your planned visit to Ladakh from June 1 to 20, 2014. I am sorry to inform you that an audience will not be possible. In all honesty, there are just too many requests for His Holiness’ time and we unfortunately have to decline the majority of them. His Holiness has many public engagements throughout the year resulting in a very busy and demanding schedule and leaving us with little time to schedule private engagements, including audiences and interviews. More importantly, in view of His Holiness‘ age and our concern for ensuring His Holiness‘ continued good health, we are also making it a priority to reduce his overall engagement schedule whether here in Dharamsala or on visits. We hope you will understand our situation.

Best wishes.

Yours sincerely, Tenzin Taklha Secretary Office of His Holiness the Dalai Lama P.O. McLeod Ganj, Dharamsala, HP 176219, India, Tel: +91-1892-221343/221879, Fax: +91-1892-221813 Website: www.dalailama.com

8|9

Transfer Ostrava-Svinov – sedíme ve vlaku a svět za oknem letí jako blesk. Kapky se rozbíjejí o sklo a my po dopoledním maratonu jen tiše a unaveně koukáme z okna. Už nám zbývá zajistit jen jídlo a hygi potřeby (především toaletní papír). Přece jen si na Indii chci zvykat pomalu a zatím nejsem připravena utírat se o kámen.

Nákup děláme v Praze na Dejvárně. Dvoupatrovej obchoďák. To je něco na mě. Bloudíme mezi regály a pak sedíme na patnících před vchodem a čekáme na odvoz. Táta nás nabírá do auta a poslední večer trávíme v Makotřasech u mé rodiny. Rána se nemůžu dočkat. V 8:30 Letiště Václava Havla. Juchů. I když teď si nejsem jistá, že můj mozek křičí zrovna tohle slovo.

10 | 11

…o

te

ví

ra

jí

se

př

ed

ná

m

id

v eř

e le tiš

tn íh

aly .

12 | 13

Je zvláštní pocit udělat krok do neznáma. Mám sevřený žaludek. Stojíme v letištní hale. Esemesky a hlavně emoesky lítají vzduchem. Všichni kamarádi se ozývají. Slzy loučení visí nad každou zprávou. Od Lenky ze Studénky jsem dokonce dostala na cestu ochranný talisman. Žádala za něj dvě věci: ať na sebe dáváme pozor a ať je o ní zmínka v knize. Protože si do téhle knihy mohu psát, co chci, Leni, plním.

S napětím opouštíme Evropu, její zvyky a komfort.

Míříme do brány Asie. Letadlo se odlepuje od země.

Z okna pozorujeme mraky. Jsou to bílé bochánky poházené v nekonečném prostoru. Dáváme si panáka, jídlo a spánek.

Přestupujeme v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Přelet nad městem trvá celých pět minut. Z letadla vidíme nasvícené uměle vytvořené ostrovy. Je až trochu děsivé, co člověk dokáže vybudovat. V Dubaji strávíme dnešní noc. Letištní hala působí okázale. Mramorové sloupy mají skoro metr v průměru. Většinu žen zahaluje černý hábit, muži chodí v bílém. Také barevné uniformy zaměstnankyň letiště jsou inspirovány dlouhým šatem a vlasy jim zakrývá lehká šajla. Výstupní kontroly jsou docela přísné. Jedna pracovnice nás vyzývá, ať smažeme fotky, které jsme tu pořídili. „Jak to, že nás viděla?“ Předstíráme, že mažeme, a tiše se chechtáme pod fousy. Za chvilku nás zastavuje další kontrolorka. Cítím, jak mi cvaká zadek. Určitě ví, že jsme nic nesmazali. Vybaluje nám všechny osobní věci. Máme štěstí, fotoaparáty ji nezajímají. Vychutnává si nás. Každopádně všeho do času, vytahovat použité cizí ponožky asi taky není žádná hitparáda. I když tady musí být zvyklí na ledasco.

14 | 15

Vycházíme z haly. Ubytování máme zajištěné v hotelu. Je noc a venku panuje 39 stupňů Celsia, na procházku městem to není. Taxík nás veze do hotelu, jehož název dáváme řidiči přečíst na lístku.

Vyslovit jej totiž neumíme. V hotelu probíhá vše hladce, a tak za chvíli spíme v klimatizovaném pokoji. Ráno šmejdíme na střeše hotelu, ale jelikož zde není nic než neskutečné parno, vyrážíme taxíkem k Perskému zálivu. Vidíme legendární budovu ve tvaru plachetnice, kterou máme důvěrně spjatou s Arabskými emiráty. Řádíme v moři a necháváme se nadnášet. Skoro nikdo se nekoupe.

Proč asi? Je tu dost lidí, kteří se jen tak procházejí po pobřeží. Snad se raději osvěží ve vychlazených hotelových bazénech. Některým možná koupání nedovoluje jejich víra. Kdo ví. Moře je úplně horké, ale stále příjemnější než pobyt na vzduchu.

Po několika hodinách se vracíme na letiště a v klimatizované hale čekáme na let do Dillí.

16 | 17

Přistáváme v indické metropoli. Je 23 hodin místního času. Prodíráme se mezi Indy zatuchlou kobercovou halou ven. Kupujeme si kupón na taxi a po byrokratické agendě, která nás nutí vyplnit nejeden formulář – ještěže jsem vzala dvě propisky, vycházíme z letištní haly. Okamžitě nás polévá brutální horko. Snažíme se zorientovat a vybrat si co nejlépe vypadající taxík.

Nasedáme, potahy jsou povlečené igelitem. No, nevím, zdali je právě tohle to nejlepší vozidlo pro nás. Řidič chvíli zkoumá adresu napsanou na papírku a pak už se vezeme z letiště do domácího ubytování. Auta na sebe potrubují pro mne, prozatím, neznámou řečí. Provoz je pomalejší a zdá se bezpečný. Znepokojují jen pohledy z okna. Lidé se válejí vedle silnice, někteří postávají v hliněných škarpách, kde zřejmě i žijí. Další se pohybují pěšky po silnicích, chodníky tu neexistují, a jiní jezdí s prázdnými dřevěnými dvoukoláky sem a tam.

Čím hlouběji do města zajíždíme, tím jsou pohledy ven děsivější, zvláště pak ve spojení s představou domácího ubytování. Už se objevují i domy a my vjíždíme do indického ghetta. Taxikář přibrzďuje, já se chytám pevněji područky a drmolím, že v žádném případě nevystupuji. Vidím rozpadlé baráky, ze kterých vylézají lidé okny. Nemají zde žádné závěsy, záclony, vlastně ani dveře. Světla nesvítí. Všude jen neútulný začernalý beton poskytující přístřeší mnoha lidem. Před domy plápolají ohně a osvětlují okolostojící postavy. Mezi nasvícenými lidskými scenériemi přecházejí polonazí Indi. Život tu přímo tepe ve své nej(s)prostší podobě.

Ani nedutám. Naštěstí se znovu rozjíždíme. Krve by se ve mně asi teď nedořezali. Zahýbáme do ulice, kde to vypadá trochu méně hrozivě.

Před domem postávají dva domorodci. Navazují s námi kontakt. Ošívám se, taxikář vytahuje naše věci a odjíždí. Je mu úplně jedno, co s námi bude. Proč by taky nebylo. Zmocňuje se mě nepříjemný pocit.

Najednou se otevírají úzké dveře a z nich vychází mohutný Ind. To je náš člověk. Bere si objednávkový list a zve nás dovnitř. Jedeme výtahem z garáže do druhého patra. Zatuchlá vůně se rozlévá chodbou. Do pokoje přicházíme o půlnoci. Osprchujeme se chladivou vodou a uléháme pod větrák-hlučák. Klimatizaci

18 | 19

po chvilce vypínáme, její zvuk je pro Davida neslučitelný se spánkem. Místností se téměř okamžitě rozlije pekelné vedro. To se taky nedá snést. David celou noc ovládá kouzelný vypínač. Já spím k mému celoživotnímu štěstí jak dřevo, i když chvilkami se koupu ve vlastní šťávě. Zdržíme se jen jednu noc. Tu přečkáme.

Pod matraci se raději nedívám, mohla bych tam nalézt to, co zatím opravdu nejsem připravena vidět.

V šest hodin pro nás přijíždí smluvený taxík. Vyrážíme na vlakové nádraží. Lístky si vezeme z Evropy. Tyhle první dny jsme se snažili trochu pošéfovat z domova.

Zatím všechno klape. Po půl hodině jsme na místě.

Parkoviště u nádraží už hučí jako úl. Všichni na sebe pokřikují, zeleno-žluté tuk-tuky potrubují a čekají na své pasažéry. Přicházíme ke vstupu do nějaké chodby, která se tváří jako nádražní hala. Ind si prohlíží naše lístky do Kalky a říká: „Tenhle vlak nejede.“ „Jak nejede?“ Tato informace nás doslova vykolejila. Nevpouští nás ani do nádražní haly. S velkým zaujetím studuje naše lístky a odvádí nás pryč. „Are you first time in India?“ „Yes, we are.“ „How many days?“ „One.“ „OK, come with me!“

Po cestě nám vysvětluje, že si lístky máme vyměnit v nějaké cestovní kanceláři a zkusit přijít zítra. Pomohou nám prý vyřešit lístkovou peripetii. Předává nás dalšímu Indovi, který nás tam odveze. Sehrají scénku o ceně, my se ani nenadějeme, už nasedáme do vozu a míříme do úzkých uliček Dillí. David se mě ptá, zda počkám v autě. Nabízí, že on vše vyřídí a já pohlídám batohy. Jeho slova ve mně okamžitě probudí bouřlivé emoce. Vykřikuji, že v žádném případě nikde, ani tady, nezůstávám sama. Nehodlám riskovat svůj život kvůli batohu. Navíc Indi v mých očích vypadají všichni stejně. Okej, okej, uklidňuje mě David. V této chvíli už vůbec nevíme, kde jsme. Vystupujeme oba nalehko z taxíku a vcházíme do prosklených dveří.

V místnosti není moc místa. Dlouhá nudle je rozdělená na tři komůrky. V té poslední sedí za velkým stolem drobný chlapík. Na stole jen telefon a pár papírů. V opravdu malém prostoru se tísní dvě židle. Usedáme na ně. Z obrovské skříně za našimi zády hučí přestárlá klimatizace. Pravděpodobně už se nacházíme v turistické kanceláři.

Dáváme se do hovoru, ukazujeme jízdenky. Já nervózně koukám ke dveřím a myslím na naše batohy. Po chvilce se dveře rozletí a batohy přistávají v prostřední komůrce. Řidič chce zaplatit, asi pochopil, že to bude na dýl.

20 | 21

Ulevilo se mi, že naše zavazadla neodjela bez nás.

Konečně se mohu soustředit na to, co se tady říká.

Pracovník kanceláře nás postupně zpracovává. Vysvětluje nám situaci. V Léhu se koná festival Kálačakra a sjíždí se tam celá Indie. Všechno je proto obsazené.

„My ale lístky koupené měli.“ Ty už prý neplatí. Zkouší volat na dráhy, ale vrácení peněz opravdu neslibuje.

Dráhy na tom nejsou moc dobře. Nabízí nám jiné volné jízdenky na vlak za pět dní a na autobus za tři dny. Náš plán se zbortil. Máme zůstat v Dillí? V tom Dillí, které jsme viděli v noci? Při takové myšlence nás

mrazí v zádech. Určitě to na nás vidí, nabízí nám další možnost. Poletíme do Šrínagaru a odtud autobusem či džípem přes horydoly do Léhu. Trasu nám ukazuje na mapě. Do Léhu je to vzdušnou čarou kousek – cca 400 km. Přihazuje k ceně letenky i týdenní ubytování na hausbótu. Bereme to a teď už jen smlouváme o dnech. Snažíme se dostat cenu co nejníže. Nakonec jsme dohodli čtyři dny včetně jídla a odvozu z letiště.

Hausbóty prý postavili v minulých dobách Britové. To zaručuje kvalitu. Nic podobného jsme sice nechtěli, ale představa, že zůstaneme v Dillí, je tak děsivá, že s povděkem přijímáme taxíka a vyjíždíme směrem k letišti.

A tak se stalo, že nás Nové Dillí pozřelo a znovu vyplivlo v letištní hale. Najednou nám vůně zatuchlého koberce, který se rozprostírá celou obrovskou halou, připadá docela v pohodě. Uvelebujeme se na sedačkách a vyčkáváme na svůj let. Aby toho nebylo málo, na gejtu zjišťujeme, že v letadle sedíme každý na jiném místě. Na tohle už nemám sílu. Poprvé budu sedět sama v letadle. Sama. No spíše mezi cizími lidmi. Doufám, že budu usazena mezi samé Indoše. Můj sen se plní raz dva! Pětisedadlová řada, v níž sedí čtyři Indi. Jen jedno místo je volné. Jsem tak rozrušená, že si je ani nemohu prohlédnout. Jeden pohled na Davida stačí, okamžitě chápe a nabízí

mi své místo. S úlevou přijímám. Sedám si vedle ženy s dítětem. Při startu se ohlížím dozadu na Davida a v duchu ho držím za ruku. Ten si v klidu čte noviny. Žena se se mnou dává do řeči. Možná má taky strach. V bílé halence a kalhotách ani nepůsobí moc indicky. Na chvilku zacítím její vůni. Zaštípe mě v nose. Evropané voní jinak. Saba, tak se třicetiletá žena jmenuje, cestuje se svou nejmladší dcerou. Její manžel zůstal v Americe s dalšími dvěma dětmi. Popisuje, jak je pro ni těžké mít rodinu ve Šrínagaru a nevidět se s ní. Volí mezi kariérou, životem v blahobytu plným možností, a rodinou. Dlouho si povídáme. Na konci letu svěřuje Saba toto své životní dilema mé kameře.

Překvapuje mě její otevřenost a loučíme se jako staré přítelkyně. Napadá mě, že nakonec se mi Indi asi budou líbit.

22 | 23

Strach jménem Pákistán Šrínagar je hlavní město státu Džammú a Kašmír. Šrí v sanskrtu znamená zdraví a Nagar město. Sousedí s pákistánskou hranicí. Dříve byl turisty oblíben.

Dnes se spíše doporučuje tomuto horskému městu vyhnout. Tohle je vše, co náš průvodce uvádí. Pro nás je důležité, že máme šanci dostat se odtud do Léhu, a navíc zde může začít naše výšková aklimatizace. Jsme přibližně 1 500 metrů nad mořem.

Vyplňujeme několik formulářů a opouštíme letištní halu. Smluvený odvoz nenacházíme. Přešlapujeme před halou a přemýšlíme co dál. Ujímá se nás policista a vše nám ochotně telefonicky domlouvá. Naše mobilní sítě zde totiž nefungují. Za pár minut už svištíme taxíkem na hausbót na náklady majitele. Za to jsme rádi. Po cestě míjíme vojenskou základnu. Až teď nám dochází, že vlastně nemáme ponětí, kde se doopravdy nacházíme. Tajně doufáme, že informace v průvodci naznačující nebezpečí je už neplatná.

Dřevěný hausbót vypadá na první pohled docela pěkně. Stejně jako mnohé další loďky na jezeře je

ozdoben četnými, ručně vyřezávanými vzory a ornamenty. Místnosti jsou zařízeny ve staroanglickém stylu. Celé by to působilo příjemně až na ty indické opravářské manýry. Ve zkratce se to dá vysvětlit takto: Nesvítí světlo. Co udělám? Vyměním žárovku, a pokud zjistím, že problém je někde v elektřině, nechám vyměnit kabel. A teď to vezmu po indicku. Nesvítí-li světlo, vyměním žárovku, a pokud to nepomůže, natáhnu nový kabel přímo po zdi a bouchnu klidně i úsporku kdekoli blízko – třeba hnedle vedle ručně malovaného skleněného lustru.

Ani kryt není potřeba. Je to opravené a funkční. To jejich lážoplážovnictví se mně začíná líbit. Sice se tak z atmoškového ubytování stává paskvil, ale já jsem nadmíru spokojená, máme totiž i samostatnou koupelnu s evropským záchodem. Přemýšlet, kam se vše z toa­lety vypouští, nemá smysl.

Náš domácí je vysoký, štíhlý chlap kolem padesátky. Má kudrnaté, lehce prošedivělé vlasy, které mu trčí nahoru. Jeho syn vypadá více evropsky.

24 | 25

našich výrazů doplňují, co bychom asi tak mohli chtít dělat. První den výlet na lodi na jezero Dal, druhý až čtvrtý den výlet do hor. Vyvezou nás kamsi na kopec a nechají nás tam dva dny chodit kolem nějakého jezera a pak si pro nás přijedou. Po dobu, co budeme pryč, se nám ubytování nebude počítat. Pátý den odpočinek. Šestý den výlet do města a do okrasných zahrad. Sedmý den přesun do Léhu. Ubytování samozřejmě rovněž zajištěno.

Ceny na nás střílejí s lehkostí. Naplánovali nám téměř vše. Už zbývají jen lístky do Dillí a tradá na letadlo a domů. Rovnou mohli říci, ať vysypeme obsah našich peněženek, že ostatní už zařídí. Vaří se to ve mně, raději však mlčím. David se z toho snaží diplomaticky vybruslit. Zatím nevíme, jestli si můžeme dovolit nabídku odmítnout.

Je statný a podle toho, co vypráví, asi i zcestovalý. Zvou nás na svou loďku. V jejich plovoucím příbytku není nic kromě zašlého koberce a veliké LCD televize. Sedáme si na zem. Domácí nás hostí čajem masala a máslovými oplatky. Půjčují nám mapu oblasti a k tomu nabízejí program za úplatu.

Vidí naši bezradnost a pro sebe příležitost snadného výdělku, a tak nám plánují každičký den.

Bílý papír popíšou čísly jednotlivých dnů a podle

Dostáváme doprovod v podobě jednoho místního pomocníka a jdeme na obhlídku města. Chlapík není původem ze Šrínagaru. Žije v jakési horské vesnici a sem přijel za prací. Vede nás do zadních uliček. Ukazuje nám šrínagarskou napodobeninu Tádž Mahalu. Zrovna se rekonstruuje. Že by nás to nějak ohromilo, se říci nedá. Všechno je tu takové umolousané. Trávníky jsou prořídlé, nádrž, ve které se koupou lidé, je betonová a voda úplně kalná.

Tomuhle se máme obdivovat? Jakmile se chlapík

26 | 27

zastavuje u nějakého známého, využijeme příležitosti a ztrácíme se mu v uličce. Není to však nadlouho. Pozorně si všímáme, jak na nás lidé reagují.

Po cestě také potkáváme internetovou kavárnu.

Místo si ukládáme do paměti.

Po večeři nás domácí opět zve na svou loď. Nabízí další program. Teď jsme lépe připraveni. Sice ještě nevíme, co chceme, ale v jedné věci už jasno máme – nechceme už za nic dalšího platit. Naším momentálním cílem je získat pro sebe čas, a hrajeme tedy hru na trucovitou ženu a chápavého muže.

Vypadá to tak, že já mám nafučený obličej a strohou angličtinou říkám, že nic nechci. David krčí rameny, zkouší chlácholit domácího a nechává nám tak pootevřená dvířka. Do doby, než zjistíme co dál. Asi to moc nefunguje. Dostáváme jemnou pohrůžku, že není vhodné pohybovat se po městě samostatně.

Podle domácího existuje riziko, že budeme zajati pákistánskými teroristy. A to si nechce vzít na svoji hlavu a bedra své rodiny. Poskytuje nám tedy zdarma doprovod jako poslední pokus o naši záchranu. Přijímáme a domlouváme se na ranní čas. Večer sedíme na hausbótu, díváme se na jezero a posloucháme zpěvy muslimů dodržujících postní měsíc ramadán.

Za jezerem na nás vykukuje hradní stěna. Mohl by to být náš zítřejší cíl. Získáme tak čas na přemýšlení.

Po snídani vyrážíme na hrad společně s doprovodem. Jde s námi ten samý chlapík co včera. Lidé vypadají přátelsky. Využívám příležitosti, že nás doprovází někdo z místních, a fotím si šrínagarské obyvatele. Náš průvodce nezná cestu a každou chvilku se vyptává. Pod hradem stojí stráž ozbrojená samopaly. Vůbec nám nedošlo, že by hrad mohl někdo považovat za strategické místo, kam není volný přístup. Stejný nápad jako my dostali i mladí, rozesmátí Indové mávající na nás z přijíždějícího automobilu. Zastavují u brány a dávají se s vojáky do hovoru. Chvilku přemýšlím, jak vojáky uplatit, ale nemám s tím zkušenosti. Navazuji se strážci kontakt a zkouším na ně působit svým úsměvem. Bohužel to nestačí, potřebná povolení ke vstupu nezískáváme. Všichni odcházíme s nepořízenou.

Jdeme se podívat alespoň k mešitě, kterou jsme zahlédli po cestě starým městem. U vstupní brány si zouváme boty a stoupáme po dlouhých schodech.

Náš průvodce zůstává dole. Dodržuje na rozdíl od nás místní zvyklosti. Podél schodů sedí žebráci a čekají na své rupie. Míjíme okrasné zahrady, řekla bych okrasné v uvozovkách. Na udusaných pláccích hlíny roste několik stromů a volně se na nich povalují psi. Když vystoupáme nahoru, objeví se před námi mešita. Sama vcházím dovnitř do

28 | 29

modlitebních místností. Zvenku to tak vůbec nevypadá, ale mešita je obrovská. Zacházím asi hlouběji, než je povoleno. Jeden muž ke mně přistupuje a ptá se, co tam dělám. „Jen se dívám,“ tiše odpovídám. Koukne mi přímo do očí a mezi zuby procedí: „Go home.“ Odcházím se ztuhlým úsměvem.

David čeká venku. Když mě vidí, hned se ptá, co se stalo. Popisuji situaci. Jsem v šoku. Na takovéhle nepřátelství nejsem připravena. Ostatní lidé tohoto vyznání jsou přívětiví, využívají příležitosti a fotí se s námi. Snažím se být přátelská, ale moc do smíchu mi zrovna teď není.

Ramadán tu na nás dýchá na každém kroku. Snažíme se na veřejnosti nepít a nejíst. Nedržíme se za ruce, já nosím „bejzbólku“, takže si všichni myslí, že jsem kluk a David přerostlá kudrnatá žena.

Po večeři si nás opět volá náš domácí. Je znepokojen, že nechceme kupovat jeho služby. Záměrně mu říkáme, že s dnešním výletem nejsme moc spokojeni. Avšak není to úplně pravda. Získání jednoho dne nám pomohlo. Po cestě na hrad jsme si ujasnili, co chceme. Začínáme se orientovat v nové situaci a přizpůsobovat se. Protože o Šrínagaru nemáme žádné informace, jsme rozhodnuti držet se své původní myšlenky a zamířit do Léhu. Domácí na tato

slova ihned reaguje a nabízí nám odvoz džípem.

Vidí naši zdrženlivost, a tak vytahuje stále aktuální variantu, několikadenní výlet na hory v ceně čtyřiceti tisíc rupií, což v přepočtu vychází asi na šestnáct tisíc korun. To je pro nás pěkná darda. Navíc jsme rozpočet už překročili, když jsme si koupili původně neplánované letenky sem. Prozatím s díky odmítáme obě varianty. Nejprve si jdeme zjistit informace na internet a pak se rozhodneme.

V internetové kavárně nalézáme opravdu skromné informace o Šrínagaru, o napjaté indicko-pákistánské situaci a o cenách za džíp do Léhu, které jsou o dost přívětivější než nabídka pana domácího. Jsme pevně rozhodnuti říci ne.

Domácí vytahuje z rukávu nejtěžší kalibr a nutí nás napsat na papír, že nenese žádnou zodpovědnost za náš život a že se ve Šrínagaru pohybujeme na vlastní nebezpečí. No tohle v žádným případě psát nebudu. Večer se nám honí v hlavách šílené scénáře a strach v nás narůstá. „Poznáme, zda nám hrozí nebezpečí? Bude to včas?

Netahá nás jen za nos?“ Fakt je, že tohle město je prosté turistů. Představovali jsme si malou horskou vesničku, avšak nevím, z čeho jsme to vydedukovali. Šrínagar má

30 | 31

900 000 obyvatel, sousedí s Pákistánem, je tu plno vojáků, hladových muslimů a hinduistů. Člověka to nenechává úplně v klidu. Nevíme, kdo je kdo. Co by na to řekli pánové Zikmund a Hanzelka? „Je-li kde na světě ráj,“ je to Šrínagar. V době, kdy tu pobývali slavní čeští cestovatelé, byla asi situace jiná.

Večer se nad jezerem ozývají zpěvy modliteb. Atmosféra je chvílemi strašidelná. Jsme sevřeni vlastním

strachem. Takhle to dál nejde! Hned ráno jedeme na vlastní pěst do centra. Hledáme autobusovou zastávku. Kupujeme si balenou vodu u stánku a ptáme se jednoho Inda na cestu. Nabízí nám odvoz. Chvilku na sebe koukáme, vypadá normálně. Vlasy má upravené dozadu, na sobě ošuntělé sako a v ruce drží kabelu. Nastupujeme do malého bílého vozidla. Po chvilce jízdy nás zastavují vojáci. Muž úplně ztuhl. Má ruce na volantu a skrz sevřené rty rychle polohlasem promluví: „Pokud se budou ptát, tak jsme přátelé.“ Nervozita v jeho hlase ve mně vyvolává obavy. Dvakrát to zopakuje a vystoupí. Prohlížejí mu kufr, my nehybně sedíme. Kontrola trvá pár minut, ale v mé hlavě je to věčnost. Ani nedýchám. Samopaly na jejich zádech vypadají hrozivě. Kufr sklapne, dveře se opět otevřou, muž usedá a pokračujeme v jízdě. V autě ještě chvilku panuje ticho. Ind konečně promluví lámanou angličtinou: „Zítra přijede do města politická návštěva, a tak jsou všichni trochu nervózní.“ Taky se tu prý nesmějí vozit cizinci v soukromých vozidlech. Zbytek cesty mlčíme. Vyhazuje nás v blízkosti stanoviště džípů. Když se s námi loučí, osmělí se a nabízí nám obchodní spolupráci. Prodává šály z kašmíru a pašmíny. Přijímáme. Je to příležitost.

Dává nám svůj e-mail. Drobný háček je jen v tom, že přesně nezná svou adresu. Dostáváme tedy rovnou dvě varianty. S úsměvem děkujeme a odcházíme.

Docela rychle se orientujeme a kupujeme lístky do sdíleného džípu, který nás převeze přes hory.

Zkoušíme ještě zařídit SIM kartu, marná snaha…

Chybí nám fotografie. Na cestu do hor by se simka docela šikla. Chodíme od jednoho stánku k druhému. Posílají nás nejprve k fotografovi. Začíná nám tu být nepříjemně. Lidé se na nás tlačí, říkáme, co potřebujeme, a stejně to nikam nevede.

Máme toho už dost, a tak nasedáme do tuk‑tuku a míříme do klidnější části města, kde přebýváme.

Zkusíme to tam. Tuk-tuk zastavuje na křižovatce.

Výpary z aut se nám lepí na patro, V Indii sice nic katalyzátory sem zatím nedorazily. nefunguje, ale Žebračka využívá hustého provozu, všechno jde natahuje ruku do vozu a s naléhazařídit. vostí v hlase promlouvá: „Haloo, haloo… eat.“ Oči malého dítěte, které má v náručí zabalené v hadru, na nás působí a dáváme jí svačinovou tyčinku. Nespokojeně odchází a my se pomalu rozjíždíme směrem k našemu hausbótu.

Už to tu poznáváme. Vystupujeme a jdeme rovnou do známé internetové kavárny. Štěstí nám dnes přeje. Potkáváme moderního Inda MJ Kakroa.

Dlouhé vlasy má stažené pruhem látky, na rukou prsteny a kovové náramky a předloktí mu zdobí ležérně uvázaný šátek. Těsné džíny a zelené tričko

obepínají jeho postavu. Není drobný jako ostatní Indi. Je to asi tím, že jeho matka je Angličanka.

Kakroa tady pobývá na prázdninách a rozjíždí si svůj kšeft, dělá průvodce horami. Neustále zdůrazňuje, že Šrínagar je bezpečný, ať to řekneme doma a pošleme sem další turisty. To si ještě necháme projít hlavou.

K našemu překvapení nám MJ Kakroa ochotně pomáhá vyřešit problém se SIM kartou. Vše domlouvá

32 | 33

s námi komunikuje, druhý vyplňuje potřebné papíry a třetí přijímá naše peníze. MJ Kakroa se za nás zaručuje, dává svoje osobní údaje, po aktivaci mu totiž budou dvakrát volat. My mu slibujeme, že jakmile odjedeme ze státu Kašmír, kartu zničíme. Po dvou hodinách držíme vítězoslavně indickou SIM kartu v rukou. Zítra, až přejedeme Kárgil, ji budeme moci aktivovat a napsat domů.

s prodavačem. S výrobou potřebných fotografií se tu opravdu nemažou. To, co ve městě nešlo, tady běží velice hladce. Mladý prodavač fotí Davida na mobil a hned fotku tiskne. Platíme 30 rupíků a vyrážíme pro simku. Kakroa nás vede uličkami do mobilních obchodů. Nemají. Nemají. Nakonec sedáme do tuk-tuku a míříme opět do centra. Po několika marných pokusech přicházíme do obchodu, kde je pět Indů.

Dva natírají strop řídkou barvou, takže nejde poznat, která část už je natřená. Zbývající tři prodávají. Jeden

Ze Šrínagaru odjíždíme o den dřív. Když se o odjezdu zmíníme, kuchtík nám hned pohotově účtuje všechny vody, které dostáváme k jídlu. Domácí se nám úspěšně vyhýbá. O navrácení peněz za ubytování není ani řeč. Z kuchaře mámíme ještě alespoň svačinu. Připravuje nám toustový chléb pomazaný růžovou marmeládou. Na oplátku za své služby chce bakšiš. Na jeho požadavek nepřistupujeme.

Jeden den, který na nás získá, mu musí stačit. Své emoce neskrývá a ruku na rozloučenou nám tady už nikdo nepodává. My jsme ovšem hrdí na to, že jsme se naučili říkat ne.

34 | 35

Svítání nad střechou světa Zdál se mi sen o smrti. Budím se, ale k mému překvapení strach nemám. Vím, že tak ke mně promlouvají obavy z nadcházející cesty.

Snažím se odpoutat od vlastní sebestřednosti a pocitu, že zrovna s námi sjede auto do strže, utrhne se skála nebo zrovna na nás padne lavina. Tyhle pocity nechávám za sebou a vyrážím vstříc dobrodružství. Pro jistotu v duchu volám dalajlámovi, že už jsme na cestě.

Je 4:40. Venku hřmí a padají proudy vody.

Moc jsme toho nenaspali. Smluvený tuk‑tuk nás netrpělivě očekává, v rychlosti nasedáme a nabíráme směr stanoviště džípů. Po hodince čekání Indové házejí naše batohy na střechu auta. Řidič je pečlivě upevňuje.

Sází jeden batoh vedle druhého, vše zakrývá oranžovou plachtou. Nakonec mrštně

seskakuje a nasedá do auta. V džípu je trochu těsno. Sedíme ve třech řadách. My dva s řidičem. Zdá se docela v pohodě, měří asi metr padesát a místa na nohy má tím pádem dost. Já a David jsme vedle něho jak přerostlí obři. Sedím uprostřed. Palubní deska je vyboulená a sedadlo pro nás dva není moc široké, a tak musím stočit nohy směrem k Davidovi, aby mohl řidič řadit. David sedí zkroucený jak paragraf. Tři urostlí Indi se tísní uprostřed. V zavazadlovém prostoru jsou ještě dvě sedadla umístěna kolmo. Pro tuto jízdu je obývá mladý holandský pár.

Měla jsem radost, když jsem je na stanovišti uviděla. Konečně nějaké evropské tváře, dává mi to pocit většího bezpečí. Prostoru k sezení mají ve srovnání s ostatními pasažéry nejvíc, avšak s nevýhodou, že zadní sedačky

36 | 37

nedisponují žádnými pásy. Holanďané na svá sedadla koukají nejprve nedůvěřivě, ale co, tady jsme v Indii. Buď to přijmeš, anebo nepojedeš.

kameny a muži rozmíchávají nějakou černou hmotu, která svým vzhledem připomíná asfalt. Opravují břeh.

Nehody jsou tu asi na denním pořádku.

Město se v noci změnilo na vojenskou pevnost. Zadělané okenice a prázdné ulice. Žádné zboží vystavené před obchody a žádní lidé. Ticho. Všichni jsou zavření ve svých obydlích. Jen vojáci procházejí.

Auta tvoří tři pruhy. Řidiči se snaží jeden druhého předjet na nezpevněné cestě, na níž by s největší opatrností jelo jen jedno evropské auto. Moc nerozumím, kam se tady spěchá. Míjíme vozidlo, na které spadl sněhový jazyk, což bylo příčinou dopravní zácpy. Nevím, zda pasažéři přežili, nicméně jen fakt, že sníh nevytlačil jejich auto z cesty, přináší naději.

Opouštíme Šrínagar a s městem mizí i náš stísněný pocit. Vjíždíme do hor, spíše velehor. Výhled máme z první ruky. Nevím, jestli je to výhra. Zeleň ustupuje a kopce pozvolna narůstají. Táhlé klikatiny nás vedou mezi horské velikány. Tak tohle je proslulý Himálaj.

Porost úplně zmizel. Na protějším kopci se objevuje kolona osobáků, autobusů, nákladních, policejních a armádních vozidel. Všichni stojí. Bezva. To se může stát jedině v Indii. Zácpa uprostřed velehor. Řidič zkoumá naše možnosti. Otáčí se nad převisem hory a zkouší jet druhou, vyšší cestou. Ta je taky zasekaná. Připadám si jako na Václaváku. Vystupujeme z auta a čekáme. Všude je spousta lidí. Sedí vedle aut a vyhlížejí do krajiny. My jsme za přestávku rádi, aspoň se na chvíli narovnáme. Zhruba po hodině se rozjíždíme. Míjíme silničářské čety, které zpevňují cestu. Vše se dělá ručně. Ženy vybírají vhodné

Jedeme celý den. Stoupáme do 4 000 metrů nad mořem. Přelomovým bodem cesty je město Kárgil.

Dáváme si naše první indické jídlo v lokální jídelně.

Vaří se tu v hliníkových papiňácích na zemi. Na betonové podlaze je jedna propanbutanová bomba s hořáky a kolem jsou vyskládané hrnce a konvice na čaj. Na hygienu se tu moc nehraje. Všechno nádobí je špinavé od koření a vyteklých omáček. Interiér jídelny působí také dost ušmudlaně, ale jídlo chutná výborně. Tak snad to naše zažívání unese.

Zatím se nám mobil nedaří nastartovat. Co když fungovat nebude? David po cestě dostává rýmu, léky však leží v batohu na střeše auta. Ups. Blíží se noc. Teď už se střídá pěkná asfaltová cesta

38 | 39

s hroznou nezpevněnou. Řidiči padá hlava, nepomáhají ani dálková světla, kterými osvětlujeme cestu i protijedoucí vozidla. Překonáváme 400 kilometrů za 24 hodin. Řidič zastavuje a oplachuje si obličej. Osvěží ho to tak na pět minut. Zas mu padá hlava. Asi chce trhnout rekord na místní trase. Mluvím na něj, on na to reaguje a zastavujeme. Ví, že už nemůže. Sklápí si trochu sedadlo a téměř okamžitě usíná. Ze spánku ho vytrhává ještě jedno setkání s Indy, co zaparkují z ničeho nic za námi. Člověk tady fakt není nikdy sám.

Jsme uprostřed země nikoho. Jak je možný, že se tu objevilo, téměř ihned, další auto? Řidič mluví venku s posádkou cizího vozu a pak se rychle vrací a opět usíná. Nerozumím, co říkají, a nahání mně to hrůzu. Sleduji světlo v druhém vozidle. Rozsvěcuje se a zase zhasíná. Občas někdo vystoupí. Asi tam probíhá párty. K ránu sousední auto odjíždí a já konečně usínám.

Po pár hodinách se náš vůz také rozjíždí. Stoupáme na střechu světa. Slunce zaplavuje Himálaj.

Smějí se na nás osvícené bílé vrcholy. Je to něco nádherného. Objevují se před námi první budd­ histické stavby. Kultura se právě v tomto místě proměňuje z indicko-hinduisticko-muslimské na tibetsko-­buddhistickou.

40 | 41

Léh – ležme Míjíme cedule, které nabádají řidiče k abstinenci.

Proč v Indii? Nerozumím. Silnice je pěkná, široká.

Pomalu sjíždíme do Léhu. Řidič nám pomáhá najít ubytovnu. Neznáme cenu, je to hodně skro­ mné, takže by to mohlo být levné. Neřešíme to a jdeme hned spát.

Odpoledne konečně startujeme mobil. Dáváme vědět domů, že jsme v pořádku, a vycházíme na průzkum města. Wiki říká: Himálajské město Léh je bývalé centrum království Ladak. Hlavní dominantou města jsou ruiny královského paláce.

Město se nachází v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem v nadmořské výšce okolo 3 600 metrů nad mořem, ale vrcholy těchto pohoří dosahují až 6 000 metrů. Romča říká: My skromňouši chceme pokořit jen jeden jejich pětitisícový vrchol. Nic víc.

Město žije, všude je plno lidí i otevřených obchodů. Naše první cesta vede do buddhistického

kláštera vysoko nad městem. Dlouhé schody nám dávají zabrat. Začíná se na nás projevovat nedostatek kyslíku. Každý dvacátý schod si dáváme přestávku a dodýcháváme se. Srdce nám bije o závod. Výstup trvá o to déle. Nahoře se klene bílá kopule, kolem ní se rozkládá obrovský prostor, v němž se procházejí návštěvníci. Setkáváme se s prvními mnichy. Překvapují nás tím, že používají elektronické výdobytky civilizace, například iPad. Sice to nekoresponduje s mou představou mnicha, ale když o tom tak přemýšlím, vlastně proč ne. Stále platí, že se jim jejich majetek vejde do příruční tašky. Společně se fotíme a povídáme si o Kálačakře, na kterou se všichni chystají.

Trochu níže stojí buddhistický klášter a malá čajovna. Hned u vstupu do kláštera dostávám do ruky lehké burisony. Všichni to jedí, a tak také ochutnávám. Jsou bez chuti. Prohlížím si sošku Buddhy, a když nasytím svou duši, jdeme na čaj masala do místní čajovny. Venku usedáme na

42 | 43

ledabyle postavené židle a díváme se do krajiny. Vedle na hromadě leží deky, které mohou v chladnějších hodinách zahřát pozorovatele krajiny. Výhled je úžasný.

Po cestě dolů hledáme lokální kuchyni. Chceme něco echt tibetského. Nacházíme malou špeluňku a dáváme si vegetariánský mix. Pokrm je na kovovém tácku rozdělen do několika přihrádek. Luštěniny, rýže, oranžové omáčky a čapáty. Jídlo je hodně pálivé, avšak vynikající.

písek mi rozdírá nohy i v plátěných kalhotách.

Prach je úplně všude. V dálce slyšíme gongy a najednou se rozezní zpěv tibetských mnichů. Proti nám jdou tisíce lidí. Prodíráme se davem řádnou chvíli, než nám dojde, že jsme přišli pozdě. Čekáme, až všichni odjedou, a v klidu si místo prohlížíme. Ve vesnici uprostřed hor žijí samí Tibeťané.

Den už končí, ještě chvíli hledáme naše ubytování.

Dnes se nám bude dobře spát. Máme v plánu zůstat tu několik dní, abychom si přivykli na úbytek kyslíku a dostatečně se aklimatizovali.

Druhý den v Léhu si opravdu užíváme. Vyspáváme, dáváme si velkou snídani a kolem oběda jedeme na Kálačakru. Probíhá ve vesnici Čhoglamsar vzdálené deset kilometrů od Léhu. Dole ve městě chytáme sdílený tuk-tuk. Je plný takových hajanů, kteří si podobně jako my chtěli pořádně přispat. Asi po čtvrt hodině všichni vystupujeme.

Kráčíme širokou prašnou cestou. Je strašné vedro.

Jsme co nejvíce zahalení, ale i tak slunce prohřívá každou odhalenou část těla velmi rychle. Jemný

44 | 45

Hliněné domy jsou natřeny vápnem na bílo. V údolí mezi hřebeny je řada stúp, buddhistických staveb symbolizujících klid a mír. Jsou bílé, jen několik metrů vysoké, s barevným malováním a zlatou korouhví. Před nimi se rozkládá obrovská plocha připomínající stadion. Vejdou se sem tisíce lidí. Na druhé straně se nachází buddhistický klášter, kde zřejmě přebývá dalajláma. Co asi teď dělá? Stojíme u betonové zdi a koukáme dovnitř pomyslného stadionu. Už tam není ani noha.

Po dvou hodinách se vracíme zpět. Zítra to zkusíme dříve. V Léhu si ještě cvičně vybíháme na gompu. Klášter z roku 1840 se tyčí nad královským palácem. Uvnitř se ukrývá socha Buddhy. Sedíme před klášterem na betonové zídce a díváme se jen tak do krajiny. Vítr příjemně pofukuje a praporky natažené mezi horami volně poletují s větrem.

Když se večer svlékám, zjišťuju, že mám po celých nohách vyrážku. Dělám velkou očistu. Tajně si peru kalhoty v naší velmi skromné ubytovně. Platí zde totiž zákaz praní – to aby práči měli práci. Ne že bych jim tu práci nepřála, jenže já nemám nic náhradního.

Ráno si přivstaneme a vydáváme se znovu do víru dění. Tentokráte včas. Za městem mávneme rukou

46 | 47

a za chvilku zastavuje sdílený tuk-tuk. Jedeme s indickými manželi. Vyprávějí nám o cestě, kterou sem podnikli za dalajlámou. Ptají se, odkud jsme. Naši zemi znají a vědí, že dříve existovalo Československo.

To teda zíráme. Sklízíme obdiv za to, že jsme se dokázali se Slováky rozejít mírovou cestou. Sami říkají, že Čína ani Pákistán nejsou dobří sousedé. Už jsme zde. Prašnou cestou jdeme teď už za hlasem dalajlámy. Kdo má zájem, může si koupit sluchátka, naladit si na svém rádiu určenou frekvenci a poslouchat simultánní překlad ve svém jazyce. Hlas dalajlámy se nese horami. Tisíce lidí pečlivě naslouchají. Stadion je rozdělen do několika zón, v první se nacházejí mniši, v druhé Tibeťané, ve třetí cizinci a ve čtvrté všichni zbývající. Ladacké ženy i muži se pro tuto příležitost nazdobili. Jedna z žen má na hlavě čepici plnou květin. Se svolením službu konajícího vojáka lezu na strážní věž a chytám záběry. Žádné tváře naslouchajících nevidím, jen barevné deštníky, jimiž se lidé chrání před sluncem. Věž stojí hned vedle obrovské cedule, ze které se na mě usmívá dalajláma.

vuje jeho šéf. Aha. Pochopila jsem a domlouváme si schůzku na pozdější čas, až ukončí své pracovní povinnosti. Jdeme si sednout pod zelenou plachtu.

Na muže čekáme několik hodin. Mezitím se najíme, pohrajeme si s ladackými dětmi, prohlédneme si stánky se suvenýry. Čas běží a slunce pálí. Bohužel ladacký domorodec nepřichází a my se vracíme do Léhu s děsným úpalem. Začínáme se rozpadat. Vše se nám nasbíralo a teď přicházejí opary, zánět oka, znovu rýma a přidává se zimnice. David uléhá. Já si

Dole u hlavního vstupu se dáváme do hovoru s ladackým mužem. Chceme s ním udělat rozhovor na kameru. Je ve službě, má na sobě vojenskou uniformu. Dohlíží zde na pořádek. Když kameru spustím, začne se ošívat. Za mými zády se obje-

48 | 49

opatřuji sluneční brýle, kapu si do oka a nebojácně odcházím do města zajistit jídlo.

Ležíme v malém pokoji pod uzenou peřinou. David je na tom hůře. Snažíme se dát dohromady, ať můžeme vyrazit na vysněný trek. V uču­zeném pokoji strávíme dva dny. Co nám na začátku při-

šlo jako pěkné, skromné ubytování, se na konci proměnilo v nechutnou uzenou peřinu. Když ji každý večer na sebe pokládám, přivírám oko a dělám, že je čistá. Poslední den se dozvídáme, kolik pokoj stojí. Je to víc, než čekáme, nicméně zkoušíme vyjednávat a získáváme pro sebe první slevu. Juch.

50 | 51

Sviští hora La Gandala Ráno vyjíždíme tuk-tukem s výbornou snídaní v břiše do Spituku. Řidič nás vysazuje u mostu na okraji vesnice vzdálené od Léhu asi 15 km. Dále už pokračujeme pěšky. Procházíme přes zelená políčka, která se nacházejí v blízkosti domů. Za vesnicí zeleň mizí. U posledního stavení nabíráme vodu z malého potůčku a dáváme do ní chlorační činidlo.

Nejasné informace v průvodci nás zavádějí na himálajskou poušť. Jdeme s nadšením. Alespoň ze začátku. Červené duny nás uchvacují. Potkáváme vyschlý potok. Sedíme u prázdného žlabu a vedro nás začíná pomalu spalovat. Zvedá se vítr. Na obličej si dáváme ochranné štíty proti prachu a pokračujeme dál. Stoupající terén nás nutí sejít z cesty.

Stahujeme se k řece Indus a konečně se napojujeme na tu správnou trasu. Krajina se mění a kolem řeky se sem tam objevují křoviny. Po několika hodinách chůze nacházíme místo pro náš plátěný dům

52 | 53

v zákrytu utržených svahů. Do vody přidáváme druhou složku chloračního činidla a čekáme na vyčištění. Voda z Indu je totiž úplně kalná, nemáme chuť ji použít. Prohlížíme si krajinu připomínající scenérii z westernu a těšíme se na vytouženou večeři.

Slunce nás tahá ze stanu velmi brzo. V noci jsem se jednou vzbudila, vůbec jsem se nemohla zoriento-

vat a vzpomenout si, jak daleko od vody stojí náš stan. Měla jsem pocit, že voda, co slyším, nás brzo zatopí. Únava však zaopatřila, že jsem téměř okam­ žitě usnula i s touto šílenou myšlenkou.

Snídáme müsli tyčinky. Když opouštíme řeku, přece jen nabíráme hnědou vodu a přidáváme chlorační činidlo. Po hodině je voda stále kalná.

Napít se je jen pro drsné povahy. Koukáme na sebe, kdo z nás tekutinu vyzkouší. Ani jeden z nás se k tomu nemá, a tak šlapeme dál o žízni. Máme ale štěstí, narazili jsme na průzračně čistý přítok.

Nacházíme si místo ve stínu a po chvíli se David koupe po indicku. V našem pojetí to znamená na naháče. Já si peru věci, nohy mám opět rozedřené od písku. Oholit si je před cestou asi nebyl ten nejšťastnější nápad. Ale lebedíme si, zaléváme svá těla a pijeme průzračnou vodu napřímo. Spalující vedro na chvilku z našich myslí mizí.

Silnice se mění v úzkou pěšinu a po ní vcházíme do hor. Překonáváme kamenné pole a pomalu stoupáme. Po civilizaci nikde už není ani stopa. Za několik hodin objevujeme zelenou oázu. Je úžasné, co tu lidé dokážou. Zahradí potok a pomaličku přivedou do téhle pouštní krajiny život. Tráva a stromy najednou poskytnou místo, kde se dá postavit dům

z hliněných cihel, místo, kde se dá žít. Teď tu ale nikdo není. Usadíme se ve stínu stromů a odpočíváme.

Zkoušíme nahodit GPS, ale ta nefunguje. Svou přesnou polohu tedy neznáme. Spoléháme na buzolu, mapu a zdravý rozum. Pokračujeme ještě o kus dál a zastavujeme na poli šutrů. Hory nás svírají. Shazuji batoh a jdu se podívat soutěskou napřed. Cesta se nekonečně stáčí mezi skály. Po deseti minutách se vracím. Terén se asi hned tak nepromění. Místo pro stan jsem neviděla. Mezitím David chytá světlo v horách svým fotoaparátem a padá při tom z velkého kamene. Foťák letí vzduchem, ruka dře o kámen, koleno posléze modrá. Předvádím zvuk záchranky a provádím odborné ošetření Davidovy ruky i foto­ aparátu. Davidův pád nám v rozhodování docela pomohl. Vracíme se do zelené oázy a kempujeme.

Teplá večeře a spánek jsou nám dnešní odměnou.

Balíme stan a s plnou polní na zádech ponecháváme zelené útočiště jiným. Stoupání se vleče.

Každý krok mě tu stojí více a více dechu. Na batoh už jsem si zvykla, ale na málo kyslíku zatím opravdu ne. Co chvilku zastavuji, dodýchávám se.

Srdce mi tluče. Pozoruji skály, které se podobají nejrůznějším zvířatům. Příroda se tu opravdu vyřádila. Po dvou stech výškových metrech docházíme k odpočinkovému stanu.

Ladacký muž a žena nás vítají šálkem čaje masala. Žena vyrábí plstěné jaky přímo z jačí vlny. Ve stanu sedí ještě dvě starší ženy, cizinky. Jedna z nich trpí horskou nemocí. Hlavu má zabořenou v dlaních.

Nemluví, jen ztěžka dýchá. Když se zvedne, vidíme opuchlý obličej a prázdný výraz. Místní muž neumí moc dobře anglicky. Ukazuje na nás posunky, ať ji pošleme dolů. Navazujeme kontakt s ženou, která je na tom lépe, a bavíme se o jejich dalších

54 | 55

krocích. Popisuje trek, který absolvovaly. Teď jsou na cestě dolů. Jejich průvodce hledá zkratku. Po chvilce opravdu přichází zmíněný průvodce s naloženým oslem a ženy s ním pokračují dolů. Jiný lék na horskou nemoc není. Ještě Momentálně se chvilku se za nimi díváme a pak nacházíme ve s pocitem, že je o ně postaráno, výšce 4 370 metrů opouštíme tohle místo. Talisman nad mořem. z jaka si bereme s sebou, pro štěstí.

Jdeme opatrně, vnímáme svoje těla. Přecenit vlastní schopnosti je zde opravdu snadné. Pravidelně se dodýcháváme. Cesta příjemně ubíhá. Docházíme k zelené oáze s domem. Kamenné stavení je prázdné, a tak si děláme přestávku v jeho chládku.

Prohlížíme si zvířecí lebky, které jsou rozmístěny na podstavcích.

V podvečer přicházíme pod vrchol La Gandala.

Tábořiště je pro poutníky připravené v podobě vytesaných rovných ploch. Čeká tu na nás jeden domorodec. Vítá nás širokým úsměvem, v němž chybí jeden zub. Chvilku si s námi povídá. Dozvídáme se, že pochází ze Sťů, což je vesnice na druhé straně hory. V naší mapě je označena jako Skyu. Ve vesnici tráví zimu a v létě pobývá zde. Popisuje život v horách a ukazuje nám bílé vrcholky, na které se dá

56 | 57

Nemohu uvěřit, že to vidíme na vlastní oči. Čeká nás noc plná snů. Čím výše jsme, tím více vrstev na noc oblékáme. Zima mi v noci není, ale i tak moc dobře nespím. Tvrdá podložka mě udržuje v polobdělém stavu. Možná je to i tím, že zítra nás čeká nejvyšší bod výstupu.

Můj osobní rekord je 5 015 metrů nad mořem a David má 5 092 metrů nad mořem.

vylézt. Na některých už i byl. Dech mu nedělá při chůzi žádné potíže. Po tomhle rozhovoru se rozloučí a zmizí za jedním z kopců. Zřejmě se vydal do kamenného stavení na nocleh. Zůstali jsme tu sami.

Po teplé večeři se drápeme na nejbližší kopec, údolí je už ve stínu a bílé vrcholky jsou nasvícené sluncem. Tohle je pohled pro krále.

Ráno se probouzíme s dobrou náladou. Vaříme si kaši, ať se zásobíme energií, a začínáme stoupat.

Batohy již přirostly k našim zádům. Tenhle kopec je větší než my sami. Co chvilku odpočíváme. Něco zrzavého se kolem nás začíná míhat. Chundelatí svišti se prohánějí po kopci. Snažím se je dostihnout, ale marně. Mají mě po větru, a tak prchají. Hora je plná svišťů chundeláčů. Za sebou ponecháváme slony a leopardy vytesané do skály samotnou přírodou a vydáváme se vstříc výšinám. Dech tu bere za své. Nádech, výdech, krok sun krok. Co chvilku zastavuju a dodechuju se. Překonání posledních pěti set výškových metrů je nekonečné. Necháváme za sebou kamzíky, sviště, dravé ptáky a bobky od oslů, kteří nesou batoh někomu jinému. Teď už zbývá projít jen stádem jaků. Postávají těsně pod vrcholem. David jde napřed. Já se vleču za ním. Snažím se přidat, protože mám z jačího stáda strach. Nejde to, táhnu se jak smrad, a tak na Davida rozzlobeně

pokřikuju, ať na mě počká. Zastavuje a vyčkává, než ho dojdu. Chvilku rozdávám kázání o bezpečnosti v horách, a jak se tak poslouchám, volně přecházím do smíchu. Je to tady náročné. Po několika opravdu úmorných hodinách se doslova doplazíme do sedla.

Konečně. Odpočíváme přilepení na posvátnou hromadu kamenů ve snaze najít stín. Výška 4 920 metrů nad mořem nám však nestačí. Batohy necháváme na místě a stoupáme na přilehlý vrchol.

Hora je stále strmější. Končím ve výšce 5 015 metrů nad mořem. Sedám si na zadek a David pokračuje dál. Já mám strach. Vlastně se dost bojím výšek. Pro ukrácení chvíle fotím synovcům malé talismany, které mi dali na cestu. Čas se najednou strašně vleče.

Každá minuta mi připadá jako věčnost. Je hrozné vedro. Bojím se a zlobím se. Doufám, že se Davidovi nic nestane a nebudu pro něj muset jít. Vlastně se bojím i o sebe. Už to tady nevydržím. Jdu dolů. Budu mít větší šanci vidět nahoru. Scházím desítky metrů a vidím ho. Vrací se. Konečně! Na vrchol nedošel, v jednom momentu se mu začala točit hlava z nedostatku kyslíku. Naštěstí to fungovalo jako brzda.

Sbíráme energii a vyrážíme dolů. Máme asi litr vody.

Klesáme o 800 výškových metrů, vedro je spalující, voda v nedohlednu a úpal klepe na vrátka. Občas

slyším potok. Nevím, jestli mám halucinace, nebo ten zvuk přinesl vítr. Je tu jiná akustika. Můžeme si bez námahy povídat na větší vzdálenost. Ne že by nám na to zbývala energie.

58 | 59

Už necítím palce u nohou, voda stále žádná a tábor, který tu měl být, tu sice je, jenže opuštěný. Po další hodině nacházíme podmáčený zelený palouček. David jde hledat potok, já zůstávám. Jeden nabubřelý jak kolem mě probíhá a vydává divné zvuky. Dává mi najevo, že jsem na jeho území. Rychle odepínám foťák od batohu a jsem připravena skočit i s ním na haldu kamenů. Jak naštěstí běží dál. Ještě chvilku nehybně stojím.

Poté, co se David vrací i s trochou vody, uvolňujeme bolavé nohy z bot a dodáváme si energii lovečákem. Tahle vzpomínka na domov v podobě placatého salámu vždy potěší naše břicha. V dálce vidíme zeleň a velký bílý stan, a tak se vydáváme na cestu.

Až na místě zjišťujeme, že stan je prázdný. Mlčky do něj usedáme a hodinu čučíme. Možná dvě, kdo ví.

Z posledních sil stavíme vlastní plátěné přístřeší. Teď už mi došlo, že jsme to dokázali. Přicházejí pocity radosti a taky bolest hlavy.

Ráno svůj batoh nacházím v hejnu ploštic, ječím a všechno vytřepávám. Blíží se k nám stádo mladých jaků. Postupují pomalu po úbočí svahu. Je vidět jejich zvědavost. Chystají se projít kolem nás. Tak rychle sbaleno jsem ještě neměla. Stačí dobrá motivace. Dáváme si na snídani energetickou tyčinku

na půl, s nadějí, že se nasnídáme ve Sťů-Skui-Skyu.

Vlastně nevíme, jak se tohle místo doopravdy jmenuje. Naše prameny v tom nemají jasno. Mezi místními je známé jako Sťů, tím bychom se asi měli řídit.

Po čtyřech hodinách chůze v kaňonu, kdy jsem stihla vymyslet píseň i pohádku o Kamzovi, se na nás směje bílý stan. K našemu zklamání je vesnice o pár domech prázdná. Jediný obyvatel, který se v horách nachází a pochází z této vesnice, je momentálně na druhé straně hory. Žije svůj letní život.

Ostatní jsou na Kálačakře. Dostáváme se na rozcestí, a to nejen myšlenkového. Ležíme pod jediným stromem, který tu roste. Potkáváme poutníky. Zastavují se, povídají si s námi. Jsou mezi nimi dokonce i dva Slováci. Hned jsme se poznali, jsme jediné národy v těchto horách, které mají pevnou kotníkovou obuv a v krosnách vše potřebné pro život v divoké přírodě. Ukazujeme si cestovatelské náramky a společně probíráme situaci. Lákají nás na další pětitisícovku. Míří dál do údolí řeky Markha. Původně jsme tam chtěli jít také. Teď zvažujeme naše možnosti.

Pečlivě prohlížíme mapu. Zítra Kálačakra končí, a tak bude v Léhu asi těsno, nemluvě o cestě dolů do Manali. Možnost jít na další trek, s ohledem na naše schopnosti, taky není lákavá. Navíc se tam hrnou oslí konvoje nesoucí spoustu hořáků a zásob jídla.

Padne rozhodnutí, že nám pro tentokrát jedna pětitisícovka na pažbě stačí. Vaříme si poslední zásoby, užíváme si himálajskou noc a vyrážíme směr Léh.

Jdeme proti proudu řeky Markha. Zastavujeme v takzvaném homestay a dáváme si snídani u místních ladackých lidí. Zvou nás k sobě domů. Jejich ložnice je zároveň i obývacím a přijímacím pokojem pro pocestné. Je tu několik postelí, jedna z nich manželská, a k tomu konferenční stolek. Na něj se podává snídaně. Růžová, divně chutnající marmeláda a k tomu domácí placky čapátí a samozřejmě nechybí čaj masala. S plným břichem se loučíme, fotíme a vyrážíme. Slunce se nám opírá do zad.

Asi pochopil, jak to se mnou je. Stále couvá a na nestabilní části mi podává pomocnou ruku. Přijímám.

Ještě pár kroků a jsem v pomyslném bezpečí. Adrenalinový zážitek na konec cesty. Překonala jsem bez větších obtíží pětitisícový vrchol a tady na výdobytku civilizace se můj mozek šprajcuje.

Naše kroky už nalezly své tempo. Cesta se klikatí a na dohled máme spojnici s civilizací. Přicházíme k velkému železnému mostu, který není dokončen.

Natažené pláty na jedné straně konstrukce tvoří úzký chodník a podél něj je natažený provaz. Toť vše. Supr.

Při pohledu na divokou řeku Markhu mi tvrdnou nohy. David odnáší svůj batoh a vrací se pro můj. Já se nejprve po čtyřech přesouvám na stabilnější část, chytám se provazu a snažím se nedívat dolů. Ind stojící na mostě, asi opravář, se zájmem pozoruje moji chůzi. Když se k němu přiblížím, začne přede mnou ustupovat. Představa, že ho musím obejít, je děsivá.

60 | 61

Chvíli chodíme po silnici sem a tam. Hledáme autobusový spoj směr Léh. Nic takového nepotkáváme, a tak oslovujeme chlapíka s nákladním vozidlem. Bez váhání si nahazuje na korbu propanbutanovou bombu, naše batohy a nás bere do kabiny. Dáváme se do řeči. Po chvilce se mě David ptá česky: „Necítíš náhodou pivo?“ „Možná?“ odpovídám. Větříme Život můžeš mít krátký, a rozhlížíme se po kabině. anebo dlouhý. Když se V kastlíku stojí jedno zavřené staráš jen o jídlo a pití, pivo. To druhé, otevřené, si žiješ život krátký. Když řidič drží v ruce. Jede dost krmíš srdce a duši, šíleně, v klidu pocucává pivko, máš život dlouhý. sem tam si dá cigárko. Tomu říkám Indie. Hopsáme po serpentinách nekončícími horami. Drtím Davidovi ruku a jen v duchu myslím na to, ať se nám nic nestane. Po cestě míjíme silničáře. Jejich práce je opravdu nebezpečná. Tihle mají i stroje. Jeden sedí v otočném ramenu a odstraňuje balvany z cesty. Se svým strojem se otáčí nad roklí takovým způsobem, že půl vozu visí nad strží. Řidič říká, že silničář je v Indii velice dobře placená profese. Vydělávají až 50 000 indických rupií za měsíc. Běžný život čtyřčlenné rodiny stojí asi 20 000 rupií.

Asi chápeme proč. Jsou zde v horách několik

62 | 63

měsíců v kuse a často za chyby zaplatí svým životem. Po dvou hodinách nabíráme na korbu další stopaře. Jejich úsměv rychle mizí. Vedro, bomba a cesta plná děr. Náš šílenec zastavuje a dává si další pivo. Zíráme na něj. Člověk si ho k téhle cestě asi musí dát, jinak by tudy snad ani nedokázal jet. Krom toho všeho je náš řidič také učitel, šerpa, oddaný indický manžel, otec a hrdý Ind. Opravdová moudra z něj lítají jedno za druhým. Po několika hodinách třaskavé jízdy vjíždíme do známého Léhu a hledáme si nové ubytování. Tentokrát bydlíme v hotelu s tak vysokými dřevěnými schody, že mám potíž je vylézt, obzvláště ten poslední. Ze široké chodby se vstupuje do několika pokojů. Ten náš je fialový a na Indii docela útulný. Akorát zamknout jde špatně. Nevadí. Kdo by nám ty smradlavé hadry kradl. Před večeří se zastavujeme ještě na nádraží, abychom pořešili situaci našeho odjezdu. Pozdě večer vyhlašuji velké prádlo a očistu celého těla.

64 | 65

Příběh o Kamzovi V himálajských horách, kde si vrcholy podávají ruce s mraky, se narodil kamzík. Vypadl z lůna své matky, ta ho olízala a on se poprvé postavil na nohy. Jeho kroky byly zpočátku vratké, ale to se časem změní, stejně jako jeho jemný kožíšek. Malého kamzíka pojmenovali Kamza.

Starší bráškové už skotačili v dolíku. Čekali, až se s nimi nejmladší bratr rozběhne skalnatou krajinou. Kamza se rychle se všemi skamarádil. Byl menší než ostatní a kolem očí měl dva hnědé pruhy směřující až dolů k čumáku.

Mladí kamzíci nejprve poskakovali v dolině, ale během léta se pomalu osmělovali a postupně se přesouvali na stráně a skalnaté příkrovy. Za několik týdnů už všichni hopsali po těch nejstrmějších svazích. Jen Kamza stále zůstával dole. Zkoušel skákat, ale kopýtka se mu vždy roztřásla. Často volal na kamarády: „Pomozte mi, pomozte!“

Ráno se šel s kamarády proběhnout. Všichni volně pobíhali, jen on trčel na místě. Nemohl se hnout. „Haló, haló, kam utíkáte?“ V jednom okamžiku byli všichni pryč.

Kamza nemůže ani tam, ani sem. Kopýtkem bouchá do skály. Hlava mu hoří, kopyta ho pálí. Došlo mu, co starý kamzík říkal, a dal se do pláče. „Do ZOO nechci,“ mumlal si pro sebe roztřeseným hlasem a vysílením usnul.

Malý Kamza spal několik dní. Když se probudil, spatřil kolem sebe jen černočernou tmu. Sevřelo se mu kamzičí srdíčko. Ze všech sil se snažil rozkoukat. „Kde to jsem?

Snad někde v jeskyni?“ létaly mu myšlenky hlavou. Když jeho oči přivykly tmě, rozpoznal Kamza u vchodu mohutnou postavu. Stál tam obří Kamzodlak! „Pomóc!“ zaječel Kamza a rozběhl se proti obludě. Nohy mu ale nesloužily tak, jak by si přál. Kamzodlak se otočil a temným hlasem pronesl: „Zpomal, neublížím ti. Našel jsem tě na skále.

Všichni tvoji kamarádi byli už pryč.“ V Kamzovi by se krve nedořezal. Slyšel tolik historek o kamzičí příšeře a teď stojí přímo před ní. Bouchnul se do kopýtka a snažil se probudit. Nic. Zřejmě je vzhůru. S fňukáním se vyšplhal zpět na pelech. „Pomůžu ti. Dobře se vyspi a zítra vyrazíme,“ řekl Kamzodlak. Malý Kamza ani nešpitl. Už nemá co ztratit, tuší, že všichni kamzíci už odešli do dalekého zimoviště.

Tiše hleděl do tmy a pak konečně usnul.

Starého kamzíka to trápilo. Zavolal si Kamzu na svůj pahorek a promluvil k němu. „Kamzo, co je s tebou? Zima už přichází a ty jsi stále v dolině, s takovou se jara v Himálaji nedožiješ. V kruté zimě jen na skalách nacházíme potravu a útočiště. Jestli nepřekonáš svůj strach, skončíš v lepším případě v ZOO. A v tom horším? Na to raději nebudu ani myslet.“

Probudil se s prvními paprsky. Kamzodlak už čekal u vchodu. Postrach všech kamzičích mláďat skokem rozrazil vzduch a letěl ven. Pádil hlava nehlava. Kamza za ním v těsném závěsu. V dolině pak běhali, skákali a každý den prozkoumávali nové cesty plné velkých kamenů a překážek.

Přeskakovali, hopsali sem a tam a Kamzovi to šlo stále lépe.

Kamza nerozuměl tomu, co mu starý kamzík povídal. Klopýtal domů. Nevěděl proč, ale bylo mu z toho těžko.

Na sklonku každého dne si spolu povídali o tom, co prožili. Jednoho takového večera se Kamzodlak náhle zvedl

a vážně vyslovil: „Čeká tě zkouška. Zúročíš vše, co ses naučil. Pamatuj: Přežije jen ten, kdo věří, že to dokáže!“ Pak se otočil a vyšel ven z jeskyně. Malý kamzík si dlouho do noci opakoval slova svého mohutného přítele, až upadl do neklidného spánku.

Ráno poskakovali jako obvykle. Kamza byl ale ostražitý.

Držel se u Kamzodlaka, tušil, že zkouška může přijít kdykoli. Běželi krajinou. Najednou se ocitli v místě, kde nikdy předtím nebyli. Kamza zaškobrtl a jen na malou chvilku se zastavil, aby se podíval, co se stalo. Kamzodlak však nečekal, běžel dál. Jen dunivým hlasem zvolal: „Sejdeme se v Kamzánii, věř si.“ To je přece místo, kde kamzíci tráví zimu, bleskne mladému kamzíkovi hlavou. „V Kamzánii? Ale, ale… Kamzánie je strašně daleko! Co budu jíst?

To je ta zkouška? Vždyť ani neznám cestu!“ Bylo pozdě.

Kamzodlak byl pryč. Kamza chvilku přešlapoval na místě a pak si pomyslel: já to přeci dokážu. Nechci žít‑nežít v ZOO a přemýšlet o tom, jak se mají moji kamarádi v Himálaji.

Sebral odvahu a skočil. Hop, skok, vyrazil střemhlav po skalách dolů hledat cestu do Kamzánie. Putoval několik dní, chvílemi ho spalovala žízeň a trápil ho hlad, kopýtka ho bolela, ale Kamza šel dál. Na cestu se vyptával svišťů a jaků. Ukazovali na vrchol svištící hory Gandaly. Za ní je prý místo, kde se ukrývají všechna zvířata. Je tam závětří a dostatek potravy. Tohle Kamzovi postačilo k tomu, aby nabral správný směr. Začal stoupat. Chvílemi se mu točí hlava a kopýtka se pletou. Hlad by mohl na kila prodávat.

Cesta vede strmě vzhůru. Úzká pěšina zmizela a zůstaly jen skály rovné jako stěna. Malý kamzík se nedívá dolů a pokračuje dál. Ještě ho čeká kroků pár.

Postupoval velmi pomalu. Terén už byl velice obtíž­ný. V jednu chvíli mrknul okem dolů a pohled se mu

okamžitě zúžil. Viděl jen tunel vedoucí na dno rokle. To je konec. Hlava se mu točí, kopyta sjíždějí a kameny se pod ním valí. Kamza ví, co má dělat, ale bojí se. V hlavě slyší: Skoč, skoč, věř, že to dokážeš. Sebral všechnu sílu, odrazil se a už letí vzduchem. Na chvilku zavřel oči. Nechtěl vidět ten sráz. Dopad je tvrdý, ale půda už se pod ním nehýbe. Vyčerpáním se mu podlamují kolena. Plazí se dál a s obtížemi si hledá místo na přespání. Dnes zůstává o hladu.

V noci cítil, že paní zima obchází po horách. Ráno se dal do dalšího stoupání, těžce dýchá, vzduchu se mu nedostává. Konečně! Došel do sedla hory. Slunce tu ještě pořád pálí, protože země tu má k nebi blíž než kdekoli jinde.

Kamza překonal vrchol a sestupoval dolů do údolí. Věděl, že musí najít vodu. Běžel tak rychle, že ani vítr jej nemohl dostihnout. Po cestě potkal mladé jaky. Ukázali mu, jak získat vodu ze zeleného paloučku. Odpočinul si a nabral sílu na poslední část putování.

Svaly pevně obepínají jeho kostru. Zmizel i chlapecký výraz a vyrostly mu opravdické kamzičí rohy. Změnil se.

Do Kamzánie přichází statný Kamza. Kamarádi ho nepoznávají. Avšak starý kamzík se nenechá tak lehce ošálit.

Poznává člena svého stáda. Přichází ke Kamzovi a s úctou jej vítá. „Dokázal jsi to! Vítej mezi námi. Mysleli jsme, že jsi zahynul, anebo tě lidé odvezli do ZOO.“ Kamza se šťastně postavil vedle své kamzičí matky. Začal vyprávět svůj příběh a všichni poslouchali se zatajeným dechem, jen kopýtky obdivně pobouchávali do země. Pro tento den se Kamza stal hrdinou.

Ještě neví, že ty nejtěžší zkoušky na něho teprve čekají.

Dnes ale usnul s dobrým pocitem, že se může sám na sebe spolehnout. Dokázal přežít v Himálaji. A to je co říct.

Umění koupě Ráno okolo desáté hodiny se řítíme na nádraží.

Chceme si koupit lístek do Manali. Nádraží je plné lidí, někteří odjíždějí i na střechách autobusů. Kancelář šéfa, který lístky prodává, je prázdná. Dva dny v kuse vypravoval autobusy. A teď spí! Máme přijít za pár hodin.

Kamza

V úmorném vedru se ploužíme zpět do města.

Pach moče se line úzkou ulicí, jíž pokaždé procházíme. Asi místní toaleta. Jen o pár metrů dál se ulice promění v otevřené truhlářství. Dřevo tu voní a muži uprostřed cesty vyrábějí desítky dveří. Po několika hodinách se vracíme. Tentokráte nacházíme na mřížovém okně velký vzkaz napsaný fixem na bílé plátno: Přijďte v pět. Potkáváme pár Evropáků a konzultujeme situaci, chladíme se přitom v řídicí budově autobusového nádraží. Ta vypadá, jako by ji někdo nedodělal a pak hodně používal.

Kanceláře jsou bez nábytku. Pravděpodobně si jej pracovníci vždy donesou. Prostory jsou otevřené kromě místnosti, kde spí řidiči. Jejich odpočívárna

je za závěsem a má zámek. S evropskými kolegy na nic nepřicházíme, a tak se vydáváme každý svou cestou. Asi se dnes ještě uvidíme.

Kolem páté hodiny se suneme opět dolů. Tentokrát je mříž obsypaná Indy. Konečně jsme tu ve správný čas. David se postaví do hloučku a já zkouším štěstí vevnitř. Procházím neomítnutými tmavými chodbami do místnosti plné lidí. Dostala jsem se až k místnímu šéfovi. Je to asi pětačtyřicátník, štíhlý, vysoký, s bujarou kšticí, kterou má upravenou v jednu velkou vlnu. Nějaký zkušený cestovatel mi radí, abych se nechala napsat do čarovného sešitu, který nám zajistí jízdenky. Prodírám se až k šéfovi.

Sedí na zemi na dece, v ruce drží onen sešit a kolem něj je spousta lidí. Sedám si k němu a říkám mu, co chci. Nereaguje. To mě štve. Nadechuji se a z plna hrdla mu popisuji lámanou angličtinou, co jsem dnes zažila a kolikrát jsem tu byla. Zalykám se.

On bez mrknutí oka zaklapne čarovný sešit, v němž jsem chtěla být zapsána. Zvedá se a odchází.

68 | 69

lístkem a následně se začne tvořit špalír vlastníků růžových papírků. Šéf mění lístky lidem, na které se včera v autobusu zřejmě nedostalo. Supr, to člověka hned uklidní. Naše šance na odjezd se tímto opravdu zvyšuje. Následně otevírá kouzelný sešit a čte jména. Škoda, že tam ta naše nejsou. Možná kdybych nebyla držkatá, tak bychom tam byli. Lidé visí na mříži a strkají přes ni své peníze. Šéf vypisuje jízdenky, druhý Ind přebírá finanční hotovost, třetí ji rozměňuje a další dva koukají. A všichni mají práci. My stále stojíme na stejné pozici a koupě se nám jeví jako nemožná. Chybí nám dravost. Další Evropáci jsou na tom stejně. Dostáváme nápad, odcházíme z houfu a začínáme obíhat takzvané sdílené taxi a přemlouváme řidiče, ať nás vezmou do Manali. Běháme zběsile od řidičů taxíků, minibusů a autobusů, až se dostáváme k bookingové agentuře. Vše je marné. Nikdo jet nechce, možná už nemůže.

Zřejmě jsem jako bílá žena neviditelná. Něco říká hindštinou a všichni jdou ven do chumlu čekat na své lístky. Plachta se vzkazem konečně mizí a prodejní okno se tímto otevírá. Vevnitř stojí několik Indů. Šéf mluví skrz mříž, ale my nerozumíme.

V chumlu se nic neděje. Najednou někdo zamává

Vracíme se zpět ke stanovišti autobusu. Chumel je stejně velký. Jízdenky do Manali jsou vyprodány. Teď se jede do Kárgilu. Tam nechceme.

Další autobus bude mířit do Kejlongu. „Cože?“ Tak pojedeme alespoň do Kejlongu. To je po cestě. Snažím se koupit lístky. Indové doslova visí na mříži. Nějaký chlap, má asi metr padesát,

rozráží hlavou cizí ramena a dere se k prodejnímu oknu. Tam s lehkostí vyšplhá po lidech, kteří mříž okupují, a svou ruku plnou peněz vrazí šéfovi přímo pod nos. Chvilku vidíme jen jeho záda. Najednou se spouští a stejným způsobem se dostává i ven. Svou hlavu používá jako beranidlo. Ruku s lístky drží vítězně nad hlavou. A my jen hledíme s otevřenými ústy. Kdo umí, ten umí.

Konečně se dostáváme na řadu. Chci dva lístky do Kejlongu, šéf na mě kouká a přes mříž projdou slova: „Právě došly a teď se prodává Dillí.“ „Dillí?“ Křičím na něj: „Dillí?“ Tak s tímhle mám problém.

Jedna dredatá černoška se ptá na cenu, a jestli to zastavuje v Manali. Nerozumím, kam tím míří.

Jsem vnořena do svého vzteku. Tak ještě jednou.

Ptá se šéfa, jestli můžeme vystoupit v Manali. Ten říká, že jo, ale musíme zaplatit jízdenku až do Dillí.

Ta je k našemu nepochopení jen o něco málo dražší než do Manali, přestože hodinově je rozdíl asi den. Neřešíme a kupujeme. Poslední informace, kterou dostáváme, zní, že autobus bude mít možná zpoždění.

Tohle jako bychom snad ani neslyšeli. Naše pomyslné vítězství je zachyceno na růžovém papírku s časem odjezdu! Spokojeně odcházíme. Dnes jsme si to opravdu oddřeli.

70 | 71

Poslední večeře

V Indii jsou jen dobří řidiči. Za chyby se zde platí životem, takže všichni špatní jsou zřejmě v automobilovém nebi.

Přichází poslední večer v Léhu. Balíme se a jdeme spát. Nemůžu usnout. Konečně se mi to povedlo, ale jen o chvilku později zvoní budík. Mělo to vůbec smysl? Je dvacet minut po jedné hodině v noci, rychle se pakujeme a vyrážíme na autobusové nádraží. Městem se line šílený štěkot. Psi, kteří jsou přes den polomrtví vedrem, ožívají. Najednou se zde mění role, místní chodí osamoceně s klackem v ruce a psi ve smečkách ovládají město. Nahání mi to hrůzu.

Přidáváme do kroku a já svítím do tmavých koutů příruční svítilnou. Jsou tam krávy, co žerou odpadky, a psi, kteří brání své území. Vrčí na nás. Strach mi svírá duši. Zvířata nabírají v mé fantazii na rozměrech.

Metelíme po hlavní cestě. Patnáct minut svižné chůze a autobusák máme v dohledu.

Známé tváře na nás mávají. Je tu dredatá černoška, díky které máme lístky, a její izraelský kamarád. Seznamujeme se s mladým německým párem. Včera na nákupu nebyli, nechali si totiž koupit lístek zprostředkovaně. Tahle varianta nás nenapadla. Píší si také deník. Byli i ve Šrínagaru, a dokonce absolvovali výlet po horách, na který jsme se nenechali zverbovat.

72 | 73

Vyzvídáme, jako té bylo, a prý že nuda. Tak to jsme spokojení, že jsme o nic nepřišli. Podle čísla na růžovém lístku zjišťujeme, že pojedeme společně. Děláme si pohodlí vedle nich, tady v tom nočním Močově.

Naši izraelští přátelé odcházejí spát do řídicí budovy.

Moč je teď cítit už úplně všude. Sami jsme už dostatečně nachcáklí, takže sem skvěle zapadáme. Název pro autobusák jsme vymysleli včera. Místní vůně k tomu vyloženě vybízí. Přichází indický mladík, jeho vlasy tvoří podivné slepence a oblečení vymetlo zřejmě hodně tmavých koutů. Dříve to musel být docela pěkný kluk. Teď je špinavý a zfetovaný, v ruce drží klacek, kterým nás neustále kontaktuje. Máchá s ním před našimi tvářemi a tím si získává pozornost. Pokaždé, když se přiblíží, jsme v pozoru. Nikdo se s ním do většího fyzického kontaktu nepouští. Je dost pravděpodobné, že má žloutenku či cokoli jiného. Až místní kolemjdoucí ho odeženou. Asi je to lokální neškodná figurka. Jeho chování však vadí jen nám, ostatní nocležníci si dělají opravdové pohodlí a získávají pro sebe klidnou noc. Jak se rozednívá, nádraží pomalu ožívá.

Pozorujeme místní putyku. Místo dveří visí umaštěný závěs. Mladá servírka, v těsných džínách a volném tričku, pečlivě zametá před vitrínou. Dělá to opravdu poctivě. Plochu vyčistila dokonale. Ven dá pak kýbl

s čistou vodou a někteří nocležníci se tam jdou umýt.

Pozorujeme ji dobrou půl hodinu a přemýšlíme, proč raději nevypere ten závěs? V našich podmínkách by to hygiena střílela od závěsu. Ani by nemusela dovnitř.

David říká, že na indické úrovni by mohl dělat jakoukoli profesi. Nic se tu tak nežere. Avšak je zajímavé, že Indové jsou vždy čistě oblečení. Jak to dělají?

Dost úvah. Je sedm hodin ráno a přijíždí náš autobus.

Nevypadá tak, jak jsme si ho za těch pár hodin vysnili.

Je velký a oprýskaný. Nakládáme batohy a utíráme si každý svou sedačku vlhkým kapesníkem. Sedadla se pomalu zaplní a můžeme vyrazit. Na naší straně jsou po dvou a na protější po třech. Průvodčí, oblečený v hnědém krepsilonovém saku, kontroluje lístky. Má velký knír a prošedivělé vlasy se mu uprostřed hlavy rozpadají na dvě prdelky. Vypadá trochu legračně, jako kdyby právě vyběhl z natáčení nějakého filmu pro pamětníky.

V prvních hodinách spíme. Asi po sto padesáti kilo­ metrech se začnou ozývat dávivé zvuky. A to mě probouzí. Šavle začnou lítat vzduchem. Tomu říkám sen.

Mladý, dost nacucaný Ind nám ukazuje tekutý obsah svého žaludku. Jsme rádi, že z něj nevyletěla i jeho poslední (tuhá) večeře. Kamarádi ho usazují k oknu a zvratky splachují vodou. Ta při zatáčkách vytéká

74 | 75

z autobusu. Já mám hlavu vystrčenou z okýnka. Nic neříkám. Ostatně řidič ani průvodčí se tím také netrápí. Jeden kamarád mladého opilce se s námi dává do řeči a nabízí Davidovi své pití. David se nejprve napít nechtěl, ale když zjistil, že je v tom alkohol, přijal.

Minimálně už teď víme, z čeho je chlapci špatně. S tím alkoholovým asketismem to tady není zas tak horké.

O kus dál vyměňujeme pneumatiku, sjetou za ještě sjetější. Řidič hbitě mění gumu a celý autobus mu kouká pod ruce. Jeden pasažér ochotně pomáhá.

Všichni cestující jsou připraveni k akci. Je to zajímavé. Lidé jsou tu jaksi pospolitější. Spoléhají více jeden na druhého.

Přejíždíme několik pětitisícovek. Autobus nadskakuje, kolébá se v zatáčkách, s lehkostí projíždí totálními serpentinami a na těsnotu se vyhýbá nákladním vozidlům a cisternám. Zastavujeme v koloně, celý autobus vybíhá ven. Ve strži se válí cisterna. Polívá mě hrůza. Pár Indů se snaží vycucat její obsah dost nebezpečným způsobem. Jeden z nich nasazuje na čerpadlo hadici vedoucí k jiné cisterně stojící na cestě.

Evidentně mu to velikostně nepasuje, tak zapaluje keř, na který předtím vytřepal poslední zbytky benzínu.

Nahřívá konec hadice a snaží se ji dostat na čerpadlo.

Raději se tam nedívám, nechci vidět, jak to bouchne.

Využívám příležitosti, že stojíme, a utíkám s jednou starší Indkou na toaletu. Běží přesně za poslední auto v koloně. Ukazuje na mě, že už dál není nutné běžet. Řidič auta se pro tuto chvíli stává neviditelným.

Indka si zadřepne a vykoná potřebu. Neváhám a dělám to samé. Indický způsob chození na záchod je dost osvobozující. Pomalu jdeme zpět. Průvodčí nás svolává do autobusu. Kolona se rozjíždí. David jede se zavřenýma očima, prý to pomáhá. Zkouším to taky.

Do strží už se nedívám. V duchu myslím na to, že zřícená cisterna, co jsme viděli, je pro našeho řidiče dostatečným upozorněním, aby jel o to opatrněji.

Veze přeci lidské bytosti, i když tohle v Indii zas tak moc neznamená. Držíme se opěradla a chechtáme se tomu s lehkým přídechem hysterie. Nic jiného se dělat nedá. Sebestřednost v tomto případě opravdu není na místě. Věříme, že náš řidič je dobrý řidič!

On si to evidentně myslí taky, protože z hlavní nezpevněné cesty sjíždí na vymletou zkratku, jakousi spojnici mezi točivými serpentinami. Všichni se zapřeme do sedadel a autobusem se linou vyděšené hlasy: „On nás chce zabít!“ „Oh my God!!!“ Autobus funí, heká, skučí, motor řve. Po pár desítkách metrů vjíždíme na pomyslnou silnici. Napětí visí ve vzduchu.

Myslím, že nám chtěl ukázat, že se není čeho bát. Že to má plně pod kontrolou a náš autobus je

76 | 77

v nejlepší indické kondici. Od této chvíle se snažím spát, a když jsem vzhůru, používám Davidovu metodu. Naši kolegáčci Evropáčci si před tímto zážitkem dali ještě čouda. Asi jsme přece jen zelenáči.

Jedeme celý den, s přibývajícími hodinami začíná být chladno. Do autobusu dost fučí. Plech, o který se opírám, je úplně studený. Zastavujeme o půlnoci a jdeme se ohřát do velkého, prostorného stanu.

V přední části je kout určený pro kuchyň a zbývající místo vyplňují připravená lůžka. Sedíme na okraji postelí a přikrýváme se dekou společně s naším spřáteleným německým párem. Vtipkujeme, kolik že se tam vejde asi skladných Indů a kolik přerostlých Evropanů.

Dáváme si čaj a čínsko-indickou nudlovou polévku a jdeme zpět do autobusu. Po cestě čučíme na Mléčnou dráhu. Tolik hvězd jsem asi ještě nikdy neviděla.

Je to dechberoucí pohled. V autobuse je jen pár pasažérů a všichni už tak nějak odfukují. Jeden Ind nám sděluje, že se dál nejede. Přizpůsobujeme se situaci, kluci shazují batohy ze střechy autobusu a naše kroky směřují do spacího stanu. Asi brzo poznáme, kolikže se tam vejde Indů a Evropáků. Vybíráme si stan, do kterého zachází na pohled známý Ind. Zjišťujeme, že většina pasažérů z našeho autobusu si tu připravuje spaní. Dokonce tu leží i Hadráci. Tak pro sebe nazýváme indické muže, kteří jsou zamotaní jen ve svém

oranžovém plátnu. Jeden z nich seděl část cesty před námi. Vyprávěl nám, že je připraven kdykoli zemřít.

Co tím asi myslel? Co to v jeho víře znamená?

Vzadu vidím místo akorát pro nás čtyři. Stará Indka na nás nepřátelsky kouká. Promlouvám na ni a nabízím, že vedle ní ulehnu já. Uklidnila se. Možná ji vyděsila představa, že by vedle ní ležel velkej bílej chlap. Všichni se chumláme do dek, laris a spacáků.

Roznášejí se poslední večeře a stan pomalu utichá.

Pozorujeme lidi kolem nás. Spaní v tomto obrovském stanu se pro nás stává nevšedním zážitkem. Blíže se k místním lidem už asi nedostaneme.

Ve čtyři hodiny ráno nás budí troubení autobusu.

A zase se jede. Zpočátku se ozývají samé vegetativní projevy pasažérů. Okýnka se střídavě otevírají a zavírají, chrchle lítají ven. Já jen zhluboka dýchám.

Cesta mě natolik zaměstnává, že na živočišné zvuky rychle zapomínám. Zastavujeme u další překážky.

Horská řeka si razí žlab přes naši cestu. Auta pomalu projíždějí. Ne všem se to daří napoprvé. Pozoruji pasažéra, co uvízl na nesprávném břehu. Jeho vůz přebrodil řeku a on se teď snaží dostat za ním. Řidič mu pomáhá tak, že hází do proudu řeky kameny.

No, moc to nepomáhá. Hop a skok a žádná bota nezůstala suchá.

78 | 79

Já si chci vyčistit zuby. Hledám si proto vhodné místo u řeky a jdu nahoru po proudu. Ještě než se napiju vody, zkontroluji vrchní tok, zdali je prostý Indů na toaletě. Ha. Jeden tam je. Mám štěstí, že ho vidím. Krčí se za kamenem. Malá to asi nebyla. Čistění zubů odkládám na neurčito.

Náš autobus řeku bez potíží projíždí. Po pár hodinách zastavujeme v Kejlongu. Je to pěkná díra.

Nasnídáme se, vyprázdníme se, prohlížíme si změť kabelů, což má být elektrické vedení. Chodíme sem a tam. Nudím se. Jdu na průzkum pasažérů a navazuji kontakt s přívrženci Šivy, čtyřmi muži zabalenými v hadrech a s barevnými turbany na hlavách. Sedí na zemi a pokuřují si svá retka. Na tmavém čele mají červenou barvou vyznačenou krátkou rýhu. Barva plnovousu prozrazuje věk vážených mužů. Bavíme se o smyslu života a oni se ochotně svěřují mé kameře. Promlouvají ve svém jazyce, a tak vůbec netuším, co říkají. Na oplátku jim přináším snídani. Podává se čaj masala a čerstvé čapátí s čili omáčkou. Na závěr našeho setkání mi nejstarší a nejváženější muž říká, ať schovám kameru. Chce mi něco dát. Vybízí mě, ať k němu zakleknu, a s velkým požehnáním dostávám oříšek na krk jako talisman. Mám ho nosit přímo na těle.

Vlastně jde o dárek od jednoho z nejmocnějších

hinduistických bohů. Důležitost, jakou tomuto rituálu i sobě navzájem dávají, je obdivuhodná.

David se směje, že sociální pracovnice řádí i v Indii. Od této chvíle se na mě všichni ostatní Hadráci usmívají a zdálky mávají.

Jedeme celý den. V pozdním odpoledni přijíždíme na autobusové nádraží do Manali. Nazvala bych je Močov Intenziv. Člověk v Indii není nikdy sám.

80 | 81

Pohoda ve sklenĂ­ku

V Novém Manali máme pocit, že snad ani nejsme v Indii, ale spíše na nějaké evropské promenádě.

Procházíme kolonádou krásných obchodů se spoustou okukujících turistů. Moc to nekoresponduje s tím smradlavým autobusovým nádražím, ze kterého přicházíme. Hledáme ubytování a na doporučení jedeme tuk-tukem do Starého Manali. Je tam prý hodně hippie lidí a celkově větší klid. Tentokrát si ubytování pečlivě vybíráme. Každý nám tu něco nabízí. Jeden místní pohůnek nás vede do úzké uličky za obchody a přivádí nás k hotelu. Ubytování vypadá docela slušně. Budova má několik pater a působí čistým dojmem. Průvodce s námi prochází pokoje, líbí se nám, a tak smlouváme o ceně. Když jsme uzavřeli dohodu, odváží se a bere Davida dovnitř do útrob pokoje. Zavádí ho do koupelny a nabízí mu místní zelené zlato.

Zabydleni vyrážíme do kopců. Bujná vegetace a marihuana tu rostou opravdu na každém kroku.

Jdeme kraví stezkou do kopce. Vypadá jako kamenné koryto řeky, ale teď tu nic neteče. Zato lejna posvátné zvířeny jsou rozeseta všude. Nahoře na hoře odpočíváme a pozorujeme krajinu. Všechno je o trochu větší, než jsme zvyklí. Údolí připomíná jakýsi skleník.

Po několika hodinách scházíme dolů a usedáme k obědu. Přichází k nám mnich. Směje se na nás. Říká, že jsme mu povědomí, a ptá se, jestli se neznáme z Kálačakry. Ano, tam jsme byli a je možné, že nás viděl. I když v tom davu tisíců lidí? Nevím.

Možná chce jen navázat kontakt. Ze setkání máme radost, ať je to, jak chce. Zveme ho k našemu stolu a dáváme se do hovoru. Trávíme společně dvě odpoledne. Učí nás tibetsky, my ho anglicky.

Ukazujeme si své sešity. Má základy angličtiny pro

82 | 83

mnichy. Společně studujeme důležité fráze. Ukazujeme mu náš už dost ošuntělý deník. Vpisuje do něj naše jména v tibetštině. O Davidovi říká, že má klidné srdce, a mně ukazuje správný posed pro meditaci. Popisuje nám svůj den. Vstává každé ráno ve čtyři, tedy jako dalajláma, několik hodin medituje a pak ve zbytku dne dělá mnicha. Jeho práce je přece býti mnich, říká hrdě. Vlastně jsme nezjistili, co přesně znamená být mnich, jazyk nám to nedovoluje. Vycházíme z restaurace ven a on si trhá meruňku. Rychle ji jí a rozbíjí pecku.

Ta čirá radost, kterou má, když se objeví jadýrko, se nedá zachytit. Stejně jako jádro, které mizí v jeho útrobách.

Večer si děláme pohodu, sedíme na bílých židlích a pozorujeme život v hotelu. Máme výborný výhled na nejšpinavější místnost z celého objektu, což je kuchyň. Čudíme zelenou a sledujeme dva pohůnky, teď už i kuchtíky, jak řádí ve svém království. Usilovně pracují celý večer. Pečou, vaří, smaží. Občas některý z nich vyběhne s nějakým výtvorem a zanese jej ubytovaným návštěvníkům. Když ustane

Vracíme se do hotelu. David se uvelebil před naším pokojem na zahradní židli. Najednou z prvního patra letí kapesník s něčím hnědým. Druhý a třetí.

Indická maminka utírá svému dítěti dupu. Kapesníky jsou tam i po několika hodinách. Nachomýtneme se zrovna k tomu, když žena volá na pohůnka a vyzve ho, ať to uklidí. Moc se mu nechce. Jeho bílé kalhoty naznačují, že se špinavé práci raději vyhýbá.

Koukáme na něj, jak dvěma klacíky nabírá posrané kapesníky a hází je za nízkou cihlovou zídku hned vedle. No, moc daleko to nepřemístil. Ale co oko nevidí, nos vypne. A tak to tady prostě je.

84 | 85

klokot sporáků, začne fáze uklízení. Nerozumím, jak je možné, že se tedy neustále nacházejí v takovém nepořádku? Do kuchyně jsem nahlédla, vše je tam umaštěné, černé a špinavé. Jak to, že jim to nevadí? Ode mě to sedí. Ale indické měřítko čistoty je daleko za mojí osobní hranicí. Já i David se pomalu blížíme k mezím toho, co sneseme.

Celý další den špeku(lu)jeme, jak pojedeme do Dillí. Konečně nacházíme dobrý spoj. Pro změnu si vybíráme ten nejkomfortnější autobus z možných. Bezpečí je teď u nás na prvním místě. Kupujeme lístky na nám už známém autobusovém nádraží v Novém Manali. Stále tu páchne moč, ale všichni sedí jakoby nic. Asi jsem divná já.

V Manali je pohoda. Je to pro cizince bezpečná lokace, a dokonce se v téhle části Indie začínají objevovat opice. Po všem napětí, které jsme zažili, si tu docela užíváme. Na chvilku žijeme životem hippies, necháváme k sobě přicházet inspirativní myšlenky, sestavujeme Rychlého průvodce severní Indií. Myslíme na malý kousek země, který jsme právě poznali. Chystáme se napsat knihu o Indii, ale to, co tady zažíváme, je zřejmě nepřenosné. Máme ji vůbec psát? Možná postačí stručný průvodce.

86 | 87

Rychlý průvodce severní Indií Nikdy neříkejte, že jste v Indii poprvé.

Are you first time in India?

Yes, first time.

How many days?

One. OK, come with me… a zaplať.

Nauč se říkat ne aneb nekupuj další zájezd.

Nemysli si, že jsi ze železa. Tvé zdraví tě doběhne.

Není třeba býti sebestředný. Ty nejsi jediný, kdo tu provádí šílenosti.

Když už si myslíš, že víš vše, Indie tě znovu překvapí.

The End.

88 | 89

Dobrý spoj Dnes večer odjíždíme. Ještě předtím si dáváme večeři v honosné indické restauraci. Jídlo je vynikající. Záchody tu pro jistotu nejsou, asi aby si člověk nezkazil dojem. Jdu tedy odvážně na veřejné.

Smrad mě praští přes nos už tři metry před vstupem.

Vybírám si tu nejčistší kóji. Dřepnu si na keramické šlapky a čekám. Mísa je taktéž keramická, za což jsem ráda. Už. Nos jsem si pro jistotu vypla. Toaletní papír tu není, takže použiji svoji vlastní zásobu. Zahazuji jej do odpadkového koše. Vedle mě stojí konvička s vodou, na umytí zadnice a pak i levé ruky a samozřejmě na spláchnutí. Tak daleko ještě nejsem, takže jen splachuji. I tak je to zážitek.

Teď už ovšem nastal čas a my startujeme na autobusové nádraží. Přicházíme přesně a autobus k našemu překvapení už čeká. Co je to s tou Indií???

Nastupujeme, a dokonce odjíždíme na čas. Cestujeme přes noc do Šimly, což je hlavní město státu Himáčalpradéš. Jsme tu dříve, než jsme čekali. Je

4:40 ranního času, když se na nás vrhají naháněči tohoto města. Odoláváme. Usedáme na lavičku a trpělivě čekáme, až se rozední. Ptáci začínají zpívat, světla přibývá, a tak se přesouváme na vlakové nádraží a smečka psů s námi. Mám strach, křičím, David tleská, nějaký Ind vyndává deštník z auta a odhání je.

Mám srdce v krku. Kráčíme rozednívajícím se městem. Slunce postupně zalévá všechny domy a opice hopsají po střechách.

Docela rychle nacházíme vlakové nádraží. Prodejní místnost je ještě uzavřena. Jdeme na perón. Je tu velice čisto. David potřebuje na záchod. Podle vůně jej našel ihned. Po návratu se tváří tak, že ten můj včerejší byl pecka paráda. Tohle zapíjíme poslední zásobou slivovixíru. Je to opravdu nutné.

Otevírá se prodejní místnost a my si kupujeme lístky do jediného volného vagónu místní úzkokolejky. Lístky s místenkou není možné zakoupit.

Ty se dají zajistit pouze 14 dní předem. Zatím to

90 | 91

mají. Jsou to kamarádi, kteří spolu byli na dovolené v horách. Rozjíždíme se s velkou parádou. Pot z nás pomalu stéká. Je dusno. Naše kolena se chtě nechtě dotýkají. To ale není nic proti tomu, kolik lidí se vejde do protější kóje. Tři ženy, dva muži a dvě děti přes ně ležící. Jsou neuvěřitelně skladní.

Krásná cesta se 101 tunely se proměňuje pomalu, ale jistě v útrpné peklo. V každém tunelu všichni radostně ječí. Zvuk se nese celým vlakem. Chlapi se tu k sobě tulí, v každé zastávce vysedají a dávají si různé občerstvení. Do toho všeho si vlak občas odfrkne.

Všichni si to tady, kromě nás, užívají.

nevypadá, že by v našem vagónu bylo plno, ale kaž­dý svou končetinou zabírá místo, aby dal najevo, že je obsazené. Indové nás nechtějí pustit sednout.

A tak vystupujeme a stojíme před vozem. Ještě je čas. Zanedlouho přichází plnoštíhlý Ind a dělá pro nás místo. Asi nevydržel pohled na nás ušmudlané Evropáky. Sedíme na úzkém sedadle. Já vedle Davida a naproti nám dva Indové. Dost se k sobě

Vyhazuji papír z okna a Ind se směje. Mé chování vyloženě schvaluje. Ptám se ho, proč všechno odhazují. „Je nás tady moc.“ Tohle je jako omluva? Blížíme se ke Kalce. Z okna vidím slumy, samé konstrukce z čehosi potažené vlnitými plechy a hadry. Řeka tekoucí jen o kousek dál je plná odpadků. Voda není vidět.

Jen proud bordelu. Srdce přírody tady pláče. Slumy jsou všude kolem. Jeden Ind se dívá na tenhle obraz, z duše se směje a říká: „Tohle je ta opravdová Indie.“ Přistáváme v Kalce.

Vystupujeme a já hledám záchod. První nedávám. Je to takzvaný záchod štěstí – plný hoven a pavouků.

92 | 93

Žaludek se mi obrací, jakmile se tam snažím zavřít.

Druhý je lepší. Hovna jsou zde jen lehce rozmazaná po zdech. Přesněji v úrovni mých očí. Dřepím na šlapkách a dělám, že to nevidím. Fuj. Moje bordelová krize je v plném proudu a tohle je pro mě poslední kapka.

Myslím, že ve vlaku s námi jel opravdový „nedotknutelný“. Muž seděl na zemi u vlakového záchodu a držel malé miminečko. Smrad se ze záchodu linul pokaždé, když se otevřely dveře. Nikdo ho nepustil sednout na normální sedadlo, jako by tam ani snad nebyl. Ve vlaku panovalo příšerné vedro a dusno. Dítě muselo být polomrtvé. Potkáváme „nedotknutelného“ ještě tady na nástupišti, někam sprintuje i se svým miminkem. Otázkou je, zdali je dítě ještě živé. I tohle je Indie.

Zajišťujeme si jízdenky na zítřek a po byrokratickém kolečku nebojácně vyrážíme do města najít ubytování. Hotel tentokrát vypadá dost šíleně. Pokoj máme ve třetím patře. Místní správce jde betonovou chodbou napřed a v ruce má toaletní vůni. Cestu do pokoje prostříkává. Nedělá to moc dobrý dojem, ale už to neřešíme. Míjíme mezipatro, kde se odhazují odpadky. Tak asi proto.

Jdeme na obhlídku. Procházíme městem a sajeme jeho atmosféru. Město je plné svatých mužů žijících

v podivných garážích plných různých nepořádků.

Muži nehnutě sedí celé hodiny a nám zůstává záhadou, kam směřují jejich myšlenky, pokud nějaké mají.

S nocí se zažíhají ohně a město ožívá. Krávy se tu volně procházejí a lidé se začínají srocovat.

94 | 95

Kruh se uzavírá

Tentokrát jedeme pěkným vlakem vyšší třídy. Neměli jsme odvahu jet tím nejvíc indickým vlakem, ze kterého trčí tisíce nohou a rukou. Sedíme na pohodlných sedadlech, které připomínají sedačky v letadle.

Rozdává se tu i občerstvení, sušenka a bakelitový hrnek s jedním sáčkem čaje. Horkou vodu na zalití dostáváme v malé umolousané termosce. Je to príma. Má to atmošku. Krajina se pomalu proměňuje v rovinu. Po cestě do Dillí míjíme tisíce slumů. Otevřené pusy nám brání ve fotografování.

Pro dnešní den jsem dostala funkci hlavního vedoucího. David po všem, co jsme zažili, rezignoval. Náš cíl je přežít zde jeden den. Pokusíme se najít místo, kde bychom jej byli schopni strávit. Vystupujeme na nádraží v Novém Dillí. Hned se na nás lepí naháněči.

Sebevědomě vyrážím s jedním z nich do turistické kanceláře. David zpoza mě jen volá: „Co to děláš?“ „Neboj se, mám jasný plán. Chci jen mapu. Žádný zájezd, hotel ani taxi.“ Kancelář je hned přes ulici.

Zjišťuji, že mapy jsou zde vzácné zboží. Fotím si tu pod sklem a vyrážíme do víru Dillí. Procházíme hlavní bazar a hledáme metro, které jsme na mapě zahlédli.

Jak asi bude vypadat?

s batohy. Najednou se ke mně připojuje žena. Má na čele černou ozdobnou tečku, vlasy svázané šátkem a na Indii docela moderní oblečení. Pruhovaný svetr a džíny. Pracuje v rádiu. Povídáme si a po chvíli se seznamuji s celou její rodinou. Jsou velice přátelští.

Dávají mi tipy na výlety. Měníme si kontakty a na rozloučenou dostávám z čisté radosti miniaturu slona, patrona jejich města. Je krásný, posetý malými sklíčky. Je to pravý slon indický.

Jsme v hale. Lístky se prodávají u okýnek. David čeká ve frontě dlouhé asi deset metrů a já stojím opodál

Zpět do reality. Davidovi se nedaří lístky koupit. Chtějí znát naši cílovou stanici. Jak tohle máme vědět?

96 | 97

sedí jen ženy. Tváříme se jakoby nic a pokračujeme v krasojízdě. Naše lístky už nějakou dobu neplatí, ale koho to tady žere. Přistupujeme k tomu po indicku.

Při výstupu se to ovšem zjistí a doplácíme jízdné.

Žádná mapa metra není v dohledu. Teď to jdu zkusit já. Získávám v první řadě mapu. Radíme se s pár Indy, kde nalezneme nějaké zahrady. Nerozumějí, co po nich chceme. Kupujeme si tedy lístek kamsi a jdeme podstoupit odbavení. Kontrolují nám batohy. Metro je krásné, čisté a chladivé. Stojíme v sekci pro ženy.

Toho si ale všimneme až po chvilce. Na zdi je totiž nápis „Women“. Mohlo mě to napadnout, když tu

Stanice Grun Garden se sama nabízí jako vhodné místo pro hledání parku. Scházíme z nadzemního metra dolů do ulice. A jsme zase v Indii. Brutální vedro, prach, auta a žádný chodník. Vidíme studenty základní školy, jdou v uniformách po silnici. Míhají se sem a tam, vůbec jim nevadí, že si to pochodují po čtyřproudovce. Nejezdí se tu tak rychle jako u nás. Na cestě, kde to sviští, si studentíci berou tuk-tuk. Ještě předtím, než odjedou, je kontaktujeme.

Ptáme se, kde je nějaká zahrada. Nevědí, posílají nás na druhou stranu. Vydáme se naznačeným směrem, chvilku to procházíme, nikde žádný park. Místo vypadá neúhledně, a navíc nás to zavádí dovnitř do temnějších částí. To se nám moc nepozdává.

Vracíme se zpět na metro po druhé straně čtyřproudové silnice. Připojujeme se k procházejícímu procesí. Lidé jsou v maskách. Z megafonu se line indická hudba. Když míjíme hlavní stan, jeden tančící Ind chytá Davida za rámě a chce ho vtáhnout.

Snaží se ho roztočit. David se brání. Směju se a křičím: „Zkus to.“ Po chvilce se David vytrhl a můžeme pokračovat. Už jsme skoro u metra. Na chvilku si

98 | 99

sedáme. Já obcházím stánky s občerstvením a koukám, který je nejčistší. Žádný. Překračuji kýbl hnusu oblepený mouchami a objednávám něco jako toustový chléb ve vajíčku. Snad nám z toho nic nebude.

Znovu usilovně přemýšlíme nad dnešním cílem.

Konečně nacházíme světlý bod Dillí – už víme, co hledáme. Je to Garden Park. Úžasné místo z mapky metra. Není to jen název zastávky, nacházíme totiž

upoutávku na park zvoucí na návštěvu. Upravená čistá zahrada, do které chodí mladí Indi na námluvy.

Nádhera. My tam chceme prožít dnešní den. Jedeme metrem, tuk-tukem a vcházíme do zeleně. Za vstup se platí, je to pro nás pár korun. Indická oáza pro mladé zamilované páry. Je tu čisto a to nám stačí. Padáme pod strom, rozvalujeme se po evropsku a u toho pozorujeme mladé tokající páry. Jedni se poznávají, druzí škádlí, třetí se cpou. Mladí muži projevují ženám svou náklonnost. Je to jak z nějakého romantického filmu. Dokonce je zde možnost projet se na velbloudovi. Všechno je v parku dokonalé. Neskutečná situace je umocněna tím, že je asi 50 stupňů Celsia. Leje ze mě. Mladí Indi to řeší malým ručníkem. Nejsou opuchlí ani špinaví jako my. Jak to dělají? Po několika hodinách nehybnosti odhalujeme jedno indické tajemství.

Romana: Davide, já se nepotím.

David: Co??? To je divný. Za chvilku přijdeš s tím, že ti je zima.

Romana: No, to asi ne, to by bylo fakt divný.

David: Hele, já už se taky nepotím. Jak jsme to udělali?

Romana: Vítej v Indii.

Užíváme si, lebedíme si a povalujeme se. Jsme tu až do večera. Indi se na nás chodí dívat jako na exoty.

V průběhu dne se návštěvníci proměňují. V pozdním odpoledni přicházejí mladé partičky lumpačivých Indů. Dým z marihuany se rozlévá vzduchem.

s davem mezi domy. Myslíme si, že tam pokračuje tržiště. Jakmile zacházíme hlouběji, dochází nám, že vstupujeme do ghetta. Otáčíme se. Ihned.

Opouštíme tento indický ráj. Prosti všech stresů si dáváme poslední jídlo z ulice. Vybíráme si smažené zeleninové karbanátky. Vypadají jako bezkontaktní jídlo, co ho člověk vezme, dá na tácek a prodá. To ale tady neplatí. Ind vezme karbanátek do dlaně a rozmáčkne ho palcem, rozlomí jej na dva díly a naleje do něj pálivou omáčku. Dělám, že to nevidím, a dávám se s chutí do jídla. Je to vynikající. Úžasné je, že v Indii může podnikat každý. Vezme doma hrnec, kýbl s vodou na mytí a jde. Neřeší se tu žádné hygienické předpisy. Říkáme tomu podnikání na jeden hrnec. Procházíme stánky s občerstvením a jdeme

Náš čas se nachýlil, bereme si tuk-tuk a projíždíme snad celé město. V půlce cesty zastavujeme na benzínce dočepovat. Začíná se stmívat, noční Indie se už nezdá být tak nepřívětivá. Chvilku mám obavy, kam nás řidič veze, ale když se začnou objevovat cedule ohlašující letiště, vím, že náš terminál už je blízko. Po cestě máme poslední neshody s řidičem o ceně, ale je nám to jedno. Bere si bezostyšně naše poslední rupie a my víme, že o Indii pořád nic nevíme.

Hlavou nám letí myšlenky o tom, že v Indii nejste nikdy sami.

100 | 101

The End Otevírají se před námi dveře letištní haly. Vycházíme, nikdo na nás nevolá. Nikdo nám nic nenabízí. Jsme tu sami. Rozhlížíme se. V dálce vidíme světelnou tabuli.

Ta naznačuje směr. Autobus jede přesně na čas. Nasedáme. Jedna pasažérka nadává řidiči, že neudělal, co si představovala. Hlasitě se rozkřikuje. Možná by bylo lepší, kdyby mu předtím řekla, co vlastně chtěla.

Projíždíme městem a koukáme do čistých a upravených ulic. Je v nich prázdno. Občas jde nějaký člověk po chodníku. Lidé, které potkáváme, se tváří, no, spíše netváří. Máme čas. Sedáme si do hospody a číšník nás tepe za špatně uložené batohy. „Co na tom záleží? O co mu jde?“ Máme za sebou tisíce kilometrů a on řeší naše batohy?

Nestačíme zírat. Asi to nechápeme. Najednou je důležité dodržovat pravidla a pohybovat se v bezpečném rámci. „Cítím se jako figurka.“ Poslušně nasedáme do své dráhy a plníme smluvené úkoly. Nic neočekávaného se nestane. Myslet ani cítit nemu-

síme. Jedeme na automat. První úkol: koupě lístku na vlak a hledání sedadla označeného na lístku.

Splněno. Odměna: zvýhodněné menu a časopis.

Koukání z okna povoleno. Druhý úkol: přestup na tramvaj, cvaknutí lístku, cílová stanice Kotva dosažena za 20 minut. Hotovo. Za splněné úkoly je možný nákup základních surovin. Klíče? Nalezeny.

Otevíráme byt a připojujeme se na síť. Mizí pocit osamění. Už jsme přeci s přáteli.

A teď už doopravdy konec.

S dalajlámou jsme se nesetkali, ale vlastně to vůbec nevadilo. Byli jsme na stejném místě jako on.

Naše pouť nám ukázala, jak se člověk stává bohatším. Život, který na nás dýchl, se nedá popsat.

Je potřeba ho zažít. Indie nás roztrhala na cucky a znovu jsme se složili až po pár týdnech. Překonali jsme svůj strach a rozbourali svoje představy, stereotypy a pravidla. Největší šok nás čekal po návratu. To, co jsme viděli, nám najednou přišlo prázdné. Usilovně se držíme všech pravidel, že ani nedokážeme žít. Honíme se za něčím, co vlastně nic neznamená. To jediné, co doopravdy máme, je sám život. Svou fyzickou schránku, mysl a duši. Na tohle člověk přijde v Indii, kde je život tak pomíjivý.

103 | 104

Příběh malého mnicha „Jmenuju se Thinle a narodil jsem se ve vesnici Kiber, je to hodně vysoko v horách. Já, moje dvě sestry a táta jsme zůstali bez mámy. Museli jsme doma hodně pracovat, ale já jsem chtěl chodit do školy a tátu jsem prosil, aby mě dal do kláštera.

Dřív jsme tady v našem klášteře Ki neměli kde se pořádně učit. V pokojích byla hrozná zima a mačkali jsme se v noci na starých kobercích. Ale teď už je to lepší. Pokoje nám opravili, dostali jsme teplé deky a matrace. Máme novou třídu a taky tibetské učebnice. A po škole můžeme hrát kriket, ten mám nejraději.“ Malý Thinle je podporován díky dárcům projektu Adopce na dálku prostřednictvím organizace MOST, o. p. s.

Obecně prospěšná společnost MOST Naším posláním je podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tisíců dětí, nomádů, tibetských uprchlíků i starých lidí. Zabýváme se rozvojovou a humanitární pomocí v indických Himálajích a Tibetu. Stavíme a podporujeme místní školy, zachováváme řemeslné tradice zakládáním chráněných dílen. Díky dárcům v projektu Adopce na dálku pomáháme tibetským dětem, mnichům

a mniškám v exilových i klášterních školách a tibetským seniorům bez rodin.

Pro českou veřejnost pořádáme během celého roku kulturně-vzdělávací akce, z nichž největší je Festival ProTibet. Ve vzdělávacích programech nabízíme školám řadu aktivit jako například akreditované kurzy, přednášky a workshopy. Spolupracujeme s dobrovolníky, univerzitami a neziskovými organizacemi v České republice i v zahraničí.

www.protibet.cz 104 | 105

Země snu Zážitkář ze severní Indie Romana Chalupová & David Najbrt

Zvláštní poděkování patří: Kristině Mezníkové, která nás s velkou trpělivostí provázela při tvorbě a tříbení textů, Petře Štichové, která našeho Kamzu naplnila svou výtvarnou múzou, Vlastovi a Boženě Najbrtovým, kteří s námi jezdili po republice nejen české a sháněli s námi rámy, Petrovi a Marii Chalupovým, kteří nám poskytují přístřeší a zázemí před každou cestou, Martinovi a Soně Šobovým, kteří vážili cestu přes půl republiky, aby na vernisáži bylo do strun hrábnuto, kastelánovi Hrubajzovi, který je pro nás velkou inspirací a umožnil nám účastnit se 10. jubilea zámku Linhartovy, Magdaleně Kolářové, která ladí naše anglické texty,

Ivaně Štibingerové, která provedla první hrubo čtení, a Lence Hanzelkové, ktera po nocich prepisovala nase zpravy bez diakritiky z Indie a dávala je na náš facebook pěkné a upravené.

Další důležití lidé Dalajláma, Andrea Wolfová, Karel Koštál, Petr Tkáč, Iva Faiklová, Lucie Vranová, Eliška Chalupová a její rodina, Marcel Najbrt, Miroslav Trčka, Tereza Cimburková, Jiří Neduha, Jana Pořtová, Karin Majerová, Jana Neboráková, Andrea Maurerová, Martina Najbrtová, Lenka Dýmalová, Sabina Jelínková, Lucie Bartusková, Ilona Biličková, Imi Chromečka, Miluše Michalková, MJ Kakroa a všichni přátelé, kteří byli v myšlenkách s námi.

Podporují nás: VZP – www.vzp.cz Pojišťovna VZP, a. s. – www.pvzp.cz Úřad městského obvodu Ostrava-Jih – www.ovajih.ostrava.cz MojeFotoCentrum.cz – www.mojefotocentrum.cz Loap – www.loap-cz.cz Firma Marcel Najbrt Firma Petr Chalupa – www.fladry.cz Bayo, s. r. o. – www.online-sport.cz ACCONT Finance, s. r. o. – www.accontfinance.cz Tiskárna v Dubí, s. r. o. – www.tiskarnavdubi.cz Spolupracujeme s: MOST, o. p. s. – www.protibet.cz Charitní středisko Michala Magone – www.charita.cz Zámek Linhartovy – www.zameklinhartovy.cz Literární kavárna Academia v Ostravě – www.academia.cz/knihkupectvi/literarni-kavarna-academia-v-ostrave.html Minikino Ostrava – www.minikino.cz Mediální partneři: Hedvábná stezka – www.hedvabnastezka.cz Fantom kulturní magazín – www.fan-tom.cz Rodina 21 – www. rodina21.cz BURYZONE zine – www.bandzone.cz/fan/buryzone Časopis FOTO – www.casopis-foto.cz

106 | 107

Knihu věnujeme všem, kteří jdou proti proudu.

Facebook www.facebook.com/zemefoto Knihu lze zakoupit www.nanoair.cz/zeme-snu/ kontakt: zemefoto@seznam.cz