Romana Chalupovรก
David Najbrt
Obsah Vpřed Jednodenní ztracení Dost tu fučí THÓRSMÖRKU, JSME TADY!!! Na vlastní kůži Když to nejde doleva… „Krossá” krosí břehy Město svítivých skleníků Vík Vík Vík Jaro na Islandu Pokora Bylo to všechno k něčemu? Rozloučení po islandsku Na poslední straně
5
15 minut před odjezdem
VPřed Dobytčákem razíme cestu do Teplic nad Metují
Tak nějak z toho vyplývá, že těžké chvíle
na festival, kde Sajlenti hrají. Nevíte, čemu říkám
očekáváme. Poslední měsíc sleduji každý
dobytčák? Ani neznáte Sajlenty? Dobytčák je
den počasí na Islandu. Údaje vypadají jasně:
dodávka, která vozí metalovou kapelu Silent
Reykjavík 10 stupňů, déšť — slabé mrholení
Stream Of Godless Elegy po koncertech.
a mlha, vlhkost 76%, vítr jihozápadní 7km/h,
A já s nimi jezdím jako merchlady a fotografka.
viditelnost 9000m. Co to znamená?
Krátíme si cestu povídáním. Těsně před cílem mě
Že nejedeme do léta. V batohu mám čepici,
napadá myšlenka, že nám každý člen kapely může
rukavice a jedny hodně teplé zimovrahy.
napsat vzkaz do cestovatelského deníku a my si je
Doma s největší pečlivostí pročítám
budeme číst v těžkých chvílích. Mimochodem mé
průvodce, ale i tak některé informace
jméno je Romana a ten kudrnáč vedle mě je David.
ke mně nedoléhají.
7
Po koncertě kapela odjíždí a nás ponechává v Teplicích. Paradoxně je tu docela chladno, takže to bereme jako trénink. Chvíli nám trvá, než v noci postavíme stan. Ráno se zkřehlí balíme, jedeme do Prahy. Nakupujeme zásoby jídla, já i nový spacák. Noc trávíme v Makotřasech u mé rodiny. Dostáváme poslední rady před cestou a vyrážíme na letiště Václava Havla.
9
Island je země, kde vládne vítr a déšť.
J ednoden ní z tracení První překvapení po příletu, batohy zůstávají v Helsinkách a s nimi i stan, oblečení, jídlo, spacáky. Paní za přepážkou hlásí, že snad dorazí zítra. Vylézáme z letištní haly v Keflavíku. Islandský vítr fučí skrz nás. Stojíme a promýšlíme, co budeme dělat. Štědrost aerolinek nám umožňuje strávit první noc v blízkém domě v Keflavíku. Procházka po pobřeží Atlantského oceánu je plná obav z toho, že tu skejsneme. Mimochodem vyhlašuji síťové prázdniny. Po příletu ponechávám mobil v baťohu, neb PIN byl mou hlavou ztracen.
11
V 0:45 místního času je venku stále světlo. Baterka asi nebude potřeba. Usínám k mému překvapení velice rychle. Ráno procházíme městem. Nic tu není. Jsme uvězněni časem stejně jako místní obr ve své skalní sluji. Čekáme na čtvrtou hodinu. Konečně jsme zpět na letišti. Napětí stoupá, přilétá námi očekávané letadlo a s ním i naše batohy.
13
15
Dost tu fučí Máme štěstí, rovnou vyrážíme na cestu do Thórsmörku.
Vyrážíme na cestu, na „správnou” cestu do Thórsmörku.
Stopujeme od města k městu. Zastavujeme se v Reykjavíku na
Na mapě je taky zakreslená přerušovaně, ale asi je to hlavní tah.
jednu noc. Nasáváme jeho atmosféru, sbíráme mapy a hledáme
Zastavujeme a pak i spíme u nádherných vodopádů. Lávové pole
cestu na Route 1. Daří se nám to docela rychle. Hned při prvním
připomíná černé moře.
stopu děláme začátečnickou chybu a vystupujeme v pustině. Vítr tu pofukuje. Otevírají se nám první pohledy na měsíční krajinu.
Náš plán: Začneme v krajině Thórsmörku, vezme to přes známou sopku Hekla a svou cestu zakončíme ve vířivých
Putujeme přes města Hveragerði, Selfoss a Hellu. Po několika
pramenech Landmannalaugaru.
hodinách zastavujeme na benzínce v Hvolsvölluru . Cesta do Thórsmörku je na mapě přerušovaná. Jeden místní říká, že se
Venku je hodně větrno. Vyrážíme na cestu. Auta, která tu
tam nedostaneme. Určitě ne touhle cestou. Hledáme jinou.
projíždějí, mají kola o průměru 1 metr. Nezastavují. Zkoušíme
Autobusová doprava ještě nezahájila sezónu. Jsme tu brzo!
vylézt na sopku, batohy kvůli větru necháváme dole.
Vnitrozemí ostrova se probouzí ze zimního spánku.
Nálada na palubě klesá. Fučí. Nic neslyším.
17
Přemýšlím o tom, co tu budeme dělat, jestli bude takhle. Strávím tuto cestu uvězněná ve své kapuci sama se sebou? To nevydržím.
Po fujavé procházce, dá–li se to tak nazvat, vyrážíme s plnou polní na cestu. Po chvíli se nám daří stopnout Španěla v půjčeném autě. Míří do stejného místa. Super. Dost se mi ulevuje. V tichosti nasedám do auta a dívám se z okna. Silnice mizí. Jedeme po nezpevněné cestě. Přijíždíme k prvnímu brodu řeky Krossá. Španěl vystupuje, já s ním. Radíme se o průjezdu. Španěl zapíná pohon na všechny čtyři. Takto projíždíme i několik dalších brodů. Chvilku se i kochám a v duchu si říkám, to bude dobrodrůžo. STOP — más allá de eso no voy* Vysazuje nás v půli cesty a vrací se zpět. Přesedáme do lépe vybaveného školního autobusu. Chrochtáme si štěstím a projíždíme řeku o průměru 6–7 metrů. Bohužel, Španělovo vozidlo není pro tento terén dostačující. * pozn. překl. STOP — dál už nejedu.
19
THÓRSMÖRKU, JSME TADY!!!
Ještě ráno to vypadalo, že se sem nedostaneme, a my jsme to dokázali. Jsme sice jediní, kteří spí ve stanu, ale vůbec nám to nevadí. Začínáme promýšlet další cestu. Místní ochránce přírody říká, že cesta do Landmannalaugaru je uzavřená. Ptám se v duchu: „Jak uzavřená? Nerozumím proč.” Pro dnešek jen lehce obhlížíme terén. Docela dost poprchává. A já mám na sobě všechny svoje vrstvy.
Vydáváme se na cestu k ledovci. Když to půjde dobře, někde zakempujeme a rozmyslíme, jak pokračovat dál podle našeho plánu. Mraky sice vypadají, že mají v sobě dost vody na celou naši výpravu, ale to nás neodradí. Myslím, že můžeme být rádi, že tu nepoletuje sníh.
21
Příroda je zde nádherná. Otevírají se před námi výhledy do zvrásněné mechové krajiny. Terén se zdá být obtížnější. Po několika hodinách chůze má David mokro v botách. Jdeme po stržených stráních. Jdu v náklonu. Černá hmota lehce ujíždí pod nohama. Duše je ve mně malá. Není zde kde zakempovat. Pokračujeme v cestě. Terén se zhoršuje a nálada na palubě také. Chvilku to vypadá, že jsme i ztraceni. U lávového pole začíná být déšť hodně vlezlý.
Ostrov vzbuzuje respekt a úctu.
23
Nezastavujeme, zádům ulevujeme povolením popruhů. Už i já mám v každé botě litr vody. Vítr se opírá do pláštěnky. Bouchá mě přes obličej. Sundávám ji. Pro dnešek cestu k ledovci vzdáváme a vracíme se kolem sopky zpět do tábora. Mám mokro úplně všude. Terén se mění. Jdeme po skalách, prodíráme se porostem. Chvilkami to vypadá, že tu cesta snad ani nikdy nevedla. Batoh se mi zahákl v křovině. Visím na skále a tělo mám z kamene. David se vrací a pomáhá mi. Chytá mě za rukavici, vytéká voda. Už tu nechci být! Je 21:30. Konečně jsme dole, v táboře. Thórsmörk boří všechna naše očekávání. Jsme totálně mokří, nemáme dobré vybavení, ani schopnosti a JSME TOTÁLNĚ MOKŘÍ.
S prosíkem jdeme do chaty místních správců a žadoníme o nocleh. Asi začínám chápat, co znamená, když je cesta zavřená. Chlapík v chlupatých teplákách nás pouští do chaty. Utírá nás ručníky a vytírá louže.
Co z toho vyplývá? Jsme zcela nepřipraveni. Ukrajina byla procházka růžovým sadem. Dala nám pocit, že všechno zvládneme. Islandíček si to zřejmě nemyslí. Cestu, kterou jsme si vysnili, asi neuvidíme. Chybí nám pokora.
Pro dnešek usínáme šťastní vedle EYJAFJALLAJÖKULLI. Spi s námi, spi. Je čas na první vzkazy: od Radka a Sama.
PS: Radkův vzkaz nás překvapuje. Milé oslovení do nemilé situace. Tady má člověk čas o všem přemýšlet. Kamínek vezeme. Jen pro upřesnění, mnoho fauny, teda kromě ptactva, na Islandu není.
25
Na vlastní kUži Trávíme den sbíráním sil. Provádím hygienu a odpoledne vyrážíme opět ven. Zakládáme stanový tábor a chystáme druhý útok na ledovec. Tentokrát jdeme spodem a nalehko. Lávové pole krosí řeka stejnojmenného názvu „Krossá”. Cesta nám ubíhá. Hlasitě probíráme naši situaci. Dech nám došel v momentě, když řeka nešla obejít. David se na mě dívá. Já nechci. Ta voda je studená. Stojíme před rozhodnutím — buď se vrátíme, anebo to riskneme. K ledovci samozřejmě nemusíme dojít.
27
Situace je asi taková: teplota vzduchu 12 stupňů, řeka plná šutrů vytéká z ledovce a my nemáme brodící boty. Tady platí s chutí do toho a půl je hotovo. Sundávám boty, podávám ruku Davidovi a dělám první kroky do řeky. Voda mně sahá ke kolenům. Po prvních krocích mám nohy zmražené, bolí to, tisknu Davidovi ruku, ještě pár kroků a máme to za sebou…
Krajina se proměňuje v podivuhodné místo, které znám z Tolkienových příběhů. Mechem pošitá půda, balvany poházené všude kolem a z vrcholků na nás mávají sněhové čepice. Po třech hodinách koukáme na ledovec. Černé průrvy působí hrozivě. Dál už nepokračujeme. Jsem spokojená. Pro dnešek se můžeme vrátit do tábora.
PS: Čtyři brody, poslední — křičím bolestí, vylézám z vody, sedám si na kámen a čekám, až se mi do nohou vrátí život. Tady nic neprojde lehce.
29
31
Když to nejde doleva… Přehodnocujeme náš plán. Do oblasti Landmannlaugur
Když to nejde doleva, půjdeme doprava. Vyrážíme směr
se asi opravdu nedostaneme. Nejenom že je oblast
Skógar. Trasa vede soutěskou Fimmvörðuháls mezi
uzavřená, ale nejsem si jistá, že bychom tam byli
dvěma ledovci Eyjafjallajökullou a Mýrdalsjökullem,
schopni dojít, kdyby byla otevřená. Když se dívám na
pracovně jim říkáme Eyjafúkula a Mýrdal.
islandské školáky, lítají po skalách jako kamzíci a my
Jde o 20 kilometrovou trasu. Mapa naznačuje, že
stojíme dole v pláštěnkách a koukáme na ně. Kladu si
v soutěsce je žhavá láva. Chceme ji vidět. Přemísťujeme
otázky: „Co jsem dělala celé dětství? Byla jsem zavřená
náš tábor a napojujeme se na trasu. Terén je příjemný.
v paneláku?” Vypadá to tak. Prázdniny jsem trávila
Dokonce se objevují první jarní pupence. Po hodině
v Českém ráji. Díky tomu jsem zřejmě první cestu
cesty začíná stoupání. Jsme nahoře, tipla bych
k ledovci přežila.
převýšení cca 300 metrů. Terén začíná být skalnatý.
33
První hřebenovka nás zastavuje. Vidím, jak Davidovi ztuhnul krok. Skálu překonává. Já si sedám a čekám, co se bude dít. Hřebenovka je dlouhá asi 6 metrů. Jeden pohled dolů mně stačí. Obraz se zužuje. Vím, že to nepůjde. Už se nemůžu ani otočit. Dívám se jen nahoru. David mě pomalu obchází a já se po chvíli otáčím. Po zadku skáču do bezpečí. Tam už na mě čeká přívětivá ruka. Cesta dolů probíhá v tichu. U stanu David usnul…
Islanďané mají posunutý práh všeho. Když my jsme nabalení jako pumpy, oni lítají venku v dešti jen v mikině či triku. Když my stojíme pod skálou, oni na ní skotačí. Cesty jsou zde neoznačené, nebezpečné, prosté zábradlí, neustále se měnící… Klub českých turistů by zde sténal a sbíral pod skalami své mrtvé.
K večeru vyrážíme na procházku podél řeky. Vede nás šutrolandií. Cesta je zelenohnědá. Na konci této cesty stojí dům z kamene, který tu kdysi pohodila sopka. Nasáváme atmosféru tohoto místa a v srdci se loučíme. Činíme rozhodnutí a najednou mizí napětí z toho, kam jdeme…
PS: Čteme si vzkaz od Michala. Jeho přání plníme.
35
37
Krossá krosí břehy Venku je stabilní počasí. 20 minut prší a 20 minut se mrak připravuje na déšť.
Čas běží. Jdeme se podívat na řeku. Má v sobě takovou sílu, že by odnesla
Dnes vyrážíme z Thórsmörku.
dům, a pořád stoupá.
1. tábor — selhal 2. tábor — selhal (správce řekl, že pojede asi ve čtvrtek, ale je pondělí…)
Náš nový cíl cesty. Jedeme nabrat síly do Hveragerði a pak zkusíme nový útok
3. tábor — ?
na průsmyk mezi Eyjafúkulou a Mýrdalem. Tentokrát vyrazíme ze Skógaru.
David chce jít po trase auta. Já nechci. Auto sice z prvního tábora vyjíždí, ale
Otázkou je, kdy se odtud dostaneme.
jen krouží po lávovém poli. Po chvíli se vrací zpět. Hladina řeky Krossá se
Poznatky o místních domorodcích: Jsou to veselí, hluční, velice otužilí lidé.
zvedá. Asi to nepůjde tak lehce, jak si představujeme.
Nebojí se výšek a vypadají, že si život umí užívat bez ohledu na počasí.
Dostáváme informace, že autobus, který sem vezl nový školní tábor, uvízl
No možná je to tím, že jim teď přichází jaro či léto a hlavně světlo. Nás pořád
v řece. Čekáme na záchranný vůz, jenž je vypraven z Reykjavíku.
něco vězní, zatímco oni létají volní jako ptáci. 39
Jízda autubusem skrz řeku
Je 22:00 a autobus přijíždí. Prosíme řidiče, zdali nás vezme sebou zpět.
to tolik neřeší. U nás už by probíhala evakuace. Při průjezdu řekou ani
Po chvilce řidič přikývl. Dost jsem si oddychla. Představa, že tu zůstaneme
nedýchám. Zvedá se vítr a my se vydáváme na noční putování krajinou
dalších pár dní, je děsivá. Řeka Krossá se zvedá ze svých břehů. Pokud
islandskou.
nepřestane pršet, budou muset oblast opustit všichni. Ale kdoví, Islanďané
PS: V Čechách jsou záplavy.
Město svítivých skleníkU
Vystupujeme v městečku zvaném Hveragerði. V závětří stavíme stan a ihned usínáme.
Ráno nás čekají všechny výdobytky civilizace. V místní pekárně si kupujeme nějakou sladkou zelenou věc. Chutnalo to opravdu delikátně. Něco tak dobrého jsem dlouho nejedla. Doplňujeme zásoby a vyrážíme do terénu hledat teplé vřídlo, ve kterém se vykoupeme. Bloudíme po kopcích, potkáváme pasteveckého psa, evidentně trpí nedotuleností. Připojuje se k nám. Berný, tak mu říkáme, nás nechce opustit. Využívá každou příležitost a nechává se drbat v kožichu. Místo teplého pramene nalézáme prasklou trubku a Hot Springs (horká vřídla min. 100 stupňů Celsia). Těch je tu spousta a jsou opravdu HOT. Uvaříte v nich vajíčko. Islanďané využívají tuto energii pro vytápění domů, cest, skleníků, saun atd. Pro ně teplo zdarma. Nám začíná pršet a zima zalézá za nehty. I Berný odchází za svým pánem.
„Spánek je tenká linie mezi bolestí a zimou.” S touto myšlenkou se dnes David probouzí, asi to byla příjemná noc.
41
Nový pokus. Vyrážíme na trasu Rejkadalur, která vede kolem řeky Warwá. Překonáváme první stoupání, procházíme oblast horkých vřídel — Hot. Dým a bublavé odfukování nás udržuje v uctivé vzdálenosti. Druhé stoupání a druhé údolí. Řeka Warwá by se u nás jmenovala Varná… Náš sen byl naplněn. Koupeme se! Avšak sebrat odvahu a vlézt tam nám trvá cca 2 hodiny…
PS: Dnešní den jsem nazvala Žůžo labůžo! Bylo to neuvěřitelné, odměna za vše, co tady zažíváme. Necháváme matičku zemi, aby nám dala svoje teplo, a naše cesta může pokračovat dál.
43
Vík Vík Vík
Island je podivuhodné místo. Vládne tady vítr, voda, země a oheň. Počasí určuje to, jaký budete mít den. Zdali ho strávíte doma, nebo venku. V našem případě není volby. Dlouhé dny dávají neskutečnou svobodu v tom, co můžeme dělat. Ale co se tady děje, když slunce vychází v 11:00 a zapadá v 16:00? Co Islanďané dělají? Těžko říci. Viděla jsem, jak učí malé štěně zvykat si na tmu. Zakryjí klec dekou tak, jak se to u nás dělává papouškům. Nicméně to štěňátko neusnulo.
Jsem zvědavá, co pro nás chystá Vík. Je to nejjižnější místo na ostrově a spadne tam nejvíce srážek. Mimochodem včera jsme se setkali s našimi krajany. Přijeli čistí, čerství, voňaví, plní ideálů a se zapůjčeným vozidlem. Bylo to úsměvné setkání. Víme, co je čeká. Island otevře oči každému. Avšak oni sami se musí rozhodnout, co tady zažijí. Jestli se budou ukrývat v bezpečí zapůjčeného vozidla, anebo se půjdou setkat se samotnou duší matičky přírody. To se stalo nám. Po cestě stopem poznáváme různé lidi. Jak se odchylujeme od Reykjavíku, mění se i řidiči. Procházíme všemi vrstvami společnosti.
45
První dny nám stavějí lidé, kteří umí anglicky, mají dobrá auta. Dnes jsou na cestě samí staroušci a řemeslníci. S těmi už probíhá cesta mlčky, anglickým jazykem nevládnou a islandštině opravdu nejde rozumět. Mám palec nahoře, na Route 1 se provoz netrhne. Auto, které projíždí, po pár metrech prudce zastavuje. Otáčí se přes škarpu a vrací se pro nás? Ano, vrací se pro nás! Přední sedadlo je zaházené prázdnými PET lahvemi. Dáváme na stranu boty a jiné osobní věci pana řidiče a sedáme si dozadu. Auto působí dost zanedbaně. Ani nedutám. Po 20 kilometrech zastavujeme. Podivín se s námi loučí. Musím říci, že cesta s ním je překvapivě bezpečná. Palec nahoru a zastavuje Amir z Finska. Cestuje sám, chce objet celý ostrov. Jeho úsměv vyvolává spoustu otázek, ale nechávám je spát. Amirova matka je ze Spojených emirátů, proto to netradiční jméno. Trávíme společně odpoledne u vodopádů ve Skógaru.
Vík, konečně Vík. Poklidné městečko v sobě skrývá trollího ducha. Tři trollové zde zkameněli, když chtěli vystoupit z moře a navštívit místní. Stavíme stan na dosah černé pláže. Děláme si piknik s výhledem na trolly. Z druhé strany k nám doléhají zvuky ptačí kolonie.
PS: Palův vzkaz je temný stejně jako tahle pláž. 47
Jaro na Islandu
Dnes snídáme u moře makovou kaši. Balíme se a vyrážíme na cestu. Je nádherně. Cesta vede podél řeky. Ovce se za námi prohánějí. Povídáme si a u toho občasně odpočíváme. Idylka, mám na sobě jen 2 vrstvy. Asi doopravdy přichází jaro. Vedle řeky nalézáme lebku nějakého ptáka, který tady vypustil ptačí duši. David si ji natáčí. Krajina se proměňuje a my stoupáme. Po levé straně vidím bílou čepici Mýrdala. Začíná pofukovat. Sopka Hatta, na kterou jdeme, se zvedá úkosem k nebi. Škrábeme se nahoru. Ležíme na šutrovém poli těsně pod vrcholem. Sopka má v sobě i vodní kráter. Nádherné modré jezero zasazené v zelenohnědé krajině. Stojíme nad skalním převisem a nenacházíme cestu dolů k jezeru. Je to trochu překvapující. Vrchol Hatty se pomalu halí do mlhy. Vracíme se zpět po cestě a hledáme závětří pro náš stan. Jsem zvědavá, co přinese dnešní noc.
Probouzíme se do deště. Vzduch je chladný i ve stanu. Nechce se mně ani vylézat ze spacáku. S tím jarem to byl asi planý poplach.
PS: Čteme poslední vzkaz. Je od Hanky. O každém vzkazu přemýšlíme. Hanka je tu s námi. Mám čistou hlavu. Každou noc se mně zdají živé sny o lidech, které jsem už roky neviděla. Mám pocit, že všichni, které jsem za svůj život potkala, jsou tu se mnou.
49
Pokora
Myslím, že to je to, co našim dobrodružným
chvíli se rozdvojují. My sledujeme trasu podél
duším chybí. Balíme stan a vyrážíme do deště
plotu. Nějakou dobu ještě jdeme, koleje končí
dál po trati. Znovu se drápeme nahoru. Hatta se
u skalnatého srázu. To auto snad sjelo. Ptáci
čím dál tím více halí do mlhy. Jdeme od jednoho
pod námi bouří. Vylétají ze skály do bílého mlíka
kolíku k druhému. Jsou v rozestupu cca 50m.
a vracejí se zpět do svých skrýší. Naděje ještě
Některé byly popadané, ty David spravuje. Na
úplně nezmizí. Vracíme se k rozdvojce a jdeme
Hattu stoupat nebudeme. Chceme projít jen
po druhé cestě. Po nějaké době koleje mizí
kolem ní. To nám připadá dost pokorné. Hledání
v černém lávovém poli. Co teď? Koleje hledáme
kolíků zažíná být stále obtížnější. David jde první,
marně. Dohadujeme se o dalším postupu.
já hlídám druhý kolík. Jakmile vidí další, oba
Vzpomínáme, jak to z druhé strany vypadalo.
pokračujeme vpřed. A to se několikrát opakuje
Hledáme fotky. David zaznamenává naši další
až do doby, kdy „další” kolík není. Asi spadl.
pozici a zjišťuje polohu Víku. Jsme od něj 1,7km,
Pouštíme se do bílého prostoru. Držíme směr
ale 250 metrová skála nám zabraňuje se k němu
a doufáme, že na nějaký kolík narazíme. Jdeme
dostat. Vody máme asi litr. Raději nepijeme.
z kopce. To samotné nám přináší radost, avšak
Krizový plán je, že tu zakempujeme a počkáme,
ta je jen dočasná. Jsme tu jen my a mlha. David
až se zvedne mlha. Zatím máme čas, protože
startuje mobil a zapisuje si naši pozici na GPS.
světlo je v tuto roční dobu naším přítelem.
Po chvíli narážíme na vyjeté koleje. Dost se mi
Děláme rozhodnutí, chceme najít skulinu ve
ulevilo. Byl tu před námi člověk. Nabíráme na
skále, kterou se dostaneme dolů. Včera jsme
tempu a sledujeme koleje. Ty přeci MUSÍ vést do
ji z dálky viděli. Držíme se pěšiny pro ovce
civilizace. Vedou podél nízkého plotu. V jednu
a nabíráme dle GPS přímý směr na Vík
51
Pěšina mizí a nahrazují ji balvany posázené v jednom
Mám pocit nekonečné malosti. …Vík nás pokorně
směru. Přicházíme kolmo k plotu. Ten už známe.
očekával… ve 22:44 ustal horizontální déšť…
Točíme se v kruhu. Přelézáme plot a jedeme podél balvanů dál. Přicházíme k převisu. Je tam hodně prudká
Máme štěstí a pronajímáme si chatku. Mokré věci visí
stráň. Vede tam úzká pěšinka. Dostáváme se na úroveň
úplně všude. Po tomhle si potřebujeme odpočinout,
ptačích hnízd. David se po pěšině vydává a volá na
usušit se, vyspat se a hlavně nabrat síly před Skógarem!
mě, ať jdu také. Zkouším to. Ptáci strašně řvou. Mám
Podrobně studuji průvodce, teď už vím, co ta slova
strach. Tohle je cesta pro magory, co se chtějí jít podívat
doopravdy znamenají. Vím, co si mám představit. Trasa
na ptáky. Sedám si na stráň a vyčkávám. David se jde
je hodně náročná, sněhová pole střídají strmé úkosy.
podívat níž. Nadechuji se a pomalu sestupuji za ním.
Nemáme ambice projít na druhou stranu. Chceme
Jestli to nebude ta cesta, tak nevím, jak se dostaneme
vidět JEN tekutou lávu. Ta se skrývá v soutěsce mezi
zpět. Klesáme, za každým převisem se rozprostře další
Mýrdalem a Ejafúkulou.
travnatá plocha. Pořád klesáme, ani se mi nechce tomu
Po včerejším zážitku zvažujeme, zdali má smysl se
věřit. Najednou vidím chatu, kus plotu od hřbitova,
tam vydávat. Už teď víme, že to může být nad naše
objevuje se i kolík a pomalu se spouští déšť…
možnosti. Navíc počasí tady dost určuje to, jaký budete mít den. Venku PRŠÍ, FOUKÁ, PRŠÍ, FOUKÁ. Vyhlašujeme den odpočinku. Dnes by nevyhnali ven ani islandského psa. Momentálně si tohle počasí opravdu užíváme, vegetíme, spíme, pročítám si historii tohoto ostrovního státu, jeden večer si dokonce pouštíme Orwella a jeho 1984. Hltám každé slovo…
„Na mobilní výchovu jsou tady lidé hygieničtí!” S touto myšlenkou se David dnes probouzí. V jeho snu jsem si to prý zapsala do svého deníčku, po té co mi řekl, že se chce nastěhovat do nějaké horské vesničky, jež se pomalu vylidňuje. Okysličené mozky nám tu
Bylo to všechno k něčemu?
plodí zvláštní myšlenky. Je 10 hodin, venku fučí, prší a my vyrážíme směr Skógar. Momentálně se nacházíme 16km od Mýrdala.
53
Začínáme schodištěm ve Skógafossu. Tenhle vodopád jsme už navštívili s Amirem. Turisty necháváme vzadu a pokračujeme po mechové pláni podél řeky Skóga. Cesta je plná vodopádů nejrůznějších tvarů. Každý z nich si zaslouží pozornost. Asi po hodině chůze se objevuje čepice Mýrdala. Na poslední možné travině stavíme tábor a pokračujeme nalehko. Krajina se mění v šutrozem. Po dalších dvou hodinách mizí i šutry a zůstává jen černá zem s bílými jazyky. Sníh je zaprášen černým prachem. Mostu, který vede přes řeku Skóga, chybí začátek. Cesta ještě není v provozu. Šplháme přes něj a dostáváme se do měsíční krajiny. Něco takového jsem ještě neviděla. Dýchá tu prázdnota. Kolíky tu jsou co 20 metrů. To samo naznačuje, jak tu cesta může být nebezpečná. Od Mýrdala fučí mrazivý vítr. Mlha se začíná valit po horách.
Stojíme a promýšlíme co dál. Ještě kus pokračujeme. Dobrodružství nás volá…
…tentokrát nám pokora velí k návratu… soutěska Fimmvörðuháls a její žhavá láva pro nás zůstávají zapovězeny…
55
Rozloučení po islandsku
Své putování končíme cestou na Westmanské
pár kilometrů. Šlapeme dál. Už je jen půl hodiny do
ostrovy. Průvodce uvádí doporučení. Na tyto ostrovy
odjezdu trajektu.
jeďte za pěkného počasí. David se na mě dívá a ptá se: „Co je na Islandu pěkné počasí?” Sedíme na
Projíždí další auto, zastavuje. Máme štěstí, má
benzínce ve Hvolsvölluru. Na té samé benzínce,
i stejnou cestu. Zjišťujeme, že jdeme po špatné
kde byla naše cesta započata. Přes místní wifi
silnici. Hlavní cesta k trajektu vede o kousek dál.
objednáváme lístky na trajekt a tradá na stop. Máme
Nakonec jsme u trajektu načas.
4 hodiny na překonání 30km. Vyrážíme na cestu. Po chvíli zastavuje jedna žena. Já sedám dopředu
Cesta lodí je úžasná. Potácíme se proti přitažlivosti
a dávám se do hovoru. Chci vědět, jak tu lidé
a zkoumáme trajekt, který se houpe ve vlnách.
prožívají zimu. Či spíše tmu. Žena sebevědomě říká,
Ostrovy Západních mužů mají pohnutou historii.
že v pohodě. Žije na vesnické usedlosti. Trochu se
Sopka, která zde vybuchla v roce 1973, pořád
podivuji, ale přijímám tuto odpověď.
dýmí. Jdeme se ubytovat do kempu. Jsou v něm tři stany. Jeden pár pobíhá sem a tam a hledá nejlepší
Vysazuje nás u rozcestí. Loučíme se a vyrážíme dál
místo. Já na ně zírám a říkám si: „Proč to dělají?
pěšky po vedlejší cestě. Jdeme asi hodinu a nic
Copak tu není dost rovná půda? Či dost soukromí?”
kolem neprojelo. Začíná se nám pomalu krátit čas
Později jsem pochopila. Stavíme stan a odcházíme
do odjezdu trajektu. Projíždí jedno auto, dokonce
do jedné místní taverny ochutnat mořskou rybu.
zastavuje. Sedí v něm staří manželé. Žena stahuje
Labužnicky si pochutnáváme. Zpět se vracíme
okénko a omlouvá se, že nás nemohou vzít. Jedou
v dost velkém slejváku. Vítr fučí a kapky se nám
jen tady k někomu na usedlost. Koukáme na
vůbec nevyhýbají. Jsme totálně mokří. Blížíme se
mizející auto. Myslím, že by nám pomohlo i těch
k promáčklému stanu.
57
Okamžitě jednáme a provizorně stan opravujeme tzv. MacGyverovým způsobem. Ti, co mají stan v závětří, mají asi i dnešní noc příznivější. Usínám a držím neustále se prolamující tyčku. Větrolam ji dělá hlučnou. Myslím na svůj spánek a usínám. David na mě zírá, a když vidí, že já spím, usíná také. Byla to noc plná snů…
Ráno se otevírá chata, sušíme si věci v sušičce a vyrážíme na obhlídku ostrova. Procházíme se v mlze a dýmu po zasypaném městě. Z červené země trčí jen cedule s názvy domů. Zvláštní atmosféra tu dýchá na každém kroku.
Zlámaný stan už nebudeme potřebovat. Vyrážíme směr letiště. Potkáváme ještě spoustu zajímavých lidí. Za zmínku stojí Sonja, krásná mladá Islanďanka. Veze nás až k letištní hale. Prozradila nám, že život je tu těžký, mladí lidé odcházejí. Starší zůstávají a dlouhé večery si krátí alkoholem.
Na poslední straně
Tahle úžasná země v sobě skrývá hodně tajemství. Život je tu těžký, ale žít se dá nakonec všude. Člověk tu velice rychle objeví své hranice. Obrovské planiny dávají zažít pocit vlastní nevýznamnosti. Z toho, co jsme tady chtěli uskutečnit, se nám podařila jen opravdová hrstka. Plán jsme měnili co druhý den. Nicméně, každý den jsme tu prožili naplno! Ságy, které vyprávějí o islandském životě, by možná uvítaly příběh pohanského Bělboga… Nejlepší po návratu bylo pozorovat setmění.
59
Romana Chalupová David Najbrt
Korekturu postupně provedli:
Mediální partneři:
Lukáš Jelínek
www.restaurace-monarchie.cz/kavarna-lucerna
Kristina Mezníková
www.minikino.cz
Eliška Chalupová
www.academia.cz www.islandklub.com
Zvláštní poděkování patří muzikantům,
www.sfklub.cz
kteří nás doprovázeli na vernisážích:
www.fan-tom.cz
Jan Gajdica
www.hedvabnastezka.cz
Pavla Míčková
www.cestovatele.info
Rober Rajs
www.horydoly.cz
Bára Kupková
www.pohora.cz
Martin Štěpánek
www.ssoge.com
Naši sponzoři: www.skandinavskepotraviny.cz www.hobitclub.net
© 2014
www.megapixel.cz
zemefoto@seznam.cz
www.accontfinance.cz
www.facebook.com/zemefoto
Děkujeme všem, kteří tu byli v myšlenkách s námi…