4 5
Vyrážíme z Hradce. Na tuhle cestu
První den
jsem se připravovala intenzivně celé měsíce. Přemýšlela jsem o každé věci, kterou jsem si chtěla vzít s sebou. Pořád jsem měla na paměti, že si své věci budu nosit sama.
Vymyslela jsem si speciální vrstvící sys tém oblečení, ve kterém mně
nebude zima a které unesu. O jídle ani nemluvím. Na některé věci se ale nepřipravíte. Cesta samotná byla jedno velké dobrodružství, které v sobě ukrývalo nejedno překvapení. První věc, která nám vyrazila dech, byla, že jsme měli lístky na vlak jen na cestu tam. Sehnat zpáteční jízdenku bylo nemožné. Nicméně o to dobrodružnější.
těšo
6 7
strach
Co od této cesty očekávám? Je to zkouška. Moje zkouška. Je to moje touha po dobrodružství. Teď už se jen těším. Po dobu
příprav mě doprovázel spíše „těšo-strach“. Byl to strach z medvědů, námahy, hladu, žízně. No, řekla bych, že jsem dost ustrašenej tvor. Myslím, že jedu překonat strach ze života. Musím se zeptat Davida, proč jede on.
8 9
Druhý den Vyrážíme do hor. Výchozím bodem se stává vesnice Volovec. Průvodce nám napovídá. Avšak les je zdemolovaný, cestu nenacházíme. Až později pochopíme, že toto je běžný standard. Již několik hodin se brodíme ostružiním. Při každé zastávce mají komáři pré! Slyšíme zvuk nějakého nákladního vozidla. Je to deprimující. Zachvátilo nás podezření, že je v blízkosti cesta. Ukrajinci jedou do práce.
Bleskový strach Toto pohoří jsme nazvali „Pohoří Fialových hub“. 10 11
Kdo jím projde, pochopí. Nahoře potkáváme spoustu místních lidí. Nicméně v orientaci nám to nepomáhá. Když jsme se konečně zorientovali, přichází další déšť. Stojíme a čekáme. Bleskový strach nás provází. Černá obloha se na okamžik rozsvítila a pak zhasla. V botách máme potopu. Hledáme místo, kde složíme hlavy a usušíme se.
Třetí den Probouzíme se do vlhka. Včera nám všechno zmoklo a co nezmoklo, to zvlhlo. David měl mokrý spacák. Vysušil ho (v noci) na svém těle. 12 13
Sbližujeme se s přírodou ve všech směrech.
Čtvrtý den Dnes nám sbalení tábora trvalo jen polovinu včerejšího času. I tak jsme balili dvě hodiny. Nálada na palubě je dobrá i přes vlhké boty. Podařilo se nám překro14 15
čit horu jménem Plaj. Velikej vrch zůstal nepokořen. Obešli jsme jej po vypálené stráni, pokračovali jsme přes Gembu, Motýlí sedlo a Muší vrch.
Ne vŞdy vedou cesty tam, kam si představujeme.
16 17
18 19
cesta Nekončící v mracích Když už si mysleli, že přijde konec dnešního putování, vylouply se další dva kopce a pak 20 21
ještě dva a dva… Dnešní den nemá konce. Každá naděje rychle zhasla. Táboříme. Konečně. Dobrá zpráva, přišli jsme na to, kde jsme. Další zpráva je, a nevím, jestli je dobrá, že jsme ušli čtyřhodinnou trasu (podle informací v průvodci) za devět hodin. Čas i kilometry zde plynou jinak. Jsme zmordovaní jak psi. Vodu jsme dnes nabrali z kaluže. Jsme rádi i za ni. Po chlorizačním činidle už je skoro průzračná. A my se konečně můžeme napít. V tento den jsme přišli na název knihy.
22 23
Pátý den Ráno zvoní budík. Venku fučí vítr. Ani jeden z nás nezvedá hlavu. V polospánku čekáme na déšť. Po probdělé noci se to zdálo býti docela příhodné. Vyhlašujeme odpočinkový den. Chytáme vodu do ešusu a rozbité PET láhve. Kdoví, kdy zas potkáme pramen. Dělat některé věci se ukázalo jako opravdu naivní (horalé ví)! Předchozí zkušenost nás naučila, že suché boty v horách jsou základ.
24 25
Šestý den Čeká nás cesta do Mizérie – Mižgírie. Opět bloudíme. Nálada na palubě – UŽ MĚ TO TADY SEREEEE!!! – PRŠÍ.
Kam nรกs tahle cesta zavede?
26 27
Sedmý den Sestup: Dorazili jsme do vesnice Široký. Několikrát jsme zabloudili. Pohoří Fialových hub nás 28 29
nechtělo pustit. Cesta dolů byla stejně náročná jako výstup, ne-li náročnější. Půlhodinový sestup a snaha prorazit bukovým mlázím přímo do Mižgírie, s pracovním názvem Mizérie, se ukázaly jako bezúspěšné. Následoval dvouhodinový výstup po kolmé stěně v mokrých botách. Přímá cesta do Mizérie je v nenávratnu. Zašli jsme si dvacet kilometrů.
Osmý den
30 31
Cesta po Mizérii Přesun – autostop. Stav – 5 puchýřů, z toho jeden krvák. V Mižgírii jsme jeli místní lanovkou na pěkné výhledy. Po předchozím přechodu Pohoří Fialových hub se toto jevilo jako neskutečná nuda. Nabízí se otázka,
co dál. Já mám nohy samý puchýř, v každém obchodě či restauraci se nás snaží natáhnout. Nabízí nám Ukrajina ještě něco? Máme teď jet domů? Je večer a my sedíme na autobusovém nádraží. Ukrajinské nádraží má dvě tváře. Z jedné strany vypadá jako ruská pevnost. A z druhé strany má pěknou vanilkou fasádu. Na první pohled je to příjemná budova, minimálně z té jedné strany.
Lístky jsou zde pečlivě střeženy.
Devátý den
Rozhodli jsme se, že ještě pár dní zůstaneme a nasajeme místní kolorit. Život tady je jiný. Lidé jsou ale stejní jako u nás. Dokonce jsme potkali i bývalé krajany, kteří se
32 33
k nám hrdě hlásili. Po tom všem už nás čeká jen cesta domů. Odjíždíme s pocitem, že sem ještě někdy zavítáme. Asi ne napřesrok, ale jednou určitě…
Dovětek Uběhlo několik měsíců od návratu z Ukrajiny. Tahle cesta se ke mně v různých podobách neustále vrací. Zůstávají ve mně obrazy, pocity a splněná očekávání. Zvládla jsem to! Jsem tu a jsem celá. Na Ukrajině jsme se s Davidem domluvili na dalším společném životním kroku. Ukrajina mně umožnila nahlédnout do své duše, poznat více přírodu a její živly. A vidět věci jinak. Je to ten typ dobrodružství, který ve mně zanechal více než jen 34 35
pěknou vzpomínku na dovolenou. Pořád zůstává nezodpovězená otázka, co očekával David. Rozhodla jsem se, že tuto odpověď nechám na něm. Všem cestovatelům přeji: dostatek vody, suché boty a dobré světlo.
Od cesty jsem očekával, že zjistím, zda spolu dokážeme překonat krizové situace. Odpověď na mou otázku jsem dostal v průběhu putování mnohokrát. Z naší cesty se nakonec stala „cesta“ za narovnáním hodnot. Nejdůležitější pro nás byla voda, jídlo a spánek. Došel jsem k závěru, že kromě nich a člověka, kterého mám rád, nic víc nepotřebuji.