Bojovala jsem za Allaha

Bojovala jsem za Alláha Překlad z originálu: Ich kämpfte für Allah Vydal: R. Brockhaus Verlag Wuppertal © 2000 R. Brockhaus Verlag Wuppertal ISBN 3-471-11182-X © českého vydání 2002 A-Alef <http://www.a-alef.cz/> Ostrava Překlad: Mgr. Martin Skořepa Redakce: Ing. Ján Ostrolucký ISBN 80-86509-03-6 Zveřejněno se svolením.

Johanna vyrostla v běžné německé rodině, ovlivněné křesťanstvím. Hledala vnitřní pokoj, a protože ho nemohla najít ve své církvi, obrátila se k islámu. K zármutku svých rodičů se připojila k muslimské komunitě a stala se z ní horlivá, aktivní konvertitka.

Johanna si vzala velmi přísného muslima. Spojovala je láska i oddanost Alláhovi. Později přišly na svět dvě děti. Postupem doby se Johanna ocitá v těžké životní krizi, která vyústí v obrácení k Ježíši Kristu. Prožije osvobození a pokoj.

Držíte v rukou napínavý příběh, jak ho napsal sám život.

O AUTORECH: Johanna al-Sainová je pseudonym. Ernst Schrupp je teolog; provázel autorku v době jejího těžkého rozhodování.

PŘÍLOHY přinášejí čtenáři důležité informace o světě islámu.

Obsah Předmluva k českému vydání Část první: /Hledala jsem, až jsem našla – Alláha!/

1. Můj křesťanský domov 2. Setkání na diskotéce 3. V rodině Muhammada jsem se cítila dobře 4. Kniha a seminář žen 5. „Bože, pokud existuješ…“

Část druhá /Sloužila jsem Alláhovi a agitovala jsem pro islám/ 1. Jako nevěsta v islámské zemi, uvnitř plná pochyb 2. „Jak jsi mohla zradit Ježíše?“ 3. Svědčila jsem o své nové víře před stovkami žen 4. Islám na společenském vzestupu 5. Pouť do Mekky 6. V médiích a na konferencích 7. Manželství podle Alláha a podle Muhammadovy sunny 8. Náš volební boj v islámské zemi 9. Jako matka 10. Životní krize

Část třetí /Ježíš mě našel a přijal do své církve/ 1. Objev v Kumránu jako stvrzení pravdivosti Bible?

2. „Ukaž mi, jsi-li skutečně trojjediným Bohem a je-li Ježíš tvým Synem“ 3. „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem“ 4. Uprostřed nesnází 5. „… a uvidíš, jak tě povedu…“ 6. Nyní jsem již v jeho církvi

Poděkování

Příloha 1.

Předmluva k německému vydání

Příloha 2.

Alláh jako součást reality Západu 1. Islám se poprvé pokouší proniknout na Západ 2. Postkřesťansko-pluralitní a multireligiozně-postmoderní společnost 3. Člověk nepřestává hledat život 4. Žijí ještě přesvědčení a živí křesťané?

Příloha 3.

Poznat rozdíly 1. Korán nebo Bible 2. Alláh nebo Bůh 3. Muhammad nebo Ježíš Kristus 4. Šarí'a nebo zákon 5. Hříchy nebo hřích

Příloha 4.

Bůh je blízko 1. Hledat, najít a předat dál 2. V mezináboženském dialogu 3. Islám jako výzva dnešnímu světu 4. Příběh spásy pro všechny lidi

Předmluva k českému vydání Příběh, který budete číst, není v mnohých rysech nijak výjimečný. Je typický pro Německo, kde se odehrává, i pro celý západní svět. Na prahu třetího tisíciletí se stává obrazem i nejbližší budoucností naší země a celé postkomunistické Evropy. Dospívající dívka z dobré středostavovské rodiny je konfrontována s existencí muslimských komunit, s vyhraněnými náboženskými postoji, které pro ni představují provokativní výzvu. Otevřený svět, který se brání tomu, aby se upsal určité vyhraněné ideologii (poté co většina z nich tragicky selhala a vyžádala si krvavou daň v podobě milionů lidských životů), umožňuje lidem, aby si svobodně volili i vlastní přesvědčení. Tato volba s sebou nese pochopitelné riziko manipulace i extremismu, neboť idealisticky zapálení jedinci, jak plasticky ukazuje právě náš příběh, jsou snadno zneužitelní pro politické cíle zdánlivě málo viditelných vůdců, kteří čekají na svou příležitost, aby vystoupili ze stínu zapomnění na osvětlené jeviště dějin. V souvislosti s naším příběhem proto stojí za zmínku, že německé úřady považují činnost mnohých islámských organizací na svém území za přímé ohrožení demokracie podobně jako činnost struktur komunistických či neofašistických.

Křesťanskému čtenáři i lidem, kteří hledají bližší informace o různých náboženstvích, nabízí kniha poznání, co je vlastním jádrem každého náboženství, zvláště pokud dané náboženství směřuje k tomu, aby se proměnilo v ideologii. Je to provázaný systém nauky, spletenec příkazů a zákazů, které znesnadňují běžný všední život, odosobňující vliv náboženské komunity, politické aspirace a nakonec nejasný a dlouho nepřiznaný pocit, že život je přece jen někde jinde. Náboženství, jak ukazuje tato kniha, má před sebou zpravidla dvojí volbu. Buď zhasíná kdesi na okraji společnosti jako trpěná nebo šikanovaná menšina, nebo strhává za sebou hlavní společenský proud a etabluje se jako dějinotvorná síla. To je rozcestí, na němž se nachází na prahu nového tisíciletí i islám. Islám, který se neprosadí v podobě islamistických režimů, nemá naději přežít. Jeho vzrůstající agresivita je tak snadno vysvětlitelná. Pohonem islámu je pud sebezáchovy.

I přesto je autorčino líčení islámského období jejího života věcné, neemocionální, ne-li vlídné. Život je už zpravidla takový. Pod náboženskou slupkou tepe normální, lidský život, islámský oděv navenek sjednocuje, ale zároveň zakrývá rozdílné temperamenty, charaktery, projevy lepší i horší. Nejen islámské ženy, ale i muži hledají smysl života, mají svůj individuální žebříček hodnot a různé představy o tom, co je pro člověka důstojné a důležité. Kniha je cenným ponorem do intimní sféry islámského vyznavače žijícího uprostřed sekularizované, protikřesťanské společnosti.

Náš příběh končí hlubokým obrácením hlavní hrdinky k Ježíši. Vnímavý čtenář si v tomto okamžiku uvědomí, že křesťanství ztrácí svou podstatu v okamžiku, kdy se stává vyučováním zákona a transformuje se v náboženskou ideologii. Naopak síla a přesvědčivost křesťanského postoje roste, pokud se středem křesťanské zvěsti nestávají dogmata, obyčeje, řády, precizně formulované konfese, nýbrž poznání Pána Ježíše. Ježíš není jménem, které by se mělo hájit nebo prosazovat silou. Pokud k tomu v dějinách docházelo a pokud se to děje i dnes, jedná se o znehodnocení evangelia.

Transkripce jmen a pojmů byla provedena s přihlédnutím k publikaci Luboše Kropáčka /Duchovní cesty islámu/ (vydalo nakladatelství Vyšehrad 1993). Proroka islámu zásadně uvádím jako Muhammada (výrazy Mohamed, mohamedán se přestávají používat). /Překladatel/

Část první Hledala jsem, až jsem našla – Alláha! /„Bože, ty jsi můj Bůh, kterého hledám.“/ Žalm 63,2

1. Můj křesťanský domov Bylo sobotní odpoledne. Seděli jsme společně v obýváku a pili kávu. Byli jsme tam já, moji rodiče a prarodiče. Celý dům byl provoněn čerstvými koláči a přípravou nedělní pečeně, která patřila k pravidelnému kulinářskému kouzlení mé matky. Vůně sobotního odpoledne mi vybavuje atmosféru mého dětství stejně jako pravidelná odpolední káva. V tu chvíli jsem se cítila doma velmi šťastná. Byla jsem pozdním a posledním potomkem svých rodičů, a to byl dostatečný důvod pro to, abych byla všemi rozmazlována. Mé obě sestry byly již vdané a měly děti v mém věku. Často se mi stýskalo po sourozencích, kteří kdysi vyrůstali se mnou doma. Na druhou stranu tu byli moji prarodiče, kteří svůj čas již nepotřebovali pro nikoho jiného. Babička si se mnou hrála a hodiny mi předčítala z mých knížek. Seděla často u mě, když jsem byla nemocná, a občas jsem směla spát přes noc v její posteli.

Dědeček se mnou podnikal daleké vycházky do okolních lesů. Měla jsem strach z divokých prasat, ale on mě vždycky uklidnil: „Dám jim ránu holí a hned budou pryč.“ Moji prarodiče byli bohabojní lidé a sami pocházeli z křesťanské rodiny. Také moji rodiče byli křesťané, celá rodina každou neděli směřovala do kostela. Úplně přesně to bylo tak, že já jsem chodila na bohoslužby pro děti, které začínaly o hodinu dřív. Připadala jsem si velmi důležitě, seděla jsem v kostele a zpívala liturgii. Když jsme zvládli liturgii pro děti a zazpívali pár písniček, přišlo na řadu vyprávění biblických příběhů sestry Edeltrauty a paní Kürtenové, manželky faráře. Ještě si vzpomínám, jak se mne hluboce dotkl příběh Jákoba a Ezaua. Zdálo se mi to nespravedlivé, že Jákob jen tak mohl Ezauovi ukrást prvorozenství i s požehnáním.

Většinu svých biblických znalostí jsem získala právě při návštěvě bohoslužeb pro děti. Byly to příběhy, které se mi vryly do paměti a které mi i předčítala babička z mé dětské Bible.

Po bohoslužbě pro dospělé jsme společně obědvali. Pak si moji rodiče obvykle zdřímli. Brzy na to dorazily na návštěvu sestry se svými rodinami, pokud jsme za nimi nejeli my. Dospělí pili víno a přitom probírali všechno možné. Společnost se většinou bezděčně rozdělila na muže a ženy. Muži diskutovali o svých obchodech, neboť otec i švagři podnikali ve stejné branži. Čím jsem byla starší, tím více mě rušilo, že se ani v neděli dospělí nedokáží bavit o něčem jiném. Otec byl už tak během týdne naprosto pohlcen svým zaměstnáním. Aspoň o víkendu by mohl dát pokoj, myslela jsem si.

My děti jsme si hrály společně. Nejčastěji si se mnou hrála Petra, nejstarší dcera mé prostřední sestry Rity. Andreas, Petřin mladší bratr, si hrál se Sabinou, prvorozenou dcerou mé nejstarší sestry Gudrun.

A pak tu byla ještě Susanne. Byla to Sabinina malá sestřička, narodila se teprve nedávno.

V létě jsme si hráli v naší velké zahradě. Houpali jsme se na houpačce, jezdili na kole, tříkolce nebo na traktoru pro děti, a když bylo teplo, postavila matka ven vany s vodou, abychom v nich mohli dovádět. Oba švagři s námi hráli fotbal, badminton nebo s námi jen tak řádili. To se mi líbilo, neboť můj otec si se mnou hrál jen zřídka. Stále byl unaven, pokud byl vůbec doma. Z toho důvodu si mě uplácel různými maličkostmi, aby mě přesvědčil, že na mě stále myslí, i když je tolik zaměstnán.

Měla jsem dokonce i kamarádky. Nejlepší z nich byla Marianne. Přistěhovala se se svými rodiči do vedlejšího domu, když mně bylo pět. Od té doby se spolu stýkáme až dodnes. Někdy sice uplyne delší doba, aniž bychom se viděly nebo daly o sobě vědět; když se však znovu setkáme, zdá se nám, jako bychom se naposledy viděly právě včera.

S Marianne jsem si hrála každé odpoledne a o prázdninách i dopoledne. Chodily jsme do stejné třídy a vůbec jsme dělaly všechno společně. Jenom na bohoslužby jsem chodila sama, Marianne byla totiž katolička a my jsme byli evangelíci. Když jsme povyrostly, začaly jsme si sdělovat různé tajnosti.

Marianne mi v tom nahrazovala chybějící sourozence. Jisté napětí do našeho přátelství vnášela Mariannina matka, která mě nebyla schopna akceptovat jako kamarádku své dcery. Netuším ani, jaké k tomu měla důvody.

Ve škole jsem si vedla většinou velmi dobře. V první třídě jsem se nebála sdělit nahlas svůj názor.

Učitelka byla velmi milá, vyučování se podobalo nějaké báječné hře. V druhé třídě jsem ztratila Marianne jako spolužačku, přeřadili mě do jiné třídy. Nový učitel měl zjevnou radost z toho, když mohl žáky ponižovat. Každý, kdo udělal něco špatně, dostal okamžitě vynadáno. Toho jsem se bála, a tak jsem raději byla zticha, a než jsem něco nahlas řekla, dobře jsem si to rozmyslela. Když nebudu nápadná, říkala jsem si, nemůže se mi nic stát. Přesto jsem každé ráno přicházela do školy s bolestným svíráním v břiše, neboť jsem prožívala strach. Tohoto pocitu jsem se nezbavila ani po skončení základní školy. Třídní učitelka na reálce byla totiž taky velmi nepříjemná a její výroky nás bolestivě urážely. Vzpomínám si, jak rozplakala jednoho spolužáka, který nebyl žádný mazánek. Uměl se prosadit, byl i velmi chytrý a patřil k nejlepším žákům třídy. Když se však se svou třídní začal dohadovat kvůli pravopisu jistého slova, celá diskuse skončila tím, že se rozplakal. To mě ještě víc utvrdilo v tom, abych se chovala co nejméně nápadně.

Marianne tedy začala chodit do vedlejší třídy. Snad i proto jsem si brzy našla v nové třídě jinou kamarádku. Byla podobná jako já, taky se moc netlačila dopředu. Neprosazovala se v obvyklých hrátkách mezi kluky a děvčaty, ve flirtování, ke kterému už v šesté nebo sedmé třídě začalo docházet.

Katrin neměla zrovna dobré rodinné zázemí. Její matka byla dvakrát rozvedená a pracovala jako zdravotní sestra. Její sourozenci žili již mimo domov. Katrin žila sama se svou matkou, byla proto odkázána dost sama na sebe. Naším dnem byl čtvrtek. Čtvrteční odpoledne měla svůj zavedený průběh: po škole jsme šly ke Katrin domů, po cestě jsme udělaly nákup a doma jsme si uvařily milánské špagety. Postupně se z toho vyvinul rituál. Při jídle jsme filozofovaly o Bohu a o světě.

Katrin a její matka chodily do novoapoštolské církve. V této době jsem se už začínala zajímat o různá společenství víry. Byla jsem zvědavá, v čem se novoapoštolští liší od evangelíků.

Pokud si dobře vzpomínám, byl Bůh pro mne od samého dětství někým, s kým mohu stále počítat.

Jako dítě i dospívající dívka jsem se nikdy necítila sama. Neopouštělo mě vědomí, že je se mnou stále někdo, kdo mi naslouchá. V dětské důvěře jsem se k Bohu obracela a nikdy jsem nezapochybovala o

ničem, co jsem na toto téma doma slyšela. Moje víra byla nenalomená, věřila jsem v dobrého Boha, který je zároveň i spravedlivý, jak se nakonec ukáže v den Posledního soudu.

Společně s Katrin jsme věřily v pravost Bible tak, jak nás to naučili naši rodiče. V rozhovoru jsme se dostaly i na novoapoštolskou církev. Bylo to vlastně poprvé v životě, kdy jsem se odvážila nad vírou svých rodičů udělat otazník. Katrin mi vyprávěla o jejich sboru. Zdálo se mi, že je to naprosto dokonalý svět lidí, kteří byli ochotni se obětovat pro svou víru a žít ji i ve svém všedním životě. Sbor byl aktivní, konal častá shromáždění, společenství bylo srdečné, nechybělo zastoupení různých generací. V naší církvi panovala úplně jiná situace. Kromě naprostých výjimek převažovali při bohoslužbách starší lidé. Vždycky jsem si tam připadala jako ztracená. V té době jsem už asi rok hrála v sboru pozounistů, jehož členy byli především mladí lidé, kteří sice docházeli na přehrávky, ale nikdy ne na bohoslužby. Dospěla jsem k závěru, že se musím vážně zabývat společenstvím víry, k němuž se Katrin hlásila. V jistý okamžik přišla řeč na Druhou knihu Ezdráše (tuším, že se tak jmenovala, nepamatuji se úplně přesně na její název), kterou bylo snad možné najít pouze ve velmi starých vydáních Bible. Dozvěděla jsem se, že tuto knihu uznává jen novo apoštolská církev a jen ona se řídí jejími zásadami. Ptala jsem se, o čem ta kniha je. Katrin mi vysvětlila, že musím nejprve přijmout členství v církvi a pak se to dozvím. To se mi zdálo postavené na hlavu a odporovalo to mémo obrazu Boha. Pokud někdo vlastní klíč k pravdě, měl by ji zpřístupnit co nejvíce lidem, aby je chránil před falešnými cestami s jejich důsledky. Byla jsem už tehdy přesvědčena, že existuje pouze jediná pravda a že lež přivede člověka do zkázy. Novoapoštolští učili, že není spásy kromě jejich církve, že tudíž ostatní lidé jdou do zahynutí; a přitom před lidmi tajili to, co mělo být údajně klíčovým poznáním. To nesouhlasilo s tím, jak jsem znala Boha, jehož záměrem je spasit všechny lidi. Nakonec jsem tedy usoudila, že moje víra je přece jen ta nejlepší.

Prožily jsme s Katrin všechno možné. Skoro všichni ve třídě už kouřili, a tak jsme se rozhodly, že to taky vyzkoušíme. Vzaly jsme si balíček camelek a ukryly se mezi stromy. Když jsem do sebe poprvé natáhla cigaretový kouř, udělalo se mi tak zle, že jsem přestala skoro dýchat. Kromě toho nás ve škole zrovna poučovali, jak je kouření nebezpečné a jak rychle člověk upadne do závislosti. Další pokus jsme už proto nepodnikly.

Jednou Katrin přišla s tím, že už to doma nemůže vydržet a že chce utéct. Lekla jsem se, byla totiž zima a já jsem si představovala, co všechno by Katrin mohlo potkat, kdyby zůstala na noc venku.

Přemluvila jsem ji, aby přespala u nás v kotelně, a ujistila jsem ji, že svým rodičům nic neřeknu.

Rodiče si však ráno všimli, že jsem se během snídaně vypravila do sklepa s krajícem chleba v ruce. To se jim nějak nezdálo už proto, že se Katrinina matka přišla předchozí večer ptát, jestli něco nevíme o její dceři. Ihned jim došlo, co se děje. Okamžitě volali domů matce Katrin. Najednou jsem si vděčně uvědomila, jak mohu být ráda, že jsem mohla vyrůst v úplné rodině.

Dobu mého dospívání však provází i celá řada nepříjemných vzpomínek. Přišla doba, kdy jsem pochopila, že svět není takový, jak mi ho vymalovali vlastní rodiče a prarodiče. Je to období, kdy se mladý člověk vnitřně odcizuje svým rodičům, vzdaluje se jejich měřítkům a názorům. Byla jsem šokována, když jsem se setkala s postoji, které byly přesně opačné než ty, v kterých jsem vyrostla. S tím souvisí i jistá vzpomínka na výuku náboženství. Stalo se to někdy v osmé nebo deváté třídě.

Mluvili jsme o tom, jak vznikla Bible, jak byla předávána, kdy byla sepsána a že dnešní Bible představuje sbírku spisů, kterou si lidé nejprve všelijak předávali a upravovali. Učitel tak dospěl k závěru, že kniha, která vznikla tímto způsobem, nemůže být autentická. Údajně obsahuje chyby jako

všechny lidské výtvory, stačí se prý podívat na známý příběh o stvoření světa. V Bibli je nyní důležité pouze její výpovědní jádro, tvrdil. Nemohla jsem to poslouchat. Chtěla jsem si jednoduše zacpat uši, učitele jsem odepsala jako nevěřícího, a to mi pomohlo brzy na celou věc zapomenout.

V neděli jsem dál poměrně pravidelně chodila do kostela a ve středu večer jsme měli zkoušky pozounistů. Tam jsem se cítila velmi dobře. Hráli jsme dobrou hudbu, náš vedoucí nás strhával svým nadšením. Dokonce zorganizoval pro všechny hráče cestu do Izraele. Ta cesta mne hluboce zasáhla.

Byl to můj první kontakt s Orientem, který mě fascinoval už od samého dětství. Milovala jsem pohádky Tisíce a jedné noci a jako dítě jsem se často převlékala za orientální princeznu. Zahalování žen pro mě mělo jakési magické kouzlo.

Všechno bylo nové a cizí: pachy, zvuky, jídlo. Přitahovalo mě to. O pět let později jsme se do Izraele vypravili znovu. Tentokrát jsme nezůstali jenom v Jeruzalémě, ale podnikli jsme několikadenní výpravu napříč Sinají. Našimi řidiči, kteří nás vezli pouští, byli muslimové. Začínali den modlitbou ještě dřív, než vyšlo slunce. Ostatně už v mešitě Al-Aksa jsem mohla pozorovat jakousi ženu, jak se modlí.

Podvědomě jsem těmto lidem záviděla jejich oddaný vztah k Bohu. Tolik bych si je přála napodobit, ale jako kdybych nemohla. Nevěděla jsem proč.

Než jsme vstoupili do této mešity, měla jsem zážitek, který jakoby předznamenal můj další život. U vchodu stáli strážci, kteří hlídali, zdali jsou návštěvníci přiměřeně oblečeni. Krátké kalhoty a trička s krátkým rukávem byla zakázána. Jako ostatní jsem měla na sobě dlouhé kalhoty a tričko obvyklého střihu. Strážce si mě změřil a podal mi jakýsi plášť s kapucí, který jsem si měla kvůli nedostatečnému zahalení obléci. Netušila jsem, co se mu na mě nelíbí, vždyť jsem byla oblečena podobně jako ostatní.

Přesto jsem jeho pokynu vyhověla. Kdosi z našeho sboru pozounistů mě zachytil v tomto hábitu na fotografii. Kdykoli vidím tento snímek, přepadne mě zvláštní pocit.

V patnácti letech jsem začala chodit v naší církvi na shromáždění mládeže. Bylo nás buď sedm nebo osm a scházeli jsme se pravidelně v pondělí v sedm hodin večer. Setkání vedl pan Blücher, správce nedalekého sboru CVJM. Napřed jsem tam chodila proto, abych navázala nová přátelství mimo školu.

S tím jsem měla potíže, protože díky své křesťanské výchově jsem byla ostýchavá. Chtěla jsem najít někoho podobného, jako jsem byla já sama. Susanne, dceru pana Blüchera, jsem již trochu znala ze zkoušek sboru pozounistů. Při pondělních setkáních jsem měla příležitost se s ní sblížit ještě více a pochopit i její víru v Ježíše Krista. Zvala mě k nim domů. Tam v domě CVJM se odehrála i některá setkání mládeže. Bylo to někdy v době adventu, celý dům byl provoněn vánočním cukrovím a dalšími dobrotami stejně jako u nás doma. Vládla zde taková atmosféra, kterou jsem ještě nikdy nezažila.

Všechno bylo tak srdečné a laskavé. Velice mě to přitahovalo, připadala jsem si jako omámená a přemýšlela jsem, že bych si sama přála zařídit takový domov.

Rodiče Susanne mi věnovali velkou pozornost. Chodila jsem na shromáždění mládeže velmi ráda, až jsem postupně začala chápat, co bude nejspíš podstatou křesťanské víry. Bylo to něco jiného, než jsem si dosud myslila. Na setkáních se mluvilo o rozhodnutí pro Ježíše. Co to znamená? Byla jsem přece pokřtěna, patřila jsem do církve, hrála jsem ve sboru pozounistů. Proč bych se měla ještě navíc rozhodovat pro Ježíše?

Dříve než jsem si to mohla celé pořádně promyslet, změnilo se vedení mládeže. Na řadu se dostala jiná témata. Mluvilo se o chudobě třetího světa a o Západu, který jej vykořisťuje. Podnikaly se akce ve prospěch třetího světa a o Ježíši se mluvilo jen okrajově nebo vůbec ne. Přestala jsem se tam cítit

dobře. Trápilo mě špatné svědomí, kdykoli jsem pomyslela na lidi žijící v chudobě. Mé pocity se ještě zhoršily, když jsem si uvědomila, že jsem vůči této nespravedlnosti naprosto bezmocná. V jistém období jsem pak přestala na mládež chodit úplně.

Reálku jsem absolvovala s velmi dobrým vysvědčením a studovala jsem dál na gymnáziu, protože mě stejně nic lepšího nenapadlo. Trochu jsem se obírala myšlenkou, že půjdu studovat církevní hudbu.

Když mně bylo dvanáct, sama jsem si prosadila, že se začnu učit hrát na klavír. Rodiče si napřed mysleli, že mě to všechno brzy pustí. Teprve později si všimli, že hudba pro mne znamená víc, než by si mysleli. Moje učitelka na klavír byla velmi ctižádostivá a viděla ve mně budoucí virtuózku. A tak jsem se dopracovala k myšlence studia církevní hudby. Učila jsem se hrát na varhany a navštěvovala jsem výuku harmonie. Pronásledovaly mě však pochybnosti, jestli jsem pro takové studium dostatečně talentovaná.

Navíc jsem začala hrát na klavír až ve dvanácti letech, a to je relativně pozdě. Ještě ke všemu se blížila maturita na gymnáziu. Zdálo se mi najednou, že je toho na mě nějak moc. Chtěla jsem mít i něco ze života. Stále víc jsem se scházela s Marianne, poté co se Katrin a její matka odstěhovaly pryč. Zůstaly jsme s Katrin sice přítelkyněmi, ale naše kontakty byly pro velkou vzdálenost velmi zřídkavé. Občas jsme si sice zatelefonovaly, a jak čas ubíhal, volaly jsme si stále méně.

2. Setkání na diskotéce Postupně jsme se s Marianne dostávaly do věku, kdy se člověk nejvíc zajímá o kluky a o diskotéky.

Moji rodiče z toho nebyli zrovna nadšeni, já jsem však namítla cosi v tom smyslu, že jsem v Bibli nikde nečetla o tom, že by člověk na diskotéku neměl chodit. Rodiče věděli, že tam půjdu i přes jejich zákaz, a aby neztratili přehled o tom, kde jsem, jak jsem tam jela a jakým způsobem se budu vracet domů, dohodli se společně s rodiči Marianne, kdo z nich nás bude odvážet na diskotéky a vozit zpět.

Zpočátku jsme na diskotéky chodily jenom občas, ale čím jsme byly starší, tím se stávaly naše diskotékové výjezdy pevnou součástí víkendového programu.

Na jedné takové venkovské zábavě jsem se zamilovala do Turka. Jmenoval se Tahír a byl o čtyři roky starší než já. Jeho rodiče žili v Německu již dlouho, a přesto stále ještě dodržovali své původní tradice.

Tehdy jsem ještě vůbec netušila, o jaké tradice se jedná. Měla jsem oči jenom pro Tahíra a na nic jiného jsem nemyslela. Když jsem se o něm zmínila rodičům, vyděsili se. Hned jim bylo jasné, jaké problémy by mohly z takového vztahu vzniknout, a varovali mě. Nevěnovala jsem jejich radám moc velkou pozornost a přivedla jsem jim Tahíra ukázat. Docela se jim zdál sympatický, i když mi stále připomínali, co všechno mě může potkat. Znovu jsem se tvářila, že špatně slyším.

Pak ovšem došlo mezi mnou a Tahírem k rozhovoru o náboženství. Chtěla jsem, aby se Tahír stal křesťanem a vyprávěla jsem mu o své víře. Moc jsem neuspěla, hned mi naprosto jasně sdělil, že nikdy nebude své náboženské přesvědčení měnit, ačkoli často žije v rozporu s tím, co jeho náboženství hlásá. V knihovně gymnázia jsem si obstarala knihu o obrácení muslimů na křesťanskou víru, která mi ovšem v rozhovorech s Tahírem byla málo platná. Po šesti týdnech společné známosti mi nakonec zavolal, že si přeje náš vztah ukončit. Byla jsem k smrti nešťastná a nemohla jsem to pochopit, protože mě na své rozhodnutí vůbec nepřipravil. Pak jsem ho náhodou o mnoho let později

potkala a dodatečně jsem se od něho dozvěděla, že mu tehdy rodiče dali nůž na krk. Buď to se mnou skončí, nebo ho doma čekají zavřené dveře. Přáním rodičů totiž bylo, aby budoucí snacha pocházela z Turecka.

Moji rodiče si mohli po šesti týdnech zhluboka oddychnout. Jejich dcera byla mimo nebezpečí. Kdyby jen tušili, že je to teprve začátek všeho, co ještě se mnou budou muset prožít. Neboť o rok později jsem poznala Músu.

Byl to opět muslim, i on byl o čtyři roky starší než já. Neměl žádnou práci. Byla jsem příliš naivní na to, abych se zajímala hlouběji o jeho charakter. Všímala jsem si jen věcí, které byly vidět na první pohled.

Byl vysoký, urostlý, černovlasý, vypadal příjemně a byl vkusně oblečen. Bydlel se svými rodiči a oběma mladšími sestrami v bývalé tovární budově. Když jsem viděla jeho domov na vlastní oči, měla jsem pocit neskutečného provizória. V Německu tak nejspíš žilo mnoho gastarbeitrů z islámských zemí. Všichni totiž pořád mluvili o tom, že se co nevidět vrátí zpátky do své vlasti. Přesto se tato rodina snažila dodat svému příbytku určitý standard i jistou útulnost, která mě později zaujala u mnoha jiných islámských rodin.

Pochopitelně jsem do Músy byla zamilovaná, on si však ke mně zachovával stále určitý odstup. Říkal mi třeba, že mi zavolá, ale pak to neudělal. Nebo tvrdil, že přijde, a pak mě nechal na sebe čekat. Žila jsem čekáním na něj, až jsem z toho byla úplně na dně. Otec mě stále napomínal: „Pořád ho sháníš po telefonu, copak nemáš žádnou hrdost? Otcova slova mě bolela, věděla jsem však, že má pravdu.

Byla jsem jakoby bez vůle, měla jsem pocit bezmoci a zároveň jsem měla na sebe vztek.

Během naší patnáctiměsíční známosti jsem pochytila úryvky z jeho mateřštiny. Také kultura jeho vlasti pro mne přestala být něčím vzdáleným a cizím. Překvapilo mě, jak se Músá, který se vůbec nemodlil, který dokonce pil alkohol a žil pestrým nočním životem, postil během posledních tří dnů ramadánu a při tzv. obětním svátku věnoval veškerý čas své rodině. Najednou se choval úplně jinak než jeho němečtí vrstevníci, kteří pohrdali rodinným životem a byli sotva ochotni akceptovat rodinné oslavy, jako byly například Vánoce apod. Poprvé mi došlo, jak silný vliv má islám na život každého muslima. Lámala jsem si hlavu otázkou, proč tomu tak není u křesťanů. Žila jsem jenom chvílemi, které jsem trávila společně s Músou. Mnohokrát jsem však propadala pocitu zoufalství, neboť jsem cítila, že pro něj příliš neznamenám. Dalo se předpokládat, že Músá nakonec náš vztah ukončí. Už si přesně nevybavuji, kdy k tomu došlo.

Stalo se to během jednoho rozhovoru. Začala jsem výčitkami, že náš vztah nemá žádnou perspektivu. Řekl jenom: „Hm, taky si to myslím.“ Když jsem to uslyšela, myslela jsem si, že to neunesu. Ale nechat se ponižovat neustálým nadbíháním mě už jednoduše přestalo bavit.

V osmnácti letech mi rodiče zaplatili řidičské zkoušky a s nimi i malé auto. Řidičský průkaz si udělala i Marianne a začala jezdit autem své matky, pokud jí to dovolila. Byly jsme svobodné a nezávislé. Naše návštěvy diskoték patřily již tehdy víceméně k našemu životnímu stylu a auto se nám k tomu dobře hodilo. Každých čtrnáct dní jsem sice měla v sobotu školu, to mě však od tancování nemohlo odradit.

Málokdy jsem dorazila domů dřív než ve dvě ráno. Ve škole to začalo podle toho i vypadat. Moc často mě tam ostatně nebylo vidět. Napřed v sobotu a pak jsem se vyhýbala i hodinám, na které jsem nebyla dobře připravena nebo jsem na ně nestihla vypracovat domácí úkol. Školu jsem odsunula na vedlejší kolej. Pokud jsem se už do školy vypravila, odseděla jsem si vyučovací hodiny, aniž bych příliš

vnímala, co se při nich vlastně děje. To se pochopitelně brzy projevilo i na známkách, aniž by mě to však mohlo vyburcovat z letargie. Připadalo mi, že maturita je ještě daleko.

V té době jsem stále docházela na zkoušky sboru pozounistů. Bohoslužby jsem navštěvovala pouze tehdy, pokud pozounisté měli vystoupení. Seděla jsem v kostele a uvažovala nad tím, že jsem člověk dvou tváří. Jedna Johanna chodí na diskotéky, tančí, flirtuje s muži, a pak je tu Johanna, která by se ráda polepšila, Johanna, která přemýšlí o Bohu, občas se k němu modlí a která i někdy výjimečně dorazí na bohoslužby. Tyto dvě bytosti se k sobě nehodily a často vedly proti sobě boj.

Vždycky, když jsem byla na diskotéce, připadalo mi, že jednám proti sobě. Pokaždé jsem tam jela s velkým očekáváním. Měla jsem v sobě nějakou tajuplnou touhu, aniž bych ji dokázala přesněji popsat. Někdy mě během mých návštěv diskoték nebo kina napadlo, že vlastně toužím po nějakém pohádkovém princi. Jindy jsem očekávala, že se stane něco neobyčejného.

Upadala jsem do melancholických nálad, někdy až do depresí, a přitom tato téměř fyzická touha mě nepřestávala ovládat. Co to je, ptala jsem se sama sebe, co chci?

Stávalo se mi už v deseti nebo jedenácti letech, že mě čas od času zaskočil zvláštní pocit, jako by se všechno najednou stalo prázdným, bezcenným a nesmyslným. Jako bych se dlouze propadla do černé jámy, v níž již není místo pro žádnou naději. V této souvislosti se mi vybavuje jistá vzpomínka.

Navštívili jsme s rodiči tetu a strýce. Dům přetékal lidmi: byli tam mí rodiče, strýcové a tety, bratranci a sestřenice s jejich rodinami. Bylo tam nesmírně živo, všichni se skvěle bavili. A najednou mě přepadl tento pocit jako zákeřný nepřítel. Z příbuzných se v okamžiku staly cizí bytosti. Chtěla jsem se něčeho chytit, ale nebylo čeho. Neexistovalo nic, žádná myšlenka, která by mě utěšila a pomohla by mně vyváznout z této bezvýchodné pasti.

Svědomí mě někdy obviňovalo na hranici únosnosti. Slibovala jsem, že se změním, polepším a zajdu častěji do kostela. Přemýšlela jsem, jestli bych šla do nebe, kdybych zemřela. Myslela jsem na Ježíše, že za nás dal svůj život, ale nějak mi ta myšlenka nic neříkala. Bylo mi těžko, připadala jsem si vyloženě zkažená. Kdoví, co mě čeká… A tak jsem dostala nečekaný nápad a vypravila jsem se na bohoslužby, ačkoli jsem byla unavena z diskotéky předchozího večera. Slova kázání se mne však nedotkla. Byla to jen zbožná hesla a prázdná slova.

Nejvíce jsem se těšila na svátky jako Vánoce, Velikonoce nebo Letnice. Byla jsem plná vnitřního napětí i naděje. Probouzel se ve mně jakýsi pocit štěstí, měla jsem obavy, že o něj mohu přijít, chtěla jsem, aby byl stále se mnou a rostl ve mně. Vzpomínám si přesně na jistou slavnostní bohoslužbu o Letnicích. Toho dne jsem do kostela chodila vždycky ráda, něco mě tam vyloženě táhlo. Něco se musí stát, říkala jsem si plná očekávání. Je to přece i v Bibli. O Letnicích byl vylit Duch svatý a tato událost zůstala dosud v platnosti. Apoštolové slyšeli mluvit Svatého Ducha. Toužila jsem po něčem takovém.

Chtěla jsem zakoušet zázraky.

Nestalo se nic. Vyšla jsem z kostala úplně stejná, jako jsem do něho vstoupila. Možná jsem na tom byla ještě o něco hůř. Zklamání bylo tak silné, že jsem chtěla nahlas brečet. Po ruce nebyl nikdo, s kým bych o tom mohla mluvit. A o čem bychom vlastně mluvili? O mém zklamání, že se v kostele neobjevily na lidech ohnivé jazyky, že jsme nemluvili v cizích jazycích, že jsme neslyšeli mluvit Ducha Svatého a že nedošlo k ničemu výjimečnému?

Bylo to jednou v lednu v neděli odpoledne. Marianne stála vedle mě v koupelně a čekala, až dokončím poslední úpravy svého zevnějšku. Marianne na rozdíl ode mě chtěla někam na diskotéku.

Vymlouvala jsem se, že je venku zima a že nevím, co bych si vzala na sebe. Kromě toho jsem se necítila dvakrát dobře, Marianne mě však nakonec přemluvila, protože nechtěla jet sama. Když jsem konečně byla hotová, nasedly jsme do auta Marianniny matky. Nechtěla jsem jet svým vozem, neměla jsem chuť řídit. Asi za dvacet minut jsme dorazily na místo. Rychle jsme zaparkovaly a pospíchaly dovnitř, protože venku byla vlezlá zima.

Ačkoli byla neděle odpoledne, místnost byla zaplněna. Vyhlédly jsme si volný stolek a sebejistě k němu zamířily. Přišel číšník, objednaly jsme si dvě coly. Alkohol jsme nepily nebo jen málo. Pouze někdy v létě jsme si dopřávaly batidu di coco s pomerančovým džusem. „Trochu si zatancuji, jdeš taky?“ zeptala se mě Marianne. „Nemám chuť, budu se jenom dívat…“ Postavila jsem se na kraji parketu a sledovala, jak Marianne tančí. „Je to všechno na draka,“ pomyslela jsem si, „co tady vlastně dělám? Pořád dokola to samé. Muži postávají a vyhlížejí, kterou dívku by sbalili. Je to hnus.“ Marianne oslovil jakýsi mladý muž. Bavila se s ním nějakou dobu, tančila s ním a nakonec nás obě dvě její tanečník pozval ke svému stolu. Byl tam s několika přáteli. Vyšlo najevo, že je to Turek. Marianne měla taky štěstí na snědší muže, i když Ömer, jak se jmenoval, nebyl vyloženě ukázkovým typem člověka z jihu. Byl to dost vysoký, tmavý blondýn. Bavil se s Marianne, zatímco já jsem znuděně pozorovala své okolí. Ponořila jsem se do svých myšlenek, z nichž mne náhle vytrhl jeden z Ömerových přátel: „Nevíš, kolik je hodin?“ zeptal se mě.

O co mu jde, pomyslela jsem si a chladně jsem reagovala na jeho dotaz. On to však nechtěl vzdát a postupně mě vtáhl do rozhovoru. I on pocházel z muslimské země a jmenoval se Muhammad. Ömer a Muhammad pocházeli ze stejného kraje a bydleli v sousedních městech. Vlasy měl černé jako havran, tmavé oči, nebyl příliš vysoký, byl však docela urostlý. Jeho vzorem byl zjevně Michael Jackson, oblékal se jako on a tančil v jeho stylu. Později sklouzla jeho ruka na mé rameno, a když jsem se otočila, abych se proti tomu ohradila, jednoduše mě políbil na ústa. Jeho nenucenost mě rozčilovala i přitahovala zároveň. Nakonec jsem přistoupila na to, že se nevidíme naposledy, chtěla jsem ovšem, abychom se sešli i s Marianne a jejím Ömerem dohromady.

Marianne byla do Ömera celá blázen. To ovšem nebyl můj případ, Muhammad nebyl princ, po jakém bych vysloveně prahla. Před schůzkou jsem propadla panice. „Pamatuješ si vůbec, jak ti dva vypadají?“ ptala jsem se Marianne. „Nemám vůbec jistotu, že Muhammada ještě poznám. Mám dojem, že si na něj skoro nepamatuji. Mám strach, že mě to složí, až ho uvidím. Co mám dělat, jestli zjistím, že je nemožný?“ „Přestaň Johanno, víš přece, že to tak není,“ uklidňovala mě Marianne, „nedělej, že se ti nelíbí. Nebo mi chceš namluvit, že už máš jiný vkus?“

Když jsme dorazily na místo, lilo jako z konve. Z parkoviště jsme musely ještě kousek pěšky. Už zdaleka jsme spatřily Ömera a Muhammada, jak stojí pod střechou schováni před deštěm. Rychle jsem si Muhammada prohlédla, abych se ujistila, že jsem se doopravdy nespletla.

3. V rodině Muhammada jsem se cítila dobře „Půjdeme teď k nám domů a hotovo. Moje rodina tě nesní. Když nechceš, půjdu sám. Vyprávěl jsem o tobě své matce, chtěla by tě vidět.“ „Ale co tvůj bratr, Muhammade?“ namítla jsem. „Není doma, je v práci. Jeho žena taky. Tak už přestaň a pojď.“ S těmito slovy vystoupil Muhammad z mého auta. Co mi zbývalo: buď pojedu dál sama domů, nebo se překonám a podívám se, kde Muhammad společně bydlí s širší rodinou, a seznámím se s jeho matkou. Už jsme spolu chodili tři měsíce a teprve nedávno na mě začal Muhammad naléhat, abych se vypravila na návštěvu do jejich domova. Bydlel společně se svou matkou, nejstarším bratrem Husajnem, druhým nejstarším bratrem Umarem a jeho ženou Fátimou. Muhammadův otec byl už dávno mrtev. Ve své vesnici zaujímal význačné postavení, patřil mezi místní velkostatkáře. Pro Muhammadovu matku to byla velká čest, že si ji vyvolil za svou manželku.

Vedl nicméně velmi zhýralý život a zneužíval své postavení. Tím si vytvořil celou řadu nepřátel, až byl jedním z nich zastřelen. V té době byl Muhammad ještě malý chlapec. Muhammadova matka stála před nelehkou volbou. Mohla se stát další ženou svého švagra nebo se vrátit ke svým rodičům. Nelíbilo si jí ani jedno ani druhé. Snažila se proto co nejrychleji odjet do Německa, a to se jí i brzy podařilo.

Váhavě jsem Muhammada následovala. Otevřel venkovní dveře a zamířil do obývacího pokoje. Šla jsem pomalu za ním. V místnosti seděla jeho matka a živě se vybavovala s jinou ženou. Obě měly na hlavě bavlněný šátek,

nosily ho podobně jako kdysi selky při práci na poli. Muhammadova matka měla kromě toho na sobě blůzu a nabírané kalhoty. Když jsme vstoupili dovnitř, hovor žen ustal. Muhammadova matka si mě důkladně prohlédla.

Nejistě jsem k ní přistoupila a podala jí ruku. Pak jsem se posadila a pokoušela se porozumět tomu, o čem se ostatní v následujících chvílích bavili. Prosila jsem Muhammada o překlad. Na mou prosbu nereagoval. Pili jsme čaj a čas se líně vlekl.

Z dlouhé chvíle jsem si prohlédla místnost. Zařízení místnosti bylo prosté. Jakási pohovka, na níž jsem seděla já s Muhammadem. Vlevo od nás dveře na chodbu, v rohu olejová kamna, kromě toho ještě béžové křeslo, v něm seděla poněkud upjatě Muhammadova matka Ruqajja. Pak další dveře, nad nimi visel obrázek Ka'by za nočního osvětlení jako jediná ozdoba v celé místnosti^1 . Hned vedle byla zavěšena tabulka s výrokem v neznámém jazyce. V překladu věta zněla: „Co jsi dnes vykonal pro Alláha?“ Naproti nám bylo okno a vedle něho pohovka ve stejné béžové barvě, na níž seděla další žena, vpravo od nás stará obývací stěna. Uprostřed místnosti stál starý nemoderní konferenční stolek, který bylo možno vysunout postranní ruční klikou nahoru. Konečně se Muhammadova matka zvedla a něco řekla. Návštěvnice se pak rozloučila. Muhammadova matka pak na okamžik zmizela v koupelně a odtamtud odešla do ložnice, kde spal i Muhammad. „Šla se modlit,“ prozradil mi Muhammad. „A ty,“ zeptala jsem se ho, „ty se nemodlíš?“ „Ani ne, jenom někdy, zrovna dvakrát mě to nebaví.“ „A jak se modlí?“ chtěla jsem dál vyzvídat. „Lepší, když sejí na to zeptáš sama, mě to zas tolik nezajímá.“ Po chvíli se matka vrátila zpět do obýváku. Vzala si na sebe pestrou

sukni, která jí sahala až na zem. Sedla si zpátky na své místo a začala se se mnou bavit lámanou němčinou. Měla jsem sice potíže s tím, abych jí porozuměla, ale za chvíli jsem si zvykla. Ptala jsem sejí na modlitbu, kterou se před chvíli obracela k Bohu, z jejího vysvětlení jsem však nebyla příliš moudrá. Stále opakovala výraz /as-salát/, říkala, že modlitbu miluje a že ji očišťuje.

Stala jsem jejich častým hostem. Muhammadova matka ke mně byla velmi milá. Asi to souviselo i s tím, že jsem byla velmi přístupná rozhovorům o islámu. Také Muhammad mi později řekl, že si všiml, že nejsem jako ostatní ženy a dívky, které dosud poznal. Ty se většinou chtěly jenom pobavit a neměly zájem o hlubší kontakt. Když se s nimi několikrát vyspal, celý vztah byl zpravidla u konce. Se mnou to však bylo něco jiného. Když navíc ještě poznal mé rodiče, uvědomil si, že jsme trochu jiní, než bylo u Němců běžné. Označil nás za „slušné lidi“.

Ačkoli rodiče z mého vztahu měli jen pramalou radost, vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k svatbě. Muhammad byl rád, že jsem se sblížila s jeho matkou i se zbytkem rodiny, že jsem tolerantní vůči kulturním zvyklostem jeho vlasti a snažím se je i nějak vstřebat. Těšilo ho, že jsem poměrně otevřená i vůči samotnému islámu. Muhammad sice nebyl muslimem, který žije plně v souladu s Koránem, byl však na své náboženství patřičně hrdý: „Nosím je ve svém srdci,“ říkal.

Cítila jsem se v jeho rodině dobře. Když se jeho matka vrátila z práce v továrně, připravovaly jsme společně jídlo. Seděly jsme spolu, pily čaj a vedly rozhovory o islámu a o mé křesťanské víře. Chtěla jsem Muhammadovu matku obrátit ke křesťanství a ona mne k islámu. Kladla mi mnoho otázek a útočila na mne výroky typu: „Bible přece není pravá. Je to kniha plná omylů. Není to čisté Boží slovo. Jak potom můžeš vědět, co

ti Bůh chce říct, jaká je jeho vůle? Pouze Korán nebyl pozměněn.

Vlastníme jeho originální znění z doby Muhammadovy. Korán, který čteme dnes, se v ničem neliší od původní verze.“ Namítla jsem, odkud bere takovou jistotu, že Bible je zfalšována a že neobsahuje pravé Boží slovo.

Prý to říkají sami křesťanští teologové, odbyla mě. Bible je podle nich plná rozporů. A Bůh je přece jen jeden, nejsou tři. Bůh nemůže mít syna, Bůh nepotřebuje nikoho, aby mu dělal pravou ruku. To všechno je v Koránu. V mnohém se Korán Bibli podobá, vysvětlovala mi Ruqajja, neobsahuje však chyby, které se do Bible dostaly prostřednictvím lidských zásahů. „Dobrá, ale co postavení žen? V islámu jsou to bezprávné bytosti, to přece každý ví. Stačí se jenom pořádně podívat okolo sebe. Vyprávěla jste mi o svém manželi, jaký jste s ním měla těžký život. Ženy musí poslouchat muže na slovo, dělat pouze to, co oni řeknou, nemají žádná práva, jen povinnosti,“ pokračovala jsem neúprosně, „a musí nosit šátek.“ „Šátek není žádná hanba. Žena se zahaluje, protože je velmi cenná.

Když máme něco, co je velmi cenné, např. drahokam, pak ho ukrýváme před zraky ostatních. I pro vlastního muže je to velmi zvláštní, když vidí jen malou část pleti své ženy. Když jsou ženy zahaleny, jsou chráněny před chtivostí cizích mužů. U nás to není jako v Německu, kde jsou ulice plné odhalených žen,“ poučovala mě Muhammadova matka.

Tyto argumenty mě příliš nepřesvědčily, realita byla úplně jiná.

Turecké a arabské ženy s šátky na hlavách nebyly oněmi cennými klenoty, spíše připomínaly stíny bez vlastní vůle. Také v Muhammadovi byl ukryt typický paša, jak jsem rychle během naší známosti postřehla.

Ruqajja, od jisté doby jsem jí směla tak oslovovat, nosila svůj bavlněný šátek jenom doma a odkládala ho, když šla ven nebo do práce.

Když jsem sejí na to zeptala, odpověděla mi, že není úplně dobrou muslimkou, protože má strach ze svého okolí. Šátek si obléká a předepsané modlitby se modlí jen tehdy, když je doma. Řekla mi, že by to chtěla změnit, že se v takovém stavu necítí šťastná.

-----------------------------------------------------------------------1/ Islámská svatyně v Mekce v Saúdské Arábii. Jednoduchá stavba připomínající velkou kostku, zahalenou černými sametovými plátny. Povinností každého muslima je jednou za život vykonat pouť do Mekky, pokud mu to dovoluje zdravotní stav a finanční situace, a tam vykonat předepsané obřady.

4. Kniha a seminář žen Díky rozhovorům s Ruqajjou jsem začala o islámu víc přemýšlet. Stále zřetelněji jsem si uvědomovala, jaké mám nedostatky a mezery ve znalostech svého vlastního náboženství, křesťanství. Nemohla jsem ze sebe setřást myšlenku, že Ruqajja má ohledně Bible pravdu. Najednou ve mně ožila vzpomínka ze školních let, kdy něco podobného o Bibli zaznělo během školní výuky náboženství. Tenkrát jsem to nějak spolkla a zapomněla na to. Stejná myšlenka na mě zaútočila nyní znovu. Začala jsem opět číst Bibli, abych našla odpověď. Občas jsem měla dojem, že mezi biblickými řádky je skryto víc, než je na povrchu. Jako by tam bylo nějaké tajné poselství. I Muhammad naslouchal pozorně, když jsem mu předčítala z Bible. Někdy to komentoval slovy: „To všechno znám z Koránu. Nic nového.“ Pak jsem se rozhodla, že si pořídím Korán v německém překladu. Tolik jsem slyšela o té tajuplné knize. Chtěla jsem ji už taky konečně poznat, snad se mi podaří objevit, kde je pravda.

Hledala jsem tím i ztracený duševní klid, o nějž jsem přišla během rozhovorů s Ruqajjou. Anebo, napadlo mne, žádný pokoj jsem nikdy neměla

a tyto rozhovory jenom ukázaly, jak se věci mají.

S těmito myšlenkami jsem vstupovala s Muhammadem do velkého knihkupectví, abych si pořídila překlad Koránu z nakladatelství Reclam, modrý svazek se zlatým nápisem, kapesní vydání velké asi jako kostelní kancionál. Pustila jsem se do četby plná zvědavého napětí. Moje očekávání však bylo zklamáno, četba Koránu mě vůbec neoslovila. Bůh Alláh byl líčen jako někdo neslitovný, vzdálený a nespravedlivý. Uvádí na pravé cesty ty, které chce, stálo v Koránu. Volá k boji a v ráji dává přednost mužům, neboť ženy v této souvislosti vůbec nejsou zmíněny.

Zvýraznila jsem si pečlivě tato místa ve svém vydání Koránu a chystala jsem se, že si o svých objevech promluvím s Ruqajjou.

Nebyla mi schopna toho příliš mnoho říct, místo odpovědi mi však začala vyprávět o německých muslimkách. Řekla mi, že jsou to vzdělané ženy, které mají dokonce vysokou školu, a přesto jim to nebránilo, aby konvertovaly k islámu. Netušila jsem, že je něco takového možné. To by bylo poslední, co by mne po četbě Koránu napadlo, abych konvertovala k islámu, pomyslela jsem si. Nicméně jsem začala o těchto ženách přemýšlet, dokud jsem nepřipustila, že bych se s nimi vlastně ráda setkala. Když jsem se o tom zmínila před Ruqajjou, ihned jsem probudila její zájem. Žádný problém, řekla, tady má na ně telefonní číslo, a už byla u telefonu. Musely jsme tam volat několikrát, než se nám podařilo někoho zastihnout. Pak už to šlo velmi rychle. Žena, která zvedla telefon, nám řekla, kdy se koná nejbližší setkání islámských žen. Byla to vedoucí této skupiny a vysvětlila nám cestu přímo na místo. Když jsme pak o několik dní později seděli v autě, byla jsem docela rozrušena.

Konečně poznám ženy ze svého vlastního národa, které přijaly islám.

Muhammad jel s námi.

Adresu jsme našli až po delším pátrání. Zazvonili jsme a otevřela nám mladá žena oblečená v dlouhých, černých šatech až na zem s černým šátkem na hlavě. Pozdravila Ruqajju v její mateřštině. „Hm, zase nebudu ničemu rozumět,“ pomyslela jsem si, „určitě nikdo nebude mluvit německy.“ Džamila, tak se jmenovala ta žena, se však na mne obrátila německy: „Pojďte prosím dál. Už jsme začaly. Běžte do obýváku a posaďte se.“ Velké překvapení hned na uvítanou, že zahalené ženy mluví dokonale německy. Ženy v islámském oděvu byly v mých představách vždycky spojeny se špatnou němčinou. Mnohé z nich nebyly schopné dát dohromady ani jednu německou větu.

Konečně jsem měla možnost pořádně si zblízka prohlédnout pravé islámské oblečení žen. To bylo první, co mě zaujalo, když jsme vstoupily mezi shromážděné ženy do obývacího pokoje jistého panelového činžáku.

V místnosti jich bylo asi deset, seděly různě na pohovce, křeslech nebo jednoduše na zemi. Všechny ženy byly oblečeny ve volných šatech nebo sukních, které sahaly až na zem, pokrývky hlavy zahalovaly ramena i záda a dovolovaly sotva vidět obličej. Při příchodu jsme zastihly v rozhovoru matky dvou malých dětí. Jedno z dětí mělo husté, černé vlasy, druhé bylo téměř bez vlasů. Obě děti byly roztomilé. Matka dítěte, jemuž vlásky ještě chyběly, řekla: „To je zvláštní, že některé děti mají tolik vlasů a jiné žádné.“ Druhá matka dodala: „To je jednoduché, záleží na Alláhovi, kolik komu vlasů nadělí.“ A už je to tady, povzdychla jsem si trochu s nosem nahoru, typická sešlost žen, které prošly buddhismem a teď to pro změnu zkoušejí s islámem. Jako by potvrzovaly můj stále ještě hájený obraz světa.

Nemusím se zneklidňovat, řekla jsem si, to nejsou běžné typy Němců, kteří by se stali muslimy.

Jedna z žen si vzala slovo. Už si úplně přesně nepamatuji, o čem mluvila, vím jenom, že způsob jejího projevu mě zasáhl. To, co říkala, mělo hlavu a patu. Vysvětlovala, že přirozený člověk nemůže vědět, kdo je Alláh. Lidská bytost, kterou stvořil, ho může poznat jen nedokonale. Člověk tak nemůže zakoušet bezprostřední Alláhovu přítomnost, je omezen na jeho způsob zjevení, kterým se Alláh člověku dává poznat. A tímto zjevením je Korán, v kterém k nám Alláh mluví a v němž nám odhaluje sebe sama. Je to skoro tak, jako bychom byli někde zavřeni a nemohli odtamtud odejít. Pokud bychom se chtěli dozvědět něco o tom, jaké je to venku, byli bychom odkázáni na někoho, kdo tam stojí a sděluje lidem uvnitř, co se venku děje.

Během proslovu došlo i na význam islámského oděvu žen. Ruqajja se mnou už na toto téma mluvila, nyní jsem se ještě navíc dozvěděla, že závoj má chránit rodinu. Muži jsou prý od přírody velmi vnímaví vůči ženským půvabům a zahalení ženského těla brání mužům a ženám, aby se nedopouštěli nevěry nebo aby na takové myšlenky ani nemohli přijít.

Kromě toho pomáhá ženám, aby se přestaly k sobě chovat jako sokyně a chovaly se spíše jako sestry.

Takové vysvětlení se mi líbilo. Myslela jsem na to, jak jsou ženy na Západě nemilosrdně vystaveny tlakům médií, která ženám vnucují přesvědčení, že jejich život má smysl jen tehdy, pokud jsou mladé, štíhlé, bronzově opálené a výkonné. Není lehké odolat takovému tlaku.

Kromě toho přibývá dívek a žen, které si narušením pravidelného příjmu potravy přivodí bulimii, nemoc se smrtelným rizikem. Islám se v tomto bodě jevil jako dobré řešení. Člověk se nemusí podvolovat diktátu módy a může utratit peníze za smysluplnější věci, než jsou nové šaty, pokud ty údajně „staré“ už poněkud vyšly z módy.

Po semináři byl uprostřed místnosti rozložen velký stůl a během chvíle byl zaplněn saláty, zákusky, orientálními lahůdkami, nechyběl čaj a mnoho dalších dobrot. Účastnice se vzrušeně bavily o tom, co vyslechly, probíraly i jiné náboženské otázky nebo se bavily o svém soukromí.

Atmosféra byla příjemná, přátelská, vyrůstala z ducha společenství.

Zdálo se mi, jako bych tam odjakživa patřila, a najednou jsem si přála, aby to mohla být pravda. Dosud jsem byla od těchto žen oddělena svou vírou. Dosud jsem si nepřipustila myšlenku, že bych se mohla vzdát svého náboženského přesvědčení.

Vedoucí semináře si ke mně přisedla. Jmenovala se Chadídža. Přijala toto jméno už před dvaceti lety, kdy konvertovala k islámu. Zeptala jsem se jí: „Jak jste se mohla stát muslimkou? Proč mluví Alláh o sobě v Koránu v množném čísle? Proč Korán mluví o ženách v ráji pouze jako o odměně pro věřící muže? Co se stane s věřícími ženami? Počítá se s nimi pro ráj? Co to znamená, když se v Koránu píše o tom, že Alláh vede cestami pravdy ty, které chce, a ty, které chce, vede cestami bludu? Jestli je tomu tak, můžeme být pak ještě odpovědni za své činy?“ Na mé jednotlivé otázky nereagovala. Místo toho mi řekla, že by mi ráda umožnila poznat islám jako systematickou nauku. S těmito slovy mi podala knihu, abych si v ní sama našla odpovědi na své otázky.

Dodala: „Islám není žádné postkřesťanské náboženství, není to žádný osobní objev nějakého Muhammada. Výraz se vyvinul z arabského slovního kořene /salama/, což znamená svatý, nedotčený, úplný. Samotné slovo islám, které s předchozím výrazem souvisí, znamená mj. pokoj. Muslim je tedy člověk, který se připojil k islámu, aby tak našel pokoj. Islám označuje Boží pořádek, Boží vůli. Žádná bytost ani věc nemá možnost rozhodnout se, zdali se k islámu připojí či nikoli. Toto právo má pouze

člověk. Např. měsíc zůstává stále věrný svému určení stejně jako slunce nebo jiné planety. Jenom člověk může islám přijmout nebo odmítnout s tím, že ponese důsledky svého rozhodnutí. Od počátku dějin,“ pokračovala, „poté co Adam s Evou zhřešili, posílal Bůh proroky, aby připomínali lidem, že se mají modlit k jedinému pravému Bohu. Služte mu, dodržujte jeho přikázání, předepsané modlitby, půst a almužnu (zakát).

Prvním prorokem byl Adam, posledním prorokem je Muhammad. Stávalo se opakovaně v průběhu času, že lidé zapomínali na Alláhovo zjevení nebo je všelijak upravovali. Něco takového se stalo i s Biblí, kterou Židé a křesťané zfalšovali. Bůh vždycky vyslal nového proroka, aby obnovil zvěst v jejím původním znění. A nakonec Muhammad znovu přináší Alláhovo zjevení v definitivní podobě. Až do Posledního soudu bude toto zjevení trvat a nikomu se již nepodaří ho obrátit v lež, neboť Alláh nad tím bdí.

Média přinášejí o islámu výhradně zkreslené informace, které plynou z předsudků lidí. Málokdo přesně ví, jakou nauku islám představuje.

Média se starají o to, aby byl islám vykreslen v černých barvách, aniž by usilovala o jeho přesný a vyvážený obraz.“ Namítla jsem, že jsem už leccos o islámu četla. „Byly to knihy islámských autorů?“ Přiznala jsem, že ne. Znovu mě pobídla, abych si přečetla knihu, kterou mi právě věnovala. Jejím autorem byl francouzský vědec Bucaille, který po studiu Koránu konvertoval k islámu. Ještě mi připomněla, že člověk, který hledá, jde vždycky k pramenům. Když se budu chtít např. naučit cizí jazyk, dám také přednost učiteli, který je rodilým mluvčím.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že už uběhlo několik hodin. Po celou dobu zůstal Muhammad venku, protože islámští muži a ženy se scházejí odděleně, a Muhammadovi tak byl vstup mezi ženy odepřen.

Bylo jasné, že dlouhé čekání se podepsalo na jeho náladě, ale když jsem mu vyprávěla, co jsem se všechno dozvěděla, zvěděla, trochu roztál.

Muhammad sice nebyl praktikujícím muslimem, jistě by mu však nebylo milé, kdybych dál trvala na své křesťanské víře.

Doma mne zaskočily nejrůznější myšlenky. Vzpomněla jsem si, jak jsem si na začátku celou akci zařadila někam do spektra módního náboženského hemžení a jak jsem během semináře a během rozhovoru s Chadídžou dospěla k úplně opačnému úsudku. Chadídža nepoužívala jiné než racionální argumenty. Také na mě udělalo dojem její vzdělání, neboť Chadídža absolvovala studium práv.

Pustila jsem se s nadšením do četby knihy, kterou jsem dostala darem.

Publikace srovnávala Bibli a Korán ve světle moderních vědeckých poznatků. Využila jsem každé volné chvíle k četbě této knihy. Nemohla jsem se od ní odtrhnout, neboť má potřeba najít pravdu byla silná a nenaplněná.

Kniha se jmenovala Bible, Korán a věda. Nejprve se zabývala biblickým Starým zákonem. Autor citoval tzv. liberální teology, kteří napadali autentičnost Bible a domnívali se, že se dokonce z části jedná o bájesloví. Autor přirovnával Bibli k starým hrdinským eposům, jakým je např. Píseň o Rolandovi. Taková díla mají sice určitý základ v historii, ale nelze z nich čerpat dějepisná fakta, neboť se jedná o legendy.

Pak se autor dotýkal známého dělení Starého zákona podle různých pramenů, ať už to byl pramen jahvistický, elohistický nebo kněžský.

Zpráva o stvoření byla interpretována v podobně kritickém duchu. Jiný argument, který měl problematizovat autentičnost Bible, vycházel ze skutečnosti, že doba od potopy k Abrahamovi (tj. asi 300 let) byla údajně příliš krátká na to, aby během ní mohla vzniknout nová lidská

civilizace a organizovaná společnost, o které se Bible zmiňuje na pozadí Abrahamova života.

Kniha na mě působila přesvědčivě. Ještě více mě ovlivnil podobně laděný výklad Nového zákona, který rovněž vycházel z liberální teologie.

Pavlovy spisy byly postaveny proti spisům údajně ovlivněným židokřesťanstvím. Podle těchto názorů vlastně Pavel vyšel z odlišné tradice a na jejím základě založil prakticky jiné, nové náboženství, které stálo v protikladu k víře Ježíšových učedníků, Petra, Jakuba a Jana. Výklad byl doložen poukazem na apokryfní texty jako např. Tomášovo evangelium. Čtyři kanonická evangelia byla nejprve krátce představena, pak byly uvedeny údajné rozpory mezi nimi, které byly interpretovány jako chyby; mezi ně patřila např. chybějící zpráva o Poslední večeři v Janově evangeliu nebo rozdílné verze Ježíšova nanebevstoupení podle Lukáše a Skutků apoštolských.

A pak najednou změna. V 14. a 15. kapitole Janova evangelia mluví Ježíš o Duchu svatém. V originálním textu je použito řecké slovo parakletos, výraz paraklet se objevuje i v překladech Bible do národních jazyků. V Prvním listu apoštola Jana je stejného slova použito pro Ježíše jako prostředníka, tedy pro pouhého člověka, píše autor. Pokud bychom uvedené texty o Duchu svatém pochopili jinak a připustili, že výraz paraklet označuje člověka, potom nám bude jasné, že Ježíš v této pasáži oznamoval příchod jiného člověka a následovníka, a tím člověkem je Muhammad.

Druhá část knihy se zabývala podrobněji Koránem. Na otázku, je-li Korán autentickou knihou, formuloval autor po delším zkoumání pozitivní odpověď. Korán byl napsán v době Muhammada, o tom nemůže být pochyb.

Další poznámka patřila recenzi Koránu, kterou vypracoval Uthmán, třetí chalif. Dneska je mi jasné, že v tomto bodě nebyl Bucaille zcela objektivní, určitou část pravdy prostě zamlčel. Čtenář tak postupně získává dojem, že muslimové mají přístup k původnímu znění Koránu. To na mě pochopitelně udělalo velký dojem.

Dále dochází Bucaille k závěru, ze Korán je absolutně vědeckou knihou, dokonce i prý pramenem všeho vědeckého poznání, jak se domnívají i četné islámské kruhy. Bucaille se ještě zvlášť zabývá stvořením, sluneční soustavou, galaxiemi, astronomií, zemí, životem rostlin, faunou a člověkem.

Třetí a poslední část knihy znovu staví proti sobě biblické výpovědi a výroky Koránu, přičemž autor znovu potvrzuje předběžný závěr, že nikoli Bible, nýbrž Korán je pravým, autentickým slovem Božím.

5. „Bože, pokud existuješ…“ Čím déle jsem četla tuto knihu, tím více ve mně narůstal neklid. Nemohla jsem jednoduše věřit tomu, co čtu. Znamená to, že moje západní, křesťanská, promyšlená víra je úplně mimo realitu, zatímco tato drsná víra v Alláha představuje klíč k pravdě? Kniha mě odpuzovala a přitahovala zároveň. Chtěla jsem ji někam vyhodit a už se jí nedotýkat, a hned vzápětí jsem ji znovu otvírala a četla dál poháněna a stahována neviditelnou mocí. Knihu jsem si brala s sebou, kamkoli jsem šla.

Připravovala jsem se tehdy na své povolání a brala jsem si ji s sebou na své pracoviště, abych ji mohla číst během přestávek. Četla jsem ji dlouho a důkladně, ne povrchně, jak čteme většinu knížek. Chtěla jsem všemu pořádně rozumět, pokud bych se s tím později měla ztotožnit.

Postupně jsem tak nekriticky přijala všechno, o čem autor psal,

z části díky svému mládí i díky svému povahovému založení. Nakonec jsem dospěla k bolestivému závěru, že kniha má pravdu. Ve mně se rozpoutal vnitřní zápas. Připadala jsem si ztracená, zraněná a frustrovaná. Někdo se navezl do mých dosavadních jistot a zničil je jedinou ranou. Oddělil mě od základů, na nichž stál můj život, a nechal mě padat do propasti.

Chtěla jsem se bránit, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Zdálo se mi, že se kdosi zmocnil kormidla mého života.

Nezvládala jsem nápor svých myšlenek. Co budu dělat, pokud má islám pravdu? Mohu se vůbec přiznat k takovému náboženství tady, v Německu? Co tomu řeknou lidé, až vyjdu ven s šátkem na hlavě? A co rodiče?… Nebudu moci jít na koupaliště, celý život bude postaven na hlavu.

Jako se tonoucí chytá každého stébla, chytla jsem se publikací svědků Jehovových, které jsem před lety dostala od svého strýce, člena této sekty. Hledala jsem něco, co by potvrdilo pravost Bible. Doufala jsem, že objevím nějaký důkaz. Stala bych se i svědkyní, kdyby se to podařilo.

Bylo by to daleko jednodušší než se stát muslimkou. Hltala jsem ty brožury v domnění, že by mi mohly pomoci, a nakonec jsem je zklamaně odložila stranou.

Zmocnila se mne nepopsatelná hrůza. Měla jsem dojem, že ztrácím něco velmi významného a vzácného. Vnitřně jsem plakala nad tím, že jsem ztratila „svou“ pravdu. Kdosi mě zbavil mých jistot. Jako dítě jsem si vybudovala určitý obraz Boha. Bůh byl do jisté míry mým Otcem, ačkoli s Ježíšem jsem se pořádně nesetkala. Jako dítě jsem měla určitý vztah k Bohu, který nikdy nepřestal úplně existovat, i když jsem ho později zatížila svým bouřlivým způsobem života. Věděla jsem, že Bůh je stále se mnou, že k němu mohu mluvit, že mě slyší. Nikdy jsem nebyla úplně sama.

Měla jsem ho jako svého důvěrníka.

A teď bylo najednou všechno jinak. Tato nekonečně hluboká ztráta mě bolela.

Nikomu jsem nebyla schopna říct, co se ve mně děje. Byla jsem sama, jakoby vykořeněná, nacházela jsem se v jakémsi prázdném meziprostoru, ve vakuu. Cítila jsem se opravdu zle, neboť jsem ztratila Boha, byla jsem doopravdy bez-božná. Možná ani žádný Bůh není, problesklo mi hlavou.

Zcela určitě však přestal existovat „můj“ Bůh. V této oblasti nyní panovalo mrtvé ticho.

Pokusila jsem se podělit o některé myšlenky s Muhammadem. Ale Muhammada to nezajímalo. Jediné, na co se zmohl, bylo: „Vidíš, pořád ti to říkám, že islám má pravdu.“ Nemohla jsem v takovém stavu vydržet. Navenek to vypadalo, že je vše v nejlepším pořádku: s Muhammadem a našimi přáteli jsme vyjížděli na diskotéky, navštěvovala jsem Muhammadovu matku, povídala jsem s ní, chodila jsem do práce. Ale vnitřně mi bylo den ze dne hůř. Jednou v noci jsem svým autem vezla Muhammada domů a pak jsem pokračovala sama dál do svého domova. Tehdy jsem v slzách vykřičela své zoufalství: „Ach, Bože, jestli existuješ, řekni mi, co je správné, co je pravda, co mám dělat.

Víš přece, jak zoufale tě hledám. Pokud najdu pravdu, udělám všechno, co budeš vyžadovat. Jenom mi konečně ukaž, kterou cestou mám jít.“ Byla jsem na dně, nejen psychicky, ale i tělesně, tento zápas mě vyčerpával. Odpovědi jsem se však nedočkala. Moje myšlenky se točily uvnitř mé hlavy ve stále stejném sledu a útočily na mne pořád dokola: stejně je ti jasné, co máš dělat, tak proč váháš, proč se bojíš, islám je přece naprosto racionální naukou s logickými argumenty. Ano, je to všechno tak rozumné, ale chladné mému srdci. Plynul čas a situace se

neměnila. Později během asi jednoho nebo dvou měsíců ve mně převážilo poznání, že islám bude pravdivý a že Korán je Božím slovem. Toto poznání mne jakoby prostoupilo. Oznámila jsem to Muhammadovi a jeho matce, kteří z toho měli velkou radost. Rozhodla jsem se, že společně s nimi navštívím islámské ženy a tam se oficiálně připojím k islámu. Přitom jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem vyhrála cenu útěchy, zatímco někdo jiný si odnáší hlavní cenu místo mě.

Nicméně potom se stalo cosi pozoruhodného. Součástí mého dalšího vzdělání byla povinná praxe. Praxi jsem dokončovala právě v době, kdy jsem procházela tímto vnitřním zápasem. Patřilo k tradici, že praktikant dostal na závěr praxe nějakou drobnou pozornost. Jednoho dne si nás zavolal ředitel firmy. Po krátkém proslovu jsme obdrželi malý, pěkně zabalený dárek. Když jsem se vrátila na pracoviště, hned jsem ho rozbalila. Zatajil se mi dech, když jsem si uvědomila, co vlastně držím v ruce. Byl to tmavomodrý hedvábný šátek. Bylo to jasné znamení od Alláha, že jsem na správné cestě a že bych už neměla váhat. Čekala mě tedy druhá návštěva Chadídži, vedoucí skupiny islámských žen. Vyrazili jsme za ní s Muhammadem a Ruqajjou. Vylíčila jsem jí, čím jsem právě prošla a k jakému závěru jsem dospěla. Chadídža mi vysvětlila, jak probíhá přestup k islámu. Byla jsem překvapena, jak je to jednoduché. Stačí, když před dvěma svědky vyslovím vyznání víry. Těmi svědky se staly Ruqajja a Chadídža. Doma mám pak v koupelně vykonat tzv. /ghusl/ neboli celkovou rituální očistu, než se obrátím k Alláhu první předepsanou modlitbou.

Když jsem odříkala vyznání víry (ašhadu an lá iláha illá 'lláh, wa-ašhadu anna Muhammadan abduhu wa-rasúlu 'lláh – vyznávám, že není Boha kromě Alláha a že Muhammad je jeho posel a služebník), obě ženy mne

objaly a políbily.

Oddychla jsem si. Moje nová cesta byla zpečetěna. Stala jsem se muslimkou a obdržela jsem nové jméno Zajnab.

Do mé duše se vrátil pokoj.

Část druhá Sloužila jsem Alláhovi a agitovala jsem pro is lám /„Výrok Panovníka Hospodina: Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím. Budu je pást a soudit.“/ Ezechiel, 34,16

1. Jako nevěsta v islámské zemi, uvnitř plná pochyb Krátká ceremonie mého obrácení byla u konce. Seděly jsme při turecké kávě a povídaly jsme si. Během rozhovoru se mne Chadídža zeptala na můj vztah k Muhammadovi. Vyprávěla jsem jí, jak jsme se poznali a jak jsem poprvé byla u nich doma. Chadídža nebyla z mého partnera zrovna nadšená a zeptala se mne, nakolik to s ním myslím vážně. „Naprosto vážně,“ řekla jsem bez váhání navzdory všem problémům, které jsem s ním už za celou dobu známosti zažila. On nebo nikdo. Chadídža se už na nic neptala. Místo toho začala se mnou mluvit o svatbě. Nebylo pochyb o tom, že k svatbě (islámské pochopitelně) musí dojít co nevidět, neboť v islámu spolu nemůže muž a žena žít mimo manželství; islám netrpí nejen žádné mimomanželské svazky, ale ani pouhé držení za ruce nebo objímání. Vlastně je zakázán jakýkoli, byť i letmý fyzický kontakt mezi mužem a ženou. Tento zákaz se netýká pouze manželů nebo blízkých příbuzenských vztahů, jako je otec a dcera, příp. sestra a bratr či neteř a strýc apod. Fyzický kontakt je tak odepřen všem mužům a ženám,

pro něž není vyloučen případný sňatek.

Když jsme se vrátili domů k Muhammadovi, provedla jsem celkovou rituální očistu a společně s Ruqajjou jsem přistoupila k své první modlitbě. Od tohoto okamžiku bylo mou povinností modlit se pětkrát denně. Doba, kdy jsem nebyla muslimkou, se nepočítá. V okamžiku, kdy člověk přijímá islám, je zbaven všech hříchů, je nevinný jako novorozeně. Nemá na svém kontě ještě žádné dobré nebo zlé skutky, neboť začíná úplně od nuly.

Dosud jsem neznala arabský text modlitby ani doprovodné pohyby. Jejich osvojení jsem se pak intenzivně věnovala následující období. Při první modlitbě jsem zvládla dělat všechny pohyby jako Ruqajja a naučila jsem se část textu: bismi 'llahi 'r-rahmani r-rahím. Tato slova v překladu znamenají: ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Každý muslim vysloví tato slova mnohokrát za den. Muslimové těmito slovy provázejí mnohé, i velmi nepatrné úkony všedního dne, ať už se jedná o jídlo, pití, mluvení, vaření nebo obouvání bot… Očekávalo se, že to nyní budu dělat také tak.

Sotva jsme se začaly modlit, zatáhlo se odpolední nebe hustými mraky, až se v místnosti setmělo. Kdesi hřímalo, blížila se bouřka. Zdálo se mi, jako by měl na mne okamžitě dopadnout Boží hněv, jako by se rozběsnily síly temnoty. Napadlo mne, že je to „šajtán“, ďábel, kdo zuří a žárlí, že jsem mu unikla na pravé stezky Alláhovy a že patřím nyní do rodiny pravého náboženství.

Muhammad se s námi nemodlil. Nikdy se neúčastnil povinných modliteb.

Byl pouze muslimem podle jména. Islámské zvyky ho obtěžovaly. Také občas pil alkohol, pouze vepřové maso si podobně jako většina formálních

muslimů ošklivil. Odpor k vepřovému byl v něm zakořeněn příliš hluboko.

Neměla jsem odvahu svým rodičům říct, co se stalo. Byli přesvědčenými křesťany, přestup k islámu byl pro ně něčím nepředstavitelným. Bála jsem se jejich reakce. Kromě toho jsem byla přesvědčena, že ještě nemám o islámu dostatek informací, abych byla schopna své nové náboženství patřičně hájit. Tajně jsem vykonávala pravidelné modlitby a snažila jsem se vyhnout společnému stolování, pokud se podávalo vepřové. Rodiče zatím vůbec nic netušili, řekla jsem jim pouze zběžně, že se zajímám o islám, a to jenom proto, že vedu rozhovory s Muhammadovou matkou, kterou se snažím obrátit ke křesťanství. Moje pokusy přimět muslima ke konverzi viděli velmi pesimisticky, a dokonce mne varovali: „S čím kdo zachází, tím také schází,“ pokyvovala hlavou matka. Rodičům stačil k starostem už jen samotný fakt, že chodím s Muhammadem. Byla jsem však plnoletá a dělala jsem si, co jsem uznala za vhodné. Muhammad se rodičům příliš nelíbil a i mně bylo postupně jasné, že jejich postřehy ohledně Muhammada sedí. Zlobilo mě pomyšlení, že moji rodiče mají tak dobrý úsudek a měla jsem na Muhammada o to větší vztek. Pořád jsem byla jenom malá, hloupá dcera, která si bláhově myslela, že všemu rozumí nejlépe.

Jednou jsem matce vyprávěla o islámu i o knize, kterou jsem na toto téma právě četla, a svěřila jsem se jí s svými novými myšlenkami. Matka se proti tomu rozzlobeně ohradila: „Když si islámu tak ceníš a myslíš si, že Bible není pravá, tak se staň třeba muslimkou…“ Připadalo mi, že teď nastala ta správná chvíle vyjít s pravdou ven, byla jsem však příliš zbabělá a raději jsem nic neřekla.

Dlouhou dobu jsem na toto téma mluvila se starým farářem našeho sboru, který už byl v důchodu. Dala jsem mu Bucaillovu knihu a požádala jsem

ho, jestli by se k ní nemohl vyjádřit. Nepochybovala jsem o tom, že její četba ho přesvědčí o tom, že islám je pravdou v poslední instanci. Byla jsem zklamána, když se tak nestalo. A navíc jsem měla pocit, že stejně není schopen vyvrátit Bucaillovy námitky proti Bibli a argumenty ve prospěch Koránu. Farář knihu odmítl několika větami. Řekl mi, že je příliš povrchní a primitivní. Já jsem si ovšem myslela, že tímto komentářem maskuje svou bezradnost, a toto přesvědčení mě utvrzovalo, že jsem přece jen na správné cestě. Ale ani jemu jsem neřekla, co se se mnou doopravdy stalo.

V sobotu odpoledne jsem navštěvovala seminář islámských žen v M. a oddaně jsem visela Chadídže na rtech. Všechno bylo pro mne naprosto nové, absolutně průkazné a nevyvratitelně logické. V společenství jsem se cítila jako doma, zapadla jsem rychle mezi ostatní a přitom jsem se nemusela krčit někde vzadu. Obvykle jsem přijížděla s Muhammadovou matkou, naše vzájemné přátelství se prohlubovalo, byla jsem už pro ni skoro snacha. Ruqajja mne měla snad ještě raději než ženu Muhammadova bratra, která sice pocházela ze stejné země jako Ruqajja, nenosila však šátek a ignorovala mnoho dalších islámských nařízení. Já jsem během všedního dne také nenosila žádný islámský oděv, aby se nikdo z mých příbuzných a přátel nedozvěděl o mé konverzi; Ruqajja však věděla, že bych to ráda změnila.

Pak došlo jistého sobotního odpoledne k sňatku mezi mnou a Muhammadem.

Praktikující muslimové uzavírají islámský sňatek dřív, než dojde k svatebnímu obřadu na úřadě. Od tohoto okamžiku jsou již svoji a mohou být spolu, aniž by museli prodlévat v přítomnosti dalších osob.

Měla jsem na sobě jednoduché bavlněné šaty a bílý šátek. Duchovní, který vykonával svatební obřad, bydlel v miniaturním bytě nad obchodem

s orientálním potravinářským zbožím. Váhavě jsem mířila po strmém schodišti vzhůru. V obývacím pokoji už sedělo více mužů. Připadala jsem si celá nesvá a nevěděla jsem, jak se mám chovat, měla jsem obavy z toho, že nebudu rozumět cizímu jazyku. Duchovní, který seděl uprostřed pohovky, se ujal slova. Po arabské modlitbě řekl ještě několik dalších vět, kterým jsem nerozuměla. Pak položil dotaz ohledně mahru^1 . Pak se zeptal mne a Muhammada, jestli se přijímáme jako manželé. Ptal se třikrát a my jsme každý sám za sebe třikrát odpověděli: „Ano, přijímám.“ Na konci zazněla znovu modlitba v arabštině a obřad byl u konce. Sotva jsem byla schopna uvěřit, že jsem vdaná. Přišlo mi to celé nějak divné .

Vlastní svatbu jsem si totiž až doposud představovala úplně jinak…

Mezitím nastalo léto. Plánovali jsme, že společně s Muhammadem, jeho matkou a nejstarším bratrem vyrazíme do jejich vlasti. Rodiče by mi to rádi vymluvili, ale jako vždy jsem si prosadila svou. Když jsme konečně dorazili do vesnice, odkud pocházela rodina Ruqajji, byla jsem velice šťastná. Moje euforie však netrvala dlouho. Klima v této obci připomínalo saunu, vzduch byl horký a vlhký. Člověk se ani nemusel hýbat a byl zaplaven potůčky potu, které mu stékaly po těle. Nejraději bych zůstala celý den ve sprše, která nebyla příliš komfortní ani čistá.

Když jsme obešli všechny příbuzné, abychom se s nimi pozdravili, mohli jsme se konečně uložit k spánku. Vstoupila jsem s Muhammadem do naší ložnice. Varoval mě už předem, že budeme spát na podlaze. Na ní nám rozložili silný, nepříliš vábně vyhlížející koberec, navrchu se objevily nadité, tvrdé polštáře. Místo dek, které jsme v takovém horku stejně nepotřebovali, jsme dostali pouze prostěradla. Noc byla nekonečná.

Vzduch zůstával horký a nehybný, ani během noci jsme se nedočkali ochlazení. Převracela jsem se ze strany na stranu. Nakonec jsem

zaslechla muezzina, jak svolává k ranní modlitbě. Už se nepamatuji, jestli jsem uposlechla jeho volání, vstala a šla se modlit. Jenom si vzpomínám, že jsem si oddychla, že už tu noc mám za sebou.

Naštěstí jsme tady nezůstali dlouho. Vykonali jsme všechny možné návštěvy, na nichž jsem jako německá muslimka byla patřičným středem pozornosti. Pak jsme odjeli do jakési malé vesnice uprostřed hor, kde žila Muhammadova babička a další tety a strýcové. Byla to opravdu miniaturní osada, ani obchod tam neměli. Zato krajina tam byla nádherná.

Nic z toho jsem však příliš nevnímala. Měla jsem radost hlavně z toho, že tady není takové vedro.

Místní klima bylo opravdu výjimečně příjemné. Vesnice ležela zastrčená v horách stranou veškeré civilizace. Auto se tam při nejlepší vůli nemohlo vyšplhat. Poslední úsek cesty jsme proto absolvovali pěšky.

Dominantou obce sice nebyl obchod, zato tam stála mešita, která sloužila zároveň jako škola. Prostředkem vsi protékal divoký potok, který ústil do malé říčky průsvitné jako křišťál.

Přivítali nás nanejvýš srdečně. Ačkoli jsem na sobě měla islámské oblečení, připadala jsem si, jako bych se tam nehodila. Ženy až na nějaké výjimky byly oblečeny úplně jinak. Nosily pestré, poměrně přiléhavé blůzy, které byly vzdáleny požadavkům kladeným na oblečení islámských žen. Islám dovoluje pouze volné oblečení. Kromě toho měly na sobě široké, nabírané kalhoty, jejichž rozkrok byl umístěn nezvykle nízko. Šátky měly uvázány na hlavě dozadu podobně jako venkovské ženy při polní práci. Nemohla jsem pochopit, že ženy žijící v odlehlé oblasti jsou oblečeny tak málo v souladu s ustanoveními Koránu. Představovala jsem si to úplně jinak. I modlitby byly zanedbávány, jak jsem si brzy všimla. Islám se tu stal součástí místní tradice a neměl příliš

společného s islámem podle Koránu.

Ve svém oblečení jsem si tady brzy připadala jako ztracená. Všem jsem byla na očích a všichni mě zvědavě pozorovali. Sotva jsem s Muhammadem vyšla ven, cítila jsem na sobě pohledy ze všech stran. Vypadalo to skoro, jako by všichni kvůli mě přestali dělat svou práci. Rozhodla jsem se, že se přizpůsobím, a zanedlouho jsem měla na sobě široké, pestrobarevné kalhoty s šátkem na hlavě uvázaným dozadu.

Ve svém oblečení jsem si tady brzy připadala jako ztracená. Všem jsem byla na očích a všichni mě zvědavě pozorovali. Sotva jsem s Muhammadem vyšla ven, cítila jsem na sobě pohledy ze všech stran. Vypadalo to skoro, jako by všichni kvůli mě přestali dělat svou práci. Rozhodla jsem se, že se přizpůsobím, a zanedlouho jsem měla na sobě široké, pestrobarevné kalhoty s šátkem na hlavě uvázaným dozadu. Hygienické podmínky zde byly malým dobrodružstvím, ačkoli zvyk pravidelně se koupat neboli /hamám/ pochází prý z Orientu. V domech však koupelny vůbec neexistovaly. Nepronikla jsem do tajemství zdejšího vykonávání tělesné očisty. Když jsem se zeptala, jestli se mohu umýt, poslali mě do místnosti, která sloužila jako kuchyně. Místnost byla neomítnutá, připomínala hrubou stavbu, stěny a podlaha byly pouze z betonu, zbytek domu ostatně nevypadal lépe; i v ostatních místnostech chyběly podlahové krytiny a stěny nebyly omítnuty, jedinou vymožeností byly koberce používané na spaní. Voda vytékala z jednoduchého kohoutku nad odtokem uprostřed kuchyně. Vařilo se na plynovém sporáku nebo na kamnech, v nichž se topilo dřevem.

Stála jsem tu celá nesvá, vyzbrojená ručníkem a svými hygienickými potřebami, jak jsem byla zvyklá ze svého domova. Marně jsem čekala, že v kuchyni zůstanu sama. Ženy vůbec nikam nepospíchaly, pokračovaly ve

své práci a mladé dívky se pohodlně uvelebily na podlaze a čekaly, že je nemine zajímavé představení. To se mi snad jenom zdá, povzdychla jsem si, čekají snad na nějaké divadlo? Podívala jsem se na dívky s nadějí, že vstanou a odejdou. Seděly jako přimražené. Nezbývalo mi nic jiného než se trochu opláchnout a důkladnou lázeň si dopřát na vhodném místě venku v horském potoce. S otevřenou pusou dívky sledovaly, jak si čistím zuby. Nikdy asi v životě neviděly zubní kartáček.

Strávili jsme v této venkovské idyle asi týden a stihli jsme zde obětní hod neboli svátek 'íd-al-adhá. V těchto dnech se vesnice proměnila v jatka. Všude tekla krev obětovaných zvířat, po vsi ležely hlavy a nohy poražených ovcí a koz. Postavili přede mnou místní specialitu ze sekaného syrového masa, které bylo důkladně promícháno a uhněteno do jediné směsi společně s cibulí, paprikou, jemnou pšeničnou kaší a jinými přísadami, bylinami a kořením. Muhammad s Ruqajjou jedli s velkou chutí, mně se však z pokrmu zvedal žaludek a nedokázala jsem se překonat, abych ho jedla s ostatními.

I zde jsme postupně obešli všechny příbuzné a známé. Pak jsme se už začali docela nudit a nevěděli jsme jak naložit s časem. Navíc jako žena jsem se nemohla příliš často objevovat venku, neboť to odporovalo zdejší tradici. Ženy se tady neměly ve zvyku procházet. Pokud se už objevily venku, zpravidla zamířily nejkratší cestou na pole za prací. Jinak zůstávaly většinou doma.

Snad i proto jsem se začala víc bavit s Mahmudem, nejmladším bratrem Muhammada. Byl vlastně jediným z Muhammadových sourozenců, který nežil v Německu. Zrovna v té době začal studovat vysokou školu a byl považován za hodně vzdělaného. Hodně jsme diskutovali o víře, náboženství a o islámu. Nevěřil v Boha, spíše koketoval s komunismem. Zásadní výhrady

měl proti islámské nauce o předurčení. Islám učí, že osud člověka je již předem dán. Mahmud argumentoval: „Pokud je už o všem předem rozhodnuto, nemám žádnou volbu. Co se má stát, se stane. Pokud jsem byl vyhlédnut pro peklo, půjdu do pekla, a žádná víra tomu nezabrání. Nevěřím v existenci takového Boha, který už předem určil, jestli se člověk rozhodne pro něj nebo proti němu, a poté ještě volá člověka k odpovědnosti. To je přece úplně postavené na hlavu jako ostatně celá víra v jakéhokoli Boha.“ Chtěla jsem mu vysvětlit, že Alláhova vůle sice dokáže obsáhnout i vůli lidskou, aniž by člověk ztratil možnost rozhodnout svobodně. Cítila jsem však, že nejsem schopna plně věřit tomu, co říkám.

Téma našeho rozhovoru mě stále pronásledovalo. Když jsem se pak ocitla s Muhammadem u moře, připravily mi tyto myšlenky pochyby o samotné Boží existenci. Najednou jsem se ocitla ve starém, známém vakuu, přede mnou bylo ono nebezpečné nic, v němž není místo pro žádného Boha, žádný smysl života a žádný život po smrti. A tak jsem se rozhodla, že o tom přestanu raději přemýšlet a vrhla jsem se do víru života. Muhammad se zaradoval, když jsem svlékla svůj islámský oděv a oblékla si přiléhavé plavky, abych se v nich objevila na pláži. Proměnila jsem se do podoby běžné turistky, která se především věnuje koupání nebo nakupování na městských bazarech.

Když jsem se vrátila domů, vedla má první cesta do společenství islámských žen. Byla jsem ze svých pochyb na pokraji sil. Potřebovala jsem jasnou odpověď a čekala jsem, že ji dostanu. Po skončení semináře jsem si vyhlídla vhodný okamžik, abych se mohla Chadídže svěřit se svými otázkami. Uklidnila mne slovy: „S touto naukou má potíže více lidí, nejen ty. Pokusím se ti to vysvětlit třeba tímto způsobem. Představ si,

že sedíš v autě a otáčíš volantem sem a tam. Auto zatáčí podle toho, kam stáčíš volant. Přitom sis však zapomněla uvědomit, že tvoje auto je naloženo na obřím nakladači, který také uhání určitým směrem. Tento směr však nemůžeš nijak ovlivnit. Takže sice máš svobodnou vůli, Alláhova vůle je však dokonalá a všeobjímající, její součástí je pak i tvá osobní vůle. Nevím, jestli ti to tak bude stačit, nic lepšího mne nenapadá.

Není to zrovna jednoduché téma.“ Vysvětlení mne neuspokojilo. Stále jsem se vracela k této otázce, dokud jsem nenalezla způsob, jak ji pro sebe uspokojivě vyřešit: Alláh je vševědoucí, ví tedy, co udělám v každé chvíli svého života. Pro něj totiž neexistuje čas. Pro něj není žádné nyní a potom. Nahlíží obojí zároveň, vidí přítomnost i budoucnost. Vidí mne už v ráji (džanna) nebo v pekle (džahannam). V tomto smyslu mohu mluvit o tom, že můj osud je již dán. Když jsem o tom mluvila s jinými muslimy, řekli mi, že tomu rozumějí podobně. Tak jsem vyřešila svoje pochyby a dál jsem v klidu mohla plnit své islámské povinnosti.

-----------------------------------------------------------------------1/ Jedná se o smluvenou finanční částku, kterou ženich vyplatí nevěstě. Peníze pak jednou provždy patří ženě a slouží jí v případě rozvodu nebo úmrtí manžela.

2. „Jak jsi mohla zradit Ježíše?“ V městečku, kde jsem bydlela, žilo jen málo muslimů a ještě méně muslimek, které by nosily islámský oděv. Pamatuji si snad pouze na jediný případ, kdy jsem potkala ženu zahalenou v černém oblečení.

Muslimky většinou nosily spíše tradiční než skutečně islámský oděv. Člověk je poznal podle šátku uvázaném dozadu. Pokud jsem někde mohla

potkat muslimky řádně oblečené podle nauky islámu, nejraději bych se k nim přihlásila, že také patřím mezi ně. To ovšem nešlo, protože na mém vzhledu to nebylo nijak poznat. Neměla jsem ani odvahu přiznat se ke své víře svým rodičům, natož abych se před nimi oblékala islámským způsobem.

Vnitřní konflikt a moje nespokojenost s tímto stavem ve mně postupně rostly. Nechtěla jsem žít dvojí život, být normální dívkou doma nebo na praxi a hrát si na muslimku před Muhammadem a ženami ve společenství.

Pokusila jsem se pouze jednou vyjít na ulici s šátkem na hlavě, když byli mí rodiče na dovolené. Postavila jsem se před zrcadlem a dívala se na sebe, dokud jsem neztratila zbytek odvahy. Pomyslela jsem si, že by mohl nastat konec světa, kdyby mě na ulici potkal někdo ze sousedství nebo z mých známých. Stejný strach jsem měla z reakcí, které by mohly nastat na mém pracovišti.

S Muhammadem jsme se často kvůli islámu pohádali. Nepředstavoval si, co všechno moje konverze způsobí. Přestala jsem s ním chodit na diskotéky, vyčítala jsem mu pití alkoholu a připomínala mu, že by se měl začít modlit. Jeho matka mne v tom podporovala. Začalo mu to jít na nervy. Dodnes nechápu, že se nechal přemluvit a přijal společně se mnou a se svou matkou pozvání jedné německo-orientální rodiny. Muž byl německý muslim, žena rodilá muslimka. Slíbili, že si s Muhammadem promluví.

Nejprve jsme zůstali pohromadě, krátce na to jsme se však rozdělili, muži a ženy zvlášť. Byla jsem napjatá a stále jsem myslela na to, o čem otec a syn této rodiny bude s Muhammadem mluvit. Po určité době se vrátili zpátky a Muhammad byl zjevně rozladěn. Vynadal otci rodiny, že je fanatik, a prohlásil, že s takovými lidmi si nepřeje mít nic společného. Ať ho hlavně nechají na pokoji, nenutí ho se modlit, a pokud trvají na tom, že je to jeho islámská povinnost, nechce už být dál

muslimem. Po těchto slovech opustil s hněvem jejich domácnost a já s Ruqajjou jsme se vypravily brzy za ním. Už nějakou dobu jsem byla poučena, že podobné výroky v podstatě umožňují okamžitý rozvod. Muslim, který odpadne od islámu, nemůže zůstat v manželství s jiným muslimem.

Trochu jsem byla celým tím divadlem v šoku, ale zároveň se mi ulevilo.

Už delší dobu mi bylo jasné, že mezi mnou a Muhammadem to nějak neklape.

Byli jsme však oddáni islámským způsobem a to nás zavazovalo. Teď se však situace změnila. A já jsem se brzy podle toho zařídila. Muhammad i nadále trval na tom, co řekl. To byl pro mne dostatečný důvod pro ukončení našeho vztahu.

Nikdo neměl větší radost než mí rodiče. Přestali totiž věřit tomu, že bych mohla přijít k rozumu. Zdálo se, že nadešel vhodný okamžik, abych jim blíže objasnila všechny okolnosti toho, co se se mnou děje. Stejně jako dřív i nyní mi chyběla odvaha, a tak jsem promarnila další příležitost k rozhovoru. Věděla jsem, že na to stejně „někdy“ dojde, ale snažila jsem se to „někdy“ odsunout co nejdál, protože jsem z takového rozhovoru měla čím dál větší strach. Ani při nejlepší vůli jsem si nedokázala představit, jak budou reagovat.

Pomalu se z tohoto problému stávala nepřekonatelná hora. Vytrvale jsem odmítala její existenci, až jsem nakonec přestala být schopna vyřešit tuto záležitost sama. Požádala jsem se proto o pomoc německo-orientální rodinu. Zajnab, matka této rodiny, mě ujistila, že se na ně mohu kdykoli obrátit. Proto mne napadlo využít přátelství těchto lidí a společně s nimi všechno sdělit mým rodičům. Nejprve jsem se doma krátce zmínila o Zajnab. Pak jsem rodičům předala její pozvání. Nakonec jsme se tam všichni jednoho večera vypravili. Měla jsem silné bolesti žaludku, jak jsem se bála. Mé ruce byly zality studeným potem a srdce mi divoce

tlouklo kdesi v krku. Návštěva začala rozhovorem o všedních věcech.

Ahmad, manžel Zajnab, se pokoušel několikrát stočit rozhovor na islám.

Moji rodiče však na to nereagovali. Asi dvě hodiny trvaly tyto nesmělé pokusy. Pak se Ahmad odvážil přejít rovnou k věci: „Musíme vám něco říct. Asi jste si všimli, že bychom s vámi rádi mluvili o islámu. Vaše dcera se totiž stala muslimkou.“ Nic, moji rodiče neřekli ani slovo.

Moje matka se podívala na otce, vstala a řekla: „Musíme už jít.“ Zajnab a Ahmad se pokusili mé rodiče uklidnit. Otec s matkou se však nenechali zdržet.

Ocitla jsem se sama se svými rodiči, ačkoli bych stokrát raději zůstala s Ahmadem a Zajnab, neboť jsem se velmi bála toho, co mělo přijít.

Mlčky jsme došli k autu a nastoupili dovnitř. Auto se rozjelo, aniž by padlo jediné slovo. Po několika minutách matka vypukla v pláč a řekla: „Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla zradit Ježíše?“ Zradit Ježíše? To se mě docela dotklo, ačkoli mi nebylo úplně jasné, co tím matka chtěla říct. „Co tím myslíš, když mluvíš o zradě Ježíše? Já přece proti němu nic nemám, já ho dokonce uznávám jako proroka, kterého Alláh poslal k li dem.

Pouze nesouhlasím s tím, že by byl Synem Božím, ale tomu přece věří i jen velmi málo křesťanů…“ Nedostala jsem žádnou odpověď. Mlčení toho večera už nebylo přerušeno.

Bylo mi jasné, že jsem rodiče zasáhla na citlivém místě, ale zároveň jsem si uvědomovala, že to už dál nešlo odkládat. Později mě snad začnou víc chápat a já se mezitím budu modlit, aby mohli přijmout islám jako jediné pravé náboženství.

Nyní už rodiče věděli o mé konverzi, přesto jsem neměla odvahu před nimi chodit v islámském oblečení. Stále jsem ještě nedokončila své praktické vzdělání a nechtěla jsem působit rodičům více bolesti. A tak jsem dál vedla dvojí život. Soboty jsem si proto vyhradila na setkání s islámskými ženami, kde jsem zůstávala od rána do večera.

Není divu, že jsem stále víc lnula k Chadídže. Zeptala se mne, zdali bych chtěla navštívit Dar-ul-salám, Dům pokoje. S radostí jsem přikývla.

Odjely jsme tam příští týden mým autem, neboť Chadídža nevlastnila auto ani řidičský průkaz. Byla jsem plná očekávání, co se bude v tomto domě dít. Chadídža měla za úkol vést tzv. shromáždění sester, které se konalo jednou měsíčně. V celém domě nebyl nikdo jiný než plno žen. Dům pokoje byl dříve obvyklým činžovním domem, který byl muslimy později odkoupen.

V budově došlo k celkové rekonstrukci, vznikl sál pro semináře, jednání, slavnosti, volnočasové aktivity a další akce. Kolem domu byla velká zahrada zařízená tak, aby si v ní mohly hrát děti.

Když jsme vstoupily dovnitř, vyzuly jsme si boty, jak ostatně islám nařizuje, a odložily si je do botníků připravených pro tento účel.

Regály už byly plné bot a také z nitra domu se ozývalo množství hlasů a uvolněný smích. Objevily se děti a zvědavě si nás prohlížely. Pak přišla Sumaja s několika dalšími sestrami, aby nás přivítaly. Chadídža je většinou všechny znala, neboť zde často přednášela. Srdečně jsme se objaly a Sumaja nás zavedla do horního poschodí hlavního sálu, kde jsme spolu s ostatními sestrami měly nocovat.

Sumaja a její muž Tarik se před několika lety vzali v Saúdské Arábii a potom vdechli život zdejšímu Domu pokoje Dar-ul-salám. Tarik byl Němec, který konvertoval k islámu a odešel do Saúdské Arábie, aby tam studoval islám společně s arabštinou. Sumaja pocházela z jisté islámské země.

Nyní věnovala svůj čas vedení Domu pokoje.

Nahoře jsme si odložily věci a sestoupily dolů do spodní části hlavního sálu. Prostorná místnost byla pokryta zeleným velurovým kobercem. Chyběly zde židle i postele zcela v duchu islámských zvyklostí, místo nich zde stálo několik nízkých stolků, matrace na spaní byly naskládány podél stěn. Jen v době jídla se pak rozkládaly větší stoly a večer se pak místnost pokryla matracemi. Sál sloužil zároveň jako jídelna i společná ložnice. V sálu již bylo asi třicet žen, všechny okamžitě pozdravily Chadídžu as-salamu alaikum, wa rahmatulláh wa barakatuh (pokoj s tebou i milost Alláhova a jeho požehnání). Tak přesně se zdraví mezi sebou věřící muslimové. Přitom se třikrát objímají, vpravo, vlevo a znovu vpravo a vzájemně se políbí na tvář. I mně se dostalo přesně takového přijetí, ačkoli jsem pro ostatní byla dosud neznámou osobou.

Chadídža měla přednášku a po ní následoval jednoduchý, nicméně velmi chutný oběd. Pak byl již čas k polední modlitbě. Vedle hlavního sálu se nacházela menší modlitebna, která působila dojmem mešity. Byla v ní qibla, výklenek ukazující směrem k Mekce. Byl vyzdoben, pokud si dobře vzpomínám, barevnými skleněnými tabulkami a súrami z Koránu. Na podlaze ležely krásné, hebké koberce. Polední modlitbu vedl Tarik. Byla jsem trochu nesvá, neboť jsem se nikdy nemodlila v tak velkém společenství.

Měla jsem strach, že bych něco mohla splést. Sotva jsme se začali modlit, zmocnila se mě radost, že mohu společně s ostatními v modli tbě sloužit Alláhovi. Konečně jsem byla v společnosti mnoha stejně smýšlejících a mohla jsem s nimi prožít celý víkend.

Odpoledne i večer pokračoval seminář, v přestávkách jsem pak mohla během rozhovorů poznávat i ostatní sestry. Než jsem se nadála, byl tu

nedělní večer a s ním i konec celého setkání sester.

3. Svědčila jsem o své nové víře před stovkami žen Stále víc jsem si uvědomovala, že Chadídža nasazuje pro islám doslova celý svůj život. Přes týden pracovala v kanceláři Žen pro islám (FII) a o víkendech objížděla mešity se svými přednáškami. Většinou nepoužívala němčinu, neboť shromážděné ženy německy neuměly nebo jen velmi málo.

Jednou se mě zeptala, jestli bych nejela s ní a nevyprávěla ostatním, proč a jak jsem se stala muslimkou. „Ale ano,“ řekla jsem, „udělám to ráda, ale nikdy jsem nemluvila před tolika lidmi, netuším, jestli to zvládnu.“ „Je to služba pro Alláha a Alláh ti pomůže.“ I když se mi moc nechtělo, jela jsem. Byla s námi ještě jedna muslimka, která měla také vystoupit před ostatními. Jízda trvala asi dvě hodiny. Zaparkovaly jsme, vystoupily a šly k mešitě, což byla kdysi tovární budova. Už venku bylo slyšet množství žen, které na nás nedočkavě čekaly. Podle síly jejich hlasů jsem odhadovala, že jich bude nejméně dvě stě, možná i víc. Podlomila se mi kolena a rozbušilo srdce.

Vyděsila jsem se při pomyšlení, že mi první slovo zůstane viset v krku; bála jsem se, že nebudu schopna otevřít ústa před tolika lidmi.

V záchvatu paniky jsem se otočila na Chadídžu, která šla hned za mnou: „Chadídžo, nevím, jestli budu schopna mluvit před tolika lidmi.“ „Uklidni se, představ si pouze jednu jedinou osobu, ke které mluvíš. A jenom tato osoba ti naslouchá, žádná masa.“ Nejraději bych utekla, ale v tom jsme byly již vtaženy davem žen, které nás unášely dovnitř mešity a přitom nás srdečně a hlasitě pozdravovaly. Také uvnitř, když jsme se

ocitly nad úrovní zástupu a uviděly pod sebou nespočet ženských hlav, pokračovaly ženy v nadšených pozdravech.

První promluvila Chadídža, po ní Marjam, rovněž německá muslimka, a nakonec Chadídža vyslovila moje jméno.

Zhluboka jsem se nadechla a posadila před mikrofon. „Bismi'lláhi' 'r-rahmani 'r-rahím. As-salamu alaikum, wa rah-matulláh wa barakatuh. Milé sestry, asi před šesti měsíci jsem konvertovala k islámu, alhamdulilláh, Alláh budiž pochválen, a chtěla bych vám krátce říct, jak k tomu došlo…“ Překvapeně jsem naslouchala svému vlastnímu hlasu přes mikrofon. Chadídža mě překládala, a když jsem si všimla, jak pozorně a zaujatě ženy sledují to, co říkám, ztratila jsem veškerý ostych. Nemluvila jsem příliš dlouho a Chadídža pak krátce ukončila celé vystoupení.

Pomodlily jsme se večerní modlitbu a zdejší vedoucí ženské skupiny nás pozvala na večeři. I zde jako při mnoha jiných příležitostech jsem mohla okusit pravou orientální pohostinnost. My tři, Chadídža, Marjam a já, jsme byly čestnými hosty večera. Když jsme vstoupily, stůl byl již prostřen a dům byl provoněn specialitami Východu. Bylo nám líto, že jsme se nemohly déle zdržet, neboť nás čekala dlouhá cesta domů a venku již byla tma.

Při zpáteční cestě se Chadídža zmínila o tom, že mé svědectví na mnohé ženy velmi zapůsobilo. A nejen mé svědectví, mnoho žen ve mně vidělo vhodnou nevěstu. „V mnoha případech totiž,“ vysvětlovala Chadídža, „mají doma syny podobného ražení, jako byl tvůj Muhammad. Matky a tety doufají, že se snad objeví nějaká snacha jako ty, která by takového mladého muže přivedla k rozumu. Nám je však jasné, že to nefunguje.

Raději jsem jim proto neříkala, že jsi teď volná. Vezmeš si teď nějakého

pořádného muslima, nic jiného nemá smysl.“ Jistě, přikývla jsem. Pokud se ještě někdy vdám, vezmu si muslima, který opravdu žije podle zásad svého náboženství.

Mluvily jsme o tom s Chadídžou ještě jednou po skončení semináře jistého jiného sobotního večera. „Můj syn zná jistého Kurda, je to prý dobrý muslim a chtěl by se oženit. Nechtěla by ses s ním setkat?“ „Ale ano, proč ne. Jen takové nezávazné setkání, jistě. Kdy a kde by k tomu mělo dojít?“ „Čeká právě tam naproti s ostatními muži. Zavolám mu a můžeme se tam hned vypravit.“ Když jsem byla u Chadídži na prvním semináři, dozvěděla jsem se, že její byt bývá pro taková setkání používán jen výjimečně. Místnosti v mešitě určené pro setkání žen byly tehdy obsazeny, ženy by se jinak scházely právě tam. V jistém okamžiku však došlo k přestěhování kanceláře FII do vlastních prostor, které FII poskytl bezplatně ZIDS, naši zastřešující organizaci. V sídle ZIDS se pak nacházela FII společně se správou ZIDS, dále několik pokojů s vlastním sociálním zázemím, bufet, mešita pro spolupracovníky, velká konferenční místnost, knihkupectví a cestovní kancelář, která vyřizovala poutní cesty do Mekky.

Chadídža zavolala, že bychom rády přišly. V malé místnosti vedle telefonní ústředny, v níž měl kancelář správce objektu, nás už očekávali syn Chadídži Abdurrahman, správce, Alí, můj nápadník, a další dva muži.

Korán říká, že mužům a ženám není dovoleno, aby se scházeli o samotě. To neplatí pouze pro manžele a blízké příbuzné. Pokud muž nepatří do blízkého příbuzenstva, není možné se mu dívat do očí. Klopila jsem proto oči a jen kradmo jsem si Alího prohlédla. Nebyl příliš vysoký, byl tmavovlasý, štíhlý, měl vousy. Nebyl příliš atraktivní, ale ani

vysloveně ošklivý. O čem jsme během půlhodinového setkání mluvili, si už nepamatuji. Všechno se odehrálo nějak příliš rychle, cítila jsem se nejistá, nevěděla jsem, jak se mám chovat. Kromě toho jsem nechtěla, abych se kvůli nepředpisovému chování dostala do řečí.

Během následujících sobot jsme se ještě několikrát viděli. Mezitím nastal prosinec, pamatuji se přesně, že bylo 5. prosince, když jsem měla o den později večer Alímu říct, jak jsem se rozhodla. Byla jsem rozhodnuta, že si Alího vezmu, i když jsem neměla možnost ho více poznat a ani jsem nebyla do něho zamilovaná. Spolehla jsem se plně na Alláha, že pro mne připravil to nejlepší řešení, neboť jsem byla přesvědčena, že moje rozhodnutí není vedeno žádnými sobeckými motivy.

Před začátkem semináře FII jsem oslovila Chadídžu, abych ji sdělila své rozhodnutí. Usmála se na mě a řekla mi: „Tak zítra bude ten velký den, ano? Zítra si ho vezmeš?“ Cože, už zítra? Vždyť jsem se sotva rozhodla. Cítila jsem se zmateně. Po chvíli jsem se uklidnila myšlenkou, že to určitě bude Alláhova vůle. Plná vnitřního neklidu jsem vyhlížela následující den.

Další den večer jsem jela k Chadídže domů, neboť tam mělo dojít ke svatebnímu obřadu. Věděla jsem už, že tento obřad není provázen žádnou slavností. Svatební slavnost následovala až po svatbě uzavřené úřední cestou. Tak i tato svatba proběhla rychle a bezvýrazně jako moje první svatba s Muhammadem. Alí už byl na místě a očekával mne. Seděli jsme v obývacím pokoji se synem Chadídži, Alím, duchovním, který měl vést obřad, dále s Husajnem, který byl Alího bratrancem, Ajšou, jistou německou muslimkou, která si právě tento večer měla vzít za muže Husajna. Začal obřad, který jsem už jednou zažila. A stejná otázka: „Chceš, Zajnabo, dcero Heinrichova, přijmout Alího, syna Nurdalova, za

svého muže?“ „Ano, chci.“ Tři stejné otázky, tři stejné odpovědi. Pak přišel na řadu Husajn s Ajšou, aby odpověděli na stejné otázky. My ženy jsme se pak odebraly do pokoje pro hosty, pily jsme čaj a jedly jsme těstové taštičky, známou orientální lahůdku. Asi po hodině si mě Alí zavolal, že už je čas, abychom se zvedli. Netušila jsem, co mne čeká. Rozloučili jsme se a najednou jsem se ocitla s Alím sama ve výtahu. „Pojď, ukážu ti, jak bydlím na koleji,“ řekl mi.

Proč ne, pomyslela jsem si. Je to přece jen muslim a určitě nemyslí jenom na to.

Jeho pokoj nebyl velký, byl však čistý a uklizený. „Zůstaneš tady se mnou přes noc?“ zeptal se mne. „Ráda bych, ale moji rodiče nemají tušení, kde jsem. Musela bych jim napřed zavolat. Možná by bylo pro dnešek lepší, kdybych jela spíše domů.“ „Ale teď jsi přece moje žena.“ V jeho očích se rozblikaly ohníčky smyslné vášně.

Jenom ne žádný spěch, ještě se ani pořádně neznáme, musíme si napřed promluvit, proletělo mi hlavou. Mezitím mne však přitáhl k sobě a pokoušel se mne líbat. Co mám dělat? Zmocnila se mne nezvladatelná hrůza. Nemám přece právo se mu odpírat, uvědomila jsem si. Pak jsem najednou dostala spásný nápad: „Víš, Alí, já dneska nemůžu…, mám ty svoje ženský věci, a tak to prostě nejde“.^1 „Ale to nám přece nebrání, abychom se mohli spolu trochu pomazlit.“ I když nepřestoupil nařízení islámu ohledně menstruace, jeho chování mne i tak odpuzovalo. Ani nevím, jak jsem přečkala noc. Ráno vstal

k ranní modlitbě. Mne nechal spát, byl přesvědčen, že mám menstruaci a menstruující ženy jsou osvobozeny od povinnosti se modlit. Škoda, pomyslela jsem si, docela bych se potřebovala posílit a spojit se v modlitbě s Bohem. A tak jsem se modlila potichu vlastními slovy.

Přitom jsem myslela na to. že jsem spadla do pěkné bryndy.

Po snídani jsme jeli opět za Chadídžou. Měla jsem ještě jeden problém.

Potřebovala jsem do práce nějakou omluvenku. Chadídža to vyřídila zvednutím telefonu. Zavolala do firmy a vysvětlila krátce, co se děje.

Uklidnila jsem se. Neměla jsem však odvahu s Chadídžou mluvit o své svatební noci.

Uplynulo několik týdnů. Představila jsem Alího jako svého muže svým rodičům. Neměla jsem už žádnou výmluvu, kterou bych se dále vyhýbala svým manželským povinnostem. Podvolila jsem se mu plná odporu lámajíc svou vlastní vůli. Bála jsem se každé společné noci, bála jsem se svého muže a nebyla jsem schopna ani s ním ani s kýmkoli jiným o tom mluvit.

Někdy na přelomu února a března jsem ho začala otevřeně odmítat. Prostě jsem už nemohla dál. Zuřil. Došlo k situacím, o nichž by bylo lépe pomlčet. Nevěděla jsem kudy kam. Chtěla jsem to Alímu všechno vysvětlit, zůstával však zabarikádován ve své zlobě a uražené ješitnosti. Proč si jen nevzal nějakou pannu z Kurdistánu, kde je jeho domovina, uvažoval nahlas. Jeho rodina mu to říkala pořád. Chtěl jít za Chadídžou, aby mu poradila, co má dělat.

Připadala jsem si celá ukřivděná. Co teď? Rozvést se? To nepřipadalo v úvahu. Alí neudělal nic, co by bylo důvodem pro rozvod. Kromě toho jsem se dočetla v jedné knize, kterou mi Alí daroval, že Muhammad prohlásil, že žena, která se bezdůvodně rozvede, neokusí vůni ráje.

Nechtěla jsem proto přijít o své místo v ráji. Ale život s nemilovaným mužem, k němuž jsem nepociťovala nic jiného než odpor, se mi stával peklem na zemi. Byla jsem v pasti. Netušila jsem, co bych měla dělat.

Nejraději bych ze všeho umřela. Zůstávala jsem doma u svých rodičů.

Ve své nouzi jsem se již obrátila na Zajnab a Ahmada, ti však dali za pravdu Alímu a řekli mi, že bych za takového spořádaného muslima měla být Alláhovi vděčná.

Na delší dobu jsem se stáhla ze společenství islámských žen a přestala vyhledávat Chadídžu. Domnívala jsem se, že mnou všichni opovrhují a že už mne nechtějí vidět. Několikrát mi zavolala nebo napsala Ajša, žena Alího bratrance. Byla velmi milá a ptala se mne, co se se mnou děje.

Všichni mne prý postrádají. Neměla bych se tolik zabývat tím, co druzí soudí o mé situaci. Většina stejně netuší, co prožívám.

Tlak Alího se stupňoval. Trávil celé noci pod okny domu mých rodičů a sledoval mne. Nakonec jsem to nevydržela a odjela za Chadídžou, abych ji seznámila s celou situací. Okamžitě měla pro mne pochopení a vysvětlila Alímu, že za těchto okolností nemá smysl, abychom spolu dále žili jako manželé. Alí se znovu odvolával na přikázání Muhammada, že každá žena, která bezdůvodně opustí svého muže, skončí v pekle. Na to reagovala Amína: „Zajnab od tebe nechce odejít bezdůvodně. Existuje hadíth^2 , v němž se vypráví o ženě, která přišla za Muhammadem. Řekla mu, že nemá nic proti svému muži. Je to věřící člověk bezvadného charakteru. Měla však strach, že by mohla být Alláhem zavržena za to, že není schopna vyhovět manželským povinnostem. Protože se nechce dopustit hříchu, žádá tedy o rozvod. Muhammad se jí zeptal, jestli je připravena vrátit svému muži jeho ovocný sad. Řekla, že ano. Žena vrátila muži ovocný sad a prorok mu přikázal, aby se od ní oddělil. Podobně i Zajnab má právo,

abys souhlasil s rozvodem.“ Alí na to neřekl ani slovo.

Pak uběhlo několik měsíců a přišlo léto. Alí mě požádal, abych se s ním setkala. Řekl mi: „Dobrá, nechceš už dál se mnou žít. Mně to celkem může být jedno, mohu se klidně oženit s další ženou, aniž bych se s tebou rozvedl. Ty se však nemůžeš vdát, pokud nejsme rozvedeni.

Nebudeš na mě opravdu žárlit, pokud se znovu ožením? Vím už o někom, kdo si mne vezme.“ „Prosím tě, Alí,“ odpověděla jsem, „jak bych mohla na tebe žárlit?

Vždyť tě přece vůbec nechci. Když myslíš, ožeň se. Když se se mnou nerozvedeš, zůstanu raději sama, než abych žila s tebou. Obrátím se také na znalce islámského práva, kteří nás po určité lhůtě rozvedou, pokud se budeš i nadále bránit rozvodu. Chadídža mě už o této možnosti informovala. Proto tě prosím, abys byl rozumný a ulehčil situaci nám oběma.“ Po nějaké době Alí přistoupil na rozvod. Naše manželství, které vlastně nikdy manželstvím nebylo, oficiálně skončilo.

-----------------------------------------------------------------------1/ Muslimové stejně jako Židé nemají dovoleno stýkat se s menstruující ženou.

2/ Ústní tradice připisovaná Muhammadovi. Obsahuje všechno, co Muhammad řekl, učinil, dovolil nebo zakázal. Tradice byla nejprve předávána ústně, později byla zapsána. Dochovala se jména všech, kteří tradici předávali. Museli být důvěryhodnými, příkladnými ve svém životě i v kapacitě své paměti. O ahadíth, jak se jmenuje soubor všech hadíth, existuje speciální nauka.

4. Islám na společenském vzestupu Na jaře jsem nakonec dokončila své vzdělání a složila úspěšně závěrečnou zkoušku. Amína mi nabídla, abych pracovala v kanceláři FII. Nejprve prý jen na půl úvazku a později možná i na více hodin denně. Bylo nanejvýš nutné, aby každý den byl v kanceláři někdo k dispozici, neboť ostatní se

potřebovali nerušeně věnovat své aktuální práci. Naše zastřešující organizace ZIDS se zavázala, že si vezme na starosti vyplácení mé mzdy, pokud budu také občas vyřizovat některé drobnosti z jejich agendy.

Z poskytnuté nabídky jsem byla více než šťastná. Konečně jsem mohla otevřeně dávat najevo, že jsem muslimkou, dávat to najevo i svým oblečením a navíc jsem svou prací mohla bezprostředně sloužit Alláhovi.

Nemusela jsem pracovat někde, kde by to s mým náboženstvím nijak nesouviselo. Nakonec, kdo by chtěl zaměstnat ženu se zakrytou hlavou?

Možná bych mohla dělat uklízečku, nic lepšího by na mě asi nezbylo.

V kanceláři jsem se rychle zapracovala a cítila jsem se velmi spokojená.

Kromě sálu pro semináře a kanceláře FII zde byla kuchyně, toaleta, hostinský pokoj, který byl využíván k rozhovorům s lidmi, kteří do naší kanceláře zavítali.

FII plnila mnoho úkolů: Základním úkolem bylo vzdělání konvertitů a péče o ně. Konverze se často neobešly bez problémů. Docházelo k napětí v rodinných vztazích, potížím na pracovišti, konvertita mohl ztratit zaměstnání, pokud se oblékal islámským způsobem nebo pokud odmítal i nadále přicházet do styku s alkoholem nebo vepřovým masem, vyrábět je nebo prodávat. Často docházelo k problémům v manželství, běžně se stávalo, že se muslim seznámil s německou ženou, vzal si ji a pak ji nutil, aby přestoupila k islámu. Ženy se proto chtěly více dozvědět o náboženství svých mužů. Jejich muži s nimi přicházeli do FII, abychom z nich „vyrobili“ muslimky. V mnoha případech taková konverze nebyla jednoduchou záležitostí, ženám nešlo o jakousi povrchní informaci, chtěly, aby se pro ně islám stal přesvědčením, skutečností a životem.

S tímto požadavkem se nakonec obracely na své muslimské muže, kteří byli

již hodně ovlivněni západní mentalitou, nevěděli, co to znamená modlit se nebo postit. Mužům připadaly mnohé islámské zvyky včetně islámského oblečení přehnané. Muži se spokojili s tím, pokud se ženy oblékaly cudně a nenosily minisukně. K čemu ještě šátek, to je přece zbytečný fanatismus… Nakonec jsem to poznala sama na vlastní kůži, když jsem ještě žila s Muhammadem.

Se svými problémy za námi přicházelo stále více rodin, které pocházely z islámských zemí. Dcery byly diskriminovány na školách i pracovištích kvůli svému islámskému oblečení. Byla jsem zděšena případy, kdy dospívající dívky byly vystaveny šikaně s odvoláním na činy Saddáma Husajna. Na dívky byla doslova uspořádána štvanice, která skončila vyloučením z výuky nebo ze školy. Rodičům vyhrožovali pokutami. Mezi těmito školami nechyběla ani křesťanská zařízení různých vyznání, u nichž bychom podobné jednání sotva předpokládali. Chadídža se snažila těmto rodinám pomoci, neboť byla právnička. Vedla korespondenci s těmito školami a s jejich nadřízenými orgány.

Naším úkolem bylo mimo to pracovat na dalším osobním sebevzdělání, neboť jako spolupracovníci FII jsme měli odpovědnost za předávání nových poznatků ostatním muslimům. V tomto směru vynikala Chadídža, četla různé publikace, navštěvovala přednášky z orientalistiky a islámských studií na univerzitě. Co vyslechla a načetla, nahrávala na kazetu. Mým úkolem bylo přepisovat kazety na elektrickém psacím stroji a později na počítači. Při opisování jsem se zároveň mohla dovídat nové věci a to jsem vnímala jako velmi podnětné. Má práce mě zároveň vzdělávala v mém náboženském přesvědčení. Nechápala jsem, jak jsem si od Alláha mohla zasloužit takovou milost, neboť jsem z nevědomosti vstupovala do světa plného poznání. Trápila jsem se myšlenkou, proč tato milost navštívila

zrovna mne a nikoho jiného z mé rodiny. Zalykala jsem se štěstím, že zrovna já mám takovou práci. Byla jsem Alláhu vděčná z celého srdce.

Dialog s nemuslimy se pro mne stával čím dál zajímavějším tématem. My, němečtí muslimové, jsme měli nejlepší předpoklady, abychom v takovém dialogu vynikali.

Ponořena do práce jsem postupně odhalovala, o co v islámu doopravdy jde. Islám nebyl náboženstvím, jaké jsem praktikovala dřív. Tady nešlo o to, nějak projít životem a ukrojit si z něho co největší krajíc pro sebe. Zde jsem byla obklopena lidmi s ideály. Jejich posláním bylo změnit svět. Chtěli umožnit světu, aby zakusil spásu, přinést světu pravé dobrodiní, které má svůj původ jedině v islámu. Tímto přesvědčením jsme žili všichni. Zdálo se nám, že celý svět v čele se Západem je v koncích. Problémy se vršily jeden za druhým a žádný z politiků je nebyl schopen vyřešit: znečištění životního prostředí, nezaměstnanost, kriminalita, zvláště kriminalita mladých, drogy, korupce, vysoká míra státního zadlužení, nenávist vůči cizincům, ztráta mravních měřítek a norem atd. Politici se občas snažili i něco podniknout, bylo to však spíše vyspravování něčeho, co je nenávratně staré a zpuchřelé. Skutečné řešení bylo v nedohlednu, zatímco islám představoval východisko z této obecné nouze: chtěl odstranit tento systém, který už byl téměř bez šance, a místo něho vytvořit novou islámskou společnost, postavenou na normách a hodnotách Koránu. Všechny dosavadní recepty selhaly, ani kapitalismus ani komunismus nepřinesly žádné východisko. Jen islám umožní všem lidem, aby žili smysluplným, naplněným životem, obklopeni nepohnutelnými jistotami nyní i na věčnosti. Naprosto jsme se upsali myšlence prosazení nové islámské společnosti. Nejprve dojde k obnově v islámských zemích, a tato obrodná vlna se pak rozšíří do celého světa,

aby přinesla blaho a spásu celému lidstvu. Celá země nakonec bude patřit Alláhu, neboť jen tak lidé dosáhnou pokoje, po němž touží.

Islám se stal pro mne vším. Naplňoval každou i sebevíce všední chvíli mého života. Vstávala jsem před východem slunce k první ranní modlitbě.

Nejprve jsem provedla očistu přesně podle islámského předpisu. Pak jsem řekla: „A 'uthu bil-lahi mina-š-šajtáni-r-radšim.“ (Hledám úkryt u Alláha před prokletým satanem.)

Mnoho úkonů včetně modliteb jsem zahajovala slovy bismi 'lláhi' 'r-rahmáni 'r-rahím.

Pak jsem se začala modlit. Pozvedla jsem své ruce podél ramen s dlaněmi obrácenými před sebe dopředu a tiše jsem vyslovila alláhu akbar – Alláh je největší.

Potom jsem přiložila ruce na hruď, pravá ruka překrývala levou a pokračovala jsem arabsky v modlitbě:

Alláh budiž pochválen.

Tobě patří chvála, požehnané budiž tvoje jméno, nechť je vyvýšen tvůj majestát a sláva.

Není jiného Boha kromě tebe.

Ve jménu Alláha, slitovného a všemocného.

Všechna chvála patří Alláhu, Pánu světů, Jemu, který je slitovný a milosrdný, Pánu Soudného dne.

Jen tobě patří naše služba, jen tobě patří naše prosba o pomoc.

Veď nás po přímých stezkách, kudy procházeli ti, k nimž jsi byl milostivý.

Nechť naše nohy nemíří na cesty bloudění a zkázy.

Následovalo volně zvolené místo z Koránu a po něm jsem modlitbu ukončila slovy provázenými úklonou dopředu:

Alláh je největší.

Pochválen budiž můj vznešený Pán.

Pochválen budiž můj vznešený Pán.

Pochválen budiž můj vznešený Pán.

Pak jsem se opět vzpřímila. Zpětný pohyb jsem doprovázela slovy: „Alláh vyslyší toho, kdo mu vzdává chválu.“ Už vzpřímená jsem ještě řekla: „Náš Pane, tobě patří chvála.“ Pak jsem se celá vrhla na zem, podlahy se dotýkaly předepsané části mého těla: čelo, nos, obě dlaně, prsty rukou vyznačovaly směr modlitby, obě kolena a prsty u nohou, které měly rovněž za úkol ukazovat vytčený směr. V této poloze jsem alespoň třikrát opakovala:

Pochválen buď můj nejvyšší Pán.

Pak jsem vstala a posadila se. Znovu jsem řekla:

Alláh je největší. Můj Pane, odpusť mi. Můj Pane, odpusť mi. Můj Pane, odpusť mi.

Načež jsem opět stejným způsobem spočinula na podlaze. Až k tomuto místu se vlastně jedná o jeden souvislý úsek modlitby zvaný /rak'a./ Úseky se pak opakují. Jejich počet se liší podle doby modliteb. Ranní modlitba se může skládat z dvou povinných a z dvou dobrovolných (zvyklostních) úseků. Polední ze čtyř povinných a osmi dobrovolných.

Večer je předepsána obvyklá povinná modlitba, jejíž součástí je i zvláštní modlitba noční. Noční modlitba musí obsahovat lichý počet úseků.

Opakovala jsem tedy úseky modlitby, jak bylo předepsáno, a poté jsem se ještě modlila vsedě:

Alláh odmění ty, kteří mu prokazují čest, kteří se modlí a činí dobré skutky.

Pokoj s tebou, proroku, milost a požehnání Alláhovo nechť tě provází.

Pokoj nechť provází i nás stejně jako všechny služebníky Alláhovy.

Vyznávám, že není Boha kromě Alláha a že Muhammad je jeho služebník a posel.

Alláhu, přines spásu Muhammadovi a jeho rodině, stejně jako jsi ji přinesl Abrahamovi a jeho rodině.

Požehnej Muhammadovi a jeho rodině, stejně jako si žehnal Abrahamovi a jeho rodině.

Požehnání do všech končin země.

Tebe je třeba chválit a slavit.

Na závěr jsem se otáčela nejprve k pravému a pak k levému rameni se slovy:

Pokoj a milost Alláhova s vámi všemi.

Tím jsem se obracela na anděly po mé pravici a levici. Muslimové věří, že na každém rameni spočívá anděl, aby zapisoval dobré i zlé skutky.

Pravý anděl zapisuje skutky dobré, levý špatné.

Po rituální modlitbě mohly následovat přímluvy k Alláhovi, tzv. /du'á'/. Většina z nich měla rovněž ustálené znění.

Modlitba nesměla být přerušena nebo vynechána za žádných okolností. Ani nemoc nebyla dostatečnou omluvou.

Modlila jsem se podle předpisu ráno, v poledne, odpoledne, večer a po západu slunce. Pokud jsem byla doma nebo u známých či v kanceláři FII, neměla jsem s touto povinností žádné problémy. Jestliže jsem však někam cestovala, bylo to pravé dobrodružství spojené s překonáváním překážek.

Pro modlitbu jsem potřebovala být rituálně čistá. Musela jsem bezpodmínečně najít vhodné místo, kde bych se mohla umýt. Kromě toho jsem přitom musela odložit šátek a vyhrnout si rukávy. Na veřejnosti má však muslimská žena zůstat zahalená a veřejné záchodky mi ne vždy poskytovaly dostatek předepsaného soukromí.

Jiným problémem bylo najít vhodné místo, kde bych se mohla modlit.

Islám přikazuje, aby na takovém místě nebyli muži.

Stalo se nám, že nás tyto problémy zastihly uprostřed zábavního parku, kam jsme si vyrazily s Džamilou na výlet. Jen s obtížemi jsme vyhověly všem předpisům.

Při jídle jsem se snažila používat pouze pravou ruku. Jedla jsem pouze vidličkou bez nože. Je to Muhammadův příkaz, obsažený v /sunně/. Po použití toalety bylo přikázáno opláchnout příslušná místa chladnou vodou. Nesměla jsem nahlas zívat, neboť otevřenými ústy by mohl do mne vstoupit satan (šajtán). Pokud jsem se nemohla vyhnout tomu, abych

kýchla, dodávala jsem k tomu: „Alláh buď pochválen.“ Ostatní muslimové na to říkají: „Milost Alláhova budiž s tebou.“ K tomu jsem pak ještě musela dodat: „Ať vás Alláh vede cestami pravdy a předchází vás ve vašem konání.“ Přestala jsem si vytrhávat obočí. Islám to nedovoluje. Množství příkazů pro věci velké i malé se staly mým každodenním údělem.

Měla jsem konečně to, co mi chybělo v křesťanství: Alláh měl na všechno svá pravidla, ať už se jednalo o obchody nebo hygienické zásady.

Doma rostlo napětí mezi mnou a mým otcem kvůli mému islámskému oblečení. Neustále mne popichoval: „Aha, už zase nosíš tu svou uniformu.“ Marně jsem se mu snažila vysvětlit, proč nosím tento oděv.

Nakonec se to všechno vyhrotilo k ultimátu: „Až bude léto a budeme všichni venku na zahradě v krátkých kalhotech, zůstaneš doma, nebo budeš rozumná a všechno to ze sebe dáš dolů, jinak mezi nás nesmíš,“ řekl otec tónem, který mi neumožňoval, abych s ním dále diskutovala.

Ve skutečnosti je jim jasné, dumala jsem, že krátké kalhoty jsou neslušné a Alláhovi se jednoduše nemohou líbit. Proto je moje přítomnost provokuje, neboť jim připomíná, co po nich Alláh žádá. A pak jsem nahlas dodala: „Dobře, jestli je tomu opravdu tak, že mě nejste schopni tolerovat, budu se muset odstěhovat. Chadídža mi už nabídla pokoj v bytě své matky. Udělám to co nejdřív.“

Můj otec (stejně jako moje matka) však i nadále zůstával mým otcem, který mne miluje. Lidé z jeho bývalé firmy (v té době byl už otec v důchodu) mi pomohli se stěhováním, takže mi nevznikly žádné náklady.

Sotva jsem si uvědomila, jakou mi otec prokazuje laskavost. Spíše jsem

v sobě živila pocity hořkosti z toho, že moji rodiče odmítají islám, a mně se přitom zdálo, že se jejich odmítnutí a nepochopení týká i mé osoby. Umínila jsem si, že se uzavřu do svého světa a nebudu již s nimi dále ztrácet čas. Chtěla jsem, aby co nejvíce pocítili důsledky svých postojů.

Přestěhovala jsem se a připadalo mi nejprve, že jsem udělala to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem jen mohla. Vracela jsem se do svého nového příbytku poměrně pozdě, neboť jsem tehdy začala pracovat na plný úvazek. Byla jsem doslova zavalena prací, kterou jsem sotva stihla odbavit ve vymezené pracovní době. Kromě toho jsem se začala učit arabsky, abych byla schopna proniknout do tajemství Koránu. Mnoho večerů jsem trávila s Chadídžou a Džamilou, dcerou Amíny.

Z Džamily se nakonec stala má nejlepší přítelkyně. Byly jsme jako spojené nádoby, nepotřebovaly jsme ani slova, abychom si porozuměly.

Postupně jsme si uvědomily, jaká je to škoda, že jedna z nás není mužem.

Byly bychom totiž ideální manželský pár. Ne, mezi námi neexistoval ani náznak lesbické přitažlivosti, naše přátelství bylo však dokonalé, neměly jsme zábrany o všem mluvit nahlas a stále jsme měly témata k společnému sdílení. Podobné propojení vlastních osudů snad prožívají pouze manželé, kteří spolu prožili kus života.

O víkendech jsme s Džamilou a Chadídžou podnikaly výjezdy do mešit s proslovy před shromážděnými ženami. Postupem času jsem ztratila veškerý ostych a strach. Vystupovat před posluchači přestalo být pro mne mimořádnou událostí. Byla to moje služba ve jménu Alláha, sloužila jsem uskutečnění snu spravedlivé islámské společnosti.

Pak se ovšem stalo, že jsem o jistém víkendu neměla žádnou akci a uvízla jsem doma ve svém pokoji. Chadídža a Džamila byly kdesi pryč, ani

nikdo z ostatních známých nebyl k zastižení. Seděla jsem tu sama a uvědomovala jsem si, že se mi stýská po rodičích. Doma to nakonec nebylo tak zlé, pomyslela jsem si. Právě bylo léto, rodiče určitě sedí na naší velké a krásné zahradě a popíjejí kávu. Rodiče mne pravidelně zvali na návštěvu.

Slíbili mi, že už nebudou nic říkat proti mému šátku nebo islámu.

Odmítala jsem jejich nabídky s kamennou tváří. Dnes už jsem to však nemohla vydržet a zvedla jsem telefon. Ano, přijeď třeba hned, ujišťovali mne radostně. Moc jsem se nerozmýšlela a už jsem seděla v autě, které ostatně stále financovali moji rodiče (a mezitím mi již koupili nové), protože mé výdělky v FII byly poměrně skromné.

Za chvíli jsem už seděla v naší zahradě ve společnosti rodičů, radovala se z teplého, slunného dne, pila kávu a vychutnávala každý kousek koláče, který upekla moje matka. Večer se otec pustil do grilování. To už nebylo nic pro mne, protože jsem nesměla jíst nic, co nebylo poraženo islámským způsobem (tedy zbaveno krve), stačilo mi však, že jsem doma obklopena svými nejbližšími. Zůstala jsem doma dokonce přes noc a teprve v pondělí ráno jsem se vrátila zpátky. Od tohoto okamžiku jsem navštěvovala své rodiče, kdykoli se mi zachtělo. Moji rodiče se přestali stydět za mé oblečení. Byli ochotni se mnou vyjít na ulici, což dříve zásadně odmítali.

O semináře FII byl stále větší zájem. Přijížděly k nám ženy dokonce i z větších vzdáleností, neboť slyšely o naší práci. Naše pověst se šířila a s ní nám přibývaly i starosti. Přijížděly mladé matky s dětmi v náručí, neboť manželé těchto žen nebyli ochotni postarat se o děti během semináře. Chadídža byla chováním mužů popuzena, islám přece

přikazuje manželům, aby všemožně podporovali své ženy a umožnili jim poznat islám hlouběji. V mnohých rodinách a v povědomí mnohých mužů však byly zakořeněny tradice, které měly se skutečným islámem jen pramálo společného. Chadídža vedla proti těmto letitým stereotypům vyčerpávající a bezvýslednou válku. Utěšovaly jsme se však, že by ženy, které přijížděly na naše semináře, mohly vychovat novou generaci islámských mužů ze svých potomků tak, aby se již neřídili tradicemi, nýbrž zásadami ryzího islámu. Postupně jsme zavedly určitý systém v hlídání dětí.

Všechny ženy byly na semináři a pouze jedna nebo dvě ženy zůstaly s dětmi.

Nakonec to však přestalo fungovat a děti byly s námi i během semináře.

Místnost se naplnila nezvladatelným hlukem a Chadídža, která měla v takovém zmatku vést seminář, ztratila nervy a přestala se ovládat.

V této podobě jsem ji dosud nezažila. Nebylo však divu, v místnosti panoval hluk a Chadídža byla rozladěna, že nemůže ženám v klidu předat všechno, co by chtěla. Účastnice semináře bych rozdělila orientačně do dvou skupin. Do první patřily ženy, které přijely hledat společenství a chtěly mluvit o svých problémech. V druhé skupině byly ženy, jejichž přednostní zájem se netýkal společenství nebo řešení vlastních krizí, přijely, aby se dozvěděly více o islámu, aby se více poučily, neboť prohlubovat poznání vlastní víry patří rovněž mezi přikázání islámu. Sám Muhammad prohlásil, že poznání je třeba nalézt, i kdyby mělo být v Číně. Chadídža se v této situaci poměrně rychle zorientovala a snažila se jí přizpůsobit nabídkou našich seminářů a další činnosti FII. Od určitého okamžiku bylo povinností každého zájemce o seminář vyplnit předem závaznou přihlášku.

V nabídce figurovaly různé tématické okruhy, účastníci různého typu školení byli nakonec přezkušováni. Na začátku každé hodiny byla

kontrolována docházka. Právo pokračovat ve vzdělání měl pouze ten, jehož docházka byla pravidelná. Později se Chadídže podařilo získat mladého německého muslima pro výuku arabštiny, islámských studií a islámské právní nauky zvané /fiqh/. Mnoho žen a dívek mělo zájem o tuto výuku, ačkoli s ní souvisely, jak brzy vyšlo najevo, i náročné povinnosti.

Když se v naší společnosti objevil tento muž, byly jsme poněkud v rozpacích. Nevěděla jsem, kam bych obrátila své oči. Také Abdulláh, jak se jmenoval náš učitel, byl na tom podobně. Jeho zrak byl většinou zaměstnán pozorováním podlahy. Neměly jsme ani jasno v tom, zdali nás může vyučovat muž. Chadídža však provedla důkladný průzkum ahadíth a dospěla k závěru, že naše diasporní situace takový krok ospravedlňuje.

Chadídža o mně věděla, že se chci i přes nepříjemné zkušenosti znovu vdát a mít rodinu. Stejný plán měl i Adbulláh. Chadídža se proto snažila vytvořit příležitost k vzájemným rozhovorům, abych se s Adbulláhem mohla seznámit a abychom přitom neporušili přikázání islámu. Dlouhou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že by mezi mnou a Abdulláhem mohlo k něčemu dojít. Už jsme se dokonce začali ohlížet po společném bytě. Nechtěla jsem se však k ničemu nechat dotlačit. Měla jsem v sobě utkvělý strach, že by to mohlo dopadnout jako posledně. Má opatrnost se mi vyplatila. Po nějaké době mi najednou bylo jasné, že se k sobě nehodíme. Napsala jsem mu v tomto smyslu dopis a Abdullah mé rozhodnutí přijal bez hněvu. Je to tvoje právo, řekl mi později, každý by měl poctivě zkoumat, jestli se k tomu druhému hodí či ne, dodal. Respektoval moje rozhodnutí. Choval se ke mně jako k ostatním účastnicím výuky a nedával na sobě nic znát. Byla jsem mu za to vděčná, protože jsem měla obavy z jeho reakce. Po nějaké době mě však mé obavy úplně opustily.

Postupně jsme se vypracovaly na představitelky dialogu s nemuslimským okolím. Obracely se na nás církve, večerní univerzity a podobné instituce, zdali bychom se nemohly stát hosty akcí, které pořádaly.

Většinou se jednalo o téma postavení ženy v islámu, o něž byl největší zájem. Chadídža na ně přicházela nejčastěji v mé společnosti. Objevovala se s námi i Džamila, i když stále méně, neboť studium medicíny ji okrádalo o veškerý volný čas.

Sledovala jsem Chadídžu a představovala jsem si, jak bych se chovala na jejím místě. Lidé jí kladli provokativní otázky a někdy byla vystavena takovým slovním útokům, které bych já osobně sotva zvládla.

Když jsme se společně po takové akci vrátily domů, vedly jsme dlouhé hovory o islámu do pozdních nočních hodin. Hledaly jsme paralely ve světě vědy a probíraly jsme spisy islámských mystiků. Naši společnost často sdílel bratr Chadídži, Abdurrahman. Také studoval medicínu a na FII patřil mezi vůdčí osobnosti. Měl za ženu Němku, která přijala islám pouze formálně, jak se ukázalo postupem času, a tudíž neměla pochopení pro jeho práci a ideály. Proto se objevoval stále častěji ve společnosti své matky a sestry. Měla jsem pocit, že mi během našich rozhovorů narůstají křídla, která mě přenášejí někam mezi nebe a zemi. Toužili jsme po spravedlivé společnosti. Jenom islám, domnívali jsme se, je schopen naplnit takový sen. Plánovali jsme, co a jak bychom udělali, představovali jsme si, co by se všechno mohlo změnit, a pozastavovali jsme se nad omezeností Západu, který odmítá přijmout takový poklad, jako je islám, i když se mu nabízí přímo mezi dveřmi. Západ zaslepeně odmítal Alláha a zůstával daleko od něho. Chtěli jsme přesto západního člověka k islámu dovést a pomoci mu ho zprostředkovat. Západní společnost se

domnívala, že islám a muslimové jsou její nepřátelé, my jsme však snili o pokoji a spravedlnosti, které by vystřídaly současné otroctví.

Považovali jsme západního člověka za nesvobodného a zotročeného svými choutkami, žádostmi a potřebami. Média k tomu přispívala svým obrazem člověka: člověka úspěšného, bohatého, mladého nebo minimálně dynamického, dobře vyhlížejícího, štíhlého a bronzově opáleného. Co chce však západní společnost udělat s těmi, kteří jsou za hranicemi tohoto ideálu? Se starými lidmi, narkomany, nezaměstnanými, nemocnými…?

Budou vyhoštěni na okraj společnosti, jejich existence bude přehlížena. Pryč se vším, co připomíná stáří, smrt, pomíjivost, omezenost, říká západní společnost, ano, pryč se samotným Bohem, neboť my to už nějak bez něj zvládneme sami.

To všechno měl náš islámský systém napravit. Chtěli jsme, aby každý člověk směl být vnímán jako osobnost, aby si společnost vážila stáří, aby se dostalo pomoci narkomanům a nezaměstnaným, aby člověk objevil svou důstojnost a smysl své existence.

Byly to úžasné večery. Zdálo se mi, že Alláh je docela blízko.

Práce v FII neubývalo. Měla podobu stále většího počtu islámských dívek, které do naší kanceláře přicházely. Chtěly se vyučit a hledaly u nás pomoc. Většina z nich udělala již svou zkušenost s odmítnutím kvůli zjevné islámské orientaci, tedy také kvůli islámskému oděvu. Dívky byly vystaveny bezpráví a diskriminaci. Stále častěji musely poslouchat výroky typu: „Když chceš žít v Německu, musíš se přizpůsobit. Když se ti to nelíbí, vrať se, odkud jsi přišla.“ V některých případech se nám podařilo dosáhnout dohody, většina zaměstnavatelů však trvala na svých intolerantních pozicích. Chtěli jsme u nás v FII takovým dívkám umožnit,

aby se mohly připravit na své povolání. Prostřednictvím IHK (v Německu Průmyslová a obchodní komora, dozírající nad odborným vzděláním) jsme získali osvědčení jako závodní škola. Neměli jsme s tím příliš velké problémy, neboť naše organizace byla registrována jako občanské sdružení a byla uznána jako obecně prospěšná. Brzy jsem proto získala v kanceláři novou posilu. Byla jí pákistánská dívka Fátima. Zorientovala se velmi rychle, byla inteligentní a nikdo jí nemusel vysvětlovat nic příliš dlouho. Nezkazila žádnou legraci a stala se mou společnicí v době přestávek, neboť Chadídža se v kanceláři objevovala poměrně zřídka.

Chadídža si byla jistá, že kancelář díky mně funguje docela spolehlivě, a proto se čím dál víc věnovala službě mimo budovu. Nakonec jsem právě za tímto účelem byla přijata.

I když jsme na práci byly dvě, práce bylo tolik, že se nám zdálo, že ji nemůžeme nikdy stihnout. Byly dny, kdy telefony prakticky nepřestaly vyzvánět a proud návštěvníků, hledajících pomoc, nebral konce. Na vlastní práci pak nezbýval čas. Chadídža se někdy přestala ovládat.

Spolupráce s ní pak byla velmi těžká. Pokud ji něco rušilo nebo někdo křížil její plány, dokázala být velmi nepříjemná. Špatně jsem snášela, pokud na mne někdo zvyšoval hlas. Ona to tak pravděpodobně nemyslela, mě však její jednání zraňovalo. I když jsme si byly velmi blízké, neodvažovala jsem se s ní o tom mluvit, neboť jsem ji respektovala jako autoritu. Neměla jsem ani v úmyslu se nějak před ní stáhnout. Kdykoli mě o něco žádala, vyhověla jsem jí. Její prosby často zasahovaly do mého soukromí, neboť práce a soukromí se u nás beztak prolínaly. Moji rodiče mne na to upozorňovali, tvrdili, že mne Chadídža zneužívá. Odbyla jsem je s tím, že se nejedná o zneužívání, nýbrž o prokazování lásky mezi sourozenci stejného náboženského přesvědčení. Chadídža žila sama a

neměla auto. Nepovažovala jsem za možné odmítnout jí pomoc. „Klidně s ní jezdi, kam bude chtít,“ pokračovali rodiče, „ale proč ti nikdy nezaplatí benzín, najedete přece o víkendech spousty kilometrů.“ „Nedělám to přece pro peníze. Mé auto slouží islámu.“ „Jsme to však my, kdo platí benzín. Naším zájmem není podporovat islám.“ „Dobře, pokusím se to nějak vyřešit.“ Moji rodiče se se mnou většinou na toto téma dál nebavili. Situace byla celkem jasná, neměla jsem mnoho peněz, protože jsem v kanceláři FII příliš nevydělávala. Ani Chadídža neměla peníze na naše cesty.

Nepracovaly jsme proto, abychom zbohatly. Pracovaly jsme pro Alláha.

Nadešel ramadán. Večer, když skončil celodenní půst, jsme se často scházely v kuchyni FII k společnému jídlu. Byl to nádherný zážitek být pohromadě s tolika sestrami. Intenzivně jsem prožívala lidskou blízkost, vařily jsme, jedly, smály se i společně modlily. Kvůli modlitbě /taráwíh/, modlitbě určené pro dobu ramadánu, jsme se vypravily do mešity. Byl to pro mne vzrušující zážitek, společně s mnoha lidmi být spojena v modlitbě k Alláhovi, klanět se před ním, padat na zem, sloužit mu a být mu tak blízko. To je přece smysl života, napadlo mne, být v Boží blízkosti a sloužit Bohu. Kdyby se mi v tom podařilo dosáhnout dokonalosti, bylo by to naplnění mé veškeré životní touhy.

Při práci v FII jsem se nikdy nenudila. Poznala jsem pří ní mnoho lidí s jejích životními osudy. Mezi nimi bylo i mnoho německých konvertitů.

Nicméně jen málo z nich bylo ochotno přijmout spolupráci s ZIDS nebo se jiným způsobem zavázat. Cítila jsem, že se nechtějí spojovat s nějakou vyhraněnou odnoží islámu. I v islámu je celá řada směrů a seskupení.

Křesťané v tomto smyslu používají označení denominace. Sama jsem si

postupně osvojila příkaz Muhammada, že člověk má následovat nějakého vůdce. Člověk pak skládá něco jako přísahu, /baj'a/, v níž slibuje vůdci poslušnost a věrnost. Původně byl takovým vůdcem chalifa. Chalifát však již dávno zanikl, a tak jsem jako svého vůdce závazně přijala předsedu někdejší JIP (islámská strana v nejmenované islámské zemi) Abdurrahmána al-Assaada.

ZIDS byla úzce napojena na tuto stranu. Všichni, kteří zaujímali v ZIDS vůdčí pozici, byli vázáni složením slibu baj'a Abdurrahmánu al-Assaadovi. Byl a dosud je nejvyšší autoritou v ZIDS. Oficiálně se však ZIDS tvářila, že takové napojení neexistuje, protože provázání politické strany a nábožensky orientovaného sdružení by bylo ilegální.

Toto spojení bylo sice veřejným tajemstvím, nebylo ho však možné prokázat. Neboť slib baj'a nebyl dokládán žádným písemným dokumentem.

Němečtí muslimové většinou neměli k instituci baj'a žádny vztah, neboť neexistoval islámský stát. Nemohla jsem to akceptovat, chápu však, že to odpovídá situaci v Německu se stále silnější tendencí vybudovat si vlastní, na nikom nezávislé náboženství. Podle zásad Koránu a ahadíth nicméně není takové chování omluvitelné. Slib baj'a je pevně zakotven v Koránu i v sunně (Muhammadově tradici).

My, muslimové, jsme se obecně vyznačovali nejednotností. Vedle ZIDS vyvíjela činnost jiná aktivní skupina napojená na Celemattina Kaplana.

Přezdívalo se mu Chomejní z Kolína nad Rýnem. Zastával radikální názory, které ZIDS nebo FII nemohly sdílet. Cílem Kaplana bylo vyvolání revoluce v Turecku. Násilí považoval za jedinou správnou cestu. Odlišoval se i teologicky. Přikazoval ženám, aby se zahalovaly do černého carsafu, turecké obdoby čádoru. Muslimské ženy oděné pláštěm a šátkem jeho skupina neuznávala. Ženy, které uznávaly Kaplana, nás zásadně

nezdravily, a pokud se jim naskytla příležitost, veřejně nás urážely.

Jiné seskupení připomínalo tajné, mystické sdružení. Nezajímali se příliš o politiku a věnovali se spíše svým rituálním praktikám.

Vedení ZIDS bylo již delší dobu jasné, že takové štěpení a nejednost mezi muslimy islám kazí a oslabuje. Pokud se nebudeme schopni proti Západu sjednotit, můžeme se ve svých aktivitách namáhat, jak chceme.

Západ totiž poštvával jednu islámskou skupinu proti druhé, jak jsem byla přesvědčena, aby zabránil nárůstu islámského vlivu. To byla ostatně jedna z častých myšlenek projevů Adburrahmána al-Assaada.

Od něho jsem se dozvěděla, kdo je odpovědný za všechny války, katastrofy a problémy světa. Jsou to Židé, sionisté. Ovládají celý svět jako loutkáři své loutky, rozpalují vzájemnou nenávist národů, zásobují je zbraněmi a sami bohatnou. Rozsévají všude nepokoj a ještě se povyšují nad ostatní jako Bohem vyvolený národ. Naproti tomu v Koránu je napsáno, že Alláh nepovyšuje žádný národ nad jiným národem. Židé svým záměrům přizpůsobili i svou Bibli. Křesťané jejich lžím uvěřili a ještě jim pomáhají. Naproti tomu Muhammad říká: „Bojujte proti Židům tak dlouho, až i kameny, za nimiž se budou skrývat, je budou udávat a volat Alláhovy služebníky, aby je zabíjeli.“ Dozvěděla jsem se, že propastné rozdíly mezi severním a jižním světem jsou rovněž dílem Židů, kteří ovládají Světovou banku a nechají upadat země třetího světa do stále větších dluhů. Západní Evropa a Amerika, ovládané Židy, vykořisťují tyto země a bohatnou na jejich úkor.

Kdesi v hloubi mé duše se rozezněl poplašný signál. Kdysi jsem četla v Bibli o tom, že kdo se dotýká vyvoleného národa, dotýká se Boží zřítelnice. Tato věta mi náhle vyvstala v mysli. Bible však není pravá, ohradila jsem se proti neviditelnému hlasu, Židé ji účelově

zmanipulovali. Proto je to tam napsáno, usoudila jsem. Nemohla jsem se však zbavit dojmu, že nenávist k Židům vnáší do mého životního pocitu něco nedobrého, co na mě nepříjemně ulpívalo a čeho jsem se nedokázala zbavit. Čím víc jsem o tom četla nebo slyšela, tím více jsem byla přesvědčena, že jsem odhalila skryté mocenské struktury. I když jsem se snažila rozlišovat mezi náboženskými a sionistickými Židy, bylo mi jasné, že jsou to právě sionisté, kteří hýbou světem, zatímco úkolem muslimů je toto uspořádání změnit. Spravedlivý islámský svět zaručí celosvětový mír. To je smysl našeho ideologického boje. Prosazení naší ideologie silou jsme odmítali. Chtěli jsme, aby muslimové poznali pravdu a zařídili se podle ní. V našich představách mělo dojít cestou regulérní politické soutěže k instalaci islámského režimu ve vytypované islámské zemi. Doufali jsme, že by JIP mohla vyhrát volby. Pokud bude nějaký čas moci vládnout, lidé budou moci ocenit, že taková vláda je pro ně pomocí.

Další snahou bude dosáhnout celosvětového sjednocení muslimů společně s hospodářským sloučením islámských zemí, které by vytvořilo protiváhu k zemím Evropského společenství. Pak by ovšem došlo k podstatným změnám.

Z Popelky by se stala královna. Nikoli Evropa, nýbrž islámské země by ovládaly celý svět. K takovému cíli však vedla ještě dlouhá cesta a nás čekalo hodně práce.

Asi po půl roce jsem se přestěhovala zpátky k mým rodičům. U rodičů jsem se necítila tolik sama. Pocit samoty nemohly vytěsnit ani práce ani různé akce. Domov, rodiče, pocit zázemí a lásky. V poslední době jsem si stále více uvědomovala, že Chadídža i přes veškeré pozitivní vlastnosti je člověk, s nímž se dá vyjít jen velmi obtížně. Ovládala se stále méně.

Dokonce i s muži, kteří pracovali v kancelářích ZIDS, měla konflikty.

Nic takového jsem u svých rodičů nikdy nezažila. Dostávala jsem občas vynadáno, když jsem byla malá, i mezi nimi docházelo k ostřejší výměně názorů, nikdo by však nezašel tak daleko, aby se přestal ovládat a křičel by na druhou osobu bez zábran.

5. Pouť do Mekky Dům pokoje pořádal různé akce. V době Vánoc vypravoval každoročně pouť do Mekky. Pouť byla pro nové konvertity cenově výhodná. Platili jsme pouze 500 marek, zbytek doplácel jakýsi bohatý mecenáš ze Saúdské Arábie, který svými penězi chtěl konat dobré skutky. Proslýchalo se sice, že by si rád našel mezi poutnicemi svou druhou ženu, nepodařilo se mi však zjistit, co je na tom pravdy. Často jsem mohla slyšet vyprávět o pouti z úst těch, kteří ji absolvovali. Nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že to musím zažít také.

Podala jsem přihlášku a brzy jsem obdržela vyrozumění, že jsem zapsána do seznamu poutníků pro letošní rok.

Jistého dne jsem v poště našla dopis saúdského velvyslance z Bonnu.

Zajímal se, jakým způsobem jsem jako Němka konvertovala k islámu. Ráda jsem mu odpověděla a při té příležitosti poukázala na skličující nejednotnost mezi muslimy. Dopis jsem zakončila přáním, aby se celý muslimský svět rozpomenul na své sjednocující kořeny. Saúdská Arábie hraje v tomto procesu zvlášť významnou roli, dodala jsem ještě. Na tento dopis jsem nikdy nedostala žádnou odpověď.

Pak už mi nezbývalo nic jiného než si sbalit kufr. Byla jsem plně připravena na tzv. malou pouť zvanou /umra/. Velkou pouť neboli /hadždž/

lze vykonat jen v určitém čase, malou pouť je možno absolvovat kdykoli.

Umra se také nazývá návštěvní poutí. I tak jsem byla rozrušena už několik týdnů předem. Jak se jen naučím všechny arabské modlitby, které jsou pro pouť předepsány, přemýšlela jsem. Jen abych pak něco neudělala špatně, bála jsem se. Měla jsem strach, abych posvátná místa během malé pouti navštívila ve správném sledu. A ještě mnoho dalších věcí mě připravovalo o klidný spánek. To všechno však převyšoval pocit radosti, že budu moci cestovat ke Ka'bě, která mi umožní být Alláhu co nejblíže.

Pouť do Mekky je významným okamžikem v životě každého muslima. Její průběh a rituály jsou plné symbolů. Každý, kdo vykoná pouť s upřímným srdcem podle předpisů, je očištěn od svých hříchů a stává se nevinným jako dítě. Může začít nový život. Během pouti se má člověk naprosto oddělit od problémů všedního života. Jeho mysl se koncentruje na to jediné a významné, na samotného Alláha. Tím se dostává do zvláštního stavu, který se nazývá /ihrám/. Tento stav je předpokladem úspěšného vykonání pouti. Ihrám je stav zasvěcení. Stav je podmíněn provedením očistné koupele. Většinou dochází ještě k úpravám na zevnějšku, stříhají se nehty nebo vousy, vyholují se chlupy v oblasti podpaží a v oblasti pohlaví (to je ostatně obecný příkaz islámu platný i mimo ihrám).

Muži si navoní svá těla. zatímco ženám je podobné počínání na veřejnosti zakázáno. Pak si muži obléknou svůj poutní oděv. Skládá se ze dvou bílých, neprůhledných kusů látky o velikosti asi 1 × 1,80 m. Látka nesmí mít žádné švy, neboť je symbolem pohřebního rubáše, v němž bývají muslimové tradičně pohřbeni. Mnoho muslimů proto schovává pro tento účel svůj poutní oděv a nechává se v něm pochovat. Ženy nosí během pouti své obvyklé islámské oblečení, zahalující celé

tělo kromě dlaní a obličeje. Mnoho žen dává přednost bílému oblečení.

Barva ostatně nehraje nijak významnou roli. Nedoporučuje se pouze žlutá nebo červená.

Jakmile si poutník obleče svůj oděv, nachází se ve stavu ihrámu. Od tohoto okamžiku si nesmí po celou dobu ihrámu zakrývat obličej (muži pokrývat hlavu), stříhat vlasy, holit se či dělat obdobné činnosti, vonět se, hádat se, bojovat, zasnubovat se, uzavírat sňatek, někoho oddávat, mluvit o sexu, sexuálně se sbližovat, mít pohlavní styk, lovit zvířata a zabíjet cokoli živého kromě případů ohrožení nebo rituální porážky během pouti. Tím dochází k vyloučení všech činností, které provázejí každodenní lidský život. Člověk se tak na určitou dobu stává téměř vyhaslým a v tomto stavu se odebírá do Alláhovy přítomnosti. Stává se Alláhovým hostem.

V noci před odjezdem jsem nemohla rozčilením vůbec spát. Přesto jsem se druhého dne necítila vůbec unavena. Hned ráno jsem vklouzla do svého poutního hábitu, bílého afghánského oblečení s šátkem ve stejné barvě.

Ještě jsem stihla obvyklé modlitby a už jsem byla na místě srazu s ostatními bratry a sestrami. Předpis praví, že na pouť je potřeba vyjet v doprovodu muže z příbuzenstva, který se nazývá /mahram/. V našem případě nebylo tomuto nařízení plně vyhověno, přesto i my jsme měly vybraného muže, který byl vedoucím naší poutnické výpravy. Někteří muslimové by s tím asi nesouhlasili; ale v kruzích, v nichž jsem se však pohybovala já, bylo takové řešení přijatelné.

Zanedlouho jsem se vznášela v letadle směřujícím do Džiddy a opakovala jsem si modlitbu poutníků:

Labbajka, alláhumma, labbajka.

Labbajka la šarika laka, labbajka.

Inna-l-hamda wa-nimata laka wa-l-mulk.

La šarika lak.

Tobě k službám, Alláhu, tobě k službám.

Tobě k službám, neboť nepotřebuješ žádného prostředníka.

Tobě k službám.

Všechna chvála, sláva patří Tobě a Tvému království.

Nikdo není jako ty.

Opakovala jsem tuto modlitbu třikrát po sobě. Poutník tím vyjadřuje svou touhu odevzdat se plně do Alláhovy vůle, uctívat ho a slavit ho.

Muži se takto modlí nahlas, ženy potichu nebo jen v duchu. Vyslovovala jsem šeptem slova modlitby a kolem mě proudila stejná slova z jiných úst. Zdálo se mi, že se bezpečně vznáším na nějakých neznámých vlnách.

Byla to skutečnost i sen zároveň. Skutečné bylo to, že jsem muslimkou, modlím se k Alláhovi a nacházím v tom smysl života. Všechno ostatní bylo jakoby daleko – tento svět, můj život, starosti všedního dne. Připadalo mi, jako by neexistovalo nic kromě slov této modlitby. Jako bych se stávala sama touto modlitbou a v ní se rozpouštěla moje existence.

Srdcem jsem již byla v Mekce, duchem jsem již viděla Ka'bu.

Dorazili jsme do Mekky velmi pozdě v noci. Nějakou dobu trvalo, než nás ubytovali. Moje netrpělivost rostla. Konečně jsem mohla podstoupit

rituální očistu. Brzy na to jsme se shromáždili před vchodem do hotelu.

Nacházel se nedaleko Ka'by, pěšky to mohlo být tak asi pět nebo deset minut. Ačkoli byla ještě noc, ulice byla plná lidí, poutníků, kteří odcházeli ke Ka'bě nebo se právě vraceli zpět. Noc byla teplá a stejně příjemný byl i pocit štěstí, který mne zaplavil. Konečně jsme vyšli i my, ne, my jsme kráčeli, to nebyla obyčejná chůze, kráčeli jsme s modlitbou na rtech. Věřím, že nikdo z nás neotvíral rty k prázdným slovům, nýbrž že naše modlitba vycházela z hloubi srdce. Ano, konečně jsme byli na místě, abychom uctívali našeho Boha, který je jediným pravým Bohem.

Ka'ba se nacházela na nádvoří uprostřed zářivě nasvícené posvátné mešity al-masdžid al-harám. U vchodu nás zkontrolovali vojáci. Minulý rok zde došlo k nepokojům a od té doby byl každý důkladně prohledáván.

Rovněž bylo zakázáno brát si s sebou tašky.

Vstoupila jsem na území mešity přesně v souladu s předpisem sunny – tedy pravou nohou se slovy arabské modlitby:

Ve jménu Alláha, ó Alláhu, otevři mi brány svého slitování.

Prošla jsem velkou halou, v níž se poutníci míhali mezi pahorky Safá a Marwa. Nakonec jsem se dostala na vnitřní nádvoří. Konečně jsem viděla Ka'bu. Byl to úchvatný okamžik. Před mými zraky stála Ka'ba zahalená černými sametovými rouchy, kolem ní kroužili poutníci ponořeni do uctívání. Vše bylo ozářeno pronikavým světlem. I přes velké množství lidí zde panoval vznešený klid. Od Ka'by jsem upřela svůj pohled směrem k noční obloze, která byla stejně temná jako roucha zahalující svatyni.

Na tento okamžik nebudu moci nikdy zapomenout. Ale i tehdy mne dostihla nepříjemná myšlenka. Nikdy nedosáhneš Alláhovy milosti, ozvalo se ve mně. Nahlas jsem však řekla něco úplně jiného: „Alláh je největší ze všech, není Boha kromě Alláha.“ Tím jsem zahájila fázi pouti zvanou /tawáf/ neboli obcházení Ka'by.

Sedminásobné obejití Ka'by začíná nedaleko černého kamene. Během tohoto obcházení jsem byla cele koncentrována na Alláha. S prosebnými modlitbami na rtech jsem se chtěla dostat co nejblíže k černému kameni, abych ho mohla políbit. Tuto noc mi to však nebylo dopřáno. Teprve později o jiné noci se mi to podařilo, aniž bych se musela příliš snažit. S velkým vnitřním dojetím jsem se naklonila k polibku. Kámen byl proniknut vzácnou vůní, při doteku se mi zdálo, že ani není tvrdý, nýbrž měkký jako samet. Oči se mi zalily slzami, byla jsem nesmírně šťastná.

Když jsem vykonala tawáf, odešla jsem na „místo Abrahamovo“, abych vykonala předepsané modlitby. Po nich jsem navštívila pramen Zamzam.

V současné době voda pramene nevystupuje nad zemský povrch, pramen je vyveden do mohutného zařízení v podzemí, které by mohlo připomínat umyvárnu v tělocvičně. Poutníci pijí vodu vstoje obráceni směrem ke Ka'bě. Každý se snaží vypít co nejvíce, neboť voda je vyjádřením Alláhovy milosti. Nevím již, zdali Muhammad sám nebo někdo jiný prohlásil, že vodu z pramene Zamzam budou pít žízniví v den soudu, až se před Alláhem shromáždí všichni lidé. Den soudu je často přirovnáván k velké pouti hadždž, při níž se všichni poutníci musí shromáždit na určeném místě a na něm v neutuchajícím horku setrvat nejlépe vstoje po celý den.

Ještě mě čekala poslední část malé pouti, běh mezi pahorky Safá a Marwa zvaný /sa'j/. Běží se celkem sedmkrát, trasa je dlouhá přesně 395

metrů, není divu, že se mne záhy zmocnil pocit únavy.

Když jsem splnila vše, co bylo předepsáno, odstřihla mi jedna z mých sester pramen vlasů. Tento obřad ruší stav ihrámu. Unavena k smrti a šťastná zároveň jsem ulehla k spánku.

Navštěvovala jsem posvátnou mešitu, kdykoli jsem jen mohla. Život v Mekce mi připadal nějak lehčí. Všechno, co jsem dělala, bylo nějak samozřejmé. Modlitba se tu pro mne stávala něčím naprosto přirozeným.

Když jsem byla v mešitě, zdálo se mi, že se zastavil čas. Měla jsem dojem, že právě veškeré dění tady uvnitř bylo jedinou realitou; všechno, co bylo vně, bylo v této chvíli nedůležité.

Sblížila jsem se s Ajšou, německou muslimkou. Prožívala Mekku podobným způsobem jako já. Žila již několik let vzdálena světskému rytmu života.

Všechno u ní začalo okamžikem, kdy už nevěděla jak v životě dál.

Cestovala křížem krážem po světě, aniž by měla nějaký cíl. V jistém okamžiku se ocitla v zapadlé řecké vesnici. Tam překročila práh malé místní mešity, pak se zhroutila. Ležela na zemi a nemohla vstát, dokud nepominul jakýsi zvláštní stav, při němž měla zjevení. Ihned poté přijala islám a odcestovala do Mekky. Jejím domovem se stala posvátná mešita, žila z darů poutníků a místních obyvatel. Vojáci ji nejdříve chtěli vyhnat. V obvodu mešity je však zakázáno páchat násilí, a tak se Ajša stala trpěnou součástí mešity, neboť odmítala odejít. Později se vdala a nyní žila trvale v Mekce. Nosila černý oděv, který ji dokonale zahaloval do posledního místa, které by mohlo být vidět. Připadalo mi to nejprve přehnané. Když jsem však sama udělala nepříjemnou zkušenost s mužskými obyvateli Mekky, pořídila jsem si obdobný oděv a zahalovala jsem si závojem i tvář. Dva saúdští Arabové mi totiž zastoupili cestu, když jsem se vracela do hotelu z posvátné mešity s jednou ze sester, a

dívali se mi upřeně do obličeje. Stáli těsně u nás, nestydatě na nás zírali a to, co říkali, znělo urážlivě. Později jsem zjistila, že zdejší Arabové považují všechny ženy, které nechodí v černém a nezahalují si obličej, za zkažené.

Dny i noci míjely rychle za sebou, až nadešel čas odjezdu. Naposledy jsem navštívila Ka'bu, obcházela ji, srdce mi těžklo z pocitu loučení.

Slzy mi stékaly po tváři. Zdálo se mi, že jsem konečně na místě, které jsem usilovně hledala celý život. A nyní jsem ho zase měla opustit.

Všední starosti mě opět pohltily, sotva jsem se vrátila. Snažila jsem se však proti tomu bojovat, neboť srdcem a myšlenkami jsem stále prodlévala v Mekce. Vedla jsem nekonečné rozhovory s Džamilou, která rovněž vykonala malou pouť, jaké by to bylo, kdybychom mohly v Mekce žít.

Myšlenka nakonec nebyla příliš vzdálena reálným možnostem. Ajša mi vyprávěla o univerzitě v Mekce, na níž studují ženy arabštinu a islámská studia. Mluvily jsme o tom s Chadídžou a naše myšlenka postupně nabývala konkrétní podoby. Univerzita si nekladla žádné podmínky k přijetí.

Stačilo být muslimkou. Nikdo jiný než muslim ostatně do Mekky nemá přístup. Nemuslimům je vstup zakázán.

Byly jsme s Džamilou ponořeny do našeho velkého snu. Život v Mekce by byl sice skromný, byl by to však intenzivní život, naplněný skutečně zásadními věcmi v Alláhově blízkosti. V Mekce vypadalo všechno obráceně.

Všední život se zdál jakousi pouhou přestupní stanicí. Skutečně reálný byl život věčný. I smrt jako ukončení zdejšího krátkého života byla velmi blízko. Času bylo málo, důležité nyní je, myslely jsme si, abychom prohloubily poznání islámu.

Náš cíl, život v Mekce, se nám však spíše vzdaloval. Musely jsme

vyplnit mnoho formulářů. Chtěly jsme v této věci kontaktovat Ajšu, ale nepodařilo se nám to. Telefonní spojení neexistovalo a dopisy zůstávaly bez odpovědi. Nakonec se ukázalo, že celá věc je těžší, než jsme si myslely. Náš plán se postupně rozplynul.

Muslimská obec má různé povinnosti. Mezi ně patří i příprava zesnulého k pohřbu. Ve většině případů se o to starají pozůstalí. Stává se však, že nikdo z pozůstalých není ochoten svou povinnost splnit nebo zesnulý nemá příbuzné. Pokud se nenajde nějaký dobrovolník, přechází povinnost přípravy zesnulého k pohřbu na celou obec. V naší obci bylo zvykem, že pohřby mužů vyřizovala islámská pohřební služba, která se ovšem nestarala o pohřby žen. Podle tradice omývají muži k pohřbu pouze zesnulé muže a ženy zase jen zesnulé ženy. A tak muselo nakonec jednoho dne dojít k tomu, čeho jsme se obávaly. Byly jsme dotázány, zdali bychom neomyly k pohřbu jistou zesnulou íránskou ženu. Nenašel se totiž nikdo, kdo by byl ochoten tuto povinnost vykonat, a tak jsme přišly na řadu my.

Obecně panuje zásada, že nelze takovou povinnost odmítnout. Pokud je k ní kdokoli vyzván a je zdravotně způsobilý, je před Alláhem zavázán omýt zesnulého k pohřbu. Člověk nemůže tuto povinnost odmítnout s tím, že to nezvládne, že má strach. Když se mne Chadídža zeptala, zdali jsem ochotna pomoci při omytí zesnulé, nemohla jsem si dovolit nic jiného než přikývnout. Měla jsem sice hrozný strach, ale nebylo mi to nic platné.

A tak jsem vstoupila s Chadídžou a s dalšími dvěma sestrami v určený čas do prostor márnice, kde mělo k omytí mrtvé dojít. Před námi stála zavřená rakev. Srdce mi tlouklo až v krku, potila jsem se hrůzou z toho, co mne čeká. Bála jsem se pohledu na mrtvou, která byla již čtyři dni po smrti. Nahlas jsme se pomodlily a pak otevřely rakev. Uvnitř ležela žena

v noční košili. Jedno z očí mrtvé nebylo úplně zavřené. Připadalo mi, že mne mrtvá pozoruje. Její pokožka byla voskově bledá a ledově studená.

Taky budu jednou takhle vypadat? Roztřásla jsem se. Smrt byla najednou tady přímo přede mnou. Je to jediná věc, o níž si můžeme být stoprocentně jisti, že nás nemine.

Opatrně jsme vyzvedly ženu z rakve a položily na stůl určený k omývání. Pak jsme rozprostřely osušky na jejím těle a pomalu jsme jí svlékly noční košili. Zesnulá měla umělý vývod, na jeho konci byl ponechán sáček s exkrementy. Jedna z našich sester byla povoláním zdravotnice. Prohlédla obsah sáčku a zjistila, že do něho ústí i část střeva. Sáček z tohoto důvodu nebylo možné odstranit. Předpis o rituální čistotě mluví o odklizení exkrementů, v tomto případě však nešlo udělat nic jiného než nechat sáček na místě. Byl uzavřen a na první pohled vypadal jako součást tělesných ostatků. Prosily jsme Alláha, aby přijal naše rozhodnutí, a opatrně jsme omyly ženu teplou vodou. S mrtvou jsme zacházely, jako by byla živá, neboť nikdo nemůže říct, co vlastně mrtví prožívají. Islám má i pro tyto případy zcela jasné pokyny.

Po omytí jsme ženě pomazaly čelo, ruce, kolena a nohy (jsou to místa, jimiž se při předepsaných modlitbách dotýkala země) vonným olejem, zabalily ji do pohřebního rubáše, jehož součástí byla i pokrývka hlavy.

Po skončení jsme se modlily súru al-fátiha, jejíž recitace provází každou rituální modlitbu:

Ve jménu Alláha, milosrdného, slitovného.

Všechna chvála patří Alláhu, Pánu světů, milosrdnému, slitovnému, Pánu soudného dne,

jemuž všichni sloužíme a o jehož pomoc voláme.

Veď nás stezkami pravdy, cestami těch, jimž jsi prokázal milost, ne cestami těch, na které se hněváš, těch, kteří zbloudili.

Vnitřně zasaženy jsme odjely domů k Chadídže a provedly celkovou rituální očistu, která je předepsána po styku s mrtvými. Jenom pozvolna jsme se znovu vracely ke všedním starostem, aniž bychom se mohly úplně zbavit dojmu z nezvyklého zážitku. V kanceláři na mne čekala nevyřízená agenda, i ostatní ženy se musely vrátit ke svým povinnostem. Přes veškerý strach jsem byla ráda, že jsem mohla splnit takovou službu.

Pochopila jsem, že příkaz k takové povinnosti má i své opodstatnění.

Ještě dnes jsem přesvědčena, že není lepší cesty pro pochopení reality smrti v nejhlubším slova smyslu než přímý kontakt s tělem zesnulého.

Nikdy jindy jsem nemohla prožít pomíjivost lidského života tak hmatatelně jako v márnici.

6. V médiích a na konferencích Navštěvovala jsem s Chadídžou akce zaměřené na mezináboženský dialog a sbírala zkušenosti. Nakonec Chadídža usoudila, že už jsem natolik zkušená, že se mohu sama do těchto akcí zapojit vlastními přednáškami.

Nebyla jsem si jejími slovy příliš jistá, ale lákalo mě, abych se o to pokusila. Měla jsem za sebou již zkušenost rozhovoru s rozhlasovým reportérem.

Když mělo dojít k „premiéře“, nezůstala jsem na to naštěstí sama. Na

přednášku jsem dorazila společně s Džamilou. Byly jsme pozvány jistou skupinou studentů a večer nakonec proběhl bez problémů. Jiné večery už zdaleka nebyly tak idylické. Často jsme musely čelit různým útokům a obhajovat se proti předsudkům. To už nebyl dialog, nýbrž snaha nezanechat posluchače v mylných představách. Občas se objevily i osoby, které projevovaly hlubší zájem. Vzaly jsme si okamžitě od nich jejich adresy. Adresy se zanášely do kartotéky. Bylo pro nás důležité vědět, kde všude žijí lidé, kteří s islámem sympatizují. Tito lidé byli na nejlepší cestě, aby se zbavili všech zábran vůči islámu. Chtěli jsme, aby právě oni co nejrychleji pochopili, že islám není žádné středověké náboženství zaměřené proti ženám.

Nakonec zaměřila pozornost na práci FII samotná televize. Součástí relace „Bůh a svět“ měla být zpráva o naší práci, zejména o pomoci při odhalování diskriminace muslimských dívek na školách. Objevil se televizní tým a natočil s námi záběry. Když jsme se pak společně dívaly na televizi, byly jsme svědky toho, že tzv. svoboda slova je jenom relativním pojmem. Naše výpovědi byly vytrženy ze souvislosti a střihem uvedeny do jiného kontextu, než byly vysloveny. V televizi jsem prostě říkala věci, které bych určitě nevyslovila nebo bych je myslela jinak.

Naše vystoupení v televizi tak bylo zneužito k ospravedlnění všech předsudků vůči islámu. Od té doby jsme již nechtěly veřejně vystupovat, pokud se nejednalo o živé vysílání. Do živého vysílání nemohl totiž nikdo následně zasahovat a naše výroky nebyly střihem nijak postiženy.

Kromě toho jsme počítaly s tím, že budeme tímto způsobem budit patřičnou pozornost.

Brzy nato jsem se zúčastnila diskuse vysílané v přímém přenosu.

Jednalo se o stavbu velké mešity. Dnes už je stavba mešity dokončena a slouží svému účelu, tenkrát nad jejím osudem visel velký otazník, neboť mnoho občanů města bylo proti. Účastnicí diskuse byla i spisovatelka z islámské země, která nežila v souladu s nařízeními islámu a požadovala jeho reformu. Takový postoj je pro pravověrného muslima nemyslitelný.

Proto jsme se i v tomto pořadu ocitly na opačné straně barikády. Ve svém vystoupení mi však řekla něco, o čem jsem pak ještě dlouho musela přemýšlet, ačkoli jsem to v první chvíli povýšeně odmítla: „Pocházíte ze západní kultury, byla jste vychována západním způsobem a rozhodla jste se pro islám, s jakým jste se zde v Evropě setkala. Nikdy jste však nežila v islámské zemi, nikdy jste nemusela čelit takovému tlaku jako já. Dodnes netušíte, čím je islám ve skutečnosti a jaké s ním mají islamisté plány.“ Odpověděla jsem jí, že islám je jednoznačně vymezen svými prameny, Koránem a sunnou. Praxe muslimů nemůže podstatu islámu nijak změnit.

Islám zůstává islámem; co lidé udělají s vlastním náboženstvím, není rozhodující. Spoléhám na prameny a věřím, že jsou pravdivé. Tím jsem s její námitkou byla hotová.

O něco později se na nás obrátili pracovníci televizního programu ZDF. Chtěli adresy muslimů, kteří by byli ochotni vystoupit v živé diskusi o islámu. Chadídža jim poskytla mou adresu. Rovněž Džamila byla oslovena stejným týmem, aniž by bylo odhaleno naše propojení přes FII. Obě jsme dostaly písemné vyrozumění, abychom se dostavily k natočení zkušebních záběrů, při nichž si nás lidé od televize budou moci prohlédnout.

Televize měla k dispozici asi sto adres a chtěla touto cestou zjistit, kdo by se jim do vysílání hodil. Absolvovaly jsme s Džamilou konkurs a

napjatě očekávaly rozhodnutí, zdali jsme byly vybrány pro další spolupráci. Překvapilo nás, že si nás televize vybrala obě dvě. Obě jsme tedy byly pozvány do studia. Nikdo v ZDF neměl tušení, že se známe, nebo že spolu dokonce spolupracujeme.

Před začátkem vysílání jsme byly nervózní a znovu jsme procházely všechny poznámky, které se týkaly našeho vystoupení. Měly jsme za sebou i diskusi s Chadídžou a Adburrahmánem. Když začalo vysílání, byly jsme už klidné a všechno probíhalo hladce. Nikdo netušil, že jsme s Džamilou ze stejné organizace, a že dokonce i další mužský účastník pořadu sdílí naše pojetí islámu, jak jsme před zahájením pořadu zjistily. I s ním jsme mohly konzultovat naši společnou strategii. Tak se nám podařilo do značné míry ovlivnit průběh celé diskuse. Kromě honoráře, který jsme obdržely, mělo naše vysílání pozitivní dopad. Dostala jsem řadu dopisů od muslimů nebo lidí, kteří se o islám zajímali. Nejdůležitější dopis jsme obdržely od muže, který nabídl naší organizaci finanční pomoc. Za poskytnuté peníze chtěl, abychom mu pomohly najít islámskou nevěstu a umožnily mu vést bezstarostný život v nějaké islámské zemi. Celá věc v nás vyvolala zájem, muže jsme vyhledaly a o jeho nabídce s ním mluvily. Také lidé ze ZIDS byli připraveni o této nabídce reálně uvažovat, neboť peníze jsme potřebovali neustále. Celá záležitost se však nakonec rozplynula.

Po tomto televizním vystoupení mi narostla křídla a připadala jsem si jako starý mazák, který se už vyzná. Ze ZIDS mi nabídli, abych mluvila na konferenci. Bez váhání jsem to přijala. Tématem přednášky měla být diskriminace muslimských žáků a mladistvých na školách a v učení. Text pro mě v plném znění připravila Chadídža, mým úkolem bylo jej pouze

přečíst. Byla to velmi důležitá konference a příprava na ni si vyžádala týdny času. Všechno se mělo odehrát ve velkém stylu. Účastníci měli být ubytováni v prvotřídních hotelích, mezi řečníky se měly objevit důležité osobnosti, nechyběl ani Abdurrahmán al-Assaad.

Navíc jsme nechtěli, aby vyšlo najevo, kdo je skutečným organizátorem celé akce. Navenek jsme chtěli budit co nejvíce neutrální dojem, a z toho důvodu ZIDS založila už před časem nové občanské sdružení.

Dopisy, které jsme společně s Fátimou rozesílaly s pozvánkami různým referentům, nesly hlavičku nověji založeného sdružení.

Konference trvala celý víkend. Poslední den jsem se objevila mezi řečníky i já jako jedna z mála vystupujících žen. Sklidila jsem mohutný potlesk, zvlášť nadšeně mi aplaudoval Abdurrahmán al-Assaad.

Během konference jsem poznala celou řadu zajímavých lidí. Byl mezi nimi i jistý novinář. Stal se muslimem již před mnoha lety a jeho povolání mu umožňovalo cestovat po celém světě. Znal osobně Chomejního a podobně jako mnoho aktivních muslimů zastával názor, že Židé za podpory Američanů jsou odpovědni za veškeré zlo na světě. Byl přesvědčen, že Amerika již ztrácí dech a její vliv vystřídá spravedlivý islámský režim, který bude konečně nastolen. Já a Džamila jsme s ním vedly zajímavé rozhovory a později jsme si i příležitostně korespondovali. Sdílel s námi naše přesvědčení, že je zapotřebí islám očistit od zastaralých představ tradicionalistů, kteří žijí převážně podle nařízení a pravidel vzniklých před dvěma sty lety v naprosto jiných společenských podmínkách. Neměli jsme tím na mysli reformu islámu, nýbrž aplikaci toho, čím podle našeho názoru islám doopravdy byl. To konkrétně znamenalo, že jsme byli zastánci myšlenky islámského státu, který

muslimovi umožní, aby mohl plně praktikovat své náboženství, a mohl by se tak blížit k duchovní dokonalosti. Praxí takové společnosti je šarí'a, jejíž právní nařízení vycházejí z Koránu a sunny. Korán představuje základní rámec, i když nepřináší specificky konkrétní příkazy pro jednotlivé životní situace v určité době. Takové příkazy by měli znovu formulovat právní experti, kteří by vyšli z Koránu a sunny.

Takových právníků však bylo jen málo. V praxi spíše docházelo k tomu, že se jen mechanicky opakovala nařízení dřívějších učenců, která se nicméně pro současnou situaci sotva hodila. Jen malá část muslimských vůdců pochopila, že obnova islámského práva je a bude východiskem pro další expanzi islámu. Většina z nich však tradicionalisticky obhajovala staré pozice, které v některých případech byly až groteskní. Chadídžu, mě a Džamilu proto těšilo, že jsme našly muslima, který smýšlel podobně jako my.

7. Manželství podle Alláha a podle Muhammadovy sunny V domě svých rodičů jsem už nějakou domu obývala celé patro s obývacím pokojem, ložnicí, kuchyní, koupelnou a prostornou halou. Byt nebyl úplně samostatný, zčásti byl propojen s bytem rodičů. Měla jsem radost z toho, že zase bydlím doma, neboť jsem se v M. cítila příliš sama. Přesto jsem měla pocit, že mi chybí někdo, s kým bych mohla sdílet věci, které jsem považovala za důležité. S rodiči se dalo komunikovat o všem možném, neměli však pochopení pro nic z toho, čím jsem tehdy žila a pro co jsem dýchala. Toužila jsem také stále více po vlastní rodině, manželovi a dětech.

S jistým váháním jsem začala v tomto směru i něco podnikat. Podala

jsem inzerát do islámského časopisu a dostala jsem mnoho odpovědí; mezi zájemci jsem však nenašla nikoho, kdo by se vysloveně ztotožnil s mou prací pro FII a ZIDS. Většina nápadníků se jevila jako společensky málo angažovaná. Žili svůj všední život a poctivě plnili nařízení islámu.

Islám byl pro ně záležitostí víceméně soukromou. Cekala jsem od svého budoucího partnera víc. Chtěla jsem někoho, kdo se bude cítit být pro věc islámu plně nasazen, nejlépe nějakého spolupracovníka ZIDS. Byla jsem proto ráda, když mi Chadídža řekla, že o někom takovém ví. Dotyčný muž se velmi angažoval v ZIDS, byl rozvedený, studoval vysokou školu, chtěl se znovu oženit a rád by se mnou seznámil, tvrdila Chadídža.

Domluvili jsme termín, kdy jsem se s ním měla setkat ve společnosti Chadídži, Džamily a dalších lidí. Muž se jmenoval Jahjá.

První setkání na mne zanechalo příznivý dojem. Vypadal klidně, zdrženlivě, jeho chování se nedalo nic vytknout. Navštěvovali jsme se častěji a mluvili spolu o práci ZIDS. Rozhodla jsem se, že tentokrát nebudu spěchat. Pokud bych se vdala, přála jsem si, aby to již vydrželo na celý život.

Chadídža, Džamila a já jsme plánovaly společnou letní dovolenou v Dánsku. Teprve po návratu jsem Jahjovi chtěla dát definitivní odpověď.

Na dovolenou jsme vyrazily brzy ráno. Jely jsme mým autem, já, Chadídža a Džamila. Pronajaly jsme si malý domek přímo u moře. Byl sice poněkud prostý, nicméně útulný a čistý. Na pláži skoro nikdo nebyl, odvážily jsme se proto opalovat se bez šátku na hlavě. Podnikaly jsme četné výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí a byly jsme rády, že nás nikdo a nic nehoní.

Jediné, co nám kazilo dovolenou, byla Chadídžina prudká povaha. Byla jsem svědkem nepříjemné výměny názoru mezi ní a Džamilou. Chadídža byla

útočná a Džamila se nakonec rozplakala. Šokovaná jsem přihlížela, aniž bych byla schopna říct jediné slovo. Naštěstí už během dovolené k žádnému podobnému výstupu nedošlo. Když jsme se vrátily zpět, byla jsem už rozhodnuta, že si Jahju vezmu.

Ještě ráno v den své islámské svatby jsem se normálně objevila v práci. Večer se dostavili i mí rodiče, aby se zúčastnili obřadu.

Vlastní obřad jsem již vylíčila na jiném místě, a proto se již k němu nebudu vracet. Ukážu vám však nyní, jak vypadala islámská svatební smlouva, kterou jsme s mým mužem v tento den uzavřeli. Islám takové smlouvy vřele doporučuje, ačkoli z hlediska německého práva jsou naprosto bezvýznamné. Nejsou uzavírány v přítomnosti notáře a řídí se vlastními islámskými zásadami.

Bismi'llahi' 'r-rahmaní 'r-rahím

*SVATEBNÍ SMLOUVA*

Mezi ………. bytem v ………. (průkaz totožnosti č. ……….) a mezi ………. bytem v ………. (průkaz totožnosti č. ……….)

se dnes uzavírá následující svatební smlouva:

1. Uzavíráme manželství podle pokynů Alláha a podle pokynů sunny jeho posla Muhammada. Oba manželé se hlásí k islámskému náboženství a jeho principům a považují za cíl lidského života poznání Boha.

2. Podle zásad islámského práva náleží manželce přiměřené prostředky, které odpovídají možnostem manžela, zatímco manželka se může svobodně

rozhodnout, jak naloží se svým majetkem (i vzhledem ke své službě).

3. V době uzavření sňatku bude manžel končit studium a manželka ho právě začíná. (…) Cílem studia manželky je využití získaných poznatků pro službu islámu. (…) Muž proto podporuje studijní záměry své manželky, neboť tím se i staví za džihád, který je cestou Alláhovou. Manžel nebude trvat na tom, aby jeho manželka žila podle tradičních představ jako matka a pečovatelka o domácnost, neboť si je vědom společenských ambicí své ženy. Manžel tímto vysloveně uznává, že v jeho kompetenci bude vedení a udržování společné domácnosti, zatímco jeho manželka mu samozřejmě bude pomáhat podle svých možností.

4. Oba manželé uznávají, že polygamní spojení je požehnanou islámskou institucí, která má svůj hluboký sociální smysl. Oba manželé shodně odmítají představu, že by polygamní manželství bylo privilegiem pro muže a nástrojem znevýhodňování žen. Zároveň uznávají, že tato instituce v současné době ztrácí opodstatnění vyjma případů neplodnosti, onemocnění ženy nebo jiných sociálních důvodů. Stane-li se v průběhu manželství, že muž začne uvažovat tímto směrem a nakonec podnikne i praktické kroky, je povinen své záměry i konkrétní kroky prodiskutovat se svou manželkou a vzít na vědomí její názor. Pokud by mezi manželi nemohlo dojít k shodě, nebude manžel upírat své ženě právo na rozvod prostřednictvím jednostranného vyslovení taláqu ze strany ženy, pokud se žena k takovému kroku rozhodne.

5. Jako mahr byla smluvena částka 5 000 DM.

Místo, datum

Podpis manžela

Podpis manželky

Podpisy čtyř svědků

Po uzavření sňatku jsme se zúčastnili večeře ve společnosti spolupracovníků ze ZIDS. Moji rodiče se mezi námi necítili úplně dobře, přesto jsem byla vděčná, že dokázali přijít.

Konečně jsme se vypravili autem domů a já se poprvé ocitla sama s Jahjou. Oba jsme byli velmi rozrušeni. Z rozhovoru vyšlo najevo, že jsme si dosud neřekli, kolik je nám let. Nakonec jsme se tomu začali smát, a tím se celé napětí uvolnilo.

Na další den, byl to pátek, jsem si vzala dovolenou. O víkendu se však znovu ozval telefon, abych jela někam přednášet. Něco takového jsem vůbec nečekala. Chtěla jsem alespoň několik dní prožívat své líbánky.

Byla to poněkud silná káva: sotva jsem se vdala, hned jsem měla zase začít o víkendech fungovat. Ani Jahjá nejevil žádné nadšení. Vzal do ruky telefon a celou věc vyřídil za mne. Náš první společný víkend byl zachráněn. Alespoň pro tentokrát.

8. Náš volební boj v islámské zemi Chadídža se postarala o to, abych povýšila na místopředsedkyni FII. To znamenalo více odpovědnosti a angažovanosti než dosud. A nejen to.

V ZIDS nebyla dosud rozvinuta specifická aktivita žen, kterou nemohla nahradit práce FII. FII nebyla schopna dostatečně řešit problémy muslimek z rodin azylantů. V ZIDS tak vznikla pro tento účel nová větev pod názvem ZIDS – práce pro ženy. Všechny ženy, které byly vyhlídnuty pro činnost v této odbočce, se měly sejít během určeného dopoledne

v bytě u Chadídži. Jahjá, který měl stále ještě svůj byt a o víkendech jezdil za mnou, mě na tuto schůzku přivezl autem. Sám pak odešel na ústředí ZIDS, aby navštívil pár přátel. O dvě hodiny později se pak vrátil a zazvonil. Domácí telefon zvedla Džamila a sdělila mu, že schůzka skončí nejdřív za hodinu. O hodinu jsem pak zastihla svého muže ve velmi špatné náladě. Místo přivítání se mi dostalo výtek: „Myslíš si, že je vhodné mě tu nechat čekat jako idiota a neříct ani slovo?“ Nadával, dával najevo vztek. Byla jsem zděšena, neboť jsem si nebyla vědoma žádné viny. Džamila mu přece vyřídila, že to bude ještě nějakou chvíli trvat. „Nerozumím ti,“ namítla jsem mírně, „když jsi přišel, ještě jsme nebyly hotovy. Musely jsme si něco vyjasnit.“ „Dobře, ale měla jsi mi to říct. Čekám tady jako žebrák a ty se za hodinu objevíš, jako by se nic nestalo.“ „Přesto nechápu, proč tak křičíš.“ Najednou se mne zmocnil strach.

Spletla jsem se opět ve výběru partnera? Nemohla jsem najednou uvěřit tomu, že člověk, který sedí vedle mne v autě a ztrácí nervy, je stejný muž, kterého jsem poznala ještě před svatbou. Později vyšlo najevo, že domácí telefon v domě, kde bydlela Chadídža, nefungoval. Když se Jahjá objevil, aby si mne vyzvedl, neslyšel, že mu Džamila říká, aby ještě hodinu počkal. Myslel si, že přijdu co nevidět a posadil se do auta.

Když jsem přišla až za hodinu, vařilo se to v něm zlostí, protože si myslel, že jsem se jednoduše zapovídala, aniž bych si vzpomněla na to, že na mě netrpělivě čeká.

Musela jsem vzít na vědomí, že tento člověk je poněkud jiný, než jsem si myslela. Před svatbou se choval klidně a vyrovnaně. Tento Jahjá byl minimálně velmi temperamentní, ne-li cholerický.

V ženské odbočce ZIDS jsem měla na starosti finance. I zde jsem tedy zaujímala pozici v užším vedení, a tím vzrůstaly i moje povinnosti. Času jsem měla stále méně. A ještě ke všemu byly za dveřmi volby. Pro všechny v ZIDS to znamenalo jediné: vydat ze sebe úplně všechno. Bylo třeba zmobilizovat lidi, aby dali své hlasy JIP, straně, na kterou byla ZIDS úzce napojena.^1 Bylo potřeba najít finanční prostředky, které by podpořily její volební úspěch. My ženy jsme měly zcela jasný úkol: pořádat co nejvíce přednášek v mešitách. Udělaly jsme doslova tažení napříč všemi mešitami v Německu. Na nich vystupovala především Marjam al-Fakír, předsedkyně ženské odbočky ZIDS. Měla vynikající řečnické charizma a dokázala spoutat publikum svými emocionálními příběhy o utlačovaných muslimech v islámských zemích a o mučednicích islámu. Své projevy končila výzvou, aby islámské ženy přijaly svůj díl odpovědnosti.

Docházelo také ke skládání přísah věrnosti Abdurrahmánu Al-Assaadovi, jenž si „zaslouží, aby mu byla vzdávána čest“. Pak následovala sbírka.

Výnosy byly neuvěřitelné, objevovaly se předměty vyrobené z ryzího zlata.

Marjam al-Fakír byla skvělá nejen v rétorice, nýbrž i velmi praktická a podnikavá. Díky ní došlo k otevření obchodu s islámským oblečením. Šátky a další islámské oblečení se nakupovaly v cizině za výhodné ceny a prodávaly se během programů v mešitách. Zisk ze sbírek i prodeje oděvů putoval do pokladny JIP. Všechno probíhalo neoficiálně, neboť strany mají zakázáno přijímat na předvolební kampaň peníze ze zahraničí (tedy z Německa). Dokázat by to ovšem bylo sotva možné.

Obchod s oblečením probíhal víc než dobře. ZIDS pro něj vyhradila jednu ze svých místností. Díky obchodu s textilem se tak organizaci podařilo víc zviditelnit.

Povolali nás k přímému nasazení v předvolebním boji. Němečtí muslimové byli dotázáni, zdali by nebyli ochotni odletět na účet ZIDS a v islámské zemi pak vystupovat v mešitách a vyprávět své osobní svědectví. Ihned jsem cítila, že je to úkol přesně pro mne. Podporu pro svůj záměr jsem našla i u svého muže, a než jsem se nadála, seděla jsem už v letadle.

Po příletu nás vyslali do malého města. Mým průvodcem byla Umm Kulthúm, mladá rodilá muslimka. Ubytováni jsme byli přímo v rodině starosty města. Byt se nacházel v novostavbě, která ještě nebyla úplně dokončena. Schodiště bylo dosud ve fázi hrubé stavby, člověk musel dávat pozor na každý krok. Znovu jsem byl vyvedena z míry islámskou pohostinností. Okamžitě jsme byli přijati za členy rodiny. Dostávali jsme ta nejlepší jídla, která si naši hostitelé mohli dopřát. Chovejte se tady jako doma, řekli nám. Domácnost byla přece jen ve srovnání s německým standardem více než skromná. Pokoje byly malé, sedací soupravy a postele tvrdé a nepohodlné, jediný záchod byl turecký a to jsme mohli být rádi, že byl součástí bytu. Dodávka vody kolísala, a proto stála v koupelně neustále nádoba s vodou pro případ nouze.

Hned druhý den ráno po našem příjezdu jsme vstali a vyrazili do první mešity. Většinu předvolebních projevů jsme odbývali v malých horských vesnicích v okolí. Cesty do těchto osad byly víc než dobrodružné, mešita byla zpravidla nepříliš velkou místností, která sloužila zároveň jako škola. Vybavila se mi vzpomínka na staré venkovské školy, v nichž se také často konaly bohoslužby. Někdy se ovšem stávalo, že nebyla k dispozici žádná místnost, předvolební shromáždění se pak konalo v obývacím pokojí nějaké rodiny. Shromáždění zahajovala Umm Kulthúm krátkým pozdravem a modlitbou. Pak představila mne a předala mi slovo.

V jednoduchých krátkých větách jsem pak vyprávěla shromážděným lidem

v jejich jazyce, jak jsem se stala muslimkou. Pak jsem se vrhla na témata, která souvisela s předvolebním bojem a která byla sepsána na zvláštním seznamu. Přitom jsem již používala němčinu, zatímco Umm Kulthúm mne překládala. Mluvila jsem zhruba v následujícím duchu: „Nechápu postoj vaší země vůči Západu. Myslíte si, že na Západě padají peníze z nebe. Doufáte, že západní blahobyt a pokrok jednou dostihne i vás. Ale vaši politici vás klamou. Není všechno zlato, co se třpytí. A navíc Evropa, Evropské společenství o vás ve skutečnosti nestojí. Západ má dost vlastních problémů. Západ nastolil světový hospodářský systém, jehož podstatou je vykořisťování. Všechny země třetího světa stejně jako vaše země jsou dobré nanejvýš k tomu, aby byly vykořisťovány. Doba kolonialismu zdaleka ještě neskončila. Západ dál ovládá svět, protože ovládá světovou ekonomiku. A důsledek? Zničení ekonomiky a sociálního systému rozvojových zemí produkuje příval azylantů, kteří směřují na Západ, neboť se již ve své zemi nedokáží uživit. A to je teprve začátek, to nejhorší nás ještě čeká.

A jak reagují západní země na příliv uprchlíků? Odmítavě, nechtějí se s nikým dělit o svůj životní standard. Tak např. došlo k zpřísnění tzv. azylového práva. Z Evropy se stává uzavřená pevnost. V konečném důsledku to bude znamenat nepokoje a války.

Jiným problémem Evropy je stárnutí populace. Stále přibývá více starých lidí a rodí se stále méně dětí. Vysoké důchody již dávno nejsou samozřejmostí. Lidé se o sebe musí postarat sami, chtějí-li získat prostředky na klidné stáří. To si ovšem mohou dovolit pouze bohatí.

Chudí se tak v budoucnu stanou ještě chudšími.

Kromě toho existují četné hospodářské problémy. Stále narůstá počet nezaměstnaných. Německo je zadlužené. Chudoba se znovu stává problémem.

Mnoho rodin bojuje o holé přežití. Bezdomovci umírají na ulicích, nad nimiž se tyčí výstavné budovy bank.

Přibývá sociálních problémů. Křivka rozvodovosti závratně stoupá.

Každé druhé manželství se rozpadne během pěti let. Lidé ztrácejí schopnost vytvářet sociální vazby. Jsou egoističtí, nejsou schopni zakládat rodiny, žijí sami. Izolace a osamocení jsou jejich životními partnery. Narůstá počet sebevražd. Stále více lidí umírá v důsledku požívání drog, jejich počet se rok od roku zdvojnásobuje. Západ je zaplaven prostitucí, velkým problémem je onemocnění AIDS. Psychofarmaka a pilulky na potenci jsou nejčastěji prodávané farmaceutické výrobky.

Dochází k sexuálnímu zneužívání dětí. Dostupná je i dětská pornografie.

Každá čtvrtá dívka je zneužita nebo znásilněna mužským příslušníkem společné domácnosti.

A nejhorší na tom všem je, že si Západ neumí s těmito problémy poradit.

Naše západní kultura a náboženství dohrály svou roli a nejsou schopny přinést žádné řešení. Lidé se proto obracejí k jiným kulturám a náboženstvím. A tak jsme se objevili i my, němečtí muslimové. Stále více lidí vystupuje z církví, protože jsou zklamáni a nenacházejí odpovědi na své otázky. Nepřestávají vznikat sekty a nová náboženství, o něž je velký zájem. Počet německých muslimů se odhaduje nejméně na 80 000 a toto číslo stále stoupá.

Přicházím ze země, kam by se někteří z vás chtěli dostat.

Kapitalismus, komunismus, socialismus, sociální demokracie, liberalismus jsou politickými koncepty Západu. Denodenně jsme svědky toho, jak tyto recepty jeden jako druhý selhávají a krachují.

Jste islámskou zemí a nepřísluší vám, abyste šli ve stopách Západu a zkoušeli to, co tam již přestává fungovat. Následujte koncepty, které

vycházejí z vaší vlastní kultury, neboť právě tyto ideály se již dostatečně osvědčily. JIP je jedinou stranou v této zemi, která programově nechce napodobovat Západ. Čekáte snad od Západu, že vám pomůže? A je vám taková pomoc vůbec zapotřebí?

Není. Tato země překypuje bohatstvím. Má suroviny, ropu, dlouhé pobřeží, skvělé podmínky pro zemědělství, dobrou půdu a zdravé podnebí.

V zemi se rozvíjí průmysl. Lidé jsou pilní, čestní, skromní a pracovití.

A kromě toho není vůbec jisté, zdali a jak vám Západ pomůže.

Copak si neuvědomujete, že křížové výpravy ještě neskončily? Jsou jenom vedeny jinými prostředky. Je za nimi stále stejný západní svět, i když si mnozí z vás myslí, že dnes je již situace úplně jiná. Vaši krajané vykonávají v Německu nejšpinavější práce, jsou špatně placeni a bydlí v nejhorších bytech.

Proč by vám měl tento Západ, který tak zle zachází s vašimi krajany, nějak pomáhat? V Německu se na vás budou dívat jako na stroje, které je potřeba vyhodit, když doslouží. Po celou dobu existence islámu se Západ na muslimy dívá jako na nevěřící pohany, kteří jen málo připomínají lidské bytosti. Tento pohled určil i charakter křížových výprav. Výpravy byly odraženy vojenskou silou. Místo nich nastoupila koloniální expanze.

Koloniální éru ukončil boj za osvobození po stránce vojenské a vznik organizace OPEC po stránce hospodářské.

George Bush dnes sní o tom, že vytvoří tzv. světový pořádek. Tento záměr je pouhým gestem a proti němu stojí právě program strany JIP, který byl již realizován a propagován v letech 1974–78. Na programu strany jsou následující body: - hospodářská unie islámských zemí

- společná měna pro islámské země; v muslimském světě se již kurs nebude určovat podle amerického dolaru - islámský obranný pakt - založení Islámských spojených národů - koordinace na poli vědy, výzkumu a vzdělání. Proto nesmíme zapomenout na následující fakta: - Existuje nějaká země, která by díky západní pomoci prožila rozkvět?

Je nějaká země, které prospěl zásah Mezinárodního měnového fondu a Světové banky? Proč by měl Západ přispívat k rozvoji zrovna vaší země?

Uvědomujete si, že jeho skutečným zájmem je získat přístup k vašim surovinám a k vašim odbytištím; že mu jde o vytvoření konkurence vůči vašemu průmyslu na světovém trhu?

- Existují nějaké konflikty, do nichž by se podařilo Západu úspěšně zasáhnout a vyřešit je? Indočína, Vietnam, Falklandy, Granada, Střední Amerika, Bosna, napětí mezi Irskem a Anglií, Izraelem a arabským světem, Íránem a Irákem? Mnoho z těchto konfliktů vzniklo díky politice Západu.

Západ se pokouší nalézt nové světové uspořádání. Vidí, že starý systém už dožívá. Novou společnost však nelze založit na právu silnějšího.

Jejím základem musí být skutečná spravedlnost. To je něco, po čem touží celé lidstvo.“ Když jsem skončila, navázala na mne Umm Kulthúm. Ještě jednou podrobněji probírala předvolební témata, zabývala se i konkrétními problémy shromážděných lidí a nakonec je přímo vyzvala, aby volili JIP. Ženy v této oblasti především trápila jedna věc: bydlely nedaleko hranic se zemí, z níž sem přicházelo mnoho nemuslimských žen. Pracovaly v pohraničních městech ilegálně jako prostitutky. Mnozí muži v této oblasti byli nezaměstnaní, a zatímco jejich ženy tvrdě pracovaly na

poli, seděli rezignovaně pohromadě a popíjeli čaj. Ženy ze sousedního příhraničí využívaly tuto skutečnost a nestydatě se zdejším mužům vystavovaly na odiv, seděly široce rozkročeny na ulicích bez spodního prádla v provokativním oblečení. Musíme si uvědomit, že v této přísně náboženské oblasti místní ženy chodily celé v černém se závojem přes obličej. Prostitutky si tak snadno získávaly pozornost. Mnohá manželství se rozpadla. Manželky postižené nevěrou svých mužů nyní doufaly, že JIP nastolí pořádek a vyžene prostitutky ze země ven.

Později vyšlo najevo, že naše předvolební kampaň nezůstala bez ohlasu.

V oblasti, v níž působil náš tým, získala JIP většinu.

Krátce před koncem našeho pobytu jsme prožili něco skutečně nevídaného. V jistý den jsme měli dorazit do jedné velmi odlehlé vsi .

Jeďte tam, přesvědčovali nás všichni, potřebujeme, aby vás tam také slyšeli. A tak jsme nastoupili ve třech do starého mercedesu z roku 1965 a nechali jsme se tam dopravit. Úzká cesta se proplétala mezi horami. Povrch byl bez asfaltu, samá díra. Jeli jsme co nejpomaleji, protože to ani jinak nešlo. Začalo se stmívat a cesta se ještě více zúžila. Už jsme byli jistě dvě hodiny na cestě. Zastavili jsme, abychom něco malého snědli a trochu si odpočinuli. Pak jsme pokračovali velmi pomalu dál. Najednou se mi zatočila hlava. Vyhlédla jsem ven na levou stranu a dívala jsem se přímo na dno skalnaté propasti. Vpravo pro změnu stoupal terén strmě vzhůru.

Najednou vidím, že řidiči vypadl volant do klína. My, spolucestující ženy, jsme se na sebe podívaly, aniž bychom se zmohly na jediné slovo. Řidič se krátce zasmál, pokrčil rameny a rychlým pohybem vsadil volant na jeho obvyklé místo. „Žádný strach,“ opakoval stále, „to se stává dost

často.“ I přes naše obavy jsme nakonec dorazili na místo a pak se i v pořádku vrátili zpět.

Následující večer jsem už seděla ve vnitrostátním letadle ponořena do svých myšlenek. Chtěla jsem strávit ještě několik dní u rodičů svého muže, kteří v této zemi žili. Byla jsem rozrušena z pomyšlení, že jsem rodinu svého manžela dosud nepoznala. Můj neklid zmizel v okamžiku, kdy se mi dostalo velmi srdečného přijetí. Ihned jsem byla přijata jako člen rodiny a cítila jsem se jako skutečná snacha.

Rodiče byli hrdí na to, že jsem konvertovala k islámu a že tak předpisově žiji v souladu s jeho pravidly. Postřehla jsem, že to nebylo u některých členů rodiny úplně obvyklé. Jejich chování vykazovalo známky liberalismu. Stala jsem tak přímo vzorem pro ženy širší rodiny; některé z žen chodily bez šátku a zanedbávaly modlitby.

Moje tchýně na mě zapůsobila dojmem srdečné a skromné ženy, která se stará o blaho ostatních a nikdy nemyslí na sebe. Byla jsem ráda, že jsem mohla poznat otce svého manžela, neboť několik měsíců po mé návštěvě zemřel na srdeční infarkt. Byl to klidný a dobrosrdečný muž.

V této rodině jsme s napětím očekávali výsledek voleb. JIP se sice nedostala do vlády, ale zaznamenala znatelný narůst hlasů. Je to jen otázka času, mysleli jsme si, a budeme mít konečně islámskou vládu.

Rovněž rodiče i sourozenci mého muže byli členové JIP a sledovali se zaujetím, jak jejich strana dopadla ve volbách. Ne vždycky tomu tak bylo. Rodina mého muže byla sice silně islámsky orientována, nikoli však v politickém slova smyslu. Stalo se pak, že se Jahjá v šestnácti letech zúčastnil stanového tábora pořádaného stranou JIP. Tehdy tato strana existovala ještě pod jiným jménem. Seznámil se tehdy s cíli této strany i s podobou islámu, která mu byla prezentována jako „čistá“, oproštěná

od všech tradic, založená čistě na Koránu a sunně. Stal se horlivým muslimem a seznámil se svým postojem i svou rodinu. Zpočátku mu jen málokdo věnoval pozornost, postupně ho však začali brát víc vážně. Dnes už celá širší rodina bere islám v tomto duchu a aktivně pracuje ve prospěch JIP.

Po skončení kampaně jsem se vrátila do Německa ke své práci v FII. Ani jsem se nestihla probrat nashromážděnou agendou a už jsem zase seděla v letadle, tentokrát do Libye. Staly jsme se s Džamilou delegátkami mezinárodní konference, kterou pořádal Kaddáfí. Libyjský diktátor také platil naše cestovní výlohy. Měly jsme za úkol reprezentovat naši práci v FII a v ženské odbočce ZIDS. Jahjá neměl zprvu pro tuto cestu příliš velké pochopení, namítal, že není vhodné, aby dvě osamocené ženy cestovaly do neznámé země na takovou akci bez mužského doprovodu. Ačkoli jsme letěly ve společnosti dalších mužů pracujících v ZIDS, kteří na nás měli dohlédnout, zdálo se to mému manželovi nedostatečné. S mou cestou souhlasil až v okamžiku, kdy ho o významu konference přesvědčil Abdurrahman, syn Chadídži, a další lidé.

Cesta byla nepříjemně dlouhá a neobešla se bez několika mezipřistání.

Když jsme dorazili k cíli, byli jsme více než šťastni. Sotva jsem uviděla hotel, kde nás měli ubytovat, zatajil se mi dech. Nikdy jsem nezažila něco tak luxusního. Celá budova se utápěla v přepychu, při stavbě se nešetřilo vůbec na ničem. Náš pokoj připomínal nějaký pohádkový sen. Při příjezdu nám sdělili, že můžeme prakticky kdykoli svými požadavky obtěžovat hotelový personál. Večeři sestávající z šesti chodů servírovali livrejovaní číšníci. Nevěděla jsem zpočátku, jak se mám chovat, kterým příborem mám co jíst. Pomohlo mi však nenucené

chování ostatních žen, které pocházely z různých zemí, a postupně jsem mezi nimi roztála.

Konference byla zajímavá spíše různými rozhovory, které jsme vedli na okraji hlavního programu. Setkali jsme se s žurnalistou Muhammadem Mollerem, s nímž jsme vedli vzrušující a inspirativní debaty.

Konference samotná připomínala spíše frašku. Jejím skutečným cílem byla oslava osoby Kaddáfího. Řečníci, kteří tomuto požadavku vyšli vstříc, dostávali nejvíce prostoru. Pokud se někdo odvážil říci něco kritického, ihned byl přerušen: „Bratře, sestro, váš čas vypršel, ukončete svůj příspěvek.“ Byli jsme otřeseni chudobou této země. Konference se totiž nekonala v hotelu, kde jsme byli ubytováni, nýbrž v budově v jiné části města, kam nás odváželi každé ráno klimatizovaným autokarem. Po cestě jsme byli svědky ubohosti a špíny, v níž Libyjci žili. Město vypadalo jako jeden velký slum. Všude nepořádek, ležící odpadky, vybydlené domy. Nemohli jsme si dát dohromady, kde se vzaly prostředky na luxusní ubytování pro stovku účastníků konference, když běžný člověk v této zemi žije pod hranicí všeho myslitelného.

Domů jsme přiletěli s mnoha novými kontakty, které pochopitelně oživily naši práci.

Pokračovala jsem v akcích dialogu s nemuslimy. Neustále přicházely pozvánky na přednáškové akce. Téměř jsem nebyla doma.

Jahjá toho všeho měl už dost. Vážně jsme se přeli o tom, zdali má přednost rodina nebo džihád, práce pro islám. Jahjá tvrdil, že pro ženu by měla být rodina na prvním místě. Nechtěla jsem ani slyšet, když mi připomínal, že mne Chadídža využívá. Pořád se všude jezdí tvým autem a benzín stejně většinou platíš ty, říkal, stále jsi pryč, aniž by se tě

někdo zeptal, co si o tom myslím já.

Někde v hloubi své duše jsem věděla, že má pravdu, navenek jsem však považovala za svou povinnost obhajovat Chadídžu a ostatní tím víc, čím více je Jahjá kritizoval. Naše hádky se stupňovaly, až jsme se málem kvůli tomu rozvedli. Naštěstí naše láska byla silnější. Někde v sobě jsem vnímala narůstající odpor k manipulaci, kterou jsem byla pobízena k stálým výkonům bez ohledu na své soukromí. Nikdo neřekl nikdy nic nahlas, nevyslovené nároky však visely ve vzduchu, neznámý hlas stále opakoval: „Pokud upřednostňuješ sebe sama, nemůžeš být dobrou muslimkou.

Pokud nejsi připravena obětovat vše, nejsi ještě na Alláhových stezkách a nemůžeš s námi spolupracovat.“ Měla jsem strach, že hlas říká pravdu, a proto jsem před ním utíkala a snažila jsem se ho ignorovat. Objevila jsem zároveň, jak je dobré najít porozumění a podporu u svého muže, a díky němu se odvážit říci občas ne.

Během přednášek jsem si spolu s ostatními stále zřetelněji uvědomovala, že vedeme boj na dvou frontách. Na jedné straně jsme bojovali proti nepřátelům islámu a proti vytváření falešných představ o našem náboženství mezi nemuslimy. Vysvětlovali jsme jim, že islám není takový, jak si ho zpravidla představují, že je rozdíl mezi islámem podle Koránu a mezi islámem, jak ho žijí mnozí muslimové podle svého tradičního poznání. Na straně druhé jsme pak zápasili s životními návyky těchto tradičních muslimů, jejichž víra byla zděděna po předcích a měla jen málo společného s Koránem. Někdy jsem si připadala jako don Quijote v zápase s větrnými mlýny. Pak jsem se zase vzchopila s tím, že Alláh o tom ví a buduje svou říši, aniž by mu v tom mohl kdokoli zabránit.

-----------------------------------------------------------------------1/ Poznámka překladatele. JIP je islamistická strana, která kandidovala ve volbách blíže neurčené islámské země.

9. Jako matka S Jahjou jsme dále vedli naše podivné víkendové manželství. Pak už jsem to nemohla vydržet a odstěhovala jsem se k němu. Našli jsme si malý byt.

Během týdne jsem žila v M. a spala u svých rodičů, o víkendech jsem byla s Jahjou, pokud jsem necestovala po akcích. Plánovali jsme, že Jahjá dokončí studia a společně se odstěhujeme se do jeho vlasti tam, odkud pochází. Nakonec všechno dopadlo jinak.

Od naší svatby uplynuly dva roky. Určitou dobu po svatbě islámské následovala i obvyklá svatba na radnici se vším, co k ní patří: s bílými svatebními šaty, slavnostní hostinou a svatební cestou. Asi o půl roku později jsme zatoužili po dětech. Ale naše přání zůstávalo nevyslyšeno.

Obešli jsme několik odborníků, ale ani u mě ani u manžela nebyly shledány nějaké problémy. Pak se konečně objevil jeden gynekolog, který nám pomohl.

Diagnostikoval u mne jakousi hormonální slabost, a když se mu podařilo činnost hormonů oživit, byla jsem okamžitě těhotná. Měli jsme z toho ohromnou radost. Už během těhotenství jsem se začala modlit za naše dítě: „Alláhu, učiň naše dítě svým poslušným služebníkem. Ochraňuj ho od zlého a veď ho po cestě pravdy.“ Těhotenství probíhalo bez komplikací. S radostí jsem věnovala pozornost vnějším či spíše vnitřním známkám toho, že budu matkou.

Mé štěstí kalila jediná věc. Jahjá musel zpět do své vlasti, kde absolvoval vojenskou službu. Podařilo se mu sice dosáhnout zkrácení na dva měsíce, musel ji však absolvovat v době, kdy se mé těhotenství chýlilo k závěru a já jsem potřebovala, aby byl můj muž se mnou.

Kromě toho moji rodiče prodali náš dům. Poté co jsem se odstěhovala, připadl jim zbytečně velký. Postavili si menší dům s dvěma byty, do

jednoho z nich jsme se mohli případně nastěhovat. Nový dům byl však dostavěn později, než byl starý prodán. A tak určitou dobu strávili mí rodiče v jednopokojovém apartmá. Tam už pro mne nebylo dost místa, a tak jsem během týdne musela přebývat v malé místnosti při kanceláři FII. Ani tam jsem však nezůstala dlouho, protože místnost potřebovali využít při konání nějaké větší akce. Určitou dobu jsem pak přespávala u Chadídži.

To už jsem byla v pokročilém stádiu těhotenství. Připadala jsem si jako Marie před porodem Ježíše, pro kterou také nikde nebylo místo. Byla jsem přecitlivělá, jak tomu bývá u těhotných žen, připadala jsem si opuštěná a osamocená. Můj muž byl kdesi daleko a já jsem neměla kam složit hlavu.

Korunu tomu všemu nasadil ještě Jahjá, když mi najednou zavolal: „Poslyš, stále se ještě nemohu vrátit. Můj bratr se žení, a nemohu v tom nechat svou matku samotnou. Víš přece, že je vdova. Musím být na svatbě, abych převzal úlohu svého otce jako nejstarší syn rodiny.“ Chtěla jsem křičet úzkostí a bezmocí. „To mi přece nemůžeš udělat. Za chvíli budu rodit. To mám na to zůstat úplně sama? Kam mám jít? U rodičů pro mě není místo. Chadídža taky brzy odjede pryč. Mám snad spát na ulici? A co když se dítě narodí dřív?

Chtěl jsi přece u toho být. To prostě nejde. Okamžitě přijeď domů.“ „Já ale opravdu nemohu. Pochop, jak to teď u nás doma vypadá. Matka to prostě nezvládá.“ „Ale já jsem tvoje žena a čekám naše první dítě. Nemůžeš mě tady nechat jen tak.“ „No tak se seber a přijeď sem na svatbu. Je to už za pár dní. Postarám se o letenku.“ „Ty jsi se snad zbláznil! Letět v pokročilém těhotenství? Já nemohu riskovat, že budu rodit tam někde u vás v nějaké nemocnici pochybné

úrovně. Chci mít porod tady. Chápeš vůbec, co by se všechno mohlo stát?“ „Neboj se, budu na tebe čekat na příletu.“ „Tak dobrá, ještě zavolám doktoru Hajdarimu, svému gynekologovi, a zeptám se, co si o tom myslí.“ A to jsem taky hned udělala. Řekl mi, abych klidně letěla, nejsou prý žádné známky toho, že by se dítě mělo narodit předčasně. Nakonec se Amír narodil dokonce o dva a půl týdne později. Na letišti jsem však musela vysvětlovat letištnímu personálu, že nemám v úmyslu rodit během letu.

Nebylo to tak jednoduché přesvědčit je, že letím s výslovným souhlasem svého ženského lékaře. Podobné potíže jsme měli s posádkou letadla při návratu.

Chadídža byla poslední dobou stále nesnesitelnější. Těžko jsem její nálady snášela. Přestávala se ovládat kvůli každé maličkosti, stále byla podrážděná. V té době jsme se seznámily s německou muslimkou, Nuray C., psycholožkou, která byla stoupenkyní súfismu, mystické větve islámu.

Uznávala jako svého duchovního vůdce jistého šejcha z Turecka. Úkolem šejcha bylo provázet své žáky neboli /murridy/ na stezce Alláhově. Cílem náboženského úsilí bylo sjednocení s Alláhem. Každý žák je motivován osobní láskou k Alláhovi. Mnoho známých učitelů súfismu se proslavilo různými písněmi a básněmi věnovanými Alláhovi. V nich se přirovnávají k zamilovaným a Alláh je tím, kdo je milován. Ne vždy byl tento proud uvnitř islámu ostatními muslimy tolerován. Jsou súfijové, kteří své postoje dokonce zaplatili životem.

I já jsem se chtěla něco dozvědět o této cestě. Toužila jsem dosáhnout plné jednoty s Alláhem. V době mého těhotenství přiletěl do M. šejch z Turecka. Na nic jsem nečekala a okamžitě jsem se vypravila na seminář,

který pořádal. Publikum bylo více než pestré. Jednak zde byli pohromadě muži a ženy, což není v islámu běžné, a kromě toho zde bylo hodně nemuslimů. Šejch byl tělesně postižen a seděl na konci místnosti obklopen svými přívrženci. Vyprávěl nám hlubokomyslné súfijské historky a anekdoty. Pak uchopil strunný nástroj a předal nám /mantru/, jak sám řekl. To mě poněkud zmátlo, mantra je přece pojem z buddhismu, napadlo mne. Pak jsem se však uklidnila při pomyšlení, že v místnosti převažují nemuslimové, kteří by jen stěží chápali islámské pojmy, neboť slovo mantra je určitě známější než „dhikr“ (rozpomínání na Boha).

Když jsme zvládli několik manter, dostali jsme za úkol vyslovit Alláhovo jméno jako novou mantru a za následného výdechu a okamžitého nádechu jsme měli v této činnosti pokračovat. Vyslovovali jsme Alláhovo jméno předepsaným způsobem a najednou jsme zaslechli šejchův hlas uprostřed davu. Nebyl to však již hlas člověka, nýbrž řev chroptícího zvířete. Vyděsila jsem se. Cítila jsem, že se zde dostaly k moci zlé síly. Bála jsem už kvůli svému dosud nenarozenému dítěti. Další den jsem se už semináře nezúčastnila. Sotva jsem byla schopna tento zážitek v sobě zpracovat. Nechápala jsem, že se člověk při rozpomínání na Boha může chovat takovým způsobem. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že seminář nevedl člověk, nýbrž sám ďábel, který se do našeho rozpomínání vetřel.

Chadídža byla tímto hnutím silně přitahována a zvažovala možnost, že by se stala žákyní zmíněného šejcha. Obírala se dokonce myšlenkou, že by se stáhla do ústraní zvaného helvét^1 , jistá muslimka ji však od takového rozhodnutí později odvrátila.

Když se narodil Amír, přestal můj život fungovat obvyklým způsobem.

Všechno bylo postavené na hlavu. Amír spal úplně jinak, než je u narozených dětí obvyklé. Skoro se zdálo, že nespí vůbec. Dokonce i

moje matka, která vychovala tři děti, byla udivena minimální potřebou spánku svého vnuka.

Už po dvou týdnech jsem byla úplně vyčerpána a litovala jsem, že jsem si vůbec nějaké dítě kdy přála.

Jahjá se mě snažil podpořit, jak jen mohl. Nakonec jsme toto počáteční období nějak překonali a naše dítě se stalo sluncem našeho společného života. Všechno se točilo kolem něj a on nám za to dával mnoho radosti.

Mohla jsem se na něj dívat celé hodiny a nemohla jsem se ho dostatečně nabažit. To však není nic neobvyklého, to se matkám většinou stává.

Byla jsem až překvapena svým mateřským cítěním. Nikdy mne nenapadlo, že mne to tak ovládne. Celý můj životní zájem se soustředil na mého malého, sladkého syna.

-----------------------------------------------------------------------1/ Helvét je forma poustevnictví. Člověk žije v tmavé místnosti, kde má jen nejnutnější věci k životu. Šejch rozhodne o tom, které věci si smí s sebou vzít. Většinou je to Korán a několik nezbytných věcí osobní potřeby. Během pobytu v místnosti je člověk odkázán jenom na sebe.

Večer dostane ke dveřím nějakou maličkost k jídlu. Přes den se člověk postí, večer se může napít a smí trochu jíst, např. polévku nebo hrst datlí. Je zakázáno mluvit s lidmi, jinak se helvét přeruší.

Helvét se rozlišuje dál podle délky trvání. Nejkratší trvá 40 dní, nejdelší 1001 dní.

10. Životní krize Byla jsem na mateřské dovolené, a přestala jsem tudíž jezdit do práce v M. Nastěhovali jsme se do většího a lepšího bytu. Byli jsme doopravdy šťastni. Splnil se nám náš sen, stali jsme se skutečnou rodinou. Středem mého života přestala být aktivní práce pro islám; nyní jsem žila pro blaho naší malé rodiny. Místo abych chvátala od mešity k mešitě a zvládala jednu přednášku za druhou, měnila jsem pleny, vařila a prala miniaturní dupačky. Duchovní literaturu vystřídaly knihy a časopisy

o výchově dětí obecně a ještě zvlášť o výchově v islámském duchu. Byla jsem zpočátku plná elánu a starost o rodinu byla naplněním mého života.

Pak jsem se trochu začala rozhlížet ve svém okolí a musela jsem konstatovat, že nikde nikoho pořádně neznám. Jahjá sice znal v okolí nějaké muslimské rodiny, ale nedokázala jsem s ženami těchto rodin plně sdílet svůj svět. Buď byl jejich vztah k islámu příliš formální a islám jejich život téměř neovlivňoval, nebo se jednalo o takové domácí typy, jejichž jediným zájmem byly zpravidla nové recepty a vzory na pletení svetrů. Postrádala jsme velmi Chadídžu a Džamilu, dělilo nás od sebe sto kilometrů. Pokoušela jsem zapřádat duchovní hovory se svým manželem, brzy jsem však zjistila, že ho nijak nebaví o tom hloubat. Obrať se raději na nějaké islámské učence, poradil mi.

Cítila jsem se sama. Byla jsem sice vdaná, ale můj muž se mnou nebyl schopen komunikovat o mých duchovních zájmech. A přitom právě kvůli tomu jsem se chtěla vdát. Najednou jsem si uvědomila, že žiji s mužem, který o islámskou nauku nejeví hlubší zájem. Dodržoval všechny zákazy a příkazy, pracoval pilně pro ZIDS, navštěvoval svou vlast s tajným posláním, a nasazoval kvůli tomu dokonce svůj život. Při tom všem však nevykazoval jeho náboženský život známky dalšího vývoje. Tvrdil, že se k tomu necítí být povolán. Navíc byl Jahjá hodně pohlcen svým civilním povoláním. Měl na mě stále méně času.

Mezitím přerušil své studium. Zůstal sice ještě na seznamu studentů školy, ale na přednášky již nechodil. Začal podnikat a jeho obchod ho připravil o veškerý čas. Dlouho jsem se bránila tomu, aby se pustil do podnikání, neboť jako dcera podnikatele jsem věděla, co to obnáší. Ale pak přišel okamžik, kdy jsem ho už nemohla v jeho rozhodnutí zastavit.

Moji rodiče ho finančně podpořili, aby se jeho firma mohla rozjet. To se

i podařilo a Jahjovi se vedlo skvěle. Zatímco on úplně pookřál, mně se vedlo čím dál hůř. Zdálo se mi, že jenom přežívám. Svého muže jsem sotva zahlédla u jídla, u kterého se zpravidla dlouho nezdržel. Domů přicházel pozdě a šel rovnou spát. Ráno se sotva stihl nasnídat a už zase zmizel.

Výchova syna se stala výhradně mým úkolem. Cítila jsem se sama. Zdálo se mi, že na mě všichni zapomněli. Často jsem se mu snažila vysvětlit, že si připadám jako kůl v plotě, ale moc mě nevnímal. Připadalo mu, že je všechno v nejlepším pořádku. Ano, doma moc nejsem, přiznával, ale to se co nevidět změní. Nakonec se nikde jen tak nepotlouká, pracuje, abychom se všichni měli později co nejlépe. Tak už to přece konečně pochop, odbýval mě.

Doba, kdy naše manželství bylo krásné, se najednou stala minulostí.

Přáli jsme si přesto mít další dítě. Amírovi již byly dva roky.

Myslela jsem si, že další dítě vše vyřeší. I v tomto případě jsme museli matce přírodě malinko pomoci, ale nakonec bylo vše v pořádku, a než jsem se nadála, byla jsem zase těhotná.

Druhé těhotenství však neproběhlo tak klidně jako první. Nejprve mi bylo skoro pořád špatně, vlastně od okamžiku, jakmile jsem otěhotněla.

Když počáteční nevolnosti odezněly, ohrožovaly mě předčasné porodní bolesti. Dostala jsem se kvůli tomu do nemocnice a žila s úzkostí, narodí-li se mé dítě zdravé a bude-li schopné života.

Měsíc před porodem k nám zavítala moje tchýně. Stala se mi oporou v nejtěžších chvílích, kdy jsem se nebyla schopna dál starat o domácnost. Pomáhala mi i krátce po porodu, protože jsem byla unavena z prožitého stresu. Nemohla jsem se bez ní obejít. Kromě praktické pomoci jsem se už necítila tak sama. Byla jsem vděčná i za její pouhou přítomnost a bavila jsem se s ní, pokud na to stačily mé jazykové

schopnosti. Když nám došla slova, nastoupila řeč spřízněných srdcí. Měly jsme se skutečně rády. Neměla jsem vůbec žádné problémy s ní vyjít.

Musím říct, že jsem prožily spolu daleko víc než jen vzájemný respekt.

Ihned pochopila, že si připadám opuštěná a zapomenutá, a vyčetla Jahjovi, že se o mě víc nestará. Mezi mnou a Jahjou totiž docházelo stále častěji k ostrým hádkám kvůli jeho nepřítomnosti. Znovu se potvrdilo, že Jahjá je nevypočitatelný cholerik. Často jsem se kvůli jeho chování rozplakala a musela jsem opustit místnost. Věděla jsem, že při své prudké povaze často řekl víc, než chtěl. Mému těhotenství však mnoho neprospěl. Byla tady však se mnou jeho matka a to mě posilovalo.

Na ni jsem se mohla spolehnout v každém okamžiku.

Dáwud se narodil přesně v termínu. Náš druhorozený byl na světě. Moje tchýně odjela zpět do své vlasti a u nás začalo být znovu všechno při starém. Ještě více než předtím jsem trpěla pocitem samoty a prázdna. A navíc jsem neměla nikoho, s kým bych si mohla promluvit. Občas mi zatelefonovala Džamila, ale i ona se mezitím vdala a měla také již rodinu. K tomu ještě stále studovala medicínu a pracovala pro ženskou odbočku ZIDS. Chápala jsem, že nemá příliš času na dlouhé hovory po telefonu.

Chadídža z mého života zmizela úplně. To mě velmi bolelo. Byla nejen mou spolupracovnicí v našem nasazení pro islám, považovala jsem ji i za svou náhradní matku. Nakonec jsem musela projít podobným zklamáním, které měla za sebou i Džamila se svou vlastní matkou. Džihád je pro takové lidi víc než vztah k člověku. Chadídža to i sama opakovaně zdůrazňovala. Jeden člověk nic neznamená, nemá smysl ztrácet čas v hodinových diskusích s jednotlivcem, říkala. S časem je potřeba

naložit ekonomicky. Práce pro společnost musí mít široký záběr. Nerada vyřizovala jednotlivé hovory, kdy se na nás muslimové obraceli kvůli otázkám víry a práva. Vždycky jí to šlo na nervy. Pokud to již nešlo jinak, snažila se vyřizovat i takové věci, ale bylo na ní znát, že to nedělá ráda. Nikdy jsem nenašla odvahu, abych jí to vytkla.

Zavolala mi vlastně jenom jednou. Zeptala se mě, zdali znovu nastoupím na své místo do FII a ZIDS nebo má-li se podívat po někom jiném. Během mateřské jsem do práce pochopitelně nechodila. Výsledkem toho všeho byla totální životní krize. Měla jsem dojem, že už nemohu dál žít. Všechno nakonec dopadlo jinak, než jsem si představovala, než jak jsem snila.

Bydlela jsem daleko od všech známých a příbuzných, ačkoli mi Jahjá před svatbou v přítomnosti Chadídži sliboval, že se v dohledné době nastěhujeme někam do blízkého okolí M. Jahjá se pak tvářil, že už na to zapomněl, a když začal podnikat, bylo jasné, že se jen tak odsud nehneme.

Byla jsem vdaná, nicméně opuštěná jako vdova. Připadala jsem si jako svobodné matky, které ani nevědí, kam zmizel jejich partner. Na všechno jsem byla sama, manžel nebyl doma ani večer ani o víkendech. Záviděla jsem jiným rodinám, když jsem je pozorovala, jak sedí na zahradě a něco společně prožívají.

Zdálo se mi, že moje samota mne už nikdy neopustí.

Zmocnila se mne deprese. Nebyla jsem schopna zvládnout děti a domácnost. Jahjá se kvůli tomu vztekal. Přišel večer domů, viděl, že byt je v nepořádku a rozčílil se. Přece si nezaslouží, abych ho takhle po celém dni přivítala, zuřil, celý den dře, abychom se měli dobře, je unaven a vyčerpán. Já jsem však byla jako ochrnutá a nemohla jsem se vzchopit. Jenom když se ohlásili mí rodiče, že nás přijedou navštívit, ožila jsem a udělala jsem pořádný úklid. To byla pro Jahju dostatečná

záminka, aby mi mohl vyčíst, že jsou mi mí rodiče milejší než on. Žili jsme v začarovaném kruhu. Ani si už nepamatuji, kolik slz jsem tenkrát vyplakala. Kdybych nevěřila v Alláha, asi bych nenašla sílu dál žít.

Moji rodiče s bolestí sledovali, co se u nás doma děje. Bydleli však příliš daleko na to, aby mi mohli nějak pomoci. Ale modlili se za mě a za mou situaci. Když o tom přede mnou mluvili, odbyla jsem je: „Jen se klidně modlete. Já se taky za vás modlím, abyste mohli poznat islám.“ Islám byl mou poslední útěchou, jinak by mě tato krize úplně položila.

Pokoušela jsem se víc soustředit na své modlitby, znovu jsem začala číst islámskou literaturu a přemýšlela o ní. Chtěla jsem se Alláhu co nejvíc přiblížit a říct mu o všem, co mě trápí. Prosila jsem ho na kolenou, aby měl se mnou slitování a zachránil mé manželství a navíc změnil celý můj dosavadní život. Chtěla jsem něco jiného, aniž bych přesně dokázala říct co. Na konci tunelu nebylo vidět žádné světlo. V zoufalství jsem dokonce uvažovala o návštěvě manželské poradny, bylo to však církevní zařízení.

Nechtěla jsem, aby se někdo stal svědkem mé bezradnosti. Jako bych tím přiznávala bezmocnost islámu, který nebyl schopen změnit můj život. To jsem si opravdu nemohla dovolit, a tak jsem celý nápad zavrhla.

Vytrvale jsem se modlila k Alláhovi. Nebyly to rituální modlitby.

Modlila jsem se vlastními slovy, neboť i takovou modlitbu islám připouští. Připadala jsem si malá a bezvýznamná, připadalo mi, že Alláh je příliš daleko a vysoko. Vyčítala jsem si, že nejsem dostatečně trpělivá, neboť trpělivost měla být ovocem skutečně hluboké víry. Taková myšlenka mě však pochopitelně nemohla povzbudit. Upadala jsem do stále hlubších depresí. Sužovaly mě pocity strachu. Připadala jsem si, že jsem ten nejhorší člověk na světě. Večer jsem si lehla do postele a přemýšlela o dni, který právě uplynul. Kolik jsem v něm napáchala chyb,

ne-li hříchů! Jak bych si jen mohla myslet, že se dostanu do nějakého ráje. A může se tam vůbec nějaký muslim dostat, napadlo mne.

Na takovou otázku jsem mohla odpovědět jen pouhým pokrčením ramen.

Část třetí Ježíš mě našel a přijal do své církve /„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“/ Janovo evangelium, kap. 8., verš 32

1. Objev v Kumránu jako stvrzení pravdivosti Bible?

Bylo již skoro poledne, když jsem připravovala pro Jáhju snídani. Dáwud tehdy ještě nebyl na světě. Bylo už hodně hodin a Jahjá měl naspěch.

Snažila jsem se proto všechno stihnout co nejrychleji. V tom okamžiku někdo zazvonil. Otevřela jsem domovní dveře a za nimi stály dvě svědkyně Jehovovy. Rozhovory s lidmi jiné víry mi nebyly proti mysli, i s křesťany jsem ráda probírala své argumenty. Bylo mi líto, že tentokrát na ně nemám čas. Obě ženy zamířily o poschodí výše, a když se vracely zpět, poslechla jsem svůj vnitřní hlas, otevřela jsem dveře a zeptala se jich, zdali by nemohly přijít jindy, až nebudu mít naspěch. Domluvily jsme si termín na další týden. Přišly na minutu přesně a hned mi začaly vysvětlovat principy své víry. Chvíli jsem je poslouchala a pak jsem je přerušila: „To, co mi tu vyprávíte, nemá nikde žádný pořádný základ. Pořád argumentujete Biblí… V Bibli je to či ono… Tímhle způsobem se nikam nedostaneme, pokud mi nemůžete dokázat, že Bible je skutečně Božím slovem, které nebylo pozměněno lidským zásahem. Jako muslimka věřím, že Božím slovem je Korán, zatímco text Bible byl ovlivněn lidmi, a proto je

nespolehlivý.“ Z rozhovoru se vyvinula vášnivá debata, jejímž výsledkem byla opětovná návštěva jedné z žen, abychom se znovu věnovaly mým otázkám ohledně Bible. Navštěvovala mě pak pravidelně a postupně jsme prošly všechny mé námitky proti Bibli. Společně jsme probraly i knihu „Bible, Korán a věda“, které jsem si velmi cenila. Ačkoli jsem byla muslimka, Bible samotné jsem se také nikdy úplně nevzdala. Četla jsem ji se zaujetím, abych v ní objevila odkazy na islám. Všechny křesťany ve svém okolí jsem nicméně velmi bojovně přesvědčovala, že Bible není autentická. I Helga se stala v tomto smyslu mou potenciální obětí.

Pak jsme otevřely otázku proroctví a k tomu jsem Helze, jak se svědkyně jmenovala, ukázala, co se píše v knize „Muhammad v Bibli“^1 Knihy a publikace, které v Bibli odhalovaly proroctví o příchodu Muhammada, byly pro mne stále vzrušující četbou. Předčítala jsem jí z této knihy, abych ji přesvědčila, že Bible ohlašuje Muhammadův příchod. Helga se však k mému zklamání přesvědčit nedala. Pohotově mi vysvětlila, že všechny použité argumenty jsou vytržené ze souvislosti a pro ni samotnou nemají hlavu ani patu. V jistém okamžiku naše diskuse uvízla v patové situaci. Tyto rozhovory provázely mé krizové období.

Nakonec mě Helga zkusila získat útokem. Přibrala si na pomoc staršího svědka, který zaujímal v hierarchii jejich organizace přední postavení.

Zprvu opakoval stejné věci jako Helga. Pak se však objevily i argumenty, o nichž jsem dosud neslyšela. Při jedné návštěvě donesl kolekci diapozitivů o kumránských svitcích.^2 Věděla jsem, o co jde, a dokonce jsem je během své cesty do Izraele se sborem pozounistů viděla na vlastní oči. Nyní mě však mimořádně zaujal svitek popsaný textem knihy Izajáše proroka. Archeologové tento svitek datovali do let 200–100 př.

n. l. Hlavou mi projel celý sled myšlenek; z dnešního pohledu je mi jasné, že tyto myšlenky vedl Bůh. Napadlo mě, že Izajáš obsahuje text s jasným proroctvím na Ježíše. V 53. kapitole čteme: /„Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje svou tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jenž nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost, trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“/ Tyto verše mi uvízly v paměti jako refrén známé písně. Co si s nimi jako muslimka počnu, kam si je ve své věrouce zařadím? Proroctví pocházelo z doby před Kristem a nehodilo se na žádného jiného člověka.

Izajáš předpovídal něco, co se pak i stalo skutečností. Cítila jsem se být tímto textem přímo ohrožena. Bránila jsem se tomu, abych na něj myslela, neboť vůbec nezapadal do nauky islámu. Moje snaha, abych takové myšlenky potlačila, byla však marná. Opatrně jsem se o tom zmínila před svým mužem. Vysvětlila jsem mu, na co jsem přišla, a žádala ho o radu.

Chtěla jsem, aby mi pomohl, choval se však, jako by ho uštkla tarantule: „Jak jsi prosím tě na něco takového mohla přijít? Za tím jsou určitě ti svědci. Už je tady nechci vidět. Okamžitě se přestaneš stýkat s tou Helgou. Tito lidé nemají jiný cíl než zničit klid v naší domácnosti.“ Opakovaně jsem se pokoušela mluvit s ním o tom, co prožívám. Jeho reakce byla vždy stejně prudká a podrážděná.

Stýkala jsem se s Helgou dál. Setkávaly jsme se tajně. Mluvily jsme spolu o mých myšlenkách, neznala jsem totiž nikoho, s kým bych je mohla sdílet. S rodiči jsem o tom mluvit nechtěla. Pro ně jsem chtěla i nadále zůstat muslimkou s nenarušenou fasádou. Určitě se neměli dozvědět nic o mých pochybách. Ani Chadídža nebo Džamila nebyly vhodnými společnicemi mé skepse. S nimi jsem léta bojovala bok po boku s plným nasazením za

věc islámu. Nebylo představitelné, že bych s nimi po všech společně prožitých zkušenostech mohla mluvit o svých pochybnostech. Snažila jsem se sama vypořádat s většinou svých myšlenek a pro zbytek z nich tu byla Helga. Dokonce jsem s ní navštívila shromáždění svědků Jehovových a zúčastnila se domácího studia, abych si o svědcích udělala vlastní názor. Z jejich setkání jsem měla dojem podivné strnulosti. Jako by tam chyběl život. Při domácích nebo studijních shromážděních probírali vždy nějakou publikaci ze společnosti Strážná věž. Vedoucí postupně předčítal úseky z probírané knihy a kladl předem připravené otázky, na něž ostatní odpovídali prakticky opakováním toho, co předtím vyslechli. Zdálo se mi to příliš průhledné, ne-li stupidní.

-----------------------------------------------------------------------1/ Autorem knihy je prof. David Benjamin, později Abdul-I-Aha Dáwud, bývalý kazatel chaldejských unitám, který konvertoval k islámu. Ve své práci prochází celým textem Starého a Nového zákona, aby prokázal, že Bible obsahuje četná proroctví ohlašující příchod Muhammadův.

2/ Kumránské jeskyně se nacházejí v okolí Mrtvého moře. V roce 1947 zde byly nalezeny velmi staré biblické rukopisy. Dnes jsou k vidění v jeruzalémském Muzeu knihy.

2. „Ukaž mi, jsi-li skutečně trojjediným Bohem a je-li Ježíš tvým Synem.“ Prodělávala jsem těžkou krizi a ještě ke všemu mé myšlenky nepřestávaly kroužit kolem 53. kapitoly proroka Izajáše. To místo se vůbec nedalo vřadit do systému islámské nauky. Nakonec jsem se nemohla ubránit myšlence, že by křesťanská víra přece jen mohla být pravdivá. Ta myšlenka byla tak nepříjemná, že bych před ní nejraději někam utekla.

Bylo to něco nepředstavitelného stejně jako důsledky, které by takové poznání přineslo.

Byla jsem deset let aktivní, zapálenou a oddanou muslimkou, měla jsem za sebou deset let práce pro islám. Nejvíc mě trápila představa, co by

tomu řekl můj muž, kdybych se snad dokonce křesťankou i stala. Sotva jsem se to sama před sebou odvážila vyslovit. Bála jsem se svého muže, protože Jahjá byl přesvědčeným a praktikujícím muslimem. Kvůli tomu jsem si ho nakonec i brala.

Kde se ve mně berou tak scestné myšlenky, snažila jsem se okřiknout.

Byla jsem zděšena vším, co mi samovolně procházelo hlavou. Stát se křesťankou? To by znamenalo zhroucení posledních zbytků jistot, které jsem v tomto životě ještě měla. Jahjá by určitě nechtěl zůstat v manželství s křesťankou a snažil by se získat pro sebe naše děti.

Podle islámu by na ně měl nárok zejména v takovém případě. Tyto představy byly tak bolestivé, že jsem se v nich dál neodvažovala pokračovat.

A přece jako bych nemohla jinak. Představy byly silnější než má vůle.

Nebylo možné je vypnout, jako vypínáme rádio. Stále jsem se zmítala v síti stejných myšlenek, které vytrvale kroužily v mé hlavě. V noci jsem nemohla spát, myšlenky mě pronásledovaly až za práh mých snů. I můj fyzický stav se postupně zhoršoval. Byl to doslova boj, opravdový duchovní boj, o jakém se píše v Bibli. Tenkrát jsem to však nedokázala takto pojmenovat. Měla jsem jenom instinktivní strach, že se zblázním.

Připadala jsem si jako zvíře uvězněné v kleci, které není schopno se vysvobodit bez cizí pomoci. Modlila jsem se, volala jsem k Alláhu, aby mi pomohl, z nebeské strany však nebylo slyšet nic kromě ledového mlčení. Vyčítala jsem si, že je to všechno moje vina. Sama jsem otevřela dveře takovým myšlenkám. Nestihl mě Alláhův trest za to, že jsem občas při dětech nestihla všechny povinné každodenní modlitby? Nebo je to snad zkouška; Alláh mě zkouší, jestli má víra vytrvá?

Jahjá tušil, že se se mnou něco děje od chvíle, kdy jsem se na něj obrátila kvůli kumránským svitkům. Místo aby se se mnou o tom pokusil

znovu mluvit, začal mě sledovat, jestli nezanedbávám rituální povinnosti jako modlitbu, očistu apod. Bedlivě si všímal toho, co čtu. Jednoho dne mi bez jakéhokoli úvodu sdělil: „Pokud se staneš křesťankou, okamžitě se od tebe stěhuji pryč. Nechci žít s žádnou křesťankou.“ Měla jsem pocit, jako by mě právě udeřil. Ohromeně jsem na něj zírala a mlčela. Věděla jsem, že u něho nenajdu pochopení. Pokud se mu pokusím znovu vysvětlit, co mě trápí, rozzuřím ho.

Vytrvale jsem četla Korán i Bibli v naději, že si konečně udělám jasno. Položila jsem před sebe obě knihy a nahlas se zeptala: „Která z nich je pravdivá, Bože, Alláhu? Pokud jsi, odpověz mi. Odpověz mi prosím. Pomoz mi. Ukaž mi cestu, kudy bych měla jít.“ Místo odpovědi zase stejné ticho.

Občas se mi vybavily biblické verše, které jsem znala ještě z dětství.

Jedním z nich byl Matouš 7,16: /„Podle ovoce je poznáte.“/ Jaké „ovoce“ neseme my muslimové, musela jsem se najednou ptát. Viděla jsem vůbec někdy někoho, koho by přijetí islámu zásadně proměnilo v jeho životě? Nakolik ovlivnil či změnil islám mě, Chadídžu, Džamilu, Abdurrahmána a mnoho dalších? Chtěli jsme měnit společnost, ale došlo ke změně u nás samých? Sama jsem si musela přiznat, že u mě k žádné změně chování nedošlo. Přijetím islámu jsem se nestala lepším člověkem než dříve. Možná i naopak. Stále častěji jsem měla pocit, že se nikdy nemohu dostat do ráje. A jak to vypadalo u ostatních? Ani Jahjá nevykazoval za dobu, co jsem ho znala, žádné změny k lepšímu. Nepotřeboval mnoho, aby se rozčílil a přestal se úplně ovládat. Taky se do ráje jen tak nedostaneš, myslela jsem si. Chadídža na tom byla podobně. Džamilu nebo Abdurrahmána jsem tak dalece neznala, ale ani u nich jsem však nezaznamenala nějakou nápadnou změnu v chování.

A jak vypadá ovoce islámu v globálním měřítku? Teror, války, nenávist vůči nepřátelům. Jistě, mnoho muslimů se tak nechová, jmenované skutečnosti však nelze z celkového obrazu vynechat.

Prožívala jsem těžkou krizi a zůstala jsem na ni sama. Ani tady islám nenesl žádné plody. Přesto jsem váhala označit islám na základě těchto důkazů za falešný.

Jak by to bylo jednoduché a osvobozující, kdyby křesťanství bylo pravdivé, projelo mi hlavou. Nepotřebovala bych se dál pachtit, abych se dostala do ráje, stačilo by, kdybych přijala oběť Ježíše a věřila v něj.

Ježíš přece slíbil, že mě do ráje vezme. „Počkej, co to říkáš,“ zaútočil na mě jiný vnitřní hlas, „právě teď se dopouštíš modlářství. Satan si tě už úplně podmanil, vzpamatuj se.“ Zkus se modlit k tomuto křesťanskému Bohu, nevzdával se první z obou hlasů, dozvíš se, jestli existuje nebo ne. „Pokud to uděláš, Alláh ti to nikdy neodpustí a svou věčnou existenci prožiješ v pekle.“ Tyto dva hlasy se začaly svářet o mou duši. Měla jsem dojem, že mě to roztrhne na dva kusy. Pocit vnitřního zoufalství se stupňoval. Nakonec jsem nemohla jinak, než se zbytkem sil vyslovit modlitbu ve jménu Ježíše Krista a dopustit se zároveň skutku, který islám hodnotí jako neodpustitelný hřích: „Pokud skutečně existuješ jako trojjediný Bůh Bible a pokud je Ježíš tvým Synem, který za nás zemřel na kříži, tak mi to nějak dej vědět.“ Sotva jsem tuto modlitbu vyslovila, zasáhla mě nespoutaná radost provázená jistotou. Věděla jsem najednou, kdo je pravým, živým Bohem, poznala jsem, že je to Bůh Bible. Vnímala jsem Ježíšovu blízkost, zdálo se mi, že mi někdo právě sňal z očí závoj, jak mi téměř v okamžiku

prolétly hlavou všechny biblické verše, které jsem slýchávala jako dítě i dospělá. Každý z nich najednou zněl nějak nově, jako by byl ozářen dosud neznámým světlem. Bible se jevila najednou jako celistvý útvar, jehož sjednocující ideou je Ježíš, v němž se všechny výroky sbíhají jako nitky v jediném uzlu. Stav, v němž jsem se nacházela, byl neuvěřitelný, nikdy jsem nic takového nezažila, nikdy jsem neprožila, že bych tak hmatatelně byla obklopena Boží láskou. Chtěla jsem tehdy doslova obejmout celý svět. Ihned jsem se posadila a předala jsem v modlitbě Ježíši svůj život, prosila jsem ho, aby převzal vládu nad mým životem.

Nejraději bych ze všeho vyběhla na ulici, abych mohla všem lidem na celém světě říct, že je Ježíš jejich Spasitelem, že je chce zachránit a že je nekonečně miluje. Jak je možné, že to ví jen tak málo lidí? To není správné. Ani já nemohu mlčet a nechat si to jen pro sebe. Ale co na to řekne Jahjá?

3. „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem.“ Opravdu je nezbytné, abych o tom mluvila se svým mužem?

Ale jak to mám udělat? Nedokázala jsem si představit, jak bude reagovat. Ale určitě to bude horší, než jsem si byla schopna představit.

Ne, raději o tom ještě nebudu mluvit, rozhodla jsem se. Po nějaké době jsem nicméně zvedla telefon a zavolala rodičům. Zprávu o mém obrácení přijali s radostí i s obavami, co se stane s mým manželstvím.

Pravidelně jsem četla Bibli a každý den se modlila. Byla to úplně jiná modlitba, než kterou jsem se modlila jako muslimka. Prožívala jsem velmi silně, že mé modlitbě někdo naslouchá, a proto jsem se neváhala obracet

k Bohu s každou všední maličkostí. Ten, s nímž jsem mluvila, byl osobní Bůh, nebyl to někdo, kdo přebývá daleko povznesen nad vším, co je lidské. Tento Bůh byl skutečný a jednající.

Mé srdce stále překypovalo radostí a vnitřním ubezpečením ze spasení.

Už jsem se necítila být odsouzena k pekelnému trestu za své hříchy, věděla jsem, že patřím Ježíši, který mě vykoupil svou zástupnou smrtí na kříži, prožívala jsem odpuštění hříchů jako realitu a nepochybovala jsem, že i věčnost budu trávit v jeho blízkosti. Tato jistota vnášela do každého dne neskutečný pocit štěstí. Sotva jsem byla schopna o tom všem mlčet a neříct Jahjovi ani slovo.

Postupem času jsem si však už nebyla tak jistá, jak mu to všechno řeknu. Mlčet nebo mluvit, ptala jsem se sama sebe. Důsledky mého mlčení byly zřejmé: ještě stále jsem nosila islámský oděv, ačkoli jsem se na veřejnosti už nechtěla ukazovat jako muslimka. I nadále jsem pokračovala ve svých pravidelných předepsaných modlitbách. Vstupovala jsem na modlitební koberec a vykonávala rituální pohyby, aniž bych se skutečně modlila. Chtěla jsem s tím však skončit a přestat se přetvařovat. To přece není Ježíšova vůle, abych ho takto popírala. Modlila jsem se za to, ale nedostávala jsem v tomto směru žádnou odpověď.

Někdy uprostřed tohoto období jsem navštívila své rodiče. Všichni jsme prožívali ohromnou radost. Moji rodiče nemohli jednoduše uvěřit tomu, že jejich mnoholeté modlitby nezůstaly bez vyslyšení. Modlili se, aniž by považovali za reálné, že se mi někdy podaří islám opustit.

Jednoho odpoledne jsem cosi hledala a otevřela jsem nějakou zásuvku.

Nenašla jsem tam sice to, co jsem potřebovala, za to tam ležela kniha se zajímavým názvem /Izrael a říše islámu/. Autorem knihy byl Ernst Schrupp. Okamžitě jsem začala knihu číst. Při četbě jsem si mohla novým

způsobem uvědomit, z čeho mě Bůh vysvobodil. Islám jako postkřesťanské náboženství je nasměrován protikřesťansky podobně jako další náboženství, která přišla po přelomu letopočtu. Jako aktivní muslimka jsem se s plným nasazením podílela na budování a šíření tohoto náboženství. Naším cílem bylo zřízení islámské, a tedy protikřesťanské říše. Děkovala jsem Bohu z hloubi srdce, že mi i v tomto smyslu odpustil a přijal mě jako své dítě.

Kniha odkazovala na další publikace ohledně islámu. Jeden z doporučených titulů mne zvlášť zaujal, neboť jeho autorem byl bývalý muslim. Tuto knihu jsem si chtěla obstarat co nejdříve. Zašla jsem do křesťanského knihkupectví (nezapomeňme, že jsem tam vstoupila islámsky zahalena od hlavy až k patě s šátkem na hlavě a v dlouhém plášti) a ptala jsem se, jestli nemají tu knihu. Lidé v knihkupectví se chovali laskavě a snažili se mi vyjít vstříc. Kniha však byla rozebrána a žádný dotisk nebyl plánován. Doporučili mi, ať se obrátím přímo na autora knihy Izrael a říše islámu. Pokud mám zájem, mohou mi poskytnout i jeho adresu.

Návrh se mi líbil a již zanedlouho jsem využila příležitosti, abych zavolala Ernstu Schruppovi. Vylíčila jsem mu, co se se mnou stalo.

Odpověděl mi, že by bylo lepší, kdybychom se mohli setkat osobně a nemluvili dál o těchto věcech telefonicky. Domluvili jsme si schůzku.

Při osobním setkání jsem mu ještě podrobněji vylíčila, co jsem prožila.

Pozorně poslouchal, občas mě přerušil, aby se mě na něco zeptal.

Okamžitě pochopil, co se ve mně odehrává: mám-li to všechno říct svému muži, a pokud se již odvážím, jak to udělat, abych ho nezranila víc, než bude nevyhnutelné. Jahjá se určitě urazí, o tom nemůže být pochyb; přesto jsme dospěli k názoru, že se takovému kroku nemohu vyhnout. Ke

Kristu se má člověk přiznat i před svým manželem. V Matoušovi 10,32–33 je přece psáno: /„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi. Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým nebeským Otcem v nebi.“/ Kromě toho měl můj muž nárok na to, abych s ním jednala čestně.

Všechno proto bylo jen otázkou času. Čekala jsem na vhodný okamžik, kdy mu budu moci říct, že patřím Ježíši a že už nejsem muslimkou. Zvažovali jsme společně varianty, jak to udělat, ale ani jeden z nápadů se nám nezdál nejvhodnější. Konečně jednou krátce před rozloučením dostal pan Schrupp skvělý nápad: využiji vhodnou příležitost během dovolené, kterou jsme plánovali už za několik týdnů. Kromě mého muže a dětí na ní měli být i mí rodiče. Chtěla jsem s rodiči a dětmi vyrazit o týden dřív než Jahjá. Lepší příležitost jsem jsi už nemohla přát. Během týdne, kdy budu na dovolené sama s rodiči, se budu moci na celou věc modlitebně připravit. Můj muž bude s námi na dovolené mimo obvyklý všední shon a bude mít tak možnost, aby mohl tuto nepříjemnou zprávu spolknout a vnitřně zpracovat. Navíc v rozhodujícím a kritickém okamžiku nebudeme se svým mužem sami. Bylo nám všem jasné, že i tak to bude velmi těžké.

Těžší než tehdy, když jsem se chystala říct svým rodičům, že jsem se obrátila k islámu.

Týden s rodiči a dětmi uplynul rychle, aniž bych ho mohla plně vychutnat. Podnikali jsme četné výlety do míst v okolí, kde jsme trávili dovolenou. Během výletů jsem už nepoužívala své islámské zahalení, odkládala jsem šátek a s požitkem jsem nastavovala své vlasy proudícímu větru. Ve skříni však již byl připraven dopis, který obsahoval celou pravdu; na obálce stálo Jahjovo jméno. Neměla jsem odvahu říct mu všechno tváří v tvář. Zdálo se mi, že je lehčí najít slova pro dopis než

ústní sdělení.

Naše týdenní lhůta vypršela. Jahjá dorazil za námi. Když jsem ho spatřila, přestala jsem vnímat srdeční tep. Měl dobrou náladu, neboť byl rád, že unikl všednímu stereotypu. Je to ode mě skoro sprosté chtít mu kazit dovolenou, lekla jsem se. Den po dni jsem proto odkládala okamžik, v němž mu předám dopis. Neměla jsem však příliš času. Bylo potřeba předat dopis dřív, než dovolená skončí, aby se Jahjá měl čas vyrovnat s jeho obsahem. Znovu jsem se modlila k svému nebeskému Otci, prosila ho o sílu a nakonec jsem sebrala poslední zbytek odvahy.

Právě jsme seděli na zahradě a těšili se ze zářivého jitra. Rodiče dávali pozor naše děti. Vešla jsem dovnitř domu, který jsme si pronajali, a vyzvedla z úkrytu dopis. Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly, když jsem ho předávala Jahjovi. Zprvu si myslel, že jsem mu napsala něco milého. Začal dopis číst a jeho obličej se postupně zachmuřil. Pak se roztřásl zlostí. „To je asi to poslední, co bych si přál vědět,“ řekl a podal mi dopis zpět. Ještě jsme si stihli vyměnit několik vět. Na jejich obsah si už nepamatuji. Vstal a zmizel v domě.

Z rozčilení se mi udělalo špatně. Nebyla jsem schopna jít za ním.

Odešla jsem hledat své rodiče vedena instinktem dítěte, které hledá ochranu. Krátce jsem jim řekla, k čemu došlo. Krátký okamžik zkazil celou dovolenou. Atmosféra byla přímo dusivá. Teprve o nějakou chvíli později jsem se vzchopila a vyhledala jsem svého muže. Nebyl však přístupný žádnému rozhovoru. Vrátila jsem se zpět za svými rodiči, aniž bych cokoli vyřešila.

Měla jsem strach, že Jahjá popadne obě děti a odjede pryč. Opanovala mě hrůza z pomyšlení, že mi jednou provždy vezme moje děti. Takové

případy se totiž stávaly. Vysílala jsem k Bohu jednu modlitbu za druhou.

Nadešel večer. Když už byla tma, Jahjá mi řekl, že musí náhle odjet domů, protože chce zajít do střediska ZIDS v M., aby se poradil, co má dělat. Musí s někým mluvit o tom, co se stalo. Je mi snad jasné, že za takových podmínek už naše manželství nemůže dál existovat.

Otec se ho pokusil přemluvit, aby s námi zůstal. Mohli bychom společně všechno v klidu probrat. Nemusí hned myslet na rozvod, naše manželství by přece mohlo trvat dál. Připomněl Jahjovi, že on a matka se mě také nezřekli ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jsem se stala muslimkou. Ale Jahjá nepopřál jeho argumentům sluchu. Neměl stání a za chvíli odjel. Po pravdě řečeno docela jsem si oddychla, protože jsem se bála, že se přestane ovládat, a že by mě mohl dokonce i zbít.

4. Uprostřed nesnází Když jsme se následujícího dne vrátili večer z výletu, řekli mi Hamacherovi, naši domácí, že mě můj muž už několikrát volal. Mám se mu prý okamžitě ozvat, je to velmi naléhavé. V domě chyběl telefon, musela jsem se vypravit k nejbližšímu telefonnímu automatu. Přitom jsem samu sebe děsila představami, co mě po telefonu čeká. Vytáčela jsem naše číslo a přitom viděla rozzuřený obličej svého muže, jak mne zasypává nadávkami.

Nestalo se však nic z toho, na co jsem myslela. Zdálo se mi, že Jahjá je úplně na dně, snad dokonce i vzlykal. Prosil mne, abych ihned přijela domů. To však nebylo úplně jednoduché. Při cestě sem jsem cestovala vlakem se svou matkou a svými dětmi, měly jsme zvláštní rezervaci, kterou jsem objednala i pro zpáteční cestu, ovšem až za deset dní. Byla

doba prázdnin, vlaky byly přeplněné, sotva bude možné získat rezervaci na jiný termín. Kromě toho jsem Jahjovi řekla, že bude lepší, když si všechno v klidu promyslí, než s dětmi přijedu domů. Poté okamžitě změnil tón. Řekl mi, že pokud ho opravdu miluji, musím se okamžitě vrátit.

Cítila jsem, že mne chce zmanipulovat. Bála jsem se atmosféry, která mě bude doma čekat. Chtěla jsem svůj návrat co nejvíce odložit, měla jsem strach z další konfrontace.

Bylo mi Jahji líto. Volali jsme si denně, říkal mi, že by zrovna teď potřeboval být se mnou. I když se snažil být sebevíc laskavější, cítila jsem z jeho hlasu určitý tlak, nedokážu ani dnes posoudit, jestli si toho byl sám vědom či ne. Vyčítala jsem si, že nechávám svého manžela sama v takovém stavu a svoje rozpoložení jsem přenášela i na své rodiče.

Nakonec jsme nečekali, až dovolená skončí, a o několik dní později, přesně na den mých narozenin, jsme vyrazili zpět.

Otec vezl v autě všechna moje zavazadla podobně jako při cestě na dovolenou. Děti, moje matka a já jsme cestovaly vlakem. Byla jsem rozčilena tím víc, čím víc jsme se blížily domů. Už jsem na sobě neměla islámské oblečení a bála jsem se, jakou reakci tím u svého muže vyvolám.

Bylo mi však proti mysli, abych se i nadále vydávala za muslimku. Nebyl pro to žádný důvod, Jahjá už věděl o všem.

Konečně byl vlak u cíle. Vystoupily jsme. Jahjá si mě okamžitě všiml, protože nástupiště bylo poloprázdné. Když přišel až k nám, pozdravil se pouze s dětmi. Mě a matku ignoroval. Znovu jsem pocítila ten hrozný strach o děti, že mi je rovnou z nádraží někam odvleče pryč. Věnoval se Amírovi, mazlil se s ním a vůbec si nevšiml, že by měl pomoci mé matce s kočárkem a příručním zavazadlem dolů přes nádražní schodiště. Sotva jsem byla schopna po těch schodech sejít, jak se mi třásla kolena.

Domů jsme dorazili za hrobového ticha. Vzpomněla jsem si na cestu autem s mými rodiči, když jsem se jim přiznala ke své islámské konverzi.

Mlčení mého muže však bylo jiné. Bylo plné zoufalého vzteku. Já i matka jsme měly strach, že s námi najede na nejbližší strom. Mračil se, jeho pohled byl strnule namířen dopředu, nemluvil.

Ani my jsme se neodvážily říct jediné slovo. Modlila jsem se po celou dobu, neboť atmosféra byla víc než skličující. Člověk by řekl, že se satan stal naším osobním hostem. Snad by to někomu připadalo přehnané, já jsem to však tak vnímala. Takové napětí už dál nevydržím, opakovala jsem si každou chvíli. Cesta byla nekonečná, a když jsme konečně vystoupili u našeho domu, zhluboka jsem si oddychla.

Vzápětí jsem si však mohla uvědomit, že je to teprve začátek. Doma jsme si sedly s matkou na pohovku, Jahjá se posadil na židli proti nám.

Sotva jsem ho mohla poznat, jeho obličej byl znetvořen silným afektem.

Pak nám řekl zhruba následující: „Jak se odvažuješ přede mne předstupovat v takovém oblečení? Vůbec nemáš přede mnou žádný respekt. Pokud si vzpomínám, právě v tomto městě si poprvé veřejně vystupovala s Chadídžou v mešitě. V stejném městě tě vyzvednu z nádraží a ty nemáš na hlavě šátek. Jak si to vlastně představuješ?! Nespoléhej na to, že bych se někdy změnil. Uvidíš, co tě teď čeká. Od tohoto okamžiku už nemáš na nic právo, rozumíš? Ty ještě nevíš, co je ve skutečnosti islám. Teď budeš mít možnost se to dozvědět.

Já ti ukážu. Nemysli si, že budeme před vámi ustupovat. Budeme jako skála.“ Aniž by udělal pauzu, strávil celou následující půlhodinu v podobných výhrůžkách. Pak popadl Amíra a někam s ním odjel. Byla jsem strachy bez sebe. Kam jeli? Odvezl ho a už ho nikdy neuvidím? Křičela jsem k Bohu, aby nedopustil, že mě Jahjá připraví o dítě. Snažila jsem se ještě

utišit svou matku, která se zmítala v podobných pocitech. Neboj se, jeli jenom k nějakému známému, až se vrátí, bude alespoň klidnější. Později jsem se dozvěděla, že jsem situaci odhadla správně. Jahjá se navíc pravděpodobně po takovém výstupu nechtěl setkat s mým otcem, který se u nás s našimi zavazadly zastavil o něco později.

Atmosféra houstla. Necítila jsem se v našem domově dobře, hlavou mi táhla Jahjova slova. Kdyby tady s námi byl Amír a kdybych si neuvědomovala, že je nutné nepřipravit mého muže o možnost setkat se s Ježíšem, okamžitě bych se sbalila a utekla s rodiči pryč.

Následující období bylo nejtěžší v mém životě. Zpočátku jsem počítala s tím, že Jahjá svoje chování zmírní. Zmýlila jsem se. Oznámil mi, že to tak všechno dopadlo proto, že jsme důsledně nežili podle zásad islámu. Často jsme vyráželi na různé rodinné večírky nebo oslavy narozenin, při nichž se servírovalo vepřové a pil alkohol. Také on zanedbával některé dobrovolné modlitby od chvíle, kdy se oženil. Teď na nás za to dopadl Alláhův trest.

Vyčítal mi, že jsem po narození dětí zanedbávala předepsané modlitby.

Připomínal mi, co je psáno: „Kdo se na šířku dlaně vzdaluje modlitbě, vzdaluje se islámu.“ Nakonec jsem za všechno mohla především já. Moje vina mě zbavuje práva na děti. Řekl mi: „Můžeš je snad ještě živit a šatit, ale důležitá rozhodnutí a výchova patří mně. Do toho se teď už plést nebudeš.“ Demonstrativně navštěvoval s Amírem mešitu, Dáwuda s sebou nebral, byl ještě malý. Vždycky jsem umírala úzkostí, zdali se s ním vrátí zpět.

Později mi manžel prozradil, že měl v úmyslu odjet s dětmi do své vlasti. Jeho šejch mu nakonec takový plán rozmluvil.

Měla jsem strach, aby Amír během modliteb v mešitě nevyběhl ven a

nevletěl někam pod auto. Kdyby dítě zmizelo, trvalo by to nějakou dobu, než by na to Jahjá přišel, neboť býval hluboce ponořen do rituální modlitby. Navíc nebylo možné modlitbu jen tak přerušit, protože by jinak byla neplatná.

Jahjá dál chodil do práce. Objevoval se však znenadání doma, aby mě zkontroloval. Pokud mne přistihl, že čtu Bibli nebo jinou křesťanskou literaturu, rozčílil se tak, že jsem se ho doopravdy bála. Pokoušela jsem se číst Bibli tajně, hladověla jsem po Božím slově. Díky Bibli jsem byla schopna přežít. Bible mi umožňovala zakoušet Boží blízkost a lásku.

Z ní jsem brala sílu k životu. Navzdory neutěšené situaci jsem věděla, že Bůh je blízko a drží nade mnou svou ochrannou ruku.

Snídaně nyní protahoval Jahjá na celé hodiny. V dlouhých monolozích mne zahrnul přednáškami o islámu. Doufal, že mne tak získá zpět. Pokud jsem nebyla ochotna předstírat zájem, stával se opět agresivní.

Následoval jakýsi druh křížového výslechu: „Jak jsi se po těch letech, která jsi prožila jako muslimka, mohla stát křesťankou? Určitě jsi z islámu nepochopila vůbec nic. Jsi na to příliš omezená.“ „Nemyslím si. Dobře jsem pochopila, o co v islámu jde. Jinak bych se pro něj tolik neangažovala.“ „Aha, takže jsi pracovala celá ta léta jako špiónka Židů a křesťanů.“ „Přestaň. Přece nevěříš takovým nesmyslům. To přece nemá logiku. Teď, když jsem JIP tak dobře vedla ve volbách, najednou přiznám, co jsem vlastně zač. To je přece úplný nesmysl.“ Nejraději bych se začala nahlas smát, jak mi to všechno připadalo absurdní. Když jsem se však podívala na Jahju, přestala jsem mít chuť se smát. Jeho tvář byla vážná a zahořklá. „Jak to že věříš Bibli? Přece víš, že je zfalšována. Sama jsi to říkala.“

„Bible není zfalšována. Muslimové to říkají, aby nějak zdůvodnili rozdíly mezi Biblí a Koránem.“ „Chceš tím snad říct, že Korán je padělek? Máš snad pocit, že Muhammad se mýlil?“ Postavil se výhružně přede mne, z jeho očí sršely blesky. „Sám to říkáš.“ „Co si to dovoluješ? Kdybys nebyla moje žena, zmlátil bych tě do bezvědomí.“ Zatajil se mi dech. Nebyla jsem schopna už nic říct.

Mluvil dál, nebyl k zastavení, zasypával křesťany a Židy všemi možnými obviněními. Pak se pro změnu začal posmívat: „Takže jsi se stala křesťankou. To si teď budeš dělat, co budeš chtít.

Budeš se opíjet a živořit jako všichni ti lidi tady kolem nás.“ V té době se začal obírat knihami islámských učenců a mystiků.

Stejnými knihami jsem se kdysi také zabývala a nemohla jsem ho tehdy přimět k tomu, aby se mnou o nich diskutoval. Všechno, co prostřednictvím těchto knih získal, snažil se mi vnutit během našich prodloužených snídaní.

Atmosféra přesahovala krajní meze únosnosti. Jahjá mluvil stále o návratu do vlasti. Chtěl, aby to nebylo později, než začne Amír chodit do školy. Myslela jsem na to, že do té doby budu muset utéct, pokud by se Jahjá nestal křesťanem. Představa, abych se nyní stěhovala do islámské země, byla těžká jako noční můra.

Jahjá mi opakovaně vyčítal, že se již neoblékám islámským způsobem.

Nechtěl, aby lidé v okolí začali tušit, co se u nás děje. S nikým o tom nemluvil kromě svého bratra, který už v Německu nežil, a jistého důvěrného přítele v ZIDS. Ani jeho matka se to nedozvěděla. Bylo by pro

něj trapné seznamovat ostatní s něčím, co považoval za nějaký můj chvilkový úlet. Myslel si, že se brzy k islámu vrátím. Snažil se mne donutit k tomu, abych nosila šátek. Když jsem na to nereagovala, vyštěkl na mě: „Jestli se tady něco brzy nezmění, vyskočíme všichni z okna.“ Můj strach rostl. Jen aby něco neudělal dětem! Jeho chování se vymklo jakékoli kontrole. Přestal být sám sebou. Když vedle mě v noci spal, byl to úplně jiný člověk než ten, s nímž jsem ráno seděla u stolu.

Jako muslimka jsem vždycky zastávala názor, že islámské oblečení mají nosit ženy tehdy, když se k tomu doopravdy samy rozhodnou. Nikdo by je k tomu neměl nutit. Jahjá se mnou vždycky v tomto ohledu souhlasil. A najednou se z jeho ujištění stala prázdná slova. Začala jsem znovu nosit šátek, jinak bych s ním jen těžko vydržela. Moje rozhodnutí přivítal.

Doufala jsem, že jeho tlak teď povolí. Naopak, byl ještě silnější. Jahjá si myslel, že už se nacházím na zpáteční cestě k islámu a snažil se, abych svůj návrat co nejrychleji dokončila.> Vysvětlovala jsem mu, že si to všechno špatně vykládá a situace se začala opět přiostřovat. Špehoval mě a slídil po mých knihách. Prohlížel knihy v knihovničce, zdali jsem nebrala do ruky Bibli nebo nějakou jinou „zakázanou“ knihu. Obstarávala jsem si tajně nové publikace. Pokud se mu nějaká z nich dostala do rukou (jednou z nich byla kniha úvah na každý den), ptal se hned, kde se tady ta kniha bere a mrštil s ní o zem s tím, že nedbám na jeho příkazy.

Kontroloval každý můj krok. Pokud zavolal z práce a zjistil, že je telefon obsazen, hned se mne ptal, s kým jsem mluvila a zahrnul mne výčitkami. Na děti přitom vůbec nebral ohled. Snad si ani pořádně neuvědomoval, že děti jeho chování vnímají, zvláště Amír. Jednou se

dokonce obrátil s výhružkou na Amíra: „Jestli se staneš křesťanem, podpálím celé Německo.“ Amír byl stálým svědkem toho, jak otec řve a tříská dveřmi. Když byl Amír starší, přemýšleli jsme, do jaké mateřské školky bychom ho měli umístit. Úplně přesně bych měla říct, že jsem se Jahji pouze zeptala, jakou školku pro něj vybral, neboť jsem se již nesměla do takových rozhodnutí vměšovat. Jahjá se rozhodl pro školku ve správě města, aby Amír nebyl ovlivněn náboženskou výchovou. Přitom se do mne zabodl svýma očima a potichu s důrazem na každé slabice řekl: „Jakmile zjistím, že děti do sebe natáhly něco západního nebo křesťanského, zabiji tě.“ Zalapala jsem po dechu. Amír to navíc všechno slyšel. Stejné výhrůžky se opakovaly i další dny. Nepochybovala jsem o tom, že to myslí vážně, i když později popřel, že by něco takového vůbec řekl.

Kdykoli jsem měla pocit, že se rodinná atmosféra lepší, stalo se zpravidla něco nečekaného. Když jsem si začala myslet, že už je vlídnější, prohlásil najednou bez předchozího varování: „Křesťanská matka nemá právo vychovávat moje děti. Buď se vzpamatuješ a obrátíš se zpátky k islámu, nebo se s tebou nechám rozvést a odjedu s dětmi do své vlasti. Vůbec se mi nesnažíš vyjít vstříc. Čteš křesťanské knížky, místo abys četla knihy o islámu. Kdybys alespoň znovu začala s islámskými modlitbami, hned bys pochopila, kde je pravda. Pokud ti jde o naše manželství, udělej to. Tamhle je koberec. Pomodli se několik rak' (části modliteb)“.

Jeho naléhání se stupňovalo. Nevěděla jsem kudy kam. Kontakty s Helgou jsem již omezila, stejně jsem neměla v úmyslu stát se svědkyní Jehovovou. Jahjá ji označil za hlavního viníka naší rodinné situace.

Řekl, že jejím prostřednictvím vstoupily do naší domácnosti džinové, démoni. Jejich cílem je zničit funkční islámskou rodinu. Svědkové Jehovovi jsou navíc řízeni Židy a rozsévají nepokoj na všechny strany.

Nevěřila jsem tomu, že by svědkové Jehovovi démonizovali naši domácnost. Přesto jsem naši situaci nepodceňovala. Byl to doopravdy duchovní boj, který probíhal skoro hmatatelně před mýma očima. Cítila jsem, jak naši domácnost zaplavuje temnota. Na mne jí už síly nestačily, o to více usilovala o mého muže a o naše děti. Jejím cílem byla úplná likvidace našeho manželství. Jahjá ztrácel kontrolu nad svým chováním a stal se zajatcem vlastní zloby. Jakmile se odněkud vrátil, cítila jsem, že s ním vstupuje něco, co mě svíralo jako železná obruč. V noci mě přepadávaly záchvaty, které připomínaly anginu pectoris. Věděla jsem, že to není obvyklá nemoc, že se spíše jedná o psychosomatickou záležitost.

Později, když se celá situace uklidnila, zmizely tyto stavy téměř okamžitě.

Chtěla jsem alespoň na pár dní uniknout z této pasti, a tak jsem si naplánovala návštěvu rodičů. Ale Jahjá na to okamžitě zareagoval: „Nebudeš tam déle než jeden den, ráno odjedeš a večer se vrátíš. Amíra necháš doma.“ Nebylo ani možné, abych pěstovala nějaký kontakt s křesťany v okolí: „Tvoje náboženství neopustí tyto čtyři stěny. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Pokud máš pocit, že bez toho nevydržíš, modli se doma.

Nezapomeň, že naše děti jsou muslimské, nepřipustím, abys začala běhat do nějakého křesťanského kostela nebo kdoví kam. Pochopilas?“ Tajně jsem se dovolala do jedné církve, jejíž telefonní číslo jsem našla v seznamu. Neměla jsem v úmyslu hledat pomoc u zemské církve. Své zklamání jsem už měla za sebou. Tam by mě pravděpodobně čekalo setkání

s lidmi, kteří neberou Bibli jako autentickou knihu, a tak ji ani nemohou chápat. Tím nechci říct, že bych tam nemohla narazit i na jinak smýšlející členy; nemohla jsem však na to příliš spoléhat. Neměla jsem zájem o další problémy, chtěla jsem mít jistotu, že potkám lidi, kteří milují Ježíše stejným způsobem jako já a následují ho. Sbor, který jsem objevila, byl plný milujících a chápavých lidí. Nemohla jsem sice navštěvovat jejich bohoslužby či jiné akce, potají jsem si však s nimi telefonovala a občas se mi podařilo s nimi sejít. To všechno pro mě znamenalo získat novou odvahu a jistotu, a tak odolávat ustavičnému nátlaku a zastrašování svého muže.

Jahjá stále opakoval své výhružky: „Moje trpělivost má své meze.

Nesnaž se to hnát do extrému. Vrať se k islámu, nebo za nic neručím.“ Neměl ani stín pochybností, že by ohledně dětí nebylo právo na jeho straně: „Na děti nemáš vůbec žádné právo, kdykoli ti je mohu vzít. Ani policie mi v tom nezabrání. Každého, kdo by se mi postavil do cesty, vyřídím.“ To, co říkal, bylo stále fundamentálnější: „Pokud bys žila v islámské zemi, popravili by tě jako odpadlíka.“ Jahjá konzultoval se svým šejchem, zdali naše manželství odpovídá ještě islámským normám. Šejch mu řekl, že naše manželství je stále ještě platné, neboť jsem prý islám neopustila z jiných důvodů než názorových.

Pokoušela jsem se navzdory všemu chovat laskavě. Bojovala jsem s touhou okamžitě utéct a snažila jsem se zvládnout roli milující ženy.

Vyneslo mi to nanejvýš posměch: „Ach ta falešná křesťanská laskavost.

Snad si nemyslíš, že tím mě přetáhneš na svou stranu?“ Když se mu něco na mě nelíbilo, obrátil se zpravidla na Amíra: „Dobře se podívej, co tvoje maminka právě teď vyvádí. Přesně tak to uvidíš u všech křesťanů.“

Občasná návštěva mých rodičů naši domácnost na okamžik projasnila.

V jejich blízkosti jsem se cítila bezpečněji, ačkoli to mohl být jen pocit. Mohla jsem s nimi mluvit o své víře i o tom, co bude dál. Někdy se nám podařilo navštívit i lidi ze sboru.

Sotva rodiče odjeli, Jahjá mi hned připomněl: „Vím o každém tvém kroku. Nemysli si, že mi něco může uniknout.“ Ani netušil, jak jsem celý den intenzivně prožívala, že jsem sledována. Lekla jsem se, že Jahjá ví, kde jsem s rodiči byla. Později vyšlo najevo, že to naštěstí nevěděl.

Jenom mi chtěl pořádně nahnat strach.

Když jsem nevěděla jak dál a ztrácela jsem se ve svém zoufalství, mluvila jsem s Pánem Ježíšem. Nikdy jsem nezůstala bez jeho pomoci.

Okamžitě jsem vnímala jeho lásku a blízkost. Od okamžiku, kdy jsem se pro Pána Ježíše rozhodla, nepřestala jsem číst Bibli. Přitom jsem používala knihu úvah, která mi zůstala ještě z doby, kdy jsem chodila na setkání mládeže CVJM. Kniha se jmenovala „Prvních sto dní s Biblí“.

Bible se tak pro mne stávala novou knihou. Janovo evangelium jsem četla se zatajeným dechem, aniž jsem si byla schopna vysvětlit onu podivuhodnou a nevyprázdnitelnou tajemnost evangelijního textu. Všechno, pomalu každé slovo znamenalo pro mně něco nového; uvědomila jsem si, že touto knihou ke mně mluví Bůh. To byla pro mě nová zkušenost, která mně přinášela nevýslovný pocit štěstí. Konečně tu byl pravý, živý Bůh, který odpovídal na mé otázky, který se mnou mluvil. Alláh se mnou nikdy nekomunikoval, byl příliš povznesen nad mými všedními problémy. Jediné, co udělal, že poslal Korán s vyčerpávajícími pokyny, co mám dělat. Jeho blízkost jsem mohla nárokovat pouze tehdy, jestliže jsem žila v souladu s jeho předpisy a zákazy, aniž bych si byla jista, že jsem do jeho blízkosti vstoupila. Ale Bible byla živou knihou naplněnou Božím Duchem.

To nebyla jen mrtvá litera, byla to kniha života. Taková zkušenost se jen těžko vyjadřuje slovy, něco takového každý musí prožít sám osobně.

Někdy jsem byla zavalena strachem, že Bůh dopustí, abych ztratila své děti. Myslela jsem na matku Mojžíše, která svěřila svého syna vodám Nilu, a tak ho vlastně beze zbytku vložila do Boží péče. Chce snad Bůh, abych ji statečně následovala? Ne, to nemůže chtít. Bůh přece není jako Alláh. Nevezme mi moje děti, aby se přesvědčil, jak v takové zkoušce obstojím. Pokud by to přece jen dopustil, měl by pro to určitě nějaký důvod a jistě by mi daroval sílu, abych mohla dál žít. Ale uvažovat tímto směrem šlo jen s velikou vnitřní bolestí. S očima plnýma slz jsem pokračovala v modlitbách, aby mě Bůh uchránil před takovou zkouškou.

I s Ernstem Schruppem jsem zůstávala v telefonickém spojení. Modlil se za mne a ptal se vždy, co je nového. Škoda, že jsem mu nemohla nikdy říct nic povzbuzujícího.

Jahjá se mnou jednal stále urážlivěji: „Možná ani netušíš, kolik jsem měl nabídek, než jsem se seznámil s tebou. Představili mi mnoho dívek z mé vlasti, chtěl bych si je snad vzít všechny, kdyby to šlo. Měly jenom jednu chybu, zanedbávaly islám. Vzal jsem si nakonec tebe, protože jsi aktivně pracovala pro ZIDS. A teď to s tebou takhle dopadlo. Proč jsem si jen tenkrát nevybral nějakou jinou? Byly to všechno krásné ženy, úplně mladě, ještě nikdy neprovdané.“ Jeho slova pro mne znamenala tvrdou urážku. Cítila jsem, že moje láska k němu postupně chladne. Nakonec z našeho někdejšího vztahu nezbylo téměř nic. Zdálo se mi, že mi už nic nestojí v cestě, abych se sebrala a odešla pryč. Začala bych žít nový život, Jahjá by byl daleko ode mne, nikdo by mě nešpehoval a nevyhrazoval mi, nemusela bych se bát číst

Bibli, mohla bych chodit na bohoslužby. Věděla jsem jenom, že nemám právo sebrat se a beze slova odejít. Nakonec Bůh miloval i mého muže.

Jahjá mě chtěl donutit, abych se setkala s Chadídžou. Odmítla jsem, věděla jsem totiž, že Chadídža se nezajímá o jednotlivce. Jahjá mě sice líčil, jak byla otřesena tím, co se o mém stavu dozvěděla, a že prý dokonce plakala. Moc jsem tomu nevěřila. Chadídža mi prý posílá něco, co bych si určitě měla přečíst. Možná mě to přivede k zamyšlení. Dostala jsem tak kopii článku ze Spieglu, jehož autor pochyboval, zdali Ježíš vůbec kdy žil. Utkal se s křesťanskou vírou argumenty předních moderních teologů. To všechno jsem už dávno znala. Kroutila jsem nevěřícně hlavou nad tím, jakou péči mi Chadídža věnovala. Kdysi jsme se v ZIDS dobře bavili nad jiným článkem z Spieglu, který se pro změnu zabýval islámem a vykládal ho naprosto zkresleným způsobem. A takovými „prameny“ mě chtěla Chadídža získat zpět pro islám! Skutečně jsem se nemýlila. Chadídža se nikdy příliš nenamáhala, pokud šlo o jednotlivého člověka.

5. „ …a uvidíš, jak tě povedu…“ Nastala zima. Přišel advent a já jsem jenom litovala, že si nemohu jako ostatní lidé vystavit svůj adventní věnec. Tak moc jsem trpěla poslední léta tím, že nemohu doma prožívat nic z Vánoc. Jako muslimka jsem se to snažila v sobě potlačit. A teď jsem v tom musela pokračovat dál, aniž bych chtěla. Bude to tak celý život?

Jahjá se pořád rozčiloval a třískal dveřmi. Amír tím byl sklíčen.

Stáhl se sám do sebe, tiše seděl na gauči a hrál si se svými třemi plyšáky. Jednoho z nich si strčil do pusy, druhého něžně hladil po tváři, třetího si přidržel u nosu a čichal k němu. Hrál si ostatně jen

velmi málo a odmítal mluvit mateřským jazykem svého otce. Nechtěl ani, aby se ho Jahjá dotýkal.

Jednou byl Amír nemocen, měl horečku, nevěděla jsem, co mám dělat, neboť Dáwud byl ještě malý a dožadoval se také svého dílu pozornosti.

Myslela jsem si, že by mi Jahjá mohl s dětmi pomoci. Ale Amír začal křičet, jakmile se k němu Jahjá přiblížil, že otce nechce, že má jít pryč. Nakonec musel přijet můj otec, aby nám pomohl. Jahjá na to reagoval ještě větším vztekem. Obviňoval mě, že proti němu děti navádím.

Co jsem měla dělat? Jahjá trpěl chorobnou podezíravostí. Krátce poté se zdálo, že se situace uklidnila. Začala jsem znovu doufat. Přemýšlela jsem, co bych na svém chování měla změnit. Je to skutečně tak, že jsem se změnou náboženství svému muži nenávratně odcizila?

Byla právě druhá adventní neděle. Seděli jsme společně u večeře.

Jahjá, aniž by mě předem varoval, najednou řekl: „Zrovna myslím na to, jak by se mi ulevilo, kdybych se okamžitě nechal rozvést. Moje trpělivost má své hranice. Nejsem žádný šejch nebo světec, já už to prostě takhle dál nehodlám snášet.“ Večeře mi uvízla v krku. Podlomila se mi kolena a začala jsem se třást. Nechtěla jsem, aby si toho můj muž všiml. Jakmile Jahjá odešel pryč, zavolala jsem rodičům a řekla jsem jim, co se děje. Měla jsem zřetelný pocit, že tentokrát můj muž nemluví do větru. To nebyla jen pouhá úvaha nebo slovní výhrůžka, na kterou se za chvíli zapomene. To, co nyní Jahjá řekl, bylo myšleno naprosto vážně.

Zavolala jsem pastorovi sboru, s jehož členy jsem se občas stýkala.

Zeptala jsem se, zdali by nevěděl o nějakém dočasném útulku pro mne a pro děti. Slíbil mi svou pomoc už před nějakým časem, pokud by to prý bylo nevyhnutelně nutné. Ta situace právě nastala, oznamovala jsem mu do

telefonu. Byl tím zaskočen a ptal se mě, jestli se nemýlím. Opakovala jsem, že situace je vážná, o on mi slíbil, že se o všechno postará.

V úterý se objevili rodiče. Nepřetržitě jsem se obracela v modlitbě k Bohu, aby mi Bůh dal jasné znamení, že mám s dětmi odejít pryč.

Nechtěla jsem takový těžký krok podniknout bez Božího schválení, třebaže jsem už doma nemohla vydržet. Bůh moje rozhodnutí potvrdil dvojím způsobem: 1. Z každodenní četby Písma jsem jednoznačně vyrozuměla, že mám odejít.

2. V úterý večer, když už u mě byli mí rodiče, Jahjá zavolal z práce a řekl mi: „Mluvil jsem s Chadídžou. Rozhodl jsem se, že to skončím, ať to dopadne, jak chce. Nemám už na tebe nervy. Chadídža si taky myslí, že už jsem si užil svoje. Nejsem žádný světec. Nemůžu už dál takhle žít.

Stejně tě už dávno nemiluji. Jestliže jsem pro věc islámu dokázal opustit i svoje rodiče, nemysli si, že bych nakonec kvůli islámu nemohl opustit i tebe.“ Večer téhož dne jsem si připravila nejnutnější věci, které jsem si chtěla nazítří co nejrychleji sbalit. Zavolala jsem Helze, jestli nezná nějakého zákazníka, který by mého muže nazítří zdržel v práci tak, abych měla jistotu, že mě nepřijde zase kontrolovat a nepřistihne mne, jak se balím. Helga mě vyslechla a celou věc zařídila tak, jak jsem si přála.

Balila jsem se ve spěchu a ukládala do modrých pytlů na odpadky všechny možné věci, které jsem potřebovala nebo které jsem měla ráda. Moje matka hlídala děti, já jsem balila a otec to všechno ukládal do mého i svého auta. Obě auta praskala ve švech. Část věcí měl otec zavést svým autem k sobě domů a přivést mi je až později. Do mého auta nakládal věci, bez kterých bych se jen špatně mohla obejít. Všechno se odehrávalo jako ve snu. Když jsme byli hotovi, objali jsme se. Zajela jsem do banky, abych vyzvedla peníze, pak jsem zamířila ke Katrin, k mé někdejší spolužačce,

která se mezitím přestěhovala nedaleko od nás. Tam nás můj muž jen tak neobjeví. Cesta k ní trvala asi tři čtvrtě hodiny. Po cestě jsem vysvětlila Amírovi, proč jsme z domova odjeli. Zdálo se, že mě pochopil.

Když jsme dojeli na místo, Katrin nás už očekávala, neboť jsem jí telefonovala již o den dříve a ohlásila náš příjezd. Už před nějakou dobou mi nabídla azyl ve svém domě, pokud bych to prý někdy potřebovala.

A najednou jsem byla jejím hostem. Co bude dál, jsem zatím ještě netušila. Pastor totiž pro nás ještě nenašel ubytování. Řekl, že mi zavolá, jakmile bude něco vědět.

Zdálo se mi to všechno neskutečné. Už se nikdy nevrátím domů?

Ne, tato kapitola je už definitivně uzavřena.

Konečně jsem svobodná. Zhluboka jsem si vydechla.

Nemohla jsem však zapomenout na svého muže. Určitě už dorazil domů a nepotřeboval příliš času, aby zjistil, že jsme pryč. Bude postávat před vyprázdněnými skříněmi svých dětí. Bylo mi ho najednou líto. Nedalo se však nic jiného dělat. Nedal mi žádnou možnost. Za těchto okolností se k němu nemohu vrátit.

Odpoledne mi zavolal pastor. Našel pro mě ubytování v křesťanském azylovém domově pro matky s dětmi. Nemám si prý dělat starosti, co nevidět si mě sami vyzvednou.

Pozdě večer pak dorazil Thomas, vedoucí domova. Byl už dlouho na cestě, neboť nemohl najít, kde Katrin bydlí. Špatně si totiž poznamenal popis cesty. Thomas byl už informován o mé situaci a pečlivě si vyměnil poznávací značku svého mikrobusu, aby bylo po všech stránkách zajištěno, že můj muž nebude moci objevit naši stopu. Ani mí rodiče nevěděli, kam jedu, aby nemuseli lhát, pokud by jim Jahjá volal a chtěl na ně vyvíjet nějaký nátlak. Pokud jsme byli ještě u Katrin, Thomas příliš nemluvil.

Teprve po cestě mi začal vyprávět o své práci v domově matek. Dům byl součástí terapeutického zařízení pro narkomany. Část areálu byla vyhrazena pro matky s dětmi, které měly podobné problémy jako já. Kam jedeme a kde se dům nachází, mi Thomas zatím neřekl.

Děti mezitím usnuly. Náš hovor začal váznout. Bylo už dost pozdě.

Trochu jsem si Thomase více prohlédla. Měl tmavé, krátce střižené vlasy, nosil brýle a vypadal trochu jako ekologický aktivista. Nejnápadnější na něm ovšem byla dlouhá brada, která mu sahala až na hruď. Myslela jsem na to, jací lidé v takovém domově žijí. Moje myšlenky se pak zatoulaly zpátky k Jahjovi a k všemu, co se odehrálo. Jahjá je teď určitě vzteky bez sebe a rozbíjí všechno, co mu přijde pod ruku.

Když jsem se probrala ze svých myšlenek, pokračovali jsme dál v rozhovoru. Řekla jsem Thomasovi i něco o sobě. Zatímco jsem mluvila, vystála mi v mysli neodbytná myšlenka. Poprvé jsem si pořádně uvědomila, jak mne Pán Ježíš miluje. Uviděla jsem ho před sebou na kříži, jak krvácí, trpí a umírá. Poprvé jsem si naprosto zřetelně uvědomila, že to udělal kvůli mně, protože mě miloval. Byl připraven dát ze mne svůj život. Kdo jiný než on by něco takového chtěl udělat? Komu jinému by na mně tolik záleželo? Do očí mi vstoupily slzy, jak jsem byla přemožena jeho dokonalou a nesobeckou láskou. On byl tím, koho jsem ve skutečnosti hledala celý svůj život, aniž bych si to jasně uvědomovala. To byla ta nenaplněná touha kdesi hluboko ve mně, kterou dokázal naplnit pouze Pán Ježíš. Najednou jsem měla pocit, jako bych se po dlouhé cestě konečně dostala domů. Děkovala jsem Pánu za všechno, co pro mě udělal. Chválila jsem ho za to, co ve mně změnil. V mé paměti se znovu vynořil verš, který byl zavěšen v pokoji Muhammadovy matky. Co jsi už dnes udělal pro Alláha, ptal se nápis.

Pán Ježíš se neptá, co jsi pro něho udělal. On udělal všechno, dal svůj život, aniž by na okamžik zaváhal.

Když jsme dorazili na místo, byla jsem unavena dlouhou cestou i svými myšlenkami. Všichni byli ještě vzhůru, aby nás přivítali. To působilo velmi srdečně. Sonja, Thomasova žena, mi ukázala naše pokoje. Amír a Dáwud měli svůj pokoj stejně jako já. Koupelnu a záchod jsme sdíleli společně s Marlene a s jejími dcerami Leou a Marií. Na stole mě vítala mikulášská nadílka s blahopřáním. Bylo to opravdové přivítání.

Bylo už opravdu hodně pozdě, když se nám podařilo dostat se do postele. Ve spánku mě trápily zlé sny a mnoho jsem si kvůli nim neodpočinula. Vstávali jsme poměrně pozdě. Váhavě jsem s dětmi vstoupila do velké kuchyně. V ní jsem našla Jeanettu, mladou ženu z Afriky, jak připravuje oběd. Jeanette také utekla od svého muže. Pomohla mi, abych se v kuchyni zorientovala. Zatímco Amír s Dáwudem snídali, vyprávěla mi svůj příběh. Mezitím do kuchyně nahlížely různé hlavy, aby nám popřály dobré ráno. Po snídani se objevila Anke, vychovatelka, abychom s ní mohli absolvovat pochůzku domem. Bydleli jsme v odděleném domě několik stovek metrů pod zámeckou budovou. Kdysi zde bydlelo zámecké služebnictvo. V samotném zámku se pak nacházelo zařízení pro narkomany.

V našem domě jsme absolvovali prohlídku kuchyně, jídelny, obývacího pokoje, ostatních ložnic, sklepu se špižírnou a s herní místností pro děti. Součástí domu byl nejen dvůr, ale i stáje a stodoly, v nichž byly uskladněny pomůcky pro hry dětí venku. Ze zvířat bychom v nich našli pouze několik slepic. Později k nim přibyl jeden poník, ovce a poraněná kachna. Poník se jmenoval Moritz a ovce Olga. S oběma zvířaty jsem udělala jednu výmluvnou zkušenost:

Byla neděle, všichni jsme se procházeli venku. Děti se střídavě vozily na tmavě hnědém poníku Moritzovi, za nimi si vykračovala Olga. Olga a Moritz byli na sebe tak zvyklí, že Olga poníka prakticky neopouštěla a stále chodila za ním. Ani tuto neděli tomu nebylo jinak. Olga následovala Moritze a děti. Během procházky jsme potkali jinou skupinu s dětmi ze zámku, i oni měli svého tmavě hnědého poníka. Kus cesty jsme šli společně a povídali jsme si. Když jsme se rozešli, Olga si spletla poníky a vyrazila za kolegou ze zámku, který měl úplně stejnou tmavohnědou srst jako její Moritz. Teprve po vytrvalém a naléhavém volání se Olga vzpamatovala a vrátila se k nám a ke „svému“ Moritzovi zpátky. Od té doby chápu, proč nás Bůh v Bibli tak často přirovnává k ovcím…

Ale pojďme se ještě projít po celém areálu. Zahrada byla obrovská, pro děti to byl opravdu ráj. Část území byla oplocena, tady se pěstovaly květiny, ovoce a zelenina. Ženy, které zde bydlely, se o záhony staraly společně s Anke, Sonjou a Ulrikou, jejíž profesí byla speciální pedagogika. O zbytek zeleně se starali Thomas a muži, kteří bydleli v zámku a prodělávali protidrogovou terapii. Tehdy byla ovšem zima, takže se na zahradě nedalo celkem nic dělat.

Po prohlídce jsem se vrátila s dětmi do našich pokojů. Hned vedle nás měla své pokoje Marlene, její a naše pokoje spolu s příslušenstvím tvořily jakýsi uzavřený apartmán. Od ostatních pokojů nás sice neoddělovaly žádné masivní domovní dveře, přesto bylo příjemné, že jsme měli určité, zřetelně vymezené soukromí. Pokud se objevili na návštěvě manželé, měli přísný zákaz vstupovat do této soukromé obytné zóny.

Navečer jsme konečně za pomoci ostatních vyložili veškerý náklad zavazadel a odnesli jsme je do našich pokojů. Přede mnou byly hromady pytlů z umělé hmoty, které jsem pomalu začala vybalovat. Přitom jsem ke

svému nemilému překvapení zjistila, že otec některé pytle ve spěchu zaměnil. Měla jsem tak mnoho věcí, které jsem skoro nepotřebovala, a nutné věci se momentálně nacházely kdesi u rodičů. Ostatní obyvatelé domu mi však rychle pomohli doplnit mou výbavu. Pastor později vyzvedl další věci, které jsem potřebovala, a přivezl mi je. Akce to byla poněkud složitá, neboť se setkal s mými rodiči na dálničním odpočívadle, kde zároveň došlo k předání nákladu. Celé to připomínalo epizodu z nějakého napínavého filmu.

Brzy jsme si na nové prostředí zvykli. Ulevilo se mi. Navíc jsem se tady necítila být sama. Pořád tu byl někdo, s kým jsem mohla mluvit.

Stolování bylo společné. Na oběd se scházelo dvanáct až osmnáct lidí. Úkoly v domácnosti a na zahradě byly rozděleny podle harmonogramu.

Střídali jsme se ve vaření, mytí a úklidu… Když jsem poprvé měla uvařit pro tolik lidí, zmocnila se mě panika. Ještě nikdy jsem nic takového nedělala, možná při nějakých rodinných oslavách, nikdy však příliš často. Zpočátku mi často pomáhala Jeanette, dokud jsem si na tento úkol dostatečně nezvykla. Vaření pro celý dům bylo problémem pro každého nováčka, jak jsem si později sama všimla. I když jsem si nakonec roli kuchařky řádně osvojila, jedné věci jsem se nemohla zbavit: vařila jsem vždycky, jako bych měla nasytit celý regiment. Zbytky pak stačily ještě na jedno jídlo. Pochvalu si vysloužily zvlášť pokrmy, které pocházely ze země mého muže.

Jednou týdně se dělal velký nákup. Na něj jsme vyráželi s naším mikrobusem. K pokladně jsme pak tlačili dva nebo tři přeplněné nákupní vozíky. Sotva stačily všem našim potřebám. Po takovém výletě jsem byla pořádně unavená. Na tom měl i svůj díl Dáwud. Pokud byl s námi, snažil se vyhazovat věci z košíku, jindy si umínil, že z něho vyleze ven.

V tomto domě jsme společně s dětmi oslavili první Vánoce. U mě to bylo poprvé po deseti letech. S radostí jsem nakupovala dárky pro Amíra a Dáwuda. Přála bych každému vidět Amírovy oči na Štědrý den. Něco takového ještě nikdy neprožil. Dáwud byl zatím ještě malý na to, aby chápal, co se děje.

Byl to zvláštní a nezapomenutelný večer. Už před Vánoci jsme se často společně scházeli a vymýšleli různé vánoční ozdoby na stromek. A nakonec jsme všichni stáli u nádherného stromku. Amír byl z toho úplně vedle a nemohl věřit, že v té hromadě dole jsou i dárky pro něj. Se zářivýma očima se pustil do vybalování pestře zabalených dárků. Měla jsem stejnou radost jako on. K úplné radosti mi scházeli pouze mí rodiče. Tak ráda bych s nimi po tolika letech oslavila společné Vánoce.

A co Jahjá? Co asi dělá? Jak prožívá tyto dny?

Zvláštním zážitkem pro mne byly první bohoslužby. V neděli jsme chodili pravidelně do sboru svobodné evangelické církve v sousední obci.

Když jsem tam byla poprvé, kázal ve sboru zrovna host, a atmosféra byla proto svátečnější než obvykle. Všechno na mě působilo nezvykle silně, zvláště křesťanské písně, které byly doprovázeny spolupracovníky ze zámku. Sotva jsem tomu byla schopna uvěřit: sedím tady, nikdo mi nezakazuje, abych tu byla, vedle mě jsou mé děti, Amír a Dáwud.

Vzpomněla jsem si na verš, který mi zazářil kdysi po obrácení: /„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“/ (Jan 8,32) Teď jsem to prožívala naplno, byla jsem svobodná navenek i uvnitř a mohla jsem v této svobodě dál žít a žiji v ní i dnes. Pravda mě osvobodila od vnitřních strachů a úzkostí, osvobodila mě od formalit, jakými bylo např. islámské oblečení a další islámská přikázání. Byla jsem svobodná a mohla jsem dál žít

v pravdě.

Důležitým nástrojem mého vnitřního osvobození byla pastýřská péče provázená modlitbou. Prožívala jsem, jak mne Bůh krok za krokem postupně vymaňuje z pout a pracuje na mně, abych byla hodná biblického označení „nové stvoření“.

Byl to zčásti velmi bolestný proces. Nakonec se však ukázalo, že to byla cesta, po níž si mne Bůh přál vést. Ocitla jsem také v tomto domě, abych zde přijala, co jsem právě potřebovala. Prosila jsem jen o pár maličkostí, ale nakonec se mi dostalo díky Boží lásce víc, než bych si představovala. Já i mé děti jsme se ocitly na místě, kde jsme mohly zakusit každý den Boží blízkost i prostřednictvím jiných křesťanů.

V každé chvíli tu byl někdo, kdo byl na naší straně, kdo se o nás s láskou staral, kdo nás utěšoval, kdo se za nás modlil, kdo tu byl kvůli nám. Byl to úplně nový způsob, jak jsem nyní objevovala svého nebeského Otce. Po setkání s Ježíšem to byla moje další výrazná duchovní zkušenost. Poprvé jsem si uvědomila, že Bůh je doopravdy mým Otcem, který byl po celý můj život se mnou, toužil po mne a natahoval ke mně své ruce. Konečně jsem spočinula v těchto pažích, tady jsem byla konečně doma, tady mi nehrozilo žádné nebezpečí.

Ačkoli mě neopouštěl strach a úzkost z toho, co bude dál, můj Otec zůstával se mnou a neopouštěl mě. Hluboce mě v tomto smyslu oslovovala jedna píseň, zpívaná během bohoslužeb:

Jsem s tebou, když tě ničí starosti, když ti připadá tvůj život nesmyslný, jsem stále tady.

Jsem s tebou, i když tomu zrovna nevěříš, i když to nijak nevnímáš, jsem tady docela blízko.

Všechno je v mé moci, tvůj život znám velmi důvěrně.

Vím o všem, co potřebuješ každý den.

Neboj se, neboť tě miluji.

Důvěřuj mému slovu a uvidíš, jak tě povedu krok za krokem.

Neboj se, když nemůžeš v noci spát, když myslíš na to, co bude ráno, máš přece mě.

Neboj se, i kdyby tě ostatní opustili, i kdyby tě přemohlo vědomí vlastní zbytečnosti, nezapomeň, že tě miluji.

Všechno je v mé moci, tvůj život znám velmi důvěrně, vím o všem, co potřebuješ každý den.

Neboj se,

neboť tě miluji.

Důvěřuj mému slovu a uvidíš, jak tě povedu krok za krokem.

Jednou mě uvidíš tváří v tvář, pak poznáš, že tvoje cesta byla cestou ke mně.

Pak pochopíš a porozumíš, že všechno mělo svůj význam, a uvidíš, že jsem doopravdy měl všelikou moc.

Ani dnes nejsem schopna zpívat nebo poslouchat tuto píseň, aniž bych jí nebyla zasažena.

Potřebovala jsem právě takovou úlevu a útěchu, neboť mě pronásledovaly těžké noční můry. Jejich scénář se opakoval v různých podobách: Jahjá objevil, kde se ukrývám, zabil mne a s dětmi uprchl do své vlasti.

Probouzela jsem se zpocená hrůzou a měla jsem dojem, že slyším svého muže, jak mi chodí pod okny.

V noci jsem se neodvažovala vyjít ven na dvůr, měla jsem dojem, že Jahjá na mě číhá někde ve tmě. Na vycházkách nebo na nákupech jsem se chovala až nepřiměřeně, pokud se Amír ode mě vzdálil byť jen na pár metrů. Měla jsem utkvělou představu, že někde blízko nás zabrzdí auto, otevřou se dveře a Amír v nich nenávratně zmizí. Ostatní matky v našem domově na tom nebyly lépe. Trpěly nespavostí, zdály se jim podobně divoké sny.

Během druhého vánočního svátku si mě Thomas vzal stranou a řekl mi:

„Víš, nějak se mi to nezdá. Odřekla jsi se při svém obrácení ve jménu Ježíše Krista všech vazeb na islám?“ „Ano, jistě, Ernst Schrupp se za to se mnou modlil.“ V tu chvíli se mi vybavila moje přísaha věrnosti Abdurrahmánu al-Assaadovi společně se vzpomínkou na seminář se šejchem v M. Vyprávěla jsem o tom Thomasovi, společně jsme se ještě jednou kvůli tomu modlili a Thomas se modlil za rozvázání těchto vazeb na svět islámu i těch, na které jsem si už nevzpomínala. Moje situace se pak lepšila den ze dne, děsivé sny ustupovaly společně s představou, že mě někdo pronásleduje.

Netrpěla jsem sama. Amír byl rovněž postižen naší někdejší rodinnou atmosférou. Nemohl v noci spát a často se znenadání rozplakal, aniž by k tomu měl nějaký důvod a začal křičet, že se to nedalo snést. Ráno si pak na nic nemohl vzpomenout. Modlili jsme tedy i za děti, aby byly vysvobozeny ze všech islámských pout, i když bylo jasné, že Amír potřebuje více času, aby dokázal svoje dětské zážitky zpracovat. Tyto i jiné případy mi znovu připomínaly, že nevedeme boj proti tělu a krvi, jak říká Písmo, nýbrž proti mocnostem temnosti.

Během prvních dnů jsem musela stále myslet na to, že moje manželství je v troskách. Zdálo se mi, že jsem si to všechno zavinila sama. Mělo to být přece manželství na celý život; vyčítala jsem si, že jsem nakonec nepřišla na nic jiného než na útěk. Ačkoli se sotva dalo udělat něco jiného, musela jsem se zabývat tím, co si o mně pomyslí moje rodina.

Určitě si řeknou, že jsem absolutně neschopná dosáhnout v životě něčeho pozitivního.

Stalo se mi jednou, když jsem byla ponořena do takových výčitek, že do mých myšlenek vstoupil Pán Ježíš. Uvědomila jsem si, že on z hlediska

společnosti zbankrotoval. Opustil své povolání tesaře, které mu zajišťovalo určité postavení ve společnosti, a putoval z místa na místo jako bezdomovec. Stýkal se s naprosto nemožnými lidmi; i nejužší okruh jeho učedníků patřil víceméně mezi pochybné existence. Prakticky ve svém životě ničeho nedosáhl. Neměl ženu, děti, nic nevlastnil. Nakonec byl zatčen jako zločinec a sektář, byl odsouzen k smrti a popraven. Neměl ani vlastní hrob, byl pohřben v hrobě, který mu nepatřil.

V tu chvíli jsem si zřetelně uvědomila Ježíšovu blízkost. Byl to On, který byl králem všech vyděděnců, nikoli někým, kdo vyhovoval běžným měřítkům, které klade na chování člověka společnost. Ulevilo se mi, cítila jsem se nekonečně šťastná.

Náš všední den měl určitý smluvený řád. V pondělí, ve středu a v pátek jsme měli společné ranní ztišení. V úterý dopoledne jsme měli skupinu, kde jsme společně projednávali nutné organizační záležitosti, stížnosti či jiné narušení vztahů v domě. Velmi příjemné pro mne bylo úterní odpoledne, kdy Anke, naše vychovatelka, připravovala program pro děti a osvobodila nás, matky, od našich každodenních starostí s dětmi. V úterý večer jsme společně něco vyráběli, hráli jsme hry nebo jsme pod nějakou záminkou vyrazili ven. Ve středu večer jsme měli biblickou skupinku.

V pátek odpoledne měly své shromáždění děti společně s Anke a Sonjou, kam také přicházely děti ze sousedství. V neděli jsme chodili společně na bohoslužby.

Jednou týdně jsem absolvovala pastorační rozhovor s Thomasem. Znovu jsem procházela svůj život s Jahjou, abych si uvědomila, že jsem svéprávná bytost, která má právo říkat v určitých situacích „ne“. To byl ostatně můj dávný problém, který se už projevoval ve vztahu k Chadídže.

Měla jsem strach z odmítnutí, pokud budu sama odmítat. Učila jsem se

nyní žít s vědomím, že člověk nebývá druhými obdivován, pokud se odvažuje říkat „ne“. Přitom jsem neměla ztratit vědomí vlastní ceny.

Nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Ale mohla jsem si to vyzkoušet právě zde ve společnosti mnoha žen.

O den později, jakmile jsem dorazila s dětmi do azylového domu, jsem svému muži ihned napsala, proč jsem ho společně s dětmi opustila. Dopis mu byl doručen přes mou právní zástupkyni, na kterou jsem se pro jistotu obrátila ještě dřív, než jsem z domova odešla.

Krátce nato jsem dostala rovněž prostřednictvím své právní zástupkyně dopis od svého muže, neboť Jahjá netušil, kde jsme. Nemohl pochopit, proč jsem utekla, a prosil mne, abych se ihned vrátila. Tvrdil, že mne stále miluje. Moc jsem tomu nebyla schopna věřit.

Uvažovala jsem o tom, že v takovém stavu již spolu nemůžeme dál žít jako manželé. Zajela jsem s Thomasem k rodinnému soudu, abych si vymohla právo na děti. Bez potřebného právního úkonu bych byla bezmocná, pokud by mě Jahjá našel a někam s dětmi ujel. Rodinný soud určil termín, v němž mělo dojít k projednání mé záležitosti. Netrvalo proto dlouho a stála jsem opět svému manželovi tváří v tvář.

Jednání soudu bylo stanoveno na 23. ledna. K soudu mě zavezl Thomas.

Byla jsem rozrušena, neměla jsem jistotu, co se všechno může stát.

Myslela jsem si, že až mě Jahjá uvidí, vytáhne pistoli a zastřelí mě.

Rychle jsem svěřila své myšlenky Pánu Ježíši a prosila ho o pomoc a ochranu. Jahjá, jak jsem za chvíli sama mohla vidět, nebral celou věc příliš vážně. Požádal soudce, zdali by se mnou nemohl mluvit mezi čtyřmi očima. Soudce jeho přání vyhověl.

Jahjá mě prosil, abych se vrátila. Řekla jsem mu, že za těchto

okolností nevidím jiné řešení než se rozejít. Muslim a křesťanka nemohou společně vydržet pod jednou střechou. Minulost dostatečně prokázala, že takové soužití není možné. Neměla jsem chuť si to znovu všechno zopakovat. Pokoušel se mi to rozmluvit, soudce nás však k mému ulehčení přerušil.

Po krátkém výslechu mi soud přiřkl právo zdržovat se s dětmi na místě, které si sama určím. Právo na děti zůstalo i pro mého muže beze změny, neboť Jahjá se snažil být při jednání soudu maximálně vstřícný.

Jahjá chtěl mít právo navštěvovat děti jednou za týden. Nebyla jsem proti. Děti si ho tak užijí víc než kdykoliv dřív. Soudce jsem touto větou rozesmála. Frekvence návštěv pak záležela na jeho osobním rozhodnutí. Do středy nám měl zavolat, zdali se o víkendu objeví. Směl být s dětmi v sobotu od tří do šesti odpoledne v areálu zámku nebo v našem domově buď v mé přítomnosti nebo za přítomnosti třetí osoby, kterou sama určím. Stále ještě totiž trvaly obavy, že by Jahjá mohl děti unést, ačkoli on sám takovou možnost popíral.

Zpočátku byl třetí osobou, která bděla nad přítomností mého muže, Thomas. Objevila jsem se pouze na konci jeho návštěvních hodin, protože jsem necítila žádnou potřebu setrvat v blízkosti svého muže. Všechny vzpomínky byly ještě příliš čerstvé. Jen pomalu jsem se zotavovala z minulých zážitků a tím více si uvědomovala, v čem jsem doposud žila.

Jahjá už tedy věděl, kde jsem, a volal mi každou chvíli. Opakovaně jsem mu vysvětlovala, že stačí, když se ozve jednou týdně kvůli sobotní návštěvě, že nemám jiný důvod, proč bych s ním chtěla mluvit častěji.

Rozčiloval se, že jsem ovládána lidmi z domova, že jsem chladná a bez citu. Vyčítal mi, že jsem zničila rodinu a litoval se, že teď musí

zvládat sám všechny domácí povinnosti. I nadále chtěl přes telefon zasahovat do mého života a žárlil na všechno a všechny v mém novém domově.

Jednou zavolal ve chvíli, když jsem zrovna s Thomasem měla pastorační rozhovor. Thomas zvedl telefon a představil se. Pak mi hned předal sluchátko. Jahjá se okamžitě rozzuřil: „Aha, sedíš tam hned vedle něho. Vysvětli mi, co tam děláš? Trávíš tam celé dny? Křesťané, co by člověk mohl od nich čekat!“ Pokoušela jsem se ho uklidnit. „Jahjo, pořád myslíš jen na nejhorší.

Thomas je přece ženatý muž.“ Ale Jahjá si stále vedl svou.

Nakonec jsem mu řekla: „Necítím se být povinna skládat účty z každého svého hnutí. Chci ti jen připomenout, že už spolu nežijeme v jedné domácnosti.“ Vztekle praštil se sluchátkem.

Pro jeho návštěvy platila přísná opatření. Směl s dětmi zůstat nanejvýš v jídelně a používat toaletu určenou pro hosty. Do jiných částí domu vstupovat nesměl.

Dávala jsem pozor, aby nezjistil, kde spolu se svými dětmi bydlím, aby neměl při případném pokusu o únos příliš velkou šanci.

Pokud jsem se objevila, když přijel za dětmi, pokoušel se opět se mnou sblížit. Věřil tomu, že se brzy vrátím i s dětmi domů. Opakovaně jsem mu připomínala, že nic takového nemám v plánu. Zdálo se mi, že to vůbec nebere na vědomí. Když zjistil, že mě jeho květiny a dárky nemohou obměkčit, pokusil se na mě opět vyvinout nátlak: „Pokud se do stanoveného termínu nevrátíš, najdu si jinou ženu.“ „Když myslíš, tak to udělej. Už jsem ti jednou řekla, že se nevrátím.

Muslim a křesťanka spolu nemohou vydržet, už jsme to jednou zkusili,

nebudeme to znovu opakovat.“ Přesto postupem času došlo v našem vztahu k určitému oteplení. Sotva jsem byla sama schopna pochopit, že si dokážu s tímto člověk sednout a úplně klidně se s ním bavit. Nikdy by mne při mém útěku nenapadl o, že něco takového bude jednou možné. Jahjá se nakonec nezachoval cholerický ani v prvních okamžicích po našem útěku, jak bych si představovala.

Docela v klidu zvedl telefon a promluvil si o všem s mými rodiči. Bůh je přítomen v každé situaci.

Já i ostatní v domově si všimli, že se Jahjá mění k lepšímu. Když jsem mu to řekla, odbyl mne, že teď žije daleko přísněji podle pravidel islámu a čte hodně islámskou literaturu. Mně však bylo jasné, že původcem této proměny je Boží Duch, neboť se za mého manžela modlilo mnoho lidí. Dokonce i Thomas, který si myslel, že pro nás dva je už všechno ztraceno, přišel s myšlenkou, že Bůh hledá i mého muže, a že naše manželství má ještě naději. Ernst Schrupp si to ostatně myslel od začátku a v tomto smyslu se i za nás modlil.

V létě měli Amír a Dáwud požehnání ve sboru. Kvůli této události přijeli dokonce moji rodiče i mé sestry. Zvlášť cenným hostem byl Ernst Schrupp, který za mnou přijel z velké dálky. V domově došlo při této příležitosti k oslavě. Byl to nezapomenutelný den.

6. Nyní jsem již v jeho církvi V tomto domě jsem prožila skoro rok života, od prosince do srpna. Pak jsme se přestěhovali do mého rodiště. Díky pomoci mého otce jsme tam našli pěkný třípokojový byt.

Musela jsem se ještě stavit v našem původním bytě, abych si sbalila

své věci, s kterými jsem kdysi přišla do této domácnosti a nyní jsem je nutně potřebovala. Jahjá mne sledoval a trousil nepříjemné poznámky. „Jen si to seber všechno,“ posmíval se mi hořce. Ani mu nešlo o věci, které jsem si brala pryč. Spíše mu konečně docházelo to, co dosud odmítal plně vzít na vědomí. Nebyl si schopen plně připustit, že se už nikdy nevrátím.

Cítila jsem, jak mu asi je. Když přichází z práce, vítá ho prázdný byt. Připadá si sám. Stěžoval si, co všechno teď musí dělat: vařit, uklízet, prát… Řekla jsem mu, že nás může i nadále navštěvovat. Dokonce směl v mém novém bytě i nocovat, protože k nám bylo poměrně daleko.

Z toho ovšem vznikly nové problémy. Myslel si, že se budeme k sobě chovat jako manželé se vším všudy. Došlo mezi námi k dalším střetům, řekla jsem mu, že si moji pohostinnost vykládá špatně a že by ji neměl zneužívat.

Ve svém rodišti krátce po přestěhování jsem se nechala v jednom zdejším sboru pokřtít. Bylo to mé veřejné vyznání před celým viditelným a neviditelným světem, že patřím Pánu Ježíši Kristu. Zdejší sbor nebyl pro mne tak úplně novým prostředím. Znala jsem už některé z jeho členů, občas jsem využívala už dříve návštěv u rodičů, abych se v zdejším sboru objevila. Byla jsem přátelsky přijata a brzy jsem měla mnoho nových přátel. Modlili jsme se (a dosud se modlíme), aby se Jahjá obrátil a abychom mohli žít zase jako rodina. Modlitby jsem potřebovala neustále, neboť mne brzy zasáhla další krize.

Jahjá se nemohl vyrovnat se situací, v níž se nacházel, a reagoval na ni záchvaty vzteku. Ptal se mne, jak dlouho si myslím, že nás bude navštěvovat tímto způsobem – týden po týdnu. Chtěl, abychom se znovu stali rodinou a skončili s tímto provizoriem, nebo za námi přestane

jezdit úplně.

Tuto výhrůžku už opakoval několikrát, nakonec však znovu zavolal a přijel, pokud jsem nezvedla telefon dříve než on. Po této hádce však následovalo dlouhé, nepřerušované ticho. Jahjá se neozýval. Asi to doopravdy vzdal, napadlo mne.

Popravdě řečeno, oddychla jsem si. Ty nekonečné hádky, které jsem poslední dobou musela absolvovat, mě neskutečně unavovaly. Prosila jsem sice Boha, abych mohla svého muže znovu mít ráda, ale necítila jsem k němu skoro nic. Několik dní jsem se pak postila a na konci půstu mi najednou Jahjá zavolal. Mluvil o banalitách, jako by se nic nestalo.

Ptal se, jestli by nemohl přijet. Neměla jsem příliš na jeho návštěvu náladu. Nebyl u nás již delší dobu a poslední návštěva skončila hádkou.

Navíc mě čekalo další stěhování. Za několik dní jsem se měla přestěhovat do domu svých rodičů. V novém domě mých rodičů byly k dispozici dva byty. V jednom z nich bydleli rodiče a v druhém jsme původně měli bydlet my s Jahjou. Jahjá byl však striktně proti, ačkoli jsme už začali byt zařizovat a tapetovat stěny. Na poslední chvíli si to rozmyslel. Jednou mi prostě oznámil: „To jsi přece nemyslela vážně, že bych se sem stěhoval? Jak tě něco takového mohlo jen napadnout?“ Moji rodiče proto byt pronajali. Nyní byl shodou okolností opět volný.

Neváhala jsem ani chvíli a brzy jsem se do něho se svými dětmi nastěhovala.

Pozvala jsem svého muže teprve tehdy, když už jsem bydlela v novém bytě. Cítila jsem se i v blízkosti svých rodičů nějak jistější. Se stěhováním mi pomohli lidé ze sboru. Když Jahjá přijel, stalo se něco nečekaného. Dlouho jsem se modlila za to, abych ho mohla zase mít ráda.

Odpustila jsem mu ve jménu Ježíše Krista všechno, co mi udělal. I jeho jsem prosila za odpuštění kvůli všemu, co jsem ve vztahu k němu sama

pokazila. Ale nevěřila jsem tomu, že bychom znovu mohli náš vztah vzkřísit. Ale pak se to stalo. Byl to velmi silný pocit, který mne najednou jaksi hmatatelně ovládnul. Dívala jsem se na svého muže a napadlo mne, že je Božím dítětem. Můj nebeský Otec čeká již na okamžik, aby ho mohl obejmout ve svém náručí. Také pro něj Ježíš zemřel na kříži.

Je to bytost, která je Bohu velmi drahá. A tyto myšlenky provázel tak silný pocit lásky v kvalitě, jakou jsem ještě nikdy nezakusila. Tato láska brala Jahju takového, jaký je. Byla to láska, která neklade žádné podmínky. To ovšem neznamenalo, že bych se přestala modlit za jeho obrácení ke Kristu. Revoluce však byla v tom, že jsem ho mohla přijmout a mohu přijímat i s jeho chybami, neboť ani já nejsem bez nich. Po této události se náš vztah docela změnil. I Jahjá si to uvědomil a řekl mi: „Jako by se něco změnilo, je mi s tebou teď docela dobře.“ Konec příběhu našeho manželství přesto zůstává i nadále otevřen. O hádky mezi námi není nouze, často jsem to já, kdo je zaviní. Chovám se tak, jako bych na Boha zapomněla, a vyčítám svému manželovi nějaké hlouposti, které bych měla přejít mlčením. Pak si však uvědomím, že mne Bůh znovu vybízí, abych přijala, jak vidí Jahju on, nikoli já.

Vím, že je to všechno práce Božího Ducha. Duch Boží proměnil i mého muže. Vnímala jsem, že už se nechová cholerický tak často jako dříve.

Tak jsem poznala třetí osobu Boží Trojice, Ducha svatého. Dříve byl pro mne Boží Duch někým nezachytitelným, nepředstavitelným a nezakusitelným.

Ale v této zkušenosti byl jeho vliv přímo fyzicky vnímatelný. On je někým, koho muslimové či příslušníci jiných náboženství neznají. Je velkou výsadou křesťanů. Pokud muslimové mají naplnit všechny příkazy a zákazy, jsou při tom odkázáni plně na sebe, na své vlastní síly. My jsme se stali Božími dětmi tak, že jsme přijali Ježíše jako svého Pána.

Přitom nám Bůh daroval svého Ducha. Ten pracuje v nás a na nás a my jsme schopni naplňovat Boží záměry, které Bůh s námi má. S jeho Duchem můžeme dosáhnout všeho, bez něho nemůžeme nic.

Bohu budiž dík a chvála, že se můj vztah s Jahjou dále stabilizuje.

Sbor i já se modlíme za to, abychom mohli žít jako rodina a aby i Jahjá poznal a uchopil záchranu v Ježíši Kristu.

Poděkování Děkuji svému trojjedinému Bohu za jeho lásku a věrnost; za to, že mě nikdy neopustil, že dodržel všechny sliby, že mne drží, že mě vyvedl z islámu a uvedl do veškeré pravdy a svobody.

Děkuji svým rodičům, kteří mne provázeli po celý život s láskou a modlitbami v mých výškách i pádech a pro něž jsem zůstala dcerou za všech okolností.

Děkuji Ernstovi Schruppovi za bezpočetné modlitby za nás všechny a za jeho zcela konkrétní pomoc. Bez něho by tato kniha nikdy nevznikla.

Děkuji všem z azylového domu, kde jsem v kritické době našla útočiště pro sebe i své děti.

Děkuji všem sourozencům ve svém sboru i všem dalším spoluvěřícím, kteří byli se mnou solidární a vytrvale se modlí za mou rodinu, zvlášť za mého muže.

Bůh jim všem požehnej!

************************

Příloha 1.

Předmluva k německému vydání Všichni mluví o islámu. Média, církve, společenství a sbory zaměřují svou pozornost na tři miliony muslimů, kteří dnes žijí v Německu.

V nenáboženském sektoru, ve státní správě, v justici však panuje ochromující bezradnost; nikomu zatím není úplně jasné, jak s muslimy jednat.

Bassam Tibi, muslimský vědec a profesor mezinárodních vztahů na univerzitách v Harvardu a Gottingenu, k tomu říká: „Němečtí politici často mluví o islámu, přistěhovalectví a integraci, aniž by měli po ruce potřebné informace a nutnou erudici pro správná politická rozhodnutí.“ Pro občany naší země, zvlášť pokud zaujímají odpovědné postavení, nastal čas, aby si urychleně doplnili chybějící informace.

Muslimové, kteří u nás nebo v jiných zemích Západu žijí, jsou si stále více vědomi svého významu. Tím dochází i ke změně vztahu mezi nimi a křesťany. Snahou křesťanů je mírnit, příp. eliminovat napětí mezi muslimy a nemuslimy. Nezávislé iniciativy i samy církve se snaží napomáhat programu integrace muslimů do společnosti.

Výsledky nejsou jednoznačné. Poměrně jednoduché soužití je tam, kde jsou muslimové zastoupeni v menšině. Těžší situace nastává tehdy, pokud muslimové v daném místě převažují a posílají do škol více dětí než starousedlíci.

Všeobecně jsme nabádáni k tomu, abychom si vzájemně vycházeli vstříc.

Někteří dokonce hovoří o společných modlitbách křesťanů a muslimů. Dá se něco takového vůbec uskutečnit? Jako se zaklínadly se šermuje s několika pojmy: multikulturní společnost, dialog, integrace patří mezi ty nejvíc opotřebované.

Kdo zná situaci v islámských zemích (např. na Středním východě), může poukázat na to, že soužití křesťanů a muslimů po celých 1 400 let bylo nanejvýš problematické. Naše společnost je vůči muslimským spoluobčanům a azylantům maximálně vstřícná. Nicméně s politováním musíme konstatovat, že křesťanské menšiny v islámských zemích jsou potlačovány a pronásledovány. To by pro nás ovšem neměla být záminka, abychom zdejší muslimy odmítali a přestali se k nim chovat laskavě.

Ernst Schrupp již napsal hodně o historii Židů, křesťanů a muslimů a o jejich vzájemných vztazích. Ve svých dřívějších publikacích odhaluje religionisticko-historický vývoj ve světle Bible. Nyní přichází s knihou, v níž jistá mladá žena popisuje intenzivní hledání „pravého“ náboženství. Hrdinka zevrubně vysvětluje, jak u ní došlo k silně prožité změně náboženské orientace a nakonec pak k nalezení pravdy, která se pro ni stala vším.

Johanna al-Sainová, jak se jmenuje naše hrdinka, pocházela z německé křesťanské rodiny, pracovala s velkým nasazením ve prospěch muslimské komunity, v níž našla svůj nový duchovní domov; a domnívala se, že slouží Alláhu a celé společnosti. Cílem jejích aktivit bylo vytvoření nové islámské společnosti, pro niž je Korán základní normou a pevným orientačním bodem. Johanna byla přesvědčena, že spravedlivý, islámský systém přinese v konečném důsledku mír na celém světě. Za tento cíl také bojovala ideologickými prostředky, nikoli militaristickými. Přitom nechtěla nic jiného než prožívat Alláhovu blízkost. Sloužila v dobře organizované islámské komunitě, přednášela malým i velkým shromážděním, navštěvovala diskusní akce, které byly pořádány s cílem vést mezináboženský dialog, působila i v islámských zemích, cestovala jako poutnice do Mekky k posvátné Ka'bě…

Johanna si vzala přísně věřícího muslima. Spojovala je velká láska i společná oddanost Alláhu. Měli spolu dvě děti. Ve vztahu však narůstalo napětí a docházelo k nepříjemným konfliktům. Naštěstí ji neopustili její rodiče, i když její přestup k islámu označili za zradu na Ježíši.

Johanna prošla těžkou životní krizí. Zdálo se, že v sázce je i její život. Místo pádu až na samé dno však přišlo osvobození.

Zprávu o jejím dramatickém životě jsem přečetl s hlubokým zaujetím a osobní účastí. Kniha čtenáře vybízí, aby přemýšlel o své křesťanské identitě i o pokračujícím duchovním boji. Naštěstí Johanna nezůstala na celou situaci sama, hledala a našla pastorační pomoc. Jednoduše a o to víc působivě líčí svá očekávání, zklamání a boje, své nové zkušenosti, naděje a radosti.

Tato kniha obsahuje rovněž studie dvou spoluautorů a odborníků, docentů Horsta Afflerbacha a Ulricha Neuenhausena, které odhalují zřetelné rozdíly mezi islámem a křesťanskou vírou. Tím se zároveň otvírají další otázky, plynoucí z klesajícího vlivu křesťanské víry na život moderní multikulturní společnosti. Nezapomeňme však, že lidé nepřestávají hledat a chtějí nalézt něco, co dává životu smysl. Rozdíly mezi islámem a křesťanskou vírou jsou nepřehlédnutelné. Realita islámu znovu upozorňuje na otázky a odpovědi, které přináší křesťanství a kterým se nedá vyhnout. Závěr knihy patří studii Ernsta Schruppa, která obsahuje kapitolu s názvem Islám jako výzva dnešnímu světu. Schrupp zdůrazňuje, že dlužíme muslimům evangelium Ježíše Krista. Sami muslimové pocházejí z mnoha kulturně odlišných národů a oblastí. Evangelium o spasení /všech/ lidí je nicméně oslovením, které přesahuje kulturní odlišnosti mezi lidmi. V Božím Synu Ježíši Kristu může najít spásu skutečně /každý/.

Domnívám se, že tato publikace přichází právě včas. Jedná se o téma, o němž se aktuálně diskutuje. Doufejme, že tato kniha dovede mnoho lidí k hlubšímu zamyšlení. Pro ty, kteří Krista zatím odmítají, by mohla být vykročením směrem k němu a k životu s ním. /Horst Marquardt/

Příloha 2.

Alláh jako součást reality Západu /Horst Afflerbach/

V Evropě žije přes dvanáct milionů muslimů různého etnického původu, z toho tři miliony v Německu. Během let se stali běžnou součástí naší společnosti. Víceméně jsme si už na hosty z dalekých a kulturně odlišných zemí zvykli. Žijí a pracují mezi námi, nakupují německé zboží, najímají si nebo kupují byty. Naše děti chodí do školy s Ocgulem, Alím nebo Muhammadem, stejně jako mezi jejich spolužáky patří Sven, Anne nebo Christoph. Na ulicích nebo u lékaře potkáváme zahalené ženy, aniž bychom si mysleli, že právě přiletěly z jiné planety. Zeleninu nyní nakupujeme spíše u Turků v jejich obchodech, kam zamíříme i v okamžiku, kdy si chceme pochutnat na nějaké specialitě z Jihu. Cestování do Turecka i jiných islámských zemí není ničím neobvyklým, pokud tomu nebrání aktuálně nepříznivá politická situace. Vznikají německo-zahraniční kulturní společnosti, které spolu s dalšími iniciativami mají přispět k integraci cizinců do naší společnosti.

Výsledný dojem je však stále rozpačitý. Zdá se, že myšlenka integrace dosud zůstává jen na papíře. Kultura a náboženství přistěhovalců má

stále rysy cizorodosti a nepřizpůsobivosti. Azylanti dosud nejraději zůstávají ve svých ghettech uprostřed našeho světa. Ze strany Němců nepřestávají pociťovat xenofóbní nálady. Starousedlíci a azylanti se o sebe nezajímají a nesnaží se ani v tomto směru vyvinout nějakou zřetelnější iniciativu. Stále více Němců (a mezi nimi zvláště žen) se obrací k islámu, k Alláhovi a podrobuje se jeho učení. Tento fenomén si zaslouží naši pozornost. Proč Němci opouštějí křesťanství a nalézají islám, Alláhovo učení, jako novou náboženskou alternativu? Co je v pozadí takové konverze k islámu? Nechejme nyní stranou osobní důvody konvertitů, které se jen obtížně posuzují (např. sňatek s islámským partnerem). Domnívám se, že je nutno hledat i společenské příčiny, které konverzi podmiňují.

Cizinci tvoří nepřehlédnutelnou část západní euroamerické společnosti.

Z toho důvodu se často mluví o multikulturní společnosti, v níž se vzájemně tolerují a ctí nejrůznější národy a kultury. Mnozí vidí takovou společnost jako jediné možné východisko do budoucnosti. Jiní prohlašují takovou představu za noční můru. „Boj kultur“, známý pojem slavného amerického politologa a kulturologa z Harvardu Samuela P. Huntingtona,^1 je charakterizován jako načasovaná nálož uvnitř společnosti: „Multikulturalisté chtějí z Ameriky vybudovat zemi mnoha kultur. Vzniklá země nebude náležet k žádné kultuře, nebude mít své kulturní jádro.

Dějiny však učí něco jiného. Takový slepenec nemá naději na vytvoření koherentní společnosti.“ Boj kultur může vypuknout zvláště tam, kde dojde k nárazu islámsko-konfuciánské osy na západní kultury, míní Huntington. A skutečně, obavy o mír uvnitř multikulturního světa rostou v souvislosti s rozvojem aktivit islámsko-fundamentalistických skupin, které své politické výboje motivují nábožensky.

V Německu rostou mešity jako houby po dešti a v lidech to vyvolává neklid. Vznikají nové problémy. Smí muezzin svolávat k modlitbě přes reproduktor? Má být zavedena výuka Koránu na školách? Má být udělováno dvojí státní občanství? Tyto otázky nezaměstnávají pouze obyvatele měst s vysokým počtem cizinců, diskuse mezi přívrženci i odpůrci postupujících islámských aktivit probíhá napříč celou zemí, a to nejen mezi křesťany. Názory, které zaznívají v těchto debatách, mohou být často ukvapené. Ozývají se pochybovačné hlasy, zdali vůbec může nastat v našich západních podmínkách perspektivní, trvalý klid zbraní mezi islámskou a křesťanskou kulturou; někteří tak zpochybňují nárok muslimů či cizinců jiného náboženského vyznání na život u nás. Alláh je nezpochybnitelně tady. Mluvit o boji kultur je možná zatím přehnané.

Euforicky vynášet mírovou multikulturní a multireligiózní společnost představuje druhý extrém. Zůstat lhostejným by se nám nemuselo časem vyplatit. Pokusme se tedy o maximálně objektivní zhodnocení celé společenské situace.

Chtěl bych začít tím, že je důležité, jak pojem kultura vymezíme.

Obsahem tohoto pojmu není v první řadě duchovní a umělecké vyjádření projevů života dané společnosti nebo národa. Nejde o politický styl či právní uspořádání, jde také a především o náboženství. Protože tento faktor bývá v praxi podceňován, chci si jím zabývat na prvním místě. Život dvanácti milionů muslimů, kteří žijí v Evropě, je určen podstatným a nezvratitelným způsobem náboženskou identitou islámu. Islám formuje kulturní projevy svých nositelů i celých zemí, to znamená všechny zvyky a obyčeje, měřítka hodnot, étos, prostě celý život. Na rozdíl od křesťanství a od západní kultury islám ve své podstatě nezná oddělení věcí Božích a světských, oddělení náboženství a sekulárních

kulturních projevů, nezná pojem neutrálního státu. Islám je vírou, která proniká nejen do osobního života jednotlivce, nýbrž i do života společnosti a státu a nárokuje si zastřešující pozici. Jeho cílem je celosvětová teokracie neboli celosvětové společenské uspořádání podle Alláhových kritérií. Nemusíme snad ani příliš zdůrazňovat, že takový cíl v sobě skrývá nebezpečí totalitarismu.

Muslim zůstává muslimem i tehdy, je-li konfrontován se západní kulturou, vzdělává-li se v ní či stává-li se součástí života společnosti. V tom se muslim odlišuje od západního člověka. Křesťan např. může vystoupit z církve, aniž by přestal být křesťanem a aniž by takový krok ohrozil jeho život. Něco takového muslimové neznají, neboť „islámská ortodoxie neuznává právo na svobodu vyznání,“ píše odborník na islám prof. Bassam Tibi.^2 Můžeme to vidět na příkladu ramadánu. Mnoho muslimů nedodržuje věrně a vědomě všechny příkazy ohledně tohoto půstu, přesto ramadán ovlivňuje kalendář života společnosti i životní zvyklosti muslimů i nemuslimů v islámských a dnes i v neislámských oblastech.

Německá Ústava (podobně jako ústavní zákony dalších zemí euroamerické oblasti) garantuje jako jedno ze základních práv právo na svobodu vyznání a politického přesvědčení. Na to jsme právem hrdí. V konečném důsledku to znamená, že každý v těchto zemích může praktikovat své náboženství a kulturu, aniž by se musel na někoho ohlížet. „Nikdo nesmí být upřednostněn nebo znevýhodněn pro své pohlaví, původ, rasu, jazyk, vlast či oblast, odkud pochází, kvůli své víře, svému náboženskému nebo politickému přesvědčení“ (Ústava, 61. 3, odst. 3). Tento právní výdobytek západní kultury nelze v žádném případě vystavit jakémukoli zpochybnění. Svoboda vyznání, přesvědčení a svědomí je na rozdíl od praxe jiných zemí a kultur na této planetě nesmazatelným vyjádřením

křesťanské západní kultury, jejíž podoba je výsledkem vlivu křesťanského učení, křesťanské etiky a vlivu osvícenství.

Alláh má v západní kultuře své legitimní místo. Naši muslimští občané mají nezpochybnitelné právo na nerušený náboženský život. Chceme -li náboženskou svobodu pro sebe, nemůžeme ji upírat druhým. Mohli bychom však očekávat, že i země islámu změní svou politiku a nebudou upírat svobodu vyznání příslušníkům tamějších náboženských menšin. Zatím musíme konstatovat, že k takovému obratu nedošlo. Úplně jinou otázkou je, jaká práva a privilegia mají mít pro svá společenství islamistické skupiny v Německu. Mají mít přístup k moci účastí na produkci médií nebo podíl na výhodách, které by byly obdobou církevní daně?

Od svého počátku (tedy 1 400 let) islám existuje jako náboženství bez viditelné církevní správy. Můžeme se ptát, zdali muslimská odnož, která ignoruje i základní právo na svobodu vyznání, má získat právní statut církevní organizace. A můžeme se ptát, zdali tolerantní postoj mnohých církví je v tomto případě na místě.

Svobody, kterou jsou dnes ústavně zaručeny a které vytvářejí předpoklady pro pokojné soužití lidí různého náboženského vyznání, nebyly vždycky samozřejmostí. Současný stav je výsledkem dlouhého historického vývoje.

A ten bude nyní předmětem našeho zájmu.

-----------------------------------------------------------------------1/ The Clash of Civilizations, 1996.

2/ Missbrauch der Diaspora, in: Focus 14/1999, ze 3. 4. 99, str. 86.

1. Islám se poprvé pokouší proniknout na Západ Poté co arabský kupec Muhammad přijal své „zjevení“ a stal se prorokem, začíná rokem 622 (hidžra) rozvíjet vlastní náboženskou iniciativu.

Arabský svět získal v Mekce a Medíně svá posvátná muslimská místa. Pak následovalo období silné expanze. Už prvnímu náporu neodolaly důležité bašty křesťanství v okolí jako Damašek (v roce 635), Jeruzalém a Antiochie (v roce 638), Alexandrie (v roce 641) nebo Sásánovská říše (v roce 651). Druhá vlna smetla Kartágo (v roce 697) a zničila Vizigótskou říši ve Španělsku v roce 711. Islám začal postupovat přes severní Afriku a Španělsko dál do Evropy a chystal si podmanit křesťanský Západ.

Blížícím se muslimům se postavil na odpor Karel Martell v roce 732 u Tours a Poitiers a připravil jim zničující politickou a vojenskou porážku. Zároveň se mu podařilo touto bitvou zachránit Západ před islamizací, a tudíž před duchovní a kulturně-historickou změnou paradigmatu s nedozírnými následky. Západ tak mohl dál rozvíjet svou identitu a kulturu, která dnes určuje podobu Evropy a Ameriky, tedy oblasti, kterou vnímáme jako západní civilizaci.

Asi o necelých tisíc let později dochází k dalšímu střetu. V roce 1683 pronikají Turci přes Balkán tentokrát na východní okraj Evropy. Najednou před Vídní stojí 200 000 vojáků. Dějiny se opět opakovaly. Tentokrát zasáhl princ Evžen Savojský za pomoci polského krále Jana Sobieského a dalších spojenců. Muslimové byli poraženi a Evropa i tentokrát zachráněna před islamizací.

Kdo zná dějinné souvislosti, ví, že ve zmíněných bitvách nešlo o pouhé územní spory. Šlo o zápas mezi islámem a křesťanstvím, šlo o to, jaké síly budou určovat podobu evropské kultury.

Před bitvou o Vídeň promluvil polský král ke svým vojákům

následujícími slovy: „Bojujeme sice v cizí zemi, nebojujeme však za cizí věc. Bojujeme i za naši zemi a za křesťanství, nebojujeme za císaře, bojujeme kvůli Bohu.“ Neměli bychom ovšem zapomenout na skutečnost, že křesťané a tzv. křesťanské státy způsobili muslimům mnoho utrpení a škod. Mnoho lidí z islámských oblastí bylo utlačováno i zabito během křížových výprav i pozdějšího kolonialismu, jejich kultura byla ničena a jejich svatyně srovnány se zemí.

Civilizovaný příslušník naší kultury sotva pochopí, že se náboženské spory nemohly řešit jinak než mečem a odmítá i současné projevy násilí páchané ve jménu nějakého náboženství. Náboženský imperialismus v jakémkoli převleku při nasazení zbraní není řešením a odporuje příkazu lásky a respektování lidské důstojnosti.

Nemůžeme zamlčet, že sloučení trůnu a oltáře přineslo neblahé následky. Zavedení státního křesťanství vyústilo do sotva pochopitelného dějinného paradoxu: vzniklo cosi jako křesťanská mocenská politika. Ta je v zásadním rozporu s podstatou víry v Krista. Křížové výpravy vedené v Ježíšově jménu jsou znehodnocením významu Kristova kříže.

Nyní přichází Alláh na Západ potřetí. Západní společnost se nachází v jiném stavu než v době Karla Martella nebo prince Evžena. Na Západě dnes panují jiné politické, společenské, kulturní a náboženské poměry.

Tzv. křesťanský Západ, kulturní prostor tvarovaný vlivem křesťanství a osvícenství, přestává existovat. Místo toho vzniká cosi nového. Je to postkřesťansko-pluralitní a multireligiózně-postmoderní společnost.

2. Postkřesťansko-pluralitní a multireligiozně-postmoderní společnost V této souvislosti vás chci upozornit na několik výrazných znaků.

1) Duchovní dezorientace Typická pro postmoderni svět je absence jasného vymezení pojmu pravda.

Zeptá-li se někdo, co je pravda, dozví se, že všechno a nic zároveň.

Absolutní pravda už prostě neexistuje. Zatímco doba před modernou zápasila o vymezení absolutní pravdy, přišla moderna pod vlivem osvícenství s jiným pohledem: Nejde už pouze o jednu jedinou pravdu, nýbrž jde o mnoho přístupů k této pravdě. A dnešní postmoderna buď již neuznává vůbec žádnou pravdu nebo mluví o individuálních pravdách.

Friedrich Nietsche vkládá svému „šílenci“ do úst obdobnou otázku:^1 „Kdo nám dal houbu, kterou jsme smazali celý horizont?“ Zatímco pro Nietscheho tato skutečnost ještě měla existenciální příchuť, dnešního člověka otázky po absolutnu většinou nijak nemohou vyvést z míry. Zvykli jsme si na to, že nic není závazně dáno jednou provždy. Mám na mysli horizont, podle něhož se orientujeme, který je pro nás závazným měřítkem, který je všeobecně platný. „Oddělili jsme Zemi od Slunce. Co jsme to jen učinili? Kam míří naše Země? Kam míříme my?… Není tento pohyb ustavičným pádem? A kam? Zpět, do strany, dopředu, do všech stran?

Víme ještě, kde je nahoře a dole? Netahá nás za nos jakási nekonečná nicota?“ V postmoderním světě lze jen obtížně říct, že je něco nezvratitelně platné. Lidé na to reagují většinou lhostejně, neboť si zvykli, že je možné absolutně všechno. Novou víru podporují i reklamní slogany: „Všechno je možné.“

Pokud se jedná o mravní normy, dochází k jejich relativizaci.

V minulosti pro křesťansky orientovanou společnost byly určité věci víceméně nezvratitelně dané. Něco takového je nyní už nemyslitelné. „S poctivostí nikam nedojdeš.“ Egoistický individualismus, který kriticky odmítá jakékoli etické předpoklady, určuje chování mnoha lidí. Nikoho už nezajímá, co je pravda. Středem pozornosti je to, co funguje a co přináší zábavu.

V oblasti náboženství je důsledek postmoderního vlivu zřejmý. Není možné, aby si nějaké náboženství nárokovalo výlučnou platnost. Jakékoli vznášení nároku na jedinou pravdu je vyloučeno. Relativizace všeho absolutního se nepozorovaně vplížila do našeho myšlení a stala se „ústředním kódem“^2 naší civilizace.

Duchovní klima určené postmoderním myšlením otevírá dveře všem možným náboženstvím, kultům a sektám a umožňuje jim, aby si získaly své místo ve společnosti.

2) Religiózní pluralismus /a) Trh možností/ Co je pravda, ptá se člověk žijící v současném Německu uprostřed 600 sekt či psychokultů, více než 30 křesťanských církví, stovek nezávislých církevních sborů, esoterických škol, mezi řadou náboženských společenství a tajných řádů, mezi nimiž si možná povšimne i dvou většinových církví? Stačí se vypravit na konferenci (Kirchentag) evangelické církve. Náboženské spektrum i tam je tak široké, že sami příslušníci evangelické církve jsou dezorientováni a neschopni rozlišovat různá hnutí a směry v řečišti vlastní denominace a udržet si

o všech přehled. Své místo zde má i religiozita stojící vně křesťanství.

A to jsme ještě nezmínili nejrůznější iniciativy, které vznikají pro řešení jakéhokoli myslitelného problému.

Náboženská krajina se během posledního desetiletí totálně proměnila.

Země reformace, v níž se ještě před padesáti lety hlásilo 65 procent obyvatel k protestantismu, se stala rozvinutým trhem s pestrou náboženskou nabídkou, v níž lze dospět ke spáse na základě všech myslitelných receptů. Pod každým písmenem abecedy se někdo skrývá, pod písmenem A jsou to přívrženci Ajatolláha, pod písmenem B Bibli oddaní nebo na konci abecedy pod písmenem Y věřící v principy jing a jang a pod písmenem Z učedníci Zarathustrovi.

Náboženství na jedné straně odchází z veřejného života, na straně druhé vystupuje v médiích jako nebezpečná či exotická síla. Televize ukazuje scientology, kteří budí ostražitou pozornost, vedle nich pokojně meditující stoupence dalajlámy, fanatické islámské fundamentalisty vedle ženského mírového hnutí proniknutého jemnou spiritualitou. Všechno nadčasové a životu vzdálené ovládlo naši dobu jakoby ze dne na den, všechno bizarní a rozporné se najednou jeví jako životaschopné.

/b) Sekulárně-religiózní světy/ Tento už beztak velký pocit chaosu zesiluje další fenomén: Světské věci se prezentují jako věci duchovní. Módní parfém se jmenuje „eternity“ (věčnost) nebo „heaven“ (nebesa, neviditelný prostor, v němž přebývá Bůh), krásné elegantní ženy z reklamních poutačů připomínající andělské bytosti slibují zákazníkům „nebeský prožitek“ z nákupu, cigarety se prosazují na trhu sloganem „víra – najdi si svůj svět“, majitelé autoprodejny mají dojem, že musí nově formulovat Desatero pro koupi

automobilu, katolický duchovní se chtivě zakusuje do camembertu atd.

Obal je snad náboženský, je však zneužit k jiným účelům; podstata je silně světská, znásilněna požadavky trhu. Největší obchodní dům Německa, který se nachází v Berlíně, prezentuje sám sebe jako „chrám požitků“.

Kult kapitalistického konzumismu nejen nese dílčí náboženské rysy, nýbrž je i ve svém celku praktikujícím náboženstvím, jemuž chybí dogmatická základna. „Kult kapitalistického náboženství je téměř permanentní. Každý den je svátkem zbožního fetišismu, adepti celebrují kult, aniž by byli k čemukoli zavázáni. Náboženství kapitalismu neobsahuje ani dogmatiku ani teologii…, připomíná praformy pohanské religiozity s bezprostřední praktickou orientací“.^4

/c) Individuální víra/ Známý zpěvák Marius Müller-Westernhagen vyjádřil životní pocit celé generace, když jednou zareagoval v rozhovoru s německým magazínem na otázku víry následujícím způsobem:^5 „Jsem věřící člověk. Nevěřím v osobního Boha s dlouhým bílým vousem, věřím v Boha, který je univerzální energií. Bůh je všude. Každý může být Ježíš… Každý večer se modlím. Mám potřebu udělat nějakou tečku za celým dnem a potřebuji s někým o tom mluvit… Nemám příliš dobré mínění o většině náboženských nauk a už vůbec ne o katolické církvi… Pokud bych si něco přál, pak bych chtěl odejít do buddhistického kláštera.“ Proces individualizace se v posledních letech projevil zvlášť nápadně v oblasti náboženského hledání. Matthias Horx^6 jej už před časem označil jako „megatrend naší kultury“. Náboženská individualizace je částí celkového kulturního vývoje. Typickou ukázkou tohoto vývoje je následující výrok žákyně dvanácté třídy: „Najdu si své náboženství

sama.“ Předem hotové nauky nebo předem připravené odpovědi na otázky, které nikoho nezajímají, už nikdo nechce slyšet. Téma viny a smíření je záměrně vytlačováno jinými pojmy jako pocit, přijetí, láska a hodnota.

Individualizující tendence v oblasti náboženství mohou vést v konečném důsledku k egoizaci víry.

3) Klesající vliv křesťanské víry Paralelně s narůstajícím náboženským pluralismem klesá vliv křesťanství.

To je další charakteristický rys současné situace. Německo už není křesťanskou zemí.

Statistiky sice rozdělují německé obyvatelstvo do tří velkých náboženských skupin: třetina jsou ateisté a muslimové, třetina protestanti a třetina katolíci. Za posledních padesát let klesl počet protestantů z 43 na 27 milionů, počet katolíků sice lehce stoupl ze 25 na 27 milionů, ačkoli po roce 1990 i zde došlo v poklesu počtu členů.

Mnohem více než tyto statistiky odhalující pouze vnější příslušnost k určité konfesi napoví odpověď na otázku, /v co vlastně většina Němců věří/. A v tomto bodě došlo během posledních let k dramatickým změnám.

Podle nejnovějších anketních výzkumů^7 věří v Boha sice ještě 65 % všech Němců, obraz Boha se však všelijak skládá z různých živlů přírody, vesmíru, tradice a zkušenosti. Řekli bychom, že si lidé místo originálu pořídili nejrůznější kopie. S křesťanstvím nemají téměř nic společného.

Existují členové církví, kteří nevěří v Boha! Velkorysá nabídka umění, konzumu a kultury dnes nahradila mnohé z toho, co bylo výsadou církve: staletími formované náboženské obřady, symboly a rituály, které uspokojovaly lidskou touhu nalézt smysl života, podpíraly je v obdobích

krize či poskytovaly útěchu v utrpení a naději na život po smrti.

Zmíněný vývoj křesťanského Západu směrem k postkřesťanské multireligiózní společnosti nenastal pochopitelně ze dne na den.

Odvažuji se říct, že pokles vlivu křesťanství je přímo úměrný vývoji uvnitř křesťanství, které se neustále přizpůsobovalo duchu doby, aby nevypadalo staromódně, a zanedbalo úhelné učení o Kristově spasení.

Před 250 lety nastoupilo osvícenství, které zahájilo proces duchovní emancipace a sekularizace (zesvětštění). Idea Boha jako podmínka lidské a světské existence přestala existovat a mohla být odstraněna. Víra jako předpoklad duchovního poznání byla vyřazena, neboť se jevila jako překážka. Kritické myšlení (to znamená myšlení, které vznáší otazník nad samotným jsoucnem) proniklo i do teologie a církve a vyústilo do nepředpokládaného a předem neodhadnutelného erozivního procesu, který narušil tektoniku systému duchovního poznání.

Bible byla znehodnocena jako základ a původ víry v historicky reálnou spásu Božího jednání v Kristu Ježíši. Radostná zpráva o Boží lásce, kterou přijímají ztracení lidé v Ježíšově jménu a která je činí Božími dětmi, byla přeznačena teologií s důrazy na aktivity ve prospěch člověka a přeměny světa. Začala se nabízet morálka místo evangelia, zákonictví místo milosti, pozemské utopie místo živé naděje, politické a společenské výzvy místo proměny života vyplývající ze síly evangelia, kameny místo chleba. Taková změna vyhnala mnohé členy z jejich církví.

Nárok Kristova evangelia a křesťanské víry na výlučnou jedinečnost byla likvidována ve jménu sekularizované a bezbřehé ekumeny. Je za tím stará vize, kterou poprvé formuloval Gotthold Ephraim Lessing ve svém díle Moudrý Nathan v roce 1779. Jeho program se stal v současném světě realitou: „Žid, křesťan, hotentot – každý věří v téhož Boha.“ Jednota

Židů, křesťanů a muslimů se má stát základem společné víry. Jahve, Bůh Židů, a Otec Ježíše Krista jako Bůh křesťanů stejně jako Alláh, Bůh muslimů, mají být podle těchto postojů identickými bytostmi. Otázka, zdali je to pravda, je vyloučena, neboť na ni nelze najít odpověď.

Světový mír nemůže existovat bez míru mezi náboženstvími – to je základní heslo Hanse Künga v jeho obhajobě světového étosu. Mír mezi náboženstvími nemůže existovat bez dialogu a dialog není možný, dokud se člověk nevzdá nároku na výjimečnou, exkluzivní pravdivost svého náboženského postoje.

Souhlasím s tím, že smír mezi náboženstvími je neodmyslitelným příspěvkem k světovému míru vůbec. K němu lze přispět pouze takovým mezináboženským dialogem, při němž se stoupenci různých směrů nesnaží zastírat svou skutečnou náboženskou identitu.

Souhlasím i s myšlenkou praktické tolerance a respektovaní svobody pro vyznavače různých náboženství. Náboženská svoboda musí být platná pro všechny bez rozdílu.

Jsem však přesvědčen, že by evangelium přestalo být evangeliem, pokud se vzdá svého nároku na jedinečnou výlučnost spojenou s osobou Ježíše Krista. Obhájci dialogu, kteří jsou zároveň odpůrci misie, vycházejí z historického a imperiálního znehodnocení misijní činnosti. Pravá misie ve jménu Ježíše Krista může být konána pouze s ohledem na respektování lidské důstojnosti a svobody. Učení, s kterým přicházíme, můžeme nabídnout jedině v duchu laskavosti. Tak vysílá Ježíš své učedníky k jiným lidem. Všichni jsou k němu zváni. Toto pozvání nebylo a ani v budoucnosti nebude zrušeno. A to bez ohledu na příliš častou zkušenost, že je lidé odmítají a jen málokdy přijímají.

------------------------------------------------------------------------

1 F. Nietsche, Die fröhliche Wissenschaft, 1982, aforismus 125, in: Sämtliche Werke, Kritische Studienausgabe (KSA), vydáno G. Collim a M. Montinarim, Berlin/New York a München 1980, svazek 3, str. 480 a násl.

2 Matthias Horx, Trendbüro, Megatrends für die späten neunziger Jahre, Econ, Düsseldorf 1995.

3 Srov. M. Nüchtern, Die (un)heimliche Sehnsucht nach Religiösem, 1998, od stejného autora: Wie hast du es mit der Religion?, in: EZW-Texte č. 143, Quell Verlag, Stuttgart 1998.

4 Norbert Bolz, David Bosshard, Kult-Marketing. Die neuen Götter des Marktes, Düsseldorf 1995.

5 Focus z 10. 8. 1998.

6 Matthias Horx, Trendbüro, Megatrends für die späten neunziger Jahre, Econ, Düsseldorf 1995.

7 Data Concept-Institut z 2. a 3. března 1999, uveřejněno in: Focus 14/1999 ze 3. 4. 99, str. 118 a násl.

3. Člověk nepřestává hledat život Ztráta duchovní orientace a religiózní pluralismus, etická libovůle a nedohledná rozmanitost konfesí nemohou uspokojit obecnou lidskou touhu po pravdě, lásce, spravedlnosti a živé naději.

Podobně jako hrdinka naší knížky existuje mnoho lidí, kteří hledají nějakou životní kotvu. Mnozí z nich dozrávali v šedesátých letech a startovali do života s hlavou plnou snů o svobodě a lásce. Ve svém hledání zkusili všechno možné i nemožné, udělali zkušenost s drogami i transcendentálními zážitky, místo života však našli prázdnotu a jejich srdce postupně vyhořelo, pokud se trvale neztotožnili s nějakou náboženskou zkušeností.

Typickým představitelem této neklidné generace osmašedesátníků je Paul-Gerhard Hübsch. Uprchl před moderní a prolhanou civilizací do Maroka, aby tam našel Alláha a učinil s ním zkušenost při zvolání

„Alláhu, prosím, očisti mne“. Od té chvíle se hlásí k islámu a jako hadajatolláh vyznává jeho „měkkou“ verzi, kterou praktikuje reformní muslimská odnož ahmadi. „Mám vize, zažívám vyslyšení modliteb, Alláhovu lásku, ale také nenávist ze všech stran,“ píše ve své autobiografii Nachhinein.^1 Podobným případem je i Peter Schütt, kritický duch, účastník velikonočních pochodů, demonstrant proti válce ve Vietnamu, který skončil v otevřené náruči Německé komunistické strany. Poté se vypravil na cestu do Střední Asie, která probudila jeho zájem o islám. Islám se mu zdál být jiný než náboženství bílých světovládců: domníval se, že islám je schopen překonávat sociální a rasové rozdíly. Oženil se s Peršankou, která uprchla před islámskou revolucí v Iránu. Tato žena mu pak otevřela oči „pro spirituální a mystickou dimenzi islámu“.^2 Mohli bychom ještě pokračovat líčením dalších klikatých životních osudů lidí, které při jejich hledání mohlo zklamat i křesťanství. Myslím si, že právě nyní nastal vhodný okamžik, abychom si položili závěrečnou otázku:

-----------------------------------------------------------------------1 Autobiografie je uveřejněna v knize Clause-M. Wolfschlaga (vydavatel), „Bye-bye '68“, nakladatelství Leopold Stocker Verlag 1998, citát z časopisu IDEA Spektrum 12/1999 z 24. 3. 99, str.

23 a násl.

2 Tamtéž.

4. Žijí ještě přesvědčení a živí křesťané?

S údivem čteme o hledajících lidech a nasloucháme příběhům, které končí konverzí k islámu. Zdá se, že tito hledači nepotkali živé a přesvědčené

křesťany. Místo toho nalezli islám a objevili v něm něco, co předtím jako stoupenci jiného náboženství postrádali. Setkali se s muslimy, kteří na ně udělali silný dojem, zatímco setkání s křesťany mohlo být bezvýrazné a neživotné.

Mnozí islámští konvertité se již dříve postupně vzdalovali svému původnímu církevnímu zázemí, pokud takové zázemí vůbec měli. Pravý duchovní život, který by pronikal a určoval celý život, ovlivňoval soukromí, rodinu i občanské postoje, ve svých církvích nenalezli.

Setkali se pouze s křesťanstvím, které je neoslovilo; s prázdnými lavicemi v kostele, nic neříkajícími frázemi a nudnými obřady.

Církev je v hluboké krizi; situace je skutečně tragická a nemá smysl před tím zavírat oči. Mezi vlastní podstatou křesťanství a mezi jeho nynější formálně-obřadnickou praxí je rozevřena propast. Lidé se právem štítí vnější zbožnosti a utíkají před ní pryč. Co hledají, je skutečný život a autentické nositele křesťanské zvěsti, kteří sice nejsou dokonalí a bez chyb, kteří však upřímně a přesvědčivě žijí svou křesťanskou víru a jejichž osobní vztah k živému Kristu se konkrétně projevuje v jejich všedním životě.

Hledáme proto lidi, kteří se k Bohu modlí, počítají s ním, důvěřují mu, žijí pro něho a chtějí v tomto světě vytvářet pozitivní hodnoty.

Nebo je tomu doopravdy tak, že se za evangelium stydí i mnoho ryzích křesťanů, a evangelium pak není připraveno těm, kteří ho hledají?

Stavějí svůj svícen pod kbelec, a uhašují tak jeho světlo? Ztratila jejich sůl slanost, a tudíž i schopnost působit na druhé?

Jak je možné, že křesťany člověk sotva pozná, zatímco muslimy identifikuje ihned? Jak si vysvětlíme, že se muslimové odvažují modlit na veřejnosti a hlásit se otevřeně ke své víře, zatímco křesťané pouze

mlčí? To jsou otázky, před nimiž by dnešní křesťané neměli utíkat.

Příloha 3.

Poznat rozdíly /Ulrich Neuenhausen/

1. Korán nebo Bible Islám spočívá na Koránu. Muslimové tuto knihu považují za posvátnou, podobně jako křesťané Bibli. Je to však podstatně jiná kniha než Bible: - Korán nebyl napsán lidmi, nýbrž osobně Alláhem.

- Korán nevznikl v určité době, nýbrž existoval vždy při Bohu.

- Korán nebyl napsán na určitém místě, nýbrž byl poslán přímo z nebe, aby byl Božím vyvoleným čten, osvojen a zaznamenán.

Svatá kniha muslimů nemá tedy žádný vztah ke konkrétnímu místu a času v našem světě, nýbrž patří jinému světu a je zpřístupněna člověku v jistý čas jako projev Boží milosti, aby byla čtena dalším posluchačům.

Oním vyvoleným člověkem byl Muhammad.

Obsahy Koránu, které Muhammad přijal, aby je četl, nemají žádný vztah k jeho životu a době, kdy žil. Kniha je nadčasová a naddějinná.

Nabízí se přirovnání k člověku, kterému je předložen počítačový kód k nějakému software. Vidí množství číslic a značek, netuší však, jakou mají souvislost s jeho osobou a jeho světem, tuší jedině, že jsou jistým způsobem relevantní pro jeho život.

Podobným způsobem se chovají ke Koránu mnozí muslimové z nearabské oblasti: Korán čtou, učí se ho zpaměti, recitují ho, aniž by uměli arabsky, a tudíž byli schopni danému textu rozumět. Věří, že slova i

celé kapitoly jsou významnou písemností, neboť pocházejí od Boha. Proto se Koránem zabývají, aniž by byli schopni z něj něco získat pro sebe a pro svůj život.

Postní měsíc ramadán je doba, kdy Muhammad obdržel své první zjevení.

Nynější půst je připomínkou této události. Původ zjevení je nevysvětlitelný. Pokud čteme súru 53,1–18, můžeme v ní porozumět celé události tak, že Muhammad viděl Boha. Na jiném místě však prorok mluví o tom, že viděl posla. Je možné, že se Muhammad nejprve mylně domníval, že je to sám Bůh, pak však dospěl k poznání, že to Bůh být nemohl, nýbrž pouze jeho posel. Muhammad proto později napsal:

/A není dáno smrtelníku žádnému, aby s ním Bůh rozmlouval, leda prostřednictvím vnuknutí či zpoza clony/ (súra 42,51; Korán, překlad Ivana Hrbka, použit i v následujících citacích).

Pozdější muslimská tradice vychází z předpokladu, že to byl anděl Gabriel, kdo Muhammadovi Korán přinesl. Jiné tradice mluví o Duchu svatém.

Nikdo z muslimů nepochybuje o tom, že Korán byl přímo zjeven Bohem a že je to absolutně čisté Boží slovo. Muslimové prohlašují o Koránu, že jeho inspirace je na rozdíl od Bible bezchybná. Korán byl napsán přímo Bohem, zatímco Bible lidmi. Přišel z nebe, zatímco Bible vznikala postupně na zemi. Korán je proto dokonalý, protože se na jeho znění nepodepsali lidští prostředníci. Naproti tomu Bible může obsahovat chyby, které se do ní vloudily během psaní a opisování, tvrdí muslimové.

Pro muslima není islám náboženství člověka. Muslimové se neradi nechávají označovat jako mohamedáni. Nechápou sebe jako Muhammadovy stoupence, nýbrž jako jedině následovníky Boží. A Korán je kniha, která

zjevuje, kdo je Bůh.

Alláh nezná jiný způsob sebezjevení. Posílá svá poselství prostřednictvím proroků, kteří je předávají dál lidem. Žádné poselství není v rozporu s Koránem. Korán sám je vrcholným prorockým dílem. Je to konečné a úplné zjevení Boží vůle. Vše, co mu předchází, je jen slabým odleskem přicházejícího Koránu. Po zjevení Koránu už nebude dáno lidem žádné další proroctví. Všichni proroci Izraele i křesťanů zvěstovali Alláha a islám. Pokud ne, nebyli pravými posly. Ježíš je v tomto smyslu označen jako prorok stejně jako Mojžíš nebo David. Není důležité, co tyto osoby s Bohem prožily, nýbrž že přijaly Boží poselství a předaly je dál. Protože Ježíš, Mojžíš a David a mnozí další proroci jsou v očích muslimů pravými Božími posly, je tím dáno, že jsou i pravými muslimy.

Kdo říká, že Ježíš je Božím prorokem, říká zároveň, že je i muslimem.

Islám tedy počíná již životem Abrahamovým, jeho dovršením je však Muhammadovo zjevení, neboť Muhammad je největší z proroků. Židovství a křesťanství jsou předsíněmi islámu. Židé a křesťané jsou údajně příliš pyšní, než aby připustili, že jejich proroci byli v podstatě muslimy.

Respekt muslima vůči Koránu se projevuje velmi konkrétním způsobem: - Korán se nikdy nepokládá na zem. Obvykle leží na nejvyšším místě v místnosti (např. na skříni).

- Korán je většinou zabalen do šátku.

- Na znamení úcty bývá často líbán.

- Do Koránu se nic nevpisuje, není zvykem označovat si vybrané verše.

- Pokud mají ženy menstruaci, nesmějí se Koránu dotýkat.

- Verše Koránu nesmějí být zničeny. Pokud noviny obsahují verše z Koránu, neměly by být vyhozeny. Na to dbají minimálně velmi přísní muslimové.

- Mnoho muslimů dodnes akceptuje pouze arabské znění Koránu. Často ho znají nazpaměť. I v nearabské oblasti můžeme najít lidi, kteří jsou schopni recitovat Korán zpaměti, aniž by mu rozuměli.

Muslimové jsou zděšeni chováním křesťanů, když vidí, jak neobřadně zacházejí se svou Biblí. Jejich reakci způsobuje rozdílné chápání původu příslušných posvátných textů v obou náboženstvích. Biblická víra totiž takříkajíc nespadla z nebe. Bůh Izraele je Bohem, který se zjevuje v průběhu dějin, to znamená v čase a prostoru. Bůh Izraele chce, aby Abraham opustil svou vlast, dává mu majetek a provází ho na jeho pouti.

Praotci Abrahamovi a jeho ženě dává potomka, později žehná Izraeli při odchodu z Egypta a provází ho pouští v podobě oblaku. Hřmí, mluví, utěšuje a trestá. Jeho slova se dotýkají osobní i společenské situace lidí.

Vztah Boha k světu není srovnatelný s vnějším pohledem malého dítěte, které stojí před akváriem a pozoruje rybky. Bůh nestojí toliko vně, aby posílal směrem do našeho světa záhadné vzkazy. Bůh vstupuje i do našeho prostoru. Je mezi námi.

Také křesťané znají Boží slovo, které existovalo věčně stejně jako Korán a které přišlo na svět. To slovo však, jak výslovně říká evangelista Jan, není literou, nýbrž tělem (masem) (Jan 1,1; 1,14). Tím slovem je Ježíš Kristus. Proto křesťané neuctívají Bibli, nýbrž Ježíše Krista. Bible, slovo Boží, má přesně vymezený účel: abychom poznali Ježíše Krista.

Tento rozdíl v pojetí svatých textů si zřetelně uvědomíme, pokud porovnáme Korán s Biblí křesťana, který je jejím pravidelným čtenářem.

V takové Bibli najdeme podtržená nebo vyznačená konkrétní slova s dopsanými poznámkami a paralelními odkazy k tématu. Muslim by se ovšem domníval, že křesťané jen velmi málo ctí svou svatou knihu. Měl by

pocit, že k ní chce ještě něco přidat. My se však domníváme, že Bůh nám dal Bibli, abychom jejím prostřednictvím lépe poznávali Krista, a k tomu většinou směřují všechny naše poznámky a vpisky, abychom nezapomněli, co jsme působením Ducha svatého pochopili. Častým námětem polemik mezi křesťany a muslimy je otázka inspirace textů Bible a Koránu. Diskutována bývá i spolehlivost obou knih jako cest do Boží přítomnosti, aniž by byl patrný nějaký výsledek takového dialogu. K tomu jsou v zásadě dva důvody: 1. Prvním důvodem je nedotknutelnost Koránu. Korán je předmětem víry, nikoli kritického zkoumání. Čtenář Koránu by snadno přišel na to, že daný text obsahuje mnoho „lidských“ stop. Muslimové jsou však přesvědčeni, že Korán vznikl mimo vliv člověka. Na základě tohoto přesvědčení a v důsledku úcty, kterou muslimové ke Koránu chovají, není možné od muslimů očekávat ochotu ke kritickému zkoumání textu. Tím bychom svatou knihu poskvrnili. Kritika Koránu by byla kritikou samotného Boha. Kdo chce učinit z Koránu předmět diskuse, stává se v očích muslima ateistou, který nerespektuje Boha. Jinak řečeno, Bůh (Alláh) a Korán jsou v islámském pojetí natolik provázáni, že jen bezbožník se může odvážit kritických myšlenek nebo výroků proti Koránu.

2. V obou pojetích je značný rozdíl v chápání inspirace. Bible je Boží slovo, které je dosvědčeno zjevením Božím v Ježíši Kristu. Korán je zjevením Božím jako takovým se vším všudy. Mezi Bohem a člověkem není zapotřebí prostředníka. Kdo plní příkazy Koránu, blíží se k Bohu.

Na základě dvou rozdílných pojetí inspirace nemá dialog křesťanů a muslimů v tomto ohledu příliš velkou šanci na úspěch a vede k neporozumění. Muslimové často poukazují na historické nepřesnosti, které Bible údajně obsahuje. Bible je proto pro muslima méně věrohodná

než Korán. Muslim však není schopen vnímat zásadní schopnost Bible komunikovat s lidskou historií. Korán stojí nad dějinami a nemá k nim žádné propojení. Nemůže tedy ani obsahovat nějaké prohřešky vůči faktům historie.

Na stejný problém narazíme i při literárně-kritickém zkoumání. Bible je Boží slovo, které napsali lidé. Díky tomu můžeme v Bibli identifikovat literární formy, které jsou podmíněny kulturní situací doby, v níž byly biblické texty sepsány. Jisté slovo použité ve Starém zákoně může mít jiný význam v mladším kontextu Nového zákona. Něco podobného se děje ve vývoji všech jazyků. Např. slovo humor v němčině původně označovalo vlhkost. Pro muslima je takové zkoumání nebezpečným rouháním, Korán není prostě lidským, nýbrž Božím výtvorem. Pokud by někdo chtěl v Koránu odhalit rukopis autora, dopouští se bezbožného jednání. V této souvislosti nás proto nepřekvapí, že islámští vědci, pokud se pouštějí v případě Koránu do hlubší, racionální a kritické práce, bývají vyobcováni ze společenství muslimů. Pokud se muslim sám ptá po takové literatuře, je zpravidla odkázán na apologetické (obhajobné) spisy z pera dogmatických muslimů, kteří místo zkoumání Koránu předkládají obhajobu své víry. Objektivní diskuse za takových okolností není možná ani smysluplná.

Dialog křesťanů a muslimů může vést k vzájemnému porozumění pouze tehdy, pokud křesťan porozumí islámskému pojetí Koránu a pokud on sám plně chápe, kým je pro něj Ježíš Kristus.

2. Alláh nebo Bůh Alláhu akbar – Bůh je veliký (větší). Každý den zazní během pravidelných

modliteb toto zvolání 68krát. A 102krát se v modlitbě muslima objeví toto vyznání: „Pochválen buď můj Pán!“ Pokud se někdo ptá na Boha, na životní okolnosti, na utrpení, budoucnost, život, vždy zazní stejná odpověď: „Alláh je veliký.“ Myšlenka, že by člověk mohl s Bohem diskutovat, odporovat mu nebo mu pouze něco sdělovat, je vnímána muslimy jako rouhání. Žalmy, v nichž modlitebník obviňuje Boha, Jeremjáš, který Bohu nechce sloužit, Eliáš, který si z Boha i života zoufá, Mojžíš, který s Bohem diskutuje, a další biblické události by byly pro muslima nemyslitelné.

Vzdálenost mezi člověkem a Alláhem se měří světelnými roky. Jediným mostem, který překlenuje tyto vzdálenosti, je Korán. Alláh je příliš veliký, aby mohl mít s člověkem zde či po tomto životě společenství. I v ráji zůstává Alláh skryt. Lidé si tam musí vystačit s vlastní společností, Alláh se stará pouze o to, aby měli dostatek jídla a nic jim nescházelo.

Není Boha kromě Alláha. Kdo ještě uctívá jiného Boha, tomu nebude nikdy odpuštěno:

/Bůh věru neodpustí, je-li k němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého (súra 4,48)./

Pokud někdo svým jednáním popře požadavek striktního monoteismu, dopouští se neodpustitelného hříchu. To znamená, že ztrácí spasení a nemůže ho již získat. Tato výhrůžka je namířena zejména proti křesťanům:

/A hle, pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo

řekl lidem ‚Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‘? „I odpověděl: „Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo!… Neříkal jsem jim, leda to, cos mi nařídil, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho/ (súra 5,116-117).

K Alláhově jedinečnosti patří jeho nedostižitelnost, jeho absolutní odlišitelnost od lidí, jeho neohraničená suverenita. Tento propastný rozdíl mezi Alláhem a člověkem znemožňuje, aby byl Alláh obdařen lidskými atributy, aby měl lidský rozměr. Výpovědi Bible o Bohu, který „sedmého dne odpočinul“ (1. Mojžíšova 2,2), jsou pro islámský obraz Boha nepřijatelné.

/Stvořili jsme nebesa a zemi a to, co je mezi nimi, v šesti dnech, aniž se nás dotkla únava/ (súra 50,38).

Alláh si nikdy nezadá s člověkem. Pokud vůbec člověku něco sděluje, jsou to příkazy. Bude-li se jimi člověk řídit či ne, Alláh nijak neprožívá, ve všem záleží výhradně na člověku. Alláha se nemůže lidské jednání nijak dotknout. Kdo je určen pro peklo, jde do pekla. Kdo pro nebe, směřuje k nebi. Alláh netrpí, pokud trpí lidé, Alláh se neraduje ze spásy lidí. Alláh nemá potřebu zabývat se lidmi, necítí se být k tomu vůbec povinován, tak jako se tím cítil Bůh Starého zákona ve svých smlouvách. Člověku nezbývá než se plně poddat. Zdali se nad ním Alláh slituje, zůstává otevřené: Alláh není nikomu ničím zavázán.

I přesto jsou Alláhu Koránem připisovány na první pohledy velmi lidské atributy. Každá súra Koránu začíná slovy „ve jménu Alláha milosrdného, slitovného“. Alláh je označován jako ochránce a pomocník (súra 4,45), a

dokonce jako přítel věřících (súra 3,68).

Korán o něm velmi často hovoří jako o slitovníku, nejmocnějším, vševědoucím, soucitným, odpouštějícím nebo moudrém.

Některé z těchto atributů vyvolávají dojem, že Alláh je Bohem nanejvýš přátelským, který člověku dobře rozumí. Na rozdíl od křesťanské víry se však Bůh islámu stává přítelem člověka bez jakýchkoli předběžných závazků. Přátelství Alláhovo jedny navštíví, druhé mine. Pouze Alláh rozhoduje o tom, nad kým se slituje a nad kým nikoli.

Alláh není pro věřící partnerem k dialogu. Věřícím je dáno, aby následovali příkazy Koránu a další tradice. Věřící dodržuje zákon, a tím stoupá jeho šance, že se nad ním Alláh slituje. Muslim nezná vztah k Bohu, který očišťuje a smiřuje. Muslim napravuje svůj vztah k zákonu.

Musí naplňovat to, co zákon nařizuje, a napravovat to, co bylo přestoupeno.

Zákon s ním jedná podobně jako obchodník: Požadavky zákona připomínají cenu, kterou je třeba zaplatit. Zbožím, které je za to možno dostat, je nebe nebo zkrácený čas v „očistci“.

Minimálním požadavkem zákona je muslimské vyznání víry. Kdo je vysloví, může sice na nějaký čas procházet peklem, ale nakonec se odtud dostane pryč. Pokud někdo plní ještě další přikázání, zkracuje si pobyt v pekle, a dostane se tak do ráje ještě dřív.

Není divu, že u mnoha věřících pak vidíme zacházet s Bohem jako s obchodníkem. Je to ovoce zákonického náboženství. Pouť do Mekky zahlazuje hříchy poutníků a jejich rodin na celý rok. Pokud se muslim modlí víc, než je předepsáno, bude mu i víc odpuštěno. Půst je zpracován téměř matematicky. Pokud se někdo nemůže postit v důsledku nemoci, má možnost zanedbaný postní čas dohnat, aby dosáhl předepsaného počtu postních dní. Jsou i takové případy, kdy muslim své hříchy „plánuje“

dopředu s ohledem na to, jak velké problémy bude mít s tím, aby je odčinil. Nic takového v Koránu nenajdeme, jedná se pouze o důsledek určitého obrazu Boha, který s člověkem jedná na základě zbožných zásluh.

Soucit a milost Alláhova mají rovněž hodnotu zboží. Alláhovu přízeň lze obdržet jako odměnu za zbožné skutky. Kdo ji získá, nevstupuje sice do vztahu k Bohu, nýbrž se prodlužuje jeho pobyt v ráji, příp. se zkracuje jeho pobyt v pekle.

Pokud křesťan mluví o spasení z milosti, které pro něj Kristus vydobyl, má muslim pocit, že křesťan takovým názorem ospravedlňuje svou bezbožnost a pohodlnost. Muslimům připadá, že si křesťané nedovoleně přisvojují zásluhy cizí zbožnosti. Křesťané tak prý zneužívají Krista, aby mohli páchat nejohavnější hříchy, aniž by je museli odčinit.

Muslimové je vnímají jako zloděje, kteří si své zboží nekupují, nýbrž kradou. Bůh nemůže dopustit, aby se lidé dostávali do nebe, aniž by je neospravedlňovaly vlastní zásluhy.

Když se muslim podívá na stav západní společnosti, najde okamžitě důkaz, že křesťanství je vstupenkou k tomu, aby si člověk dělal, co chce: Alkohol a sex se prezentují bez náznaku studu, kostely jsou prázdné, prakticky nikdo se v nich nemodlí. Pokud je toto křesťanství, napadne muslima, určitě to nemůže být pravé náboženství.

Zásadní rozdíl mezi islámem a křesťanstvím spočívá v odlišném obrazu Boha. Bohem křesťanů není obchodník, který nabízí zboží. Je to Otec, který vyhlíží návrat svých dětí. Děti neplatí svým otcům chléb, který potřebují k životu. Děti nemusí denně bojovat o to, aby byly legitimními potomky svých rodičů. A děti, které otec sytí, většinou svého otce ctí, poslouchají ho a neukazují mu svá záda. Pouze takový vztah je objasněním skutečnosti, proč křesťan, který je spasen z milosti, nevede hříšný

způsob života. Křesťané Boha poslouchají ne proto, ABY byli spaseni, nýbrž PROTOŽE jsou spaseni.

Tento rozdíl v chápání Boha by měl být základem dialogu s muslimy.

Teprve potom může dojít k vzájemnému porozumění. Pokud křesťan hovoří o své víře a srovnává Boha křesťanů s Alláhem, měl by zdůraznit, že jeho Bůh není vzdálený a lhostejný, který přičítá a odčítá jako stroj, co lidé pokazili či napravili, a který nakonec stejně jedny chladně zatratí a druhé překvapivě přijme, aniž by musel komukoli ze svého rozhodování skládat účty, nýbrž že je to Bůh, který bojuje o člověka, trápí se tím, že člověk jde do zahynutí, a pro něhož je obrácení každého ztraceného radostnou událostí. Pokud nedojde k vyjasnění této záležitosti, nebude si křesťan s muslimem vůbec rozumět. Pokud je Alláh srovnáván s Hospodinem a Otcem Ježíše Krista, aniž by byly vyznačeny podstatné rozdíly mezi nimi, jedná se o omyl: Bůh Koránu je v principu jiný než Bůh Bible. Tento rozdíl se nevztahuje na některé okrajové odlišnosti v pojetí zákona, nýbrž se jedná o podstatné rozlišení dvou různých božských osob. Bůh Bible směřuje k člověku, chce ho za každou cenu zachránit, proto se Ježíš stal člověkem, proto zemřel jako člověk za jiné lidi. Kdo není schopen vnímat zaujetí, s jakým Bůh miluje člověka, ten nepochopí událost vtělení. Kdo zná Boha jen jako neúčastného a vzdáleně lhostejného, nebude rozumět lásce Boží vyjádřené v Kristu Ježíši. Kdo věří v Boha, kterého trápí jednání člověka směřujícího k záhubě, nemůže jen tak chladně obchodnicky kalkulovat s tím, co pro svého Boha udělá. Jeho poslušnost plyne z lásky, nikoli z moci zákonického kalkulu.

3. Muhammad nebo Ježíš Kristus Muhammad se narodil roku 570 v Mekce. Jeho otec Abdulláh zemřel dřív, než se Muhammad narodil, a matka jen o šest let později. Muhammad byl vychováván nejprve svým dědečkem, později svým strýcem Abú-Tálibem, díky němuž se stal obchodníkem.

V dospělosti vstoupil do služeb jisté zámožné vdovy po obchodníkovi.

Jmenovala se Chadídža. Byla o patnáct let starší než Muhammad, když se s ní v roce 595 Muhammad oženil. Porodila mu šest dětí, z nichž přežily čtyři dívky, mezi nimi i proslulá Fátima.

V roce 610 prožil Muhammad své povolání Bohem:

/Při hvězdě padající! Váš druh nebloudí, ani nebyl sveden, ani nehovoří z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto, jemuž naučil jej silný mocí, silou vládnoucí; a vzpřímeně se tyčil, zatímco na nejvyšším obzoru byl. Potom se přiblížil a dolů se spustil, až na vzdálenost dvou luků či ještě blíže byl, a vnukl svému služebníku to, co mu vnukl./ (súra 53,1-10)

Muhammad přijal Korán a okamžitě začal kázat ve svém pohanském okolí.

Ve svých prvních kázáních se orientoval především na prosazování monoteismu. Obracel se proti všemožným modlám své doby. V Muhammadově díle hrají velkou roli biblické postavy. Muhammad vychází z proroků Starého zákona, jakými jsou Mojžíš nebo Abraham, a pomocí nich definuje svou vlastní roli jako posledního a nejvýznamnějšího proroka. Biblické podání však bylo přitom posunuto.

Muhammad očekával, že bude jako prorok přijat nejen arabskými kmeny, nýbrž i Židy a křesťany, neboť věřil, že jeho poselství se plně kryje

s obsahem náboženských textů uznávaných mezi křesťany a Židy. Židé se však stali jeho hlavními odpůrci, a dokonce se mu vysmáli. V Koránu nalezneme ohlas na toto nepřátelství, z kterého Muhammad jednoznačně viní samotné Židy. Není přece možné, aby byl na vině islám. Zjevení Boží nemůže podléhat žádné kritice.

Korán je nezpochybnitelné svědectví o Muhammadově povolání. Je to znamení Boží, poznatelné podle nenapodobitelného stylu, podle předpovědí odhalujících budoucnost a podle výpovědí týkajících se minulosti, obsahové sevřenosti, neexistence protikladů a podle toho, že bylo zapsáno člověkem, který byl analfabet.

Text Koránu na rozdíl od pozdější islámské teologie netvrdí, že by Muhammad nebo proroci byli bezhříšní. Dále přijímají muslimové další tři důkazy, kterými potvrzují božský původ Koránu: Muhammadovu dokonalost, Muhammadovy úspěchy jako státníka a proroka, předpovědi o jeho příchodu na stránkách Starého a Nového zákona.

I dnes jsou muslimové přesvědčeni, že Bible obsahuje jasná proroctví o Muhammadově příchodu. Různá biblická místa (5. Mojžíšova 5,18, Izajáš 9,6 nebo 40,3.5) jsou vztažena na Muhammada podobně jako zaslíbení o příchodu Utěšitele v Janově evangeliu 14,26 a 15,26.

V roce 622 musel Muhammad uprchnout před svými protivníky z Mekky do Medíny. Na útěku ho doprovázelo asi sedmdesát lidí. Ještě před útěkem vznikla v Medíně komunita věřících. Tito věřící se nyní postarali o ochranu skupiny uprchlíků.

Odchod do Medíny se nazývá hidžra. Je to rozhodující datum pro islámské vyznavače. Súry v Koránu jsou členěny podle toho, vznikl y-li před tímto datem nebo po něm. Rok 622 je zároveň počátkem islámského

letopočtu.

Proč je hidžra důležitější než datum zjevení? Protože v Medíně došlo k naplnění toho, co je ideálem islámu: byla zavedena islámsko-teokratická forma vlády. Muslim potřebuje islámský stát, aby mohl žít jako dobrý muslim a plnit všechny příkazy. Bez islámského státu je to značně obtížné. Islámský stát respektuje a praktikuje islámské právo. Díky tomu může žít každý muslim dokonale islámským způsobem života. V Medíně byla tato podmínka splněna: Muhammad získával stále víc stoupenců a stal se nakonec politickým a sociálním vůdcem města. Jeho poselství se už netýkalo pouze odtažitých věcí zásvětí, nýbrž se začalo orientovat na obecné věci života společenství i jednotlivce.

Muhammad se vědomě odklonil od teologie vyrůstající z židovské zbožnosti. Pro muslimy zavedl nový směr, kam se měly obracet jejich modlitby: z Jeruzaléma se stala Mekka (súra 2,142-150). Také doby modlitby a půstu se oproti judaismu vědomě změnily.

Nakonec došlo k boji. Muhammad porazil tři kmeny medínských Židů, dva z nich donutil, aby se vystěhovaly, a třetí zničil roku 628. Tím došlo k dokončení likvidace židovské opozice. Válka proti židovskému kmenu Banu Nadir ilustruje způsob, jakým Muhammad přijímal svá zjevení: Na počátku konfliktu nechal posekat palmy oázy Banu Nadir. Oáza bez palem přestává být pochopitelně funkční oázou. Bez palem není stín ani obživa. Oáza nemůže sloužit lidským potřebám. Proto je pochopitelné, že oázy byly v pouštní a nehostinné Arábii zvlášť pečlivě střeženy.

Porážení palem bylo co nejpřísněji zakázáno, dokonce i v případě války.

Muhammad se pokusil zničením palem zastrašit obyvatele oázy, získal tak strategickou výhodu a zvítězil. Alláh se při této příležitosti slitoval a poslal svému vyvolenému včasné proroctví, které mělo Muhammada upevnit

v jeho konání:

/Vše, co jste porazili z palem datlových či nechali stát na kořenech jejich, to učinili jste z dovolení Božího, a aby poníženi byli hanebníci/ (súra 59,5).

Naproti tomu s křesťany Muhammad vycházel lépe než s Židy.

/A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané.“ A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni. A když slyší to, co bylo poslu sesláno, spatříš jejich oči se plnit slzami z poznání pravdy a říkat: „Pane náš, uvěřili jsme, zapiš nás mezi ty, kdož to dosvědčují“/ (súra 5,82-83).

Přes toto počáteční přátelství mezi křesťanstvím a islámem došlo později k zjevným teologickým kolizím. Muhammad nechápal trojiční nauku jako křesťané, mluvil o Trojici matky, otce a dítěte neboli Boha Otce, Ježíše Krista a Marie.^1 Muhammadovo pojetí mohli ovlivnit i křesťané, s kterými přišel do kontaktu. V jisté židokřesťanské tradici je Duch svatý uváděn ve spojitosti s matkou Ježíše (v tzv. Hebrejském evangeliu). Kromě toho existovalo mnoho vyznavačů Mariina božství, ve východním křesťanství navíc existovalo učení o Marii jako Bohorodičce.^2 Muhammad podezíral křesťany z „triteismu“, tvrdil, že uctívají tři bohy. Zdůrazňoval, že Ježíš odmítal trojiční učení, místo něhož prý

kázal striktní monoteismus. Z toho Muhammad vyvodil, že nauka o Trojici představuje odpadnutí od nauky Ježíšovy a návrat k pohanské modloslužbě.

Pro takové jednání existuje v arabštině výraz širk neboli přidružovat k Bohu. Je to vůbec nejhorší hřích, kterého je možno se dopustit.

/A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je Bůh.“ A pravil Mesiáš: „Dítka Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! Kdo bude přidružovat k Bohu, tomu Bůh zakáže vstup do ráje a bude mu příbytkem oheň pekelný: a nespravedliví nebudou mít pomocníky“/ (súra 5,72).

Muhammad příležitostně přepadával karavany z Mekky. Na to odpověděla Mekka roku 624 vyhlášením války. Po celé řadě bitev roku 630 nakonec Muhammad dosáhl nad Mekkou definitivního vítězství. Nastala chvíle, kdy mohl triumfálně vtáhnout do svého rodného města. Naposledy putuje Muhammad do své Mekky roku 632 v doprovodu osmdesáti tisíc přívrženců, a tak vytváří předobraz budoucích muslimských poutí do Mekky. Ve stejném roce vážně onemocní a umírá, aniž by jmenoval svého nástupce nebo zanechal mužského potomka.

Muhammad byl významnou postavou dějin. Jeho náboženství významně ovlivnilo podobu Orientu a nechybělo mnoho a mohlo dojít i k islamizaci Evropy. Jeho nástupci si podmanili rozsáhlá území a misionářsky pronikli do dalších, ještě rozlehlejších oblastí. Mezi zdánlivě bezvýznamným mužem z Galileje, který přijíždí na oslu do Jeruzaléma nikoli ke korunovaci, nýbrž k vlastní popravě, a mocným náboženským dobyvatelem Muhammadem je propastný rozdíl. Jsou to dvě diametrálně odlišné osoby.

Muhammad bojoval za čistotu monoteismu, Ježíš zemřel za pravdu. Muhammad

zemřel, aniž by se jeho stoupenci dozvěděli, koho určil jako svého nástupce. Tento spor trvá až do dnešních dnů. Ježíš Kristus zemřel a nyní žije; i dnes umožňuje člověku a dokonce i celým církevním společenstvím, aby dosáhli smíření, pokud bude Ježíš Kristus v jejich středu. Muhammad vytvořil viditelnou teokratickou říši, v níž lidé mohou a vlastně i musí plně praktikovat svou víru. Ježíš Kristus založil neviditelnou říši, v níž se každý člověk může stát jejím občanem nezávisle na tom, kde právě žije. Cíle i víra Muhammada a Ježíše jsou natolik rozdílné, že tyto postavy nelze směšovat ani zaměňovat.

Ježíš Kristus si osoboval nárok být nejen poslem Božím, který chce druhým něco říkat o Bohu, nýbrž byl i prostředníkem, přímým vyslancem, vlastním jádrem obsahu poselství. Zvěstoval Boží království a byl i královstvím Božím. Pokud lidé poznali Ježíše, poznali i Boha. Volal k obrácení i k následování. Nebyl jen hlasatelem Božího poselství, on sám byl tím poselstvím. Kdo ho viděl, viděl Boha. Kdo ho následoval, následoval Boha. Každý muslim mluví o Ježíši jako o proroku. Ve světle těchto skutečností je to však příliš málo. Pokud je Ježíš pouze prorokem, znamená to znehodnocení jeho osoby, neboť muslim tím má zároveň na mysli, že Ježíš nebyl větší než Muhammad, který jako jediný přijal úplné Boží poselství.

Rozdíl mezi Muhammadem a Ježíšem si uvědomíme zvlášť zřetelně, pokud srovnáme jejich životy: Muhammad zažil podle islámské tradice několik zázraků, mezi nimiž vyniká zvláště zjevení Koránu. Ježíš Kristus zázraky nejen zažíval, nýbrž i činil. Nemusel se ani modlit, aby utišil bouři.

Stačilo, aby řekl, a stalo se (Matouš 8, 23-27). Zpráva o utišení bouře zároveň ukazuje, že ani Ježíšovi učedníci nebyli schopni vysvětlit,

odkud může pouhý člověk brát takovou moc. /„Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“/ Ježíš Kristus nepřinesl žádné filozofické sebezdůvodnění, demonstroval sebe sama ve svých divech i ve svém učení.

Většina dialogů mezi křesťany a muslimy končí, pokud narazí na osobu Ježíše Krista. I muslimové věří, že se Ježíš narodil z panny. Ani Adam nepotřeboval otce. Nepopírají, že by Ježíš nečinil zázraky. Pro muslima však není přijatelné, že by Ježíš byl víc než člověk, pro kterého Bůh je někým velmi blízkým, který tvrdí o Bohu, že je s ním jedno, že od Boha přichází a k Bohu se vrací. Pro islám je podstatným rysem výrazná oddělenost Boha a člověka. Mnozí se domnívají, že slovo islám (alám) znamená podřízení se nebo oddání se. Tento pojem vymezuje cestu, po níž se člověk může ubírat k Bohu. Také Muhammad praktikoval totální podřízení se. A ani Muhammad nemohl žít v jistotě, že bude Bohem přijat.

To všechno se odráží v přání pokoje pro Muhammada. Pokud muslim použije prorokovo jméno, vždycky připojí formuli „pokoj s ním“. Tak prokazuje s respektem čest jeho jménu. Vnitřně však přeje zakladateli islámu, aby ho Bůh přijal. Žádný muslim sice nepochybuje o tom, že by tomu tak nebylo, ale Boží suverenita vyžaduje, aby bylo jasně řečeno, že ani vůči Muhammadovi Bůh nemá nějaké zvláštní závazky.

Ježíš Kristus si nárokoval Boží suverenitu s naprostou samozřejmostí, která byla pro mnohé lidi šokující. Ti z jeho současníků, kteří se cítili být nábožensky kompetentní, mu vyčítali rouhání.

Zbožní lidé své doby nakonec Ježíše odstranili, aby tak údajně zachránili Boží čest. Tímto způsobem se však minuli se samotným Bohem.

Není problém mluvit s muslimy o Ježíši, pokud o něm hovoříme jako o člověku, nikoli jako o někom, kdo by byl víc než člověk, kdo by byl roven Bohu. Muslimové rádi naslouchají příběhům z Ježíšova života.

Nevěří však tomu, že by byl Ježíš zabit. Byl přece spravedlivým prorokem, a proto ho Alláh jistě zachránil. Muslimům přitom nevadí, že tři z jejich čtyř významných chalífů (Umar, Osman a Alí) byli zavražděni. Ježíšova smrt navíc nemá pro muslima smysl. Zákon vždy požaduje konkrétního viníka a neakceptuje smíření jiným prostřednictvím.

Podle islámu nikdo není mocen umřít za cizí hříchy; každý umírá toliko sám za sebe.

Islám je proto velmi přehledný a sled jeho dedukcí je přísně logický.

Jeho argumentace proti oběti smíření je striktně racionální. Bůh nemůže dělat nic bláznivého, něco, co by člověk se svým rozumem nemohl okamžitě pochopit. Pro iracionalismus není v islámu místo. Právě skutečnost, že Ježíš Kristus není rychle a snadno pochopitelný, třebaže je v něm plnost Boží moci, dokládá, že Ježíš nejedná a nemyslí jako pouhý člověk.

Učedníci Ježíšovi potřebovali tři roky následování, aby jej alespoň z části pochopili, a nakonec si stejně neuměli vysvětlit, proč Ježíš musel zemřít. Teprve když vstal z mrtvých, začalo jim to být jasné.

Pochopit Ježíše je možné v následování, naslouchání jeho učení a pozorování jeho života. V dialogu s muslimy se proto vyplatí trpělivě vyprávět stejně jako trpělivě naslouchat. Nemá smysl se hádat, zda je větší Ježíš nebo Muhammad. Lépe je nechat si vysvětlit, jak muslimové chápou Muhammada a křesťané Ježíše, co Muhammad či Ježíš činili nebo učili. Muslim musí vyslechnout mnoho příběhů, poznat Ježíšovo učení a pomalu poznávat, že Ježíš nebyl pouhým člověkem. Nic nelze uspíšit.

Nakonec i sami Ježíšovi učedníci jsou toho důkazem.

-----------------------------------------------------------------------1 Súra 5,116a: A hle pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ‚Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‘?“ 2 Poznámka 67 v překladu Koránu Maxe Henninga, str. 134.

4. Šarí'a nebo zákon Pojem /šarí'a/ má na Západě vyloženě špatný zvuk v souvislosti s neuvěřitelnou přísností svých zákonů. Je známo, že v některých zemích s islámskými režimy dosud dochází k usekávání pravé ruky při krádeži nebo ke kamenování cizoložných žen. Neměli bychom však zamlčet, že právní nařízení obsažená ve Starém zákoně jsou podobně nesmlouvavá. I tady pro cizoložníky platí kamenování.

Zvlášť zarážející je rozpor mezi Ježíšovým příkazem lásky k nepřátelům a praxí církve např. během křížových výprav. I když morální laťka je u křesťanů posazena výš než u muslimů, v praxi bychom sotva zaznamenali nějaký výrazný rozdíl. Občanská válka v Afghánistánu, irácká agrese v Kuvajtu, utlačování nábožensky odlišných etnik v Súdánu či Malajsii na jedné straně, válka mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku, americké masivní bombardování Afghánistánu či Súdánu, válka ve Vietnamu a vůbec celá koloniální expanze křesťanského Západu na druhé straně jsou příklady novější i starší historie. Ve výčtu událostí bychom jistě mohli ještě dlouho pokračovat, na obou stranách bychom našli hrůzné skutky páchané pod záštitou toho či onoho náboženství. Někteří křesťané poukazují na to, že takových činů jsou schopni pouze křesťané podle jména, zatímco ti „praví“ by nikdy nic takového spáchat nemohli. Takové tvrzení lze jen obtížně prokázat. Navíc muslimové argumentují podobně: „Pravý“ muslim nedělá zlo, dodržuje pouze příkazy Boží.

Existuje tedy nějaký podstatný rozdíl mezi zákonem Božím a islámským zákonem šarí'a? Domnívám se, že ano. Podstatné rozdíly nenajdeme v podobě zákona, nýbrž v jeho funkci. Když Bůh vyvedl Izraelce z Egypta

přes Rákosové moře a uchránil je před záhubou, Izrael ještě žádný zákon neměl. K záchraně došlo ještě dříve, než Mojžíš obdržel Boží zákon na hoře Sinaj. Ani Abraham nevěděl nic o zákoně, když s ním Bůh uzavíral smlouvu. Zákon, jak říká Pavel v Galatským 3,17, přišel až o 430 let později. Byl tedy dodatečně „přidán“ (Ga 3,19). Smyslem zákona bylo zachovat lid Izraele v společenství s Bohem, v společenství jeho smlouvy. Život, požehnání, spása nepřicházely k Izraeli prostřednictvím zákona, nýbrž prostřednictvím smlouvy, kterou s Izraelem Bůh uzavřel.

Spása nepřichází ke křesťanům cestou zákona, nýbrž cestou milosti skrze Ježíše Krista. Příkazy zákona pouze brání křesťanům v tom, aby nebyli odloučeni od Krista.

V islámu je sama šarí'a zdrojem spásy. Je měřítkem, podle něhož Bůh jedná, jsou to schody, které vedou do ráje. Islám (alám) znamená poddání se pod nařízení zákona. Křesťan se drží Ježíše Krista, muslim se drží islámského zákona. Tím je i vysvětlena urputnost, s jakou bojují afghánští partyzáni stejně jako íránští revolucionáři za zavedení islámského práva. Evangelium muslimů zní: Podrob se Alláhovi. Islámská tradice usiluje o detailní rozpracování zákona pro všechny případy všedního muslimského dne. Zahrnuje mj., jakou rukou máme jíst či jak se pohlavně stýkat s vlastní ženou. Modlitba je velmi přesně vymezena slovy i doprovodnými pohyby, modlitebník ví, kdy padnout na zem, kdy vstát, kdy se má otočit doprava nebo doleva, zákon si ví vždycky rady.

Muslimové touží po těchto instrukcích, neboť v zákoně je obsažena pravda. Čím více pravidel, tím více zbožných skutků, tím více spásy.

Každé muslimské noviny denně uveřejňují na minutu přesné modlitební časy. Existují speciální grémia, která pozorují během konce ramadánu měsíc: jakmile se objeví nepatrný srpek na měsíci v novu, může být půst

ukončen. Rty muslima se nesmí dotknout alkoholu a každoročně požadované sumy almužen jsou maximálně přesně propočítány. Šarí'a je systém nařízení, které umožňují muslimovi život v jistotě; muslim ví, co kdy a jak má udělat, neboť tak si to údajně přeje Bůh.

Bible naproti tomu je na mnoha místech docela málo „exaktní“. Biblický zákon není žádný mechanický stroj, je to jen jistý opěrný bod víry.

Mnohé otázky všedního života zde vůbec nejsou řešeny a odpověď na ně lze nalézt pouze tehdy, budeme-li je poměřovat nejvyšším příkazem lásky.

V dialogu mezi křesťany a muslimy nemá smysl si něco vzájemně vyčítat.

Pokud je Bůh křesťanů doopravdy jejich Otcem, nemá zákon jiný smysl než pečovat o vztah věřících k Bohu. Otec nemá zájem na tom, aby ovládal každý detail v životě svých dětí, jeho zájmem je žít ve společenství se svými dětmi a očekává poslušnost, pokud k nim promlouvá. Jinak dovoluje svým dětem, aby žily svobodně, radovaly se z Boží blízkosti, aniž by se musely každou chvíli ptát, jestli to či ono nedělají špatně.

5. Hříchy nebo hřích Hříchem podle islámu je přestoupení zákona. Hřích se nemůže dotknout Boha samotného. Kdo hřeší, škodí si především sám. Bohu žádná újma nevznikne. Bůh nebude na lidské jednání reagovat emotivně, nebude naším jednáním vyveden z míry. Hřích je výhradně lidskou záležitostí.

Kdo zhřeší, musí svůj hřích napravit. Hřích lze zahladit např. zbožným konáním. Nebo tím, že se přestane hříchu dopouštět a bude se snažit ze všech sil plnit celý zákon. Kdo hřích vyzná a opustí, tomu bude odpuštěno. Pouze dva hříchy jsou neodpustitelné, pokud se člověk během svého života od nich neodvrátí: Je to /kufr/ (nevěra, odmítnutí islámu)

a /širk/ (přidružení jiných bohů k Alláhovi).

Vše ostatní je odpustitelné, někdy sice až v pekle. Hřích je odpuštěn, pokud je litován a kompenzován dobrými, zbožnými skutky. Alláhovo odpuštění však nevylučuje potrestání už zde na zemi.

Vše, co vychází z člověka, člověka znečišťuje: pot, semeno, moč, sliny, krev nebo hleny. Kdo chce konat zbožné skutky (např. se modlit), musí být čistý. Kdo pospíchá k modlitbě a je přitom např. znečištěn jedoucím vozidlem, musí se vrátit domů a převléknout se. Pokud během konání potřeby na oděvu uvízne byť jen kapka moči, znamená to ztrátu rituální čistoty. Čistota či její absence je muslimem vnímána silněji a na jiné rovině než kategorie hříchu. Nečistota proto není napravována náboženským chováním, nečistota musí být smyta.

Vztahu hříchu a čistoty se věnuje Pán Ježíš v následující pasáži:

/To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje.

Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje/ (Matouš 15,18-20).

Hřích v křesťanském pojetí znečišťuje a znemožňuje vztah k Bohu.

V islámském pojetí jsou to především tělesné tekutiny, které znečišťují.

Jsou překážkou modlitbě, před níž si je nutno řádně omýt ruce, nohy, nos a ústa. Hřích však smýt nelze, není překážkou v modlitbě, pouze se stává přírůstkem na kontě zlých skutků a musí být „odpracován“ zbožným jednáním.

Představa, že Ježíš smývá hříchy, naráží u muslima na dvě úrovně náboženského myšlení, které do sebe nezapadají: Vztah muslima k Bohu

zajišťuje pěstování zbožnosti, kterou Bůh nařizuje, a dodržování očistných řádů. Hřích jako takový se stává tématem až u Posledního soudu.

Naproti tomu křesťan vidí svůj vztah k Bohu na základě bezhříšnosti, kterou se nevykazuje on sám, nýbrž kterou pro něj získal Ježíš Kristus.

Pro očistné omytí vodou není v křesťanské víře místo. Víra v Ježíše Krista, odpuštění vin a vůle k nápravě jsou předpoklady, s nimiž před Boha věřící předstupují.

Muslim řeší otázky spásy pouze na své lidské rovině. Alláh dal k dispozici všechny nástroje; vše nutné sdělil v Koránu. Nečistotu lze odstranit koupelí. Hřích má být jednoduše opuštěn. Muslim sotva pochopí, proč křesťané o sobě hovoří jako o hříšnících. Připadá mu, jako by se zloděj omlouval za to, že krade, a přesto by krást nepřestal. Kdo krade, měl by s tím jednoduše přestat, říká muslim.

Křesťané chápou hříchy, jichž se dopouštějí, jako důsledek hříchu, hříšné přirozenosti. Vrozený sklon ke zlému vede k stále novým a novým hříchům. Proto křesťan musí odstranit toto základní zlo, kořen všech hříchů, nepřátelství člověka k Bohu, vzpouru proti němu, v níž žije, vinu, která působí výčitky svědomí a vědomí provinění vůči Bohu. Teprve potom může začít řešit své jednotlivé hříchy a přemáhat je modlitbou i vlastním úsilím. Přitom spoléhá na Boží podporu.

Muslim chápe své hříšné činy jinak než jako důsledek vnitřní vzpoury vůči Bohu. Vychází z toho, že je možné jednoduše přestat hřešit. Tím se pojem hříchu zužuje na určité množství skutků, kterou jsou Koránem nebo tradicí taxativně jmenovány. Otázka, jaké myšlenky či motivy stály na počátku něčeho zlého, nastolena a řešena není. Proto je islámská víra na první pohled jednodušší než křesťanská. Křesťan neustále zpytuje sebe sama a je zděšen svou hříšností. Jednoduchost islámu, přesný výčet

náboženských povinností, které jsou bohulibé, vyvolávají u západního člověka adekvátní reakci plnou vstřícného zájmu. V islámu je však obraz člověka zjednodušen a redukován. Otázka, proč se někteří dopouštějí zlých skutků, je zodpovězena poukazem na Boží vyvolení. Tak nakonec mnoho přesvědčených muslimů ve svém vnitřním životě trpí nadvládou hříchu. Většina z nich přizná, že není schopna dodržovat všechna nařízení islámského zákona. Praktický život zpochybňuje islámský obraz člověka. Otázka hříchu není v rámci tohoto náboženství uspokojivě řešena. Opustit hřích není tak snadné, jak to vypadá na první pohled.

Připomeňme v této souvislosti reakci apoštola Pavla, který se náboženských lidí ptá, k čemu potřebují zákon, jestliže ho nejsou schopni dodržet.

K tomu můžeme připojit obdobnou otázku, k čemu je muslimům šarí'a, jestliže nejsou schopni podle ní žít.

A konečně stejný problém měli náboženští lidé doby Ježíšovy. Byli horlivými zastánci zákona, a přesto podle něho nežili. Oznamovali ostatním, co zákon požaduje, a sami se tím neřídili. Proto Pán Ježíš říká:

/Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského/ (Matouš 5,20).

Kdo pochopí tento Boží nárok, bude zděšen a zároveň si uvědomí, že potřebuje víc než příručku s nejrůznějšími zákazy a příkazy. Pochopí, že potřebuje odpuštění, které si sám nezasluhuje, které nelze získat na lidské rovině, které je dílem kohosi jiného, odpuštění, které má původ v Ježíši Kristu.

Příloha 4.

Bůh je blízko /Ernst Schrupp/

1. Hledat, najít a předat dál Alláh nebo Ježíš? Hledání naší hrdinky dospělo ke svému konci. Ježíš ji nalezl a přijal ji do své církve. Doposud neměla nikde svůj duchovní domov, nenalezla ho ani v církvi z doby svého mládí či v islámské /ummě/. Kde nakonec našla pravdu, která osvobozuje?

V osobním setkání s Ježíšem, s Ježíšem Bible a Nového zákona.

V jistém rozhovoru mluvila o svém duchovním prožitku takto: „Než jsem přestoupila k islámu, byla jsem formální křesťankou, která se mohla vykazovat tak nanejvýš křestním listem… Patřila jsem k západní společnosti, která se ke křesťanství formálně hlásí, slavila jsem křesťanské svátky, v neděli jsem chodila na bohoslužby, a dokonce jsem se podílela na rozličných aktivitách své někdejší církve. Něco mi však chybělo, totiž to nejpodstatnější…“ Toto hledání ji přivedlo k islámskému náboženství mezi muslimy určitého společenství, v němž léta působila, sloužila Alláhovi a propagovala islám. Dlouhou dobu se tam cítila velmi dobře. Co jí však chybělo, byl živý vztah ke skutečnému a pravému Bohu. Alláh jí tento vztah nemohl nabídnout. Cítila se jakoby ztracená, zavržená, nepřijatá.

Toto fascinující náboženství sice zná Ježíše, kterého ovšem řadí na stejnou úroveň s mnoha jinými proroky. Islám uznává, že Ježíš byl narozen z Marie, činil zázraky a mravně převyšoval běžný průměr lidské

populace. Ale neuznává, že Ježíš v zastoupení Boha navštěvuje lidské duše, že je jejich Spasitelem a že je možné i dnes zakusit „živého Krista“. Johanna, hrdinka našeho příběhu, mohla prožít, že v jejím životě Ježíš naplnil mnohé sliby, které dává jako Boží Syn a o kterých se píše v Bibli. Stal se jejím důvěrníkem na celý život – v tomto životě i v životě věčném. Nakonec pochopila, že Ježíš je víc než prorok, že je to Boží Syn, slíbený Mesiáš, který zemřel za její hříchy na kříži, aby mohla prožít vysvobození. V době, kdy se cítila být velmi ohrožena, mi řekla: „Vím, že je Ježíš v mém srdci. Stojí při mně, nemusím se bát věcí, které přijdou.“ Její duchovní zkušenost prohlubuje realita a působení Božího Ducha, Ducha svatého: „Když jsem se stala křesťankou a možná ještě nějakou dobu předtím, než jsem sejí stala, začal v mém životě působit Duch svatý a začal mne přivádět k Ježíši. Ukázal mi mé postavení před Bohem, ukázal mi, že jsem hříšná… a způsobil, že jsem všechno přinesla k Pánu Ježíši a mohla pak přijmout jeho odpuštění. Dnes již nejsem odkázána pouze sama na sebe, jako jsem byla dřív, když jsem vyznávala islám. Práce Ducha svatého pokračuje…“ Johanna udělala osvobozující zkušenost. Pokud je člověku odpuštěno, může začít sám odpouštět i nejhlubší urážky i okamžiky, kdy nám partner vyhrožuje smrtí…

Několik let aktivně prožila uvnitř islámské komunity, která je podle Koránu tím nejlepším místem, jaké lze najít mezi lidmi a které lidem Alláh dal. A pak najednou potkala Ježíše jako živého Krista dnešních dnů. Nalezl ji a poskytl jí domov ve své církvi, v společenství věřících v Ježíše Krista v místě, kde bydlí. Zde zakusila to, co již léta hledala, pocit zázemí a bezpečí. Uvědomila si, že Ježíš Kristus a jeho církev jsou stále tady, v současném Německu, v Evropě, ačkoli se Západ

křesťanství stále více vzdaluje. Ježíš Kristus buduje dál svou církev až do skonání tohoto světa. Ani útlak a pronásledování nemohou zničit církev, jejímž architektem je Bůh. V těžkých dobách zůstává církev jako nositelka naděje pro tento svět, jako říše spravedlnosti, pokoje a blaženosti pod laskavou vládou živého a pravého Boha.

2. V mezináboženském dialogu „Vždycky jsem se zajímala o náboženství,“ vyprávěla o sobě autorka této knížky na jednom shromáždění. Náboženství je dnes v Německu opět v kurzu zejména mezi mladými lidmi. Prominentní americký politolog Samuel P. Huntington říká, že žijeme v době „boje kultur“. Zajímavým rysem toho názoru je skutečnost, že Huntington bere velmi vážně náboženskou dimenzi lidské existence i lidské společnosti. Je mu jasné, že mnoho politických a hospodářských konfliktů, které se mohou vyvinout do podoby krvavých střetů, je uváděno do pohybu leckdy zasutým náboženským cítěním. To je evidentní, pokud sledujeme islámskou revoluci v Iránu, nábožensky podbarvené konflikty na Blízkém východě, na Balkáně a v dalších oblastech, kde ještě nemusí mít vždycky tak zjevnou podobu. Náboženství rozhodlo o rozdělení indického subkontinentu na hinduistickou Indii a islámský Pákistán. I na Blízkém východě je určující podstatou konfliktu nikoli problém teritoriální či etnický, nýbrž náboženský. Boj o „svaté město“ Jeruzalém to ukazuje víc než zřetelně. Židé ani muslimové se ho nemohou vzdát kvůli svým historicko-náboženským kořenům a sdílet toto místo společně.

Konečným vyústěním našeho uvažování je otázka, zdali jednotlivá náboženství se svými vyhraněnými a netolerantními postoji nejsou

ohrožením světového míru. Většina lidí si přeje žít v míru – patří mezi ně křesťané i muslimové. K tomu přistupuje aktuální skutečnost, že dosud vyvinuté nukleární zbraně jsou schopny zničit vše živé. Z toho důvodu se stále více ozývají hlasy, které volají po mezináboženském dialogu. Na pozadí takového dialogu je snaha zachránit nebo vytvořit světový mír.

Také muslimy Korán vybízí k dialogu, aby oslovili Židy a křesťany nikoli jako bezvěrce, nýbrž jako ty, kteří vlastní spisy obsahující Boží zjevení: „Všichni, kteří věří, Židé nebo křesťané; každý, kdo spoléhá na Alláha a koná dobře, nemusí se bát zlého ani nemusí být zarmoucen…“ Dialog se nicméně nemůže obejít bez znalosti příslušného zázemí jednotlivých náboženství, z nichž vyrůstají konkrétní názory; je potřeba se podrobně všímat, jak si účastníci mezináboženského dialogu představují mír a cestu k jeho uskutečnění.

V setkání s muslimy si musíme dát práci, abychom vnímali toto náboženství takové, jaké je, a zároveň si byli vědomi své křesťanské identity. Na jedné straně jsme v pokušení vytvářet si nepřátelský, negativní obraz islámu, na straně druhé obraz idealizovaný, který by vyhovoval našim přáním a snům.

Tak popisuje situaci klasické islámské oblasti i situaci v Evropě na základě vlastní zkušenosti jistý církevní rada a dobrý znalec islámu, který požaduje „vřazení reálně existujícího islámu do dějin a současnosti a rozvinutí křesťanské apologetiky, která by nebyla určena strachem a jednostrannou polemikou.“ Tento farář navrhuje pro setkání muslimů a křesťanů následující pravidla: „Měli bychom vždycky jednat na rovinu a respektovat druhou stranu jako svéprávnou, vnímat muslimy jako ty, kteří v islámu našli sami sebe…

Dialog si nelze představit tak, že budeme na sebe pálit ze svých

vlastních opevněných pozic a utvrzovat se vzájemně ve svých předsudcích.

V dialogu by měl získat prostor Bůh, který miluje lidi (tak jak tomu rozumíme prostřednictvím Ježíše Krista, který tuto tendenci vyjádřil v plnosti)… Je rozdíl mezi islámem jako nábožensko-politickým systémem a jednotlivým muslimem, člověkem uvnitř tohoto systému, kterého jako jednotlivce může potkat Ježíš Kristus a navázat s ním osobní vztah (neboť takto jednal Ježíš evangelií stejně jako „živý Kristus“ v současnosti)… V multináboženském světě, který připomíná dobu počátku křesťanství, musíme mít vyznavačskou odvahu prvních svědků. Při vší nutné toleranci potřebujeme zdvořilou a Bohem darovanou pevnou vytrvalost. Ježíš Kristus definitivně je a zůstává i nadále v platnosti jako Slovo, které se stalo tělem, a toto vyznání nelze účelově překroutit podle potřeb doby či podle jiných pragmatických záměrů“ (Albrecht Hauser ve své přednášce při Zweidrittel-Studientag švýcarské Evangelické aliance v Aarau; 7. 11. 1998, jako koreferent dr. Pia Helfensteina na téma „Teologické ukazatele pro citlivé chápání misie“).

3. Islám jako výzva dnešnímu světu Neřeknu nic nového, pokud připomenu, že islám jako postžidovské a postkřesťanské náboženství stojí s polemickou vyhraněností proti biblickým náboženstvím, křesťanství a židovství. Od 7. do 16. století představoval islám, náboženství Koránu, ohromnou výzvu pro křesťanskou obec. Později se objevily jiné problémy, liberalismus a sekularismus a v nejnovější době nakonec komunismus, které se křesťanství pokoušely zlikvidovat. Islámské oblasti, které se od středověku prakticky nerozšiřovaly, zůstávaly této konfrontace ušetřeny. A najednou, na

sklonku 20. století, prožíváme renesanci, probuzení tohoto náboženství, které překročilo své dosavadní zeměpisné hranice a šíří se téměř globálně.

Zvláště v Německu je tato změna víc než hmatatelná. Ještě před třiceti lety bychom u nás sotva našli nějakou mešitu, zatímco dnes pokrývají naši zemi tisíce míst, která slouží pro shromažďování islámských komunit. Zatímco křesťanské kostely se vyprazdňují, mešity se plní.

Muslimové vystupují na veřejnosti stále sebevědoměji, zatímco křesťané se více či méně stahují do ústraní. Zvony sice stále ještě vyzvánějí, ale brzy je může překrýt volání muezzina. Stalo se, co by nikdo neočekával: Islám je v Německu plně akceptován. Katolická církev se s ním snaží vstoupit do užšího dialogu. Biskupská konference pro mezináboženský dialog požaduje specifické školení o islámu pro církevní spolupracovníky, kteří působí zejména v pastorační oblasti. Existuje již islámsko-křesťanské středisko pro dialog a dokumentaci (CIB&DO). Má na starosti prohloubení křesťansko-islámských aktivit v jednotlivých diecézích a katolických svazech. Na druhém zasedání náboženské rady v Ankaře bylo mezitím přijato doporučení, aby bylo tradiční chápání Koránu přezkoumáno v souvislosti s potřebami dnešního života víry. Země jako Turecko, Bosna a Albánie mají pro rozvoj křesťansko-islámských vztahů v Evropě zvláštní význam. V roce 1997 došlo v Sarajevu z podnětu katolického kardinála Puljiče k založení mezináboženské rady, v níž jsou zastoupeny čtyři náboženství či konfese (Die Welt, 29. 3. 99).

Výroční konference německých evangelíků (Kirchentag) v roce 1997 ve Stuttgartu vyslala další signál tímto směrem při Večeři Páně během velkého společného shromáždění, na kterém byly čteny modlitby nekřesťanských náboženství. Stůl Večeře Páně zdobily muslimský modlitební koberec, buddhistické kolo a židovský svícen (menora). Večeře

Páně je však podle evangelického vyznání nejužším společenstvím křesťanů a Ježíše Krista a křesťanů mezi sebou navzájem. Zde není místo pro slavnostní symboly jiných nekřesťanských náboženství. Kdo tak činí, dopouští se náboženského synkretismu a zapírá Ježíše Krista, který jediný je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6) a jehož prostřednictvím je možné se dostat k Otci do Božího království.

Manfred Kock, předsedající rada evangelické církve v Německu (EKD), stále přemýšlí nad tím, jak více oslovit veřejnost „Božími věcmi“.

Přitom vychází z velmi střízlivé analýzy; v naší církvi, říká, je možné stavět se třeba na hlavu, neboť nikdo už nic nebere vážně (Die Welt, 19.3.99).

Naproti tomu jsme svědky šíření islámu i síly jeho přesvědčivosti.

Vlivem Koránu se islám prezentuje jako „pravda v konečné verzi“, a to podporuje „masivnost islámské propagandy; zvěst evangelia je muslimy odmítána se zatvrzelou tvrdošíjností“; islám pro nás představuje výzvu, abychom „znovu jasně deklarovali ústřední články naší víry, abychom se znovu zamyslili nad ospravedlněním před Bohem skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista“, říká Eberhard Troeger, vedoucí evangelijního společenství Střední východ (EMO) ve Wiesbadenu. Islám nás vybízí, abychom „s pevnou nadějí vyhlíželi zřízení Kristovy říše při jeho druhém příchodu. Islám je skutečně výzvou, abychom znovu vyzdvihli Ježíše Krista jako střed křesťanské zvěsti“ (Idea spektrum, 48/78 ze dne 27.

11. 95).

4. Příběh spásy pro všechny lidi Kde nalezneme pravdu, jež osvobozuje? A kde ji našla naše mladá německá

hrdinka?

Je možné ji nalézt v dějinách Božího jednání s tímto světem. Našemu Bohu jde o spásu lidí. Bible se tak stává svědectvím o dějinách, přítomnosti i budoucnosti spasení. V Koránu, který evidentně převzal mnohé z biblických textů, mají však tyto dějiny jiný smysl. Biblické dějiny spásy (s cílem zachránit člověka a zřídit říši Boží) mají být dosvědčovány všem lidem bez ohledu na rasovou, etnickou či náboženskou příslušnost. Evangelium spásy zasahuje lidstvo napříč národy a kulturami. Víra, jejímž středem je Ježíš Kristus jako Spasitel světa, překračuje všechny hranice a dostává se ke všem lidem. Umožňuje jim smíření a sjednocení. Dějiny Božího spasení nejsou jen prázdnou teologickou spekulací. „Biblické dějiny spásy je nutno obhajovat vůči vší teologii,“ říká znalec islámského světa a přítel muslimů. „Jako církev Ježíše Krista musíme usilovat o to, abychom žili uvnitř dějin Božího spasení, odpovídajícím způsobem se modlili a stejně tak žili a jednali. To znamená, abychom se účastnili procesu, při němž se oznamuje Boží poselství lásky a nabídky záchrany v Ježíši Kristu všem lidem bez výjimky“ (Klaus Mulch, in: Schrupp/Brinkmann, Gott – der Herr der Geschichte, Heilsgeschichte in Bibel und Mission, R. Brockhaus Verlag, Wuppertal 1998).

Jen živý a pravý Bůh může zachránit lidi a obnovit tento svět. Je to on, který člověka stvořil a daroval mu zákony života.

Církev Ježíšova, nyní již rozšířena mezi všemi národy, vnímá sebe jako nástroj Ježíše Krista v tomto světě a očekává ustanovení říše spravedlnosti a pokoje. Nakonec po tom touží všichni lidé tohoto světa.

Svět žízní po spasení. Spasitelova církev dluží všem lidem, všem národům

a kulturám bez rozdílu evangelium pokoje. Dluží ho i muslimům, kteří se v dnešním Německu stali našimi sousedy. Všechny příkazy Boží se sbíhají v jediném: „Miluj Boha a bližního jako sebe sama.“ To je Boží příkaz, jehož platnost není nijak omezena. Takový příkaz je možno splnit jen tehdy, pokud my sami jsme naplněni láskou Boží v Kristu Ježíši, pokud s ním žijeme v osobním spojení, v jakém byl Bůh, když smiřoval svět se sebou samým. Je to Bůh, který miloval lidi a svět, že nechal Ježíše Krista, svého Syna, pro naše smíření zemřít na kříži a následně ho pak vzkřísil z mrtvých k novému životu, abychom mohli zůstávat ve společenství s Bohem. Člověk má být zachráněn pro Boží království. To je poselství záchrany pro všechny lidi:

/„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“/ (Jan 3,16). /„Jsme tedy posly Kristovými… na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem“/ (2. Korintským 5,20).

Pokud přitakáme Božímu přání, aby všichni lidé byli spaseni a mohla být nastolena Boží říše, budeme následně přivedeni k různým lidem, mezi nimiž budou i němečtí muslimové. Pojďme za nimi s láskou Boha Otce, v důvěře v evangelium jeho Syna Ježíše Krista, neboť ono je Boží mocí ke spasení, pojďme za nimi s působením Ducha svatého (Skutky apoštolské 1,8; Římanům 1,16).

Doslov /Ernst Schrupp/ Krátce mi napsala má vnučka, abych jí vysvětlil rozdíl mezi Alláhem a

naším Bohem, ale „prosím velmi jednoduše“. Norině je jedenáct a chodí na reálku. Mezi spolužáky jsou muslimové jako hmatatelné připomenutí reality islámu v současném Německu. Jistá turecká dívka se na ni obrací s různými otázkami, které Norina přináší domů a které ji vedou k tomu, aby se dozvěděla víc i o islámu a zejména o rozdílu mezi islámem a křesťanskou vírou. V jejím městě žije hodně muslimů; v bezprostřední blízkosti sborového domu, kam Norina chodí v neděli na bohoslužby, se nachází malá mešita.

Jiná žákyně druhého stupně mi vyprávěla, že jejich učitel náboženství srovnával různá náboženství a pak dospěl k závěru, že všechna ostatní jsou zajímavější než křesťanství. V našem multikulturním a multireligiózním Německu bývá často slyšet, že ostatní náboženství obsahují doplňující pravdy, které křesťanství pominulo. Boha je tak možno nalézt v každém z nich. Křesťané a Židé věří ve stejného Boha, neboť vycházejí ze stejné Bible. Ale co si počít s islámem a s „jeho Biblí“, kterou je Korán? Jistý anglikánský biskup se domnívá, že náboženství se vyvíjí v proudu dějin následujícím způsobem: „Současný svět vlastní Bibli jediného Boha pro všechny lidi v podobě tří souborů spisů: je to Starý zákon, Nový zákon a Korán.“ Snahou ekumeny je sjednotit různé křesťanské konfese pod heslem, který je Kristovým příkazem, „aby byli jedno“ na svědectví světu (Jan 17). Tím došlo k rozvinutí celosvětového hnutí známého pod pojmem „mezináboženský dialog“, které má sloužit k zachování či ještě lépe vytvoření celosvětového míru. Už v červnu 1985 byla uzavřena výroční konference německé evangelické církve (Ev. Kirchentag) výzvou k uskutečnění „koncilu míru“: „Mír je podmínkou přežití lidstva… Času je už málo.“ I papež je v této otázce velmi iniciativní. Sezval křesťanské církve spolu

s představiteli jiných náboženství na „Den modliteb za mír“. Setkání se konalo v říjnu 1986 v Assisi. Převládá názor, že světový mír může být získán a zajištěn, pokud se jednotlivá náboženství nevzdají vzájemného dialogu. Otázkou zůstává, budou-li náboženství fungovat jako sjednocující činitel. Historie v tomto ohledu vybízí k skepsi. Podobně se můžeme ptát, co údajně „sjednocuje“ křesťany, Židy a muslimy, tedy vyznavače „náboženství Knih“ (dialog mezi těmito třemi skupinami se stále rozvíjí, v Německu např. mezi zastřešujícími orgány Židů a muslimů).

Západ už není křesťanský, počet Němců, kteří konvertují k islámu, stále stoupá. Dr. Hoffmann, bývalý německý velvyslanec v Maroku a zároveň přesvědčený muslim, konstatuje, že mezi konvertity nyní převládají intelektuálové a tvůrci veřejného mínění. Mj. píše: „Časem dojde k vyčerpání zájmu o esoteriku a psychoboom a nastoupí hledání definitivně platné alternativy, což posílí znovuvzkříšení islámu… jako třetí cesty uprostřed utopií západního a východního materialismu“ (z knihy Der Islam als Alternative, Munchen 1993, 2. vydání).

Naše mladá německá hrdinka, která vypráví o své cestě hledání pravdy, „pravého náboženství“, žila se svými rodiči v malém městě, kde byla nedílnou součástí života tamější církve. V ní však nenašla svůj duchovní domov. Hledala, dokud nenalezla muslimskou komunitu jako bránu k Alláhovi, údajně pravému Bohu. Po několika letech, během nichž si stačila vzít muslimského azylanta a mít s ním dvě děti, se jí zmocnily neodbytné pochybnosti. Kniha popisuje její hledání i nálezy. Děkuji autorce za její otevřenost, která umožňuje čtenáři, aby se identifikoval s jejím osudem, aby pochopil, k čemu v jejím životě postupně docházelo.

To je zároveň má odpověď na otázku mé vnučky, jaký je rozdíl mezi Alláhem muslimů a Otcem Ježíše Krista, který je zároveň Bohem

Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým.

------------------------------------------------------------------------

© českého vydání 2002 A-Alef <http://www.a-alef.cz/> Ostrava. Zveřejněno se svolením.