Lidice

Eduard STEHLÍK: LIDICE - Příběh české vsi I. ŢIVOT VE STARÝCH LIDICÍCH Lidice. Malebná česká ves leţící nedaleko Kladna západně od hlavního města Prahy. Nebýt hrůzného zločinu, který na ní a jejích obyvatelích spáchali 10. června 1942 nacisté, ţila by svým vlastním ţivotem a běţnými kaţdodenními starostmi aţ do dnešních dnů. Dle zrůdného přání okupantů měla po staletích své existence zmizet beze stopy. Namísto toho se nesmazatelně vepsala do světových dějin jako symbol nacistického teroru a bezpráví, ale i nezměrného hrdinství a touhy po svobodném ţivotě. V době svého tragického konce za sebou měly Lidice dějiny staré nejméně šest staletí.

První písemnou zmínku o nich totiţ můţeme nalézt jiţ ve Zbraslavské kronice, kde je uvedeno, ţe se za vlády Jindřicha Korutanského zmocnili v únoru 1309 bohatí němečtí měšťané z Prahy a Kutné Hory šesti nejvyšších zemských úředníků, spoutali je okovy a uvěznili "ad castrum Luticz" (na lidickém hradě), čímţ měl kronikář zřejmě na mysli od Lidic necelý kilometr vzdálenou tvrz Tasov. Trvalo tehdy plné tři měsíce, neţ byli vězni propuštěni na svobodu, a tak aby byla učiněna přítrţ dalším podobným excesům, vtáhl Jindřich Lipé se svými přáteli do Prahy a iniciátory uvěznění odtud vyhnal a jejich domy vybil. Zajímavé je, ţe se tehdy na straně pána z Lipé vyznamenal Pavlík z Lidic.

Na počátku 15. století patřily Lidice Petrovi Meziříčskému, ale za husitských válek byly vypáleny a spolu s dalším jeho majetkem zabrány Starým Městem praţským. Podle urbáře z roku 1608 měla svatovítská kapitula v Lidicích šest poddaných a u vesnice byly dva hájky, které se jmenovaly Peklo a Jalovčiny. Před třicetiletou válkou, kdy byla část Lidic opět zpustošena a vypálena, ţilo jiţ v Lidicích 12 osedlých, z nichţ pět patřilo praţskému klášteru sv. Anny, šest kapitule kostela sv. Víta a jeden Makotřasům. V roce 1713 bylo v Lidicích 16 poddaných a z téhoţ roku máme i první písemnou zprávu o existenci lidické školy. Po následující dvě staletí ţili Lidičtí nerušeně. Aţ do léta roku 1914.

V úterý 28. července 1914 se na vratech lidických statků objevily ţluté plakáty začínající slovy "Mým národům!". Rakousko - Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Vypukla první světová válka. V rámci mobilizace museli vzápětí rukovat i dospělí lidičtí muţi. Celá obec je tehdy doprovázela na jenečské nádraţí. Všichni doufali, ţe budou nejpozději do podzimu doma. Na podzim válka skutečně skončila, ale aţ o čtyři roky později. Svou krvavou daň si vybrala i v Lidicích, kde padlo 15 jejich obyvatel.

Mnozí Češi odmítli slouţit nenáviděnému Rakousku - Uhersku a přebíhali na frontě k "nepříteli", kde vstupovali do našich legií, které bojovaly za samostatný stát Čechů a Slováků. Takovéto jednotky vznikly ve Francii, Rusku a později i v Itálii. Do jejich řad postupně vstoupilo i šest lidických občanů. S výjimkou Antonína Spala, který se do svobodné republiky vrátil jako příslušník 33. čs. střeleckého pluku italských legií, konalo zbývajících pět lidických legionářů sluţbu v jednotkách našeho armádního sboru v Rusku. Josef Koutný nejdříve u 1. čs. samostatné autosetniny a později u 2. čs. nemocnice v Jekatěrinburgu, František Maštalíř u 6. roty 3. čs. střeleckého pluku, Josef Šebek u 1. roty 7. čs. střeleckého pluku, Josef Šroubek pravděpodobně u 1. čs. jízdního pluku a Karel Podzemský jako poručík zdravotní sluţby u 1. čs. samostatné technické roty. Kromě Josefa

Koutného, který působil u týlových sloţek, zasáhli všichni ostatní do krvavých bojů s nepřítelem a někteří z nich byli i raněni. Do Československa přijeli valnou většinou teprve v létě roku 1920.

V pondělí 28. října 1918 vznikla Československá republika. Muţi se začali vracet z fronty domů. Přestálé válečné utrpení a nenaplněná očekávání spojená se vznikem nového státu přispěly k radikalizaci společnosti a ani v Lidicích tomu nebylo jinak. Statkáři, kteří měli do té doby vládu obce pevně v rukou, byli nahrazeni novým dělnickým starostou Karlem Kádlem. Z Lidic se načas stává vesnice rozdělená na dva ne právě přátelské tábory. Situaci navíc vyhrocují soudní spory, kterými se obec snaţí vymoci navrácení neoprávněně zabraných veřejných pozemků. Po první pozemkové reformě začala v obci vyvíjet činnost i tzv. domkářská strana. Postavení sociálně demokratické levice však bylo vţdy velice silné, jak o tom svědčí dlouhé působení starosty Františka Hejmy v čele obce. Bez ohledu na různost politických názorů byli však Lidičtí především vlastenci, jak to dokazuje svědectví Josefa Stříbrného z roku 1942: "Lidické obyvatelstvo bylo národně uvědomělé, s kladným a vřelým poměrem ke svému státu a myšlence československé."

Lidický kostel sv. Martina byl kostelem farním jiţ od roku 1352.

Tehdejší svatyně však nebyla příliš velká a zaujímala pouze rozlohu pozdějšího presbytáře a sakristie. Za husitských válek byl kostel v letech 1420 a 1421 vypálen a k jeho opětovnému zpustošení došlo i za války třicetileté. O tom svědčí skutečnost, ţe musel být v letech 1640 - 1664 společně s farou nákladně opraven. Teprve v této době k němu byla přistavěna věţ.

Nebývalého rozkvětu kostel dosáhl za velkovévodkyně Anny Marie Toskánské, která dala v roce 1729 v obci postavit nový, mnohem prostornější chrám.

Původní presbytář byl upraven na sakristii, z chrámové lodi vznikl presbytář a k nim byla přistavěna nová loď s vysokou věţí. Stavba nového kostela si vyţádala náklady ve výši 7 000 zlatých a byla dokončena v roce 1732. V následujících dvou staletích zde byly křtěny a oddávány celé generace Lidických, konala se zde i poslední rozloučení se zemřelými.

Rodina Rákosových hospodařící na statku č. p. 24, byla nejstarším lidickým selským rodem. Jeho zakladatel Tomáš Rákos totiţ převzal hospodářství od jeho tehdejšího majitele Marka Kejly jiţ někdy kolem roku 1690, takţe na něm Rákosovi v době zániku obce ţili jiţ přes 250 (!) let. Tomáš Rákos odevzdal statek v roce 1750 svému synu Jakubovi, který jej v roce 1792 zase postoupil svému synu Václavovi. Kdyţ v roce 1821 převzal Václav Rákos s manţelkou Veronikou chalupu ve Zvoleněvsi, přenechal lidický statek svému synu Janovi a jeho manţelce Kateřině. Jejich nástupci - Matěj a Marie Rákosovi - se hospodářství ujali v roce 1871, a to za 8 000 zlatých. Po nich na statku hospodařili Václav Rákos s manţelkou Marií. Jejich mladší syn Václav ho od rodičů převzal, aniţ by to tehdy tušil, jako poslední svého rodu v roce 1935.

Statek rodiny Šroubkových (č. p. 3) patřil k největším a zároveň i nejstarším hospodářstvím v Lidicích. Jeho dějiny pravděpodobně sahaly aţ do čtrnáctého století. V 17. století statek několikrát změnil majitele a prvním selským rodem, který na něm ţil a pracoval po delší dobu se tak stali teprve Šafrovi, kteří hospodářství vlastnili déle neţ 120 let. V roce 1828 statek zakoupila rodina Koutných, která jej počátkem roku 1890 prodala manţelům Václavovi a Marii Zimovým. Právě od nich ho v roce 1923 po sňatku s jejich dcerou převzal Josef Šroubek.

2

Od roku 1937 hospodařil na statku č. p. 4 Štěpán Podzemský s manţelkou Annou. I jeho hospodářství mělo velice bohatou historii. Po třicetileté válce, během níţ bylo vypáleno, se zde na takřka sto let usadili Součkovi. Od nich zadluţený statek převzali v roce 1747 Müllerovi, kteří jej takřka přesně o sto let později (v roce 1846) prodali Václavovi a Kateřině Čermákovým. Rodina Podzemských ho vlastnila od roku 1888.

Lidický statek č. p. 17, ke kterému patřil vodní mlýn, je v pramenech zmiňován jiţ před rokem 1608. Od roku 1713 aţ do roku 1805 na něm hospodařil selský rod Hlavsových, které poté na dalších sto let vystřídali Čermákovi. Od nich hospodářství v roce 1908 koupili manţelé Bohumil a Pavlína Studničkovi. Ti ho v roce 1934 předali své dceři Miloslavě a jejímu manţelovi Jaroslavu Podhorovi, který se do Lidic přiţenil z Třebusic.

I statek na kterém před lidickou tragédií hospodařil Stanislav Horák s manţelkou Anastázií měl velice bohatou historii. Hospodářství existovalo jiţ před rokem 1608, ale za třicetileté války lehlo popelem. Po roce 1648 několikrát změnilo majitele a nejdéle tak na něm hospodařil selský rod Čermákových (v letech 1760 - 1904). Po následujících šest let patřil statek Josefovi a Antonii Holubovým, kteří jej v roce 1910 prodali manţelům Štěpánovi a Antonii Horákovým. Ti jej v roce 1915 přepsali na svého syna Václava, ale kdyţ za světové války padl, připadlo hospodářství v roce 1921 jeho bratru Stanislavovi.

Na samém východním okraji Lidic stával od nepaměti starý mlýn.

Poprvé je v pramenech výslovně zmiňován v roce 1713, kdy se v souvislosti se statkem č. p. 17 uvádí, ţe "při ţivnosti je mlýn o jednom sloţení a rybník na dvě kopy kapří násady". Vodní značkou "cejchem" byl však označen teprve v roce 1903. Majitelé mlýna se během staletí střídali podle toho, kdo zrovna vlastnil zmíněný statek. V roce 1908 tak připadl manţelům Studničkovým, kteří jej v roce 1934 předali Jaroslavu Podhorovi, jenţ si vzal za ţenu jejich dceru Miloslavu. Ve mlýně vládl spravedlivou rukou jak za statkáře Bohumila Studničky, tak i jeho zetě Jaroslava Podhory "pan otec Liška".

Fotografie na této straně ho zachycují s jeho manţelkou Růţenou, synkem Miloslavem a panem Zemanem z Buštěhradu, který mu ve mlýně se svým synem vypomáhal. Jen několik málo metrů západně od budovy mlýna ukrytého mezi stromy se rozprostíral lidický rybník, který stejně jako mlýn patřil ke statku č. p. 17. Protoţe na něm před lidickou tragédií hospodařil Jaroslav Podhora s manţelkou Miloslavou, říkávalo se rybníku nejčastěji "Podhorův". V létě i v zimě byl vyhledáván jak dětmi z Lidic, tak i z okolních obcí. Co jen se tu uţilo zábavy při koupání, jezdění na lodičkách a kdyţ přituhlo, při klouzání a bruslení. Jeho zamrzlá hladina byla svědkem nejednoho vítězství známého lidického hokejového klubu.

Několik dříve zmíněných statků bylo spíše výjimkou. Většinu stavení v Lidicích totiţ tvořily malé dělnické domky. Jejich majitelé pracovali valnou většinou v kladenských hutích a dolech a ve volném čase obhospodařovali skromné políčko, které jim pomáhalo uţivit početnou rodinu. I malé stavení často v Lidicích obývaly dvě, či dokonce tři rodiny, které se tak dělily o náklady na bydlení, nebo úhradou nájmu pomáhaly o něco zlepšit sociální postavení majitelů. Největším zaměstnavatelem Lidických nebyl některý z místních sedláků, ale Poldina huť na Kladně, zaloţená v roce 1889 tehdejším ředitelem Praţské ţelezářské společnosti Karlem Wittgensteinem (jméno firma dostala podle jeho manţelky Leopoldiny). S "Poldovkou", jak ji místní

3

nazývali, spojily svůj ţivot desítky lidických hutníků. Někteří stáli jiţ u jejího zrodu, jiní si zde našli práci mnohem později. Přicházeli do ní jak zralí muţi, tak i mladíci, kterým poskytla výuční list. Mnohé zaměstnala poté, co je jejich vlastní řemeslo nedokázalo v letech hospodářské krize uţivit. Práce v Poldi nebyla snadná, ale firma díky světové kvalitě svých výrobků prosperovala a poskytovala tak určitou jistotu jak svým dělníkům, tak i jejich rodinám.

V bezprostředním sousedství kostela sv. Martina stávala škola (č. p. 26).

První dochovaná zpráva o lidické škole pochází jiţ z roku 1713 a konstatuje se v ní, ţe zaopatření pana mistra školního je velice špatné. Přesto bylo postavení místní školy do značné míry výsadní. Ještě v roce 1790 byla škola v Lidicích jedinou triviální (základní) školou na celém buštěhradském panství. V roce 1824 byla v Lidicích postavena na svou dobu velice moderní jednopatrová škola, v níţ bylo dokonce zavedeno ústřední topení. Horní snímek ji zachycuje takovou, jak vypadala v roce 1906. Nad vchodem do budovy se skvěl nápis "Škola mé štěstí". Do lidické školy nechodily zdaleka jen lidické děti. V roce 1858 měla škola kupříkladu 116 ţáků, z nichţ přímo z Lidic bylo jenom 24.

Osmačtyřicet dětí docházelo do Lidic z Hřebče, 33 z Makotřas, 10 z Netřeb a jeden chlapec z Peklov. Škola bývala původně pětitřídní, a to aţ do doby, neţ si sousední Hřebeč postavila svou vlastní školu. Lidicím poté zůstala jen škola dvoutřídní. To však nic nezměnilo na tom, ţe se kaţdoročně na počátku září její budova rozezněla dětským hlaholem a smíchem. Dělo se tak plných 118 let.

Naposledy v úterý 9. června 1942.

Ve starých Lidicích bývaly tři hostince, coţ na sto domů a necelých pět set obyvatel nebylo právě málo. Hostinští se proto museli hodně otáčet, aby své rodiny uţivili. Nejstarší Lidickou hospodou byl hostinec "U Šilhánů" (č. p.

19), který po staletí plnil roli centra společenského ţivota obce. Jeho velký sál býval pravidelně vyuţíván pro tradiční martinské posvícenské zábavy a plesy hasičů i sportovců, které byly vyhlášené v širokém okolí. Přicházeli na ně i lidé z okolních vesnic a na sále to pak hučelo jako v úle. "U Šilhánů" se scházeli i členové knihovního spolku "Vlast" a lidičtí sportovci, kteří zde měli vedle výčepu svou klubovní místnost. V domě č. p. 16 provozoval hostinskou ţivnost Josef Votruba s manţelkou Annou. Po jeho smrti vedla hostinec společně se svojí matkou jeho dcera Marie, a to aţ do doby, kdy se provdala za Antonína Kozla z nedalekých Bělok. Její manţel pocházel ze statku a za peníze, které dostal, se jim podařilo hostinec zvelebit a rozšířit. I on měl své věrné zákazníky.

Poslední lidickou restaurací byl malý, ale vyhlášený hostinec "U Šenfeldrů" (č. p. 34), nalézající se v rohu návsi, v samém sousedství fary. Rodina Šenfeldrových vlastnila hostinec od roku 1841 a jeho poslední majitel - Josef Šenfelder - přestavěl jeho pravou polovinu na malý obchod se smíšeným zboţím.

Kromě tří dříve zmíněných hostinců (u Šenfeldrů navíc spojeného s obchodem) existovaly v Lidicích další dva obchody se smíšeným zboţím (Včela v č. p. 9 a obchod pana Maštalíře v č. p. 31), dvě řeznictví (Štěpána Horáka v č. p. 37 a Marie Houbové v č. p. 28) a kovárna Štěpána Kotmela v č. p. 8. Ve svém domku č. p. 55 provozoval obuvnickou ţivnost Jan Ţid a Lidice měly i svého holiče a kadeřníka Oldřicha Minaříka z č. p. 101. Kromě nich ţila v obci i řada jiných schopných řemeslníků. Ti však za hospodářské krize přišli o zakázky a museli své ţivnosti uzavřít. Rázovitou postavou starých Lidic byl Augustin Pospíšil, beznohý válečný invalida, který provozoval malou trafiku stojící přímo u kostelní zdi v horní polovině návsi.

4

Hornická hudba Vojtěcha Huříka z Lidic patřívala k vyhlášeným hudebním tělesům, a to zdaleka nejen na Kladensku. Koncem třicátých let jiţ po svém otci pomalu začínal přebírat dirigentskou taktovku jeho syn Ladislav, s nímţ natočila jiţ za první republiky několik gramofonových desek, které byly pouţity i v rozhlasovém vysílání. Na vyobrazených deskách hrají "Kolodějskou polku" Františka Kolmana, "Vrbenskou polku" Václava Posejpala a pochod "Bohemians" od Františka Kováříka. Z druhé strany posledně uvedené desky je nahraný pochod Františka Kmocha "Lví silou".

Ten však nehrají Lidičtí, ale Hudba Hradní stráţe řízená jejím dirigentem štábním kapitánem Rudolfem Urbancem. I toto spojení svědčí o tom, jaké postavení Huříkova hudba zaujímala Sbor dobrovolných hasičů sdruţoval mnoho obyvatel obce. Působili v něm nejenom dospělí muţi, ale i dospívající mládeţ a děti. Zejména v posledních letech před okupací se díky tehdejšímu jeho veliteli Václavu Hanfovi podařilo do jejich akcí zapojit i dívky, které se staly platnými členkami sboru.

Lidičtí dobrovolní hasiči občas vyjíţděli i do okolních vesnic, hlavně do Cvrčovic a Dolan, kde existovaly podobně silné hasičské sbory a společně organizovali hasičská cvičení. Na ně s dospělými jezdívaly na ţebřiňácích i lidické děti, které si tuto zábavu nikdy nenechaly uniknout. Mnozí z lidických hasičů se angaţovali i jako herci ochotnického divadla. Ve vsi totiţ působil divadelní krouţek, který často vystupoval pro místní publikum. Jeho představení, reţírovaná Ladislavem Pospíšilem, se konávala na zahradě nebo ve dvoře u statkáře Rákose. Pro menší děti byla určena představení loutkového divadla, které pořádal místní pedagogický sbor.

Mládeţ v Lidicích měla velice blízko ke sportu a lidický sportovní klub patřil díky svým výsledkům jak ve fotbale, tak i v hokeji k vyhlášeným široko daleko. Není proto divu, ţe si jejich sportovní utkání nemohla stěţovat na nízkou návštěvnost. Mnoho zájemců z Lidic i okolních obcí docházelo i na další akce lidických sportovců, jakými byly kupříkladu různé "čaje" a sportovní plesy, které se většinou konávaly na sále v hostinci "U Šilhánů". Vedle tamního výčepu měl SK Lidice i svoji klubovnu, v níţ se jeho členové pravidelně scházívali. Mladí lidé ţili v Lidicích stejně, jako kdekoliv jinde. Jezdívali společně na kolech na výlety po okolních hradech a zámcích - na Okoř, Karlštejn, Křivoklát, do Lán i k letohrádku Hvězda na Bílé Hoře v Praze. V mladším věku chodívali cvičit do Sokola v sousedním Buštěhradu, většina z nich byla činných v místním hasičském sboru, chodívali hrát kulečník nebo ping pong k "Šilhánům", věnovali se sportu, hudbě, zpěvu i ochotnickému divadlu, proţívali své první lásky...

Převáţná většina lidických muţů absolvovala vojenskou prezenční sluţbu. Ti starší ještě v rakousko-uherské armádě, mladší v armádě československé. Jak jsme jiţ dříve zmínili, dva lidičtí rodáci - Josef Horák (z č. p. 73) a Josef Stříbrný (z č. p. 33) - se stali po absolvování Vojenské akademie v Hranicích důstojníky z povolání. "Pepi" Horák slouţil u letectva a Josef Stříbrný, přezdívaný v Lidicích "Jouza" nastoupil k pěchotě. V jejich cestě je chtěl následovat i Josef Zelenka (z č. p. 76). Do Hranic byl sice po náročných přijímacích zkouškách přijat, ale po Mnichovu byl z důvodu změněné situace z Akademie propuštěn. V roce 1938 se Československá republika ocitla na osudové křiţovatce. Po anšlusu Rakouska a květnové ostraze hranic přišlo září. K boji odhodlaná a dobře připravená armáda byla na základě ostudné mnichovské dohody přinucena kapitulovat a bez boje vydat pohraniční

5

oblasti státu nepříteli. Mezi těmi, kdo si museli projít touto děsivou zkušeností, byli i desítky záloţníků z Lidic.

V noci ze 14. na 15. března 1939 oznámil v Berlíně Adolf Hitler československému prezidentovi Emilu Háchovi, ţe v šest hodin ráno zahájí německá armáda obsazování českých zemí. Prezident Hácha se sdělenému ortelu, který doprovázel nátlak a výhrůţky podvolil a "svěřil osud Čech a Moravy do rukou Vůdce". Ve čtvrtek 16. března 1939 byl v Praze vydán výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. V prvních dnech po 15. březnu 1939 ucítily Lidice poprvé závan smrti. V obci bylo v rámci akce "Gitter" gestapem zatčeno několik občanů, kteří byli z dřívějška na Kladensku známí jako členové komunistické strany. Všichni se sice po několika týdnech věznění vrátili zpátky domů, ale pocit hrozícího nebezpečí v lidech zůstal Ihned po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 začaly odcházet stovky mladých muţů do zahraničí, kde se chtěli zapojit do boje za osvobození své vlasti. Mezi nimi byli i oba lidičtí důstojníci, poručík letectva Josef Horák a poručík pěchoty Josef Stříbrný. Společně s nimi 28. prosince 1939 opustil tehdejší protektorát i Horákův přítel, poručík letectva Václav Študent. Strastiplnou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon dorazili 8. února 1940 do Francie, kde téhoţ dne nastoupili v Agde činnou sluţbu v čs. armádě. Z Agde byl poručík Horák těsně před kapitulací Francie odeslán do leteckého výcvikového střediska v Bordeaux, odkud se mu 17. června 1940 podařilo společně s dalšími 29 našimi letci uletět do Velké Británie. U 311. čs. bombardovací peruti odlétal jako palubní střelec celý dvousethodinový operační turnus (35 bojových letů) a poté v červenci 1941 nastoupil na vlastní ţádost do pilotního výcviku. Vytouţený pilotní odznak obdrţel 24. ledna 1942. Poté létal v rámci operačního výcviku jako 2. pilot v osádce svého přítele Václava Študenta.V rámci Coastal Command nalétal Josef Horák při ponorkových patrolách dalších 40 operačních letů. Mezitím se ještě stačil 6. prosince 1941 oţenit se slečnou Winifred Mary New ze Stratonu. Po definitivním ukončení operační činnosti absolvoval RAF Staff College v Gerrard's Crossu a následně aţ do konce války působil u Flying Training Command. Za bojovou činnost byl mnohokrát vyznamenán, mimo jiné třemi čs. válečnými kříţi.

Po příjezdu do Agde byl Josef Stříbrný ustanoven do funkce velitele 10. roty pěšího pluku 3, později působil jako spojovací důstojník téhoţ útvaru.

Po kapitulaci Francie připlul 12. července 1940 na lodi "Neuralia" do Velké Británie. Zde ze zbytků bývalých příslušníků 1. čs. divize vznikla 12. srpna 1940 1. čs. smíšená brigáda, která se na podzim 1940 přemístila do lázní Leamington. Poručík Stříbrný u ní konal sluţbu jako mladší důstojník její kulometné roty. V roce 1941 absolvoval paravýcvik, ale jeho vyslání do protektorátu zabránilo zranění. V prosinci 1941 nastoupil Josef Stříbrný na vlastní ţádost jako navigátor k letectvu a po nezbytném výcviku byl v říjnu 1942 přidělen k 311. čs. bombardovací peruti. Jiţ 13. října 1942 však při nouzovém přistání málem přišel o ţivot. Po dlouhé rekonvalescenci se však vrátil zpátky do sluţby a nalétal celkem 1040 hodin, z toho 605 operačních. U "třistajedenáctky" platil za jednoho z nejlepších navigátorů. Po ukončení operační činnosti absolvoval několik škol a kursů, jimiţ si výrazně zvýšil svoji odbornou kvalifikaci. Stejně jako Josef Horák byl i on nositelem tří čs. válečných kříţů a mnoha dalších vyznamenání.

6

Na sílící odbojové hnutí v Čechách a na Moravě zareagoval Adolf Hitler odesláním dosavadního protektora Konstantina von Neuratha na "zdravotní dovolenou". Na jeho místo nastoupil SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Obávaný šéf RSHA nezklamal Hitlerova očekávání. Uvedl se zatčením protektorátního premiéra Aloise Eliáše a zahájil masové vraţdění příslušníků odboje. Den po Heydrichově příjezdu byla v ruzyňských kasárnách na svátek svatého Václava, patrona země České, zastřelena dvojice vedoucích činitelů vojenské odbojové organizace Obrana národa. Její vrchní velitel, armádní generál Josef Bílý (vlevo), a velitel Zemského velitelství Čechy divizní generál Hugo Vojta. Začalo tím vraţdění, které si jen do 20. 1.

1942 vyţádalo 486 obětí. Poslední slova generála Bílého zněla: "Ať ţije Československá republika! Psi, palte!"

Jako bezprostřední reakce na teror rozpoutaný Reinhardem Heydrichem po příchodu do protektorátu, vznikla v okruhu spolupracovníků prezidenta Edvarda Beneše myšlenka na likvidaci některého z vedoucích představitelů okupační moci. Atentát měl nacistům ukázat, ţe kdokoliv z nich můţe být pohnán k zodpovědnosti za své zločiny. Původně se počítalo s tím, ţe by cílem útoku mohl být i K. H. Frank, ale brzy bylo rozhodnuto, ţe atentát musí být podniknut přímo na Heydricha. Přípravy k operaci, jeţ dostala krycí název ANTHROPOID, byly ve spolupráci s britskou SOE zahájeny 2. října 1941. K provedení atentátu byli vybráni rotmistr Josef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda se však krátce po zahájení výcviku zranil a na jeho místo nastoupil rotmistr Jan Kubiš. Prezident Beneš sice později od myšlenky atentátu ustoupil, ale šéf čs. zpravodajské sluţby plukovník František Moravec ve shodě s britskou SOE v přípravách operace pokračoval.

V prosinci 1941 byli rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš v sídle čs. zpravodajské sluţby v Londýně (na sousedním snímku) znovu seznámeni se svým úkolem a bylo jim uloţeno, aby v protektorátu provedli akci, která bude mít patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československa. Vysazení skupiny provedla v noci z 28. na 29. prosinec 1941 osádka letounu Halifax pilotovaného nadporučíkem Ronaldem C. Hockeyem od 138. perutě pro zvláštní úkoly. Aby byl prostorný letoun s dlouhým doletem plně vyuţit, letěly současně s nimi i zpravodajské a spojovací skupiny SILVER A a SILVER B. Letoun odstartoval ve 22.00 (britského času) z letiště Tangmere a podařilo se mu bez úhony přečkat ostřelování nepřátelským dělostřelectvem i útok nočního stíhače. Protoţe nízká oblačnost a sníh zakrývající navigační body, znesnadňovaly osádce orientaci, nebyla ani jedna ze skupin vysazena na správném místě. ANTHROPOID seskočil ve 02.24. Podle navigátora jiţně od Plzně, ve skutečnosti však u obce Nehvizdy na východ od Prahy. Díky pomoci místních vlastenců a záchytným adresám obdrţeným v Londýně, se mu však podařilo překonat počáteční obtíţe a zahájil přípravy k provedení atentátu.

Ve středu 27. května 1942 v 10.35 provedli rotmistři Josef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, který přijíţděl ze svého letního sídla v Panenských Břeţanech do Prahy. Poté co Gabčíkovi selhal jeho samopal STEN, hodil Kubiš na protektorův mercedes bombu. Minul sice cíl, ale Heydrich byl při jejím výbuchu zraněn. Po skončení akce se oběma parašutistům podařilo z místa atentátu uniknout a zmizeli v předem připravených úkrytech.

Atentát vyvolává šok i v samotném Berlíně. Vzápětí se však první ochromení

7

mění v bezuzdnou zuřivost. Bezprostředně po atentátu začalo období hrůzovlády, jakou český národ dosud nepoznal. Rozhodnutím K. H. Franka byl s okamţitou platností nad celým Protektorátem Čechy a Morava vyhlášen civilní výjimečný stav. Svou činnost obnovily stanné soudy, které během následujícího měsíce poslaly na smrt 1412 osob, z toho 1181 muţů a 231 ţen. Ve výše uvedeném počtu však není zahrnuto 173 lidických muţů, zavraţděných 10. června 1942, kterými se praţský stanný soud vůbec nezabýval. Největšími popravišti byly kobyliská střelnice v Praze a brněnské Kounicovy koleje.

Kromě nich se však popravovalo například i v Pardubicích, Táboře či Lubech u Klatov.

II. LIDICKÁ TRAGÉDIE Pátrání nacistického bezpečnostního aparátu po atentátnících nebylo přes veškeré vynaloţené úsilí úspěšné. Teprve ve středu 3. června 1942 to vypadalo, ţe se na něj konečně usmálo štěstí. Do továrny "Palaba" ve Slaném dorazil dopis adresovaný dělnici Anně Maruščákové. Protoţe byla právě nemocná, otevřel ho továrník Jan Jaroslav Pála. Text dopisu zněl: "Drahá Aničko!

Promiň, ţe Ti píši tak pozdě a snad mě pochopíš, neboť víš, ţe mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se jiţ neuvidíme. Milan". Dopis se zdál továrníkovi podezřelý, a proto na něj upozornil bezpečnostní sloţky. Ještě téhoţ dne byla v Holousích zatčena Anna Maruščáková a o den později i autor dopisu Václav Říha, jenţ se snaţil vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti na Maruščákovou nejprve zapůsobit a později jejich mimomanţelský poměr stejným způsobem ukončit. Právě Maruščáková při výslechu naneštěstí vypověděla, ţe ji Říha poţádal, aby v Lidicích vyřídila pozdrav od Josefa Horáka. Gestapo následně zjistilo, ţe z Lidic skutečně pocházejí Josef Horák a Josef Stříbrný, oba bývalí důstojníci, kteří jsou od prosince 1939 nezvěstní a jsou pravděpodobně příslušníky čs. zahraniční armády. Kdyţ pak parašutista Viliam Gerik ze skupiny ZINC, který padl v dubnu 1942 do rukou gestapa potvrdil, ţe poručík Stříbrný absolvoval ve Velké Británii paravýcvik, byli si gestapáci takřka jisti, ţe jsou na stopě atentátníků. V noci na 4. června 1942 provedli v celých Lidicích domovní prohlídky a zatkli příslušníky rodin Horákových a Stříbrných.

Přestoţe se krátce poté ukázalo, ţe jde o falešnou stopu, rozhodla tato skutečnost o osudu Lidic.

Ve čtvrtek 4. 6. 1942 ráno Reinhard Heydrich zemřel. Z nemocnice na Bulovce byla jeho rakev převezena na Praţský hrad, kde se 7. 6. 1942 uskutečnil smuteční akt, na němţ promluvil protektorův nástupce Kurt Daluege. Z Prahy byly Heydrichovy ostatky převezeny do Berlína, kde se 9. 6.

1942 konal za účasti Adolfa Hitlera a všech špiček nacistického reţimu vlastní pohřeb. Nejpompéznější smuteční ceremoniál v dějinách Třetí říše. V Berlíně 9. června 1942 ještě nedozněly smuteční projevy nad Heydrichovou rakví, kdyţ bylo "k usmíření jeho smrti" rozhodnuto o krvavém konci Lidic.

Nikdo z jejich obyvatel v onen úterní podvečer netušil, ţe se jejich osud začal tragicky naplňovat. V 19.45 sdělil z Berlína K. H. Frank do Prahy, ţe Vůdce rozkázal v Lidicích provést následující: 1. všechny dospělé muţe zastřelit, 2. všechny ţeny převézt do koncentračního tábora, 3. děti, které je moţno poněmčit, shromáţdit a dát do rodin SS v Říši. Zbytek vychovat jinak. 4. Obec úplně vypálit a srovnat se zemí. Horst Böhme ihned přistoupil k realizaci

8

nařízených opatření. Během následujících hodin byla obec hermeticky uzavřena. Kdo chtěl do Lidic vstoupit, bylo mu to umoţněno. Ven však nesměl nikdo. Na místo se postupně sjeli hlavní aktéři tragédie: Böhme, Geschke, Wiesmann i podplukovník četnictva Vít. Velitelství si zřídili v domku č. p. 93 rodiny Doleţalových, která byla ze svého obydlí vyhnána jako první. Právě zde musel lidický starosta Hejma gestapu odevzdat veškerou písemnou agendu obecního úřadu, včetně finanční hotovosti místní kampeličky. Barbarská akce začala po půlnoci. Skupiny gestapáků doprovázené šly dům od domu, neurvale budily lidické občany a nutili je, aby se rychle oblékli, vzali si s sebou všechny cenné věci a připravili se k odchodu. Muţi starší 15 let byli odváděni do Horákova statku, ţeny s dětmi do budovy školy. Odtud byly odvezeny do Kladna.

Po odvezení ţen a dětí ze vsi provedl velící důstojník jednotky Schutzpolizei z Halle nad Sálou - Heydrichova rodiště - na návsi u kostela výběr muţstva pro popravčí četu. Její členové si do zahrady Horákova statku z okolních domů nanosili matrace a slamníky, které narovnali podél stěny Novákovy stodoly tak, aby nebyli poraněni odraţenými kulkami. Kolem sedmé hodiny ranní zahájili popravování lidických muţů. Na kaţdého z nich stříleli tři příslušníci Schupo.

Dvě rány mířily do prsou, třetí do hlavy. Po popravčí salvě přistoupil k zastřeleným přítomný poddůstojník a kaţdého muţe střelil z pistole do hlavy ještě jednou. Zpočátku byli Lidičtí před popravčí četu vyváděni po pěti. Pak se však Horstu Böhmemu zdálo, ţe exekuce pokračuje pomalu a nechal popravčí četu zdvojnásobit. Vraţděno bylo poté vţdy deset muţů najednou.

Mrtví zůstávali leţet tak, jak padli a nově příchozí museli projít kolem nich a postavit se před ně. Popravčí četa vţdy o dva kroky poodstoupila a hrůzná scéna se opakovala. Muţům nebyly zavazovány oči a na popraviště je nevodili spoutané. Nikdo jim nepřečetl ţádný rozsudek. Byli vraţděni bez jakéhokoliv vysvětlení. Zrůdné divadlo se s přestávkami opakovalo aţ do odpoledních hodin, kdy v zahradě zůstalo leţet 173 těl. Harald Wiesmann po válce uvedl: "Lidičtí muţi šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k ţádným slabošským scénám."

Posledním místem pobytu ţen a dětí ve vsi se stala lidická škola. Místo, které měla většina z nich spojeno s chvílemi bezstarostného dětství, se pojednou stalo věznicí. Hned u vchodu do velké třídy museli gestapákům odevzdat do velkých kufrů všechny cenné věci, které si na jejich rozkaz vzaly s sebou. Nikdo nic nechápal. Matky konejšily rozespalé, plačící děti, ačkoliv samy nevěděly, co je v následujících chvílích očekává. Mezi pátou a šestou hodinou ranní předjela před školní budovu nákladní auta zakrytá plachtami, do nichţ musely ţeny i s dětmi nastoupit. Při projíţdění kolem Horákova statku zahlédly některé z nich ve dvoře desítky shromáţděných lidických muţů.

Netušily, ţe naposled. Z Lidic byly ţeny spolu s dětmi převezeny do Kladna, kde je nacisté uvěznili v tělocvičně tamního reálného gymnázia. Zde proţily na holé zemi posypané trochou slámy poslední společné tři dny a dvě noci plné děsivého očekávání věcí příštích. Nic dobrého nevěstila ani přítomnost několika gestapáků, kteří v jedné ze tříd gymnázia pořizovali přesný popis dětí, zjišťovali barvu očí a vlasů a přeměřovali tvar jejich hlaviček. Nakonec vybrali jako schopné poněmčení tři lidické děti - šestiletou Dagmar Veselou, tříletého Václava Zelenku a dvouletou Haničku Špotovou.

Ještě jeden pohled na statek Josefa Šroubka (č. p. 3). V sousední novostavbě (č. p. 97) bydlela v podnájmu rodina učitele Zdeňka Petříka. Při zatýkání v noci z

9

9. na 10. června 1942 na ni Němci omylem zapomněli. Teprve podle dýmu stoupajícího nad ránem z komína poznali, ţe se v domě dosud kdosi zdrţuje. Paní Petříkovou i s ročním synkem Zdeňkem převezli do budovy kladenského reálného gymnázia osobním autem. Jejího manţela odvedli za ostatními muţi do Horákova statku V pátek 12. června 1942 večer se v tělocvičně kladenského reálného gymnázia (současný stav je zachycen na sousedních dvou fotografiích) odehrála jedna z neotřesnějších scén lidické tragédie. Odebírání dětí matkám. Ţenám bylo oznámeno, ţe půjdou na nějaký čas do pracovního tábora, kam pojedou vlakem a děti kvůli většímu pohodlí autokarem. Maminky s dětmi se však od sebe nechtěly odloučit. Ozývaly se výkřiky: "Maminko, prosím, nedej mě!" "Mami neplač, já se ti vrátím!" Na to začali přítomní gestapáci střílet z pistolí do stropu a za řevu a asistence padesáti příslušníků Schupo od sebe odtrhávali matky a děti násilím. Děti byli poté soustředěny v jiné části gymnázia, kde kaţdé dostalo na krk cedulku se jménem a evidenčním číslem. Následně byly naloţeny do dvou autobusů a odvezeny do Lovosic.

Trojice dětí určených k poněmčení byla z Kladna převezena do Prahy. Dvě z nich, Vašíka Zelenku (vlevo) a Haničku Špotovou ukazuje tento vzácný snímek ze starých Lidic Zatímco na Kladně probíhalo násilné odtrhávání dětí od matek, Lidice byly jiţ třetí den systematicky ničeny. Celý tento postup byl na rozkaz K. H. Franka nafilmován, coţ přímo na místě řídil odborný poradce NSDAP pro filmové záleţitosti Franz Treml. Ten v Lidicích natáčel 10. a 24. června 1942 společně s Miroslavem Wagnerem dvojicí 16 mm kamer Zeiss-Ikon Movikon 16. Část natočeného materiálu, který se podařilo po válce objevit, ukazuje hořící obytná stavení a stodoly, trosky školy, kostela i lidického mlýna. V doprovodu dalších příslušníků gestapa se ruinami vypálené obce prochází viditelně dobře naladěný a smějící se šéf kladenského gestapa Harald Wiesmann. Kromě Tremlovy a Wagnerovy Kamery natáčela 24. června 1942 v Lidicích i 35 mm kamera štábu Českého zvukového týdeníku Aktualita. Němci totiţ zpočátku počítali se zařazením sekvence o ničení Lidic do oficiálního filmového týdeníku. S ohledem mezinárodní ohlas lidického masakru k tomu však jiţ nedošlo. V době natáčení filmu o vyhlazení Lidic si nacisté neuvědomovali, ţe dávají vzniknout unikátnímu dokumentu, který se jednou stane nejen hrůznou obţalobou nacismu, ale i nezpochybnitelným důkazem jejich zločinů a jako takový bude promítnut jak před Mezinárodním vojenským soudním tribunálem v Norimberku, tak i při soudním procesu s K. H. Frankem v Praze.

Ve čtvrtek 11. června 1942 přivezl velitel terezínského ghetta Siegfried Seidl a velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel do Lidic skupinu třiceti vězňů, aby pro lidické muţe vykopala hromadný hrob. Jeden z nich vzpomíná: "...kdyţ jsme se přiblíţili na několik kroků, zarazili jsme se - před námi leţela hromada mrtvol v nepravidelné řadě. Nato vzal Seidl krumpáč a naznačil nám asi deset metrů vpravo čáru 9 x 12 metrů, kde máme vykopat společný hrob, hluboký čtyři metry. Určil nám lhůtu do deseti hodin večer, jinak ţe uvidíme, co se s námi stane...kdyţ přišel...měli jsme vykopán necelý metr...Poslal nás do vsi nosit dříví. Pod dohledem "šupáků" jsme museli

10

vylamovat dveře, celé ploty a snášet to na hromadu ke hrobu. Pak se to polilo petrolejem a zapálilo. V záři plamenů, které osvětlovaly mrtvé jsme museli pracovat dál a ještě zrychlit tempo...Bez jídla a pití jsme dělali do 12 hodin v poledne...pak nám dal Seidl rozkaz k odnášení mrtvol do hrobu.

Předtím jsme je museli na jeho rozkaz vyzout...odebrat jim doklady z kapes a všechny peníze, cennosti a cigarety...Do hrobu, kde stáli dva z naší skupiny jsme kladli mrtvoly bokem vedle sebe ve třech řadách. Na ně pak byly naházeny další mrtvoly, které se uţ do řady nevešly...". Nakonec byly do hrobu vhozeni ještě dva psi, které příslušníci Schupo zastřelili. K večeru dostalo pohřební komando rozkaz rozbít sud s vápnem, rozházet vápno po mrtvých, polít je vodou a hrob zaházet. Po šestatřiceti děsivých hodinách, bez jídla, pití a odpočinku se zakrvácení vězni vrátili zpět do Terezína.

V sobotu 13. června ve tři hodiny ráno vyjela z Terezína do Lidic další skupina vězňů, která prováděla poslední likvidační práce v okolí hrobu. Spálila zakrvácené matrace, uloţila do hrobu zbytky zakrváceného oblečení a tkání a srovnala terén v jeho okolí se zemí Zatímco v Horákově statku pokračovalo vraţdění muţů, příslušníci gestapa začali postupně polévat domy benzínem a zapalovat je. Několik skupin ţhářů postupovalo ze všech stran směrem do středu vsi.

Všechen dobytek z Lidic byl 10. června odveden do německého statku v Buštěhradě. Mezi krávami byla i tato, patřící manţelům Václavovi a Ţofii Zelenkovým Před zapálením většiny domů byly cenné věci (zemědělské stroje, rádia, peřiny, loţní prádlo, šicí stroje a pod.) vyneseny na ulici, odkud byly později odváţeny pryč. Snímek byl pořízen před bránou vedoucí do Horákova statku. Vpravo je vidět vypálený dům Antonína a Marie Saidlových (č.p. 15) Řádění nacistů se nezastavilo ani před kostelem sv. Martina, jak to dokumentuje tato fotografie jeho interiéru. Horst Böhme se na lidické návsi s velitelem praţského gestapa Geschkem dohadoval, zda se kopule kostela při poţáru zaloţeném příslušníky SD zřítí. Kdyţ se tak stalo, s uspokojením konstatoval: "Moji muţi jsou na to cvičeni."

Po vypálení obce pokračovalo ničení Lidic silnými náloţemi aţ do odpoledních hodin 1. července 1942. Dům za domem a usedlost za usedlostí se za ohlušujících explozí slyšitelných v širokém okolí, postupně proměňovaly v hromady sutin. Kromě Říšské pracovní sluţby (Reichsarbeitsdienst - RAD) a Waffen-SS se těchto prací zúčastnila i jednotka Wehrmachtu - ţenijní rota "Morigl" záloţního ţenijního praporu 14 z Weissenfelsu. Právě na její vrub připadá největší počet zničených budov - devětaosmdesát (RAD jednatřicet, Waffen-SS třináct).

Lidická tragédie měla smutné pokračování 16. června 1942, kdy bylo ve večerních hodinách na střelnici v Praze Kobylisích popraveno dalších šestadvacet jejich obyvatel. Šlo o patnáct příslušníků rodin Horákových a Stříbrných (bratry Bohumila, Josefa, Stanislava a Štěpána Horáka s manţelkami a dětmi, vdovu po Františku Horákovi se synem Václavem a Marii Stříbrnou se synem Františkem), zatčené v Lidicích jiţ 4. června 1942 a dále o sedm dělníků (Františka Černého, Karla Hroníka, Josefa Kácla, Václava Kadlece, Václava Kopáčka, Jaroslava Müllera a Josefa Petráka), kteří byli osudného 10. června 1942 na noční směně. Před popravčí četou stanuli

11

společně s nimi i František Pitín, kterému se původně podařilo z Lidic uniknout, Bohumil Pospíšil, který sem byl dopraven z kladenské nemocnice a nedávno patnáctiletí Josef Doleţal a Josef Nerad. V době jejich popravy jiţ mělo gestapo několik hodin v rukou zrádce Karla Čurdu (viz protější strana) a vědělo tak, ţe Lidice neměly s atentátem nic společného. S Lidickými byli popraveni i Václav Michalský s manţelkou Jarmilou, rozenou Strakovou, pocházející z Lidic. Podle výpovědi Maruščákové měla právě ona u Horáků vyřídit, ţe je Josef zdráv František Pitín byl gestapem dopaden na základě udání lesního manipulanta Josefa Černého. Bohumila Pospíšila přivezli z Kladna do Kobylis dokonce se sádrovým obvazem na noze. Při kontrole osobních dat lidických dětí v kladenské reálce bylo zjištěno, ţe Josef Doleţal a Josef Nerad o několik dnů překročili patnáct let věku. Proto se ocitli na kobyliském popravišti Krátce po provedení atentátu nalezli parašutisté bezpečné útočiště v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Popravy stovek vlastenců, vyhlazení Lidic a na druhé straně příslib beztrestnosti a vysoké finanční odměny však vykonaly své. Parašutista Karel Čurda ze skupiny OUT DISTANCE podlehl vlastnímu strachu a zradil. Napsal udavačský dopis, v němţ označil Gabčíka s Kubišem za atentátníky a 16. června 1942 se osobně přihlásil v sídle praţského gestapa. Zde udal všechny spolupracovníky parašutistů, které osobně znal. Druhého dne ráno zahájilo gestapo v jejich bytech rozsáhlou razii a pouţitím brutálního násilí se mu podařilo zjistit, kde se atentátníci ukrývají. Nad ránem 18. června 1942 bylo okolí chrámu obklíčeno jednotkami SS. Po obklíčení kostela se příslušníci gestapa a SS pokusili proniknout dovnitř. Byli však napadeni palbou vedenou z kůru a boční galerie, kde v té době drţeli stráţ nadporučík Adolf Opálka, rotmistr Jan Kubiš a četař Josef Bublík. Rozhořel se tvrdý boj.

Obrovské přesile však trojice hrdinů nemohla vzdorovat donekonečna. Zranění střepinami granátů volili po vyčerpání zbytku munice smrt vlastní rukou (Jan Kubiš podlehl těţkým zraněním při převozu do nemocnice). Boj se poté přenesl do krypty, kde se ukrývali podporučík Josef Valčík, rotmistr Josef Gabčík, rotný Jaroslav Švarc a četař Jan Hrubý. Zaplavování podzemí vodou, vhánění slzotvorného plynu ani nabídky ke kapitulaci gestapu nepomohly. V bezvýchodné situaci zvolili parašutisté hrdinskou smrt a poslední náboj si ponechali pro sebe. Představitelé pravoslavné církve, kteří je ukrývali, byli ve dnech 4. a 5. září 1942 popraveni v Kobylisích.

Srovnání obce se zemí bylo svěřeno Říšské pracovní sluţbě (RAD), jejíţ oddíly dorazily do Lidic jiţ 11. června 1942. V prvním hlášení vedoucího RAD Alexandra Commichau o průběhu prací do 3. července 1942 určeném K. H. Frankovi se uvádí, ţe v tomto období pracovalo na likvidaci vsi denně kolem 100 příslušníků RAD. Ti odpracovali celkem 20 000 pracovních hodin a v troskách ničených budov objevili mimo jiné i finanční hotovost ve výši 14 000 marek. Právě v době, o níţ hovoří výše uvedená relace - 24. června 1942 došlo ke spáchání dalšího bestiálního zločinu na osadě Leţáky na Chrudimsku.

Ta byla vypálena, dospělí obyvatelé zastřeleni a děti, s výjimkou sester Šťulíkových, zavraţděny v Chelmnu.

Po vraţdění ţivých a ničení jejich obydlí se nacisté v Lidicích soustředili na mrtvé. Nezastavil je ani majestát smrti a obecná lidská úcta k zemřelým.

Barbarsky zničili lidický hřbitov. Postupně vyplenili 60 hrobek, 140 velkých

12

rodinných hrobů a na dvěstě jednotlivých hrobů. To vše mělo mít "výchovný vliv" na příslušníky RAD, jak o tom svědčí dopis Alexandra Commichau říšskému vedoucímu RAD: "Mladý muţ Říšské pracovní sluţby vidí, ţe německý meč tvrdě dopadne a beze zbytku zničí zřídla nepokojů nejen na frontě, nýbrţ i v zázemí...". Hrob za hrobem postupně podléhal barbarismu nacistů. Nejdříve byly pokáceny pomníky, pak přišly na řadu náhrobní kameny a nakonec byly z hrobů vyprošťovány rakve. Kde nestačila síla příslušníků RAD, byly nasazeny trhaviny Náhrobní kameny a pomníky byly z Lidic odvezeny do Prahy, kde je RAD pouţil do základů svých kasáren ve Veleslavíně. Do připravených košíků si důstojníci RAD pečlivě ukládali zlaté zuby vylámané z nalezených lebek a medailonky objevené v rakvích Obrovské objemy sutin ze zničených domů byly rozmísťovány na různá místa tak, aby se co nejvíce změnil reliéf krajiny v okolí Lidic. Některá návrší zcela zmizela, jiná byla uměle vytvořena. Vše bylo následně pokrýváno dováţenou ornicí, aby "...tam, kde bydlel nepřítel němectví, mohla být pluhem obracena půda." Přes nasazení stovek příslušníků RAD však práce nepostupovaly tak rychle, jak se původně předpokládalo a pokračovaly ještě po celý rok 1943.

Místu, kde stávaly Lidice říkali nacisté "Vorwerk".

Hromadami sutin ze zbořených lidických domů byl postupně zaváţen Podhorův rybník, v jehoţ okolí byla pokácena většina vzrostlých stromů. Aby nemohlo být v budoucnu přesně identifikováno místo, kde Lidice stávaly, bylo na několika místech dokonce změněno i koryto potoka, jenţ kdysi protékal jejich středem V pondělí 21. září 1942 obdrţel oddíl RAD 1/385 sídlící v Brně, jehoţ příslušníci se podíleli na ničení Lidic, čestný název "Reinharda Heydricha".

Slavnostního aktu se osobně zúčastnila i vdova po zastupujícím říšském protektorovi Lina Heydrichová. Budování Heydrichova kultu propuklo naplno rok po atentátu. Celkem po něm bylo pojmenováno 19 českých ulic, náměstí a parků Zatímco se Lidice den za dnem měnily z nádherné vesnice v pustou pláň, zabavili nacisté na příkaz K. H. Franka ve všech bankách a peněţních ústavech účty vedené na jména občanů Lidic. Peníze na nich uloţené byly převedeny na zvláštní konto "D 21 Sonderkonto Liditz", z nějţ měly být hrazeny výlohy spojené se zničením vsi. Celkem tyto náklady dosáhly téměř tří miliónů korun, které musel nakonec z českých peněz zaplatit pozemkový úřad.

Transport 88 lidických dětí odjel z kladenské reálky do Lovosic, kde nastoupil do vlaku, jenţ děti 13. června 1942 dopravil do tábora sídlícího v komplexu bývalé textilní továrny v Gneisenaustraße 41 v Lodţi (Litzmannstadt).

Jejich příjezd předznamenával telegram z praţského úřadu Horsta Böhmeho končící slovy: "...děti s sebou vezou jen to, co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není ţádoucí." Oné péče bylo skutečně minimum. Děti dostávaly málo jídla a několik malých miminek, o která se starala starší děvčata, neustále plakalo hlady. Děti spaly na holé zemi, přikrývaly se kabáty, pokud nějaké z domova měly. Trpěly nedostatkem hygieny i nemocemi. Na rozkaz velitelství tábora jim nesměla být poskytována ţádná lékařská péče.

Krátce po příjezdu do Lodţe bylo úředníky místní sluţebny Hlavního rasového a osídlovacího úřadu vybráno náhodně k poněmčení sedm

13

dalších lidických dětí. Šest děvčat (Marie Doleţalová, Emilie Frejová, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková, Věra Vokatá) a jeden chlapec Václav Hanf. Toho se podařilo jeho dvěma sestrám zachránit tím, ţe si ho doslova a do písmene vybrečely. Mezitím jiţ probíhala čilá korespondence mezi vedoucím Přesídlovací centrály v Lodţi Hermannem Krumeyem a Hlavním říšským bezpečnostním úřadem (RSHA) o dalším osudu lidických dětí. Byl to pravděpodobně právě šéf jeho oddělení IV B 4 Adolf Eichmann, kdo dal koncem června 1942 definitivní rozkaz k bestiální vraţdě. Ve středu 1. července 1942 dostaly lidické děti moţnost napsat korespondenční lístky svým příbuzným.

Těch několik, které skutečně dorazily k adresátům, nelze číst bez pohnutí.

Dětským písmem napsané prosby o zprávy o mamince a tatínkovi a o kousek chleba jsou jednou z nejotřesnějších obţalob nacismu. Tím děsivější, ţe v době, kdy děti své dopisy psaly, jiţ bylo dávno rozhodnuto o jejich hrozném osudu a ony korespondenční lístky měly pouze za cíl uklidnit ty starší před cestou na smrt a u příbuzných v Čechách vzbudit dojem, ţe děti byly skutečně kamsi odeslány na převýchovu.

Ve čtvrtek 2. července 1942 bylo všech zbývajících 81 lidických dětí předáno v Lodţi místní úřadovně gestapa. Ta je vzápětí nechala převézt do sedmdesát kilometrů vzdáleného vyhlazovacího tábora v Chelmnu na Nerrem. Tímto okamţikem po nich mizí jakékoliv další stopy. Přestoţe se o osudu lidických dětí nedochovaly ţádné písemné zprávy, je takřka jisté, ţe byly zavraţděny právě zde, a to nejspíše hned v den svého příjezdu, tedy v onen tragický čtvrtek. Čtyři dny poté - 6. července 1942 - odeslala do Lodţe praţská venkovní sluţebna Hlavního rasového a osídlovacího úřadu i děti z vyvraţděných Leţáků a šestiletou Dášu Veselou z Lidic, kterou původně na Kladně vybrali k poněmčení a později ji z nejasných důvodů tuto "schopnost" upřeli. I tato skupina dětí navţdy zmizela v Chelmnu.

KL Kulmhof (Chelmno) První nacisticky vyhlazovací tábor vybudovaný poblíţ vsi Chelmno 70 km severozápadně od Lodţe. Velitelem "Sonderkommanda Kulmhof", jak byla jednotka zajišťující chod tábora označována, byl SS-Hauptsturmführer Herbert Lange, kterého v březnu 1942 nahradil SS-Hauptsturmführer Hans Bothmann. Výstavba tábora byla zahájena v listopadu 1941 a jiţ 8. prosince 1941 zde byla zavraţděna první skupina ţidovských obyvatel z okolních obcí.

Od ledna 1942 aţ do března 1943 zde bylo denně usmrcováno aţ 1 000 lidí, převáţně ţidovského původu, přičemţ k vraţdění byly pouţívány tři pojízdné plynové komory (jedna velká a dvě střední). Oběti byly zpočátku pohřbívány v hromadných hrobech v blízkém lese, od léta 1942 byly jejich ostatky spalovány.

V březnu 1943 byl tábor zlikvidován a všechny budovy zničeny trhavinami (činnost krátce obnovil na přelomu června a července 1944). V Chelmnu bylo zavraţděno na 320 000 lidí.

S-Wagen (plynová auta) V srpnu 1941 poţádal Heinrich Himmler RSHA, aby vyřešilo nový způsob hromadného vraţdění, které se aţ do té doby provádělo střílením, coţ podle Himmlerova názoru příslušníky Einsatzkommand "zbytečně psychicky vyčerpávalo." Úkolu se ujal přednosta oddělení II D pro technické otázky Walter Rauff a jeho dopravní referent Friedrich Pradel. Na základě jejich návrhu vyrobila berlínská firma Gaubschat zvláštní nákladní automobil

14

(Sonderwagen, "S-Wagen"), jehoţ výfukové potrubí ústilo do hermeticky uzavřené kabiny. V praxi bylo první plynové auto vyzkoušeno 3. listopadu 1941 v KT Sachsenhausen, kdy v něm byla zavraţděna skupina sovětských válečných zajatců. O několik dnů později jiţ došlo k prvnímu skutečnému nasazení v Poltavě na Ukrajině. Plynové automobily byly vyráběny ve dvou verzích (větší pro 50 - 60 dospělých a menší pro 25 - 30 osob). K 23. červnu 1942 bylo "v provozu" 20 těchto vraţdících aut a dalších 10 se nalézalo ve výrobě. Konec plynových aut přinesla rozsáhlá výstavba plynových komor na přelomu let 1942 - 43. Za pouhý jeden jediný rok v nich nalezlo smrt půl miliónu nevinných obětí Po skončení druhé světové války bylo nedaleko Křivoklátu objeveno několik beden s předměty z Lidic. Mezi nimi byly i tyto šatičky Věnceslavy Krásové, které pro ni ušila Anna Horáková a výšivkami je ozdobila Anastázie Skálová. I malá Věnuška byla mezi dětmi zavraţděnými v Chelmnu Sedm dětí, které v Lodţi vybrali k poněmčení bylo z tábora v Gneisenaustraße dopraveno do tábora Hlavního rasového a osídlovacího úřadu v lodţské Sporné ulici 71. Zde byly vykoupány, odvšiveny, dostaly oblečení a jídlo. Přibliţně po dvou měsících byly převezeny do dětského domova v Puščikuvku (Puschkau) u Poznaně, kde se setkaly s Václavem Zelenkou a Hanou Špotovou, kteří sem přijeli z Prahy jiţ o několik týdnů dříve. Domov spravoval Lebensborn a děti zde byly vychovávány v ryze německém prostředí a duchu.

Pracovaly na zahradě a i k dorozumívání mezi sebou musely pouţívat němčinu. Promluvil-li někdo česky, byl za to potrestán.

Do dětského domova pravidelně přicházely německé manţelské páry a vybíraly si zde děti k osvojení. Postupem času byla do rodin rozdělena všechna lidická děvčata. S chlapci to bylo jiné. Václav Zelenka a Václav Hanf byli z Puščikuvka posláni do tábora v Oberweisu v rakouských Alpách, kde byli vychovávani podle "pedagogických" zásad Hitlerjugend. Zatímco Václav Zelenka byl v únoru 1945 umístěn do rodiny manţelů Wagnerových v Dráţďanech (kde vzápětí zaţil kobercový nálet na město), Václav Hanf byl jako obtíţně převychovatelný poslán do trestného tábora v Maria-Schmoll.

V budově kladenské reálky zůstaly po odjezdu ţen a dětí nejdéle Anna Kohlíčková, Marie Hanţlová, Ţofie Pešková a Marie Müllerová, které se v červnu 1942 nalézaly ve vysokém stupni těhotenství. Nejprve byly převezeny na kladenské gestapo, poté do kladenské nemocnice a nakonec jejich cesta skončila v nacistickém ústavu v Dykově ulici 20 na praţských Vinohradech.

Jako první z nich rodila Anna Kohlíčková, které se jiţ 19. června 1942 narodila dcera Věnceslava. O čtyři dny později - 23. června 1942 přišel na svět Karlík Marie Hanţlové. V srpnu 1942 si pro obě ţeny přijelo gestapo. Lstí je oddělili od dětí a zavřeli do věznice na Pankráci, odkud je odeslali do Terezína a následně do Ravensbrücku. V září 1942 rodily v Dykově ulici zbývající dvě lidické ţeny. Jako první Marie Müllerová, které se 5. září narodila dceruška Věra a 25. září i Ţofie Pešková. Své dcerce dala jméno Marie. I ony byly krátce poté převezeny do Ravensbrücku. Jejich čtyři děti byly v matrikách zapsány pod německými jmény a z Vinohrad předány do

15

nalezince na Karlově, kde s výjimkou Věry Müllerové, která byla po válce nalezena, údajně zemřely.

Do ústavu v Dykově ulici dorazily 13. října 1942 z ravensbrückého koncentračního tábora další dvě lidické ţeny - Anna Korecká a Anna Straková, u nichţ bylo dodatečně zjištěno, ţe jsou těhotné. Anna Straková rodila jako první a 5. prosince přivedla na svět dceru Aničku. O necelý týden později - 11. prosince - porodila i Anna Korecká, které se narodil chlapeček, jemuţ dala jméno Jaroslav. Jiţ 2. února 1943 byly obě ţeny poslány zpět do Ravensbrücku. Zatímco syn paní Korecké byl po válce nalezen Anička Straková podle dochované německé dokumentace zemřela 2. března 1943 v Praze. Přímo v koncentračním táboře porodila 28. října 1942 své desáté dítě Františka Hroníková. Chlapeček byl ihned poté dozorkyněmi zavraţděn.

Tragicky v Ravensbrücku skončilo i těhotenství Libuše Zbrojkové, které udělali nacisté v pátém měsíci potrat.

Svou vlastní cestou se ubíraly osudy sedmi lidických dětí, které měly to štěstí, ţe jim v době vyhlazení obce dosud nebyl jeden rok. Šlo o Františka Černého, Veroniku Hanfovou, Pavla Horešovského, Josefa Minaříka, Jiřího Müllera, Libuši Müllerovou a Jiřího Pitína. Přímo v kladenském gymnáziu byli na levém zápěstí orazítkováni číslem a převezeni do Prahy. Jejich maminky, kterým bylo původně řečeno, ţe budou cestovat do pracovního tábora autobusem společně se všemi lidickými dětmi, byly převezeny do policejní věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti a odtud po čtyřech týdnech do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde jiţ byly tou dobou drţeny všechny zbývající lidické ţeny. Děti zpočátku pobývaly v nalezinci na Karlově, odkud byly převezeny do budovy techniky v Resslově ulici a nakonec do německého dětského domova v Krči. Zde se, s výjimkou Františka Černého, který zemřel jiţ 2. července 1942, doţily konce války.

Po násilném odebrání dětí bylo 184 lidických ţen 12. června 1942 naloţeno na nákladní auta, odvezeno na kladenské nádraţí a tam nahnáno do zvláštního osobního vlaku, střeţeného početnou eskortou. V neděli ráno 14. června 1942 transport zastavil na vlakové vlečce, kde jej jiţ očekávalo několik desítek ozbrojených dozorkyň se psy. Za neustálého řevu, nadávek a bití dorazily ţeny z Lidic na místo. Ocitly se v koncentračním táboře Ravensbrück (snímek nahoře). Ihned se začaly shánět po svých dětech. Teprve poté, co jim spoluvězeňkyně řekly, ţe zde ţádné děti nejsou, pochopily, jak krutě byly v kladenské reálce obelhány. Jejich obavy o osud dětí 13. července 1942 ještě vystupňoval příjezd sedmi ţen, s dětmi do jednoho roku, které měly dle sdělení kladenského gestapa lidické děti doprovázet. Od nich se totiţ dozvěděly, ţe jim byly hned druhého dne jejich vlastní děti odebrány a ony byly odeslány do terezínské Malé pevnosti, kde strávily celý uplynulý měsíc.

Jak o svých maličkých, tak i o zbývajících dětech z Lidic neměly od té doby ţádné zprávy. Do tábora postupně dorazilo i zbývajících pět lidických ţen. V srpnu 1942 sem byla přivezena Marie Rákosová, která byla v době tragédie hospitalizována v kladenské nemocnici, 13. září 1942 se zde ocitly Anna Kohlíčková a Marie Hanţlová, kterým se v červnu 1942 v Dykově ulici na Vinohradech narodili první lidičtí pohrobci a 28. října 1942, na náš státní svátek, přijely Marie Müllerová a Ţofie Pešková. Shodou okolností se právě toho dne narodil Františce Hroníkové chlapeček, kterého dozorkyně ihned po porodu zavraţdily.

16

KL Ravensbrück Největší nacistický koncentrační tábor pro ţeny zřízený 15. května 1939 u městečka Fürstenberg, 90 km severně od Berlína. Táborem prošlo do února 1945 přes 107 000 ţen 23 národností, z nichţ na 90 000 zahynulo. Velitelem tábora byl aţ do léta 1942 SS-Hauptsturmführer Max Koegel, kterého poté nahradil SS-Hauptsturmführer Fritz Suhren. Nemocné a práce neschopné ţeny byly původně deportovány do Osvětimi, avšak na přelomu ledna a února 1945 byla však v Ravensbrücku vybudována vlastní plynová komora, v níţ našlo smrt na 2 300 vězeňkyň. V sousedství Ravensbrücku byl v dubnu 1941 zřízen i muţský tábor (oficiálně součást KT Sachsenhausen), jímţ prošlo na 20 000 vězňů.

V koncentračním táboře se ţeny staly číslem, které musely mít našité na vězeňských šatech a jímţ se musely hlásit. Červený trojúhelník vedle čísla označoval politického vězně. Písmeno uprostřed pak národnost. Češky měly "T" jako "Tschechei". Toto číslo 11 787 patřilo Anně Suchánkové z Lidic Náhlý příchod do zrůdných poměrů koncentračního tábora představoval pro lidické ţeny pochopitelně šok, ze kterého se jen těţko vzpamatovávaly.

Většina z nich se neustále utěšovala tím, ţe muselo dojít k nějakému nedorozumění, které se co nevidět vysvětlí a ony budou propuštěny. S přibývajícími týdny a měsíci si však uvědomily, jak liché tyto naděje jsou.

Jejich denním společníkem se staly otrocká práce, týrání, bití bez příčiny, nedostatek spánku, zima a hlad. Brzy přibyla i hrozba smrti - výběru do plynové komory.

Do hrůzného ţivota v táboře zasahovaly občas "transporty", které bývaly očekávány s velkými obavami. Jelikoţ do nich byly vybírány především staré, nemocné a práce neschopné ţeny, bylo jasné, ţe jsou kamsi odváţeny ne na práci, ale k likvidaci. Této praxi se nevyhnuly ani lidické ţeny. V úterý 2. února 1943 tak z Ravensbrücku do Lublinu (KL Majdanek) odjel transport, v němţ bylo 33 lidických ţen starších pětapadesáti let. Přímo v Lublinu z nich zemřelo pět a dalších 23 bylo zavraţděno v Osvětimi (sousední dva snímky).

V září 1944 se posledních pět vrátilo zpátky do Ravensbrücku. I z nich však přeţily jenom dvě. Tři zbývající byly dány ještě 16. dubna 1945 do plynové komory.

KL Auschwitz (Osvětim) Největší nacistický vyhlazovací tábor, nalézající se 60 km západně od Krakova, jehoţ výstavba byla zahájena jiţ koncem roku 1939. Vedle 45 poboček ho tvořily tři hlavní komplexy: Auschwitz I. sídlící přímo v Osvětimi, který byl ústředním a řídícím táborem, dále Auschwitz II., neboli Birkenau (Březinka), coţ byl vyhlazovací tábor a konečně Auschwitz III. Pod tímto názvem se skrýval pracovní tábor v Monowicích. V čele Osvětimi stál nejdéle SSObersturmbannführer Rudolf Höss. V táboře byly vybudovány čtyři obrovské plynové komory, v nichţ mohlo být denně zavraţděno 6 000 (!) lidí.

Tato smrtící zařízení doplňovala vysokokapacitní krematoria s automatizovaným provozem. Podle střízlivých odhadů zde přišly o ţivot více neţ čtyři milióny lidí, mezi nimi téměř 90 000 občanů Československa.

KL Majdanek (Lublin) Nacistický vyhlazovací tábor zřízený na předměstí Lublinu v září 1941. Do 24. července 1944, kdy byl osvobozen, zde bylo zavraţděno přibliţně 250 000

17

lidí, z toho zhruba polovina v místních sedmi plynových komorách.

"Specialitou" tábora byly hromadné popravy zastřelením. V čele Majdanku se vystřídalo několik velitelů, z nichţ prvním byl bývalý velitel KL Buchenwald SS-Standartenführer Karl KOCH a posledním SS-Obersturmbannführer Arthur Liebehenschel, který byl do Lublinu přeloţen z Osvětimi. Táborem celkem prošlo na 500 000 vězňů z 28 zemí, přičemţ první jejich skupina sloţená ze sovětských válečných zajatců vězněných do té doby v nejrůznějších koncentračních táborech, dorazila do Lublinu v říjnu 1941. První transporty z Čech a Slovenska do Majdanku přijely na přelomu dubna a května 1942.

Celkem zde zahynulo na 30 000 občanů bývalého Československa, mezi nimi i pět ţen z Lidic.

Přestoţe v lágru lékařská péče prakticky neexistovala, měly vězeňkyně své lékařské legitimace. Tato patřila Růţeně Krásové z Lidic. S návštěvami lékaře se to však nevyplácelo přehánět. Pacient mohl snadno skončit v plynové komoře, nebo jako "králíček" pro pseudolékařské pokusy, kterým od léta 1942 padlo za oběť několik desítek vězeňkyň, mezi nimi i Marie Šroubková Po příjezdu do Ravensbrücku byly lidické ţeny nejprve izolovány na zvláštním bloku, odkud začaly být později odesílány na práci. Na tři měsíce je přidělili na noční směnu při zpracovávání kůţí. Práce to byla velice těţká. Ze stovek malých kousíčků kůţí musely za jedinou směnu ušít celou vloţku do vojenského kabátu. Za nesplnění normy následovalo bití a nejrůznější tresty. Po dokončení zpracovávání kůţí byly ţeny z Lidic rozděleny do jednotlivých pracovních skupin. Byly zaměstnány na stavbě komunikací, pracovaly v tkalcovnách, šily vězeňské i vojenské uniformy, vyráběly rukavice a koţešinové letecké boty, pracovaly v muničních továrnách i v leteckém průmyslu, a to zdaleka nejen v Ravensbrücku, ale i na jiných pracovištím mimo tábor, například v Neu Brandenburgu, Eidelstädtu či Grünebergu.

Na horním snímku je vidět dílny na zpracování slámy, v nichţ byly v Ravensbrücku vyráběny slaměné ochranné boty pro německé hlídky na východní frontě. Práce to byla nesmírně namáhavá, v prašném prostředí, které bylo doslova semeništěm tuberkulózy. Od ostré slámy měly ţeny rozpíchané ruce, na nichţ se jim vytvářely bolavé vředy. Právě sem byla na dvanáctihodinové směny nakomandována řada lidických ţen Šest lidických ţen bylo nasazeno do podzemní továrny na jemnou mechaniku ke Waldbau, kde při slabém osvětlení vyráběly součástky do letadel. Celý tábor byl obehnán dráty nabitými elektřinou a pracovalo se zde na dvanáctihodinové směny za velkého nedostatku jídla i vody. Jedním z největších pobočných táborů Ravensbrücku byl jiţ zmíněný tábor v Neu Brandenburgu, vzdálený přibliţně 30 kilometrů. Lidické ţeny zde pracovaly na vrtačkách a soustruzích, a to opět bez odpočinku, ve dvanáctihodinových směnách. Velice kruté podmínky panovaly v muniční továrně v Grünebergu, kde se pracovalo na pásové výrobě střeliva. Za sebemenší provinění byly ţeny nechávány stát o hladu řadu hodin, nebo je za trest ponořovali do ledové vody. Mnoho z nich zde trpělo takovým hladem, ţe tajně jedly trávu. Některé ţeny z Lidic se dostaly i do tábora Wandsbecku na okraji Hamburku. Při výše uvedených otřesných pracovních podmínkách, hladu a nedostatku hygieny propukaly epidemie nakaţlivých chorob, které si mezi zesláblými vězeňkyněmi vybíraly

18

svou krutou daň. Jako první z lidických ţen zemřela 8. srpna 1942 Anna Nováková, matka tří dcer a majitelka statku u zdi jehoţ stodoly byli 10. června 1942 zavraţděni lidičtí muţi. V září 1942 zešílela a následně byla umučena Marie Šroubková. V březnu 1943 skonala nejstarší lidická ţena, sedmaosmdesátiletá Marie Hanzlíková a poté jiţ následovaly další a další...

V době, kdy lidické ţeny do Ravensbrücku přišly, umíraly v táboře denně dvě aţ tři ţeny. Do konce roku 1942 se tento počet zdvojnásobil, a kdyţ začaly přicházet početné transporty z východu a byla uvedena do provozu plynová komora, přicházely denně o ţivot desítky ţen, které byly zpopelňovány v nově postaveném krematoriu III. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ LIDIC Barbarský zločin spáchaný na Lidicích otřásl celým civilizovaným světem.

Nacisté sice do té doby podobným, či ještě zvrhlejším způsobem vyhladili desítky vesnic na území tehdejšího Sovětského svazu, nikdy to však nebylo v zázemí a nikdy spáchání takovéhoto hrůzného činu nezveřejňovali.

Systematicky naplánované a chladně provedené vyhlazení Lidic svou zrůdností nenechalo v klidu nikoho, kdo se o něm dozvěděl. Obrovskou odezvu měl lidický zločin zejména na americkém kontinentě. Ministr námořnictva USA William F. Knox jiţ 13. června 1942 prohlásil: "Zeptají-li se nás příští generace, proč jsme bojovali v této válce, budeme jim vypravovat o Lidicích..." V neděli 12. července 1942 se městečko Stern Park Gardens ve státě Illinois přejmenovalo na Lidice a jeho příklad později následovala i další města a obce v různých místech světa. Po Lidicích byly pojmenovávány ulice, náměstí i parky celého světa, rodiče dávali křestní jméno Lidice svým dcerám.

Lidice začaly znovu ţít!

Mimořádný význam měly zprávy o atentátu na Reinharda Heydricha a následném vyvraţdění Lidic a Leţáků na mezinárodní postavení Československa a jeho exilové vlády. Jiţ necelé dva měsíce po lidickém zločinu obdrţel 5. srpna 1942 čs. ministr zahraničních věcí Jan Masaryk dopis svého britského kolegy Anthonyho Edena, v němţ jej jménem vlády Jejího veličenstva ujistil o tom, ţe se Velká Británie necítí být vázána dohodami uzavřenými s Německém v roce 1938. Teprve tímto aktem uznala Velká Británie neplatnost mnichovské dohody. K výše uvedenému britskému kroku se 29. září 1942 připojila i Francie, která byla dalším ze signatářů ostudného mnichovského ujednání ze září 1938. Na sousední fotografii je zachycen náš ministr zahraničních věcí Jan Masaryk v okamţiku signování prohlášení Francouzského národního výboru o neplatnosti mnichovské dohody.

Uprostřed je vidět předseda Francouzského národního výboru generál Charles de Gaulle a po jeho levé ruce ministerský předseda československé exilové vlády Msgr. Jan Šrámek. Tímto aktem byly po čtyřech letech konečně završeny snahy dr. Edvarda Beneše o oduznání Mnichova ze strany našich západních spojenců.

Současně se zprávou o zničení Lidic vznikla myšlenka na jejich znovuvybudování, která nalezla mimořádný ohlas mezi britskými horníky.

Nejvýznamějším hnutím se za války stalo právě to jimi organizované, jeţ dostalo název "Lidice shall live!" (Lidice budou ţít!). Celostátní konference britské Hornické federace v Blackpoolu v létě 1942 jednohlasně odsouhlasila, aby se horníci z Velké Británie obrátili na horníky protifašistického světa s

19

výzvou zaloţit fond na stavbu nových Lidic, jejichţ součástí měl být i Vědecký ústav pro studium bezpečnosti práce v dolech. Ustavující schůze hnutí se konala 6. září 1942 ve Stoke on Trent a v následujících měsících se v pořádaných sbírkách začaly shromaţďovat finančí prostředky na stavbu nové obce.

Penězi přispívali jak prostí horníci, kteří dobrovolně věnovali část své mzdy, tak i britští dělníci, kteří se rovněţ rozhodli cíl hnutí podpořit. Na nové Lidice tak často přispívali lidé, kteří sami bydleli v troskách domů zničených nacistickým letectvem a v boji s nacismem ztratili některé ze svých blízkých. Výbor "Lidice lives" (Lidice ţijí), jehoţ členy byly významné světové osobnosti, vyvíjel od září 1942 svou činnost v USA. V září 1942 hlídkoval právě F/O Josef Horák se svým Wellingtonem nad Biskajským zálivem, kdyţ se ozvala základna 311. čs. perutě v Talbenny: "Narodil se ti syn, první svobodný občan Lidic." Křtiny, které následovaly byly velice slavné. Malému Vašíkovi, který dostal jméno po Horákovu příteli Václavu Študentovi (zahyne 18. 10. 1942), byl za kmotra ministr zahraničí Jan Masaryk. Na slavnosti však nechyběl ani velitel našich letců ve Velké Británii generál Karel Janoušek a jeden z blahopřejných telegramů zaslali i britští horníci. Druhorozený syn, který po tatínkovi dostal jméno Josef, se Horákovým narodil v dubnu 1944. Za kmotra mu nešel nikdo jiný, neţ prezident republiky dr. Edvard Beneš.

Na hrůzné události v Lidicích zareagoval brzy po tragédii i světový film.

Jako první vznikl krátkometráţní hraný snímek "Odmítáme zemřít" (We Refuse to Die) společnosti Paramount, který měl premiéru jiţ 29. října 1942.

Díky úspěchu, s jakým se u diváků setkal, se jeho námět dokonce pod názvem "Nesmrtelné Lidice" dočkal rozhlasové adaptace.

Pravděpodobně nejpůsobivějším filmem o vyhlazení Lidic se však stal film "Tichá ves" (The Silent Village) podle námětu dr. Viktora Fischla, uvedený do kin v roce 1943 britskou společností Crown Unit Film. Jeho reţisér Humphrey Jennings odjel v září 1942 na doporučení přátel do waleské hornické vsi Cwmgiedd, kde místní obyvatele seznámil se svým přáním natočit film o Lidicích a poţádal je, aby jejich vesnice hrála zničenou českou obec. Obyvatelé Cwmgieddu jeho myšlenku přijali a plně se zapojili do přípravy filmu. Zvláštností snímku je především ta skutečnost, ţe se Jennings nepokoušel při natáčení ve Walesu vytvářet české reálie. Ve filmu je vše je ponecháno tak jako ve skutečnosti.

Amatérští herci dokonce pouţívají svá vlastní jména. Horníci se tak vţili do svých rolí, ţe se díky jejich hereckým výkonům na plátně vytrácí dělící linie mezi tím, co je skutečnost a co fikce. Účinek na diváka je díky tomu mimořádný a není proto divu, ţe film s nadšením přijala i dobová kritika.

Obrovský ohlas měla tragédie Lidic i mezi příslušníky zahraničních jednotek čs. armády, a to bez ohledu na to, zda bojovali na východní či západní frontě. Příslušníci 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, uspořádali v únoru 1943 finanční sbírku, z jejíhoţ výtěţku byly zakoupeny dva střední tanky T-34, které dostaly jména "Lidice" a "Leţáky". První z nich je vidět na sousední fotografii. Před ním stojí trojice Čechoslováků vyznamenaných Zlatou hvězdou hrdiny SSSR (zleva): Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík. Jméno "Lidice" obdrţel i jeden z tanků Cromwell slouţících u Československé obrněné brigády ve Velké Británii. Stranou nezůstali ani naši letci. Letouny 311. čs. bombardovací peruti, u níţ konali

20

sluţbu Josef Horák a Josef Stříbrný, svrhly 25. června 1942 na Brémy bomby s nápisem "Za Lidice".

Druhá světová válka ještě neskončila a lidé z okolí vyhlazených Lidic jiţ uprostřed obilného pole vyznačili situování hrobu 173 lidických mučedníků.

Mezi těmi, kdo se přišli mezi prvními poklonit jejich památce byla i tato čtveřice osvobozených britských válečných zajatců doprovázená českým průvodcem.

Jiţ o několik dnů později bylo v terénu přesně vyznačeno situování hrobu a byly nad ním vztyčeny stoţáry se státními vlajkami. Fotografie zachycuje první návštěvu dětí z obecné a měšťanské školy z Buštěhradu u hrobu otců svých lidických kamarádů. Původní nápis nad hrobem v českém a ruském jazyce zněl: "Zde leţí občané Lidic vyvraţdění dne 10. 6. 1942 německými okupanty".

V pátek 27. dubna 1945 zahájili dozorci vyklízení Ravensbrücku. Kaţdé dvě hodiny vyráţel z tábora na pochod smrti transport 2000 vezeňkyň. Zuboţené ţeny postupovaly směrem na severozápad. V pondělí 30. dubna 1945 však všichni dozorci transport opustili. Ţeny ještě nějakou dobu pokračovaly v přesunu původním směrem, ale nakonec se utábořily v lese před Schwerinem, kde narazily na skupinu osvobozených politických vězňů (sousední snímek zcela vlevo stojí Jaroslava Suchánková). Společně se jim podařilo přesunout na nákladních autech do Neu Brandenburgu a sem pro ně z Kladna přijela auta, v nichţ se 2. června 1945 vrátily do vlasti.

Po třech letech strávených v koncentračním táboře se lidickým ţenám konečně splnilo jejich nejvroucnější přání. Mohly se vrátit domů. Domů? Teprve teď se dozvěděly otřesnou pravdu o smrti muţů, zmizení dětí a zničení obce, kterou před nimi jejich spoluvězeňkyně v Ravensbrücku tak pečlivě utajovaly. Naděje na shledání s dětmi však přece jen existovala. V době, kdy byla pořízena sousední fotografie paní Ludmily Huříkové (v pruhovaném šátku) a jejího syna Ladislava, jistě ona, ani nikdo jiný netušil, ţe pocit radosti a štěstí ze shledání se svým dítětem, bude na rozdíl od ní, naprosté většině lidickým matek odepřen.

Z 203 lidických ţen starších šestnácti let se jich do Lidic vrátilo 143. Šest ţen z rodin Horákových, a paní Stříbrná, bylo popraveno 16. června 1942 v Kobylisích, dalších 50 zahynulo v koncentračním táboře, či bylo zavraţděno v plynových komorách (21 v Ravensbrücku, 23 v Osvětimi, 5 v Lublinu, 1 na neznámém místě) a tři přišly o ţivot na pochodu smrti na jaře 1945 (Růţena Kindlová, Ţofie Pešková, Marie Syslová). Lidická tragédie si tak vedle ţivotů 192 muţů vyţádala i ţivoty šedesáti ţen z Lidic.

V neděli 3. června 1945 odhalili u hromadného hrobu lidických muţů vojáci Rudé armády, kteří byli dislokováni v okolních obcích, pomník s následujícím textem: " Lidickým občanům - obětem německo - fašistických okupantů od rudoarmějců, serţantů a důstojníků jednotky hrdiny Sovětského svazu plukovníka Pankova" (sousední snímek). O týden později - 10. června 1945 - se v den třetího výročí vyhlazení Lidic, prvního v osvobozeném Československu, uskutečnila na místě kde obec stávala, celonárodní tryzna, které se zúčastnilo na dvěstě tisíc občanů z celé republiky.

21

Lidické ţeny 10. června 1945 před hlavní tribunou. Většina z nich přišla před pár minutami do Lidic poprvé od onoho tři roky vzdáleného osudného dne.

Za malý okamţik uslyší slova ministra vnitra Václava Noska, který mimo jiné uvede: "...K odčinění této tragédie usnesla se slavnostně vláda Československé republiky ve své schůzi konané dne 6. června 1945, na výstavbě nových Lidic.

Jako ministr vnitra prohlašuji, ţe obnovujeme v osvobozené Československé republice obec Lidice v původních jejích hranicích i s jejím starobylým českým úředním názvem."

Nejdůleţitější věcí se pro lidické ţeny stalo po návratu domů nalezení jejich dětí. Na závěr tryzny konané 10. června 1945 se Anna Hroníková (sousední fotografie) obrátila na všechny lidi dobré vůle se zoufalou prosbou: "Pomozte nám najít naše děti. Bez nich by ţivot nebyl ţivotem!" Všichni tehdy ještě věřili, ţe se je podaří nalézt, vţdyť kdo by ubliţoval malým dětem. Přes proţité hrůzy si dosud nikdo v plném rozsahu nedokázal uvědomit rozměr nacistické bestiality. Zpočátku navíc vše vypadalo tak, ţe děti válku přeţily. Do Lidic se totiţ vrátilo šest ze sedmi dětí, jimţ v době tragédie dosud nebyl jeden rok (Veronika Hanfová, Pavel Horešovský, Josef Minařík, Jiří Müller, Libuše Müllerová, Jiří Pitín) a Eva Kubíková, která se po vyhlazení Lidic dostala do rodiny své v Německu ţijící tety.

Rozsáhlé pátrání, na kterém se vedle orgánů ministerstva vnitra podílela i řada lidických ţen, a velkou práci odvedla i německá organizace "Opfer des Faschismus" (Oběti fašismu), však bylo úspěšné pouze z velmi malé části. V září 1945 se do Lidic vrátila Anna Hanfová objevená Rudou armádou v Chotěbuzi a díky její velice podrobné výpovědi se podařilo v říjnu 1945 nalézt v Dessau její sestru Marii, v prosinci 1945 v Rakousku bratra Václava, v březnu 1946 v Sassnitz na Rujaně Emilii Frejovou a v srpnu 1946 Marii Doleţalovou, která ţila v Boizenburgu v Meklenbursku. V květnu 1946 byla v české rodině na Zbraslavi objevena Věra Müllerová a později ve Stránčicích Jaroslav Korecký. V xxxxxxx 22. září 1946 se do republiky přijela Věra Vokatá, v březnu 1947 byla v Hanau objevena Hana Špotová a v květnu 1947 se vrátil Václav Zelenka. Bohuţel jako poslední. Celkem bylo tedy nalezeno pouze 17 dětí ze 105. Zbývajících osmaosmdesát nacisté zavraţdili.

Ve čtvrtek 8. srpna 1946 se v krčské nemocnici setkala po více neţ čtyřech letech se svojí maminkou Alţbětou Maruška Doleţalová. Toto šťastné setkání však mělo tragický konec. Paní Doleţalová totiţ zemřela o pouhé čtyři měsíce později Na počátku května 1947 obdrţela paní Ţofie Zelenková dopis z Hoyerswerdy od Josefa Ondráčka, který pátral v Německu po zavlečených dětech (vpravo). Po takovýchto několika řádcích touţily celá léta desítky lidických ţen. Pan Ondráček jí v něm totiţ oznámil nalezení syna Václava, jejího dítěte, které viděla naposledy před pěti lety Při příleţitosti státního svátku byli v říjnu 1945 všichni popravení lidičtí občané in memoriam vyznamenáni Československým válečným kříţem 1939 "...v uznání bojových zásluh, které získali v boji za osvobození Republiky československé z nepřátelského obsazení". Stejné vyznamenání udělil prezident republiky dr. Edvard Beneš 10. června 1946 i obci Lidice "...na věčnou paměť nesmrtelných obětí a umučení".

Veřejná architektonická soutěţ na stavbu nových Lidic byla vypsána jiţ 1. srpna 1945 a jejím účastníkům bylo doporučeno, aby projekt řešili tak, aby

22

území původní obce zůstalo z pietních důvodů v nezměněné podobě. Do soutěţe dorazilo celkem 58 návrhů (z toho dva ze zahraničí), z nichţ komise, které předsedal architekt Ladislav Machoň, vybrala sedm a jejich autory poţádala o dopracování zohledňující změny v zadávacích podmínkách. Po druhém kole soutěţe, jeţ se konalo v březnu 1946, porota doporučila, aby autoři dvou vítězných týmů vytvořili jednu skupinu, která by vypracovala definitivní projekt. Po počáteční neochotě a nedůvěře nakonec architekti Václav Hilský, Richard Podzemný a Antonín Tenzer předloţili společně s Františkem Markem a Zbyňkem Jirsákem šest návrhů, z nichţ poslední byl v květnu 1947 předloţen Zemskému národnímu výboru ke schválení.

Konec druhé světové války s sebou přinesl poţadavek na potrestání těch, kteří zavinili nezměrné utrpení a smrt miliónů lidí na celém světě. O spravedlivém trestu za válečné zločiny se však začalo jednat jiţ v letech války a tento poţadavek byl zakotven v několika důleţitých mezinárodních dokumentech, z nichţ nejvýznamnější byly moskevská Deklarace o ukrutnostech z 30. října 1943 a londýnská Dohoda o stíhání a potrestání válečných zločinců evropských zemí Osy z 8. srpna 1945. Právě na jejím základě byl zřízen Mezinárodní vojenský soudní tribunál, který zasedal v Norimberku. Pro přípravu, podněcování a vedení útočných válek, pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti před ním stanulo 24 válečných zločinců, z nichţ bylo 11 odsouzeno k trestu smrti a 16. října 1946 popraveno (s výjimkou Hermanna Göringa, který spáchal sebevraţdu). V průběhu jednání soudu několikrát zaznělo jméno Lidic, jejichţ vyhlazení bylo nazváno "jedním ze zločinů, které nikdy nevymizí z paměti lidstva" a byl zde rovněţ promítnut film, který nacisté o zničení obce natočili. Po skončení činnosti Mezinárodního vojenského soudního tribunálu proběhlo ještě několik následných procesů, v nichţ byli souzeni další nacisté obvinění z těţkých zločinů.

V březnu 1947 svědčily v Norimberku proti nacistické organizaci Lebensborn i dvě ze zachráněných lidických dětí - Marie Hanfová (nahoře uprostřed) a Marie Doleţalová (na obou fotografiích). Soudní jednání se konalo před Vojenským soudním dvorem č. 1 Většina nacistů, kteří se podíleli na vyvraţdění Lidic, stanula po válce před československými soudy, kde se museli zodpovídat ze svých zločinů. Byl mezi nimi i bývalý SS-Obergruppenführer K. H. Frank. Na sousedním snímku je zachycen při prvním výslechu prováděném (dosud v americkém zajetí) plukovníkem JUDr. Bohuslavem Ečerem. Po vydání do Prahy byl postaven před mimořádný lidový soud, který ho odsoudil k trestu smrti. Veřejná poprava se uskutečnila na nádvoří pankrácké věznice v Praze 22. května 1946. Před MLS v Praze stanuli na jaře 1947 i příslušníci kladenského gestapa v čele s Haraldem Wiesmannem (nahoře), kteří sehráli klíčovou roli ve vyvraţdění Lidic. Šest z nich (H. Wiesmann, T. Thomsen, O. Felkl, W. Forster, O. Gehle, R. Vlček) bylo odsouzeno k trestu smrti a 24. dubna 1947 popraveno, zbývající strávili dlouhá léta ve vězení. Den před jejich popravou byl na doţivotí odsouzen Josef Černý, který gestapu udal Františka Pitína a 3. května 1947 k témuţ trestu i továrník Jan Jaroslav Pála, který předáním Říhova dopisu gestapu celou tragédii rozpoutal Od konce války začaly na místo, kde stávaly staré Lidice, přijíţdět tisíce lidí jak z celého Československa, tak i ze zahraničí. Navštěvníci chtěli alespoň svou přítomností na místě tragédie a poloţením květin u hrobu zavraţděných lidických muţů vyjádřit úctu k nezměrné oběti, kterou Lidice za války přinesly.

23

Vedle prostých lidí se na lidické pláni objevovaly i delegace vysoce postavených státníků, politiků i představitelů zahraničních ambasád.

Nechyběli ani zástupci armády, církví a nejrůznějších společenských organizací. Mezi těmi, kdo v této době do Lidic dorazili byl kupříkladu i generálporučík Roman Andrejevič Ruděnko, jeden ze čtyř hlavních ţalobců Mezinárodního vojenského soudního dvora, který při procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku zastupoval Sovětský svaz. Mezi zahraničními návštěvami nemohli chybět ani zástupci britského hnutí "Lidice shall live".

Jejich delegaci vedenou dr. Barnettem Strossem (na sousední fotografii v brýlích uprostřed) po Lidicích osobně prováděl major letectva Josef Horák.

Do Lidic kaţdoročně přijíţděly tisíce lidí, ať tragédie 10. června (sousední snímek pochází z roku tehdejší prezident Antonín Novotný) nebo v Československa. Dolní fotografie pořízená v stoosmdesátičlenou delegaci kubánské mládeţe, jejíţ hrobu lidických muţů.

jiţ při příleţitosti výročí 1962, kdy obec navštívil i souvislosti s návštěvou roce 1978 zachycuje zástupci pokládají věnec u

Po válce bylo rozhodnuto, ţe kaţdá lidická ţena a kaţdé lidické dítě, které se vrátilo domů jako úplný sirotek, dostane v nových Lidicích rodinný domek.

Pro oba lidické letce Josefa Horáka a Josefa Stříbrného se s výstavbou domku nepočítalo. V roce 1947 vyrostly nedaleko bývalých Lidic přízemní ubikace s velkokapacitní jídelnou, jako zázemí pro dělníky, kteří měli novou vesnici stavět, a v květnu následujícího roku bylo budování rodinných domků zahájeno. Přes obrovské potíţe plynoucí z nedostatku stavebního materiálu, se na vánoce 1949 do Lidic nastěhovaly první ţeny. Do konce roku 1950 se podařilo dokončit první etapu výstavby (50 domů) a zbývající domky vyrůstaly postupně v letech následujících. Některé původně plánované budovy však byly v roce 1949 při revizi ze stavebního programu vypuštěny (například kostel s budovou farního úřadu). Schválena byla pouze výstavba 150 rodinných domků, školy, administrativní budovy, kulturního domu, obchodního střediska a muzea.V Lidicích byly budovány celkem čtyři typy přibliţně stejně velkých rodinných domků, z nichţ kaţdý měl obývací a dětský pokoj, dvě loţnice, kuchyni a další příslušenství Území starých a nových Lidic navzájem propojil "Sad přátelství a míru", který vznikl v roce 1955 z iniciativy dr. Barnetta Strosse. V sadu květou růţe, které sem poslali lidé z celého světa. Právě růţe se proto stala symbolem nových Lidic.

Hned v počátečním stádiu stavebních prací bylo nezbytně nutné vybudovat potřebné komunikace. Toho úkolu se ujala Konstruktiva Praha, která zrekonstruovala starou silnici z Lidic do Buštěhradu a vybudovala novou přípojku označovanou jako "Silnice národů" (na sousední fotografii), která napojila Lidice na státní silnici vedoucí z hlavního města do Slaného. Všechny tyto práce, včetně kompletní výstavby uliční a kanalizační sítě v nových Lidicích, firma ukončila do konce roku 1949.

Přišel únor 1948 a to, ţe někdo za války bojoval za svobodu své vlasti v řadách britské RAF se ze dne na den stalo smrtelným hříchem. Pykat za něj museli i oba letci z Lidic. Major Josef Horák byl jiţ 15. března 1948 přemístěn od MNO k Leteckému učilišti do Prostějova. Aby zabránil nejhoršímu, raději

24

odešel společně s manţelkou a oběma syny do exilu. V nepřítomnosti byl degradován a zbaven všech vyznamenání. V britské RAF však dlouho neslouţil.

Jiţ 18. ledna 1949 zahynul při leteckém neštěstí. Lehký nebyl ani ţivot majora Josefa Stříbrného. Ihned po únoru 1948 byl z Velitelství letectva přemístěn do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové a zde jiţ 1. března 1948 jako osoba novému reţimu nepřátelská, zproštěn sluţby a následně vyhozen z armády. Protloukal se poté, jak se dalo. I manţelství se mu rozpadlo. Zemřel v Písku 27. listopadu 1976. V naprostém zapomnění a osamění. Obdobně byl pardoxně postyţen i Václav Hanf, jeden ze dvou lidických chlapců, kteří se po válce vrátili z Německa domů. Rozhodl se pro kariéru důstojníka, kdyţ však jeho nadřízení zjistili, ţe má známost s dcerou sedláka, dali mu na výběr. Buď dívka nebo armáda. Volil to první. Následovalo propuštění z vojenské školy a zařazení do jednotek PTP. Pověstných "černých baronů"...

Vedle hesel protestujících proti vyzbrojování nacistických vrahů, které se v Lidicích pravidelně objevovaly (snímku tribuna z roku 1951) působí takřka neskutečně případ Maxe Rostocka, který se osobně podílel na lidickém masakru. Ve stejné době, kdy komunistický reţim dával takto okatě najevo zásadovost svého postoje k nacismu, neváhal do svých sluţeb přijmout mravní kreaturu Rostockova formátu. Případ je tím děsivější, ţe mu milost tajně udělil prezident Antonín Zápotocký, sám vězeň koncentračního tábora, jehoţ manţelka byla v Ravensbrücku vězněna společně s lidickými ţenami.

Lidice se postupem let staly místem, kam začali představitelé komunistické strany vozit své stranické návštěvy. Jednou z nich byla v září 1972 i Angela Davisová, členka ústředního výboru komunistické strany USA. Úcta k památce zavraţděných obyvatel Lidic však u nomenklatury lety vymizela, pokud vůbec kdy byla. Zbyla jen přetvářka a fráze S přibývajícími lety se tribuny pro komunistické funkcionáře zajíţdějící jednou ročně do Lidic, začaly zvedat do nadpozemských výšin (na snímku vystoupení Milouše Jakeše v červnu 1987). Pro většinu lidických ţen, pouţívaných jiţ jen jako stafáţ, zbylo ohrazené prostranství umístěné stranou.

Pěkně při zemi...

Neodmyslitelnou součástí pietního území v Lidicích se stal v devadesátých letech 20. století "Památník dětských obětí války", sousoší 82 lidických dětí zavraţděných v létě 1942 v Chelmnu. Při pohledu na desítky dětských postav semknutých v úzkosti do bezbranného houfu se člověk neubrání dojetí a zároveň se zdráhá uvěřit, ţe takto rozsáhlý památník můţe být dílem jediného člověka - akademické sochařky Marie Uchytilové. Přesto je tomu tak.

Myšlenkou na pomník nevinným obětem válek, 13 miliónům dětí, které zahynuly v letech 1939-45 se autorka začala zabývat jiţ od roku 1945.

Vytvořila tisíce skic a studií, ale s výsledkem stále nebyla spokojena.

Nechtěla vytvořit památník, který by pouze vzbuzoval soucit. Uvaţovala o díle, jeţ by zapůsobilo tak, aby na něj ten, kdo ho uvidí, nikdy nezapomněl.

Přelom nastal 1. listopadu 1969, kdy ji napadla myšlenka ztvárnit jako symbol dětských obětí druhé světové války jeden konkrétní zločin z tisíců, zločin na lidických dětech. Úkol, který tím na sebe vzala, byl takřka nadlidský. Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadţivotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí naplněná dennodenní prací. Desetitisíce hodin bez odpočinku, bez chvilky volna, bez oddechu. S kaţdou dokončovanou sochou vţdy znovu a

25

znovu proţívala její osud i děsivou smrt. Ateliér mezitím navštívily desetitisíce lidí z celého světa. Spontánně se začaly sbírat finanční prostředky na realizaci Památníku, který jiţ tehdy oslovoval kaţdého, kdo se s ním setkal.

Přesto závist a nepochopení realizaci pomníku neustále odsouvaly. V březnu 1989 autorka dílo v sádře konečně dokončila, avšak z vybraných finančních darů nikdy nic nedostala. První tři sochy tak odlila do bronzu ze svých vlastních úspor. Zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezájmem hovoří o tom, ţe lidické děti jsou vraţděny podruhé, ale tentokrát doma. Bohuţel právě tehdy nečekaně umírá. Své ţivotní dílo umístěné v Lidicích tak spatřila jen ve své vlastní představě.

Po autorčině smrti začali její nejbliţší bojovat o odlití Památníku do bronzu. I oni se však museli potýkat s celou řadou takřka neřešitelných problémů. Snaha přátel, příznivců a zejména pak manţela zesnulé sochařky, výtvarníka Jiřího V. Hampla, její dcery Sylvie Klánové, paní Anny Nešporové z Lidic a práce Spolků pro realizaci Památníku dětských obětí války od akademické sochařky Marie Uchytilové, zaloţených za tímto účelem v Praze a Plzni, vedla nakonec k vytouţenému odlití díla. To bylo moţné zejména díky významným finančním darům jak z České republiky, tak i ze zahraničí (Dánsko, Velká Británie, Japonsko, SRN, USA). V roce 2000 bylo v Lidicích odhaleno posledních sedm dětských postav. Konečně se tak naplnila slova autorky, která pronesla při dokončení poslední sochy na jaře roku 1989: "Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva."

Po listopadu 1989 se v Lidicích mnohé změnilo. Zpočátku bohuţel k horšímu.

Díky návštěvám vysokých představitelů bývalého reţimu a komunistické propagandě, která se Lidic v uplynulých desetiletích necitlivě zmocnila, vnímala bohuţel česká veřejnost Lidice neprávem jako prominentní komunistickou ves. To se muselo zákonitě v jejich dalších osudech odrazit a bohuţel se tak i skutečně stalo. Politici i lidé ztratili o Lidice zájem. Obec se začala potýkat s nedostatkem finančních prostředků, o památník se nikdo nestaral, lidický růţový sad zpustl.

Změna přišla teprve v roce 2000, kdy vznikl Památník Lidice jako příspěvková organizace Ministerstva kultury České republiky a jeho ředitelkou se stala Marie Tělupilová (na snímku u hrobu lidických muţů). Problémy zanedbávané více neţ deset let se konečně začaly řešit. Díky akci "Růţe pro Lidice" vyhlášené v roce 2001 a probíhající u nás i v zahraničí, se podařilo získat stovky nových růţí a díky nim obnovit lidický Růţový sad. Do jeho obnovy se významně zapojili studenti z České republiky i Německa. V roce 2000 byly v Lidicích konečně instalovány poslední postavy Památníku dětských obětí války akademické sochařky Marie Uchytilové. Díla, které silně zapůsobí na kaţdého, kdo je spatří, ať jiţ jde o běţného návštěvníka Lidic nebo nejvyšší představitele státu Práce na obnově pietního území stále pokračují. V předvečer 60. výročí lidické tragédie se konečně podařilo odstranit nedokončenou megalomanskou stavbu nového památníku, který zde začal vyrůstat na konci osmdesátých let a dlouhá léta hyzdil okolí Lidic. Místu se konečně začala vracet důstojnější a pietnější podoba. Kompletní přestavby se v blízké budoucnosti dočká i budova muzea, v níţ vyroste nová expozice přibliţující návštěvníkům ţivot starých Lidic i strašný zločin, který byl na jejich obyvatelích spáchán. V

26

sobotu 14. června 2003 začal nový ţivot i pro bývalý lidický kulturní dům, který v roce 1994 přešel do soukromých rukou a měl být přebudován na výrobnu mraţených potravin (!). K tomu naštěstí nedošlo. Památník Lidice získal zchátralou budovu ve veřejné draţbě v únoru 2001 a během pouhých dvou let v ní vybudoval Lidickou galerii se stálou expozicí "Lidické sbírky" tvořené čtyřmi stovkami uměleckých děl získaných darem od umělců z celého světa.

Lidice dnes ţijí takřka jako kterákoliv jiná obec. Vyrostly nové generace obyvatel, dospělí chodí do práce, děti do buštěhradské školy, mladí lidé studují.

Skoro všechno je stejné jako jinde, a přece ne tak docela všechno. Stačí opustit úpravné tiché domky a projít Růţovým sadem do míst, kde stávala bývalá ves.

Uvidíte prázdné údolí, obklopené vzrostlými stromy, kříţ s trnovou korunou nad hromadným hrobem lidických muţů, pomník dvaaosmdesáti zavraţděných dětí. Je tu ticho, klid. Od hrůzy, která se zde kdysi odehrála, nás dělí více neţ šest dlouhých desetiletí. A přitom to všechno nebylo aţ tak dávno, jak by se snad dnes mohlo zdát. Stále ještě mezi námi ţijí ti, kdo pamatují krásný barokní kostel sv. Martina, malebnou lidickou školu i náves s pomníkem padlých. Vědí, jak krásně šuměl lidický potok a jak se kulatý měsíc večer zhlíţel v hladině Podhorova rybníka. Vzpomínají na to, jaká to bývala v Lidicích sláva o martinském posvícení, kdyţ se v sále "U Šilhánů" sešla celá vesnice a k tanci vyhrávala Huříkova kapela. Dodnes si pamatují, jak chodívali fandit svým fotbalistům a hokejistům, i na to, jak pan Hanf s hasičskou drobotinou vyráţel na zápolení hasičských sborů do okolních vsí.

V uších jim však zní i něco jiného. Řev katanů i pláč dětí, které jim navţdy vzali v kladenské reálce. Dodnes před sebou vidí tváře otců, manţelů i přátel odcházejících k Horákovu statku. Někteří stále nemohou zapomenout na vystrašené pohledy svých kamarádů sedících na betonové podlaze textilní továrny v Lodţi. To jsou vzpomínky, které není moţné z hlavy vymazat. Čas je neúprosný. Řady těch, kdo osobně zaţili lidickou tragédii pomalu, ale jistě řídnou. Odcházejí tam, odkud není návratu. Proto si je nutné připomínat, jak Lidice ţily, a co se zde v roce 1942 odehrálo. Věděli a nezapomínali.

27