548 K potápkám se v protektorátu hlásili i lidé z dělnického prostředí. Pokud nemohli vyjádřit svoji příslušnost ke swingové subkultuře výše popsaným výstředním oblečením, spokojili se „pouze“ s potápkovským kloboukem, tedy „tatrou“. Jeho „výroba“ byla poměrně jednoduchá – stačilo střechu klobouku zprohýbat do požadovaného tvaru.1165 Přesto i mezi dělníky bylo možné najít potápky se vším všudy. Svědčí o tom kupříkladu incident z 9. března 1941, kdy byl v Plzni při nedělním korzu zadržen českou policií mladík v potápkovském oblečení. O události referoval místní Český deník, který neopomněl ironicky zdůraznit, že zadržený hoch si nechal posléze na policejní stanici poslat civilní oblečení. Nejednalo se však o příslušníka „zlaté mládeže“, ale o dělníka, což autora článku zarazilo nejvíce, neboť od dělníků očekával více zodpovědnosti a překvapivě i chytrosti: „Na nedělním případě je to nejsmutnější, že ‚potápkou‘ je Škodovák, tedy dělník, u něhož je předpokládána inteligence.“1166 Událost potvrzuje i hlášení Sicherheitsdienstu, které hovoří o zadržení devatenáctiletého dělníka ze Škodovky, oblečeného po „potápkovském způsobu“, jenž vyvolal na plzeňských ulicích „veřejné pohoršení“, a musel být proto českou policií „částečně převlečen“.1167 Skutečnost, že swingovým výstřednostem holdovali také teenageři z nižších sociálních skupin, potvrzuje i silně denunciační článek z „časopisu vzdělané ženy“ Eva: „Bohužel, tohle není, Zdeňko, jenom zlatá mládež. Jsou to i chudí studenti a mladíci.“1168 V protektorátu tak podle mého zjištění nenastala situace, kterou lze vysledovat ve 1165 Rozhovor autora s Vladimírem Adámkem (1927) z 29. května 2011. 1166 „Sypek“ si vypůjčil a pak se bál ostudy. Žalostný osud „potápky“. Český deník, roč. 30, č. 69, 11. března 1941, s. 3. 1167 NA, fond 114, sign. 114-305-5, karton 304, denní zpráva pražské služebny SD č. 56/41 z 12. března 1941, s. 2. Snažil jsem se o tomto „incidentu“ zjistit více informací, bohužel ani dotaz u zkušených plzeňských archivářů nevedl k získání dokumentů popisujících tuto událost. 1168 SYLVA: A ještě mi řekni… Eva, roč. 12, č. 21, 1. prosince 1940, s. 12.
SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI
Vídni, kde vedle „bohatých“ Swing-Boys vznikla i speciální swingová subkultura v nižších sociálních vrstvách, jejíž příslušníci se nazývali Schlurfs. Ačkoliv oběma skupinám byla vlastní náklonnost ke swingové hudbě, panovalo mezi nimi jisté sociální napětí.1169
LOKÁLNÍ VÝSKYT SWINGOVÝCH VÝSTŘEDNÍKŮ Oblíbená místa pražských potápek Centrum swingové subkultury v Praze představovalo pražské Václavské náměstí – tedy „Trafalgar“. Potápky zde korzovali nebo postávali, jak vzpomíná jeden z pamětníků: „V Praze na Václaváku stáli na Trafouši kluci v těch dlouhých sakách, a tak se nepohybovali, byli prostě nade vším, jenom pozorovali a vůbec nic nevnímali. Jenom když šla kolem nějaká hezká holka, říkali: ‚Slečno, ztratila jste kalhoty!‘ A ona se s hrůzou otočila. Tak to byla jejich zábava.“1170 Jiný pamětník vzpomíná zase na způsob, jakým potápky korzovali: „Promenáda po Trafouši byla téměř povinná, a protože jich bylo mnoho, promenovalo se organizovaně, obyčejně ve čtyřstupech, po pravé straně dolů, u výkladů nahoru. Všichni se navzájem znali a nepřítomnost jednotlivce byla ihned zpozorována a komentována.“1171 Tato slova potvrzují i některé články v dobovém tisku, které píší o „zástupech potápek“ na Václavském náměstí. V okolí „Trafalgaru“ bylo možné najít několik podniků, kde se potápky scházeli, oblíbená byla kavárna Holandský mlýn na rohu Jindřišské ulice a Nekázanky. Není zcela bez zajímavosti, že prakticky pouhých pár desítek metrů odtud, v tehdejší Bredovské ulici, se nacházela řídicí 1169 GERBEL, Christian – MEJSTRIK, Alexander – SIEDER, Reinhard: Die „Schlurfs“, s. 523–548. 1170 Rozhovor autora s Frankem Novákem (nar. 1926) z 31. května 2007. Tento pamětník bydlel za protektorátu v Čáslavi. 1171 NOVÁK, Zdeněk: Swing a svoboda za mřížemi. Granit, Praha 2004, s. 63.
549 Protektorátní swingová subkultura a její svět
550 úřadovna gestapa v protektorátu. Nelze tudíž vyloučit, že jeho pracovníci se na přilehlých prostranstvích potkávali právě s potápkami. Dalšími místy, kde se v Praze swingoví fanoušci setkávali, byly kavárny a koncertní síně. Jelikož se v případě potápek jednalo především o studenty, scházeli se na takzvaných odpoledních čajích, jež se konaly většinou v neděli, v některých kavárnách dokonce každodenně. „Protože mládež tehdy v těchto teenagerovských letech neměla takovou volnost ve večerních hodinách, mohlo se jít někam ve tři, ve čtyři a v sedm byl konec, do deseti se muselo být doma,“ vysvětluje Lubomír Dorůžka.1172 K nejoblíbenějším místům pražské mládeže patřil sál Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici na Vinohradech, kde od roku 1938 vystupoval Orchestr Blue Boys, jenž se záhy přejmenoval podle svého kapelníka na Orchestr Karla Vlacha. Autoři Vlachovy biografie přičítají tomuto místu značný význam v tehdejším pražském hudebním dění a přirovnávají je k legendárním kulturním centrům šedesátých let: „Vinohradská Jednota znamenala ojedinělý start. Pro tehdy dorůstající generaci se stala přirozeným střediskem, kde se dělo něco nového – něco, co by se v pozdější době dalo srovnat se Semaforem nebo s nástupem big beatu. Zaznívaly tu nové melodie i nové texty, zvuk swingového bigbandu s novými barvami i novým frázováním, nastupovali tu zpěváci, kteří si dokázali poradit s mikrofonem. Ale bylo tu i něco jiného, co přesahovalo hudební charakteristiky a vymezení. Nastupující swing měl pro tehdejší mladou generaci spojení i s jinými dobovými hnutími nebo jevy. […] Do Jednoty se prostě chodilo i proto, že se tam pokaždé mohlo něco pamětihodného stát – podobně jako se později chodilo třeba na textappealy do Reduty nebo do Semaforu.“1173 Kamil Běhounek 1172 Rozhovor autora s Lubomírem Dorůžkou z 31. října 2006. 1173 DORŮŽKA, Lubomír – DUCHÁČ, Miloslav: Karel Vlach, s. 22 a 24.
SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI
551 Protektorátní swingová subkultura a její svět
7.13 Karel Vlach diriguje svůj orchestr počátkem čtyřicátých let.
na návštěvu tohoto zařízení v prvních letech protektorátu vzpomíná takto: „Orchestr Karla Vlacha jsem poprvé slyšel – ne, zažil – v roce 1939 v Jednotě soukromých úředníků na Vinohradech. Zde, v Jednotě, vanul úplně jiný, swingový vítr. Tři saxy, tři žestě a rytmická skupina. Kapelník Vlach hrál tenorku. Každé nedělní odpoledne byl sál nabit k prasknutí. Jen mladé publikum. Když Vlach udal lehkým zadupnutím rytmus a orchestr začal hrát, naplnil se taneční parket v několika vteřinách tancechtivou mládeží.“1174 Dalším oblíbeným místem odpoledních čajů byla kavárna Daliborka na Letné, kde pro změnu koncertoval Hot kvintet Emila Ludvíka. V této kavárně se mohli swingoví výstředníci potkat s odbojovou elitou protektorátu – na ilegální schůzky sem chodil náčelník štábu vojenské
1174 BĚHOUNEK, Kamil: Má láska je jazz, s. 116–117.
552 odbojové organizace Obrana národa a velitel legendární odbojové skupiny Tři králové podplukovník Josef Balabán.1175 Emil Ludvík hrál později v kavárně Mánes, kam za jeho orchestrem taktéž docházeli swingoví výstředníci.1176 V rámci výzkumu pražské swingové subkultury jsem se pokoušel některé z mladých mužů ve výstředních oblecích identifikovat a zmapovat jejich další osudy. Příliš úspěšný jsem v tomto ohledu nebyl, neboť zjistit jména pražských potápek po více než šedesáti letech není jednoduché. Přesto se to v několika případech podařilo. Za jednoho z klíčových příslušníků pražské swingové subkultury označuje Josef Škvorecký jistého Jiřího Patočku.1177 Škvorecký tvrdí, že Patočku uváděli swingoví hudebníci jako fiktivního autora v případech, kdy se obávali, že příslušná skladba může být cenzurou zakázána pro angloamerický původ. Josef Škvorecký mi pak v korespondenci sdělil, že tuto praxi přebíraly i náchodské kapely a označovaly Patočku za autora skladeb jako St. Louis Blues či Deep Purple.1178 Pohled do dobových koncertních programů mu dává za pravdu,1179 Škvoreckého informaci potvrzuje i swingový hudebník Zdeněk Novák: „Na našich tištěných programech skutečně J. Patočka figuroval jako fiktivní autor. Samozřejmě krylo toto jméno skutečného amerického autora, ale J. Patočka není jméno zcela ze vzduchu: byl to jeden ze známých pražských potápek, neboli gejblíků.“1180 Domnívám se, že se jednalo o pozdějšího filmového pracovníka a příležitostného herce Jiřího 1175 KOURA, Petr: Podplukovník Josef Balabán. Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“. Rybka Publishers, Praha 2003, s. 149. 1176 NOVÁK, Zdeněk: Swing a svoboda za mřížemi, s. 54 a 63. 1177 ŠKVORECKÝ, Josef: Ráda zpívám z not, s. 125. 1178 Dopis Josefa Škvoreckého autorovi zaslaný elektronickou poštou 29. srpna 2006. 1179 Viz. např. KOTEK, Josef – HOŘEC, Jaromír (eds.): Kronika české synkopy. 2. díl, s. 66. Koncertní program Orchestru Emila Ludvíka z 26. listopadu 1940 uvádí Patočkovo autorství u skladby Hoši, tempo. 1180 NOVÁK, Zdeněk: Swing a svoboda za mřížemi, s. 63.
SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI
Patočku (1919–2003), který natočil dokumentární portrét herce Ladislava Peška (1959), v šedesátých letech vedl kino Filmového ústavu Ponrepo a účinkoval též v epizodních rolích několika filmů, kupříkladu ve Vláčilově Holubici (1960) nebo v kultovním filmu Tomáše Vorla Kouř (1990). Patrně díky znalosti angličtiny spolupracoval po roce 1989 se zahraničními filmovými produkcemi a objevil se kupříkladu v seriálu Mladý Indiana Jones (1992) nebo ve velkofilmu Bídníci (1998).1181 Další významnou pražskou potápkou byl Vítězslav Černý alias „Bimbo“ (1922–1986), původním povoláním bankovní úředník. Jedna z nejvýraznějších osobností pražské swingové scény, hudební skladatel Jan Rychlík, jej ve svém deníku z roku 1955 dokonce označuje za „krále potápek“.1182 Později se Černý stal známou pražskou rázovitou figurkou a díky svým kontaktům v uměleckém prostředí se objevil i na stříbrném plátně. Filmaři si jej oblíbili pro jeho tělnaté vzezření a lidový projev a Černý tak sehrál na šedesát filmových a televizních rolí, jeho nejvýznamnější hereckou kreací se však nakonec stala postava popravčího ve filmovém podobenství Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata (1969).1183 Zdeněk Novák, který hrál na trubku v Orchestru Emila Ludvíka, ve svých memoárech vzpomíná jmenovitě ještě na další pražské potápky: „Tři postavy nad jiné vynikaly: J. Patočka, jeden z těch, kteří se už blížili třicítce, Faty svou tloušťkou a jakousi umaštěností a Archibald, jehož skutečné jméno nikdo neznal.“1184 1181 FIKEJZ, Miloš: Český film. Herci a herečky. II. díl: L–Ř. Libri, Praha 2007, s. 376. Patočka dle údajů Miloše Fikejze natočil pro Zpravodajský film krátké šoty o Elle Fitzgeraldové a Duku Ellingtonovi, proto se domnívám, že oním pražským swingovým výstředníkem z období protektorátu byl právě on. 1182 RYCHLÍK, Jan: Deník 1955. Revolver Revue, Praha 2006, s. 68; deníkový zápis z 6. dubna 1955. 1183 Blíže k Černého filmovým rolím viz FIKEJZ, Miloš: Český film. Herci a herečky. 1. díl: A–K. Libri, Praha 2006, s. 173–174. 1184 NOVÁK, Zdeněk: Swing a svoboda za mřížemi, s. 63.
553 Protektorátní swingová subkultura a její svět
554
7.14 Jedním z oblíbených míst pražských swingových výstředníků byla kavárna Lloyd na Příkopech, kde byl od přelomu let 1940/1941 v angažmá Orchestr Karla Vlacha.
Poměrně často je možné se setkat s tvrzením, že mimo Prahu se potápky objevovali velice ojediněle. Jiří Brdečka kupříkladu ve svém již vícekrát citovaném článku uvádí, že „na venkově se vyskytuje potápka jen v nepatrném počtu hrstky posmívaných pionýrů“.1185 Agrárnický Venkov zase ve stejné době píše, že „na venkov pak zvrácenosti ‚potápkovštiny‘ vůbec nepřišly a nepřijdou. […] Jinak tuto
1185 BRDEČKA, Jiří: Čtení o potápkách.
SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI
zvrácenost na venkově – ani ve venkovských městech – neuvidíte.“1186 Z různých typů pramenů ale vyplývá, že potápky bylo možné spatřit v řadě míst Protektorátu Čechy a Morava včetně malých měst a vesnic. Potvrzují to především tři druhy pramenů – hlášení Sicherheitsdienstu, dobové novinové články a v neposlední řadě svědectví pamětníků. V jednom německém dokumentu, uloženém v agendě říšského protektora, se otevřeně konstatuje, že potápky „bylo vbrzku možné potkat ve všech městech české provincie“.1187 Potápky ve středních Čechách S potápkami bylo možné se setkat na ulicích středočeských měst nedaleko Prahy. „V Čáslavi byl jeden, ten tam chodil do hospodářské školy, a oni měli tam někde u Jilemnice elektrárnu, myslím, že se jmenoval Pavel Vejnar. A ten měl kufříkový gramofon a vždycky nějaké desky. A v Čáslavi on šel, někde si postavil gramofon, natočil si ho, zahrál si desku a zase šel dál. On chodil v tom potápkovském oblečení, ale jenom když nebyl ve škole, on byl asi o dva až tři roky starší než já,“ vzpomíná Frank Novák.1188 Jiný pamětník zase uvedl, že viděl za války potápky v Rakovníku.1189 Situace swingových výstředníků byla v menších městech o poznání horší nežli v anonymních průmyslových aglomeracích. Byli zde nejen pod větším dohledem německých bezpečnostních orgánů, ale také českých fašistů a kolaborantů, kteří na ně nezřídka útočili v místním tisku. Jeden takový případ z Kolína popsal Josef Škvorecký ve Zbabělcích. Jelikož se mi podařilo tento příběh doložit i z jiných zdrojů, budu se mu věnovat obšírněji. Dannyho spoluhráč z dixielandové kapely Lexa, jehož předobrazem 1186 1187 1188 1189
jk: Jaká je česká mládež? Venkov, roč. 36, č. 60, 12. března 1941, s. 5. NA, fond 109, sign. 109-1-67, překlad PK. Rozhovor autora s Frankem Novákem (nar. 1926) z 31. května 2007. Rozhovor autora s Věnkem Šilhánem (nar. 1927) z 26. ledna 2008.
555 Protektorátní swingová subkultura a její svět