Od Anglie po Dunquerke Ludvík Netopil 1939 - 1945

Od Anglie po Dunquerke LudvĂ­k Netopil 1939 - 1945

1

2

1. Agde 2. Gibraltar 3. Viceroy of India 4. Cholmondeley 5. Přísaha na krále 6. Divné spojenectví 7. Konečně do Evropy!

8. Dunkerque Agde 3

Počet řadových vojáků rostl. S přílivem nových kamarádu začalo v Agde probíhat první formování.

Vytvořil se 1. a 2. pěší pluk, 1. dělostřelecký pluk, skládající se ze tří oddílů po třech bateriích a pomocné technické jednotky. Velení nad l. pěším plukem převzal plukovník Satorie. Velitelem dělostřeleckého pluku se stal plukovník Liška, jmenovaný postupem času generálem a velitelem brigády.

Díky dělostřelecké průpravě u Májkovy baterie na španělské frontě jsem byl od počátku veden v Agde jako dělostřelec a proto jsem byl také přidělen k nově vytvořenému dělostřeleckému pluku.

Mým působištěm se stala 9. baterie třetího oddílu, kterému velel major Sládeček, zatímco velitelem baterie byl jmenován poručík Kaleta. Společně se mnou zakotvili u dělostřelců i další kamarádi ze Španělska - Holdoš, Franta Janda, Tonda Svoboda, Pepík Müller, Géza Kršák a řada dalších.

Dělostřelecký pluk existoval, na papíře i ve skutečnosti, ale zato neexistovala děla. Kromě dvou dřevěných maket nebyl v Agde ani šroubek od kanónů, natož pak celé, skutečné dělo. A tak přišel ke slovu pořadový výcvik. Trávili jsme dobrou polovinu dne na cvičáku a protože všeho moc škodí, stával se pořadový výcvik pomalu ale jistě naším postrachem. Čekali jsme na děla jako na vysvobození - ale dny utíkaly a děla se neobjevovala. Místo děl však přišel v první polovině února 1940 rozkaz k odjezdu. Náš dělostřelecký pluk odjel vlekem do La Nouvelle, vzdáleného něco přes padesát kilometrů od Agde.

Přivítalo nás sympatické městečko s úzkými uličkami a spoustou malých kavárniček na chodnících.

Bohužel jsme však nemohli vyzkoušet jejich pohostinnost - viděli jsme je pouze z kamiónů, které nás vezly z nádraží ke konečnému cíli naší cesty.

V La Nouvelle zůstal totiž jen první velitelský oddíl, zatímco druhý oddíl zamířil do Seegan a náš třetí do Portelle - vesnic, vzdálených asi dvacet kilometrů od Beziére.

Zatímco kamióny supěly po silnicích, které nebyly ani příliš dobré, ani příliš špatné, seznamovali jsme se s krajem, který se měl stát naším dočasným novým domovem. Podával nám svoji navštívenku vlnovitými dunami, drobnými políčky, krčícími se stydlivě v níže položených úsecích a nesčetnými kopci s rozlehlými vinicemi na jižních stranách.

Vinařský kraj, chudý jako přístavní dělník z Marseille nebo vinař z Portelle, kde jsme zastavili po necelé hodině jízdy. Před našima očima se objevila vesnice s úzkými uličkami a nesčetnými balkóny a pavlačemi, podivuhodně přilepenými ke každému domku. Člověku se v tom okamžiku zdálo, že "La Última Retirada" a všechno co po ní následovalo, bylo jen zlým snem. Měli jsme dojem, že vysedáme z kamiónů někde ve Španělsku, abychom namířili své zbraně na Francovy fašisty. Portelle se totiž podobalo španělským vesnicím jako vejce vejci.

Ale španělský vliv se neomezil jen na stavby. Když promluvil první místní chlapík v baretu a v černé, po kolena dlouhé a u krku uzavřené haleně, ozývaly se v jeho franštině četné náznaky španělštiny. Snad právě proto jsme pocítili k Portelle a jeho obyvatelům hned v prvním okamžiku sympatie, které nás neopustily do konce našeho pobytu.

Jinak nebylo v Portelle nic pozoruhodného. Vesnice asi s tisícem obyvatel, jednou hospodou a školou, v jejímž prvním patře se usadilo velitelství našeho třetího oddílu. K ubytováni ostatních posloužily sušárny, sýpky a půdy nad vinnými sklepy. Díky tomu jsme uzavřeli přátelství s místními obyvateli hned v prvních hodinách. Kde nestačily jazykové znalosti, pomohly ruce a než uplynul první týden, byli jsme v Portelle jako doma.

K naší spokojenosti přispěla také vyhlídka na mimořádný výdělek - portellští nám nabídli pomocné práce na vinicích. Měli jsme z jejich nabídky jaksepatří radost a těšili jsme se, že si přivyděláme nějaký frank k hubenému žoldu. O volný čas jsme také starost neměli - baterie dosud neměla děla a pořadový výcvik jsme si odbyli už v Agde.

Bohužel však naše radost neměla dlouhého trvání. K všeobecnému zděšení jsme pochodovali hned 4

druhý den ráno za Portelle, kde nás uvítal znovu strašák z Agde - pořadový výcvik. Snažili jsme se znovu reagovat na všechna nekonečná - čelem vzad -, vpravo v bok -, k zemí -, pochodem v chod -, ale v mnoha případech nebyla naše snaha nic platná. Vyznívala naprázdno, zásluhou dřeváků, které jsme nosili místo bot.

Jejich podivuhodné velikosti a vlhká půda byly nevyčerpatelným zdrojem obtíží, pro které jsme pořadový výcvik nenáviděli čím dál tím víc. Dřeváky nebyly pochopitelně zhotoveny na míru a přes nesčetné výměny se všem nepodařilo sehnat potřebnou velikost.

Některým kamarádům přesahovala pata pěkných pár centimetrů přes okraj, zatímco jiní měli nohy potopené v dřevácích o několik čísel větších.

Při každém rychlejším pohybu opouštěly potměšilé dřeváky nohu a zůstaly vítězně stát na místě, zatímco jejich majitel klusal několik příštích kroků bos. Čvachtal se mazlavým blátem a na jeho hlavu se snášela záplava mohutného řevu se šťavnatými nadávkami, kterými si ulevoval velící důstojník.

V takovém případě však ještě mohl postižený mluvit o štěstí. Obvykle totiž trestali důstojníci podobné příhody mnohem přísněji - jako například francouzského Slováka Martince. Při povelu „čelem vzad“ a „pochodem vchod“ vykonal Martinec střelhbitě příkaz, ale vykročil bez dřeváků. Ty jako obvykle stávkovaly a zůstaly otočeny špičkami k východu, zatímco jejich majitel mířil k západu. Poplašený Martinec udělal skok zpět, ale než stačil vklouznout do dřeváků, spustil poručík Kaleta obvyklé hromobití a zakončil je pozváním k raportu. Chudák Martinec dostal týden vězení prý za porušení kázně na cvičišti.

Ze zajetí portellského cvičáku jsme se dostali asi po čtrnácti dnech - koncem února 1940.

Vysvobození přišlo v podobě děl, která jsme jeli převzít na nádraží do La Nouvelle.

Těšili jsme se na ně jako děti a většina z nás si představovala moderní děla - něco na způsob sovětských "zenitek", které jsme svého času tolik obdivovali na španělské frontě u Gottwaldovy baterie.

Ale i tentokrát zklamala Francie naše očekáváni. Polní děla "Soixante - Guinze", ráže 75 mm, která nás očekávala v La Nouvelle, neměla s moderní kanonýrskou technikou nic společného.

Přesto si však na nich Francouzi nesmírně zakládali a hrdě prohlašovali, že právě tato děla vyhrála Francii první.světovou válku.

Nevím, kolik bylo na jejich tvrzení pravdy, ale zato bylo naprosto jasné, že druhou světovou válku je možné s nimi jedině prohrát.

Děla stejně jako kolesy byla tažena koňským šesti-spřežením. Uvážíme-li že v každé baterií byla tři děla, musela mít jenom pro baterie třicet šest koní. K tomu patřili nezbytně ještě další tři koně pro důstojníky, tři koně pro spojky a dva koně pozorovatelů - celkem tedy maličkost: čtyřicet čtyři koní pro přímý boj, kromě povozů a kuchyňských vozů!

Baterie byla díky tomu nepohyblivá, nepraktická a od prvního okamžiku nám bylo naprosto jasné, že nebude moci v žádném případě úspěšně zasáhnout proti motorizovaným a proto pohyblivým hitlerovcům.

To se ostatně ukázalo také při výcviku, když jsme zajížděli do terénu a učili se zaujímat palebné postavení. Při povelu "tanky zleva, tanky zprava" potvrdily baterie naše očekávání. Zklamaly na celé čáře.

Díky velkému počtu koní potřebovaly i k nejrychlejšímu otočení tolik času, že by je zatím byl i nejpomalejší nepřátelský tank rozstřílel doslova na kusy. Přesto však byla tato děla největší vymožeností, jakou Francie naší zahraniční armádě poskytla.

S příchodem děl zmizel sice strašák pořadového výcviku, ale současně se objevil nový svízel 5

koně.

Mnozí z nás neměli s koňským světem žádné zkušenosti, neuměli je sedlat ani ošetřovat a navíc se jich někteří ještě báli. Jako třeba kamarád Trubka - ze slavné, krotitelské rodiny. Lvům dal klidně hlavu do tlamy, ale koní se pokud mohl, vyhnul obloukem.

S koňskými zkušenostmi na tom nebyli o mnoho lépe ani někteří důstojníci, kteří si často vyžádali soukromou instruktáž od vojáka, který koním rozuměl z domova nebo z vojny.

V květnu přišel k naší baterií nadporučík Hlásný. Převzal velení od poručíka Kalety, který se stal prvním důstojníkem. Poměry mužstva se však ani po příchodu nového velitele nezměnily, nadporučík Hlásný se stavěl proti naší práci na vinicích stejně důrazně jako jeho předchůdce.

Zřejmě byl přesvědčen, že nám musí stačit dvanáct franků na měsíc.

V té době jsem zastával funkci koněspřežního rotmistra, pro kterou měla francouzská armáda velmi honosné označení "maréchal de logie". Méně honosné už byly povinnosti, vyplývající z této funkce.

Starat se o stodvacetšest koní, z nichž byla většina v žalostném stavu, nebyla rozhodně žádná maličkost.

I při největší možné péči se každou chvíli odebralo některé ze zvířat do věčných pastvin na zasloužený odpočinek. Kůň měl klid, ale pro nás nastal báječný fofr v podobě nekonečných protokolů a raportů. Mým přímým nadřízeným byl sympatický Bohuš Brslica, délesloužící četař z Moravského Slovácka. Choval se ke všem kamarádsky a vycházel nám ve všem vstříc. Stejně dobře se k nám choval i četař aspirant Jirka Doležal, který stál ve všem při mužstvu. Oba dva - Brslica i Doležal se stali později důstojníky a odloučili se od naší baterie. Přesto jsme však na ně rádi a dlouho vzpomínali.

Zprávy přicházející z fronty byly den ze dne hrozivější. Němci pronikali kilometr za kilometrem stále hlouběji do francouzského území a každý z nás čekal, že v nejbližších hodinách odjede na frontu i naše baterie.

Těšili jsme se, že si konečně vyřídíme s fašisty otevřený účet, nejen za sebe, ale za všechny lidi, nad kterými práskal fašistický karabáč.

Ale očekávaný rozkaz nepřicházel - naše baterie nebyla totiž schopna boje. Pro každou z nich jsme měli k dispozici jen čtyři náboje!

"Dejte nám munici!" ozývalo se častěji a častěji z našich řad, ale marně. Důstojníci krčili mlčky rameny, prý abychom se nestarali o věci, do kterých nám nic není.

Místo přidělení munice a odjezdu na frontu však přišel naprosto nečekaný a neuvěřitelný rozkaz.

"Připravte výstroje a výzbroj k předání francouzským úřadům! Českoslovenští dělostřelci na frontu nepůjdou!".

Přečtení rozkazu na nás působilo jako rána palicí do hlavy.

Jediným, pro nás v té době dosažitelným místem, kde jsme mohli bojovat proti Hitlerovi, byla Anglie. Proto všichni dobrovolníci že Španělska začali razit heslo společného odjezdu do Anglie.

Většina dělostřelců se rozhodla pro odjezd. U baterií zůstali pouze naturalizovaní Francouzi a několik málo jedinců, kteří předávali výstroj a výzbroj Francouzům.

Odjeli jsme kamióny známou cestou do La Nouvelle a dále do Agde, kde jsme se měli zformovat pro odjezd do Anglie.

Zformování však nebylo jinak lehké vzhledem ke kritické situaci na francouzské frontě. Zásluhu na beznadějnosti boje s Hitlerem měli z velké části zrádci, sedící ve francouzském generálním štábu a snažící se že všech sil pomoci Němcům. Tak na příklad bojovali francouzští vojáci v mnoha případech se zastaralými, nevyhovujícími zbraněmi, zatímco nové, výborné zbraně ležely ve skladištích a neopustily svůj úkryt ani v nejdramatičtějších fázích zápasu s nacisty. Francouzští 6

zrádci je zřejmě chystali jako dar hitlerovské armádě.

Zrádní důstojníci francouzského generálního štábu se nerozpakovali nad sebe špinavějším činem.

Jejich přičiněním vpadali Němci do zad bojujícím jednotkám a nečekaně rychlý postup nepřítele vnesl do řad francouzské armády zmatek a chaos. Velení si odporovalo, velitelé a důstojníci opouštěli svévolně svá stanoviště. Část armády postupovala po společných cestách s civilním obyvatelstvem, některé jednotky naproti tomu neuposlechly rozkazu k ústupu a bojovaly na vlastní pěst, izolovány od ostatních.

Na dezorientaci ve francouzské armádě doplatily také československé pěší jednotky. Některé z nich ustoupily společně s částí Francouzů na Bordeaux, jiným se však ústup už nepodařil, protože Němci postupně izolovali celé pobřeží. Stovky Čechů a Slováku našly poslední odpočinek společně s francouzskými kamarády v hromadných hrobech na různých úsecích fronty. Pro ně už nebylo cesty domů...

No a ještě něco k Portelle.

Když pak v květnu přišel k 9. baterii zmíněný nadporučík Hlásný a poručík Kaleta se stal prvním důstojníkem, přišli ještě další dva poručíci - poručík Kriegler a poručík Gráf.

Výcvik na jízdárně jsem prováděl sám, ale časté padání starých francouzských omotávek z lýtek rádo-by jezdců narušovaly výcvik. Ovšem ani jezdec nebyl šťasten, když musel z koně dolů, opravit si omotávky a pak znovu nasednout.

Nebylo divu, koně byly pro obsluhu většinou tažné, někteří při nasednutí couvali a snažili se nováčkům ztrpčovat výcvik tím že stále tančili, aby postižený mládenec nemohl do sedla a musel stále poskakovat po jedné noze, druhou maje ve třmenech.

Na sousední louce prováděl podobný výcvik s nováčky 7. baterie Evžen Neumann, který byl "spřežním" a už dávno přeželel zničení své kožené kombinézy, kterou si nechal v Agde odvšivit a kterou pak obdržel scvrklou 1:10, či 10:1 ve svůj neprospěch. Chtěl ji pak věnovat jednomu šestiletému chlapci ale bohužel i na něj byla malá.

Pak přišla nařízení - každá baterie připraví a nakonzervuje veškerý vojenský materiál k předání francouzským úřadům. Hleděl jsem rozdat tamějším rolníkům co největší počet postrojů a řemenů, neboť o kůži byla potíž a nouze a pak jim to patřilo a ne Němcům!

U 7. baterie Evžen Neumann, za pomoci Pepíka Milera z Benešova, prováděl obdobnou akci jako já. Podařilo se mně tajně rozdat tucet postrojů a dva balíky houní.

7

Defilé po přísaze v Portelle 1940

Portelle 1940

8

Agde 1940

Čechoslováci – jih Francie 1940

9

Čechoslováci – jih Francie 1940

Čechoslováci – jih Francie 1940

10

Jižní Francie 1940

Rozmístění československých jednotek v jižní Francii 1940

11

Gibraltar Vládnoucí třída Francie byla opravdu mistr v přípravě zrady a panikářstvím a kalnou prací v generálním štábu narušila bojovnost a obranu natolik, že konec byl neodvratný. Takovou paniku nezažilo ani republikánské Španělsko a mělo jen jednu ústupovou cestu. Dělal jsem co jsem mohl, abych rozdal co nejvíce erárních věcí civilnímu obyvatelstvu a naštěstí nebyl jsem sám. Náhodou se stalo, že jsme při zastávce rozdali vesničanům celý kamión vojenských bagančat a náhodou se stalo, že zmizelo 200 vojenských plášťů mezi vesnickou chudinou. Heslo bylo: "Nic do skladu pro Němce, vše lidem!"

Pád Francie byl neodvratný. Jediná cesta z pokořené země vedla Středozemním mořem. Nebyla sice nijak bezpečná, protože tam hlídkovaly nepřátelské ponorky a letadla, ale jinou možnost jsme neměli.

A tak jsme se jednoho slunného letního odpoledne definitivně rozloučili s Agde a celkem hladce jsme dosáhli přístavu Sette, kde nás očekávala uhelná loď "Nordmoor". Shodou okolností patřila člověku, který sehrál tak neslavnou úlohu v událostech osmatřicátého roku v Československu lordu Runcimanovi. Tehdy jeho lordstvo jistě netušilo, že o dva roky později - v červenci 1940 poveze jeho loď z Francie místo uhlí témer dva tisíce československých dobrovolníků.

Společně s námi se v Sette nalodilo také sto sedmdesát španělských republikánů, pochopitelně bez vědomí našich důstojníků. V chaosu rychlých příprav k odplutí jsme jim zapůjčili v přístavu naše kabáty a čepice a protože na nějakou podrobnější kontrolu nezbýval čas, dostali se španělští kamarádi bez obtíží na "Nordmoor". Namačkáni v podpalubí opustili jsme společně Francii a vypluli jsme směrem ke Gibraltaru s nepříjemným pocitem v zádech, jak by pro nás dopadlo setkání s nepřátelskou ponorkou. Štěstí však bylo tehdy naše a po klidné plavbě, dříve než jsme očekávali, objevily se před námi skály Gibraltaru.

Dřív než jsme se rozloučili s "Nordmoorem" před cestou do Anglie, odbyli jsme si povinných deset dnů karantény. Život na Nordmooru byl však také různorodý.

Manželské a milenecké páry vyhledávaly zákoutí, které neexistovaly, ale jak velitel tak i námořníci byli velmi shovívaví. Jednou se stalo, že do druhého podpalubí, které bylo prázdné, spadl uvolněným prknem do druhého spodního poschodí kamarád Gross. Výška byla pořádná, ale naštěstí si polámal jen ruku. Na pokřik přiběhl i skipr-kapitán a když viděl co se stalo zvolal: "Any doctor here?" Někdo ukázal na Friedmana, že je doktor. Friedman, který obstojně rozuměl anglicky odpověděl že je sice doktor, ale práv. To ovšem našemu skiprovi nevadilo a ihned na to odpověděl "Nevěř mind, go on". A tak chtíc-nechtíc, musel jít Friedman s několika kamarády dolů ošetřovat Grosse, než se našel doktor, ale tentokrát medicíny!

Karanténa běžela i tak, že k lodi dojížděly španělské loďky, ovšem usedlíků gibraltarských a konal se obchod po provaze: peníze dolů a opět po provaze zboží nahoru. Chyba byla, že francouzských peněz se pokoušelo brát čím dál tím méně obchodníků a my pomalu žádné jiné neměli.

Při prvním pohledu na Gibraltar jsem pocítil zklamáni. Představoval jsem si pevnost, plnou vojenského ruchu a zatím jsem viděl z paluby jen holé skály, tyčící se hrozivě vysoko nad mořem.

Zdály se být naprosto opuštěné a připadalo mi neuvěřitelné, že jsou ve skutečnosti hotovým vojenským arzenálem, obsazeným anglickými gardovými jednotkami. A snad právě pro tu nevlídnost a zdánlivou opuštěnost jsem pocítil ke Gibraltaru srdečnou antipatii. Přispěl k ní také pohled na mrtvé a zaminované území, rozprostírající se mezi Gibraltarem a Španělskem.

Protivné mně byly i místní zákonem chráněné opice, jejichž usmrcení bylo zakázáno pod trestem smrti. Do Gibraltaru je přivezl před dávnými lety jakýsi lord jako symbol anglické svrchovanosti a prohlásil, že dokud budou opice v Gibraltaru, do té doby bude Gibraltar anglický.

Kromě několika úzkých uliček, ve kterých byl doslova krám na krámě, nebylo v Gibraltaru téměř 12

nic vidět, jen drátěné alambrády směrem ke španělskému vnitrozemí. Všechny ubikace, skladiště i arzenály byly skryté hluboko ve skalách.

Když jsme jednou navečer pozorovali vzdálené africké pobřeží, začaly se v Gibraltaru formovat k odjezdu bitevní lodě. A mezi nimi vyjela na rejd loď, jejíž objevení nám vzalo na okamžik dech křižník Hood, do té doby největší loď na světě. Obrovský, pyšný kolos, vedle něhož ostatní bitevní lodě vypadaly jako ratlíci vedle dogy nebo bernardýna.

Vybavení námořního obra odpovídalo plně jeho rozměrům: přes tisíc mužů posádky, děla všech ráží přesahující svým počtem vybavení celého dělostřeleckého pluku, kulomety, pancéře, poslední vymoženosti vojenské techniky. Majestátní křižník se šinul zvolna vpřed, sledován našimi obdivnými pohledy - ztělesněný vládce moře, nezranitelný. Ale přesto našel křižník "Hood" svůj poslední přístav na mořském dnu. V průběhu válečných let byl potopen a z jeho početné posádky se zachránilo jen několik málo mužů. Den zkázy pyšného křižníku byl dnem národního smutku v celé Anglii.

Přístav v jižní Francii 1940

13

Přístav v jižní Francii 1940

14

Viceroy of India V Gibraltaru jsme se zdrželi celkem deset dnů. Poslední z nich přinesl rozkaz k odjezdu do Anglie.

Místo stařenky Barcelony a uhelného Nordmooru zaujala tentokrát jedna loď nesrovnatelně honosnější. Měli jsme se plavit přepychovou lodí Více Roy of India, luxusně zařízenou, s kabinami první a druhé třídy. Velkou část jejich cestujících tvořily rodiny koloniálních úředníků a důstojníků, opouštějících Singapur. Japonsko totiž dostalo chuť na tuto perlu britského impéria. Angličané chtěli sice Singapur bránit, ale nakonec museli Singapur opustit. A jelikož bylo třeba využít dokonale lodního prostoru, došlo k rozhodnutí, abychom použili Více Roy of India k cestě do Anglie.

Pod vedením důstojníků zaujali jsme naprosto "vzorně" podle útvaru místa v podpalubí přepychové lodi a vzali jsme na vědomí připomínku, že se smíme pohybovat pouze tam, kde je to pro nás dovoleno. Přesto však byla pro nás plavba úplnou pohádkou. Dokonale pohodlné prostředí a přepychová jídelna - to všechno byly věci, kterým jsme nejen odvykli za měsíce strávené na frontě a v koncentráku, ale které většina z nás v životě vůbec nepoznala. Prošli jsme v nedávné době tvrdou školou nejrůznějších situací a proto nás ani výměna esšálků za drahý porcelán nevyvedla z míry. Jenom livrejovaní Indové, obsluhující v jídelně, v nás vyvolávali tísnivé pocity. Nebyli za žádných okolností ochotni odložit neproniknutelnou masku svých tváří, za kterou skrývali všechny pocity. Snažili jsme se s nimi navázat přátelství, ale marně. Každý takový pokus ztroskotal hned v zárodku.

Docela jiní v tomto směru byli námořníci, se kterými jsme se spřátelili už v prvních hodinách plavby.

Druhý den pobytu na "Více Roy of India" mi přinesl nečekaný, dobrý obchod. Odcházel jsem po obědě z jídelny a bezmyšlenkovitě jsem pošvihával bičíkem, upomínkou na mou nedávnou vojenskou funkci v Portelle. Po několika krocích mne však zastavil jeden z Angličanů a výmluvně ukazoval na můj bičík, pobitý španělskými a francouzskými mincemi, ba i čs. koruna a dvacetihaléř se zde leskl. Domníval jsem se, že si chce bičík prohlédnout a beze slova jsem mu ho podal.

Angličan se usmál, vzal bičík, prohlédl si ho, ale místo, aby mi bičík vrátil, sáhl do kapsy, vytáhl libru a podal mi ji.

Obchod beze slov byl hotov. Angličan si spokojeně odnesl "souvenier" - bičík a já jsem s librou v hrsti vkročil poprvé do lodní restaurace. Patřil sice k prostorám, do nichž jsme měli zakázaný přístup, ale jednou není vždycky. Kromě toho byl také tento zákaz vstupu celkem zbytečný, protože i bez něj bychom byli do restaurace nechodili. Neměli jsme totiž peníze.

Vstoupil jsem do restaurace a docela samozřejmě jsem si poručil za libru cigarety. Nevěděl jsem, že se na lodi neplatí žádná daň a proto jsem se překvapeně zadíval na krabičky, které jsem dostal. Bylo jich mnohem víc než jsem předpokládal. Proto abych měl ještě nějaké peníze, polovinu cigaret jsem vrátil a dostal 10 shillingů zpět. Chlapci z naší skupinky uvítali s nadšením nečekaný přísun a za chvíli jsme byli všichni zahalení v oblacích modravého dýmu. Kouřili jsme první anglické cigarety.

V besedě nad ohníčky cigaret kdosi nahlas zauvažoval, zda Více Roy of India dosáhne anglických břehů bez pohromy. To byl problém, který ležel na srdci všem cestujícím i posádce lodi. Brzy po opuštění Gibraltaru se totiž na lodi rozletěla zpráva, že fašisté vědí o našem odjezdu. Většinou jsme této zprávě uvěřili, protože Frankovci mohli ze svých břehů pohodlně pozorovat život v Gibraltaru a nebylo nic snazšího než podat o pozorování zprávu Itálii a Německu. Počítali jsme proto s nepřátelským útokem, který mohl nastat každou vteřinu a nosili jsme soustavně na uniformách korkové pásy a v duchu jsme však doufali, že k nežádoucímu setkání s nepřítelem nedojde.

Naše toužebné práni se však nesplnilo. Přesvědčili jsme se o tom ještě než jsme vyjeli ze 15

Středozemního moře. Italská ponorka objevila Více Roy of India. Bylo-li na nás vypálené torpédo naším štěstím, nevíme. Ale v zápětí na to jsme uslyšeli hukot hydroavionu. "Catalina", přivolána pravděpodobně rádiovou depeší, přispěchala nám proti ponorce na pomoc.

Průběh boje jsme z podpalubí nemohli sledovat, o jeho existenci nás informovaly pouze výstřely a detonace. Dulezité však bylo, že naše loď vyšla z utkání nezraněna a začala se plnou parou vzdalovat od místa boje. Ani dnes ještě nevíme, zda jsme tehdy jeli v konvoji, nebo samostatné, nikdo nás informoval.

Pokračovali jsme pak v cestě Atlantikem a oklikou přes Irské moře, abychom se vyhnuli nepřátelským ponorkám a minám, jsme mířili k anglickým břehům. Cestou jsme na různých místech na hladině viděli různé bedny, žoky a jiné pozůstatky rozbitých lodi. Bohužel se však nedalo zjistit zda šlo o pozůstatky našich či nepřátelských plavidel.

Vzhledem k tomu, že cesta trvala mnohem déle než po obvyklé trase námořní dopravy mezi Gibraltarem a Anglií, krátili jsme si dny plavby hrou v šachy nebo kartami a občas se o zábavu postarali i naši důstojníci. Zpříjemňovali nám pobyt na moři nárazovými prohlídkami výstroje a pořádáním raportu. Je ovšem možné, že nám tímto způsobem opláceli „podvržené Španěly", které jsme pomocí našich plášťů a čepic dostali na loď.

Ale byli jsme na anglické lodi a Španělé dostali od Angličanů jídlo stejně jako my. Později byly v Anglii utvořeny samostatné španělské bataliony PC. Nástupy se konaly na předem určených patnácti metrech podpalubního prostoru, kde jsme stáli namačkáni jeden na druhém jako slanečci v sudě a při povelu "pozor" se leckdo z nás nechtěně zhoupl v rytmu lodi. Celek vyzněl nakonec víc komicky než vojensky.

Asi po šesti dnech zakončila Více Roy of India svou plavbu v anglickém přístavu Plymouth.

Po upevnění lodi u mola začala na hrázi vyhrávat vojenská hudba, vítající podle starého zvyku lodi ze zámoří. Zda vyhrávala nám nebo singapurským snobům, bylo věcí názoru.

Kromě hlavního můstku, vyhrazeného pro civilisty, byl k lodi přistaven ještě dřevěný můstek, určený pro nás. Naší důstojníci se chystali ujmout se velení při vyloďování a byli na nejlepší cestě "organizovat paniku", jak jsme říkali jejich vesměs nezdařeným organizačním snahám.

Ale angličtí poddůstojníci a vojáci se projevili jako velmi dobří organizátoři a bez řečí zařadili naše důstojníky do husího pochodu na můstek. Nekteří z důstojníků se proti jejich příkazu rezolutně ohrazovali, ale Angličané reagovali na jejich vývody pauze stručným "Shup up!".

Při spouštění lodního můstku dostal každý z nás balíček sandwichů a čaj a bez zastávky jsme postupovali k vlaku, stojícímu v přístavišti. Přistavené vagóny byly starého typu, do každého kupé se nastupovalo zvlášť, ale zato čalouněné a dokonale čisté. Vylodění i nástup do vlaku proběhly v opravdu rekordní rychlosti, nestačili jsme si ani pořádně prohlédnout přístav, ve kterém nás Anglie uvítala.

Ale i v rychlosti přesunu jsme s údivem konstatovali nedostatečné a zastaralé vyzbrojení "Home guard" vykonávající službu v přístavu. Její vybavení na nás působilo dojmem, jakoby veškeré moderní zbraně zůstaly u nešťastného Dunquerque.

16

Cholmondeley Vzpoura Po několika dlouhých hodinách jízdy jsme dosáhli Katharingu, odkud jsme pokračovali kamiony v cestě do Cholmondeley - sídla lorda téhož jména. Tam nás v nepřehledném parku se stoletými duby očekával právě se rodící stanovy tábor. Stavba tábora pokračovala neuvěřitelně rychle a díky britským sapérům tábor byl zhruba dostavěn téhož dne. I na kantýnu a směnárnu došlo. V rámci táborového řádu jsme dostávali čas od času povolení k vycházkám, jejichž nejčastějším cílem byla blízká okolní města nebo vesnice.

Při jedné z vycházek zašli jsme v Katharingu také na taneční zábavu. Vyhlídky na zábavu s Angličankami byly sice mizivé, protože jsme vesměs znali z angličtiny pouze "yes" a "thank you very much", ale taková maličkost nás nemohla odradit.

Vkročili jsme směle do sálu a za chvíli většina z nás plula sálem s hezkou či méne hezkou anglickou dívkou v náručí. Nedostatek slov nahradily úsměvy a výmluvná gesta a Angličanky se bavily stejně dobře jako my. Krátce po našem příchodu byla vyhlášena "Ladies' choice" trochu podobná naší dámské volence, ale trvající mnohem déle. A ta byla osudná Pepíkovi Millerovi. Mezi ním a hezkou Angličankou jménem Beryl vznikla láska na první pohled, pochopitelně beze slov, protože kromě úsměvu a posunkě si vůbec nerozuměli. Pro tanec sice výmluvná němota stačila, ale za to nestačila ke sjednáni schůzky, po které Pepík nesmírně toužil. A tak se obrátil se svým problémem na mne.

"Poslouchej Ludvo, musíš mi pomoci! Chtěl bych si sjednat schůzku s Beryl - to je totiž ta dívka, se kterou jsem celý večer tančil. Jenže je potíž v tom, že se s ní nemohu dorozumět. Musíš mi pomoci, ty přece umíš anglicky.."

Podíval jsem se zděšeně na Pepíka, protože moje angličtina obsahovala něco kolem dvaceti slov.

Tedy asi o devatenáct slov víc než byly Pepíkovy znalosti, vzhledem k tomu, že tento věděl, že se jeho vyvolená jmenuje Beryl. Ale než jsem mohl něco namítnout, pokračoval Pepík ve své žádosti: "Prosím tě, Ludvo, řekni ji, že popozítří - jako v pátek, přijdu do Katharingu a počkám na ní tady v šest večer...""No nazdar! - prořekl jsem zničeně - tohle asi nesvedu.." Ale Pepík se nevzdával: "Co bys to nesvedl. Vždyť jsem té slyšel anglicky mluvit, jen se pokus ji to nějak vysvětlit! Udělej něco pro kamaráda!" A tak jsem, ve snaze udělat něco pro kamaráda, dal pracně dohromady podivuhodnou větu. Nevěděl jsem, jak se řekne v pátek, ani popozítří a tak jsem začal: „You see Joe, tomorrow no, tomorrow no, tomorrow yes!" Tím jsem chtěl Beryl říci, že uvidí Pepíka až popozítří, tedy až třetí den.

Beryl mi sice nerozuměla, ale přesto se na mně mile usmála a dodala mi tím odvahu k novému pokusu. Opakoval jsem svou divnou větu znovu a doplnil jsem ji tentokrát ukazováním na prstech, až vyšel počet tři. Výsledek se rovnal nule, Beryl se sladce usmívala, ale nabízená schůzka jí byla stále ještě záhadou. Připadal jsem si bezmocný jako nemluvně a na čele mi začínal vyrážet studený pot. Ale v tom mi bleskl hlavou nápad: kalendář. "You calendar?" Ona však na to: No, I am Beryl".

Chtěl jsem říct, zda má kalendář. Pak jsem otevřel její kabelku, vzal kalendář, a už jsem ukazoval Beryl na pátek s výmluvnou poznámkou "You see Joe!" Pak jsem ještě dodal ze své skromné zásoby slov slovo "six" a ukázal na hodinky. Tomu už Beryl rozuměla a spokojeně potvrdila: "Oh yes, Friday, at six o'clock, I see !" Přitom zakývala přátelsky na Pepíka, dávajíc mu tak na srozuměnou, že s jeho návrhem souhlasí.

Hned na to jsme se s Beryl rozloučili, protože nás kamión se už chystal k odjezdu. Sotva jsme se však rozjeli, naklonil se Pepík ke mně a uznale pronesl: "Hergot, Ludvo, kdybych uměl tak anglicky jako ty, to by bylo!"

17

Odpověděl jsem mu na jeho uznání jen ležérním pokýváním hlavou, jako že to všechno bylo docela samozřejmé. V duchu však jsem byl rád, že jsem z nenadálé tlumočnické funkce vyvázl se zdravou kůží. Bylo sice pravdou, že jsem v koncentráku chodil na angličtinu, kterou vedl Honza Rosa, ale bylo toho málo a pak v armádě jsem to zase zapoměl. I později jsem zažil podobná muka s tlumočením, jak pro sebe, tak i kamarádům, ale nakonec se člověk, když musí, naučí všemu. A tak si troufám říci, že pobyt v anglické armádě nás naučil, že to bylo s naší angličtinou daleko lepší, než u vojáků, kteří přišli z Kanady. Takové věty jako "Kde jsi byl Pavle?" - Pavel: "Šopoval jsem v tom storiku na korneru" (I was shopping in the store on the corner). "Co jsi šopoval?" - Pavel: "Blejdy a braš" (Blades and Brash). Takovéto zkomoleniny se u nás nevyskytovaly. Bylo to u nich tím, že se nedávalo v Kanadě mezi krajany pozor na slova, neboť druhá generace už zapomínala na rodný jazyk.

V našem stanovém táboře zatím rostly před očima ubikační stany, velké stany pro jídelnu, nemocnici a skladiště. Pro usnadnění orientace se objevila spousta informačních tabulí s anglickými nápisy, doplněných papírovými tabulkami s českým textem. Ihned po ubytování jsme se vypravili na obhlídku ostatních stanů, hledat kamarády z dřívějších bojů. Mnoho chlapců však scházelo někteří zůstali ve Francii a připojili se k Maqui nebo k ilegálnímu hnutí, jiní se s námi nemohli evakuovat pro nevyléčená zranění z fronty a mnozí zůstali v koncentračním táboře.

V té době se chystal celý tábor na návštěvu presidenta Dr. Beneše, při které se měla konat také první vojenská přehlídka jednotek z našeho tábora za asistence britských státníků. Naší důstojníci se mohutně připravovali na přehlídku, zatímco pokroková část tábora v čele s komunisty se chystala projednat při této příležitosti otázku odstranění reakčních živlů z prozatímní londýnské vlády. Naše úmysly se neuvěřitelně rychle rozkřikly a následující dny v táboře probíhaly ve znamení "odchodu za dráty izolace". Řada našich chlapců totiž dobrovolně přecházela do izolované části tábora.

A že "Španěláci", jak nás všeobecně označovali, byli dobří kamarádi všem chlapcům a dovedli se za poctivou věc postavit, začalo se k nám hrnout ode všech jednotek mnoho dalších, takže zanedlouho bylo v izolačním campu 3x více nešpaněláků a jen zákrokem čs. MP pod velením kapitána Divokého, který nechal hermeticky náš tábor uzavřít, nedošlo k polovičnímu přesunu.

Proto většina mužstva byla nespokojena a většinou sympatizovali s každou solidární akcí komunistů, ale rozhodnout se neuměli. Také zastrašovací a slibovací akce důstojníků měla stále na některé účinek. To začalo vážně znepokojovat naše důstojníky. Přispívala k tomu z velké části i skutečnost, že důstojníků bylo mnoho a mužstva málo a menšící se počet mužstva musel s sebou nutně přinést i nižší stav důstojníků.

Příliv kamarádů do izolované části tábora neustával, každým dnem a zejména v noci přicházeli mezi nás další kamarádi a zdálo se, že se celá armáda přestěhuje časem na náš camp. Důstojníci proto nařídili zesílení stráží kolem izolace s přísným příkazem, nepustit nikoho ven ani dovnitř. Za této napjaté situace se přiblížil den přehlídky.

Jelikož dr. Beneš chtěl dokumentovat nestranný postoj hlavy státu, dostali jsme svolení, abychom se přehlídky zúčastnili na závěr jako samostatný útvar. Vedení našeho útvaru připadlo poručíku Karlu Černému, který měl z osazenstva izolace nejvyšší vojenskou hodnost z čs. armády.

A tak v posledních hodinách před přehlídkou zavládl horečný ruch i v našem izolovaném campu.

Ne snad proto, že bychom se chtěli zalíbit dr. Benešovi nebo britským představitelům, ale chtěli jsme svým pochodem na přehlídce dokumentovat sílu, odhodlanost a jednotu komunistů.

Shledávali jsme pracně stejné kusy uniforem do trojic, protože kromě důstojníků měl jen málokdo uniformu, jejíž jednotlivé části tvořily sourodý celek. A tak se nakonec i přes špatné vybavení, které nám Francie poskytla, podařilo dát dohromady vždy tři až čtyři jednotně oblečené trojstupy.

Při defilé vpravo jsme prošli kolem hlavní tribuny za úplného ticha jako dokonale ukázněné, vyřizené a jednolité gardové těleso. Naše snaha, působit dojmem skutečného revolučního gardového oddílu, slavila plné vítězství. Hodnostáři, přihlížející přehlídce z tribuny, označili náš 18

útvar za nejlepší jednotku a doktoru Benešovi nakonec nezbylo než přiznat, že touto elitní jednotkou bylo vlastně "Rudé nebezpečí" tábora.

Po skončení přehlídky přišla za Benešem naše delegace, která mu odevzdala seznam zrádců a fašistů v londýnské emigraci s žádostí, aby tito lidé byli odstraněni z vedoucích míst. Proti našemu požadavku se však postavila celá důstojnická klika. Beneš se připojil k názoru našich důstojníků a o řešení našeho požadavku vůbec neuvažoval.

Postoj hlavního představitele emigrantské vlády dodal našim důstojníkům novou odvahu. Stráže kolem izolace byly zesíleny a důstojníci podnikali všechny kroky k tomu, abychom byli z tábora co nejdříve odsunuti.

Jejich snaha zbavit se "Rudého nebezpečí" byla korunována úspěchem v srpnu 1940. V táboře se objevily anglické stráže a více než pět set obyvatel izolace nastoupilo k odchodu z tábora v Cholmondeley.

Přišli se s námi rozloučit témeř všichni obyvatelé tábora a hustý špalír, lemující cestu k hlavní bráně přímo vyzařoval přátelství a sympatie. Ale vliv důstojníků byl stále ještě tak velký, že si mnozí z chlapců netroufali projevit veřejné a nahlas svoje přesvědčení.

Na nádraží nás už očekával zvláštní vlak, který nás odvezl krajem plným luk do Yorku. Tam se nás ujaly ozbrojené stráže, v jejichž doprovodu jsme vykročili na cestu městem.

Náš pochod Yorkem vyvedl Angličany z jejich pověstného klidu. Nemohli pochopit, proč jsou vojáci spojenecké Francie vedeni pod bajonety. Domnívali se totiž podle našich uniforem, že jsme Francouzi.

Cestou jsme se dohadovali, kde asi budeme tentokrát ubytováni a vesměs jsme očekávali opět tábor podobný Cholmondeley. Místo toho se však před námi objevil prostor dostihové dráhy. V následujících minutách jsme zaplnili kanceláře, místnosti po bookmakerech i čekárny. Prostory naplněné v dřívějšku vzrušením závodu, sázek a nadějí na výhru naplnilo znovu vzrušení lidí. Jen s jedním rozdílem. Místo závodu zaujala válka s fašismem, sázkou byly lidské životy a výhrou vítězství, a to nejen vítězství nad fašismem, ale i vítězství socialismu.

Ubytování bylo lepší než jsme očekávali, ale zato strava svou kvalitou i množstvím předčila veškerá očekávání. Dostávali jsme anglické příděly, to znamená "breakfest" - poridge, sausage a toast s marmeládou a pochopitelně nezbytný čaj. Občas se na jídelním lístku objevily i naše knedlíky, které Angličanům připomínaly jejich dumplings. Zásluhu na české části jídelního lístku měli naši kuchaři, kteří se ujali vlády v kuchyni improvizovaného tábora.

Hned v prvních dnech se vytvořila i táborová samospráva, pochopitelně pod anglickým dozorem.

Jediné, co nám připomínalo naše internování, byla omezená možnost pohybu, nikdo z nás se nesměl vzdálit z prostoru dostihové dráhy. Nebylo to pochopitelně nijak příjemné, protože bychom se byli rádi podívali do města mezi místní obyvatele. Ale tento jediný handicap byl plně vyvážen ostatními výhodami. Po všech ostatních stránkách jsme se měli v Yorku nesrovnatelně lépe než pod komandem kliky důstojnického sboru Osuského.

Také improvizované kulturní a zábavné scény zpříjemňovaly nám pobyt v Yorkském hipodromu.

Zvlášť imitátor Hitlera, Franta Nasch sklízel úspěchy jak od nás, tak i od anglických strážných.

Pěvecký a recitační kroužek také dobře fungoval a za přispění kamarádů, kteří už znali anglicky, byli jsme i v mezích možností informováni o všech válečných a politických událostech.

Vrcholem oslavného večírku bylo uspořádání "Corridy" kde Andaluského býka věrně představoval ing. Rozaveldy a toreadora Netopil a Weber.

19

Čechoslováci v Anglii (Netopil 4. zleva)

Čechoslováci v Anglii (Netopil vlevo)

20

Čechoslováci v Anglii (Netopil nahoře vlevo)

Netopil v táboře – Anglie 1941

21

Českoslovenští Interbrigadisté z Pioneer Corps, Listopad 1941, Woodbury Hall Zleva: Ostrovský, Přibyl, Netopil, Vávra, Ševčík, Růžička a Jurášek

Českoslovenští Interbrigadisté v Anglii. Zleva: Richter, Falbr, Chvála, Šturma, Obert

22

Přísaha na krále Jednoho dne jsme se rozloučili se sympatickým prostředím dostihové dráhy, abychom poznali další kraje Anglie cestou do Midlandu. Tam nás očekával opět stanovy tábor, opatřeny veškerým nezbytným zařízením jako byly hlídkové věže v rozích a plot z ostnatého drátu. Je sice pravda, že "Sutton Goldfield" - jak znělo jméno tábora - získal svoje ostnaté dráty a věže proto, že sloužil původně italským zajatcům, ale je také možné, že se právě proto stal jedním z našich nesčetných dočasných domovů. Každý člověk má přece příjemný pocit, když se v nebezpečí, které mu hrozí, ocitne za mřížemi. V té době měli asi podobně příjemné pocity členové prozatímní londýnské vlády a jejich přisluhovačů.

Kromě stanu byly v táboře i dřevěné baráky, sloužící z části jako strážní budovy, z části jako umývárny. K ubytování osazenstva tábora sloužily tedy výhradně stany, vesměs pro čtyři osoby.

Rozšířili jsme proto nerozlučnou trojici, složenou z Jandy-Fausta, Pišty a mne ještě o Jardu Haněla a společně jsme obsadili jeden stan.

Nebydlelo se v něm špatně, stravu jsme dostávali výbornou a nevadil nám ani přísný táborový řád.

Když jsme to srovnávali se zkušenostmi, které nám připravila po ústupu že Španělska francouzská Guardia Mobile v koncentračních táborech Argeles a Gurs, připadal nám i tento přísný řád jako něžné hýčkání.

Podobně jako kdysi v Gurs, měli jsme i v "Sutton Goldfield" spoustu volného času a začali jsme ho využívat po svém. Scházeli jsme se k politickým problémům a debatám, probírali jsme naší situaci i současné mezinárodní dění. Mnozí z kamarádu měli dokonalý politický přehled a ochotně se s námi dělili o své vědomosti a politické znalosti. Našli se však i takoví, kteří se drželi stranou a nebyli ochotni se našich besed zúčastnit.

Jednoho dne vzrušilo náš tábor hrozivé hřmění leteckého bombardování. Fašističtí letci si vybrali za svůj cíl Birmingham, ležící několik málo kilometrů od našeho tábora. První nálet však nezůstal osamocen. Fašističtí letci si zřejmě dvoumilionové město oblíbili a specializovali se především na noční nálety. Nálety na město stále sílily a jeho následky narůstaly do hrozivých rozměrů.

Nabídli jsme se proto, že pomůžeme Birminghamským při odstraňování trosek a hašení požárů, které téměř neuhasínaly. Naše práce se v té době rovnala nule a který pořádný muž může klidně sedět s rukama v klíně, když blízko něho umírají ženy a děti v náruči válečné lítice!

Naše nabídka vyvolala menší vyjednávání, ale nakonec jsme dostali povolení účastnit se záchranných prací v postiženém městě. Od té doby přijížděly do našeho tábora každý den ráno autokary, aby nás pod dohledem ozbrojené stráže dopravily do Birminghamu.

Doprovod ozbrojených stráži působil jako tragikomický paradox. Jedni z prvních bojovníků proti fašizmu pomáhali odklízet fašisty způsobenou zkázu pod dohledem ozbrojených stráží!

Birminghamští občané si toho byli zřejmě velmi dobře vědomi. Naše akce měla u nich velký ohlas a tak po několika dnech prosadili, že s námi stráže jezdily neozbrojeny.

Po nějakém čase se objevil v "Sutton Goldfield" česky mluvící anglický důstojník a nabídl nám na táborovém shromáždění, zda chceme vstoupit do anglické armády. Svou nabídku doplnil výkladem současné politické a vojenské situace a poskytl nám čas na rozmyšlenou. Jeho nabídka vyvolala pochopitelně nesmírně živé rokování, zejména po schůzi. Část kamarádu byla ochotna nabídku přijmout, část zastávala názor, že je neúnosné podporovat imperialistickou válku - Sovětský svaz stál v té době totiž ještě mimo válečné dění.

Jako usměrňující prvek zasáhl do debaty názor táborové správy vedené komunisty. Její představitelé, po dohodě se soudruhy z venku, nám doporučili přijmout nabídku anglické armády.

23

Velká většina tábora přijala doporučení za své, ale přesto se část tábora - i když malá - postavila proti komunistickému návrhu. Mezi oponenty byl i Vlado Klementis.

Krátce potom se dostavil anglický důstojník podruhé a sdělil nám, že vítá naše rozhodnutí k aktivní pomoci. Současné také zdůraznil, že rasové či politické otázky nehrají za dané situace roli, protože hlavním cílem je porážka fašizmu. A přitom přece mohou být naše zkušenosti že španělských bojů platnou pomocí.

Skutečnost, že se většina táborového osazenstva rozhodla ke vstupu do anglické armády, přinesla téměř bezprostředně odvolání anglických stráží a vedení i dozor v tábore přešly do našich rukou.

Velitelem dozorčích orgánu se stal Josef Chmela, který si svým vojenským vystupováním získal účtu všech Angličanů.

Asi po deseti dnech jsme byli zavoláni k lékařské prohlídce, která měla rozhodnout o tom, kdo z nás je způsobilý ke vstupu do anglické armády.

Byla to sice pochopitelná a nezbytná nutnost, ale přesto způsobila mnoha kamarádům vážné "trouble". Někteří z chlapců byli v předcházejících bojích raněni nebo prodělali vážné nemoce, které na nich zanechaly svoje neblahé stopy. Ale ať již šlo o následky dočasné nebo trvalé, faktem zůstávalo, že v současné době nebyli způsobilí pro vojenskou službu.

Vyřazení mnoha kamarádů vneslo mezi nás pochopitelně rozladění, ale nakonec jsme se uklidnili pod dojmem slibu, že se anglická vláda postará i o tyto soudruhy, aby v žádném směru nestrádali.

Postižení kamarádi odjeli po několika dnech do Skotska a k ním se připojila i skupinka mužů, kteří nechtěli znovu vstoupit do armády. Jejich budoucí perspektivy byly zcela jasné: zdravé muže očekávala práce ve válečném průmyslu, kam se měli postupně podle zlepšeného zdravotního stavu zapojovat po vyléčení i naší ranění a nemocní. Zajímavé však bylo, že k lékařské prohlídce nebylo povoláno naše vedení, jako na příklad Chmela, Ráž, Vavřín, Hajdů a dalších devět soudruhů. Teprve později jsme se dozvěděli, že se tak stalo na přání čs. úřadů v Londýně které označily všech třináct soudruhů jako vedoucích vzpoury a žádali proto, aby nebyli zařazeni do armády.

Po úspěšném absolvování lékařské prohlídky, která potvrdila, že jsme po zdravotní stránce schopni další vojenské služby, odcházeli jsme po skupinách do velkého jídelního stanu složit vojenskou přísahu. Ceremoniál probíhal podle starých anglických tradic - přísaha se skládala na bibli v rukou vojenského kněze.

Tak jsme se stali "soldiers of the british army" - vojáky anglické armády. Při této příležitosti jsme dostali vyplaceno také tak zvané "verbířné" podle zvyku, který se zachoval od doby starých "lancknechtů" někdy ze 14. století. Verbířné činilo halfcrown (to je 2 a půl shillingu). Konzervativní Anglie neopouštěla staré zvyky a tradice ani ve 20. století.

Složení přísahy anglické armádě nám otevřelo brány našeho tábora dokořán. Z internovaného "rudého nebezpečí" se stali svobodní vojáci britského impéria.

Využili jsme možnosti volného pobytu hned při první příležitosti a připravili jsme Birminghamu a jeho obyvatelům nezvyklý zážitek. V ulicích města se objevili muži v marokánských pláštích, příslušníci Chasseur Alpinisté infanterie od Sedanu, řada stejnokrojů khaki a zbytky španělských uniforem vedle nejsmělejších kombinací, složených z vojenských i civilních obleků. Celek působil dojmem, že Birmingham uprostřed války pořádá za jasného odpoledne velký maškarní rej.

Ve skutečnosti však vyšli do jeho ulic místo maškar novopečení vojáci ze "Sutton Goldfield", oblečení do uniforem, vylovených z francouzského naftalínu a doplněných památkami na španělské boje.

Ale ani naše podivuhodné oblečení ani minimální jazykové znalosti neohrozily pohodu prvního dne volného pohybu. Bavili jsme se výborně a ze sympatií, které probleskly v tento den mezi Angličankami a Čechoslováky vzniklo později nejedno manželství.

24

Naše první svobodné odpoledne v Birminghamu skončilo teprve krátce před desátou hodinou večer - rozkaz stanovil totiž návrat do tábora na dvaadvacátou hodinu.

V následujících dnech byly středem našeho zájmu úvahy, co přinesou příští dny a kdy a kam asi pojedeme. Předpokládali jsme, že dříve odjede skupina nemocných a nevojáku do Skotska ale skutečnost byla jiná. Jako první jsme dostali rozkaz k odjezdu my - noví členové britské armády.

Také tentokrát proběhl náš přesun ve znamení dalšího poznání anglického kraje - nový dočasný domov nás očekával hezký kus cesty z Birminghamu až k mořskému pobřeží do Ilfracombe.

Místo očekávaného tábora se však před námi objevily kouzelné přímořské lázně s plážemi a četnými pensiony, které už zvenčí slibovaly pohodlné a příjemné ubytování.

Na první pohled se nám zdálo, že jsme přijeli na dovolenou k moři - uprostřed hlubokého míru. Jen zvláštní ticho a vylidněné prostory napovídaly, že s mírem a normálním životem není všechno v pořádku. Při bližším pozorování se však před našima očima objevila na plážích zaminovaná pole a řady „španělských jezdců“ a iluze mírového prostředí zmizela stejně rychle jako se objevila.

Po příjezdu do Ilfracombe jsme se rozloučili se starožitnými francouzskými uniformami a místo nich jsme oblékli nové anglické "battledresy". Tím jsme se stali příslušníky anglické armády nejen podle přísahy, ale i podle oblečení. Škoda, že jsme však současné s "battledresy" nemohli také stejně jednoduše obléknout znalosti angličtiny. Každý z nás znal jen několik málo slov a podle toho také vypadaly první dny výcviku, vedeného v ostrém anglickém drilu.

Našimi instruktory byli totiž irští a skotští poddůstojníci, kteří stejně jako my ovládali většinou pouze svou mateřštinu a veleli anglicky.

Po několika nepodařených výcvikových dnech jsme si sice jakž takž zapamatovali, že "right turn" je vpravo v bok a "left turn" vlevo v bok, ale současně jsme vystihli i povahové rysy jednotlivých seržantů. Někteří z nich totiž přeháněli na úkor naší jazykové neznalosti svou tvrdost a začali jsme se jim proto odměňovat stejně. Tak se třeba stalo, že seržant Cambell, který patřil mezi nejostřejší poddůstojníky, zavelel "right turn", ale polovina mužstva udělala automaticky vlevo v bok a zase obráceně. A čím více se velící seržant vztekal a nadával, tím horší byly výsledky výcviku.

Někteří z poddůstojníků však byli ve svém chováni k nám rozenými taktiky, jako například seržant Gromby. Choval se k nám velmi srdečně a přátelsky, snažil se nám všechno důkladně vysvětlit a výsledkem bylo, že jsme pod jeho velením cvičili jako stáří mazáci. Gromby dosahoval nejlepších výsledků, u mužstva byl nesmírně oblíben a druzí instruktoři mu jeho úspěch záviděli.

Výcvik se konal pravidelně vždy dopoledne a po hodinovém odpočinku po obědě o nás pečoval osvětový důstojník vojenský kurát. Jeho prvořadým úkolem bylo učit nás angličtině.

Rozhodl se pro slabikářovou metodu a učil nás vyslovovat jednotlivá slova, psát je a na názorných příkladech nám ukazoval, co znamenají. Téměř současně spatřila světlo světa i pomocná učebnice základních slov, potřebných k výcviku a nejdůležitějšímu styku s lidmi.

Naše seznamování s angličtinou se pochopitelně neobešlo ani bez písničky. Slabikářovou metodu doplnilo několik prajednoduchých písniček, určených pravděpodobně pro anglické prvňáčky. Náš polní kurát je napsal na tabuli, ukazoval na jednotlivá slova hůlčičkou a spokojeně se usmíval, když jsme zpívali jakž-takž v souhlasu s jeho hůlkou. Nejlépe nám šla písnička "Three Blind Míce".

Kromě anglických písniček jsme však zpívali i česky, ovšem nikoliv našemu kurátovi, ale při návratu ze cvičáku. Oblíbeným repertoárem byla národní "Červená růžičko, proč se nerozvíjíš" anebo svérázná "Točte se pardálové". Zpívali jsme obyčejně dvojhlasně, se vší energií a naši instruktoři si při nás spokojeně vykračovali, pyšní na své řízné mužstvo. Náš zpěv měl rád hlavně seržant Gromby a když se náhodou stalo, že jsme na zpěv pozapomněli, už se dožadoval: "Sing!

Toč and proč!". Byla to jediná slova, která si dobře zapamatoval a přeloženo do srozumitelné řeči to znamenalo, že chce, abychom zazpívali "Červená růžička" nebo "Točte se pardálové!".

25

Kromě nás byly v Ilfracombe ubytovány také dvě roty rakouských emigrantů, které při našem příchodu měly za sebou už dva měsíce pobytu a tedy i výcviku. Přes jejich časový náskok jsme však měli ve výcviku mnohem lepší výsledky - bojová španělská praxe se v žádném směru nezapřela.

Do jednotvárnosti našich dnů zasáhla jako blesk neveselá zpráva, kterou jsme dostali z Cholmondeley. Ruda Mikurčík nebyl více mezi živými! Při nasedání do vojenského auta byl zachycen protijedoucím vozidlem a na místě usmrcen.

Mikurčíkova smrt nám připadala naprosto neuvěřitelně. Nemohli jsme pochopit, že usměvavý kamarád a statečný bojovník, řídící svého času bojové akce Májkovy baterie v horách španělské Sierry Moreny, navždy dobojoval. Co se nepodařilo nesčetným kulkám a střepinám granátů na frontě, podařilo se náhodnému vozidlu na anglické silnici. Britská půda přijala první oběť z řad bývalých interbrigadistů.

Příliv a odliv na pláži v Ilfracombe se střídaly stejně pravidelně jako naše dny, vyplněné výcvikem a učením se angličtině. A tak přišel den, kdy pořadový výcvik byl u konce, naše angličtina začínala vypadat jakž-takž obstojně - cesta k dalším vojenským úkolům byla otevřena.

Stali jsme se HMS v hodnosti private, to je asi něco podobného jako "bažanti Jeho královského Majestátu". V rámci PS - Pioneer Corps, jsme byli rozdělení do dvou kompanii, "Company two two six" a "Company two two seven".

Na čepicích našich stejnokrojů se skvěl ozdobný znak pracovních oddílu britské armády - skřížená lopata a puška. Později jsme však čím dále tím více docházeli k přesvědčení, že pro dokonalou charakteristiku měly být ve znaku jen dvě skřížené lopaty - užili jsme jich totiž mnohem více než pušek.

K oběma companiím byli přidělení velící důstojníci a pod jejich velením jsme nastoupili cestu za plněním nových povinností.

Byl jsem přidělen k 226 companii, jejímž velitelem byl major Cockerhan, starý pán, původně záložní kapitán v penzi, ale v hodnosti temporary mayor s majorským platem. Funkci prvního důstojníka zastával kapitán Newton, původem aktivní koloniální poddůstojník, který za války, ač poměrně mladý, získal hodnost kapitána. Dalším naším důstojníkem byl poručík Weston, kterému jsme mezi sebou říkali všeobecně Tutankhamun. Důvodem přezdívky byla jeho vrásčitá, pergamenová tvář, napovídající náhodnému pozorovateli mnohem vyšší věk než něco málo přes skutečných šest křížků, které Westonovi patřily. I tak byl jeho věk pro náročnou vojenskou službu už víc než povážlivý a tak musel vzít poručík Newton za vděk méně náročnou službu u PC. Z našich důstojníků byl hodnostně nejnižší a měl proto také nejmenší moc, ale přesto jsme mu věnovali mnohem větší sympatie než oběma jeho nadřízeným. Zasloužil si to pro svou srdečnost a pěkný poměr k lidem.

S touto velitelskou soustavou odjela kompanie 216 do Woodbery Hall. Naším pracovištěm se stal nádherný park, kde jsme stavěli plechové baráky, uskladňovali jsme rozkládací "huts" chaty a pomáhali při různých vojenských stavebních pracích.

Po několika dnech pobytu ve Woodbery Hall jsme byli vyzváni, abychom ohlásili své dřívější důstojnické nebo poddůstojnické hodnosti. Výzva však vyzněla více méně hluše, většinou se nikdo k bývalým hodnostem nehlásil.

Proto nás také překvapilo, když se během týdne objevilo několik kamarádů s hodnostmi. Prvními seržanty u naší kompanie se stali Zíma a Löwy a několik dalších kamarádů získalo hodnostní označení "corporal" a "lance corporal".

Kromě pracovní povinnosti čekalo nás ve Woodbery Hall také cvičení s puškami, tzv. rifle drill, který měl sice hodně "parádiček" ale na pohled působil pěkně a řízně. V každém případě byl jeho nácvik rozhodně příjemnější než nekonečná pořadová cvičení, kterými nás ve Francii oblažovali naši důstojníci. Vcelku jsme si na pobyt v řadách "Pioneer Corps" nemohli naříkat.

26

V Londýně a v Anglii vůbec se však nehromadila jen emigrace z Československa. Přicházeli příslušníci dalších národů ze zemí, které Hitler ohrožoval nebo získával za pomoci různých zrádců.

A tak se kromě Čechoslováku a Poláku objevili v řadách emigrace i Norové, Holanďané, Belgičani a Francouzi.

Francouzský hlavní stan hlásil tak dlouho "rien signalé"....., až během šesti týdnů padla Francie do klína Hitlerovi. Pověstná "neproniknutelná" Maginotova linie zůstala přitom nedotčena. 10. května 1940 zajásali Hitlerovci nad úspěšným "Blitzkriegem" proti Holandsku a Belgii, která jim pomohla k odříznutí spojenců. Výsledek se dostavil u Dunkerque, kde Angličané zaplatili draze svou porážku. V moři a na bojišti zůstala veškerá výzbroj a kolem sedmdesáti tisíc lidí.

V té době zasáhli do bojů proti Hitlerovi také naši letci. Československá zahraniční armáda měla po evakuaci do Anglie asi 600 letců, mechaniků a navigátorů, kteří byli zařazeni do bojových akcí hned v prvních dnech bitvy o Anglii. Svou vysokou bojovou morálkou a svými úspěchy si naši chlapci získali plné uznáni všech spojenců, ale současně platili za to všechno nejvyšší daní - svými životy.

A tak zvolna řídnoucí řady československých králů vzduchu začala doplňovat letecká výcviková střediska v Merignac při Atlantickém oceáně a v Port Vendre.

Ale ani získávání nových adeptů leteckého bojového umění nebylo právě snadné - ne snad pro nedostatek zájemců, ale vzhledem k poměrně malému počtu mužstva.

Zásluhu na této situaci měla do jisté míry Francie, jejíž vedoucí představitelé v řadách armády ztratili hlavu pod dojmem rychlého postupu hitlerovců do vnitra země. Francouzští důstojníci ve strachu před obklíčením vydávali rozkazy k ústupu předčasně a v nejednom případě se stalo, že Němci přišli do určitých míst teprve několik dní po ústupu Francouzů.

Zbytečně rychlý ústup nesl s sebou pochopitelně i důkladnou paniku a dezorientaci, na kterou doplatily i 1. a 2. československý pluk. K ústupovým cestám do Agde, Sète nebo Bordeaux se podařilo probojovat jen části obou pluků a spousta našich chlapců zůstala odříznuta. Skrývali se ve Francii a čekali na příležitost k dalšímu boji proti fašizmu. Československá zahraniční armáda tak byla ochuzena o slušnou řádku bojovníků, nehledě k tomu, že mnozí další naši vojáci museli nastoupit cestu do Anglie nesmírnou oklikou přes Afriku, Egypt a Palestinu. Přicházeli do Anglie po menších či větších skupinách se značným časovým odstupem a proto také počet mužstva naší zahraniční armády rostl jen pomalu.

Ale vina za to všechno nepadala jen na Francii - padala i na hlavu předmnichovské republiky a její vlády, tak shovívavé k fašistům a defaitistům a rozhodné, pokud šlo o odmítnutí nabízené pomoci z východu.

Nová vláda v Londýně se od staré také příliš nelišila - ani složením, ani názory. Svědčí o tom například skutečnost, že se čs. důstojníci zúčastňovali dobrovolně bojových akcí finských Mannerheimovců proti Sovětskému svazu, samozřejmě s vědomím a tichým souhlasem vlády.

Taková byla výchova naší důstojnické kliky a tak vypadalo i celé staré zřízení. Život ve Woodbery Hall šel kupředu. Den za dnem míjel v už navyklém denním pořádku, rozděleném mezi cvičení, stavbu "huts" a další práce, které jsme dostávali čas od času za úkol.

Také naše angličtina se podstatně zlepšila a celkem vzato nám už nedělala velké potíže. Stávala se dokonce občas naším přítelem, zejména v situacích, kdy se jednalo o náš neprospěch. V takových případech totiž rázem nikdo z nás danému příkazu neporozuměl. S tajenou škodolibostí jsme pozorovali třeba majora Cockerhana, zalykajícího se vztekem, že se mu nedaří výslech některého z nás jen proto, že postižený mu prostě nerozumí. "No nerozumím! - You understand - I know! " rozkřikoval se rozčileně major a pak rezignovaně začínal znovu se svým anglickým monologem.

Ale ani opakování otázek nepřineslo žádoucí výsledek - když jsme nechtěli rozumět, tak jsme 27

prostě nerozuměli. Někdy se major Cockerhan v rozčilení dalšího výslechu vzdal, jindy však zavolal tlumočníka Poláčka a pak ovšem slavil velké vítězství, protože už nebylo možné vymlouvat se na chabé znalosti angličtiny.

Woodbery Hall však nebyl konečnou stanicí našich cest po britských ostrovech Při různých přesunech jsme procestovali Anglii od Skotska až po Wales, od Eastcoast až po Midland a Essex a ze všech těch cest zůstala v našich očích přemíra zeleně. Parky a nedohledné zelené louky byly rozhodně v přesile proti polím. Bylo to konečně docela pochopitelné - kanadské žírné lány stačily přece zásobit svojí úrodou několik států v rozloze Velké Británie a to ještě laciněji. Proč by tedy Angličané nemohli popustit uzdu své lásce a vášni ke "green meadows".

Jedním z úkolů, kterým jsme byli pověřeni v době před červnem 1941, bylo kopání tankových pastí na východním pobřeží. Celkem nezajímavá práce, ale přesto nám přinesla cenné zkušenosti. Ne snad po stránce pracovní, ale pokud šlo o život anglických dělníků. Měli jsme totiž možnost si v té době pohovořit s řadou dělníků a získané informace jsme si ještě prohloubili v době cukrovarnické kampaně, kdy jsme byli odveleni na skládání řepy z vagónů do města Kings Lynn.

Tam jsme si po dlouhých a častých rozhovorech s britskými dělníky uvědomili poprvé docela jasně skutečnost, že naši angličtí dělničtí přátelé neměli vlastně ještě příležitost k revolučním činům. Ne snad, že by Anglie neměla nezaměstnané, ale pouze proto, že britská vláda se snažila o líbivou politiku. Poskytovala čistokrevným Angličanům mnohem větší podporu v nezaměstnanosti než třeba Indům, černochům, Malajcům a tato podpora byla nesrovnatelně vyšší než podpory, poskytované nezaměstnaným u nás doma za éry první republiky. Ale přesto se k nám angličtí dělníci chovali jako nejlepší přátelé a každý z nás má na ně dodnes nejlepší vzpomínky.

Přišel 22. červen 1942. Ve 4 hodiny ráno překročila hitlerovská vojska hranice SSSR. Stručný rozhlasový komentář nám řekl i to, co hlasatel nevyslovil: nadešel termín historického zvratu válečné vřavy. A třebaže do té doby nacisté na každém kroku vítězili, byli jsme všichni přesvědčení, že právě tento experiment zakroutí fašistickým fantastům krkem.

Tou dobou jsme společně pracovali s anglickou zvláštní companií, která se vlastně skládala z vyznavačů nějaké náboženské sekty, která i za cenu nejvyššího trestu nesměla vzít zbraň do ruky.

Nejdřív je zavírali a jinak trestali, ale nakonec z nich utvořili zvláštní companii, kde dřeli do úmoru.

A zde se vyznavači ani trochu neprotivili a dřeli až do úpadu bez reptání. Byli uzavření a s námi se také mnoho nepřátelili. Jinak to byli dobří, ale podivínští chlapci.

Při stavbě baráku na letišti v Lutonu navštívili jsme také zdejší Austrian center, kde bylo hodně Videňáků a zde obdobně jako kdysi v Katheringu, mám na svědomí, že jsem dál dohromady svatbu Jožky Piácka. Tentokrát však v jazyku německém. Trudi uměla pouze německy a Jožka jen slovensky. Jelikož si mezi sebou nerozuměli, vymyslel jsem si pro ně tolik citu lásky s tím, že to řekla ona o Jožkovi nebo naopak a za první večer jsem docílil zasnoubení, takže za 14 dnů jsme stáli spolu s malým Rottem na radnici jako svědci.

Divné spojenectví Myslím, že Anglie si vždy potrpěla na různé extrémy, ale jedním z největších je "tradicionalismus".

V City buřinka je a bude ještě dlouhou dobu výsadou úředníků, advokátů a všech lidí tam se pohybujících. Paruky jsou samozřejmostí pro soudce a starosty. Ruce v kapsách kalhot, výsadou lepších vrstev a "Hydepark" zkušebna všech tribunů, věštců a dryjáčníků.

Stejně tak v době válečné vřavy na Evropských bojištích, nacházelo zde pohostinství mnoho cizinců, cizích armád a to bylo už tradiční, neboť zde nacházeli útočiště už staří Holanďané a později Francouzi.

28

Někteří jsme se mezi sebou dobře snášeli, ale někde to skoro ani nešlo, díky zase vedoucím toho či onoho emigrantského vedení. Nejvíce mne udivilo, jaký byl postoj Sikorského a Andersových Poláku vůči nám.

Hodně nás pomlouvali a stavěli se nepřátelsky jak vůči nám, tak hlavně proti Sovětskému svazu.

Ani po vstupu SSSR do války se jejich postoj nezměnil a jak jsem zjistil, stále chtěli představovat silné velké Polsko, které mělo držet na jedné straně Němce a na druhé Sověty v "šachu".

Už i Angličané se jim pro tento postoj smáli, ale Poláci vedení v duchu Pilsudského byli stále stejní.

Pravidla potvrzují výjimky a bylo hodně polských vojáku, kteří se na to dívali střídměji, ale nesměli se před důstojníky o tom zmiňovat.

Nakonec po válce stala se z této armády Andersova žoldnéřská brigáda která nabízela své služby tam, kde se válčilo. Krutě stíhali ty, kteří se chtěli vrátit do Polska.

Také následkem umístění více než milionové armády spojenců v Anglii, čekající na invazi "až se Sověti vysílí" nedělalo dobrotu. Stálé rvačky mezi anglickými a americkými vojáky a Poláky byli na denním pořádku.

Největší podnět dali k tomu Američani svým arogantním vystupováním a tím, že jejich žold byl o mnoho větší než anglického vojáka a tím se stalo, že mysleli, že každá hospoda, každý taneční sál, nebo děvče je jejich.

Pochopitelně se k tomu přidala stará anglická zášť k Američanům, která se táhne do minulosti a ihned, jakmile začali Yankees provokovat, docházelo k rvačkám.

Jednou, když jsem byl v Bedfordu, došla rvačka mezi americkou pěchotou a anglickou tak daleko, že se do toho připletli námořníci i letci a ani šest jeepů s MP nemohlo nic dělati. Pak došlo také ke střelbě a teprve po příchodu velké posily MP jak britské tak i americké, byl tento boj ukončen.

Ztráty tři mrtví a desítky zraněných na obou stranách.

Také urážlivé nápisy v amerických campech "for whites only" uráželo nás i Brity.

Později jsem viděl, jak při vytyčení nápisu "FOR WHITES ONLY" v Calais, tento nápis Francouzi kategoricky zažádali odstranit, měli v čele městského starostu a tak Američané museli tentokrát kapitulovat.

Byla to malá ukázka toho, co jsem viděl. Černým a barevným vojákům byl přístup zakázán. Umírat za bílé mohli, ale do místnosti měli přístup zakázán. Postupně se setkávali v celé Francii s tím, že si Francouzi vynutili odstranění těchto nápisů, ovšem ve svých táborech tento zákaz udržovali. Jaká to velká demokracie v USA! Asi koncem srpna v roce 1941 přišel jsem na dovolenou do Londýna. Bydlel jsem na Charing Crosse v jednom penziónu. A přes den jsem se seznamoval s památky Londýna, večer pak navštívil londýnské naše chlapce, kteří přes den pracovali. Také jsem často zašel do Cinema Tatler.

Prohlédl jsem spoustu míst a zastavil jsem se také jednou, bylo to v sobotu v Hyde Parku, blíže Mable Arch a poslechl si známé už středisko nahodilých i stálých řečníků.

Zde mimo krále a jeho rodinu, můžeš urážet a napadat každého. Řečník si donese skládací tribunu, bednu nebo židli, vystoupí nahoru a řeční, kousek dál zase jiný a tak je tam řečníků vedle sebe nespočetně. Jeden hlásá, že za týden bude konec světa, věř nebo nevěř! Druhý, že Američané jsou "neznabozi", ještě větší než Rusové atd.

Večer jsem pak přišel asi v deset hodin na pokoj, který byl v šestém poschodí. Na pokoji vedle mne, byly ubytovány dívky od vojenské ATS, které si hrály na gramofon a zpívaly. Asi za půl hodiny bylo slyšet řev sirén, které oznamovaly nálet na Londýn. Tyto nálety se opakovaly denně a i přes velkou protileteckou dělostřeleckou obranu a balonovou baráž byly účinky citelně znát každé ráno.

Detonace otřásaly barákem a bomby dopadaly blíže a blíže.

29

Stál jsem oblečený u dveří a měl jsem sto chutí vypadnout do krytu, ale moje sousedky stále ještě hrály na gramofon a já měl větší stud než strach utéci první. Konečné jedna bomba úplně otřásla barákem až okna praskala. Tu konečně jsem uslyšel, že sousedky si to hasí rychle do krytu.

Už jsem nemeškal a přes pět schodů utíkal jsem dolů. Ještě u vchodu do Metra jsem je dohnal, kam ony také pospíchaly. Londýnské metro "Underground" podobalo se za války v době náletu na večer podzemní nemocnici a ambulanci, hotelu, noclehárně i čekárně, jak kdo potřeboval. Určité čtvrtě měly vykázané prostory pro ubytování na noc dětí, kdy byly vždy tři postele nad sebou. Jinak si lidi nosili s sebou peřiny, deky, nafukovací rohožky a tak spávali každou noc po nástupištích a vlaky této dráhy jezdily kolem v pravidelných intervalech. Po bombardování měli nejvíce práce hasiči, kteří do vyčerpání odklízeli trosky každý den.

Po náletu jsem vyšel jako většina ven a první co jsem viděl, že kraj našeho penziónu s kusem střechy a s pravými pokoji 6. a 5. poschodí je v sutinách. Sousední barák byl zbořen do poloviny a třetí docela. Naštěstí nebyl nikdo zabit. Tyto nálety vyžádaly si každým dnem velké škody a i lidské životy. Sejně tak terorizovaly Londýn V1, neboť nikdo nevěděl kam spadne. Když se večer pozorovala na obloze, bylo to jako osvětlené letadélko a dokud vydávalo bzukot, pokračovalo v letu. Jakmile ztichlo, blížila se zkáza. Nebyla přesná a proto jednou spadla do moře, po druhé do polí nebo zahrad, ale potřetí třeba přímo na nemocnice či muzea. Tyto se však daly částečně zneškodnit letectvem nebo dělostřelectvem. Ale později V2 už byly daleko rychlejší a opravdu to byl teror na civilisty, neboť v Londýně nebyl žádný těžký průmysl ani žádná posádka. Zase i zde se osvědčili čs. letci, kteří i proti této zbrani účinně zasáhli.

Navštívil jsem také Honzu Těšíka ve Winsdoru. Královský zámek dodával tomuto městu majestátní strohost.

Jednou jsem spatřil školu v Eatonu. Bylo by každému divné kdyby viděl chlapce ve stáří 10 - 14 roku, chodit v proužkovaných kalhotách, v žaketech s cylindry na hlavách a v nezbytných bílých rukavicích a chovali se jako dospělí muži. Tato škola už od mládí takto vychovává chlapce privilegované kasty pro koloniální a diplomatickou službu.

V Londýně a v Anglii vůbec je tolik zvláštností proti Evropě, že to až udivuje a vzbouzí úsměvy. V City každý nosí buřinku. Je-li to vyšší hodnostář, tedy cylindr. V Soho každá ulice - jiný národ, který má své restaurace, zvyky a řeč. Ve Whitechapel se mluví jen židovsky nebo hebrejsky.

Dělnický národ je však veselý a rád se prostě baví. "Public House" je otevřen v poledne 2 hodiny a pak večer od 6 do 10 hodin. V každém pubu se hraje "Darts". Vrhá se šipkou do pryžového očíslovaného kola, který visí na stěně a počítá se kdo víc udělá čísel. Hosté i obsluhující personál uhýbá před vymrštěnou šipkou, ale hra pokračuje. V deset hodin se ozve "closing time, gentlemen" a bez reptání se končí a odchází.

Jen lepší lidi mají své kluby a tam se na čas nehledí. Pro chudý lid však přísnost a pořádek musí být.

Moje dovolená skončila a jelo se zpět. Tou dobou jsme byli přesunutí do Kimboltonu, blíže Cambridge, kde jsme kopali yardy pro připravené kladení potrubí, na přísun pohonných látek až do přístavu. Anglicky se to jmenovalo "petrol pipe" a my jsme tomu říkali "Dig for Victory" (vítězný výkop). Každá četa měla svůj úsek a yardy se večer měřily. Pracovalo se vždy 2 a 2. Jeden kopal a druhý vyhazoval a pak se střídali. Při těchto pracích jsme postupovali pomalu směrem k moři.

Nálety na nás nebyly, ale za to jsme viděli na nebi velké formace bombardérů, které se formovaly k nočním náletům nad Německo. Byly to těžké bombardéry čtyřmotorové a ty nakonec měly zásluhu o rozbití Německa, ale také naší plzeňské Zbrojovky.

Později, když Sovětský svaz vstoupil do války, bylo náletů na Anglii méně, ale zato V1 a pak V2 stále navštěvovaly Albion.

Při druhé návštěvě Londýna zašel jsem i s Faustem do British-Czech clubu a hlavně k našim civilistům, za Rážem, Chmelou, Dufkem a dalšími. Také jsme příležitostně jezdili do Birminghamu, 30

kde bylo naše původní působiště, a kde objevil Honza Rosa vedoucího sládka birminghamského pivovaru Minaříka, který působil už dlouhá léta v Anglii a ten nás o naší dovolené bral s sebou na výpomoc do pivovaru, abychom si nějakou libru přivydělali.

Jednou byla naše sekce odeslána do Lutonu postavit na nové letiště rolované baráky pro personál a kanceláře.

Po dobu, než jsme postavili první a ubytovali se jako obyčejně v něm, byli jsme provizorně ubytováni v táboře Royal Ingeneers kde byl současně camp pro vojáky, vězně. Bylo to až hrozné, jak s nimi bylo po dobu trestu zacházeno. Dle předpisů v britské armádě museli vězňové každý úkon provádět v klusu a to i v klusu na místě. Myl se v klusu, jen když přiložil holič strojek na tvář, klus přerušil. To se dělo obdobně i při jídle, až když začal jíst, klus přerušil. V noci jsme slyšeli jak byli vězňové biti za to že při denní práci někde sehnali cigaretu a když si ji večer zapálili a MP ucítila kouř, dotyčného zbila až do krve. Tím nechci říci, že se s vojáky zacházelo špatně, ale běda, byl-li vězněn.

Když jednou při řepné kampani jsme byli v King's Lynn, přišla zpráva, že kdo chce, může zase zpět do Čs. armády. Jelikož tou dobou byl už Sovětský svaz s Německem ve válce a naši soudruzi v Moskvě věděli o všem a londýnská vláda musela už s nimi počítat, čekalo se stejně, že k tomu dojde. Ovšem přišlo to najednou a tak nás to trochu překvapilo.

Dokonce poručík "Tutankhamun" který byl tam naším velitelem nás přemlouval k tomu, abychom zůstali, neboť v tomto případě se jednalo také o jeho místo. Většina se však rozhodla vrátit zpět, neboť v armádě bylo také nutno politicky pracovat a tak jsme jednoho dne přijeli do náhradního střediska čs. armády v Leamingtonu. Loučili jsme se neradi s našimi anglickými a skotskými přáteli, kteří mezi nás zapadli a často pro zajímavost se vydávali za Čechy.

Při jednom incidentu, kdy pro rvačku s naším seržantem Worthem, mu bylo nařezáno neznámo kým, zarazil major až do přihlášení viníka vycházku. V úterý však měl náš band jet zase do Bedfordu a tak jelikož jsem byl také členem bandu, navrhl jsem, aby se do Bedfordu nejelo, nebo ať je zákaz vycházky odvolán. Přemlouváním a hrozbou jsme donutili ostatní, aby nejeli. Ovšem ihned běžel L/cpl Küsty za majorem a vše mu řekl. Cockerham si nechal zavolat hudebníky a když stáli na svém, nechal nám odebrat nástroje.

Navečer jsme uspořádali v campu "lampiónový průvod" s pekelným rámusem na hrnce, železo a talíře. Jelikož jsme byli v právu a dobří pracovníci, prošla tato demonstrace v klidu.

Později jsme také uspořádali program pro naše kamarády v Newmarketu ze společné družby. Zde mělo největší úspěch španělské flamenco, opěvující majora Cockerhama, který na nás vydělával, kde to šlo. Jelikož Cockerham španělsky nerozuměl a slyšel jen ve flamencu své jméno a pak když přišel aplaus, tleskal zuřivě, neboť myslel, že ho opěvujeme.

Přesto však nám zůstaly na pobyt v britské armádě i přes ten drill a dřinu, hezké vzpomínky.

Po příchodu do Leamingtonu byli jsme po čase přiděleni od náhradní roty k různým útvarům.

Skupina chlapců, mezi nimi Hrůza, Škarda, Franta Heindl a jiní, dostali se k RAF, k čs. letcům. Jiní pak k pěchotě a k dělostřelectvu.

U dělostřelectva, kam jsem se dostal i já, bylo několik "Španěláku", kteří s námi v PC nebyli. Pepík Miler už byl například četařem, ale celkem za ty dva roky mnoho změn nebylo, neboť důstojníků bylo mnoho, ale vojáku málo. Vždyť do našeho příchodu byla důstojnická baterie, kde i veškerá obsluha byla jen z důstojníků. V Britské armádě jsem byl od října 1940 do ledna 1942.

Nakonec už bylo vidět, že k invazi musí dojít. Z jedné strany Anglie byla přeplněná americkým, australským, kanadským a spojeneckým utečeneckým vojskem z Evropy a pak také Rudá armáda začala porážet hitlerovská vojska na všech frontách a proto bylo nutné zasáhnout i zde, aby byl koláč sněden společně.

31

Začalo soustřeďování u pobřeží a jedné invazní noci jsme byli i my naloženi do lodi a nastal vytoužený den účtovat s Němci. Zájem všech nás byl zasáhnout už jednou do opravdového boje a nehrát si stále na vojáky.

32

33

34

35

36

37

38

39

40

Konečně do Evropy!

Plán pro den zahájení invaze byl ovšem i pro nás tajný, ale přece se jednoho dne uskutečnil.

"OVERLORD" toto jméno bylo vlastně jméno plánu, pro invazi. Pro nás mělo jméno "D day" který se datoval od "D day až do D 90 skončení invaze a obsazení.

Je pravdou, že následkem přemístění silných leteckých sborů na východ, nabyla RAF a spojenecká letadla na západě přesilu a hlavně zásluhou letectva byly narušeny všechny železniční a dopravní spoje k Normandii a tak se zabránilo rychlým hitlerovským přesunům.

Přípravy k invazi prodělaly hlavní zkoušku na Skotském pobřeží, kde se krajina přizpůsobila terénu na Normandském pobřeží. Už při těchto zkouškách přišlo o život mnoho lidí, ale práce výsadkářů a prvních sledů se pak v bojích uplatnila.

Pro vylodění každý muž obdržel mimo normální dávky, také tzv. dávku "iron reserve" která byla zaplombována, že nikdo na ní nesměl sáhnout. Obsahovala čokoládu, suchary, sardinky a pilulky pro odčištění vody k pití.

Tou dobou žili všichni pro nastávající věci a každý hltal informační zprávy a hlášení z hlavního štábu. RAF byla vlastně ještě majitelkou Blenheimu, Halifaxu a Lancasteru, což nebylo zvlášť rychlé. Pro vyloďování byla obojživelná plavidla, zvaná kachny a stejně tak byly připraveny 3 umělé přístavy z betonových boxů, pilánů a starých lodí, které měly vždy nabrat vodu a dosednout.

Až na náš vyloďovací umělý přístav Arromanches, se další dva nepodařily a umělý americký u St. Laurent, se za bouře rozbil hned v prvním dni. První invazní dny jsme totiž byli postižení velkou bouří a málem se invaze nepodařila. Bylo potopeno několik lodí a mnoho tanků i s posádkou spadlo k mořskému dnů dříve než vůbec vyjelo na břeh.

Od D do D9 bylo přesto vyloděno půl miliónu vojáků a do D28 celý milión. Největším podílem bylo dodání amerických středních lodí typu "Liberty", které se osvědčily jak v armádě, tak i na růstu konta pana Kaisera, majitele těchto loděnic. Nejhorší počasí bylo ve dnech 19. až 22.června, ale i pak si moře často zařádilo.

6. června ráno byly první lodě za tmy na cestě k francouzským břehům. Němci počítali nejvíce s invazí v Pas de Calais a proto byli překvapeni vyloďováním k břehu bez patřičných přístavů. Od půlnoci do úsvitu svrhlo 1136 britských bombardérů na úseku mezi Le Havrem a Cherbourgem 5853 tun pum a při úsvitu svrhlo 1083 amerických letadel na tomtéž místě dalších 1380 tun náloži.

Na to se vyrojily stovky stíhaček a lehkých bombardérů na dělostřelecká postavení Hitlerovců.

Dojíždějící vyloďovací jednotky byly povzbuzeny tímto účinkem ze vzduchu a za pomoci lodních baterií se začaly vyloďovat a tam, kde Němci kladli největší odpor pomohlo zase letectvo přímým náletem na nepřátelské postavení.

Během 24 prvních hodin to je z 6.června podniklo letectvo 5309 náletů na tomto malém úseku a svrhlo 10395 tun pum.

Tento menší odpor nutno také připočítat na konto Sovětské armády, která vázala velký počet pancéřových divizí na východě a jedině osvědčené SS vojsko stálo v Pas de Calais, kde stále počítalo s opravdovou invazi.

Mezitím za stálého bombardování bylo shozeno několik praporů parašutistů za pobřežní val, aby narušilo přísun materiálu a čerstvých jednotek.

Atlantický val byl opravdu vybudován ve vší důkladnosti a s moderním vybavením, jenže několik kilometrů od pobřeží nebylo již v zázemí nic, co by ohrožovalo útočníka.

Němci asi počítali, že od moře nemůže v těchto místech nikdo prorazit. Už od moře bylo vidět 41

opevnění. Ohnuté kolejnice a rampy trčely v moři proti plavidlům, ozubení ježci, dřevěné kůly, pobřežní miny, ,,S" miny a kasematy pro všechny ráže děl a podzemní kryty byly tak dobře vybudované, že jen přímé zásahy do střílen vyřazovaly jednotlivá dělá. Ovšem, jak už bylo podotknuto, za valem v šíři 5 km atlantický val končil.

Před vstupem pěchoty na pobřeží bylo ještě rozbombardováno zaminované pole, neboť čas k odstranění min nebyl, taktéž drátěné zátarasy byly bombardováním zničeny.

Ještě kouřové granáty byly vypáleny směrem na tanky, aby posádka děl neměla výstřel na cíl.

S pěchotou následovaly daleko nesoucí se plamenomety, které měly nemalý účinek na už i tak demoralizované obránce.

Posádky atlantického valu byly opravdu všechno, jenom ne "čistá rasa". Byli zde Kalmyci, Tataři, Holanďané a různé národnosti a jen velení, to jest důstojníci, byli Němci. Asi všechny elitní jednotky byly na východní frontě. Většina mužstva byla od 17 do 19 a od 45 do 55 let.

Při vylodění tanků a obrněných vozidel bylo v prvním sledu použito 183 tanků, které měly v předu namontovány řetězové čepy a těmi rozmlátily půdu před sebou a tak ničily nastražené "S" miny.

Zatímco Američané měli silný odpor na úseku k Pointe du Hoc, bojovaly 3. britské a kanadské divize s úspěchem při postupu na Caen.

Ještě měsíc po dobytí valu zůstala spousta německých vojáků uvnitř bunkru, které následkem bombardování byly demolované a tak nešly vůbec otevřít. Někteří byli šílení, jiní řvali, plakali, volali o pomoc, ale nebylo v silách nikoho dostat je ven. Několikrát se pokoušeli kanadští ženisté náložemi uvolnit otvory, ale bylo to marné. Jelikož většinou byly uvnitř bunkru zásoby, zůstali tito lidé při stravě delší dobu, ale konec byl stejný. Museli zemřít hladem a žízní.

Němci se několikrát snažili o protiútoky a zahnat invazní vojska do moře, ale úplná nadvláda spojenců ve vzduchu a malý počet německých letadel i tanků na západním pobřeží, nestačilo na tuto akci. Vždyť v tu dobu bylo potřeba na východní frontě nejlepších jednotek a proto si nemohli Němci dovolit odvolat ani jednu divizi z východní fronty. Také soustavné bombardování železničních uzlů, mostů a silnic, nedovolilo Němcům přemístit rychle těch několik divizí, co ve Francii měli k dispozici. Čím větší tlak spojenců se vyvíjel na Calvados a Normandii, směrem na Pas de Calais, tím větší příval V1 a později V2 dopadal na Londýn.

Proto také bylo nutno se dostat co nejrychleji k základnám odpalovacího zařízení v Pas de Calais a dále. I boj vypadal dle toho. Tam, kde stály pancéřové jednotky SS byly boje tvrdé a Němci bojovali do posledního muže. Kde však byli pouze řádoví vojáci, tam nebyla žádná touha po vítězství a jen pruská kázeň jim nedovolovala, aby něco proti tomu podnikali.

Ani nezdařené spiknutí proti Hitlerovi 20. července 1944, které udivilo celý svět, nemělo vlivu na vojsko, neboť toto se prakticky o ničem nedozvědělo a naopak, pokládali to za propagandu nepřítele. Zrovna tak čistka v armádě od nenacistických důstojníků neměla vcelku vliv na názory mužstva.

Nicméně tlak na Caen od Anglo-kanaďanů pokračoval zpomaleně, ale zesílená obrana v tomto úseku docílila jen to, že 12. června padl Američanům do rukou Carentan a 26. června dobyli Cherbourg.

1. srpna byla před průlomem do Normandie vysazena 3. americká armáda, které velel generál Patton, "proslavený" už tím, že sfackoval v italské nemocnici vojáka za to, že se nervově zhroutil.

Jinak však měl nejrychlejší postup po průlomu z pobřeží na Paříž.

Velitelem Britsko-kanadských armád byl maršál Montgomery, který byl současně zástupcem vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Dwighta D. Eisenhowera.

Do 10. srpna padl Nantes a vzápětí celá Bretaň. Při těchto akcí, hodně pomohly domácí odbojářské 42

jednotky Maqui a FFI. Jeden z největších bojů a masakrů nastal v boji o Falaise. 7. srpna podnikly spojené armády silný útok na úseku Falaise - Argentan, ale Němci také stáhli v tuto stranu vše co se dalo, neboť už nemínili vyklidit další pozice. Boje byly prudké na obou stranách a když padl Argentan, Němci dali do boje veškeré úsilí dostat toto město zpět.

Ztráty na obou stranách byly velké a jen dík jasnému počasí mohli Britové zasadit do boje letectvo a tím německý protiútok zadržet. Proto spojenci se dostávali do bočních obchvatů snadněji než čelním úderem a tak kapsa kolem Falaise se uzavírala. Britové zasazovali do boje od 7.do 15. srpna denně 1000 těžkých bombardovacích letadel neboť nebylo možno prorazit.

Také se stalo, že nežli stačily polské obrněné jednotky se stáhnout zpět 5 km, už tam byly nové svazy bombardérů a s německými zničily také spoustu svých vlastních tanků i s polskou posádkou.

Tento úsek stál spojence nejvíce životů, ale německé jednotky ve Francii byly tímto masakrem z poloviny vyřízené. Když jsem procházel Falaisem za několik dní po tomto boji, bylo hrozné dívat se jak v jednom místě v dolince bylo namačkáno na sobě tisíce mrtvol lidí i koní a místy ještě mrtvoly zvířat i lidí stály, neboť nárazem bomb byly k sobě sraženi, někdy i bez hlav. Zápachu se z toho táhlo a odklizovací práce dělali zajatí němečtí vojáci, kteří v maskách tahali tyto mrtvoly po stovkách do chlorových jam. Nakonec byly tam i miny a proto se museli vyřizovat s touto záležitosti sami!

Za zajímavost stojí, že jsem došel až k jedné skupině lidí a zvířat, které stáli přimáčknuti mezi vozy.

Vypadalo to, jako by nehybně stáli, ale tisíce červů vylézajíc z očních důlků bylo známkou, že jsou již dávno mrtví.

Po pádu Falaise, dorazila tam také čs. brigáda, aby vyčkávala dalších instrukcí poprvé zasáhnout do boje.

Samo Falaise už bylo jen zříceninou, neboť z města nezůstal ani jeden dům. Aby mohly kolony projíždět mezi sutinami na výpadové silnice, bylo nutno použít buldozery k odstranění trosek a tak udělat alespoň provizorní cestu pro přejezdy. Samozřejmě že veškeré jednotky, tak i naše, byly ubytovány ve stanech v blízkém lese který ležel od Falaise po Argentan v malebné krajině.

Známá krajina Calvados dává ještě známější "Calvados" po kterém se křečovitě stáhne hrdlo i otužilého pijáka. Tato krajina pěstuje druh jablek na pálení ostrého nápoje, Cognac, který se také jmenuje Calvados. Ovšem v okolí zůstalo jen ojediněle několik stavení, takže civilního obyvatelstva bylo po tomto peklu poskrovnu. Po dlouhodobém úkrytu v lese a bez přístřeší začali se mezi nás trousit civilní obyvatelé, vyhladovělí, které jsme obdarovávali nějakým jídlem nebo tabákem, ale přišli i takoví, kteří zahájili výměnný obchod. Ty dej konzervy a tabák, já dám Calvados.

Vyskytovaly se i obchodnice s láskou, které si odnášely jak peníze tak i potraviny.

Jednoho dne, k mému velkému překvapení, objevil se mezi civilisty můj starý kamarád, spojka od Masaryka, Tonda Pončík. Kdo by si nepamatoval Tondu, jak v šortkách s ručním granátem a slovníkem v ruce, přecházel kilometry kopců a lesů, nosič zpráv od štábu k jednotkám a obráceně.

Oženil se později se Španělkou a žil jako refujiada ve Francii. Samozřejmě, že jsme všichni "Španěláci" měli radost ze setkání a zásobovali Tondu vším, nač si vzpomněl. Dokonce jsme ho vodili k jiným útvarům, kde byli naši chlapci a ti pokračovali v zásobováni Toníka.

Mezitím 3. US armáda rychlým průrazem postupovala nezadržitelně do středu Francie a na Paříž, neboť největší německý odpor u Falaise byl zlomen a ve vnitrozemí byly jen slabé posádky na hlídání mostů, důležitých objektů a pak malé posádky v městech.

Zde vznikl jeden pattonovský vtip, kde generála Pattona se radio-depeší ptá náčelník tankové brigády před Paříží. Obrana před námi slabá, ale došel benzín, co dělat? Patton okamžitě odpovídá: "Nevadí, jeďte dál". Nevím, zda by toto bylo možné na východní frontě, kde Němci měli největší a nejsilnější divize a bojovali s dávkou zuřivosti. Tím se také stalo, že ode dne zahájení bitvy u 43

Falaise byly Pattonovy jednotky přes 200 km za Paříží.

Pro postupující armádu byl horší problém v zasahování, jako odpor nepřítele. Když pak americké jednotky dorazily před Paříž čelnou linií, stala se situace pro Němce vážnou a hrozilo její obklíčení.

V tu dobu zahájila pařížská policie současně s dělníky stávku a když začali Němci obléhat policejní ředitelství a jiné policejní objekty, tu pod vedením podzemního KSF vystoupilo veškeré dělnictvo do otevřeného boje. Stavěli barikády a s malým počtem zbraní co měli, začali odzbrojovat ojedinělé malé jednotky německé pořádkové služby. Současně hlídali mosty, které Němci měli podminované, ale počítali nejdřív s ústupem přez ně. Ani to se jim nepodařilo a tak zase díky KSF byli v Paříži Němci polapeni a ukořistěny i těžké zbraně.

Pak byly narychlo zformovány nové a nové prapory, brigády a divize z Francouzů, kteří účinně zasáhli do dalších bojů hlavně o Strassbourg a pak v Rakousku. K německým hranicím nastal rychlý a silný postup, takže zásobování bylo mnohem důležitější než samotné boje.

Vždyť nejlepší jednotky zůstaly ve Falaiské kapse a z východní fronty nebylo možné stáhnout ani může.

Postupy k německým hranicím na tzv. Siegfried Linie, byly tak rychlé, že posledního srpna byl velitel 7. úderné armády (tentokrát ústupové) generál Eberbach, zajat v Amiens i s celým štábem v okamžiku, když po dlouhém ústupu, zasednul ke svačině.

Vždyť ani přecpané silnice angloamerických postupujících vojsk, nemohlo bombardovat, natolik byla Luftwafe vázána na východní frontě.

Naproti tomu ústupové kolony Němců byly bombardovány ve dne bez ohledu na protileteckou obranu, která vlastně už ani neexistovala.

Od dne D do 25. srpna ztratili Hitlerovci 400.000 mužů, z toho ovšem polovina padla do zajetí.

Dlužno připomenout, že mnoho mužstva ze zabraného území, které po anexi Polských a Československých či Francouzských okrajových území muselo narukovat do Německé armády, se při první příležitosti dobrovolně vzdávalo.

Vždyť několik stovek našich lidí z Hlučínska a Opavska přešlo dobrovolně i se zbraněmi na spojeneckou stranu, hned jak se k tomu naskytla příležitost. Tak například skupina Hlučíňáků se při ústupu skryla v kulometném krytu a v noci pak přijeli na malé loďce postupujícím Angličanům vstříc. Tito lidé sloužili u německého námořnictva.

Zrovna takový přechod prožil Alois Demel a Kravař, který ještě s dvěma kamarády zůstal přes noc ukryt na pobřeží a pak přes minové pole vydal se vstříc postupujícím Kanaďanům. Ukázal pak ještě přechody přes minová pole, za což byl pochválen a vyznamenán. Současně zažádal, aby mohl být zařazen do čs. zahraniční brigády a bojovat proti Němcům. Bylo mu vyhověno a tak se ještě zúčastnil bojů u Dunkerque v čs. sboru.

Přes tyto velké, těžké ztráty a překotný ústup k hranicím Reichu, byly mezi zajatci stále dva směry. Řadové vojsko a starší důstojníci viděli konce německé nadvlády a i vítězství, ale mladí důstojníci a SS byli stále i když v zajetí vzpupní a věřili, že Hitler má připravenou tajnou zbraň, která okamžitě při vstupu na německou půdu, zničí všechno v liniích i celé zázemí nepřátel. V první řadě to měli být Rusové a Angličani. O Američanech věřili, že se umoudří a stáhnou se zpět za vodu.

44

45

46

47

48

49

50

Dunkerque Dne 12. září padlo Le Havre a na kanadské armádě bylo, že 11. září obklíčili Dunkerque, které jako mnoho přístavů odmítlo se vzdát. Sem pak byla přesunuta čs. brigáda, aby s kanadskou tankovou skupinou a francouzskými prapory, vytvořené z Maqui, obléhala toto město, neboť proudy hlavních armád postupovaly dále do Belgie, Holandska a na německé hranice. Právě na tomto úseku pobřeží bylo nejvíce základen odpalovacích ramp pro obě V. Boulogne padlo 23. září a Calais 30. září, obě do rukou Kanaďanů.

Mezitím Britové dobyli Antverpy. Posádka v síle asi 12.000 vojáku a námořníků, rozbila kanály a tak vlastně zatopila celé okolí Dunkerque v šíří několik kilometrů.

Sami dobře vyzbrojeni a opevněni kladli odpor, který trval až do konečné porážky Německa. Přes zatopenou otevřenou pláň nebylo ani prakticky možno použít tanků a tak kruh okolo přístavu se stal poziční válkou, ovšem můžeme to vlastně nazvat hlídáním a izolací. Po levé straně ke Graveline byly francouzské a čs. jednotky, po pravé kanadské a čs. jednotky. V záloze bylo vojsko kanadské. Čas od času se prováděl průzkum na obou stranách a dělostřelecká palba šla většinou z naší strany.

Vysunuté pozorovatelny, které byly v několika roztroušených farmách, používalo společně dělostřelectvo, tankisté i pěšáci.

Na den 28. října, na počest státního svátku, pokusilo se velitelství o průlom, ale až na několik zajatců stáhly se válčící strany kazdá do svých pozic.

Později na oplátku zase Němci podnikli výpad a to zase byly ztráty u nás. Bylo také zajato několik našich, kteří teprve po ukončení války byli propuštěni a naopak se zúčastnili ještě odzbrojováni svých žalářníků.

Některé boje se vedly tvrdě a nejeden mladý život zůstal na pláni před Dunkerque.

Mezitím přibylo z Anglie spousta nových sil a to Čechoslováků kteří byli dříve v německé armádě a po prošetření byli přidělení do čs. zahraniční brigády.

Dále přišla spouta z vládního vojska, které bylo zajato v Itálii a pak předáno k nám. Tak vzrostla brigáda a zbylí důstojníci byli zařazení konečně do funkcí. V úseku byla zanechána Němci těžká polní děla, která ani nestačila být zničena a tyto pak po úpravě byla dána k dispozici smíšené českofrancouzské posádce, která vytvořila 1. těžkou baterií u Dunkerque. Tato baterie byla umístěna na pobřeží za městečkem Graveline a obsluha ubytována v kasematech německé pobřežní obrany.

Nábojů a prachu, který byl v dlouhých pytlících, bylo v okolí dosti a tak jeden kamion stále se loudal po okolí a svážel potravu pro patnáctky.

Mířidlo bylo jen jedno, ale stačilo pro celou baterií, která měla za úkol dát denně 5 ran, ráz na ráz a to v době, kdy obránci byli nuceni opustit kryty a jít pro menáž. Zde jsem působil do konce obléhání. Ve volném čase jsme se vydávali na prohlídky bunkrů, což bylo přísně zakázáno, neboť celé toto pobřeží nebylo vyčištěno od min a nejeden z nás, Kanaďan či Francouz přišel tak nešťastně o život. To nás ovšem mrzelo, ale stále jsme se vydávali na prohlídky krytů a skladišť a už jsme dokonce věděli kde vkročit smíme a kde ne.

V bunkrech byly zásoby různých minerálních vod, moštů i "ersatzů" k pití, ale i francouzské víno a Cognac se našel. Různé suchary značek z celé obsazené Evropy byly umístěny pro posádky Westwallu. Také zbraně, bateriové lampy, obrazy, knihy a různé drobnosti jako souveniery nás pořád lákaly k návštěvám bunkrů. Jednou jsem s Petrášem šel do dosud neprobádaného bunkru a právě když Petráš byl uvnitř, ucítil jsem podvědomě, že jsem o něco zavadil. Vrhl jsem se na zem a v zápětí nastala exploze stovek různých kuliček, začaly dopadat v okruh, neboť jsem šlápl na 51

dotykový drát, který byl skryt pod plážovým pískem. Byl jsem bledý jako stěna, ale za chvíli jsern s Petrášem odnášel kořist z bunkru v podobě 5 lahví vína a 2 dalekohledů.

Tyto "S" miny přivodily smrt několika našim chlapcům a jako poslední oběť byl četař Robert Nedvěd, který právě po vyhlášení kapitulace odvážel s nákladní lorry několik skládacích postelí z bunkru, který byl dobře překontrolován, ale na cestě uhnul jen o několik centimetrů z kolejí a vyletěl i s kamionem do vzduchu. Byl na místě mrtev.

Jednou v únorovém sněhu zřítil se mezi mořem a minovým polem anglický stíhač a my ve snaze pomoci mu, běželi jsme přes zasněžené pobřeží přímo k letadlu, nebyli jsme ani v polovině cesty (letadlo bylo od nás asi 1 km), když velká explose naznačila, že letadlo se vzňalo v nádržích. Když jsme doběhli, byl tak silný žár, že nebylo možné se k letadlu přiblížit. Nečinně jsme přihlíželi, ale nešlo nic dělat. Pak po vlastní stopě jsme se vrátili zpět do baterie, neboť jsme se báli, abychom nestoupli na "S" miny. Druhý den jsme se vydali opět k letadlu, ale po obětech nebylo ani stopy. Z ulomené paluby jsme vymontovali některé přístroje a někteří si vzali kousky na památku. Asi za 4 dny jsme našli na pobřeží mrtvolu letce. Myslím že buď seskočil a jelikož neměl padák se zabil, či byl vymrštěn při dopadu letadla při explosi do moře. Jelikož mrtvola byla přímo na kraji moře, odtáhli jsme jej asi 3 metry dále a případ šli hlásit, zda by bylo možno zjistit totožnost, neboť jsme sami prohlídku dělat nechtěli. Současně jsme udělali dřevěný kříž a na druhý den se vypravili i s francouzským důstojníkem k mrtvole. Byli jsme velmi překvapení, když mrtvola u rozbité loďky, kam jsme ji den předtím dali, nebyla. Přílivem byla mrtvola odnesena k moři, ale naštěstí zůstala ve vodě při břehu. Společně jsme ji odnesli na větší vzdálenost od přílivu. Obsah kapes byl však prázdný a brašnu také neměl. Pod kombinézou měl na blůze označení "Poland". Vykopali jsme jámu a na kříž napsali "RAF Polish Fly Sgt".

Později když blízko nás ztroskotala loď a pytle s moukou zůstaly nad vodou, chodili jsme hluboko do moře pro ně a nosili je do ubikací. Čistá mouka se pak vyměňovala u Francouzů za vejce a slepice. Při těchto výpravách jsme upravili kříž mrtvého letce a slovo Polish Sgt. jsme vypálili do dřeva.

Byl skoro nepsaný zákon, že jak my tak i Němci tahali jsme pytle, které se dostaly ke břehu, připraveni však na boj, kdyby některá strana začala.

Přítrž tomuto dolování udělal na generála povýšený Liška, který dostal o tom hlášení a na pláž byla z naší strany zahájena palba. Tím moučná akce skončila a pytle zůstaly v okruhu 1 km na pláži bez majitele.

Zatímco britská a kanadská vojska postupovala podél Atlantiku, Američané postupovali k německým hranicím ve směru Namur a Lutych. Poslední padl 8. září a 11. září už bylo ostřelováno a později do detailů zničeno první německé město Cáchy. Odpor na německé půdě sílil, ale Volksšturm už nebyla elitou.

Na Rýnu bylo poprvé použito výsadkářů ve větším rozsahu, kteří měli za úkol zmocnit se mostu a tyto zajistit pro příchod motorizovaných jednotek. Tyto operace měly být, respektive byly v prostoru přes Mosel - Westwall a dolní Rýn. Akcí se zúčastnily jak americké, tak britské a polské parašutistické jednotky. K uskutečnění výsadek došlo 17. září a za pomoci britských bombardérů a stíhačů došlo na několika úsecích ke zdařilé výsadce.

Ovšem tyto se nemohly vyrovnat ztrátám 1. britské výsadkové divize, která v prostoru Arnhem měla už poloviční ztráty při dopadu. Zde dobře umístěné německé jednotky sestřelovaly parašutisty přímo ve vzduchu a pak ještě při dopadu. Zde ani zranění či vzdání se nezachránilo žádného před smrtí. Proto se zbytky výsadkářů bránily na život a na smrt, v osamělých skupinách a zoufalé volání o pomoc velmi vázlo, neboť Britské obrněné divize, která spěchala parašutistům na pomoc, stavěli se Němci na silný odpor. Konečné se podařilo navázat spojení s některými skupinami u Grave, avšak pokus dostat se přes Waal u Nimwegenu, kde byl jeden z nejdůležitějších mostních přechodů se nezdařil.

52

Roztroušeným parajednotkám se pokoušelo letectvo shazovat zásoby a munici, ale většina nákladu přišla do německých rukou. Nakonec se přes velké ztráty probojovalo několik skupin zpět na frontovou čáru. Ztráty této akce byly těžké a dá se to nazvat pohromou a které měly svou odezvu i v britském parlamentě. Z 9000 mužů se v naprosto vyčerpaném stavu zachránilo pouze 2000. Ztráta 7000 mužů, nejlepších vojenských kádrů, byla po ztrátě Singapuru a Hoodu největším státním smutkem. Tato výsadková operace byla jednou z největších, o které psaly všechny naše vojenské bouletiny.

Od 17. do 30. září bylo vysazeno podle "BAB" 14.00 výsadkářů s kluzáky a 20.700 padáků.

Po tomto zajištění bylo dobyto Hevelandu a Walcherem a tak se staly Antverpy dalším přístavem, způsobilým pro zasahováni od D day.

Největším pak ještě překvapením byla německá zoufalá, avšak dobře promyšlená protiofenzíva v Ardenách. Zde byl učiněn tak rychlý průlom, směřující k hlavním zásobárnám spojenců a pak k moři, že jen s pomocí rychlé ofenzívy podniknuté sovětskými vojsky, nenastala katastrofa pro spojence na Západe.

Němci v britských a amerických uniformách narušovali zázemí od 16. prosince a teprve 23. ledna 1945 nastalo uklidnění v této panice.

Nebýt sovětské ofenzívy na kterou byli Němci nuceni poslat i svá tanková vojska ve Francii ze Siegfriedovy linie, nevíme nikdo, jak by situace později na západním úseku vypadala. My se zadostiučiněním a radostí jsme četli zprávy o úspěších Sovětské armády a tentokrát nemohli ani naši důstojníci nic namítat nebo vyvracet. Ukazovalo se jasně, kdo je rozhodujícím činitelem při ničení Hitlerovských vojsk!

Mezitím byla čs. brigáda stále v okruhu u Dunkerque a až na malé přestřelky a pozorování k žádným územním změnám nedošlo.

Dělostřelecký pluk se svými štáby byl ubytován ve vesnici Long Plage, zatímco tankisté byli z belgické strany od Ostendee.

Naše smíšená baterie si žila po svém, při svých poledních nebo večerních 12 ranách na baterii, která dávala Němcům na srozuměnou, že jsme tu i my! Jsem svědkem jednoho podvodu ve velkém, který se stal mezi kanadským velitelem benzinového skladu a majitelem fabriky na čekanku a latifundií.

Nedaleko naší baterie stála továrna na cikorku nebo podobnou kávovou náhražku, ve které byl umístěn kanadský brigádní sklad benzínu, který byl až ke stropu plný benzínových kanystrů. Při odsunu brigády měl být přemístěn také sklad, ale majitele napadlo že je zde příležitost vydělat na spojencích několik tisícovek a proto šel za velitelem skladu a přemlouval jej, aby mu benzín odprodal. Jenomže padla kosa na kámen! Staff Sgt, velitel skladiště, domluvil se se svým strážným oddílem, naplnili celý stoh až na poslední tři řady vodou a tak místo 1.400 dvacetilitrových kanystrů bylo jen 150 s benzínem. Zbytek naplněný vodou byl dlouho tajen, až při rozvozu přišel pan továrník na to, že pod vrchní řadou plechovek je v dalších voda. Zatím už kanadský sklad i s posádkou byl odvelen do Belgie a myslím že nějaké trestní oznámení by přivedlo černého obchodníka více než draze ještě jednou.

Mohl se jen utěšovat, že na prázdných plechovkách alespoň něco strží, neboť za Němců asi vydělal daleko víc. Při jednom láteření, když jsme byli u hlídače na nákup resp. výměnu vajec, vyprávěl nám o tom hlídač a pak sám pan továrník nadhodil opatrně, že i mezi spojeneckými vojsky jsou podvodníci. Věřím, že kanadský seržant si nacpal pořádně i se svým strážním oddílem kapsy i když eventuálně musel uhradit 3.000 litrů, o čemž ale již ze své zkušenosti, kterou jsem načerpal při rozkrádání erárního majetku hlavně Američany, silně pochybuji.

Takové machinace se stále opakovaly i ve velkém a mnoho dopravních kolon zmizelo i se zásobami pro armádu ve skladištích majitelů "Marché noir en gross".

Den neodvratné porážky německé vojenské mašinérie se blížil ku konci a přes rozhořčené boje na 53

východní frontě, blížila se Sovětská vojska přes Prusko do Berlína.

Význačný den byl 25. duben 1942. Tohoto dne potkaly se přední voje 69. americké divize s vojáky 58. gardové sovětské divize u Torgova na Labi. Styky se stávaly stále silnějšími a bylo nutno utvořit poznávací kódy, aby nedošlo k přestřelkám mezi spojenci.

Pokud se týče rozdělení sfér, nebylo toto až do úplného spojení možné, neboť Němci se ve většině případů obraceli k Američanům zády a na všech úsecích bojovali jen s Rusy.

Následkem rozdělení frontových pásem na skupiny, nastala situace pro Němce taková, že bez jednotné koordinace vsadili vše na jednu kartu - vzdávat se Američanům a bojovat se Sovětským svazem - jejími vojsky!

Následkem hrůzostrašných historek o kterých psala a mluvila celá německá propaganda během posledních let proti hrůze bolševizmu, zachvátila panika celou armádu a civilní lid.

Aparát státní i vojenský se hroutil a každý na vlastní pěst se chtěl dostat na americkou stranu.

Radost ze setkání obou armád měli vojáci na obou stranách, ale zdálo se, že americkému velení a vládním či obchodním kruhům toto zbratření se nelíbilo.

3. května byl už dotyk na celé čáře obou armád Wismar - Grabov a odporu na celém severu učiněn konec. Květnový úprk německých vojsk na západ byl tak velký, že na některých úsecích přecházelo k Američanům až 300.000 zajatců dobrovolně.

Na Dunaji byl také postup urychlen a v Rakousku a od Lince táhla US armáda na hranice Československa. 6. května vstoupila do Plzně, od Budějovic byla však zastavena ve směru na Karlovy Vary, zatímco Rudá armáda vyčistila oba břehy Labe a osvobodila Prahu.

Tyto zprávy jsme s jásotem poslouchali z rozhlasu, nebo četli v našich či kanadských vojenských bouletinách.

Sami bychom se rádi viděli doma, při osvobozovacím boji našeho území, ale měli s námi jiné plány a proto jsme obléhali Dunkerque až do uzavření míru, kdy se pak celá posádka v síle 12.000 pěšáků a námořníků, velmi vzpupná a "vypasená" vzdala. Vždyť zásoby byly velké a zbylé civilní obyvatelstvo dostávalo jen cizí příděly, zatímco obránci si pochutnávali na všech dobrotách.

Jaký hnus! Francouzští lidé vyhladovělí a udření od stavění zákopů a krytů a Hitlerovci kteří měli z Čechoslováků a Francouzů větší strach než z Kanaďanů, kladli si podmínky vzdát se jen jim.

Zatím co postup byl velmi rychlý, nebylo už zapotřebí leteckých armád pro frontu a tak ze strategických náletů začaly se vytvářet nálety taktické.

Nejlépe si představíme taktický nálet na Plzeň, kde už nebylo možno přisunout ani jeden výrobek a plzeňská Škodovka i s civilním okolím byla ničena "z taktických důvodů".

Mnoho budov, kostelů, škol, Drážďanská galerie a jiné obrazárny byly na konci války zničeny z "taktických důvodů", neboť se blížil konec války a americké továrny jely na plné obrátky. Bylo nutno vydělávat i po válce na evropské bídě. Každou továrnu, každý stroj byli Američani ochotni postavit a dodat v nejkratší lhůtě, za maličkost. Pouze 51% akcií z každé investice v amerických rukou a kdo by pak o plánovaném hospodářství rozhodoval je otázka většiny 51%.

4. května oznámil admirál Friedeburg jménem admirála Dönitze bezpodmínečnou kapitulaci maršálu Montgomerymu, za přítomnosti sovětského důstojníka generálmajora Ivana Susleparova.

Dokument o kapitulaci byl v platnosti od 5. května.

Jelikož na sovětské frontě stále ještě Němci bojovali a vyjednávali o vzdání se angloameričanům, zašel generál tak daleko, že vydal rozkaz zastavit palbu na angloamerická vojska a odolávat jen Rusům.

Tato provokace byla i pro Američany silná a tak byl nucen Jodl podepsat 7. května bezpodmínečnou 54

kapitulaci, která se pak dne 9. května 1945 v Berlíně ratifikovala za přítomnosti maršála Teddera, maršála Žukova, generála Spaatze a generála Lattre de Tassignyho.

Tyto všechny zprávy jsme přímo hltali a byli rozzlobeni na naše vedení, že nás nechává trčet u Dunkerque, které dávno mohlo převzít místní francouzské vojsko, které už bylo ve větší míře znovu vyzbrojeno a vycvičeno.

Pověsti o tom, že Sovětská armáda si nepřeje abychom se zúčastnili osvobozovacích bojů a vyčišťovacích akcí v naší vlasti, byly sirény záměrné a málokterý poctivý voják tomu uvěřil.

Teď ale, kdy byl sjednán úplný mír, došlo konečně k tomu, že po vytyčené ose jsme se vraceli zpět po tolika letech do vlasti. Osa vedla přes Kassel a Norimberk přes Stříbro do Klatov a odtamtud jsme byli rozmístěni dle útvaru v sektoru západních Čech v prostorách americké armády. Když jsme přejížděli hranice naší republiky, většina chlapců začala střílet samou radostí do vzduchu. Náš dělostřelecký pluk byl umístěn v prostoru Kolínec - Mlázovy u Klatov a zde nesměl nikdo opustit prostor, neboť se čekalo na rozkazy z Prahy a tak bylo otázkou, kdy se předvede v Praze poslední defilé před odjezdem domů, do civilu.

Konečně po prohlídce a několikatýdenním čekáním došlo na nás, starší ročníky, a byli jsme posláni na existenční dovolenou. U pluku zůstali jen mladí lidé, kteří byli buď z německé armády přeběhlí Češi, nebo z vládního vojska. Loučili jsme se s naší zahraniční armádou s různými pocity, zažili jsme mnoho společného mezi svými, ale od vedení jsme ideově byli daleko a tak žádný přátelský poměr mezi důstojníky (až na výjimky) a námi nebyl.

Závěr A tak po devíti letech bojů proti fašizmu skončila moje válečná odysea. Věděl jsem že na nás stále čeká mnoho práce doma - za svobodu a sociální spravedlnost, za kterou jsme my a moji kamarádi bojovali ve Španělsku, Francii, Anglii a mnoha dalších zemích světa. Španěláci splnili svou povinnost se ctí. Z asi 2500 československých dobrovolníků ve Španělsku žije dnes (1974) jen málo přes 400 lidí, ale když bude nejhůře, národ se může o tuto hrstku vždy opřít.

My stále věříme v jedno: No pasaran ! Neprojdou !

55

56

57

58