Jaroslav Pulkrábek
Šumavské povídání Aneb Co v kronikách nenajdete
2
Volary 2013
Vydalo
Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary jako e-knihu No. 5 rok vydání 2013 (pouze elektronické vydání) aktualizovaná verze 1.0 2015 konverze do elektronických formátů: Jakub Rákosník naše knihy koupíte na DATABOOK.CZ odpovědný redaktor: Petr Čmerda Jaroslav Pulkrábek © 2009 – 2013 ilustrace: Marie Petrmanová
ISBN 978-80-87741-18-4 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-19-1 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-20-7 (Formát MobiPocket)
Vážení čtenáři a příznivci elektronického Šumavského povídání, mám velkou radost, že Jaroslav Pulkrábek má stále plnou hlavu nápadů. Více než čtyři roky týden co týden píše příběhy z různých koutů Šumavy. Pověsti vycházejí každou sobotu v Prachatickém deníku v rubrice Vypráví se, že… a já se těším na každé páteční ráno, až uvidím nový příběh. Mám tu čest, že dostanu příběh hned poté, co autor vdechne život novým postavám a pošle ho ilustrátorce. Ta první vyšla v listopadu 2009 a musím se pochlubit, že poslední listopadovou sobotu letošního roku (2013) vyjde v těch Vašich našich novinách již dvoustý příběh. Příběh o lidech, kteří se museli pořádně ohánět, aby přežili drsné šumavské podmínky a uživili své rodiny. Vím, že psát příběhy ze Šumavy není vůbec jednoduché. Jaroslav Pulkrábek ovšem zná historii šumavských obcí, osad, chalup a snad i každého šumavského hvozdu. Právě proto teď držíte padesátku příběhů z pera Jaroslava Pulkrábka z Horní Vltavice s názvem Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2 s krásnými ilustracemi Marie Petrmanové z Českých Budějovic. Pokud jste se dali jako já do počítání, ano, počítáte
dobře. Pan nakladatel Petr Čmerda z Volar by mohl vydat knihy ještě další dvě, ale to už zase předbíhám… Přeji Vám, milí čtenáři Šumavského povídání, hezké počteníčko za dlouhých zimních večerů. Věřím, že se Vám nová elektronická kniha pověstí bude líbit minimálně stejně jako ta první. A možná někomu v rodině udělá radost v podobě dárku pod vánočním stromkem. Jana Vandlíčková, šéfredaktorka Prachatického deníku
Vodňanská 7 383 01 Prachatice Tel.: 388 314 925 GSM: 724 020 789 e-mail: redakce.prachaticky@denik.cz www.prachaticky.denik.cz …..
to si jinde nepřečtete
Čertův kámen v kostele Horní Vltavice Alois Tauber provozoval své kovářské řemeslo v místě, kde ho bylo nanejvýše potřeba. Soumaři tam měli za sebou několika mílový sešup, ať již šli od Vimperka či z bavorské strany, čekal je brod a poté převelice dlouhé stoupání do Kubohuťského sedla nebo na druhou stranu k Remberku. Horská Moldavička bývala říčka pěkně neposedná a velice často přivalila do brodu nějaký ten kámen, a to pak snadno přišel jeden k úhoně. A tak si Tauber rozhodně na nedostatek práce nemohl stěžovat. O to víc, že dokázal nejenom okovat mezka či kobylku, ale v případě potřeby opravit i polámané kolo. Jednoho večera, když už Tauber nechal výheň vyhasnout, někdo buší na dveře, až se div nerozskočí. Kovář už myslel, že zas lapkové někoho připravili o zboží, nebo se na stezce přihodila jiná nepravost. Však by to nebylo ani poprvé a ani podesáté. Otevřel a leknutím si odplivl. Ve dveřích stál čert jak vystřižený. Rohy zakroucené, celý chlupatý, na jedné noze roztrhaný škrpál a na druhé kopyto. Avšak nepřišel si pro kováře, ale pro kovářské služby. Prostě a jednoduše potřeboval okovat. Nu, což měl Tauber dělat. Odmítnout se bál, ale na druhou stranu si nechtěl pekelníka pustit do stavení. Poslal ho tedy, ať počká u kamene, co stál mezi kovárnou a řekou, změřil
si kopyto a že ho oková venku, neboť má v kovárně na zdi pověšený krucifix a čert by se mohl splašit. Rozfoukal oheň a už se údolím neslo zvonění kovadliny. Jak tak Tauber ková tu čertovskou podkovičku, otrnulo mu a vymýšlel, jak by čerta polapil. A když přidělával podkovu na čertovské kopyto a čertisko k němu stálo zády, vytáhl zpod zástěry řetěz a přikoval čerta ke kameni. Rohatý se škubal, klel i prosil, ale Taubera neobměkčil. Ten se naopak vydal do vsi pro pomoc, aby lapeného čerta zdolali. Jenže, co čertům chybí na rozumu, zůstává na síle a i tomu lapenému jí spíše přebývalo, než chybělo. Řetěz, poctivou kovářskou práci se mu přervat nepodařilo, a tak vyškubl celý kámen a vylétl s ním nad vesnici. Tam konečně i řetěz povolil a čert hleděl, jak by se Vltavickým, kteří se zatím seběhli ke kovárně, pomstil. Už se chystal hodit ten obrovský balvan mezi ně, když spatřil věž kostela. Vylétl nad něj a vší silou ho mrštil dolů. Kámen prorazil střechu a zaryl se hluboko do země. Avšak kus jej zůstal nad zemí koukat, a tak je tomu dodnes. Však také, když na faře poprosíte, tak vám ten kámen, jenž vykukuje za oltářem z podlahy, ukáží.
Křesťanská láska židovského obchodníka Cudrovice Když ji Florian spatřil poprvé, ukrutně se vylekal. Jel zrovna s povozem do Cudršlágu. Kráčel si to vedle žebřiňáku, hlavu plnou starostí, že ani nevnímal dění kolem. Najednou zírá na drobnou ženštinu, stojící se sklopenou hlavou u hřbitovní zdi. Floriana by nevyděsilo setkání s medvědem či lapkou. Ani obyčejný duch by ho z míry nevyvedl. Ale tuhle holku znal. Tedy když bývala ještě živa. Jenže před několika dny ji našli na břehu Blanice, pod skálou, na níž se tyčí zříceniny hradu, a každý hned věděl, že nešlo o nešťastný pád, ale že si na svůj život sama o své vůli, pro zklamání v lásce, sáhla. Bohatý volarský sedlák jí totiž popletl hlavu, a když zjistil, že jejich špásování nezůstane bez následku, ztratil o ni zájem a myslel, že to spraví nějakou tou zlatkou. Jako už ostatně nejednou předtím. Jenže poraněné srdce zlatem neslepíte. Děvče se trápilo, v noci bloumalo po lese, a když se dítě narodilo mrtvé, bylo toho už na ubohou dívku moc. Téhož dne, co malé nekřtěňátko bez obřadu uložila do neposvěcené půdy za hřbitovní zdí, snad aby po smrti spočinula vedle něh, dobrovolně spáchala ten největší hřích. Hlína na hrobu dítěte ještě ani nestačila oschnout, když hrobník podruhé kopal vně hřbitova a opět bez pokropení svěcenou vodou, či alespoň modlitby, zaházel prostou dřevěnou rakev. Kdo si sám na život
sáhne, nezaslouží slitování. Lidský soud je přísný. Odpuštění se nedočkala ani po smrti. Brzy si lidé zvykli, že tu před soumrakem stává, bez hnutí a s hlavou sklopenou, snad čekajíc na vlídné slovo. Jenže pak někdo po tom průsvitném těle hodil kámen, a když se nic zlého nepřihodilo, přestali se i ostatní ducha bát a posměchem a kamením jej častovali pokaždé, když se jim zjevil u hřbitovní zdi. Bylo pozdní odpoledne a jeden z Židů, co po okolí prodávali hrnce a pánve, šel touž cestou, co onehdá Florian. I on potkal dívku u hřbitovní zdi. Ve stavení, kde jej pak nechali přespat, vyslechl celý ten příběh i to, že jde o neškodnou záležitost, která se pomalu stávala kratochvílí místní omladiny. Druhého dne Žid vstal a zašel ke hřbitovu. Postál u hrobu a dlouze si tam něco drmolil. Pak vyndal z váčku hrst mincí a nechal za nešťastnou křesťanskou dívku sloužit mši. Faráři se moc nechtělo. Kdo to kdy slyšel, aby syn Abrahámův platil křesťanské modlení. Ale snad, že sám neměl z toho všeho čisté svědomí, vyhověl. Když v neděli ten úmysl před mší oznámil, farníci se bouřili, avšak z kostela odcházeli se sklopeným zrakem a zahanbeným srdcem. Ještě téhož dne se sousedi sešli a dlouho a živě rokovali. Nazítří odkryli oba hroby a farář se vší slávou, za účasti celé obce vykonal pohřební obřad a obě rakve uložili do nového, tentokrát již v posvěcené půdě vykopaného hrobu. A po dlouhá léta si pak Cudrovičtí připomínali, že je až židovský obchodník musel naučit křesťanské lásce.
Dětská zvědavost Drslavice Cinkot rolniček bylo slyšet i přes utěsněná okna drslavické tvrze. Kočí zastavil před vraty a ani nemusel klepat. Správce Johánek beze slov převzal dopis, podrbal se na bradě a za okamžik oba společně ujížděli k Vimperku. Zcela nečekaně tak zůstali desetiletý Václav s o tři roky mladším Vojtěchem bez dohledu. Hospodyně i čeledín měli svého dost a sotva otec zmizel za poslední chalupou, kluci vymýšleli, jak využít nenadálé volnosti. Hurá do knihovny. Tam je otec samotné nikdá nepustí. O knížky ani tak nešlo, přestože byly Johánkovým potěšením a chloubou. Však i zámecký knihovník mu je jen tiše záviděl a neustále vymýšlel, jak by je získal pod svou správu. To, co chlapce lákalo mnohem více než popraskané hřbety knih v regálech, byla truhla. Dřevěná, s bytelným kováním a opatřená hned třemi zámky. Václav věděl, kde hledat klíče. Přišoupl židli k polici, na ní naskládal tucet tlustých svazků, chvíli se natahoval, sem tam nějaká kniha žuchla na zem, ale měl je. Vítězoslavně s nimi zazvonil bratrovi před očima a sotva by se kočka za ocasem třikrát otočila, hrabal se v truhle. No, hrabal, ono tam toho k hrabání moc nebylo. Vlastně jen jedna jediná kniha, zabalená ve vypelichané kožešině a převázaná tlustým
motouzem. I když velká tak, že ji Václav sotva vytáhl. Sedli si na zem, Vojtěch hned naproti. Bichli na kolena a začali listovat. Mladšímu ani za mák nevadilo, že má písmenka vzhůru nohama. Číst stejně neuměl. Zato Václav začal pomalu slabikovat. Přečetl větu, pak druhou a sotva skončil, z otevřené truhly v celých hejnech vylézaly šedivé myšky a rozutekly se po celé tvrzi. Zděšený Václav rychle otočil několik stránek a četl dál, aby to myší rojení zarazil. Zvedl se vítr a zahřmělo. Při dalším čtení vyrazila na louce před tvrzí zelená tráva, přestože tu leželo na půl metru sněhu a při třetím se uschlé listy na buku, v aleji ke Kratušínu, proměnily v havrany. Václav přeskakoval ze stránky na stránku a už ani nevnímal, co se kolem děje. Vojtěch dávno utekl z knihovny a ukryl se v otcově ložnici pod duchnou. Rozletěly se dveře a v nich stál čeledín s hospodyní, neméně vyděšení, než oba nezbedníci. Hospodyně, sotva spatřila myši, s ječením vyskočila na stůl a čeledín se vrhl na hocha, že mu knihu zabaví. Jenže Václav zrovna dodrmolil nějaké to zaříkání a z desek začal padat list za listem. A sotva se dotkly země, proměnily se ve svíjející se hady. Co list, to černá zmije s klikatou čárou na hřbetě. V tu ránu vyskočil čeledín za hospodyní a ječeli tu pěkně dvojhlasně. Vypadl poslední list a čarování skončilo. Bylo po knize. O to myší nadělení se hadi brzy postarali, že na tvrzi nezbyla jediná, ale zmije už nebylo jak odčarovat, a tak se za potravou rozlezly po celé Šumavě a je jich tu požehnaně dodnes.
Čkyňská Máří Magdaléna Čkyně Nadával, hudroval a spílal všem hezky po jednom. Čkyňský hrobník Jan sice četl v knize života tak nějak od konce, ale to neznamená, že by se na svět neuměl dívat zvesela. Snad právě proto, že se co chvíli setkával se smutkem a nářkem, dovedl si vážit té trochy štěstí, co tu v podhůří Šumavy zůstávalo. Jenže tentokrát měl vztek, až se mu slzy draly do očí. Což u hrobníka už něco znamená. Aničku znal od mala. Máma pomáhala v kostele s úklidem a holka, sotva začala sama chodit, se tu motala s ní. Hezké, milé a zbožné děvče. Rostla jako z vody a brzy se za ní začali mládenci točit. Jenže život se už tak nějak zamotá. Anička se tuze zamilovala, veselka měla být hned po žních, ale ten její se nějak přimotal pod vůz a bylo po něm. Anička žal nedokázala unést a jedné noci ji našly oběšenou ve stodole. Marně matka prosila, aby ji po křesťansku pohřbili, ale nic naplat. Farář přikázal kopat za zdí, a když Jan neposlechl a našel jí místečko v koutku hřbitova, farníci se vzbouřili, musel zpola vykopaný hrob zaházet a začít mimo krchov. Už chtěl lopatou mrštit do díry a na celé to dílo se vykašlat, když vidí, že na hřbitovní zdi sedí dívka. Nebyla odtud, ani ze sousedství, a dokonce ani z tohoto světa. Přesto Jan hned věděl, s kým má tu čest. Máří Magdaléna o lidském
soudu věděla své. I to, že Boží spravedlnost má poněkud jiné paragrafy. „Jen nech být a dokonči ten hrob. Jen Ježíš ví, kde je půda posvěcená, a komu nakonec svatý Petr otevře bránu. Ani ta nejvyšší zeď Kristovu lásku nezadrží,“ usmála se na Jana a zmizela. To se ví, hrobník z toho byl celý tumpachový. Byl to sen, poblouznění z horka a přílišného vztekání, či skutečnost? Ale že se hrobníci stále jednou nohou pohybují na onom světě, vykonal, jak Máří řekla. Pohřeb, či spíše pouhé uložení rakve za účasti rodičů, hrobníka a faráře, který jen tak něco zamumlal, udělal křížek a zmizel na faře, byl v pondělí, na svatého Vavřince. V noci se nad Věncem vyhoupl měsíc tak zářivý, až z toho oči bolely, a když přišel na druhý den hrobník zkontrolovat, zda se Aniččin hrob příliš nesesedl, zůstal stát s otevřenou pusou. Vše, co se ještě včera na hřbitově zelenalo, teď viselo uschle dolů, a tráva jako by ji plamen spálil. Jen za zdí, na včera zaházeném rovu vykvetl trs bílých lilií. Samo sebou, že lidem došlo, že pochybili, a protože nechtěli s tím zázrakem posvěceným hrobem hýbat, posunuli o deset kroků hřbitovní zeď. A aby si všichni pamatovali, že odsoudit je snadné, odpouštět však nikoli, sama obec zakoupila náhrobní kámen a na něj nechali vytesat: ,,Kdo jste bez viny, hoďte kamenem.“
Wagnerovo prkno Světlé Hory Hubertka, vdova po panském kočím Hubertovi, na práci nikdy moc nebyla. Ale co s tím tady na horách. A tak chtíc nechtíc musela dřít od rána do večera a jen občas se jí podařilo ulehčit si námahu nějakou tou chytrostí. Každý den chodila s ženskými vyžínat stromky a domů pak, stejně jako ostatní, snášela na krosničce větve a klacíky na topení. Celý den ohýbala hřbet se srpem, stejně jako při sběru haluzí, a nakonec si dobrých pětadvacet kilo naložila na záda a trmácela se s tím více než dvě míle do vsi. Téměř každý den míjela umrlčí prkna, co tam stály u křížku na rozcestí. Pěkně vyschlé dřevo tu trčelo bez užitku. Mrtvým i živým. A tak jednoho dne, když cestou domů ženské nabíraly síly u „odpočinkového kamene“, zdržela se chvíli za ostatními. Že prý půjde pomalu kvůli bolavému palci. Sotva byly z dohledu, vydala se i ona k rozcestí. Ze země vyvrátila jedno z prken. Zrovna to, co na něm kdysi uložili Seppa Wagnera, a v rychlosti nalámané kousky přidala do krosničky. Došla domů, dřevo uložila do kolny a šla spát. Nebylo to klidné spaní. Přestože si starého Wagnera jen tak mlhavě pamatovala z dětství, zdálo se jí o něm celou noc. Rozmrzelá z těch snů vstala a vyjukaně kouká. Na židli sedí Wagner. Postava jak z kouře, hledí skrze ni do zdi a vyčítavě kývá
hlavou. Sotva stačila Hubertka popadnout z toho leknutí dech, rozplynul se po místnosti. Běžela do kolny, vybrala rozštípané prkno a šup s ním do kamen. Jen, aby bylo z chalupy pryč. Prkno neprkno. Od toho dne vídala Wagnera den co den. Občas se mihl po dvoře, zevloval ve chlívě či jen tak posedával ve světnici. A když ho spatřili i sousedé a ve vsi se rozneslo, že u Hubertů straší, musela s pravdou ven. Nechali za Wagnera sloužit mši, svěcenou vodou vykropili stavení i dvorek a i nové prkno se jménem Seppa Wagnera nechala Hubertka vyřezat a usadit místo spáleného u křížku na rozcestí. Nepomohlo nic. Wagner dál strašil ji i sousedy svou nemluvnou a neškodnou přítomností a Hubertka chřadla. Uplynul sotva rok a na rozcestí k Wagnerovu prknu přibylo druhé. Hubertčino. A ode dne, kdy farář svěřil tělo té nešťastné ženské posvěcené půdě kušwardského hřbitova a duši odevzdal Boží spravedlnosti, se Wagner u chalupy ani jinde ve vsi neukázal. Dál chodily ženské s nákladem větví kolem umrlčích prken u křížku na rozcestí a nikdy neopomenuly zanechat tu spolu s modlitbou smrkovou haluzku. Až z toho byla prapodivná a jinde nevídaná dřevěná mohyla. Co klacek, to přímluva za Hubertčinu duši, a že jich bylo tolik, lze se domnívat, že snad tam nahoře Hubertce to její nerozvážné činění odpustili. Jaroslav Pulkrábek Horní Vltavice © 2009 - 2013
O autorovi Jaroslav Pulkrábek (*1964), se v roce 1988, zlákán romantikou, odstěhoval na Šumavu, kde zprvu pracoval jako dřevorubec v oblasti Boubína, později vystřídal několik povolání, mimo jiné pracoval i ve sklárně. V současné době je ředitelem Městského kulturního střediska ve Vimperku. Jeho domovem se stala fara v Horní Vltavici, kde působí jako kostelník. Pravidelně publikuje v časopise Vítaný Host, je šéfredaktorem měsíčníku Jan Prachatický. Od roku 2009 píše každý týden pro sobotní vydání Prachatického deníku pověst či příběh do rubriky „Vypráví se, že...“ V dubnu letošního roku (2015) získal hlavní cenu za kvalitní novinářskou publicistiku, zaměřenou za památky v soutěži PRIX NON PEREANT, vyhlašovanou sdružením Pro Bohemia a Syndikátem novinářů, za cyklus Zbořené kostely Šumavy.
Již vyšlo: Jaroslav Pulkrábek
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin. ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)
www.driftbooks.eu
Také jako tištěná kniha! Jaroslav Pulkrábek
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete *** Tištěná verze e-knihy Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Jaroslava Pulkrábka – obohacená o několik ilustrací Marie Petrmanové a o čtyři pověsti – vyšla na jaře roku 2014 v českobudějovickém nakladatelství Kopp. Přečtěte si, co o knize píše volarský spisovatel Roman Kozák: *** Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce. Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary po dvou elektronických prvním tištěným souborem šumavských příběhů, pověstí a vyprávění... (...) Tenhle klasik Pulkrábkovic vedle toho hledá, sbírá i vytváří příběhy, jak se na Šumavě žilo a žije. Občas se v tom, pravda, poznáme a jindy zase dohadujeme, je-li v tom více víry v Pánaboha nebo lesní moudrosti, zkušeností předků či toho, co se po staletí odehrává a semele mezi dnem šumavské slatě a
výškou šumavského nebe. Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav. S Jaroslavem Pulkrábkem plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše. A když je smutný nebo naštvaný, zajde do cukrárny pod zámkem a poručí si velký zmrzlinový pohár. Ano, není třeba dělat velké věci; stačí dělat ty malé, zato s velkou láskou. S doporučením Roman Kozák *** KNIHU VYDALO: Nakladatelství KOPP Šumavská 3, České Budějovice ISBN 978-80-7232-465-1
www.kopp.cz
K dostání již třetí díl Šumavského povídání Jaroslav Pulkrábek
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 3 Ilustrace: Marie Petrmanová Šumavské pověsti a báje Jaroslava Pulkrábka jsou psány laskavým a čtivým způsobem. Šumava je v nich jedním dechem nádherná i krutá. Lidé zde žijí na kopcích, mezi slatěmi a močály, v údolích téměř bez slunce, na samotách, či v odříznutých malých vískách, a to je přesně to správné podhoubí pro leckdy neuvěřitelné příběhy, které v kronikách většinou skutečně nenajdete, ale které si lidé u ohýnků či u sklenice piva vyprávějí dodnes... Pověsti a báje vycházejí již šestým rokem v sobotní příloze Prachatického deníku. V e-knize najdete výběr padesáti tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové. ISBN 978-80-87741-29-0 (ePub) ISBN 978-80-87741-30-6 (MobiBook)
Již vyšlo: Roman Kozák
Příběhy schované v žule aneb Vyprávění o volarských božích mukách Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy... Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným a aktualizovaným textem. ISBN 978-80-87741-03-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)
www.driftbooks.eu
Ukázka z knihy: Roman Kozák - Příběhy schované v žule
Na Šumavu mě vynesla zatáčka, do Volar bludná výhybka. Poznával jsem zdejší končiny po svých, věrnou družkou mi byla pomstychtivá Ukrajina, socialistický velociped nikoliv nepodobný rozpadajícímu se mučidlu. Je snadné podlehnout drsné něze horských luk, mlžným závojům rašelinišť nebo vlhkému přítmí lesa. Jenže pokaždé tam někde v rohu ční kamenný taras, všude tam v hromadě šutrů zahlédneš ostění s panty – a to prasklé koryto sem taky nespadlo z nebe. V záři volarského podzimu nejvíc svítí červeň zplanělého třešňového sadu, stejně jako kouzlo hřibů vždy přehluší vůně máty z dávné zahrádky. Pustíš-li se napříč lukami mapou nepolíben a k turistickým značkám slepý, jen tak nazdařbůh, snadno tady objevíš poklady, o jakých jsi vždy jen četl. Lesem tu prochází Kryštof Kolumbus, okolo na kole projíždí Vasco da Gama a z motoráku zrovna vystoupuje Fernao Magalhaes. Jo, jako bych přistál na břehu volarského ostrova. Příboj jehličí a vlny mlh, zrádné proudy lesního šera a žraloci od PéEs. Objevoval jsem si pro sebe wallernský kráter i s jeho zaniklou civilizací.
Boží muka tu postávala porůznu v nejrůznějších koutech a trvalo mi víc jak dva roky, než jsem dohledal všechna, která jsem kdy zahlédl, nebo o nichž jsem se doslechl. Letopočty a iniciály vtesané do jejich žulových těl se mi zdály být dobrými záchytnými body v Moři zapomnění. Zdokumentoval jsem je a přidal k nim příběhy, které se nestaly, leč mohly stát. Nakladatelství Jelmo dr. Václava Nováka pak v pětadevadesátém roce dalo vzniknout útlé šedé knížce Příběhy schované v žule. A pak už žila volarská boží muka svým životem. Za hranicí volarské kotliny jsem leckde potkával další kamenné památníky, přátelé a známí mě s potěšením zásobovali informacemi a snímky na toto téma, přehled božích muk posloužil jako základ soupisu památek tohoto typu (návesní a výklenkové kaple, boží muka, kříže a křížky) na Volarsku. V těch předinternetových dobách se ozývali podobní nadšenci hledající smírčí kříže a drobné sakrální památky. Mnohá boží muka začala být zdobena, drobně opravována, obnoveno bylo několik křížků. Vzpomínám, jak jsem původně hledal vydavatele zmíněné knížky a zamířil na správu Národního parku. Byli na mě milí, pozitivním deviantem mě označili, avšak ještěrkám, pavoukům a plísním dávali tehdy přednost. Po deseti létech ale i tam docvaklo – a nebylo příjemnějších setkání nežli těch, kdy jsme potkávali študáky od krumlovské sv. Anežky, jak renovují kříže a křížky na Světlých Horách, u Cazova, u Žlebů, na Krásné Hoře a ledaskde jinde. Ale zpátky do Volar! Vydavatel Václav Novák a Hanka Soukupová z budějckého rozhlasu k nám zase jednou přijeli na návštěvu za božími muky, jenže psí počasí nás nepustilo dál
než na Kalvárku. Abych ukojil zvědavost návštěvníků, ukázal jsem aspoň na pravidelný kámen zanořený do náspu aleje nad pivovarem. Hance s Vaškem to nedalo, vrhli se na něj, doslova holýma rukama trhali drny a hrabali hlínu – aby na světlo boží vydobyli dřík dalších božích muk, tentokrát dokonce s reliéfem srdce, monogramem AR a datem 1861. Když pak slezlo listí, našli jsme poblíž v křoví i podstavec. V paměti mám rok 2001. To kdosi ukradl boží muka za mlynářovickou hájenkou a na podzim pak zmizela i boží muka z pivovarské aleje. Napsal jsem do místních novin s trochou vzteku a pohrůžkou, že nekale získané věci dokáží takovéto zlo a smůlu i přenášet. Popravdě nevím, kdo si oné zimy zlomil nohu nebo komu nabourali auto, každopádně na jaře, jen co oschly cesty, se boží muka do aleje vrátila. A jakoby náhradou za ta ztracená od hájenky jsme za střelnicí jižně od Volar našli nová, dosud vegetací skrytá a v mapách neuváděná boží muka! Jsou jiná než ta ostatní, neboť věrně napodobují tvar kapliček křížové cesty na Kamenáči. A to už se dostáváme do let, kdy došlo na záchranu výklenkových kaplí na Štégrovce a u Cudrovic, kdy se začala rekonstruovat volarská křížová cesta, kdy nad Starým městem byl vztyčen kamenný kruh, kdy jsme našli ztracenou Kamennou hlavu, kdy… - ale to už je jiné povídání. Třeba povídání o Volarech kamenných anebo o tom, že o boží muka, kapličky a křížky se dávno už nezajímají pouze podivíni... Roman Kozák, Volary 2013
Z hrnku dobrého čaje stoupá voňavý kouř a já se musím hned zpočátku k něčemu přiznat. Totiž nikoliv volarská, ale mlynářovická boží muka byla těmi prvními, do nichž jsem se zakoukal a kvůli kterým jsem poprvé sešel z cesty do mokré louky. Nápis Ave Maria vytesaný do jejich žulového těla byl natolik výrazný a mé pozdější líčení natolik nadšené, že přítel beze slova odložil rozečtenou knihu a okamžitě se se mnou odebral do Mlynářovic. Tam mi naskočila kopřivka a mé sebevědomí bylo to tam – zmíněný nápis nikde! Oba jsme ohmatávali studenou žulu a pokoušeli se najít byť jen jedinou literu, leč marně. Byl jsem zmaten. „Kdyby byl alespoň čtvrtek!“ říkal jsem si, neboť jsem už od Josefa Váchala věděl, že právě čtvrtek je dnem, kdy se na Šumavě dějí čáry a kouzla. Jenže byla sobota, ztrácející se mlha slibovala jasný den a nám nezbylo než pokračovat v cestě. Pozdě odpoledne jsme se stejnou cestou vraceli. Slunce se už už schovávalo za vrchol Bobíku a zeleň stromů přecházela v černavý chlad. Málokdy spadnou dva velocipedisté ze svých strojů najednou, aniž by příčinou byla jejich vzájemná srážka. Tehdy se to mně a mému společníkovi stalo. Z louky se na nás – a nám – smála boží muka, jimž na prsou do daleka svítil hledaný nápis. Nevím, jak dlouho jsme tam u nich klečeli, než jsme přišli na to, že litery jsou vytesány tak, že jsou patrny jen při určitém úhlu dopadajících slunečních paprsků. To se mi prosím přihodilo ve dne, v sobotu a za přítomnosti
svědka. Už víte, proč od té doby kolem žádných božích muk neprojdu bez povšimnutí, proč je dokonce hledám a proč se k nim tolikrát vracím? A už víte, proč k těm mlynářovickým nechodím ve čtvrtek? Kdo ví, co vše by mě tam mohlo potkat! Na vlhkých loukách za městem je rozblatouchováno a v jedněch božích mukách se objevil svazek prvních letošních květů, neuměle zastrčených do sklenky od marmelády. Ano, jen nejobyčejnější vázička s drobnou květinou oživuje kamenné tělo oněch božích muk. Malované obrázky z jejich výklenků dávno zmizely. Ještě tak se dá v některých najít kus rezavého plechu. Křížky jsou povětšinou zuráženy a po dvířkách zbyly jen panty a někdy ani ty ne. Boží muka zarůstají křovím a lišejníky zvolna pokrývají chladnou žulu. V okolním uspěchaném životaběhu se ztrácejí nejen dávné zápisy o vzniku těch či oněch božích muk, ale i fantazií a časem pozměněná vyprávění o těchto kamenných dílkách. Až zase někdy budete mít chuť či potřebu vyjít z domu někam ven, za město, zkuste se nechat vést cestou necestou od jedněch božích muk ke druhým. Nestyďte se usednout do trávy naproti božím mukám nebo se opřít zády o jejich drsný kámen. Není snad zdejší kraj vlastně velikou loukou, tisknoucí se k hradbě okolních vrchů? Zkuste si představit, kolik zvratů a změn, pomalých i náhlých, a kolik osudů, častěji smutných než veselých, kolem každých božích muk prošlo. Ve srovnání s tím se vaše trable stanou – možná – malichernými, a vy se zamyslíte nad tím, proč si dal někdo takovou práci s tím, aby vztyčil kamennou vzpomínku, a proč tak učinil právě tady.
Neuspokojí-li vás vaše představy, které donesl vítr, které přivanula vůně trávy nebo které ve vás vyvolal pohled na shluk dřevěných dvorců v kotlině před vámi, pak jim zkuste napomoci touto knížkou. Přiznávám, že ne všechny údaje uvedené v příbězích lze doložit. Ovšem stejně tak tomu je například i s knihou starých českých pověstí sepsanou jistým panem Jiráskem. Nikdo neví, co je v pověstech o praotci Čechovi, Horymírovi či spících rytířích ještě pravda a co již fantazie. Neexistuje žádný historický důkaz; máme jen Říp, Vyšehrad a Blaník. A boží muka. „Maruščina“ boží muka To hlavní o nich bylo řečeno již v úvodu tohoto spisku. Ano, to ona svým záhadným nápisem dala popud k jeho sepsání. V přezdívce je jistá důvěrnost i vyjádření drobnosti dotyčných božích muk. Vypadají tak malá… Neměří ani půldruhého metru, což znamená, že jsou ze všech božích muk opravdu těmi nejmenšími. V létě bývají ve vysoké trávě skoro utopena. Původně prý stávala vlevo od cesty, která vede z Mlynářovic do Krejčovic. Při obnově silnice koncem šedesátých let je cestáři přesadili na druhou stranu. Poškození (vyštípnutý kus žuly na čele horní části) pochází patrně z té doby. „Maruščina“ boží muka stojí pár kroků za plotem pozemku patřícího k č. p. 20. Osada Mlynářovice dnes patří pod město Volary, ale v době jejich vzniku tomu tak nebylo. Jenže jak jsem už řekl, právě ta mlynařovická boží muka byla těmi prvními, která… Ale to už bych se opakoval. Zato opakovaný pohled na
ně vám může přinést pěkné překvapení. I o tom byla v úvodu zmínka, ale historii vzniku tohoto úkazu jsem si nechal až na teď. Bobík čněl vysoko nad údolím Milešického potoka a obzor nad ním se zatahoval hradbou mračen. Bouře se blížila a síla nedalekého hřmění dávala tušit, že to nebude obyčejná bouře. Róze a Jáchymovi blížící se hřmění nevadilo. Seděli ve stráni pod cestou, po níž se chodilo z Mlynářovic do Krejčovic. V případě mladé dvojice spíše naopak, z Krejčovic do Mlynářovic, neboť odtud docházel hoch za dívkou. Róza opírala hlavu o Jáchymovo rameno a mladý kameník hladil její dlouhé vlasy. Scházeli se spolu už půl roku a jejich lásku dosud žádná bouřka nenarušila. „A ani tahle nás nerozdělí“ ukázal Jáchym na zčernalou oblohu. Róza pohlédla vzhůru a přehodila si šátek přes ramena. „Nerada, Jáchyme, ale musíme domů. Oba. Podívej!“ řekla varovně. Vrchol Bobíku už zmizel v černých mračnech. „Ochránil bych tě i před hromem,“ řekl mládenec, ale to už se mu dívka vyvlékla z objetí a rozběhla se do stráně. “Zítra přijdu zas,“ volal za ní Jáchym, narazil si klobouk a vydal se ke Krejčovicím. Nebe se ztratilo. Provazce deště měnily cestu v potok a Jáchym byl ve chvíli mokrý skrz naskrz. Spěchal k chalupám v údolí a voda se na něho valila ze všech stran. Blesky prosvětlovaly údolí namodralým svitem, a snad proto Jáchyma nijak nepřekvapila zlatavá záře nad cestou.
Zarazil až tehdy, když světlo hned nezmizelo a dál viselo jako velká oslnivá koule pár sáhů nad zemí. Chlapci se zdálo, že uprostřed záře vidí nezřetelný obrys postavy ve splývavém rouchu. Přeběhl lávku zalévanou vlnami potoka, když zaslechl hlas volající jeho jméno. Klidný, jakoby ženský hlas přicházel z hůry a mladý kameník si uvědomil, že ačkoliv bouře neustává, na něho neprší. „Co to je? Kdo jsi a proč mě voláš?“ zvolal vzhůru. Ale jeho otázka ještě ani nedozněla a jen pár kroků před ním se na cestu sesula část svahu narušeného vodou. „To má být odpověď?“ zvolal hoch do rachotu bouře. Nechal hlas hlasem a na skutečnou odpověď nečekal. Oklikou doběhl domů, kde rodina seděla ve velké světnici, a všichni naslouchali řádění bouře. „Kde´s běhal, janku!“ pustil se do hocha otec. „To´s neviděl, jaký čas se žene?“ „Jak by mohl, když má oči jen pro tu svou Rózu?“ ozval se z kouta Jáchymův mladší bratr. Hoch si mlčky ždímal košili. Sám znal několik lidí z okolí, kteří promokli tak, že dostali zápal plic. A starý Andreas? Toho zabil blesk uprostřed louky i s párem volů. Jáchym si navlékl suché punčochy a pozoroval matku, jak zapaluje další svíčky, aby ochránily obydlí proti bleskům. Bouře sezavěsila nad údolí. Jáchym také vzal jednu hromničku a postavil ji do okna. Po nikterak krátkém čase to byl právě on, kdo ohlásil slábnutí deště a pak i duhu.
„Vidíte ji? Bouře už ztrácí na síle.“ Děti se nahrnuly k oknům, aby pak všechny udiveně pohlédly na Jáchyma. „Kde vidíš jakou duhu? My nic nevidíme.“ „Přece támhle,“ ukazoval Jáchym rukou. „Klene se zrovna nad Mlynářovicemi.“ Ale všichni jen nechápavě kroutili hlavou. „Kdoví koho vidíš? Když jsi neviděl blížící se bouři, tak jak teď můžeš vidět duhu?“ rýpl si do Jáchyma jeho bratr. Otec byl také zvědav. Od okna se odvrátil se zamručením: „Děláš si z nás hloupé žerty, Jáchyme.“ „Nedělám, otče,“ hájil se hoch. „Vidím duhu a je hezčí než kdykoliv jindy!“ „Tak dost, chlapče!“ přerušil Jáchyma rázně otec.“Jestli máš nějaké vidiny, tak za to může buď horečka nebo … ehm,“ odkašlal si a pak se se otázal: „…nesedí náhodou na tom duhovém oblouku tvá Róza?“ Jáchym se chytil za hlavu: „Róza!“ Vskočil do dřeváků a vyběhl ven. Déšť opuštěl údolí a oblouk duhy se skláněl k zemi v místech, kde se Jáchym s Rózou rozloučil. Hoch vyběhl na temeno kopce. Mlynářovice měl na dohled. U cesty zahlédl cosi bílého a vzápětí poklekl u Rózina nehybného těla! „Rózo! Rózinko! Co je s tebou ?“ odhrnoval Jáchym dívce zmáčené vlasy z bledého obličeje. Sevřel ji do náruče a z dívčiných rtů vyšel sotva slyšitelný vzdech. Zakrátko ležela dívka ve své posteli a rodiče i všichni
sourozenci se kolem ní točili. Avšak Róza, stále zpola v mrákotách, vnímala jen svého Jáchyma. „Blesk sjel do země jen pár desítek kroků přede mnou. Pak se mi zjevila Panna Maria,“ šeptala dívka. „Našel jsem tě v mdlobách; kdoví, co se ti zdálo? Mělas nějaké vidiny.“ uklidňoval ji Jáchym, ale při posledním slově si uvědomil, co zažil a viděl on sám. „Viděla jsem Pannu Marii a prosila jsem ji, ať tě přivede zpět,“ vyprávěla dívka a stiskla Jáchymovi ruku. „Měli bychom jí poděkovat. Kdyby jí nebylo, tak bychom my dva…teď tady…“ „... spolu nebyli,“ sevřel ji hoch v náručí. Kameník Jáchym Rózinu prosbu splnil. Když se dívka docela uzdravila a poprvé vyšla ven, zavedl ji tam, kde v trávě u cesty stála kamenná boží muka. „Pěkná práce, Jáchyme,“ pochválila dílo jeho milá. „Co říkáš: uděláme je něčím jiná, nějak výjimečná?“ „Už se stalo!“ napřímil se hoch. „Jen počkej, až k nim přijdeš v jinou dobu!“ chlubil „Vytesal jsem na ně pozdravení Panně Marii, ale tak, že ho sotva nahmatáš. Nápis je vidět jen v dobu kdy jsem já viděl zjevení Panny Marie a duhu, která mě dovedla k tobě! Myslím, že se mi povedl mistrovský kus!“ „Dobrá, ty můj mistře,“ usmála se Róza. „Já jsem teď jenom zvědava, jak mistrovsky mě představíš svým rodičům.“ Jáchym vzdychl a zvedl oči k vrcholu Bobíku, přestože moc dobře věděl, že v tomhle mu ani sám vládce kraje nepomůže.
Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks edice Šumava-Litera •
Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák
•
Příběhy schované v žule – Roman Kozák
•
Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek
•
Šumavské povídání 1 - 3 edice ARO
•
Mé ztracené město – Pavel Brycz
•
Jsem město – Pavel Brycz
•
Sloni mlčí – Pavel Brycz
•
Rafinerie – Jan Cempírek
•
Tanec posledního dne – Jan Cempírek
Připravujeme: •
Šumavská přicházení – Roman Kozák
•
Tenkrát na Šumavě – Ferdinand Valenta
•
Země zamyšlená – Ladislav Stehlík
Vše o nás na DRIFTBOOKS.EU Sledujte nás na sociálních sítích: Facebook, Twiter, Google+, Yahoo, Pinteres * naše knihy koupíte naDatabook.cz; Palmknihy.cz; Kosmas.cz; Wooky.cz * ukázky z našich knih najdete na http://issuu.com/driftbooks
Obsah Šumavské povídání....................................................................2 Vážení čtenáři a příznivci elektronického Šumavského povídání,................................................................................4 Čertův kámen v kostele.........................................................7 Křesťanská láska židovského obchodníka..........................10 Dětská zvědavost.................................................................12 Šindelářova závist...............................................................15 Starý Zounar a čert..............................................................17 Ztracený měšec....................................................................20 Kočičí ansámbl vyhnal chasníka z chalupy.........................22 Rozkvetlá chlupa.................................................................25 Král kamenů........................................................................27 Ďábelské kuželky................................................................30 Truhlička ze Svinného vrchu...............................................33 Svatý na Polce.....................................................................36 Rorzloučení se zvoníkem....................................................38 ............................................................................................41 Bláznivá Berta.....................................................................41 Jak sedlákův vůl štěstí děvečce zachránil...........................43 O bezbožném klení..............................................................46 Zlodějina se nevypláví........................................................48 Čarodějnice na Třístoličníku...............................................51 Nenalezený poklad..............................................................53 Zub svatého Jána.................................................................56 Kovářova zrada..................................................................58 Vládla statku, jen slova ji neposlouchala............................61 Láska na konci duhy............................................................63 Kousek zlatého pokladu chasník ukořistil...........................66 Janka zradila odvaha...........................................................68
Světýlko zmizelo až po mši.................................................71 Smrt sklářského tovaryše....................................................73 Hladové zlato.......................................................................76 Johanka a námořník Lojza...................................................78 Škudlivý duch......................................................................81 Na klekání zapomněli..........................................................83 Zvědavost štěstí nenosí........................................................86 Zpěvem u hrobu si vyzpíval jalovici...................................88 Podivní ptáci........................................................................91 Víly z Jezerní slati...............................................................93 Čeledín Jíra..........................................................................96 O zasvěcení volarského kostela...........................................98 Dřevěný koník...................................................................101 Ptačí král............................................................................103 Pekelná zakázka................................................................106 Kouzelné šípky..................................................................108 Čertova vděčnost...............................................................111 Prokletá nesmrtelnost........................................................113 Nebojsa Hanzl...................................................................116 Za neznámého mrtvého se modlí celá ves.........................119 O záblackém ševci.............................................................122 Mluvící vůl........................................................................124 Tajemství starého truhláře.................................................127 Čkyňská Máří Magdaléna.................................................129 Wagnerovo prkno..............................................................132 O autorovi..........................................................................134 Již vyšlo:............................................................................136 Také jako tištěná kniha!.....................................................137 K dostání již třetí díl Šumavského povídání.....................139 Již vyšlo:............................................................................140
Ukázka z knihy:.................................................................141 Roman Kozák - Příběhy schované v žule ........................141 Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks.....................151 Připravujeme:....................................................................152 Vše o nás na.......................................................................153
Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary IČO: 637 61 386 http://driftbooks.eu e-mail: driftujeme@gmail.com konverze do elektronických formátů Jakub Rákosník