Vydalo
Nakladatelství Petr Čmerda – DriftBooks v roce 2017 jako e-knihu No. 20 (pouze v elektronické verzi) odpovědný redaktor: Petr Čmerda editor: Václav Koblenc elektronická verze: Jakub Rákosník foto obálka: Petr Fiala foto kniha – archiv autora © Roman Kozák 2014 - 2016
ISBN
978-80-87741-47-4 (ePub)
ISBN
978-80-87741-48-1 (MobiBook)
Roman Kozák
LAMPÁRNA (novinové sloupky z let 2014 – 2016)
Předmluva... „Noviny bez sloupku nejsou noviny – i díky své prosírafosti zešikanoval jsem za tím oučelem čtvrttuctu grafomanů.“ Toť věta, kterou jako začátek tohoto drobného přípisu navrhl mi sám Mistr. Musím k ní hned přidat ještě těchto osm slov: Romana Kozáka jsem měl ze všech sloupkařů nejraději. Díky jeho vtipu, nadhledu, jazykové hravosti, citu pro pointu i nesmírnému záběru a termínové dochvilnosti. Již jen psát si s ním e-maily činilo a činí mi tlustou radost, neb mě vždy přiměje, abych ze sebe doloval aspoň odmocninu toho, s jakým humorem skládá slova on sám. Jen příklad, citát z 18. ledna 2015: „Mohu se těšit na nějaký honorář? Vědí, manželka chce nový klobouk, tchýně nové zuby, já pak – zadaří-li se – bych rád naši pohorskou chaloupku, pařeniště to klerikalismu a tuberkulosy, vyhnal nehdá vo štok vejš.“ Můžete ho nemilovat? Řídit jihočeskou kulturní rubriku regionálního Deníku byla největší pracovní radost, jakou jsem zatím zažil. V létech 2009 – 2016 to byl svobodný ostrov, kam doplulo přes třicet externích spolupracovníků, z nichž co jméno, to osobnost. Divadelní i literární kritici, muzikologové, kulturní historici, spisovatelé, fejetonisté a sloupkaři. Poslední dva roky jsem se co čtrnáct dní nejvíc těšil, až budu na kulturní stránku zalamovat Lampárnu od Romana Kozáka. Pokaždé mě rozesmála, pokaždé spustila fantazii a
mnohdy mě dovedla ke vzpomínkám, pocitům a náladám dávno poztráceným a zapouzdřeným. Nemluvě o tom, že se autor zodpovědně držel slibu, jak uchystá pár neutrálních textů do foroty „pro případ nenadálé situace: zemětřesení, kurděje, Zeman přestane pít.“ Vedle jména u sloupku míval připsáno „staromilec“, z fotky hleděl na čtenáře v báječné retročapce. Stýská se mi po něm. Jsem ale vděčen osudu, že mě s Romanem Kozákem vůbec svedl dohromady. Kniha, k níž rád činím předznamenání, ať Ti, p. t. čtenáři, poslouží stejně dobře jako bible, modlitební knížka i kalendář. Jedno vyznamenání již tento šumavský železničář dostal; když si moje manželka, holdující undergroundové hudbě, přečetla jeho první sloupek v novinách, pravila: „Ten Kozák je dobrej.“ Věřte, že na takovou pochvalu může být Roman Kozák věru pyšný. Václav Koblenc (v letech 2009 – 2016 kulturní redaktor regionálního Deníku, jižní Čechy)
LAMPÁRNA
Rodopisný štrúdl Vždycky takhle na podzim přichází chuť na rodopisný štrúdl. Zběsilé léto je pryč, houby nasušeny, Šumava se nám začíná pěkně vybarvovat. Čas se zklidnil, kraj pod horami je tichočeský. Kapr se ožene ploutví po pavučině babího léta a jabloň v sadu vzdechne pod tíží voňavého břemene. Nastala doba rodopisného štrúdlu. Ještě je čas do Dušiček, jen první rybníky zvedají stavidla a mlhy se řinou na Blata. Staré cesty lemované trnkami a šípky mne – někdy pěšky, jindy na kole – vedou okolo Lhenic k Netolicům, vyjdu na Peklo a sejdu k Podroužku, loudám se po hrázích se švarcenberskými duby. Výhybka opuštěné lokálky mě postrčí ke Třetině a Volšojcům. Pak Štumpír a Hlavatce, vltavíny skřípou pod nohama, v dálce věž sedleckého kostela. Zapálím svíčku na hrobě, jdu od kapličky ke křížku a třeba až k Plástojcům. Jedno dvě kubatovská piva a hajdy zpět k Vodňanům. V dálce vykukují Boubín s Bobíkem, ale já se rád nechám zlákat libějckými zámky či sady u Krtel. Co chvíli mě pozdraví šupinatý kapr či zapomenutý křemenáč. A kudy jdu, tam si utrhnu z jabloně u cesty či v rohu sadu jablko. Jedno, ne víc, tu malé, tu větší, tu vyleštěné sluncem, tu zas pokroucené a pomačkané. V každé druhé vsi tady žil některý z mých předků. Dohledal jsem, v kterém stavení se kdo narodil, a vím, v jakém statku coby děvečka sloužila má babička. Jo, tímhle úvozem mí prapradědečkové
chodívali na pole a támhle můj prastrýc plavíval koně. Ve večerním volarském vlaku pak prohlížím pestrou snůšku plodů, které patří ke kraji mých předků stejně jako barokní štíty selských stavení, stejně jako zlatavé hladiny rybníků, stejně jako kupole Lomečku. Šumavský večer už studí a o to víc pospíchám domů. Směs jablek, jakou by vám v žádném obchodě nenamíchali (ano, i nějaké to zimní), nakrájím do misky po pratetě, přidám rozinky, skořici, cukr, taky pár švestek, zamotám vše do těsta a strčím do trouby. „Že se ti s tím chce takhle na samej večír ještě dělat?“ diví se žena, ale vůni, která posléze provoní byt, pak ne a neodolá. Hm, rodopisný štrúdl je taková pěkná tečka za tím naším případem; manželčin rod je od Bavorova.
Rozečtená kniha Knihovna je báječné místo, kde mi krásné ženy půjčují moudré knihy, napsal jsem jednou našim milým knihovnicím mezi regály na zeď. Nemusel jsem si tohle moudro nijak vymýšlet, ono to tak zkrátka je. Doufám, že nárůst elektronických knih a čteček nepovede k likvidaci tohoto staletého faktoru. Nechci radit, ale vybírat mezi nulami a jedničkami není to pravé. Občas v anketách zazní otázka: Jakou knihu máte právě rozečtenou? A tázaní odpovídají a svěřují se, zatímco já se nestačím divit. Copak lze mít nějakou knihu ro-ze-čte-nou? Ještě tak nějakou učebnici, kratochvilný kalendář či sbírku básní, ale knihu? Vždyť zaujme-li mě literární příběh, nemohu v nejlepším přestat! To dá přece rozum, přesněji řečeno vášeň, zvídavost a touha! Co knih mě přinutilo bdít hluboko do noci, protože jsem se nemohl odtrhnout od napínavého příběhu a nedokázal se ošidit o rozuzlení poslední stránky. S očima sice zarudlýma a zády pokroucenými, zato s duší překypující dojmy a rozbouřenou představivostí leckdy hltám závěrečné kapitoly až do nečekané pointy. Ráno pak bývá ztuhlejší a kolegové v práci na mě hledí tu vyčítavěji, tu závistivěji, avšak onen do noci prožitý příběh za to stojí. Nedávno se má žena omlouvala komusi do telefonu slovy:“ Nezlob se, ale nepřijdu. Musím si číst!“ Ó, jak jsem jí (zase jednou) rozuměl! Vždyť, přiznávám, literární žízeň mě
před třiceti roky na vojně vedla i k šikanování vojáka mladšího ročníku. To měla vyjít knížka Jiřího Suchého a bylo jasné, že se dostane jen na někoho. Se spolubojovníkem jsme tudíž zešikanovali nováčka z naší roty, aby ukořistil hned dva výtisky. Jak? Na falešnou vycházkovou knížku jsme ho ráno ještě za tmy vyslali na frontu, tedy do čela fronty, která se čtvrtek co čtvrtek táhla před knihkupectvím na Slovanech. A povedlo se! Namísto nachlazení z rozcvičky na sněhu si dotyčný vysloužil naši pochvalu. „Sádlo na chleba, do vlasů kvítí, víc už netřeba; může se jíti,“ zněl Suchého verš, jímž jsem ozdobil politickovýchovnou světnici, a která přivedla náčelníka štábu k amoku. Hm, možná jsem měl to poslední slovo opravit na „čísti“.
Výstup Jistě každý z vás někdy vystoupal na Kleť, Boubín, Libín či Jarník. Jistě mi dáte za pravdu, že nejdůležitější pro dobrý pocit z výstupu je vrcholový rozhled, přesněji řečeno počasí zaručující dalekou viditelnost. Ale zkusili jste někdy načasovat si výstup tak, abyste na vrcholu zastihli západ anebo naopak východ slunce na vzdáleném horizontu? To je jiné turistické kafe! Jen kdyby nám to povětrnost s oblačností, potvory jedny nevypočitatelné, pokaždé dopřály! Jednou jsem jim málem skočil na meteorologický špek, to když jsem se v plném slunci vydal na Boubín. Cestou přišly mraky a na vrcholu už bylo neproniknutelné mlíko. Hm, když už jsem tady, tak na rozhlednu vylezu, nenechal jsem se odbýt. A na vrcholku mi paní Inverze uchystala překvapení: zatímco mlžné moře mi sahalo přesně do pasu, na hlavu mi z azurové oblohy vší silou pražilo říjnové slunce. „Za vlnou kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící.“ Ano, takhle popsal šumavské horizonty Karel Čapek, když na podzim roku 1925 navštívil Šumavu. Nebyl ani na Kleti, ani na vrcholu Boubína, Libína či Jarníku, přesto vystihl šumavské výhledy náááramně. Rovněž noční výstup za úplňku je túrou, na kterou se nezapomíná. Když jsem naposledy v zimě šlapal na vrchol
Boubína, usiloval jsem o tuplovaný zážitek: naplánoval jsem si totiž spojení měsíčního úplňku s východem slunce. Počasí mi přálo: v půl čtvrté ráno bylo u nás na dvorku mínus třiadvacet a úplňkový Měsíc svítil úplně tak, že čelovku jsem ani nepotřeboval. Na Kubově Huti bylo už jen mínus sedmnáct a cestou vzhůru jsem propotil čtyři kulichy. Na vrcholu boubínské rozhledny jsem pak mrznul, rozjímal a dumal, co udělám, jestli při východu slunce bude obzor zakryt mraky. Nu, dopadlo to dobře, nad budějckou kotlinou se rozzářilo další z nezapomenutelných rán. Avšak ani kdyby to nevyšlo, netřeba zoufat a kvílet. Člověka totiž tolik nemrzí to, co nevyšlo, jako to, co nezkusil.
Babička Z knížky Boženy Němcové Babička si každý pamatuje babiččino šukání po světnici. Mě jako žáčka ale zaráželo, proč klasické dílo české vlastenky začíná německým úvodem. Klidně si to nalistujte; první slova v Babičce jsou: Daraus siehst du, dass die Armen nicht so ganz elend sind, wie wir uns denken; sie haben wirklich mehr Paradies, als wir uns einbilden und selbst besitzen! Až časem jsem seznal, že jde o citát Karla Gutzkowa, který v překladu zní: Z toho vidíš, že chudí nejsou tak docela ubozí, jak si myslíme; ve skutečnosti mají více ráje, než se domníváme a než sami vlastníme. Proč píšu o babičce? Protože já, mí spolužáci a kamarádi jsme poslední generací, která měla ještě klasické babičky. Tedy babičky v šátku a zástěře, co chodí na dvorek sypat slepicím, stloukají máslo a topí v piliňákách. Takové babičky dnes už nejsou a sotvakdo je tak může znát. Dnešním malým čtenářům musí Babička nutně splývat s Lovci mamutů. Vždyť dnešní babička už nemá vyšívaný fěrtošek a nekropí kanafas na bělidle. Dnešní babička má permanentku do solárka a namísto škapulíře chytá last minute do Egypta. Němcové Babička drala peří a při bouřce zapalovala hromničku, zatímco současná babička si dává přišít nová prsa a vylepšit tetování. Moje babička nám na železném plátu pekla bramborové placky a v kutchanu šterc, zatímco dnešní babička pozve vnoučata na
banana šejk do mekáče. Shodu nenajdeme ani u tak obyčejné věci, jakou je tráva. Knižní babička trhala mlíčí králíkům, dnešní babičky trávu hulí. Babičky mého jihočeského mládí sedávaly před chalupami na lavičkách a obhlížely náves; hm, ty dnešní dřepí u internetu: imrvére a onlajn. To vše, prosím, nekritizuji; jen si všímám vývoje a změn. Aktivní věk se neuvěřitelně prodloužil a já to vítám. Kdysi jen výjimečně matka svým půvabem konkurovala dceři. Dnes běžně a snadno bývá babička atraktivnější než její vnučka. Ano, šarmantní ženskost nesená se zralou grácií je zážitkem, za kterým stojí za to se ohlédnout – a dnes častějším než kdykoliv dříve. Jediné tak zůstává u babiček stále stejné: rádi je máme všechny, není-liž pravda?
Módní guru Nejsem zrovna tím, kdo udává módní trendy. Třetinu života trávím v železničářské uniformě, další třetinu (jako asi každý) v pyžamu a na módní styly mi zbývá sotva poslední třetina času. A vlastně ani ta ne, neboť do lesa (na houby, poslouchat jeleny a tak) či do sauny módy až tolik netřeba. Zbývá třetina třetiny, tedy devítina, a nejspíš ani ta ne. Vím, jaký kostým zvolit na výlet parním vlakem či k vyjížďce na historických velocipédech, umím se přizpůsobit koloritu společenské akce, ale jinak mě módní trendy dosti míjejí; inu, jsem klasičan. Přesto jsem jeden zásadní příspěvek do světa pánské módy přinesl. Pánové, přátelé, kolegové a chlapi, taky byste stále častěji potřebovali kabelku? Pochopitelně: pánskou kabelku. Taky nevíte, kam pořád s klíči, peněženkou a mobilem? Chápu: pánská kabelka, jak nezvykle to zní! Existují sice jakési etuje či neceséry, ale nepřejte si slyšet, jak se tomu mezi mužskýma říká. Omnia mea mecum porto, praví latinské úsloví a my používáme všechny ty aktovky, brašny, batohy, kabely i kufry; jenže jak si vyjít jen tak nalehko? I z dokonalých aut řidič vystoupí – a kam pak má dát těch pár potřebných maličkostí? Nezbytností přibývá, avšak kapsy zoufale nestačí. A já na to káp! Jo, tuhle v Budějcích. V průchodu mezi Krajinskou a Českou. V bazaru jsem tam objevil ideální
kabelku. Vůbec nevypadá žensky, ale mužsky, ba mužně. Je jí staré, dost možná prvorepublikové pouzdro na dalekohled. Poctivý futrál z lesklé kůže v přírodní barvě vyložený zeleným sametem, s úzkým nastavitelným řemenem přes rameno. Vejde se do něho vše nejnutnější, možná i tohle - a třeba ještě i tamto. Z věky vyleštěného dalekohledového pouzdra na mě sálá smělý duch námořních kapitánů, rozpínavé vize vzduchoplavců, průbojnost objevitelů, rozhodnost velitelů, přímočarost lovců, odvaha polárníků, rozhled vládců, cílevědomost badatelů, zkušenost cestovatelů, odhodlanost misionářů i pronikavost vizionářů. Zkrátka prakticky elegantní a elegantně praktické. Hm, jen s cenou mého módního výstřelku si nejsem jist. Vyšel mě totiž na celých čtyřicet devět korun.
Proměny peněz V první polovině života jsem neustále slýchal, jak nic nejde, neboť chybí finanční prostředky, nedostává se deviz, nejsou naplněny fondy, zkrátka že nejsou prachy. Pak se asi zeměkoule začala točit na druhou stranu, takže dnes je naopak chybou, že všechny ty miliardy z evropských fondů nezvládáme utratit. Nechce se mi věřit, že bychom nevěděli, kam s nimi, nebo že bychom neuměli rozhazovat. Možná na tom coby železničář mám i kus viny. Asi jsme na bruselskou vlečku přistavili málo vagónů a všechny ty europalety s europenězi se do nich holt nevešly. Že bych vzal nějaký ten přesčas? Hitem mého dětství byla scéna z povídky Šimka a Grossmanna, kdy se učitel u pokladny dožaduje sníženého vstupného slovy „nechci slevu zadarmo“. Pamatujete ten nekončící smích, který po několik minut zabíral vzácnou kapacitu gramofonové desky? Ano, třicet let to bylo k smíchu a dnes jde o běžnou a vážně míněnou obchodní nabídku. Možná bych mohl napsat pokračování. Vypadalo by asi takhle: prodal jsem barák a ani mě to moc nestálo. Finanční svět se mění před očima: v devadesátých létech všichni sršeli podnikatelskými nápady, a kdo si nepořídil živnostenský list, ten jako by nebyl. Dnes panuje stejná dychtivost, ale v jiném žánru: jak si sáhnout na všemožné dotace, co jich nad námi visí mračna, jen jen zapršet. Obecní
komunity leckde zkoušejí vlastní lokální měny, internetoví nadšenci horují pro virtuální měnu bitcoinů. Ale teď se dočítám, že velkofinančníci už nevědí kudy kam a nasazují záporný úrok. To znamená, že za peníze vložené do banky platíte poplatek vy oné bance. Jestli to takhle půjde dál, tak za hákování u pásu nebude dělníkovi platit fabrika, ale naopak on jí. Ach, ten pokrok; kde se to zastaví? Náš třídní profesor miloval matematiku, neboť – jak říkal – je to jediná věda bez výjimek. Já kdysi vyhrál okresní kolo matematické olympiády, ale to už na veletoče finančních veletoků dneška nestačí. Hm, zůstanu tudíž u základů a podržím si v paměti to nejdůležitější. Tedy že ty nejdražší věci v životě nestojí zhola nic.
Den volna Někdo tráví svou dovolenou na svém oblíbeném pracovišti, někdo tráví dovolenou se svou oblíbenou diagnózou a někdo si zase o dovolené rád zajede vykouřit svůj oblíbený doutník do svého oblíbeného moře. Někdo tráví volno při přesčasech, někdo se svými antidepresivy a jiný se svou rodinou, se svými koníčky či kamarády. Hm, jak jste na tom vy? A jak svůj prožitek prezentujete ostatním? Mně před časem náhle a nečekaně vybyl volný den. To byla přímo výhra, avšak co tak narychlo s ním? Nejprve jsem minimalizoval svůj spánkový deficit a eliminoval transfer časového horizontu (prostě jsem si přispal, protože noční služby a změna času si o to holt řekly). Pak jsem aktivně vstoupil do nového dne, a ač muž, zvládl jsem dvě věci naráz: zároveň se snídaní v biokvalitě regionálních producentů (housky z pekárny na rohu a salám z místních jatek) jsem spořádal přísun mediálních aktualit (četl jsem noviny, patrně Deník). Hned potom jsem se sobecky rozhodl věnovat rozvoji vlastní osobnosti a vyrazil do naturálního fitnesscentra: při přehazování kompostu jsem pohovořil se svým bederním svalstvem, při hrabání listí posílil úpony, při řezání větví bicepsy, při štípání dřeva zapracoval na trapézech. Spokojeně jsem přijal návrat divočiny do lokálního biotopu, to když naše Micinka ulovila myš a složila mi ji na dvorku k nohám. Poté
jsem zamířil do lesa. Houby sice nerostly, zato jeleni řvali jako obyčejně. Prošel jsem biosférickou rezervací po obvyklé trase zpět do kulturní krajiny, pozdravil se s pošťačkou a se sousedem si vyměnili názory na otázky zajímající obě strany (zkrátka pokecali). Ochladilo se, tak jsem upekl štrúdl a na kole ho zavezl manželce do práce. Pak nastal čas preferovat regeneračně ozdravný proces; vydávám se do sauny. Na dvě hodiny se svět zastavuje a já si užívám zhmotnělé blaženosti. Ano, tohle je blahobyt. Ještě vyvézt popelnici, domluvit zapůjčení lisu na moštování jablek a zavolat synkovi, jak je na tom ve škole se zkouškami. Podvečerní vlak píská, dýmka chladne, poprchává. Ne, nestihl jsem všecko: vždyť je ještě tolik kopců, na které je třeba vystoupat, je ještě tolik knih, které je třeba přečíst a je ještě tolik piva, které je třeba vypít. A teď mne omluvte: odcházím se socializovat. Po staru: jdu naproti manželce a společně s našimi kamarády zajdeme na jedno.
Ideální dovolená Ještě nikdy jsem nebyl v turistických resortech Tuniska či Thajska, o Tanzánii či Tasmánii nemluvě. S kolegou jezdíváme na velké vlakové výlety do rozličných tramtárií, ale typický dovolenkář nejsem a asi nebudu. Manželka je totiž náročná. Když už se rozhodne pro dovolenou, vyžaduje nadstandard. Dovolenková destinace dle jejích požadavků musí být nejen hezká, ale i zajímavá a nejlépe přímo okouzlující. Má choť dále vyžaduje historickou a architektonickou pozoruhodnost, trvá na svébytnosti krajinného rázu a jeho malebnosti, podmínkou je dostupnost přírody (nejlépe s výhledy), dále bezpečí a klid, taktéž pohostinnost místních, snadná domluva, bezproblémová orientace, samozřejmostí pak vhodná krmě a správná teplota oblíbeného spodně kvašeného nápoje. Vedle toho manželka odmítá ponižující policejní prohlídky a detekční rámy, jakož i rentgeny kufrů a svých útrob. Požaduje vlídné klima a prostředí neznámých chorob prosté. Obtěžovaly by ji atentáty a rušily bombové výbuchy. Vůkol vyskytující se zvířectvo má být domestikované, každopádně nejedovaté, nejlépe jedlé. V hodinách, jež následují po večeři, by pak měl zaznít nejeden vtip. Jak tomu všemu vyhovět? Hm, snadno. Jezdíme po Čechách. Dosud pokaždé se nám představy o dovolené splnily, ba často byly v mnohém překonány. Vždyť v mapách a na
internetu je jen zlomek toho, co české končiny nabízejí. Byli jsme tu i onde: třeba v Třeboni a na Kokoříně, v Nižboru i u Kopidlna, v Jindrově Hradci, Litoměřicích i Jetřichovicích, v Rudolci i na Lomečku, v Písku i ve Slavonicích, plachtili jsme na Lipně a hledali tajemné kameny na Vlhošti, letěli jsme balónem nad Krumlovem i letadélkem z louky u Strunkojc. A dočista vždycky jsme si řekli: „Tady je tak hezky, že se sem rádi vrátíme zas.“ Jenže pak nám zvídavost nedá, najdeme si další zajímavý kout – a při odjezdu konstatujeme to samé. Tak to jde rok za rokem a místo za místem. Co z toho vyplývá? Václav Cílek kdysi pravil, že poznávat naši zemi je úkol na celý život. Má recht – a já dodávám, že nejde o domácí úkoly z pilnosti, nýbrž ze samé radosti. Juch!
Kosmonaut Ve čtvrtek 2. března 1978 jsem přišel ze školy a máma u kuchyňského stolu skoro brečela. Z rádia se místo obvyklého programu ozývala pochmurná hudba a moderátor monotónně opakoval: „Setrvejte u svých přijímačů. Budeme vysílat mimořádnou zprávu z Moskvy!“ Znělo to ponuře, ba hrůzostrašně. „Blum blum, vyčkejte na spojení s Moskvou! Blum blum.“ Pak přišel z práce táta a měl jasno: „Bude válka!“ Za socialismu vše důležité přicházelo z Kremlu, a nebyly snad zprávy, aby v nich neřinčely zbraně hromadného ničení a hrozba imperialismu či naopak odhodlání udržet mír i za cenu třetí světové války. Bylo mi dvanáct a dumal jsem, k čemu mi bude jednička z branné výchovy. Pak v podvečer řekli, že do vesmíru vystřelili československého kosmonauta, ale u nás doma bylo pořád ticho. Byli jsme uvyklí, že věci se mají jinak, než jak stojí v oficiálních prohlášeních, a pořád čekali, co se z toho vyklube. Ani po týdnu, když náš první kosmonaut přistál, jsem nepocítil radost, nanejvýš úlevu. Těšilo mě jen to, že kosmonaut Remek pochází od nás z Budějc, což podchytil i kreslený vtip pana Kerlese v týdeníku Dikobraz. Na velké propagační nástěnce (dnešním jazykem billboardu) se siluetou Černé věže v pozadí stál nápis „Vítají vás České Budějovice, město tužek, piva a kosmonautů!“ Zvlášť humorné mi to nepřišlo, neboť pan Kerles běžně kreslil
mnohem lepší vtipy. Chápal jsem to jako úlitbu požadavku reagovat na aktuální společensko-politická témata, aby mohl dál kreslit své roztomilé rybáře, houbaře a chalupáře. O to větším zděšením pro mě bylo, když jsem se s ním po létech setkal a připomněl mu právě onen dávný vtip o městě kosmonautů. „Vidíte, a já za tenhle obrázek vyfasoval zákaz publikování,“ pravil tiše. „Nojo, soudruzi to vzali jako urážku spolupráce se Sovětským svazem.“ Hm, dnes si kosmonaut Remek velvyslancuje v Moskvě, výtvarník Jaroslav Kerles kreslí své kapry andělům v dálkách nebeské věčnosti – a já tu ponurost druhého březnového dne z hlavy ne a nedostanu. Zvlášť, když letos vychází na pondělí, které pro mnohé bývá ponuré samo o sobě až až…
Mapy Vydat se na cesty bez mapy? Hm, pro mne nemyslitelné a nějaká navigace to nezachrání. Každá cesta sice začíná sněním, které je nejdůležitější částí cesty; už proto, že nikdy nemůže zklamat a nikdy nemůže nevyjít. Avšak hned poté musí následovat prvotní putování prstem po mapovém listu. Mapa, to je takové krajkové prádlo krajiny, která jím láká a mnohé naznačuje, aby člověk pak odkrýval a poznával její pravou a skutečnou tvář. Mapy jsou pro mě jako obrazy. Zkoumám nejen jejich obsah, ale také vložené výřezy, ilustrace, vysvětlivky či doprovodné tabulky. Líbí se mi jejich barevnost i ozdoby. Na těch starých to bývala samozřejmá věc, dnešní jsou obvykle strohé. Obdivuji, jak v masarykovských časech býval na mapě podepsán její konkrétní autor: školní mapu Plzeňska „kreslil M. Ježo, školský inspektor“, mapu politického okresu českobudějovického zase „kreslil Jan Srp“. Co to bylo za osobnosti? Měli ti muži v sobě víc úřednického ducha anebo se cítili být spíše umělci? Patrně od každého něco; nejspíš by nás záběr jejich rozhledu, vědomostí a dovedností ohromil. Dnes je vydávání map záležitostí kartografů, ale kupříkladu předválečná mapa Písecka z mé sbírky vznikla „za spolupráce všeho učitelstva školního okresu“. Z oné doby pochází i mapa „železničních a automobilových tratí Republiky
československé“, přičemž automobilovými tratěmi byly myšleny autobusové linky. Fastrova silniční mapa pro automobilisty a cyklisty se zase chlubí tím, že zachycuje „barvy silnic podle přírody“. Za první světové války vycházely mapy válečných bojišť, z té druhé pak mám "atlas dobytých území na východě". Pohraniční vysídlené a se zemí srovnané obce existují už jen na starých mapách; je jich nečekaně moc a za objevováním zmizelé civilizace nemusíte do And; stačí Šumava. Na týchž mapách bývala vyznačena i „Sprachgrenze“ neboli jazyková hranice mezi oblastmi s převažující mluvou českou či německou. Atlas světa byl pro mě před čtyřiceti roky tím, co pro dnešní děti internet. A pro mé cesty tak odjakživa platilo a platí: mapa je grunt, jízdní řád špunt! A také: jízdní řád je mi matkou, improvizace milenkou. Neboli: i bloudit se musí umět.
Výpravka Druhou prosincovou neděli sebrali výpravčím v Prachaticích a Volarech výpravku. Ano, tu zelenobílou plácačku, co byla povelem k odjezdu vlaku ze stanice a spolehlivě fungovala od května 1932. Nemohu si pomoci, ale výpravčí s výpravkou je nejen tradiční symbol a historická zvyklost, ale především zavedená obchodní značka. Zato výpravčí bez výpravky, to je něco jako doktor bez injekce, úředník bez razítka, puberťák bez mobilu, finanční úřad bez daňového přiznání, něco jako Skot bez sukně, Vánoce bez stromečku, pivo bez pěny či – ó, hrůza hrůz! – jako manager bez služební limuzíny. Může něco takového vůbec existovat? Inu, může. Avšak ten dojem, ten dojem! Na rychlostních koridorech či odlidštěných terminálech prosím, ale v Pošumaví, na lokálce? Zahleděnost do počítačů vede stále častěji k názoru, že co není na monitoru, to je zbytečné. Železnice se už připravila o symbol okřídleného kola, přednostu stanice i kytky na perónech; co bude následovat příště? Jenže i nejmodernější počítače pořád ještě stárnou rychleji než lidé. Církev prošla lecjakými proměnami, ale nikoho nenapadlo vzít svatému Petrovi jeho klíč, sv.Jiří kopí, sv. Floriánovi štoudev či sv. Ondřeji kříž. Ovšem v létě kdosi zkusil připravit Budějce o Samsonovu kašnu a teď i výpravčí o výpravku. Spisovatel (a výpravčí) Adolf Branald vzpomínal na
svou první výpravu vlaku takto:„Vlak stál, chvěl se, čekal, strojvedoucí vyhlížel, průvodčí stál na stupátku, chvěl se, čekal, vyhlížel; zdvihl jsem výpravku. Nastavil jsem slunci znak moci a síly. A vlak se doopravdy rozjel. Nikdy už nezplodím takový zázrak, ačkoliv se později tímto způsobem rozjelo mnoho vlaků; nikdy se už nic tak vznešeného nemůže stát.“ Rozmohl se nám tu takový nešvar: napřed je preferována modernizace, která cosi ruší, aby následně obdržel dotaci projekt, který totéž obnovuje. Před časem byly leckde výpravčím odebrány červené čepice, avšak ohlasy a důsledky byly natolik negativní, že se vrátily zpět. Třeba se tak vrátí i výpravka. Hm, zkusím napsat Ježíškovi. Děkuji čtenářům za přízeň a jedu domů; ovšemže vlakem. Odjéézd! Ehm, pardon, vlastně po novu http://vodjezd.cézet.
Roman Kozák, Deník 2014 - 2016
O AUTOROVI Roman Kozák (* 18. září 1965 v Podbořanech) žije od roku 1988 v šumavských Volarech. Profesí výpravčí, člen Stifterova pošumavského železničního spolku, v okolí šumavských lokálek znám též jako nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů… Jeho velkým koníčkem je putování po šumných krajích (nejen šumavských).
Co je lampárna Lampárna je na téměř každém nádraží. Obvykle se nachází nedaleko většího z obou zhlaví, mezi opuštěným skladištěm brambor a hromadou rezavých vyřazených bazmeků z lokomotiv. V lampárně je možno podat stížnost na jiného člověka, na firmu, na úřad, na politickou stranu, na sousedovo zvíře, na milence své ženy, na vlastní ženu, na cizí ženu, na počasí, na poměry, na vládu, na daně...Výsledek stížnosti podané na lampárně je ovšem týž, jako výsledek stížnosti podaný kdekoli jinde v České republice: hovno. zdroj: Necyklopedie.wikia.com
Obsah Předmluva.............................................................................4 Rodopisný štrúdl..................................................................8 Rozečtená kniha.................................................................10 Výstup................................................................................12 Babička...............................................................................14 Módní guru.........................................................................16 Proměny peněz...................................................................18 Den volna...........................................................................20 Sauna..................................................................................22 Ideální dovolená.................................................................24 Odpočatí dříči.....................................................................26 Kombajnéři.........................................................................28 Čutálisti..............................................................................30 Kosmonaut.........................................................................32 Příležitost dělá zloděje.......................................................35 Mapy...................................................................................37 Soutok moří........................................................................40 Moře, ó, moře….................................................................42 Mým ostrovanům...............................................................45 Utopený horolezec..............................................................47 KáPéZetka..........................................................................49 Přísně tajné!........................................................................51 Dvacet deka jazzu...............................................................53 Staré zlaté časy...................................................................55 Nevolnost...........................................................................57 Třídní sraz..........................................................................59 Neutoneme!........................................................................61 Rakety versus přezůvky.....................................................63 Historický šerm..................................................................65
Muničák..............................................................................67 Uniformy............................................................................69 Šikana.................................................................................71 Pošta...................................................................................73 Památné dny.......................................................................75 Tušení souvislosti...............................................................77 Pošumavské vinohrady.......................................................79 Invaze.................................................................................81 Valentýn..............................................................................83 Svatý Václav.......................................................................85 Jednou ticho, prosím!.........................................................87 Nemáme nic........................................................................89 Nobelovka pro Járu............................................................91 Bezčasí...............................................................................93 Chvála maloměsta..............................................................95 Výpravka............................................................................97 O AUTOROVI.................................................................100 Co je lampárna.................................................................101 Již vyšlo:...........................................................................104 UKÁZKA Z E-KNIHY:...................................................106 Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks....................112
Již vyšlo: Jaroslav Pulkrábek
Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 1, 2, 3 Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze prachatického Deníku. Sto padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knihách Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete (díl 1, 2 a 3). Výběry převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin. ISBN 978-80-87741-01-6 (ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Mobi)
www.driftbooks.eu
Roman Kozák
Příběhy schované v žule aneb Vyprávění o volarských božích mukách Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy... Kniha vyšla po osmnácti letech s upraveným a aktualizovaným textem. ISBN 978-80-87741-04-7 (ePub) ISBN 978-80-87741-05-4 (Mobi)
www.driftbooks.eu
UKÁZKA Z E-KNIHY: Šumavská přicházení – Roman Kozák Anotace: Dozvíte se, jak na Šumavu přicházela (nebo lépe řečeno přijela vlakem) v roce 1918 nová republika jménem Československo. Jak na Šumavu v roce 1925 přišel (nebo lépe řečeno přijel vlakem) Karel Čapek a co tu našel, viděl a prožil. A nakonec jak na Šumavu v průběhu doby přicházeli (či přijížděli vlakem, na žebřiňáku i auty) lidé, jak tu žili, umírali, ale také jak odcházeli ať už dobrovolně nebo byli vyhnáni násilím... Jedná se o soubor tří textů Romana Kozáka: - Neznámá válka pod Boubínem - Šumavou Karla Čapka - Krajina rozbitého nádobí (Sudetský valčík)
Zpola zlověstný a zpola divukrásný kraj pohraničního pralesního hvozdu, jo, to je Gabreta. Lidé sem pronikají jen ztuha, přicházejí a odcházejí ve vlnách jako sněhová mračna. Co se jich tu již vystřídalo – a zůstane málokterý. Začali to hledači zlata, pak se tudy probíjeli lovci, soumarské obchodní karavany, žoldnéři, lidé na útěku – a stejně to vždycky byli divousové se sekerami… Ti, co se tu usadili, vedli pytlácké války, mrzli ve sněhových spoustách, umírali v děsu z démonů; v močálech leží vybělené kosti těch, kdo nedošli s nůšemi skla či pašovaného zboží… České rodiny, co sem přišly po osmnáctém roce, prchaly už na podzim 1938 po Mnichovu posledním vlakem před Hitlerovým řevem. Šestačtyřicátý rok nabídl týž obraz, jen v obráceném gardu: gabretští Němci byli transportováni do odsunu. A tak pořád dokola: dej zlato, jídlo, dceru, civilní šaty anebo život!!!
I. Narodila jsem se a vyrostla ve Vídni, vzpomíná paní Františka u rozklíženého piána. Jeden den jsem se stala plnoletou – konečně mi bylo jedenadvacet! – jenže hned nazítří přišel do Vídně Hitler a od tý doby to nestojí za nic! Vyrůstala jsem mezi vídeňskými Čechy, měla jsem školy, chodila do knihoven a cukráren, do divadel a do Sokola, jezdila k příbuzným na Sázavu a na výlety do Alp, jenže – ještě jsem se vdala, ale můj muž musel hned narukovat, a přestože byl coby tlumočník u štábu, do půl roka se stal nezvěstným někde u Stalingradu. Byla bída, všeho málo, na příděl – a já si mohla vybrat: buď požádat o vdovský přídavek k jídlu, ale to by prohlásili manžela za mrtvého a přestali by po něm pátrat. Anebo trvat na tom, aby pátrání po něm pokračovalo, jenže to jsem zase neměla nárok na nic; jen na hlad. Ke konci války jsme byli co chvíli v protileteckém krytu dole ve sklepě. Můj pejsek se mi jednou vytrhl a utekl někudy ven. Já se pustila za ním – a když jsem se vrátila k našemu domu, byli tam všichni v krytu mrtví; udusili se plynem, který do sklepa unikal z poškozeného potrubí. Od té doby mám nějakýho psa u sebe pořád. Při posledním náletu na Südbahnhof padla bomba i na náš dům. Přežili jsme, ale neměli kam jít. Vídeň osvobodili Rusové, vládl chaos, a do toho pořád přicházely výzvy z Čech: vlast volá! Pojďte pomoci budovat vlast!
Tak jsme poslechli - a šli. Bylo nás několik desítek a ve zvláštním nákladním vlaku jsme jeli celé tři dny. Dojeli jsme do Mimoně. Bylo to na Sv. Václava, to nezapomenu. Protože při vjezdu do stanice ten náš náborář a průvodce vyskočil z vlaku, naskočil na protijedoucí vlak – a zmizel. Nás nechal napospas. Čechy jsme nezajímali, všichni slavili posvícení, a nás – jelikož jsme přijeli z Vídně – měli za Němce. Tři dny jsme přežívali na nádraží a nenašli sebemenší zastání ani u úřadů ani u lidí. Nakonec jsme skončili v podnájmu u místních Němců, kteří už měli sbaleno a chystali se do odsunu. Ti se s námi dělili o postele i o jídlo… Během pár let jsem vystřídala několik měst; putovala jsem po příbuzných. Při tom jsem se potkala s jedním z těch, kdo s námi tehdy přijeli v tom nákladním vlaku. Jmenoval se Josef, nu, a my se vzali. Můj bratr, který se před válkou vystěhoval do Ameriky, mi od počátku posílal dolary, abych mohla přijet za ním. Jenže napřed jsem nebyla plnoletá, pak byla válka, potom jsme šli do Čech, a když jsem si konečně šla peníze vyzvednout, zjistila jsem, že komunisti mi účet zabavili a vykradli. Jo, přečkal Hitlera, ale nepřečkal komunisty. Manžel jezdil po stavbách všude možně – a pak dostal nabídku na místo s bytem. Prý: Pojďte budovat pohraničí! Nechali jsme se nalákat ještě jednou – a ocitli se tady, v Gabretě. Čekaly nás Planary, sudetské maloměsto, pod ním Vltava. „Už tu na vás čekáme,“ vítal nás předseda národního výboru. „Lidí je tu třeba! Jenom nevím, jak dlouho tu vydržíte.
Váš slíbený dům ještě není opraven a přichystán…“ Nu, co. Místo v Planarech jsme dostali tuhle chalupu po Němcích tady v Honetšláku. Můj muž mi říkal, že když sem jel vůbec poprvé, zažil tady nádherný západ slunce: celé nebe zrůžovělo a přes karmínovou přešlo do zlatova; nikdy předtím prý takovou nádheru neviděl. Ani v Alpách? ptala jsem se – a on mě ujistil, že žádný z alpských západů slunce se nevyrovnal tomu gabretskému. Já cestou do Planar ve vlaku usnula, byla jsem už těhotná, a vzbudili mě až na konečné… Vyšlo v říjnu 2015 pouze jako e-kniha
Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks edice Cesty kolem Šumavy •
Příběhy schované v žule – Roman Kozák
•
Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek
•
Šumavská přicházení – Roman Kozák
•
Šumavské povídání 1, 2, 3 – Jaroslav Pulkrábek
•
Země zamyšlená 1, 2, 3 – Ladislav Stehlík edice Cesty pohádkové
•
Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák
•
Další pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák edice Cesty do světa
•
Za sv. Jakubem a na Konec světa – Ondřej Pulkrábek
•
Rafinerie – Jan Cempírek
edice Cesty do města •
Mé ztracené město / Jsem město – Pavel Brycz
•
Sloni mlčí – Pavel Brycz
•
Tanec posledního dne – Jan Cempírek
•
Café Groll – Jan Štifter
•
Kathy – Jan Štifter
Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary IČ: 637 61 386 e-mail: driftujeme@gmail.com Vše o nás na DRIFTBOOKS.EU Sledujte nás na sociálních sítích: Facebook, Twiter, Google+, Flickr, Pinteres * naše knihy koupíte na Kosmas.cz; Wooky.cz; eReading; Palmknihy.cz; * ukázky z našich knih najdete na http://issuu.com/driftbooks