Pavel Brycz - Sloni mlčí (ukázka) by Nakladatelství DriftBooks

Pavel Brycz

Sloni mlčí

Volary 2014

Vydalo

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary jako e-knihu č. 10 rok vydání 2014 (pouze elektronické vydání) konverze do elektronických formátů: Jakub Rákosník odpovědný redaktor: Petr Čmerda © Pavel Brycz c/o DILIA, 2002 © Ilustrace: Filip Raif, 2002

ISBN 978-80-87741-27-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-28-3 (Formát MobiPocket)

Tento příběh jsem mohl vyprávět díky grantu UNESCO, kuchyni Heleny Michie a laskavé přírodě v předhůří Pyrenejí, která se i v čase honiteb chovala velmi, velmi tiše. Merci beaucoup. Autor

V dětství jsme ten dům znali Měl krásné jméno Fantazie Anonym

KNIHA PRVNÍ - JARO Sloni přicházejí Město, ve kterém bychom chtěli s Karolínou žít, chová na útraty radnice slony. Každý zdejší obyvatel to věděl, ale my to netušili, přespávali jsme na střeše paneláku ukryti před větrem zástěnou z plachty a náhle se ozvaly podivné zvuky. „Hrúúúúúúúúúúúúúúúúm, hrúúúúúúúúúúúúúúúm,“ zahřmělo ze země namísto z oblohy a šedivé mraky se roztrhly hluboko pod námi. „Jak může přijít bouřka odspoda?“ podivila se Karolína a pohlédla dolů, vykřikla a jektala zubama. „Cos tam viděla?“ zeptal jsem se a radši se nekoukal kvůlivá závrati. „Slony,“ odpověděla, „viděla jsem normální slony, asi nejsem normální,“ diagnostikovala se ukvapeně. Podíval jsem se taky. „Co to je?“ položila mi otázku má družka. „Mělas pravdu, sloni,“ hvízdnul jsem a zapomněl se poděsit své závrati. „A dívej, tam jsou dva lidi a co dělají? Voni se svlíkají před

těma slonama a... a... normálně voni se milují. Chápeš to?“ vyjevila se Karolína. „Třeba jsou muž a žena,“ zauvažoval jsem. „To doufám,“ pozvedla Karolína obočí. A tak jsme poprvé spatřili z ptačí perspektivy města, kde se chceme usadit, stádo afrických slonů a jejich pastevce, kteří se před nimi milují, aby učinili příklad mohutným samcům a samicím. Jsou za to placeni. Město miluje své sloní stádo a touží po slůňatech, jež se rodí z rozkoše slonů, kterou se učí od lidí. Naše město je jediné místo na světě, kde mají sloni neustálou říji. To jsme se dozvěděli později od Jirky, přítele z města, ve kterém chceme žít. A tak naprosto zmatení jsme stáhli plachtu proti větru na sebe a oddali se také milování, protože když si nevíme s něčím rady, tak se milujeme jak cikáni. Jitření Plachta, kterou jsme se přikrývali při našem milování a která nás chránila před větrem, deštěm i před kroupami, byla trojúhelníková kosatka z velké plachetní lodi, která ztroskotala, aniž by kdy vyplula. Plachetnice se jmenovala Jitřenka, a tak říkám našemu životu pod kosatkou jitření: jitříme svým milováním, spaním bok po boku, čelem k čelu, či zády k zádům své city. Plachta je bílá a taková zůstane, když ji občas vypereme v prádelně u obchodního domu, kde konáme své velké prádlo a pročítáme inzeráty s nabídkami pronájmů. Mě pročítat inzeráty brzy omrzí, začnu se tvářit a cituji Ambrose Bierce, že „optimismus je intelektuální choroba vyléčitelná

jedině smrtí“. Karolína už zná ty moje stavy, strčí mi tedy dlaň do kapsy, hladí mě přes džíny a začíná si vymýšlet legrační inzeráty. Karolína je na takový dětinskosti báječná, učí malinký špunty ve škole a ty prvňáčci ji naprosto zbožňují. No, nezbožňovali byste ji taky, kdyby vám zvedala morálku vymýšlením bláznivejch inzerátů? PRONAJMU, NEBO PRODÁM ZÁNOVNÍ PONORKU 5+1. VHODNÁ PRO PODNIKÁNÍ NEBO TRVALÉ BYDLENÍ. ZN. Pochromovaná. Nebo třeba: PRODÁM MARINGOTKU BEZ KOL S PŘÍSLUŠENSTVÍM. ZN. Trvalý pobyt A když jí ani tyhlety skopičinky nepomohou vytáhnout mě z trudnomyslnosti, přitiskne se ke mně a podívá se mi do očí pohledem zdola, musí se pravda trochu snížit, nejsem žádnej pivotman z NBA a vona je vysoká a štíhlá, a já se v tom momentě cejtim jako homo macho, člověk mužný, když pronese kouzelnou větu: „Miláčku, pojďme jitřit“ Ještě se nestalo, že bych byl proti.

Nad hlavou hvězdy Když dojitříme pod kosatkou, myslím na Jirkův námořnický příběh. Jirka, jak už jsem řekl, je náš přítel, kterému věříme a jenž nám umožnil přežít na střeše už první dva měsíce navzdory smrštím aprílových větrů a dešťů, jež do nás mydlí jak presta smyčců z Vivaldiho. Jak tak hledím zpod Jitřenky na hvězdnou oblohu, zazvoní mi do ucha Karolínin hlas: „Na co myslíš? Cililink.“ „Myslím na Jirku,“ odpovím a dál fixíruju pohledem oj Velkého vozu. Karolína souhlasně zavrní. Myslet po milování na někoho jiného než na našeho přítele Jirku, se zlou bych se potázal, prskala by jak kočka. Takhle přede jak depilační strojek. A já mohu vyprávět příběh námořníka Jirky a jeho plachetnice po boku své družky: Všechny tři totiž miluju.

Námořníkův příběh Jirkovi Lavorovi bylo čtyřicet pět let, když ho propustila Plavba labsko-oderská ze svých služeb. Nevím, proč ho propustila, ale tuším nějakou souvislost s jeho rozvodem. Říkal totiž všem lidem ve městě, kde toužíme žít, větu: „Metro musí jet, i když se strojvůdce rozvádí.“

Toto ponaučení opakoval lidem příliš často, než abych nevycítil, co mu straší ve věži. A zaměním-li krtka, ke kterému nemohl mít námořník Jirka žádný vztah, za jemu vlastní dopravní prostředek, snadno pořekadlo pozměním: „Loď musí vyplout, i když ztratila přístav. “ Jeho loď tehdy asi nevyplula, protože kapitán byl nešťastný. Když si v průběhu rozvodových stání a po vyhazovu od plavby uvědomil, že musí vyplout, aby byl na moři, pustil se do stavby své Jitřenky, prodal dům, vybral vkladní knížky a koupil si loděnici, materiál na stavbu lodě a náklaďák. Pak se sám jako tesař a car Petr Veliký pustil do stavby plachetnice pro cestu okolo světa. Jakmile byla loď hotová, pyšný tvůrce ji nechal dvěma jeřábníky v zapůjčených jeřábech naložit a vydal se nákladním autem k moři. Zapomněl však sejmout stěžně. Pod viaduktem na severozápadním předměstí skončila jeho plavba. Stěžně se po nárazu poroučely na zem a námořník Jirka byl podroben dechové zkoušce. Vrátit stěžně na jejich místa byla pro něho maličkost, ale nepomohlo mu to znovu vyplout, soud přisoudil bývalé manželce půlku domu, kterou už nemohla dostat, dům se změnil v námořní plachetnici, a tak Jitřenku čekal osud být rozdělena na dvě poloviny. V materiální podobě by polovina lodi neposloužila žádnému muži ani ženě, kteří už spolu nechtěli být, proto měla být Jitřenka prodána a vyměněna za lovy. Od Šumavy k Tatrám se však nenašel kupec, který by měl zájem o námořní plachetnici. A tak se Jirka vzdal plachetnice ve prospěch svých dětí a bývalé manželky, než si najde nového partnera s bytem. Zatím mohly dcery Klára a Alžběta bydlet s

matkou v nejkrásnějším hausbótu na řece, sbírat rozum, a až jednou vyrostou, zvednout kotvy. „Musím si pospíšit,“ říká si každé ráno rozvedená paní Lavorová, když češe své bohaté vlasy barvy červánků. „Musím si pospíšit, než holky zvednou kotvy...“

Recept na kapra, recept na poezii Z bílých jiker v laguně řeky našeho města vyrostli zdraví a mrštní kapři. Chodil jsem s Jirkou na ryby a on mě zasvěcoval do tajemství lovu. Nejprve mi vysvětlil, že to, co cítím ve svém nitru, je lovecký pud. Podobalo se to vášni. Jak málo chápu posedlost hracími automaty, já v této chvíli dravec na lovu, jak málo mě opájí alkohol, když se vlasec poprvé napne a já ucítím překvapení ryby ve svém živlu, do té chvíle pyšné na svůj úspěšný život, tolik úspěšnější se svými instinkty, než je ten můj zmítaný větry a dešti na střeše panelového domu na sídlišti! Když mi přišla ryba a já se mohl pochlubit s úlovkem Karolíně, mraky, které věštily bouři, se roztrhaly u odpluly, my pak poklidně usedli k plynovému vařiči, klábosili, smažili rybu a čekali na vzácného hosta Jirku, který přinese láhev tramínu z mutěnické vinařské oblasti a pochválí recept na kapra Karolíniny babičky, který se dědí v jejím rodě z generace na generaci stejně tak jako laskavost a nezničitelný idealismus jejich povah. Jen jediné věci se při našem stolování obávám, děsím se, že ho námořník zeptá, co dělá moje poezie. Stydím se odpovědět, že nedělá nic.

„Tohle je teď moje poezie,“ odpověděl bych, kdybych se nebál, a ukázal na Karolínu, plynový vařič, kapra na talířích, víno ve sklenkách a sloní stádo hluboko dole.

Prostovlasá paní Lavorová a rybolov v oblacích Jednoho dne jsem vyrazil na ryby bez Jirky, chtěl jsem si dokázat, že už umím přinejmenším tolik, co můj senza učitel, a že natrefím šupináče přesně tak, jak mi můj mistr radil. Jirka tvrdí, že kapři se rádi vystavují na odiv, jsou jako delfíni na moři, vyskakují z vody, ať všechno živé na souši i ve vzduchu vidí, jak jsou dokonalí. Někdy ukážou laškovně třeba ramínko jak slečna z tingl tanglu, jindy se zavlní těsně pod hladinou tyhlety břišní tanečnice pod průhledným závojem vody. Ten průhledný závoj pak musí mít chlap pořád na očích, když jde lovit, a počítat s tím, že i flirtující kapr má smysly, a proto je dobré hodit se nenápadně v nějaké mimikry, nevykračovat si jak ženich na svatbu za halasení svatebních zvonů, ale pohybovat se jako Sioux v jelenicových mokasínech. Šel jsem po břehu řeky a sledoval zlato a stříbro každé šupiny. Kapři se rádi zdržují tam, kde jsou pod hladinou potopené kmeny stromů, větve či vraky člunů. Jakýkoliv mrtvý předmět pod hladinou je pro ne životodárným eldorádem, protože zachycuje potravu. Všechny tyto poučky jsem znal, a vedený jimi, ocitl jsem se v zátoce, kde co čert nechtěl, kotvila i Jitřenka. Paní Lavorová s dcerami hleděly zrovna přes zábradlí lodi, snad na někoho čekaly, když jsem se rozmáchl prutem a, jářku,

tak nešťastně, že jsem paní Lavorové shodil slamák z hlavy. „Ale, mladíku, opatrně, ryby jsou ve vodě,“ zasmála se paní Lavorová koketně a potřásla svými hustými rezavými vlasy. Její dcery zakřičely: „My nejsme ryby, my jsme panny,“ a rozpustile se řehtaly. „Promiňte, paní! Promiňte, slečny! “ Byl jsem zrudlý ponížením, nejraději bych utekl, ale pak by mi bylo ještě hůř před těmi ženami i před Karolínou, před všemi ženami na světě, a tak jsem znovu nahodil. „Kačena!“ zařval jsem a ucítil, jak mi vlasec ujíždí z rozdrnčeného navijáku jako blesk a vznáší se za hloupým ptákem, který mi sedl na lep místo kapra. Největší kachna, jakou jsem kdy viděl, polkla do zobáku háček a vyděšená stejně jako já se vyhoupla k oblakům, chtěl jsem ji přitáhnout, točil jsem navijákem k sobě a ona lítala okolo mě jak dětský papírový drak na podzimním nebi. „ÓÓÓÓÓÓÓÓÓO,“ vydechly ženy na palubě Jitřenky ohromeně. „Bojuj,“ zavolala Alžběta, „ať ti nefrnkne!“ „Drž se pevně, třeba tě unese,“ přisadila si Klára. „Pošli jí psaníčko,“ předháněla se Alžběta s Klárou ve vtipnosti. „Kač, kač, kač,“ hulákala kačena Klára. V ten moment jsem však přestal výsměch vnímat. Hleděl jsem za kachnou a osvítilo mě poznání, ano, už jednou jsem něco takového zažil, už jednou jsem měl co do činění s vodním ptákem, ale honem, honem, vzpomenout si, kdy a jak a s kým, za jakých okolností dával krásný vodní pták mé fantazii křídla? A zatímco se paní Lavorová i její dcery Alžběta a Klára dobře bavily, já se rozpomínal na svoje dětství.

Déjà vu Vzpomněl jsem si na večer na Ohři, kdy mrzlo, až praštělo, a dědeček se svým hustým černým obočím náhle ojíněným ledovými krystalky mě vytáhl z útulného a vyhřátého bytu v činžáku u hotelu U Černého orla, vzal mě od mých her s kuličkami, které duněly za nábytkem, když jsem jimi cvnkal, ve starých bytech se starým nábytkem a s parketami všechno duní, jde jen o to správně cvrnknout, hnal mě tedy dědeček sněhovými závějemi, až jsme došli k Oharce. Byla celá pod ledem. Led se leskl jako sklo a uprostřed ledu byla mohutná bílá labuť, zkřehlá a zamrzlá do ledového příkrovu, to jak ještě volná hladina řeky ji ukolébala ke spánku, ale v krutém objetí ledu se probudila. „Tumáš, Kryštofe,“ podal mi dědeček sekeru, „bude to tvoje práce, vysekej ji.“ „Já, dědečku?“ podivil jsem se. Nikdy jsem neměl sekeru v ruce, matka ani babička by mi ji nikdy nedaly do ruky, to až teď děda. Měl jsem strach. Nevěděl jsem, jestli se víc bojím labutě, nebo ledu, dospělí mi pořád vštěpovali, abych nelezl na zamrzlou řeku, připomínali mi případy chlapců, kteří se dostali pod led, utopili se a s jarní oblevou se vraceli na břeh neporušení, stále stejní, jen bez dechu, jak je přírodní lednice řeky propustila. Taky nás ve škole učili, že labuť je divný pták. Zpívá, když umírá, a v křídlech má takovou sílu, že dokáže přerazit ruku i dospělému člověku, natož takovému mláděti, jako jsem já. „Nikdy se nepřibližujte k vystrašené labuti,“ vštěpovali nám ve škole, „mohla by vám ublížit!“

Ano, všechno, co mě dospělí učili, byl strach. A najednou jsem od dědečka dostal sekeru a měl jsem jít po ledu k veliké, obludně krásné labuti. „Nu, na co čekáš, Kryštofe? Máš strach? Musíš jít ty, já se svou tloušťkou bych se probořil,“ ukázal dědeček na svoje ohromné tělo. A tak jsem šel. Se sekyrou v ruce jsem postupoval opatrně k labuti. „Tak, chlapče, jdi, jen jdi,“ povzbuzoval mě za zády dědeček. A labuť na mě nevěřícně koukala svýma smutnýma očima, když jsem se poprvé rozmáchl a ocel narazila do toho chladného bílého skla. Sekyra po ledu sklouzla tak nešťastně, že mi zajela do nohy a mně se spustila rajská omáčka, krvácel jsem z nohy tak důkladně, že krev postříkala labuť a hned přimrzala k jejímu peří. Bílá labuť tak za chvíli vypadala jak plameňák, ale dědeček si naštěstí ničeho nevšiml, a já už šikovněji vysekal velkého ptáka ze zajetí ledu. „Hurrrrrá, leť!“ zakřičel jsem na labuť a ona se vznesla. „Hurrrrrá!“ zařval dědeček a zakláněl hlavu, aby zahlédl na večerní obloze letící stín labutě. A tak uvidíte-li někdy červenou labuť, je to má labuť. Můj překonaný strach.

Něco mezi ženami a muži „Zatraceně, pane, nerybaříte moc v oblacích?“ zavolala na mě krásná paní Lavorová. Vytrhla mě z mého déjà vu, přitáhl jsem tedy na udici k smrti

vystrašenou kachnu, vytáhl jí háček ze zobáku a položil ji na hladinu. Byla unavená a okamžitě usnula. „Příště nejez, co ti nepatří,“ napomenul jsem kachnu. „Myslíte, že se neutopí?“ zeptala se paní Lavorová a skutečně se zdálo, že se vyčerpaný pták neudrží na hladině a začíná se potápět. Vytáhl jsem ji tedy z vody a nesl unavený chumáč peří v náručí na palubu Jitřenky. „Paní Lavorová, nemohla byste se o ni postarat, než se trochu sebere?“ zeptal jsem se jí. „Jé, mami, to je divný, vona spí s votevřenýma vočima,“ vyhrkla Alžběta a vzala si kachnu ode mě. „Netahejte ji, holky, položte ji,“ napomenula paní Lavorová dcery. Mně odpověděla: „Jistě, postaráme se o ni, ale jaktože víte, jak se jmenuji?“ „Váš bývalý manžel je mým přítelem, vím něco o téhle lodi,“ odpověděl jsem jí. „Ach, tak, další námořník,“ usoudila paní. „Ano, jistě,“ odpověděl jsem. Vlastně jsem neměl důvod opravovat její omyl. „No, odpusťte, že jsme se vám tolik smály, víte, je to prostě uvolnění prožít den, který se v ničem nepodobá těm ostatním, chápete?“ omlouvala se mi za výsměch, kterým počastovala moje zbrklé a nešikovné rybaření. „To je v pořádku,“ zamumlal jsem rozpačitě. „Ale není; co mi budete povídat, vím, jací jste vy mu..., ehm, námořníci,“ oponovala mi krásná paní. „Ehmmmm, já... byl jsem poprvé sám na rybách, asi jsem vám musel připadat jak Chaplin,“ šil jsem do sebe tak, jak do sebe šije muž, když očekává chlácholení z ženiny strany.

„Jó, Chaplin, cha, cha, chá,“ vyhrkly obě dívky, které si nebraly servítky, a paní Lavorová po nich lupla okem příliš pozdě. „Dívky, chovejte se slušně, pán je přítelem vašeho otce!“ napomenula je. „Rybář,“ představil jsem se. Holky propukly v hurónský smích a koutky zacukaly i jejich matce. „Opravdu se tak jmenuju,“ hájil jsem se, „Kryštof Rybář!“ Paní Lavorová chtěla zachránit situaci, která začínala nabývat opět komického rázu. „Můžeme vás pozvat na čaj, pane... Kryštofe?“ zeptala se paní. Záměrně potlačila na jazyku moje příjmení, aby nevyvolala výbuch veselí u svých dcer. „Ale ano, jistě, rád přijmu vaše pozvání, “ odvětil jsem a paní Lavorová zatleskala dlaněmi a všechny, včetně kachny spící s otevřenýma očima, uvedla do salónu Jitřenky.

Přijetí z Noemovy archy Salón plachetnice byl kulatý, dokonce strop byl vypouklý, a tak jsem se cítil jako uvnitř glóbu. A bůh ví, že to byl skutečně glóbus, protože ze všech stěn na mě hleděly kontinenty šrafované poledníky a rovnoběžkami. Kulatý stůl, u něhož seděly dívčiny a já s nimi, byl v Antarktidě na zploštělém pólu. Paní Lavorová připravovala čaj a sypala na cibulový porcelánový talíř sušenky klubky. Páni, to jsem dostal hlad. Dokonce i kachna, která spala s otevřenýma očima, se

probudila a sápala se na sušenky clubky. Inu, odehnali jsme ji stranou a nadrobili pár sušenek na zvláštní talířek. Nikdy bych nevěřil, že divokou kachnu ochočí sušenky klubky. Cpali jsme se sušenkami tak, aby to ještě zůstalo v mezích dobrého vychování, a zároveň remizovali v našem sušenkovém mači: Klára 8, Alžběta 8, já 8. Jen paní Lavorová zaostala jako hospodyně o dvě sušenky. A kačeně jsme taky nedali rovnou šanci. „Jé, mami, tý se od nás nebude chtít,“ mrkla Alžběta po kačeně. „Necháme si ji, prosím,“ zaprosila Klára. „No, a nosorožce byste nechtěly?“ zavrtěla hlavou paní Lavorová. „To se ví, že chtěly, nosorožce a nosorožčici!“ zasmála se Klára. „A jelena a jelenici,“ spustila Alžběta. „Jelenice se neříká,“ opravila dceru matka, „jelen má laň.“ „A co je teda košile z jelenice?“ zeptala se mě Alžběta. „Vinnetou a Old Shatterhand mají košile z jelenice, tak teda mají košili z jelena, nebo z laně?!“ „Prosím, pane Kryštofe, můžete jí to vysvětlit?“ poprosila mě paní Lavorová. „Jistě,“ hlesl jsem, ale sevřelo se mi hrdlo, to se mi stává vždycky, i když vím, že vím, prostě vysvětlovat něco, co vím, mě připraví o kyslík, natož podávat výklad něčeho, o čem nemám páru. „Jářku, takhle, Alžběto, jelenice je vydělaná, to znamená změkčená a upravená kůže z jelena nebo z laně, to je jedno, ze které indiánské ženy šily košile.“ „Takže třeba měl Old Shatterhand jelenici z jelena a Vinnetou

jelenici z laně?“ zamyslela se Alžběta. „Měl teda jeden kůži z kluka a druhej z holky? Proto se k sobě tak hodili!“ Logika malé slečny mě odzbrojila. Nikdy jsem se na ten problém takhle nedíval. Raději jsem zmlkl a hleděl si šálku zlatého čaje. Byl to takový ten šálek, který má zlaté dno, a jakmile člověk dopil čaj, uviděl svou tvář dole. Tvář v zlatě. To odpoledne jsem ji uviděl čtyřikrát, než jsem se dokázal odtrhnout a odejít z lodě, na níž i vzduch se rozděluje na dvě pohlaví: na kyslík a páru, aby se vzájemně doplnily. Myslel jsem, jestli si kačenu nechají a přivedou jí kačera, jestli na palubu pustí laň a jelena, jestli tím zvláštním způsobem budou hledět na pokrevní bratry, jestli do podpalubí nacpou pár nosorožců a hlavně jestli k paní Lavorové přijde nějaký námořník. Když jsem sestupoval z lodního můstku, doprovázela mě paní Lavorová a snad schválně zakolísala na svých vysokých podpatcích. V módě byly koturny z řecké tragédie. Padla mi do náruče a ve mně se zpěnila krev. A pak jsem uslyšel troubení slonů a probudil se natolik, abych řekl jen: „Sbohem, paní Lavorová, děkuju za příjemně strávené odpoledne.“ Ještě jsme se dotýkali rukama, ale můj hlas už zněl z pěti metrů. Když jsem seběhl z můstku, byla paní Lavorová na pět metrů ode mě, ale můj hlas mě předběhl na kilometr a volal zdálky: „Dneska sloni troubějí víc než jindy...“ Byla to pitomost, co jsem řekl, ale něco jsem musel říct na omluvu, že se můj hlas vzdaluje od paní Lavorové nadzvukovou rychlostí. Bylo to lepší, než kdybych jí přiznal, že nejsem námořník.

Pozůstalost básníka „Jak to jde?“ zeptala se mě Karolína na práci jednoho dne, když mi zatelefonovala do reklamní agentury l’Amour. „Dobře, rádio a slogan,“ odpověděl jsem jí. „Na co slogan?“ zeptala se. „Na kuře plukovníka Sanderse,“ oznámil jsem jí. „Fuj, to mi nechutná,“ otřásla se Karolína odporem. „No, něčím se musí Člověk živit,“ zavtipkoval jsem do sluchátka. „A jak zní?“ byla zvědavá. „Proklatě dobré kuře!“ zahlaholil jsem reklamně. „Dobrý, možná to s tím kuřetem ještě někdy zkusím,“ uznala Karolína. „A ty, lásko, kolik jsi vychovala dneska dětí?“ optal jsem se. „Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ slyšel jsem náhle ve sluchátku školní zvonek a věděl jsem, že se odpověď dozvím až večer, Karolína chvatně řekla: „Zvoní, musím, mohl bys, prosím, dneska přijít spát do školy? V rádiu hlásili průtrž mračen!“ A zavěsila. Rázem jsem vymazal z paměti počítače rádio na Fiat a začal znovu, to školní zvonění mě inspirovalo: (crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr) Paní učitelka: „Tak, děti, dnes si probereme rým. Řekněte někdo libovolné slovo.“ Žák: „Vivat.“

Učitelka: „Mno, ehm, tedy... je to dobré slovo, ale rým na něj bude těžké najít. Nebo snad znáš nějaký?“ Žák: „Fiat. “ Učitelka: „A proč vivat Fiat????!“ Žák: „Inu, já nevím, ale tatínek to včera pořád volal: Vivat Fiat, vivat Fiat!!!!“ Speaker: „A vy byste nevolali - mít nový Fiat už za 30 % jeho ceny?!“ Udělal jsem poslední uvozovky a spokojeně si oddychl. Karolínu prosadím do castingu, má pěkný hlas a dikci učitelky nemusí hrát jako ňáká herečka. Jen aby nenastydla na naší střeše. Zkusím jí navrhnout, abychom do natáčení spotu bydleli radši tajně ve škole. Vypnul jsem počítač, sbalil se a kráčel za Karolínou. Totiž nekráčel jsem já, ale všechno, co zbylo z básníka. „Ahoj,“ řekl jsem přitom šéfovi. „Ahoj,“ odpověděl mi on. My si s šéfem tykáme. „Už máš to kuře a ten Fiat?“ podivil se šéf, že odcházím. „Jistě, zamejloval jsem ti to,“ odpověděl jsem. „Super,“ odvětil šéf pozitivně. S šéfem si tykáme a mejlujeme.

Básník a námořník Vystoupal jsem po širokých schodech knihovny a prohlédl si nové přírůstky. Hezké slečny se neustále rodí, shledal jsem se zalíbením. Studentky šmejdily po chodbách a odděleních knihovny a mrtvé klasiky i mrtvé básníky opájely blahem. Ale ve studovně byly naštěstí jen jeptišky karmelitky, a tak jsem nemohl být rušen. Uklidil jsem se k encyklopediím důlních strojů, na nichž spočíval jistě letitý prach, a od konce jsem pročítal svůj deník. Konečně jsem našel, co jsem hledal, báseň, kterou jsem chtěl ukázat námořníkovi Jirkovi. Takhle vypadala. Jen nechci tě mít rád Vzpomínáš, kam jsme to vlastně chtěli, snad Paříž, snad Londýn, snad dál? Až v posteli spolu jsme zakotvili, ač v bouři, srdce je kotva. Já námořník bůh, ty žena panna, co Bůh, Máří, dal by nám rád, když námořník spí, tak ze sna volá, já chci tě, hmm, já chci tě, já chci tě, hmm, já chci tě, jen nechci tě mít rád.

Vzpomínáš, jak jsi se hrůzou chvěla, to poznalas, že nejsem z božího těsta, z narkózy pozdě ses probudila, když zabil jsem malýho Krista. Já námořník bůh, ty žena panna, co Bůh, Máří, dal by nám rád, když námořník spí, tak ze sna volá, já chci tě, hmm, já chci tě, já chci tě, hmm, já chci tě, jen nechci tě mít rád. Vidím tvou ruku už ve dne v noci, jak sestra bere ti krev, ta ruka tak nahá se zachytila bílými prsty o pelest. Já jsem jenom muž, ty jenom žena, co Bůh dal by nám rád, snad jeptiška ví, snad ví jenom ona, že chci tě, hmm, já chci tě, že chci tě, hmm, já chci tě, jen nechci tě mít rád. Báseň jsem vytrhl ze sešitu a vložil do obálky, připojil jsem doušku pro Jirku. „Jirko, ptal ses, co moje poezie, tady ji máš.“ Pak jsem z červeného kostkovaného baťůžku vytáhl láhev, kterou jsem pronesl do knihovny, myslím, že nosit lahve

jamajského rumu do čítárny je zakázané, a tak jsem z ní raději upíjel tajně, protože asi jen Bůh ví, co by mi k mému počínání řekly sestry karmelitánky. Třeba by chtěly, abych šel ke zpovědi, ale žádný mrtvý básník dobrovolně ke zpovědi nepůjde, musel by přiznat, že už nemá tu fantazii hřešit slovem ani představou, a musíte uznat, že skutkem bez kouska fantazie to taky nemá úroveň. Vypil jsem jamajský rum podstatně rychleji než John Silver z Ostrova pokladů, mé oblíbené četby, protože pirát si musel nalejvat narozdíl ode mě jen do jedné nohy. Dřevěné protézy nepijí. Pak jsem vzal svoji báseň a nasoukal ji do úzkého hrdla prázdné lahve, totiž abych pravdu řekl, pomohly mi černě oděné karmelitky, já se totiž ne a ne trefit, a tak ke mně přistoupily tisíce řádových sester a pomáhaly mi ze stovek lahví od jamajského rumu a ze všech těch úzkých hrdel najít tu pravou a vsoukat do ní pergamen, můj vzácný testament. Byl jsem nevěstám Kristovým velmi vděčný, ale vždycky, když jsem chtěl jednu každou odměnit polibkem, sáhl jsem do prázdna, a ouha, jeptiška na mě promluvila z opačné strany, než jsem po ní chňapal, karmelitánky měly tu moc sublimovat přede mnou a hned se zhmotňovat, kde jsem je nejmíň čekal, rád bych věděl, jakým privilegiem jim Spasitel toleroval toto čarodějnictví. Tak přeci ještě nejsem mrtvý, pomyslela si moje vilná duše básníka a představoval jsem si, jak každá karmelitánka v ohrožení své panenské čistoty se rozplyne, aby se hned stranou ztělesnila a klepla bídného svůdníka či svůdného bídníka přes prsty a promluvila: „Pane, pane, notně jste přebral, nebraňte se, já a mé tři sestry

vás skryjeme pod sukněmi a provedeme v tomto stavu okolo knihovnic. Musel byste platit pokutu za porušení knihovního řádu.“ „Pod černými sukněmi? Nikdy!“ vykřikl jsem. Ale nakonec jsem se podvolil. Na čerstvém vzduchu se mi udělalo lépe. Sestra Margarita, sestra Marie Róza a dvojčata Jáchyma a Františka mi pomohly zašpuntovat můj dopis pro námořníka Jirku a doprovodily mě až k řece. „Děkuji vám, slečny...,“ navázal jsem rozhovor, jakmile jsem vystřízlivěl. „Ach, říkejte nám raději „sestry“, pane, oslovení „slečno“ se v našich kruzích neužívá,“ poprosila mě usměvavá Marie Róza. „Víte, mám přítele námořníka, zůstal vězet na souši, ale myslím, totiž vím to, že jen dočasně, on určitě vypluje, už šetří na novou loď, ale ptá se mě pořád na poezii, dnes jsem šel a připravil mu námořní poštu, dovnitř jsem vložil, tedy pardon, dovnitř jste vložily moji báseň, nemyslím, že bych mu ji chtěl ukázat jiným způsobem než takhle, jestli tomu, dámy, rozumíte...“ „Sestry, drahý příteli,“ usmála se Marie Róza. „...sestry,“ opravil jsem se. „Rozumíme,“ prohlásila pihovatá Jáchyma, „máme také svého bývalého básníka,“ prohlásila Jáchyma a ukázala nataženým prstem vysoko k nebi. „Hospodina?“ hádal jsem. „Níž,“ zašeptala sestra Františka. „Ježíše Krista?“ pálil jsem od boku. „Ještě níž....,“ usmála se Marie Róza. Přiznám se, že jsem byl bezradný.

„Našeho papeže Jana Pavla,“ oznámily mi se zvonivým smíchem sestry karmelitky svou hádanku. „Víte, svatý Otec někdy upadne pro slabost těla, ale zvedne se, a jenom Bůh ví, jestli jeho tělo pozvedá jeho víra, anebo zatvrzelost básníka.“ Hodil jsem lahvovou poštu do vln řeky, která protéká městem, kde bychom chtěli s Karolínou žít. Jestli má přítel Jirka někdy uvěřit, že jsem byl básník, pak ať je to na vodě, ne na souši.

KNIHA DRUHÁ – LÉTO Růže pro Karolínu Každý z dvaceti pěti prvňáčků přinesl Karolíně pět růží na konci školního roku, a tak se naše střecha proměnila v růžovou zahradu. V každé dopité lahvi od vína byla růže, v kastrolech růže, v hrnečcích, jednu měla Karolína v zubech a jednu já na srdci. Nebylo tedy divu, že chtěla Karolína slyšet nějaký příběh o růži. „Vymysli si něco, prosím,“ žadonila. Nechtěl jsem vykrádat Oscara Wilda, který má krásnou pohádku o růži, nechtěl jsem oloupit ani Antoina de SaintExupéryho o jeho příběh, a tak jsem vyprávěl něco, co se mi skutečně stalo. „Povím ti příběh o růžích. Je pravdivý a ukazuje, že lidé potřebují růže jako sůl. Aspoň Tomáš byl student gymnázia, který je potřeboval, a Eva, jeho dívka, si je přála taky. Už půl roku spolu chodili a chtěli se spolu milovat. Ona byla panna, ale tvrdila mu, že není, on byl panic, ale styděl se k tomu přiznat, aby se v jejích očích neshodil. Po šesti měsících si

Tomáš půjčil byt od spolužáka, který neměl sourozence, a žil sám s ovdovělou matkou, která pracovala na směny, mohl tedy svým spolužákům půjčovat byt. Když se Tomáš s Evou setkali, aby šli do bytu, ani se nepolíbili, báli se držet za ruce, a tak jedinou věrohodnou známkou jejich náklonnosti byly růže, které Tomáš Evě daroval. Nevěděl, že růže tolik pro ženy znamenají, bral to jako nějaký formální projev galantnosti, ale když viděl, jak hluboce je jimi Eva dojatá, řekl si, že odteď jí už bude nosit růže pravidelně. A dávání a přijímání růží byl také jediný dospělý akt, který jim vyšel. Ten v posteli ani v nejmenším. Snažili se, byli nešikovní a zpocení, ale dospělými se nestali. Dokonce po kolapsu jejich snažení se zakrývali dětským lhaním, ona stále tvrdila, že panna není, on jí přísahal, že s jinými mu to šlo bezvadně. Když bez výsledku promarnili tři hodiny vymezené do návratu kamarádovy matky, museli se obléct a zmizet z bytu tak rychle, že zapomněli na krvavě rudé růže ve váze v ložnici. Když sbíhali po schodišti činžáku, potkali kamarádovu matku, a tak se nemohl Tomáš pro pugét vrátit. Jaké bylo překvapení matky, když ve své ložnici našla nádhernou kytici růží. „Nezapomněl na můj svátek,“ pomyslela si. Když přišel syn domů, to se ví, matku při jejím omylu nechal, ale styděl se a umínil si, že už nikdy nezapomene a bude jí nosit růže pravidelně. A růže se dívaly na počínání lidí a říkaly si: „Dívejte, sestřičky, jak jsou ti lidé pošetilí, mají takové štěstí, že jsme němé a nezradíme je!“

Kdyby to bylo obráceně a jedna růže by druhou růži obdarovávala pugétem z lidí, lidi by nikdy nemlčeli, a růže by mezi sebou zažily spoustu trapných nedorozumění.“ „Je dobře, že je všechno tak, jak to je?“ zeptala se mě Karolína. „Hm, asi, nejspíš to jsem tím chtěl říct, nevím…,“ zamumlal jsem. „A já ti teď zase povím, na co mají růže trny,“ zašeptala Karolína. „Na co?“ stihl jsem ještě říct, ale Karolína mi nechtěla odpovědět slovy, přitiskla se ke mně nejtěsněji, jak to jen šlo, a růže, kterou jsem měl na srdci, se mi zabodla do osrdí svým trnem. Nebylo to nic proti tomu, když jsme se dlouze políbili a trn z Karolíniny růže jí zůstal vězet v jazyce a jazyk jí začal natékat do ohromných rozměrů, jako nafouknutý pouťový balónek jí vyplul z úst a zaplul do mých, ale ani moje ústní dutina nebyla dost prostorná na jazyk, který rostl a rostl jak otesánek, který zhltl všechno kolem, a když byl tak velký jako vzduchoplavecký balón, celého mě pohltil a já prožil let kolem světa v balónu rozkoše, který trval až do kuropění.

Sobotní koupání V sobotu přišel náš přítel Jirka a navrhl výlet k řece. Mně už splaskl oteklý jazyk na polovic, a tak jsem řekla: „Úe ý.“ Kryštof přeložil: „Může být.“ Sám měl od trnů z růží podrápané celé tělo a byl nevyspalý, ale souhlasil taky.

A tak jsme si vzali plavky, chleba s turisťákem, studený čaj a vyrazili k vodě. U vody byla spousta naháčů, tlačenice jak u Gangy, když se hinduisté zbavují hříchů, a tak jako u Gangy i zde bylo nepočítaně odstínů lidského plemena. Taky naše trojice se rozdělila: já byla po chvíli bronzová jako Egypťanka, Jirka černý jako Zulukafr a Kryštof rudý jako Apač. „Ve skutečnosti je Kryštof Indián,“ vysvětlovala jsem Jirkovi, který se podivoval jeho barvě. Kryštof se usmál a přikývl: „Jen si to poslechni, Jirko,“ vyzval našeho přítele, „tohle je podivuhodný příběh.“ „Totiž praprapraprapradědeček Kryštofův byl námořník na Kolumbově Santa Marii, když Kolumbus přistál na San Salvadoru. Kolumbus potřeboval opravit lodě, získat nové námořníky a proviant, a tak nechal na neznámém území s divochy malou posádku Španělů a s ostatními se vrátil domů. Mezi Indiány zůstal i Kryštofův praprapraprapradědeček. Indiánům však noví osadníci byli trnem v oku, Španělé si žádali příliš mnoho zlata, pohodlí a manželek, než aby je Indiáni mohli brát jako příjemné sousedy své staré civilizace. A tak se indiánští válečníci natřeli válečnými barvami a všechny Španěly jednou v noci pozabíjeli. Jediným, koho dostali živého, byl Kryštofův praprapraprapradědeček. Toho pak postavili k mučednickému kůlu. Bylo předkovi Kryštofa dvacet jedna let, byl léta na moři, neměl příbuzné, žádnou ženu a dítě nenechal v Evropě, a tak se zdálo, že spolu s ním zahyne i jeho rod. Ale v indiánské vesnici žila stařena jménem Wa-hi-na-to a ta přišla za radou starších s oprávněnou prosbou, aby využili

zákon boha Aj ajpeca v její prospěch. Zákon moudrého boha zněl, že každá žena toho kmene, jež zůstala neplodná a žádná setba se neujala v jejím klíně, mohla vyhledat zdravého muže, který zná hodinu své smrti, a využít ho jako dárce semene, jež se ujme. Neboť takový byl moudrý bůh Aj ajpec, věděl, že plodivá moc mužů zázračně vzroste, když stojí u mučednického kůlu. Oplodní pak kteroukoliv ženu, i stařenu s pískovými vlasy, i bezzubé nešťastnice, i ženy se zakletými klíny, jež nevylučují krev a jejich břicha nedojdou naplnění. ‚Dejte mi toho bílého muže,‘ prohlásila Wa-hi-na-to před radou starších. ‚Bude-li tě chtít, dáme,‘ odpověděla rada starších. Šla tedy žena za Krásným květem, nejpohlednější dívkou ve vesnici, a poprosila ji o službu. ‚Krásný květe, pomoz mi, prosím, navoň se růžovým olejem, oblékni své nejlepší šaty a zajdi za španělským námořníkem u kůlu, slib mu lásku a dej mu nápoj slasti, ať zapomene na smrt,‘ poprosila stařena mladou dívku, ‚učiníš dobrý skutek.‘ Dívka byla příliš mladá, aby znala Aj ajpecův zákon, nevěděla, co stařena zamýšlí, a proto odpověděla: ‚Proč mám muže, který večer umře tisíci bolestmi, trápit ještě nenaplněnou žádostí?‘ ‚Naplní ji, Krásný květe,‘ zašeptala Wa-hi-na-to a udivené dívce vysvětlila Aj ajpecův zákon a svůj plán. Dívka pochopila. ‚Starci z rady starších se ti posmívali, ženo, když dali Španělovi možnost si tě zvolit,‘ rozhořčila se dívka, když jí stařena všechno vysvětlila, "ale my je přelstíme, ošálím Španěla a podám mu nápoj, který mu zastře smysly, neuvidí tě,

neucítí svými prsty, volat bude tvoje jméno, ryčet rozkoší a dá tvému klínu to, co ti Aj ajpec přisoudil. I mladý námořník zemře lépe, neboť nápoj, který tiší smysly, mu nedá pocítit kopí, oheň ani šípy.‘ ‚Tak jest, Krásný květe,‘ přikývla Wa-hi-na-to. Připravila pak lektvar, který umí zastřít lidské smysly a kráska ho zanesla Španělovi. ‚Znáš můj jazyk?‘ zeptala se krasavice námořníka. ‚Ano,‘ odvětil jí. ‚Jmenuji se Wa-hi-na-to, zopakuj moje jméno,‘ poručila mu. ‚Wa-hi-na-to,‘ vyslovil, jak mu přikázala. ‚A jak se jmenuješ ty?‘ chtěla vědět dívka. ‚Salvador,‘ představil se. ‚Salvadore, přinesla jsem ti nápoj. Víš, co znamená u mých lidí, když žena podá muži nápoj?‘ zakoketovala divoška. ‚Nevím, u mých lidí to znamená spoustu věcí, v mé zemi jsou i ženy travičky, které se takto zbavují mužů,‘ odpověděl po pravdě. ‚Travička tedy opravdu nejsem,‘ zasmála se Krásný květ, ‚u nás ženy podávají mužům nápoj, když se s nimi chtějí milovat.‘ ‚Nežertuj, Wa-hi-na-to, stojím u mučednického kůlu a večer budu na tisíc způsobů mrtev. Tohle jsou kruté žerty,‘ vypěnil Salvador. ‚Nezlob se na mě, Salvadore, a radši mě poslouchej…,‘ napomenula námořníka kráska. ‚No, dobře, mluv, mám spoustu času do večera a žádnou práci na zítra, takže prosím...,‘ vyzval Salvador poslední ženu svého života, se kterou mohl mluvit o touze a slasti. ‚Tak tedy, Salvadore, miloval jsi někdy ženu s černou pletí? Vím, že takové existují, náš šaman takové viděl!‘

‚Ano,‘ odpověděl Salvador, ‚miloval jsem ženy s černou pletí, žlutou jako citrón i bílou jako bělmo slepce, ale proč se mě na to ptáš?‘ ‚Miloval jsi černou proto, že je lepší než bílá, a žlutou proto, že je lepší než rudá?‘ vyzvídala Krásný květ. ‚Ani v nejmenším, vyhledával jsem požitek změny, chléb mě v Evropě sytil stejně dobře jako brambory tady u vás, ale brambory byly pro mě nové,‘ vysvětloval Španěl, jak nejlíp uměl. ‚A mně se tedy divíš, že toužím po tobě jako po jediném bílém muži?‘ zaútočila na námořníka Krásný květ. ‚Bílých mužů tu bylo víc a brali si celé zástupy rudých žen, než je rudí válečníci povraždili, měla sis pospíšit, dokud byl čas, teď mluvíš víc s mrtvým než bílým mužem,‘ odpověděl hořce námořník. ‚Je krásný a chytrý,‘ pomyslela si Krásný květ, ‚byla by škoda, kdyby jeho krev nenesl už nikdy žádný bojovník.‘ ‚Je otevřenější než barcelonské dámičky, a přece mě její zvědavost nepopouzí,‘ pomyslel si Salvador. ‚Proč jsi mi tedy, Wa-hi-na-to, přinesla nápoj?‘ zašeptal Salvador a Krásný květ mu sdělila: ‚Dnes ještě před západem slunce přijde rada starších a přivede Wa-hi-na-to. Starci se tě zeptají, zda-li chceš Wa-hi-na-to pomoci k dítěti, tvoje plodivá síla je totiž kouzelná, protože bůh Aj ajpec dal každému zdravému muži, který zná čas svojí smrti, takovou schopnost, že oplodní i tu, která je neplodná. Nabídnou ti vlastně, abys než odejdeš do země stínů, nechal mým lidem živého člověka. Tys byl nepřítel a oni tě zabijí, ale tvoje dítě vychovají jako svého přítele. Přátelé a nepřátelé, život i smrt se spojí v tom dítěti. Wa-hi-na-to ti bude vděčná, když z ní uděláš matku.‘

‚Stačí říct jen ano radě starších.‘ Krásný květ domluvila a Salvador vydechl: ‚Škoda, že nemůžu žít dost dlouho, abych ti udělal pět dětí. Ale přijímám. Podej mi ten nápoj, Wa-hi-na-to.‘ Španěl se napil drogy a v tu ránu se mu utlumily smysly, viděl, slyšel a cítil všechno tak, jak mu to popsala Krásný květ, nikoliv tak, jak se to sběhlo. Když přišla pošklebující se rada starších se svým návrhem a vedla s sebou starou a svraštělou Wa-hi-na-to, hleděl na Krásný květ. Když se starci za utajeného smíchu ptali: ‚Chceš tuto ženu?‘ Vykřikl: ‚Ó ano.“ A když laskal a hladil starou Wa-hi-na-to, laskal a hladil Krásný květ. Radě starších povisly koutky, takovou vášeň ještě nepoznali, záviděli staré ženě a přistihli se, že závidí i Španělovi, který je tak mocný muž. Chtěli tu patálii rychle sprovodit ze světa, ať má stařena svůj plod, ale ať je ten Španěl, který je zahanbuje, rychle mrtvý. Nic jiného si nepřáli. A tak když byla Wa-hi-na-to naplněna semenem, odtáhli ji stranou a Španěla utloukli, nemučili ho, neměli trpělivost, jejich vztek byl tak velký, že po první ráně byl Salvador mrtev. Za devět měsíců se narodil Wa-hi-na-to chlapec. Byl bílý, narozdíl od všech Indiánů, ale na slunci šel do ruda. Všechny děti z tohoto rodu byly takové, aby stále připomínaly rovným dílem nerovné spojení svého prapraprapraotce a prapraprapramáti. Tak a to je konec příběhu," zakončila jsem svoje vyprávění. Kryštof s Jirkou mi bouřlivě zatleskali.

Kryštof kroutil nevěřícně hlavou a vykládal Jirkovi: „Úúúúúúúúúúúúú, to není spravedlivý, její podání bylo sugestivnější než to mý, kterým jsem ji kdysi bavil, když jsme spolu začínali a ona se chtěla dozvědět něco o mý rodině. Ten dialog Wa-hi-na-to s Krásným květem a Krásného květu se Salvadorem, copak bych někdy přišel na něco takovýho? A navíc bych si nikdy neuměl tak krásně vystřelit z rady starších! Ženský postavy v jejím podání ožily a v mým byly jen loutkami bez vůle.“ „Bravo, Karolíno, bravo,“ ryčel nadšením Jirka. „Skoro bych řek, žes byla u toho, když se ti dva u mučednického kůlu milovali!!!!“ Mrkla jsem na Kryštofa. Dlouho se chtěl dozvědět, proč ho vlastně miluju, toho svého mrtvého básníka, věčného chlapce, který ve mně roste v muže, a obrovského chlapa, který se ve mně zmenšuje na velikost mimina, a pak mě napadlo říct něco, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla a co pochopí jeden muž z deseti, anebo tihleti dva, kteří se mnou smývají hříchy u naší soukromé řeky Gangy. „Krásný květ byla moje prapraprapramáti!“ Sloni v tu chvíli mlčeli. Sloni už dávno všechno vědí.

Obsah Sloni mlčí...................................................................................2 KNIHA PRVNÍ - JARO.............................................................6 Sloni přicházejí......................................................................6 Jitření.....................................................................................7 Nad hlavou hvězdy................................................................9 Námořníkův příběh...............................................................9 Recept na kapra, recept na poezii........................................11 Prostovlasá paní Lavorová a rybolov v oblacích................12 Déjà vu................................................................................14 Něco mezi ženami a muži...................................................15 Přijetí z Noemovy archy......................................................17 Pozůstalost básníka.............................................................20 Básník a námořník...............................................................22 KNIHA DRUHÁ – LÉTO........................................................27 Růže pro Karolínu...............................................................27 Sobotní koupání ..................................................................29 Petr Veliký...........................................................................36 Cizí kapitán.........................................................................40 Arbeit macht frei.................................................................43 Hele, Čechu.........................................................................45 Kryštofovy pochybnosti......................................................49 Edward Lear dospělým dětem.............................................52 Z Karpat domů....................................................................58 Mys Dobré naděje...............................................................59 Škoda, že herci nemají Nobelovku......................................63 Studie o hercích...................................................................66 Umění třiceti vteřin.............................................................68 Historie námořních plaveb kolem Afriky............................70 Ženský příběh......................................................................81

365 harlekýnů......................................................................84 KNIHA TŘETÍ – PODZIM.....................................................88 Znovu kapitán Bourget........................................................88 Napnout plachty..................................................................91 Sloní historie.......................................................................92 Ani se mi to nechce psát......................................................96 Co dělat?..............................................................................96 O čem se nežertuje..............................................................98 Chyba v soustrojí...............................................................104 Je mnoho chyb v soustrojí.................................................105 Dusíme konkurenci............................................................111 Madona servis....................................................................115 Domek na předměstí..........................................................118 Jednoduchá volba..............................................................122 Time out...........................................................................124 Konvertitka........................................................................126 Židovská anekdota.............................................................127 Dopis matce.......................................................................131 Cosi o mé matce................................................................133 Odpověď............................................................................137 Jirkova návštěva................................................................137 Seance................................................................................141 Česky zpívané fado...........................................................151 Rozloučení s Jirkou...........................................................152 Tam, kde dávají lišky dobrou noc.....................................153 Kámen...............................................................................155 Živý sen.............................................................................157 Jak dělají lišky...................................................................162 Anonym z 20. století.........................................................164 Svatá Valpurga...................................................................167

Loučení..............................................................................168 Dárek.................................................................................171 Cesta zpátky......................................................................174 Svobodárna........................................................................177 Partie dámy........................................................................179 Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky....................................180 Odhalení............................................................................182 Přestřelka s pašeráky.........................................................186 Kdo je kapitán, jde ke dnu.................................................187 Paní Lavorová, zmrtvýchvstání Jitřenky...........................190 Tajemství...........................................................................191 Odcházím..........................................................................193 Pohřeb................................................................................196 Kar, smuteční hostina na tři...............................................198 Vyprávím...........................................................................199 KNIHA TŘETÍ – ZIMA........................................................205 František Běhounek...........................................................205 Pátek třináctého.................................................................208 Zahrada..............................................................................209 Babička..............................................................................214 Hledání..............................................................................217 Holubí vzpomínka.............................................................218 Sto dvacet dnů Sodomy (Úskalí patriarchátu)...................222 Polévka v květináči...........................................................227 Yankee...............................................................................229 Nádraží, cesty, rozcestí......................................................230 Milovník příběhů...............................................................232 Vánoce...............................................................................240 Zasněžená krajina..............................................................242 Madagaskar.......................................................................243

Cikánský baron..................................................................244 Vyhazov.............................................................................250 Fade out.............................................................................252 Spánek...............................................................................252 Za čínskou zdí...................................................................255 Návštěva zoo.....................................................................257 Jedno ráno.........................................................................259 Ztráty a nálezy...................................................................260 O AUTOROVI..................................................................266 UKÁZKA Z E-KNIHY:....................................................268 Také vyšlo:........................................................................275 TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA......................................276 Dále vyšlo:.........................................................................278 Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks.....................280 PŘIPRAVUJEME:............................................................281

O AUTOROVI: Pavel Brycz se řadí k výrazným současným českým autorům. Roku 1999 obdržel Cenu Jiřího Ortena za svou knihu Jsem město (Hněvín, 1998), ale do širšího povědomí se dostal až v roce 2004 po ocenění románu Patriarchátu dávno zašlá sláva (Host, 2003) Státní cenou za literaturu. V roce 2007 byla jeho kniha Kouzelný svět Gabriely (Meander) nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii "kniha pro děti a mládež". Kniha Bílá paní na hlídání (Albatros) získala Zlatou stuhu (GOLDEN RIBBON) za rok 2011 (významné výroční ocenění knih pro děti a mládež v České republice). Česká televize natočila podle Bryczova námětu a scénáře seriál večerníčků Dětský zvěřinec (2008, výtv. Šárka Ziková, r. Jiří Tyller) a Bílá paní na hlídání (2013, výtv. Vhrsti, r. Petr Friedl). Jeho knihy vycházejí po celém světě, například kniha "Co si vyprávějí andělé? Fantasy všedního dne" vyšla v japonském překladu (Tokyo: Tosen Shuppan, 2012).

Již vyšlo: Pavel Brycz

Mé ztacené město & Jsem město E-kniha Pavla Brycze (nositele Státní ceny za literaturu za úspěšný román Patriarchátu dávno zašlá sláva) vychází jako spojení dvou již dříve vydaných knih, ve kterých se potkává mizející i současné severočeské hornické město Most. V novele "Mé ztracené město" se autor ve vzpomínkách vrací do uliček a kulis svého dětství a dospívání, vrací se do města Mostu, jehož stará část mizí v dírách hnědouhelných dolů a tu novou halí dusivé smogové mlhy a naleptávají kyselé deště, a které škrtí změť potrubí chemických závodů... "Jsem město" je možná knihou básní v próze, možná knihou lyrizované prózy a možná knihou mikrofejetonů, ale určitě knihou, která vás chytí za srdce. Vypravěčem je sice město Most, ale podoby tohoto města jsou univerzální, příběhy nadčasové a trápení či radosti Mostečanů jsou jistě podobné těm pražským, či dolnolhotským... Autor za tuto knihu získal v roce 1999 Cenu Jiřího Ortena. ISBN 978-80-87741-07-8 (Formát ePub)

www.driftbooks.eu

UKÁZKA Z E-KNIHY:

Pavel Brycz - Mé ztracené město / Když mojí matce odešla plodová voda, rychle se osprchovala, pořád při tom mrkala na náramkové hodinky Prim, aby vše stihla a já se nenarodil do vany, ale protože je neměla vodotěsné, tak se jí ručičky zastavily, a přestože jimi mrskala jak divá, už se nerozešly. Oblékla si pak volné šaty a pospíchala na tramvaj, pořád ten samý čas, strašlivá délka čekání, když nevěděla, kdo přifrčí dřív, jestli stará červená tramvaj s dřevěnými sedačkami potaženými koženkou, anebo Já. Tramvaj to naštěstí stihla, takže moje nastávající maminka nastoupila, lidi asi jeli do práce, anebo naopak brali z práce roha, že jich byla taková strašná fůra, já ale nebyl černý pasažér, to tedy vůbec ne, máti si koupila lístek už raději dopředu a já nebyl narozený a děti do šesti let měly jízdu zdarma. Matka se pak pověsila na madlo, rád bych to viděl, ale maminka mě nenechala vypadnout na ošklivou ošlapanou podlahu tramvaje na pupeční šňůře jak na bungee, a stála se svým vystouplým životem povznesená jak vzducholoď Zeppelin nad kyselými ksichty lidí, kteří jeli do arbeitu, anebo z něj naopak prchali, tvářili se pekelně nezúčastněně a zarytě koukali z oken, jako by zrovna tehdy bylo otázkou života a smrti hledět do stoky plné starých kočárků, pneumatik a odpadků, již tramvaj za hrkání míjela a v níž plavala hejna těch nejvypasenějších krys. Konečně tramvaj projela kolem několika obrovitých secesních budov, vyšplhala se ulicí plnou umouněných

cikánských dětí, které šutráky bombardovaly nosy nalepené na sklech tramvaje, a zastavila u nemocnice. A maminka vystoupila, nebo byla spíš vynesena proudem těch oproti mně pekelně starých a sešlých lidí, v očích měli pořád ještě ty krysí čumáčky, co spočítali ve stoce, jež se jmenovala Běla, ale byla černá jak starý škrpál, a ti pasažéři byli fakticky chyceni smrtí a stářím, hnilobou a rozpadáním proti mně, protože oni byli už dlouho narozeni, ale já ne, i když jsem to měl taky za pár. Pak se shrbená maminka, bránící mi oběma rukama projít úplně poprvé rodidly ženy, dobelhala do prosklených dveří příjmu starého oprýskaného špitálu, uviděla ji služba, taková hodně tlustá paní, která nikomu nikdy neublížila, a přece neměla štěstí na lásku, a tak pořád jedla, až byla dvakrát taková jako moje těhotná maminka značky Zeppelin (tohle už vím na vlastní oči, protože jsem se jedním očkem mrkl), tak ta paní odložila vlašský salát, který v tom vedru už trochu zaváněl, položila do něj nedojedený rohlík se solí a mastnýma rukama otřela té splavené prvorodičce pot z čela a okamžitě volala porodníky. Vyklouzl jsem z maminky jako hříbě z kobyly, ještě ji ani nepoložili na porodní stůl a já už se plácal na podlaze v hlenu a krvi. Pan doktor Krtička mě poplácal po zádíčkách a já se natáhl jak veliké hodiny, kukačky naší babičky, rozešel jsem se a začal dýchat. A světe, div se, i ručičky na maminčiných primkách najednou začaly upalovat jako o život, asi chtěly dohnat to zpoždění. Narodil jsem se. A to, co mě obklopovalo, bylo město.

S náměstími a ulicemi pokrytými černými dlažebními kostkami, jimiž cikánské děti bombardovaly lucerny a okna, s velikou tržnicí plnou vůní z kedluben, jablek a ředkviček, s parky a topoly, s páchnoucí černou stokou s krysími čumáčky na hladině, s divadlem se zteřelou sametovou oponou v barvě rudé, se smradlavými vartburgy a embéčky, s velikým soudem a slepou sochou spravedlnosti, která byla sošná jak athénská bohyně, s vysokánským morovým sloupem, s hospůdkami s pivním pachem, z něhož se kroutí nosy, než úplně otupí, ale pak snese i pivní sýr a zavináče, s rychlými občerstveními plnými lidí nad gulášovou polívkou nebo chlebíčky se šunkou, sýrem, vlašákem a okurkou, s tlustými pány s aktovkami v limuzínách tater šest set trojek, s veřejnou bezpečností ve žlutočerných autech, s mužem na radnici panem Buchvaldkem, s velikou chemickou fabrikou, která páchla jako dinosauří pukavec a hrozila potencionálním výbuchem, kdy by následná tlaková vlna měla sílu tří hirošimských bomb, s dělníky se špínou za nehty a špínou v plících dělníků a dělnic, s experimentálním básníkem, jenž neuměl mluvit, ale jen psát, a tak na rub svých básní, jež pilně psal na erární papír v Městském podniku služeb, čmáral vzkazy, kdykoliv po něm někdo něco chtěl: „Mám múzu, dejte mi svátek a děte do píči!“ Město, kde mě vzala matka poprvé na projíždku v neforemném kočárku, který vypadal jak pletený košík na kolečkách, a kam jsem se narodil, vidělo pak můj křest, pan farář mi lil vodu na vlásky v Děkanském kostele Nanebevstoupení Panny Marie pod klenutou gotikou a já svým řevem posílal celý ten cirkus do horoucích pekel. Psal se rok 1961, člověk se vystřelil poprvé do vesmíru, ale

Boha tam nenašel. A mě vítalo starobylé hornické město Most s jizvami dolů v širokém okolí a na každém z těch jam svítila rudá pěticípá hvězda za splněný plán těžby. A miliony kubíků hnědého uhlí mizely v chřtánech tepelných elektráren a v jedné robotoval můj otec a týden nepřišel domů ani do šichty, jak se chválil před kamarády, že jeho sperma bylo dostatečně silné, aby nabralo správný směr a razanci a stvořilo Adama tak, jako ten Bůh, co se schoval před Gagarinem, ale stejně ho pak později krutě srazil z oblohy, stvořil prvního člověka. Můj otec byl básník, alespoň, když byl opilý, ale jiný než experimentální poeta, který posílal všechny do píči. Představoval si, že poezie nejsou slova, ale čin, a proto v sedmdesátých letech, když přišlo první velké zdražení a rudoši sáhli dokonce na pivo, to mateřské mléko Čechů, navštívil v noci s kamarádem sochu v životní velikosti, jež stála na jednom z mosteckých náměstí, a pověsil velikému vůdci proletariátu s kamennou bradkou, tvrdým jurodivým pohledem a hladkou pleší na tvrdé lebce, jenž ostrým prstem ukazoval tam, kde byl Gagarin a Bůh, na záda modrý baťoh s velkým rozhořčeným nápisem na bílé čtvrtce: „Táhni domů, je tu draho!“ Bezvadnej fór, jak to dneska vidím, ale tehdy mě připravil o déle než týden o otce. Táta totiž byl strašný bordelář, vzal si na svoji diverzní akci baťůžek, ve kterém nechal lístek z hodinářství se jménem i adresou, takže si pro něho přijeli do elektrárny v Komořanech, dvěma tajným se nechtělo jít až na pás s uhlím vším tím mourem, procházet hlučným a zašpiněným provozem a zasvinit si obleky, a tak si nechali zavolat soudruha Brixiho na vrátnici,

Jenomže to jako by to tím tlampačem zrovna vytroubili, táta hned věděl, kolik uhodilo, však hlásili o jeho leninském činu i na Svobodné Evropě, a tak začal utíkat rovnou v modrákách a pracovních bagančatech, vzal to přes zadní bránu, zdrhal přes zablácené pole k vlakové zastávce, ale policajti nebyli dnešní, pochopili, že se něco děje, a tak skočili do šestsettrojky a vyrazili na zastávku vlaku, kde ho prostě čapli. Pozdě otec pochopil, že by bylo bezpečnější psát experimentální poezii a posílat všechny radši do píči než do Sovětského svazu. Nějaký čas pak zase doma chyběl a matka se stejně jako v den mého narození spoléhala na sebe. Četla mi tehdy pohádky Tisíce a jedné noci a od té doby nežili už pro mě na zemi zvířata, ale jen v kočky, psy, pavouky, včely a osly proměnění lidé, neboť takovou sílu pro mě mělo vyprávění sličné Šeherezády z úst matky. Naši fenku Bessie jsem pak natrvalo vykázal z koupelny, když jsem se koupal, aby na mě nezírala, protože moje nahota byla mužská a její nahota by byla ženská, snad i hrozivě, nesnesitelně, velmi ženská, vzhledem k tomu, že psí život urazí po roce sedm let, takže kdyby se svlékla z kouzla, jež jí odsoudilo do chundelatého roucha španělského kokra, zůstal bych jako opařený studem. Ta fenka, které zůstaly lidské oči, pak byla moje první láska. Ani by mě nenapadlo, abych se choval jako nezodpovědné dítě, pověsil ji na krk matce a utíkal do světa klukovských her, prchal před jejími něžnostmi, jimiž mě častovala v divokém parku plném neřestí, kde se dosyta vyběhala a pojedla

odporných hoven, lidských, psích a někdy snad i obrů z nebe, neboť měly božský rozměr, ty grimasy, když mi vtiskla polibek ta královna koprofágie, zhnusené škleby, jež mi dodnes vyvolají pobavený smích při prohlížení starých fotek, nic z toho, ani věčné ostudy, kdy se jako obranářka zahryzla do zadnice mladíka, jenž se mrskal za keřem v trávě na slečně, jež ječela blahem, a pak na mě svolával tisíc sakrů, neboť z úleku pustil něco, co měl držet, nic z toho mě nepřesvědčí, abych litoval, že jsem potkal na krátkou chvíli – co rok – to skok sedm let, bytost, jež mi poprvé zlomila srdce. Žil jsem tehdy na zemi, ještě ne v hlavním městě Chile. Můj otec v černé prašné díře lopatou házel čertova hovínka na široký dopravníkový pás a překračoval olejnaté louže, když kráčel nahoru a plival mour, aby ukázal zdravé bílé zuby, a trochu černoch, pak ve sprše bledá tvář, v horké vodě rudoch se svou druhou lící, anebo pavián, ten pláštíkový, z člověka zvířetem se taky stával, šel nahoru a utíkal, na honěnou hrál si s vozem funebrácké barvy a zapadal do cely předběžného zadržení, anebo do výčepu, kde bezruký a beznohý výčepní čepoval desítku, to není mýtus, na vlastní oči jsem ho viděl, jak ústy otáčí kličkou pípy a servírka v zástěře s prsy jako balóny roznáší píva, jen očima ji každý ochmatával, tak jako výčepní, to lidské torzo, člověk rozbitý jak socha z antiky, prý střelmistr v lomu, kterému výbuch pohřbil to, co sochám neschází, ale mužům ano, a přece dokázal ten chlap zatnout zuby a naplnit správnou míru mému otci i všem těm, kteří se schovali před světem, jako se schovávají básníci…

Také vyšlo: Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin. ISBN 978-80-87741-00-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

TAKÉ JAKO TIŠTĚNÁ KNIHA Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete *** Tištěná verze e-knihy Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete Jaroslava Pulkrábka – obohacená o několik ilustrací Marie Petrmanové a o čtyři pověsti – vyšla na jaře roku 2014 v českobudějovickém nakladatelství Kopp. Přečtěte si, co o knize píše volarský spisovatel Roman Kozák: *** Šumavu lze poznávat s batohem na zádech anebo s Pulkrábkem ve čtečce. Prostor mezi Klostermannem a Stifterem zaplňuje Jaroslav Pulkrábek z hornovltavické fary po dvou elektronických prvním tištěným souborem šumavských příběhů, pověstí a vyprávění... (...) Tenhle klasik Pulkrábkovic vedle toho hledá, sbírá i vytváří příběhy, jak se na Šumavě žilo a žije. Občas se v tom, pravda, poznáme a jindy zase dohadujeme, je-li v tom více víry v Pánaboha nebo lesní moudrosti, zkušeností předků či toho, co se po staletí odehrává a semele mezi dnem šumavské slatě a výškou šumavského nebe. Tenhle současný klasik používá jazyk úsporný jak záseky, jimiž

šumavský dřevorubec (a jím dotyčný také byl!) kácí boubínský smrk, jeho vyprávění jsou srozumitelná jako klekání, co se rozléhá ze šindelové zvoničky, přičemž Pulkrábkovy příběhy klapou po cestě mezi starou Šumavou a dneškem úplně stejně jako kdysi dřeváky po cestě od horského kostelíka k chalupě v údolí Křemelné, Volyňky či některé z Vltav. S Jaroslavem Pulkrábkem plyne čas docela jinak; ani ospale ani hekticky, ale zrovna tak akorát, po šumavsku. A stejně tak tenhle vousatý mladík žije i píše. A když je smutný nebo naštvaný, zajde do cukrárny pod zámkem a poručí si velký zmrzlinový pohár. Ano, není třeba dělat velké věci; stačí dělat ty malé, zato s velkou láskou. S doporučením Roman Kozák *** KNIHU VYDALO: Nakladatelství KOPP Šumavská 3, České Budějovice ISBN 978-80-7232-465-1

www.kopp.cz

Dále vyšlo: Jaroslav Pulkrábek

Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete 2 Ilustrace: Marie Petrmanová Pověsti a báje z našeho okolí, které píše Jaroslav Pulkrábek, vycházejí dlouhodobě v sobotní příloze Prachatického Deníku. Padesát tajuplných, dobrodružných, ale i humorných příběhů, spolu s nádhernými ilustracemi Marie Petrmanové, nyní najdete v e-knize Šumavské povídání aneb Co v kronikách nenajdete. Výběr převyprávěných pověstí a autorských příběhů ze Šumavy autenticky zobrazující prostředí, život i mentalitu lidí v časech jenž smetlo nemilosrdné koště dějin. ISBN 978-80-87741-01-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-02-3 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Roman Kozák

Příběhy schované v žule aneb Vyprávění o volarských božích mukách Stačilo pár desetiletí, a byla zapomenuta jména venkovských usedlostí, lesních křižovatek i celých měst. Pro lidi, kteří přišli do opuštěných šumavských vsí, jako by historie tohoto koutu světa nikdy neexistovala. Báli se jí jako přízraku, který není radno křísit k životu. Neuměli si přečíst švabachem psanou kroniku nalezenou na půdě, neznali jména světců, kteří chránili jejich domy... Kniha vychází opět po osmnácti letech s upraveným a aktualizovaným textem. ISBN 978-80-87741-04-7 (Formát ePub) ISBN 978-80-87741-05-4 (Formát MobiPocket)

www.driftbooks.eu

Nabídka e-knih z nakladatelství DriftBooks edice Šumava- Litera •

Pohádky ze šumavských lokálek – Roman Kozák

•

Příběhy schované v žule – Roman Kozák

•

Šumavské pověsti lidu Českého – V. V. Tomek

•

Šumavské povídání 1, 2, 3 – Jaroslav Pulkrábek edice ARO

•

Mé ztracené město – Pavel Brycz

•

Jsem město – Pavel Brycz

•

Sloni mlčí – Pavel Brycz

•

Rafinerie – Jan Cempírek

•

Tanec posledního dne – Jan Cempírek

PŘIPRAVUJEME: V roce 2015 •

Šumavská přicházení – Roman Kozák

•

Tenkrát na Šumavě – Ferdinand Valenta

•

Země zamyšlená 1, 2, 3 – Ladislav Stehlík

•

Někdo to rád vlakem – R. Kozák & P. Čmerda

•

Šumavské povídání 4 – Jaroslav Pulkrábek

Nakladatelství Petr Čmerda - DriftBooks Tolarova 355, Volary IČ: 637 61 386 e-mail: driftujeme@gmail.com jako e-BOOK No. 10 (pouze elektronické vydání) Vše o nás na DRIFTBOOKS.EU Sledujte nás na sociálních sítích: Facebook, Twiter, Google+, Yahoo, Pinteres * naše knihy koupíte na Databook.cz; Palmknihy.cz; Kosmas.cz; Wooky.cz * ukázky z našich knih najdete na http://issuu.com/driftbooks