Drift prezidentskĂ˝
Od, abych tak řekl, ehm, smysluplných rreportáží z našich drriftů, že, jsme se přes falešná, ale opravdu falešňoučká slovíčka, pod která bych svůj nepodpis nepřipojil ani zcizeným perem, přesunuli k záznamu, který ocení nejen středně inteligentní delfín, ale jistě i ostatní debilové z řad vás, vážených čtenářů tohoto hnoje a svinstva. Letošní drift totiž plánujeme v turbulencích první přímé volby prezidenta našeho rozmilého fátrlandu. Vydáme se s motýlky pod krkem a dýmkami na cestu po c. a k. kavárnách anebo navlečeni do tepláků a flanelových košil zamíříme do ovarových náleven?
Alkoholik není ten, kdo pije, nýbrž ten, kdo pít neumí, pravil posléze prezident Zeman, a jak tedy každý idiot správně vytuší, škyt, tak i my na poslední chvíli měníme šéma našeho
driftu. Původně jsme chtěli během pěti dnů okusit kávu v pěti světových metropolích (Práglu, Brně, Prešpurku, Pešti a Vídni), nakonec se místo toho propíjíme temnotou v šesti minipivovarech tří zemí.
Vyrážíme po noční, lokálkou přes Prachatice. Při průjezdu Vysočinou trať porůznu lemují od objímání vyvrácené stromy, však pověstnou jezevčí noru, kde byl myšlenkově počat nový český prezident, z vlaku nevidět. Vysedáme v Třebíči. Unesco zde vzalo pod ochranu židovskou čtvrť a baziliku, ale my objevujeme ještě větší vzácnost: Třebíč je jedním z posledních šesti nádraží u nás, kde Čechišen Dráhen dosud provozují úschovnu zavazadel. Vykolejí mě to natolik, že tam na šaltru nechám i peněženku. Když si na ni u hrobu Emmy Roubíčkové na židovském hřbitově vzpomenu a telefonuji na třebíčskou dráhu, personál je už připraven: Sláva; tak to jste vy, ten imbecil, co tu nechal peníze i s cestovním pasem? Sníh taje a Podklášterní pivovar s muzeem jaguárů a ochutnávkou šesti piv nás nadchne; má vůbec smysl jet ještě někam dál? Jenže u nás v Bémrvaldu jsme už dva měsíce neviděli slunce a o mě se z té tmy začíná pokoušet trudnomyslnost. Na druhý den se už povalujeme v podhájských termálech, kde můj oblíbený gejzír ke mně co chvíli žhavě hovoří. Okusíme i půltucet druhů saun a opakovaně svou odolnost necháváme prověřovat statečným kyblíkem, pardon, vědrem odvahy. Pitoreskní minipivovar Amadeus v Šuranech je pěknou dvojtečkou za tím naším případem. Jen nechápeme, jak zde mohou kolíkovat stavební parcely na rušeném hřbitově, kde se povalují kyčelní klouby a hrudní koše.
A tak tradá do Budapešti! U Györu kdysi havrani s chutí klovali musulmanské lebky, avšak letos si na hlavě uherského bagouna – lalok nelalok – nepošmáknou. Nastudoval jsem, že budapešťské nádraží Nyugati pályaudvar znamená v překladu Západní nádraží, přičemž leží v severní části východní poloviny města; brrr, to zní trochu maďarsky a tak zuřivě listuji kursbuchem, abych si paprikovým luskem založil stránku se spoji na nádraží Keleti. K Dunaji je to odtud, pravda, kus cesty, ale couráme se Peští, zatímco pravobřežní Budín si necháme na jindy. Ovšem litinové mosty se žlutými tramvajemi jsou
neodolatelné, eiffelovská tržnice Vörösmarty pak bazarem i divadlem zároveň, o klobásovém ráji nemluvě. Touláme se po nábřežích, fotíme dávné sochy i sošné děvy, korzujeme, bloumáme, vedeme moudré řeči a sníme o všem, co nám Dunaj na mysl přinese. Světlé pivo se hezky maďarsky řekne „Világos sör“ a když mi významně nabídnou značku Rákoczi, pokrčím obočí: to je toho; u nás v Protivíně točí Schwarzenberga!
Prezident Zeman prohlásil, že slovenské pivo je dobré leda tak na čištění zubních protéz. Hm, s opilcem neradno se přít, každopádně v Bratislavě okusíme tři nové minipivovary – a rázem mám sto (pivních) chutí se Slovenskem se opět spojit! Zámocký, Meštianský i Staroslovienský pivovar jsou zdroji famózních laskomin vytříbených chutí, ozaistného řízu a prešpurské bohatosti! Najradšej by som pána Zemana za jeho rieči potiahnul valaškou, no hádam, že štátotvornejšie bude dať si eště jedno pressburské... V Zámockém pivovaru hrají z povzdálí muziku, na jakou žádné české rádio prostě nemá; ve Staroslovienskom mi sami od sebe mění „pokazený pohárik“, což není nic jiného nežli dopitá sklenka, a v Meštianskom mě poučí, že chmel a konopí jsou botaničtí sourozenci z jedné a téže čeledi Cannabaceae čili konopovitých. Jáj, bratislavské pivá sú naozaj bohovské – a jak jsem po nich chytrý! Ach, to je ta krásná země, pivný ráj to na pohľad... Igen! U nás sněží, zatímco v Šuranech poklesla únorová teplota na + 12 stupňů Celsiových. Přesto jedeme domů, ovšem nikolivěk přes původně zamýšlenou Vídeň. Od vyhlídky na Bahntoweru jsem tam měl vymyšlený špacírgang přes Schwarzenbergský palác, jenže Klausovic prezidentská famílie nás svorně varovala, že tam se imrvére hajluje a přes les háknkrajců není v tamních zahradách lautr ničeho vidět. Volíme si tudíž delší a kostrbatější cestu přes Kolín. Také Prahu vynecháme; jednak nám v Libni chcípla lokomotiva, jednak nesnáším hospody, kde kolikrát bývá takový hluk, že v tom kraválu mnohdy ani nepoznám, je-li pivo teplé či studené. Nuže, hybaj do
Berouna. Zdejší medvědí minipivovar máme v oblibě coby rázovitou klasiku, jenže i on mile překvapí. Rozšířil nabídku domácích piv, přičemž jedno je lepší než druhé, o třetím nemluvě. Čtvrtou a pátou sortu si bereme do vlaku a driftujeme na Šumavu. V jednom z těch zajímavějších míst poblíž Vltavy by se tam měl v létě otvírat nový minipivovar. Slibuje zlaté pivo jiskrné vody a šumavského řízu. Morální kocovina se s ním přepít nedá, ovšem tak politická prý ano. To by šlo, co říkáte?
Roman Kozák © Volary – Bratislava – Budapešť, 2013