Nulté číslo magazínu E2 by Magazín E2

MAGAZÍN studentů Ústavu Architektury Číslo: 0 Datum vydání: 17. 5. 2013

Slovo Ăşvodem

Rádi bychom vám představili vznikající magazín studentů Ústavu architektury Fakulty stavební. Tento počin zakládání něčeho nového přikládáme hlavně projektu letního semestru ve 3. ročníku studia v rámci předmětu Techniky vizuálních komunikací. Práce na tomto projektu nás nadchla a chtěli bychom magazín vydávat pravidelně jednou za semestr i v dalších letech. Vzniklo tak nulté číslo, které by mělo ukázat tvář a směr, kterým bychom chtěli magazín dále vést. Redakci E2 však tvoří pouze tři členové a pro pokračování počínající následujícím vydáním, bychom rádi uvítali do týmu další nadšence, kteří by zaujali místa redaktorů, sloupkařů, grafiků a správců webu. Tímto rozšířením redakce bychom umožnili i expanzi počtu stránek a rubrik, které již nyní na další číslo připravujeme. Tímto bychom chtěli poděkovat lidem, kteří pomohli uskutečnit toto nulté vydání a také studentům, kteří se nám již dobrovolně hlásí s nabídkou spolupráce. Moc si toho vážíme a doufáme, že toto nadšení pro novou věc budete sdílet s námi. Za redakci E2 Ivana Jedrzejková Petr Bednář Monika Kouřilová

OBSAH O zahraniční stáži s Petrem Mikulkou

Robert Galo – Soutěží a vyhrává

Václav Kočí – Interview

Inzerce

Celebrity z menzy – David Grubl

Rehabilitace Villy Tugendhat

ARC policie

Nábor

O ZAHRANIČNÍ STÁŽI S PETREM MIKULKOU PETR MIKULKA – student 6. ročníku Architektury pozemních staveb na Ústavu architektury Fakulty stavební. Naši redakci velmi zajímá téma zahraničních pracovních stáží. O tom, že nalézt pracovní stáž v cizině není tak jednoduché a ještě mnohem více se můžete dočíst na následujících stránkách.

Jak dlouho předem jsi rozesílal svůj životopis (portfolio) ateliérům?

Jak dlouho? Já jsem měl nastupovat někdy v srpnu, takže jsem svoje portfolio začal posílat asi tři nebo čtyři měsíce předem. A vzhledem k tomu, že jsem měl jako destinaci Evropu, tak jsem to posílal v podstatě do všech států v Evropě a celkový počet byl asi …mám pocit, že to bylo kolem čtyři sta mailů. Takže když rozešlete tři sta až čtyři sta mailů, tak platí taková úměrnost, že zhruba deset procent odpoví a z toho jedno procento vám odpoví pozitivně. Takže z těch tři sta mailů si můžete vybírat asi tak ze tří ateliérů, když máte štěstí.

„Neposílejte jen „pěkné obrázky“, ale i vývoj projektu, skici.“ Co by mělo takové portfolio obsahovat?

Já jsem nad touto otázkou přemýšlel a myslím, že by mělo obsahovat hlavně skici a samozřejmě vaše projekty, na kterých jste pracovali v ateliéru. A neposílejte jen takové „pěkné obrázky“, ale i vývoj toho projektu, skici, inspirační zdroj a hlavně myšlenku, se kterou pracujete. Většinou se tam hodí jen ten výsledek, ale to co je za tím, je daleko důležitější než finální render. Takže asi skici a víc ten proces než jenom výsledky. Jak nebo podle čeho jsi vybíral ateliér pro erasmus?

Jak jsem říkal, 95% z ateliérů ani neodpoví, protože na to prostě nemají čas, tedy pokud to není nějaký větší ateliér a nemají tam na tohle nějakého člověka, který by odpověděl na váš mail, tak vám ani neodpoví, pokud teda zrovna někoho nehledají. Když jsem začínal hledat, tak to byl zrovna počátek krize – asi 2 roky zpátky, v té době zase až tak moc lidí nehledalo. V tomhle jsem to měl jednoduší.

No, a jak teda vybrat ...když jste dobří, tak máte tak 3 až 4 možnosti na výběr kam byste mohli jít, což je super, protože si můžete vybírat (pokud máte z čeho). Jestliže vám napíše jeden ateliér, kde můžete být, tak by člověk byl hloupý, kdyby tam nejel. Docela podstatná věc je, jak je ten ateliér velký, protože čím je ten ateliér menší, tím je rozsah vaší práce větší. Protože já jsem v docela velkém ateliéru, kde je asi 25 lidí, dělám jen specifické věci.

„Starší kolegové neumí ve photoshopu, neumí modelovat a jsou rádi, že na toto tady jsme my mladí.“

Co jazyková bariéra?

Jak tě vnímají kolegové z ateliéru?

Uměl si dobře anglicky, když si tam jel?

Proč u tebe vyhrál ateliér ve Vídni?

Jeden z velkých důvodů byl, že jsem byl v přípravné fázi svatby, takže jsem potřeboval dojíždět domů. A vyhovuje mi to, protože jsem tam zůstal až do teď. Měl jsem jít původně do Švédska nebo Norska, ale to byl pohovor někde v Číně, tak jsem to nechal být.

Vzhledem k tomu, že je nás tam, jakoby praktikantů jako jsem já, jen pár, tak jsme většinou zakomponovaní do části grafické (3D modely, rendery, plakáty, vizualizace). Já si myslím, že jsme vnímáni dobře, protože ti starší kolegové neumí ve photoshopu, neumí modelovat a jsou rádi, že na toto tady jsme my mladí. Myslím, že spolu vycházíme velmi dobře.

Myslím si, že slušně, protože jsem byl předtím na erasmu na Slovinsku, ve Španělsku a pak ve Vídni, kde jsem vlastně podruhé.

Pracujete v ateliéru jako kolektiv?

Máš při navrhování volnou ruku?

Jednoznačně. To ani jinak nejde. Co by tam jednotlivec dělal?! U nás to funguje asi tak, že je nějaký projekt a do toho je zakomponovaný určitý počet lidí. Třeba 3 až 5 lidí, kteří to mají na starosti. Zatím jsem byl pokaždé ve fázi, kde jsem dělal studie a soutěže. Žádné kreslení přesných půdorysů.

Nemám na nich pouta, takže jo. /smích/ Můžeš navrhnout cokoliv?

Nemůžu navrhnout cokoliv, takhle to zase nefunguje. Jako ruce svázané nemám, že bych nemohl nic dělat nebo tak, ale to že tam dojdeš a někdo se tě bude ptát na tvůj architektonický názor, s tím bych moc nepočítal. Jak říkal Renzo Piano: „Architekt by měl žít 200let, protože prvních 70let se jenom učí“. To není o názoru co se člověku libí, ale jde o to co funguje/nefunguje, prostě co ten náš daný klient chce.

To je sranda, protože já jsem v ateliéru v Rakousku, kde se mluví německy a já německy moc neumím, takže se dorozumívám anglicky, protože i můj spolupracovník je Australan a též německy neumí. A vedoucí ateliéru, kterému je 62 let a je pořád svěží, má i dokonce malé děti, tak ten se s námi normálně baví anglicky.

Jsi spokojený v ateliéru, kde pracuješ?

Jsem, samozřejmě. /pousmání/ Ovšem záleží, co od toho člověk očekává, protože když chcete do malého ateliéru, tak se dostanete do většího spektra daného projektu, když jste ve velkém ateliéru, tam se dostanete k méně věcem. Mě třeba nebaví kreslit záchody, dlažby a takové kraviny, takže jsem rád, když se tomu mohu vyhnout a mohu se věnovat 3D modelům a grafice, která mě baví. Čemu se tento ateliér vlastně věnuje?

Většinou se věnuje veřejným stavbám, urbanistickým konceptům, sociálnímu bydlení atp. Například právě navrhujeme urbanistický koncept Aspernu, což je kousek za Vídní, kde se má stavět nové centrum. A tohle je projekt, který jsme vyhráli asi 15 let zpátky, a do dneška nám ten projekt běží.

Ale většinou jsou to projekty pro banky, výškové věže kanceláří, větší centra pro seniory atd. Poslední projekt, který byl projektován někde na okraji Vídně, byl za nějakých 65mil euro. Takže to nejsou žádné malé věci, rodinné domky se tam nenavrhují. A jak tenhle ateliér vůbec funguje?

Pracovní doba je od devíti hodin, ale zase to není tak striktní, když někdo potřebuje, třeba zavést děti do školy, tak přijde v 9:30. Jde tam spíš o to, že by si měl mít odpracované nějaké hodiny. Není to tak svázané, prostě když chceš, tak jdeš na třeba na oběd.

„První 2 – 3 dny se jen díváte a vstřebáváte to, co vám vysvětlují.“ Jak probíhal tvůj první den?

Myslím, že můj první celý týden byl trošičku náročnější, protože jsem se musel seznámit s tím, jak ateliér funguje, v jakém konceptu jedou, protože dneska samozřejmě děláme na počítačích, tak v tom musí byt nějaký systém. A než jsem si zvykl, jak pojmenovávají výkresy, hierarchii, kam dávají technické věci atd. Prostě než se do toho člověk dostane tak to trochu trvá. První 2-3 dny se jen díváte a vstřebáváte to, co vám vysvětlují. Jak se tedy popisují výkresy, když je to rakouský ateliér a mluví se tam anglicky?

V němčině, všechno je v němčině, dokonce i programy jsou v němčině, jen ta komunikace mezi námi a hlavním architektem je v angličtině. A zvládáš ty popisky v pohodě?

/smích/ Já nic nepíšu /smích/ a když už, tak mi to někdo napíše nebo si to třeba vygooglím. Popisky dáváme dohromady společně, ale že bych psal nějaký texty tak to ne. 06

A po téhle zkušenosti, pracoval by si raději v českém ateliéru nebo v zahraničí?

Já jsem v ČR pracoval pouze 4 měsíce, to byl hodně malinký ateliér. Ale na druhou stranu jsem se tam toho hodně naučil. Ideální pro mě je pracovat ve Vídni a bydlet v Česku, protože je to samozřejmě výhodnější. Pokryly dotace od školy náklady na erasmu, pracovní stáži?

Ano pokryly. A navíc vám dneska spousta ateliérů platí zvlášť, takže mimo to, že máte peníze od školy tak máte peníze i od ateliéru. Já jsem peníze, které jsem dostával od ateliéru, dával bokem a peníze, které jsem měl od erasmu, jsem dal za bydlení, stravu atd. Takže jsem si i něco vydělal. A liší se tyhle náklady na stáž podle toho, kam jedeš?

Určitě, moje kamarádka byla v Paříži, ale byla na studijním erasmu a tam dostávala, mám ten pocit, že 450 euro na měsíc, a myslím, že ještě 200 euro doplácela ze svého.

„Jděte do toho, vyberte si něco, je v podstatě jedno kam půjdete, důležité je že někam půjdete.“ Jak často jsi jezdíval domů?

Často, potřeboval jsem doma něco řešit. V ateliéru jsem byl třeba 14 dnů a pak jsem jel domů na víkend. Teď jezdím domů každý druhý den, protože chci být doma. Co bys poradil studentům, kteří mají zájem o erasmus – pracovní stáž?

Hlavně se nebojte jazykových bariér, to se stejně nějak vyřeší. Samozřejmě musíte jazyk trochu umět.Určitě bych se toho nebál, jděte do toho, vyberte si něco, je v podstatě jedno kam půjdete, důležité je že někam půjdete.

Je důležitější někam vycestovat, než zůstat doma a sedět na peci. A pak, když budete hledat práci v Česku, spousta ateliérů hledá v životopisu, jestli jste někde byli. Je to velké plus. Máš nějakou oblíbenou frázi v práci?

Gehn auf! (pozn. redakce „pokračuj!“) /smích/ To říkají pořád. Jak dlouho by si ještě chtěl pracovat v tomhle ateliéru?

Cirka rok, přesněji nevím Teď jsem tam podruhé 13 měsíců v kuse, a vidím to tak, že tam vydržím ještě rok. Pak máš v plánu nějaký další zahraniční ateliér?

No, uvidíme. Jestli ano, tak nějaký menší ateliér, který se věnuje menším projektům, protože bych se chtěl věnovat konstrukcím. Konstrukce mě na projektu hodně baví a je pro mě důležité, abych věděl, jak se co staví. Na naší fakultě je výhoda, že jseme hodně spojení s FASTem, takže tady máme dost technických věcí, tím pádem do té konstrukce a stavařiny vidíme trochu víc, než, ten kdo proleze třeba Fakultou architektury.

Poslední otázka: Znáš nějaký vtip o architektech?

Architekt a čert nikdy nespí. /smích/

SOUTĚŽÍ A VYHRÁVÁ ANEB O SOUTĚŽÍCH A SOUTĚŽENÍ S ROBERTEM GALLEM NUDÍTE SE? SOUTĚŽTE TAKÉ! ROBERT GALLO – bývalý student bakalářského programu APS Ústavu architektury, nyní student magisterského studia na FA se velmi často účastní všemožných soutěží, což upoutalo pozornost naší redakce.

Podle jakých kritérií si vybíráš soutěže? Kedysi som sa snažil robiť súťaže hlava-nehlava. Neskôr som zistil, že tak to samozrejme nejde a keď už ísť do súťaže, treba tak trochu kalkulovať. Iste sa vždy pozriem /okrem zadania/ na porotu. A termín odovzdania. Je tvojí hlavní motivací finanční odměna? Mňa to hrozne baví, asi to bude motivácia. Keď nejaká súťaž vyjde, peniaze sú len taký bonus navyše, ale finančné ceny s ktorými som sa zatiaľ stretol sú pre nás – študentov, dosť zaujímavé. Jak nejlépe, podle tebe, naložit s výhrou? Toto je podľa mňa veľmi individuálna otázka. Ja osobne v tomto nechcem radiť, pretože vždy všetko za chvíľu miniem. Přihlašuješ se do soutěží bez nápadu nebo až když máš hlavní koncept? Ako kedy, ale väčšinou mám už hlavný koncept v hlave. Ak ma nosná myšlienka projektu nenapadne prakticky hneď, tak sa potom na to relatívne ťažko prichádza.

Zúčastňuješ se i zahraničních soutěží? Jsou něčím odlišné od soutěží v ČR? Zúčastnil som sa zatiaľ jednej medzinárodnej súťaže /ak nepočítáme česko-slovenské/, išlo o múzeum moderného umenia v Buenos Aires. V týchto prípadoch je takmer vždy konkurencia oveľa početnejšia a väčšinou chcú po vás vstupný poplatok /v priemere cca 60-100 USD/. A tu sme už pri tom kalkulovaní... Jak jsi na tom s deadliny? S deadline-ami som na tom podobne ako 90 percent všetkých architektov - študentov. Vždy odovzdané za 5 minút 12, ak nie po. Na druhej strane si myslím, že človek by mal pracovať na projekte do poslednej chvíle /s mierou samozrejme/, vždy je čo vylepšovať. Neviem si predstaviť mať všetko hotové týždeň dopredu. Jaká je tvoje spolupráce s Václavem Kočím? Ja musím len opakovať Vaškove slová. My sa niekedy o danom projekte pomaly ani nemusíme baviť a už je to vymyslené. Lepšia forma spolupráce sa asi ťažko nájde. Na jakou z výher či účastí v soutěži jsi nejvíce pyšný? / dala nejvíce práce? Za jednu z mojich najúspešnejích súťaží iste považujem súťaž na dostavbu katedrály sv. Bartolomeja v Plzni, ktorú som robil práve s Václavom Kočím. Dokonca myslím, že to bola druhá najväčšia architektonická súťaž /v počte odovzdaných návrhov – 137/, aká kedy bola v Českej republike a nám sa podarilo 2. Miesto.

Znáš nějaký vtip o architektech? Why don’t architects get into heaven? Jesus was a carpenter. So, why is heaven considered to be such a perfect place? Because there are no architects to screw up the design.

INTERVIEW VÁCLAV KOČÍ „Mé obrazy jsou krásné.“

VÁCLAV KOČÍ – umělec a také pedagog působící na Ústavu architektury, který pomáhá utvářet kreativní myšlení našich studentů, poskytl rozhovor pro nulté číslo studentského magazínu E2. Co a kdo jej vedl k umění, jak se dostal k pedagogice a Ústavu architektury, jak se formovalo 2+2, či proč „proužky“, byly jedny ze zvídavých otázek našich redaktorů. O tom, jak jsou jeho obrazy krásné a ještě mnohem více, se můžete dočíst na následujících stránkách.

Po krátkém uváděcím procesu našeho magazínu jsme se začali vyptávat na poměrně jednoduše znějící otázky, na které jsme dostali opravdu velmi obsažné odpovědi. Byli jsme ujištěni, že dostaneme jednoslovné odpovědi obohacené příběhem a byli jsme tomu opravdu rádi, to jsme ale netušili, že nám odpovědi na všechny otázky zaberou více než 13 stránek formátu A4, za které tímto samozřejmě velmi děkujeme. Na těchto vyhrazených stránkách jsme ovšem nemohli zveřejnit vše a abychom vás neošidili o skvělý rozhovor v plném rozsahu, bude pro vás k dispozici celé znění rozhovoru k poslechu na FB stránkách magazínu E2 .

facebook.com/E2mag

Můžeme tedy začít otázkami základního typu: co nebo kdo vás vedl k umění?

/pousmání/ Nikdo a nic. Vlastně si myslím, že by se takto mohl dostat k umění úplně každý, mladý kluk (nebo holka), kterého někdy trošku bavilo kreslit či malovat. Já jsem kreslil fakt hodně a ani nevím proč. Nedokážu říci, jestli to bylo přesně to, co mě vedlo k tomu, že dneska jsem tam, kde jsem, ale já jsem si prostě kreslil různé věci. Kreslil jsem si různé představy, sny a fantazie a obkresloval jsem hokejisty z fotek a fotbalisty z časopisů a hrozně mě to bavilo. Vlastně jsem nevěděl, že existuje něco jako je výtvarné umění nebo že existuje vůbec možnost to studovat. A jak jste k tomu došel?

Ehm, já jsem byl za to vždy tak nějak chválený. Vždycky v těch hodinách výtvarky mi říkali, že jsem šikovný a že mi to jde. Až potom na gymplu zafungovala jedna osoba učitelky výtvarné výchovy, která mi oznámila, že existují vysoké školy tohohle typu. Začal jsem nějakým způsobem shánět informace, přihlásil jsem se poprvé na Fakultu výtvarných umění, kde jsem se nedostal z čistého důvodu, že jsem moc nevěděl o co jde.

Je to vlastně takový zajímavý skok – dobrý důvod proč dělám přípravku tady na ústavu. Já sám jsem prošel přípravkou a na základě toho, že jsem se vlastně nedostal v prvním roce své žádosti na FaVU, jsem byl pozván na přípravný kurz, který vedl Petr Kvíčala, můj pozdější pedagog. Díky tomuto kurzu se mi otevřely úplně nové obzory. Najednou jsem získal představu jak je možné malovat, a co je možné malovat. Takže dostáváme se k druhé otázce: Kdo vás na škole nejvíc inspiroval a ovlivnil?

Můj největší pedagog je právě dnes už profesor Petr Kvíčala, ale já jsem na té škole potkal samozřejmě strašnou spoustu lidí, kteří mě nějakým způsobem formovali. Byl to třeba Vladimír Havlík nebo Václav Stratil a taky jsem potkal zajímavé osobnosti. Co se týče teorie třeba Tomáše Pospíšila, Blahoslava Rozbořila nebo Josefa Daňka, všichni to byli lidi, kteří formovali nejen můj výtvarný, ale také můj lidský názor nebo mentální rozměr. Ta škola mně dala celkem hodně.

O tom nikdo nepochybuje, ale jejich duch?

Já to říkám schválně, protože nějaká míra toho, jak ty obrazy estetizuji a jak vlastně nakonec vypadají, je vlastně společná s tím, jak o tom přemýšlím a jak potřebuji, aby obrazy vypadaly. Ale co se formálního aspektu týče, tak jsou to geometrické hardedge plnobarevné obrazy – to je jim společné, ale zase zároveň se jedny od druhých liší. Každý ten cyklus má trošku jiné téma a z toho se také trošku odvíjí jiná forma. Všechny patří do nějaké série a to se celkem odráží v posledním konceptu, který dělám. Jsou to vlastně ta pořadová čísla obrazů. Tematizuji přímo to, že obraz někam patří, do nějaké řady. Vlastně to je to nejdůležitější co mají společného, každý má nějaké číslo /smích/ a ať už je to třeba ze série Score nebo z těch starších, ale všechny mají nějaký kód, který mě prostě baví. Baví mě dávat jim nějaký řád a vzhledem k tomu, že mě trošku přitahuje grafický design a typografie, přelouplo se to ve mně do vlastního tématu obrazu. Kde naši čtenáři mohou vidět vaše díla do budoucna?

„Obkresloval jsem hokejisty z fotek a fotbalisty z časopisů a hrozně mě to bavilo.“ Samozřejmě díky studiu na téhle škole jsem se dostal ke spoustě informacím a začal jsem sledovat americké abstraktní malíře 60tých a 70tých let – ti mě asi pak ovlivnili nejvíce ve způsobu přemýšlení o malbě či o tom, jak má malba vypadat. Další otázka, na kterou samozřejmě známe odpověď, ale všichni čtenáři to nemusí vědět a může je to zajímat: Mají vaše obrazy něco společného?

/smích/ Já jsem si vymyslel zase jednoslovnou odpověď. Já si myslím, že moje obrazy mají společného to, že jsou krásné. /smích/

Mám výstavu s Honzou Šerýchem a Romanem Gajdošem v galerii ARS, tady v centru města, pak otvírám výstavu s Petrem Kvíčalou v Opavě. 2. 12. 2013 mám výstavu s Ostravské galerii v Dole, takže to jsou teď takové hlavní tři momenty, ke kterým se aktuálně upínám. Dobrá, děkujeme. Takže teď jsme se dozvěděli něco o vaší umělecké činnosti, nyní bychom se chtěli zeptat na tu pedagogickou. Jak jste se vlastně k působení na Ústavu architektury dostal?

Na konci druhého ročníku mě oslovil Petr Kvíčala s tím, abych na FaVU pracoval jako asistent, technická pomocná síla – žádná pedagogická pozice, nicméně jsem se v té škole začal nějak pohybovat a možná to, že jsem se pohyboval po škole na jiné pozici než jen jako student, formovalo mé směřování. Po škole jsem neměl co dělat, tak jsem šel učit na kadeřnický učňák .

„Po stanicích z dějin, které jsem dělal dvakrát, jsem se musel znovu naučit celé dějiny, abych je mohl těm děckám přednášet..“ Pak jsem vyhrál konkurz na jihlavské Střední umělecko-průmyslové škole. To už bylo oproti učňáku zajímavější. Byli tam lidi, kteří dělat umění opravdu chtěli a také bylo zajímavé, že jsem přednášel dějiny umění. Takže po stanicích z dějin, které jsem dělal dvakrát, /smích/ jsem se musel znovu naučit celé dějiny, abych je mohl těm děckám přednášet. Začal jsem přednášet podle mě celkem neortodoxním způsobem, byla to sranda a hrozně mě to tam bavilo. Z této školy jsem odcházel kvůli tomu, že jsem vyhrál konkurz na Ústavu architektury a k tomu jsem se dostal tak, že můj kolega a kamarád, který se mnou v Jihlavě učil, někde na nějakém serveru zjistil, že je tento konkurz vypsaný. Po jedné pondělní cestě do Jihlavy (v 6 hodin ráno) jsme se dohodli, že do toho půjdeme. Ten z nás, kdo vyhraje konkurz, pak zaměstná toho druhého – což se vlastně povedlo. Já jsem ten konkurz vyhrál a Radka Nivnického jsem zaměstnal za 2 týdny nebo 2 měsíce, to už si nepamatuji. Tak nakonec učím na univerzitě a je to skvělé!

Kde se vidíte za 10let?

To je hrozně fajn, že se mě na to ptáte, protože já jsem si říkal že bych mohl říct takovou jednoduchou věc že se vidím v ateliéru na Kraváku, a že se vidím… ... jako soběstačný umělec?

Jako malíř. Platí, že bych chtěl dělat pořád ty věci tak, jak dělám a asi bych chtěl dělat kariéru tady ve škole a ten stávající model mi strašně vyhovuje. Potkávám se s vámi, jako se studenty, kteří jste skvělí, pracovití a máte nápady. Ta komunikace mezi mnou a vámi je pro mě strašně důležitá. Vidím, že mám možnost vám něco dát a vy dáváte také samozřejmě soustu věci také mně. Takový tajný sen, který mám, je samozřejmě malovat krásný obrazy /pousmáni/ a být zastupovaný umělec, umělec, který je v zastoupení v nějaké galerii. Že budu mít jednu jedinou agentku, jednu jedinou galerii, která prostě bude diktovat, jakým způsobem se moje obrazy budou pohybovat po světě. Myslíte si, že se v dnešní době dokáže začínající umělec uživit uměním?

Dokáže, /smích/ a znám mladší umělce než jsem já, kteří to tak mají. Kdybychom to však měli vyjádřit procentuálním poměrem, tak je to asi setina promile lidí, kteří se tím skutečně živí, je jejich opravdu jen pár.

Z lidí, které znám, jsou to tři, ale třeba neznám všechny. Je to strašně, opravdu strašně, strašně těžké. Nikdo moc neví, jak na to – jak to vlastně udělat. Ale jsou lidé, kteří se dokáží uživit skutečně jen uměním. Většina z nás to ale kombinuje, musíte dělat taky nějakou práci, která je vlastně opravdová práce a pak tu svou práci malířskou, tak to je. Vzniklo nějaké vaše dílo pod vlivem omamných látek?

Tahle druhá část je hrozně dobrá, protože vy se tam ptáte na strašně záludné otázky. Já jsem nikdy žádné omamné látky nepoužíval, nikdy ne k práci. Všichni moji kamarádi vědí, že se tady v ateliérech normálně pije…to je jasné. Ale nepoužívám tento prostředek k tomu, abych se nějakým způsobem dostal do jiného stavu, abych mohl malovat. Mně to spíše překáží. Potřebuji mít čistou hlavu, navíc práce, které dělám, jsou náročné na přesnost a preciznost. To opravdu nejde, aby se člověku motala hlava, či aby se mu třásla ruka. Nechci tím říct, že nepiji víno. Víno piji často, ale z jednoho prostého důvodu – mně to hrozně pomáhá s energií. Trošku alkoholu vnímám jako energy drink, který mi pomáhá přemoci únavu, obzvlášť teď, když jsem chystal výstavu. Takže to nepoužívám, abych se dostal do rauše, ale spíše mi to pomáhá tady přežít…/smích/

Se kterým umělcem minulosti byste se chtěl setkat, kdybyste mohl?

Já o tom dost přemýšlel. Chtěl bych se potkat se spoustou lidí z různých důvodů. Třeba bych se chtěl potkat s Picassem, aby mě učil kreslit, to bych fakticky hodně chtěl. Jeho schopnost myšlení v kresbě je prostě neuvěřitelná. Pak bych chtěl, aby mě Matisse učil barvy. Viděl jsem jeho výstavu v Basileji a způsob, jakým používá barvy, kontrasty a barevné akordy, je naprosto úžasný. Chtěl bych, aby mě Jackson Pollock učil, jak udělat dobrý obraz, nevím jak to říct jinak, ale emočním způsobem. Jak najít vnitřní svět a vtisknout ho do obrazu. Co považujete za svůj největší úspěch?

Za svůj největší úspěch považuji to, že šest let po škole stále ještě maluji. Ono je to strašně těžké a složité téma. Školy tohoto zaměření jsou krásné a opravdu dobře se studují. Je to vlastně to nejlepší co vás může potkat. Teď myslím i architekturu. Všichni ale víte, že toto živobytí po škole je strašně náročné a těžké. Já jsem měl to štěstí, že jsem se vrhl na akademickou kariéru a ta mi vlastně pomáhá přežít. Někteří z mých kamarádů, kterým se nedaří živit se uměním, končí v barech, dělají v reklamních agenturách a nemají na vlastní práci vůbec čas. Takže na tohle jsem opravdu hrdý, že se mi to nějak daří dělat dál a pokračovat v tom.

V roce 2011 jsem se zúčastnil výstavy v galerii U Zlatého prstenu v Praze, což je galerie, která vystavuje současné mladé umělce. Je to renomovaná galerie a výstava se jmenovala Podoby současné abstrakce. Tohle pro mě bylo hodně důležité a považuju to za velký úspěch. Za další velký úspěch považuju i výstavu v Café Steiner, kterou jste určitě viděli. A celkem mě baví ještě jedna věc, a to ta, že teď navrhuju nástěnné malby pro budovu Recama (výzkumný ústav Masarykovy univerzity onkologického ústavu na Žlutém kopci), kterou projektuje architektonická kancelář Burian & Křivinka.

„Já když zakřičím, tak se třepou i okenní tabule.“ Myslíte si, že ve studentech vzbuzujete dostatek respektu?

Takže ve vás už ten respekt nevzbuzuju? /smích/ Máme na mysli vaše začátky coby pedagog.

Vzpomínám si, když jsem, poprvé držel kliku a otevíral dveře do třídy (což jsem v životě ještě nikdy nedělal), tak to byl neskutečně silný zážitek, na který nikdy

nezapomenu. V takové trémě jsem snad ještě nikdy nebyl. To ani na 2+2 a to mám na 2+2 trému vždycky. A jak to dopadlo?

Dopadlo to dobře no. Já si myslím, že si ty lidi umím nějakým způsobem docela rychle získat. Nevím čím to je, ale nějak to umím. To tam potom nepište. /smích/ Něco tam napsat musíme ... Charisma?

/smích/ Já mám hrozně výrazné brýle, které mě činí /smích/…strašně přísným a ono to funguje. A ještě, to tam ale taky nepište, já umím strašně silně zakřičet. To jste samozřejmě nepoznali, protože to na vás nebyla potřeba, což dokazuje, že ten respekt vzbuzuji. Ale já když zakřičím, tak se třepou okenní tabule. Doufám, že to nebudu muset znova použít. Mám to v hlavě postavené tak, že chci, aby ta komunikace, o které jsem mluvil, byla spíše na úrovni kolegů. Vy máte nápad, já mám nápad a takhle to dáme do kupy. A myslím, že tohle je důležitý přístup. Mě osobně moc nevyhovuje, když musím na někoho tlačit a hrozně mě pak mrzí, když se to někdo snaží nějak obejít. Stává se to často?

Ne nestává, občas se to avšak stane. Všichni víte, že jsem musel z výtvarné tvorby pár lidí vyhodit, ale nedělám to moc rád. Vše je o pravidlech.

Můžete nám říci, jak vlastně vzniklo 2+2?

Hned na začátku je důležité zdůraznit, že to není jen můj projekt. Je to projekt, na kterém pracuji (a pracuji hodně) a zároveň na tom pracuje další trojice lidí: Juraj Dulenčín a dvě naše kolegyně Barbora Cahová a Nikola Bazelová. Když půjdeme po vzniku toho projektu, tak to byl nápad vlastně všech. Z mé strany to vzniklo tak, že jsem jednou šel z figurální kresby a šla se mnou jedna studentka, která trošku popichovala a pořád se vyptávala, co dělám ve svém volném čase a jakou mám praxi. Řekl jsem jí, že mám normální praxi, kde se snažím dělat svojí práci, atd. Pak jsem si říkal: sakra, jak to, že je možné, aby studenti nevěděli a ani se nezajímali o lidi, kteří je učí? A tohle pro mě byl impuls.

NAKONEC MALÝ FUN KVÍZPRO VÁCLAVA KOČÍHO: (vyberte vždy jednu z možností) Kniha – film Slané – sladké Spánek – akce I „po akci spánek“ Lyže – prkno Fotbal – hokej Cigareta – doutník Rum – tequila Braque – Picaso I „Braque je sračka.“ Optimista – realista Rodina – přátelé I „Jéžiš rodina i přátelé“

Když se nestarají oni sami, my jim to přijdeme dát. A hnedka druhý den jsem náhodou šel s Jurajem do Steinera na kafe, říkal jsem mu, co se mi stalo a ten na to pověděl, že se bavil s Bárou a Nikolou minulý týden. Mluvili o tom, že by bylo dobré něco takového podniknout, něco jako přednášky. Tak jsme se dohodli a začali jsme nějakým způsobem modelovat formát, jak by to mělo vypadat. Už ani nevím, jak vzniklo to, že se bude jednat o dva pedagogy a dva studenty. Důležité je, že my dramaturgii těch přednášek záměrně moc neřešíme, protože chceme, aby ten projekt byl takový živelný.

To už je problém teď, protože ne všichni členové našeho sboru pedagogů chtějí prezentovat. Někteří něchtějí a jiní, že nemají co prezentovat. Já si myslím, že 2+2 nemá ambice se tvářit jenom nějak super odborně. Chtěli bychom, aby tam byly i jine rozměry. Viděli jste třeba Viktora Svojanovského, který tam cvičil aikido nebo co to bylo. A to bylo super. Teď musíme jet dokola a tak jsme s Jurajem dohodnutí, že jarní termín půjdeme my dva ještě jednou a začne to nanovo. Ale máme ještě takový plán, že bychom mohli vystřelit z našeho ústavu, protože vy jako studenti chodíte na přednášky na jiné ústavy, tak třeba někoho z pozemáku.

Stávající formát a budoucnost? Studentů je více než pedagogů, jak to tedy bude pokračovat?

S Václavem Kočím se rozloučíme mini dotazníčkem /viz vlevo/ a také tradiční otázkou pro všechny zpovídané:

Znáte nějaký vtip o architektech? No samozřejmě narážíte na to, že já jsem jeden vtip o architektech vymyslel a všichni ho samozřejmě notoricky znají. Když jsem ten vtip vymýšlel, tak jsem udělal malý průzkum a myslím si, že takových vtipů moc není. Snažil jsem se proto jeden vymyslet a je to dobrý nápad udělat sbírku vtipů o architektech s tím, že ten můj by byl první.

No tak ten vtip spočívá v tom, že Quentin Tarantino a Jaromír Jágr přijdou do kanceláře Burian Křivinka… /smích/…to je celý.

VÍŠ O NĚJAKÉ AKCI? CHCEŠ JI “ZPROPAGOVAT”?

INZERCE

Protože je E2 hlavně o vás a pro vás, studenty. Vyčlenili jsme proto prostor, kde můžete inzerovat zajímavé akce, chystané soutěže a jiné záležitosti. Napiš nám na: www.facebook.com/E2mag

CELEBRITY Z MENZY

David Grubl se narodil 23. 12. 1990 v Uherském Hradišti. V dětství si nejčastěji hrál s kamarády venku fotbal a když byl o samotě, rád si kreslil a stavěl papírové modely z časopisu ABC. V té době netušil, že v dospělosti se toho moc nezmění.

Přinášíme vám odlehčenější, ale vůbec ne méně zajímavou rubriku s názvem Celebrity z Menzy. Měla by vás blíže seznámit s lidmi, které běžně potkáváme na půdě fakulty a jsou něčím zvláštní. Ani za mák nevíte proč, ale někoho vám připomínají. My měli to štěstí, že jsme narazili na svou první kořist přímo v prostorách budovy E2! David se naštěstí nenechal dlouho přemlouvat a tudíž vám tento kratší rozhovor a porovnání s hvězdou přinášíme již v tomto čísle!

Podal si přihlášku na Střední průmyslovou školu stavební ve Zlíně, kde byl přijat. V té době ještě hrával fotbal, ale zlomenina klíční kosti při fotbalovém zápase ho nasměrovala k novému sportu – freestyle fotbalu. Na internetu viděl videa s fotbalovými triky, které ho naprosto uchvátily. Od té doby začal tvrdě trénovat, aby se aspoň trošku přiblížil k trikům z videa. To přineslo ovoce o 3 roky později, kdy získal na soutěži Red Bull street style v roce 2010 v Bratislavě titul vicemistra ČR ve freestyle fotbale. V tomto roce založil se svými kamarády freestyle fotbalový tým s názvem FOOTBALL WITHOUT LIMITS.

Pro více zajímavostí o Davidovi a celé rubrice nás sledujte na FaceBooku!

facebook.com/E2mag

JOAQUIN PHOENIX narozen 28.10.1974 v Portoriku Slavný herec, kterého nám David Grubl připomíná, pochází z herecké rodiny s kořeny v Puerto Ricu. Slavným se stal díky roli Commoda ve Scottově megafilmu Gladiátor z roku 2000, kterou si střihl po boku Russella Crowa. Po tomto větším odrazovém můstku jsme jej mohlividět v dalších známějších snímcích, jako je například Znamení či Vesnice. Jeden z jeho kritiky nejvíce oceňovaných výkonů bylo možno zhlédnout ve filmu Walk the line, kde ztvárnil J. Cashe. Tento skutečně skvělý snímek byl nominován na 3 Zlaté glóby.

DAVID GRUBL S týmem vystupují po celé ČR. V roce 2011 nastoupil na Architekturu pozemních staveb na Fakultu stavební. Mohli jste ho vidět i v televizní soutěži Česko-Slovensko má talent v roce 2012, kde dostal se svým týmem 3x ANO od hvězdné poroty Lucie Bílé, Martina Dejdara a Jaro Slávika. Účastnil se i architektonických soutěží a mezi jeho doposud nejvýznamnější ocenění patří 3. místo oborového kola SVOČ na Ústavu architektury za projekt autocentra Volkswagen Group pod vedením prof. Ing. arch. Aloise Nového, CSc. více info:

www.fotbalbezlimitu.com

Myslíš si, že i po uplynutí dvou let byla architektura správná volba? Jednoznačně to byla správná volba. Určitě bych neměnil, i když ve 3 ráno před odevzdá ním ateliérového projektu bych možná mohl mít jiný názor. /smích/

Jsi samouk, co se týče freestyle fotbalu? Ano, jsem samouk. Díky tomu jsem si trénink vždy přizpůsobil tak, jak mi to časově vyhovovalo a nemusel jsem brát ohled na spoluhráče, jako například u fotbalu. Začátky sice byly moc těžké, ale nadšení a vytrvalost mě naštěstí neopustily.

Davide, proč si se rozhodl pro architekturu, když jsi nadaný i sportovně?

Jak časově náročné je pro tebe skloubit školu a freestyle fotbal?

Vždy mě bavilo dělat věci, kde jsem mohl využívat svoji představivost. Už jen studium na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně mi dalo podnět, kam bych se chtěl ubírat na své životní dráze. Věděl jsem proto, že mě architektura bude vnitřně naplňovat. Snažím se nevzdávat a dělat sport i architekturu zároveň.

Kvůli časové náročnosti ve škole jsem musel omezit intenzivní tréninky. S tímhle vědomím jsem do toho šel. Kdykoliv je ale možnost, tak si jdu na hodinu zatrénovat, místo dříve obvyklého 2-3 hodinového tréninku. Pomáhá mi to vyčistit hlavu a lépe tak zvládám sedavou práci za počítačem.

Myslíš si, že máš s Joaquinem Phoenixem společného i něco víc, než to, že jste si podobní? Ano, mám taky hereckou zkušenost! /smích/, když jsem byl komparzista při jedné barové scéně a zahrál jsem si s Jiřím Dvořákem a Milanem Štaidlerem ve filmu Roznese Tě na kopytech, který vyjde někdy v průběhu tohoto roku.

Poslední otázka: Znáš nějaký vtip o architektech?

Víte, jaký je rozdíl mezi architektem a doktorem? ... No doktoři ty svoje zmetky schovávaj pod zem!

REHABILITACE VILLY TUGENDHAT MINIREPORTÁŽ Z NÁVŠTĚVY PŘEDNÁŠKY O REKONSTRUKCI VILY Villa Tugendhat, která je bez pochyby nejlépe dochovanou stavbou na „Starém kontinentu“ rakouského architekta Miese van der Rohe, prošla v letech 2010-2012 náročnou a dlouhou rekonstrukcí. Určitě se zastavte podívat na jednu z přednášek, či jiných kulturních akcí pořádaných přímo ve vile. Zkusili jsme to a podlehli atmosféře této funkcionalistické stavby. Přinášíme kratičký výtah z přednášky o rekonstrukci.

Díky kladnému přístupu města Brna, které je vlastníkem, a finanční dotaci Integrovaného operačního programu Evropské unie mohla být památka uvedena do původního stavu z roku 1938, kdy se do vily nastěhovala rodina Tugendhatova.

Preciznost, s jakou proběhla rekonstrukce, je dnes hodnocena jako jedinečný multiprofesionální přístup. V rámci rehabilitace byla vila nově vybavena dobovými replikami volně stojícího mobiliáře od světových designerů, které doposud ve vile chyběly. Původní nábytek ve vile však nehledejte! A to z jednoho prostého důvodu: protože by musel být umístěn do „skleněné krabice“, která by jej chránila před neukázněnými návštěvníky. A ptáte-li se proč v podobné „krabici“ není i vzácná onyxová stěna, tak to proto, protože je dochovaná v původním stavu jen s drobnými odštěpky a odolává návštěvníkům již dlouhá léta. Rozsáhlou renovací prošlo i celé technické zázemí objektu, které je nově zpřístupněno i široké veřejnosti. Velkou změnou prošla i zahrada vily, kde její část je řešena jako zahrada terasová. Rekonstrukce, která věrně zobrazuje stav 40. let, mohla být provedena také díky poskytnutým dobovým fotografiím

rodiny Tugendhat, ke kterým bohužel veřejnost nemá přístup. Modernizace prostor pro sloužící personál dovolila rozšíření o nové prohlídkové trasy. V současné době vila Tugendhat poskytuje různé typy prohlídek, jako jsou například: prohlídka obytných prostor, technického zázemí a zahrady. Město Brno návštěvnické služby také o „aktivity pro veřejnost“. Od června 2012 jsou ve vile pravidelně pořádány koncerty, filmové projekce, přednášky, semináře a různé programy pro školy.

Hlavní ideou architektů bylo zachování originální koncepce a myšlenky Miese van der Rohe. Hlavními nedostatky, které bylo nutné opravit a vyřešit, objetu před zahájením rekonstrukce byly: _špatné založení objektu _špatný stav nosné ocelové konstrukce _deformace Miesovy architektury _ztrouchnivělá střecha _propadání schodiště, které mělo za následek stahování ocelové konstrukce a ohnutí hlavního obytného prostoru o 50 milimetrů

Vila nedostala jen nový nátěr, ale šlo se i do hloubky a co šlo, to se zachránilo. Za zmínku stojí vnější omítka, která, jak by si mohl někdo myslet, není nová, ale zcela původní. A proto fasáda, která je opatřena novým nátěrem, musí být každých pár let znovu opravována. Další zajímavostí je, že objekt disponuje dobovou klimatizací, která je momentálně zcela funkční. Při práci na rekonstrukci byla nalezena i původní podlaha, která později byla zadána a znovu vyrobena podle předlohy. Architekti navrhované rekonstrukce dokonce zjistili, že kruhová stěna je posunuta asi o 400 mm oproti návrhu Miese van der Rohe, a proto byla znovu navrácena na své původní místo. A neposlední zajímavostí je, že „prává“ dýha na tuto kruhovou stěnu, byla objevena na Právnické fakultě Masarykovy univerzity zde v Brně.

Zdroje: _návštěva komentované přednášky s architekty ve Ville Tugendhat _www.tugendhat.eu

ARC POLICIE Chtěli jsme pro vás vytvořit sekci, která bude spojovat zábavu s možností dozvědět se o něčem novém. Topili jsme se v bezbřehých vodách komerčních plátků a nakonec jsme se rozhodli pro určitou parafrázi lidem tolik oblíbené módní policie. Prosíme, abyste naše hodnocení brali s určitým odstupem, věty byly sestavovány velmi časně k ránu a to za účelem pouhého vlastního, snad zábavného, hodnocení.

HALA GLOBEN Autor: Svante Berg, Lars Vretblad Stockholmská hokejová hala Globen od architektů Svant Berga a Larse Vretblada je největší stavbou na světě ve tvaru koule. Průměr koule činí 110 metrů a pojme až 16 tisíc diváků. Hokejová hala ve tvaru koule? Super, proč ne. Myslíme si však, že pro tento typ stavby se dá použít i mnohem výhodnější tvar. Ale na druhou stranu, musíme uznat, že Stockholmská koule není daleko od ideálního tvaru pro sportovní haly a obzvláště oceňujeme odvahu vybudovat takové dílo na konci 80. let minulého století. Kéžby takovou odvahu měla i Česká republika /tehdejší Československo/.

KOULE téma nultého čísla

FAKULTA ELEKTROTECHNIKY A INFORMAČNÍCH KOMUNIKACÍ BRNO Autor: …těch bude asi víc Stavba začala v roce 2008. Objekt za 486 milionů korun využije 800 studentů. „Výukové prostory jsou propojené s výzkumnými tak, že tvoří vzájemnou symbiózu“, uvedla mluvčí školy Jitka Vanýsková. Komplex budov fakulty FEKT na naši redakci působí jako skládačka, která je ovšem poskládaná minimálně ze tří stavebnic. Kubická část budov připomíná stavebnici „lego“, vstupní prostory jsou zase zvýrazněny kovovou konstrukcí stavebnice „merkur“ a posluchárnu tvaru koule. A to všechno je navrženo z jiných povrchových materiálů a barev, kterých v tomhle případě není nikdy dost. Posluchárna má sice kulový tvar, ale v interiéru je tento tvar degradován rovným podhledem osvětlení a lavicemi, které jsou navrženy lineárně. Ostatní komunikační a společenské prostory jsou koncipovány jednoduše a čistě. Aby stavebnice byla kompletní, redakce by doporučila přidání nějakého jehlanového tvaru.

HODNOCENÍ REDAKCE: Pro první policejní téma jsme nemuseli chodit příliš daleko od naší fakulty. Téměř každý druhý den procházíme kolem přístavby Platinia (budova s prosklenou fasádou u křižovatky ulic Šumavská a Veveří), pečlivě sledujeme vývoj stavby a hlavně jedné části – koule. Pracovní název této sférické hmoty je „Česká Hvězda Smrti“ dle Hvězdných válek. Rozhodli jsme se prozkoumat i další projekty pracující s tímto tvarem. Pár nejzajímavějších úlovků jsme pro vás zveřejnili.

HODNOCENÍ REDAKCE:

zdroje bitmap: _www.tyden.cz _verahopp.blog.cz 20

zdroje bitmap: _www.konstrukce.cz _www.synerga.cz

ROSOVO STŘEDISKO PRO ZEMI A VESMÍR (DŘÍVE HAYDENOVO PLANETÁRIUM) Autor: Polshek Partnership Architects James S. Polshek popisuje svůj koncept Rosova centra jako “vesmírnou katedrálu“, v níž prostorový zážitek naplní návštěvníky úctou a nadchne je v lepším chápání divů našeho vesmíru a síly vědeckého bádání,“stejně jako monumentální prostory středověkých katedrál měly božské vnuknutí pro navštěvující poutníky.“ K danému téma, jako je vesmír, snad ani neexistuje ideálnější tvar, než je koule. Kdo ví, třeba právě takhle vesmír vypadá. Sklo-ocelová krychle, do níž je vložena koule, která je obložena bílými aluminiovými panely, je bez pochyby brilantní nápad. Tento „vesmír v krychli“ v sobě ukrývá planetárium, space theater a také Big bang theater. Celé to na nás působí trošku „UFOnsky“, ale to k téhle stavbě patří.

HODNOCENÍ REDAKCE:

zdroje bitmap: _www.www.heintges.com _www.kathika.com

SUNTORY MUSEUM Autor: Tadao Ando Samotný kulturní komplex se nachází v severní části areálu a je navržen jako nahoru se rozšiřující komolý kužel, do něhož jsou vetknuty dva kvádry. Každý z objemů má svoji vlastní funkci. V kuželu se nachází Imax theater ve tvaru koule. U této stavby jsme si tvaru koule, která je schovaná v komolém kuželu, všimli až po bližším prohlédnutí. Možná to byl architektův záměr, ale na nás to působí tak, že koule uvnitř je vězněna a chce vyskočit ven, dvojí zastřešení v tomto případě postrádá smysl. Možná by bylo lepší kouli uvnitř osvobodit, ale je pravdou, když se to vezme z opačného konce, že by to mohlo dopadnout jako přednášková místnost na FEKTu. A to by asi nikdo nechtěl.

HODNOCENÍ REDAKCE:

zdroje bitmap: _www.seanyee.com _www.eventseeker.com

„HVĚZDA SMRTI“ V PODÁNÍ REMA KOOLHAASE Autor:

Rem Koolhaas

Projekt nového konferenčního a výstavního centra Ras al Khaimah ve Spojených arabských emirátech až nápadně připomíná slavnou Hvězdu smrti z Hvězdných válek. Koolhaas do obří proděravěné koule umístil konferenční centrum, hotelové pokoje, apartmány, kanceláře i obchody. V této bohaté arabské zemi panuje ve stavebnictví touha po originalitě a zanechání co největšího dojmu. Jak jsme již zmiňovali téma Vesmír, je pro kouli hodně typický a asi i ideální. Tady, se ale asi spíš jedná o to, že architekt je fanda Hvězdných válek, ze kterých tvar pochází. Ale i tak, se jedná o zdařilý a zajímavý projekt. „Hvězdě“ držíme palce, aby se v Dubaji odhodlali a stavbu zrealizovali.

HODNOCENÍ REDAKCE:

zdroje bitmap: _www.designboom.com _www.www.swiftfilm.com 21