Dějiny českých zemí by Richard Ross

DÁREK

Uvnitř knihy najdete

dárkový poukaz na slevu v hodnotě 1000 Kč na romantický víkend na zámku. Více na

j i n yc e s k yc h z e

. i m

ww .de

OBSAH

(1800–1918)

Předmluva

Pravěk

Vrcholný středověk

První lidé na našem území Nejstarší zemědělci Pravěké umění Svět nejstarších oráčů První kovový svět Labe v pravěku Železo a doba knížecích hrobů Keltové. Keltové? Naše nejstarší města V sousedství Římské říše Nejstarší dějiny našeho území – Marobudova říše 34 Období velkého třesku 36 Pravěk z letadla

66 70 72 74 76 78 80 82 84 86 90 92 94 96 98

Raný středověk

Pozdní středověk

40 Počátky slovanského osídlení českých zemí a Sámova říše 42 Velkomoravská říše 44 Událost: Cyrilometodějská misie 46 První Přemyslovci 48 Osobnost: Svatý Václav 50 Čechy v době knížecí 52 Vznik pražského biskupství a počátky církevní správy 54 Událost: Vyvraždění Slavníkovců 56 Morava v epoše údělné 58 První přemyslovská království 60 Románská kultura

104 106 108 110

(po příchod Slovanů)

12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32

(600– 1197)

(1197–1378)

Království posledních Přemyslovců Dokument: Zlatá bula sicilská Markrabství moravské ve 13. století Čechy a Říše ve 13. století Středověká kolonizace Osobnost: Václav I. Přemyslovská expanze Osobnost: Přemysl Otakar II. Vymření Přemyslovců Čechy za prvních Lucemburků Osobnost: Karel IV. Zakladatelská činnost Karla IV. Dědictví Karla IV. a Václav IV. Předhusitská lucemburská Morava Gotická kultura

(1378–1526)

112 114 116 118 120 122 124

Česká města ve středověku Osobnost: Jan Hus Husitství a husitská revoluce Husitské válečnictví a křížové výpravy proti českým kacířům Morava v časech husitské revoluce Událost: Bitva u Lipan Země koruny české v pohusitské době Osobnost: Jiří z Poděbrad Jagellonský věk v českých zemích Pozdní gotika Událost: Bitva u Moháče

Na prahu novověku

(1526–1620)

128 130 132 134 136 138 140 142 144 146 148 150 152 154 156

Politický systém a stavovská opozice Šlechta na prahu novověku Neprivilegované stavy Náboženské a církevní poměry Ekonomický vývoj českých zemí v 16. století Humanismus Umění a kultura renesance Turecké nebezpečí Poznáváme svět Rudolfínská Praha Židé v českých zemích Osobnost: Petr Vok z Rožmberka Dokument: Majestát Rudolfa II. Stavovské povstání Událost: Bitva na Bílé hoře

Absolutistická monarchie (1620–1800)

160 162 164 166 168 170 172 174 176 178 180 182 184 186 188 190

194 196 198 200 202 204 206 208

Důsledky Bílé hory Dokument: Obnovené zřízení zemské Morava v 16.–18. století Třicetiletá válka Rekatolizace a náboženský život barokní doby Osobnost: Jan Amos Komenský Panovnický dvůr a česká šlechta Barokní kultura Poddanská otázka a selská povstání Ekonomický vývoj v 17. a 18. století Ztráta Slezska Osvícenství a klasicismus Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. Osobnost: Leopold II. Kde je země česká, domov můj…? Kramerius a Česká expedice

210 212 214 216 218 220 222 224 226 228 230 232 234 236 238 240 242 244 246 248 250 252 254 256 258 260

Napoleonské války a české prostředí Událost: Bitva u Slavkova Lidové prostředí na přelomu věků V Metternichově stínu Biedermeier Lid mírný, holubičí povahy Vymýšlení národních dějin Vlastenec, Slovan a Čech v době předbřeznové Je Morava česká? Přichází věk strojů a páry Česká revoluce 1848/49 Co dělat v revoluci aneb všední den roku 1848 Osobnost: František Palacký Čas zaživa pohřbených Prusko-rakouská válka 1866 Politický vývoj v 60.–90. letech 19. století Česká šlechta v 19. století Sokol aneb zbroj v každé pěsti Česká země – český prostor? Spor o rukopisy Vznik českých politických stran Češi a Němci v 19. století Dělnické hnutí Postavení a role žen v 19. století Židé v českých zemích v 19. století Událost: Hilsneriáda Umění v 2. polovině 19. století Průmyslové jádro monarchie Osobnost: Liebiegové Morava na cestě k Čechám Na sklonku epochy Česká společnost a Velká válka Zahraniční akce Zborov – událost i symbol

Mezi světovými válkami (1918–1945)

Vznik samostatného Československa Osobnost: Tomáš Garrigue Masaryk Hospodářské obtíže mladé republiky Češi a Slováci, nebo československý národ? 272 Role německého obyvatelstva v Československé republice 264 266 268 270

274 Podkarpatská Rus 276 Politika všudypřítomná – politické strany a stranictví 278 Pětka, Hrad a něco navíc 280 Osobnost: Edvard Beneš 282 Malá dohoda a naši sousedé – spojenci a nepřátelé 284 Politické uspořádání státu – župy, kraje, země 286 Co daly české země Evropě a světu – kultura 288 Co daly české země Evropě a světu – věda i technika 290 Hospodářská krize 292 Československá armáda a koncepce obrany republiky 294 Cestou k Mnichovu 296 Druhá republika – epilog demokracie, nebo prolog totality? 298 Protektorát Čechy a Morava a Slovenský stát 300 Každodenní život v protektorátu 302 Osobnost: Alois Eliáš 304 Československý odboj za 2. světové války – politický a vojenský 306 Událost: Atentát na Heydricha 308 Konec druhé světové války na českém území, nebo osvobození? 310 Válečné ztráty Československa

350 352 354 356 358 360 362 364 366 368 370 372 374 376 378 380 382 384 386 388 390 392 394 396 398 400 402 404 406

Masové oslavy režimu Expo 58 Osobnost: Jaroslav Heyrovský Postupné uvolňování 60. let Pražské jaro Událost: 21. srpen 1968 Odpor proti okupaci a počátku normalizace Nástup normalizace Emigrace Událost: ČSSR–SSSR 28. 3. 1969 Každodenní život Charta 77 Osobnost: Jaroslav Seifert Pokusy o reformy Filmová tvorba Sílící protesty Událost: 17. listopad 1989 Sametová revoluce Obnova občanské společnosti Otevření státních hranic Nové cesty hospodářství Rozpad Československa Povodně 1997 Vstup České republiky do NATO Vstup České republiky do Evropské unie Vnitřní politika Romové Imigrace Kultura ve druhé polovině 20. století

OBSAH

obsah

Dlouhé století

Po druhé světové válce (od roku 1945)

314 316 318 320 322 324 326 328 330 332 334 336 338 340 342 344 346 348

Takzvané Benešovy dekrety Národní fronta Čechů a Slováků Odsun Němců Poválečné proměny Volby 1946 Znárodnění a pozemkové reformy Únorový převrat Mocenský a ideologický monopol KSČ Zánik občanské společnosti Událost: XI. Všesokolský slet Výstavba socialistického hospodářství Kolektivizace zemědělství Sovětizace Proticírkevní kampaně Politické procesy Osobnost: Milada Horáková Měnová reforma roku 1953 Kult osobnosti

Dodatky 411 Chronologický přehled českých panovníků a jiných představitelů státu 412 Rodokmeny panovnických rodů 418 Chronologický přehled českých dějin 422 Rejstřík 431 Zdroje obrázků

OBSAH

(1800–1918)

Předmluva

Pravěk

Vrcholný středověk

66 70 72 74 76 78 80 82 84 86 90 92 94 96 98

Raný středověk

Pozdní středověk

104 106 108 110

(po příchod Slovanů)

12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32

(600– 1197)

(1197–1378)

(1378–1526)

112 114 116 118 120 122 124

Na prahu novověku

(1526–1620)

128 130 132 134 136 138 140 142 144 146 148 150 152 154 156

Absolutistická monarchie (1620–1800)

160 162 164 166 168 170 172 174 176 178 180 182 184 186 188 190

194 196 198 200 202 204 206 208

210 212 214 216 218 220 222 224 226 228 230 232 234 236 238 240 242 244 246 248 250 252 254 256 258 260

Mezi světovými válkami (1918–1945)

350 352 354 356 358 360 362 364 366 368 370 372 374 376 378 380 382 384 386 388 390 392 394 396 398 400 402 404 406

OBSAH

obsah

Dlouhé století

Po druhé světové válce (od roku 1945)

314 316 318 320 322 324 326 328 330 332 334 336 338 340 342 344 346 348

První lidé na našem území

Starší a střední doba kamenná (paleolit a mezolit) 1 000 000–5500 př. n. l.

Střední paleolit (300 000–40 000 př. n. l.) Tehdy u nás pobýval předchůdce dnešního člověka, takzvaný neandrtálec, který se ně kdy z hlediska biologického považuje za sle pou uličku vývoje. Z hlediska vývoje lidské kultury jej však za našeho prapředka chápat

Starší doba kamenná (paleolit) představuje prvotní období lidské existence. Člověk se začal postupně obklopovat nástroji. Jejich výroba měla blahodárný vliv na rozvoj myšlení, hlavním dorozumívacím prostředkem se stala řeč. Člověk se vyčlenil ze světa zvířat. Nepředstavitelně dlouhá doba

mezolit (10 000–5500 př. n. l.)

PRAVĚKÁ KRAJINA Rekonstrukce krajiny na jižní Moravě v období lovců mamutů (mladý paleolit).

Dnes se hledají počátky člověka již v době před dvěma a půl miliony let, za jeho koléb ku je považována Afrika. (Pra)člověk prochá dnes nacházíme jen okolo polárních kruhů. zel různými vývojovými etapami (například Naopak v dobách meziledových bylo zdejší Homo habilis, Homo erectus, Homo neanderklima někdy teplejší než dnes. Člověk se tak thalensis), až se zhruba před 200 000 lety u nás potkával s mnoha rostlinnými i zvíře v ývoj (zdánlivě) ustálil ve stadiu, kterým se cími druhy, které buď zcela vymřely, nebo honosíme – člověk moudrý (Homo sapiens). přežívají ve vzdálených koutech světa. Před Ten žil nejprve v Africe, na evropský kontichůdce člověka u nás musel soupeřit nejen nent začal pronikat zhruba před 40 000 lety. s jeskynními medvědy, ale i se šavlozubým Člověk se od počátku živil lovem a sbě tygrem, člověk dnešního typu zde lovil ma rem, u nás tomu tak bylo zhruba až do roku muty, losy, bizony či kozorožce, potkával lvy ± 5500 př. n. l. Snadno tedy zjistíme, že člo i nosorožce. věk prožil 99,99 % své existence v tomto sta diu. Několik milionů let jsme se tedy formo paleolit vali jako lovci a sběrači a pouhých několik Nejstarší a starý paleolit tisíc let se to snažíme změnit. (1 000 000–300 000 př. n. l.) V celém období paleolitu se mnohokrát V tomto období se sporadicky a s velkými výrazně a zásadně změnilo klima i pří časovými přestávkami rodní prostředí. Naše země pat objevoval na našem řily v dobách ledových Srbská k územím, která Kamenice

území Homo erectus (člověk vzpřímený). Lokalit, nezřídka ukrytých ve velké hloubce, je známo velmi málo – Beroun, Bečov u Mostu, Račiněves na Roudnicku, Karlštejn a Tmaň na Berounsku. Nalézány jsou hru botvaré nástroje vyráběné z valounů, do provázené zvířecími kostmi. Způ soby sídlení neznáme.

Stadice Labe Ohře

Bečov u Mostu

Račiněves Hořín u Mělníka

Labe

Beroun

Sáz a

Koněpruské jeskyně

ka un Ber o

rav a

ra Od

Mladeč

a va

Předmostí u Přerova

Švédův stůl Brno-Bohunice

PALEOLIT A MEZOLIT

Smolín va

Mapa zachycuje některé významné lokality ze starší (paleolit) a střední doby kamenné (mezolit) – 1 000 000 až 5500 př. n. l.

Šipka

Kůlna J ih la

Horní Planá Vlta va

Dolní Dolní Věstonice Věstonice Dy je

od lopatek, hrotů a takzvaných ná čelnických holí přes vrhače oštěpů a sekyry až po kopáče. Objevuje se i první umění – sošky lidí i zví řat z kosti nebo z hlíny, rytiny zvířat na kostech i kamenech. A rcheologické kultury – szeletien, aurignacien, gravettien, pavlovien, bohunicien, magdalénien.

Pavlov Pavlov

ora M

n starý paleolit n střední paleolit n mladý paleolit n mezolit

můžeme. Známa jsou stanoviště v jeskyních (Kůlna, Šipka, Švédův stůl) i na otevřených prostranstvích (Bečov u Mostu, Bořitov). Škála kamenných nástrojů se rozšířila a ustá lily se jejich typy – například hroty či drá sadla. Typickým nástrojem této doby je tak zvaný pěstní klín. Prvně lze konkrétněji užívat pojem archeologické kultury – například taubachien, acheulléen, moustérien. Mladý paleolit (40 000–10 000 př. n. l.) Na počátku se u nás objevil člověk dnešního typu (Homo sapiens), který sídlil v jeskyních (např. Mladeč, Koněpruské jeskyně), ale stále častěji i v otevřené krajině (např. Předmostí, Hranice na Moravě, Lubná u Rakovníka, Hostim u Berouna). Některá sídliště jsou označována za sídliště lovců mamutů – např. Stadice u Ústí nad Labem či světoznámé Dolní Věstonice u Mikulova. Známé jsou desítky nalezišť, některá z nich dala pojme nování archeologickým kulturám – Pavlov, Brno-Bohunice. Z kamene se vyráběla široké škála typizovaných nástrojů, např. rydla, vr táky, čepelky, škrabadla. Také druhy kostě ných a parohových nástrojů jsou početnější,

Mezolit, tedy závěrečný úsek lovecké a sbě račské etapy vývoje člověka, se zdá být s ohle dem na předchozí paleolit velmi krátký. Přes to trval dvojnásobně dlouho než celý náš letopočet. Na počátku odezněla poslední doba ledová, výrazně se oteplilo a nastaly zhruba dnešní klimatické poměry (holocén). Bohužel je zřejmé, že dnešní stav představuje pouhou dobu meziledovou a je jen otázkou času, kdy nastane další doba ledová… S novým klimatem vyhynula stáda vel kých býložravců (například mamuti), či se přesunula do oblastí stepí a tunder. Prudce se rozrostly zalesněné plochy, ve kterých žila lovná zvěř rozptýleněji, člověk byl tedy nucen změnit strategii obživy. Zaměřil se na méně vydatné, avšak spolehlivější zdroje potravin – rybolov, sběr mušlí, semen, plodů a podobně. To umožnilo vést usedlejší způsob života. Sídliště se nemusela vázat pouze na koridory dálkových tahů velkých zvířat, a tak je kromě nížin (například Hořín u Mělníka) nacházíme i na Šumavě (Horní Planá), v Labských pískovcích (Srbská Kamenice) či v podhůří Orlických hor (Sobotice, Tate nice v okrese Ústí nad Orlicí). Pro toto období jsou typické velmi malé kamenné nástroje, které byly zasazovány do dřevěných držadel a byly velmi účinné.

Naše nejstarší nálezy

Nejstarší doklady pobytu člověka na našem území byly objeveny při stavbě dálnice D5 poblíž Berouna a jsou staré asi 1 000 000 let. Nejedná se ovšem o přímé pozůstatky (pra)lidí, ale o velmi hrubé kamenné ná stroje. Nejstarší pozůstatky člověka jsou staré asi 50 000 let. Známá je čelist dítěte z jes kyně Šipka u Štramberka, kosti (nikoliv celé kostry) byly dále zjištěny v Kůlně a Švédově stolu v Moravském krasu. Stáří nejstarších kosterních nálezů mo derního člověka (Homo sapiens) se odhaduje na 35 000 let. Pocházejí z jeskyně u Mladče na Olomoucku. Z období lovců mamutů

UŽITEČNÝ NÁSTROJ Pěstní klín představoval univerzální nástroj. Tento pochází z období středního paleolitu z Polanky nad Odrou.

(asi 30 000–20 000 let) jsou nálezy lidských kostí početnější, nechybějí ani celé kostry či skutečné hroby (na příklad Brno-Červený kopec, Před mostí u Přerova, Dolní Věstonice).

Nečekané schopnosti

Archeologický výzkum výrazně změnil naše poznání. Například obraz paleolitických lovců žijících výhradně v jeskyních je mylný, většina sídlišť se nacházela na volných pro stranstvích. Již od středního paleolitu byly skalní převisy doplňovány zídkami a stěnami z kůží a mívaly také ohniště. V mladém pale olitu jsou již doloženy různé stanové příbyt k y (například Dolní Věstonice a Milovice). Představy o primitivním charakteru dáv ných lidí také berou za své. Již v mladém pa leolitu máme u nás doloženo několik regu lérních pohřbů. Pohřbívání zemřelých spolu s výrobou standardizovaných nástrojů doka zuje, že se člověk již v paleolitu zcela vyčlenil ze světa zvířat. Rovněž pálení keramiky (na sošky) bylo již známo. Překvapivě byly zjištěny i otisky nití a tkanin na vypálené hlíně, které uka zují, že objev textilu je mnohem starší, než se dosud soudilo.

po příchod slovanů

pravěk

První lidé na našem území

Trojhrob ve Věstonicích V evropském měřítku představuje hrob tří jedinců nalezený v roce 1986 v Dolních Věstonicích výjimečný nález. V hrobě byly v natažené poloze pohřbeni dva muži, mezi nimiž se nacházela pravděpodobně žena. Na dvou skeletech byla patrná poranění, která zřejmě způsobila smrt. Jedná se tedy nejspíše o odraz nějaké tragické události. Zemřelým byla v každém případě prokázána mimořádná pocta v podobě regulérního pohřbu. Těla byla pečlivě uložena do mělké jámy v natažené poloze a byla překryta spálenými smrkovými větvemi a poleny. Stáří hrobu bylo radiokarbonovou metodou určeno na 26 640 (±110) let. Hrob se nacházel přímo na sídlišti, pohřební areály tehdy se sídlištními ještě splývaly.

První lidé na našem území

Starší a střední doba kamenná (paleolit a mezolit) 1 000 000–5500 př. n. l.

mezolit (10 000–5500 př. n. l.)

PRAVĚKÁ KRAJINA Rekonstrukce krajiny na jižní Moravě v období lovců mamutů (mladý paleolit).

Stadice Labe Ohře

Bečov u Mostu

Račiněves Hořín u Mělníka

Labe

Beroun

Sáz a

Koněpruské jeskyně

ka un Ber o

rav a

ra Od

Mladeč

a va

Předmostí u Přerova

Švédův stůl Brno-Bohunice

PALEOLIT A MEZOLIT

Smolín va

Mapa zachycuje některé významné lokality ze starší (paleolit) a střední doby kamenné (mezolit) – 1 000 000 až 5500 př. n. l.

Šipka

Kůlna J ih la

Horní Planá Vlta va

Dolní Dolní Věstonice Věstonice Dy je

Pavlov Pavlov

ora M

n starý paleolit n střední paleolit n mladý paleolit n mezolit

Naše nejstarší nálezy

UŽITEČNÝ NÁSTROJ Pěstní klín představoval univerzální nástroj. Tento pochází z období středního paleolitu z Polanky nad Odrou.

Nečekané schopnosti

po příchod slovanů

pravěk

První lidé na našem území

Pravěké umění Vytvářet a prožívat umění je jedna ze základních schopností i potřeb člověka. Právě umění, řeč, náboženské představy a výroba nástrojů odlišily člověka od zvířat. Stalo se tak již před mnoha desítkami tisíc let. Od té doby se člověk bez umění neobejde, a to ani během mimořádných událostí, například válečných konfliktů. Velké a malé umění

Nejedná se o jediné zobrazení člověka. V samotných Dolních Věstonicích byly Estetické cítění je vlastní člověku již několik nalezeny zlomky několika dalších sošek set tisíc let. Prokazují to od středního paleo žen. Známá je i hlavička ženy vyřezaná litu především nástroje, jejichž symetrie ta z mamutoviny. Vysoký stupeň kovéto cítění prokazuje. Snad již tehdy mů abstrakce vykazuje ry žeme mluvit o užitém umění. Nejpozději od tina ženského těla na mladého paleolitu (asi od 40 000 př. n. l.) klu z Předmostí. Nalézají máme k dispozici i projevy velkého umění se také figurky zvířat, se kte abstraktního. Již tehdy se oddělily umělecké rými se paleolitický člověk setkával a jejichž projevy aplikované na předměty každodenní základní rysy dovedl mistrně vystihnout: potřeby od uměleckých zobrazení lidí, například rosomák či mamut (Předmostí), zvířat či abstraktních symbolů. medvěd, nosorožec, vlk (Dolní Věsto Estetické a umělecké cítění pravě nice). Zcela ojedinělým nálezem je kých lidí lze od neolitu (od 5500 př. loutka nalezená v Brně. n. l.) pozorovat vedle kamenných Paleolitický člověk ovládal i rytí nástrojů především na keramice, do kosti, mamutích klů i kamene. která poskytuje velkou plochu pro Známá jsou zobrazení koní a bizonejrůznější dekory. Od doby bron nů na koňských žebrech z jeskyně zové k tomu přistupují nové ko Pekárna, rytiny koní či kozorožců vové ozdoby, nástroje a zbraně, na břidlicích z Hostimi a Tmaně jejichž povrch býval zdoben pře u Berouna. V magdalénienu se vy devším rytými vzory. Nejinak skytly i rytiny lidí, především žen. tomu bylo i při výrobě předmětů ze železa. Tehdy začala i praxe vykládat železné předměty jinými materiály – Neolitické idoly například stříbrem či zlatem. Vedle pri Zvyk zobrazovat člověka se uchoval mární funkčnosti hleděl pravěký i v mladší době kamenné. Vzácčlověk vždy na estetický projev. ně se jedná o vyobrazení na kera Věstonická venuše Známá keramická soška Ten dokládají nejen výzdoby, ale mice. Lidská postava je zde zpra ženy z mladého paleolitu je i samotné tvary předmětů. vidla tvořena různými ornamenty. stará přibližně 27 000 let. V kultuře s moravskou keramikou se nacházejí nádoby, jejichž sám Paleolitické umění tvar zpodobňuje lidská či zvířecí těla nebo Nejstarší doklady vysokého umění máme jejich části, například ruce, nohy či ňadra. z našeho území k dispozici již v mladém pa Vrchol neolitického umění však předsta leolitu. Přitom nás toto nejstarší umění pře vuji sošky žen, takzvané idoly. Jejich výskyt kvapí svou mnohostranností projevů a kva je relativně častý na sídlištích kultury s mo litou. Dávní umělci dokázali nejenom zobraravskou malovanou keramikou. Sošky zobra zit člověka či zvíře, ale současně užít různé zují stojící ženy s rukama rozpaženýma či formy stylizace, aby vyjádřili své pocity. směřujícíma k nebesům. Předpokládá se, že Symbolem paleolitického umění se u nás toto gesto znázorňuje projevování úcty bož stala takzvaná Věstonická venuše, objevená stvům (takzvané adorační gesto). Vzácně se v roce 1925 v Dolních Věstonicích. Její stáří vyskytují sošky žen sedících, které prokazují lze odhadnout zhruba na 27 000 let. Soška zvládnutí i složitějších prostorových zobra z vypálené hlíny, vysoká 11,5 cm, zobrazuje ženu a zároveň ideál krásy své doby. Postava má pouze naznačený obličej, ruce i nohy, za NEOLITICKÁ SOŠKA to má zdůrazněny prsy, boky a pupek, tedy Keramická soška ženy s tzv. adoračním gestem, lengyelská kultura (Hluboké Mašůvky). symboly hojnosti a plodnosti.

P r av ě k é u m ě n í

zení. Sledovat můžeme i proměny a vývoj uměleckého vkusu v průběhu mladší doby kamenné. Sošky sloužily nepochybně při obřadech uctívajících „Velkou Matku“ jako symbol zrození i světské moci, neboť žena zaujímala mimo řádné postavení. Sy stém božstev byl však nepochybně složitější, jak doklá dají nádoby zobrazující býka, prase, kozla, ptáka či různé troj nožky nebo „oltáříky“. Neolitické sošky i nádobky jsou stylizovanější a abstraktnější než předchozí zobrazení paleolitická.

kvapivě širokou škálu barev, kterou neoli tický člověk dokázal vyrobit. Umělecká díla představují nádherně zdobené zvoncovité poháry ukládané do hrobů v pozdní době

Keltské sochy – vrchol pravěkého umění

Keramika a užité umění

Symbolem užitého umění v pravěku je kera mika. Povrch nádob přímo vybízel ke zdo bení, které bylo v průběhu výroby relativně snadné, zvláště jednalo-li se o rytí do ještě nevypáleného měkkého povrchu. Záhy člo věk vytvořil i speciální nástroje na zdobení nádob: kostěné vidličky, kolky, ozubená ko lečka a podobně. Již v mladší době kamenné se začaly míchat barvy pro malování kera miky, malovalo se i grafitem či živočišným tukem. Mimořádnou krásou vyniká například takzvaná moravská malovaná keramika z 5. tisíciletí př. n. l. Malby prokazují pře

Paleolitická loutka Již v roce 1891 byl v Brně ve Francouzské ulici při kopání kanalizace objeven hrob muže, u kterého se nalezla soška. Nález je starý zhruba jako Věstonická venuše. Figurka je vyřezaná z mamutoviny a zobrazuje muže, což je ve starší době kamenné zcela mimořádné. Skládá se ze tří částí – hlavy, trupu a levé paže. Překvapením je, že hlava i trup jsou podélně provrtány, takže byly původně spolu spojeny. Levá paže byla k trupu pravděpodobně také připojena, protože je ukončena plochou, která měla nepochybně přiléhat k podobné ploše na trupu. Figurka měla původně pravděpodobně také nohy, jak nasvědčuje rovná plocha s jamkou na trupu vpravo dole. V dolní části trupu je výrazně vytvořeno mužské pohlaví. Soška skládající se z více částí představuje patrně nejstarší loutku na světě.

kou, přinášely uživatelům i důležité infor mace. O sociálním postavení majitele vy povídaly vzácné nádoby. Každý dokázal rozpoznat místní hrnce od nádob pocházejících z daleka a prozrazujících mimo řádné kontakty a postavení majitele. Tvar mohl vy povídat o obsahu a jistě o jeho množství. Kerami k a také naznačovala, co se bude dít – například co se bude podávat k jídlu a jakým způsobem se bude stolovat. Zvláštní nádoby směli užívat pouze vyvolení. Z tvaru nádob a je jich dekorů bylo možné usoudit, zda a jaký obřad bude následovat a podobně.

po příchod slovanů

pravěk

P r av ě k é u m ě n í

Neolitická nádoba Mísa na nožce je bohatě zdobená malováním, lengyelská kultura (Hluboké Mašůvky, Znojemsko).

kamenné ve 3. tisíciletí př. n. l. Vlešťova nými i malovanými hvězdicemi, mřížkami, šrafovanými trojúhelníky a dalšími vzory byla zdobena pohřební keramika ve starší době železné (800–450 př. n. l.). Je velmi hezká, ale v praktic kém životě byla pro špatnou kvalitu vy pálení nepoužitelná. Sloužila k jediném účelu – k uložení do hrobu. Neobyčejně složité bylo vytvoření ryté kružítkové vý zdoby na časně latén ské keramice (450 až 400 př. n. l.). Byla prováděna skutečně kružítkem a vzory dokazují vysokou zna lost geometrie. Také germánská keramika z počátku letopočtu, zdobená otisky ozube ného kolečka, vyniká vysokou estetikou. Výzdoba a tvar nádob však neplnily pouze funkci estetic

Zatímco v některých kulturách bylo zobra zování lidí zakázáno, Keltové se mu nebrá nili. Naopak již na časně laténských sponách či kováních nádob lze nalézt zobrazení zví řat, různých démonů, ale i lidských hlaviček či celých postav. Již v 5. sto letí př. n. l. Keltové také započali s te sáním soch v ži votní velikosti. Sochařství se pravděpodob ně naučili bě hem svých výbojů do Řecka a Itálie. Nálezy kelt ských soch jsou velmi vzácné. O to cennější je, že část jedné z nejkrás nějších pochází ze Mšeckých Žehrovic na Rakovnicku. Zde byla v roce 1946 nalezena poblíž před HLAVA KELTA Opuková hlava keltského pokládané svatyně hlava vytesaná z opu héroa pochází ze Mšeckých Žehrovic na Rakovnicku. k y. Zobrazuje za chmuřeného muže s mohutným nakrouceným knírem, pásovým účesem a vzadu vyholenou hlavu. Krk mu zdobí masivní nákrčník (torques), znak příslušníka vyšší sociální vrstvy. Někdy se předpokládá, že socha zobrazuje keltského kněze – druida. Vznikla ve 3. či 2. století př. n. l. a to přímo na Rakovnicku. Použitá opuka je totiž místního původu.

P r av ě k é u m ě n í

kvapivě širokou škálu barev, kterou neoli tický člověk dokázal vyrobit. Umělecká díla představují nádherně zdobené zvoncovité poháry ukládané do hrobů v pozdní době

Keltské sochy – vrchol pravěkého umění

Keramika a užité umění

po příchod slovanů

pravěk

P r av ě k é u m ě n í

Neolitická nádoba Mísa na nožce je bohatě zdobená malováním, lengyelská kultura (Hluboké Mašůvky, Znojemsko).

V e l ko m o r av s k á ř í š e

Rozdělení Francké říše

Konec Velké Moravy

Vzápětí po Svatoplukově smrti se jeho říše začala bortit. Vlády se ujal Mojmír II., který nebyl schopen tomuto procesu zabránit. Jakkoli se mu podařilo odrazit útoky východofranckého krále Arnulfa, podporujícího Mojmírova bratra Svatopluka, svou nezávislost si vymohli Čechové pod vedením přemyslovského knížete Spytihněva I. Následně utrpělo velkomoravské vojsko velkou porážku od Maďarů, kteří se objevili ve střední Evropě na samém začátku 10. století jako nová kočující hrozba. Již roku 903 porazili Bulha r y a následně i velkomoravské vojsko. Když pak bylo v roce 907 u Bratislavy Maďary zničeno i bavorské vojsko, znamenalo to definitivní konec velkomoravského státu.

slezské kmeny

Jizera

kolem horní Odry a Visly

Ohře

Rubín u Podbořan Levý Hradec

Labe

ka oun Ber

Kouřim

Č E C H Y

S áz

ava

ra Od

Otava

Dunaj

Vý

M O R A V A

Vl ta va

od Inn

a Morav

tka Svra

Roku 846 se vlády nad Velkou Moravou ujal po vnitřních rozbrojích Mojmírův synovec Rostislav. Do čela říše nastupoval již jako křesťan a s počáteční podporou východofranckého krále Ludvíka II. Němce. Dozvídáme se o tom z letopisných záznamů sepsaných v klášteře Fulda, které k tomu roku uvádějí: „Ludvík … vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal

a lav Jih

Kníže Rostislav

a urovnal vše podle svého uvážení a knížetem jim ustavil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.“ Podpora Ludvíka Němce však byla omezená a již v roce 855 se s ním Rostislav ocitl ve válečném konfliktu, který skončil neúspěchem východofranckého krále. Na vyplenění Moravy odpověděl Rostislav pustošením oblastí nacházejících se na dunajském pra vobřeží. Mimo jiné i v souvislosti se snahou o umenšení východofranckého vlivu se Rostislav následně pokusil o christianizaci své říše. Po počátečním neúspěchu u papeže, který jeho požadavky oslyšel, vypravil velkomoravský vládce poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který se společně s patriarchou Fotiem rozhodl v roce 863 na Velkou Moravu vyslat misii v čele s bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem. Tímto krokem byl vytvořen předpoklad pro udržo-

y men ké k Sály s b r s olem

Staré Město u Uherského Hradiště

ice

žeme Pribinu řadit mezi příslušníky velkomoravské aristokracie, či jej lze považovat za vládce zvláštního kmene. Z pramenů však vysvítá, že usiloval o vytvoření vlastního mocenského centra na Nitransku, kde mu někdy mezi lety 821–836 vysvětil salzburský arcibiskup Adalram kostel. Pribina sám přijal křest až v čase svého vyhnanství a od východofranckého krále získal slovanské území v Panonii západně od Balatonu.

Již v roce 871 byl uvězněn i Svatopluk, což vzápětí vyvolalo odpor Moravanů, kteří vypudili východofrancké správce a zvolili si do svého čela Svatoplukova příbuzného Slavomíra. Výpravou proti němu byl po věřen Svatopluk, který získal přízeň svých věznitelů. Po příchodu na Velkou Moravu však porušil všechny přísahy a v čele Moravanů se obrátil proti bavorskému vojsku, které porazil. Po těchto událostech Svatoplukův souboj s východofranckým králem a jeho syny pokračoval až do roku 874, kdy byl mezi znesvářenými stranami dojednán ve Forchheimu mír, v rámci kterého se velkomoravský kníže zavázal platit východofranckému králi tribut a složil mu slib věrnosti. Spojencem Svatoplu k a v těchto soubojích byl nejpozději od roku 872 český kníže Bořivoj. Uzavřením míru v roce 874 došlo k uklidnění ve vztazích s východofranckým králem. To uvolnilo Svatoplukovi ruce pro jeho vlastní zahraniční politiku, v jejímž rámci si podmaňoval ostatní slovanská knížata a kmeny. Postupoval při tom i cestou chris tianizace získaných území, čímž rozrušoval

schválil a potvrdil. Od roku 884 rozpoutal Svatopluk novou válku s východofranckým králem a jeho příbuznými útokem na Panonii, která byla ukončena až v roce 890 smírem s novým východofranckým králem Arnulfem Korutanským (vnuk Ludvíka I. Němce). O několik let později král Svatopluk zemřel. Již ve středověku se však věřilo, že tajuplně zmizel a dožil v Zaborském klášteře.

tradiční rodové a kmenové vazby. Příkladným je Svatoplukův postoj k českému knížeti Bořivoji, který někdy v letech 870 až 873 přijal křest z rukou arcibiskupa Metoděje spolu se Svatoplukovou svrchovaností. Po Bořivojově smrti 888 nebo 889 převzal vládu v Čechách přímo Svatopluk. Jeho nadvládu uznávala i další slovanská knížata na území Lužice a Slezska. Zásadní význam pro vnímání Velké Moravy mělo Svatoplukovo rozhodnutí podřídit ji přímo moci sv. Petra a jeho zástupce na zemi – papeže –, a vyhnout se tak podmaně ní ze strany východofranckých králů. Papež na tento Svatoplukův krok odpověděl vydáním buly Industriae tuae, v níž jeho záměr

Lužn

Již po smrti Karla Velikého v roce 814 se vláda nad mohutným útvarem Francké říše začala jeho ná stupci Ludvíkovi Pobožnému drolit v rukou. Krize se projevila zejména poté, co byl poražen vlastní mi syny a následně v roce 833 uzavřen v klášteře. Následovalo období souboje o moc mezi Ludví kovými potomky, který vyústil roku 843 v tzv. verdunskou smlouvu. Tou byla Francká říše roz dělena na tři celky: západofranckou (základ poz dější Francie) pod vládou Karla Holého, východo franckou (dnešní německé území) pod vládou Ludvíka Němce a tzv. Lotharingii (pás území sa hající od Severního moře do severní Itálie, s jehož držením byl spojen i titul císaře) pod vládou Lo thara I.

Král Svatopluk

Z období Velkomoravské říše se dochovaly předměty do kládající vysokou úroveň zpracování kovů. Z hradiště Valy u Mikulčic pochází např. pozlacené bronzové nákončí opasku s postavou oranta, zlatá náušnice s deseti bubínky zdobenými granulací či stříbrný gom bík s výzdobou silně stylizovaných ptáčků.

be La

Velká Morava, jak nazval v 10. století raně středověký stát západních Slovanů s jádrem na dnešní jižní Moravě a západním Slovensku byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos, vznikala postupně od počátku 9. století pod jednotící vládou dynastie Mojmírovců. Na samém konci 9. století pak představovala skutečnou středoevropskou velmoc, s níž museli ve svých záměrech počítat jak frančtí a byzantští panovníci, tak i papež. První kníže Moravanů, Mojmír, podle kterého získala vládnoucí velkomoravská dynastie své novodobé označení, se v pra menech objevuje od roku 830. O jeho životě nevíme mnoho, zdá se však, že již on přijal křesťanství. Jeho snahu o prosazení jednotící vlády prozrazuje vyhnání nitranského knížete Pribiny, k němuž došlo zřejmě ještě ve 30. letech 9. století. Není zřejmé, zda mů-

ŠPERKY A NÁKONČÍ

h Vá

Valy u Mikulčic

Nitransko nc

Dunaj

ká

říš

Nitra

Potisí

státní hranice České republiky jádro Velké Moravy ve 30. l. 9. stol. významná centra největší rozsah Velké Moravy v 80. l. 9. stol. (Svatopluk) nejistá příslušnost k Velké Moravě

VELKÁ MORAVA V 9. STOLETÍ

Dunaj

a l. 8 33–6

Počátky Velké Moravy

vání trvalých styků mezi Byzantskou říší a Vekou Moravou, jak v rovině politické, tak církevní. Přes počáteční úspěch misie a vytvoření vlastního liturgického jazyka však nemělo toto vytržení z vlivu západní církve a východofrancké říše dlouhého trvání. Od roku 864 vedl kníže Rostislav permanentní válku s východo franckou říší, která se projevovala mimo jiné v utužování organizačních vazeb v rámci velkomoravského státního útvaru. Ten byl současně správně rozdělen, neboť Rostislav svěřil výkon vlády nad Nitranskem svému synovci Svatoplukovi. V srpnu roku 869 se Ludvík Němec odhodlal k razantnímu kroku proti Slovanům. Jeho výsledkem byla porážka části velkomoravského vojska a poddání se Svatopluka. Rostislav však pokračoval v odporu, byl následně vlákán do léčky, uvězněn v Bavorsku a oslepen. Správou velkomoravského území byla pověřena hrabata Vilém a Engelšalk.

Pribin

Velká Morava je v současné době považována za jeden z prvních útvarů s formou raného středověkého státu na našem území. Po celou dobu svého trvání (9. století) představovala významného mocenského protihráče výcho dofrancké říše. Vůči okolním slovanským knížatům vystupovali velko moravští vládci z mojmírovské dynastie v roli hegemonů. Největšího územního rozsahu a vlivu dosáhl velko moravský panovník Svatopluk, vládnoucí v le tech 871–894. Velká Morava byla vyvrá cena maďarskými nájezdy v letech 905–908.

Model zobrazuje hradiště Valy u Mikulčic ve 2. polovině 9. století. Opevněné jádro aglomerace (hlavní hrad a před hradí) se nacházelo na ostrově obtékaném řekou Moravou. Nejvýznamnější objekty – kostely a palác – byly situovány ko lem hlavní cesty, která procházela celým hradem a představo vala základní urbanistický prvek aglomerace. Cesta vstupovala do hradu pomocí dřevěných mostů a přilehlých bran. V pod hradí se nacházely další kostely, pohřebiště a sídlištní areály.

Vlt av a

Velkomoravská říše

VELKOMORAVSKÉ HRADIŠTĚ

600 –1197

raný středověk

V e l ko m o r av s k á ř í š e

Maďaři

Panonie

Blatnohrad

V e l ko m o r av s k á ř í š e

Rozdělení Francké říše

Konec Velké Moravy

slezské kmeny

Jizera

kolem horní Odry a Visly

Ohře

Rubín u Podbořan Levý Hradec

Labe

ka oun Ber

Kouřim

Č E C H Y

S áz

ava

ra Od

Otava

Dunaj

Vý

M O R A V A

Vl ta va

od Inn

a Morav

tka Svra

a lav Jih

Kníže Rostislav

y men ké k Sály s b r s olem

Staré Město u Uherského Hradiště

ice

Lužn

Král Svatopluk

be La

ŠPERKY A NÁKONČÍ

h Vá

Valy u Mikulčic

Nitransko nc

Dunaj

ká

říš

Nitra

Potisí

státní hranice České republiky jádro Velké Moravy ve 30. l. 9. stol. významná centra největší rozsah Velké Moravy v 80. l. 9. stol. (Svatopluk) nejistá příslušnost k Velké Moravě

VELKÁ MORAVA V 9. STOLETÍ

Dunaj

a l. 8 33–6

Počátky Velké Moravy

Pribin

Vlt av a

Velkomoravská říše

VELKOMORAVSKÉ HRADIŠTĚ

600 –1197

raný středověk

V e l ko m o r av s k á ř í š e

Maďaři

Panonie

Blatnohrad

Středověk á koloniz ace

Středověká kolonizace

PŮDORYS STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA Nákres historického centra Jevíčka ukazuje půdorys středo věkého města. První zmínka o Jevíčku pochází z roku 1249, roku 1258 se stalo královským městem

Středověká města

Kolonizace byla součástí procesu proměny české a v širším pohledu evropské společnosti. V dlouhém časovém horizontu probíhala v křesťanském středověkém světě od konce 11. do poloviny 14. století. České země zasáhla nejsilněji ve 13. století – za vlády posledních přemyslovských králů.

olonizací dnes rozumíme záměrné osidlování dosud nekultivovaných území nově příchozím obyvatel stvem. Taková území se v Čechách a na Mo ravě nacházela mimo přirozená sídla v úrod ných nížinách, jejichž sídelní tradice sahala hluboko do minulosti. Kolonizační proces v českých zemích souvisel s rostoucí potře bou zvýšení výnosů zemědělské výroby, která musela od 12. století zajistit potravu pro ros toucí počet obyvatel. Demografický nárůst byl v této době pozorovatelný v celé Evropě.

Vnitřní a vnější kolonizace

K osidlování výše položených míst docházelo na našem území již od 12. století. V této sou vislosti byl kolonizační proces historiky roz dělován na vnitřní (tzv. českou) kolonizaci a vnější (tzv. německou) kolonizaci. V první vlně měla být výše položená místa v Čechách a na Moravě osidlována původním slovan ským etnikem, jemuž se staly úrodné nížiny již těsné. Ve vlně druhé mělo dojít zejména k osídlení pohraničních oblastí cizím – ně

Lokace města Schematické vyobrazení zakládání města, pocházející z tzv. Sachsenspieglu (Saského zrcadla), zdůrazňuje tři fáze lokace: donaci a udělení privilegií lokátorovi, nutnou přípravu po zemku (tzv. klučení) a samotnou výstavbu města.

k olonizace na základě tzv. emfyteutického práva (neboli práva zákupního, německého či purkrechtního). Znalost tohoto právního rámce přišla do českých zemí právě s ně meckými kolonisty a odborníky zabývajícími se kolonizačním podnikáním. Jeho podstata spočívala ve vytvoření tzv. dědič

lostí, představovaly víceméně shluky rozptý lených sídelních jednotek usedlostí. Vesnická pospolitost v této době nebyla určována mís tem, kde se vesnice nacházela, ale komunitou vesničanů. Kolonizace 13. století s sebou opro ti tomu přinášela tzv. záhumenicovou podo bu katastru vesnic. Při prvním kroku byl lo kovaný areál vsi rozdělen na jednotlivé parcely – plužiny –, které se stávaly vlastnictvím vesničanů. Jádro vesnic tvořily usedlosti vytyčené ve dvou protilehlých řadách vůči něja kému centrálnímu bodu (cesta, potok…). Za usedlostmi se pak rozbíhaly zemědělsky ob hospodařované pásy plužin. České a morav ské vesnice tak získávaly podobu kompaktní řadové zástavby s ustáleným katastrem. Pasáci vepřů

ŠTERNBERK Počátky moravského města Šternberk sahají do druhé polo viny 13. století a jsou spjaty s kolonizační činností Alberta ze Šternberka, na jehož listině z roku 1296 je město poprvé jme nováno. Ucelený soubor městských práv však Šternberk získal až ve druhé polovině 14. století.

Současně s osidlováním nových území a je jich kultivací pro zemědělskou výrobu do cházelo ke zkvalitňování obdělávání půdy prostřednictvím kvalitnějších železných ná strojů (těžkého pluhu obracejícího zeminu a železných bran rozrážejících hroudy) a za váděním tzv. trojpolního systému, v rámci kterého byla půda rozdělena na obdělávané jař a ozim a třetí část ležící ladem – tzv. úhor.

Mezi často zobrazované scény z každodenního života středo věké vesnice patří i srážení žaludů a jejich spásání vepři, které bylo třeba vykrmit před prosincovou porážkou.

meckým – obyvatelstvem. Dnes již víme, že toto dělení středověké skutečnosti zdaleka neodpovídalo. Jakkoli došlo k osídlení někte rých oblastí německým etnikem, nebyl jeho přímý podíl na kolonizaci tak značný. „Po němčování“ českého a moravského pohraničí přinesl až hospodářský a demografický vývoj 16.–17. století. Jediné, co nám tak umožňuje hovořit o určitých rozdílech v rámci koloni začního procesu, jsou dva rozdílné právní rámce, na jejichž základě probíhal. Oproti vysazování nových vesnic s rozptýleným půdorysem a pohyblivým katastrem na tzv. českém právu, při němž nevznikal dědičný poměr k pevně stanovené parcele (plužině) v rámci katastru, se od 13. století rozvíjí

ného pachtu – smlouvě o dědičné držbě pol ností a odvádění peněžní renty feudálnímu pánovi (šlechtic, církevní instituce, panov ník). Kolonisty při ní zastupoval lokátor. Často šlo právě o cizozemce, většinou ně meckého původu, znalé emfyteutického prá va. Právě to dávalo kolonizaci 13. století její „německý“ ráz.

Podoba středověké vesnice

Jasně stanovené podmínky dané dědičným pachtem předurčovaly i proměnu podoby českých a moravských vesnic. Již jsme zmí nili, že raně středověké vesnice, i ty nově zakládané podle tradičních domácích zvyk

V souvislosti s kolonizačním procesem přicházela do českých zemí i znalost městského zřízení. V souvislosti se středověkým městem hovoříme dnes o několika faktorech, které dělají ze sídla město jako takové. Předně byla města tvořena komunitami obyvatel (měšťanů) se zvláštními svobodnými právy. Právě právní suverenita odlišuje města od dřívějších tržních a sídelních míst. Česká a moravská města přijímala jako právní vzory městské právo, které se rozvinulo v německých oblastech. Přitom platí, že část měst v českých zemích se řídila severoněmeckým, tzv. norimberským prá vem, a část jihoněmeckým, tzv. magdebur ským právem. Základním privilegiem vycházejícím z těchto práv bylo právo samosprávy – tu vykonávala volená městská rada složená z dvanácti konšelů a purkmistra. Práva pána města zastupoval jím dosazený městský rych tář. Záležitosti královských měst, která se vedle klášterů stala součástí královské ko mory, spravoval podkomoří. Jednotlivé měst ské obce pak získávaly od panovníka další právní, správní a hospodářské výsady (právo hradební – město mohlo být obehnáno hradbami; mílové – v okruhu jedné míle okolo města nesměla být vykonávána žádná živnost v městě zastoupená; várečné – tj. právo vařit pivo atd…). Města se stávala vý znamnými ekonomickými a hospodářskými centry vrcholně středověkého života české společnosti. K jejich plnému rozkvětu došlo ve 14. a 15. století.

Mezi nejstarší písemnými prameny dolo žená městská založení na našem území patří moravské lokality Uničov, Bruntál a Opava, později pak Znojmo, Jemnice, Hodonín, Jihlava a Brno. Z českých jmenujme Staré Město Pražské, Hradec (Králové), Litomě řice, Most, Loket, Stříbro, Žatec či Písek.

1197–1378

vrcholný středověk

Středověk á koloniz ace

Středověké zemědělství

Schematické zachycení polních prací v Sachsenspieglu

Středověké zemědělství představovalo základ stře dověké společnosti, ale nedokázalo půdu náležitě využít. Raně středověký zemědělec pracoval s primitivním nářadím. Jeho pole bylo na zasetí zrna připravováno pouze mělkou orbou, prová děnou symetrickým rádlem, někdy ani neokova ným, které zemi neobracelo. Až v průběhu 12. až 13. století začal být užíván nesymetrický pluh s radlicí, s odvalem a pohyblivými kolečkovými plužňaty, jenž byl díky vynálezu zápřahu do cho moutu tažen silnějším potahem. Půda byla špat ně hnojena, jednak kvůli nízkým počtům cho vaného dobytka, ale i proto, že jeho přirozenou pastvinou byl ještě před kolonizačním procesem především les a trus dobytka tak přicházel na zmar. Ta trocha, kterou se podařilo nashromáždit, pak sloužila k prohnojení speciálních kultur – vi nic a zeleniny. Jediným přínosem zvyšujícím bo nitu půdy tedy byla rostlinná hnojiva – zetlelé listí, rostliny či sláma, která zůstala na poli po skliz ni a zvířata ji nesežrala. Zemědělec v raném stře dověku obdělával pole jednoduchým, dvojpolním systémem k jehož náhradě známým trojpolím – ozim, jař, úhor – docházelo v západní Evropě až v souladu se změnami probíhajícími ve 12. století. Kolonizace a další rozšíření obdělané půdy byla pro západní Evropu 12. století a pro české země nejpozději od počátku 13. století jedinou možností navýšení zemědělské produkce.

Středověk á koloniz ace

Středověká kolonizace

Středověká města

Vnitřní a vnější kolonizace

Mezi často zobrazované scény z každodenního života středo věké vesnice patří i srážení žaludů a jejich spásání vepři, které bylo třeba vykrmit před prosincovou porážkou.

Podoba středověké vesnice

1197–1378

vrcholný středověk

Středověk á koloniz ace

Středověké zemědělství

Schematické zachycení polních prací v Sachsenspieglu

přemysl otakar ii.

MORAVSKÉ POLE Jednoduchý památník u dolnorakouské obce Dürnkrut upomíná na bitvu na Moravském poli.

Český král * okolo roku 1233 †1278

sledné podcenění jeho mladého ná stupce Ladislava IV., který se v klí čovém momentu Otakarova života přidal na stranu římsko německého krále Rudolfa I. Habsburského – Pře myslova nejvážněj šího protivníka. Ostatně i k jeho volbě roku 1273 zaujal český král přezíravý postoj, což odhaluje Otakarovo špatné vy hodnocení mocenských sil v říši.

… postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný … Kolmarská kronika Markrabětem

Životní příběh krále Přemysla Otakara II., jedné z nejpřitažlivějších postav českých dě jin, lákal a láká dodnes řadu historiků a ro manopisců. Nepříliš velký muž, jehož fyzic kou podobu popisuje kolmarský letopisec a výpověď potvrdily antropologické výzku my Přemyslových ostatků, vděčil za svou zá vratnou politickou kariéru shodě osudových náhod, jimž však vždy dokázal vyjít vstříc a využít je ve svůj prospěch. První z tako vých životních výzev představovala pro dru horozeného syna Václava I. a Kunhuty Štauf ské zajisté smrt jeho staršího bratra Vladi slava v roce 1247, díky níž se pravděpodobně přestalo uvažovat o Přemyslově církevní kari éře. Mladý Otakar se obratem ruky stal po tencionálním dědicem českého království. Václav I. jej následně ustavil moravským markrabětem a před Otakarem se znenadání otevřely možnosti spojené s vládou.

Mladším králem proti otcově vůli

Mladý dědic království se ujal Moravy v době, kdy docházelo k vymezování šlech tických domén, které vnášelo do české i mo ravské společnosti značné sociální napětí. Další vývoj Přemyslova života ovlivnila i osobní krize Václava I., jenž po smrti řady blízkých (včetně zmiňovaného Vladislava) upadal do hluboké deprese a stranil se v ýkonu vlády. Oba tyto faktory vedly k povstání části české šlechty proti králi. Povstalci se přitom zaštítili právě ambi ciózním moravským markrabětem Pře myslem, kterého 31. července roku 1247 zvolili mladším králem. Po následném souboji s otcem, při němž byl zpočátku vítězný Přemysl zajat a v důsledku poražen, se mladý Přemys lovec stáhl v roce 1249 zpět na Moravu a od užívání titulu mladší král upustil. Následně byl v roce 1251 s Václavovou ZBRASLAVSKÁ KRONIKA

p ř e my s l o ta k a r i i .

Přemysl Otakar II. a jeho manželka Kunhuta Uherská na vyobrazení z Jihlavského rukopisu Zbraslavské kroniky.

Avers pečeti Přemysla Otakara II.

odporou zvolen rakous p kým vévodou. Pro pode pření svých nároků v alp ských zemích se v následují cím roce oženil s padesátiletou Markétou Babenberskou. V prů běhu tohoto věkově nerovného man želství se Přemyslovi narodila celá řada le vobočků, mezi nimi i syn Mikuláš (pozdější Mikuláš I. Opavský), o jejichž uznání u pa peže marně usiloval.

Králem železným a zlatým

Samostatné vlády v Čechách se ujal po smrti otce na podzim 1253. V rámci své zahraniční politiky vybudoval Přemysl v letech 1251 až 1276 rozsáhlou říši, jejíž jižní hranice se při blížily Jaderskému moři, na severu pak Ota kar silně ovlivňoval dění ve slezských knížec tvích. Na počátku 60. let, po vítězné bitvě českých vojsk nad Uhry u Kressenbrunu, se po marných pokusech o uznání legitimity svých nemanželských dětí rozhodl rozvést

Bitva na Moravském poli a Přemyslova smrt s Markétou a jeho novou ženou se stala mladičká vnučka uherského krále Bély IV. Kunhuta. S ní zplodil Přemysl několik dětí, mimo jiné i svého nástupce Václava II. V po čáteční fázi své samostatné vlády těžil Pře mysl také z velikého hospodářského potenci álu českých zemí a navázal na zakladatelskou činnost svého otce Václava I. Mezi Přemys lem založená města, popřípadě města, která za jeho vlády obdržela městská práva, patří kupříkladu České Budějovice, Olomouc, Domažlice, Děčín, Ústí nad Labem, Chru dim, Polička, Vysoké Mýto, Uherské Hra diště a celá řada dalších.

Předvečer Přemyslova pádu

Svou osobní moc a bohatství si však Přemysl nedokázal udržet a předat ji následníkům. Od počátku 70. let se v jeho vládě začaly projevovat určité symptomy krize. Patřily mezi ně nepokoje mezi šlechtou na expanzí získaných územích a současně i nespokoje nost domácí české a moravské šlechty s krá lovou bezohlednou politikou vůči jejím sou kromým majetkům. Ve Štýrsku a v Čechách vedla nelibost s Otakarovou vládou k po vstání části panských rodů – z českých šlo především o jihočeské Vítkovce, personifi kované v pracích historiků ne zcela správně osobou Záviše z Falkenštejna. Mezi odboj níky náležel také Boreš z Rýzmburka, který skončil nakonec na popravišti. K problémům v domácí politice se přidala i Přemyslova ne schopnost razantního rozhodnutí vleklých válek s uherským králem Štěpánem V. a ná

družin českých pánů polské oddíly, přímá účast piastovských knížat však dosud nebyla prokázána. Je všeobecně známo, že český král Přemysl Otakar II. nalezl na Moravském poli svou smrt. Je více než pravděpodobné, že se tak stalo nerytířským způ sobem na samém konci bitvy, kdy byl již zemdlený a odzbrojený král, jenž bojoval do po sledního dechu, odvá děn na provaze do za jetí. Tehdy se k němu údajně přiřítila sku pina rakouské šlechty, která unaveného krále nelítostně ubila. Do oblasti pověr je třeba odsunout zprávy někte rých pramenů o údajné zradě Miloty z Dě dic, českého pána, který se v čele českých oddílů pokusil zřejmě o proražení obklíčení, což vyvolalo v řadách vojska dojem, že čeští rytíři bojiště opouští.

To vše uspíšilo Přemyslův pád, jenž mnozí historikové 19. a 20. století posunuli do ro viny národní tragédie. Již v roce 1276 byl Přemysl Rudolfem Habs burským přinucen při jmout své země v léno. Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme Následné zasahování řím pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, ského krále do vnitřní in tegrity českého království druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem prostřednictvím hájení hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil. odbojné šlechty před Pře Druhé pokračování Kosmovy kroniky o smrti Přemysla Otakara II. myslovým hněvem vyhro tilo situaci natolik, že si v létě roku 1278 vyžádala Ostatky Přemysla Otakara II. byly nejprvojenské řešení. Tak došlo dne 26. srpna na ve veřejně vystaveny ve Vídni a po zrušení sv. Rufa ke známé události českých dějin, klatby nad jeho osobou uloženy ve znojem bitvě nedaleko vesnic Jedenspeigen a Dürn ském minoritském klášteře. V roce 1296 je krut v oblasti zvané Marchfeld (Moravské nechal Přemyslův syn Václav II. přenést do pole). Vedle německých žoldnéřů, kteří stáli pražského kláštera Na Františku. Podruhé na obou stranách válečného pole, se k Rudol pohřbil Přemyslovy ostatky Karel IV., který fovu vojsku přidal i mladý uherský král La je dal přenést do chrámu sv. Víta. Zde jsou dislav IV. Na straně Přemyslově stanuly vedle uloženy pod náhrobkem z parléřské huti. Spolu s ostatky byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Přemysla Otakara II. se dochoval ná pis „Toto jsou kosti Ota kara vznešeného, pátého krále českého“, který napo mohl s jejich identifikací. NÁHROBEK Náhrobek Přemysla Otakara II. v katedrále sv. Víta je dílem Petra Parléře.

Chronologie okolo 1233 Přemysl Otakar II. se narodil jako syn Václava I. a Kunhuty Štaufské. 1238 Povstání markraběte Přemysla (strýce Přemysla Otakara II.) proti králi Václavovi I. 1239 Zemřel markrabě Přemysl a Moravu posléze spravoval jako markrabě bratr Přemysla Otakara II. Vladislav. 1246 Zemřel Babenberk Friedrich II. Bojovný a na vévodský stolec v Rakousku nastoupil Přemyslovec Vladislav. 1247 Po předčasné smrti staršího bratra Vladislava se Přemysl Otakar II. stal moravským markrabětem. Následujícího roku jej část nespokojené šlechty zvolila mladším králem, a Přemysl se tak dostal do otevřeného konfliktu s otcem. 1248–1249 Boje mezi Václavem I. a Přemyslem Otakarem II., Přemysl byl zajat a poražen. 1251 Rakouská šlechta zvolila Přemysla Otakara svým vévodou a začal souboj s uherským králem a bavorskými vévody o země babenberského dědictví. 1253 Zemřel Václav I. a Přemysl se chopil plně moci v zemi. 1254 Smír s uherským králem Bélou IV. a rozdělení Rakouska a Štýrska 1254/55 Přemysl uspořádal první křížovou výpravu do pohanských Prus, při které založil město Královec (Königsberg, dnešní Kaliningrad). 1260 Po bitvě u Kressenbrunu Přemysl Otakar II. připojil i Štýrsko. 1261 Přemysl Otakar II. se rozvedl s Markétou Babenberskou a oženil se s vnučkou Bély IV., Kunhutou. Spolu s ní byl v témže roce slavnostně korunován.

1197–1378

vrcholný středověk

p ř e my s l o ta k a r i i .

Revers pečeti Přemysla Otakara II.

1267/68 Přemysl uspořádal druhou, neúspěšnou křížovou výpravu do pohanských Prus. 1269 Na základě tzv. domažlických dohod s Oldřichem ze Sponheimu získal Přemysl po jeho smrti Kraňsko, Korutany a marku vindickou. 1270–1273 Obnovení bojů s uherským králem (Štěpán V.) 1273 Volba Rudolfa I. Habsburského římskoněmeckým králem, při níž byl český hlas nahrazen bavorským vévodou. 1275 Rudolf I. vyhlásil nad Přemyslem říšskou klatbu, následovala výprava proti českému králi. 1276 Přemysl složil Rudolfovi lenní hold a vzdal se zemí babenberského a sponheimského dědictví ve prospěch římskoněmeckého krále. 26. 8. 1278 Přemysl zemřel na bojišti na Moravském poli po porážce vojskem Rudolfa Habsburského.

přemysl otakar ii.

MORAVSKÉ POLE Jednoduchý památník u dolnorakouské obce Dürnkrut upomíná na bitvu na Moravském poli.

Český král * okolo roku 1233 †1278

… postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný … Kolmarská kronika Markrabětem

Mladším králem proti otcově vůli

p ř e my s l o ta k a r i i .

Přemysl Otakar II. a jeho manželka Kunhuta Uherská na vyobrazení z Jihlavského rukopisu Zbraslavské kroniky.

Avers pečeti Přemysla Otakara II.

Králem železným a zlatým

Předvečer Přemyslova pádu

1197–1378

vrcholný středověk

p ř e my s l o ta k a r i i .

Revers pečeti Přemysla Otakara II.

30. května 1434

V „předvečer“ lipanské bitvy, 28. května 1434, proti sobě poprvé v průběhu husitské revoluce stanuly dvě armády uzavřené ve vozových hradbách. Vojsko panské jednoty – koalice umírněných kališníků a katolíků –, čítající mezi 6 000–8 000 muži, zaujalo méně výhodné pozice mezi vesnicemi Lipany a Hřiby. Bylo jen o něco málo početnější než táborsko-sirotské vojsko, jež však obsadilo výhodnější pozici na severním úbočí Lipanské hory. Dva dny se představitelé znesvářených táborů pokoušeli vyjednat smír. V neděli 30. května před čtvrtou hodinou odpoledne byla tato jednání ze strany radikálů ukončena a rozhodnuto o svedení bitvy, kterou vzápětí ohlásily první salvy z palných zbraní. Bitva byla zahájena a probíhala přesně podle plánů a strategie předáků panské jednoty, v jejímž čele stanul Diviš Bořek z Miletínka. Ti sesedli z koní a po krátké modlitbě začalo „panské“ vojsko předstírat ústup, setrvalo však v šiku chráněném vozovou hradbou. Radikálové byli touto nevídanou taktikou zaskočeni. Jejich hejtmani vydali rozkaz otevřít hradbu a napadnout prchající. Ve chvíli, kdy se bratři přiblížili k ustupujícím vozům, zasáhla je palba lehkého dělostřelectva, umístěného na ustupujících vozech. Následně se „panská“ vozová hradba rozevřela a do boje se vložila pěchota společně se záložním jízdním oddílem. Vojsko radikálů se obracelo na útěk zpět ke své hradbě, nebylo však dostatečně rychlé. Ve chvíli, kdy se bitva začala díky tomuto obratu příznivě vyvíjet pro panskou jednotu, uprchl z boje i se svým oddílem hejtman Jan Čapek ze Sán, který velel jízdní jednotce táborské obce. Jeho kvapný odchod z bojiště porážku radikálních vojsk zpečetil. Následně se část podhejtmanů, mezi nimi i Jan Roháč z Dubé, vzdala svým někdejším spolubojovníkům z řad umírněných kališníků. Oba duchovní správci svazu – táborský Prokop Holý i sirotčí duchovní vůdce Prokůpek – v bitvě zahynuli. Po jejich boku stál až do konce zřejmě i vrchní hejtman táborské obce Zikmund z Vranova. Porážkou u Lipan byla zničena polní vojska, představující mobilní údernou sílu svazu radikálních husitů. Přesto, že se radikálům podařilo udržet města Tábor a Hradec Králové i menší základny, mocenské těžiště se přesunulo na stranu umírněných kališníků.

bitva u lipan

Bitva u středočeské vesnice Lipany představuje jeden z rozhodujících válečných střetů husitského období. Spojená vojska umírněných kališníků a katolických pánů zde uštědřila porážku koalici radikálních husitů – táborů a sirotků, v jejichž čele stál Prokop Holý. Bitva samotná neukončila sice ani činnost radikálních husitských polních vojsk, ani revoluci jako takovou, ale umožnila kompromisně uzavřít jednání s basilejským koncilem a učinila z umírněných kališníků rozhodující politickou sílu v zemi.

UDÁLOST

Bitva u Lipan

PANORÁMA BITVY U LIPAN Kruhové panoráma (na snímku detail) bitvy u Lipan je dílem Luďka Marolda a bylo vytvořeno v letech 1897–1898 za spolupráce Václava Jansy, Karla Rašky, Karla Štapfera, Theodora Hilšera a Ludvíka Vacátka. Dílo vzniklo v roce 1898 při příležitosti výstavy architektury a inženýrství, zpřístupněno bylo roku 1934.

115

30. května 1434

bitva u lipan

UDÁLOST

Bitva u Lipan

115

N E P R I V I L E G O VA N É S TAV Y

Neprivilegované stavy Neprivilegované vrstvy obyvatelstva se od privilegovaných lišily především tím, že podléhaly vrchnosti. Mezi dvěma hlavními skupinami neprivilegovaných, obyvateli venkova a měšťany, byl však jeden důležitý rozdíl: město bylo podřízeno určitému pánu, ale zároveň se mohlo stát vrchností.

PRAHA V 16. STOLETÍ Praha fungovala jako konglomerát tří na sobě nezávislých měst: Starého Města, Nového Města a Malé Strany. Dohromady bylo toto trojměstí nejlidnatějším centrem Čech, kde se odehrávaly hlavní politické události 16. století. Kromě měšťanů zde sídlili nejen šlechtici, ale i významné církevní instituce. Na obrázku je znázornění Prahy ze souboru Civitates Orbis Terrarum Jorise Hoefnagela (1542–1601).

uchovávaly v „matce pokladnici“. Vedle toho měly cechy své korouhve, prapory, svícny a pohřební štíty, s nimiž se prezentovaly na veřejnosti. Při slavnostních shromážděních se používalo cechovní cínové nádobí.

Venkovští poddaní

Většina venkovského obyvatelstva se živila zemědělstvím. Jen zlomek půdy patřil tak

ětší šance vstoupit mezi privilegova né měl příslušník městského stavu, samozřejmě bohatý. Lidé z poddan ského prostředí mezi nižší šlechtu pronikli jen výjimečně, když se osvědčili jako vrch nostenští úředníci nebo královští vojáci. Po výšení na rytíře, vyjednané patronem, jim dodávalo autoritu pro výkon jejich funkce. Také přijetí původně poddaného člověka do svobodného městského stavu mělo své pod mínky: vrchnost ho musela vyvázat z pod danství (což doložil tzv. zhostným listem) a bylo třeba, aby získal nějakou městskou nemovitost.

132

SPECIALIZOVANÁ ŘEMESLA Na venkově vedle zemědělských usedlostí fungovalo několik nepostradatelných specializovaných provozů: kovárny, mlýny a krčmy. Vyobrazení kováře pochází z roku 1568.

V určitých obdobích tedy nádeníkům ne zbývalo nic jiného než chodit žebrotou nebo jen přežívat a čekat na lepší časy. Sedláci a řemeslníci z venkova se občas pouštěli do podniků, které konkurovaly měšťanům. Pokusy vesničanů uplatnit se

Sedlák na svém statečku, koupeném za dvě stě, anebo tři sta kop, sedě, z něho tak mnoho užitku béře, že se s desíti i více osobami odtud vychovati a vyživiti může. Proti čemuž některý měštěnín tisíc kop, aneb více, na samý dům t oliko … vynaloží. Obchod pak svůj s velkým opovážením a nákladem vésti musí. Martin Carchesius chce přesvědčit sedláky, aby „nefušovali“ měšťanům do řemesla (1602)

Města

Města 16. století se podle svého postavení dě lila na královská a poddanská. Zajímavé je, že jako královská se označovala zeměpanská města i na Moravě, přestože tam panovník vládl z titulu markraběte. Pouze královská města mohla posílat zástupce na zemský i pádu horního města je Jáchymov, který se sněm. Spolu s vyššími stavy se královská krátce po svém založení stal na určitou dobu města roku 1547 zapojila do protihabsbur druhým největším městem u nás. Zvláštní ského povstání a právě ona byla panovníkem kategorií poddanských měst byla města rezi nejpřísněji potrestána. Ferdinand I. dal po denční, v nichž měla vrchnost své sídlo a pro pravit čelné představitele odboje z městského řemeslníky to znamenalo větší odbyt jejich stavu, zabavoval majetek a omezil městská výrobků. Existovala možnost, aby se město práva. Tím se snížil vliv měst na politické dění. Na území českých Městská správa zemí existovalo v po lovině 16. století při V čele většiny měst stálo 12 bližně 41 královských konšelů (radních), kteří se po a věnných měst a 700 měsíci střídali ve funkci pripoddanských a horních mase. Výběr konšelů značně měst a městeček. Měst ovlivňovaly cechy. Policejní ská síť se stále doplňo funkce vykonával rychtář. Purkvala – vrchnosti povy mistr (starosta) byl původně jen předsedou konšelů, už šovaly na města osady v pozdním středověku však zanižšího typu a v oblas čal zatlačovat do pozadí rychtech těžby drahých táře a přebírat jeho pravomoci. kovů vzniklo několik Centrem politického života měst na „zelené louce“ města byla radnice. (Boží Dar, Hora Sva tého Šebestiána). Ex Radnice ve Stříbře s renesančními sgrafity trémním případem rychlého vzestupu

kopaniny, klučeniny a pustiny. Pachtovné bylo poměrně vysoké, ale už k němu nepatřila naturální a robotní renta. Specifickou zemědělskou oblast představovaly příměstské oblasti, které zásobovaly město širokou šká lou potravin. Zde se často zakupo vali neboli získávali pozemky do dědičné držby i měšťané a zchudlí šlechtici, kteří však na usedlosti sami nehospodařili, ale najímali na práci okolní sedláky. Poddaní měli zájem o písemnou kodifi kaci rozsahu svých povinností. Aby tohoto cíle u vrchnosti dosáhli, byli paradoxně

1526–1620

na prahu novověku

N E P R I V I L E G O VA N É S TAV Y

vykoupilo z poddanství a stalo se městem královským (využil toho např. Rakovník). Již ve středověku se městští řemeslníci za čali sdružovat do cechů. V 16. století byla na cechovní zřízení vázána většina řemesel – vý jimku tvořili jen knihtiskaři, lékárníci a šva dleny. Tato „svobodná řemesla“ podléhala konšelům, zatímco cechovníci měli poměrně rozsáhlou samo správu. Cechy kontrolovaly po užívané suroviny, zachovávání výrobních postupů a kvalitu ho tových výrobků, zároveň stano vovaly maximální rozsah výroby a podmínky pro přijetí nových mistrů. Zájemce o řemeslo přijí maly cechy na pozici učedníka. Po vyučení se stával tovaryšem. Pokud chtěl být tovaryš přijat mezi mistry, musel ukázat „mis trovský kus“, dokládající, že se ve svém řemesle skutečně vyzná. Kromě toho musel odevzdat po měrně vysoký vstupní poplatek, na který se každý zručný tovaryš nezmohl. Cechovní peníze se

zvaným svobodníkům, kteří nepodléhali žádné vrchnosti. Poddaní dostávali usedlosti a k nim náležící pozemky buď do dědičného držení, nebo jako pacht. Držba určité used losti byla spojena s feudální rentou, odvá děnou v penězích, naturáliích (například vajíčkách, obilí) a/nebo v robotě (práci na vrchnostenských polích). Aby se odvody

ochotní jako ústupek ze své strany robotovat víc než doposud. Vrchnost si všimla také potenciálu, který se jí nabízel v poddaných pracujících na vrchnostenských dvorech. Zatímco původně je přijímala jako zaměst nance, kteří dostávali mzdu, koncem 16. sto letí je čím dál častěji nechávala pracovat jen za stravu a zaopatření. Poddaní sirotci měli přímo povinnost takovou službou projít.

v obchodu či řemesle glosuje z pozic měšťanů Konrád Hos (1585): „Když sedlák chromého syna má, tu se mu dá příčina, aby ho dal na řemeslo, to jest jim již zvyklé heslo… Z učení k otci vandruje, u něho sobě mistruje.“

Výpomoc a konkurence

Někteří neprivilegovaní obyvatelé českých zemí nebyli dlouhodobě zakotvení ani na venkově, ani ve městech, a pohy bovali se mezi nimi podle toho, Méně známá řemesla kde se právě nabízelo víc pracov platnéři z kovových plátů vyráběli zbroj ních příležitostí. Na venkov se vy postřihači těžkými nůžkami dělali závěrečné úpravy při výrobě sukna dávali především v době žní, na caletníci neboli perníkáři, zadělávali mouku s medem podzim pomáhali při výlovech ryb krumplíři zlatem, stříbrem a perlami vyšívali obrazy na plátna níků, v zimě mohli kácet stromy v lesích. Ve městech byli potřeba jako přadláci, na vinicích nebo na stavbách. renty nekomplikovaly, nesměly se od used Města musela dlouhodobě řešit problém, že losti žádné nemovitosti oddělovat. Když tedy v daných odvětvích byla pomoc námezdních nějaký hospodář nezvládal velkou usedlost, pracovníků potřebná, ale ne po celý rok. vrchnost ho přeložila na usedlost menší a velkou svěřila jinému. Pacht se podobal URBÁŘ dnešnímu pronájmu, sjednával se na kratší Platy a dávky poddaných se většinou vybíraly dvakrát dobu a rozsah pozemků obhospodařovaných ročně, na jaře (na sv. Jiří) a na podzim (na sv. Havla). konkrétním poddaným se mohl operativně Vrchnosti si je evidovaly v urbářích neboli gruntovměnit. Vrchnost často dávala pachtýřům ních knihách. Na obrázku je přehled peněžních plateb sedláků z Krásného Dvorečka u Kadaně k roku 1518. k dispozici pozemky z půdních rezerv –

133

N E P R I V I L E G O VA N É S TAV Y

Venkovští poddaní

Většina venkovského obyvatelstva se živila zemědělstvím. Jen zlomek půdy patřil tak

132

Města

1526–1620

na prahu novověku

N E P R I V I L E G O VA N É S TAV Y

Výpomoc a konkurence

133

Ekonomick ý v ý voj če sk ých zemí v 16. století

Ekonomický vývoj českých zemí v 16. století V předchozí době, kdy v českých zemích vládli králové z dynastie Jagellonců, docházelo k arondaci (scelování) šlechtických panství, která začala vytvářet po celé zemi základní vlastnickou strukturu. Tento proces však pok račoval i v následujícím období a jednotlivá panství se spojovala do velkých dominií, v nichž tlouklo hospodářské srdce země.

Šlechtic-podnikatel

Na konci 15. století došlo k zásadní změně šlechtické mentality: šlechtic, dosud hrdý na své vojenské dovednosti a zásluhy, začal

Desky zemské Zemské desky byly hlavní pojistkou pozemkové držby v Čechách i na Moravě. Bohužel roku 1541 došlo k požáru Malé Strany a Hradčan, který ne ušetřil ani prostory Pražského hradu, kde tento klenot království shořel. Řada šlechticů nastalé majetkové nejistoty využila ve svůj prospěch.

využívat ekonomického potenciálu svého panství. Příčin bylo několik, mezi jinými i potřeba nákladné renesanční reprezentace, v důsledku vznikala krajina posetá panskými provozy, především pivovary, rybníky a doly. Nejrychlejším způsobem jak zbohatnout bylo dolování drahých kovů. Touto cestou se vy dal například západočeský rod Šliků, jenž

do nástupu Ferdinanda I. mohl dokonce ra zit vlastní mince. Rybníkářství naproti tomu představovalo „konzervativnější“ způsob investice: nepodlé halo výkyvům odbytu, protože ryby byly dlouhodobě vyhledávaným pokrmem (před stavovaly jedinou masitou variantu pro ob dobí postu). Od dob Viléma z Pernštejna, který podle dobových svědectví „naučil šlechtu podnikat“, se houfně zakládaly ryb níky, jichž bylo několikanásobně více než dnes. Rybníkáři jako Josef Štěpánek Neto lický, Mikuláš Ruthard z Malešova či Jakub RENESANČNÍ VODNÍ MLÝN

136

V 16. století došlo na dominiích českých šlechticů (zvláště Rožmberků v jižních Čechách a Pernštejnů ve východních) k zakládání soustav rybníků. Třeboňská rybniční soustava, napájená 45 km dlouhým páteřním kanálem Zlatá stoka, určuje ráz jihočeské krajiny dodnes. Mapa zachycuje třeboň ské rybníky v 17. století.

právního hlediska nebylo panství jako panství: valná většina z nich patřila mezi deskové statky (alody), tedy svobodné vlastnictví, jehož plným vlast níkem byl šlechtic, královské město nebo církevní instituce (především ve vedlejších korunních zemích). Držba alodů byla pojiš těna zapsáním v deskách zemských, souboru právních knih vedeném na Pražském hradě, popřípadě v některém z moravských hlavních měst (do roku 1642 Brno a Olomouc). Dru hým typem vlastnictví byly manské (lenní) statky, které vycházely ze středověkého pojetí založeného na osobní věrnosti držitele vůči jeho pánovi (králi, olomouckému biskupovi). Poslední kategorií byly statky královské. Král, jenž se velmi často ocital ve finanční nouzi, však tato svá území běžně zastavoval bohatým šlechticům (například Kladsko Pernštejnům). Z královských panství se v 16. století vytvořila panství komorní, spra vovaná českou komorou. Jednalo se o území v úrodném Polabí (Poděbrady, Pardubice) a také v zalesněném okolí Prahy, které bylo využíváno jako zásobárna dřeva a divoké zvěře pro královský lov (Křivoklát, Brandýs nad Labem).

Renesanční vodní mlýn ve Slupi na jižní Moravě je unikátní technická památka. Obilí bylo v raném novověku strategickou zemědělskou plodinou, jejíž cena ukazovala na stav ekono miky a ovlivňovala ceny ostatních surovin a také výši mezd (podobně jako dnes ropa). S cenou obilí však výrazně zahýbala cenová revoluce, proces, který byl vyvolán mimo jiné přílivem levného stříbra a zlata ze zámoří.

krachujících starých šlechtických rodů. Na opak potřeba rychlého a vysokého úvěru vháněla šlechtu do rukou židovských lichvá ř ů nebo je nutila uvedený zákon porušovat. Do podobných potíží se ale dostával i sám panovník, který schodek vlastních financí hodlal řešit zvyšováním daní, včetně těch obchodu a české i moravské řeky nebyly nepřímých („španělská“ alkabala), což vedlo splavné po celém toku, obchod v této oblasti k nejednomu ostrému konfliktu s českou sta se uzavíral a v souladu s doktrínou o sobě vovskou obcí. Nicméně právě za Ferdinan stačnosti vytvářel kolem sebe silnou slupku. da I. můžeme sledovat první náznaky pro Také proto se čeští a moravští investoři ne myšlené hospodářské politiky, jejímž úkolem podíleli například na těžbě drahých kovů byla především stabilita měny. Roku 1561 za v sousedních Horních Uhrách (na Sloven vedl zlatníkový systém, který měl nahradit sku), kam pronikal velký kapitál z jihoně neuvěřitelný monetární chaos spočívající meckých měst (Augsburg, Norimberk). ve velkém množství různých druhů mincí. A byli to právě bohatí kupci z těchto obV českých zemích měly být raženy mince lastí nedaleko českých hranic, kteří začali podle říšského vzoru s tím, že jeden říšský v 16. století organizovat i řemeslnou výrobu zlatý bude obsahovat šedesát krejcarů. u nás, ačkoli její většina byla svázána rigid Konzervativní české prostředí však trvalo ními cechovními pravidly. na starém (a nepřehledném) grošovém sy stému, v němž byl základní jednotkou český groš obsahující dva groše míšeňské. Peníze Po Ferdinandově smrti nejenže došlo k ná Obchod vyžadoval množství kapitálu, tedy vratu ke starému měnovému systému, ale peněz investovaných za cenu určitého rizika. šlechta navíc výrazně snížila svůj podíl na Bohužel čeští aristokraté, kteří jediní v zemi placení zemské berně. Každoroční hádání o výši a způsob rozložení daňového břemena navíc oslabo Mým útratám potud aby byla míra valo panovníkovu pozici. Neko pokudž by nebyla v měšci škodná díra nečné byly zejména debaty o výši a vybírání posudného, tedy daně neb měšec když zděraví, hotovým veta z každého sudu piva určeného a těžko dobyti statku v tato léta. na prodej, jehož výtěžek měl být Naučení Ludvíka z Pernštýna směřován na vydržování králov ského dvora. RYBNÍKÁŘSTVÍ

Krčín z Jelčan budovali pro své pány celé rybniční soustavy od Pardubicka přes Lnáře až po Třeboňsko (na Moravě například ryb níky v okolí Tovačova). Avšak návratnost investice do rybnikářství byla dlouhá a zrychlující se mlýn finančních prostředků potřeboval až příliš často dosy pávat oběživo. A tak kromě fišmistra začal mít stále více navrch sládek. Od poloviny 16. století rostla produkce panských pivo varů, jejichž tmavý hustý mok začaly vrch nosti vnucovat svým poddaným, aby si tím zajistily konstantní odbyt. Současně rostl tlak na poddané, kteří museli prodávat pře bytky vlastního obilí jako nezbytnou suro vinu právě do panských pivovarů. Ostatní druhy vrchnostenského podniká ní nedosahovaly takové výnosnosti: vinařství vyžadovalo příliš mnoho práce a v českých podmínkách zajišťovalo jen malý výnos, k dobytkářství bylo třeba mnoho pastvin (což omezovalo jeho rozvoj především na horské oblasti), železářství se začalo rozmá hat až na počátku 17. století se zaváděním prvních vysokých pecí. Po roce 1547 šlechta definitivně převzala od měst roli hlavního ekonomického tahou na země, zároveň se ale často velmi zadlužo vala, svá dominia rozprodávala a změna pána vedla ke změnám v hospodářské strategii. Přesto se v průběhu 16. století vytvořily re lativně stabilní domény, na nichž nechyběla poddanská města jako centra místního ob chodu. V důsledku toho, že české země stály dlouhodobě stranou velkého mezinárodního

disponovali dostateč nými příjmy, se spíše než na investiční ex panzi začali v průběhu druhé poloviny 16. sto letí soustředit na spo třebu. Nedostatek peněz pak vedl k roztočení úvěrového kolotoče, na němž vydělávali ně kteří šikovní rytíři, kteří se rychle vyšvihli mezi nejbohatší vlastníky v zemi. Přestože roku 1543 došlo z rozhodnutí zemského sněmu ke sní žení zákonné úrokové míry z 10 % na 6 %, je jich výdělky rostly a oni brzy dosáhli majetku i sociálního postavení

1526–1620

na prahu novověku

Ekonomick ý v ý voj če sk ých zemí v 16. století

RENESANČNÍ TVRZ Tvrz v Křepenicích na Sedlčansku prodal roku 1580 Vilém z Rožmberka svému věrnému a (všeho) schopnému regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan. Ten ji za čtyři roky přestavěl na vý znamnou renesanční památku. Krčín proslul jako hospodářsky zdatný správce rožmberské ho dominia, jehož úspěch mu mnozí záviděli a vysvětlovali si ho spojením s pekelnými silami.

137

Ekonomick ý v ý voj če sk ých zemí v 16. století

Šlechtic-podnikatel

Na konci 15. století došlo k zásadní změně šlechtické mentality: šlechtic, dosud hrdý na své vojenské dovednosti a zásluhy, začal

136

1526–1620

na prahu novověku

Ekonomick ý v ý voj če sk ých zemí v 16. století

137

U m ě n í a k u lt u r a r e n e s a n c e

Umění a kultura renesance Renesanční umělecký sloh se u nás začal výrazněji uplatňovat v době, kdy v zahraničí již prošel svou ranou i vrcholnou fází. Prvky typické pro obě fáze se u nás tím pádem uplatňovaly souběžně. Nový sloh k nám nepronikl rovnou v podobě ucelených renesančních děl, nejprve se z něj objevovaly jednotlivosti – třeba portály nebo známá ostění oken ve Vladislavském sále Pražského hradu.

architektuře panují časové rozdíly v přijetí renesance mezi jednot livými zeměmi Koruny české. Velkou roli v tom sehrál fakt, že Čechám určitou dobu vládl Jiří z Poděbrad, zatímco Morava a Slezsko spadaly pod Matyáše Korvína, na jehož dvoře se renesance inten zivně rozvíjela. Domácí stavební huti vedlej ších zemí renesanční vlivy a podněty vstře baly mnohem dřív, takže už na přelomu 15. a 16. století dokázaly stavět v novém stylu. Čeští stavitelé byli naopak hluboce zakotvení v pozdně gotické tradici, takže když nějaký

šlechtic stál o renesanční zámek, musel si po zvat architekty i zedníky z Itálie.

Společnost a nový sloh

Ferdinanda I. i Maxmiliána II. bychom mohli označit jako putovní krále – střídavě pobývali ve Vídni, v Praze a v Prešpurku (Bratislavě). Praha tedy byla jedním z panov nických sídelních měst. Památkou na Ferdi nandovo působení v české metropoli je Leto hrádek královny Anny, který dal v letech 1538 až 1560 vybudovat pro svou manželku. Je to první renesanční novostavba na sever od Alp.

Na svého otce navázal Ferdinand Tyrolský, jmenovaný do Prahy ve funkci místodrží cího. Ten dal roku 1555 za Prahou postavit letohrádek Hvězda, na jehož projektování se sám podílel. Osudové setkání české šlechty s rozvinu tou renesanční kulturou se odehrálo v letech 1551–1552. Tehdy vyrazila do severní Itálie v ýprava několika desítek českých šlechticů, aby v Janově přivítali titulárního českého krále Maxmiliána s manželkou Marií a do provodili je do střední Evropy. Čekání na královský pár se protáhlo, a tak si účastníci výpravy krátili čas v okolních městech, kde nasbírali mnoho poznatků o renesanční

Nikdo nemůže být šťastnější než umělec, který nalezl prince, od něhož může očekávat veškerou pohodu, aby mohl uskutečnit své velké a krásné myšlenky. Italský umělec Benvenuto Cellini a rchitektuře a hudební i výtvarné kultuře. Renesanční životní styl nabízel šlechtě nové možnosti reprezentace, pohodlí a luxusu, což jí vyhovovalo. Někteří aristokraté si nechali v duchu renesance přestavět své středověké

MANÝRISTICKÁ KAPLE Manýristicky vyzdobená kaple svaté Barbory na Grabštejně vznikla při velkolepé renesanční přestavbě ve 2. polovině 16. století, kdy byl majitelem hradu zemský rada a místokancléř Jiří Mehl ze Střelic.

kracie. Pro měšťana byl při stavbě či opravě domu rozhodující eko nomický zřetel a otázka, nakolik budova vyhovuje fungování jeho domácnosti a živnosti. Po porážce povstání 1547 navíc přišla králov ská města o svůj majetek, což omezilo jejich mecenát v oblasti architektury. O to víc využívali měšťané ve 2. polovině 16. století možnosti seberealizace v jiných oblastech renesanční kultury: v hudbě, malířství a užitém umě ní. Pro měšťana jako jednotlivce by bylo společensky neúnosné, kdyby vystavoval na odiv sám sebe, honosnosti se však meze ne kladly v případě korporací – cechů a literátských bratrstev. Členové takového sdružení mohli napří klad počítat s okázalým pohřbem, kde se uplatnily korouhve, praporce a další umělecké výtvory.

Manýrismus

Renesanční epitaf Renesanční malířství a sochařství se v městském prostředí uplatnilo především na náhrobcích a epitafech znázorňujících zemřelého, jeho rodinu a výjevy s náboženskou tematikou. Tento epitaf vytvořil Matouš Radouš pro chrudimského měšťana Tomáše Lvíčka Domažlického.

140

1526–1620

na prahu novověku

U m ě n í a k u lt u r a r e n e s a n c e

hrady (například Trčkové z Lípy v Opočně nebo páni z Hradce v Jindřichově Hradci), jiní vybudovali svá renesanční sídla jako novostavby (případ vrcholně renesančního zámku v Litomyšli). Do podoby českých kostelů se renesance příliš nepromítla. Zatímco gotiku lidé vní mali jako sloh provázaný s duchovními hod notami středověku, renesance pro ně symbo lizovala spíš odklon od náboženství. Proto i kostely budované jako součást renesančních architektonických komplexů dostaly pozdně gotickou podobu. Do měšťanského prostředí si renesance hledala cestu ještě déle než do světa aristo

Umělecký styl na rozhraní renesance a ba roka se nazývá manýrismus. Renesance si zakládala na harmonii proporcí, hledání do konalé krásy – proto umělci často vytvářeli podobu člověka podle většího množství mo delů: od jednoho převzali krásný obličej, od

RENESANČNÍ HUDBA Hudba se rozvíjela ve šlechtickém i městském prostředí. Hudbymilovní šlechtici si vydržovali svou kapelu (nejznámější je rožmberská kapela Petra Voka). Ve městech fungovala literátská bratrstva (kůry), což byla sdružení chrámových zpěváků. Často si pořizovala reprezentativní iluminované kancionály. Žlutický kancionál (na obrázku) vznikl v letech 1558–65. Mistři žlutických cechů za něj dali takovou částku, za kterou by se dal koupit i velký dům. Až na jednu výjimku jsou písně ve zpěvníku české. Žlutický kancionál

MĚŠŤANSKÝ DŮM Ukázkou renesance z měšťanského prostředí je pražský dům U Minuty. Jeho zdi pokrývají figurální sgrafita, která zachycují výjevy z antické mytologie a z Bible.

dalšího nezvykle krásné ruce… Manýrismus tato pravidla dost pozměnil. Ve výtvarném umění ani v literatuře se nechtěl vyjadřovat přímo, ale prostřednictvím náznaků. Proto na manýristických obrazech nacházíme tolik alegorií a v textech metafory a nečekaná spo jení motivů. Ma nýrismus se hojně uplatnil na dvoře Rudolfa II. nejen v dílech umělců nizozemského pů vodu Bartoloměje Sprangera (malíř) či Adriana de Vries (sochař) a Itala Giuseppe Arcim bolda (malíř). V duchu nového slohu byla dokonce vyzdobena i hrad ní kaple svaté Bar bory na Grabštej ně, které se přezdívá „manýristická perla Čech“.

141

U m ě n í a k u lt u r a r e n e s a n c e

šlechtic stál o renesanční zámek, musel si po zvat architekty i zedníky z Itálie.

Společnost a nový sloh

Manýrismus

140

1526–1620

na prahu novověku

U m ě n í a k u lt u r a r e n e s a n c e

MĚŠŤANSKÝ DŮM Ukázkou renesance z měšťanského prostředí je pražský dům U Minuty. Jeho zdi pokrývají figurální sgrafita, která zachycují výjevy z antické mytologie a z Bible.

141

Turecké nebezpečí Osmanští Turci od pozdního středověku ohrožovali svou přítomností křesťanské říše Evropy. Jejich pojetí vlády založené na neustálé potřebě expandovat drželo evropské panovníky ve střehu. Po pádu Byzantské říše přešla dějinná úloha ochrany křesťanského dědictví právě na habsburskou monarchii, jež se stala štítem pro zbytek kontinentu. Významnou úlohu při tom hrály i české země.

o bitvě u Moháče se stali Osmané pány většiny Uher, kde roku 1541 zří dili budínský pašalik. Z původní roz lohy uherského království zůstal jen nepříliš široký pás, sahající od Jaderského moře po dnešní východní Slovenko. Právě oblast Slovenska (Horních Uher) měla být klíčová pro obranu střední Evropy, byly sem přene seny hlavní církevní i politické instituce (arcibiskupství do Trnavy, hlavní město do Prešpurku). Zdejší šlechta, převážně neka tolického vyznání, se nacházela mezi Habs burky a Turky dvě stě let a svého postavení dovedně využívala, aby ochránila nábožen ské i politické svobody.

Od smrtelné hrozby k nemocnému muži na Bosporu

Česká šlechta si dobře uvědomovala naléha vost tureckého nebezpečí. Na rozdíl od bojů s nekatolíky ve Svaté říši římské proto nevá hala přispěchat svému králi na pomoc a již v 16. století se aktivně účastnila tažení proti pronikajícím muslimům. Výraznou českou (a moravskou) stopu lze nalézt jak při první obraně Vídně roku 1529, tak také při druhém tureckém pokusu dobýt habsburskou metropoli roku 1683. Obě tažení skončila tureckým neúspěchem, který byl ale vyvažován NEPŘÍTEL

142

Turecké nebezpečí

Turecký voják nebyl oby čejný nepřítel. Byl dlouhou dobu chápán a zobrazován jako trest, kterým Bůh kárá Evropu za náboženský roz kol způsobený reformací. Zařadil se tak do řady dé monických národů, přichá zejících z Východu a ple nících evropskou kulturu, po bok Hunů, Avarů a Mongolů.

mnoha úspěchy muslimské armády pře devším v Uhrách. Zde ve sledovaném období probí hala permanentní příhraniční válka, která čas od času přerostla v konflikt větších rozměrů. Například roku 1565 vytáhla za hranice českých zemí ho tovost o síle 3 000 jezdců z Čech a 1 700 jezdců z Moravy. Výpravy proti obávanému sultánovi Süleymanovi I. se účastnila i řada předních šlechticů (Vilém z Rožmberka), mnoho z nich však po dlouhém pobytu u pevnosti Ráb (Györ) otočilo koně a bez císařova vědomí odjelo do tepla svých domovů. Osmanům se tehdy sice podařilo dobýt Siget, v důsledku sultánovy smrti však nepostupovali dále. Nebylo to naposledy, kdy se urozenost nepotkala s vojenskými dovednostmi. Během dlouhé turecké války (1593 až 1606) museli být po bok vrchních veli telů habsburské armády, arcivévodů Maty áše a Maxmiliána, jmenováni zkušení po bočníci, aby bylo na koho svést mdlé výsledky vo jenské kampaně. Přitom pokud se něco podařilo, byla to zásluha těchto „profesio nálních asistentů“, mezi nimiž vynikal Adolf ze Schwarzenberku, předek slavného šlechtického rodu. Své první vojenské zku šenosti však na tureckém bojišti přelomu století sbíraly i další v ýznamné osob nosti, jež se v bu doucnu ocitly na válečných polích třicetileté války (Albrecht z Vald štejna).

TUREK JAKO ALEGORIE ASIE

OBLEŽENÍ SIGETU První obležení Sigetu roku 1556 skončilo pro císařské úspěšně především díky statečnosti uherského velitele Mikuláše Zrinského ze Serynu, příbuzného českých Rožmberků. O 10 let později již Turci město dobyli a Zrinský hrdinně padl. Po sto letech připomenul jeho zásluhy stej nojmenný potomek v důležitém spise Szigeti veszedelem (Obležení Sigetu), v němž nejen vylíčil udatnost svého předka, ale burcoval k obraně vlasti proti Osmanům.

Alegorie Asie od Jana Brokofa ze zahrady zámku v Klášterci nad Ohří. Alegorie svě tadílů byla v době baroka ve velké ob libě, exotika Asie bývala představo vána právě posta vou Turka.

Dobu třicetileté války strávila Osmanská říše ve víru ozbrojeného konfliktu se svým východním sousedem, Perskou říší. K no vému průlomu do střední Evropy se Osmané odhodlali až na počátku 60. let 17. století. Tehdy také pronikla jejich moc nejdále na Moravu a nejvýchodnější města českých zemí byla vystavena krutému drancování. Slavné vítězství generála Montecuccoliho u Svatého Gottharda jako by předznamenalo konec osmanského ohrožení, který nastal na konci století. Roku 1683 Turci podruhé a na posledy oblehli Vídeň. Velitelem města byl Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, jehož děd patřil mezi popravené na Staroměstském ná městí roku 1621. Monarchie volající na po moc i další křesťanské vládce po celé Evropě se nakonec ubránila zásluhou polského krále Jana Sobieského, slavné vítězství bylo v du chu katolické tradice připsáno Panně Marii Vítězné. Prchající turecké vojsko zanechalo před vídeňskými hradbami pytle s kávovými

16. a 17. století šířili hrůzu z krvelačnosti zrny a o dva roky později zde byla otevřena muslimských bojovníků a jejich pomocníků, první kavárna. Po úspěšném odražení od běsných Tatarů. Vídně čekala Turky jedna porážka za dru Ale i obraz Turka prošel jistým vývojem: hou, téměř symbolický význam pak měla ze stvůry apokalyptických rozměrů se po pro Habsburky vítězná bitva nedaleko Mo stupně měnil v „regulérního“ nepřítele, jenž háče. Karlovický mír roku 1699 zpečetil zno si v mnohém nezadal například s Francou vudobytí Uher. Během 18. století pokračoval zem nebo později úpadek moci s Prusem. Turecká kdysi obáva byla využívána ného kolosu Buoh se rozhně val pro zlosti, hrozba za účelem donutit starozkládajícího pro výstupky, nepravosti, vy k včasnému placese na černomoř ní daní na armádu, ských úžinách, zbudil Turky, Saraceny, mohla ale vést i k úva z něhož se stá machometské Agareny. hám o potřebě větší val „nemocný Lidová píseň z roku 1526 soudržnosti křesťan muž na Bos ského světa. Barokní poru“. patriot Tomáš Pešina z Čechorodu napsal: „Jestliže někdy bylo Pohled na nepřítele třeba chopit se se svornou myslí a ze všech sil Zkušenosti Čechů s Turky však nebyly pouze válečné. Čeští šlechtici absolvovali cesty do Osmanské říše, která sloužila jako tranzitní země pro přesun do Palestiny či se stala cí ANTIALKORÁN Antialkorán (1614) vyšel až po jedenadvaceti letech lem jejich poselstva. Svědectví cestovatelů cenzurních průtahů. Autorem byl Václav Budovec byla nezřídka vydávána tiskem a ovlivňovala z Budova, český intelektuál, který v letech 1577–1581 pohled české společnosti na tureckého ne pobýval na sultánově dvoře jako člen doprovodu přítele. Další zdroje povědomí o dědičném císařského vyslance. Jeho spis je vášnivou polemikou nepříteli všeho křesťanstva pocházely z pera nejen s věroučným základem islámu, ale i s tureckými zvyky a kulturou. anonymních pamfletistů, kteří v průběhu

1526–1620

na prahu novověku

Turecké nebezpečí

zbraní proti společnému nepříteli, pak je to teď.“ Na tureckou strunu hrála i panovnická propaganda, a to zejména ve druhé polo vině 17. století, kdy bylo tu recké téma přenášeno také do prostředí šlechtických rezi dencí slavných habsburských generálů a diplomatů. Turek, symbol všeho pohanského a nekřesťanského, se postupně začal stávat symbolem jina kosti. Celkem logicky v prů běhu „zvědavého“ 18. století začal budit zájem nejen dob rodruhů a urozených dam, které o jeho zvycích a oděvu promlouvaly ve svých salonech, ale také vědců. Osmanská říše se dostávala do módy, a to nikoli náho dou v době, kdy její velmocenské postavení spělo nezadržitelně ke svému konci.

143

Od smrtelné hrozby k nemocnému muži na Bosporu

142

Turecké nebezpečí

TUREK JAKO ALEGORIE ASIE

Alegorie Asie od Jana Brokofa ze zahrady zámku v Klášterci nad Ohří. Alegorie svě tadílů byla v době baroka ve velké ob libě, exotika Asie bývala představo vána právě posta vou Turka.

1526–1620

na prahu novověku

Turecké nebezpečí

143

majestát rudolfa II. dokument

Majestát Rudolfa II. Politika a náboženství spolu byly v raném novověku úzce provázány. Není proto divu, že na zachování rovnováhy sil katolíků a nekatolíků v Čechách mělo zásadní vliv ob sazení předních zemských úřadů. Zlomovým byl z tohoto hlediska rok 1599, kdy Ru dolf II. dosadil do funkce nejvyššího kancléře království horlivého katolíka Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Habsburské rodinné politice, prosazující centralizaci a rekatolizaci, však zamíchal kartami arci vévoda Matyáš. S touto koncepcí politiky sice souhlasil, ale přednější pro něj byly jeho osobní cíle, totiž převzít co nejdříve vládu od svého bratra Rudolfa. Využil proto nespokojenosti mo ravských, rakouských a uherských stavů, kterým vadila Rudolfova váhavost v potvrzování slí bených náboženských svobod, a roku 1608 se s nimi spojil proti vládnoucímu králi. Češi v této situaci zůstali na straně Rudolfa. Matyáš přitáhl s vojskem až k Praze a Rudolfovi nezbylo nic jiného než s ním uzavřít mír, kterému se podle místa podpisu říká libeňský. Rudolf musel Matyášovi odstoupit Horní a Dolní Rakousy, Moravu a Uhry. Sám zůstal panov níkem jen v Čechách, ve Slezsku a v Lužicích. Svému bratrovi to nemohl zapomenout a nikdy se nevzdal naděje, že by situaci zvrátil zpět ve svůj prospěch. Do toho se však začali hlásit čeští sta vové, vedení Václavem Budovcem z Budova, o odměnu za svou věrnost. Rudolfovi se o nábo ženských svobodách vyjednávat nechtělo, zrazoval ho od toho i papežský nuncius a španělský vyslanec, ale vývoj okolností nahrával stavům. Ti, kteří přijeli do Prahy na sněm, si do české met ropole povolali ozbrojené poddané a žoldnéře. Pokud se chtěl Rudolf vyhnout násilnému střet nutí, které by patrně dopadlo v jeho neprospěch, zbývaly mu dvě možnosti: rezignovat ve pro spěch Matyáše, nebo stavům vyhovět. Rudolf se rozhodl pro druhou variantu a 9. července podepsal dokument, který vešel do dějin pod názvem Majestát náboženských svobod. Dokument zrovnopravňující nekatolíky s katolíky se vztahoval nejen na privilegované vrstvy, ale i na poddané. Na panstvích spravovaných nekatolickým panstvem se však protestantům nabízelo víc možností, protože nekatolické vrchnosti směly na svých doménách stavět nové kostely a zřizovat nové školy. Protestanti spadající pod katolické pány se museli spokojit se zá zemím, které v jejich okolí již existovalo. Majestát převedl do správy nekatolických stavů dolní konzistoř a univerzitu. O vedení konzistoře se museli podělit zástupci obou vyznání, která Ma jestát povoloval, novoutrakvisté a Jednota. Konzistoř pro obě konfese dosazovala kněze, čímž česká církevní organizace získala nezávislost na úřadech katolické církve. Na dodržování Maje státu měl dohlížet stavovský sbor tzv. defensorů. Rudolf vnímal podpis Majestátu jako prohru a toužil se znovu stát pánem situace. Roku 1611 pro to pozval do Prahy vojsko svého bratrance Leopolda, pasovského biskupa. Najatí žoldnéři však nic nezmohli proti zemské hotovosti, která se shromáždila na Starém Městě, jen svým pleněním obrátili veřejné mínění proti Rudolfovi. Tomu nezbylo než abdikovat ve prospěch Matyáše.

Nebo my evangelíci, obojí strana, bojujeme, zůstávajíce pod jedním nejvyšším Hejtmanem [Bohem], jakkoli praporcové a liberaj náše rozdílných barev by se zdála. Petr Vok z Rožmberka, 1609

Rudolfův Majestát

152

prostřihl Ferdinand II. na znamení, že dokument už neplatí.

majestát rudolfa II. dokument

Rudolfův Majestát

152

prostřihl Ferdinand II. na znamení, že dokument už neplatí.

obnovené zřízení zemské dokumenT 162

Obnovené zřízení zemské Od nástupu na český trůn se Habsburkové snažili posílit panovnickou moc na úkor stavů. Bělohorské vítězství jim poskytlo jedinečnou možnost dosáhnout tohoto cíle jednou provždy. Obnovené zřízení však nejen pevně zakotvilo panovnický absolutismus, ale také dalo českým zemím pravidla v oblasti trestního, obchodního a občanského práva. Vydání Obnoveného zřízení je ale také možno vnímat jako akt smíření. Po bělohorské bitvě byla dočasně pozastavena činnost zemských úřadů. Až do roku 1623 se nezapisovalo do zemských desek; pravidelné úřadování místodržících bylo obnoveno až roku 1625; ještě déle nezasedal zemský sněm. Spolu s vydáním Obnoveného zřízení se měly poměry v českých zemích dostat zpět do ústavního rámce. Umožnila to mimo jiné i smrt Karla z Lichtenštejna, zvláštního královského místodržícího, který měl po roce 1620 téměř absolutní moc. Současně s tím došlo k potvrzení privilegií českého státu, která nešla proti zájmům panovníka a katolické církve, a ke korunovaci nejstaršího císařova syna Ferdinanda III. Ačkoli někteří představitelé českých katolických stavů připravovali vlastní změny v textech předbělohorských zemských zřízení, panovník upřednostnil učené právníky z okruhu vídeňského dvora, kteří v komisi jmenované roku 1625 tvořili většinu. Z české šlechty se tak na přípravě zákoníku podílel jen Albrecht z Valdštejna. Moc panovníka byla posílena, český trůn se stal dědičným, což zamezovalo stavům klást si podmínky před volbou následníka. Panovník jako jediný mohl udělovat inkolát (obyvatelské právo) a vydávat zákony (ius leges ferendae). Zemští úředníci měli podléhat panovníkovi, který je jmenoval do úřadu a jemuž byli odpovědni. Poslušnost byla vynucována hrozbou ztráty hrdla a cti, a to prostřednictvím zločinu urážky majestátu (crimen laesae maiestatis), jehož definice se oproti předbělohorské době značně rozšířila. Zmenšení pravomocí se dočkal zemský sněm, do jehož kompetence mělo nadále příslušet jen schvalování berní. Od roku 1640, kdy došlo k vydání dodatků k Obnovenému zřízení (Deklaratorie a novely), se mohl zabývat také otázkami obecné bezpečnosti a správy, v nichž měl i zákonodárnou iniciativu. Do Obnoveného zřízení bylo vtěleno pravidlo platící ve Svaté říši římské od roku 1555: koho vláda, toho náboženství. Jediná povolená konfese tak měla být katolická, do sněmovních lavic se vrátili katoličtí preláti jako první stav, zatímco městům zůstal jediný hlas, jenž většinou pocházel od zástupců Starého Města pražského. Hned několik článků zrovnoprávnilo češtinu s němčinou, což ale odráželo spravedlivě národnostní složení země. Panovník se stal nejvyšším soudcem v zemi a poslední instancí, k níž se bylo možné odvolat (de facto ale záležitost vyřizovala česká dvorská kancelář ve Vídni). Všechny změny vycházely z teorie propadnutí práv, což postihovalo všechny poražené strany a vzbouřence proti legitimní vládě obzvlášť. Formulace o vině českých stavů byla uvedena hned v úvodní pasáži Obnoveného zřízení zemského a stala se do budoucna nejvíce kritizovanou částí, kterou se snažili čeští stavové změnit (pokus o revizi proběhl na počátku 18. století). V době osvícenského absolutismu se ale Obnovené zřízení stalo určitou záštitou proti sílícímu tlaku Vídně na daleko větší centralizaci a germanizaci, než jakou si Ferdinand II. a jeho ministři vůbec dokázali představit.

A poněvadž ráčíme i ty cesty v tom obírati, kterak by dotčené dědičné království Naše České, od Nás s nemalým válečným nákladem dobyté, zase v dobrý řád uvedeno bylo. (Obnovené zřízení zemské, preambule)

Titulní strana Obnoveného zřízení vydaného pro Čechy dvojjazyčně roku 1627. Pro Moravu vyšlo Obnovené zřízení o rok později a pro knížectví opavské v roce 1673.

obnovené zřízení zemské dokumenT 162

Titulní strana Obnoveného zřízení vydaného pro Čechy dvojjazyčně roku 1627. Pro Moravu vyšlo Obnovené zřízení o rok později a pro knížectví opavské v roce 1673.

Poddanská otázka a selská povstání

lasy, které se poddaných naopak za stávaly, protože jsou to „drahé cen nosti, které Bůh svěřil panstvu na jeho těžkou a plnou zodpovědnost“, se již od 17. století ozývaly nejčastěji z řad kato lického duchovenstva. V následujícím století pozitivní nazírání poddaných podpořil i fyziokratismus, ekonomický směr, který považoval zemědělství – a tím pádem i ze mědělce – za bohatství národů. Postavení poddaných však neovlivňovaly jen teoretické úvahy o jejich povaze a schopnostech, zásad ní roli pro zhoršení životních podmínek na venkově v době pobělohorské sehrály faktory ekonomické a demografické.

Orba, setí, sekání a mlácení obilí; sekání a sušení sena. Obraz tzv. Zlatokorunské školy vznikl v 18. století a byl využíván jako učební pomůcka.

Chodové od středověku střežili šumavskou hranici, za což získali královská privilegia. Po Bílé hoře se ale dostali pod novou vrchnost, rod Lammingerů. Jeho příslušníci k Chodům přistupovali jako k obyčejným nevolníkům. Roku 1692 neuspěli Chodové u císaře s žádostí o potvrzení původních privilegií, která byla naopak úředně zrušena. Na Chodsku vypukla vzpoura, kterou potlačilo vojsko. Exemplární poprava byla provedena pouze na jedné osobě, Janu Sladkém Kozinovi. Portrét Jana Koziny z Vilímkova alba

Struktura venkova

Kvůli úbytku obyvatel během třicetileté vál k y připadly na ty, kteří přežili, vyšší daně – kontribuce (vůči státu), renty neboli činže i robotní povinnosti (vůči vrchnosti). Rozsah robotní povinnosti se odvíjel od velikosti statku, nejbohatší sedláci posílali pracovat na panské své čeledíny. Jelikož často pro robotu vybrali ty nejlínější s nejhorším nářadím a vrchnost musela navíc platit drába, který na práci robotníků dohlížel, vyplácela se vrchnosti robota od počátku 18. století stále méně. Na některých panstvích proto podda ní měli možnost odvádět robotu v penězích. Robotní povinnosti se lišily podle ročního období. Aktuální rozvržení prací se dozvídali v panské kanceláři rychtáři, vrchností jme novaní představitelé vesnické samosprávy. K dalším úkolům rychtářů náleželo udržovat pořádek ve vsi, vybírat platy a odevzdávat je v kanceláři, ale také kontrolovat vyseté obilí nebo narozená telata. Jednou ročně zasedaly ve vsi výroční soudy, před nimiž se řešily drobné pře, delikty a majetkové záležitosti. Životní podmínky poddaných se výrazně lišily panství od panství. Většinou platilo, že na men ších panstvích byli poddaní zatěžováni více. Také uvnitř se vesnice dělila na bo hatší a chudší domác nosti. Příbytek nejzá možnějších sedláků býval vybaven malova ným nábytkem, bohatě vystlanými postelemi, sva tými obrázky nebo křížem ve „svatém koutě“, zdobenou keramikou, vý šivkami a cínovými nástroji. Skromněji žili chalupníci (domkáři) a na nejnižší příčce společenského žebříčku stála čeleď a podruzi. Zvláštní postavení měli v rámci venkova

botu na tři dny v týdnu, v podstatě kodifi koval dosavadní situaci. Přestože většině poddaných robotu nesnížil, má v českých dějinách jiné prvenství – skrze něj totiž po prvé stát zasáhl do vztahů mezi vrchnostmi a poddanými. panovníka, který se podda Roku 1738 proběhl scénář povstání v opač ných zastane, když pozná ném pořadí: vydání nového patentu nebylo jejich útrapy. Do Prahy za jeho důsledkem, ale příčinou. Karel VI. za mířily deputace s peticemi stával názor, že zárukou řádného odvádění pro císaře. Leopold I. o pe kontribuce je slušná životní úroveň podda tice projevil zájem, posel ných, a tak dal zkoumat, jak se s nimi zachá zí. Lidé si od patentu slibovali větší pomoc, Kdo by s vámi nechtěl jít, než jakou skutečně přinášel. Příliš nezmě perte a bijte, a kdo by utíkal, nil rozsah robot, sta tolikéž jakož i okna a kamna roztlucte. novil však tresty pro Výroky rebelantů z r. 1775 podle písmáka Vaváka vrchnosti, které zne užívají své pravomoci. Při posledním vel stev však přibývalo na jaře kém povstání (1775) táhli sedláci z východ 1680, kdy i Prahu zasáhla ních Čech na Prahu, ale císařská armáda je vlna epidemie. Město pře porazila u Chlumce nad Cidlinou. Vypuk stalo venkovany vpouštět nutí vzpoury vyvolal hladomor spolu s šíře dovnitř, což poddaní po ním pověsti o „zlatém patentu“ zcela rušícím chopili jako císařovo od robotu, který vrchnosti poddaným zatajují. mítnutí. Utvrdil je v tom Do skutečného zrušení roboty sice zbývalo i Leopoldův patent, který ještě tři čtvrtě století, ale o náznacích zatajo zakazoval vznášet stížnosti vání císařských nařízení vrchnostmi by se přímo k panovníkovi a zru mluvit dalo. Panovnice totiž majitelům pan šil platnost předbělohor ství uložila, aby vytvořili soupisy robotních ských robotních řádů. povinností na základě dohody s poddanými, Vypuklo ozbrojené povstání. S vidlemi, mnohé vrchnosti však chtěly formulovat sou kosami a motykami si však venkované troufli pisy samy, bez účasti poddaných. Robotní jen na vrchnostenské úředníky, ne na císař patent Marie Terezie vydaný po povstání pro ské vojáky. Po porážce vzbouřenců následo to vyřešil rozsah robot za ně. Odstupňoval valy tvrdé tresty: popravy měly nahnat strach ho podle zámožnosti poddaných do jedenácti těm, kteří zůstali naživu. Leopoldův robotní kategorií. Nová pravidla přinesla úlevu hlav patent z léta 1680, vymezující maximální ro ně střední vrstvě poddaných. Zemědělské práce

Venkovští poddaní se živili těžkou fyzickou prací, ale místo uznání se od příslušníků ostatních vrstev dočkali pohrdání. Byli vnímáni jako ne otesanci, se kterými se musí přímo úměrně k jejich naturelu zacházet drsně. „Sedláka ořež jako vrbu – obroste… a bude ti chudý sloužit věrně spíše, než když se s ním budeš mazlit,“ prohlásil jindřichohradecký hejtman.

Povstání Chodů

176

P o d d a n s k á o tá z k a a s e l s k á p o v s tá n í

příslušníci některých profesí (mlynáři) a svo bodní sedláci. Ti měli k majiteli panství pouze ekonomické vazby a nemuseli žádat o svolení kvůli sňatku, posílání dětí do učení a podobně. Byla to velká výhoda, protože vrchnosti osobní závislosti ostatních poddaných využívaly ve svůj prospěch, například jejich studium považo valy za užitečné jen tehdy, když se neho dili k fyzické práci. Lidový nábytek Malovaný nábytek s motivy květů a ptáčků podává svědectví nejen o lidovém uměleckém cítění, ale také o vlivu, který na něj měla barokní kultura. Na obrázku detail lidové malované truhly z jižního Plzeňska.

Všední život venkovanů se promítl i do lidové slovesnosti. Humorným způsobem jsou jejich příhody zachyceny v interludiích, původně mezihrách vkládaných do vážných

her. Také v písních se vedle milostné či vo jenské tematiky objevují reminiscence na vztahy poddaných s vrchnostmi, na zvlášť drsné zacházení upozorňuje například po pěvek: Ach běda, běda, koupil nás Breda, z pečeckých sedláků nadělal žebráků.

Vzpoury a jejich následky

1620 –1800

absolutistická monarchie

P o d d a n s k á o tá z k a a s e l s k á p o v s tá n í

V náročných podmínkách žili poddaní dlou hodobě, velká povstání, která se šířila z kraje do kraje, však v 17. a 18. století vypukla jen několikrát. Venkované většinou volili cestu pasivní rezistence, například odpírání robot. K veřejnému vystoupení proti vrchnosti se zbraní v ruce potřebovali nějaký spouštěcí mechanismus. Tím prvním se stala přítomnost císaře Leopolda I. v Čechách. Panovník roku 1679 utekl z Vídně do Prahy před morovou epide mií. Mezi lidem existovala víra v dobrotivého Lidová architektura Lidové stavby se lišily velikostí i výstavností podle zámožnosti majitele. Na snímku tzv. Cífkův statek v Třebízi, jako sídlo rychtáře nejvýstavnější objekt v obci, která je vesnickou památkovou rezervací.

177

Poddanská otázka a selská povstání

Orba, setí, sekání a mlácení obilí; sekání a sušení sena. Obraz tzv. Zlatokorunské školy vznikl v 18. století a byl využíván jako učební pomůcka.

Struktura venkova

Povstání Chodů

176

P o d d a n s k á o tá z k a a s e l s k á p o v s tá n í

Všední život venkovanů se promítl i do lidové slovesnosti. Humorným způsobem jsou jejich příhody zachyceny v interludiích, původně mezihrách vkládaných do vážných

Vzpoury a jejich následky

1620 –1800

absolutistická monarchie

P o d d a n s k á o tá z k a a s e l s k á p o v s tá n í

177

Vymýšlení národních dějin Padělek je prostě padělek, falzum, nepravost… podvod. A podvádět by se nemělo – takové je morální stanovisko, podle nějž je snadné odsuzovat a hodnotit. Jsou však případy, kdy nelze vyřknout jednoznačný soud, respektive kdy detailnější pohled na problém vrhá třeba i na podvod či padělek jiný stín. To je příklad i známých literárních podvrhů – Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Šťastné „nálezy“

Na den svaté Ludmily, 16. září 1817, „objevil“ Václav Hanka ve sklepních prostorách kos tela ve Dvoře Králové nad Labem starý ru kopis, jenž byl nazván podle místa nalezení. Při jeho prozkoumání se ukázalo, že se jedná jen o část původně rozsáhlejší literární sbírky staročeské poezie. „Nalezený“ text obsahoval

Václav Hanka (1791–1861) Václav Hanka byl jedním z nejrespektovanějších představitelů českého národního hnutí. Tento univerzitní učitel, jazykovědec či básník je považován za jednoho z tvůrců rukopisných falz. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové studoval krátce teologii a poté ve Vídni práva. Od roku 1819 působil v nově založeném Museu království českého v Praze nejdříve jako úředník. Od roku 1821 jako knihovník i kustod historických sbírek. Ve své době byl považován za specialistu na slovanské jazyky. Nekritické zalíbení nalezl především v carském Rusku, s nímž ho pojily i mnohé osobní vazby. Vedle vědce si ho však současníci pamatovali i jako člověka velmi ambiciózního až velikášského, který neváhal pomlouvat a intrikovat v neprospěch svých odpůrců.

206

„Nálezem“ Rukopisu královédvorského si Václav Hanka zajistil velkou popularitu a vážnost.

1800 –1918

dlouhé století

V ymýšlení národních dějin

kdo za tím stál?

První nález se dočkal pomyslného posvěcení ze strany všeobecně uznávaného Dobrov ského. Druhý rukopis ovšem v této zasloužilé autoritě vyvolal oprávněné pode zření. Za jeho původce dokonce označil konkrétní pouze šest epických skladeb, popisu osoby – Josefa Jung jících historické události. Nález manna, Václava Han označila za pravý dokonce ku a Josefa Lindu. taková autorita, I přes odmítavý jakou byl kriticky postoj si však oba smýšlející osvíce rukopisy získaly nec Josef Dobrovský. ohromnou populariTen dokonce texty tu v řadách formující datoval do období let se české společnosti 1290–1310. a staly se postupně V listopadu roku 1818 inspirací mnoha umě obdržel nejvyšší pur leckých i odborných děl. krabí český, hrabě Kolo Libušin soud se stal napří vrat, poštovní zásilku klad podkladem libreta poz obsahující čtyři perga menové listy popsané sta dější Smetanovy opery Libu robylým českým textem. še. O pravosti rukopisů byl Balík obsahoval dopro přesvědčen například i vyni vodný dopis, v němž ně kající historik a organizátor mecky stálo, že odesí českého vědeckého ži latel zásilky nalezl ony vota František Palacký. pergameny v soukro Významný dobový Slovanští hrdinové Na pražském Vyšehradě stojí sousoší Záboj a Slavoj od mém archivu svého publicista Jakub Malý německy smýšlejícího Josefa Václava Myslbeka, inspirované Rukopisem králové ve svých vzpomínkách dvorským. Původně zdobily okraje Palackého mostu. pána. Ten by je prý napsal, že v obou ruko raději zničil, než by pisech se dochoval čes se dostaly do rukou českých vlastenců a pat kému národu jedinečný obraz slovanského riotů. Proto je anonymní pisatel poslal Kolo dávnověku, jenž se musel dotknout každého vratovi, aby se dostaly do nedávno založené českého srdce a povznášet národní hrdost – ho Vlastenského muzea v Čechách (dnešního národ vystupující v obou údajně neocenitel Národního muzea). Zaslaný text se ukázal ných písemných památkách je národem za být ještě staršího data než Rukopis králové sluhujícím svrchovanou úctu. dvorský. Představoval údajný pozůstatek literární památky pocházející z 9. století! Nebyli jsme v tom sami Na pergamenech se dochovaly dvě epické Formující se evropské národy počátku staročeské básně, jednou z nich byla zveršo 19. století se nemohly obejít bez odkazů na vaná pověst o Libušině soudu nad bratry svou údajně slavnou minulost. V jejím vý Šťáhlavem a Chrudošem dohadujícími se kladu pak nalezly specifické místo velké ná o dědictví po svém otci. Chrudoš si podle rodní eposy, kterých objevíme v evropských německého práva dělal jako prvorozený ná literaturách vskutku mnoho. Jmenujme jen rok na celou pozůstalost. Spor nakonec roz ty nejznámější – finskou Kalevalu, skotské hodla při zasedání zemského soudu na Vyše Písně Ossianovy, ruské Slovo o pluku Igorově. hradě kněžna Libuše – bratři si měli rozdělit Do jejich řad pak počítejme i české Rukopisy majetek podle (jaké „obrozenecké“ překva královédvorský a zelenohorský. Jmenovaná díla pení!) českého práva na polovinu… Česká byla dokladem národní starobylosti a své historie získala své pověstné rukopisy. bytnosti. Svým čtenářům říkala, že národ,

INSPIRACE UMĚLCŮ Rukopisné památky inspirovaly mnohé autory 19. století. Mezi známá díla patří i vskutku velké plátno Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, které vzniklo vzájemnou spoluprací Mikoláše Alše, Karla Vítězslava Maška a Vojtěcha Bartoňka. Obraz zachycuje střet mezi míšeňským markrabětem Siegfriedem a českým feudálem Benešem, v němž měl podle Rukopisu královédvorského slavně zvítězit právě český pán.

který se v nich popisuje, je kolektivem trva lým, s pevnými kořeny v dávné minulosti. A dlouhá slavná historie mohla být pádným argumentem pro pochybovače z vlastních řad i pro národy cizí. I myšlenkový svět českého národního ob rození učinil z dějin jeden z nejvýznamněj ších znaků národa. Národ byl vnímán jako pomyslná jednota dávných předků se součas níky. Historie předků se tudíž stala dějinami národními, společně sdíleným osudem a dě dictvím umožňujícím lidem počátku 19. sto letí přihlásit se například ke středověkým pa novníkům či panovnickým dynastiím jako ke svým českým králům a českým panovnic kým dynastiím. Základním prvkem formují

cích se společností, i té české, tak byl nacio nalizovaný výklad minulosti. Slavná česká národní historie byla v představách vlastenců zárukou národní existence i jejího trvání v budoucnosti. Stačí vzpomenout Josefa Jungmanna, který tvrdil, že jsou dvě neod diskutovatelné známky národnosti – jeho jazyk a dějiny. Obrozenecký výklad národní historie přitom poskytl české společnosti ob raz velkých vítězství i katastrofálních porá žek, například té na Moravském poli, u Li pan či na Bílé hoře. To činilo z českých dějin jedinečný a výjimečný příběh o národní slávě i tragice zároveň. Příběh, který Čechům v 19. století jasně řekl, kým jsou, odkud po cházejí, kdo je jejich přítel a kdo nepřítel.

Co s Rukopisy?

Podvržené Rukopisy je nutno vnímat přede vším jako romantický pohled na českou his torii. Obrozenci věřili, že i český národ má své starobylé dějiny, jen se pro ně nedocho valy žádné písemné doklady. A v tuto chvíli

přicházejí ke slovu falza… Autoři podvrže ných textů měli na zřeteli především pro spěch národa. Věřili, že „tak nějak“ se to v minulosti odehrálo, že jen rekonstruují staré tradice a poměry, které pouze nenašly cestu na stránky středověkých kronik, třeba té Kosmovy. Byli vedeni vlastními předsta vami a vizemi minulosti českého národa, které rukopisnými falzy uměle podpořili. Ze svého pohledu tudíž nevymýšleli nic no vého, jen obstarali hmatatelný důkaz toho, v co se všeobecně v českých řadách věřilo. Oba texty proto vnímejme jako romantický pohled na národní minulost konstruující české dějiny v době dávné a nezapsané. Šlo o vytváření fikce obdivuhodné kulturní vy spělosti starých Čechů, v níž měli její pů vodci důvěru. O dávné slovanské minulosti mohli čeští tvůrci 1. poloviny 19. století čer pat z ruských, srbských či polských dokladů. „Nálezem“ rukopisů však rázem získali své vlastní dějiny i Češi. Opravdu lze jejich tvůr ce tak snadno a jednoznačně odsoudit?

207

206

„Nálezem“ Rukopisu královédvorského si Václav Hanka zajistil velkou popularitu a vážnost.

1800 –1918

dlouhé století

V ymýšlení národních dějin

kdo za tím stál?

Co s Rukopisy?

207

Je Morava česká?

vrstva české vlastenecké inteligence, přesto zdejší prostředí postrádalo silnou vůdčí buditelskou osobnost Jungmannova či Palackého typu. V řadách místních obrozenců bychom nalezli některé učitele, vychovatele v šlechtických rodinách, právníky, lékaře i úředníky. Moravským specifikem přitom bylo, že nejpočetnější zastoupení ve vlasteneckých řadách měli katoličtí duchovní. Velmi intenzivně pak byla na Moravě pociťována absence česky psaného tisku, který by se stal veřejnou tribunou národních zájmů a názorů. O vydávání časopisu Svatopluk přemýšlel roku 1842 jeden z nemnoha aktivních moravských vlastenců Alois Vojtěch Šembera. Prvním česky psaným časopisem se nakonec stal Týdeník, který poprvé vyšel pod vedením Jana Ohérala v roce 1848.

Dnes většina obyvatel České republiky chápe Moravu jako nedílnou součást jednoho státního celku. Hlasy hovořící o její svébytnosti a moravském národě či volající po moravské autonomii jsou často vnímány jako okrajové fantazie. Jenže ještě v průběhu 19. století se měly věci jinak a češství se muselo v této části dnešního státu teprve prosadit. Na prahu století národů

Cílem osvícenského absolutismu v habsburské monarchii bylo zbudování dobře fungujícího centralizovaného státu v čele s vládnoucím rodem. Především josefínské reformy se dotkly všech, od poddaných přes církev až po šlechtu. Ta přitom těžce nesla panovníkovo zasahování do svých pravomocí a vůči snahám vycházejícím z Vídně stanula často v opozici. Dvůr se sice snažil vytvořit u šlechty patriotické cítění, ovšem v dynas tickém slova smyslu. Na prvním místě měla vždy být oddanost k trůnu. Reakce šlechtického tábora však byla opačná a proti patriotismu dynastickému postavili šlechtici pat riotismus zemský. Tyto tendence nalezneme i ve šlechtických řadách moravských. V prostředí moravské aristokracie, jejíž velkou část tvořily nově příchozí rody z doby pobělohorské, byla rozšířena představa, že Morava a Moravané tvoří samostatný, na Čechách nezávislý celek. Jediným česko-moravským poutem byl český jazyk, poznamenaný ovšem místními dialekty. Vývoj v obou zemích byl často rozdílný a typické pro něj bylo postupné opožďování národního uvědomování i kulturního a politického vývoje na Moravě v porovnání se situací v Če chách. Důvodů bylo hned několik. František Matouš Klácel

210

J e M o r ava č e s k á?

Národní buditel a filosof Klácel (1808 až 1882) byl knězem augustiniánského řádu na Starém Brně a profesorem Filosofického ústavu (1834–44). Filo soficky byl stoupencem Hegelovy filosofie a darwinismu. Roku 1848 se politicky angažoval jako člen Národního vý boru a delegát Slovan ského sjezdu, 1849–53 redigoval Moravské noviny. Roku 1869 emig roval, aby v Americe uskutečňoval svůj ideál všelidského bratrství – „vesměrnosti“; zemřel chudý a opuštěný.

KROMĚŘÍŽ Arcibiskupský zámek v Kroměříži se v roce 1848 stal místem zasedání ústavodárného říš ského sněmu, který zde zasedal od 22. 11. 1848 poté, co sněm uprchl z Vídně před povstáním. Než sněm stačil schválit připravenou ústavu, byl 7. 3. 1849 vojsky rozehnán a byla vyhlášena oktrojovaná říšská ústava.

kami chovanci místního kněžského seminá ř e. K aktivním obcím patřily dále Ivančice, Velké Meziříčí, Kojetín i jiná menší sídla, v nichž působilo nižší katolické vlastenecké duchovenstvo.

Moravský rok 1848

1800 –1918

dlouhé století

J e M o r ava č e s k á?

Morava jako by se během převratných událostí jara roku 1848 ocitla ve stínu vysoké politiky. S výjimkou sněmu v Kroměříži a abdikace císaře Ferdinanda I. ve prospěch Františka Josefa I. zde neproběhly žádné zásadnější události formující celospolečenské a politické dění. Orientace na Vídeň přitom znamenala, že i během roku 1848 Morava reflektovala spíše události vídeňské než pražské. Ale přesto zde byla otázka, kterou bylo třeba řešit – v průběhu jara došlo k vymezo-

Společenské akce Mezi Brnem, Olomoucí… a Vídní

Pro Moravu 19. věku bylo charakteristické těsnější sepětí s Víd n í než s hůře dostupnou „českou Prahou“. Do hlavního města monarchie se jezdilo za prací, na studia i k úřadům. Tíhnutí Moravy, především té jižní, k Vídni coby přirozenému centru napomáhala od 40. let i nově zbudovaná železnice. O většině moravských měst navíc platilo, že byla německá, respektive s malým zastoupením českého měšťanstva. Čeština byla v městském prostředí považována za jazyk služebnictva. Naopak příklon k němčině měl zajistit společenský i profesní vzestup. A zatímco v Čechách měla v národně-kulturních snahách dominantní postavení Praha coby středisko vznikající české literatury, vědy a společenského života, na Moravě podobné dominantní centrum chybělo. Se svou kulturní a duchovní tradicí i bohatší organizací vědeckého života zde byla v prvé řadě pevnostní Olomouc. Zároveň ale na jihu se o polovinu větší Brno měnilo v dů ležité průmyslové centrum, na němž však v očích mnoha současníků lpěla nálepka města německého a nepřátel-

Vlastencem jsi? Vlastencem jsem taky; Vineš s láskou se k své otčině? Já též se k ní hlásím účinně Neustále nose její znaky. V noci, ve dne zvedám za ni zraky Do nebeské s tužbou svatyně, S oblohy vždy její hrdinně Zaplašuji všechny mlhy a mraky. Láska naše ke vlasti jest stejná, A předce jest ta tvoje beznadějná, Vůdcem v ní jest tobě vášeň hejna. Já však při ní chovám jinou radu, Já ji zcela na nebeskou kladu, Tož jest rovna pověčnému hradu František Sušil, Sebrané básně, Brno 1862 ského vůči českým kulturním projevům a akcím. Navíc s trochou nadsázky bylo na Brno poukazováno jako na předměstí Vídně. Naopak v neprospěch Olomouce hovořila úroveň místní univerzity, která nebyla na takové výši, aby mohla konkurovat univerzitě vídeňské. Takže pokud to hmotné poměry dovolovaly, odcházeli studenti na univerzitu právě do hlavního města monarchie. Konečně ani

Brno ani Olomouc nebudily u obyvatelstva Moravy podobné historické reminiscence, jako tomu bylo v případě Prahy, po věky neodmyslitelně spjaté s českou státností. Většinu českého obyvatelstva na Moravě bychom v 1. polovině 19. století nalezli na venkově. Ten si však žil vlastním životem a na to, aby se stal aktivním nositelem českého národního vědomí na Moravě, jednoduše neměl. Navíc se čeština ve venkovském prostředí rozpadala na jednotlivé dialekty, kterých se venkované nechtěli vzdát ve prospěch jednotného spisovného jazyka, jenž měl problémy uchytit se také na moravských divadelních prknech, v literatuře i novinách. I když se na Moravě postupně utvořila úzká

České národní aktivity na Moravě stály často na bedrech vlastenců přicházejících z Čech, kteří s sebou přinášeli cenné zkušenosti. Příkladem mohou být v Čechách tolik oblíbené besedy, jež se na Moravu dostaly právě z Prahy. Zpočátku se konaly „ilegálně“ pod rouškou různých slavností a jiných akcí a na rozdíl od Čech si zde nevytvořily pevnější tradici. Větší příle žitost pro Moravany, jak se besed zúčastnit, byla během jejich pobytu v Praze nebo jinde v Čechách. V Olomouci měl na jejich konání ve 40. letech největší podíl právě Šembera, který se ve svém bytě scházel s přáteli a studenty. V Brně pořádali slovanské akademie s deklamacemi, zpěvem i přednáš-

Družina Sušilova Důležitou roli v národním uvědomování Moravy hrál v 19. století nižší katolický klérus. Pro národní věc se duchovní nadchli během studií v brněnském bohosloveckém semináři. Český národní duch zde silněji zavanul ve 30. letech. Seminář se stal postupně jedním z ohnisek slo vanství a českého života na Moravě. Velký vliv měl v semináři profesor teologie František Sušil, který vychoval mladou uvědomělou generaci kněžstva, jíž se později dostalo označení Sušilova družina. Pro život v semináři v této době bylo typické vzdělávání se v české řeči, pořádání slovanských akademií s volným přístupem brněnské veřejnosti, zřízení veřejně přístupné slovanské knihovny. Po ideové stránce působilo na mladé bohoslovce především cyrilometodějství.

František Sušil

OLOMOUC Dobové vyobrazení ukazuje Olomouc v 60. letech 19. století.

vání vztahu mezi Moravou a Čechami. Zatímco Češi požadovali i v peticích císaři státoprávní spojení českých zemí v jeden celek, Moravané, aniž by český požadavek znali, s odkazem na svou svébytnost české nároky odmítli. Markrabství moravské bylo podle nich vždy zemí samostatnou a na Čechách nezávislou. Česko-moravské spojení našlo na Moravě podporu jen u nemnoha vlasten c ů v čele se Šemberou, Františkem Matoušem Klácelem a Ignácem Janem Hanušem a v řadách vlasteneckého duchovenstva. Významnou událost přinesl moravský zemský sněm, který se sešel v květnu 1848. Díky vyšší účasti zástupců z venkova se dočkal označení „selský sněm“ a snad i díky jejich účasti sněm v červnu učinil rozhodnutí zrušit na Moravě za menší náhradu robotu. Morava tehdy předběhla celorakouský vývoj, neboť na říšském sněmu ve Vídni byl tento krok uzákoněn až v září.

211

Je Morava česká?

210

J e M o r ava č e s k á?

Moravský rok 1848

1800 –1918

dlouhé století

J e M o r ava č e s k á?

Společenské akce Mezi Brnem, Olomoucí… a Vídní

František Sušil

OLOMOUC Dobové vyobrazení ukazuje Olomouc v 60. letech 19. století.

211

C o d ě l at v r e v o l u c i a n e b v š e d n í d e n r o k u 18 4 8

Co dělat v revoluci aneb všední den roku 1848 Na konci února 1848 se v pražském Stavovském divadle konal masopustní bál. Kromě maškarního obveselení byl tento večer důležitý ještě z jiného důvodu. V jeho průběhu se totiž bavící se společnost dozvěděla, že ve Francii vypukla revoluce a došlo k vyhlášení republiky. Někteří účastníci plesu tak oslavovali informace o francouzských událostech v hostinci U tří lip až do druhého dne. Situace nevázané zábavy jako by předznamenala slavnostní, až euforický a emocemi naplněný průběh událostí roku 1848.

lanců, který byl obyčejným lidem nesrozu mitelný. K nejistotě přispíval i rychlý sled událostí – politická situace se měnila den ze dne: schůze v Svatováclavských lázních, první deputace do Vídně, brzy druhá depu tace, Palackého dopis do Frankfurtu, Slo vanský sjezd, pražské červnové povstání. Spousta událostí v průběhu několika týdnů

Výhra, nebo trest?

216

Politické změny v habsburské monarchii byly spjaty s mnoha emocemi. Při zpětném pohle du se v české společnosti setkáme s radostí, nadšením pro nové poměry a nekritickým očekáváním. Mnozí věřili, že nadchází šťast ná budoucnost. V letácích si čtenáři mohli dokonce přečíst, že za všemi obraty stál sám Bůh, neboť právě s jeho pomocí se dočkali vytoužených svobod. Nad lidmi se prý sli tovalo samo nebe. Radostné rozpoložení naplnilo ulice a ná městí měst i obcí. Atmosféra v české společ nosti může dokonce působit zdáním perma nentní slavnosti. Nové poměry se zapíjely, tančila se konstituční polka, jedly se konsti tuční rohlíky (bílé pečivo s uzenkou). Mnohé dámy se před jarním sluncem chránily konsti tučními (červenobílými) slunečníky. Pořádaly se bály, diskutovalo se atd. Praha se zahalila do zemských barev, červeno-bílá kombinace byla všudypřítomná. Našli se však i ta koví, kdo byli z nové Radujme se! Nový den nám svítá. Dobrotivý náš situace zmatení, nedů král udělil nám konstituci! On pojistil svobodné věřiví ke všem dosud projevení svého mínění, i dává nám do rukou zbraň, abychom si netušeným novinkám. Ne všem se jevila bu hájili drahé tyto poklady a veřejný řád udržovali. Nyní jest doucnost světlá, pro důstojnost národu uznána, nyní práva jako na pevných záklaněkteré totiž předre dech položena, nyní jsme svobodní mužové. Z letáků z jara 1848 voluční život předsta voval jistotu. Dosud platné hodnoty a normy chování vzaly za své a mnoho lidí se „Zmatení jazyků“ rázem ocitlo v nejistotě. Střízlivě i přímo bo Až do března 1848 se politika většiny lidí ne jácně uvažující jedinci často viděli v novotách týkala a nyní byli prakticky všichni zahlceni zlo podobné přírodní katastrofě, narušující nebývalým počtem vážně znějících zpráv, odzkoušenou a zaběhnutou každodennost. plných neznámých slov a pojmů. Překotně Zřeknutí se dosud platných poměrů se pro se zakládaly noviny přinášející nebývalé někoho rovnalo rouhání Bohu a vzepření se množství informací, které sice měly čtenáře jeho autoritě, které mohlo vyvolat boží hněv. poučit, často je však mátly. Navíc oficiální Tento pocit se pak „potvrdil“ průběhem zprávy se prostřednictvím vyhlášek i novi a výsledky červnových svatodušních bouří. nových textů šířily jazykem úřadů a vzdě

Náš jazyk, naše kultura, naše dějiny… náš kroj!

Evropská revoluce 1848 dala vzniknout cho vání plnému symbolů a metafor. Veřejný prostor byl naplněn shromážděními, na uli cích i v hostincích se zpívaly revoluční písně, nároží byla oblepena plakáty, mezi lidmi putovaly letáky a tištěné karikatury s politickým, sociálním či národním obsahem. Mezi tyto projevy patřila i tvorba a ostenta tivní nošení národních oděvů, neboť vedle jazyka, kultury i dějin představoval národní oděv další z údajně přirozených znaků své bytného českého národa. Navíc jeho nošení bylo chápáno jako politický symbol svobod ných poměrů. Český národ měl údajně již dříve svůj oděv, postupně ho však pozbyl se ztrátou samostatnosti po bitvě na Bílé Hoře. Během jara 1848 byl tudíž návrat k „tradičnímu“ kroji prezentován jako návrat k původním poměrům zlatého českého věku. Ostatně pro Slovany byl typický nejen konkrétní vzhled obleku, ale i úprava vousů a délka vlasů – pěstěný knír a ideálně (zvláště pro mladší ročníky) vlasy po ramena. Ve skutečnosti ovšem museli Češi národní šat teprve vytvo řit, žádný ryze český kroj totiž vůbec neměli. Tak se horečně vymýšlely a diskutovaly často fantastické návrhy čerpající z oděvů jiných slovanských národů či z českých dějin. Ně kteří ze zahraničních návštěvníků Prahy

k riticky poznamenali, že se jedná spíše o maškarní úbory. Našinec však věřil v jejich čes kost a tradici…

Kočičí sbory zasahují

Příkladem zesměšnění nepřátel nových po měrů byly oblíbené kočičiny – fenomén, v němž v Praze vynikal „kočičí sbor“ mladého dramatika Ferdinanda Břetislava Mikovce. Ko čičiny byly zdánlivě ne organizované skupiny, „ozbrojené“ různými hudebními a především nehudebními instru menty, které pod okny vyhlédnuté oběti vylu zovaly co nejhlasitější a nejdivočejší zvuky a takto ji veřejně ze směšňovaly a označo valy za nepřítele nových poměrů. Jako by na ni ukazovaly prstem. Představovaly veřejně provedený vtip a současně prostředek soci ální i politické kontroly a kritiky nepopulár ních osob na hranici směšného, znevažují cího a zároveň vážně míněného. Ke slovu během nich přišly dětské trubičky, píšťalky, staré hrnce. Hlasitě se hvíz dalo, štěkalo, mňoukalo

a křičelo. K tomu všemu se občas přidalo házení kamenů do oken a na dveře. Většinou se takové kočičí muziky odehrávaly po se tmění, neboť tma znesnadnila možnost iden tifikace konkrétních „muzikantů“. Kočičiny byly prováděny neoblíbeným úředníkům, bohatým měšťanům a nositelům různých,

1800 –1918

dlouhé století

C o d ě l at v r e v o l u c i a n e b v š e d n í d e n r o k u 18 4 8

KOČIČINY Kočičiny nebyly vynálezem re voluce 1848/49, ale mají delší historii. Znalo je už západo evropské venkovské prostředí raného novověku. Během jara 1848 k nám dorazily z Vídně.

i politických funkcí. Tak se stal jejich cí lem v průběhu jara 1848 i pražský purk mistr Tomáš Pštross. S neskrývanou ironií se tehdy říkalo, že ko čičinami byl „poctěn“ pouze a jen z ryzí důvěry, kterou k němu pražská společnost cítila. Jistě není třeba dodávat, že právě opak byl pravdou… NÁRODNÍ ODĚV Národní oděv roku 1848 odkazoval spíše k historickým kostýmům. Na studentských oděvech (vpravo) jsou patrné rysy vrcholněstředověké módy.

ŽENA NA BARIKÁDĚ Dobová rytina zachycuje „Slovanku“ na barikádě mezi Staroměstským náměstím a Malým rynečkem.

politicky nevzdělaného člověka zmátla. Ten často nevěděl, co si má vlastně myslet. Proto se v průběhu jara objevily v novinách i na samostatných letácích texty vysvětlující vý znam důležitých pojmů – konstituce/ústava, demokracie, obec atd. Nejistotu a zmatek v myslích části lidí dokumentuje aktivita mnoha venkovských ozbrojených gard, které vyrazily v průběhu červnových bouří na pomoc Praze. Jen málokterá z výprav se dostala až k městským branám. Velká část se jich v průběhu cesty rozutekla. A ty, jež došly k pražským branám, se nakonec obrátily na zpáteční cestu, nejčastěji z obav, co je čeká, aniž by nějak do bojů zasáhly. Ostatně někteří účastníci častokrát nevě děli, komu jdou vlastně na pomoc, zda civilistům, či armádě.

217

C o d ě l at v r e v o l u c i a n e b v š e d n í d e n r o k u 18 4 8

Výhra, nebo trest?

216

Náš jazyk, naše kultura, naše dějiny… náš kroj!

k riticky poznamenali, že se jedná spíše o maškarní úbory. Našinec však věřil v jejich čes kost a tradici…

Kočičí sbory zasahují

1800 –1918

dlouhé století

C o d ě l at v r e v o l u c i a n e b v š e d n í d e n r o k u 18 4 8

ŽENA NA BARIKÁDĚ Dobová rytina zachycuje „Slovanku“ na barikádě mezi Staroměstským náměstím a Malým rynečkem.

217

Politický vývoj v 60.–90. letech 19. století Padesátá léta zakončila habsburská monarchie neslavně, porážkou na mezinárodní frontě. Ukázalo se, že stávající vývoj státu, kdy byli z politických rozhodnutí vyloučení ti, kteří stát financovali, je neudržitelný – buržoazie, aktivní na hospodářském poli, se hlásila o slovo i ve věcech politických. Ve vzduchu byly cítit změny. Počátky ústavnosti

Okamžitým výsledkem válečné porážky v roce 1859 bylo propuštění představitelů dosavadního vládního kurzu v čele s Ale xandrem Bachem. Jenže pouze personální změny na mocenských postech neřešily otáz k y, před které byla monarchie postavena. Jakou cestou se bude ubírat její další vývoj? Všem bylo jasné, že je třeba rozšířit podíl ve řejnosti na politickém rozhodování. V rámci multietnického státu se ovšem nabízela hned tři státoprávní řešení. Prvním bylo centralis tické pojetí monarchie jako jednotného státu navazujícího na předcházející desetiletí. Moc měla mít stále jediné centrum ve Vídni. Dru hou koncepci představovala federalizace ra kouského státu. Právě tento ideál měla před očima česká veřejnost. A konečně zde byla varianta, které se sice dávaly menší šance na realizaci, ale přesto se o ní hovořilo, v čes NÁRODNÍ DIVADLO Unikátní fotografie zachycuje atmosféru pokládání základního kamene Národního divadla.

224

nečným výsledkem celého vnitropolitického dění tak bylo rakousko-uherské vyrovnání a obávaný dualismus.

Nový státní útvar

Na scéně se tak objevil nový stát, Rakousko-Uhersko, a český národ se musel s touto hořkou pravdou vyrovnat. Přitom 60. léta začala nadějně. Po pádu neoabsolutismu ožil v Čechách společenský život. Vznikly nové národní spolky, tělocvičný Sokol, zpěvácký Hlahol. O slovo se opět hlásila publicistika

kém táboře dokonce se zřetelnými obavami – dualismus. Tedy obnova uherské svrchova nosti a přeměna habsburského celku ve dvě centralizované části. Zpočátku se zdálo, že se bude cesta ubírat směrem k centralizova Nad základním kamenem velkého divadla nánému ústavnímu státu, rodního, kteréž bohdá brzy vzroste jako velkolepý jenže podobně jako pomník nové doby našeho života, zapěl národ českoslovanský v roce 1859, i v polo vině 60. let zasáhla do ústy tisíců svých pě vců hymnus triumfu, hlásal svými řečníky vnitropolitického vý světu, že žije, chce a bude žíti. Publicista Servác Heller voje Rakouska zahra o pokládání základního kamene k Národnímu divadlu 16. května 1868 niční událost. Prusko-rakouská válka roku 1866 znamenala nejen další vojenský kolaps mocnářství, ale i zlom komentující veřejné dění. Národ v čele s Pa v domácí politice. Dosavadní centralizační lackým a Riegrem artikuloval svůj federalis cesta se totiž setkala s nesouhlasem. Hlasitě tický program. Češi tak pomyslně oprášili odporovali především maďarští politici. Ko vzpomínky na rok 1848 a směle se hlásili

Politick ý v ý voj v 60.–90. letech 19. století

Úloha tisku V průběhu celého 19. století hrál důležitou roli informačního nástroje tisk. To poznali Češi během roku 1848 a uvědomili si to i na počátku ústavní doby v 60. letech. Jednou z jejich prvních snah po pádu Bachova systému proto bylo založení vlastních novin. Mezi žadateli o povolení tisku byl i politik František Ladislav Rieger. Jemu ovšem nebylo vyhověno. Koncesi na vydávání novin pak dostal Alois Krása, který začal od podzimu roku 1860 vydávat noviny Čas. Druhým významným deníkem, vycházejícím od roku 1861, se staly pod vedením Julia Grégra Národní listy, které představovaly v průběhu 2. poloviny 19. století vlajkovou loď české žurnalistiky.

bory lidu a národní poutě. V národní mani festaci se proměnil i převoz a pokládání zá kladních kamenů k Národnímu divadlu. Neklidné české poměry bránily stabilizaci vnitrostátní situace. Pod tímto dojmem a v situaci rostoucího mezinárodního napětí vrcholícího válkou mezi Pruskem a Francií v roce 1870 si vídeňské kruhy uvědomily, že bude praktičtější se s Čechy domluvit. Vý sledkem vzájemných jednání se roku 1871 staly tzv. fundamentální články, do hoda o státoprávním uznání a své bytnosti českého království v rámci podunajského státu. Ačkoliv bylo ujednání předem projednáno s císa řem, pod tlakem německé opozice nakonec císař od domluvy ustoupil. Češi se opět utvrdili ve svém od poru vůči monarchii a dále pokra čovali v pasivní rezistenci, tedy v odmítání aktivní účasti na čes kém zemském sněmu i ve vídeň ském parlamentě. Tuto politiku prováděli ostatně střídavě již od roku 1863. Po celá 70. léta si ná sledně řešili především problémy na vlastní politické scéně, především její rozště pení do dvou stran – na staročechy a mlado čechy.

Hurá do politiky

V roce 1879 nastoupil do čela rakouské vlády Eduard Taaffe, který se v čele vlády snažil o urovnání politických a národnostních roz porů. Smířlivě se zachovali i čeští politici. Uvědomili si, že cesta pasivního odporu ni kam nevede, a rozhodli se proto jednat. Po dlouhé době vstoupili do vídeňského parla mentu. Uznali sice panující poměry v mo

o slovo. Jenže rakousko-uherské vyrovnání znamenalo pro českou společnost studenou sprchu. V Uhrách se František Josef I. nechal korunovat uherským králem a jiná historická země císařství, české země, přišla zkrátka. V této situaci byla re akce českého kolektivu Hlahol vlastně přirozená – projevy nesouhlasu a odporu. S obnovením ústavního života na počátku 60. let došlo Čeští politici v čele s Rieg k velkému rozmachu české spolkové činnosti. Mezi předrem vystoupili se státo ními národními organizacemi vynikal i zpěvácký spolek právní deklarací zdůrazňu Hlahol, který je činný vlastně až dodnes. Hlahol vznikl jící svébytnost českých roku 1861 nejprve jako mužský sbor. Roku 1879 se na scéně zemí. Ještě v průběhu roku objevil i sbor ženský. Národní idea Hlaholu je vepsána na 1867 uspořádala početná jeho spolkovém praporu – „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“. I proto se mohli současníci s Hlaholem setkat na česká delegace v čele národně významných akcích, při kladení základního kamene s otcem národa Palackým k Národnímu divadlu, při odhalování různých pomníků či tzv. pouť na Rus ukazující u příležitosti pohřbů národních představitelů. První vystouostentativní odpor vůči pení tak Hlahol absolvoval na pohřbu Václava Hanky. dualismu a naznačující možnou orientaci české Hned v prvních letech 20. století byl pro zpěvácký politiky na slovanství spolek Hlahol postaven stylový secesní dům, vyprojektovaný známým architektem Josefem Fantou. a carské Rusko. Na mnoha místech Čech se konaly tá

narchii, nepovažovali je však za definitivní a deklarovali své přesvědčení o možnosti po litických změn. V první fázi pak vládě před ložili program požadující zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úředním jednání, zrov noprávnění obou jazyků na pražské univer zitě a zlepšení podmínek českého středního školství. V průběhu příštích let byly sice ně které požadavky částečně splněny, ale jak se ukázalo, Češi si slibovali více.

1800 –1918

dlouhé století

Politick ý v ý voj v 60.–90. letech 19. století

táborové hnutí Dobové vyobrazení zachycuje tábor lidu na hoře sv. Gottharda u Hořic v Podkrkonoší v roce 1869.

Od poloviny 80. let česká politika opět stagnovala. Proti dosud vůdčím staroče chům se přitom stále více vzmáhala mlado česká opozice. Nově se zformovaly další po litické proudy, například skupina realistů v čele s T. G. Masarykem a mladým právní kem Karlem Kramářem. Definitivní tečku za dosavadní politikou vedenou staročechy znamenala neúspěšná jednání o česko-ně meckém vyrovnání v rámci českých zemí, tzv. punktace. Vý sledná domluva totiž otevírala cestu k bu doucímu rozdělení českého historického území na oblasti čes ké a uzavřené kraje německojazyčné. Ta kový výsledek však česká společnost ne mohla v žádném pří padě přijmout. Zá roveň ukazoval, co bude v příštích letech následovat – další politické štěpení čes kého národa a neutu chající česko-němec ké spory.

225

224

nečným výsledkem celého vnitropolitického dění tak bylo rakousko-uherské vyrovnání a obávaný dualismus.

Nový státní útvar

Politick ý v ý voj v 60.–90. letech 19. století

Hurá do politiky

1800 –1918

dlouhé století

Politick ý v ý voj v 60.–90. letech 19. století

táborové hnutí Dobové vyobrazení zachycuje tábor lidu na hoře sv. Gottharda u Hořic v Podkrkonoší v roce 1869.

225

hilsneriáda UDÁLOST 244

Hilsneriáda Kolem Židů se točilo a točí mnoho legend. V minulosti mezi ně patřily i zkazky o trávení křesťanských studní či rituálních vraždách. Svůj případ rituální smrti nevinné křesťanské oběti mají i české dějiny. Odehrál se v Polné na Českomoravské vrchovině roku 1899 a jeho smutným hrdinou byl židovský mladík Leopold Hilsner. Dne 29. března 1899 se ztratila mladá švadlena Anežka Hrůzová, žijící v Malé Věžnici. Po zmizelé bylo vyhlášeno pátrání, do něhož byla zapojena i školní mládež. Výsledek pátrání vzal všem dech. Dne 1. dubna bylo její tělo nalezeno v lese Březina nedaleko Polné s jasnými stopami násilné smrti. Anežka měla několik ran na hlavě a na krku stopy po škrcení a řeznou ránu. Dnes se usuzuje na sexuálně motivovaný akt sadismu, tenkrát však byli všichni zaujati onou řeznou ranou a kvůli ní se prakticky ihned objevily zvěsti o židovské rituální vraždě. Vše se navíc odehrálo v čase Velikonoc, během nichž se podobná obvinění tradičně objevovala relativně často. Podle legend měli Židé z těl usmrcených obětí odebírat krev pro své rituální potřeby. Jak měli místní jasno o příčině vraždy, tak brzy znali „beze vší pochybnosti“ i domnělého pachatele – dvaadvacetiletého židovského mladíka Leopolda Hilsnera z Polné, který měl ve zvyku toulat se po okolí obce. Hilsner byl v průběhu několika málo měsíců odsouzen kutnohorským soudem pouze na základě indicií a nepřímých důkazů k trestu smrti. Dokonce i jedna svědkyně v tomto případu odmítla identifikovat Hilsnera jako muže, kterého viděla v době vraždy v blízkosti místa činu. Hilsner měl ale smůlu, prostě se „vědělo“, že motivem činu byla snaha získat křesťanskou krev. Tento tehdy neoddiskutovatelný předpoklad ovlivnil vyšetřování vedené tak, aby byl židovský úmysl jednoduše dokázán. Hilsnerovi uškodily i průběžné změny ve výpovědi a menší lži, jimiž se snažil zachránit situaci. Polenští se navíc „postupně rozpomínali“, jak v blízkosti místa činu viděli Hilsnera se dvěma komplici. V neprospěch podezřelého hovořil i výsledek pitvy konstatující, že Anežčino tělo bylo zbaveno krve. Odpovídající množství krve však vyšetřovatelé nenalezli ani při ohledání místa činu. Kam se Anežčina krev poděla? Odpověď byla tehdy víc než jasná – někdo ji musel z místa vraždy odnést! Hilsnerův případ se však neuzavřel v Kutné Hoře. Původní rozsudek byl zpochybněn ze strany těch, kteří cítili, že do vyšetřování i samotného procesu pronikly iracionální vášně a hrubý antisemitismus. Navíc nové lékařské závěry o smrti Anežky Hrůzové nabouraly výsledky dosavadního šetření. Důkladná lékařská analýza, provedená pracovníky pražské lékařské fakulty, zpochybnila původní tvrzení polenských doktorů i vyšetřovatelů o nedostatku krve v těle zavražděné i na místě nálezu jejího těla. Případ byl tedy znovu otevřen a proběhl soud nový… Bohužel pro Hilsnera zazněla v novém přelíčení stejná obvinění jako v Kutné Hoře. Hilsner byl navíc obviněn ještě z další vraždy, které se měl údajně dopustit rok před Anežčinou smrtí. Nový proces tak skončil staronovým rozsudkem – opět trestem smrti, který však byl císařem zmírněn na doživotí. Ve vězení strávil Hilsner nakonec „pouze“ dvacet let. V březnu 1918 byl císařem Karlem I. omilostněn. Svůj život dožil roku 1928 ve Vídni pod změněným jménem. Nikdy však nebyl rehabilitován.

V záři reflektorů V případě polenské vraždy byla veřejnost lačná po každém detailu. Záhy se tak objevila řada vyobrazení či stylizovaných fotografií. To je případ i této pohlednice, která existovala hned ve dvojím provedení – bez mrtvého Anežčina těla a s jeho fotomontáží.

hilsneriáda UDÁLOST 244

Podkarpatská Rus Podkarpatská Rus neměla Československu nikdy připadnout. Toto historicky uherské území mu bylo přiřčeno zejména na základě přání Rusínů žijících v USA. Přinášelo to však více problémů než výhod. Jen obyvatel Koločavy narozený před rokem 1918 měl tu „výhodu“, že se za svůj život stal postupně občanem pěti různých států, aniž by se musel hnout dále než do Mežhorje.

nání s T. G. Masarykem, který tehdy působil v USA a měl dobré styky s prezidentem Wil sonem i dalšími členy politické reprezentace. 25. října předali zástupci Rusínů Masarykovi návrh „o spojení celého podkarpatského ná roda s československým státem na autonom ním základě“ a 12. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Serantonu tento plán odsouhlasila. V plebiscitu se pak

odkarpatská Rus byla už na konci 10. století získána pro uherský stát a jeho zakladatel, král Štěpán, ji poklá dal za přirozenou hranici bránící nitro jeho země před útoky ze severu. Výsady pohraničí podobné těm chodským na Šumavě dostali obyvatelé tzv. Uherské Rusi naposled potvr zeny od Matyáše Korvína. Později byla země hospodářsky, nábožensky a též národnostně Maďary stále více podmaňována. V Čechách o ní získali povědomí teprve díky Slovanské mu sjezdu a Karel Havlíček Borovský o Ru sínech nadšeně napsal: „To je národ podle chuti, bez šlechty, aristokracie, každý o témže zimníku a čepici. Je lží, tvrdí-li Poláci, že rus ňácká řeč je pokažená polština.“ Jenže Pod karpatská Rus nebyla osídlena jen Rusíny. Před pogromy sem prchalo stále více Židů z východu, nížiny osídlovali Maďaři a města Němci. Samotní Rusíni, nejpočetnější, ale nejchudší, ve stále větším počtu opouštěli zemi a mířili do ekonomické emigrace, ze jména do vysněné Ameriky. Podle neúplné oficiální statistiky do roku 1918 odtud emi grovalo více než 400 000 lidí, což představo valo skoro polovinu veškerého obyvatelstva.

Rusínská otázka za války

274

P o d k a r pat s k á R u s

ČSR. Bohorovná velkorysost představitelů velmocí uznávala zejména argumenty národ nostní, hospodářské a strategické, ČSR tedy o Podkarpatskou Rus nemusela ani příliš bo jovat. Podepsáním mírové smlouvy s Rakou skem v Saint Germain-en-Laye 10. 9. 1919 bylo potvrzeno i připojení Podkarpatské Rusi k Československu, včetně dohody o autonomii.

Postavení Podkarpatské Rusi v Československu

Ona zmíněná autonomie se stane prvním ka menem úrazu, neboť politici v Praze dospěli k názoru, že Podkarpatská Rus není připra vena na tak značnou míru demokracie, jakou se jí chystají poskytnout. Ukázalo se to i v tak okrajových otázkách, jako byl návrh zemského znaku, na němž se v Užhorodu nedokázali dohodnout, stejně jako se nedo

VOROVÝ PŘÍSTAV Vorový přístav ve Velkém Bočkově leží na pravém břehu Tisy, která tu tvoří hranici s Rumunskem. Ve 30. letech 20. století se zde nacházel ústřední sklad dřeva.

son. Ten měl velký smysl pro národní poža davky, ale varoval Rusíny před nereálností požadavku samostatného státu pro necelého tři čtvrtě milionu obyvatel. Vhodnější bylo podle něj uvažovat o spojení s jiným státem než uherským ve formě autonomie. Žatkovičova delegace proto navázala jed

67 % delegátů amerických Rusínů k této myšlence přihlásilo. Jen 28 % hlasovalo pro připojení k Ukrajině a zbývající názory byly roztříštěné.

Beneš a mírová konference

Až v roce 1918 se skupiny rusínských emi grantů ve Spojených státech aktivizovaly. Edvard Beneš měl v Paříži nelehký úkol vy Shodly se ve společném odporu proti setr světlit spojencům, proč má Praha zájem na vání v maďarském státě, ale na další vývoj připojení uherské Horní země, Slovenska, neměly jednotný názor. Americko-ruská a ještě těžší úkol objasnit totéž v případě národní obrana v čele s Ivanem Uherské Rusi. Jeho argumenty Pačutou uvažovala o soužití nebyly příliš přesvědčivé pa Hryhorij Žatkovič (1886–1967) s Ruskem, Ukrajině dávala trně i proto, že ani sám řečník přednost skupina biskupa neměl jasno, kdo jsou vlastně Rusínský právník a politik Hryhorij karpatské Rusi. Ortinského, která chtěla spojit Rusíni, za něž hovoří. Tuto Žatkovič žil od svých pěti let s rodiči Protože autonomie Slovany z Haliče, Podkarpatské otázku se nepodařilo vyjasnit v USA. Koncem 1. světové války se stal Podkarpatské Rusi Rusi a Bukoviny. Autonomní ani později, jedna skupina je mluvčím amerických Rusínů a vedl zůstávala nadále jen Podkarpatsko požadovali Ru má za Ukrajince, druhá za jejich jménem jednání s prezidentem na papíře a v Praze síni v Americkém řeckokatolic Velkorusy, zatímco třetí sice W. Wilsonem i s T. G. Masarykem. Vy nebyl zájem něco kém svazu vedeném právníuznává ruské kořeny, ale je jádřil se pro začlenění Podkarpatské Rusi rychle řešit, rezigno do budoucí ČSR. Po příjezdu do nové val Žatkovič na své funkce. Vrátil se do kem Hryhorijem Žatkovičem toho mínění, že Rusíni jsou r epubliky se stal předsedou Rusínského USA, kde se nadále věnoval advokacii. z Pittsburgu. Právě Žatkoviče, prostě Rusíni. Nespornou vý autonomního direktoria a v letech 1920 Na ČSR zanevřel jen na čas, za 2. světové který mu předložil návrh rusín hodou bylo, že už 15. února až 1921 byl prvním guvernérem Podválky podporoval opět Beneše. ské nezávislosti, přijal 21. října 1919 byla Podkarpatská Rus 1918 americký prezident Wil prozatímně svěřena do správy

TRH V BEREHOVĚ Kvetoucí středověké město Berehovo pokleslo na úroveň ves nice, aby jej československá éra opět pozdvihla. Trhy však stále připomínaly 19. století.

mluvili na obsazení zemského sněmu. Cestu k autonomii měly otevřít volby do parla mentu v Praze a právě do rusínského sněmu, avšak v roce 1920 se na rozdíl od zbytku ČSR na území Podkarpatské Rusi nekonaly. Toto území bylo totiž československými jednot kami obsazováno postupně, tak jak jej od srpna 1919 opouštělo rumunské vojsko a také různé bojůvky včetně ukrajinských. Jasiny dosáhly československé jednotky až 23. čer vence 1920. Tak se stalo, že obecní volby tu proběhly až na konci roku 1923 a volby do Národního shromáždění v roce 1924. Československá ústava z roku 1920 hovo

1918–1945

mezi světovými válkami

P o d k a r pat s k á R u s

DĚTSKÝ DOMOV V MUKAČEVU Jaroslav Fragner navrhl v roce 1928 koje necký pavilon dětského domova v Mu kačevu, jenž se stal jednou z prvních moderních staveb ve střední Evropě.

řila o nejširší autonomii, vlastním sněmu a guverné rovi Podkarpatské Rusi. To všechno zůstalo jen na pa píře, klíčový zákon o auto nomii Podkarpatské Rusi byl narychlo přijat až 22. lis topadu 1938. Úřad guvernéra byl v letech 1920–21 obsazen již zmíněným Žatkovičem, který se však na protest, že území stále nezískalo autonomii, vrátil do USA. Od roku 1923 byl guvernérem Anton Beskid, ale měl jen minimální poli tický vliv. Teprve roku 1932 vystoupil s poža davkem autonomie, ale nedlouho poté zemřel. T. G. Masaryk o samosprávě Podkarpatské Rusi řekl: „Pokud jde o samosprávu Podkarpatské Rusi, je to závazek, který nám daly mírové smlouvy a který jsme si uložili ústavní listinou… Já učiním v mezích svých ústavních práv všecko, aby Podkarpatská Rus byla opravdu svobodnou.“ Meziválečné poměry na Pod karpatsku nelze idealizovat, ale přesto můžeme říci, že českoslo venská etapa tamních dějin byla tou dosud nejlepší. Z téměř sto procentní negramotnosti obyvatel se podařilo v roce 1930 dosáhnout 69% gramotnosti. ČSR zvýšila počet škol z 638 s maďarským v yučovacím jazykem na 815 škol pro 130 000 žáků orientovaných na rusínštinu, ukrajin štinu a ruštinu. Školní docházka byla podle zákona jen šestiletá a problém byl ji dodr žovat – chodilo jen 20 % žáků. V roce 1932 v Čechách na 100 km2 připadlo 70 kilometrů silnic, na Podkarpatské Rusi pouze 19 km. V průmyslu pracovalo ještě roku 1930 jen 10 % lidí. Celkem 16 000 podniků zaměstná valo 64 000 lidí, pracovali tedy v průměru jen čtyři zaměstnanci v jedné firmě. Šlo nej častěji o mlýny (celkem 624), pálenice (74) a lihovary (16), také jeden pivovar, 4 společ nosti na zpracování kamene, 5 na výrobu dře

věného zboží, papírna, 4 chemické podniky, grafický závod, firma na zřizování osvětlení, 4 potravinářské závody a další firmičky. Hos podářská nedostatečnost vedla k tomu, že i v klidných časech třetina voličů šla za ko munisty a další třetina volila nacionalisty. Důvodem bylo i to, že se Praha k nejvý chodnějšímu cípu státního území chovala jako ke kolonii, ostatně naznačil to v přísluš ném hesle i Ottův slovník naučný nové doby. Čeští vzdělanci sem jezdili za romantikou, čeští boháči za zvěří do panenských revírů a čeští úředníci za trest. Typické zděné bu dovy úřadů, škol, tělocvičen a dalších ve řejných budov odkazují dodnes jasně na 20. a 30. léta. Maďaři však věděli, oč přišli, a hned po Mnichovu vyrukovali se svými požadavky. V jejich důsledku vídeňská arbit ráž znamenala okleštění Podkarpatské Rusi (1 523 km2 ve prospěch Maďarska) na nepa trný civilizační ostrůvek se středem v Chus tu. Ostatní velká centra připadla Maďarům. Tady kněz a spisovatel Augustin Vološin ustanovil autonomní vládu Karpatské Ukra jiny. Nebylo jí však dáno přežít existenci Československa, ani se s ním ještě někdy sejít.

DŘEVĚNÝ KOSTEL Jedinečná architektura dřevěných roubených kostelů na Pod karpatské Rusi poutala pozornost národopisců i výtvarníků.

275

Rusínská otázka za války

274

P o d k a r pat s k á R u s

Postavení Podkarpatské Rusi v Československu

VOROVÝ PŘÍSTAV Vorový přístav ve Velkém Bočkově leží na pravém břehu Tisy, která tu tvoří hranici s Rumunskem. Ve 30. letech 20. století se zde nacházel ústřední sklad dřeva.

67 % delegátů amerických Rusínů k této myšlence přihlásilo. Jen 28 % hlasovalo pro připojení k Ukrajině a zbývající názory byly roztříštěné.

Beneš a mírová konference

TRH V BEREHOVĚ Kvetoucí středověké město Berehovo pokleslo na úroveň ves nice, aby jej československá éra opět pozdvihla. Trhy však stále připomínaly 19. století.

1918–1945

mezi světovými válkami

P o d k a r pat s k á R u s

DĚTSKÝ DOMOV V MUKAČEVU Jaroslav Fragner navrhl v roce 1928 koje necký pavilon dětského domova v Mu kačevu, jenž se stal jednou z prvních moderních staveb ve střední Evropě.

DŘEVĚNÝ KOSTEL Jedinečná architektura dřevěných roubených kostelů na Pod karpatské Rusi poutala pozornost národopisců i výtvarníků.

275

edvard beneš

VOJENSKÉ CVIČENÍ Prezident Edvard Beneš v červnu 1938 na teritoriálním cvičení p rotiletadlové obrany.

český politik *1884 †1948

Jeden z nejvýznamnějších představitelů prvního i druhého československého zahraničního odboje, ministr zahraničí, předseda vlády a druhý prezident československé republiky je rozporuplnou postavou našich dějin. Jeho nesporné úspěchy v diplomacii jako by překrývala selhání v roce 1938 a zejména o deset let později. Kritici jeho role nepřipouštějí, že byla způsobena i objektivními faktory, jako byla zdravotní indispozice, a též rozporem mezi jeho vědecky dělanou politikou a stavem světové politiky degradované nacistickými a komunistickými vlivy.

arodil se jako nejmladší z deseti dětí chudého rolníka. Po gymna ziálních studiích studoval Filoso fickou fakultu v Praze a roku 1904 odešel do Francie, kde pokračoval ve studiu na pařížské Sorbonně. V roce 1908 získal titul doktora práv na univerzitě v Dijonu. O čtyři roky později získal venia docenti, ale od září 1909 nastoupil na Českou obchodní akade mii v Praze jako suplent – prozatímní učitel francouzštiny a národního hospodářství – a zůstal jím až do války. Politicky se angažo val v Masarykově České straně pokrokové (tzv. realisté), ale novinářsky spolupracoval spíše se sociální demokracií.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A VZNIK REPUBLIKY

280

e dva r d b e n e š

Po vypuknutí světové války se těsněji přimkl k odboji a po Masarykově odchodu do za hraničí se stal jeho spojkou se členy domácí Maffie. V září 1915 byl nucen emigrovat i on a vydal se za Masarykem do Paříže. Tam spoluzaložil Česko-slovenskou národní radu, v níž převzal funkci tajemníka, zatímco členy byli Masaryk a Štefá nik. Během tří exilových let projevil Beneš zcela mi mořádné organizační schopnosti a pracovitost. Dokázal být soustředěný, energický, oddaný společné věci a ideálům, pracoval neúnavně, někdy i osm náct hodin denně. Přesto však postrádal charisma vůdce a svoji politiku dělal podle vlastního dávného předsevzetí „vědecky“. Sám o sobě a své životní roli měl až přemrštěně vysoké mínění a občas podléhal

Portrét Edvarda Beneše z doby první světové války

představám o svém „mystickém vyvo lení“. Klíčovou úlohu se hrál Beneš především v letech 1918 a 1919. Už 14. října 1918 byl jmenován do prozatímní československé vlády v Paříži jako ministr zahraničí a zůstal jím po následujících 17 let. Ještě před zahájením jednání pařížské mírové konference se vnutil hlavním představitelům Dohody a přiměl je uznat vznikající česko slovenský stát. Na mírové konferenci dokázal pro nový stát vyjednat výhodné hranice, kte ré prakticky platí dodnes nejen v ČR (Těšín sko), ale i pro Slovensko (s Maďarskem). Za jistil připojení Podkarpatské Rusi. Vzhledem k časově náročným jednáním v Paříži se do vlasti vrátil až v září 1919, ale hned se zapojil do diskuse o nové československé ústavě. V roce 1921 se na přání prezidenta Masaryka

stal předsedou vlády. Přestože v domácí poli tice příliš neoslnil, jako ministr zahraničních věcí, jímž souběžně s funkcí předsedy vlády zůstal, vyjednal pakt Malé dohody. Spoje nectví s Jugoslávií a Rumunskem se ukázalo nejen jako účinný obranný prostředek proti pokusům excísaře Karla I. vrátit se alespoň na uherský trůn, ale současně vytvořilo vo jenské a hospodářské uskupení, jež bylo re spektováno.

MEZINÁRODNÍ POLITIKA

Beneš patřil mezi spoluzakladatele mezivá lečné Společnosti národů a už roku 1920 se stal jedním z místopředsedů. Iniciativně při spíval k prosazení zásad kolek tivní bezpečnosti a k vytvoření mechanismů zajišťujících mír. Byl mimo jiné v roce 1924 spoluautorem tzv. ženevského protokolu, který měl přispět k tomu, aby země své spory řešily mírovou cestou. Bohužel jeho uvedení v život překazil fakt, že nebyl ratifikován brit skou vládou a pak již byl sme MALÁ DOHODA Ministři zahraničních věcí Rumunska N. Titulescu, Československa E. Beneš a Ju goslávie B. Jevtić s novináři na konferenci Malé dohody v Bělehradě v prosinci 1932.

vývoj „… k demokratismu rol nickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné osla bení vlivu městské buržoasie“. V roce 1935 těžce nemocný prezident Masaryk označil Beneše za svého nástupce. Poslanci a senátoři Národního shromáždění nakonec po ur putné přesvědčovací kampani 18. prosince zvolili Edvarda Beneše druhým ten z jednacích stolů. Beneš však jeho výho prezidentem ČSR. Nejvyšší úřad převzal dy hájil ještě ve 30. letech. V letech 1923–27 Beneš v nelehkém období, ale oporou mu byl Beneš členem Rady Společnosti národů, byla jeho žena. Anna Vlčková, jak se původ 1927–28 členem jejího bezpečnostního vý ně jmenovala, pocházela z chudých poměrů, boru, 1932–34 generálním zpravodajem od ale její bohatá teta jí odkázala značné dě zbrojovací konference a Valnému shromáž dictví, jež jí umožnilo nejen studovat, ale fi dění Společnosti národů dokonce jednou nančně podpořit jejího muže v počátku jeho předsedal. politické kariéry. Vzali se roku 1909 a oba Edvard Beneš se stal ministrem zahranič si změnili i křestní jména. Paní Hana byla ních věcí, který v Evropě vydržel v úřadě nej manželovi vždy velikou oporou, snad i proto, déle a který i po zvolení prezidentem udával že neměli děti a starala se jen o něj. Manžela tón zahraniční politice státu. V této funkci přežila o čtvrtstoletí. prokázal mimořádné schopnosti, diplomatic Beneš stál v čele státu v období Mnichokou obratnost a vysokou aktivitu. Byl jedním va, kdy musel podruhé odejít do exilu. z organizátorů Janovské konference v roce Tam systematicky pracoval na tom, aby Mnichov byl prohlášen neplatný a zastával teorii právBez Beneše bychom neměli republiku. za ní kontinuity Československa. Tomáš Garrigue Masaryk Proto po návratu do obnoveného Československa zažíval vrchol své dráhy. Prohrál však boj s bez ohledností komunistů, jimž ze strachu 1922. S Francií uzavřel roku 1924 spojenec před občanskou válkou ustoupil. Komuniskou smlouvu, ale bez vojenské doložky, kte té jej nechali abdikovat až 7. června 1948. rou si chtěla Francie vynutit. Až 16. října 1925 Zemřel 3. září téhož roku jako psychicky podepsaly Československo a Francie garanč zlomený muž. ní dohodu. Té však předcházela konference v Locarnu, na níž došlo k potvrzení pouze západních hranic Německa. Protože východ ní hranice potvrzeny nebyly, uzavřela Francie s Československem (a také Polskem) doda tečnou garanční smlouvu, mimo tzv. rýnský garanční pakt.

DOMÁCÍ POLITIKA

V domácí politice se Beneš přimknul k ná rodním socialistům, jimž jako místopředseda sepsal na počátku 30. let i stranický program, kterým se řídili dlouho poté. Ve sporu s kří dlem Jiřího Stříbrného podpořil předsedu strany Klofáče a zasloužil se o Stříbrného v yloučení ze strany. Dlouho se hlásil k socia listickým myšlenkám a za jeden z důležitých výsledků 1. světové války pokládal všeobecný

V SOUKROMÍ Edvard Beneš s manželkou Hanou na lyžích v Sezimově Ústí v zimě 1936.

Chronologie 28. květen 1884 Narodil se jako Eduard v Kožla nech na Rakovnicku v rodině rolníka Matěje Bene še a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové. 1904 Maturoval na vinohradském gymnáziu. 1904–1908 Studium ve Francii (Sorbona, Berlín, Dijon) 1908 Obhájil doktorát na Karlově univerzitě prací Původ a vývoj moderního politického individualismu. 6. 11. 1909 Sňatek s Annou Vlčkovou, která si změnila jméno na Hana. 1912 Soukromým docentem na pražské univerzitě září 1915 Dobrodružný odchod s falešným pa sem přes Německo do Švýcarska a odtud do pa řížského exilu únor 1916 Vznik Československé národní rady v Paříži (Masaryk, Štefánik, Dürich), Edvard Beneš jejím tajemníkem až do roku 1918 27. 10. 1918 Ženevská schůzka účastníků česko slovenského domácího a zahraničního odboje, setkání Beneše s Kramářem, Preissem a dalšími 14. 11. 1918 Jmenován ministrem zahraničí v první vládě Karla Kramáře, byl jím pak prakticky nepřetržitě až do 18. 12. 1935. 17. 1. 1919 Zahájení jednání pařížské mírové kon ference, Beneš jeho účastníkem nepřetržitě až do září 1919 24. 9. 1919 Beneš se konečně vrátil z Paříže do Československa. 26. 9. 1921 Jmenován předsedou v pořadí 4. vlády ČSR, do 7. 10. 1922 1920–1935 Poslancem Národního shromáždění 16. 5. 1935 Podepsal v Praze se sovětským vyslan cem S. S. Alexandrovským československo-sovět skou spojeneckou smlouvu. 18. 12. 1935 Zvolen prezidentem Československa 22. 9. 1938 Prezident Beneš pronesl zásadní roz hlasový projev k národu, v němž hodnotil nasta lou situaci. 5. 10. 1938 Po přijetí mnichovské dohody (30. září) abdikoval a 22. října odletěl z republiky. 9. 7. 1940 Benešem jmenována prozatímní vláda ve Velké Británii, základ zatímnímu státnímu zřízení ČSR, potvrzen ve funkci prezidenta 12. 12. 1943 Podepsal v Moskvě smlouvu se SSSR. 19. 6. 1946 Zvolen podruhé prezi dentem, když byl již 28. 10. 1945 znovu potvrzen v úřadě. 25. 2. 1948 Přijal demisi ministrů, a uvolnil tak cestu Gottwaldově vládě. 7. 6. 1948 Konečně mu byla umož něna abdikace, Beneš odešel do své vily v Sezimově Ústí. 3. 9. 1948 Zemřel v Sezimově Ústí. 13. 4. 2004 Schválen zákon 292/2004 Sb. o zásluhách Edvarda Beneše, tzv. Lex Beneš

1918–1945

mezi světovými válkami

e dva r d b e n e š

281

edvard beneš

VOJENSKÉ CVIČENÍ Prezident Edvard Beneš v červnu 1938 na teritoriálním cvičení p rotiletadlové obrany.

český politik *1884 †1948

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A VZNIK REPUBLIKY

280

e dva r d b e n e š

Portrét Edvarda Beneše z doby první světové války

MEZINÁRODNÍ POLITIKA

DOMÁCÍ POLITIKA

V SOUKROMÍ Edvard Beneš s manželkou Hanou na lyžích v Sezimově Ústí v zimě 1936.

1918–1945

mezi světovými válkami

e dva r d b e n e š

281

Každodenní život v protektorátu Výnosem Adolfa Hitlera ze dne 16. března 1939 byl prohlášen vznik Protektorátu Čechy a Morava. Trval až do konce 2. světové války, tedy do 9. května 1945. Co obnášelo oněch 2 245 dnů protektorátu? Rechts fahren!

Úplně první věcí, jíž si občané všimli, byl nesporně fakt, že se začalo jezdit vpravo. Jež dění vpravo bylo původně plánováno až od 1. května 1939, ale okupace Německem, kde se již vpravo jezdilo, změnu urychlila, a tak počínaje 17. březnem bylo po celém protek torátu nařízeno jezdit vpravo, pouze v Praze až od 26. března, protože rozsáhlou tramva jovou síť nebylo možno přebudovat ze dne na den. Přitom k zavedení jízdy vpravo se Československo mezinárodně zavázalo už roku 1926 a v roce 1931 přislíbilo, že změnu zavede do pěti let. Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy Jezdí se vpravo!, přesto si ale tento rozsáhlý zásah do zvyklostí v yž ádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo. V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 dopravních nehod, většinou srážek chod ců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická Nárok na příslušné přídavky měly děti, mat nehoda onoho dne, spojovaná s přechodem k y a pak hlavně pracující podle profesí a po na nový způsob jízdy, při které zemřel devě dle odpracovaných hodin. Dělníci dostávali tačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích více potravinových lístků za práci přesčas. ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvě První dopravní značky jsme začali zavádět až domil, že se už jezdí v roce 1938, a to jich bylo šest. Změna značení po druhé straně.

Život na příděl

300

K a ž d o d e n n í ž i v o t v p r o t e k to r át u

tudíž nebyla problém. Daleko větší komplikací byly prostředky městské hromadné dopravy, protože cestující z nich najednou vystupovali do jízdní dráhy, dveře byly totiž na druhé straně. Dopravní podnik v Praze dokonce musel vyřezávat otvory v autobusech na druhé straně. Zdeněk Vacek, novinář

Život za protektorátu vyvolává asociaci na přídělový, tzv. lístkový systém. Nacisté se snažili maximálně re gulovat hospodářství, jež podřídili válečné mu úsilí. Proto hned od 2. října 1939 zavedli potravinové lístky a lístky na mýdlo, v pro sinci 1939 pak i poukázky na textil a obuv. Přidělovaly se podle národností, Němci měli nárok na více a lepších potravin než Češi.

Od roku 1939 měl běžný občan ve věku nad 14 let, kdy již nebyl považován za dítě, měsíčně nárok na 2 kg masa, 840 g tuku, 8 kg chleba, 150 g krup, 3,60 kg mouky, 1,60 kg cukru, 5 g čaje, 160 g kávoviny, 200 g luště nin, 200 g cukrovinek, 700 g marmelády,

16 vajec, 125 g umělého medu, 600 g žitné kávy a ¼ litru mléka denně. V roce 1944 tvo řil měsíční příděl dospělého občana už jen: 1 kg masa (Němci měli 4,30 kg), 160 g sádla, 70 g másla, 480 g margarínu, 9,70 kg chleba, pečiva a mouky, 4 vejce, 1,20 kg cukru, 6 kg brambor a 1,75 litru mléka (odstředěné ho a měsíčně!). Občané si zvykli na termín Ersatz, tedy náhražka. Příkladem budiž mar meláda z červené řepy, oslazená cukerínem. Od 1941 byly lístky i na tabák a tabákové výrobky, tzv. tabačen k y: příděl na jednu dospělou osobu bylo 30 cigaret týdně (i ne kuřáci), nebo 6 dout níků, nebo balíček (25 g) cigaretového tabáku nebo balíček (50 g) dýmkového ta báku. Nekuřáci své tabačenky výhodně prodávali či směňovali. Lístky opravňující po zaplacení k odběru potravin se skládaly JÍZDA VPRAVO Od 17. března na území protektorátu a od 26. března v Praze, kde byla dopravní situace nejkomplikovanější, se začalo jezdit vpravo.

z kmenového listu a ústřižků, jež platily jen ve spojení s kmenovým listem; vydávaly je okresní a obecní úřady. Pamatovalo se i na to, aby zemědělci-samozásobitelé dostali tyto lístk y jen na výrobky, které sami nevyráběli, nebo na dobu, kdy jim již vlastní zásoby ne stačily. Se zavedením přídělového systému se sa mozřejmě okamžitě vytvořil černý trh. Tam bylo za přemrštěné ceny k sehnání všechno. Stejně jako za 1. světové války se vyvinula v ýměna mezi venkovem a městem, kdo měl příbuzné na venkově, měl vystaráno. Pro běžného obyvatele byl nejviditelnější nevýhodný kurz koruny k marce, který oku panti nastavili na 10 : 1, ačkoliv reálný nepře vyšoval 4 : 1. Německé banky si přisvojily de vizové rezervy bývalé ČSR, dokonce i ty, jež byly uloženy v zahraničních bankách. Celkem Němci ukradli 45,3 tuny zlata. Každý zaměst nanec brzy zjistil, že do průmyslových pod niků byli už od března 1939 dosazeni němečtí národní správci, tzv. trojhendři (Treuhänder).

Přesto se žilo

TOTÁLNÍ NASAZENÍ Jeden z transportů mládeže ročníku 1924, vracející se z totálního nasazení na území Říše (prosinec 1944).

Totaleinsatz

Už po obsazení Československa se Němcům podařilo získat pro práci v Říši dobrovolně 52 000 Čechů, nalákaných zejména na velmi slušné platové podmínky a lepší příděly. Slováci, kteří měli vlastní stát, odcházeli do Němec k a dobrovolně pracovat hlavně do zemědělství a jejich celkový počet v Říši přesáhl 100 000. Po vypuknutí války a odvodu německých mužů do armády se v Německu projevil značný nedo statek pracovních sil, který již nešlo řešit individuálními nábory, ačkoliv vynesly do roku 1941 posilu v podobě 1,5 milionu zahra ničních dělníků. V následujícím roce nesta čilo ani to a generální zmocněnec pro pra covní nasazení Fritz Sauckel sáhl ke krajním opatřením. Vedle zneužití otrocké práce vězňů bylo zavedeno nucené nasazení pra covníků. První kvóta z protektorátu činila 100 000 mladých mužů. Pro práci v Ně mecku byly obětovány ročníky 1918 až 1922, v roce 1943 ročník 1924, z nějž nastoupily už i ženy. V době vyhlášení nuceného nasazení v protektorátu prudce vzrostl počet sňatků a dokonce i porodů. Češi v první polovině války směřovali většinou do Říše – Berlína,

Vídně a Slezska. Po roce 1943 byli téměř všichni nasazováni do zbrojních továren pro tektorátu. V Čechách to byla firma Junkers (Praha, Semily aj.) a na Moravě podniky Flugmotorwerke Ostmark původem z Wie ner Neustadtu nebo Klöckner Flugmotor werke z Hamburku (Brno-Líšeň, Kuřim). Masové nasazení pracovních sil nesměřovalo jen do válečného průmyslu, ale též do po lovojenských pracovních a technických služeb (Todtova organizace, Luftschutz, Technische Nothilfe, též Deutsche Reichsbahn). Odhaduje se, že z celé Evropy bylo za 2. světové války nuceně nasazeno 13,5 milionu lidí, z toho z Protektorátu Čechy a Morava zhruba 640 tisíc. Z nich se uvádí 3 461 českých „obětí totálního nasazení“, ale tento počet není dále specifikován. Tomu, kdo odmítl pracovat, hrozila pokuta, vězení nebo deportace do koncentračního tábora.

PŘÍDĚLOVÉ LÍSTKY

Byla tu spousta omezujících opatření, ale přesto žili obyvatelé protektorátu normálním životem. Z dobových kronik je někdy až s podivem, jak běžný život nekorespondo val s tím, co si představujeme podle filmů. Více než likvidace židovských spoluobčanů ležel lidem na srdci nedostatek pohonných hmot, který se projevil omezením automobi lové dopravy, zvláště osobní. Více než popra v y za druhého stanného práva vadil mládeži fakt, že byly zakázány taneční zábavy. Pořádaly se však poslechové hudební akce, na nichž se tajně tančilo. Odpoutání od rea lity zajišťoval zejména film, i když i roman tickou komedii dokázal zkazit úvodní ně mecký týdeník. Velmi kvetl sport, nacisty ostatně podporovaný. Plošné zabavení všech radiopřijímačů v protektorátu nebylo pro vedeno s ohledem na nutnost šíření vlastní propagandy. Místo toho bylo zakázáno ladit krátké vlny, na nichž mohlo být zachyceno cizí rozhlasové vysílání. Od roku 1943 bylo zamezeno možnosti krátkovlnného příjmu demontáží příslušných zařízení. Přístroje byly navíc opatřeny cedulkami, které upozorňo valy, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí. Společenskému životu neprospívalo, že po celou dobu války bylo nutné udržovat zatemnění oken kvůli bombardová ní, místní občané také drželi nepřetržité noční bezpečnostní hlídky. Postupně se součástí každo denní životní reality městského obyvatelstva staly služby v Civilní protiletecké obraně, poplachy a útěky do sklepních úkrytů a při rozeně také napětí a strach z náletů. Oby vatelé si museli zvyknout na realitu nacis tického režimu, byť částečně změkčovaného protektorátní autonomií, na hrozbu gestapa a perzekuce, na přetvářky, jinotaje i šeptanou propagandu, na udavačství, kolaboraci i cenzuru. Museli se smířit s výsadním postavením němčiny v úřadech, na školách a ve veřejném životě. Vedle toho si však život kořenili humorem a vymýšlením legend, například té o Pérákovi. Ten, vybaven sil nými pružinami na nohou, kte ré mu umožňovaly neuvěřitelné skoky, trápil v ústní tradici na cisty až k nesnesení.

1918–1945

mezi světovými válkami

K a ž d o d e n n í ž i v o t v p r o t e k to r át u

301

Život na příděl

300

K a ž d o d e n n í ž i v o t v p r o t e k to r át u

Přesto se žilo

TOTÁLNÍ NASAZENÍ Jeden z transportů mládeže ročníku 1924, vracející se z totálního nasazení na území Říše (prosinec 1944).

Totaleinsatz

PŘÍDĚLOVÉ LÍSTKY

1918–1945

mezi světovými válkami

K a ž d o d e n n í ž i v o t v p r o t e k to r át u

301

ODSUN NĚMCŮ

Odsun Němců Po 2. světové válce došlo k hromadnému odsunu německého obyvatelstva z Československa, který postihl přes 2 500 000 lidí. Němci, kteří v meziválečném období tvořili téměř 30 % obyvatelstva státu a často zde žili řadu desetiletí či dokonce staletí, byli nuceni opustit republiku. Jednalo se o největší zásah do struktury obyvatelstva poválečného Československa. Idea odsunu

Myšlenka odsunu německého obyvatelstva se zrodila z potřeby vyřešit národnostní otázku osvobozeného Československa. Německá menšina, zejména v souvislosti s mnichovskou dohodou, tvořila v očích tehdejších představitelů československé reprezentace rizikový faktor. V rámci domácího odboje tato myšlenka krystalizovala již na jeho počátku a radikalizovala se spolu s realizací plánů „konečného řešení“, heydrichiádou a vypálením Lidic a Ležáků. Londýnský zahraniční exil ji také prosazoval a během války pro ni získal mezinárodní podporu spojenců. Ta byla totiž pro následnou realizaci zcela zásadní, protože bez jejich souhlasu by k jeho uskutečnění nemohlo dojít. Právní základ

bezprostředně po skončení války. Jedná se o tzv. divoký odsun, kdy za účasti československých správních orgánů docházelo k řadě zločinů, násilností a individuálních aktů bezpráví. Protektorátní masivní útlak ze strany nacistů vyvolal v československé společnosti potřebu rychlé a násilné odvety, což se neblaze projevilo na chování k příslušníkům německé menšiny, často nediferencovaně bez

Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí býti prováděn spořádaně a lidsky. Usnesení Postupimské konference z 2. srpna 1945 dostal odsun Němců na Postupimské konferenci v srpnu 1945, kde se stejný způsob řešení „německé otázky“ stanovoval také pro Polsko a Maďarsko.

Divoký odsun

Ačkoli k odsunu Němců mělo dojít organizovaně a pod mezinárodní kontrolou spojeneckých orgánů, jeho první fáze započala

brutální násilí probíhalo i na dalších místech. Počet obětí divokého odsunu odhadla česko-německá komise historiků na počátku 90. let na 25 000. V rámci této fáze odsunu byli také Němci bezprávně shromažďováni v internačních táborech, kde čekali na transfer do zahraničí. Často byli nuceni si během několika minut sbalit své osobní věci a ihned opustit své domovy. Vláda o této zvůli vědě la, ale nepodnikla proti ní žádné rázné kro k y. Ostré kritiky se jí dostalo naopak ze stra ny tehdejších spojenců a místy v domácím tisku. Celou situaci zhoršovaly také dekrety prezidenta republiky, které prohlašovaly Němce a Maďary za „státně nespolehlivé“,

Zaniklé obce Odsun sudetských Němců vylidnil řadu obcí a městeček v pohraničí. Mnohé z nich byly sice po válce dosídleny, avšak řada musela být vzápětí zase vyklizena z vojenských důvodů. To byl i případ Doupova (německy Duppau) na Karlovarsku, který měl před válkou více než 1 500 převážně německých obyvatel. Ačkoli byl krátce po válce dosídlen, záhy musel být jako součást vojenského výcvikového prostoru zcela opuštěn.

Otázka Maďarů Spolu s myšlenkou odsunu Němců byl zpočátku navrhován stejný postup také pro příslušníky maďarské menšiny, kterých žilo na území Československa kolem 600 000. Západní velmoci se však postavily proti masovému odsunu a nakonec se prosadila varianta výměny obyvatel. Svým rozsahem nebyla příliš významná, neboť na Slovensko se z Maďarska přestěhovalo asi jen 73 000 lidí. Značně problematická se však jeví slovakizace Maďarů, kdy přibližně 350 000 obyvatel bylo nuceno vzdát se své národnosti ve prospěch slovenské. Navíc kolem 45 000 Maďarů muselo přesídlit z jižních částí Slovenska do jiných oblastí.

ohledu na jejich vlastní profašistické či antifašistické smýšlení a jednání. Např. v červenci 1945 v Ústí nad Labem se lidé vrhali na Němce a házeli je včetně žen a dětí do řeky, topili je a stříleli po nich. Nekontrolované TRANSPORT DO NĚMECKA Snímek z 21. ledna 1946 zachycuje první transport odsunutých Němců z Mariánských Lázní do americké okupační zóny.

Čekání na odsun Statisíce Němců byly nuceny odejít ze svých domovů jen s nejnutnějšími věcmi osobní potřeby.

zbavovaly je státního občanství a upíraly jim tak právní ochranu. Německý majetek byl dán pod národní správu a půda konfisková n a. Divoký odsun probíhal až do Postupimské konference a během něho bylo nuceně vysídleno více než 600 000 Němců.

Organizovaný odsun

318

od roku 1945

PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

ODSUN NĚMCŮ

Organizovaný odsun započal na konci ledna 1946 a oficiálně byl ukončen 1. listopadu téhož roku. Němci byli dále shromažďováni v internačních táborech, kde žili ve velmi krušných podmínkách a trpěli nedostatkem jídla, tepla a ošacení stejně jako tvrdým zacházením. Nepodařilo se zcela rozlišit fašistické či antifašistické jednání Němců, navzdory tomu, že posledně zmiňovaní měli být s některými dalšími skupinami z odsunu vyňati. Paradoxně byli nuceni opustit repub-

liku např. i někteří německy hovořící Židé. Němci byli odsunuti pouze s nejnutnějšími věcmi své osobní potřeby. Ostatní movitý i nemovitý majetek propadl státu a byl považován za součást poválečných německých reparací. Během transferu bylo přesídleno asi 2 208 000 osob a v roce 1947 odešlo ještě dalších 65 000 Němců. V roce 1950 podle oficiálních statistik žilo v českých zemích pouze 1,8 % německých obyvatel. Otázka odsunu německé menšiny po dru hé světové válce představuje dodnes poměrně živé a pro řadu lidí bolestné téma. Zejména z německé a rakouské strany zaznívají hlasy odsouzení, které se projevují i v odlišných termínech vyjadřujících tyto události – vyhnání, nucené vysídlení. Tehdejší obyvatelé Československa byli ve své většině zaslepeni touhou po rychlé odplatě, která se mísila

s jejich historicky problematickým vztahem k německé menšině, vygradovaným nacistickými zločiny. Antifašismus se často velmi silně prolínal s antiněmectvím. Odsun Něm c ů i přístup k maďarské menšině odráží vypjatý nacionalismus poválečné společnosti. Příznačným pro dané období je proto i zákon z května 1946 zaručující beztrestnost těm, kdo se podíleli na poválečném bezpráví. I tento zákon ospravedlňující násilí páchané v době války a divokého odsunu jako výraz spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů celou otázku dále problematizuje. Památník obětem Památník obětem násilného odsunu sudetských Němců ze severočeského Chomutova v saském městečku Deutschneudorf.

319

ODSUN NĚMCŮ

Divoký odsun

Ačkoli k odsunu Němců mělo dojít organizovaně a pod mezinárodní kontrolou spojeneckých orgánů, jeho první fáze započala

Čekání na odsun Statisíce Němců byly nuceny odejít ze svých domovů jen s nejnutnějšími věcmi osobní potřeby.

Organizovaný odsun

318

od roku 1945

PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

ODSUN NĚMCŮ

319

330

Zánik občanské společnosti

Zánik občanské společnosti Důležitý prvek demokratické společnosti v podobě organizací dobrovolného sdružování představoval pro KSČ po únoru 1948 nepříjemného partnera, kterého se hodlal zbavit, či ho využít ve svůj prospěch. Jak naložit se spolky?

Poúnorová „očista“ se nevyhnula ani občanské společnosti. Zájmové a ideové společné motivy jedinců, které je vedly ke sdružování ve spolcích, měly být rovněž podrobeny selekci a přetrvat jen ty, jež byly ve shodě s komunistickými myšlenkami a cíly. Již v únorových dnech začaly v centrálách spolků stejně jako místních pobočkách vznikat akční výbory Národní fronty jako nástroje tohoto „očistného“ procesu. Jejich prvořadým úkolem bylo vyloučit všechny členy spolků, kteří nesouhlasili s nastalým politickým vývojem. V mnoha případech tak došlo ke změně větší části předsednictva těchto subjektů. Po fázi personálních čistek nastala etapa likvidace celých spolků, probíhající dvěma nejobvyklejšími způsoby. Jeden z nich tvořila výzva ze strany akčního výboru k „dobrovolnému“ ukončení činnosti, většinou doplněná o více či méně otevřené ubezpečení, že spolek stejně nezíská nutnou podporu správních úřadů rozhodujících o jeho existenci. V případě protestů byl spolek jednoduše zakázán. Druhý způsob spočíval v doporučení zapojit se do větší organizace s podobným zaměřením.

ných organizacích. Vedle masových organizací však stále existovalo nepočetné množství malých spolků, např. v Praze roku 1959 pů sobilo 93 těchto subjektů.

Oblast občanské společnosti v komunis tickém vedení nevzbuzovala žádné pozitivní reakce. Byla chápána jako sféra, nad níž je velmi složité udržet kontrolu, a proto zde hrozí nebezpečí šíření případných protikomunistických idejí. Navíc v očích koMimostranické organizace nám pomáhají vtahovat munistického vedení byly spolky stereonejširší masy pracujícího lidu do aktivní veřejné typně spojovány činnosti, k naplnění budovatelských úkolů na všech úsecích s měšťanstvem, a proto i produktem n ašeho nového života. Bez těchto organizací, bez aktivnosti „buržoazního“ životširokých mas, nebylo by možno plnit naše velké úkoly. ního stylu hodného Rudolf Slánský na IX. sjezdu KSČ 1949 vymýcení. V nové etapě společenského vývoje se staly přeAčkoli komunistické vedení nemělo žádžitkem bez nároku na samostatnou existenci. nou konkrétní koncepci týkající se restruk Trávení volného času jedinců v rámci jed turalizace spolkového života v poúnorových notlivých spolků bylo rovněž považováno letech, poměrně bez problémů se shodlo na za určité mrhání času, který mohl být „lépe“ jeho výrazném omezení. Mělo dojít jednak využit. Komunistické vedení nehodlalo zák redukci počtu spolků i ke kvalitativnímu jmovou činnost pod patronací určitých orgazúžení jejich poměrně pestré škály. Z více jak nizací zcela zrušit, neboť zde spatřovalo silný 61 500 spolků zůstalo zachováno přibližně potenciál v možnosti ovlivňovat smýšlení lidí 800. Další redukce nastala v roce 1951 v soua také je využít k zcela praktickým aktivitám, vislosti s vydáním zákona o tzv. dobrovolnapř. v podobě různých brigád.

Nová podoba organizací

Ideální řešení našlo komunistické vedení ve vzniku celostátních masových organizací, sdružujících statisíce jedinců na základě věku, pohlaví či konkrétní oblasti zájmu. Jednalo se o subjekty se specifickou podobou a funkcí, zakotvenou již ve zmiňovaném zákoně z roku 1951. Především masové organizace představo-

jenž se stal hlavním oficiálním principem rozhodování. Podle něj měly všechny důležité momenty procházet nejdříve diskusí na půdě organizace, završenou hlasováním. Rozhodující a závazný měl být názor většiny. V praxi byl však onen „demokratický“ a spekt zcela eliminován. Pokud k diskusi docházelo, často byla řízená a především již dopředu vedení organizace znalo rozhodnutí

PIONÝRSKÁ ORGANIZACE Pionýrská organizace spadala pod ČSM (později SSM) a sdružovala děti od 9 do 15 let. Náplní činnosti nahrazovala dřívějšího Junáka. Fotografie pochází z roku 1956, odznak PO SSM z 80. let.

valy monopolní svazy disponující pro danou oblast společenské aktivity základními kompetencemi, např. pou z e pod jejich patronací bylo možné organizovat veřejné akce jako plesy, koncerty, přednášky apod. Všechny masové organizace byly také vnitřně napojeny na ÚV KSČ, kde byl iniciován základní směr jejich působení, schvalovány pracovní plány na jednotlivá období, kontrolováno dodržování vytčené činnosti, dosazovány vedoucí osoby apod. Podřízenost organizací ÚV KSČ podporoval také tzv. demokratický centralismus,

SVAZ ČESKOSLOVENSKO-SOVĚTSKÉHO PŘÁTELSTVÍ Cílem SČSP, založeného v únoru 1948, bylo šíření kultury, literatury a vědy Sovětského svazu. Snímek z roku 1951 zachycuje tzv. „náborovou neděli“, kdy agitační dvojice docházely za lidmi přímo domů a agitovaly pro vstup do organizace.

z ÚV KSČ, které bylo potřeba jen tímto prostřednictvím „schválit“. Oblast dobrovolných organizací byla tímto způsobem silně politizována a kontrolována. Masové organizace totiž ve své podstatě měly především představovat jeden z hlavních nástrojů prosazování vlivu KSČ na společnost, zejména mezi jedinci bez rudé legitimace. Vzhledem k tomu bývají tyto subjekty často nazývány tzv. převodovými pákami režimu, který minimalizuje i přesto přetrvávající tradici činnosti někter ých subjektů sdružených ve velkých celcích a v zásadě i zjednodušeně převádí samotnou činnost organizací na jediného společného jmenovatele. SVAZARM Svaz pro spolupráci s armádou vznikl v roce 1951 a sdružoval některé sportovní a technické činnosti, které jinak být provozovány nemohly. Pod Svazarm tak spadali například kynologové, střelci či radioamatéři.

Konkrétní masové organizace

Největší masovou organizací bylo Revoluční odborové hnutí (ROH) oplývající početně nejbohatší členskou základnou a nejširší or-

ganizační sítí. Jelikož kolem 85 % všech zaměstnanců a zaměstnankyň vlastnilo její členskou legitimaci, ROH mělo také ve srovnání s ostatními organizacemi mnoho pravomocí zejména v hospodářské a sociální oblasti. Činnost ROH se zaměřovala především na zajišťování plynulé výroby a hospodářských úkolů podniků. Převzalo roli organizátorů pracovních soutěží a závazků, stej ně jako školící aktivity, týkající se například bezpečnosti práce. Jejich původní smysl existence – zájem o problematiku pracovněprávních vztahů, mzdových a sociálních otázek či péči o spokojenost zaměstnanců – se dostal na zcela vedlejší kolej. Na druhé straně ROH vlastnilo mnoho re kreačních, lázeňských a kulturních objektů, které využívali jeho členové a členky za v ýhodnějších podmínek v době dovolené. Druhou nejpočetnější organizaci tvořil Československý svaz mládeže (ČSM), registrující více než milion jedinců. Tento subjekt považovala KSČ za velmi důležitý, protože v jeho rámci mohlo intenzivněji docházet k výchově mladých lidí v „nové socialistické“ občany. Na druhé straně byla s ČSM nejméně spokojena. Více jak polovinu členské základny tvořilo studentstvo a nikoli preferovaná dělnická třída. Problémem byly také otevřenější projevy nespokojenosti z řad mladých, které v druhé polovině 50. let vedly k přímému stranickému vedení orga-

ROH Revoluční odborové hnutí (ROH) bylo největší masovou organizací, sdružující většinu zaměstnanců. Na snímku čestný odznak ROH „Za aktivní odborovou práci“.

nizace, což představovalo naprostou výjimku. Součástí ČSM byla také Pionýrská organizace, sdružující děti školního věku. Tato větev vznikla podle sovětského vzoru a připadl jí také úkol nahradit junácké a skautské oddíly. V Pionýru byl registrován asi jeden milion dětí. Vedle těchto dvou největších organizací existovala i řada dalších. Mezi subjekty, kde dominovala politická angažovanost a ideologický aspekt, patřil zejména Svaz československo-sovětského přátelství. Jeho prostřednictvím se lidé měli seznamovat a utvrzovat v „krásách“ a „vyspělosti“ našeho tehdejšího východního souseda. Naopak u některých organizací se politické zájmy omezovaly na dohled nad činností, spojený s vyžadovanými projevy souhlasu s oficiální politikou z lůna členské základny. Mezi takové náležely sportovní svazy nebo skupina organizací sloužící k uspokojování osobních zálib a zájmů, jako např. svazy zahrádkářů, myslivců, filatelistů, rybářů apod. Politický tlak na veřejnou angažovanost každého jedince však vedl k mohutným náborovým akcím masových organizací, které si zejména k výročí významných dnů a svátků dávaly závazky zvýšit počet vlastních členů. Zcela obvyklé proto bylo, když jeden člověk vlastnil několik členských legi timací, do nichž si lepil známky za zaplacené příspěvky.

od roku 1945

po druhé světové válce

Zánik občanské společnosti

ČSM Československý svaz mládeže (později Socialistický svaz mládeže, SSM) vznikl v roce 1949. Na snímku první sjezd ČSM v roce 1950. Celostátní sjezdy organizace se konaly každé 4 roky.

331

330

Zánik občanské společnosti

ných organizacích. Vedle masových organizací však stále existovalo nepočetné množství malých spolků, např. v Praze roku 1959 pů sobilo 93 těchto subjektů.

Nová podoba organizací

Konkrétní masové organizace

Největší masovou organizací bylo Revoluční odborové hnutí (ROH) oplývající početně nejbohatší členskou základnou a nejširší or-

ROH Revoluční odborové hnutí (ROH) bylo největší masovou organizací, sdružující většinu zaměstnanců. Na snímku čestný odznak ROH „Za aktivní odborovou práci“.

od roku 1945

po druhé světové válce

Zánik občanské společnosti

331

Proticírkevní kampaně Poměrně bohatý náboženský život nebudil ve vedení KSČ sympatie. Záhy se proto stal předmětem represí a výrazného potlačení ve všech svých podobách.

eskoslovensko patřilo k zemím se sil nou náboženskou tradicí a nemalým počtem věřících. Podle sčítání lidu z roku 1930 tři čtvrtiny všech, kteří se přihlá sili k náboženské víře, náležely do lůna řím skokatolické církve. Ostatní věřící se cítili být součástí dalších jiných církví a sekt, po četně mezi touto menší skupinou převažovali protestanti.

Vztah KSČ k náboženství a církvím

Poúnorové období plné změn se nevyhnulo ani církevní hierarchii jednotlivých vyznání ani otázce náboženství jako takového. Ko munistická ideologie považovala náboženství za „opium lidstva“. Tímto příměrem se rozu mělo především to, že náboženství poskytuje člověku sice ucelený výklad světa plný jistot a bezpečí, ale jedná se o zcela falešnou před stavu či pomocnou „berličku“ slabých. Z hle diska komunistické dogmatiky tak jedinec žil v omamujících, ale lživých představách, což mu bránilo poznat a angažovat se pro reálnou, „správnou“ věc – komunistickou stranu a její učení. V oficiální rovině se to projevovalo propagací ateismu a častými me diálními kampaněmi útočícími na návštěv níky kostelů a modliteben. Řada z nich se

KLÁŠTER ŽELIV

340

P rot i c í r k e v n í k a m pa n ě

Premonstrátský klášter Želiv byl založen roku 1139, v 18. století byl J. B. Santinim-Aichlem přestaven ve stylu barokní gotiky. Roku 1950 byl klášter zrušen a sloužil jako internační tábor pro režimu nepohodlné kněze a řeholníky. V letech 1957–1992 zde byla umístěna psychiatrická léčebna.

SOUDNÍ PROCESY 31. března 1950 bylo zahájeno veřejné přelíčení s deseti obžalovanými řádovými knězi (např. A. Machalka, opat kláštera premonstrátů v Nové Říši, B. V. Tajovský, opat kláštera premonstrátů v Želivi, a F. Šilhan, provinciál české provincie jezuitů). Žaloba vinila všechny obžalované, že „jako věrní služebníci Vatikánu, jemuž jde především o rozšíření a udržení světské moci, pracovali v jeho špionážních službách, prováděli podvratnou činnost proti ČSR v zájmu Vatikánu, mocnosti nám nepřátelské, usilovali o státní převrat a dopustili se zločinu velezrady a vyzvědačství“.

v důsledku toho dočkala perzekucí či byla nucena svoji víru skrývat nebo dokonce tajit. Realitou počátku 50. let byly i politické pro cesy s duchovními. Na druhé straně mezi miliony členů a členek KSČ v daném období bychom jistě také nalezli upřímné věřící. Ve vztahu komunistického vedení k jed notlivým církvím nalezneme převažující ne gativní postoj. Zejména římskokatolická církev se vyznačovala staletími upevněnou a fungující strukturou, zasahující té měř do každé malé vísky republiky. Pro KSČ se tak stávala konkurentem nejen na ideovém poli, kde mohla účinně ovliv ňovat společnost v roz poru s marxisticko-lenin skou ideologií, ale také v organizační rovině právě díky zavedené a fungující hierarchii. Cílem komunistic kého vedení v poúnorových letech bylo vliv církví jednoznačně omezit, získat nad nimi plnou kontrolu a vytlačit je na okraj sociál ního spektra či přímo je zlikvidovat. Již

v srpnu 1948 byl vypracován konkrétní návrh příštího postupu, obsahující řadu bodů. Vzhledem k markantní převaze katolictví v tehdejší společnosti se převážná většina t ýkala především této církve. Mezi nejdůle žitější body patřilo přerušení kontaktů s Va tikánem a vytvoření „samostatné“ národní církve, nahrazení dosavadní hierarchie vše katolickým sdružením, za pomoci nových zákonů omezení pravomoci církví a jejich větší připoutání ke státu, začlenění řecko katolické církve do pravoslavné apod.

Přerušení kontaktů s Vatikánem

Důvodem snahy KSČ o odstranění působ nosti Svatého stolce bylo jednak vyřadit ze hry jednoho silného hráče a upevnit vlastní mocenskou pozici, ale také otevřít cestu k vytvoření národní církve, tvořené hodnos táři vysvěcenými v režii státní moci. Vati kánskou diplomacii zastupoval od roku 1948 v Československu Gennaro Verolino, který byl však po protestech týkajících se obchá zení svých pravomocí v následujícím roce v yhoštěn. Jeho nástupce Ottavio de Liva zde pak působil necelý rok a představoval posled ního zástupce Svatého stolce v éře komunis tické vlády.

JOSEF BERAN Josef Beran (1888–1969) působil od roku 1946 jako pražský arcibiskup. Pro svůj odpor podřídit se církevní politice KSČ byl v letech 1949–1963 internován.

Záminkou k vyhoštění de Livy v březnu 1950 se stal tzv. číhošťský zázrak, který byl první rozsáhlou akcí zaměře nou proti církvi. 11. prosince při kázání v obci Číhošť se kříž visící nad svatostánkem několikrát naklonil vpravo i vlevo a zůstal vychýlený. Dodnes není známo, zda se jednalo o událost nadpřirozeného charak teru, či provokaci. Vedení KSČ však toho umně propagandisticky využilo a tvrdilo, že „zázrak“ vytvořil v Číhošti působící kněz Josef Toufar systémem drátů, gumi ček a spirálových per. Toufar rovněž měl být prozápadním agentem jedna jícím v zájmu Vatikánu a USA. Proto byl záhy vzat do vazby a za krutého mučení vyslýchán. Necelý měsíc po svém zatčení na následky surového bití zemřel. S Vatikánem byly v dů sledku tohoto protistátního „spiknutí“ pře rušeny diplomatické styky a de Liva musel do tří dnů opustit Československo.

Tzv. Katolická akce

Dalším významným počinem, který měl směřovat k podřízení katolické církve státu, potažmo KSČ, se stala tzv. Katolická akce. Vedení KSČ hodlalo využít dosavadních sporů v církevní hierarchii a nahradit její stá vající strukturu i personální obsazení novým

hnutím „pokrokových“ katolíků. Toto hnutí se mělo stát hlavním mluvčím církve, part nerem státu pro vyjed návání a základem nové národní církve. Tzv. Katolická akce byla založena 10. červ na 1949 v Praze. Její ná zev zneužil předchozí stejnojmenné dlouho leté hnutí zapojující do církevní činnosti laiky. Z toho důvodu, stejně jako pod pohrůžkami násilí a vydírání, podepsalo úvodní prohlá šení asi 1 500 duchovních a tisíce věřících. Biskupové i Vatikán téměř okamžitě reago vali negativně, což vedlo k odvolávání pod

Veškeré hospodářské záležitosti byly rov něž převedeny na stát, který se zavazoval zajistit platy hodnostářů, zajišťovat opravy církevních památek a hradit další náklady spojené s provozováním kultu. Na druhou stranu mohl disponovat s ohromným nově nabytým majetkem. Mezi uvedenými ekono mickými novinkami byla pro vedení KSČ jedna z nejdůležitějších otázka platů. Vyšším finančním ohodnocením si hodlalo získat duchovní na svoji stranu. Pod státní kontrolu se dostávalo také cír kevní školství (později zrušené), výuka nábo ženství na školách, publikační a vydavatelská činnost. Od roku 1950 rovněž ztratily církev ní sňatky svoji právní závaznost a všichni snoubenci museli vykonat nejdříve civilní obřad a teprve poté mohli být oddáni i před oltářem. Církve rovněž přišly o vedení mat rik, které převzaly národní výbory.

Je nutno dále zesilovat kontrolu nad náboženským životem a vliv státu uvnitř církví a omezovat vliv církví v životě občanstva. Direktivy ÚV KSČ k proticírkevním akcím pisů. V průběhu roku se ukázalo, že tzv. K atolická akce je mezi většinou církevních hodnostářů i členy církví zcela zdiskredito vána a tedy že původně plánovaný rozkol mezi vyšší a nižší církevní hierarchií nena stane. Tzv. Katolická akce zanikla v roce 1951 a představovala jeden z mála neúspěšných pokusů vedení komunistické strany na tomto poli.

Proticírkevní zákony

Tradiční strukturu a poslání církví v Česko slovensku narušovaly zásadním způsobem také zákony a vládní nařízení, vydávané od roku 1949. Především se jimi církve přímo podřizovaly státu. Nejvyšší církevní instancí se stal nový orgán – Státní úřad pro věci církevní. Stát tak mohl nově rozhodovat i o čistě církevních otázkách, jako např. svá tosti, samotném kultu, výkonu bohoslužeb, zcela bez ohledu na mínění biskupů či do savadní zvyklosti. Duchovní všech úrovní mohli vykonávat svoji činnost pouze se souhlasem státu, který jim navíc mohl být kdykoli odebrán. ČÍHOŠŤSKÝ ZÁZRAK 6. března roku 1950 byla na ministerstvu vnitra zástupcům tisku prezentována oficiální zpráva o vyšetřování tzv. číhošťského zázraku a předvedena rekonstrukce mechanismu, který umožnil pohybování křížku.

od roku 1945

po druhé světové válce

P rot i c í r k e v n í k a m pa n ě

Likvidace klášterů

Velkým trnem v oku ve dení KSČ byly také řehol ní řády. Důvodem byly obavy z jejich přílišného vlivu na společnost, stejně jako touha získat rozsáhlé klášterní budovy. Přípravy na likvidaci klášterů začaly už roku 1949 a vyvrcholily tzv. Bartolomějskou nocí českých klášterů. V noci ze 13. na 14. duben 1950, tedy pouze osm dní po skončení mon strprocesu Ma chalka a spol. s představenými klášterů, byly čle nové mužských řeholních řádů nuceně přesunuti a soustředěni do několika klášterů. Přibližně za dva týdny následovala další etapa centrali zace zbylých řehol níků. Vyklizené his torické budovy byly využity k jiným úče lům, např. jako skla DOBOVÝ PROTICÍRKEVNÍ TISK diště, vězení či sídla vojenské posádky. Úspěch této akce vedl k následnému útoku proti ženským řeholím, který trval od srpna do října 1950. Ačkoli nebyl žádný zákaz ře holních řádů vydán, ve skutečnosti žádný z nich až do roku 1989 nemohl vyvíjet svoji činnost.

341

Proticírkevní kampaně Poměrně bohatý náboženský život nebudil ve vedení KSČ sympatie. Záhy se proto stal předmětem represí a výrazného potlačení ve všech svých podobách.

Vztah KSČ k náboženství a církvím

KLÁŠTER ŽELIV

340

P rot i c í r k e v n í k a m pa n ě

Přerušení kontaktů s Vatikánem

JOSEF BERAN Josef Beran (1888–1969) působil od roku 1946 jako pražský arcibiskup. Pro svůj odpor podřídit se církevní politice KSČ byl v letech 1949–1963 internován.

Tzv. Katolická akce

Proticírkevní zákony

od roku 1945

po druhé světové válce

P rot i c í r k e v n í k a m pa n ě

Likvidace klášterů

341

Měnová reforma roku 1953 Neschopnost československého hospodářství se v polovině roku 1953 silně a jednorázově odrazila na životech všech tehdejších obyvatel. Měnová reforma je připravila o valnou část úspor a rapidně zhoršila jejich životní úroveň. Cesty k měnové reformě

Československá ekonomika se na počátku 50. let dostala do hluboké krize. Příčiny ne úspěchu hospodářské politiky státu tkvěly v souhře několika faktorů. Jednalo se o kom binaci nereálně nastavených plánů první pě tiletky spolu s přechodem na sovětský model direktivního plánování a zapojením Česko slovenska do Rady vzájemné hospodářské pomoci. Transformace ekonomiky s enormní preferencí těžkého průmyslu a požadavkem rychlého rozvoje armády, který byl spojen s vysokou produkcí zbrojařství, nepřinesl státu očekávané zisky. Ani nová orientace v zahraničním obchodě na socialistické státy a přerušení kontaktů se západoevropskými zeměmi a USA situaci nezlepšila, spíše na opak. Jedním z nabízejících se řešení tohoto kritického stavu byla měnová reforma.

Realizace

Původně se v rámci nejvyššího vedení strany uvažovalo pouze o zrušení dvojího trhu – tedy volného a přídělového. Na radu sovět ských poradců, kteří aktivně působili v mno ha sektorech státu, byla nakonec zvolena varianta hlubšího ekonomického zásahu v podobě měnové reformy. Příprava celé akce probíhala tajně. Ani většina nejvyšších před stavitelů strany a vlády o tom neměla žádné tušení. Přesto na veřejnost pronikly nejasné informace o zásadních hospodář ských změnách. Výsledkem byla drobná panika a především ataky nakupujících na všechny ob chody. I tak poloprázdné regály prodejen zely po těchto návalech prázdnotou. Ústřední výbor KSČ jednal o měnové reformě až v den jejího vyhlášení, tedy v sobotu 30. květ na. Ačkoli pro většinu přítom VÝMĚNNÉ STŘEDISKO

346

M ě n ová r e f o r m a ro ku 19 53

Po měnové reformě přicházeli obyvatelé do výměnných středisek, kde směňovali staré peníze za nové. Na snímku bankovní úředníci přepočítávají staré peníze.

VÝLOHA S NOVÝMI CENAMI Snímek z 2. 6. 1953 zachycuje výlohu s potravinářským zbožím, označeným již novými, „nízkými“ cenami. Dobová propaganda zdůrazňovala, že peněžní reforma a zrušení přídělových lístků vytváří lepší podmínky pro rychlejší růst životní úrovně pracujícího lidu.

ných byla tato zpráva velkým překvapením, přibližně po dvouhodi nové schůzi již připrave nou reformu bez jakých koli diskuzí podpořili potleskem. Obdobný průběh mělo odpolední schvalování zákona v Národním shromáž dění téhož dne, kde se vše uskutečnilo bez kom plikací. Od 17. hodiny pak všechny stanice Čes koslovenského rozhlasu opakovaně informovaly o detailech měnové reformy a potvrzovaly tak předchozí „fámy“. Měnová reforma byla složena z několika různých změn. Především československá koruna byla podložena zlatem (1 Kčs = = 0,123 426 g ryzího zlata) a připoutána k sovětskému rublu (1 rubl = 1,80 Kčs).

Na tomto základě byl ústřední bankou sta novován poměr československé koruny k ci zím měnám. Dosavadní bankovky a mince přestaly platit a byly vyměňovány za nové, vytištěné v Sovětském svazu. Výměna sta rých platidel za nové probíhala podle něko lika různých kurzů, stanovených výší hoto vosti a úspor. Poměr se pohyboval od 5 : 1 až k 50 : 1, tedy jednu novou korunu mohli lidé získat za 5 až 50 starých korun. Hotovost byla v nejvýhod nějším kurzu měněna pouze do maximální výše 300 starých korun. Podle jednoho z pa mětníků to např. znamenalo, že za peníze utržené prodejem zánovního motocyklu krátce před reformou si po ní mohl koupit pouze dva obědy v průměrné restauraci. Navíc některé skupiny obyvatelstva – perze kuované osoby, samostatně hospodařící ze mědělci a živnostníci – byly nuceny vyměnit své bankovky a mince pouze v nejméně vý hodném kurzu. Některé úspory byly zcela anulovány. Týkalo se to tzv. vázaných vkladů – pojistek, cenných papírů vázaných při

měnové reformě roku 1945 a všech státních dluhopisů a zástavních listů. Další změnu, kterou přinesl 30. květen 1953, představovalo zrušení přídě lového systému potravin a vybra ného průmyslového zboží spo lečně se zavedením volného trhu na veškerý sortiment. Tento krok byl současně provázen zvýšením cen. Úpravou prošly rovněž ně které výkupní ceny zemědělských produktů, mzdy ve vybraných oblastech a daňové zatížení pra covních důchodů. Sociální následky měnové re formy citelně postihly každého občana a občanku státu. Životní úroveň rodin rapidně klesla a tr valo přibližně deset let, než se do stala na stejnou úroveň jako před měnovou reformou. Na druhé straně pro stát to znamenalo vý razné obohacení. Získal totiž ne jen úspory svých občanů, ale také výnosy z vkladů a pojistek. Cel kově se jednalo o částku vyšší než 14 miliard korun. Tato „velká pe něžní loupež“, jak ji tehdy nazval zahraniční západní tisk, pomohla umořit obrovský státní dluh a ješ tě vytvořit finanční rezervu, z níž byly čerpány peníze pro různá sociální gesta v podobě plošného snižování cen v příštích letech.

PROTESTY Masové okradení národa se neobešlo bez protestů. K největším došlo v Plzni.

účastnit velkých pro komunistických de monstrací. V dalších týdnech byly zatýkány osoby, které se nejvíce v pro testech angažovaly. Nejvíce jich bylo opět v Plzni, kde bylo za tčeno asi 650 jedinců, v Praze policie zadr žela kolem 60 pode zřelých, na Ostravsku asi 80. Vlna poli cejních razií se nevyhnula ale ani menším městům, např. Strakonicím či Vimperku. Zatčené záhy čekala soudní přelíčení, při čemž v Plzni se jich konalo nejvíce. V polo

lidé přišli do práce a společně začali o refor mě diskutovat. Zaměstnanci desítek továren v různých městech vyhlásili stávku, celkem jich bylo zaznamenáno kolem sto třiceti. Desetitisíce lidí se dožadovaly sociální spra vedlnosti a kritizovaly komunistickou stra nu i vládu. Cítili se oloupeni vlastním stá tem a za svoje pracovní úsilí spíše potrestáni než oceněni. Měnová reforma znamenala pro část veřejnosti také zklamání a rozčarování z celkového postupu vedení státu. Ještě několik dní i hodin před vy hlášením reformy je totiž mnoho předsta vitelů vlády i KSČ ujišťovalo, že měna je pevná, hospodářství zdravé a žádný ta kový ekonomický zásah se nechystá. Dů věra v KSČ a její pokusy v radikální pro měnu společnosti byly silně otřeseny. Následky, protesty V několika městech se stávky přelily do ulic a proměnily se v otevřené proti Vedoucí představitelé komunistické strany komunistické protesty. Největší demon si byli vědomi, že tak závažný a nepopulární strace se odehrály v Plzni, kde dokonce krok jako měnová reforma nebude pozitivně nespokojení občané na krátký Obálka Měnová reforma se dotkla také poštovních známek. „Staré“ čas ovládli město včetně rad známky platily pouze do 18. 6. 1953 a musely se lepit v příslušChceme-li třídního nepřítele zneškodnit, nice a městského rozhlasu. ném přepočtu. Dopisy pak vypadaly jako na snímku. je nutno jeho záškodnické možnosti omezit. Z éteru se linuly rozhořčené projevy proti měnové reformě, Nebezpečný přebytek kupní síly znehodnotit. To pevině července roku 1953 zde bylo ve čtrnácti provolávání slávy bývalým něžní reformou učiníme. Viliam Široký 30. 5. 1953 soudních procesech odsouzeno 331 osob. prezidentům Edvardu Bene Následky své nespokojenosti si stávkující šovi a Tomáši G. Masar ykovi ale odnášeli i mimosoudní cestou. Lidé byli a volání po svobodě. Revolta propouštěni ze zaměstnání, vystěhováváni však trvala jen několik hodin. Večer za po přijat veřejností. Obávali se hromadných z bytů a dokonce i z místa bydliště. moci armády a dalších jednotek byla Plzeň již protestů či dokonce protistátních demon opět pod kontrolou komunistů. strací. Proto se na tuto akci připravili: velite Kurzy pro výměnu úspor uložených před 15. květnem 1953 Potlačeny byly i ostatní stávky lům bezpečnosti a Lidových milicí odeslali Vklady do 5 000 Kčs 5:1 a prvotní projevy nevole. Řada tajné mobilizační příkazy, které měli otevřít členů KSČ však v důsledku až v uvedenou hodinu. Předpoklad komunis Vklady 5–10 000 Kčs 5 000 poměrem 5 : 1, nad 5 000 poměrem 6,25 : 1 hlubokého rozčarování s nasta tického vedení byl zcela na místě. Ještě o ví Vklady 10–20 000 Kčs 10 000 jak uvedeno výše, nad 10 000 poměrem 10 : 1 lým vývojem posléze odevzdala kendu, kdy se lidé o měnové reformě dozví Vklady 20–50 000 Kčs 20 000 jak uvedeno výše, nad 20 000 poměrem 25 : 1 své stranické legitimace, odhlá dali z rádia a novin, panoval relativní klid. Vklady nad 50 000 Kčs 50 000 jak uvedeno výše, ostatní poměrem 30 : 1 sila stranický tisk či se odmítla Situace se ale radikalizovala v pondělí, kdy

od roku 1945

po druhé světové válce

M ě n ová r e f o r m a ro ku 19 53

347

Realizace

346

M ě n ová r e f o r m a ro ku 19 53

Po měnové reformě přicházeli obyvatelé do výměnných středisek, kde směňovali staré peníze za nové. Na snímku bankovní úředníci přepočítávají staré peníze.

PROTESTY Masové okradení národa se neobešlo bez protestů. K největším došlo v Plzni.

od roku 1945

po druhé světové válce

M ě n ová r e f o r m a ro ku 19 53

347

Sílící protest y

Sílící protesty Posledních několik let před propuknutím sametové revoluce se výrazně zvyšovala nespokojenost obyvatel se systémem komunistického vládnutí. Projevovala se mimo jiné sílícími protesty a nárůstem počtu různorodých opozičních skupin.

o roku 1987 zaznamenal Federální úřad pro tisk a informace pouze pět disidentských skupin. Vedle Charty 77 se jednalo o Výbor na obranu nespraved livě stíhaných, Česko-polskou solidaritu, Výbor na ochranu práv maďarské menšiny a část Jazzové sekce. Avšak uvedený rok představoval určitý předěl. Ještě v roce 1987 vznikly další čtyři volná sdružení opozičního charakteru, o rok později již čtrnáct a do srpna 1989 působilo v celé republice dokonce třicet devět iniciativ. Vedle toho se paralelně rodily různé výbory na obranu konkrétních politických vězňů, často bez přímého napo jení na disent. Proměna smýšlení části obyvatelstva ve doucí k narůstajícím otevřeným protestním akcím v daném období vycházela ze směsi několika faktorů. Mezi nejdůležitější patřilo jisté uvolnění ve vztahu Sovětského svazu k jeho satelitům, spojené s prosazováním perestrojky a glasnosti Michailem Gorbačo vem. Nově vytvořený, byť omezený prostor

VODNÍ DĚLO Obvyklou zbraní užívanou proti demonstrantům byla tzv. vodní děla. Na snímku zásah proti demonstraci u příležitosti oslav vzniku republiky 28. října 1988.

pro diskusi o reformách v domácím prostředí nabral i tuto protestní podobu. Svoji roli se hrály také problémy československé ekono miky, která stále hůře dokázala uspokojovat základní potřeby svých občanů a občanek. Můžeme rovněž hovořit o generační obměně, neboť nejmladší generace již nebyla zkuše nostně přímo spjatá se srpnovou okupací v roce 1968 a dožadovala se razantnějších změn.

Nové protestní iniciativy

Mezi první skupiny reagující na změnu spo lečenského klimatu patřila Demokratická iniciativa. Základ uskupení, jehož vznik spadá do roku 1987, tvořili již dříve působící disidenti okolo historika a bývalého publi cisty Emanuela Mandlera. Jejich vystoupení

Lennonova zeď

380

Lennonova zeď je ve skutečnosti zdí Maltézské zahrady na pražské Malé Straně. Po smrti Johna Lennona zde byl namalován jeho symbolický hrob, kam lidé nosili květiny a svíčky a na zdi se objevily lennonovské graffiti a texty písní. Zeď byla opakovaně státními orgány přemalovávána, ale kresby a texty se na ní vždy znovu objevily. Na snímku dnešní podoba.

je spojeno s otevřeným dopisem zaslaným Federálnímu shromáždění v září 1987, kde se dožadovali demokratizace veřejného ži vota a vzniku pluralitní společnosti. Dopis podepsalo okolo padesáti lidí, převážně z okruhu stávajícího disentu. Vzhledem k názorovým a programovým rozdílům, včetně osobních neshod Emanuela Mandlera s Václavem Havlem, byly další akce tohoto uskupení organizovány již bez větší podpory chartistů. Demokratická iniciativa se pů vodně nechtěla stát politickým protivníkem režimu, ačkoli těsně před listopadovými událostmi již žádala o registraci v seznamu politických stran, spíše vybízela k dialogu a rychlejším změnám. Podnět ke vzniku dalšího významného uskupení tvořila snaha o překonání izolova nosti Charty 77. Hnutí za občanskou svo bodu, aktivizující se od počátku roku 1988, mělo představovat politickou alternativu již existujících disidentských struktur. Hlavní postavou hnutí byl chartista Rudolf Battěk. Hnutí za občanskou svobodu se stavělo proti vedoucí roli KSČ ve společnosti, dožadovalo se nové ústavy a pluralitní politické společ nosti. Jako vhodné prostředky k dosažení vytčených cílů se Hnutí jevilo vytváření ne závislých politických skupin různého zamě ření, které by iniciovaly debaty na pracoviš tích či vedly k nezávislým kandidaturám do zastupitelských orgánů. Ve stávajících disi dentských kruzích však Hnutí získalo jen částečnou podporu, což jeho reálný dopad minimalizovalo. Na přelomu let 1988–1989 se utvořila další významná skupina vycházející rovněž z „tra dičního“ disentu a sdružující reformní ko munisty z období pražského jara. Klub za socialistickou přestavbu – Obroda vedle pod pory jiných nezávislých skupin usiloval ze

jména o navázání kontaktů s KSČ. S jejím vedením hodlal vést dialog o společenských a politických změnách a v případě ideové shody byl připraven reformní kroky KSČ podporovat. Paradoxně právě tato skupina představovala v očích nejvyšších státních a stranických představitelů největší hrozbu, neboť ji vzhledem ke snaze o vstřícnou dis kusi mnohem hůře mohla zařadit mezi jasné protirežimní nepřátele. Proto téměř všechny pokusy o kontakty ze strany Klubu skončily nezdarem. Celkový vliv uskupení nepronikl mezi širší vrstvy disentu ani veřejnosti. Mezi nejaktivnější uskupení vytvořená z nejmladší generace stojící většinou mimo dosavadní disidentské hnutí patřilo Nezá vislé mírové sdružení, Mírový klub Johna Lennona a České děti. Všechna spojovala svůj počátek s rokem 1988. První z uvede ných skupin mělo svůj programový základ vtělen již do svého názvu. Jeho členové a členky tvrdili, že k dosažení míru nestačí odzbrojení, ale je potřeba vytvářet demo kratické předpoklady uvnitř každého státu, které válečný konflikt eliminují již z prin cipu. Mírový klub Johna Lennona usiloval rovněž o světový mír. Jeho nedělitelnou sou částí bylo podle něho respektování lidských a občanských práv. Klub navazoval na ini ciativu mladých lidí scházejících se od roku 1985 v den výročí úmrtí zpěváka a kytaristy skupiny Beatles na Malé Straně. Poslední z těchto iniciativ – České děti – se nejvíce

pisů na různých peticích dokazuje informo vanost o akcích disentu a podporu jeho kri tických požadavků.

vymykala z opozičního ideového proudu. Program obsahující prvky mystiky požado val návrat monarchie jako garanta jednoty národa a jeho dalšího rozkvětu. České děti rovněž odmítaly jakýkoli dialog s tehdejší mocí a radikální přeměnu stávajících po řádků. Ačkoli jednotlivá uskupení dokázala na některých akcích spolupracovat, obecně pro ně byla typická roztříštěnost a názorový ne soulad. Jejich konkrétní vliv na širší veřejnost lze hodnotit jako omezený. Na druhé straně nemalý počet účastníků demonstrací i pod

nistického režimu, ke které se přidávali i lidé, kteří nebyli přímou součástí disentu, před stavovaly petice. Své podpisy připojovali řa doví občané, známí umělci i někteří publi cisté. Nejznámější akcí tohoto typu bylo Několik vět, kterou v červnu 1989 připravili disidenti v čele s Václavem Havlem. Podporu demokratizace společnosti, dodržování lid ských a občanských práv stejně jako nepřímý požadavek odstoupení vedení státu vyjádřilo asi 40 000 jedinců. Avšak početně nejúspěš nější petici organizoval od roku 1988 kato lický aktivista Antonín Navrátil, požadující

Formy protestu

odluku církve od státu a obnovu nábožen ských svobod. Pravděpodobně také díky pří mé podpoře kardinála Tomáška se podařilo získat okolo 600 000 podpisů. První masová demonstrace organizovaná zejména skupinami mladých disidentů se uskutečnila 21. srpna 1988 v Praze. Účastnilo se jí několik tisíc lidí a byla násilně potla čena. I přesto následovaly další tisícové de monstrace zejména ve dnech významných výročí v Praze i dalších městech. Do pádu

S narůstajícím počtem různorodých opozič ních skupin vyvstala otázka adekvátní nej účinnější formy protestu, která nebyla jed noznačně souhlasně zodpovězena. Část opozice, zejména tvořená mladší generací, spatřovala svůj úkol v organizování a vedení občanů v politickém střetu s komunistickým systé mem. Jejich naplnění byly Občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie zejména masové demon a stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou strace. Druhý proud, touhu po společenských změnách. Z petice Několik vět opřený mimo jiné o auto ritu Václava Havla, shledá val svůj úkol ve vytváření komunismu se v Praze uskutečnilo ještě pět nátlaku na mocenské struktury poklidnými obdobných větších akcí. Uvedené demon nenásilnými prostředky a navázání vzájem strace se konaly za organizačního přispění ného dialogu. V „oficiálním“ vyjádření k pří disentu, jejich charakter byl ale dosti spon pravě demonstrace 21. srpna 1989 dokonce tánní. Představitelům opozičních hnutí se Václav Havel občany a občanky od účasti nedařilo vystoupit v roli řečníků před shro zrazoval a doporučoval jim jako vhodnější mážděným davem, ani jinak dále koordi podepsat petici. Právě ta pro tento dominu novat průběh demonstrací. Až na výjimky jící proud disentu představovala ideální pro lidé neměli transparenty a pouze skandovali jev kritického veřejného mínění. Vnitřní ne různá hesla. Dožadovali se svobody, demo shody disentu ohledně formy protestu však kracie, propuštění politických vězňů či svo nezabránily tomu, aby se některých akcí ne bodných voleb, při obvyklých zásazích bez zúčastnily oba proudy. pečnostních složek volali „gestapo“ či „milice Nejčastější a nejmasovější formu protestu do práce“. posledních několika let před pádem komu

od roku 1945

po druhé světové válce

Sílící protest y

Palachův týden Palachův týden tvořila sada demonstrací v lednu 1989 v Praze na Václavském náměstí u příležitosti výročí upálení Jana Palacha. Svým rozsahem představuje největší projev odporu vůči komunistické vládě od srpna 1968. Nepovolenou několikatisícovou demonstraci 15. ledna za použití obušků, vodních děl a slzného plynu rozehnaly bezpečnostní složky. Demonstranti protestovali i v dalších dnech, vždy s obdobně násilným ukončením. Během celého týdne bylo zadrženo asi 1 400 lidí. Po těchto demonstracích byl schválen tzv. obuškový zákon zvyšující pravomoci veřejné bezpečnosti při zásazích. Dva snímky zachycují demonstrace v Praze, fotografie vpravo ukazuje situaci ve Všetatech (odkud Jan Palach pocházel a kde byl pohřben), kde policisté na nádraží kontrolovali přijíždějící občany.

381

Sílící protest y

VODNÍ DĚLO Obvyklou zbraní užívanou proti demonstrantům byla tzv. vodní děla. Na snímku zásah proti demonstraci u příležitosti oslav vzniku republiky 28. října 1988.

Nové protestní iniciativy

Lennonova zeď

380

pisů na různých peticích dokazuje informo vanost o akcích disentu a podporu jeho kri tických požadavků.

Formy protestu

od roku 1945

po druhé světové válce

Sílící protest y

381

Otevření státních hranic Československo stejně jako ostatní státy východního bloku chránilo svůj socialistický systém omezením kontaktů se zahraničím, zejména směrem na západ. Otevření hranic znamenalo faktické i symbolické uvolnění a začátek nové etapy rozvoje společnosti.

eskoslovenská společnost byla až na krátká přerušení na čtyřicet dlouhých let násilně odstřižena od evropského i světového dění. Její kontakty se soustředily na země východního bloku a dominantní místo zde za ujímal Sovětský svaz. Ačkoli pro střednictvím rušených rozhlaso vých stanic, tajně pašovaných tiskovin a později i televizních ka nálů se širokým dosahem signálu se lidé částečně mohli něco o událos tech za hranicemi státu dozvědět, dopad těchto informací byl větši nou omezený. Domácí propaganda vytvářela svůj vlastní obraz světa, chyběla také žitá zkušenost. Mož nosti cestování do zahraničí byly omezené a na „západ“ se dostalo jen malé procento obyvatel. Izolace Československa rovněž znamenala omezení inovací ve výrobě, umění i vědě, a tím i zaostávání celkové životní úrovně obyvatel. Prolomení informační i čistě fy zické blokády uzavírající obyvatele státu do jeho nitra proto patřilo k hlavním požadavkům, které byly vzneseny v průběhu sametové revoluce. Otevření stát ních hranic a relativně volný tok obyvatel, zboží, myšlenek i peněz atd. však měly dale kosáhlé důsledky a zásadním způsobem změ nily charakter života lidí.

Přestřižení hraničních drátů

388

O t e v ř e n í s tát n í c h h r a n i c

Československo bylo na hranicích s Němec kem a Rakouskem obehnáno širokým a ne bezpečným pásmem ostnatých drátů, které zabraňovalo emigraci do zemí západní Ev ropy. Oficiálně však mělo sloužit ochraně hranic před nevítaným vpádem „západních nepřátel“. Toto pásmo, nazývané železná opona, bylo budováno již od počátku 50. let. Hraniční úsek s Bavorskem tvořila trojice kovových stěn. První byla necelé dva metry vysoká a vyplňoval ji ostnatý drát. Střední byla až do 70. let pod napětím elektrického

a vstup sem byl možný pouze za doprovodu hlídky. Na zakázané pásmo navazovalo hra niční, dosahující místy i 10 kilometrů. Ačkoli odstraňování tohoto monstra, které si vyžádalo desítky životů, trvalo ještě dlouho, symbolický počátek nově nabyté svobody pohybu zpečetilo oficiální přestři žení drátů. Na hranicích s Rakouskem přes ně měsíc po vypuknutí sametové revoluce se s nástroji v rukou sešli ministři zahraničí obou zemí u obce Hatě. Československo re prezentoval Jiří Dienstbier a Rakousko Alois Mock. Slavnostní akt na německo-českoslo venských hranicích se uskutečnil o něco poz ději, 23. prosince 1989. I zde se ho účastnil Jiří Dienstbier za spolupráce německého mi nistra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera blízko Rozvadova.

Rozvoj turistiky

PŘESTŘIŽENÍ DRÁTŮ Ministři zahraničních věcí ČR a Rakouska Jiří Dienstbier a Alois Mock symbolicky přestřihují dráty na československo-rakouských hranicích mezi Hatěmi a Kleinhaugsdorfem.

vedení o síle 3 000–6 000 voltů. Třetí stěna sloužila jako zábrana proti lesní zvěři. V roce 1970 byl původní elektrický zátaras nahrazen signální stěnou, která citlivě reagovala na do tek. Železná opona nestála přímo na hranici, ale zasahovala kus do vnitrozemí. Kolem zá tarasu se nacházela dvě pásma – hraniční a zakázané –, v nichž pla tily zvláštní podmínky. Ze zakázaného pásma ši rokého asi 2 kilometry se museli všichni vystěhovat TURISMUS PŘED LISTOPADEM Jednou z mála možností, kde si Češi před listopadem mohli užít dovolenou u moře, bylo pobřeží Baltského moře v NDR.

Otevření hranic znamenalo pro obyvatele Československa možnost cestování do mno ha zemí bez složitých administrativních opatření a schvalování úřadů. Do Rakouska se bez omezení mohli lidé podívat již téměř čtrnáct dní před slavnostním přestřiháváním drátů. Od půlnoci 4. prosince sem vycesto valo během víkendu asi 250 000 jedinců. Lidi lákalo na vlastní oči poznat země, o kte rých do té doby často jen slyšeli nebo je znali z knih. Otevření hranic znamenalo také pro mnoho rodin setkání s příbuznými, kteří emigrovali a jen těžko věřili v návrat do rod né země. Motivem se stal také nákup zahra ničního sortimentu, představující nevídaný luxus. Nemálo lidí vzpomínalo na své první udivené pohledy v obchodech, kde byly pře plněné regály a ohromné množství druhů zboží. Někteří však chtěli získat tyto věci i přes své prázdné peněženky. Po počátečních spontánních nápisech na hranicích s Rakous kem, vítajících nové návštěvníky v prvních týdnech, se záhy stejně přirozeně objevila varování „Češi, nekraďte!“

obyvatelé působili jako řidiči, V oblasti cestování jedno Počet obyvatel Československa/České republiky cestující do zahraničí přechovávači zbraní a zboží, značně převažovala výjezdová 5 000 000 výrobci drog apod. turistika. Mezi lety 1988 a 1991 4 500 000 Skupiny organizovaného se zvýšily celkové počty turistů zločinu se zaměřovaly na řadu o 442 %. Jejich cílem se staly 4 000 000 oblastí, ale jedny z nejzávaž především země bývalého zá 3 500 000 nějších představoval obchod padního bloku. Na vysokou 3 000 000 s drogami a lidmi. Obchod poptávku začaly reagovat nově s drogami z hlediska objemu vznikající cestovní kanceláře. 2 500 000 tvořil dominantní složku nele Na konci roku 1990 jich v ce 2 000 000 gální činnosti. Česká republika lém státě působilo asi 4 000, 1 500 000 se stala jedním z center organi což představuje v poměru 1 000 000 zátorů mezinárodního obcho k celkové populaci státu svě du s touto komoditou zejména tový unikát. Pro dokreslení to 500 000 hoto trendu je nutné uvést, že na tzv. Balkánské cestě. Z tran0 před listopadem 1989 zde půso zitní země se postupně stala cí 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 bilo pouze sedm velkých ces lovou stanicí. V roce 2002 zde tovních kanceláří, např. Če byly na černém trhu prodány dok, Rekrea či Cestovní kancelář mládeže. drogy asi v hodnotě 15,5 miliardy korun, což Mezinárodní Na druhou stranu i cizince přitahovalo činilo 0,8 % HDP České republiky. organizovaný zločin poznat bývalý socialistický stát. Nejvíce Ani novodobý obchod s lidmi se České S otevřením hranic se Československo a poz zahraničních návštěvníků přijelo do České republice nevyhnul. Prostřednictvím orga ději i Česká republika stala součástí širších republiky v roce 1996. Jednalo se téměř nizovaných gangů sem proudili cizinci globálních trendů zasahujících celou Evropu. o 110 milionů osob a ve srovnání s rokem a cizinky, kteří pak byli v naprosté většině Vedle mnohých pozitivních aspektů rostoucí případů nuceni k prostituci. Nejčastěji se spolupráce mezi státy, jednalo o obyvatele východní Evropy, Ni jako např. výměna od gérie, Thajska a Brazílie. Oběti obchodu borníků, studijní po s „bílým masem“ většinou putovaly do dal byty na zahraničních ších zemí západní Evropy, některé však skon univerzitách a rozvoj čily i v českých nevěstincích. Organizované obchodu, se již od po kriminální skupiny však lovily i v místních čátku 90. let objevily vodách a lákaly na práci tanečnic, hostesek, i některé negativní. servírek či modelek také ženy české národ Mezi nejvážnější patří nosti. Česká republika představovala také mezinárodní organi zdroj „sexuálních pracovníků“ při obchodo zovaný zločin. vání s mladými muži, prokazatelné bylo na Příchod zahraničních pojení na dětskou pornografii. kriminálních skupin po listopadu 1989 lze považovat za rychlý a efektivní, neboť zde existovaly vhodné vý PROSTITUCE Snímek zachycuje hlavní líčení se skupinou Bulharů, kteří byli chozí podmínky. Česká republika se vyzna v roce 1997 zatčeni při akci Úder proti zvlášť brutálnímu čovala výhodnou geografickou polohou, sla gangu pasáků prostitutek na Teplicku a Chomutovsku. bými zákony, nezkušeností policie s tímto druhem kriminality a v neposlední řadě i do 1988 tento počet tvořil nárůst o 475 %. Nej statečným potenciálem jedinců ochotných větší zájem cizinců se zaměřoval na hlavní ke spolupráci. Skupiny s nezákonnou čin město, Krkonoše a západočeské lázně, ze ností pocházely z různých států. Nejvíce zde jména Karlovy Vary a Mariánské Lázně. v tomto kontextu zakořenili občané z býva Morava byla zahraničními hosty navštěvo lého Sovětského svazu, Itálie, bývalé Jugo vána relativně málo. Převažující návštěvníci slávie a Číny. V letech 1990–1992 meziná však přijížděli do České republiky pouze na rodní zločin kontroloval v českých zemích tři jeden den bez noclehu. Cílem jejich cesty čtvrtiny organizovaných kriminálních akti býval zpravidla nákup levnějšího zboží a vy vit. V roce 2000 zde působilo okolo stovky NELEGÁLNÍ PŘEVÁDĚNÍ PŘES HRANICE užití levnějších služeb, spojené se stravová organizací čítající okolo 2 000 členů a čle Jedním z negativních rysů otevření hranice je skutečnost, že se ním v restauraci, případně nějakou další nek. Přibližně polovinu z nich tvořili občané Česká republika stala tranzitní zemí pro převádění především aktivitou. Tento druh „nákupní turistiky“ České republiky, avšak v hierarchii organi asijských uprchlíků. Na snímku skupina Číňanů zadržených směřoval především do příhraničních oblastí. zace zpravidla zaujímali nižší pozice. Místní v červnu 2003 při pokusu překročit česko-německé hranice.

od roku 1945

po druhé světové válce

O t e v ř e n í s tát n í c h h r a n i c

389

Přestřižení hraničních drátů

388

O t e v ř e n í s tát n í c h h r a n i c

Rozvoj turistiky

od roku 1945

po druhé světové válce

O t e v ř e n í s tát n í c h h r a n i c

389

Vstup České republiky do Evropské unie

Evropský parlament 736členný zastupitelský orgán EU je největším multinárodním parlamentem na světě. Schází se pravidelně ve Štrasburku a v Bruselu, sekretariát sídlí v Lucemburku. Poslanci jsou voleni v přímých volbách, vždy na pětileté funkční období. Snímek ukazuje budovu EP v Bruselu.

Snaha Československa a později České republiky zapojit se do procesu evropské integrace představovala dominantní linku vnitřní i zahraniční politiky státu po celá 90. léta i část nového tisíciletí.

oměrně jasná koncepce Českosloven ska po listopadu 1989 reformovat svoji ekonomiku směrem k liberalizaci a přechodu na tržní hospodářství spolu se snahou orientovat své budoucí vztahy více západním směrem předurčila další postup. Začlenění Československa do ekonomického sdružení Rady vzájemné hospodářské po moci (RVHP), zrozeného ve východním bloku v éře studené války, se chápalo jako neuspokojivé. RVHP také brzy zcela zanikla. Cílem Československa, stejně jako řady dal ších postkomunistických zemí, bylo jejich

Euro Společná měna některých členských zemí Evropské unie byla jako hotovostní platidlo zavedena 1. 1. 2002 nejprve ve 12 zemích. V současnosti je euro platidlem v 17 státech EU a 6 dalších zemích mimo EU (Monako, San Marino a Vatikán se souhlasem EU, bez dohody s EU zavedly euro Černá Hora, Kosovo a Andorra). Zatímco Slovensko přijalo euro od 1. 1. 2009, v České republice termín dosud není stanoven. Bankovky existují v hodnotách 500, 200, 100, 50, 20, 10 a 5. Jejich design symbolicky představuje evropské architektonické dědictví, ale nezobrazuje skutečné stavby. Přední straně dominují okna a brány jako symbol ducha otevřenosti a spolupráce v EU, zadní strana bankovek zobrazuje mosty, symbol komunikace mezi lidmi. Mince obíhají v hodnotách 2 a 1 euro a 50, 20, 10, 5, 2 a 1 cent. Všechny mince nesou na jedné straně společný evropský motiv, na líci potom má každá země vlastní variantu provedení jako výraz mnohonárodnostní identity Evropy. Všechny mince platí ve všech členských státech bez ohledu na zobrazený motiv.

398

V s t u p Č e s k é r e p u b l i k y d o Ev r o p s k é u n i e

telekomunikace). Finance byly dělovány vybraným projektům u zaměřeným na konkrétní počin a dokládajícím způsob jeho reali zace i harmonogram kroků.

napojení na činnost Evropských společen ství, od roku 1993 pak Evropské unie. Evropská unie představuje ekonomickou a politickou unii většiny zemí západní, střed ní i východní Evropy. Od svého posledního rozšíření v roce 2007 se skládá z 27 států. Její kořeny spadají do období po skončení druhé světové války. Západoevropské státy se zapo jily do Marshallova plánu americké pomoci válkou zničené Evropě a jeho úspěšnost spolu s vyostřenou mezinárodní politickou situací studené války obnovila myšlenky evropské integrace. V roce 1950 byl přednesen tzv. Schumanův plán, nazvaný podle tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, který navrhoval konkrétní kroky spojení, vedoucí k zajištění míru a rozvoji ekonomické prosperity. Na tomto základě vzniklo roku 1952 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). V několika dalších letech následovalo založení dalších organizací ko ordinující těžbu, výrobu a obchod strategic k y důležitých oblastí. V roce 1958 se zrodilo Evropské hospodářské společenství (EHS) a ve stejném roce i Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Úspěchy spo

Další integrační kroky

gramu PHARE, který Evropská společenství vytvořila pro země bývalého východního bloku. Na konci následujícího roku byla po depsána asociační dohoda mezi ES a Česko slovenskem. Do procesu její ratifikace však vstoupil rozpad federace v roce 1993, takže nikdy nevstoupila v platnost. Již samostatná Česká republika proto byla nucena podepsat novou asociační dohodu s EU v červnu 1993, která po schválení zákonodár nými orgány získala platnost Evropská unie je politickou realitou, v lednu 1995.

k níž je možno se hlásit, nebo ji naopak odmítat, ale jejíž existenci lze sotva pominout. Z publikace Evropská unie lečného postupu členských zemí na eko nomickém poli vedly o devět let později ke sloučení těchto organizací a ke vzniku Evropských společenství (ES). Další inte grační kroky jsou spjaty s rokem 1992 a pod pisem tzv. Maastrichtské smlouvy, zakláda jící Evropskou unii. Sjednocovací proces pod záštitou Evropských společenství byl rozšířen o další oblasti spolupráce – mezinárodní, bezpečnostní a justiční politiku. Svoji prozápadní orientaci Československo stvrdilo v roce 1990 svým zapojením do pro

Program PHARE

Tento program ekonomické po moci postkomunistickým zemím byl prvním důležitým krokem na cestě integrace České republiky do EU. Vznikl 18. prosince 1989 a původně byl orientován pouze na Maďarsko a Polsko, také jeho název tomu odpovídá (PHARE, Pologne-Hongrie Assistence a la reconstruc tion des economies – Pomoc při hospodářské obnově Polska a Maďarska). PHARE fi nančně podporoval rozvoj všech důležitých oblastí společnosti, od zdravotnictví, školství či zemědělství přes občanskou společnost a životní prostředí až po státní instituce. Nejvíce prostředků směřovalo do výstavby moderní infrastruktury (energetika, doprava,

Program PHARE tvořil pouze je den z nástrojů postupného sbližo vání postkomunistických zemí a EU. Jedním z dalších bylo přijetí tzv. strukturovaného dialogu a tzv. bílé knihy o začlenění. Zásady tzv. strukturovaného dialogu byly před loženy na jednání Evropské rady v Essenu v roce 1994. Vedoucí představitelé státu a vlády se měli pravidelně setkávat jednou za rok a vzájemně se informovat o stavu a pokroku integračního procesu. Někteří ministři měli jednat o těchto zále žitostech dvakrát za rok, týkalo se to např. ministra zahraničních věcí a spravedlnosti. Tímto způsobem se prohlubovaly vzájemné kontakty nad rámec asociačních dohod. Tzv. bílá kniha, celým názvem Příprava zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie, byla přijata Evrop skou radou v červnu 1995 na zasedání v Can nes. Jednalo se o nezávazný obecný doku ment, který měl sloužit jako určité „vodítko“ pro jednotlivé země při procesu slaďování svých vnitřních podmínek s EU.

Zásadním přelomem ve strategii rozšiřo vání se stal dokument nazvaný Agenda 2000, publikovaný v červenci 1997. Materiál obsa hoval informace o připravenosti jednotlivých zemí pro vstup do EU včetně návrhů dalšího postupu. Důraz byl kladen na harmonizaci legislativy a zesílení zapojení kandidátských zemí do programů EU. Česká republika pat řila k pěti státům, se kterými Agenda 2000 doporučovala záhy otevřít konkrétní rozho vory o vstupu do Unie. Oficiální pozvánku k zahájení rozhovorů o vstupu proto Čes k á republika obdržela již o několik měsí ců později, v prosinci 1997. Oficiální jed nání začala v březnu následujícího roku.

Postoje České republiky a EU k rozšiřování

Jak již bylo naznačeno výše, Česká repub lika jasně deklarovala svoji vůli účastnit se evropského integračního procesu na bázi EU. Tuto skutečnost dále podpořila v lednu 1996, kdy vláda republiky oficiálně podala přihlášku ke členství v EU. Specifi kem této přihlášky se však stalo memoran dum, které ji doprovázelo. Obsahovalo kri tické postoje k některým aspektům evropské integrace. Tato skutečnost souvisela s euros keptickým proudem ve společnosti, vyhraňu jícím se proti federativním a centralizačním trendům EU, jehož výrazným zastáncem byl i tehdejší premiér a pozdější prezident Václav Klaus. V širší společnosti však převažoval ná zor o pozitivním přínosu členství v EU. Re lativní shoda v tomto ohledu panovala i mezi dvěmi hlavními stranami české politické scé ny – ODS a ČSSD. Z parlamentních stran integraci do EU neschvalovala pouze KSČM. Evropská unie, tehdy Evropská společen ství, s pádem železné opony rovněž dala na jevo ochotu sbližování s postkomunistickými

zeměmi. Vedla ji k tomu zejména vidina re lativně neobsazených trhů a možnost rozší ření svého politického vlivu. Mezi členskými státy však v první polovině 90. let panovaly rozdílné představy o postupu integrace. Ně které podporovaly rozšiřování, např. Němec ko, Rakousko či severské státy, jiné považo valy za prioritní reformní kroky uvnitř Unie samotné. Dlouho nebylo také jasné, zda se budou přijímat nové státy v závislosti na dél ce asociační smlouvy, či zda bude určujícím

od roku 1945

po druhé světové válce

V s t u p Č e s k é r e p u b l i k y d o Ev r o p s k é u n i e

PAS OBYVATELE EU Cestovní pasy obyvatel členských států EU mají jednotný vzhled s označením názvu státu a jeho znakem a nápisem „Evropská unie“ v jejich úředním jazyce.

kritériem celková připra venost země pro vstup. Nakonec převládla druhá varianta. EU se však sjed notila v obecných požadavcích na kandidátské země, které byly přijaty v Ko dani již v červnu 1993. Mísily se zde aspekty ekonomické i politické. Podmínkou vstupu se stalo fungující tržní hospodářství, při pravenost odolávat konkurenčním tlakům v rámci EU a schopnost převzít další ekono mické závazky plynoucí z členství. V rovině politické se měl stát vyznačovat stabilizova nou demokratickou strukturou institucí, do držováním lidských práv a ochranou etnic kých menšin. Rozhovory o vstupu České republiky do EU však neprobíhaly zcela poklidně. Naru šovaly je zejména otázky tzv. Benešových de kretů a výstavby jaderné elektrárny Temelín, vůči nimž se ohrazovalo zejména Německo a Rakousko. I přesto však diplomatická jed nání byla dovedena do zdárného konce. Pří stupová smlouva o členství v EU, zahrnující deset zemí včetně České republiky, byla po depsána v Athénách 16. dubna 2003. Poté ná sledoval proces ratifikace, který až na jednu výjimku měl podobu referenda. V České re publice se uskutečnilo 13.–14. června 2003 a ochotu stát se členem EU potvrdilo 77,3 % hlasujících. Česká republika se stala součástí Evropské unie 1. května 2004. Lisabonská smlouva Mezinárodní smlouva Evropské unie, podepsaná v prosinci 2007 a ratifikovaná členskými zeměmi v listopadu 2009, reformující její fungování. Do procesu ratifikace v České republice výrazně zasahoval prezident Václav Klaus a Česká republika se stala poslední zemí, která dokument ratifikovala. Snímek zachycuje pamětní desku v lisabonském Belému s podpisy premiérů zúčastněných zemí.

399

Vstup České republiky do Evropské unie

398

V s t u p Č e s k é r e p u b l i k y d o Ev r o p s k é u n i e

telekomunikace). Finance byly dělovány vybraným projektům u zaměřeným na konkrétní počin a dokládajícím způsob jeho reali zace i harmonogram kroků.

Další integrační kroky

Program PHARE

Postoje České republiky a EU k rozšiřování

od roku 1945

po druhé světové válce

V s t u p Č e s k é r e p u b l i k y d o Ev r o p s k é u n i e

PAS OBYVATELE EU Cestovní pasy obyvatel členských států EU mají jednotný vzhled s označením názvu státu a jeho znakem a nápisem „Evropská unie“ v jejich úředním jazyce.

399

Romové

TRADIČNÍ ŘEMESLA Mezi tradiční Romy provozovaná řemesla patřilo brusičství.

Společenské postavení Romů procházelo v minulosti mnoha podobami a peripetiemi. Jeden z významných zlomů představovaly i proměny po listopadu 1989. Romové, nebo Cikáni?

V současnosti se můžeme setkat s dvěma nej častějšími rozdílnými výrazy, které označují stejné etnikum. Jedná se o slova Rom a Ci kán. Výraz Rom pochází ze sanskrtu a pů vodně odkazoval k příslušníkovi určité in dické kasty, dnes je překládán jako muž. Slovo Cikán vzniklo z přezdívky, kterou byli v Byzanci 11. století označováni heretici za bývající se věštěním a magií. Tento výraz poté převzala středověká latina i jazyky růz ných národů. Problém se slovem Cikán činí jeho ex presivní a pejorativní nádech. Dokládá to mimo jiné i užívání stejného výrazu s ma lým počátečním písmenem, které neodka zuje jen ke členu daného etnika, ale podle lingvistů znamená i „taškář, lhář, podvod ník“. Pokusy sjednotit označení příslušníků a příslušnic daného etnika a zároveň se jmout z nich výraz s nega tivní konotací ze strany vět šiny vedly k návrhu užívat výraz Romové. Stalo se tak v roce 1971 ve Velké Británii na prvním zasedání Meziná rodního kongresu Romů. Československo se k prefe renci označení Rom oficiálně připojilo až v únoru 1989.

ROMSKÁ VLAJKA Děti drží romskou vlajku při oslavách Mezinárodního dne Romů v roce 2010.

řující k fyzické likvidaci Romů. Existovaly zde dva pracovní, později sběrné tábory shro mažďující Romy z celého protektorátu – v Čechách to byly Lety u Písku, na Moravě Hodonín u Kunštátu. Odtud byli Romové následně převáženi do koncentračních tábo

Krátký pohled do historie

První zřejmé zmínky o životě Romů na území dnešní České republiky pocházejí z 15. sto ROMSKÝ HOLOKAUST Snímek z roku 1942 zachycuje vězně sběrného tábora v Hodoníně u Kunštátu.

402

letí. Jejich původní pravlastí byla Indie, od kud v různých vlnách nekoordinovaně od cházeli do Evropy. Ve 20. století v českých zemích pobývali trvale usazení Romové i ti, kteří kočovali. Zásadním zlomem se pak stala 2. světová válka, resp. rasistické zákony a nařízení smě

r ů v Německu, např. Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück. Holokaust přežilo přibližně jen 600 osob. Po skončení války se proto do čes kých zemí – především do pohraničí – začali stěhovat Romové ze Slovenska, přišla rovněž nepočetná kočovná skupina z balkánských zemí.

Dnešní osídlení Romů vykazuje jen malou historickou kontinuitu, což se podepsalo mimo jiné i na celkovém postavení tohoto etnika v pozdějších letech. Komunistický režim se vůči Romům choval direktivně a neprojevoval ani náznak respektu ke kul tuře, jazyku či způsobu života tohoto etnika. Cestu masivní asimilace potvrzoval i zákon zakazující kočování z roku 1958. Požadavek na rozsáhlé přizpůsobení se Romů většinové společnosti, jdoucí ruku v ruce s represí, narušil vědomí osobní i kolektivní identity. Na druhé straně ani postoj většiny Romů k integračním snahám nebyl příliš vstřícný. Pád komunistického režimu znamenal svobodnější poměry pro romskou menšinu a především potvrzení řady národnostních práv, např. právo na vzdělávání se v mateř ském jazyce, na zajištění vlastní kultury a sdružování se na národnostním principu. Obnovilo se rovněž emancipační hnutí Romů a vznikala různá sdružení včetně politické strany či Muzea romské kultury v Brně. Na druhou stranu transformační polistopadový proces přinesl Romům některé nové problémy a zhoršení jejich situace zejména v oblasti zaměstnanosti. Negativní dopad mělo v jistém ohledu i rozdělení re publiky, kdy do českých zemí přišel poměrně vysoký počet Romů s cizí státní příslušností, což této menšině způsobilo nemalé existenč ní problémy.

Romové v České republice Počet Romů žijících v českých zemí není přesně znám, ale odhaduje se na 250 000 až 320 000 osob. Ačkoli v prvním sčítání lidu

po roce 1989, které se uskutečnilo o dva roky později, se mohli Romové poprvé přihlásit ke své národnosti, pří slušnost k romskému národu deklaro valo pouze 32 903 lidí. Paradoxně o de set let později, při sčítání lidu v roce 2001, dané číslo ještě markantně kles lo. Za Romy samo sebe do úředních listin označilo pouze 11 746 jedinců. Důvodů rozporu mezi reálným poč tem Romů žijících v České republice a údaji ze sčítání lidu existuje několik. Svoji roli jistě sehrává narušení romské identity, kořenící v éře komunismu. Při prvním sčítání také řada Romů netušila, že tuto variantu mohla nově zvolit. Nezanedbatelná část Romů také později uváděla, že jejich přihlášení k většinové národnosti bylo cílené. Chtěli se vyhnout případné diskriminaci či jim vadilo, že majorita často mezi Romy rozdíly nedělá a všechny spojuje s „problémovými“ jevy. Romské osídlení není na území České republiky rovnoměrné. Většina Romů žije ve velkých městech a v oblastech českého a severomoravského pohraničí. Nejhustěji jsou osídleny průmyslové oblasti, zejména severní, západní a východní Čechy, severní Morava a Slezsko. Tento jev souvisí s přícho dem naprosté většiny Romů po druhé svě tové válce do oblastí, kde jim byla nabízena práce v průmyslu. V rámci dalších demografických ukaza telů vykazují Romové jistá specifika. Oproti demografickému stárnutí většinové populace je pro Romy typický nízký podíl osob starších 60 let a naopak vysoký počet dětí. K tomu se váže vysoká úroveň porodnosti a úmrtnosti. Romové rovněž dosahují v prů měru mnohem nižšího stupně vzdělání. Po sledně jmenované charakteristiky úzce souvi sejí se sociálním vyloučením a stigmatizací Romů.

Sociální vyloučení a stigmatizace Romů

Postavení romské menšiny ve společnosti není plnoprávné, působí na jejím okraji a po stihují ji různé podoby diskriminace. Jedním z hlavních důvodů je tzv. sociální vyloučení, označující množství různých mechanismů a důsledků jejich působení, které omezují či přímo vylučují podíl určité osoby či celé skupiny na sociálních vztazích a institucích. V praxi to znamená, že Romové nemají rov ný přístup např. k zaměstnání, bydlení či vzdělávání a existují zde systémové bariéry, které jim to znemožňují. Velkým problémem je otázka zaměstnání, neboť podle údajů z roku 2008 asi 65 % Romů v produktivním věku nevykonává pla cenou práci a je odkázána na sociální dávky. S tím souvisí často život v podmínkách ma teriální chudoby v nevyhovujících obydlích, což je spojeno s nízkými hygienickými pod mínkami a tím i celkovým horším zdravot ním stavem. Sociální vyloučení však funguje i na symbolické rovině. Jako jeden z jeho projevů je např. mizivé zastoupení či přímo absence Romů ve významných institucích, sféře zábavy, médiích. Většinová společnost si princip sociálního vyloučení působícího na Romy většinou ne uvědomuje a vzniklé problémy považuje za důsledek „nepřizpůsobivosti“ v chování RASISMUS Jednou z obětí protiromského rasismu se v roce 1998 stala šestadvacetiletá Helena Biháriová, kterou ve Vrchlabí napadli tři skinheadi a hodili ji do Labe, kde utonula. Snímek zachycuje její pohřeb v Opavě.

i mentalitě samotných Romů. Považuje je za záležitost, která se majority v zásadě netýká. S tím souvisí i stigmatizace Romů, na které je pohlíženo prizmatem stereotypů. Typický pohled většiny rovněž chápe Romy jako homogenní celek, nedělá mezi nimi rozdíly a všechny spojuje s některými negativními či kriminálními jevy. Rom pro majoritní spo lečnost často reprezentuje především osobu vyhýbající se práci, zneužívající sociální sy stém, nepřizpůsobivou, nepořádnou či s kri minální minulostí. Výzkum z roku 2000 ukazuje, že Romy by za své sousedy nechtělo mít 80 % obyvatel. Netolerancí se ve většinové společnosti vyznačují spíše starší obyvatelé, s nižším vzděláním, bydlištěm v malé obci a komunistickou či křesťanskou orientací. Nižší sociální status Romů v české společ nosti vyplývá rovněž ze vztahu této menšiny k majoritě. Část Romů je v důsledku svého vyloučení v kontaktu s majoritou v zásadě nejistá, byť jejich chování může působit zcela opačným dojmem, a cítí se ohrožena. Jejich názory jsou nezřídka ovlivněny obdobnými stereotypy či přímo rasismem „naruby“. Pro blémem je také hluboké narušení samotné romské identity. Tradiční kultura a hodnoty romského společenství v procesu historic kých změn i asimilací v rámci moderní spo lečnosti se dostaly na okraj či pro někoho zcela ztratily svůj význam nebo se v moderní době staly nepoužitelnými. Zároveň však nenastalo jejich nahrazení novými.

od roku 1945

po druhé světové válce

Romové

DAVID DUDÁŠ Prvním pravoslavným knězem romského původu v České republice se stal David Dudáš, který působí v Rokycanech.

Odstranění uvede ných problémů je velmi složité. Jedná se totiž o provázaný komplex otázek, které spolu vnitřně souvisejí. Navíc se týká stejnou mě rou jak Romů, tak majoritní společnosti. Obě strany by se na jejich řešení měly podí let. Výsledky také nebudou zjevné v krátkém časovém horizontu, jedná se spíše o záležitost několika generací. Na druhou stranu můžeme sledovat i po zitivní trendy, např. údaje o narůstajícím po čtu Romů se středoškolským a vysokoškol ským vzděláním ukazují, že integrace zdárně postupuje. O stejném trendu mohou vypo vídat i Romové na pozicích podnikatelů, po litiků či veřejně angažovaných osobností.

403

Romové

TRADIČNÍ ŘEMESLA Mezi tradiční Romy provozovaná řemesla patřilo brusičství.

Společenské postavení Romů procházelo v minulosti mnoha podobami a peripetiemi. Jeden z významných zlomů představovaly i proměny po listopadu 1989. Romové, nebo Cikáni?

ROMSKÁ VLAJKA Děti drží romskou vlajku při oslavách Mezinárodního dne Romů v roce 2010.

Krátký pohled do historie

402

Romové v České republice Počet Romů žijících v českých zemí není přesně znám, ale odhaduje se na 250 000 až 320 000 osob. Ačkoli v prvním sčítání lidu

Sociální vyloučení a stigmatizace Romů

od roku 1945

po druhé světové válce

Romové

DAVID DUDÁŠ Prvním pravoslavným knězem romského původu v České republice se stal David Dudáš, který působí v Rokycanech.

403