Konec multikulturalismu? Inventura našich hodnot je nevyhnutelná

Česká evangelikální aliance

Konec multikulturalismu?

Inventura našich hodnot je nevyhnutelná Prof. Dr. Christine Schirrmacherová

„Multi-kulti“ je termín, který většina z nás dobře zná – koncept, na který se dnes nahlíží poměrně kriticky, ačkoli byl v minulých desetiletích do značné míry vodítkem pro sdílený život křesťanů a muslimů v Evropě, a to přestože zdaleka ne každý si byl plně vědom této premisy. Multikulturalismus je výsledkem historického vývoje, do kterého jsme spíše vklopýtali, než že by byl vědomě plánován a řízen. Tento vývoj jednak vyplynul z falešných intelektuálních předpokladů, které byly spojeny s pohledem na migraci muslimských pracovníků do Německa, jednak souvisel s lhostejností a úmyslným přehlížením.

Historické klopýtnutí Historie islámu v Německu má svůj počátek v roce 1961, pokud nebereme v úvahu nábor dvaceti tureckých vojáků (tzv. „Lange Kerls“, mimořádně vysokých mužů určených pro zvláštní jednotku panovníka, pozn. překladatele) pro armádu Friedricha Wilhelma I. roku 1731. V roce 1961 Spolková republika Německo uzavřela první náborové smlouvy s pracovníky z Turecka. Většina z nich byli otcové rodin a pocházeli z Anatolie. Mnohem důležitější než vzdělání a odborná kvalifikace však byl test fyzického zdraví – včetně přezkoumání stavu chrupu – což mělo být provedeno ještě před udělením vstupu do Německa. Mnozí přišli jako nekvalifikovaní dělníci a podíleli se na podpoře

obrovského ekonomického růstu v poválečném Německu, které mělo v tomto období plnou zaměstnanost, a žádné další rezervy pracovních sil v rámci evropských hranic již nebylo možné získat. Mnoho lidí tak do Německa přišlo bez svých rodin jako „gastarbeitři“, s deklarovaným cílem návratu do své domovské země po několika letech a po dosažení určitého finančního prospěchu.

Ekonomická a politická situace v Turecku se však nevyvíjela nijak slibně, takže když v roce 1973 Spolková republika Německo nařídila zastavení náboru dalších pracovních sil, nejen že nedošlo k návratu stávajících přistěhovalců do jejich domovských zemí, naopak paralelně dále pokračovalo urychlené přistěhování rodin. Mnohé ženy a děti následovaly své manžely a otce, aby se k nim připojily, takže v Německu začala vyrůstat druhá generace muslimských imigrantů. Díky vyšší porodnosti, novému proudu uprchlíků (především z balkánských zemí, Íránu a některých arabských zemí), dalším žadatelům o azyl a ekonomickým migrantům, počet muslimů v Německu vzrostl na dnešních celkově cca 3,2 milionu (text byl publikován v roce 2006; v roce 2015 byl počet muslimů v Německu odhadován na cca 6 milonů, pozn. překladatele).

Dějiny islámu v Německu nezačaly 11. září 2001, ale před téměř 45 lety, což je skutečnost, kterou si většina lidí neuvědomuje. Během tohoto období se ustálilo jen velmi málo vodítek pro společné soužití, přičemž většina z nich nebyla vůbec vyslovena.

Konec multikulturalismu? | 2

Falešné předpoklady K současné problematické situaci přispěla především skutečnost, že první fáze společného soužití od roku 1961 byla poznamenána mnoha falešnými intelektuálními předpoklady – např. v prvních dvou desetiletích se mělo za to, že se muslimští „gastarbeitři“ brzy vrátí do svých domovských zemí. Tento předpoklad se ukázal být zcela nesprávným, přesto byla tato realita uznávána jen velmi váhavě a s velkými rozpaky. Později, v roce 1980, se tiše předpokládalo, že k zaintegrování těch, kteří zůstali v Německu, dojde více či méně samovolně a automaticky. To byl ovšem opět naprosto falešný předpoklad. Ještě v devadesátých letech někteří odpovědní politici téměř agresivně prosazovali tezi, že přistěhovalci z muslimské kultury se asimilují do takové míry (dle původního vyjádření jednoho z partnerů v rozhovoru z té doby), že jejich turecký nebo arabský původ brzy nebude hrát vůbec žádnou roli a v dohledné době bude k nerozeznání. Dnes je až příliš zřejmé, že i toto byl mylný předpoklad.

Očekávalo se také, že druhá, nebo přinejmenším třetí generace bude přirozeně mluvit německy zcela plynně, takže už nebude potřeba žádná zvláštní jazyková výuka – což byl další mylný předpoklad. A konečně se v oficiálních kruzích více či méně předpokládalo, že islám jako náboženství a kulturní hodnoty na něm založené nebudou při integraci přistěhovalců ani v praktickém soužití křesťanů a muslimů hrát významnou roli.

Očekávalo se, že islám se brzy stane stejně „osvíceným“ a reformovaným náboženstvím jako křesťanství, a tedy okrajovou záležitostí v západní společnosti. Zpochybňování těchto intelektuálních předpokladů bylo v lepším případě nahlíženo jako politicky nekorektní, v horším případě jako xenofobní.

Lhostejnost a úmyslné přehlížení problémů K tomuto neřízenému vývoji a falešným intelektuálním předpokladům se přidaly lhostejnost a ignorance, a to jak na politické, tak na osobní rovině. Dlouho se nikdo nezabýval stále přibývajícími problémy, souvisejícími s trvalým pobytem a dalším přílivem přistěhovalců, a skutečností, že muslimské komunity byly ponechány samy sobě. Pokud se výjimečně někdo touto tematikou zabýval, pak ve většině případů pouze zdráhavě

a polovičatě. V těchto prvních dvaceti či třiceti letech nikomu nedocházelo, že i druhá a třetí generace pracovních migrantů by mohla potřebovat nějaké speciální podpůrné programy, což vedlo k tomu, že na mnoha místech kolem mešit začaly vznikat politické aktivity, které zpochybňovaly samotné základy západní společnosti. Protože se však tyto nábožensko-právní nebo kulturně-sociální rozdíly ve vztahu k majoritní společnosti nepokládaly za důležité, nebylo ani žádoucí poukazovat na nutnost nějakého zvláštního zásahu.

Z tohoto důvodu byla úloha integrace téměř bezvýhradně delegována na školy, přičemž se předpokládalo, že začlenění pracovních imigrantů do společnosti proběhne víceméně samovolně. Učitelé – ve většině případů bez jakéhokoli dodatečného navýšení vyučovacích hodin, bez jakýchkoliv speciálních učebních pomůcek a nezbytného dovzdělávání – měli kompenzovat, v jistém smyslu jen tak mimochodem, schodek vzdělání muslimských dětí v jejich zaintegrování, myšlení, kultuře a jazykových schopnostech. Učitelé měli znalosti těchto dětí pozvednout na úroveň vědomostí jejich německých spolužáků. Zatímco na některých místech bylo možné se takto několika jednotlivým dětem věnovat – a to jenom díky velké obětavosti na obou stranách – tento model úplně selhal, pokud měl učitel v jedné průměrné školní třídě nikoliv jedno nebo dvě, ale patnáct, dvacet nebo dokonce pětadvacet dětí bez znalosti německého jazyka.

Příliš dlouho se čekalo na okamžik, až toto výjimečné nasazení při výuce německého jazyka nebude potřeba, protože vnuci prvních přistěhovalců budou konečně „sami od sebe“ dobře mluvit německy. Teprve dnes je naprosto jasné, že bez dalších podpůrných výukových programů k tomu nikdy nemůže dojít.

Odhlédneme-li od vysoké politiky, také na osobní úrovni bychom sotva zaznamenali pozitivní postoj.

Muslimští imigranti zůstávají i ve své třetí generaci v Německu „hosty“, „cizinci“, nebo „Turky“, kterým je obvykle kladena otázka: „Vy mluvíte německy už opravdu dobře... A kdy se vlastně hodláte vrátit zpátky?“, na niž pak s podrážděním odpovídají: „Zpátky? A kam?

Narodil jsem se v Německu a mám německý pas.“ K oboustranné neochotě setkat se s lidmi z úplně odlišného světa, přistoupily i mylné či úplně chybějící znalosti islámského náboženství, tradice, výchovných hodnot a kultury.

Dnes jsou problémy, které vyplynuly z této situace, až příliš zřejmé: • Jazykový problém se nevyřešil sám od sebe. Naopak, děti muslimských migrantů třetí generace do značné míry mluví německy hůře než jejich rodiče a prarodiče.

Konec multikulturalismu? | 3

• Integrace přistěhovalců se rovněž nevyřešila samovolně. Dokonce i ti migranti, kteří mají německé občanství, zůstali v povědomí většinové společnosti v mnoha ohledech „cizinci“. Nikdy nebyli vítáni, nikdy nebyli přijati za sousedy, a už vůbec ne za přátele. Sami sebe vnímají jako ty opovrhované, kteří byli vytlačeni na okraj společnosti. Považují se za transplantované do Německa rozhodnutím svých rodičů nebo prarodičů a do dnešního dne nedospěli emocionálně do Německa. Mnozí z nich tudíž ani nemají chuť vynakládat nějaké další úsilí v tomto směru.

• Místo toho, aby integrace dělala pokroky, soustřeďuje se převážná část muslimské komunity stále více ve svých vlastních městských čtvrtích a ustupuje do mešit, kde si udržuje svůj vlastní jazykový a kulturní svět.

Následky neuskutečněné integrace Následky integrace, která se v praxi neuskutečnila, jsou dnes zjevné v mnoha oblastech:

Mezi ženami ...

Například problematika vztahu mezi pohlavími se v současné době výrazně dotýká nejen dívek a žen, ale i mladých mužů. Mezi muslimskými migrantkami nejenže výrazně vrostl počet šátků, ale také jej dívky musí začít nosit v nižším věku, a to často mnohem dříve než v islámských zemích, kde je zcela neobvyklé nosit šátek před pubertou. Zejména v Berlíně – ale i v jiných velkých městech – sociální pracovníci a učitelé stále více poukazují na to, že děvčata od šesti či osmi let musí nosit závoj, jsou ve školách osvobozovány od hodin tělesné výchovy, nesmí se účastnit školních výletů, jezdit na kole a pohybovat se na veřejných místech bez doprovodu.

Také se neustále zvyšuje počet žen, které jsou nuceny nosit šátek pod tlakem různých muslimských skupin.

Dívky bez pokrývky hlavy jsou předmětem opovržení, napomínání a vyhrožování anebo jsou řadou muslimů ze sousedství veřejně označovány za „děvky“. Islámské předpisy odívání a s tím spojené etické normy získávají stále větší prostor – a to přímo uprostřed Německa.

Ani ve třetí generaci nejsou výjimkou vynucené sňatky. „Importované nevěsty“ jsou přiváženy do Německa z venkovských oblastí Turecka za účelem obstarat pro syna „čistou“ a vyhovující mladou ženu z příbuzenstva. Takoví konzervativní manželé třetí generace často

udělují svým manželkám méně osobních svobod a práv, než kterým se těšily jejich matky a babičky, které nezřídka byly i výdělečně činné. Jejich děti tak budou opět rozpolceny mezi dvěma velmi odlišnými světy, protože jsou vychovávány matkami z venkovského Turecka, podle tureckých výchovných ideálů a výhradně v tureckém jazyce, a pak první den ve škole nebudou schopny promluvit jediné slovo německy.

A pak je tu stále aktuální téma vražd pro zneuctění.

Bohužel nemluvíme o zastaralém zvyku z dob před tisíci lety, nýbrž o praxi, ke které dnes běžně dochází ve velkých městech v současném Německu. Poslední oběť, Hatun Surucu, byla zastřelena za bílého dne v Berlíně v únoru 2005 svými bratry, protože údajně „žila jako Němka“ a byla „děvkou“, která si „nezasloužila nic lepšího“ (jak se o ní vyjádřilo několik mladíků z turecké komunity). Počet vražd pro zneuctění islámu ve třetí generaci spíše přibývá, pokud se mladé muslimské dívky, které vyrostly mezi dvěma světy, přece jen občas odváží vzepřít svatebním plánům svých rodin.

Poškozená čest světové muslimské komunity, kterou korán nazývá „nejlepší komunitou, která kdy vznikla mezi lidmi“ (Korán, Súra 3,110), je také jádrem mnoha konfliktů mezi islámským a západním světem. Částečně se to týká karikatur poprvé zveřejněných v září 2005 v dánském deníku Jyllands Posten. Otázka cti hrála svou roli v rozhořčení, které se zvedlo v případě mučení zadržených muslimů v írácké věznici Abu Ghraib v Iráku.

Ponížení a ztráta důstojnosti před celým světem je totiž mnohem závažnější než cokoliv jiného. Proto měl Usáma bin Ládin sympatie tolika muslimů nejrůznějších směrů i původu. On byl v očích mnoha muslimů ten, kdo znovu pozvedl pošlapanou čest islámu tím, že se vzepřel pokračujícímu útlaku a hanbě způsobované muslimskému světu a postavil se proti západní supervelmoci USA.

... a mezi muži Také mladí muži uvízli na cestě nerealizované integrace.

Některé studie označují právě mladé muže za skutečné oběti přistěhovalectví. Mnozí z nich se necítí přijímáni ani v Německu, ani v zemi svých rodičů a prarodičů.

Díky rozmazlování a zanedbávání ve svých rodinách často selhávají ve škole. Mj. i proto, že většina z nich má jen malou podporu a povzbuzení z domova – zejména studie PISA jasně prokázaly, že za úspěchy dětí při učení a ve škole v rozhodující míře stojí „vzdělávací klima“ v rodině. Mnoho dětí migrantů nedokončí ani základní školu (v mnoha čtvrtích Berlína téměř 70%), nebo musí kvůli několikerému opakování jednotlivých

Konec multikulturalismu? | 4

tříd přestoupit do zvláštní školy. Za neúspěchy ve škole a později v zaměstnání stojí jejich vlastní rodinné zázemí: omlouvá je a hájí, pokud se dostanou před soud pro nějakou trestnou činnost, a tím jim ve skutečnosti neposkytuje adekvátní podporu v procesu vyrovnání se s realitou života a jejich budoucího začlenění do společnosti v Německu – v zemi, v níž podstatnou roli pro rozvoj a růst člověka hraje vzdělání a odborná příprava, nikoliv rodinná příslušnost a příbuzenské vztahy.

Bez ukončeného vzdělání a bez možnosti dalšího odborného výcviku: Není tedy divu, že právě mladí muži jsou postiženi vysokou mírou nezaměstnanosti. Podle statistik žije 65 % přistěhovaleckých rodin pod nebo sotva nad hranicí chudoby. To znamená, že ani ve třetí generaci nedošlo k sociálnímu vzestupu od nekvalifikovaných pracovních sil první generace. Také s ohledem na německou společnost je již dávno zřejmé, že nízký příjem, nepříznivé vzdělávací klima a dlouhodobý příjem sociálních dávek se budou s velkou pravděpodobností přenášet na další generaci. Ani uvnitř současné komunity migrantů nejsou zjevné žádné známky sociálního pokroku, což je stav, který se díky současné situaci na trhu práce těžko může zlepšit.

Ten, kdo utrácí čas bez naděje na získání nějakého zaměstnání, komu se nedostává uznání a místa ve společnosti, se pochopitelně pokusí získat peníze jiným způsobem – distribucí drog, kuplířstvím, v rámci nějakého gangu nebo zapojením do pouličních bojů.

Demonstrace síly a užití násilí s použitím zbraní nebo pěstí je ve srovnání s německým obyvatelstvem bohužel mnohem častější součástí každodenního života v rodinách migrantů; k soubojům dochází občas i ve školách Koránu. Násilí a síla jsou známkami patriarchální společnosti, kde jsou důkazem sebevědomí a schopnosti se prosadit.

Nejnovější studie ukazují, že pokud jde o násilí vůči vlastní matce a sestře, počet těch, kteří ho zažili ve svém domově, je u dětí přistěhovalců mnohonásobně vyšší než v ostatních rodinách. Tato zkušenost pochopitelně zprostředkovává mladým lidem určitý pohled na ženy, takže každodenní pohrdání a opovržení ženou jako samostatnou osobností se pokládá za samozřejmé a násilí je vnímáno jako legitimní způsob řešení konfliktů.

Stále častěji se mladí muži jakožto muslimové a Turci cítí odmítnutí, znevýhodnění a diskriminovaní a reagují na to zásadním odmítáním společnosti, kterou čím dál více odsuzují jako rasistickou. Počet těch, kteří považují Korán a demokracii za naprosto neslučitelné, se neustále zvyšuje, stejně jako stoupá vliv různých islámských skupin na mladé lidi prostřednictvím

mešit a tamních volnočasových aktivit. Pokud je jim za těchto okolností od malička vštěpován turecký nacionalismus, islám jako nadřazené náboženství a současně předáván pohled na Západ jako na bezbožný a zkažený svět, pak se stále více rozmáhá radikalizace, která znehodnocuje veškerou péči vynakládanou ve školách, v rámci sociálních projektů a jakoukoli práci s mládeží na veřejnosti.

Tito mladí lidé vyrostli v čistě turecké nebo arabské rodině. Nikdo jim nikdy nepředal normy a hodnoty západní společnosti, natož filozofické základy její kultury a historie. Současný vývoj nutně musí vést k velkým obavám, protože konec konců počet cca 800 000 mladých lidí pocházejících z muslimského prostředí je příliš vysoký na to, abychom i nadále mohli současné symptomy přehlížet jako okrajové záležitosti.

Hledání příčin Popsaná situace by měla vést k vážnému zamyšlení.

Sama od sebe se nevyřeší a problémy nebudou řešitelné bez uvědomělého nasazení nás všech. Je dobré, že se začalo otevřeněji diskutovat o současné situaci, protože pouze objektivní diskuse bez jakéhokoli zastírání může přinést řešení.

Diskuse o současných potížích – i když je jako první krok velmi důležitá – sama o sobě ale stačit nebude.

Budeme se muset daleko hlouběji ponořit sami do sebe a otevřeněji mluvit o skutečných příčinách současné problematické situace: především o základech západní kultury a civilizace, stejně jako o podstatě islámského náboženství – aniž bychom pominuli skutečnost, že náboženství, tradici a kulturu není možné od sebe navzájem jednoznačně oddělit.

Pouze fundovaný rozbor příčin může otevřít cestu ke konstruktivnímu procesu integrace: Kdo neumí definovat nosné, naprosto nezbytné základy své vlastní kultury a společenských hodnot, bude nutně tápat v tom, co může po společenství přistěhovalců požadovat, a naopak, co může v rámci kulturní rozmanitosti považovat za obohacení.

Současná problematická situace tlačí západní společnost k diskuzi, které se dosud vyhýbala. Pouze tehdy, když se západní společnost zapojí do této tak dlouho zanedbávané diskuze o hodnotách, bude schopna se účinně vypořádat se stávající krizí. V opačném případě i nadále vše zůstane pouze na rovině povrchových úprav.

Z tohoto důvodu je stávající krize současně i šancí stanovit si vlastní pozici a cíle.

Konec multikulturalismu? | 5

Islám jako celek Pokud jde o islám v Německu, pak to například znamená nutnost vidět islám v celé jeho šíři, tak jak islám vnímá sám sebe: jako živé náboženství, které ukazuje směr do budoucnosti, ale také jako společenský řád, který má pro mnohé muslimské autority také politický rozměr.

Kdo chce porozumět dnešnímu islámu v Německu, musí se vypořádat s jeho historií a teologií, stejně jako s jeho zakladatelem, prorokem Mohamedem – vojevůdcem, zákonodárcem a vládcem v jedné osobě. Kdo chce pochopit Mohamedův význam pro dnešní muslimy, zjistí z historie a islámské teologie, že jako poslední prorok poslaný Bohem, byl Mohamed už během svého života považován za nezpochybnitelný vzor ve všech světských i duchovních záležitostech a že korán, jako doslova Bohem inspirovaná zpráva, nebyl dodnes vystaven žádné historické kritice.

Každý, kdo si přeje pochopit palestinský konflikt v jeho historických a teologických souvislostech a kdo si chce správně zařadit antisemitské výroky současných muslimských teologů a mluvčích, musí vzít vážně skutečnost (na základě Mohamedových bojů s tehdejšími židovskými skupinami), jak odmítavě se Korán staví proti židovskému společenství. Korán sice v počátečních Mohamedových prohlášeních respektuje křesťanství, ale ke konci života jej stále více odsuzuje jako pokřivené náboženství. Je třeba se zabývat tím, jaký význam se těmto výrokům přisuzuje při dnešních kázáních v mešitách a k jakému jednání jsou muslimové na základě koránu vyzýváni. Ten, kdo chce porozumět všem těm bouřlivým reakcím (od ničení majetku a památek až po vraždění nevinných) na zveřejnění zpočátku nevýznamné karikatury Mohameda v dánských novinách, musí vědět – spolu se skutečností, že tyto celosvětové nepokoje byly cíleně rozdmýchávány za použití falešných informací – že podle islámské tradice Mohamed odpověděl na zesměšňování své osoby židovskou komunitou v Medíně roku 624 n. l. tvrdou a represivní vojenskou odvetou.

Mluvíme-li o islámu v Německu, je třeba přiznat, že dosud nebyl brán zřetel na skutečnost, že máme co do činění nejen s muslimskou komunitou žijící v Německu, ale nepřímo i s politickými stranami, ideo­ logií, teology a různými hnutími z islámských zemí, které mají prostřednictvím mešit, islámských center a médií velký vliv na muslimské komunity v Německu.

Literatura muslimských duchovních (muftí) a teologů

je k dispozici v němčině v mnoha mešitách, jejich kázání jsou prodávána na magnetofonových kazetách a jejich stanoviska k aktuálním otázkám jsou přístupná prostřednictvím internetu nebo e-mailu. Ten, kdo má vliv na islámské komunity v arabských zemích, podstatným způsobem ovlivňuje i evropské muslimy – místní skupiny odrážejí teologickou, národnostní a ideologickou rozmanitost a vzájemné propojení je poměrně intenzívní. Chceme-li porozumět muslimské komunitě v Německu, musíme se současně podívat do zemí, odkud muslimové pocházejí.

Máme-li dosáhnout v integraci nějakého pokroku, musíme svou pozornost zaměřit na islám a jeho historický, teologický, kulturní a politický význam. Budeme-li ignorovat i jen jeden aspekt, bude naše analýza vycházet z neúplných předpokladů. V současné situaci mají společenské a sociální hodnoty založené na islámu mimořádný význam, své kořeny mají koneckonců v islámském právu, tradici a teologii.

Základy evropské kultury a civilizace Vzhledem k tomu, že islám naléhavě řeší otázku kulturních, politických a náboženských hodnot západní společnosti, je nejvyšší čas přemýšlet o správných odpovědích.

O odpovědích, kterým jsme se do nynějška vyhýbali – ať už z pohodlnosti, nevědomosti či odmítavého postoje – které jsou však nevyhnutelné, má-li se současná situace změnit pozitivním směrem. Aby bylo toto úsilí úspěšné, je v první řadě zapotřebí provést „inventuru“ základních hodnot, jak vlastní, tak přistěhovalecké kultury.

Ten, kdo přemýšlí o kořenech evropské kultury a historie, není zastáncem jedné nadřazené kultury nebo propagátorem monokultury. Snaha vyrovnat se s vlastními kořeny, je spíše známkou skutečné tolerance a otevřenosti: Kdo nedospěje k jasnému poznání sebe sama, nebude schopen otevřeně a svobodně jednat s ostatními.

Kosmopolitní přístup je dnes nezbytný – což platí o to více v době globalizace – ale jen takový kosmopolitní postoj, který si je vědom své vlastní historie a tradice.

Kulturní síla může vycházet pouze z vědomí vlastních hodnot, historie a tradice. Alternativou by bylo kapitulovat před sebou samým nepodloženým či bezmezným obdivem a následným splynutím s přistěhovaleckou kulturou, anebo naprostým odmítnutím všeho „cizího“.

Ani jeden z těchto přístupů však není přijatelnou cestou do budoucnosti.

Konec multikulturalismu? | 6

Základní prvky židovsko-křesťanského dědictví Každému, kdo se zabývá historií evropské kultury, je zřejmé, že v podstatné míře vychází z židovsko-křesťanského dědictví, stejně jako z osvícenství. Jaký konkrétní profit z toho na první pohled vyplývá? Čím důkladněji je tato oblast probírána, tím zřetelněji vyniknou oblasti, které se s kulturou přistěhovalců rozcházejí:

Oddělení mocí a rovnost před zákonem Princip oddělení mocí je základním předpokladem západního pojetí právního státu. V žádném případě to není náhodný produkt modernizace společnosti při jejím přechodu od středověku do moderní doby, ani nutným důsledkem osvíceneckého osvobození z „pout církve“. Oddělení moci výkonné od legislativní jako nedílná součást židovsko-křesťanského dědictví bylo stanoveno už ve Starém zákoně a následně potvrzeno a upevněno v Novém zákoně. S tím úzce souvisí oddělení církve od státu, světské sféry od náboženské sféry, přestože to v historii křesťanské církve zdaleka nebylo vždy praktikováno. Klasickou formulaci tohoto aspektu lze vidět v Ježíšově prohlášení: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Matouš 22,21) Nejdůležitějším praktickým důsledkem, který existoval v Izraeli již ve starozákonní době, bylo oddělení pravomocí kněze jako zástupce Božího zákona a pravomocí krále, což znamenalo, že král nevyhlašoval zákon, ale mnohem spíše mu byl podřízen. Pokud zákon přestoupil – a Starý zákon obsahuje řadu příběhů o králích posedlých mocí, zkorumpovaných, svévolných a bezbožných – byl od Božího proroka napomenut a veden k odpovědnosti za své selhání.

Snad nejznámějším příkladem je příběh krále Davida, nejmocnějšího muže v Izraeli, který zneužil svou moc a dopustil se cizoložství a vraždy. Prorok Nátan ho však tváří v tvář nemilosrdně konfrontoval s jeho vinou, za kterou musel David zaplatit smrtí svého prvního syna (2. Samuelova 11–12). Z tohoto příběhu a mnoha jiných obsažených ve Starém a Novém

zákoně vyplývá: „Bůh nikomu nestraní.“ (2. Paralipomenon 19,7 a řada dalších míst)

... v západních společnostech Tento příběh možná vypadá bezvýznamně, přesto odráží jeden ze základů našeho pojetí státu a práva.

Jenom tehdy, když se představitel státní moci podřizuje zákonu a nestaví se nad něj, existuje možnost odvolat se proti státu. Pouze v takovém prostředí funguje zdravý smysl pro osobní odpovědnost oproti přehnané moci úřadu nebo zneužití pravomocí. Jen tam, kde může občan vyzvat stát, aby rozhodl sám proti sobě, kde může státním úředníkům připomenout, aby jednali v souladu se zákonem, kde může od státu žádat spravedlivé zúčtování věci nebo dokonce podat žalobu proti státu, je jednotlivec svobodným občanem s osobní důstojností, a ne jen poddaným. Jen tam, kde existuje protiváha ke státní moci – a tedy možnost odvolání se k nejvyšší instanci – může být spravedlnost a soudní pravomoc vázáná zákonem. Ruku v ruce s tím však jde zákaz – který byl také formulován již ve Starém zákoně (Exodus 23,8) – přijímání úplatků, tj. možnosti koupit si právo, což v praxi znamená otevírání dveří nespravedlnosti.

Když si veřejný činitel přisvojí věci, které jsou pro běžného občana nemyslitelné – jako milionové daňové úniky nebo nezákonné užití osobních výhod – občan západní polokoule obvykle protestuje. Proč vlastně?

Není snad těm, kteří tvrdě pracují a nesou velkou odpovědnost, dovoleno těšit se také větším právům? Skutečnost, že to dnes podobně jako v minulosti není převažujícím přesvědčením ani obecným veřejným míněním a spíše se očekává spravedlivý trest pro takové porušovatele zákona i na nejvyšších pozicích, spočívá především v základních křesťanských hodnotách naší společnosti – rovnost všech občanů před zákonem bez ohledu na jejich vážnost či postavení. ... a jak je to v islámských zemích Aniž by někdo chtěl v černobílých barvách tvrdit, že v západních státech je právo prosazováno v dokonalém souladu s těmito zásadami, přesto lze zaznamenat zřetelný kontrast, podíváme-li se na základy jiných kultur.

Je snad pouhou náhodou, že žádný z principiálně arabsko-islámských států dnes nemůže být označen jako „právní stát“?

Vyjdeme-li z naší původní úvahy, že oddělení státní moci umožňuje fungování právního státu, zjistíme, že v původní islámské komunitě takové oddělení státní moci odmítnul jak Mohamed, tak i jeho nástupci

Konec multikulturalismu? | 7

– chalífové. Mohamed byl náboženským vůdcem své komunity, zprostředkovatelem božského poselství a současně zákonodárcem ve světských záležitostech, vojevůdcem a generálem. Cílem islamistických hnutí na celém světě je obnovení této původní jednoty státu a náboženské obce a sjednocení islámského společenství pod vedením chalífy.

A co se týče postavení Mohameda ve vztahu k islámskému právu, které on sám vyhlásil nad svou komunitou? Ani muslimští teologové nepopírají, že Mohamed se v různých situacích pokládal za nadřazeného (namísto podřízeného) zákonu, že některá zjevení byla určena pouze pro něj, čímž zdůvodňoval svá zvláštní práva (například velký počet svých manželek, porušování mírových smluv nebo sňatek se svou snachou Zainab, což bylo pro kohokoliv jiného zakázáno).

Je snad pouhou náhodou, že žádný islámský stát dnes neuznává právo občana odvolat se proti státu? Tu a tam sice dochází k ústupkům s ohledem na zjevnou nespravedlnost (například formou „smírčí komise“, kterou v roce 2004 ustanovil král Mohamed VI, aby vyšetřila porušování lidských práv v Maroku), ale řadový občan sotva může vystoupit proti mnohem mocnějšímu státu a domáhat se spravedlnosti. Je to náhoda, že svévolné zatýkání, věznění bez soudního procesu a právního zástupce, drtivá státní moc v podobě mučení a svévole jsou na mnoha místech na denním pořádku? Je to náhoda, že rozhodnutí o tom, kdo pocítí státní zvůli, závisí na sociál­ním postavení, příbuzenských vztazích a společenských konexích s vlivnými osobami v zemi, stejně jako na finančních možnostech, pokud se jedná o právo či bezpráví? Je to náhoda, že to všechno se odehrává v zemích, které se odvolávají na úplné zavedení práva „šaría“ jako Božího zákona, který má zaručit nejvyšší stupeň spravedlnosti?

Je to náhoda, že v tolika islámských zemích jsou výsledky soudních procesů tak často nepředvídatelné a že až do okamžiku vynesení rozsudku – ať už osvobození nebo trestu smrti v případě odpadnutí od islámu – může kdykoliv dojít ke zvratu? Že právo je možné na mnoha místech snadno překroutit a v mnoha společnostech je z důvodu sebezáchovy nutné se vyhnout tomu, aby státní orgány vůbec něco vyšetřovaly – například pokud by žena chtěla podat žalobu kvůli znásilnění – a není možné žádat pomoc a podporu tam, kde se může většinou dočkat ještě většího bezpráví? Že obyčejný člověk na ulici nevnímá policistu jako zástupce práva a spravedlnosti, nýbrž spíše jako toho, kdo ho nezřídka vydá do rukou nespravedlnosti?

Monopol na použití síly, odplaty a trestu Zárukou bezpečnosti a nastolení spravedlnosti ve společnosti je i prosazení státního monopolu moci a zřeknutí se všech typů osobní odplaty, před čímž varuje Nový zákon (Římanům 13). Osobní msta vyvolává eskalaci bezpráví, protože oplácí nespravedlnost způsobem dle vlastního uvážení, místo toho, aby tak činil stát, který je vázán svými zákony. Tento způsob nevyhnutelně zasahuje nevinné členy rodiny a v důsledku vede k rozpadu státní právní struktury.

V mnoha společnostech dochází k zástupným odplatám, které postihují i ostatní členy rodiny, v neposlední řadě např. v období Třetí říše. Je to vždy znak zvůle, tím spíš, že v samotné povaze věci je požadavek potrestat bezpráví na základě principu rovnosti, čímž se uvolňuje prostor anarchii.

Korán také uznává soukromou odplatu ​​ vykonávanou v předislámské době, kterou sice omezuje, ale neruší. Výslovně povoluje pomstít tělesné zranění či zabití stejným zraněním nebo popravou viníka, popř. jeho zástupce. Princip zástupce tedy není zásadně vyloučen. Tento aspekt lze pozorovat například v nedávné minulosti na událostech kolem „karikatur“, kdy se odplata za urážku Mohameda vztahovala nejprve na dánské výrobky a firmy a následně i na osoby různých národností, především křesťanského vyznání, kterým bylo vyhrožováno, byli zabíjeni, velvyslanectví některých států byla zapálena – to všechno bylo zahrnuto do skupiny západních společností, které měly být potrestány.

Důstojnost a svoboda pro všechny lidi Z čeho je vlastně odvozena důstojnost a svoboda člověka? Křesťanské pojetí vnímá člověka především jako jedinečnou bytost stvořenou k Božímu obrazu. Důstojnost člověka má svůj původ v Bohu, a proto je z křesťanského hlediska nedotknutelná. To platí pro každého člověka, ať už je křesťanem nebo nekřesťanem, mužem nebo ženou, občanem nebo hostem, viníkem nebo bezúhonným. Myšlenka nedotknutelnosti důstojnosti každého jednotlivce je úzce spjata s myšlenkou rovnosti před Bohem a před zákonem, stejně jako s respektem

Konec multikulturalismu? | 8

a skutečnou tolerancí, která může vzniknout jen tam, islámského náboženství, nejsou muslimy, a proto jsou kde je právní a přirozená rovnost všech lidských bytostí považováni za druhořadé občany, jsou na ně uvalovány všeobecně přijímaným východiskem. zvláštní daně a jsou všelijak znevýhodněni. Podobně má muž více privilegií v islámském dědickém právu, při svě... v křesťanském pojetí deckých výpovědích nebo v rodinném právu než žena, Křesťan, který má zemi „obdělávat a střežit“ (Gene- protože není možné nastolit rovnost mezi těmi, kteří sis 2), zakouší tuto rovnost a důstojnost, ale také svobodu jsou v zásadě nerovnými, což je základní princip islámu. od Boha. Je povinen dodržovat Boží přikázání, svůj život Z tohoto důvodu není člověk vázán svým svědomím, však buduje svobodně, vázán svým svědomím. Kreativita, ale spíše zákonem s jeho četnými jednotlivými předpisy vynalézavost, podnikavost a svobodné bádání, což jsou týkajícími se potravin a očisty, odívání a směru, ve ktezáklady všeobecného ekonomického a intelektuálního rém mají být modlitby prováděny, počítaje v to i přederůstu a pokroku, ale také svoboda slova, tisku a nábožen- psané formulace a na minutu přesné začátky modliteb ství, jsou konkrétní projevy této základní křesťanské ori- či rituální poutní cesty. Podřízenost místo kritického entace v pohledu na důstojnost a svobodu lidské bytosti. zkoumání; výchovný a vzdělávací systém příliš orienPouze křesťanství zásadně odmítlo otrokářství. Významní tovaný na memorování místo na svobodné zkoumání, vyznavači své víry proti němu bojovali navzdory ener- omezování osobních svobod, jako je svoboda tisku nebo gickému odporu nejvyšších orgánů a jednou provždy je slova, nebo odpírání práva zakládat politické strany, odsoudili za neslučitelné s lidskou důstojností. jsou součástí každodenního života v islámských zemích.

Kritické myšlení, reflexe vlastního bytí, života Umění, kultura, literatura a náboženská svoboda možná na této zemi a na onom světě, ano dokonce i výtky a obvi- měly v minulosti lepší podmínky pro rozvoj, dnes jsou nění namířená vůči Bohu, nejsou „tabu“ již ve Starém však v islámských zemích velmi omezovány. „Šaría“ zákoně. Stačí si přečíst knihu Jób nebo Žalmy, v nichž je uznává pouze právo obrácení se k islámu, za odpadnutí věčný Bůh nemilosrdně vystavován kritice omezenými od islámu platí již 1400 let pouze trest smrti. lidskými bytostmi. Na jedné straně je tento Bůh nepoExistují ještě další aspekty, které bychom mohli chopitelný, na druhé straně člověka vybízí k přemýš- srovnávat, například křesťanská pracovní etika, která lení a zkoumání. Křesťanská víra neustále klade otázky, považuje všechny druhy práce za cenné, protože jsou stále znovu vyvolává diskuzi a prověřuje se v souvislos- službou Bohu i bližnímu. Poslání vzdělávat, pečovat tech společenského života. Křesťanská víra zkoumá, zva- o nemocné a umírající, o chudé a postižené bez ohledu žuje, porovnává a vznáší otázky ohledně smyslu dějin na jejich „hodnotu“, náboženské vyznání, pohlaví nebo a osobní existence, ale také si nechá otázky pokládat – původ, jsou ve své podstatě specifickými křesťanskými ve Starém i Novém zákoně – a to aniž by ji to zásadně hodnotami a v žádném případě nejsou univerzálně platnějak poškodilo anebo se musela obávat o svou čest. nými záležitostmi.

Kritika a zpochybňování vlastních zásad, kreativita a svoboda nemusely být v křesťanské víře vyvzdorovány, ale spíše byly již od samého počátku v souladu s jejím Nebojme se diskutovat základním nastavením. Proto mohla přijmout i myšlenky osvícenství, přestože sociální realita tyto ideály o hodnotách často neodrážela.

Musíme vést velice dobře a odborně podloženou diskuzi ... a v islámské teologii o hodnotách, které mají své kořeny v náboženství, právZe srovnání s pojetím islámské teologie a společen- ním myšlení a tradicích, na kterých byla založena naše ské reality je zřejmé, že tyto hodnoty nejsou univerzál- společnost. To, co vypadá podobně, ještě zdaleka není ními skutečnostmi. Teologie, která sice chápe člověka „stejné“ ve své podstatě. Teprve tehdy, když budou otejako Boží stvoření, ale nepřiznává mu žádnou zvláštní vřeně zanalyzovány a osvětleny základy naší společnosti, důstojnost jakožto bytosti stvořené k obrazu Božímu, stejně jako základy společnosti přistěhovalců – a jejich dochází k závěru, že člověk není v první řadě svobodný důsledky pro společný život – např. pokud jde o roli žen s právem vlastního úsudku, ale poddaný – je „musli- a mužů, toleranci a právní myšlení – vystoupí na povrch mem“ (islám = podřízenost, odevzdanost). Podřízený hodnoty podstatné pro naši společnost. Jejich dodržomuslim má tudíž v islámském státě zaručena větší práva vání pak bude potřeba požadovat i od přistěhovalců, aby než žid nebo křesťan, kteří se nepodřizují Bohu podle bylo možné vytvořit konstruktivní soužití.

Konec multikulturalismu? | 9

Dokud bude naše společnost setrvávat v nejistotě ohledně svých vlastních hodnot a identity, těžko se bude moci postavit tak výbojné kultuře a tradici s vlastním pevně stanoveným souborem hodnot. V dlouhodobém horizontu pak bude moci tuto kulturu jenom slepě obdivovat, nebo se od ní v zájmu přežití distancovat. Ani jeden z těchto postojů však není nosnou alternativou pro společnou budoucnost, na jejímž utváření se nepochybně musíme podílet všichni.

Diskuse o hodnotách a pravidlech pro společné soužití není známkou arogance nebo „násilné germanizace“ (text byl určen pro německé čtenáře, pozn. překladatele), ale naopak znamením dobré vůle ke skutečnému spolužití. Ten, kdo lehkomyslně hází vlastní historii a identitu přes palubu, se již předem vzdal a zítra bude žít v rozpadajícím se systému hodnot, vedle něhož se paralelně prosadí jiný systém hodnot a práv.

Křesťanské hodnoty doplněné osvícenstvím a humanismem nabízejí stabilní rámec pro smysluplné a rovnoprávné soužití v budoucnosti tím, že každému člověku bez rozdílu zaručují respekt, toleranci, stejná práva pro ženy a pro menšiny, právo na svobodu a náboženské vyznání.

Islám se stal součástí německé a evropské společnosti. Pojďme konečně stanovit společná pravidla!

Úspěšné soužití dvou tak odlišných hodnotových systémů nevznikne samo od sebe. Naopak, v důsledku dlouhodobého zanedbávání problémů je dnes zapotřebí vyvinout mnohem větší úsilí. Na politické rovině je potřeba zajistit širší nabídku programů pro výuku jazyka a seznamování s místními hodnotami, jak pro děti, tak pro ty, kteří zde žijí již třicet let. Potřebujeme nové přístupy k hledání práce a poskytnutí odborné přípravy i těm, kteří nemají ukončené základní vzdělání. Potřebujeme další vzdělávací programy a novou bytovou politiku, aby se zabránilo vzniku dalších ghett s vlastními paralelními zákony. Nicméně i kaž­dý jednotlivý občan má odpovědnost za místo, kde žije, za vztahy s ostatními sousedy, za svůj přínos do politiky a dění ve společnosti, za podporu a programy i za stanovování hranic.

Naše společnost se ocitla na křižovatce: Vzchopí se k tomu, aby se nově ujistila o své kultuře a civilizaci, našla pro ně zdravé argumenty a obstála ve střetu s jiným pohledem na svět? Budoucnost nás všech již začala – seberme tedy odvahu utvářet ji společně.

Originální text lze nalézt na stránkách Institutu M ­ artina Bucera www.bucer.de, a to v němčině (MBS TEXTE 075) nebo v angličtině (MBS TEXTE 076), popř. na webu www.contra-mundum.org.

Christine Schirrmacherová dosáhla titulu MA v oboru islámských

studií roce 1988, PhD v islámských studiích v 1991 na Universitě v Bonnu za práci

zabývající se muslimsko-křesťanskou polemikou v 19. a 20. století.

V současné době je profesorkou islámských studií na univerzitách v Bonnu

a v Lovani a vedoucí Mezinárodního institutu islámských studií Světové evangelické aliance. Navštívila mnoho zemí muslimského světa Blízkého a Střed-

ního východu, je autorkou mnoha článků a kolem 15 knih, ve kterých se zabývá

problematikou islámu.

Publikuje v němčině a angličtině, některá její stěžejní díla byla přeložena

do španělštiny, korejštiny, rumunštiny, turečtiny a svahilštiny.

Der Islam: Geschichte – Lehre – Unterschiede zum Christentum, 1994 a 2003 (Islám: Dějiny – učení – odlišnosti ve srovnání s křesťanstvím) Herausforderung Islam – Der Islam zwischen Krieg und Frieden, 2002 (Výzva islámu – islám mezi válkou a mírem)

Kleines Lexikon der islamischen Familie, 2002 (Malý lexikon islámské rodiny) Frauen und die Scharia – Die Menschenrechte im Islam, 2004/2006 (Ženy pod právem šaría – lidská práva v islámu) Der Islam – Eine Einführung, 2005 (Islám – krátký úvod)

Islam und christlicher Glaube – ein Vergleich, 2006 (Islám a křesťanství – srovnání) Více informací na http://christineschirrmacher.info www.ea.cz