Faro 22 by Faro Lidecko

FARO FARNOST LIDEČKO Zaplacením dobrovolné částky můžete přispět na výrobu časopisu (výrobní cena je 10 Kč).

Číslo dvaadvacáté, Velikonoce 2015

Drazí farníci, vzkříšení Jeţíše Krista je pro nás křesťany centrálním bodem naší víry. Smrt není konec, ale nový začátek nového ţivota. Proto se o Velikonocích zvěstuje, ţe ţivot zvítězil nad smrtí, pravda nad lţí, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. To co zvěstujeme, čemu věříme, chtějme také ţít. Zvěstujme světu velkou naději, ţe konečné slovo ve světě, ale i v ţivotě kaţdého člověka bez rozdílu, můţe mít Bůh se svým odpuštěním a uzdravující mocí, se svou nekonečnou úctou a láskou ke kaţdému jednotlivému člověku. K tomu můţe kaţdý z nás svým dílem přispět. Protoţe jsou Velikonoce hlavním křesťanským svátkem, jsou i obřady veliké noci jedinečnou formou liturgie, která se kaţdoročně slaví jen jednou. Tato velikonoční noc je „matkou všech nocí“. Právě tam si křesťan připomíná onen zásadní okamţik přechodu mezi smrtí a ţivotem, proto v tuto noc křtíme katechumeny, kteří poţádali o křest. Ale co my, kdo jsme byli pokřtěni jako děti a na svůj křest ţádné vlastní vzpomínky nemáme? Proto obnovujeme svůj křest a tato velikonoční připomínka křtu nám má pomoci, abychom si uvědomili, kdo vlastně jsme. Křest nám říká, ţe nejsme jen děti svých rodičů, ale děti Boţí. Máme nejen vlastnosti, které jsme zdědili geneticky, ale proudí v nás Boţí ţivot. Tryská v nás pramen Ducha svatého, který nikdy nevysychá, z něhoţ můţeme čerpat, i kdyţ nás naše vlastní síly opouštějí. Máme účast na neomezené síle Boţí, která z tohoto pramene vyvěrá. Připomínka vlastního křtu o velikonoční vigilii můţe být pro nás konkrétní cestou, jak si kaţdý den znovu uvědomovat, ţe jsme Bohem milovaní, můţeme ţít nezávisle na tom, co od nás očekává svět a můţeme rozdávat z vnitřního pramene, ne jen z vlastních sil. Přeji vám ať se v obřadech Veliké noci setkáte s ţivým Kristem a zakusíte pravou duchovní radost z vítězství světla nad temnotou, lásky nad hříchem. Poţehnané Velikonoce! P. Josef - farář z Lidečka

Z OBSAHU  Pozdrav z teologického konviktu  Svátek Božího milosrdenství  Setkání mladých v Prostějově  Křížová cesta obcí  Představení řeholnic a řeholníků z naší farnosti

Faro

Stránka 2

POZDRAV Z TEOLOGICKÉHO KONVIKTU a od pondělí nás čekala praxe ve zdravotnictví. Milí farníci, zdravím Vás z Teologického konviktu v Olomouci. Ţivot v Konviktu je jiný neţ běţný studijní ţivot jakéhokoliv studenta vysoké školy. Všední den začíná většinou v 6:45 hod. v kapli sv. Jana Sarkandera ranními chválami, rozjímáním a mší svatou. Po snídani nás čeká dopolední vyučování. A jaké předměty se učíme? Spiritualitu, katechismus, filozofii, liturgiku, biblistiku, latinu, řečtinu a jeden z ţivých jazyků: italštinu nebo angličtinu. Kaţdý pátek je pozván nějaký host, kněz nebo jiný člověk, který nám povídá o svém ţivotě a o tom, co dělá. Ve 12 hod. se společně v naší kapli modlíme Anděl Páně. Po obědě většinou následuje osobní volno. V 15 hod. nám začíná samostudium na pokojích, které končí večeří. Ve středu máme většinou celé odpoledne volné. Večery pak trávíme při společných modlitbách a akcích. V pondělí máme Lectio divina – rozjímání nad Boţím slovem, v úterý tzv. misijní skupinky – v nich se připravujeme na misie ve školách, které nás čekají v květnu. Ve středu se modlíme růţenec a ve čtvrtek máme ročníkový večer, kdy se díváme na nějaký film, hrajeme hry, nebo diskutujeme nad různými věcmi. V pátek večer máme moţnost adorovat před Kristem v Nejsvětější svátosti. O víkendu máme volné odpoledne, kdy můţeme vyrazit na výlet, nebo navštívit různá místa. Po návratu z vánočních prázdnin jsme strávili v Olomouci tři týdny, během kterých jsme psali první zápočtové písemky. Pak jsme jeli na týdenní exercicie do Rokole. Je to krásné mariánské poutní místo v podhůří Orlických hor, kde mají svůj dům sestry Schönstattského hnutí. Exercitátorem se nám stal P. Jan Linhart, bývalý spirituál v Konviktu. Kaţdý den nás čekaly tři přednášky, takţe bylo stále o čem rozjímat. V tichu a samotě jsme mohli přemýšlet nad svým ţivotem a povoláním. V okolí je také krásná příroda, kterou jsem často navštěvoval. Po exerciciích jsme jeli na víkend domů

Na ni jsme jeli do sociálních zařízení (hospice, domovy pro seniory, kněţské domovy…) Já jsem si vybral Domov sv. Kříţe v Kroměříţi, kde jsou kromě civilních obyvatelek také někteří staří kněţí z naší arcidiecéze. Bydlel jsem spolu se dvěma spolubratry přímo v klášteře sester sv. Kříţe, jehoţ je domov součástí. Tato praxe pro mě byla velkou zkušeností. Vyzkoušel jsem si péči o staré a nemocné lidi, kteří se o sebe sami nepostarají. Po praxích uběhlo pár týdnů a po fašankovém průvodu přes seminář jsme začali dobu postní. Kaţdou středu dochází pravidelně tři z nás do Vazební věznice v Olomouci, kde jsme přítomni na dvou mších svatých a doprovázíme je zpěvem a hudbou. Člověk zde můţe cítit velkou boţí blízkost a je to také povzbuzení pro vězně. Je to velmi zajímavé. Večer před odjezdem na Velikonoční prázdniny nás ještě čekala Sederová večeře. Je to slavnostní večeře na připomínku vyvedení Izraele z egyptského otroctví. Kromě pojídání symbolickým pokrmů (beránek-jehněčí, vejce, hořké byliny, nekvašené chleby a pití symbolických čtyř pohárů vína) se předčítají texty z Pesachové Hagady. Večeře byla proloţena ţidovskými zpěvy, které pěkně doladily krásnou atmosféru večera. Všechny bych Vás chtěl moc pozvat na naše internetové stránky, které před časem dostaly novou podobu: konvikt.signaly.cz. Závěrem tohoto článku chci poděkovat Vám všem, kteří se za mě modlíte. Moc prosím o Vaše modlitby za mě i za všechny kluky z konviktu i nadále, abychom rozpoznali Boţí vůli. I já na Vás pamatuji ve svých kaţdodenních modlitbách. Chci Vás poprosit o modlitbu za nová povolání ke kněţství, zvláště za ty, kteří si v těchto měsících podali, nebo podají přihlášku do semináře. Poţehnané Velikonoce a pravou velikonoční radost ze vzkříšeného Krista přeje Dominik Kovář

Stránka 3

Číslo dvaadvacáté

Fotografie z exercicií v Rokoli v lednu

SVÁTEK BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ Byl zaveden nedávno, a víme, ţe se na něm osobně podílel i papeţ, sv. Jan Pavel II.? Všechno to začalo v roce 1905, kdy ve vesnici Glogowiec přišla na svět Helena, třetí dítě Marianny a Stanislava Kowalských. Od dětství milovala modlitbu, práci a úctu k bliţním. Ukončila jen tři třídy základní školy, protoţe musela odejít do sluţby. Od mládí touţila stát se řeholní sestrou, jenţe byla chudá, neměla věno. Aţ ve 20 letech ji přijali k sestrám Boţího milosrdenství ve Varšavě, kde získala jméno Faustyna. A pak v klášterech v Plocku, Vilně a Krakově plnila povinnosti kuchařky, vrátné, uklízečky nebo pracovala na zahradě. Mohlo by se zdát, ţe vedla obyčejný ţivot, samá nuda. Ale ona všechno dokázala konat s láskou a v modlitbě cítila blízkost Pána Jeţíše, který se jí zjevoval a mluvil s ní. Dostala dary bilokací (duchem mohla být přítomna na více místech), proroctví, četla v lidských duších, měla spojení s Pannou Marií a dušemi v očistci. Ovocem jejích zjevení byl „Deníček“, ve kterém to všechno zapsala. „Deníček“ je poselstvím Boţího milosrdenství, jeţ se rozmnoţilo právě ve chvíli, kdy se začaly šířit zlé ideologie fašismu a komunismu. Zajímavé, ţe nevzdělaná dívka mohla vytvořit

tak pěkné dílo! Nakonec zemřela uţ v 33 letech. Byla blahořečena 18. dubna 1993 a svatořečena 30. dubna 2000. Proč se o svatořečení sestry Kowalské a šíření úcty k Boţímu milosrdenství zaslouţil právě sv. Jan Pavel? Uţ během 2. světové války na cestě do práce navštěvoval Karol Wojtyła klášter sester Boţího milosrdenství v Krakově-Lagiewnikách, kde Faustyna ţila a krátce před válkou zemřela. Potom tam také putoval jako kněz a biskup krakovský. Jako papeţ přijel poprvé do Lagiewnik 7. června 1997, aby odevzdal u hrobu sestry Faustyny Boţímu milosrdenství celé lidstvo, církev a sám sebe. Tam nám připomněl, ţe potřebujeme laskavého Boha, který vyzývá: Neboj se, jsem vţdycky s tebou! A jestliţe odpovíme „Ježíši, důvěřuji ti“, najdeme pokoj a útěchu. Tehdy papeţ také řekl: „Děkuji Boží prozřetelnosti, že mi dovolila splnit poselství Pána Ježíše a zavést svátek Božího milosrdenství.“ V roce 2002 Jan Pavel II. navštívil Lagiewniky podruhé, aby konsekroval novou baziliku Boţího milosrdenství. Připomněl nám, ţe pro člověka neexistuje jiná naděje neţ Boţí milosrdenství. Kaţdý potřebuje věřit, ţe je pro něj naděje a odpuštění, ţe můţe vţdy začít znovu. Je to náhoda, ţe sv. Faustyna a Jan Pavel II.

Faro

Stránka 4

ţili a pracovali ve stejném městě? Stačí se seznámit se ţivotem těchto dvou lidí, stačí si přečíst „Deníček“ a mnoho se nám osvětlí. A pak je dobré na tomto novodobém poutním místě chvíli pobýt, dívat se, jak se lidem vrací sebedůvěra a klid, v děkovných knihách si přečíst o uzdraveních a dalších milostech. Jan Pavel II. osobně poznal, co přináší fašismus, komunismus a nakonec i konzumismus. Dobře věděl, jakým nebezpečím jsou tyto ďáblovy nástroje. A v Boţím milosrdenství viděl záchranu. Lagiewniky po celý rok navštěvují statisíce lidí z celého světa, kteří hledají pomoc a útěchu u hrobu sv. Faustyny – tam, kde Jeţíš sestře Kowalské řekl, ţe právě z toho místa vyjde jiskra, která připraví svět na jeho příchod. V Evropě i Asii, Americe stejně jako v Africe nebo Austrálii uţ věřící uctívají Boţí milosrdenství. Kdyţ jsme sami s našimi bolestnými problémy, Bůh je vţdycky blízko. Na dosah. Začněme i my hledat jeho pomoc tam, kde je. Svátek Boţího milosrdenství připadá na druhou neděli velikonoční, kdy slyšíme Jeţíšova slova: „Pokoj vám!“ Jak moc touţí kaţdý z nás po pokoji v srdci?

DRUHÁ NEDĚLE VELIKONOČNÍ SVÁTEK BOŢÍHO MILOSRDENSTVÍ Svátek Boţího milosrdenství slavíme první neděli po Velikonocích, letos 12. dubna. Neděli Boţího milosrdenství poprvé ustanovil papeţ Jan Pavel II. v den svatořečení polské řeholnice Faustyny Kowalské – 30. dubna 2000. Právě sestře Faustyně bylo při zjevení svěřeno poselství o Milosrdenství určené celému světu. Svátek Boţího milosrdenství připadá na druhou neděli velikonoční právě proto, ţe se čte evangelium sv. Jana o ustanovení svátosti smíření. Tato neděle je tedy především poděkováním za tuto svátostnou instituci a připomenutím, ţe je třeba usilovat o zásadní renesanci osobní zpovědi. Je to den velké amnestie pro všechny, zvláště pro hříšníky. „V tento den,“ řekl Pán Jeţíš sv. Faustyně, „jsou otevřena všechna stavidla Bo-

ţí, skrze něţ proudí milosti; a' se ţádná duše nebojí ke mně přiblíţit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ Volba první neděle po Velikonocích jako svátku Milosrdenství má také svůj hluboký teologický smysl, který vyjadřuje těsnou souvislost mezi velikonočním tajemstvím vykoupení a tajemstvím Božího milosrdenství. Svátek není jen dnem zvláštní oslavy Boha v tajemství milosrdenství, ale také časem milosti pro všechny lidi. Pán Jeţíš řekl: „Touţím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu - svátek mého milosrdenství. Jestliţe nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou na věky" Velikost tohoto svátku je dána velikostí neobvyklých příslibů, které Pán Jeţíš tomuto svátku dal. „Kdo toho dne přistoupí k Prameni ţivota, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů“, řekl Kristus. A dále: „V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíţí; ... ať se ţádná duše nebojí ke mně přiblíţit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat.“ Abychom z těchto velikých darů získali prospěch, je třeba splnit podmínky poboţnosti k Boţímu Milosrdenství (důvěra v Boţí dobrotu a činná blíţenská láska) a být ve stavu posvěcující milosti (po svaté zpovědi) a vhodně přijmout svaté přijímání. „Ţádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem Milosrdenství a kněţí mají v ten den duším říkat o tom mém velikém a bezedném milosrdenství," vysvětlil Jeţíš. Přípravou na svátek je novéna, která spočívá v modlitbě korunky k Boţímu milosrdenství. Začíná na Velký pátek po ukončení obřadů a trvá devět dní. „V té novéně,“ slíbil Jeţíš, „udělím duším veškeré milosti.“

Stránka 5

Jakým způsobem máme slavit tento svátek? Pán Jeţíš si přeje, aby v tento den byl slavnostně posvěcen obraz Boţího milosrdenství a také veřejně čili liturgicky uctěn. Kněţí mají v tomto dni mluvit lidem o velikém a nevyčerpatelném Boţím milosrdenství. Mají-li mít věřící uţitek z velkých darů, které Pán Ježíš řekl: „Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. Ačkoliv jsem tak hořce trpěl, duše hynou. Dávám jim poslední záchranu - svátek mého milosrdenství. Jestliže nevzdají chválu mému milosrdenství, zahynou navěky.“ „Lidstvo nenalezne pokoje, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství.“ chce Pán dát kaţdému člověku, je třeba, aby byli v milosti posvěcující (po svátosti smíření), aby neměli zalíbení v ţádném hříchu, aby plnili podmínky úcty k Boţímu Milosrdenství (důvěra a činná láska k bliţnímu) a přistoupili v ten den k „prameni ţivota. Je to den milosti pro všechny lidi a zvláště pro hříšníky. Pán Jeţíš totiţ obdařil tento svátek velkými přísliby. Největší z nich je spojen se svatým přijímáním přijatým v tento den. Je to příslib „úplného odpuštění vin a trestů“, čili stejné milosti, kterou dostáváme pouze ve svátosti křtu. Jako první slavila svátek Milosrdenství s povolením svého zpovědníka sv. Faustyna. Od roku 1944 bylo na poutním místě v Krakově Lagievnikách kaţdou první neděli po Velikonocích ctěno Boţí milosrdenství. 23. ledna 1995 papeţ Jan Pavel II. na prosbu polských biskupů souhlasil, aby ve všech polských diecézích byla po názvu 2. neděle velikonoční doplněna slova „čili Boţího milosrdenství“. Dnes je 2. neděle velikonoční, díky dekretu Kongregace pro bohosluţbu a svátosti

Číslo dvaadvacáté

ze dne 5. května 2000, slavena na celém světě jako neděle Boţího milosrdenství. Přípravou na tento svátek je novéna, která spočívá v modlitbě korunky k Boţímu Milosrdenství. Jeţíš řekl sestře Faustyně: „Touţím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni Mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěţení, i všechnu milost, kterou potřebují v těţkostech ţivota, zvláště v hodině smrti. Kaţdého dne přivedeš do Mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do moře Mého milosrdenství. A Já všechny tyto duše uvedu do domu Svého Otce… Kaţdý den budeš prosit Mého Otce o milosti pro tyto duše pro Mé bolestné utrpení… Duše, které se budou modlit tuto Korunku, zahrnuje moje milosrdenství v ţivotě a zvláště v hodině smrti. Skrze modlitbu této Korunky rád dám všechno, oč mě budou prosit.“ 1. den - Velký pátek - „Dnes Mně přiveď celé lidstvo, zvláště všechny hříšníky a ponoř je do moře Mého milosrdenství. Tím Mě utěšíš v zármutku, do nějţ Mě vrhá ztráta duší.“ 2. den - Bílá sobota - „Dnes Mně přiveď duše kněţí, řeholníků a řeholnic. Ony Mně dodaly sílu, abych vydrţel hořké utrpení; skrze ně jako průtoky stéká na lidstvo Mé milosrdenství.“ 3. den - Neděle velikonoční - „Dnes Mně přiveď všechny zboţné a věrné duše. Tyto duše Mě utěšovaly na kříţové cestě, byly Mně kapkou útěchy v moři hořkosti.“ Od velikonočního pondělí až do soboty slavíme denně ve farním kostele v Lidečku týden Božího milosrdenství. Od 14:30 adorace, v 15:00 novéna a mše svatá. Hlavními celebranty a kazateli budou pozvaní kněží. 4. den - pondělí velikonoční – P. Pavel Martinka, kaplan v Přerově, rodák z Lidečka „Dnes Mně přiveď pohany a ty, kteří Mě ještě neznají. Také na ně jsem myslel při svém hořkém utrpení a jejich následná horlivost potěšila Mé srdce. Ponoř je do moře Mého milosrdenství.“

Faro

Stránka 6

5. den - úterý velikonoční - P. Petr Káňa, kaplan v Šumperku. „Dnes Mně přiveď duše odloučených bratří. Hořkým utrpením drásali Mé Tělo i Srdce - Moji Církev. Kdyţ se vracejí k jednotě s Církví, hojí se Mé rány a tak zmírňují Mé utrpení.“ 6. den - středa velikonoční – P. Karel Hořák, administrátor v Hošťálkové. „Dnes Mně přiveď duše tiché a pokorné a duše malých dětí. Tyto duše jsou nejvíc podobné Mému srdci, ony Mě posilovaly, kdyţ jsem v hořkých mukách umíral.“ 7. den - čtvrtek velikonoční - P. Jaromír Zádrapa, správce poutního domu Velehrad v Římě. „Dnes Mně přiveď duše, které zvláštním způsobem uctívají a oslavují Mé milosrdenství. Tyto duše měly největší soustrast s Mým utrpením a nejhlouběji pronikly do Mého ducha.“ 8. den - pátek velikonoční - P. Ladislav Švirák, kanovník a farář katedrály sv. Václava. „Dnes Mně přiveď duše, které jsou v očistci, ať prameny Mé krve ochladí jejich palčivou trýzeň. Všechny tyto duše velmi miluji, splácejí dluh Mé spravedlnosti. Je ve tvé moci přinést jim ulehčení.“ 9. den - sobota velikonoční – P. Josef Červenka, místní farář. „Dnes Mně přiveď duše vlaţné. Tyto duše zraňují Mé Srdce nejbolestněji. Největšího odporu se Mé duši v Getsemanech dostalo od vlaţných duší. Ony byly příčinou, ţe jsem řekl: Otče, odejmi ode Mě tento kalich… Poslední záchranou pro ně je utéci se k Mému milosrdenství.“ Mše sv. v týdnu Boţího Milosrdenství budou

obětované na úmysly jednotlivých dnů novény a za vaše prosby, které si doma, nebo v kostele napíšete a vloţíte je do košíčku, který se přinese s obětními dary. Jako projev milosrdenství můţete při kaţdé mši sv. přispět do sbírky, kterou podpoříme projekt adopce na dálku a voda pro Haiti.

HODINA BOŢÍHO MILOSRDENSTVÍ V říjnu 1936 v Krakově doporučil Pán Jeţíš uctívat hodinu své smrti: „Kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do mého milosrdenství, veleb je a oslavuj; svolávej jeho všemohoucnost na celý svět, zvláště na ubohé hříšníky. Vţdyť v té chvíli bylo pro všechny duše otevřeno dokořán. V tuto hodinu vyprosíš pro sebe i pro jiné všechno, v tuto hodinu se dostalo milosti celému světu - milosrdenství zvítězilo nad spravedlnosti. Dcero má, snaţ se v tuto hodinu vykonat poboţnost kříţové cesty, pokud ti to povinnosti dovolí, a nemůţeš-li se pomodlit kříţovou cestu, tak alespoň na chvíli vejdi do kaple a ucti mé Srdce, které je plné milosrdenství v Nejsvětější svátosti; a jestliţe nemůţeš přijít do kaple, ponoř se do modlitby tam, kde jsi, alespoň na okamţik. Ţádám o úctu k mému milosrdenství od všech tvorů, ale od tebe především, neboť tobě jsem nejhlouběji dal to tajemství poznat. O třetí hodině vyprošuj mé milosrdenství zvláště hříšníkům a alespoň na chvilku se zamýšlej nad mým utrpením, zvláště nad mou opuštěností ve chvíli umíráni. Je to hodina velikého milosrdenství pro celý svět. Dovolím ti proniknout do mého smrtelného smutku, v tuto hodinu nic neodmítnu duši, která mě prosí pro mé utrpení…“

SLAVNOST BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ V NEDĚLI 12. DUBNA 2015 VE FARNÍM KOSTELE V LIDEČKU Od 14:00 adorace a příleţitost ke svátosti smíření V 15:00 poutní mše sv. s poţehnáním obrazu Boţího Milosrdenství Hlavní celebrant a kazatel Mons. Pavel Posád, pomocný biskup českobudějovický

Faro

Stránka 7

ARCIDIECÉZNÍ SETKÁNÍ MLÁDEŽE V PROSTĚJOVĚ S myšlenkou, aby se věřící mládeţ pravidelně setkávala přišel sv. Jan Pavel II. V roce 1985 vyhlásil Květnou neděli za Světový den mládeţe a vyzval biskupy, aby se v tento den setkávali s mladými ve své diecézi. Protoţe jsme ale rozsáhlá diecéze, scházíme se všichni dohromady jen jednou za dva roky. Velké setkání se tak střídá s menšími, děkanátními. Kaţdé setkání má také své motto, které vybírá sám papeţ. Tím letošním bylo: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8) A tak se v sobotu 28. 3. 2015 vydalo několik mladých z naší farnosti do Prostějova. Plni očekávání a radosti z toho, co nás vůbec čeká jsme dorazili na místo setkání, kde chvíli po našem příjezdu začínal dopolední program. Byly nám představeny děkanáty a vyslechli jsme různá svědectví. Hlavním bodem dopoledního programu byla katecheze o. arcibiskupa, z jehoţ úst mj. zazněla otázka: „Můţe být

KŘÍŽOVÁ CESTA NA KVĚTNOU NEDĚLI V neděli 29. března 2015 se v Lidečku konala kříţová cesta obcí. Zúčastnilo se jí velké mnoţství farníků z Lidečka i Horní Lidče. Kříţovou cestu vedli mladí z farnosti a byl při ní nesen velký dřevěný kříţ. Hudební doprovod mezi zastaveními zajistila děvčata ze scholy. Zahájení bylo u obecního úřadu, kde nás pozdravil a udělil poţehnání P. Josef. Od tohoto 1. zastavení jsme pokračovali přes most a dále se naše kroky ubíraly podél řeky Senice k mostu u Machů a pak přes silnici ke kostelu. Jednotlivá zastavení jsme konali na různých místech naší obce a při nich jsme rozjímali o utrpení, ukřiţování a smrti Pána Jeţíše. Dvanácté zastavení – Kalvárie, nádherně vyšlo na vrcholu cesty ke kostelu u transformátoru

Číslo dvaadvacáté

někdo bohatší neţ ten, kdo má Boha?“ Zmínil také to, ţe bychom se neměli bát otevřít svá srdce Bohu a pustit Ho do svého srdce. Boha můţeme vidět nejen tím, ţe se ponoříme do modlitby, ale i tím, ţe mu svěříme vše, co nás trápí. Bůh nás zve ke společenství a je jen na nás, zda dokáţeme říci ANO. Po katechezi a modlitbě Anděl Páně následovala přestávka na oběd. Během přestávky jsme se přemístili na přednášky a workshopy, které nás čekaly v odpoledním bloku. Zúčastnili jsme se přednášky P. Jindřicha Poláčka, který mluvil o tom, ţe být křesťanem neznamená být mimoněm. Nebo také Ţivot bez hranic s Nickem Vujičičem, kterého nám přiblíţil P. Pavel Šupol a další. Na závěr společného setkání s Kristem jsme s tisícovkou mladých a kněţími naší arcidiecéze proţili mši svatou a po ní se vydali domů. Děkujeme všem, kteří setkání duchovně podpořili a všem, kteří zajistili to, abychom mohli jet i z naší farnosti. Uţ teď se těšíme na všechny, kteří se k nám přidají v roce, kdy se společně vypravíme do Polska na Celosvětové dny mladých se svatým otcem. kousek od kostela, třinácté přímo před kostelem a čtrnáctým zastavením – Boţím hrobem – jsme kříţovou cestu završili v kostele. Celá poboţnost byla zakončena krátkou adorací s modlitbou korunky k Boţímu milosrdenství a četbou z Bible. Kříţová cesta byla určitě velkým povzbuzením těm, kteří se jí zúčastnili. Chladným a trochu deštivým počasím se ale nikdo nenechal odradit. Sešli se děti, mladí lidé, rodiny, ale také někteří starší lidé, aby všichni společně doprovázeli Krista na jeho kříţové cestě. Velké mnoţství lidí a jejich odvaha, ţe vyšli přes obec, kolem jezdících aut a mnoha překvapených tváří kolemjdoucích, bylo krásným svědectvím víry pro druhé. Věřím, ţe tato akce zůstane dlouho v našich srdcích a ţe příští rok s námi půjdete třeba i vy, kteří čtete tyto řádky.

Faro

Stránka 8

PAVEL SLOVÁČEK ŘÁD Karmelitáni

SOUČASNÉ PŮSOBIŠTĚ Kostelní Vydří

KRÁTCE O SVÉM POVOLÁNÍ Jmenuji se Pavel Slováček a narodil jsem se 1. 10. 1963 v Lidečku, kde jsem strávil i své dětství a dospívání. V 19 letech jsem odešel na vojnu a po dvou letech se z ní vrátil zpátky do Lidečka. Pak následovalo období zhruba šesti let, kdy jsem si uvědomoval, ţe je čas najít si manţelku a zaloţit rodinu. O jiné variantě jsem tenkrát neuvaţoval a ţádná jiná moţnost tehdy (v době hluboké totality) nepřipadala ani v úvahu. V tomto směru jsem tedy, dalo by se říct, lidečkovský průkopník. Těsně po revoluci, v únoru roku 1990, jsem však potkal a více rozmlouval s jedním člověkem, který mně pověděl o Řádu karmelitánů. Zanedlouho poté jsem proţil čas na jedné faře, kde bylo společenství mladých lidí a jeden nastávající bohoslovec mně tehdy jen tak humorně řekl: „Pavle, do roka se oţeníš, nebo vstoupíš do kláštera.“ A i kdyţ jsem se tomu tenkrát zasmál, vše vzalo rychlý spád a nakonec to byla pravda. Po roce velmi osobního a skrytého vnitřního rozhodování jsem v únoru 1991 odešel z domu a nastěhoval se k jednomu karmelitánskému knězi – Janu Fatkovi, který tehdy působil ještě na faře ve Strmilově, kde jsem proţil svůj postulát. Od září roku 1991 jsem zahájil noviciát v Kostelním Vydří, o rok později, v září

Číslo dvaadvacáté

1992, jsem sloţil časné sliby přímo na 3 roky. Po uplynutí těchto tří let jsem 2. září 1995 sloţil hned věčné sliby. Těmto slibům jsem věrný uţ téměř 20 let. Celou tu dobu působím v klášteře v Kostelním Vydří jako řeholní bratr. Při klášteře funguje také exerciční dům, kde se po celý rok týden co týden střídají skupiny lidí, o které je potřeba se postarat. Snaţím se ţít podle hesla „Modli se a pracuj“, takţe vedle pravidelné modlitby obstarávám praktické činnosti potřebné pro chod celého komplexu kláštera i exercičního domu. Ţiju spokojený a naplněný ţivot, jsem tady rád a uvědomuju si, ţe opravdu platí: „Člověče, přičiň se, a Pán Bůh Ti pomůţe.“

Více informací o řádech, které jsou v tomto čísle zmíněny, najdete na webových stránkách: Karmelitáni Salesiáni Dona Bosca Společnost sester Jeţíšových

http://karmel.cz/ http://www.sdb.cz/ http://www.ssj-centrum.com/

Poutní dům Velehrad v Říme

http://www.velehrad.net/

Faro

Stránka 9

LUDMILA KUBICOVÁ ŘÁD Společnost sester Jeţíšových

SOUČASNÉ PŮSOBIŠTĚ Ústí nad Orlicí

KRÁTCE O SVÉM POVOLÁNÍ Do této řehole jsem vstoupila ve svých 25 letech v roce 1992. O rok později vstoupila také moje mladší sestra Marie. Od roku 1998 jsem v sesterské komunitě v Ústí nad Orlicí a pracuji jako pastorační asistentka a katechetka ve farnosti Dolní Čermná. Jak jsem se dostala do řeholní společnosti? Odpověděla jsem na Boţí volání. Kaţdé povolání je odpověď na Boţí pozvání („…Pak přijď a následuj mě!“ Lk 18,22). Prakticky jsem k této odpovědi dorůstala několik roků. Vyrůstala jsem ve věřící rodině se dvěma sourozenci v obci a ve farnosti Lidečko. Ve svých patnácti, šestnácti letech jsem na řeholní povolání nemyslela. O něco později jsem v naší farnosti navštěvovala společenství, kde jsme se modlili, četli Písmo svaté a sdíleli se o víře. Tato setkání nám pomáhala na cestě víry a některé z nás vedla ke snaze dělat pro Pána víc. Chodila jsem do práce, pomáhala doma a ve farnosti, zpívala ve schole, navštěvovala katechetický kurz a učila náboţenství. V té době uţ mi myšlenky na Bohu zasvěcený ţivot přicházely. Pán ke mně promlouval ve svém Slově, skrze druhé lidi a v různých situacích. Vzpomínám si, kdyţ jsem pomáhala na skautském táboře, po jedné odpolední hře v lese se s ostatními dětmi nevrátilo jedno z mladších děvčat. Nastalo celovečerní pátrání. Procházela jsem okolo velkého stanu uprostřed tábora a slyšela děti, jak se modlí modlitbu růţence. Nabyla jsem jistoty, ţe všechno dobře dopadne. Vţdyť jsme kaţdý náš den svěřovali Panně Marii. Tehdy jsem ve svém srdci poznala, ţe jsem velký dluţník.

Číslo dvaadvacáté

Vybavují se mi také myšlenky z náboţenství: „Mluvíš k dětem o Pánu Bohu a měla bys svoji víru dosvědčit i ţivotem.“ Při pomyšlení na řeholní ţivot mě naplňovala určitá radost, a na druhé straně tíseň z toho, ţe bych měla opustit své blízké, farnost, práci... Měla jsem touhu dělat víc pro Boţí království. Příkladem mně byli kněţí, kteří u nás ve farnosti působili. S horlivostí slouţili Bohu a spáse duší a zároveň přistupovali ke kaţdému člověku ve svobodě, kterou jim dával ţivot s Kristem. V hledání povolání mi pomohla duchovní cvičení na Svatém Hostýně. Začala jsem vnímat řeholní ţivot jako nabídku od Pána, který však svobodné rozhodnutí nechává na mně. Při těchto duchovních cvičeních jsem také poznala sestry ze Společnosti sester Jeţíšových a jejich způsob ţivota mě oslovil. Sestry neţily v klášteře, ale jako řeholnice ve světě. Moje hledání a rozhodování však trvalo ještě další rok. Během něho rostla moje touha po Bohu zasvěceném ţivotě a to mi pomohlo opustit a jít. Ţít řeholním ţivotem je Boţí dar a spolupráce s Jeho milostí. Věřím, ţe se za moje i kaţdé povolání mnoho lidí modlilo a stále modlí, a moc za to děkuji.

Faro

Stránka 10

JAROMÍR ZÁDRAPA ŘÁD Salesián Dona Bosca

SOUČASNÉ PŮSOBIŠTĚ Řím

KRÁTCE O SVÉM POVOLÁNÍ Jaromír Zádrapa se narodil roku 1972 a pochází z Lidečka. Je salesián a kněz. Ukončil střední školu elektrotechnickou v Roţnově p. Radhoštěm a pracoval v závodě Tesla. Studoval na Pedagogické a Teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze, Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a postgraduální studia v Římě na Východním Institutu v oboru teologiepatristika. Absolvoval dvouroční praktickou stáţ v salesiánské misii v Bulharském Kazanlaku a roční studijní stáţ v Ateliéru teologie a umění v Římě v Centro Aletti. Působil v diecézi východního obřadu v Bulharsku v komunitě salesiánů a v současnosti je ředitelem Poutního domu Centra Velehrad v Římě. Byla to Boţí Prozřetelnost, Boţí vize se mnou, Jeho povolání, které mě dovedlo na tuto cestu. Díky Boţí Moudrosti, která mě poslala do cesty dobré rodiče, sourozence, přátele, duchovní otce a matky, společenství a nakonec sama promlouvala skrze Boţí Slovo, bylo skoro přirozené kráčet s Pánem. Došel jsem do bodu, který jsem si nepředstavoval, nechtěl jsem nic jiného, neţ být stále blíţ Pánu. Dělat něco jiného by pro mě znamenalo prázdný ţivot. Stále víc a víc jsem vděčný Pánu za všechno, od čeho všeho mě uchránil. Den za dnem roste také touha, abych byl účastný jeho příslibům, které po malých doušcích dává ochutnávat. Kdyţ přicházejí pokušení v těţkých chvílích objímám Pánovo povolání a jeho příslib, ţe mě nenechá samotného. Čím více jde čas, tím víc prosím, aby mě zkoušky nepřekvapovaly a naopak byly příleţitostí víc se přimknout k Pánu a být mu blíţe, více ho poznávat také v jeho utrpení a v jeho křeh-

Číslo dvaadvacáté

kosti. Pokaţdé, kdyţ se mně podaří být pod kříţem a neutéct, je to milost, bez které by se takový kříţ nedal ani myslet. Na začátku to byla sympatie duchovních otců, přitaţlivost jejich ţivota, kterému jsem nebyl schopen dát jméno. Byli to přátelé, kteří se stali později mými bratry, kterým jsem se chtěl podobat a v některých jsem objevil otce, kteří „rodí pro církev“. Ţít jako řeholník a kněz, je shodné s ţitím nového ţivota - jako křesťan, jako pokřtěný v Kristu. V komunitě se kaţdý den setkávám s lidmi, kteří svědčí, ţe Pán vstal z mrtvých a ţije mezi námi. Komunita je domovem a domem, který je pohostinný a je také útočištěm pro přátele, pro ty, který takový ţivot přitahuje a pro ţivotem zkoušené, spolu s našimi zemřelými, kteří jsou s námi a doprovází nás, se všemi svatými, se kterými jsme spojeni. Můţeme se k nim utíkat a být v jejich společenství. Kaţdý den také objevuji, jak Pán různými způsoby koná divy, a to ve mně rodí velkou vděčnost. Ţít ţivot Kristův, nový ţivot ve vztazích, plný nových chutí, bych si nedovedl představit bez kaţdodenní eucharistie - mše svaté. Kaţdý den odevzdaný a znovu přijatý je místem a příleţitostí sjednocení s Pánem. Naplnit den, doslova nechat ho prostoupit

Stránka 11

Duchem Svatým a vloţit vše do paměti Boţí, která můţe doplnit to, co chybí a dát do pořádku věci, které kazíme. Vedle eucharistie je Boţí Slovo, to psané a také to vepsané v lidech, kteří se jím nechají prostupovat, inspirovat a také se o něho dělí s druhými. Rozehřívá mě to srdce a postupně začíná hořet v lásce, o kterou také prosím, aby uzrála, abych ji mohl stále více věrohodně předávat, a kterou jsem nezaslouţeně dostal darem. Takový je kaţdodenní ţivot ve vztahu s Kristem. Spočívá v upřeném pohledu kaţdého dne do očí, které se na mě stále dívají s milosrdenstvím, s něţností a láskou, které jsou mírné a vidí do hlubin mého srdce. Tímto pohledem jsem stále volán mým jménem do světa krásnějšího a ještě více osobního. Svět, kde mě Pán vidí ve své lásce opravdově a to je také můj cíl, místo mého putování.

Číslo dvaadvacáté

Právě proto se namáhám, abych byl s učedníky po Kristovém zmrtvýchvstání, s Janem a Petrem a Magdalénou. Jeţíš dává odvahu a předchází nás do Galileje, právě v tom, co děláme dnes a denně, ovšem s tím rozdílem, ţe od svého zmrtvýchvstání se všechno mění, všechno je nové, neboť vše vidíme v jiném světle. Nový ţivot není nudný, je svěţí a plný naděje také pro naše dny. Stačí si uvědomit, ţe nám byl darován a ţe je třeba ho jen uchránit. Kdo ví jaké by to bylo, kdybychom ještě více pozvedali naše srdce a hlasy, aby Duch svatý mohl opravdu přebývat v nás, aby nám mohl dát nový ţivot, svůj boţský dech, boţský ţivot, spoluúčast na boţském společenství. Přijď Duchu svatý a proměň naše srdce a tvář země, abychom se stali syny v Synu, oběť vděčnosti Otci, skrze Krista našeho Pána. Amen.

BOHOSLUŽBY OD 5. DUBNA DO 12. DUBNA 2015 NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ - 5. dubna sbírka na seminář

pondělí 6. dubna

Lidečko