Figurama uvodni strany.qxd
22.1.2009
10:22
Stránka 11
vy. Externisté mají přístup jen na druhý běh, studenti mohou přijít kdykoliv. Ve škole kreslí v životní velikosti a na doma mají seznam studijních prací podle vlastního těla (co znají lépe než sebe). Největší problém jsem měl s obrodou kresby jako disciplíny v devadesátých letech minulého století. Studenti se ptali po smyslu, jaký má kresba ve světě nových médií a technologií. Po první výstavě, kterou od té doby dělám každoročně a kde si každý našel své odpovědi, jsem už takovou otázku neslyšel. Za školní rok vznikne kolem 4 500 kreseb. 50 nejlepších vystavuji a po hlasování všech návštěvníků uděluji finanční cenu Kresba roku VŠUP v hodnotě 15 000 Kč. Při výuce, která je zcela praktická, obcházíme kreslící, pomáháme nalézt optimální úhel pohledu, kompozici, přesně definovat perspektivní deformace a posilovat jejich vlastní pohled a výraz. Na závěr každého tříhodinového bloku nechám kresby otočit dovnitř kruhu a na této improvizované výstavě provádím hodnocení a analýzu každé kresby. Subjektivně – a vím, že jsem slepý na jedno oko. Objektivní je slepý na obě. V první fázi učím přímo vidět, protože vše vidíme zkresleně a je třeba přenést prostor do plochy a vše přesně změřit uhlovým vizováním. Prostor je navíc zakřivený a náš horizont je jako vodní hladina, v níž je zalomená hůl perspektivy. Máme v hlavě něco jako Photoshop, který to podvědomě rovná. Už Řekové věděli, že přímku vidíme jako oblouk a uměli to v architektuře využít.Takže je třeba nakreslit oblouk, aby se nám jevil jako přímka. Také je třeba znát plastickou anatomii lidského těla (ostatní anatomie zvířat se dají odvodit) a jednotlivostí (oči, nos, rty, uši, ruce, nohy), znát stavbu, kánon, a aplikovat ji na různé typy lidí. V další fázi podporuji odpoutání se od obecné reality k, jak říkám, pravdivější nadrealitě a vlastnímu způsobu vidění, kde je hlavní tvůrce a jeho postoj. A studenti jsou už schopni odlišit, kolik poznání můžou, ale nemusí používat. Už mají možnost volby. Mám před očima svého oblíbeného italského metafyzického malíře Giorgo de Chirica, který, v touze po zvládnutí řemesla, po svých famózních surrealistických obrazech dospěl bohužel až ke zcela akademicky malovaným zátiším. Zpočátku jsou to spíš povinné jízdy s volným programem, tradičními materiály jako je uhel, rudka, grafit, pastel, akvarel, kvaš – později netradiční, až po takové unikáty jako kresba kávou, prachem, vaselinou na sulfitový a térový papír nebo (jak říkal Černický v básnické licenci) „kresba tlustým střevem“. Těší mě, že mám možnost trénovat v kresbě ty nejlepší, vybrané podle přísného klíče přijímacích zkoušek (něco jako první ligu ve vrcholovém sportu). Někomu stačí naznačit, říct, s někým musíte zatřepat, aby to z něj vypadlo, ale všichni jsou schopni nových, netradičních řešení. A já jsem vždy zvědavý, s čím přijdou. Mám rád lidi, kteří tím opravdu žijí, dýchají, jsou umanutí. Talent je podle mne zájem. To, co nemám rád, jsou leklé ryby, které to nejlepší udělali na přijímacích zkouškách a pak se už jen houpou na vlnách. Takových je naštěstí málo. Toto vše je ovšem jen první plán. Druhý je ten, že jsme na společné cestě vzájemného obohacování a nabírání, i když chvíli jako Mistr a Žák, což se může změnit. Spojuje nás společný prožitek a to, že to umíme. Miluji řemeslo a mrzí mě zhusta přezíravý pohled na něj v jakémkoli oboru. Samozřejmě, umíme ho proto, abychom s ním vědomě volně zacházeli a nebyli pod ním, ale duchem jej povyšovali. Francouzský student Rudys Alfrédas, když jsem mu na první hodině řekl po jednotlivostech, že má vše špatně, odpověděl: „Tak mi řekněte, jak je to dobře, abych už to všechno uměl.“ To nelze. Je to běh na dlouhé tratě a vše dobré i zlé z předchozích kreseb je v růz-
11
