Památky - Karlova Koruna. Chlumec nad Cidlinou

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY KARLOVA KORUNA CHLUMEC NAD CIDLINOU

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

KARLOVA KORUNA Chlumec nad Cidlinou

Text: Mgr. Jaroslav Pinkas a Mgr. Svatava Pátková Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Kresba k pověsti: Pavel Žilák, akademický malíř Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Svatava Pátková Lektorovala: Eva Boháčková Zpracováno na základě podkladů Správy hospodářství Dr. Pio Kinský dal Borgo.

V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Jiřího Bergera a archivu zámku Karlova Koruna.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-240-3

Karlova Koruna se představuje

Za východní (městskou) zámeckou branou se vstupuje do kaštanové aleje, vysázené znovu v roce 1984 v místech aleje původní.

V době dostavby zámku se shodou okolností konala v Praze korunovace císaře Karla VI. na českého krále. Panovník poctil po korunovačních obřadech nejvyššího kancléře Františka Ferdinanda Kinského tím, že přijal pozvání k návštěvě jeho právě dostavěného zámku. Na počest a na památku císařovy korunovace a návštěvy v Chlumci nad Cidlinou pojmenoval majitel zámek Karlovou Korunou. Korunu ve svém názvu nese zámek také proto, že stavba shora připomíná královskou korunu.

Během let k dominantní budově přibyly další objekty jako například Tereziánský trakt.

Jedním z nejstarších způsobů lovu, provozovaným již ve středověku, byly štvanice. Měly rychlý spád a vyžadovaly rovinatý a přehledný terén. Štvanice byly v oblibě i v době baroka.

V 17. a 18. století se začal v Čechách prosazovat francouzský parforsní hon. Název parforsní pocházel z francouzského výrazu „par force“ = silou.

Zvěř byla štvána plnou silou až do úplného vyčerpání, tedy uštvána.

Parforsní hony uvedl do Čech z francouzského prostředí František Antonín Špork (1662 – 1738).

V Lichtenštejnském traktu dnes sídlí správa zámku.

Chov slavných chlumeckých koní na zámku připomínají v současné době bohužel prázdné konírny.

Opravená věž v parku prozrazuje vodárnu.

Počátkem 19. století se v souvislosti s rozvojem sportovní jízdy na koni měnil i průběh parforsních honů, které získávaly sportovní charakter.

Cílem již nebylo ulovení a usmrcení zvěře, ale úspěšné překonání přírodních překážek celou zúčastněnou družinou. Honěn byl obvykle jelen, který byl odchycen živý, aby mohl být použit při dalších honech. První anglický parforsní hon v Čechách uspořádal na podzim roku 1836 u Chlumce nad Cidlinou hrabě Oktavián Kinský.

Z historie

Vilém Vchynský (1574 – 1634)

Mramorový sál, archivní foto z doby před požárem roku 1943

František Ferdinand Kinský (1668 – 1741), stavebník zámku Karlova Koruna – nejvyšší kancléř a nejvyšší lovčí Království českého

Štěpán Kinský, velvyslanec u cara Petra Velikého v Rusku a ve Francii u Ludvíka XV. Byl prvním Kinským jmenovaným do knížecího stavu.

Generál František Kinský (1739 – 1805), ředitel vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě; jako pedagog se hlásil k odkazu J. A. Komenského. Byl spoluzakladatelem Soukromé učené společnosti nauk, předchůdkyně Královské české společnosti nauk.

Prvním šlechtickým sídlem byla v Chlumci nad Cidlinou tvrz. Zmínky o ní nacházíme už v souvislosti s rokem 1424, kdy se jí zmocnil husitský válečník Boček z Poděbrad, nebo ve zprávě z r. 1488, kdy bylo potvrzeno její vlastnictví Landštejny. Počátkem 16. století dostala stavba v souladu s moderními renesančními trendy nové opevnění. Dalšími úpravami prošla v 70. letech téhož století. Na počátku století sedmnáctého se společně s celým panstvím dostala do majetku rodu Kinských, a to za podporu, kterou poskytl Václav Vchynský ze Vchynic (1572 – 1626, až do poloviny 17. století se Kinští psali Vchynští) císaři Matyášovi v boji s Rudolfem I. Díky obratné politice prosazované při jednání mezi stavy a císařem si Václav panství udržel i v bouřlivém období třicetileté války.

Rod Kinských poté majetek držel až do r. 1948. Proslul přitom věrnou službou dynastii stejně jako upřímným zemským patriotismem, který byl Kinským vlastní už od poloviny 17. století. Z té doby totiž pochází často citovaný záznam z deníku Františka Oldřicha Kinského (1634 – 1699) o jeho sporu s manželkou: „Dostal jsem se do prudké hádky s mojí paní, poněvadž se jí moje čeština zdála směšnou, mě s hloupým Honzou porovnávajíc. Aby takovým narážkám odvykla, udělil jsem jí několik štulců loktem.“ Po třicetileté válce se Kinští snažili o obnovu zničeného města i zámku, iniciovali opravy a udělovali městu výsady a privilegia. R. 1705 dosáhl tehdejší majitel panství Václav Norbert Oktavián Kinský hodnosti kancléře, stal se tedy hlavou exekutivy v Čechách, Barokní dvorská kultura V období baroka se výrazně proměnilo postavení české aristokracie v nově se formujícím habsburském soustátí, což mělo řadu dopadů na její životní styl, chování a hodnoty. S poklesem politické svébytnosti českých zemí se zvýraznila potřeba reprezentace v centru moci – u císaře ve Vídni. Panovnický dvůr měl ovšem přesně vypracovaná pravidla, jimž podléhal veškerý jeho chod. Samotný císař byl vlastně zajatcem dvorní etikety. Svůj význam mělo každé gesto, precizoval se způsob stolování, oblékání a dokonce mluvy. Celý život dvořana tak byl v podstatě sérií rituálů, které stále těsněji svazovaly jeho soukromý život.

Dvorské prostředí bylo vysoce konkurenční a život na císařském dvoře s sebou jistě nesl enormní psychickou zátěž. Tento životní styl se však stal předmětem obdivu nižších sociálních vrstev – měšťanů a bohatých rolníků. Během času i tyto vrstvy přejaly některé jeho prvky (např. výzdobu interiérů apod.).

a navíc pro svůj rod získal dědičné držení úřadu hofmistra, což však v té době už byla pozice spíše prestižní. Když panství zdědil František Ferdinand Kinský, začal uvažovat o stavbě nového objektu, který by náležitě postavení jeho rodu vyjádřil. Zámek měl sloužit pouze pro reprezentaci, nikoli jako sídlo vrchnostenských úředníků. Při realizaci jeho záměru se sešli nejvýznamnější barokní umělci – počeštělý architekt Giovanni Santini-Aichl se stavitelem Františkem Maxmiliánem Kaňkou. Stavba se uskutečnila v letech 1721 – 1723. Na počest návštěvy císaře Karla VI. dostal nový zámek jméno Karlova Koruna. Elegantní centrální dispozice objektu byla už ve své době předmětem obdivu a jistě přispěla k atraktivitě chlumeckého panství, které se v 18. století stalo častým cílem korunovaných hlav. Skutečně výčet panovníků, kteří Chlumec navštívili, udivuje svou šíří: Karel VI. (ten dokonce dvakrát – r. 1723 a r. 1732), Fridrich II. (jeho návštěva v r. 1742 byla ovšem nevítaná – stál totiž v čele pruské armády bojující s Habsburky), Marie Terezie (r. 1743) a konečně její švagr a manžel – Karel a Štěpán Lotrinští. Za slezských válek Chlumec nakrátko obsadilo pruské vojsko, naštěstí jeho návštěva větší škody nenapáchala.

Leopold Kinský (1764 – 1831) proslul v Chlumci počátkem 19. století jako protektor společenského života. Jeho kladný vztah k divadlu si pochvaloval i pozdější spisovatel Václav Kliment Klicpera, který v Chlumci vyrůstal a v době svých pražských studií se tam o prázdninách vracel. V 19. století spravoval chlumecké panství Oktavián Kinský (1813 – 1896), milovník koní, který založil tradici chlumeckého chovu. Hrabě v Čechách propagoval tzv. anglické parforsní hony, ze kterých se později vyvinuly koňské dostihy. Ostatně první závodní dostih anglického typu u nás byl pořádán právě na Chlumci a jeho vítězem se stal zmíněný hrabě Oktavián.

Erb rodu Kinských Pozemková reforma, která se uskutečnila po vzniku československého státu, majetek Kinských značně okleštila, nicméně zemský patriotismus rodu se i přesto účinně transformoval v loajalitu vůči republice a národu. Kinští patřili v září kritického roku 1938 k předním signatářům deklarace české šlechty, v níž příslušníci starých šlechtických rodů vyjádřili věrnost republice. Tento zásadový postoj byl důvodem perzekucí ze strany nacistů a po krátkém období labilní poválečné demokracie i komunistů. Česká dvorská kancelář se stala v pobělohorském období hlavním úřadem reprezentujícím státoprávní svébytnost českého státu. Od roku 1624 jí podléhaly všechny zemské orgány v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, představovala skutečné ministerstvo, nejvyšší administrativní úřad. Zároveň fungovala jako nejvyšší soudní a revizní orgán, který měl právo rozhodovat o veškerých stížnostech apod. Podle zemského zřízení a na základě tradice museli kancléři i vicekancléř pobývat vždy ve Vídni. Český kancléř měl k dispozici nádherný palác naproti vídeňské radnici, který se spíše než budově veřejné správy podobal velvyslanectví nějakého mocného království u cizího panovníka. Skutečnost nebyla tomuto zdání příliš vzdálena, neboť se opravdu jednalo o palác vyslanectví mocného království u jeho vlastního panovníka, jenž sídlil v cizí zemi. Konec samostatné české kanceláře je spojen s reformami Marie Terezie, která chtěla posílit kontrolu Vídně nad příliš samostatnými českými úřady.

Generál Karel Kinský (1766 – 1831)

Rodové heslo Kinských BŮH – ČEST – VLAST Kinští prosluli jako aktivní stoupenci zemského patriotismu, založeného na příslušnosti k zemi. Tento typ patriotismu se ve 20. století plynule „nacionalizoval“ a transformoval do solidarity nejen se zemí, ale i s českým národem.

Každodenní rytmus barokního aristokrata Byrokratizace správy s sebou pro mnoho aktivně politicky činných aristokratů nesla nutnost podřídit osobní volno potřebám úřadů, které zastávali. Rytmus času nejvyšších funkcionářů se pak s místem pobytu dělil mezi Vídeň, Prahu a venkovské rezidence. Na každodenní rytmus si šlechtic zvykal už od mládí, stejně jako na to, že jeho program určují hodiny.

(Mezi vesničany se ovšem takovéto pečlivé rozvržení času prosadilo až v 19. století.) Dopoledne a oběd (pokud nebyl vyhrazen práci) měly vesměs privátnější povahu, zatímco večerní program býval náročnější a „veřejnější“, více určený pro reprezentaci. Pochopitelně se nesmí zapomínat na katolické slavnosti, které byly pevnou součástí života nejen vesničanů, ale i aristokratů.

Architektonický vývoj

Stabilní katastr chlumeckého panství ze 40. let 19. století

Mansardová střecha – převažující typ střechy v 18. století.

Profil sklonu nebyl rovný, ale přibližně v polovině byl zalomen zpravidla dřevěnou římsou, která střechu rozdělovala na dvě části. Většina mansardových střech byla valbová, tj. nebyla zakončena štítem, ale střecha byla zkosena na všech stranách – viz Karlova Koruna.

Empírová oranžerie z počátku 19. stol.

Sloupový sál – současný vzhled

Pohled na hospodářské budovy

Uprostřed parku stojí na kamenné terase na nevelkém návrší centrální budova. Ke střednímu válcovému tělesu o dvou patrech (přibližný průměr 20 m) na koso přiléhají tři jednopatrová křídla čtvercového půdorysu. Všechny části byly kryty původně břidlicovými (nyní měděný plech) mansardami s drobnými vikýři. V severním průčelí je mezi křídla vsunuto otevřené schodiště k I. patru, zepředu dříve kryté vyzděným pláštěm se třemi vchody (nyní odkryté) a vystupující nejprve dvěma rameny ke střední podestě s kamennou balustrádou a odtud jedním, vnitřním ramenem k horní podestě, z níž se vstupuje do sálu i do pokojů v křídlech. Celá fasáda zámku je podélně bosována, první a druhé podlaží odděluje římsa.

Vchod z hlavního schodiště ústí v podlouhlý vestibul. Přízemní prostor (tzv. sloupový sál) člení šest Sloupový sál pilířů na vlastní sál a kruv době před znárodněním hový ochoz, odkud vedou vchody do místností a na kruhové schodiště vedoucí do II. patra – do Mramorového sálu. Válcový prostor tohoto patra je 14 m vysoký, osvětlený okny na galerii a pokrytý nízkou kupolí zavěšenou na krovu. Dveře osazené ve výklencích sálu vedou k pokojům a na schodiště. Stropy místností v křídlech mají štukovou výzdobu.

Dokonalá centrálnost kompozice je patrna již v umístění stavby do krajiny. Zámek byl pohledovým cílem celé roviny kolem Chlumce a jeho polohu ještě zdůrazňovaly aleje mířící k branám parku.

Z poloviny 18. století pochází šestiboká kaple Zvěstování Panny Marie, postavená patrně též podle Santiniho plánů. Kinským sloužila jako rodinná hrobka.

Celková rekonstrukce kaple byla provedena v r. 1999.

Dne 13. 8. t. r. proběhlo její vysvěcení, nyní kaple nese podle oltářního obrazu název sv. Jana Křtitele.

Nedostatek provozních prostorů v zámku vedl záhy k nutnosti výstavby hospodářských a obytných

traktů v blízkosti hlavní budovy.

Zámek byl totiž využíván především jako reprezentační prostor.

Z r. 1761 pochází jízdárna, ve které byli o několik málo let později uvězněni rebelující sedláci. Na počátku 19. stol. postavil dvorní stavitel Kinských Heinrich Koch empírovou oranžerii. Drobné úpravy pokračovaly i v polovině Obnovená kaštanová 19. století, o čemž svědčí gotizualej vedoucí k zámku od jící brány, interiér jízdárny, malby východní brány v kapli. Zámek prošel na konci 19. stol. opravou a v letech 1908 až 1909 byla podle plánů B. Ohmana provedena rekonstrukce přilehlých hospodářských budov, především tzv. depandance neboli též Tereziánského traktu, která vcelku respektovala barokní charakter všech staveb a pouze několika málo secesními prvky naznačila souvislost s moderními trendy. V roce 1910 do depandance přesídlilo panstvo, neboť starý Původní vzhled zámecké kaple zámek už moderním nárokům na bydlení nevyhovoval. S velkým zdarem vrátil zámek do původního stavu stavitel J. Blecha, který zde pracoval pod vedením architekta L. Láblera v letech 1927 – 1928. V r. 1943 zámek vyhořel a znovu byl opraven podle plánů J. Buška a V. Kvasničky.

Za nejnápaditější prvek stavby je často považováno řešení schodiště s portikem a jeho vyvedení do sálu a dále dispozice obytných místností v křídlech, jejich spojení se sálem, jejich dokonalé osvětlení. Celá stavba je vysoce ceněna jako významný doklad Santiniho architektonického mistrovství.

Touto dispozicí Santini dovedl k dokonalosti centrální typ stavby.

Dokumentární foto z oprav zámku, uskutečněných před polovinou minulého století

Mramorový sál, polovina 20. stol.

Zámecká kaple – současný stav Důraz na detail byl pro barokní styl typický.

Přesto měl každý detail v celkové kompozici své důležité místo a nikdy nebyl samoúčelný.

Detail erbu na krbové mříži

Jan Blažej Santini-Aichl (1677 – 1723), syn kameníka Santini-Aichla. Vyučil se malířem, ale už od roku 1700 se výhradně věnoval stavitelství. Brzy se stal nejvýznamnějším a nejosobitějším

představitelem vrcholně barokní architektury v Čechách. Proslul především přestavbami gotických staveb, čímž vytvořil neobvyklý gotizující, vysoce expresívní barokní sloh, označovaný někdy jako barokní gotika. Z jeho prací jsou nejznámější přestavby klášterního chrámu v Sedlci u Kutné Hory a klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kladrubech, klášterní chrám premonstrátů v Želivi nebo poutní kaple svatého Jana Nepomuckého na Zelené Hoře.

Parforsní hony

Počátky parforsních honů v Čechách jsou spojeny se jménem barokního mecenáše Františka Antonína hraběte Šporka (1662 – 1738), který v roce 1695 založil lovecký řád sv. Huberta. Velkými propagátory zmíněného způsobu lovu byli Černínové z Chudenic, ale i Kinští. Prvním Kinským, který se o parforsní hon zajímal, byl František Ferdinand (1668 – 1741).

Mince se svatohubertskou tématikou Řád svatého Huberta Počátky tohoto řádu sahají možná až k roku 1444, kdy jej založil vévoda z Jülichu a Bergu. Podnětem šporkovského založení byl však spíše bližší příklad ze Slezska, kde existoval od roku 1672 Řád zlatého jelena. Řád aktivně vystoupil až po třiceti letech nečinnosti, ozářen císařským majestátem, když jej r. 1723 Špork udělil Karlu VI. Odznak řádu má tvar lovecké trubky, nad níž je zavěšen medailon se svatým Hubertem klečícím před jelenem s křížem mezi parožím.

Lovecké motivy najdete na Chlumci i na mnoha drobných předmětech.

Lovčí – ve středověku se jednalo o důležitý úřad, jehož držení bylo spojeno s podílem na moci. S rozvojem byrokratických aparátů moderního státu se však od 16. století úřad stal pouhou ozdobou rodového jména a z titulu politického ryze prestižním.

Rodová držba těchto titulů Kinskými symbolizovala tedy od 17. století především jejich dobrou pozici jak u dvora, tak u šlechtické obce.

Lov zvěře byl tradiční zábavou urozených už ve starověku. Pro středověkou šlechtu býval jednou z mála činností, jíž se mohla oddávat bez obavy, že bude dotčena její čest. Lov jako sport aristokratů, který se stal jejich potěšením, tělesným cvičením i zkouškou srdnatosti, býval nejčastěji provozován ve společnosti pánových přátel a návštěv podle určitých pravidel, vyžadoval součinnost služebného personálu a jistých příprav. Stával se čím dál víc hrou organizovanou tak, aby zaručila úspěch a odstranila pro vznešené lovce možná rizika.

Zvláště to platilo od 16. století, kdy už šlechta neválčila osobně a neměla tudíž mnoho jiných možností, jak dokázat svoji srdnatost.

Mezi nejoblíbenější druhy lovu patřila štvanice (vedle ní tu byly také polní či „horské“ lovy v menších skupinkách).

Obliba štvanic pramenila z rytířské kultury. Zvěř měla mít možnost uniknout, překoná-li svou odvahou, silou či rychlostí lovcovu zdatnost.

Samotný termín „parforsní hon“ pochází z francouzského výrazu „par force“ – „silou“ nebo „usilovně“ a podtrhoval charakter honu, kdy zvěř byla štvána „plnou silou“ až do úplného vyčerpání. Parforsní hon se lišil od „klasické“ štvanice anglického typu především lepší organizovaností, která kladla větší důraz na souhru lovců, lovčích a psí smečky a také na objekt lovu – při parforsním honu to býval předem určený kus. Tyto hony se většinou odehrávaly v oborách.

Samotný průběh honu byl velice složitý a podléhal přísným pravidlům a rituálům.

Předcházely mu přípravy organizované vrchním lovčím. Les dělily průseky, které umožňovaly bezpečnou jízdu několika jezdců vedle sebe a které se

sbíhaly na volná prostranství, tzv. dostaveníčka. Celý průběh lovu koordinovaly zvuky lesních rohů. Označený kus naháněli psi a jízdní myslivci, tzv. pikéři.

Sledování zvěře bylo náročné a od pikérů se vyžadoval ostrý zrak, rychlý postřeh a pohotové rozhodování. Samotný lov vrcholil odstavením a usmrcením zvěře (většinou jelena), které (jako celý hon) mělo rituální charakter. Přitom se troubila fanfára „halali“ – z francouzského „ha la lit“ – „hle, zde leží“.

Počátkem 19. století tyto hony dostaly poněkud kultivovanější podobu. Cílem už nebylo usmrcení zvěře, ale úspěšné překonání přírodních překážek, jelen býval odchycen živý. Tento nový, anglický typ parforsního honu, který se později vyvinul v hon na lišku, zavedl prvně v českých zemích Oktavián Kinský.

Už zmíněný celoživotní zájem přivedl hraběte Oktaviána k pořádání prvních terénních dostihů. Ty se vyvinuly právě z anglického parforsního honu. První překážkový dostih se konal právě u Chlumce nad Cidlinou v r. 1846, pouhých devět let po prvním dostihu v Liverpoolu, jenž byl prvním dostihem na světě vůbec. Popularita překážkových dostihů se rychle rozšířila především mezi českou šlechtu, která stála i u zrodu prvních dostihových spolků. Také Velká pardubická steeplechase má kořeny v parforsních honech.

Národní přírodní rezervace Chlumecká (Žehuňská) obora (911 ha, vyhl. r. 1948) při břehu Žehuňského rybníka chrání teplomilné dubové porosty s významnou květenou, v Polabí dříve hojně rozšířenou. Obora byla založena v 16. století, kdy chlumecké panství drželi Pernštejnové (1521 – 1547), existovala pak i za správy královské komory, ale v třicetileté válce zanikla. V r. 1719 ji obnovil Václav Norbert Oktavián Kinský, hlavní rozkvět pak zaznamenala v letech 1760 – 1806 za Františka Ferdinanda II. Kinského. Jeho choť Kristina z Lichtenštejna zde nechala postavit lovecký zámek, který později prošel novorenesanční přestavbou. Kristina zemřela r. 1819 ve Vídni, ale na své přání byla pohřbena v lesní kapli v oboře.

Kněžickou branou se sochami vytvořenými na lovecké motivy se vjíždí do obory.

Lovecký zámeček v oboře v první polovině minulého století, kdy ještě sloužil Kinským.

Západní branou, jež dnes vede z chlumeckého zámeckého parku k parkovišti, se jezdívalo do obory, rozkládající se při břehu Žehuňského rybníka (321 ha, 185 ha vodní plochy). Rybník byl v močálovitém terénu dobudován v roce 1492 a traduje se, že se na úpravě jeho hráze v 16. stol. podílel slavný rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Dnes je rybník jednou z nejznámějších ornitologických rezervací.

Surová zábava středověkých zabijáků se proměnila ve veskrze ušlechtilý a elegantní sport. Ale pozor! Je možné také říci, že tento elegantní sport má původ v surové zábavě středověku...

V současné době je obora přístupná hostům hotýlku a výtečné italské restaurace. Hotýlek vznikl úpravou jednoho z objektů někdejšího lesnického učiliště, které zde působilo v době, než byla obora navrácena rodině Kinských.

Lovecký zámeček – současný stav

Ochoz v Mramorovém sále

Mramorový sál bývá místem konání různých společenských akcí – svateb, rautů apod.

II. křídlo – jižní

Expozice v komnatách ve II. zámeckém křídle je věnována zejména chovu koní, ale k vidění je zde i hodnotný nábytek.

Císařský pokoj nazývaný také často jídelnou

I. křídlo – východní Orientální pokoj