Příběhy plzeňských domů I.

Příběhy PLZEŇSKÝCH DOMŮ I. Marie Malivánková Wasková, Markéta Formanová, Anna Hostičková, Miroslav Liška, Petr Mazný, Jan Hajšman, Vladislav Krátký, Jiří Kohout, Václav Sokol

Poděkování za pomoc při vydání knihy si zaslouží: Š. Čermáková, E. Ichová, J. Möller, Mgr. A. Skála, Bc. L. Paleček, V. Simbartl, V. Harmáček, PhDr. F. Frýda, Mgr. M. Buchlovský, R. Šestáková, V. Svoboda, manželé Froydovi, PhDr. E. Wasková, Mgr. et Mgr. A. Peřinová, Z. Popelková

Příběhy plzeňských domů I. Marie Malivánková Wasková, Markéta Formanová, Anna Hostičková, Miroslav Liška, Petr Mazný, Jan Hajšman, Vladislav Krátký, Jiří Kohout, Václav Sokol Fotografie © Petr Mazný, Vlastimil Leška, Jaroslav Vogeltanz, Zdeněk Vaiz, Václav Samek, Jan Hajšman, Zbyněk Hupák Historické fotografie a plány © Archiv města Plzně, Magistrát města Plzně, spisovna Odboru stavebně správního, Západočeské muzeum v Plzni, Ústřední archiv společnosti Plzeňský Prazdroj, a.s., Státní oblastní archiv v Plzni, archiv Divadla J. K. Tyla v Plzni, archiv Plzeňských městských dopravních podniků, a.s., archivy Václava Harmáčka a Václava Simbartla Vydavatel: Starý most s.r.o. www.starymost.cz Vydání první, 2012 Litografie: mediaProfi, s.r.o. – Filip Cubr Tisk: EUROPRINT a.s.

ISBN: 978-80-87338-21-6

Fotografie a plány pocházejí ze sbírek: Archivu města Plzně Magistrátu města Plzně, spisovny Odboru stavebně správního Západočeského muzea v Plzni Ústředního archivu společnosti Plzeňský Prazdroj, a.s.

Státního oblastního archivu v Plzni Archivu Divadla J. K. Tyla v Plzni Archivu Plzeňských městských dopravních podniků, a.s.

Václava Harmáčka Václava Simbartla

Současné snímky: Petr Mazný, Vlastimil Leška, Jaroslav Vogeltanz, Zdeněk Vaiz, Václav Samek, Jan Hajšman, Zbyněk Hupák

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uložena ve snímacích zařízeních ani přenášena v jakékoliv formě ani žádnými prostředky, elektronickými, mechanickými, fotokopírováním, nahráváním ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu majitelů jednotlivých fotografií.

Poděkování za pomoc při vydání knihy patří těmto organizacím a společnostem: Statutární město Plzeň Nadace 700 let města Plzně Západočeské muzeum v Plzni Plzeňský Prazdroj, a.s.

Plzeňské městské dopravní podniky, a.s.

APEX gaming EUROPE a.s.

Realitní kancelář PUBEC s.r.o.

Plzeňský ATAC-IN s.r.o.

OBSAH Borská věznice (Miroslav Liška)

6

Cizinecký dům (Petr Mazný, Vladislav Krátký)

18

Divadelní sklady a dílny (Anna Hostičková)

30

Dominik (Marie Malivánková Wasková)

40

Hlavní nádraží (Miroslav Liška)

64

Hotel Continental (Markéta Formanová)

76

Hydro – budova DP (Jiří Kohout, Václav Sokol)

86

Kalikovský mlýn (Miroslav Liška)

94

Lopatárna – měšťanský hamr (Jan Hajšman)

106

Muzeum loutek (Markéta Formanová)

120

Obchodní akademie (Anna Hostičková)

128

Pivovarská věž (Markéta Formanová)

138

Pivovarské muzeum (Markéta Formanová)

144

Pohodnice (Jan Hajšman)

152

Kostelík U Ježíška (Marie Malivánková Wasková)

164

Dům U zvonu (Marie Malivánková Wasková)

184

Vodárenská věž (Miroslav Liška)

202

Borská věznice (Klatovská třída)

J

ejí hvězdicovitý tvar vynikne především na leteckých pohledech. Určitě patří mezi nejznámější plzeňské stavby. Větu: „Je na Borech“ pochopí správně úplně každý. Věznice Plzeň, populárnější pod názvem Věznice Bory…

8

Historie asi nejslavnějšího českého kriminálu se začala psát dávno. Podmínky pro jeho založení se vytvářely od doby vlády císaře Josefa II., kdy přešly věznice pod pravomoc státu a postupně se vězeňství stávalo stále více humánnější.

Zejména v devatenáctém století došlo k několika reformám, k nimž v našich zemích dal podnět František Josef Řezáč, kněz Svatováclavské trestnice v Praze.

Nově prosazované zásady, zejména hygienické, nešlo dost dobře uplatňovat v zastaralých stavbách. Jako věznice tehdy často sloužily k tomuto účelu nevhodné kláštery, zrušené Josefem II. Bylo proto rozhodnuto přistoupit ke stavbě objektu přímo určenému k věznění.

Zájemců o umístění trestnice se přihlásilo celkem 23. Po přezkoumání podmínek se do užšího kola dostaly Domažlice, Klatovy a Plzeň. Rozhodnutí padlo v roce 1870. Vybrána byla lokalita v Plzni, která se tehdy nazývala „Na Borách“

9

podle dávno zaniklé vesnice Bory. První architektonický návrh vznikl v roce 1871. Stavět se však začalo až 3. července 1874, kdy byly po vleklých jednáních vykoupeny potřebné pozemky. Vlastní návrh vypracoval architekt a c. k. vrchní stavební rada ministerstva spravedlnosti Emanuel rytíř Trojan von Bylanow.

S ním pak stavbu realizovali ještě projektant a c. k. vrchní inženýr Franz Maurus a vedoucí komise, rozhodující o stavbě trestnice, inženýr Jan Kauer. Dokončení stavby, která stála 2 600 000 zlatých, se datuje rokem 1878.

Nová věznice (stavěná podle tzv. filadelfského modelu) byla ve své době nejmodernější vězeňské zařízení v habsburské říši. Na našem území se jednalo o první stavbu již od počátku koncipovanou jako věznice. Budova byla postavena na typické paprskovité osnově. Toto řešení, které zřejmě poprvé použil anglický architekt Williem Blackburn pro věznici v Ipswichi, dodalo borské věznici neIdylický pohled na Borskou věznici z klatovské silnice na začátku 20. století (ze sbírek Západočeského muzea v Plzni)

10

zaměnitelný vzhled. Ten vadil hlavně za druhé světové války, kdy se charakteristická hvězdice stala význačným orientačním bodem pro bombardovací letadla spojenců. Věznice byla proto v této době maskována a potažena sítěmi.

Od počátku tvořila střed nové stavby osmiboká hala, vysoká 24 metrů, přikrytá železnou kupolí se skleněnými tabulemi. Pod halou je studna, při jejímž hloubení se narazilo na silnou vrstvu uhlí. Z centrální haly vybíhají chodby do sedmi dvoupatrových křídel, z nichž čtyři byly určeny pro společnou vazbu a zby-

Letecký snímek věznice ze třicátých let 20. století (ze sbírek Západočeského muzea v Plzni)

11

tek pro samovazbu. Osmý, čtyřicetimetrový rovněž dvoupatrový paprsek směřující k vstupní bráně a spojující kupoli tzv. panskou chodbou s průčelní velitelskou budovou zahrnoval kapli se sákristií, učebny, hudební síň, knihovnu a kanceláře. Kaple byla vybavena čtyřmi řadami lavic, varhanami a oltářem s obrazem „Kristus jako dobrý pastýř“ od Emila Laufera. (Tento malíř (1837–1909) byl žák Christiana Rubena, působil v Praze jako profesor na německé vysoké škole technické. Maloval zejména historické a náboženské náměty. Mimo jiné pracoval i na výzdobě kaple sv. Anny ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě).

Nad kaplí byla umístěna věžička se zvonkem. Kaple byla za dob komunismu přestavěna na tělocvičnu. Její zařízení včetně cenného Lauferova obrazu se nedochovalo. Dnes věřícím vězňům slouží malá prostá modlitebna, vytvořená z jedné kanceláře.

Pětašedesát metrů dlouhá velitelská budova je postavena kolmo na osmé křídlo. Byly v ní ubytovny dozorců a vězeňská nemocnice. Dnes jsou zaměstnanci věznice ubytováni mimo areál a nemocnice byla zrušena.

Areál uzavírala vysoká zeď s 12 strážnicemi a jedinou vstupní branou. Za jejím obvodem byly umístěny pouze dva domy

12

s byty úředníků a dva domky pro dozorce. Věznice měla svoji pekárnu, prádelnu, tři studny a také hřbitov, který se používal do roku 1923.

Vytápění cel bylo velmi moderní – teplým vzduchem. Jen kanalizace chyběla, a tak fekálie vynášeli tzv. kbelíkáři.

Vzhled věznice se po celou dobu její existence prakticky neměnil. Přibyly objekty dílen, kotelna a další drobné stavby, doplnila se kanalizace, ale základní pohled na hvězdici budov zůstal dodnes stále stejný.

Z popisů věznice v tehdejších průvodcích Plzní je znát, že stavba se řadila k význačným budovám a město na ni bylo patřičně hrdé: „Pěkný jest pohled již zdaleka a stává se tím impozantnějším, čím blíže přicházíme. Jest první svého druhu v rakouském mocnářství, vyhovuje všem požadavkům moderní trestnice…“ O skutečnosti, že se jednalo o špičkové zařízení svého druhu, svědčí i to, že věznici navštívili účastníci X. mezinárodního kongresu pro trestní právo a vězeňství. Kongres se konal v roce 1930 v Praze a všech 380 delegátů přicestovalo do Plzně zvláštním vlakem. V pamětní knize věznice zůstaly podpisy předních odborníků z celého světa.

První vězni dorazili do zbrusu nového zařízení 15. července 1878. Byli určeni pro dokončovací práce na věznici. 43 vězňů ze Svatováclavské trestnice v Praze dovezla eskorta vlakem na zastávku, zřízenou pod borskou věznicí. Dodnes se vypráví, že když průvodčí vlaku vyvolával: „Bory – zdržíme se jen minutu,“ ozvalo se z hloučku trestanců: „Jó minutu. Patnáct let tu budu.“ Zajímavé je, že z těchto 43 vězňů se prý žádný nedočkal svobody, všichni zemřeli ještě před svým propuštěním.

Vězněm zapsaným pod číslem jedna byl podvodník Bedřich Schneiberg z Prahy, odsouzený k osmi letům těžkého žaláře.

13

Věznice se rychle plnila. Byla určena pro 915 trestanců, a to pro 387 vězňů v samovazbě a pro 528 delikventů ve vazbě společné. Z dobových materiálů se dozvídáme, že „práce trestanců se pronajímá nejvíce podnikatelům“. Vězni na Borech vyráběli „… zboží obuvnické, šatstvo pro mužské, kostěné knoflíky, zboží bavlnářské, stávkařské, vyšívání vlnou i hedvábím, floky, knoflíky nitěné, bičišťata, bílé prádlo, zboží pasířské atd. Méně k práci způsobilí zaměstnávají se čištěním luštěnin, přebíráním kávy a hotovením papírových kornoutů.“ Za největší potupu údajně považovali vězni šití uniforem pro vězeňskou stráž. To však připadalo v úvahu až po roce 1930, protože do té doby zajišťovalo ostrahu vojsko, s výjimkou první světové války, kdy vojáky zastoupili plzeňští ostrostřelci. Méně známým faktem je, že vězni zhotovovali i loutky, o které se zajímal plzeňský loutkář profesor Skupa. Práce byla pro vězně povinná a nedostávali za ni žádnou odměnu.

Plzeňská věznice byla určena pro těžké zločince a dlouhodobě odsouzené.

Byli sem však umísťováni i političtí vězni z celého Rakousko-Uherska. Tak zde v roce 1894 byli vězněni členové spolku Omladina (33 z 68 odsouzených), např.

S. K. Neumann a Alois Rašín – budoucí první ministr financí Československé republiky. Na připomenutí této události byla ve věznici 11. února 1934 slavnostně otevřena „Cela dr. Al. Rašína a Omladiny“. Stalo se tak u příležitosti celostátních připomínkových akcí, věnovaných rozsudku nad Omladinou. Slavnost ve věznici

14

byla koncipována opravdu velkolepě s bohatým programem a mnoha řečníky. Na závěr svého projevu někdejší přední omladinář, poslanec dr. Antonín Hajn, předal klíče od cely, ve které byly plakety tří čelných představitelů Omladiny a busta dr. Rašína od Ladislava Šalouna, přítomnému ministru spravedlnosti. Ten slavnostně slíbil, že „cela již nikdy nebude sloužit svému původnímu účelu a bude v ní navždy pietně uchována vzpomínka na dr. Rašína a omladináře“. Ono „navždy“ vydrželo jen do 26. 8. 1940, kdy předsednictvo ministerské rady rozhodlo o likvidaci tohoto památníku. Inventář převzalo policejní ředitelství, které jej jako „závadný“ zčásti zlikvidovalo a z části předalo Národní galerii v Praze. Ironií je, že v době slavnostního otevření památníku si v borské věznici odpykával trest atentátník Josef Šoupal, který dr. Rašína v roce 1923 smrtelně zranil.

Umísťování politických vězňů „na Bory“ bylo zachováno i po zániku Rakousko-Uherska, v dobách republiky, protektorátu či socialistických let. Tak se v Plzni za mřížemi ocitlo mnoho význačných osobností tehdejší politiky. Například v roce 1921–1922 si zde odpykával trest budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký. Za války si jedno křídlo (č. 7) vyhradilo pro své vězně německé gestapo. Němci sem zavřeli i bývalého primátora Plzně Luďka Pika. Po válce zde byli vězněni členové protektorátní vlády, kolaboranti a někteří němečtí vojáci.

Německý generál Toussaint, který podepsal kapitulaci německé armády v Praze a který za svého nuceného pobytu na Borech udivoval spoluvězně přesnými poli-

15

tickými předpověďmi, zde zanechal několik velmi zajímavých (a údajně umělecky a sběratelsky cenných) obrazů. V pozdějších letech přicházeli na Bory „třídní nepřátelé“ režimu, počínaje českými vojáky západních armád, hokejovými reprezentanty odsouzenými v procesu Modrý a spol. až po chartisty a duchovní. Na oddělení D1, vězni nazývaném Kreml, byla izolována odsouzená elita národa.

Tak se zde ocitli např. generálové Kácha, Janoušek a Píka. Generál Heliodor Píka se stal jediným vězněm, který byl přímo ve zdejší věznici 21. června 1949 popraven.

S armádním generálem Karlem Janouškem (pilotem slavné anglické RAF) se pojí vykonstruovaný proces (tzv. Borský případ) z roku 1950. Za záminku k rozpoutání tohoto politického procesu, při němž kromě vězňů byli potrestáni i někteří dozorci, posloužilo přistižení strážmistra Petelíka při předávání cigaret generálu Janouškovi. Za vymyšlenou přípravu vzpoury vězňů padly tři rozsudky smrti, jeden doživotní trest a několik trestů od šesti do dvaceti pěti let.

V sedmdesátých a osmdesátých letech na Borech byli kromě jiných vězněni Václav Havel, Pavel Wonka, Jiří Dienstbier, Petr Cibulka, Dominik Duka a další.

Političtí vězni měli vždy na Borech odlišný režim. Za Rakouska a později v třicátých letech vykonávali trest odděleně od ostatních kriminálních vězňů, mohli nosit civilní oblečení, používat vlastní ložní prádlo, konzumovat jídlo donesené z okolních restaurací a jejich korespondence byla společně s četbou omezována jen minimálně. Odlišně než s „běžnými odsouzenými“ je s politickými vězni jednáno i po druhé světové válce, avšak zcela v jiném duchu. Toto období nadřazovalo vězně, kteří spáchali kriminální trestné činy, a umožňovalo nelidské zacházení s „třídními nepřáteli“. Zejména, když od ledna roku 1949 vykonával

16

vedení trestního ústavu Plzeň-Bory kapitán František Šafarčík a od srpna roku 1951 Václav Ladman, kteří byli původci nejhoršího teroru ve věznici. Nechvalně proslulé bylo tzv. bicí komando složené z dozorců, jehož členové, oblečeni do modrých „dělnických“ montérek, vězně surově bili. Častými tresty za drobné nebo i vymyšlené přestupky byly chození či provádění dřepů do vyčerpání, samotka, hladovka, zákaz návštěv, odepření dopisů domů, zákaz vycházek či duševní týrání.

Zajímavým dokumentem je „Pamětní kniha plzeňské věznice“. Je vedena od roku 1926 do roku 1949 a zachovala zmínky o všech významných událostech a návštěvách věznice. Některé návštěvy jsou hodně překvapivé. Hned na první straně pamětní knihy je podepsán malíř Josef Lada, několikrát zde byl i Vlasta Burian. V květnu 1945 navštívili věznici i američtí důstojníci.

Pokračováním někdejší Rašínovy cely je zřízení vlastního malého muzea. Expozice je uvnitř střeženého areálu a k vidění tu jsou historické plánky, mapky, fotografie, ale i smyčka, která se používala při popravách, nebo kovová koule, jaké nosili odsouzenci na noze. Muzeum bohužel není přístupné veřejnosti.

Do historie všech věznic neodmyslitelně patří kapitola „Slavné útěky”. Jinak tomu není ani v případě té borské. Krátce po uvedení do provozu (18. srpna 1878) se jako první pokusili o útěk tři odsouzení, kteří pracovali na zahradě před trestnicí. Všichni byli po krátkém pronásledování chyceni. Nejčastější byly poku-

17

sy o útěky v třicátých letech. Známým útěkářem byl např. mezinárodně hledaný ruský emigrant Alexej Volovik. Tento vrah klenotníka, podle jehož případu napsal jednu z povídek s radou Vacátkem Jiří Marek v Panoptiku starých kriminálních případů, ukázal i dobrou stránku svého charakteru, když odmítl nacistickou nabídku a s ní spojené výhody popravovat v Praze české vlastence. Posledním případem byl útěk dvou vězňů – Romana Čabrady a Rostislava Roztočila v roce 2005. Oba vězni utekli hlavní branou na korbě nákladního automobilu, zabaleni do palety se zbožím. Byli také dopadeni.

Jediným, kdo vězení na Borech opustit nechtěl, byl podle legendy Alois Rašín. Ten nepřijal těsně před koncem trestu udělenou milost a zatvrzele setrvával v cele. Opustil ji, až když mu bylo vyhrožováno, že z vězení bude vyveden násilím.

Cizinecký dům (Karlovarská ulice)

V

době své největší slávy patřil k dominantám severního předměstí města.

U silnice na Karlovy Vary byl nepřehlédnutelný. Dnes je trochu omšelý, zastrčený mezi krásnou secesní vilou a čtvrtí Berlín. Je vidět, že na doby své největší slávy jen vzpomíná… Cizinecký dům, známý pod familiární přezdívkou Ciziňák.