Škola slušného chování pro kluky a holky s Emilkem by Flexibooks

OBSAH KNIHY

ŠKOLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ PRO KLUKY A HOLKY S EMILKEM STR. Jedeme k babičce a dědovi na prázdniny ………………………...……….… 5 Pohádka o Lilianě ……………………………………………………………………. 7 Kamarád Marek ……………………………………………………………………….. 9 Slepice snědly náš oběd ……………………………………………………………10 Setkání s Emilkem…………………………………………………………………….13 Květinová škola v Zemi slušného chování ………………………………….16 Klobouk pro slona …………………………………………………………………....20 Emilek měl nehodu ……………………………………………………………….….26 Zápas s Harykem……………………………………………………………………....32 Medvěd zdraví brumláním………………………………………………………...41 Slavnostní oběd ………………………………………………………………………..43 Zlobílek Edík a kouzelný prsten ………………………………………………..46 Kde se může jezdit na kole a jak Emilek hledal Klárku…..…………….51 Slonice Noris…………………………………………………………………………….59 Pohádka o Levoručce pro Emilka……………………………………………….63 V cirkuse…………………………………………………………………………………..65 Emilek a Deniska……………………………………………………………………....67

V knize se dozvíme: Jak upravíme stůl k obědu………………………………………………………….10 Představování Kdo se představuje první………………………………………………………….. 15 Kde se představujeme………………………………………………………………..20 Kdo mě může představit…………………………………………………………….21 Jak telefonujeme………………………………………………………………………..25 Jak chodíme po chodníku a cyklistické stezce……………………………...27 Jak vcházíme do dveří………………………………………………………………..30 Jak se chováme u stolu……………………………………………………………….35 Zdravíme Kdo zdraví první ……………………………………………………………………….38 Jak zdravíme …………………………………………………………………………….39 Jak jíme palačinky……………………………………………………………………...44 Jak se co jí………………………………………………………………………………….50 Kdy a jak mohou jezdit děti na kole ………………………………………...….52 Dětské zlozvyky a nevhodné chování……………………………………...…..56 Omluva ………………………………………………………………………………...…..57 Podávání ruky ……………………………………………………………………...…...62 Jak se chová chlapec k dívce …………………………………………………...….68 Základní pravidla oslovování ………………………………………………...…...71 Tykání a vykání …………………………………………………………………..…….73

Jedeme k babičce a dědovi na prázdniny Jmenuji se Klárka Potůčková. Je mně deset roků a chodím do čtvrté třídy. Mému bratrovi Ondřejovi je osm roků a chodí do druhé třídy. Čeká nás ještě několik prázdninových dnů, rodiče chtějí malovat celý byt a tak nás vypravili k babičce a dědovi. Ti bydlí v malém městečku, ale náš táta říká, že je to větší vesnice. Doma bydlíme v paneláku, ale děda s babičkou mají domek, zahradu a několik zvířátek. Blízko je pole, ale i louky a les. Vždycky to tam voní prázdninami, protože škola je daleko. Maminka nám nabalila dvě menší tašky a Ondra si vzal svůj foťák, bez něj nikam na cesty nejede. Za hodinku jsme už stáli před domkem dědy a babičky. 5

Děda vyměnil u vrátek zvonek, má zvonit několik melodií, ale byl asi pořádně nachlazený. Drnčel a navíc i koktal. Když jsme se s babičkou a dědou přivítali, šli jsme s Ondřejem na zahradu pozdravit psa Haryka, kočku Mícu a hlavně zjistit, jestli babička zavřela do kurníku na zámek kohouta Bivoje.

Haryk skákal radostí o sto šest, Micka nás pozorovala ze střechy dřevníku a Bivoj, ze kterého mám veliký strach, nikde. Když jsme byli u babičky a dědy naposledy a hráli si na schovávanou, vletěl mně Bivoj na hlavu a začal mně do ní klovat.

Křičela jsem jako o život. Babička vyběhla, vzala proutek, který měla na Bivoje připravený. Jen ho Bivoj uviděl, vběhl do kurníku. Děda ho tam zavřel a řekl, že bude mít domácí vězení. Babička zkontrolovala moji hlavu, ale měla jsem tam jen červené flíčky. Proto jsem si šla k babičce ověřit, že je Bivoj zavřený, ale ta řekla: „Nemusíš se ho už bát! Byla z něj dobrá nudlová polévka!“ Ještě, že jsem ji nemusela jíst! Nemohla bych se na ni ani podívat. Byla bych raději hladem.

Pohádka o Lilianě Večer jsme ulehli do pokojíčku v podkroví. Když nám přišla babička dát dobrou noc, řekl Ondra: „Babíí, řekni nám nějakou pohádku!“ „Scházelo ti v té větě, Ondrášku, jedno kouzelné slovíčko,“ řekla babička, „a tak ti povím o něm pohádku. Narodila se jedna holčička a dostala jméno Liliana. Brzy začala mluvit a dokázala si o všechno říct. „Maminko, mám žízeň!“ a sestřičce poroučela: „Zavaž mně tkaničky u bot!“ Nejdříve jí všichni vyhověli, protože byla malá. Později ji začali učit dvě čarovná slůvka: „DĚKUJI“ a „PROSÍM.“ Ale Liliana je nedokázala vyslovit. Její pusinka se nezastavila, pořád něco povídala, ale ta dvě slůvka ne a ne říct. 7

Rodiče byli z Liliany moc smutní. Každému poroučela, za nic nepoděkovala. A když přišla do první třídy, tak za nic nepoděkovala spolužačkám, ani paní učitelce. Nikdo ji neměl rád, nikdo si s ní nehrál, nechtěl jí nic půjčit, ani dát. Rodiče viděli, jak se Liliana trápí a byli z toho moc smutní. Jednou před Vánocemi napsala Liliana Ježíškovi dopis a poručila mu, co má dostat za dárky. Když si na Štědrý den večer rozbalovali pod stromečkem dárky, měla tam Liliana jen jeden dárek. Byla to pěkná růžová zástěrka, na které byla napsána dvě slůvka: „DĚKUJI“ a „PROSÍM.“ Liliana si zástěrku chtěla obléct a jak si ji dala na sebe, najednou řekla: „Maminko, PROSÍM TĚ, mohla bys mně zástěrku zavázat?“ Maminka byla moc překvapená, co se to s Lilianou stalo. „To víš, že ti zástěrku ráda zavážu,“ řekla maminka. Usmála se na Lilianu, a udělala na zástěrce krásnou mašličku. „DĚKUJI ti, maminko,“ řekla Liliana. Všichni nevěřili svým uším. Od té doby dokázala poprosit i poděkovat. Najednou ji měli všichni rádi, měla plno kamarádek. Ze smutné holčičky se stala spokojená, veselá holčička. A zástěrku, tu má schovanou dodnes, protože to byl nejhezčí dárek, co kdy dostala,“ skončila babička své vyprávění. „Děkuji ti za pohádku, babičko,“ ozval se provinilým hláskem Ondra. Určitě si uvědomil, že o pohádku babičku vůbec nepoprosil, jako ta Liliana. A pak jsme babičce popřáli dobrou noc a spalo se nám moc krásně. 8

Kamarád Marek Ráno jsme se po snídani vyhrnuli s Ondrou na zahradu. Zahrada dědy i babičky sousedí se zahradou paní Votýpkové. Zahrada bývá prázdná, protože paní Votýpková bydlí v domku sama, ale tentokrát prázdná nebyla. Byl v ní kluk, o trochu větší než Ondřej a kopal do míče. Když mu míč vletěl k nám do zahrady, Ondřej mu míč podal a začali se spolu bavit.

Ondřej ho nakonec pozval k babičce na dvorek. Nevěděla jsem jak mám tomu klukovi říkat a tak jsem se chtěla s ním seznámit. „Já jsem Klárka a to je bráška Ondřej,“ řekla jsem. „Já vím, babička mně o vás říkala,“ řekl kluk a hotovo. „A jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. „Jak ti máme říkat?“ „Marek,“ řekl kluk. Vzpomněla jsem si, jak se holky ve třídě bavily o představování a měla jsem pocit, že nevím, jak se vlastně představit. Brzy jsme se s Markem skamarádili a pozvali ho k babičce domů. A problém s představováním pokračoval. Mám představit Marka babičce nebo babičku Markovi? Nakonec jsem vyhrkla: „To je naše babička! A babi, to je Marek od paní Votýpkové!“ 9

„Ale my Marka už dávno známe,“ mávla babička rukou a bylo po představování. Kluci začali v obýváku stavět z deky iglú. Vypadalo to sice jako spadlý stan, ale oni byli nadšeni. Nanosili dovnitř hodně věcí, stoličku, baterku, budík a dědův polámaný mobil. „To jsou nějací novodobí eskymáci,“ řekl děda. „Schází jim psí spřežení, ale zase můžou posílat „esemesky.“ „Můžeme zapřáhnout Haryka!“ volal za dědou Ondra.

Slepice snědly náš oběd Odpoledne jsem si četla. Když to bylo nejnapínavější, poslala mě babička vysypat zbytky slepicím. Vzala jsem misku s nevábným obsahem a slepicím ji vysypala. Ty se mohly nad těmi zbytky utlouct. Zasedla jsem znovu s knihou v ruce. Těšila jsem se, že budu mít konečně klid na čtení. Ale babička byla neodbytná. „Klárko, odnes ty zbytky těm slepicím, prosím!“ přidala babička kouzelné slovíčko. To už mě dohřálo a hodně důrazně jsem řekla: „Babi, já jsem těm slepicím už zbytky odnesla!“ a ukázala jsem na prázdnou misku, která ležela na stole. Babička úplně zkoprněla, ukázala na jinou misku, kde byly nějaké zbytky a řekla: „A co je tohle, Klárko?“ Začala jsem tušit katastrofu. „Proboha, Klárko, vždyť ty jsi těm slepicím vysypala pomleté maso, nachystané na karbenátky. 10

Teď budeme bez oběda!“ naříkala babička. Chuť jsem neměla ani na čtení, natož na jídlo. Babička je však kouzelnice. Bez oběda jsme nebyli. Udělala rychle koprovou omáčku. I když ji nemám moc ráda, slupla jsem ji raz dva a ani trochu neprotestovala. „Prostři aspoň stůl, prosím. Marek se s námi naobědvá,“ vydala pokyn babička. „To snad bude bez maléru, to zvládneš, ne?“ rýpla si. „Jasně babi! Doma prostírám většinou stejně jen já,“ pochlubila jsem se. „Tak mně pověz, jak to má být správně!“ vybídla mě babička.

Jak upravíme stůl 1. Na pravou stranu dáme příbory pro pravou ruku (lžíci a nůž). Na levou stranu dáme příbory pro levou ruku (vidličku). (Nůž dáváme ostřím k talíři, vidličku hroty zubů vzhůru). 2. Když jíme více hlavních jídel, tedy chodů, příbory klademe k talíři podle pořadí jídel. Nejblíže u talíře je příbor, se kterým jíme nejpozději. 3. Skleničky dáme nad talíř vpravo, protože je bereme do pravé ruky, když zapíjíme jídlo. Vlevo nad talíř můžeme dát misku na kompot. 11

„Měkký zákusek se jí lžičkou a tvrdší malou vidličkou. Dávají se před talíř, držátko směřuje vpravo, protože je bereš pravou rukou. My máme dnes měkký zákusek, tak tam položíš malou lžičku,“ ukončila výklad babička. „Babí, mám dát na stůl papírové nebo látkové ubrousky?“ musela jsem se znovu zeptat. A babička spustila jak paní učitelka: „Papírový nebo látkový ubrousek? Na běžný oběd postačí papírové. A látkové jsou pro slavnostní příležitost nebo je dávají v lepší restauraci. Látkový ubrousek se pokládá vedle vidličky a během jídla se dává na klín, kdyby někomu něco ukáplo. Po jídle položíme použitý ubrousek vedle talíře. V restauraci jej někdy pokládají na klubový talíř. Z toho se nejí, ten je spíše pro okrasu. Číšník ho pak odnese a na jeho místo servíruje polévku nebo hlavní chod. Papírový ubrousek se pokládá pod vidličku a během jídla se nechá ležet vlevo. Oba ubrousky slouží také k tomu, abychom si mohli otřít pusinku před tím, než se napijeme. Aby na skleničce nebyl kousek knedlíku nebo otisk šlehačky. Po jídle se použitý ubrousek uloží na talíř.“

Při obědě si všichni dali látkové ubrousky na kolena, i náš Ondra, jen Marek si ubrousek zastrčil za tričko jako bryndáček! Ondra se tomu tak chichotal, že mu zaskočilo jako obyčejně a babička mu musela bouchat do zad. „To máš z toho, že jíš rychle, jako by ti to měl někdo vzít. Směješ se a máš plnou pusu!“ káral Ondru děda. Odpoledne jsme byli všichni i s Markem v lese a sbírali hříbky. Byli jsme tak uchození, že večer jsme šli hodně brzy spát.

Setkání s Emilkem Spáváme s Ondrou v malém pokojíčku, s oknem do dvora a zahrady. Pozorovali jsme tmavé okno. Ve větru se za oknem pohyboval stín stromu. Je to dědova meruňka, to vím jistě, ale v té tmě vypadala jako velký pták s rozpřáhnutými křídly. Ondřej tvrdil, že je to letící saň. Pak ztichl a brzy začal pravidelně oddechovat. Asi usnul. Dívala jsem se nejdříve do okna a chvíli se bála a pak jsem jen tak přemýšlela. Najednou jsem slyšela nějaký šustot na nočním stolku. „MYŠ!!! To je určitě myš!“ napadlo mě. Hrůzou jsem ztuhla.

Když bylo chvíli ticho, natáhla jsem opatrně ruku a rozžala lampičku na nočním stolku. V tom jsem ho uviděla! Vedle lampičky stál malý chlapeček! Měl pěkný tmavý oblek, kravatu, vlásky učesané na pěšinku a ulízané. Všechno měl na sobě čisté a nažehlené. Košile bíle zářila. A v ruce měl krásnou červenou růži! „Asi jsem už usnula,“ napadlo mě „a tohle je jen sen.“ Chvíli jsme se na sebe koukali bez hnutí a pak jsem začala koktat. „Kdo-o jsi? Kde se-se ta-tady be-bereš?“ „Jsem Emilek a přicházím ze Země slušného chování,“ řekl ten malý človíček milým a jemným hláskem. „A tady jsem ti přinesl květinu z naší Země,“ a podal mně tu krásnou růži. Vzala jsem ji do ruky, dívala se na ni a všimla jsem si, že je bez trní. „Děkuji ti, Emilku, za tu růži. Je moc krásná,“ řekla jsem už bez koktání a Emilek se na mě mile usmál. Chvíli bylo ticho a pak jsem se znovu zeptala. „Emilek? Ze Země slušného chování?..... A co chceš u mě v pokoji?“ „Přišel jsem ti pomoct.“ „Po..pomoc? A.. A.. s čím?“ znovu jsem koktala. Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Pokud s tím budeš souhlasit, naučil bych tě zásadám slušného chování.“ „A a pro-oč?“ zeptala jsem se celá vyděšená. „Abych ti poradil, jak se má člověk správně představit, zdravit a třeba jít po chodníku. Dnes jsi udělala chybu při představování.“ Nevycházela jsem z údivu. Byl tak malý, že by se vešel do ruky nebo do obalu od mobilu, který měl Ondra položený na stolku. Bylo to tak neskutečné, že jsem tomu nemohla uvěřit. Chtěla jsem se štípnout, abych věděla, že nespím. „A jak má být to představování správně?“ zeptala jsem se. 14

Emilek se uklonil a začal odříkávat: Zásady představování Jako první se představuje: Méně významná osoba - osobě významnější Mladší osoba - osobě starší Muž – ženě nebo kluk - dívce Jednotlivec – skupině

2. Dobrý den, Myšpulko. Chci tě, pochválit. Ten výkres se ti moc povedl.

1. Dobrý den, pane učiteli. Jsem Myšpulka z 5.A, měla jsem za vámi přijít.

Méně významná osoba se představuje osobě významnější. Když přijdeš do přírodovědného kabinetu k paní učitelce, která tě nezná, musíš se nejdříve představit ty. „Jsem Klárka Potůčková ze 4.A. Posílá mě paní učitelka Vávrová. Mám jí donést vycpaného papouška.“ Děti se mezi sebou mohou představovat jen křestním jménem. Stačí říct: „Já jsem Emil.“ A ty odpovíš: „Já jsem Klárka.“ 15

Květinová škola v Zemi slušného chování „A kdo tě to naučil, Emilku,“ přerušila jsem ho. „No přece pan učitel v naší květinové škole,“ odpověděl Emilek. „A jak ta škola vypadá?“ zajímalo mě. „My při vyučování sedíme každý na nějaké květině. Malí žáci na malé sedmikrásce, větší na tulipánu a největší třeba na pivoňce. Kdo udělá chybu, musí slézt z květiny dolů a znovu tam vylézt. Tím zrovna trénujeme a tak máme hodinu slušného chování spojenou s tělocvikem,“ poučil mě Emilek. „Emilku, to bych se něco našplhala ve vyučování. Ještě, že se u nás známkuje,“ přemýšlela jsem nahlas. „Kdybys viděla, jaké svaly má Adam!“ řekl obdivně Emilek. „A to jen proto, že pořád leze nahoru a dolů, i když sedí jenom na narcisce.“ 16

„Babička říká, že kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách,“ doplnila jsem Emilka. Najednou se Emilek zatvářil přísně. Vypadal jako opravdový učitel a řekl: „Budeme pokračovat ve vyučování.“ Přišlo mně to k smíchu, ale snažila jsem se tvářit vážně. Emilek se nadechl a začal: 1. Dobrý den, paní Myšková. Jsem Myšáček. Nesu vám od babičky Myšákové sýr.

2. Dobrý den, Myšáčku. Vyřiď babičce, že jí děkuji.

Mladší osoba se představuje osobě starší. A také první zdraví. Svoje jméno vyslovujeme zřetelně, protože za jméno se přece nestydíme. Lidé často své jméno jen tak zabrblají. Od děvčat a paní někdy slyšíme jen konec ...... ová. Muž se představuje ženě, kluk se představuje dívce Správně se měl představit Marek tobě, protože je kluk. A to i tehdy, kdyby byl starší. 17

2. Ahoj. Já jsem Myška. Také já bych s tebou ráda kamarádila.

1. Ahoj! Jsem Myšpulín. Přistěhovali jsme se z Myšourova. Rád bych s tebou kamarádil.

„Dnes už toho učení bylo docela dost,“ přerušila jsem neslušně nudný Emilkův výklad. „Raději mně pověz něco o vaší Zemi. Kdo se tam třeba stará o květiny?“ zajímalo mě. „Zahradníkem u nás je čmelák Vavřinec,“ ožil Emilek a hned spustil: „Jedním z jeho úkolů je, vyprávět květinám, které nemohou večer zavřít své okvětní lístky a usnout, pohádku. Nedávno žadonila o pohádku růže a já jsem si ji také vyslechl. Od dávných dob mají růže v naší Zemi hladký stonek, jsou nejslušnějšími a nejskromnějšími květinami, i když jsou moc krásné. Všechny jsou různobarevné. Jednou se narodila červená růže, které se její barva nelíbila. Prosila sluníčko, aby jí nabídlo jiné barvy. Sluníčko ji vyslyšelo a posílalo k růži sluneční paprsky, které ji barvily. Chvíli byla růžová, žlutá nebo oranžová, ale žádná barva se jí nelíbila. Sluníčko jí posílalo stále další 18

paprsky, až růži úplně vybělilo. Byla to jediná bílá růže v celé naší Zemi. Růže byla nadšená, ale pak začala být velice pyšná a domýšlivá. Zahradník ji musel třikrát denně zalévat čerstvou rosou, motýli museli kolem ní létat a říkat jí jak je krásná. Když sluníčko hřálo o trochu víc, musel větřík foukat, aby růži ochladil. To se začas přestalo líbit vládci naší Země a poručil růži, aby se polepšila a chovala se skromně nebo že bude potrestaná. Růže si z toho nic nedělala a neposlechla. Najednou růže zpozorovala, že jí na stonku vyrůstají drobné výstupky. Zavolala doktora hlemýždě, ale než stačil přilézt, měla na sobě veliké trny. Sluníčko na ni nehřálo, protože si popíchalo paprsky, čmelák ji přestal zalévat, protože měl od trnů potrhaná křídla. Už jí nikdo neříkal, že je krásná, ale pokřikovali na ni „Pýchavka.“ Nikdo neměl růži rád a nekamarádil se s ní. Jen Vincenc, zlobivý kluk. A když ho vládce vykázal z naší Země, vzal si sebou bílou růži a odletěl k vám. A od té doby prý mají vaše růže trny. Je to pravda, Klárko?“ zeptal se Emilek. „Ano, naše růže mají trny,“ přikývla jsem a začala zívat. 1. Ahoj kluci! Jsem Myšák a rád bych s vámi hrál fotbal.

2. Ahoj. Potřebujeme brankáře. Budeme rádi, když budeš hrát. Já jsem Myšpulín, ten co sedí na židli je Myšík. A ten dole, je malý Myšáček.

Jednotlivec se představuje skupině. 19

„Vidím, že jsi dnes hodně unavená, Klárko,“ můžu přijít za tebou zase zítra, až Ondra usne?“ zeptal se Emilek. „To víš, že můžeš! Budu se na tebe těšit,“ řekla jsem a znovu dvakrát zívla. Emilek se obřadně uklonil, řekl: „Dobrou noc, Klárko!“ a najednou se rozmlžil a ztratil jako pára.

Klobouk pro slona Ráno se mně nechtělo vůbec vstávat. Celý den poprchalo, tak jsem četla, pomáhala babičce a Ondra kutil s dědou něco v dílně. Docela nudný den. Zato jsem se nemohla dočkat večera. Čekala jsem na Emilka a hlavně na to, aby Ondra brzy usnul. Místo spaní však vymýšlel, že si založí s Markem detektivní kancelář. Nejraději bych mu něco řekla, ale raději jsem dělala, že spím, aby Ondra dal pokoj a usnul. Když viděl, že spím, tak přestal vymýšlet hlouposti a za chvíli pravidelně oddychoval. Bylo ticho, jen ta meruňka občas nějakou větví klepla do okna, protože byl venku vítr. Najednou jsem uslyšela šustot. Hned jsem rozsvítila lampičkou a uviděla Emilka. „Dobrý večer, Klárko,“ pozdravil způsobně. „Dobrý večer, Emilku,“ odpověděla jsem šeptem. „Včera jsme neprobrali to představování celé,“ řekl Emilek a hned se hrnul do učení. „Emilku, to se musím představit i v kině nebo v divadle,“ zeptala jsem se naschvál, i když vím, že se to nedělá a je to hloupost. „Představování V kině, divadle, cukrárně, v čekárně, v tramvaji, ani v metru se nepředstavujeme. Představit by ses měla, když vcházíš do místnosti, kde jsi očekávaná, kde tě neznají. Například jdeš poprvé na návštěvu k nové kamarádce a její rodiče tě neznají. Řekneš: „Jsem Klárka Potůčková a chodím s vaší Ivankou do třídy.“ „A co když mě představí Ivanka?“ zajímalo mě. „Ivanka řekne: „To je Klárka Potůčková, sedíme spolu v lavici,“ a to stačí,“ vysvětloval Emilek. Představit tě třeba mohou: 21

Rodiče tvých kamarádů Známí tvých rodičů Nová paní učitelka nebo pan ředitel Starší dívka Vedoucí na táboře Přítelkyně tvé maminky Známý tvého tatínka Tobě se představí jako první: Mladší dívka

Mladší, ale i starší hoši

Pokud jdeš sama, nikdy se cizím lidem nepředstavuješ, ani s nimi nemluvíš.

„Emilku, mně se představil slon a byl starší, je to správně?“ zeptala jsem se. „No, jestli to byl kluk, pak ano,“ odpověděl Emilek. „Kdyby to byla slonice mladší jak já, tak by se mně měla představit také, že?“ zajímalo mě. „Mladší slonice by se ti měla představit první,“ potvrdil moji úvahu Emilek a zeptal se: „A kde jsi potkala slona?“ „Ve snu. Můžu ti o něm povědět?“ Nečekala jsem na Emilkův souhlas a hned jsem mu ten sen začala vyprávět. „Byla jsem prodavačka v obchodě s čepicemi a klobouky. Stála jsem za pultem, když zacinkal u dveří zvoneček, který někdy mají v malinkých obchodech na dveřích. Dveře se otevřely a vstoupil malý slon. „Dobrý den, slečno!“ pozdravil a hned se představil: „Jmenuji se Hubert Slon.“ „Dobrý den, pane Slone. Co si přejete?“ zeptala jsem se. „Rád bych si koupil pěkný klobouk,“ požádal mě. „Právě nám přivezli zboží, máme dost klobouků. Jaký si přejete?“ zeptala jsem se. „Aby mně držel dobře na hlavě a byl pěkný.“ Nabídla jsem mu tedy černý klobouk. „Černý je sváteční,“ dodala jsem. Pan Slon si zkusil klobouk před zrcadlem, chvíli se před ním nakrucoval a pak řekl. „Je moc smutný.“ „A jaká barva by se vám líbila, pane Slone?“ vyzvídala jsem se. „Chtěl bych šedý, aby mně to šlo k pleti,“ vymýšlel si slon. „Jeden šedý tady máme, zkuste si ho.“ Slon si znovu stoupl před zrcadlo a řekl „Je moc nízký.“

„Stejně se k vám ta barva nehodí,“ usoudila jsem. „Máte šedou kůži a k tomu i šedý klobouk, to nebude vidět, že nějaký klobouk na hlavě máte!“ rozmlouvala jsem slonovi šedou barvu. A pak mně napadlo: „A co tady ten modrý?“ Slon si modrý klobouk nasadil elegantně na hlavu a zdálo se, že se nemůže na sebe v zrcadle vynadívat. „Ale sluší vám, to je pravda!“ pochválila jsem klobouk. „Hlavně, že mně dobře drží na hlavě,“ dodal slon, ale bylo vidět, že se mu líbí i ta barva. „A na co potřebujete pane Slone klobouk?“ zajímalo mě. „Já ho potřebuji na smekání,“ vysvětloval slon. „Když zdravím, abych mohl dobře smeknout.“ A hned mně to převedl. Zvedl chobot až ke klobouku, uklonil se a řekl: „Děkuji vám, slečno!“ a musím uznat, že smekl klobouk opravdu moc elegantně. Smekat slon vážně uměl. Až teď jsem si vzpomněla! Vždyť ten slon mně vůbec nezaplatil!!....“

Emilek seděl, hlavu měl podepřenou a vzdychl. „To byl hezký sen, Klárko. Kdybych tak já už měl svůj klobouk,“ zatoužil Emilek. „Jaký u vás nosíte?“ zeptala jsem se. „My nosíme za odměnu cylindr,“ odpověděl Emilek potichu. „Za odměnu? A za co?“ zajímalo mě. „Já bych už ten cylindr měl,“ vzdychl Emilek. „Ale když jsem byl zkoušený z telefonování, tak jsem udělal chybu. Volal jsem Denisce a nepředstavil jsem se. Ale teď už to umím!“ ožil. „Můžu ti to, Klárko, říct?“ zeptal se. Kývla jsem hlavou na souhlas. Stejně by se nedal zastavit. Však také hned spustil: Kamarádka Myšpule mně dnes pěkně naštvala. Pořád se usmívala na Myšáka a dokonce mu dala svačinu—velký kus sýru.

Myško, představ si, že jsem dnes dostala ve škole pětku. Neuměla jsem—Jak se bránit proti kočkám.

CRRR! CRR! CR!

Jak telefonujeme Když nás někdo volá telefonem, ohlásíme se jménem. Na mobilu, ale někde i na pevné telefonní lince vidíme, kdo nás volá. Telefonuje-li maminka nebo Ondra, stačí, když řekneš: „Ahoj“ nebo se představíš a řekneš: „Klárka, ahoj mami.“ Když podle čísla vidíš, že volá vedoucí tanečního kroužku, tak řekneš: „Klárka Potůčková, dobrý den.“ Kamarádce nevoláme z tramvaje nebo z čekárny u zubaře, pokud to není nutné. Pokud jsme volané, mluvíme velmi stručně. Nesdělujeme, co se stalo ve škole, proč Simona naštvala Michala a nesdělujeme soukromé údaje. Jednak pobavíme cestující v tramvaji a pak o nás nemusí vědět podrobnosti, které by někdo mohl zneužít. Když se hovor přeruší, volá znovu ten, kdo volal první. Začala jsem zívat a hned jsem si vzpomněla, že si musím dát ruku před pusu, aby Emilek viděl, že jsem slušně vychovaná. Však mě také pochválil. Sice se mně oči už zavíraly, ale chtěla jsem ještě vědět, jak Emilek v té jejich Zemi spí, nebo jestli vůbec spí. A tak jsem se ještě zeptala: „Emilku, jak spíte ve vaší Zemi?“ „Naší postýlkou je některá květina. Vlezeme si dovnitř, přikryjeme se lístečky, pokud je chladno. Květiny krásně voní a uspávají nás. Vítr nás kolébá, pěkně se námspí,“ rozpovídal se Emilek. Jak mluvil o spaní, začal zívat a bledl. Černý obleček byl už šedý, najednou úplně zesvětlal. U lampičky se objeil bílý obláček a po chvíli zmizel jako pára. Zhasla jsem lampičku, zavřela oči a usnula. 26

Emilek měl nehodu Dnes svítilo sluníčko, na nebi ani mráček a tak jsme šli s dědou a babičkou, ale i Markem, k rybníku. Je tam nádherné koupání, hráli jsme různé hry a domů jsme přišli úplně utahaní. Po večeři jsem rychle šupla do postele a čekala, až Ondra usne. Sama jsem dělala, že spím. Měla jsem oči zavřené a napjatě jsem poslouchala. Najednou něco zašustilo, nejdříve jen jakoby se pohnulo peříčko. A za chvíli jsem uslyšela drobné ťukání. Když jsem rozžala lampičku, seděl na jejím podstavci Emilek. Jednu nohavici měl vykasanou a na noze měl obvaz! A v ruce držel hůlku! „Dobrý večer, Klárko,“ pozdravil tichým a smutným hláskem. „Dobrý večer, Emilku,“ zašeptala jsem také a zeptala se: „Co se ti stalo, že máš obvaz na noze a hůl v ruce?“ „To mám z tělocviku,“ řekl Emilek. „No, z toho šplhání,“ dodal. „Špatně jsem doskočil na zem, z tulipánu.“ Úplně jsem zírala. „Že by i Emilkovi něco nešlo? Ty jsi v něčem chyboval?“ vyzvídala jsem a nevěřícně kroutila hlavou. „Udělal jsem chybu při stolování, nedal jsem na stůl solničku, ale teď už si to budu pamatovat,“ objasňoval situaci Emilek. Chtěla jsem se ještě něco zeptat, ale Emilek hned pokračoval, jako by to chtěl zamluvit. „Představ si, Klárko, že jeden spolužák, jmenuje se Erik, se bál vylézt na tulipán, ale nakonec se mu to podařilo. Když se spletl a měl slézt dolů, rozbrečel se. Nechtěl dolů ani za nic. Pan učitel musel za ním vylézt a pomoct mu dolů. Protože byli na tulipánu dva, tak se pod jejich tíhou ohnul a oni oba spadli dolů. Měli velké štěstí. Erik spadl na velkou jahodu, pan učitel se naštěstí chytil silné trávy. Erik byl celý červený od jahody, tak se musel v rose umýt. Mezitím zbytek třídy tu jahodu snědl. Naštěstí pak zvonilo a byl konec hodiny. 27