Bouzov

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Bouzov

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty, zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky, poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek, tedy každému, koho naše památky zajímají.

Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

Další publikace z edice

Zajímavé články i aktuální informace o našich pamětihodnostech najdete i v časopise Klubu českých turistů . unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Bouzov Text: Mgr. Lenka Vaňková Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu v Olomouci.

V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože a Vlastivědného muzea v Olomouci.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2005 Printed in the Czech Republic.

ISBN: 80-7238-381-7

Na 2. nádvoří je osazen tzv. Růžový zázrak, pískovcový reliéf od těšínského sochaře Jana Raszky. Představuje patronku Řádu německých rytířů Alžbětu Durynskou.

Je zde zachycena legenda o proměně chleba pro chudé na růžové květy, které má Alžběta v záhybech pláště.

BOUZOV se představuje

Dnešní podobu dostal hrad v letech 1895–1910, kdy byl podle projektu mnichovského architekta Georga Josefa Hauberissera přestavěn pro Řád německých rytířů.

Torzo kdysi reprezentativního gotického paláce v severní části hradu

Rytířský sál patří mezi nejkrásnější reprezentační prostory hradu. Stěny jsou pokryty erby všech historicky doložených majitelů a rytířskými postavami v renesančních kostýmech. Dřevěný strop se zlacenými hřeby symbolizuje denní a noční oblohu.

Drobná stavba kaple při vstupu do hradního parku byla projektována v rámci přestavby a dokončena v roce 1912.

Městečko Bouzov leží v severovýchodním výběžku Drahanské vrchoviny v blízkosti soutoku říčky Třebůvky a potoka Špránku. Na kopci nad městečkem se vypíná mohutný pozdně romantický hrad stejného názvu. Bouzov je poprvé připomínán roku 1317, tehdy je Búz z Bouzova či Búzova jmenován jako vlastník tohoto panství. Majitelé se na hradě střídali poměrně často, mezi ty nejvýznamnější patřili například markrabě Jošt nebo král Jiří z Poděbrad. Od roku 1696 jsou osudy hradu spojeny s Řádem německých rytířů.

Byl to právě velmistr řádu arcivévoda Evžen Habsburský, který se na konci 19. století zasloužil o radikální přestavbu Bouzova, během níž získal hrad svou romantickou podobu. Autorem projektu byl německý architekt Georg Josef Hauberisser (1841–1922). Ten absolvoval studium na mnichovské, vídeňské i berlínské akademii a měl bohaté zkušenosti s historizujícími stavbami. Již v 25 letech vyhrál se svým návrhem soutěž na realizaci mnichovské radnice, přestavěl radnici v Landbergu, později projektoval i kostely v Norimberku, St. Johannu nebo v Landshutu. V Mnichově postavil mimo jiné budovu městské správy, Kolbachovo muzeum i množství soukromých domů.

V roce 1895, kdy byly zahájeny prá- Kostel sv. Gotharda pochází z druhé čtvrtiny ce, vypadal 16. století, později však prošel několika stavebními hrad spíše jako úpravami. V jeho interiéru najdeme například kamenný reliéf korunování P. Marie z doby založení. zřícenina než

důstojné sídlo Řádu. Obyvatelnou byla pouze jižní a jihovýchodní část hradu, která prošla úpravami na počátku 19. století a část předhradí využívaná lesní správou a vedením velkostatku. Byla zde Kameníci v provozní dílně na ploše umístěna i obecní před hradem šatlava. Zbytek hradu tvořily pouze zbytky převážně gotického zdiva, jež úspěšně zarůstalo vegetací. Společně s přestavbou hradu byly podle plánů stavbyvedoucího Janische z Mohelnice zahájeny úpravy budovy velkostatku v obci, kam se postupně přestěhovala správa bouzovského panství.

Plocha před hradem byla v roce 1895 vymýcena a po celou dobu přestavby sloužila jako zázemí pro dělníky. Skladovalo se zde dřevo, vyráběly cihly, byly zde zbudovány i provizorní dílny. Po dokončení stavebních prací vznikl na této ploše park, který má dohromady rozlohu více než 6 ha, přilehlý les zabírá téměř 12 ha. U přístupové cesty k hradu byla vysazena lipová alej. Kromě již zmíněných lip můžeme v parku najít také červenolistý buk lesní, dub šarlatový nebo jírovec žlutý. V areálu parku byla završena přestavba hradu Bouzova. Vznikla tak neobarokní kaple P. Marie, budova lesní správy, dřevěná tribuna na tzv. Turnierplatz a dnes již neexistující stavby kuželny a střelnice. Na nedalekém kopci Bakule došlo k vybudování dřevěné rozhledny zvané Maxmiliánova varta, která byla bohužel po 2. světové válce stržena.

Celá stavba přišla na 15 miliónů rakouských korun. Záhy po dokončení stavebních prací v roce 1912 zpřístupnili rytíři část hradu veřejnosti. Vybíralo se symbolické vstupné a již tehdy hrad lákal mnoho návštěvníků. Podobně jako Sovinec se stal Bouzov řádovým muzeem, velmistr Evžen zde však umístil převážně své soukromé sbírky.

Koncepce hradu jako reprezentativního sídla se promítla nejen do architektury, ale také do výzdoby.

Kromě znaků řádu se po celém hradu objevují postavy patronů řádu – Panny Marie, sv. Jiří a Alžběty Durynské. Právě posledně jmenovaná je snad nejméně známá, ačkoliv našemu prostředí nejbližší. Tato světice žila na počátku 13. století, byla to dcera uherského krále Ondřeje II. a sestřenice naší Anežky České. Téměř celý svůj život zasvětila péči o chudé a nemocné.

Ve 14 letech se provdala za Ludvíka lankraběte Durynského, bylo to šťastné manželství a Alžběta nacházela u svého muže podporu. Po jeho smrti byla však svým švagrem donucena odejít od dvora, protože rodině vadil její příliš vřelý vztah k chudině a nemocným lidem. V roce 1228 vstoupila do františkánského řádu a v Marburgu založila špitál menších bratří, kde až do smrti pracovala. Již roku 1235 byla prohlášena za svatou.

Architekt Hauberisser s novostavbou hradu Bouzov v pozadí

Park vznikl z velké části až po dokončení stavebních prací na ploše, která sloužila jako zázemí pro stavební dělníky. Má rozlohu více než 6 ha a přilehlý les téměř 12 ha. U přístupové cesty k hradu byla vysazena lipová alej, můžeme zde však najít také červenolistý buk lesní, dub šarlatový nebo jírovec žlutý. Součástí parku byla i dřevěná tribuna stojící na tzv. Turnierplatz a již zaniklé stavby kuželny a střelnice.

Na stěnách lovecké síně je zobrazena legenda o Aktaiónovi a Dianě.

V budově správy velkostatku v podhradí sídlí dnes obecní úřad.

Historie

Páni z Kunštátu, starý moravský panský rod vlastnící česká i moravská panství. Rod se odvozuje od potomků olomouckého purkrabího Heralta z Obřan. Jeho syn Kuna založil město Kunštát a stal se tak původcem rodového jména. Vzniklo několik větví, z nichž nejznámější jsou buzovská a poděbradská. Právě z druhé jmenované vzešel jediný český král zvolený z řad šlechty – Jiří z Poděbrad. Jeho syn Hynek se proslavil jako humanistický básník. Celý rod vymřel v roce 1647 Karlem Bedřichem z Poděbrad.

Kostkové z Postupic, český vladycký, od roku 1402 panský rod. V letech 1379–1401 je zmiňován Zdeněk jako první vlastník Postupic. Snad nejlépe se rodu dařilo za vlády Jiřího z Poděbrad. Zdeněk Kostka se stal nejvyšším mincmistrem a v roce 1467 byl povýšen na pražského purkrabího.

Jeho bratr Albrecht vystudoval práva, roku 1464 vedl poselství krále Jiřího k francouzskému dvoru a od r. 1468 byl nejvyšším mincmistrem.

V této době vlastnili Kostkové z Postupic například Landšperk, Litomyšl, Bouzov, Moravskou Třebovou, Helfštejn nebo Přerov. Posledním mužským členem rodu byl Bohuš Kostka z Postupic, který zemřel v roce 1557.

Na fotografii z roku 1895 je zachyceno průčelí starého hradu před přestavbou.

Hrad Bouzov se rozkládá na strategickém místě uprostřed severní Moravy, během staletí plnil hlavně ochrannou funkci, leží totiž u obchodní cesty z Olomouce do Loštic. Hluboké lesy předurčovaly toto panství jako výhodný lovecký revír a zdroj dřeva.

První známý majitel Búz z Búzova držel panství v letech 1317–1339 a otevřeně vystupoval proti nově nastoupenému panovníkovi – Janu Lucemburskému.

V roce 1340 získávají Bouzov Vildenberkové, poté co se dostali do finančních potíží odkoupil panství markrabě Jošt. Ten předal r. 1396 panství svému přívrženci Heraltovi z Kunštátu, který zastával úřad zemského hejtmana. Zajímavostí je, že na darovací listině je Bouzov poprvé jmenován jako městečko s tržním právem. Kunštátští udrželi panství až do 15. století. Za Bočka z Kunštátu byl v roce 1422 hrad obléhán vojskem vratislavského biskupa Konráda, avšak odolal. Prodejem ve 20. letech 15. století přešlo panství na poděbradskou větev rodu, ke které patřil i budoucí král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, který vlastnil hrad až do roku 1442 (některé prameny udávají jiný rok), kdy jej věnoval svému věrnému příteli Zdeňku Kostkovi z Postupic. Byl to věru velký dar, protože k hradu náleželo na 16 vesnic. Celé panství produkovalo dostatek obilí, krmiva a pícnin, dařilo se tu chovu vepřového i hovězího dobytka. Politická situace donutila Zdeňka Kostku roku 1468 uzavřít s Ctiborem Tovačovským z Cimburka spojenectví proti Matyáši Korvínovi. Ten táhl se svými vojsky na Moravu a na jeho stranu se přidala nejvýznamnější města Olomouc, Brno a Znojmo. Na straně krále zůstalo premonstrátské Hradisko a hlavně Bouzov.

Uherská armáda oblehla právě Hradisko, a to volalo o pomoc. Z Čech se vydala na cestu armáda pod vedením Zdeňka Kostky. Než však došlo k hlavnímu střetu s uherským Jeden z mnoha Hauberisserových návrhů podoby hradu s věží. Nakonec však zvítězila jiná, umírněnější verze válcové věže s ochozem a oktogonálním řešením posledních dvou pater.

vojskem, byl u Zvole přepaden Korvínovými žoldáky pod vedením loupežného Františka z Háje. Těžce raněný Zdeněk Kostka zemřel u svého přítele v Zábřehu. Hrad vpádu Uhrů odolal, ale panství bylo vydrancováno, některé obce dokonce zanikly.

Po krátkém období 1472–1481, kdy vlastnil Bouzov Jan ze Šelmberka, se stal majitelem Boček Kuna z Kunštátu. Panství velmi prosperovalo, byly přikoupeny Loštice, nedaleko Bouzova objevena ložiska železné rudy a založena huť s hamrem. V r. 1494 získal Bouzov Hanuš Haugvic z Biskupic a připojil k panství ještě blízké Jevíčko.

Roku 1546 se novým majitelem stal stoupenec Jednoty bratrské Prokop Podstatský z Prusinovic. Již v roce 1558 však hrad vyhořel a téměř na 60 let byl ponechán jako zřícenina. Právě za Podstatských z Prusinovic bylo městečko Bouzov rozděleno na horní a dolní. Část panství totiž od Jindřicha Podstatského koupil v roce 1583 Nakser z Chotějovic a obratem prodal Bergovi z Bergu. Druhou polovinu vlastnil od r. 1617 Bedřich z Oppersdorfu. Ten přistoupil k obnově zchátralého hradního areálu a nechal v jihovýchodní části vybudovat vzdušný pozdně renesanční palác. Za třicetileté války se hrad stal oporou císaře a v roce 1643 zde byl dokonce vězněn velitel švédského vojska Dubitz. Válka ale znamenala zbídačení kraje a téměř jeho kompletní vylidnění. Cena panství klesla skoro o třetinu, a tak jej Eusebie Sabina Podstatská z Prusinovic koupila v roce 1655 za 24 tisíc zlatých. Jako bezdětná odkázala svůj majetek svému třetímu manželovi Juliovi Leopoldovi z Hodic. Byl to právě jeho syn hrabě František Josef Filip z Hodic, který znovu sjednotil rozdělené panství, ale příliš velké investice jej vyčerpaly a donutily k prodeji.

Podle smlouvy z 21. září 1696 se novým majitelem stal Řád německých rytířů. Řád převzal s hradem i organizaci velkostatku a lesní správy. Hospodářství se točilo hlavně kolem chovu ovcí a krav, ale mnohem větší výnosy poskytovaly lesy. Byl dostatek lesní zvěře, ale hlavně dřeva. Až do začátku 19. století probíhala těžba velmi živelně a většina dřeva šla do milířů, kde se měnila na uhlí pro blízké hamry. Stav lesů se horšil a bylo nutno zavést lesní hospodářské plánování, což vedlo ke zlepšení situace. S panstvím získal řád i pivovar a palírnu, spravoval těžbu železné rudy i výrobu v hamrech. Hrad se však nikdy nestal trvalým sídlem žádného z velmistrů a pomalu chátral. Stavební práce se omezovaly pouze na předhradí. Byl to až velmistr Maxmilián d’Este, kdo inicioval kolem roku 1840 stavební úpravy na hradě, ale jinak připomínal Bouzov v druhé polovině 19. století stále ještě zříceninu. Období po roce 1851 nebylo pro bouzovské panství nijak šťastné – epidemie cholery zabila během jednoho měsíce 37 lidí, v roce 1862 městečko vyhořelo a pruskorakouská válka znamenala opětovné drancování kraje. Zvrat nastal v 80. letech. Bouzov byl zvelebován, budoval se veřejný vodovod a nový velmistr Evžen Rakouský se v roce 1895 rozhodl proměnit zchátralý hrad na reprezentativní sídlo řádu. Přestavba byla dokončena v roce 1912 a hrad zůstal v majetku řádu až do roku 1939.

Haugvicové z Biskupic, šlechtický rod původem z Haugvic (Hukovic) v Lužici. Na Moravě jsou poprvé zmíněni v roce 1376. V 15. století se rod rozdělil na několik linií, z nichž některé doposud žijí ve Slezsku a Německu. Moravská větev byla v 18. století povýšena na hraběcí a rodinným sídlem se stala Náměšť nad Oslavou.

V roce 1929 navštívil hrad Tomáš Garrigue Masaryk. Pana prezidenta provázel tehdejší velmistr Řádu biskup Dr. Norbert Klein. Návštěvu dokumentuje i zápis do pamětní knihy hradu.

Erb arcivévody Evžena, velmistra Řádu německých rytířů a obnovitele hradu Bouzova

Architektura

Na fotografii sedí u novorenesanční studny architekt Hauberisser, stavitel Vodička z Uničova a stavbyvedoucí Janisch z Mohelnice.

Studna s neorenesanční mříží je 41 metrů hluboká a vodní sloupec dosahuje až 20 m.

Na počátku 90. let dvacátého století byl proveden velmi zajímavý archeologický průzkum.

Ve studni se našlo několik set kilogramů materiálu – sklo, porcelán, keramika, ale také novodobé mince nebo fotoaparáty.

Podle Hauberissera měly všechny zakázky původně realizovat německé firmy, ale po intervenci velmistra Evžena prováděli většinu prací domácí řemeslníci, zaměstnáno bylo i mnoho lidí z blízkého okolí. Kovářské práce realizoval olomoucký mistr Leffenda, ale také A. Rotter z Bouzova.

Jména těchto klempířů však neznáme.

I tak obyčejné věci, jako byla kladka, se dostalo dekorativního zpracování.

Nejstarší zobrazení Bouzova pochází z poloviny 18. století. Ukazuje hrad s mohutným vnějším opevněním, mostem přes hluboký příkop a budovy předhradí s věží, severní strana je v ruinách, po vysoké věži – hlásce ani památka.

Hrad byl založen někdy na počátku 14. století, ale o jeho přesné podobě můžeme jen spekulovat. K nejstarším budovám patří základy dnešního tzv. Alžbětina křídla, v prvním patře se nacházel rytířský sál a obytné prostory, v přízemí byla kuchyně a snad místnost pro služebnictvo. V jisté formě stála již ve 14. století věž. Za markraběte Jošta v letech 1382–1390 došlo ke stavbě kamenného opevnění, které nahradilo vnější dřevenou palisádu. Předpokládáme, že za husitských válek došlo ještě k posílení obranného systému hradu. Vzniklo zdvojené opevnění se čtyřmi parkánovými baštami. V roce 1437 již stál při severní zdi nový dvoupatrový kamenný palác, stará budova byla adaptována na zbrojnici a prachárnu. Jak dokládá znak Zdeňka Kostky z Postupic s vročením 1464, tak i on se podílel na opevnění a snad i na úpravách hlásky. V roce 1499 nechali Haugvicové přistavět východní palác a propojili tak všechny stavby v jeden uzavřený celek. Tento půdorys si drží hrad víceméně dodnes.

Roku 1558 proměnil ničivý požár hrad v ruiny, velká věž se zřítila a na více než tři století ukryla svá tajemství. Hrad se stal neobyvatelným a až v roce 1617 rozhodl nový majitel Bedřich z Oppersdorfu o stavbě nového paláce v jihovýchodní části. Pozdně renesanční stavba se dochovala až do 1. poloviny 19. století, kdy bylo za velmistra Maxmiliána d'Este přistavěno druhé cihlové patro.

Po nástupu nového velmistra Evžena Habsburského v roce 1894 bylo rozhodnuto o adaptaci hradu pro potřeby Řádu německých rytířů. Po ztrátě rozsáhlých hradů v Německu chybělo řádu reprezentativní sídlo a Bouzov se zdál vzhledem ke své poloze velmi vhodným kandidátem. V rámci příprav byly dokončeny silnice do Loštic a Moravičan, nově pak postavena cesta z Bouzova do vesnice Doly.

Evžen Habsburský oslovil známého mnichovského architekta G. J. Hauberissera, který se v letech 1895–1910 plně věnoval projektu Bouzova. Návrhy

inspirované pozdní gotikou a ranou renesancí v Německu a Nizozemí nezahrnovaly jen stavbu, ale i vnitřní vybavení. Přestavba hradu postupovala velmi uvážlivě a systematicky. Celý komplex byl podrobně dokumentován a velké množství architektonických článků z původního hradu je dodnes uloženo v lapidáriu.

Podle potřeby byly vytvářeny jejich přesné kopie, které se osazovaly do nové stavby.

Nástup na slavnostní schodiště V první fázi byly r. 1895 střeží kamenný lev s erbem očištěny omítky, strženy Řádu německých rytířů. ruiny severního paláce a do konce roku 1897 vybudováno nové reprezentativní křídlo v duchu německé pozdní gotiky a renesance.

Důležitým prvkem se stalo šnekové slavnostní schodiště umístěné do osmiboké věže, které vedlo do rytířského sálu a kapitulní síně v druhém patře. První podlaží patřilo hostům, přízemí obývalo služebnictvo a sloužilo k zajištění provozu.

V roce 1897 byly odkryty základy věže hlásky.

V navážce žároviště se našlo velké množství předmětů. Po velkém ohni, který zničil hrad v roce 1558, zde byly zasypány zbraně, mučicí nástroje, keramika i nejrůznější předměty denní potřeby. Věž má u základů 4 m silné stěny a se svými šesti patry je vysoká 61 m.

Vstup je až v druhém podlaží, protože nižší patra sloužila již v 15. století jako žalář a odsouzenci byli dolů spouštěni otvorem ve stropu.

V průběhu let 1897–1899 došlo ke zbourání původního Oppersdorfského paláce ze 17. století a k jeho opětovnému vybudování jako letního sídla velmistra Evžena a jeho pobočníka. Na fasádu byly osazeny nové sluneční hodiny. Obloukový hlavní vstup do hradu nahradil portál s lomeným obloukem, byla osazena mohutná kovová brána, nezapomnělo se ani na mříž a padací most. Poslední fáze přestavby vlastního hradu zahrnovala obnovu tzv. Alžbětina paláce, kde bylo s drobnými úpravami ponecháno první gotické patro a přistavěno druhé s renesančními arkádami.

Pouze zde, na čelní fasádě jižního paláce, nalezneme dvě pozdně gotická okna s mřížemi. Z kuchyně zasahující částečně do nádvoří vznikla rozšířením a žebrovým zaklenutím novogotická kaple sv. Alžběty.

Rytířský sál byl zase natrvalo přeměněn na zbrojnici s přístupem z arkádové lodžie. Vlastní hrad byl dostavěn v roce 1901, ale slavnostní shromáždění proběhlo již v roce 1899 po dokončení hlásky, kdy velmistr Evžen symbolicky položil poslední kámen a byla osazena korouhev s patronem řádu sv. Jiřím.

Na závěr došlo k rozšíření a změně sklonu mostu, úpravě předhradí s hodinovou věží a okolí hradu na park s drobnými účelovými stavbami.

Mistrnou ukázkou ovládnutí hmoty je šnekové slavnostní schodiště, všechny jeho články jsou zpracovány z jemnozrnného maletínského pískovce. Předlohou se snad stalo schodiště v německém řádovém zámku Mergetheim.

Při odstraňování sutin a přípravě pro nové základy bylo v areálu hradu nalezeno velké množství fragmentů pozdně gotických a renesančních kachlů. Ty sloužily jako vzor Hauberisserovu ateliéru pro nové návrhy.

Realizaci prováděla šumperská firma Franz Rollepaz. Bylo postaveno 37 kachlových kamen, firma také dodala kachličky na obklad koupelen a kuchyní nebo ozdobnou dlažbu.

Řád německých rytířů

Velmistr Evžen v jedné z verzí řádového oděvu, který se skládal z černé sutany nebo obleku a bílého pláště s černým řádovým křížem na levém rameni.

Ani němečtí rytíři neodolali takové novince, jako byl automobil. Vlastnili jich několik, na Bouzově nechali vybudovat garáže a zaměstnali hned dva řidiče.

V roce 1879 založil velmistr Vilém v Bouzově chudobinec pro 12 lidí, který zčásti podporoval řád, zčásti obec. Sám velmistr Evžen velmi často rozdával bouzovským dětem sladkosti.

V kapitulní síni visí pohřební štít Franze Ludwiga von Pfalz-Neuburg (1694–1732), který v roce 1696 koupil zchátralý hrad Bouzov od Hodiců z Hodic.

Přijímání nového člena do Řádu bylo důležitým ceremoniálem. Adept zde pokorně klečí před shromážděním v čele s komturem. Slib skládá před Kristem, zastoupeným krucifixem na stole. Podle řádových regulí mu tři rytíři ukazují zástupné symboly chudoby – chléb, vodu a obnošené šaty. Po vstupu do řádu se každý musel zříci světských statků i požitků a řídit se přísnými pravidly. Ne náhodou připomíná tento výjev rozložením postav u stolu Poslední večeři Páně, nenápadně tak odkazuje na samotného Krista, který také kázal chudobu a nezištnou pomoc chudým i nemocným, tedy něco, o co se řád snažil.

Řád německých rytířů (Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum ivn Jerusalem) byl založen na konci 12. století. Vznikl ze špitálního bratrstva kupců severoněmeckých měst Brémy a Lübeck, kteří při obléhání Akkonu v letech 1189–1190 postavili před hradbami města špitál, na jehož střechu použili plachty ze svých lodí.

Již v roce 1191 byli pod ochranou papeže Klimenta III. a v roce 1199 potvrdil rytířský řád papež Innocenc III. Po dobytí Akkonu byla nemocnice přesunuta do města a postaven kostel. Roku 1227 schválil papež Řehoř IX. připojení tzv. mečového či livonského řádu, který byl založen již v roce 1202. Po pádu Akkonu bylo sídlo velmistra přesunuto do Benátek a na počátku 14. století do Pruska na hrad Marienburg. Patnácté století se neslo v duchu oslabení moci řádu v důsledku šíření protestantských učení. Konflikty s Polskem a Litvou vyvrcholily bitvou u Grünwaldu v roce 1410, kde byl řád německých rytířů poražen. Postupně se sídlo přesunulo do Královce. Když v roce 1525 konvertoval k luterství velmistr Albrecht z Hohenzollernu-Ansbachu, ztratil řád definitivně Prusko a novým řádovým centrem se stal Mergetheim v Bádensku-Würtenbersku, kde sídlil velmistr až do počátku 19. století.

Vídeňský mír v roce 1809 znamenal nejen konec říše římské, ale pro velmistry mnohem citelnější ztrátu titulu říšského knížete. V Německu tak přišel řád o veškerý majetek a sídlo velmistra muselo být přesunuto do Bruntálu, který získal řád již v roce 1621.

Právě v této době roste důležitost komturií na severní Moravě a ve Slezsku. Za velmistra Maxmiliána d’Este prošel řád v letech 1835–1863 zásadní reformou.

V roce 1841 byla obnovena ženská větev řádu a začíná se klást větší důraz na charitativní činnost řádu německých rytířů.

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Bouzov historické události a milníky atraktivní popis architektury jedinečné názorné vyobrazení zajímavosti a tradice společnost, kultura a osobnosti to nejzajímavější z expozic a sbírek tipy na výlety do přírody a okolí obrazové pozvánky na další památky informace a kontakty

Nakladatelství Fraus Goethova 8, 301 31 Plzeň tel.: 377 321 069, 377 225 615 fax:377 224 594 e-mail: pamatky@fraus.cz PAMATKY.fraus.cz