ÚVODEM: Sedla jsem a psala a psala. Vše popravdě, jak jsem to cítila. O mých nejbližších zde najdete nepěkné věci. V té době jako by byli proti mně, moji nepřátelé. Ale opak je pravdou, rodina a nejbližší jsou pro mě vším. Co bych si bez nich počala? Kde bych dnes byla? Právě vám patří to největší díky. Od maminky až po třídní profesorku. Každý máte u mne místo a to i přes pár nehezky popsaných řádků. A za ty se všem velice omlouvám.
Jak to vše začalo? Jedna z nejčastějších otázek všech psychologů a psychiatrů, se kterými jsem se doposud setkala …. Forma položené otázky se částečně lišila, ale přesto vždy chtějí slyšet to samé, kdy, jak, proč? Může za to rozvod rodičů? Vlivná media vyvolávající do světa „HUBNĚTE, HUBNĚTE, HUBNĚTE “, nebo má chorobná touha něco dokázat a prorazit do světa? Co odpovím na otázku, na kterou neznám odpověď? Mnohokrát jsem se jí snažila porozumět. Rozebrat svůj život na malinké kousíčky. Vzpomenout si na den, kdy přeskočila jiskra touhy po dokonale hubené postavě. Nejde to. Některé záhady jsou objasněny, ale nad tou mou bude asi navždy viset jeden velký otazník. Možná je to tak lepší, jen kdybych nebyla tak moc zvědavá. Občas narazíte na věci, na které jste už dávno zapomněli. To samé se stalo mně. Našla jsem deník z roku 2005, to mi bylo pouhých 12 let. Za zápisky plných dětských zážitků, se objevil velký nápis: TAJNÁ DIETA (HUBNUTÍ). Pečlivě zapsaná strava, denní pohyb a celkové hodnocení dne. Po třech dnech opět ten velký červený nápis: KONČÍM S TÍM! Že by to začalo už tehdy? Nebo snad ještě dříve? Dále už mi zůstaly jen vzpomínky na období, kdy mě anorexie začala pomalu ale jistě pohlcovat. O pět let později další deník, spíše sešit plný číslíček. K zapsaným jídlům navíc přibyly jejich energetické hodnoty a krom váhy i jednotlivé míry. První zápisek je z 29. 6. 2010, tehdy jsem vážila 52,20 kg. Poslední z 1. 1. 2011, už jen 48,60 kg s dodatkem: Vánoce? Děs, všude žrádlo, dostat se s váhou opět na 47 kg (i méně). POHYB. Anorexie postupovala stále rychleji, jak snadno se z ní stala moje nejlepší přítelkyně, ona mi přece rozumí, znamenala pro mne vše a pečlivě jsem si ji hýčkala. V březnu téhož roku jsem se dostala na pouhých 43 kg a nikdy by to nepřestalo nebýt mých nejbližších. Už delší dobu jsem měla pochyby o tom, co dělám, věděla jsem, že je tu nějaký problém, únava, zácpy, deprese, nechuť jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Situace doma se každým dnem napínala víc a víc. Nic není však tak pružné, aby to jednou neprasklo. Měla jsem být svou podezíravou pediatričkou poslána na pár dní do nemocnice na několik, ne moc příjemných vyšetření. Úplně jsem se zhroutila, strašně jsem se bála. Nechci ta vyšetření. Ležela jsem nehybně v posteli, nemluvila na nikoho, na nic nereagovala, a to dokonce ani na zoufalý pláč mé maminky. Stále jsem slyšela její pláč a užíralo mě svědomí, vždyť já ji mám přeci tak ráda, nechci ji trápit. Popadla jsem tužku a papír a vše jí vysvětlila v dopise. Ten den jsem poprvé někomu přiznala, čeho se dopouštím.
1