Media_a_rychlost_Hubik-Stanislav by Flexibooks

kultura média komunikace

Stanislav Hubík

MÉDIA A RYCHLOST

Dromoskopická dromologie dromosférické dromokracie

Olomouc 2013

Recenzovali:

Prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. (FF MU v Brně)

prof. PhDr. Jaroslav Hroch, CSc. (FF MU v Brně)

Prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. (FF UP v Olomouci)

prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc. (FF UP v Olomouci)

Doc. PhDr. Peter Valček, PhD. (FF UP v Olomouci)

doc. PhDr. Peter Valček, PhD. (FF UP v Olomouci)

Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky nanční podpoře udělené roku 2013 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, programu V. Excelence, Filozo cké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: Podpora publikační činnosti akademických pracovníků Filozo cké fakulty Univerzity Palackého.

MÉDIA A RYCHLOST

Dromoskopická dromologie dromosférické dromokracie

1. vydání

1. elektronické vydání

ISBN 978-80-244-4313-3

ISBN 978-80-244-6493-0 (online: iPDF)

Bohatství a rychlost jsou tím, čemu se svět obdivuje a oč každý usiluje…

J. W. Goethe

Reichtum und Schnelligkeit ist, was die Welt bewundert und wornach jeder strebt …

J. W. Goethe

MÍSTO ÚVODU: MÉDIUM, MEDIACE, KOMUNIKACE

Pojmy médium, mediace a komunikace nemají společnou historii, vyjma gramatické: ze substantiva lze jistě vytvořit verbum a naopak, ale tímto způsobem odborné pojmy nevznikají. To bychom mohli z každého odborného pojmu pouhou gramatickou úpravou vytvořit hned nejméně dva, tři další.

Pojmy médium, mediace a komunikace nejen že nemají společnou historii, ale v evropském teoretickém myšlení nejsou ani stejně staré. Pokud vezmeme v úvahu jen teoretické myšlení porenesanční, má za sebou pojem médium vědeckou kariéru asi tři a půl století, avšak pojem mediace jen zhruba dvě stě let. Pokud půjdeme dál do minulosti, zjistíme, že pojem médium je heuristicky a metodologicky důležitým pojmem více než sedm set let, kdežto pojem mediace v předrenesančním myšlení status samostatného odborného pojmu neměl. Pojem komunikace svůj vskutku vědecký status získal až ve dvacátém století.

MÉDIUM

Pojem médium se v evropském teoretickém myšlení objevil v roce 1268. Jak vysvětlili Leo Spitzer (1942) a Wolfgang Hagen (2008), první použití pojmu médium v evropském teoretickém myšlení – paradoxně v neadekvátním překladu – lze přesně lokalizovat textově i časově: jde o latinský překlad pasáže o vidění z Aristotelova spisu O duši, pořízený v uvedeném roce Tomášem Akvinským (De anima). V díle O duši Aristotelés vysvětloval, jak a proč vidíme, případně jak a proč vnímáme. Mimo jiné napsal: „Proto nemá pravdu Demokritos, když míní, že by mravence bylo zřetelně viděti i na obloze, kdyby prostředí bylo prázdné. To je zcela nemožné. Neboť vidění vzniká tím, že smysl je drážděn. To však nemůže činiti jenom viděná barva. Zbývá tedy jen dráždění prostředím, takže nutně jest něco uprostřed.“

(Aristotelés 1942: 67–68)

Důležité je zde slovo „prostředí“ (μεταξύ, metaxy), které si Aristotelés vypůjčil z Démokritova slovníku tam, kde v textu s Démokritem polemizoval, aby ilustroval svůj vlastní výklad vidění. Kromě této polemiky s Démokritem nemá výraz metaxy (μεταξύ) v pojmové výbavě spisu O duši žádné další opodstatnění. Pokud Aristotelés používal ve svých spisech výraz „prostředí“, volil ze svého vlastního odborného slovníku pojem periéchon (περιέχων), a ve Fysikách dokonce chápal periéchon jako místo (τόπος, topos), případně tělo (σώμα, sóma). (Spitzer 1942: 3, 5) Tento řecký pojem, jako ostatně řada jiných, nebyl nijak překládán ani do klasické římské latiny, ani do pozdější středověké latiny před scholastikou. Uvede-

Místo úvodu: médium, mediace, komunikace

ní pojmu médium do evropského myšlení tedy provázela nedorozumění spojená s chybným překladem, ale to nijak nepopírá fakt jeho zavedení do teoretického myšlení vrcholnou scholastikou.

W. Hagen (2008: 24–25) prokázal, že část citované věty „kdyby prostředí bylo prázdné“ (ει γένοιτο κενόν τό μεταξύ) dostala v překladu Tomáše Akvinského podobu „si esser vacuum quod medium“, část věty „zbývá tedy jen dráždění prostředím“ (λείπεται

μεταξύ) Doctor Angelicus přeložil jako „relinquitur autem quo a medio“ a část věty „takže nutně jest něco uprostřed“ (ωστ ’άναγ καΐ όν τι εϊναι μεταξύ) převedl do podoby „quare necesse est aliquod esse medium“. Tomáš Akvinský tedy přeložil pojem μεταξύ (metaxy) jako médium, ačkoliv tento pojem jako metodologicky a heuristicky nosný v Aristotelově díle vůbec neexistuje, je to pojem Démokritův. Navíc tomuto pojmu připsal ontologický status, který u Aristotela není, a spojil jej s nutností a s nesmrtelností duše, což v aristotelském kontextu rovněž nemá smysl. Tím posunul Aristotelova původně fyziologická a neurologická zkoumání do ryze metafyzického kontextu, který byl zároveň kontextem biblickým.

K tomu Hagen podotýká: s Tomášem Akvinským a jeho překladem De anima byl vlastní problém vnímání zcela překryt pojmem médium, který pak byl dál pašován staletími, zabalený do kanonického textu, jímž se musel povinně prokousávat každý univerzitní student až do 19. století. (Hagen 2008: 26) Pojem médium se tedy dostal do evropského teoretického povědomí vlastně omylem, chybným překladem, ale moc a síla posvátného textu jej uchovala jako odborný pojem až do našich časů.

Z uvedených poznámek by mělo být zřejmé, že pojem médium v těch dobách neměl nic společného ani s mezilidskou komunikací, ani s teorií komunikace. Pokud se v tehdejších textech objevil pojem mediace, pak jen jako gramaticky odvozený od pojmu médium. Odhlédneme-li od putování pojmu médium dějinami evropského myšlení mezi třináctým a sedmnáctým stoletím, kdy byl v rukou scholastiků, upoutá až používání tohoto pojmu Isaacem Newtonem ve spisech Philosophiae naturalis principia mathematica (1684) a Opticks (1704). Principie byly sepsány latinsky, Optiky anglicky. Newton zde běžně používá pojem médium, jak v latině, tak v angličtině, k označení vzduchu, prostoru a éteru, a to především z hlediska jejich zprostředkovatelské (intermediary) funkce: tato média zprostředkovávají síly přitažlivosti, případně (u etéru) světlo. (Spitzer 1942: 37–38) Další použití pojmu médium najdeme v Newtonových Optikách: tam se jeho význam již často překrývá s pojmem konkrétního okolního prostředí (ambient medium), prostředí, jež způsobuje optické efekty (lom světla). Dopad používání pojmu médium Isaacem Newtonem na tehdejší a pozdější vědeckou komunitu je srovnatelný s dopadem používání

tohoto pojmu Tomášem Akvinským: Newton zásadně ovlivnil teoretické myšlení dalších staletí. Od Newtona a z jeho fyziky vedla cesta pojmu médium do dalších věd: nejprve do biologie a posléze z biologie do sociologie. Vždy však ve smyslu okolního prostředí.

Opět můžeme poznamenat, že pojem médium v oné době zrodu evropských věd neměl nic společného ani s mezilidskou komunikací, ani s teorií komunikace.1 Pokud se v Newtonových nebo v konkurenčních textech objevil pojem mediace, byl opět jen gramaticky odvozený.

V sedmnáctém století se vůči Newtonovu pojmu médium de nuje francouzský ekvivalent milieu, případně mileu ambiant (k nalezení u Leibnize), čímž se mínil „živel bezprostředně obklopující dané těleso“ (ibidem: 173). Ačkoliv Newtonův pojem médium (francouzsky milieu) již není oním aristotelským lidským prostředím (periéchon), ale je naopak absolutně odlidštěným prostředím, jeho funkcionální konotace, zejména ty spojené s okolím, z něj učinily pojem použitelný v biologii: jako můstek mezi jazykem fyziky a jazykem biologie fungovaly pojmy okolí a živel. Proniknutí pojmu médium do biologie umožnilo nahrazení ryze fyzikálního obsahu tohoto pojmu obsahem biologickým: mrtvé inertní těleso newtonovské fyziky, obklopené určitým médiem, bylo postupně nahrazeno živým organismem, obklopeným prostředím pojatým jako živel. Jelikož jedním z živých organismů je člověk, nic nebránilo Augustu Comtovi, aby základy budoucí sociologie koncipoval nejprve jako biolog a člověka umístil jako speci cký organismus do určitého odpovídajícího prostředí, mileu correspondat. Émil Durkheim později již psal o mileu social.

Tento krok od biologie k sociologii2 ale ještě nevedl ke spojení pojmu médium/milieu s problematikou komunikace, nýbrž k posílení substanciálního chá-

Místo úvodu: médium, mediace, komunikace

1 I když jedna výjimka – potvrzujcí pravidlo – se tehdy objevila: byl jí jeden jediný výskyt slova médium v díle Johna Locka. (Guillory 2010: 333–334) Pouhých pět let po zveřejnění Newtonových Principií publikoval John Locke své zásadní dílo An Essay Concerning Human Understanding (1689). A v tomto textu se na jednom místě slovo médium vyskytuje, a sice tam, kde Locke vysvětluje, že slova se vsouvají (interpose) mezi porozumění a pravdu jako Medium (Locke 1990: 489). Avšak žádné další použití tohoto slova u Locka či jinde nenalézáme a již vůbec ne v podobě teoreticky nosného pojmu.

2 Nejednalo se o první podmínění sociální vědy biologií. Samotná biologie byla zásadním způsobem ovlivněna geologií, především stratigra í Charlese Lyella (1797–1875), která poskytla empirické důkazy o vývojových změnách živých organismů budoucím evolucionistům v biologii a skrze biologii (Darwin) též archeologům, sociologům a antropologům. V tomto případě zrála bu-

pání média čili mileu3 jako prostředí, které člověka obklopuje a podmiňuje (Comte, Spencer), případně které člověk do jisté míry ovlivňuje (Durkheim). Lze tedy s Johnem Guillorym (2010: 342) konstatovat, že k systematickému spojení pojmů médium a mediace s problematikou komunikace nedošlo dříve než koncem devatenáctého století.

Newtonovský fyzikální pojem médium byl již koncem devatenáctého století ve fyzice postupně nahrazován pojmem pole; to, co z něj zůstalo a co přešlo do běžného používání vzdělanců, byla teze, podle níž vše, co je v prostředí, je – přinejmenším potenciálně – v nějakém spojení. Pojem se měnil i výrazově, až se prosadila podoba ambience (ambiance), která teoretické problémy komunikace také nevyjadřuje. Není divu: ze scholastické metafyziky do fyziky, z fyziky do biologie, z biologie do sociologie, od tělesa k organismu a k člověku – to není zrovna nejkratší cesta pojmu, který se dnes používá pro označení nedílné součásti obcování mezi lidmi čili sdělování neboli komunikování.

Ve dvacátém století se ustálilo spojení pojmu médium s problematikou komunikace. J. Guillory (2010: 344) upozornil, že toto spojení zde již bylo, ale bylo zapotřebí je buďto dedukovat z obecné teorie zprostředkování (Vermittlung) vypracované G. W. F. Hegelem v druhé dekádě devatenáctého století anebo z teorie sémiotiky C. S. Peirce vytvářené koncem devatenáctého století.

Přímé spojení pojmu médium s pojmem obcování čili sdělování neboli komunikace provedli až zakladatelé kybernetiky a teorie informace. Ale ještě kolem roku 1940 to byl problém, neboť tomuto spojení tehdy bránily dvě věci: chyběla teorie, která by spojila sdělování/komunikaci s lidským chováním a s tehdejšími názory elektrotechniků. Obojí vytvořili zakladatelé kybernetiky a teorie informace.

O jaké problémy vlastně šlo, vyjádřil s odstupem času jeden z hlavních protagonistů spojení pojmu médium s pojmem komunikace, Norbert Wiener: „Společnost lze pochopit jedině prostřednictvím studia informace a příslušných sdělovacích prostředků a budoucímu rozvoji těchto informací a sdělovacích prostředků mezi člověkem a strojem, mezi strojem a člověkem a mezi strojem a strojem je souzeno, aby měl stále větší a větší úlohu.“ (Wiener 1963: 31) Hlavním problémem byl tehdy vztah mezi člověkem a strojem.

doucí idea evoluce na ose geologie-biologie-sociologie. Pojem médium se pak pohyboval po dějinné ose fyzika – biologie – sociologie.

3 Pomocí pojmu milieu de noval mediasféru zakladatel mediologie Regis Debray: jako „prostředí přenosu a dopravy zpráv a lidí“ (Debray 1996: 26).

V této souvislosti se většinou zdůrazňuje úloha, kterou v tomto, na první pohled ryze technickém problému, sehráli Claude Shannon a Warren Weaver. Zásadní kroky v tomto zkoumání, v němž šlo o logické i empirické spojení člověka se strojem, ale provedli Norbert Wiener, Julian Bigelow a Arthuro Rosenblueth: tito tři teoretici spojili poznatky o zpětné vazbě, s nimiž elektrotechnika pracovala již delší dobu, s lidským chováním. Když posléze Wiener postuloval analogii mezi matematickým strojem a nervovým systémem, byla cesta ke zkoumání a modelování vztahů mezi strojem a člověkem otevřená.

Vše se to dělo v rámci prací na tzv. prediktoru, přístroji, který měl pomáhat při zaměřování protileteckého děla. Wiener sám k tomu poznamenal: „Zdálo se nám, že jsme v chápání mechanického zaměřování děla mnohem dál než v chápání psychologickém, a proto jsme volili postup, při kterém jsme se snažili najít mechanické napodobení zaměřovače děla a pilota letadla. V obou případech se zdálo, že piloti regulují své chování tím způsobem, že pozorují, které jejich akce jsou příčinou chyb, a tyto chyby různým způsobem redukují. Tato metoda řízení se nám zdála být podobná metodě již známé z elektrických obvodů [ ] To se nazývá záporná zpětná vazba.“ (Wiener 1970: 167–168) Znamená to, že jeden ze zásadních stavebních kamenů teorie informace zbudované C. Shannonem, zpětná vazba, se mohl stát obecně platným a využitelným v teorii komunikace teprve díky badatelským krokům N. Wienera.4 Tyto kroky znamenaly, že v blízké budoucnosti bude možné použít pojem médium k označení určité oblasti sdělování bez ohledu na to, zda jde o sdělování/komunikaci mezi lidmi, mezi stroji nebo mezi lidmi a stroji.

Došlo ale ještě k dalšímu výraznému pokroku. „Práce na zpětné vazbě v souvislosti se zaměřovacím přístrojem i s nervovým systémem přinesla další revoluci“ (Wiener 1970: 176), kterou provedl Wiener tím, že zcela nově interpretoval dosavadní dělení elektrotechniky na slaboproudou a silnoproudou. Toto dělení zhruba konstatovalo, že slaboproudá elektrotechnika se týká sdělování čili komunikace (telefon, radio, televize, radar, signalizace etc.), kdežto silnoproudá elektrotechnika se týká energetických zdrojů (pohony, servomechanismy etc.). Wiener toto pojetí změnil a svůj přínos později zhodnotil takto:

„Mám za to, že si mohu připisovat zásluhu, že [ ] jsem přenesl celou teorii servomechanismů do oboru sdělovací techniky. Můj celý přístup [ ] mě vedl k tomu, abych pokládal počítací stroj za další formu sdělovacího přístroje, v němž jde spíše o zprávy než o energii.“ (Wiener 1970: 176–177) Právě toto „přenesení“ následně umožnilo interpretovat v podstatě vše, co se týká informace, jazykem sdělování čili komunikace, a vše podrobit výkladu matematické teorie informace a posléze i teorii komunikace čili sdělování – což byl současně krok k položení základů kybernetiky. Její základní myšlenku lze vyjádřit zhruba takto: „Teorie řízení

Místo úvodu: médium, mediace, komunikace

4 N. Wiener založil s J. Bigelowem laboratoř, ve které na řešení uvedeného problému pracovali. V tomto období (1941) Wiener pracovně podléhal Warrenu Weaverovi z Rockefellerova ústavu a také proto ho s Bigelowem několikrát navštívil, aby porovnali výsledky své výzkumné práce. – Jak sám vzpomínal, spolu se svými kolegy Arturem Rosenbluethem a Julianem Bigelowem vyšli z předpokladu, že „mechanismus volní činnosti u člověka má charakter zpětné vazby.“ (Wiener 1963: 154)

v technice, ať již jde o řízení člověka, živočicha nebo o řízení mechanické, je tedy součástí teorie informace.“ (Wiener 1963: 31)

Pojem médium se tudíž konstituoval v teorii informace jako univerzálně použitelný ve všech oblastech sdělování, nejen v oblasti mezilidské komunikace. Označoval zprostředkující funkce mezi „účastníky“ sdělování, ať již jsou jimi neživé předměty nebo lidé. Claude E. Shannon nazval médiem komunikační kanál: „Kanál je pouze médiem použitým k přenosu signálu […] Může jím být pár vodičů, koaxiální kabel, pásmo radiového kmitočtu, paprsek světla etc.“ (Shannon 1948: 381) Kanál jako médium přenosu může být z jakéhokoliv „materiálu“, neboť je to konec konců abstrakce, kterou neradno ontologizovat. Proto také mohl o půl století Paul Virilio analogicky tvrdit, že absolutní rychlost je médiem času (Virilio 1990: 105). Použití takto koncipovaného pojmu médium v teorii mezilidské komunikace spojuje tento pojem znovu se starým řeckým významem pojmu prostředí (περιέχων), neboť „v řečtině περιέχων bylo μέσον vnímání“ (Spitzer 1942: 199), bylo tedy zprostředkující podmínkou vnímání. Médium jako možnost přenosu je zároveň možností vnímání. Proto může později Virilio analogicky tvrdit, že sféru vnímatelné skutečnosti všech jevů vytváří světlo. (Virilio 1990: 105)

Využití takto koncipovaného pojmu médium v teorii komunikace spojuje tento pojem znovu se starým Newtonovým pojmem médium. A sice tam, kde je u Newtona médium zprostředkovatelem ne-lidských sil přitažlivosti. Ale teprve lidský záměr obcovat, sdělovat, dělá z kanálu médium mezi-lidské komunikace, což u Newtonova pojmu médium samozřejmě nepřipadá v úvahu.

Je to drobnost, avšak důležitá: bez komunikační intence zůstává Shannonovo schéma obecným schématem přenosu informace, nikoli komunikace.

Z uvedených poznámek by mělo být zřejmé, že ve své více než sedm století trvající teoretické historii nebyl pojem médium nikdy abstrahován z komunikace. To ale znamená, že pojmy médium a mediace, dnes logicky i empiricky svázané a stabilizované pod jednou střechou teorie komunikace, nemají z hlediska komunikace společnou historii a v dějinách teoretického myšlení absolvovaly odlišné diskursivní trajektorie.

Pojem mediace byl v minulosti také dlouhou dobu získáván z teorií, které se zabývaly ne-komunikačními5 celky: přírodním prostředím (Aristotelés, Tomáš Akvinský), abstraktním prostorem (Newton), konkrétním prostředím (Newton). Jak konstatuje John Guillory, „vyvozování procesu mediace z existence konkrétního komunikačního média (řeči, písma, tisku) nezávisí na začlenění pojmu médium do obecnějšího pojmového rámce, ale naopak na redukci společenské totality na komunikaci“ (Guillory 2010: 344, zvýraznil S. H.). Jelikož už víme, že pojem médium, získaný na historické ose metafyzika – fyzika – biologie – sociologie, směřoval jinam než ke komunikaci, totality postulované metafyzikou, fyzikou a biologií to být nemohly. Je tedy otázka, z kterých teorií společenské totality byl pojem mediace abstrahován a vymezen?

Nabízejí se dva celky, které jsou moderními teoretickými reprezentacemi společenské totality: Hegelova teorie totálního zprostředkování a Peirceho teorie nekonečné semiózy. Obě tyto teorie představují dvě varianty teorie společenské totality a obě pracují s principem totálního zprostředkování neboli mediace čehokoliv. Oba myslitelé z těchto teorií obecného a úplného zprostředkování ve společenském celku vyvodili a popsali vzájemné vztahy a vzájemná dílčí působení nižšího stupně obecnosti, včetně komunikování mezi lidmi. Hegelova Vermittlung označuje v podstatě totéž co Peirceho pojmový trojčlen rstness-secondness-thirdness.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel vyjádřil své pojetí zprostředkování (Vermittlung) jasně, když konstatoval, že „neexistuje nic ani na nebi, ani v přírodě nebo v duchu nebo kdekoliv jinde, co by neobsahovalo právě tak bezprostřednost, jako i zprostředkovanost, takže se obě dvě tato určení projevují jako navzájem neoddělená a neoddělitelná a onen protiklad jako nicotný.“ (Hegel 1986: 76).

Charles Sanders Peirce popsal společenskou totalitu ve svém díle několikrát, a to jako totalitu znakových funkcí. „Znak, neboli representamen, je něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze. Obrací se na někoho, tj. vytváří ekvivalentní, nebo případně složitější znak v jeho mysli. Znak původním znakem vytvořený nazývám interpretantem znaku. Znak něco, svůj objekt, zastupuje.“ (Peirce 1997: 37) Jelikož interpretantem je v tomto vysvětlení zase jen jiný znak, zahajuje jejich vzájemný vztah nekonečnou spleť vztahů vzájemného „de nování“ významu jednoho znaku jiným znakem a jeho významu opět jiným znakem a tak dále donekonečna. Jde tu o nekonečnou hru zprostředkování neboli mediace významu jednoho znaku jiným znakem, jehož význam je srozumitelným výsledkem

5 Ne-komunikační ve smyslu mezilidské komunikace, nikoliv v obecném smyslu sdělování.

Místo úvodu: médium, mediace, komunikace

zprostředkování čili mediace dalším znakem etc. Tato nekonečná spleť vztahů a funkcí vytváří onu společenskou totalitu, celek společenských jevů i nejevů, kterou Umberto Eco dodatečně nazval neomezená semióza (Eco 2009: 88). Nekonečnosti této znakové/sociální totality, byť vnějškově omezené, si byl ale dobře vědom i Peirce, který jinde ke svému vymezení znaku slovo „nekonečné“ připojil: „Znakem je cokoliv, co vztahuje něco jiného (jeho interpretans) k nějakému objektu, k němuž se samo vztahuje (svému objektu) týmž způsobem, přičemž interpretans se stává postupně znakem, a tak se opakuje ad in nitum.“ (Peirce 1997: 69) A protože Ch. S. Peirce napsal donekonečna, je namístě formulace o nekonečné semióze

Hegel i Peirce, každý jinými prostředky a s jinými cíli, vytvořili teorii společenské totality; v rámci této teorie lze logickými analýzami, redukcemi a abstrakcemi dospět ke zprostředkování, respektive semióze nižšího stupně obecnosti, případně až ke zprostředkování, respektive semióze mezilidskou komunikací. Na všech úrovních těchto analýz, redukcí a abstrakcí můžeme stále používat pojem zprostředkování nebo jeho latinský ekvivalent mediace, jak to ostatně oba uvedení myslitelé demonstrovali. A bude užitečné, zdůrazníme-li i v této souvislosti, že pojem médium zde může být jedině gramaticky odvozený, status samostatného pojmu zde má jedině pojem zprostředkování čili mediace.

Z hlediska teorie komunikace nemají pojmy médium a mediace společnou ani historii, ani logiku. Co se týče komunikace, pevně oba pojmy spojila až věda poloviny dvacátého století, a sice teorie informace. V teorii informace je však jejich status opět obecný, oba pojmy přesahují hranice mezilidské komunikace a proto musí být na případ mezilidské komunikace výslovně adaptovány. „Tím pravým kontextem pro konceptualizaci mediace je tudíž proces komunikace. V tomto procesu je podmínkou, která mediaci umožňuje, zprostředkování vzdálenosti (prostorové, časové či dokonce národnostní) mezi koncovými body komunikačního procesu (těmi mohou být osoby, dnes však též stroje, dokonce osoby i stroje).“ (Guillory 2010: 344) Tato formulace, s níž lze jen souhlasit, pak ale zcela jednoznačně spojuje pojem mediace jen s dvěma teoretickými zdroji: s některou z teorií společenské totality nebo s teorií informace. Viriliův koncept mediace je s tím v plném souladu, jak ukazuje jeho tvrzení „mediace není věcí sdělovacích prostředků a komunikace jazykem, řečí nebo obrazem […], mediace je věcí nastavení rychlosti a spojení účastníků“ (1984b: 160).

Přísně vzato a s respektem vůči historii pojmů médium a mediace lze dospět k závěru, že tyto dva pojmy spolu historicky a logicky příliš nesouvisejí, jejich spojitost je především gramatická: namísto pojmu médium lze s úspěchem používat pojem kanál: podle klasiků teorie informace umožňuje mediaci čili zprostředkování ve smyslu překonání nějaké distance určitý kanál, který můžeme, ale také

nemusíme, pojmenovat médium. Ale k takovým pojmovým zmatkům dospět nechceme, je třeba brát v úvahu také reálný úzus jazyka.

Je-li tedy tím pravým kontextem pro konceptualizaci mediace proces komunikace, je třeba odpovědět na otázku, jakým způsobem a na jakém teoretickém základě byly pojmy médium, mediace a komunikace logicky a empiricky spojeny – neboť výše jsme ukázali, že až do dvacátého století se tyto pojmy navzájem míjely.

MÉDIUM, MEDIACE, KOMUNIKACE

Původní pojetí kanálu jako média logicky do jisté míry navazuje na starší pojetí média ve fyzice. Obsahuje v sobě onu zprostředkovatelskou funkci popsanou Isaacem Newtonem jak v Principiích, tak v Optikách. Médium/kanál v Shannonově pojetí je v zásadě abstraktní, i když, jako u Newtona, může mít i podobu empiricky konkrétního přenašeče/nosiče. Ale v tom případě je třeba teoreticky rozlišovat, protože pásmo rádiového kmitočtu je opravdu něco jiného než drát. Rozlišování pak spočívá v teoretické tvorbě pojmové hierarchie, jíž se jasně vymezí funkce drátu a elektrického proudu. Což zhusta bývá ten krok, který při operování s pojmem médium občas chybí ve společenských vědách.

Obecná platnost teorie informace umožnila tuto koncepci, v níž je médium/ kanál předpokladem mediace čili přenosu v prostoru a v čase, exportovat i do dalších disciplín, obecnou systémovou teorií počínaje a různými obory humanitními konče. Ne vždy však s dobrým výsledkem.

Médium-mediace-komunikace, to je trojčlen, který zkoumá Paul Virilio ve svých dromologických studiích. Zaměřuje se především na dvě věci: na rychlost mediace a na (tele)komunikaci. Z médií ho zajímá především to médium, které umožňuje nejrychlejší mediaci – světlo.

Jakkoliv je východiskem Viriliova pojetí média klasické Shannonovo schéma přenosu informace, používá v intencích teorie informace výraz médium trojím způsobem: zaprvé – médium je pojem označující prostředek dopravy a přenosu; zadruhé – médium je metafora označující to, co umožňuje změnit vnímání skutečnosti, zkušenost, a takto skutečnost samu; zatřetí – médium je metafora označující vektor dopravy a přenosu látky, energie nebo informace. Nutno zdůraznit, že pokud Virilio analyzuje nebo komentuje jeden z těchto tří aspektů média, zbývající dva jsou sice zamlčeny, nicméně platí. Důležitý je tedy kontext, který podmiňuje akcentování jednoho ze tří výše uvedených aspektů média.

Místo úvodu: médium, mediace, komunikace

K prvnímu. – Médium jako prostředek dopravy a přenosu může být dvojího druhu. Jednak je takovým médiem tělo, jednak ta prodloužení těla, která můžeme nazvat technickými protézami orgánů pohybu a orgánů vnímání. V tom je Viriliovo pojetí identické s dobře známou koncepcí Marshala McLuhana, vyjádřenou tvrzením „Médium je extenze smyslu“.

K druhému. – Médium jako to, co mění percepci, zkušenost a takto nutně reprezentaci skutečnosti, je opět dvojího druhu: je to jednak rychlost média a jednak spojení mezi účastníky mediace/komunikace. Zde ovšem Virilio odmítá McLuhanovu tezi „Médium je poselství“ s tím, že poselstvím je rychlost média.

K třetímu. – Médium jako vektor je abstraktním popisem konkrétního pohybu. Pohyb (mediace) je de nován jako vektor síly a rychlosti v určitém směru. Médium jako vektor vytváří trajektorii, po níž se pohybuje látka, energie a informace. Trajektorie čili dráhy mediací v informačních kanálech jsou abstrakcemi podmiňujícími vnímání a zvládání prostoru.

Viriliovo používání pojmu médium vykazuje formální analogie jak s Aristotelovým pojetím περιέχων, tak s Newtonovým pojmem medium. Jednak ve smyslu toho, co umožňuje působení na něco jiného, jednak ve smyslu toho, co působí na něco jiného. Ale blíž má Virilio k Aristotelovi, neboť vrací pojmu médium jeho vztah k člověku: vychází totiž z faktu souvztažnosti prostředí (περιέχων) a lidského vnímání. Není bez zajímavosti, že podobně smýšlel i Neil Postman, který konstatoval, že „médium je sociální a intelektuální prostředí“ (Postman 1999: 92) vytvořené technikou. Pro Virilia je podmínkou vnímání rychlost vůbec a rychlost světla zvlášť, tedy okol-nosti prostředí. Jeho pojetí dromosféry jako rychlostního prostředí bytostně spojeného s lidskou percepcí je v tomto ohledu speci ckou variantou antropického principu. Kromě toho je ale jeho pojetí dromosféry též variantou teorie společenské totality, v jejímž pojmovém rámci lze logickými operacemi abstrahovat různé úrovně a podoby mediace.

Nejdůležitějšími vědeckými zdroji poznatků o povaze média jsou pro Virilia teorie informace a teorie relativity, nejvýznamnějším loso ckým zdrojem pak fenomenologie vnímání. Myšlenkový odkaz Aristotelův nebo Newtonův ale účinně využívá zejména tam, kde vysvětluje posuny ve vědění vyvolané teorií relativity, posuny týkající se obvyklých výkladů rychlosti, prostoru a času.

Všechny tři dimenze média se projevují jinak v nízkých a jinak ve vysokých rychlostech mediace. Masové využívání absolutní rychlosti, to jest rychlosti světla, v optoelektronických médiích, má za následek vznik jevů a problémů nebývalého a dosud neznámého dosahu, které nás nutí zkoumat nejen vliv médií, nýbrž vliv rychlosti mediace, umožněné médii, na náš život.

V souvislosti s tímto trojím používáním pojmu médium ve Viirliových textech lze upřesnit hlavní témata jeho výzkumného zájmu. Podle Steva McQuira (2011: 93) tu možno rozpoznat tři hlavní témata, z nichž první dvě tvoří páteř současného zkoumání médií obecně a třetí je Viriliovým přínosem. Těmito tématy jsou: globalizace mediálních toků, vliv přenosu v reálném čase, především ve válečném kontextu, a vliv prostoru média na chápání fyzického prostoru. To vše samozřejmě opět pod zorným úhlem rychlosti a s vědomím rezervovaného postoje P. Virilia vůči slovu globalizace. Tak jako iniciátoři teorie informace spojili logickými a empirickými vztahy médium, mediaci a komunikaci, spojil Paul Virilio médium, mediaci a komunikaci s rychlostí: aby ukázal, že naše vnímání a myšlení skutečnosti závisí na rychlosti toho, co našemu vnímání a myšlení informace o skutečnosti zprostředkuje.

Místo

úvodu: médium, mediace, komunikace