Milotice

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY milotice

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Zámek milotice Text: Mgr. Veronika Selucká Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu v Brně a publikace: Tomáš Jeřábek, Barokní zámek Milotice, Brno 1998.

V publikaci byly použity fotografie z archivů Nakladatelství Fraus, Národního památkového ústavu v Brně, Mgr. Karla Brože, Martina Vybírala, Jana Vondry, Lumíra Smělíka, Alexandra Kováře, Ireny Armutidisové, Jany Lorencové a Miroslava Zavadila.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-270-5

Zámek Milotice se představuje

Původně renesanční zámek, přestavěný v letech 1719 – 1725 a v letech 1738 – 1743 v barokním slohu Zámecká kaple je pod ochranou Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého. Kaple spadá svým vznikem do první fáze přestavby zámku za Karla Antonína Serényiho, byla dokončena roku 1725 a k slavnostnímu vysvěcení došlo roku 1765.

Taburet z měkké kameniny je součástí sedací soupravy, používané na Dálném východě pro ženy a osoby nižšího společenského postavení.

Sochařská výzdoba hlavního zámeckého schodiště, dokončeného okolo roku 1725, je dílem J. Ch. Pröbstla. Schodiště je kuriozní použitím odlišných materiálů: do prvního patra je kamenné a zdobí je putti nesoucí jednotlivé části znaku Serényiů a šternberskou hvězdu, z piana nobile (prvního patra) do druhého patra pak vede dřevěné schodiště, osazené plastikami puttů, jež představují lidské smysly.

Jedno ze čtyř oválných oken, tzv. volských ok, ve freskovém sále

Interiér „čínského“ či „hraběnčina“ kabinetu je výjimečný svými tapetami, které jsou jako jediné na zámku původní, a to z první třetiny 18. století. Tapety jsou plátěné a jsou pokryty výstřižky z mědirytin z první třetiny 18. století a dále pak výstřižky z časopisů z 19. století.

Rokoková kamna původně vyhřívala prostory bystřického zámku a byla vyrobena na zakázku rodu de la Rovere.

Na milotický zámek se dostala v prvních desetiletích 20. století s nevěstou posledního majitele, Antoinettou, roz. svobodnou paní Loudon, jejímuž rodu Bystřice v dané době patřila.

Empír na Miloticích je odkazem francouzského hraběte Gabriela Choiseul d’Aillecourt, který se oženil s dcerou posledního mužského zástupce rodu Serényiů, Kristinou.

Ronovci jsou prvními doloženými vlastníky Milotic ze 14. století.

V jejich erbu se nachází šikmo zkřížené ostrve, což jsou hrubě otesané větve (či kmeny) stromů se zbylými suky, používané jako žebřík pro ztékání nepřátelského opevnění.

Tento erb používaly všechny rody, které od Ronoviců odvozují svůj původ (pánové z Lipé, z Lichtenburka, Berkové z Dubé), lišily se pouze v použití klenotů.

Kamenná kartuš s rodovým znakem Bernarda Ludvíka Tovara z Enczesfeldu, který nechal postavit zámek v renesančním slohu.

Půdorys zámeckého areálu z počátku 18. století

Serényiové pocházeli z Uher, na Moravě se však usadili už ve druhé polovině 16. století.

Zakladatelem slávy a moci rodu se stal Gabriel svobodný pán Serényi de KisSerényi. Držel Pohořelice, Milotice, Kunvald, Zlín a Lomnici u Tišnova, byl několikrát hejtmanem hradištského kraje, královským tajným radou, roku 1644 se stal nejvyšším moravským sudím, roku 1648 nejvyšším komorníkem a od roku 1655 byl moravským hejtmanem.

Roku 1656 byl povýšen do českého hraběcího stavu.

Historie

Veduta vytvořená kolem roku 1705

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1341 v souvislosti s místním plebánem Hermannem. Jako první vlastníci Milotic vystupují od roku 1360 páni z Ronova, dále jsou Milotice v držení pánů z Moravan, ve druhé polovině 15. století se v jejich držbě střídají rody pánů z Kravař, Ojnických, v první polovině 16. století pak Zástřizlové, ve druhé polovině 16. století zažívá panství Žerotíny, Václava Haugvice z Biskupic, Bernarda Ludvíka Tovara z Enczesfeldu, Kristinu z Rogendorfu. První polovina 17. století až do roku 1648 byla pro Milotice neméně pestrá; vystřídali se zde četní majitelé, mezi nimiž figuroval opět rod Zástřizlů, dále rod Valdštejnů a Scherfenberků.

Rokem 1648 začíná na Miloticích éra rodu Serényiů, a to Gabrielem Serényim z Malého Serénu a na Novém Světlově. Pro milotický zámek můžeme za nejdůležitějšího považovat Karla Antonína Serényiho, za něhož probíhaly v první polovině 18. století zásadní úpravy nejen vlastního zámku, ale i celého areálu. Poslední mužský příslušník rodu Serényiů na Miloticích, Karel Bernard, umírá roku 1805. Panství spravuje do roku 1819 nejprve jeho dcera Kristina, provdaná Choiseul d’Aillecourt, pak její dcera Františka de Paula, provdaná Hardegg. Z posledně zmíněného sňatku vzešly tři děti: Johann Julius, Clotilde Gabriele (provdána za Moritze hraběte O´Donell) a Marie Aloisie (provdána za Karla hraběte Seilern-Aspang). Syn Marie Aloisie SeilernHardegg a Karla Seilerna, František Karel, shromáždil ve svých rukou roku 1888 všechny dědické podíly a scelil panství. Protože se však neoženil a neměl zákonného dědice, ujal se správy panství po jeho smrti roku 1916 syn jeho bratra Julia, Ladislav Seilern, který majetek okleštěný prvorepublikovou pozemkovou reformou spravoval až do roku 1945. Z důvodu přihlášení se JUDr. Ladislava Seilerna k německé státní příslušnosti byl rodině zabaven majetek a rodina byla odsunuta.

Zámek byl po roce 1945 spravován Národním pozemkovým fondem při ministerstvu zemědělství, od roku 1947 pak Národní kulturní komisí při min. školství a osvěty, od roku 1958 Odborem kultury KNV v Gottwaldově, od roku 1960 ONV v Hodoníně a od roku 1967 Krajským střediskem stát. památkové péče a ochrany přírody v Brně.

Posledně zmíněná instituce byla roku 1990 přejmenována na Památkový ústav v Brně, pak na Státní památkový ústav a od roku 2003 na Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně.

Centrální scéna fresky v hlavním sále zámku, jehož výzdoba byla zadána Františku Řehoři Ignáci Ecksteinovi, představuje oslavu císaře Karla VI. jako slunečního boha Apollona.

Rod Seilern-Aspang sahá svými kořeny do Falce, do města Bruggy, kde nosil ještě jméno de Keuckelier. Johann Friedrich II. získal roku 1711 český inkolát a o rok později byl přijat do říšského hraběcího stavu.

Zakladatelem milotické seilernovské větve je Karel Maxmilián, který se oženil s Františkou de Paula, rozenou hraběnkou z Hardeggu, vnučkou Karla Bernarda Serényiho.

Areál milotického zámku kolem roku 1719 Fotografie byla pořízena někdy mezi lety 1918 a 1920, kdy byl zámek čerstvě v držení Ladislava Seilerna a jeho ženy Antoinetty, roz. Loudon.

Karel Bernard Serényi (1748 - 1805) Vyvrcholením studia mladého šlechtice byla kavalírská cesta, již podnikal mezi 15. až 20. rokem života a jejímž cílem byla zpravidla Itálie, ale poměrně často pokračovala i do Francie, Španělska a Nizozemí.

Během své kavalírské cesty zakusil Karel Antonín Serényi chlad proslulé věznice Bastilly. Francie byla jednou ze zemí, které ležely na šňůře zajímavých míst, jež měl mladý hrabě podnikající svoji studijní cestu navštívit, a právě v této době byli v Uhrách zatčeni a uvězněni údajní „francouzští špióni,“ takže Karel Antonín se stal obětí odvetné akce Francie. Tento incident skončil dobře, ale stal se důvodem pro předčasné ukončení vzdělávacího turné mladého aristokrata.

Architektura

Plocha, kterou zámek zaujímá, se téměř shoduje s místem, kde původně stála vodní tvrz.

Po roce 1945 byla konírna po určitou dobu využívána Okresním mysliveckým spolkem v Kyjově.

Detail čelní fasády zámku

Lovecký pavilón, osmihranného půdorysu s jehlancovitou střechou, nechal postavit hrabě František Ludvík Serényi roku 1766.

Pohled na východní křídlo zámku se salou terrenou a freskovým sálem

Šlechtičtí vlastníci milotického panství obývali nejprve vodní tvrz, a když tato přestala vyhovovat náročnějším požadavkům na bytovou kulturu, bylo na konci 16. století, někdy mezi lety 1586 – 1596 vybudováno nové sídlo. Stavitelem renesančního zámku byl Bernard Ludvík Tovar z Enczesfeldu. Čtyřkřídlá dispozice zámku zůstala zachována i po barokní přestavbě zámku v první polovině 18. století.

Renesanční sídlo mělo arkády jak v přízemí, tak v prvním patře. V souvislosti s povstáním Štěpána Bočkaje byl zámek jednou z hmotných obětí – byl dobyt a vypleněn. Druhé patro zámku bylo přistavěno v 70. letech 17. století, v rámci rekonstrukce zámku vypáleného roku 1663 „Tatary“. Určité úpravy bylo nezbytné provést po roce 1705, kdy byl atakován kuruckými vojsky Františka II. Rákoczyho. Ačkoliv Milotice patřily rodu Serényiů už od roku 1648, stály až do první čtvrtiny 18. století prakticky na okraji jejich zájmů.

Teprve s Karlem Antonínem Serényim přichází pro Milotice doba rozkvětu. Jeho diplomatická kariéra Miloticím prospěla: Karel Antonín se angažoval ve Vídni na dvoře sestry císaře Karla VI., Marie Magdalény, jako hofmistr a tato funkce si žádala reprezentativní sídlo.

Ze všech serényiovských sídel byly nakonec vybrány Milotice, pro něž svědčila jejich blízkost k hlavnímu městu.

Vzhledem k tomu, že do té doby podobně náročnou funkci neplnily (zámek byl využíván jako skladiště a jako kanceláře úředníků), bylo nutné zahájit staveb-