1 Základní pojmy, základy práva
1.1 Právo a stát
Podle Jiřího Pražáka (významný český právník přelomu 19. a 20. století) by stát měl mít také svůj účel, kterým by podle něho mělo být napomáhat dosažení životních úkolů jeho obyvatel – jak v hospodářském životě, tak ve sféře duševní a mravní.
Právo je nástroj regulace chování členů společnosti, nástroj zajišťující fungování a chod státu. Bez existence právního systému by ve společnosti vládl chaos (entropie).
Každý stát má svůj právní řád, tedy určitý systém právních norem, který v daném státu platí. Stát vyžaduje dodržování právního řádu nejen od svých občanů, ale též od cizinců, pokud se zdržují na území státu. Naproti tomu kažřádem svého státu i při pobytu v zahraničí, pokud se tím nedostává do rozporu s právním řádem
Stát vymezuje svými zákony a jinými právními předpisy, jak se lidé, organizace a státní orgány vzájemných vztazích.
1.1.1 Stát
Teorie o vzniku státu
Náboženská teorie – vychází z božského původu státu, resp. panovníka, který v něm vládne.
Patriarchální teorie – stát vznikl z rodiny, jejím postupným rozšiřováním.
T. G. Masaryk obdobně doplňoval pojmové znaky o ideu státu, tedy základní myšlenku, jež je sjednocujícím prvkem obyvatelstva, které může být různé národnosti.
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org
Mocenské pojetí státu – vláda silnějších nad slabšími, vzniklá podmaněním určitého území skupinou lidí, která přinutila ostatní přijmout jejich vládu.
Konsensuální teorie – právním důvodem vzniku státu je smlouva mezi lidmi (i nepsaná), na jejímž základě se lidé sjednotili a založili stát.
Definice státu
Existuje více možností, jakým způsobem lze stát v současnosti definovat. Podle jedné z nich je stát určitým typem autority, která má organizační strukturu a disponuje materiálními prostředky, osobním aparátem a sankcemi. nástroj fungování a chod existence právního systému druhého státu.
symboly ČR
pečeť vlajka prezidenta trikolora
vlajka znak velký a malý hymna
Státní
Pojmové znaky státu
K tomu, abychom mohli určitý útvar nazvat státem, je zapotřebí současné splnění několika podmínek. Zejména musí být naplněny pojmové znaky státu, tj. území, obyvatelstvo a výkon státní (společné, svrchované) moci. To jsou základní znaky, které musí být v reálném státu všechny přítomny. Výjimečně však může krátkodobě některý ze znaků chybět.
Území
Území státu (prvek teritoriální) je vymezeno státními hranicemi. Hranice vedou nejen na povrchu zemském, ale také pod ním (nerostné bohatství) a nad ním (vzdušný prostor).
Státní hranice mohou být přirozeného charakteru (tok řeky, pohoří) nebo umělé, vytvořené lidmi (někdy narýsováním na mapě – státy severní Afriky). Zásadně může na jednom území vykonávat moc jen jeden stát (jsou ale výjimečně možné i jiné situace).
Obyvatelstvo
Stát v zásadě nemůže existovat bez obyvatelstva. Obyvatelstvo (prvek personální) se historicky vázalo na určitou územní jednotku a později se konstituovaly státy.
Výkon veřejné moci
Pouhá existence obyvatelstva na určitém území ještě netvoří stát. Stát je tvořen soustavou státních orgánů, které vykonávají svou pravomoc vůči obyvatelstvu na daném území. Jedná se o prvek formálně-mocenský. Ve státě musí existovat veřejná (státní) moc.
Aby stát mohl fungovat, musí vybírat daně a poplatky, čímž si zajišťuje možnost plnění své ekonomické funkce. Za poplatek obvykle náleží protiplnění ze strany státních orgánů, u daní tomu tak není.
Aby stát mohl prakticky fungovat v rámci mezinárodních vztahů s ostatními státy, přistupuje k uvedeným pojmovým znakům další prvek, a tím je mezinárodně právní uznání státu. Až tímto uznáním ze strany ostatních států se fakticky projeví jeho existence navenek.
Suverenita
Státní suverenita neboli svrchovanost znamená, že státní moc je výlučná a stát není závislý na jiné moci. Suverenitu dělíme na:
y vnitřní – uvnitř státu není žádný konkurent státní moci (ve federaci členské státy podléhají federaci),
y vnější – suverénní stát není závislý na jiné vnější moci, je nezávislý vůči okolním státům. Výjimku tvoří smlouvy a ujednání dané mezinárodním právem.
území obyvatelstvo
Pojmové znaky státu SOUD
veřejná moc
Prozatímní státní zřízení československé exilové vlády v Londýně během druhé světové války je příkladem výjimečné situace.
Stát má ohraničené území vzdušný prostor
prostor na povrchu země
prostor pod zemí
Fiktivní území – režim na palubách lodí nebo letadel se řídí podle právního řádu, ve kterém jsou tyto dopravní prostředky registrovány (princip registrace – např. v trestním právu), nikoliv podle řádu platném na území státu, ve kterém se nacházejí.
Dělení států
Státy obecně můžeme dělit podle formy vládnutí na demokratické a nedemokratické (autoritářské) a podle hlavy státu na teokracie, monarchie, republika.
Demokracie (z řečtiny – vláda lidu) je státní forma, umožňující účast všech plnoprávných občanů na správě a řízení státu.
Teokracie (z řečtiny – boží vláda) je stát, pokládaný za výtvor boha. Osoba stojící v čele státu se považuje za vykonavatele boží vůle.
Monarchie (z řeckého monos archos – jediný vládce) je státem, jehož nejvyšší představitel, monarcha (císař, král, car), vládne doživotně vlastním jménem.
V demokratických státech vychází státní moc z vůle lidu a je kontrolována. Veřejná moc je horizontálně i vertikálně dělena a není soustředěna v rukou jednoho orgánu. Projevem dělby moci je i vyšší míra decentralizace. Vládnoucí elita je obměňována v demokratických volbách. Stát respektuje a uznává základní lidská práva. Stát a jeho orgány jsou vázány právem. Pouze v tomto případě lze hovořit o právním státu.
1.1.2 Právní stát
Právní stát je stát demokratický.
Koncepce právního státu se formuje koncem 19. století a znamená, že právem jsou vázáni nejen občané a obyvatelé státu, ale také státní a další veřejné orgány a instituce. Nedodržení zákonného postupu je kontrolováno soudní mocí a sankcionováno.
V souvislosti s právním státem je zmiňován i pojem ústavní stát. V ústavním státu jsou běžné zákony a další předpisy poměřovány ústavou a ústavním řádem. Zpravidla je vytvořen orgán, v jehož kompetenci je rozhodovat o ústavnosti zákonů.
Odpovědnost veřejné moci
Pod pojmem veřejná moc je třeba rozumět nejen státní orgány, ale i další orgány veřejné moci
– např. orgány územní samosprávy. Veřejná moc je v právním státu odpovědna především po právní stránce, což znamená, že může jen to, co je jí stanoveno, a za porušení tohoto pravidla nese následky. Nápravou vadného rozhodnutí orgánu veřejné moci může být např. jeho zrušení či změna takového rozhodnutí.
Kromě právní odpovědnosti můžeme vymezit i politickou odpovědnost státu – stát musí zachovat principy, které stanovil, a morální odpovědnost vyplývající z chování státních představitelů.
Příkladem nedemokratické vlády je současný režim v Severní Koreji V autoritářských státech je moc koncentrována v jednom vládnoucím subjektu (např. absolutistický panovník, náboženská skupina nebo politická strana), který je nesesaditelný. Stát je obvykle velmi centralizovaný. Často nejsou základní lidská práva uznávána. Vládnoucí subjekt právo a právní řád sice vytváří, ale sám jím v autoritářských formách vládnutí není vázán.
Funkce státu
Společensky je stát chápán jako potřebná instituce, vůči státu lidé mají určitá očekávání. Cílem demokratického státu je zajistit existenci a prosperitu společnosti. Funkce státu lze dělit na vnitřní a vnější.
Mezi vnitřní funkce státu patří tvorba právních norem – tzv. normativně-regulativní funkce; tato funkce souvisí úzce s mocí zákonodárnou; dále organizace služeb veřejného zájmu –zdravotnictví, školství, infrastruktura, vydávání měny atd.; tato funkce souvisí s mocí výkonnou; ochranná funkce, zajištovaná ozbrojenými složkami; funkce organizace soudnictví (arbiterská)
– rozhodování o vině a trestu, rozhodování sporů, soudní kontrola orgánů veřejné moci apod., tedy je především úlohou státu, aby organizoval a zajišťoval soudnictví.
Mezi vnější funkce státu patří obranná funkce zajišťovaná zpravidla armádou státu. Dále funkce diplomatická (pro řešení vztahů s ostatními státy) a funkce regulace zahraničního obchodu (pro stanovení podmínek a okolností zahraničněobchodních vztahů).
1.1.3 Funkce práva ve státě a společnosti
Právo má ve státě a společnosti mnoho různých funkcí. Jednak informuje o tom, jaké jednání je přijatelné, o tom, co je „po právu“, tedy funkce informační.
Koordinační funkce práva spočívá v tom, že lze předvídat chování druhých (jízda vpravo).
Právo organizuje státní a politický systém – funkce organizační.
Právo je i nástrojem realizace státní politiky, tedy nástrojem výkonu státní moci – funkce mocenská.
Právo může mít i preventivní a ochrannou funkci, díky němu lze předcházet škodám, chránit společnost, chránit slabší před silnějšími.
Represivní funkce práva se projevuje ve stíhání a postihování společensky nebezpečného chování a kompenzační funkce pak umožňuje náhradu vzniklé újmy.
Regulativní – právo reguluje chování členů společnosti a přesně vymezuje podmínky odpovědnosti.
1.2 Pojem práva, systém práva
1.2.1 Co je to právo?
Odpovědět zcela jednoduše a jednoznačně na otázku „co je to právo?“ je úkol velmi nesnadný, ba až nemožný. Pojem „právo“ bývá v teorii práva a v právní filosofii chápán v různém významu i v různých historických souvislostech.
Platón
Vnitřní funkce státu
normativně regulativní
organizace služeb veřejného zájmu ochranná organizace soudnictví
Vnější funkce státu
obranná diplomatická regulace zahraničního obchodu
Právo umožňuje předvídat chování ostatních lidí.
I. Kant: „Otázka Co je právo uvádí právního teoretika do stejných rozpaků jako otázka Co je to pravda by uvedla do rozpaků logika.“
Již kolem roku 370 př. n. l. napsal Platón Ústavu – dílo o spravedlnosti a státu.
Zdroj: archív televize
Klasická definice se omezuje na konstatování, že právo je souhrn právních norem, které jsou stanovené nebo uznávané státem a jejichž dodržování stát může svými mocenskými prostředky vynucovat. Jde o vymezení pojmu právo v normativním smyslu.
Právo je jedním z normativních systémů regulace chování společnosti, vytváření a zakotvení hodnotového systému. Dalšími normativními systémy jsou morálka, etiketa, náboženství, jazyk, sporty (sportovní pravidla).
1.2.2 Právo objektivní a subjektivní
Právo objektivní Pokud hovoříme o právu jako o souboru právních norem, máme na mysli právo objektivní.
Toto právo upravuje prostřednictvím právních předpisů různé společenské vztahy všeobecně.
Obecně vymezuje, co je a co není po právu, tedy státem vynutitelné a obecně závazné. Právo objektivní je abstraktní, vztahuje se na neurčitý počet subjektů.
Objektivní právo je dáno souhrnem právních norem daného státu, které dohromady tvoří právní řád.
Právo subjektivní
S pojmem právo se už ale každý z nás určitě setkal i v jiném významu, když někdo tvrdil „já mám na to právo!“, tedy ve smyslu „právo na něco“ či oprávnění. Jde o právo subjektu chovat se určitým způsobem, hovoříme proto o právu subjektivním. Právo subjektivní je konkrétní, vztahuje se ke konkrétnímu subjektu.
I právo subjektivní má však svůj základ v právu objektivním. Buďto normy objektivního práva přímo upravují práva subjektů anebo je na základě objektivního práva uzavřena smlouva či vydáno rozhodnutí (soudu, správního orgánu), ze kterého subjektivní právo vyplývá.
Subjektivní právo tak vzniká na základě právního důvodu. Právním důvodem může být zákon, právní jednání, soudní nebo správní rozhodnutí, právní událost (lhůta), protiprávní jednání (vznik práva na náhradu způsobené újmy). Na základě právního důvodu pak subjektivní právo i zaniká (např. uplynutím času) nebo se mění.
Normativní systémy
právo
morálka
náboženství etiketa
jazyk
sport
právo objektivní – anglicky law právo subjektivní – anglicky right
objektivní právo
rozhodnutí orgánu veřejné moci, smlouva, právní událost, protiprávní jednání
subjektivní právo
Čl. 21 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“ – tedy subjektivní volební právo každého občana. Stavební povolení (vydané stavebním úřadem) zakládá subjektivní právo zřídit na určitém pozemku stavbu.
Subjektivní povinnosti
Každému subjektivnímu právu komplementárně odpovídá povinnost. Subjektivní právo znamená oprávnění požadovat plnění povinností druhých subjektů.
Minimálně je to povinnost druhých subjektů nerušit výkon subjektivního práva či něco strpět, dát nebo konat či nekonat.
Každý má povinnost zdržet se konání, které by překračovalo meze jeho právní svobody, stanovené objektivním právem.
Nárok
povinnost subjektivní právo
Zaměstnavatel je oprávněn požadovat po zaměstnanci výkon sjednaného druhu práce a je povinen vyplácet zaměstnanci mzdu nebo plat.
Zaměstnanec je povinen sjednaný druh práce pro zaměstnavatele vykonávat a má právo požadovat po zaměstnavateli vyplacení mzdy nebo platu.
Pojmem nárok označujeme takové subjektivní právo, u něhož má oprávněný subjekt možnost efektivně se domáhat tohoto svého práva (nároku) před státní mocí, zpravidla u soudu. Čili ne každé subjektivní právo zakládá zároveň nárok, ale každý nárok je zároveň subjektivním právem.
1.2.3 Právo pozitivní a právo přirozené
Právo pozitivní
Právo pozitivní (ius positivum) je právo psané, dané a vytvořené státem v rámci formálního normotvorného procesu. Je to veškeré psané právo platné na území určitého státu. Výjimečně může být i nepsané (právní obyčeje, právní zásady).
Právo přirozené
Právo přirozené (ius naturale) je právo (či určité hodnoty), které existuje nezávisle na státu, je nadčasové a univerzální. Nemá formu pramene práva, a proto nelze zcela přesně vymezit, co je jeho konkrétním obsahem.
právo subjektivní = oprávnění nárok
Pokud není dluh splněn řádně a včas, vzniká věřiteli nárok domáhat se splnění pohledávky dlužníkem u soudu. Před dnem plnění stanoveným ve smlouvě sice může dlužník svůj dluh věřiteli splatit (pokud to smlouva nevylučuje), ale věřitel na splacení dluhu ještě nemá „nárok“, tedy ještě se nemůže s úspěchem obracet na soud.
Cicero: „Všechny národy v každé době ovládá jediný, věčný a neměnný zákon.“ právo přirozené právo pozitivní
Zvláštností těchto práv je, že jejich zdroj leží mimo vůli státu, že existují nezávisle na státu a stát je proto nemůže ani poskytovat, ani rušit. Stát tedy toto právo nevytváří, ale může je uznávat a v nějaké formě kodifikovat, chránit a vymáhat.
Přirozená práva člověka jsou taková práva, která jsou člověku vlastní z jeho přirozenosti a existence jakožto lidské bytosti. Je to právo na život, právo na ochranu zdraví, právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Katalog lidských práv, která lze označit za jednoznačně přirozenoprávního původu, nelze přesně ohraničit a vymezit, obsah přirozeného práva se dokonce může i historicky mírně proměňovat.
Příkladem historicky proměnného přirozeného práva může být právo na osobní svobodu. Podle dnešních měřítek bychom toto právo mezi přirozená práva člověka nepochybně zařadili. Avšak myšlenky přirozeného práva pochází již ze starověkého Řecka a Říma, v kteréžto době bylo v běžném souladu s přirozenoprávním pojetím práva otroctví (právo mít otroka).
Na to, co je přirozeným pramenem, existují různé teorie. Přirozené právo je podle těchto teorií produktem lidské přirozenosti, vyplývá z podstaty člověka – antropologická koncepce, je produktem boží vůle, je odvoditelné z víry v Boha – náboženská teorie, je produktem lidského rozumu – racionalistická teorie, je produktem přírody – naturalistická teorie v užším smyslu, anebo je produktem lidské intuice, schopnosti vystihnout správné hodnoty, resp. lidského vědomí – psychologická teorie.
Podle přirozenoprávní teorie existuje ideální systém práva, objektivní měřítka správného chování, a jde jen o to je najít a poznat. Opírá se o určité hodnoty, které jsou nadčasové a absolutní.
Německý právní filosof Ernst Forsthoff říká, že v zásadě může existovat tolik přirozenoprávních teorií, kolik je myslitelných pojmů přirozenosti – tedy takřka libovolný počet.
Z přirozenoprávního charakteru základních lidských práv vyplývá jejich specifická charakteristika – jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná.
Přirozené právo je nadpozitivní, tedy nadřazené právu pozitivnímu – psanému, které by z něho mělo vycházet. Respekt k přirozeným právům člověka je jedním ze základních atributů právního státu.
1.2.4 Právo veřejné a soukromé
Rozlišování práva na veřejné a soukromé pochází již z dob římského práva. Například už římský právník Ulpianus prohlásil, že co je v zájmu římského státu, to je právo veřejné, a co je užitečné jednotlivci, to je právo soukromé (tzv. zájmová teorie).
Později tuto teorii doplnily teorie další (např. teorie subordinační či teorie organická). Hranice mezi právem soukromým a veřejným však zůstává neostrá. Dělení na právo soukromé a veřejné se týká nejen práva objektivního jakožto souhrnu právních norem, ale i práva subjektivního: můžeme proto rozlišovat soukromá subjektivní práva a povinnosti a veřejná subjektivní práva a povinnosti.
Právo veřejné
Právo veřejné (ius publicum) je právo, jehož základem jsou nerovné právní vztahy. Na jedné straně zpravidla orgán veřejné moci, na druhé straně je fyzická nebo právnická osoba. Orgán veřejné moci je nadán pravomocí autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech druhého subjektu, nejčastěji prostřednictvím individuálního aktu aplikace práva (např. rozsudek, správní rozhodnutí).
Myšlenky přirozeného práva najdeme v mnoha moderních kodifikacích, ale artikulovány byly již např. ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana z r. 1789, což dosvědčuje článek první „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat, jen pokud to žádá společenský prospěch“ i článek čtvrtý „Svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí nikomu jinému: tak výkon přirozených práv každého člověka má jen ty meze, které zabezpečují jiným členům společnosti užívání těchže práv.“
Právo soukromé x právo veřejné Rozhoduje-li obecní úřad o vydání cestovního pasu, je to veřejnoprávní vztah.
Uzavře-li tentýž obecní úřad dohodu o provedení práce s paní D. na úklid prostor úřadu, půjde o soukromoprávní vztah.
Uplatňuje se zde zásada legality (zákonnosti), znamenající vázanost veřejné moci zákony. Orgány veřejné moci jednají pouze v rámci zákonem výslovně vymezené pravomoci a působnosti (Ústava čl. 2 odst. 3).
Pro veřejné právo jsou typické kogentní normy (též imperativní) – normy, od kterých se nelze odchýlit např. ujednáním stran.
K veřejnoprávním odvětvím patří právo ústavní, trestní, správní, finanční či právo sociálního zabezpečení. Veřejnoprávní charakter mají též odvětví práva procesního.
Právo soukromé
Právo soukromé (ius privatum) jako opak práva veřejného je založeno na rovnosti subjektů právního vztahu. Nejsou zde proto vztahy nadřazenosti a podřazenosti. Nejčastějším nástrojem komunikace mezi subjekty soukromoprávního vztahu je smlouva.
V soukromoprávní sféře platí zásada legální licence, která znamená, že každý může činit to, co mu zákon nezakazuje, a nesmí být nucen činit to, co mu zákon neukládá. (čl. 2 odst. 3 LZPS)
Pro soukromé právo jsou charakteristické dispozitivní normy, které ponechávají prostor pro odchýlení se – např. ujednáním stran ve smlouvě nebo použitím zvyklostí. Dohodnou-li se strany jinak, než stanoví právní norma, má dohoda před právní normou přednost.
V soukromém právu se vyskytují též normy kogentní, od kterých se odchýlit nelze – např. u spotřebitelských práv se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele nepřihlíží; to platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. (§ 1812 OZ)
K soukromoprávním odvětvím patří občanské, obchodní, rodinné nebo například pracovní právo. Základní soukromoprávní úprava je obsažena v občanském zákoníku. (č. 89/2012 Sb., v platném znění)
Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. (§ 173 TZ)
Veřejné právo
ústavní
trestní správní
finanční
právo soc. zabezpečení
civilní právo procesní mezinárodní právo veřejné
Soukromé právo
občanské právo hmotné rodinné obchodní pracovní mezinárodní právo soukromé
Definice objektivního soukromého práva: Soukromé právo je vytvářeno ustanoveními upravujícími vzájemná práva a povinnosti osob.
Není-li ujednáno, jak má být věc zabalena, zabalí prodávající věc podle zvyklostí; nejsou-li, pak způsobem potřebným pro uchování věci a její ochranu. (§ 2097 OZ)
1.2.5 Právo hmotné a procesní
Právo hmotné
Normy hmotného práva upravují právní vztahy. Stanoví svým adresátům subjektivní práva a povinnosti, tedy prakticky upravují, jak se mají lidé chovat (např. občanské právo hmotné, trestní právo hmotné, pracovní právo).
Právo procesní
Normy práva procesního upravují nějaký postup. Jde o postup orgánů veřejné moci při tvorbě práva nebo při aplikaci hmotného práva.
Při tvorbě právních norem se jedná o zákonodárný proces či proces přijímání mezinárodních smluv.
K aplikaci hmotného práva orgánem veřejné moci dochází v soudním řízení (občanskoprávním, trestním, správním a ústavním soudnictví) nebo v řízení před správním orgánem – tedy ve správním řízení.
Smyslem procesního práva je především poskytnout ochranu oprávněním plynoucím z hmotného práva.
V některých případech mohou procesní normy sloužit přímo k naplňování hmotného práva, např. realizují právo na spravedlivý proces.
1.3 Prameny práva
Prameny práva rozlišujeme především na prameny formální a materiální.
Materiálním pramenem práva je potřeba společnosti určitou společenskou situaci právně upravit či existence společenského stavu vyžadujícího právní regulaci. Stát je tak nucen k úpravě konkrétních vztahů ve společnosti.
Formální prameny práva jsou pak přímo zdroje , ze kterých zjistíme konkrétní obsah práva. Tyto zdroje mohou mír různý charakter, mohou být psané i nepsané .
Normativní právní akty
Normativní právní akty jsou psané prameny práva vydávané orgány veřejné moci s legislativní pravomocí. Mohou mít různou právní sílu a různé označení – ústavní zákony, zákony, nařízení, vyhlášky, edikty, výnosy, dekrety atd.
Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. (§ 697 OZ)
Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu. (Čl. 45 Ústavy)
K řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. (§ 84 OSŘ) není kodifikováno
Nepsané právo (lex non skripta)
je starší než právo psané (starověké Řecko)
jde o právní obyčeje
má nižší míru právní jistoty
je stále pramenem práva v angloamerickém typu právní kultury
v kontinentálním typu jen velmi omezeně
Spojené království Velké Británie a Severního Irska nemá psanou – kodifikovanou Ústavu.
Právní obyčeje
Právní obyčej je nepsaný pramen práva. V současné době se vyskytuje jen v omezené míře a setkáme se s ním v angloamerickém typu právní kultury nebo v mezinárodním právu. Právní obyčeje mohou být sepisovány ve sbírkách právních obyčejů. K tomu, aby právní obyčej vznikl, je zapotřebí splnění několika základních podmínek:
1. dlouhotrvající faktické uskutečňování určitého chování (usus longaevus),
2. povědomí o právní závaznosti (opinio necessitatis),
3. určitost obyčeje, státní orgány pravidlo uznávají, aplikují a sankcionují, uplatňují státní donucení (při jejich porušení).
Právní obyčeje je třeba odlišovat od zvyklostí a tradic, které povahu pramene práva nemají, nicméně právo s nimi může počítat.
Precedenty
Precedenty jsou rozhodnutí státních orgánů (typicky soudů), kterými se řeší případy právními normami neupravené a které pak mají do budoucna závaznost pro další obdobné případy. Jde tedy o individuální právní akt (např. rozsudek), který získává obecnou závaznost.
S precedenty se můžeme setkat v angloamerickém právním systému. V kontinentální právní kultuře soudy právo nevytváří, ale nalézají. Rozhodnutí obecných soudů proto zde standardně nemají precedenční charakter. Zvláštní postavení mohou mít rozhodnutí Ústavních soudů, např. některá rozhodnutí Ústavního soudu ČR (čl. 89 odst. 2 Ústavy), mohou nabývat obecné závaznosti, a hovoříme proto o jejich „kvaziprecedenčním“ charakteru.
Judikatura Ústavního soudu i (vyšších) obecných soudů může interpretačně, tj. výkladem zákonného textu, psané právo de facto dotvářet a působit tak i do budoucnosti (pro futuro), zejména silou přesvědčivosti svých argumentů. Nejedná se ale o formální pramen práva, soudní judikatura má především podpůrný charakter při výkladu nejasného zákonného textu.
Smlouvy normativního charakteru
Normativní smlouvy jsou smlouvy, které mají obecnou platnost a závaznost. Ustanovení těchto smluv regulují celou skupinu právních vztahů a dopadají na neurčitý počet případů. Jsou to především mezinárodní smlouvy. V ČR jsou to mezinárodní smlouvy, které ratifikoval prezident republiky a které jsou vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv. (čl. 10 Ústavy)
Příkladem mezinárodního obyčeje může být postupné přijetí zásady zákazu přivlastnění kosmického prostoru, která vznikla na základě opakovaných kosmických letů USA a SSSR od roku 1957. Později byla tato zásada kodifikována v tzv. Kosmické smlouvě z r. 1967.
Zvláštní význam a postavení má jurisprudence. Tímto pojmem je nazývána právní věda nebo též tzv. doktrinální výklad. Jurisprudence sice není formálním pramenem práva, ale má podpůrný charakter při právní argumentaci.
Porotní soud
Obecné právní zásady
Obecné právní zásady jsou pramenem práva, ať jsou psané či nepsané. Většina z nich je kodifikována ve formě psaného práva a pak mají nejčastěji podobu normativního právního aktu. Pramenem práva jsou však i tehdy, pokud kodifikovány nejsou, a zákon neříká něco jiného. Svoji úlohu hrají právní zásady například v situaci, kdy určitou otázku zákon přímo neřeší, soud však přesto musí případ rozhodnout (jinak by došlo k tzv. odepření spravedlnosti – denegatio iustitiae). Soud mezeru v právu může překlenout právě aplikací obecných právních zásad a na základě těchto zásad případ vyřešit.
1.4 Typy právní kultury
1.4.1 Kontinentálně evropská právní kultura
Kontinentální typ právní kultury je ovlivněn římským právem, ze kterého vychází. Typické je dělení práva na soukromé a veřejné. Základním pramenem práva je právo psané v podobě zákonů. Právní normy jsou hierarchizovány s ústavními zákony jako s předpisy nejvyšší právní síly. V rámci tohoto typu lze rozlišovat další různé podskupiny (německý, francouzský, švýcarský, skandinávský, středoevropský – rakouský typ), které mají svá vlastní specifika. Soudci jsou nesesaditelní, soudní rozhodnutí jen dotváří právo, soudce právo nalézá, ale až na výjimky jej nevytváří. Tento typ bývá označován též jako „románsko-germánská rodina“.
1.4.2 Angloamerická právní kultura
Angloamerický systém právní kultury (někdy též označován jako „anglosaský“) je založen nejen na právu psaném (zákonech), ale též na právu nepsaném. Právo se nedělí na veřejné a soukromé, ale na jednotlivé právní disciplíny.
Velkou roli při tvorbě práva hrají právní obyčeje a soudní precedenty ( judge made law). Soubor precedentů a obyčejů tvoří tzv. obecné právo (common law). K tomuto přistupují ještě pravidla spravedlnosti (equity).
Soudy právo přímo vytváří, ale při svém rozhodování zkoumají rozhodnutí v obdobných případech: doktrína stare decisis znamená „zůstat při rozhodnutém“. Vyskytují se zde porotní soudy. Kolébkou této právní kultury je feudální Anglie, díky kolonialismu se rozšířila i do dalších zemí, často se mísí i s prvky jiných právních kultur či náboženství (např. Indie).
V rámci této právní kultury můžeme rozlišovat více podskupin: typ anglický, americký, kanadský, australský, novozélandský atp.
Obecné právní zásady:
• neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris non excusat)
• smlouvy mají být dodržovány (pacta sunt servanda)
• nemožné plnění nezavazuje (imposssibilium nulla obligatio)
• není trestného činu bez zákona (nullum crimen sine lege)
• nikomu neškodit (neminem laedere)
• bdělým náležejí práva (iura vigilantibus scripta sunt)
• ne dvakrát v téže věci (ne bis in idem)
• zákon nepůsobí zpětně (lex retro non agit)
Kontinentání typ kultury je značně ovlivněn řísmkým právem.
Anglie
Anglie nemá psanou Ústavu (s výjimkami – např. Human Rights Act – 1998 ) a není zde ani soudní kontrola ústavnosti. To znamená, že v soustavě soudů není žádný ústavní soud a kontrolu ústavnosti neprovádí ani obecné soudy. Vyskytují se zde prvky starého feudálního práva. Prameny práva zde ještě doplňují právní knihy ( legal writings ) a rovněž i činnost krále (královny) a Parlamentu.
Spojené státy americké
Ve Spojených státech amerických je psaná Ústava (Constitution) z roku 1787, jež je doplňována dodatky – prvních 10 dodatků se souhrnně označuje jako Listina práv (Bill of Rights, 1789).
Na rozdíl od Anglie zde existuje soudní kontrola ústavnosti, kterou provádějí obecné soudy, zejména Nejvyšší soud USA.
1.4.3 Náboženské
a tradiční právní kultury
Kromě dvou základních typů právní kultury existuje ve světě ještě velké množství dalších právních kultur, které jsou zpravidla do značné míry ovlivněny náboženstvím a (nebo) se v nich objevují prvky dlouholetých tradic. V mnoha oblastech se tradiční a náboženské právní kultury mísí s prvky kontinentální či angloamerické právní kultury.
Islámské právo
Základem islámského práva je soubor pravidel zjevených Bohem (Alláhem), označovaných jako „šaría“. Doslova to znamená stezka nebo cesta, po které se má vydat věřící (muslim) – návod na cestu životem podle islámu.
Formální prameny práva jsou v islámském právu dva základní: Korán a Sunna. Korán je soubor veršů pocházeních ze 7. století n. l., jež zaznamenávají proslovy Mohameda. Sunna doplňuje a konkretizuje Korán souborem výroků a činů Mohameda. Muslimové se dělí na dvě základní větve – sunnité a šíité. Šíité neuznávají všechny výroky obsažené v Sunně. Převážná část muslimů patří k sunnitům.
Náboženství a právní kultura „dálného východu“
Korán
Právní kultura zemí dálného východu (Čína, Japonsko, Indie) je typická prolínáním prvků tradičních náboženství (hinduismus, budhismus, šintoismus, konfuciánství) a prvků klasických právních kultur: angloamerická – Indie; evropská – Čína, Japonsko.
Americká Bill of Rights hraje ústřední roli v právním a politickém systému spojených států a představuje přetrvávající symbol svobody a kultury amerických občanů.
Povinnosti muslimů vůči Bohu
• Vyznání víry – „Není boha kromě Alláha a Mohamed je Posel Boží.“
• Modlitba Almužna – forma náboženské daně
• Půst – během ramadánu, od svítání do soumraku je zakázáno jíst, pít, kouřit nebo se oddávat smyslové rozkoši
• Pouť do Mekky – alespoň jednou za život
Příklady tělesných trestů podle práva šaría (jsou vykonávány veřejně)
• ukamenování
• 100 ran holí
• useknutí ruky nebo nohy
• poprava mečem
• ukřižování
• bičování
Čína je jediným státním útvarem, který už nepřetržitě trvá 4 tisíce let.
Africké právní kultury
Tradiční africká právní kultura je založena na právních obyčejích. Jednotlivé prvky africké kultury jsou často součástí jiné právní kultury – práva angloamerického, evropského nebo islámského. Pojem „africká kultura“ však nemůže být zaměňován za právní systémy jednotlivých afrických států, mezi nimiž jsou značné rozdíly v návaznosti na různý historický vývoj.
1.5 Právní norma
Právní norma je základní jednotkou právního řádu – je to konkrétní pravidlo chování, jehož obsahem je příkaz, zákaz nebo dovolení. Sděluje, „co má být“, případně též „jak to má být“. Zachovávání a plnění právních norem je zajištěno státním donucením. Přitom platí zásada legální licence, že každý může činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá, pro orgán veřejné moci ovšem naopak platí, že smí jen to, co mu zákon výslovně ukládá či umožňuje.
Právní normy jsou systematicky uspořádány a formálně obsaženy v některém z pramenů práva. Právní předpis (zákon, nařízení apod.) zpravidla obsahuje více právních norem. Může nastat i situace, že části jedné právní normy jsou obsaženy v několika právních předpisech. Vždy však musí platit, že právní norma nemůže existovat mimo některý státem uznaný pramen práva. Soustava právních norem tvoří právní řád. Právní řády jednotlivých současných států obsahují tisíce norem. Ne všechny normy ovšem mají stejný význam. Význam právní normy je dán její právní sílou, která je odvozena především od toho, který orgán normu vydal, případně z označení právního předpisu (ústavní zákon, obecně závazná vyhláška obce, nařízení kraje apod.). V českém právním řádu proto existují normy různé právní síly, které jsou hierarchisticky uspořádány na vrcholu s ústavním pořádkem.
1.5.1 Znaky právní normy
Právní norma musí splňovat určité formální a materiální znaky.
Základním formálním znakem právní normy je, že musí být vydána k tomu oprávněným právotvorným orgánem. Orgán, který normu vydává, musí mít k tomuto zákonem svěřenou normotvornou pravomoc, musí být tedy k jejímu vydání oprávněn. V ČR jsou jimi Parlament, vláda, ministerstva a jiné správní úřady a orgány územních samosprávných celků v přenesené i samostatné působnosti.
Tradiční africká právní kultura je dnes nejzachovalejší právní kulturou založenou na právních obyčejích.
„Veškeré zákony mohou lidi k určitému chování nabádat nebo je od něj odstrašovat.“ (L. L. Fuller)
Právní normy přikazující a zakazující jsou vzájemně převoditelné negací.
V objektu je zakázáno kouřit.
=
V objektu je přikázáno nekouřit.
Ústava
• ústavní pořádek a některé mezinárodní smlouvy
Zákony
Podzákonné právní normy
• kromě zákonů sem spadají zákonná opatření Senátu, některá rozhodnutí Ústavního soudu a některé mezinárodní smlouvy
• nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a normotvorba
územní samosprávy v přenesené a samostatné působnosti
Normy mohou přijímat i subjekty stojící mimo ČR – typicky normativní akty orgánů EU, případně normy mezinárodního práva, které jsou na základě inkorporačního principu vtaženy do českého právního řádu.
Různé orgány veřejné moci mají zákonem vymezenou různě širokou možnost právní regulace a stanovené různé podmínky.
Tak např. Parlament může přijmout zákon k čemukoliv, co uzná za vhodné, a omezen je pouze ústavním pořádkem, se kterým by přijímaný zákon měl být v souladu, a případně též mezinárodními závazky či hodnotami přirozeného práva. Na druhé straně např. Ministerstvo zdravotnictví může vydat vyhlášku pouze k provedení zákona, v jeho mezích a na základě výslovného zmocnění v zákoně.
Dalším formálním znakem je zákonem předepsaná publikace normy předpokládaným způsobem (Sbírka zákonů, úřední deska obce, Věstník právních předpisů kraje).
V okamžiku publikace normy nabývá právní norma platnosti, ale ještě nemusí být účinná, tedy nemusí vyvolávat zamýšlené právní důsledky.
Účinnost právní normy nastává zpravidla později, výjimečně může i splývat s okamžikem publikace, nikdy jí však nemůže předcházet (šlo by o retroaktivitu). Účinnost normy je stanovena buďto přímo v právním předpise, nebo se uplatní obecná legisvakanční lhůta (lhůta mezi platností a účinnosti), která je stanovena zákonem a trvá 15 dnů.
Publikace normy a legisvakanční lhůta slouží především k tomu, aby se její adresáti mohli seznámit s jejím obsahem.
Pokud neuplynula legisvakanční lhůta, norma nemůže vyvolávat právní účinky, a jedná se proto o normu sice platnou, ale neúčinnou.
legisvakanční lhůta účinnost právní normy platnost právní normy
Od neplatných či neúčinných právních norem je třeba odlišovat normy, které sice jsou součástí právního řádu, ale již se neaplikují (jsou zbytečné, zastaralé, překonané), hovoříme o normách obsoletních.
Parlament ČR
zákony, ústavní zákony, zákonná opatření Senátu Orgány s normotvornou pravomocí
vláda
ministerstva a jiné správní úřady
nařízení
orgány územní samosprávy (obcí a krajů) v přenesené působnosti
orgány územní samosprávy (obcí a krajů) v samostatné působnosti
nadnárodní subjekty (normotvorné orgány EU)
nařízení, směrnice obecně závazné vyhlášky nařízení vyhlášky
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 106/2001 ze dne 2. března 2001 o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, ve znění pozdějších předpisů je vydána na základě zmocnění v § 108 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění.
Pojem„legisvakance“ je složen ze dvou latinských slov: legis – zákon a vacatio – volno (prázdniny). Zákon tedy existuje, ale ještě „má prázdniny“ – je platný, ale ještě není účinný, nevyvolává sledované účinky.
Obsoletní normou může být ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny ČR č. 69/1998
Sb., který byl využit jen jednou (ad hoc) a dále již nemá v právním řádu ČR praktický význam.
