Barevný zpravodaj - léto 2012 by Zbyněk Kačer

j a d o v

ý n v are

a r zp B

čís

léto lo 3/

2012

Barevná pozvánka

......3 ........

. ka: ........ Pozván Drevenka..... á Barevn ....4 ........ .5 . . . . . . : . e áž ... .... Report ecer.......... a............... v k e ý Folkov l Pepy Vosm iá Memor .....6 ........ .7 . . . . . . . : or ... ... Rozhov jištovna....... ................ .8 . o . . . p . . .. .. ... Aviva ........ domku........ ý h u lo Oleg D el z Bílého at ...10 ........ .11 Vychov y n r á v o ka ...... chodí d TOK... A y k in v m o nzoru Trutn ání spo v o k e d Po

V Kocbeřích, vesnici mezi Trutnovem a Dvorem Králové nad Labem, je sympatická hospůdka Barevná dřevěnka. Stojí na strategickém místě, ze kterého se dá vyrazit na plno zajímavých cyklotras, nebo turistických výletů. Nedaleko je barokní Hospital Kuks, zoologická zahrada ve Dvoře Králové nebo Krakonošův Trutnov. Ať už trávíte den na kole, s batohem na zádech, nebo pouze projíždíte autem kolem, zastavte se v Barevné dřevěnce. Točí tu pivo Krakonoš a Svijany, vaří česká jídla za pár korun a obsluhuje ochotný personál. Denně tu nabízí výběr ze dvou hlavních jídel s polívkou. V jídelním lístku je například sekaná, vídeňský guláš, koprovka s knedlíkem nebo kyselo. Vše navíc za příjemných 65 korun. Barevná dřevěnka stojí za návštěvu nejenom kvůli poctivé kuchyni, ale i jejím

pomocníkům. S úklidem a mytím nádobí v hospodě vypomáhají lidé s mentálním postižením z příspěvkové organizace Barevné domky, která svým obyvatelům zajišťuje mimo jiné i chráněné bydlení. Její klienty nebaví sedět v zahradě za zdí, naopak chtějí něco vytvářet, mluvit s lidmi, usmát se a zeptat se, jaký mají den. „Projekt Barevné dřevěnky vznikl z potřeby zaměstnávat lidi s postižením, protože na trhu práce není o tyto lidi zatím příliš velký zájem,“ uvedla ředitelka Barevných domků Lenka Škarková.

Prostředí hospůdky je velice příjemné a doslova barevné. Stěny jsou ozdobeny karikaturami místních štamgastů a jídlo personál servíruje v keramice, kterou vyrábějí obyvatelé Barevných domků. Na stropě jsou dřevěné trámy, které podtrhávají horskou architekturu a celkově

interiér zútulňují. Pro chvilky pohody lze využít kulečník nebo šipky. V letních měsících funguje zahrádka, kam se vejde na dvacet návštěvníků. V Barevné dřevěnce to i pořádně žije! Konají se tu hudební country pátky nebo rockové středy, kdy si můžete přinést hudbu z vlastních zásob

Barevná cyklistická trasa

Kocbeře → Ferdinandov → Choustníkovo Hradiště → Dolní Vlčkovice → Horní Vlčkovice → Nová Ves Z Kocbeře do Ferdinandova dojedete po cyklistické stezce. Cestou doporučujeme zastavit se a prohlédnout si zajímavý smírčí kříž. Z osady Ferdinandov se starobylou zbrojnicí projedete do blízkého Choustníkova Hradiště, kde skutečně vyjedete poblíž bývalého hradiště. Z Choustníkova Hradiště u kostela vyjedete po silnici směrem na Jaroměř, avšak na první křižovatce odbočíte do Vlčkovic v Podkrkonoší. Na zpáteční cestě po levé straně ve stoupání na Kocbeře leží mezi poli osada Nová Ves, která má na návsi pár zajímavostí.

nebo si zahrát na kytaru. Kromě klasického meníčka jsou v jídelním lístku i minutky. K zaslouženému pivu po výletě, nebo jen tak, vyzkoušejte vyhlášenou topinku s masovou směsí nebo probarveného utopence.

Reportáž

HAJNICE ŽILA SKUTEČNĚ SPOLU, NE VEDLE SEBE Barevné domky v Hajnici každoročně pořádají folkový večer a punkrockové benefiční koncerty. Ani letos tradici neporušily a připravily bohatý kulturní i hudební program určený široké veřejnosti. Obě akce jsou charitativní a finanční výtěžek je použit pro rozvoj hajnických barevných domků. Nejčastěji peníze putují na výbavu některého ze zařízení nebo relaxačních místností. Peníze každoročně poskytuje malý počet návštěvníků. Letos se folkového večera zúčastnilo 150 lidí a koncertů pouhých 100 platících, o to víc všem účastníků patří dík za tak velkorysou podporu. Folkové večery i koncerty bývají každoročně ve stejném duchu – lidé s mentálním postižením se baví s lidmi z okolí. Letošní ročník koncertu v podání

Reportáž

kapely Benjaming Band a jejího hosta SPS, ale všechny překvapil. Podle přítomných se atmosféra nedala srovnat s minulými ročníky, daleko ji přesáhla. „Kapelám SPS a Benjaming Band se podařilo něco úžasného, spojily svět vyznavačů punku, lidí s mentálním postižením, malých dětí, dospělých, všichni společně pařili. Stalo se to, co nikdo nečekal - v sobotu 23. 6. se v Hajnici podařilo spojit svět všech a naplnit tak poslání Barevných domků - CHCEME ŽÍT SPOLU, NE VEDLE SEBE - moc děkuji za naše „MENTOLKY“,“ vyjádřila se ředitelka Barevných Domků Lenka Škarková. Lidé, kteří přišli na benefiční koncert kapel Benjaming Band a SPS, říkají, že doteď jim běhá mráz po zádech. „Neskutečný zážitek, to se nedá popsat, to se musí začít,“ potvrdil kapelník petříkovické kapely Benjamnig Band a dlouholetý podporovatel Barevných domků Oleg Dlouhý. „Možná to bylo proto, že jsme začínali hrát dřív než loni a mohli u toho být i děti, každopádně tohle se jen tak opakovat nebude,“ dodal Dlouhý.

Memoriál Pepy Vosmeka Barevné domky v Hajnici vzpomínaly na Josefa Vosmeka. Před pár lety tento zaměstnanec do práce nedorazil. Zasáhla ho mozková mrtvice a zemřel. Příspěvková organizace Barevné domky, která poskytuje chráněné služby lidem s mentálním postižením, na jeho počest uspořádala memoriál s jeho jménem – Memoriál Pepy Vosmeka. Lidé v Hajnici si na Josefa Vosmeka pamatují jako na člověka s velkým srdcem, do kterého se vešla láska k lidem, sportu, trampským písním a hře na kytaru. V tomto duchu uspořádaly Barevné domky sportovní odpoledne plné zábavy a zážitků. Letos se akce konala již po páté a premiérově za pomoci zaměstnanců z pojišťovny Aviva, která finančně přispívá na provoz zařízení a nově se rozhodla aktivně zapojit.

Memoriál Pepy Vosmeka je orientačním závodem přizpůsobeným věku i dovednostem zákazníků. Týmy vytvořili klienti Barevných domků společně s dobrovolníky a zaměstnanci Avivy přesně v duchu myšlenky „Žít spolu, ne vedle sebe“. „Během závodu dochází k prolnutí tzv. normálního světa se světem lidí s mentálním handicapem - stáváte se součástí týmu, který funguje podle jiných pravidel než běžný soutěžní či sportovní tým. Musíte se rychle přizpůsobit a navázat s klienty kontakt, vzbudit u nich důvěru. A to není jednoduché,” svěřila se Naďa Šeráková z pojišťovny Aviva. Na trati tak společně plnili úkoly dobrovolníci se schopnějšími mentálně postiženými, jiní zase vezli kočárky s imobilními klien-

ty. „Účast na takovéto akci pro mě byla nevšedním zážitkem a lidsky obohacující zkušeností, kterou bych si v budoucnu ráda zopakovala,” doplnila Šeráková. Na závěr dne se konal táborák, soutěžící zpívali písně a opékali špekáčky. Vše přesně v duchu toho, jak by si to Josef Vosmek asi přál.

Barevný rozhovor

V Hajnici bourají představy a mýty Aviva životní pojišťovna, a.s. patří mezi generální sponzory neziskové organizace Barevné domky Hajnice. Letos se Aviva rozhodla zapojit do aktivit zařízení i jinak než cestou finanční podpory a pro své zaměstnance v Hajnicích uspořádala dobrovolnický den. Hlavní aktivitou byl orientační běh smíšených týmů zaměstnanců pojišťovny a klientů BD. V této souvislosti nám Naďa Šeráková, komunikační specialistka a koordinátorka společensky odpovědných aktivit Aviva životní pojišťovny, odpověděla na několik otázek. Pojišťovna doposud přispívala BD pouze finančními částkami. Letos jste se poprvé aktivně zapojili i do dění přímo v Hajnici. Co vás k tomu vedlo? S Barevnými domky spolupracujeme od loňského roku, kdy nás k nim zavála víceméně náhoda. Hned po první návštěvě jsme věděli, že se sem budeme chtít vracet. Entuziasmus paní ředitelky a pozitivní přístup místních zaměstnanců k nelehké práci je odzbrojující a v dobrém slova smyslu nakažlivý. V Hajnici se v péči o mentálně postižené nebojí vybočit ze stereotypních představ o její podobě, a svým přístupem tak bourají běžné představy a mýty o životě svých klientů. Když jsme přemýšleli, jak našim zaměstnancům nejlépe zprostředkovat otevřenou a neopakovatelnou atmosféru tohoto nevšedního ústavu sociální péče, napadlo nás pro ně uspořádat v Hajnici dobrovolnický den. Vnímáme jako důležitý aspekt naší firemní „společenské odpovědnosti“, aby zaměstnanci věděli, koho Aviva podporuje a proč. Předávání informací tohoto typu pouze mailem nepovažujeme za vhodný způsob jejich sdělení. Pokud je to možné, umožňujeme našim zaměstnancům osobní zkušenost s činností a běžným chodem dané organizace.

Jak probíhala spolupráce s klienty BD během závodu? Vše běželo dle předem stanoveného harmonogramu a bez jakýchkoli potíží. Na startu panovala nervozita účastníků, v cíli pak jásot a zdvižené ruce na znamení vítězství. Všichni účastníci byli na závěr odměněni a u některých klientů došlo i na slzy zklamání. Chtěli přece vyhrát! Osobně jsem na vlastní kůži zažila, že komunikace s hajnickými klienty nemusí být pro lidi zvenčí bezproblémová. Jeden z mých týmových „spoluběžců“ se totiž po několika metrech od startu doslova zapíchnul do země a odmítal jít dál. Na pomoc mi musel přispěchat jeden z místních pracovníků, který klienta uklidnil a odvedl zpátky na start. Závod tak pro něj bohužel skončil, ale odměna na závěr ho samozřejmě neminula. Motto Barevných domků zní: Žít spolu, ne vedle sebe. Pomohl vám memoriál v lepším vnímání mentálně postižených? Určitě, nejenom mně, ale i mým kolegům tato zkušenost v mnohém otevřela oči a pomohla trochu pochopit svět, do kterého se jen tak nedostanete. Pochopíte, jak náročná, a to nejenom finančně, je systémová i konkrétní individuální péče o mentálně postižené spoluobčany. Stejně tak jak náročná práce lidí, kteří se v této oblasti pohybují. Práce v sociálních službách je nesmírně zátěžová, a to zejména po psychické stránce. Nejenom proto mají zaměstnanci a spolupracovní-

ci Barevných domků můj velký obdiv za to, jakým způsobem své úkoly zvládají. Na jaké momenty z průběhu dne ráda vzpomínáte? Bylo jich mnoho. Samotný závod i setkávání s klienty a zaměstnanci BD během celého dne by vydaly na několik stran zážitků. Pro mě osobně bylo nejdůležitější od kolegů a kolegyň slyšet, že bychom se na Trutnovsko měli brzy vrátit. A to proto, že naši jednodenní pomoc nevnímali jako dostačující – mohli jsme toho přece udělat ještě mnohem víc! Budete se podobných akcí účastnit i v budoucnu? Do budoucna bychom rádi v akcích tohoto typu s Barevnými domky pokračovali. Je tu výrazná poptávka na straně našich zaměstnanců i jednoznačná podpora ze strany managamentu Aviva životní pojišťovny. Momentálně však procházíme zásadní změnou v osobě akcionáře, a jakým směrem se v oblasti společenské odpovědnosti bude chtít ubírat nový vlastník, to si netroufnu odhadnout. Na závěr bych ještě chtěla využít možnosti a poděkovat všem zaměstnancům BD Hajnice za jejich ochotu a vstřícnost, se kterou nás nechali nahlédnout do svého pracovního prostředí. Jmenovitě paní ředitelce Lence Škarkové, která vše, a zřejmě nejenom svoji práci, dělá s takovým elánem, že by převálcovala i stádo slonů. To se hned tak nevidí. Děkujeme za obohacující spolupráci!

Kdo je normální? Kapela Benjaming Band hraje v rockových barech, na festivalech, ale také pro Barevné domky. „Před pár lety nás oslovilo vedení organizace, zda bychom mohli hrát a nám se ta myšlenka líbila,“ vysvětluje hlava kapely a zároveň i rodiny Olin Dlouhý. S ním, Kubou a Lukášem jsme mluvili o jejich vztahu k Barevným domkům. Jak sami sebe vnímáte ve spojení s Barevnými domky? „Za bolševika žili tihle lidi zavření za plotem, naopak dneska fungují normálně vedle sebe. Já to cítím tak, že jsme jeden z těch malinkých článků, ze kterých se skládá celý řetězec. Pomáháme zrealizovat úžasnou myšlenku žít spolu, ne vedle sebe,“ míní Olin. „Lidé z Hajnic jsou trošičku jiní než my, ale na druhou stranu - kdo je normální? Je určitě hezký pomoct lidem, který těm, co si myslí, že jsou normální připadají nenormální,“ říká Kuba. V čem se liší koncert v Hajnici od ostatních? „Klienti jsou výborným publikem, prožívají náš koncert od začátku až do konce. Atmosféra bývá podle mě uvolněnější než při běžném koncertu. Lidé jsou vděční a opravdu se baví. Mají neuvěřitelný elán, to by snad normální člověk nevydržel,“ říká Kuba. Na co rádi vzpomínáte během vaší spolupráce s BD? „Asi na poslední benefiční koncert. To, co se tam stalo, bylo naprosto úžasný. Nepopsatelná atmosféra, kdy všichni – děti, punkáči, máničky, postižení, no naprosto všichni se bavili,“ vzpomíná Lukáš. „Nejdříve vylezli dva kluci na pódium a zpívali, pak za nimi přišla holka a doprovázeli naši muziku, na to nikdy nezapomenu,“ potvrzuje

Olin. „Bylo to tak, že jeden z kluků stál pořád přede mnou pod pódiem a ukazoval, jakože jí a prosí, pořád dokola. Pak se začal pomalu přibližovat k mikrofonu, tak jsme mu ho nechali a začal zpívat,“ popisuje Kuba.

domků bych chtěl podpořit, ať neustávají. Všichni lidé, kteří v tom areálu byli při koncertu, zažili něco, za co tahle práce stojí,“ svěřuje se Olin.

Mají tedy podobné akce smysl? „Přijde na ně maximálně dvě stě lidí, což je málo, ale smysl mají. Před vystoupením na benefičním koncertě jsem se bavil s ředitelkou domků a přišlo mi, že měla až slzy na krajíčku. Není to bez efektní a plonkově vynaložená energie. Celé vedení Barevných

„Souhlasím s klukama. Lidé nejsou zavření v sanatoriu. Žijí téměř normálním životem. Jak už jsem říkal dřív, otázka je, co je normální. Vedení klientům umožňuje nádherný život. Chodí na koncerty a obsluhují v kavárně, mně by se ten život docela líbil,“ ukončuje Kuba.

Jak jednotlivě chápete pomoc lidem Na běžném koncertu byste ale fanouš- s mentálním postižením, které BD poskytují? ka nenechali vylézt na pódium… „Areál můžu sle„Ne, nemám rád, když Punkrocková kapela Benjaming dovat s odstupem si chce někdo užít pět Band je rodinným hudebním několika let. Prominut slávy a nám pak gangem z Petříkovic. Znají je lidé středí je veselý zničí aparaturu. Tohle po celé republice. Členové kapely a je to no naprosbylo ale něco jiného,“ Oleg (basa, zpěv), Kuba (kytara, to jiný, než když zpěv), Lukáš (akordeon, dudy, říká Kuba. „Ti lidé se mandolína) a Matěj (bicí, zpěv) jsem tam jezdil chtěli nějakým způsobem se do Barevných domků vracejí před patnácti lety. projevit, celý koncert už pět let. Na svém kontě mají Pro lidi, kteří jsou se bavili a my je nechali,“ devět autorských desek, poslední schopni fungovat doplňuje Olin. novinkou je album s názvem Z hor! a zapojovat se do běžného života, se tam dělá strašně Je tady naopak i něco negativního? moc,“ říká Olin. „Je. Třeba u benefičního koncertu. Lidé to mají u nosu, vědí, že je to pro „Dělají první i poslední. Kdo pro koho dobrou věc, ale stejně nepřijdou. Na všech akcích Barevných domků je málo uspořádá tolik akcí? Od vedení jsme dostali kalendář, kde je každý týden lidí. Možná je mezi normálními lidmi blok vůči mentálně postiženým, a proto nějaký program. Kde jinde tohle mají?“ myslí si Lukáš. se jim vyhýbají,“ uvažuje Olin.

Barevný rozhovor

dě se uvolní, a když je hezké počasí, tak se kolikrát i cítí lépe.

Láska k lidem musí být vrozená Honza a Martin jsou postiženi jednou z vývojových poruch tzv., AUTISMEM, který vyžaduje 24 hodinovou péči se speciálním přístupem. Barevné domky vytvořily projekt Bílého domku, kde oba autisté žijí. Pečuje o ně pět vychovatelů, kteří vytvářejí prostředí plně přizpůsobené jejich potřebám a přáním a chlapcům se plně věnují. S jedním z nich, s panem Jaroslavem Popekem, jsme mluvili o jeho práci. Co pro vás bylo po nástupu do práce těžké? S postiženými lidmi jsem se setkával už dřív, třeba právě v hotelnictví, ale většinou se jednalo o lehčí stupně handicapu. Autismus jako takový jsem znal pouze z filmů, Jaroslav Popek má rád lidi, realita je a proto chtěl pracovat v sovšak jiná. Ne ciálním zařízení, speciálně všichni jsou tak v Hajnicích. Ze začátku se geniální, jak mu ale nedařilo získat místo. Teprve až s otevřením se ukazuje ve Bílého domku dostal práci filmech, je to asistenta. Potřebné vzdělání jenom zlomek si dodělat později. Původně procenta. Na vystudoval hotelovou školu, druhou stranu kterou v práci využívá, je pravdou, třeba při přípravě jídla. že autisté mají nějakou dovednost, díky které vynikají nebo se alespoň vyrovnají běžným lidem. Třeba jeden z klientů je pohybově nadaný. V domku žijí dva autisté, lze se jim věnovat současně? Ano a někdy to je těžké. Oba dva chtějí moji pozornost najednou. Musím

ale najít střední cestu. Potřebuju, aby bylo v domku uklizeno, uvařeno, čisto a zároveň oni zabavení. U nich je navíc obtížné, že nevydrží dlouho spolu. Vzájemně se nenapadají, ale aktivně společnost nevyhledávají. Dá se oddělit práce od osobního zaujetí? Láska k lidem, jistý altruismus, musí být vrozená. Z toho důvodu není možné brát práci pouze jako zaměstnání, ale spíš jako poslání. Navíc náš pracovní kolektiv je výborný, stejně tak i vedení zařízení. Všichni k práci přistupujeme s touhou lidem pomoci. Postižení jsou sice jiní než my, ale pořád jsou lidmi s emocemi a potřebami. Máme je rádi a tedy k nim máme i osobní přístup. Jak vypadá běžný den v Bílém domku? Po ranní hygieně připravíme snídani, podáváme léky a staráme se, aby byli klienti čistě oblečení. Následuje nějaký druh zábavné činnosti. Vzhledem k vyššímu stupni postižení musí být ale vhodný. Nemohou být do ničeho nuceni, protože by z jejich strany

Jak reagují na cizí lidi během procházky? Pokud se s někým potkáme a vzájemně se pozdravíme, tak je vše v pořádku. Jestliže bych se už vybavoval déle, mohl by se klient cítit nějakým způsobem zřejmě ohrožen a byl by nervózní. Stejně by se jim nelíbilo, kdybych s někým déle telefonoval.

Autismus je duševní postižení, které se projevuje abnormální sociální nepřizpůsobivostí. Lidé trpící tímto handicapem potřebují stálé vzorce chování a mají narušené komunikační zvyky. Autismus má několik forem, od lehčích až po závažné, kdy musí být postižený umístěný ve specializovaném pracovišti. Hajničtí autisté prakticky verbálně nemluví a mají definované agresivní chování.

mohlo dojít k vyvolání nervozity a následně i k agresivnímu chování. Program musíme vést formou zábavy a vzbudit u klienta pocit, že tu činnost chce dělat sám. Je také potřeba zmínit, že u nižších forem postižení je zájmový program daleko pestřejší, klienti chodí třeba do dílen. To v Bílém domku nejde. Co tedy vaši klienti nejraději dělají? Rádi koukají na televizi.(smích). Rána skutečně začínáme sledováním nějakého programu, prostě je to baví. Velice oblíbená činnost je procházka. Na první pohled se zdá, že to není nic zajímavého, ale je to naplňuje. Každý den pravidelně, pokud počasí dovolí, se snažím chodit až na dvouhodinové výlety. Pokud jsou v dobrém rozpoložení, tak jdeme do obce Hajnice na zmrzlinu. Jindy, když nemají náladu, chodíme do lesa. Kdybych jejich pocity nerespektoval, mohli by být nervózní a agresivní. Když se necítí dobře, co jim pomáhá? Třeba právě procházka v lese. V příro-

Jak probíhá vzájemná komunikace? Tito lidé prakticky nemluví. Mluvenému slovu částečně rozumí, ale sami verbálně nekomunikují. Vyjadřují se gesty, ale spousta věcí se dá tímto způsobem pochopit. Jejich komunikace je pro normální lidi nepochopitelná. I vzájemné porozumění mezi autistou a jeho rodičem je mnohdy problematické. Dá se tedy poznat, že jsou klienti spokojení? Asi ano. Ve chvílích spokojenosti mají dobrou náladu a jsou uvolnění. Nás pracovníky berou jako součást domku. Cizí lidi přijímají úplně jinak, celkově jejich chápání sociálních vazeb je rozdílné. V čem je jiné? Autisté potřebují, aby se věci kolem nich děly pravidelně a byly stálé.

Jejich program musí být zajetý do určitých kolejí. Návštěva cizího člověka je narušením. Podobně mohou vnímat i chvilkovou přítomnost rodičů v Bílém domku. Tak například: Rodičům uvařím kávu a povídáme si, po deseti minutách jim klient naznačuje, aby už dopili, bere je za ruku a chce, aby návštěva skončila. Vnímání doby, kdy s nimi návštěva tráví čas, je jiné. Jaký přístup autisté vyžadují? Musí mít pocit, že je člověk respektuje a že je má rád. Dále je potřeba odhodlání a vytrvalost. Někdy stačí nepatrný bezvýznamný podnět, který v nich vyvolá okamžitou nevoli a pak následuje agresivní projev. To pak po mně letí třeba talíř nebo hrnek. V tom okamžiku musím jednat velice rychle, protože jsou v místnosti střepy a klient by se mohl poranit. Musím konat s klidnou hlavou. Na druhou stranu tohle jsou kritické chvilky, jindy jsou naprosto klidní a hodní. Dá se na občasné výbuchy vzteku připravit? Nedá. Člověk si myslí, že je připraven na všechny scénáře, ale v reálu je to vždycky jinak. Je potřeba být opatrný a snažit se předvídat. Čas od času se jejich agresivní chování dostaví, s tím se musí každý pracovník vyrovnat a naučit se situace zvládat. Co je ale nesmírně důležité, aby klient nepoznal, že se ho bojíte. Mají na tohle šestý smysl a přistupovat k práci s nimi s pocitem strachu by nedopadlo pro vychovatele dobře. Je možné sledovat nějaké pokroky v chování? Ano. U autistů je důležité, aby si nejprve zvykli na prostředí, ve kterém

žijí. Tento proces musel proběhnout i v Bílém domku. Kolikrát se divím, jak jsou klienti chápaví a učenliví. Samozřejmě na všechno potřebují delší čas. Dneska mi už třeba Martin uvaří kávu. Sám sobě připraví čaj, ohřeje jídlo v mikrovlnné troubě nebo se mi snaží pomoc při uklízení. Když jsou takhle schopní, proč nemohou být normálAutismus ve světě: Většina ně doma? lidí zná lehčí formu handiAutisté s vyšším capu prostřednictvím filmu. stupněm postižeMezi nejznámější patří Rain ní vyžadují stálou Man. pozornost, a to v normální pracující rodině nejde. Pro rodiče je péče o ně nesmírnou zátěží, protože jsou vlastně izolovaní od společnosti. Stačí jen návštěva u známých na to, aby autista začal projevovat nervozitu a třeba něco rozbil. Okolí jeho chování nechápe. Celkově je problematický život ve městě a mezi lidmi. Někdy nemůže autista v noci spát a chce, aby se mu někdo věnoval. Rodiče musí být na nohou 24 hodin denně. Říká se, že lidé pracující v sociálním sektoru trpí syndromem vyhoření. Jak je tomu u Vás? To se říká. Nevím, já nic takového nepociťuji. Vidím pokrok, byť to jsou drobnosti. Ať se jedná o pokyn k zavření okna nebo umytí nádobí, zlepšují se. Pak mají projevy radosti, pustí si třeba rádio a smějí se, a to je bezva. Roční péče o jednoho autistu s přidruženým agresivním chováním v Bílém domku stojí 1,3. mil. korun. Z tohoto důvodu se jim sociální zařízení po celé České republice vyhýbají. V Hajnicích funguje projekt Bílého domku od podzimu minulého roku. Pod svou střechou má dva autisty. Martin obývá přízemí, Honza byt v patře.

Barevný rozhovor

Sponzoři

Trutnovinky chodí na kávu

Poděkování sponzorům ATOK

Barevnou kavárnu si oblíbila redakce Trutnovinek, která sídlí ve druhém patře Oranžového domu. Káva se pro ně stala rituálem, kterým začínají pracovní den. Navíc jim stačí jen seběhnout schody… Nové působiště redakce v Oranžovém domě navnadilo Trutnovinky k uspořádání výstavy vybraných titulních stran, které budou od 13. září v prostorách kavárny i na zahradě vily. K vidění bude okolo 35 nejzajímavějších obálek, které zaznamenaly významné trutnovské okamžiky. Na výstavě se například objeví titulní strana s tvářemi výtvarníka Jana Švankmajera, držitelkou Oscara Markéty Irglové nebo výtvarníka a bývalého ředitele Národní galerie Milana Knížáka.

Společnost Atok podporuje několik projektů po celé České Republice. „Pomáháme většinou lidem, kteří nemají v životě tolik štěstí, lidem handicapovaným, dětem bez rodin,“ říká majitelka společnosti Anastázie Skopalová. Práce zaměstnanců Barevných domků ji natolik zasáhla a zaujala, že se rozhodla do firemního portfolia zařadit i příspěvkovou organizaci Barevné domky v Hajnici. Atok zařízení poskytuje produkty, které pomáhají nejenom pracovníkům, ale i klientům. „Jsou to různé oleje, které uleví od bolestí ležícím klientům, ale také mají dobrý vliv na psychiku, a to je v Hajnici potřeba,“ vysvětlila.

Pavel Cajthaml: Když zavoní štrůdl, neudržím se „Potrpím si na místní kávu, ke které mi klient Barevných domků Péťa vždycky přidá dva kousky koláčků,“ říká Pavel Cajthaml, služebně nejstarší člen redakčního týmu. „Rád si sem chodím odpočinout, často je v redakci shon, ale člověk potřebuje chvilku zastavit a vydechnout. Navíc je během náročného dne příjemné, když mi uvaří kávu někdo ochotný, usměvavý, je to tak nějak pozitivní,“ svěřuje se.

Michal Bogáň: Ze zmrzliny v kavárně je rituál „Já už si pracovní den bez odpolední zmrzliny nedovedu představit,“ tvrdí „sporťák“ Michal Bogáň. „S kolegou Petrem z Xantipy se z toho stal takový náš společný rituál. Vždy kolem čtvrté odpoledne sejdeme do kavárny na pár kopečků jahodového, čokoládového, pistáciového nebo vanilkového potěšení. Je pravda, že někdy je těch kopečků více, protože jeden stojí šest korun a člověka to prostě zláká k tomu, aby si pořádně naložil,“ přiznává redaktor.

Hynek Šnajdar: Mám rád našlehané capuccino „Jsem spíš novinář v terénu a v redakci dlouho nepobudu, ale kavárnu znám moc dobře,“ tvrdí kulturní spolupracovník redakce Hynek Šnajdar.. „Potřebuju být ve střehu, pozorně vnímat text a to jde po několika hodinách práce hůře. Právě to je ten okamžik, kdy sbíhám schody a žádám paní Helenku o kofeinový doping,“ tvrdí redaktor. Prozradil, že má rád našlehané cappuccino, které si v hrníčku bere s sebou do redakce.

Proč jste se rozhodli podporovat barevné domky Hajnice? Barevné domky nás prvotně požádaly o spolupráci a na základě pozvánky do Hajnic nejprve zavítal náš obchodní zástupce. Jeho slova chvály a nadšení mě zaujala natolik, že jsem se rozhodla navštívit Barevné domky sama. To, co jsem zde spatřila, se dá slovy jen těžko popsat. Krásné prostředí plné lásky, péče a důvěry. Milí lidé a příjemná atmosféra. Tento pocit byl navíc umocněn ochotou a vstřícností zdejšího personálu. Až zde jsem měla možnost si uvědomit, jak náročná je práce s handicapovanými lidmi. Proto jsem se rozhodla podpořit Barevné domky, podpořit lidi, kteří zde žijí, kteří zde pracují.

Pro jaký typ pomoci jste se rozhodli? Rozhodli jsme se pro věcnou podporu. Po celý rok budeme do Barevných domků zasílat naše kosmetické a aromaterapeutické preparáty, které naše společnost vyvíjí a vyrábí a které dokážou pomoci lidem nejen při zdravotních problémech, ale působí také velmi pozitivně na mysl a duši. Poskytované produkty by měly odpovídat potřebám klientů Barevných domků. Aromaterapie zde ostatně není novinkou, má zde svůj prostor, své uplatnění. Tímto způsobem relaxace a terapie se zde již delší čas zabývají.

Má podle vás začlenění lidí s mentálním postižením zpět do života smysl a proč? Lidé s mentálním postižením jsou součástí našeho života, stejně, jako my jsme součástí toho jejich. Začlenění handicapovaných lidí do běžného života proto považuji za naprostou samozřejmost. Žijeme ve společném světě, naše cesty se protínají. Tito lidé jsou rovnocenní partneři, mají stejné právo na hezký a spokojený život jako kdokoliv jiný. Jejich handicap jim však brání v tom, aby mohli žít svůj život zcela samostatně. Pokud je v našich možnostech těmto lidem pomáhat, měli bychom tak činit.

vernisáž se uskuteční 13. září od 17 hodin