Trutnovinky - Magazín červenec 2014 by Zbyněk Kačer

kulturně-společenský magazín | Červenec 2014 | zdarma

Jana Pospíšilová vítězka boje o číšníka roku

OBSAH

Editorial Co číšník nesmí

Hledat nejlepšího v nějaké profesi, to znamená zadělat si rovněž na hromadu reakcí. Převážně těch špatných. Stejné to bylo s naší redakční soutěží Trutnovský číšník 2014. Když jsme vystřelili do světa zprávu, že o nejlepším rozhodnou lidé v hlasování prostřednictvím placených textovek v mobilech, hned to začalo chodit mailem, na facebook i anonymními dopisy. „To je jasné, chcete na tom vydělat!“ obvinil nás jeden čtenář, kterému se 4 koruny za SMS zdály moc. Další ale (poněkud překvapivě) spíš radili, co číšník smí či nesmí. „Má se hodnotit podle toho, jak nosí čaj!“ nebo „Nemá se ptát, jestli chci ještě jedno, když jsem sotva v půlce půllitru“ nebo „Nesmí nade mnou stát jako učitelka a čekat, až dojím, aby odnesl můj talíř.“ Přišla nám i jedna otázka: „Jak můžete nechat v soutěži někoho, kdo nalévá opilcům?“ Jestli sám tazatel náhodou nebyl oním opilcem ale z dopisu nevyplývalo. Pavel Cajthaml

STRANy 4 - 6 jANA POSPÍŠILOVÁ

STRANy 8 - 10 HANA hINDRÁKOVÁ

STRANy 11 - 13 IVETA PILAŘOVÁ

STRANY 18 - 20 ĎYVADLO NEKLID

STRANy 21 - 23 PODKRKONOŠŠTÍ UMĚLCI

STRANY 24 - 26 TRUTNOV TRAILS

Z VAŠICH DOPISŮ Vážení, v červnových Trutnovinkách jsem si přečetla také článek o stavění z kamenů v Úpě. Poslední věta Rudy Waypa Nováka, ať si to lidé jdou někam vyzkoušet, mě inspirovala k napsání tohoto dopisu. Můj čtyřletý vnuk Kryštůfek chodí do školky na břehu řeky Úpy u stadionu. Chodí pro něho jeho tatínek a většinou cestou domů projdou dost dětských hřišť. Na tom by celkem nebylo nic divného. Ale loni koncem léta a na podzim začali přicházet domů s dost často mokrými botkami. A tak jako správně zvědavé ženské jsme začaly sondovat příčinu těchto nehod. A tu se hoši pochlubili, že se stavují v Úpě, kde se pokouší na břehu o stavění různých výtvorů z kamenů, kterých tam je dost. No, a protože malá dětská (a nejen dětská) nožka lehce uklouzne po vlhkém kamení, záhada mokrých botek byla vyřešena. A i když nepostavili žádné velestavby, tak se jim přeci jen občas podařilo něco stvořit a radost z vykonaného díla byla veliká. Tak tolik můj krátký příspěvek k vašemu článku o Land Artu. Přeji vám hezký den. Čtenářka Trutnovinek Stáňa Mazáčová, babička a maminka obou stavitelů v jedné osobě.

Vydavatel: Trutnovinky s.r.o, IČ: 28847229, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Žižkova 277, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Tomáš Pinkas, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914, Fotografie na titulce: Miloš Šálek

TRUTNOVSKÝ ČÍŠNÍK 2014

Jana Pospíšilová, vítězka soutěže Trutnovský číšník 2014 a její šéf a majitel podniku Michal Franc – Penzion Poříčí

Jani, něco nám vyber, říkají vítězce čtenářské soutěže Bylo to, jako kdyby se všechny výjimky sešly právě v soutěži Trutnovský číšník 2014. Navzdory předpokladům nevyhrál muž. Vítězem není člověk s tituly z profesionálních soutěží. Nevyhrála ani hospoda s početnou tlupou stálých pivních štamgastů. Uspěla žena z restaurace na kraji města: Jana Pospíšilová z podniku Michal Franc - Penzion Poříčí. „Nikdy v životě jsme nic nevyhrála. Ani v bingu. Až teď,“ směje se. Podle všeho dokázala čtyřicetiletá servírka nejlépe oslovit zákazníky, kteří ji posílali z mobilních telefonů hlasy prostřednictvím placených tex-

Jana Pospíšilová přebírá certifikát od šéfredaktora Trutnovinek Pavla Cajthamla

tových zpráv. A bylo jedno, zda to byli místní nebo přespolní, stálí či náhodní (občasní) hosté, muži či ženy. Všichni vyslyšeli výzvu servírky a jejích kolegů a hlasovali. „Třeba i lidé z Pardubic, Náchoda a dokonce i z Prahy, kteří jezdí do Krkonoš na víkendy a pravidelně se u nás zastaví na jídlo. Ale někteří se do toho zapojili sami, ani jsme jim nemuseli o soutěži říkat,“ říká Pospíšilová. Potvrdilo se, co jsme o ní zjistili ještě před začátkem soutěže. Je příjemná k hostům, stále se usmívá a dokáže jim vždy dobře poradit. „Někteří zákazníci už mě znají a já znám je. Takže mi někteří třeba i řeknou: Jani, tak nám něco vyber, necháme to na tobě. Taková důvěra potěší,“ tvrdí Pospíšilová.

5 Je zkušená, rychlá a přitom spolehlivá. A podle spolupracovníků je navíc kolektivní. Díky tomu všemu zvládá povolání, které mnozí považují za velmi náročné. „Když si to dobře zorganizujete a máte za sebou dobrou partu, je to brnkačka. Ano, je to těžká práce. Ale i kdyby mi někdo vynadal, snažím se vždy a vše dělat s úsměvem. I když přiznávám, že to je na tom povolání asi to nejtěžší,“ vysvětluje servírka. Že by ji po směně bolely nohy, si nepřipouští. „Dokonce chodím ještě s klukama běhat a trénovat na vodu,“ přiznává žena, která v podniku Michal Franc - Penzion Poříčí pracuje už přes sedm let. „V prosinci tady oslavím už osmé Vánoce,“ hlásí. K prvenství Pospíšilové výrazně přispěla i čtenářka Trutnovinek Iva Moštěková. Právě ona navrhla šéfovi Michalu Francovi, aby ji do soutěže přihlásil. Shodou okolností to pak byla ona, kdo jako první vybraný hlasující čtenář vyhrál lahev vína od partnera soutěže. „Janu jsem do soutěže

Zdeněk Charvát a Mojmír Kaněra 2. místo, Pivní bar U Truta

přihlásil na přání hostů. Čekali jsme, že by mohla být vysoko, protože je pracovitá, snaží se zákazníkům vyhovět a oni ji velmi dobře znají. Ale že vyhraje, to mě překvapilo,“ přiznal Franc. Servírka Pospíšilová za vítězství obdržela certifikát. Generální partner soutěže - trutnovský Pivovar Krakonoš - věnoval penzionu (kde vítězka pracuje) jako hlavní cenu dva padesátilitrové sudy dvanáctistupňového piva Krakonoš.

inzerce

Velký výběr hotových jídel každý den Každý pátek od 20 h. živá hudba Využijte naše prostory k setkání, pořádání oslav či akcí! tel.: 608 252 034 www. penzionporici.cz

inzerce

ČÍŠNÍK Odměny se dostalo i dalším na stupních vítězů - Zdeněk Charvát (Pivní bar U Truta) za druhé místo dostal padesátilitrový sud a Zdeněk Doubic (Restaurace Nová radnice) za třetí třicetilitrový sud piva. A odměnu si odnesli i vylosovaní hlasující čtenáři (čtyři v základním kole a jeden ve finále) - lahev kvalitního portugalského vína od partnera soutěže Cerfis Wines. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek generální partner

Zdeněk Doubic přebírá certifikát za 3. místo od Kateřiny Melicharové z Trutnovinek

Čtenářka Dagmar Macková převzala lahev vína od Petry Čermákové z firmy CerFis Wines za hlasování ve finále soutěže.

partneři soutěže

velkoobchod maloobchod

CO ŘÍKAJÍ MEDAILISTÉ Zdeněk Charvát, 2. místo Pivní bar U Truta „Nápad zúčastnit se soutěže vzešel od mého šéfa Mojdy Kaněry. Nevěděli jsme předem, jaké máme šance. Takže jsme byli rádi za finále. Druhé místo je nad plán. Je to příjemný pocit, potěšilo mě, beru ho jako ocenění mé práce. Oslavili jsme to hned, jak jsme dostali sud. Vím, že lidé byli ze soutěže nadšení. Od té doby k nám chodí noví lidé, kteří k nám předtím nechodili. Jednou jsem to dokonce hlásil šéfovi: je tady asi čtyřicet lidí, deset známých hostů a třicet nových, kteří k nám ještě nechodili.“ Zdeněk Doubic, 3. místo Restaurace Nová radnice „Přihlásit se byl můj nápad. Myslím, že je to dobrá soutěž, navíc je to i možnost reklamy a zviditelnění restaurace. V prvním kole jsem měl jako soupeře Martina Hrubého ze Dvoračky, takže jsem nečekal, že tak výrazně vyhraju a postoupím do finále. V něm jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Ale je super, že jsem to vytáhl aspoň na třetí místo. Je to pro mě úspěch, vždyť jsem mezi finalisty byl jasně nejmladší.“

HANA HINDRÁKOVÁ

O Africe píše a ještě se jí snaží pomáhat Trutnovská spisovatelka Hana Hindráková (31) jezdí stále častěji do Afriky. Hodně o ní píše ve svých knížkách, snaží se jí pomáhat a uvažuje o tom, že se na černý kontinent natrvalo přestěhuje. „Chci tam žít, ale ještě se mi nepovedlo přesvědčit manžela. Prý až napíšu bestseller, aby nás to uživilo. Tak se snažím napsat bestseller,“ říká. Kde přesně byste chtěla žít? V Keni, kousek od Nairobi jsou čajové plantáže a vedle nich jsou volné pozemky. Líbí se mi tam, mám to v Africe moc ráda. Čím je pro vás Afrika tak přitažlivá? Lidé jsou tam vřelejší, spokojenější, nespěchají tolik a nestresují se tolik. Na rozdíl od Čechů žijí víc přítomností. Řekla bych, že se dokáží víc radovat z maličkostí. Mají silnou víru v boha, což jim hodně pomáhá. A samozřejmě je tam hodně sluníčka. Podle mě, když má člověk víc sluníčka a víc tepla, tak je celkově lépe naladěný. Jak žije průměrný Afričan? V plechové boudě, v ní má gauč a když má trochu peněz, tak si pořídí rádio nebo televizi. Většinou totiž nemá nic jiného, tak aby měl doma aspoň nějakou hudbu. Auta Afričani nemají a bohužel většinou nemají ani práci. Mobily ale mají skoro

všichni, i když v nich nemají kredit. Mají možnost jen posílat jakési smsky zadarmo. Založila jste vlastní neziskovku, která pomáhá Africe. Proč? Neříkám tomu pomoc, ale spíš spolupráce. Nechci něco stavět, nebo něco někomu dávat, protože toho si pak lidé neváží. Chci, aby Afričani mohli něco uskutečnit, aby měli životní šanci, aby měli příležitost pracovat. Češi často namítnou, že mají vlastních starostí dost … Ano, spousta lidí řekne, že když pomáhat, tak radši tady, kde to je blízko. Já k tomu mám ale jiný vztah. Jak často na černý kontinent vlastně jezdíte? Od roku 2005 jsme tam byla pětkrát. Naposledy letos v březnu na kratším pobytu, asi deset dnů.

9 Původně jsem chtěla jet na delší dobu, ale Keňa v tu dobu nebyla kvůli teroristickým útokům moc bezpečná. I když já osobně jsem se s nějakým konkrétním nebezpečím nesetkala. Jak do vaší životní filozofie zapadá psaní knih? Psaní mě hodně baví. Navíc jsem chtěla lidem ukázat Afriku, což myslím prostřednictvím knihy jde udělat docela zajímavě. Co říkají čtenáři na vaše knihy z drsného afrického prostředí? Ohlasy mám zatím hodně pozitivní. Zatím se nenašel jediný člověk, který by mi moje psaní nějak moc zkritizoval. To mě potěšilo. Ale ona ta kritika určitě jednou přijde.  Na co se vás lidé ptají nejčastěji? Proč píšu o Africe. Snažím se to vysvětlovat třeba při autorských čteních. Často zaznívají také dotazy, zda je pravda, že lidé v Africe jedí psy. A hodně se mě ptají na pitnou vodu. inzerce

Více o knihách a Africe na www.hindrakova.cz

Víte, co si myslí o vašich knihách odborníci? Recenze na román Dobrovolnice dopadla docela dobře. Psali akorát, že jsou v něm neuvěřitelné zvraty. Uvedli také, že moje postavy jsou naivní. Já ale říkám, že jsem taky naivní, takže ty postavy jsou po mně. Musím přiznat, že jsem si myslela, že situace, které se skutečně staly, budou působit v knize jako uvěřitelné. Bohužel, není to pravda. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila.

HANA HINDRÁKOVÁ Nakladatelé jsou spokojeni? Těm se africké téma líbí. Přijde jim to jako díra na českém knižním trhu, tak se toho chytli. Hodně se to líbí hlavně Alpressu, kde už mi dvě knihy vydali a už se ptali po další. A chystáte další? Teď píšu dvě knihy. Jedna se jmenuje Očarovaná, bude o africkém čarodějnictví. Druhá má název Lovci lebek a bude z policejní zásahové jednotky v českém prostředí. Musím ale přiznat, že víc mě baví psaní o Africe.

Může čtenář V sobotu 26. července bude poznat, co je od 17:20 hodin na festivalu ve vaší knize Doteky Afriky v Zoo ve Dvoře smyšlenka a Králové. další autorské čtení co vychází ze z románu Dobrovolnice. skutečnosti? To nepozná. Já to vždy napíšu, dám to na pár měsíců k ledu, abych měla nějaký odstup, a pak přemýšlím na těmi situacemi, zda je to uvěřitelné a zda by se ta postava tak skutečně chovala. Prostě jestli ta zápletka je logická.

Obojí budou zase romány? Ano, ten žánr se mi zalíbil. Cestopisy už mě tolik nebaví jako dřív. Navíc, když chcete vydat cestopis u komerčního nakladatelství, tak oni k tomu chtěli historické a zeměpisné souvislosti, a to mě děsně nebaví. V románu můžu pracovat s fantazií. Takže si myslím, že beletrie je pro mě ideální.

Kdy knížky píšete? Nejdříve jsme psala vždy o víkendech, pak po večerech, román jsme psala od rána do večera v jednom kuse. Někdy mi to psaní jde skoro samo, někdy bohužel vůbec. Sedím u toho, koukám na to, napíšu jen pár řádků a pak to stejně smažu, protože se mi to nelíbí. Prostě na to musím být správně naladěná. Pavel Cajthaml

KNIHA DOBROVOLNICE

Hlavní postavu románu Amélii zaujme inzerát na práci dobrovolnice v uprchlickém táboře Kakuma v Keni. Uhradí poplatek, ale po příletu zjistí, že naletěla podvodníkům. Pak začíná ještě drsnější příběh. Začne pomáhat ve slumech, kde panují otřesné podmínky. Navíc tam někdo unáší děti. Amélie zkusí pátrat, netuší však, jaké nebezpečí jí hrozí. Jednoho dne procitne v chýši v zakrváceném oblečení a vůbec nic si nepamatuje… inzerce

PŘÍBĚH

Statečně čelí osudu a čile výtvarně tvoří Kreslila od malička a byla talentovaná. Proto nebylo divu, že se po základní škole ocitla na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni, obor výtvarné zpracování keramiky. To však ještě netušila, že se jí záhy život obrátí naruby. Malířka Iveta Pilařová (39) z Vrchlabí, která měla nedávno výstavu ve Františkánském klášteře v Hostinném, se připravovala na maturitu a po ní chtěla jít studovat keramiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Psal se rok 1993, kdy měli lékaři podezření, že trpí roztroušenou sklerózou. „Nejdříve mi lékaři nezjistili, co mi vlastně je. Měla jsem před maturitou. Ale po roce se ataka vrátila a já byla vyděšená. Celý podzim jsem strávila v nemocnici a odložila o rok nástup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Diagnóza se potvrdila, ale lékaři se s rodiči rozhodli, že mi to neřeknou, myslela jsem si, že mám něco s nervovým systémem. Cítila jsem se docela dobře, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Nechtěla jsem si to připustit, ani to řešit,“ vzpomíná na osudné chvíle Pilařová. Pak se ale diagnóza prozradila. Pilařová mluvila s jiným doktorem v jeho soukromé ordinaci, který si myslel, že o své nemoci

PŘÍBĚH ví. „Ten se najednou o té nemoci zmínil a já už jsem definitivně věděla, že ji mám. Zároveň jsem ale věděla, že jsou lidé, kteří mají tuto nemoc dvacet let a chodí i pracují,“ říká. I když už je to více než patnáct let, co jí byla nemoc diagnostikována, Iveta stále statečně čelí osudu a čile výtvarně tvoří. „Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby,“ uvedla. Nemoc Pilařové, ale i nenaplněná role mateřství se v její tvorbě hojně objevují. Její díla působí emocionálně, ale bez zbytečného sentimentu a soucitu. Nepostrádají ani vtip a nadhled. „Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty. Trochu jsem bojovala s tím, že téma nemoci a problému lidi vlastně odpuzuje, zároveň jsem měla potřebu o tom dát vědět,“ vysvětluje. Například v malířském cyklu Nulová energie zachycuje děti hrající si na oploceném dětském hřišti. Přes bezstarostné inzerce

caparty udělala mříže. V cyklu Okno zobrazovala každodenní pohled z okna bytu na křižovatku, kde se vše stále mění. „Trpěla jsem v tomto období na chřipky, které se zdály nekonečné. Tak jsem si přitáhla stůl k oknu a začala malovat na kartony výhled z okna. Ten cyklus probíhal přes dva roky, takže čtvero roční období se dvakrát

PŘÍBĚH

opakovalo a celé okolí se díky stavbě proměňovalo. Každý obrázek je opatřen datem svého vzniku a nějakou glosou, kterou jsem považovala za důležitou zmínit,“ vzpomíná. Zajímavý byl rovněž projekt Být viděn, který pracuje s myšlenkou užívání vycházkové hole inzerce

v reflexní barvě a tím lepší viditelnosti. Na webové stránce projektu bylo umístěno jakési propagační video složené ze záběrů v pražské MHD a nabídka zaslání holí poštou. Video ověřovalo, jestli při použití hole v reflexní barvě si cestující handicapovaného lépe všimnou a pustí ho sednout. Přestože Iveta už v současné době k chůzi používá francouzské hole i vozík, smysl pro humor ji neopouští. Ráda vypravuje o tom, že když byla na urologické operaci, tak jí na operační sál vzali i s postelí. „Já jsem tomu zřízenci řekla, že si připadám jako Frida Kahlo a on nevěděl, o čem mluvím. Vysvětlila jsem mu, že to byla mexická malířka, která měla také problémy s chůzí, a na její vlastní vernisáž ji vezli nebo spíš nesli s postelí,“ směje se vrchlabská malířka. Pilařová na budoucnost příliš nemyslí, žije přítomností a se svou nemocí se vyrovnává tvůrčí činností. „Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže,“ dodává. Hynek Šnajdar

VÝSTAVY V TRUTNOVĚ Muzeum Podkrkonoší

Galerie města

LÉTA I. SVĚTOVÉ VÁLKY NA FRONTÁCH I NA TRUTNOVSKU Výstava přiblíží příčiny konfliktu a jednotlivé válečné fronty, doplněné o příběhy vojáků z Trutnovska. Vystaveny budou vojenská výzbroj a výstroj, pohlednice, fotografie, upomínkové předměty a další exponáty. Připomenuty budou rovněž válečné pomníky. Expozice potrvá do 7. září.

JULIE WINTEROVÁ MEZEROVÁ Výstava známé úpické malířky, která díky své bravurní malířské technice, lehkosti přednesu, citu pro barvu se všemi jejími nejjemnější odstíny a skutečně originálnímu pojetí květin patří k nejlepším malířkám své doby. Expozice potrvá do konce srpna.

KELTOVÉ VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH Výstava představuje unikátní pohled do života keltského obyvatelstva na území východních Čech v době od 5. století před naším letopočtem do přelomu letopočtu. Na výstavě jsou prezentovány archeologické nálezy z nejvýznamnějších východočeských lokalit. K vidění budou také repliky keltských předmětů, oděvů a zbraní. Expozice potrvá do 4. ledna 2015. VLAJKA LETÍ VZHŮRU: Z HISTORIE TRAMPINGU NA TRUTNOVSKU Výstava připomíná počátky trampského hnutí, jak se vyvíjelo ve 20. století, které světové i naše osobnosti stály u zrodu tohoto jedinečného fenoménu a jaké problémy mělo hnutí s dobovým establishmentem. Poukazuje také na vybrané trampské osady a významné osobnosti trampingu v regionu rovněž. Potrvá do 28. září.

Galerie Uffo NECHRÁNĚNÁ DÍLNA Výstava absolventů ateliéru Karla Nepraše - Karla Bartáčka, Pavla Doskočila, Martiny Hozové a Michala Novotného aka MICL. Autoři předvádějí nikoliv sochu či objekty v očekávaných třech dimenzích, ale také malbu. Expozice potrvá do 28. července.

SOCHY V TRUTNOVĚ V. Pátý ročník exteriérové expozice se zaměřením na zvířecí figuru. Před budovou galerie stojí lední medvěd Ondřeje Bílka, na Krakonošově náměstí obří chobotnice Viktora Paluše a na Dolní promenádě bronzový kůň Michala Gabriela. Exponáty jsou k vidění do konce září. ZBYNĚK ŠANC: FOTOGRAFIE Z TRUTNOVA A ŠIROKÉHO OKOLÍ Výstava snímků trutnovského autora ve výstavním prostoru městského úřadu. V kraji patří ke klasikům fotografické krajinářské školy. Ukáže snímky z našeho kraje, Krkonoše, Broumovsko a další půvabná místa z nedalekého okolí. Expozice potrvá do konce srpna.

Galerie Draka VÝSTAVA BARBORY SMÉKALOVÉ A Jak nahoře tak dole je i název nynější jedné z nepozoruhodnějších výstav v historii Galerie Draka. Své práce zde do 4. července vystavuje malířka Barbora Smékalová z Josefova.

Mates - jídelna zdravé výživy JAROSLAV ŠUBR VNITŘNÍ KRAJINY Výstava snímků trutnovského fotografa Jaroslava Šubra. Fotografické obrazy vytváří ze zdánlivě banálních námětů, které pomocí speciálních programů transformuje do „nerealistické“ formy. Jak sám autor říká, není důležité, zda divák pozná co na té které fotografii vlastně je, z čeho vznikla. Důležité je, jak dílo na diváka působí, jaké pocity v něm evokuje. Výstava trvá do 17. září.

PROGRAM KIN Trutnov 1. a 2. 7.

20.00

Doupě

3. 7.

20.00

Cesta ven

4. a 5. 7.

18.00

Rio 2

6. 7.

18.00

Rio 2 (3D)

8. a 9. 7.

20.00

WTF

10. 7.

20.00

Love Song

11., 12. a 13. 7.

20.00

Chraň nás od zlého

14., 15. a 16. 7.

18.00

Mikulášovy patálie na prázdninách

18. a 19. 7.

20.00

X-Men: Budoucí minulost

20. 7.

20.00

Monty Python živě (převážně)

21. 7.

20.00

Úsvit planety opic

22. 7.

20.00

Úsvit planety opic (3D)

23. a 24. 7.

20.00

Joe

25. a 26. 7.

18.00

Letadla 2: Hasiči a záchranáři

27. 7.

18.00

Letadla 2: Hasiči a záchranáři (3D)

Úsvit planety opic

Dvůr Králové 8. 7.

20.00

Grandhotel Budapešť

9. a 10. 7.

20.00

Grace, kněžna monacká

12. 7.

20.00

Přímý přenos z MFF KV Divoké historky

13. 7.

17.30

Hurá do pravěku

13. a 14. 7.

20.00

Sousedi

15. 7.

20.00

Pompeje (3D)

16. a 17. 7.

20.00

Chraň nás od zlého

19. 7.

20.15

Přímý přenos inscenace Tři mušketýři

20. a 21. 7.

20.00

Úsvit planety opic (3D)

22. a 23. 7.

20.00

Joe

26. 7.

17.30

Letadla 2: Hasiči a záchranáři (3D)

26. 7.

20.00

Zejtra napořád

27. 7.

17.30

Letadla 2: Hasiči a záchranáři

27. 7.

20.00

Zejtra napořád

29. 7.

20.00

Hlas rebelky

30. 7.

20.00

Na hraně zítřka (3D)

31. 7.

20.00

Na hraně zítřka

inzerce

Letadla 2: Hasiči a záchranáři

Grandhotel Budapešť

HUDEBNÍ POZVÁNKA

Bojiště opět rozduní extrémní muzika Podle tradice se 16. až 20. července na trutnovském Bojišti opět uskuteční mejdan s brutální muzikou - Obscene Extreme Festival 2014. Podobně jako v předchozích ročnících i letos slibuje výjimečnou přehlídku rychlé, tvrdé a drsné hudby z celého světa. „Přivítáme s otevřenou náručí 69 kapel z 26 zemí světa a pěti kontinentů,“ říká hlavní pořadatel přezdívaný Čurby. Největší exotikou budou muzikanti z Indie, Japonska a Thajska. Tradičně nejdál to asi budou mít kluci z Austrálie. „Neustále nám dělá problémy pozvat kapelu z Afriky, ale i na tom už pracujeme. Teď nedávno mi psala kapela z Mozambiku, která by si u nás ráda zahrála!“ Stejně jako loni i letos začne festival úterním předprogramem v trutnovském klubu Kabinet. Ve středu ve 14 hodin se přímo na Bojišti rozjede tzv. Freak fest (samé srandovní disciplíny) a večer v 21 hodin začne Italská Hardcoreová noc s legendárními Raw Power, E.U.'s Arse a ED. „Ve čtvrtek se už v deset ráno normálně rozeběhne klasický festivalový kolotoč a pojede až do sobotní noci. No a v neděli, také už tradičně, zakončíme festival Aftershow v pivních stanech s šesticí kapel z celého světa,“ slibuje Čurby.

Trutnovský Obscene Extreme tak nabídne očekávanou klasiku. Prodloužený víkend, na který se každý skutečný fanoušek těší celý rok. „Program jsme v průběhu patnácti let natolik vyladili, že už teď pracujeme na drobnostech. Samozřejmě, furt jsme hudební festival, takže to je u nás na prvním místě, plus dolaďujeme drobný úpravy tak, aby bylo vše perfektní,“ uvádí Čurby. Festival není jen o zábavě, jak se na první pohled zdá. Pořadatelé se snaží jeho prostřednictvím pomáhat. „Zajímá nás udržitelnost našeho žití, a tak máme už po několikáté na Bojišti kelímky z tvrdého plastu, čímž jsme velice snížili celkový odpad a touhle cestou chceme jít dál. Apelujeme na všechny fanoušky, ať nám odpad pomáhají třídit, ať po sobě po městě nenechávají nepořádek,

prostě ať se k okolí chovají zodpovědně,“ prosí Čurby. Hlavní charitou je spolupráce Obscene Extreme Festivalu s Lékaři bez hranic. „Pro nás je tato organizace naprosto zásadní charitativní organizací na světě, má náš obdiv a respekt. Snažíme se ji podporovat, jak můžeme,“ potvrzuje Čurby. Letos se do pomoci zapojila i jedna z hlavních kapel - americká grindcore bruska Brutal Truth. Nejenže si Trutnov vybrala jako poslední místo v Evropě, kde bude hrát před svým zánikem. Pořadatelé zaplatí charitativní trička, kapela dodá desing a Lékářům bez hranic odevzdají sto procent vybraných peněz z prodeje. „První dva ročníky této akce měly skvělý ohlas, trička jsou vyprodaná a Lékařům bez hranic jsme předali téměř 150 tisíc korun,“ zdůrazňuje Čurby. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek

PLACENÝ ČLÁNEK

Za plastikou nemusíte dojíždět

Víte, že v Trutnově je již dva roky otevřené zdravotnické zařízení, které se zabývá plastickou chirurgií? Žijeme v době, kdy si mnoho lidí potrpí na svůj vzhled a touží vypadat dokonale. Někdy odchylky od tzv. normálu mohou snižovat osobní i společenskou prestiž daného jedince a narušují vyrovnanost osobnosti. Tak proč to nezměnit, když problém může vyřešit drobný chirurgický zákrok, někdy i za pár set korun. A nemusíte přitom jezdit do Hradce Králové nebo Prahy. Stačí navštívit trutnovskou polikliniku v Palackého ulici. Tady se nachází chirurgická ambulance, kde má svou ordinaci i plastický chirurg MUDr. Radek Lhotský. „Věnujeme se rekonstrukční chirurgii, která nabízí řešení například pacientům s kožními nádory, které nejde jen prostě vyříznout a sešít. Dále do našeho oboru spadá chirurgie ruky, kde řešíme úrazové stavy i neúrazové onemocnění tak funkčně i anatomicky složitého orgánu, jako je lidská ruka. Poslední skupinu tvoří zákroky z estetické plastické chirurgie,“ prozrazuje sedmatřicetiletý lékař. Spektrum operací trutnovského zařízení je opravdu široké. V rámci estetické chirurgie jsou asi nejžádanější operace povislých víček nebo řešení vrásek například botulotoxinem. Z větších zákroků pak nabízíme například liposukce a samozřejmě u žen kosmetické operace prsou. Mezi klienty, kteří podstupují plastické zákroky, však najdeme i muže. „Odstraňujeme například převislé břicho,“ dodává Radek Lhotský. V Trutnově však můžeme řešit i odstáté boltce, opravovat nevzhledné jizvy nebo si můžete nechat udělat piercing. Velkou výhodou je, že většina zásahů na vylepšení vzhledu se dá udělat ambulantně na místě. „Máme dva operační sály, přičemž na tom velkém je možné provést operaci v celkové anestézii,“ přibližuje Radek Lhotský. V případě, že je však operační výkon složitější a vyžaduje hospitalizaci, trut-

novská plastická chirurgie spolupracuje se známým Ústavem chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou, kde Radek Lhotský také pracuje a kde nasbíral během své praxe bohaté zkušenosti. „Pro komfort pacientů jsou následné kontroly prováděny opět v Trutnově,“ doplňuje lékař, který pracoval i na plastické chirurgii ve Velké Británii a v loňském roce složil mezinárodně uznávanou atestaci z plastické chirurgie. V Trutnově navíc bude od září působit s kolegou Dimitriosem Stavropoulosem. O dva roky mladší plastický chirurg původem z Atén žijící v Hradci Králové se zaměřuje na estetické výkony v oblasti prsou a na aplikaci výplňových materiálů. Plastika je dnes čím dál populárnější. „I když se říká, že je krize, lidé do sebe investují a na operace chodí,“ potvrzuje Radek Lhotský. „V dnešní společnosti člověk dbá na to, aby vypadal dobře. Když si někdo nechá třeba odoperovat povislá víčka, vylepšit prsa nebo alespoň liposukcí odsát tuk, tak mu pak díky tomu stoupne sebevědomí a může se to odrazit na úspěchu v práci či osobním životě. Lidé zjišťují, že plastika je dostupná a funguje,“ uzavírá trutnovský plastický chirurg. Máte-li zájem o více informací, navštivte nás v ulici Palackého v Trutnově ve čtvrtek od 8 do 13 hodin. Objednat na konzultaci se můžete na tel. 499 859 755. Další informace na www.chirurgietrutnov.cz.

OCHOTNICKÉ DIVADLO

Nicol (Eva Pavelková) a Bernie (Miloslav Bernhard)

Vražda sexem podle Trutnováků z Ďyvadla Neklid Ďyvadlo Neklid nastudovalo novou hru. Jmenuje se Vražda sexem a je příběhem muže, který nemůže najít sám sebe, a jeho racionálně uvažující ženy, která řeší všední problémy. Úspěšná premiéra se uskutečnila v květnu v Národním domě, trutnovská repríza se chystá na podzim do Uffa. Komedie se odehrává jako příběh lékařky Nicol, která dovolila manželovi Berniemu rok nepracovat, aby se pokusil naplnit umělecké ambice. Jenže on zatím namaloval jen svůj autoportrét. Děj nabírá na obrátkách ve chvíli, kdy za ním nečekaně přijde prostitutka Angie, s kterou byl kdysi vlastní ženě nevěrný. K tomu všemu ještě po domě pobíhá popletená teta Dot. V hlavních rolích dominují Miloslav Bernhard jako Bernie a Eva Pavelková jako cynická Nicol. „Bylo hodně těžké se roli naučit. Postava Bernieho je náročná a těžká, musí stále měnit svoje chování. Je to vlastně bohém, který má všechno na háku, ale na druhou stranu dokáže být z určitých věcí až hysterický. Ale jsem se sebou spokojený, stejně tak i s celou premiérou,“ naznačil Bernhard.

Role prostitutky se zhostila Helena Hardikerová a stařičkou tetu si zahrála Zina Rýgrová. „Po květnové premiéře jsme sklidili od diváků uznání. Potěší to, ale ohlasy publika se moc neřídím. Spíš dám sám na sebe, a to bývám k sobě hodně kritický. Musím ale přiznat, že i já byl z premiéry hodně nadšený,“ tvrdí režisér Petr Vanžura. Dvouletá práce na přípravě hry tím ale pro trutnovské amatérské divadlo rozhodně neskončila. Podobně jako u profesionálních scén se dají předpokládat i po premiéře ve hře drobné změny či úpravy. „Ještě jsme nedosáhli všeho. Víme, ale co příběhem chceme říct a ještě na tom zapracujeme. To se týká především obou hlavních postav,“ říká režisér. „Nic zásadního ale měnit nebudeme. Čeká nás ještě asi deset až patnáct

Nicol – Eva Pavelková Bernie – Miloslav Bernhard Angie – Helena Hardikerová Dot – Zina Rýgrová Val – Irena Schöppová Sebastian – Daniel Krutiš Polly – Denisa Krutišová Bill – Robert Fajfr Režie: Petr Vanžura

zkoušek, abych já byl spokojený.“ Kdo navíc zná ochotníky z Neklidu z předchozích her, uzná, že jejich umělecké výkony jsou s každou další hrou lepší a lepší. „Až mi při premiéře kápla slza, jak herci představení dobře prodali. Snad nejvíc jsem ale nadšený z Míry Bernarda. Dělat s ním, to je radost. Je to tvořivá spolupráce,“ chválí režisér. Vražda sexem je v pořadí pátou komedií, kterou zdejší amatérský spolek zařadil do svého repertoáru. Autorem ale tentokrát není scénárista Petr Vanžura, jako u předchozích čtyř inscenací, ale anglická dramatička Joan Shirley. „Když jsem se po roční pauze k trutnovskému Ďyvadlu Neklid vrátil, měli už hru vybranou. Měli už i role rozdělené. Neřešil jsem to a začal se scénářem pracovat,“ vysvětluje Vanžura. Jenže. Uvést komedii, jejíž děj se původně odehrává ve staré dobré Anglii na počátku uvolněných šedesátých let 20. století, znamenalo spoustu práce. Hned zkraje například se scénářem. „Nelíbil se mi dodaný překlad z angličtiny. Musel jsem si ho sám přepsat do běžné češtiny,“ říká režisér Vanžura. U vlastních divadelních her byl zvyklý se řídit svými nápady. Nyní se musel ubírat jiným směrem. „Když píšu hry, mám jasnou představu, čím postavy budou procházet. U Vraždy sexem jsem to ale teprve hledal. Přitom jsem ale objevil řadu možností, jak s herci pracovat. Bylo to prostě něco jiného, ale mělo to pro mě osobně obrovský přínos,“ tvrdí. Důležité bylo vytvořit scénu a po domluvě s herci vybrat vhodné kostýmy, aby se divák rychle orientoval v postavách a dobře vnímal místo

inzerce

Vražda sexem (Joan Shirley) Osoby a obsazení

OCHOTNICKÉ DIVADLO

PŘEDCHOZÍ HRY ĎYVADLA NEKLID TASEMNICE NA KRAJI TĚSTA První hra souboru, parodie na seriál Nemocnice na kraji města. Postavy zažívají odlišné příběhy na přelomu roku 1989, aby je revoluce „navždy uklidila na smetiště dějin“. Teprve po Tasemnici se v televizi objevilo pokračování seriálu.

děje. „S hudbou nám pomohli muzikanti Tomáš Katschner, Vítek Beneš a Bára Kulichová, taky náš zvukař na tom udělal kus práce. Ze spolupráce s nimi jsem rovněž nadšený,“ přiznává režisér. Trutnovští ochotníci chtějí hru na podzim zařadit do svého běžného repertoáru. Podle možností ji sehrají v místech, kde už si v minulosti vytvořili dobré jméno. „S našimi předchozími hrami máme objeto asi čtyřicet štací. Vraždu sexem bychom ale mohli hrát tak maximálně na třetině míst, protože je náročná na velikost scény. Na podzim ale chceme hrát v Uffu,“ slibuje. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek inzerce

OBRAZ NA SEKERU Konverzační komedie plná nečekaných zvratů a překvapení z anglického města ve 30. letech. Dva manželské páry, bydlící v sousedství, tráví klidný a zdánlivě spokojený život návštěvami, tlacháním a bridgem. Než přijde tajemný dar. ULICE BASTARDŮ Hořká, až černá komedie z prostředí amerického velkoměsta 50. let. Vysoce postavený úředník a soukromý psychiatr by se zřejmě nikdy nepotkali. Oba jsou cyničtí, bezohlední, oba si jdou nekompromisně za svým cílem. PRASE V KUFRU Společenské drama s komediálními prvky o kolektivu zahrádkářů, kde přes navenek působící úžasné kolektivní pocity a sounáležitost vítězí nechutnosti jako zbabělost, frustrace, xenofobie a nakonec to nejhorší - závist.

jubileum

Podkrkonošští výtvarníci slaví čtvrtstoletí svého spolku Čtvrtstoletí je v životě lidském dlouhá doba a o životě výtvarného spolku to platí dvojnásob. Výtvarníci jsou totiž zpravidla bytosti individualistické. Přesto se ale někteří z nich stávají součástí uměleckých skupin či spolků. Mají rádi pospolitost, vzájemná setkávání a společné výstavy. Právě tento způsob uvažování je blízký členům Spolku podkrkonošských výtvarníků Trutnov, který letos slaví 25. výročí svého vzniku a dá se říci, že jde o jednu velkou rodinu.

Trutnovský spolek - tehdy je Sdružení amatérských výtvarníků - zahájil svou existenci na podzim roku 1989. Vznikl spontánně, jako potřeba nějakým způsobem sdružit amatérsky výtvarně činné lidi v regionu. Setkali se tu malíři, řezbáři, keramici, fotografové, textilní tvůrci i kamenosochaři. Za dobu existence byla a je jeho členy řada různorodých a svérázných lidí. Někteří ze zakládajících časem odešli, někteří zůstali a další přicházeli v průběhu let.

„Pokud si dobře vzpomínám, u zrodu spolku jsme stáli já, fotografka Eva Kešnerová a paličkářka Eva Weberová. Prvním vedoucím byl Milan Maksymov. Před založením spolku vyšla v místním tisku výzva pro výtvarníky k účasti na jeho činnosti. První schůzka se konala pod Starou radnicí,“ vrací se do minulosti současný náčelník spolku, fotograf Ctibor Košťál. První společná výstava se odehrála na jaře roku 1990. Další spolkové výstavy

na sebe nedaly dlouho čekat a uskutečnily se například v Náchodě, ve Dvoře Králové nad Labem, Polici nad Metují, v Žacléři, Úpici či v Trutnově. Od první poloviny devadesátých let pořádá spolek tradiční společnou podzimní výstavu v prostorách Staré radnice v Trutnově, která je vždy doprovázená humornou a recesistní vernisáží, o což se stará náčelník Košťál, známý svým charakteristickým ostrovtipem. Samozřejmostí jsou tak zvané besídky, při nichž se scházejí

jubileum v posledním čtvrtku v měsíci členové spolku a řeší nejen svoji tvorbu, ale také připravují výstavy. „Dříve to nebyly besídky, ale schůze. To jsem však zatrhl a slovo schůze bylo vypuštěno z našeho slovníku. Chvíli to nechtěl pochopit náš malíř Miloš Trýzna, tak jsem mu dal padesátkrát napsat „nemám říkat schůze, ale besídka.“ Přinesl to podepsané od manželky, která byla učitelka. On úkol splnil a již používá slovo besídka,“ usmívá se pod vousy náčelník. Mimochodem proč zrovna náčelník? „Kolem je čím dál více nejrůznějších vedoucích, předsedů a presidentů. Proto jsme se při volbách před čtyřmi lety společně přiklonili k užívání tohoto indiánského oslovení. Dokonce mně „zlomyslní“ kolegové začali po inzerce

jubileum bit. „Členství mně prospívá, motivuje mě to k malování a žene kupředu,“ prozradila malířka Karolína Hrušková. Ve spolku se cítí dobře malíř Robert Fürbacher. „S kolegy výtvarníky si rozumím,“ konstatoval. Spolek má rád i sochař Roland Hantl. „Jsme dobrá parta, se kterou je sranda.“

určitém nedopatření s nezapnutou kšandou mých kalhot oslovovat „náčelník spadlá kšanda,“ vysvětlil s humorem Košťál. V současné době má spolek dvaadvacet členů, což je podle Košťála maximum za dobu jeho existence. Nejstarším členem je osmaosmdesátiletý malíř Ladislav Kostelecký. Naopak benjamínkem spolku je třiadvacetiletá malířka Iva Nevečeřalová. Mladou krev v řadách členů si Košťál pochvaluje. „Určitě to považuji za oživení. Mladí výtvarníci inzerce

k nám přijdou sami, nebo je někdo doporučí. Pro spolek to je jenom dobře,“ uvedl. Spolek měl v rámci svého jubilea nedávno úspěšnou přehlídku své tvorby v souvislosti s výstavou Jaroměřské výtvarné jaro. Zajímavosti je také účast členů spolku na letošním Dni otevřených ateliérů. Čtyři výtvarníci otevřeli své ateliéry dokořán, ostatní „rozbalili stan“ vedle budovy Uffa. Členové se nescházejí pouze na výstavách, ale účastní se také výjezdních besídek. Jsou pyšní na to, že mohou ve spolku půso-

Spoluzakladatelkou spolku je fotografka Eva Kešnerová. „Ve spolku jsou různorodí lidé i jejich tvorba, přesto ten spolek stále funguje. Navíc přicházejí noví lidé, a to je úžasné,“ říká. Malíř Miloš Trýzna přišel do spolku v roce 1991. „Chtěl jsem být mezi lidmi s výtvarným cítěním. Kromě toho mně to pomohlo v další tvůrčí práci,“ poznamenal. Především jako spříznění lidé jsou členové spolku blízcí náčelníkovi Košťálovi. „Tvorba je sice důležitá, ale podstatné je to, že se i po těch letech máme rádi,“ tvrdí náčelník, který vidí budoucnost spolku dobře. „Přicházejí zástupci nové generace, jsou aktivní, mají invenci, baví je to. Podle mě má spolkový život v dnešní společnosti daleko větší význam než před rokem 1989,“ dodal. Spolek ke svému letošnímu čtvrtstoletí vydá retrospektivní almanach. Hynek Šnajdar, foto: Ctibor Košťál

trutnov TRAILS

Bikeři se mají na co těšit, parta nadšenců pro ně staví zbrusu nové stezky

Trails v angličtině znamená cesty, pěšiny, stezky. A právě v blízkosti Trutnova se rodí zbrusu nové stezky, které mají sloužit cyklistům, co chtějí mít jedinečný zážitek z jízdy v lesním a skalnatém terénu. Postavit ale takové tratě, a to s vědomím, že scházejí peníze, je velká dřina. Stezky pro bikery budují nadšenci ze sdružení Trutnov Trails. Ti hodlají vytvořit síť terénních cyklostezek, tak zvaných singletrailů v okolí Trutnova. „Bydlím v nedaleké Lhotě a kolem je všechno, co mám rád – kopce, lesy, skály. Příroda tam není zničená těžbou a zabloudí tam jen málo lidí. Řekl jsem si, že by se tam daly vytvořit cyklostezky v terénu,“ prozradil otec této myšlenky Jan Rejl. Ten se v této souvislosti nechal inspirovat traily

Singltrek pod Smrkem v Jeseníkách a Rychlebskými stezkami. Pak začal hledat vhodné místní lokality. S kamarády založil občanské sdružení a oslovil ředitele krajského ředitelství Lesů České republiky Daniela Vlkanovu, který tento region dobře zná. „Náš záměr se mu líbil, byl nám hodně

inzerce

nápomocný a uvolnil nám pozemky,“ vzpomíná Rejl. Sdružení je však limitováno financemi a vše závisí na chuti i pracovitosti kamarádů. Všechny práce, tedy i ty nejtěžší, jako je vytahování kamenů ze země, se dělá ručně.

Oficiálně práce začaly v březnu a už se uskutečnilo několik brigád, kterých se vždy zúčastnilo mezi sedmi a patnácti brigádníky. Bez techniky je to hrozná dřina, tak se sdružení bude snažit sehnat peníze přes různé nadace a fondy. Nyní se pracuje na dvou zhruba tříkilometrových stezkách. Jedna se rodí na Čížkových kamenech, druhá na hřebeni mezi Lhotou a Petříkovicemi. „První etapu, asi 20 kilometrů stezek, bychom chtěli mít hotovou do jednoho roku,“ uvádí Rejl s tím, že jedna trasa by byla pro zdatnější cyklisty a druhá, méně náročná, pro ty méně zdatné. Stavět traily není žádná legrace a je třeba lovit v rybníku, kde s tím mají zkušenosti. Proto se Rejl obrátil na tvůrce Rychlebských stezek. Kromě toho studoval také zahraniční materiály, které

trutnov TRAILS se stavěním trailů zabývají. Stavitelé při práci využívají staré cesty, stezky od zvěře a podobně. Stezky budují ručně v souladu s přírodou a dosud nemuseli pokácet jediný vzrostlý strom. Všechno probíhá naprosto legálně. „Rádi bychom v budoucnu stezky rozšířili i dál na Jestřebí a Vraní hory a třeba i do sousedního Polska, což by bylo pro bikery určitě zajímavé,“ prozradil Rejl. Jedním z cílů je rovněž oživení regionu a rozšíření komunity těch, kteří záměr sdružení podporují. „Chceme vytvořit traily různých délek a obtížností. Přejeme si, aby si tu každý přišel na své, nejen zkušení bikeři, ale třeba také rodiny s dětmi. Podle ohlasů na facebooku náš nápad spoustu lidí zaujal,“ poznamenal stavitel trailů. Už nyní, kdy se na stezkách pilně pracuje, je možné si hotové části projet na kole. Sdružení Trutnov Trails totiž každý čtvrtek pořádá vyjížďky. „Sraz je vždy v 17 hodin v pasáži u prodejny Prolog Bike v Trutnově, další se mohou přidat o půl hodiny později ve Lhotě u hospody. První vyjížďky se zúčastnilo dvacet lidí a některé z nich jsem viděl poprvé v životě. Mým přáním je, aby se stavba trailů dokončila k naší spokojenosti, abychom my a později naše děti měli kde jezdit,“ dodal Jan Rejl. Hynek Šnajdar, foto: Dušan Mihalečko, Jan Rejl, Tomáš Jirka, Rob Trnka

Z MUZEJNÍCH SBÍREK

Vojenský kufr Aloise Mühlbergera

Meziválečného významného trutnovského spisovatele Josefa Mühlbergera není třeba představovat. Prakticky neznámý je však dnes již jeho starší bratr Dr. Alois Mühlberger (1891–1965), neméně významná postava kulturních a politických dějin Trutnova první poloviny 20. století. Dr. Alois Mühlberger se narodil v roce 1891 v dnešním Horním Maršově. V Trutnově absolvoval německé gymnázium a posléze i učitelský ústav. Po studiích na univerzitách ve Vídni a Praze získal doktorát filozofie. V našem regionu působil jako učitel na německé obecné škole a později i na německé chlapecké měšťanské škole v Trutnově. V letech 1927–1933 byl šéfredaktorem časopisu Ostböhmische Heimat, který vycházel v Trutnově. Nezastupitelné místo v jeho životě měla německá sociální demokracie, do které vstoupil po skončení první světové války a dlouhá léta patřil k jejím před-

ním funkcionářům na Trutnovsku. Angažoval se především v komunální politice, a v letech 1933–1938 byl dokonce prvním zástupcem trutnovského starosty. Na podzim 1938 zatklo Dr. Mühlbergera pro jeho politické názory gestapo. V roce 1940 byl sice propuštěn, ale jako osoba nepřátelská nacistickému režimu ztratil své postavení a stal se z něj pomocný učitel. Po skončení druhé světové války pověřily čs. úřady Dr. Aloise Mühlbergera jako aktivního antifašistu tím, aby organizoval transporty osob odsunutých z Trutnovska do Německa. I díky jeho vlivu si mohl bratr Josef Mühlberger odvézt s sebou do Německa velkou část své knihovny. Také Dr. Alois Mühlberger nezůstal v Trutnově a přesídlil do Německé spolkové republiky, kde žil ve městě Göppingen. I zde se věnoval práci pro německou sociální demokracii. Zemřel v roce 1965 v Göppingenu. Vzácnou památkou na Dr. Aloise

Mühlbergera je jeho vojenský dřevěný kufr, který v roce 2013 věnovala muzeu paní MUDr. Eva Šidláková z Trutnova. Kufr o rozměrech 29x49x30 cm nese na čelní straně nápis v němčině „Lst. 11. Alois Mühlberger Leutnant“, což v překladu znamená, že patřil poručíku od 11. zeměbraneckého pluku Aloisi Mühlbergerovi. Na víku kufru se z vnitřní strany dochoval tužkou psaný německý text, který informoval, že jej zhotovil trutnovský truhlář a dodavatel vojenských kufrů Karl Richter. Ten měl svoji dílnu v dnes již zbouraném domě čp. 21 v ulici Hluboký příkop. Kufr byl dle popisku zhotoven jako 925. exemplář z tisícikusové série. Kufr představoval pro vojáka nezbytnou potřebu. Ukládal si totiž do něj předměty denní potřeby, osobní drobnosti i součásti výstroje. Kufr poručíka Aloise Mühlbergera byl zhotoven někdy před rokem 1918, a to pravděpodobně během první světové války, nebo krátce před jejím vypuknutím. Je opatřen madlem pro nošení a má vypouklé víko, které se uzavírá nábytkovým zámkem. Povrch kufru je opatřen černým nátěrem, zatímco jeho vnitřek je v původní barvě použitého dřeva. Ondřej Vašata, Muzeum Podkrkonoší

MĚŘENÍ

ZRAKU

APLIKACE A PRODEJ

KONTAKTNÍCH

ČOČEK

NOVKÉCE KOL0E14 2

JIŽ 17 LET KOMPLEXNÍ

PÉČE

O VÁŠ ZRAK

TRUTNOV, Bulharská 139

tel. 499 812 561 | 777 212 561