Trutnovinky - Magazín duben 2016

kulturně-společenský magazín | Duben 2016 | zdarma

nádechové potápění

OBSAH

Editorial Nad zemí, pod vodou Michal bogáň redaktor Práce na vydání magazínu, který právě držíte v ruce, mě minulý měsíc zavedla mezi dvě skupiny lidí, kteří se můžou pochlubit tím, že umí něco, co zase tak každý nedokáže. Ač na obou reportážích se záhy dozvídám, že to vlastně není těžké a dá se to naučit.

V prvním případě jsem se stal divákem při lezení na stromy studentů z lesárny. Náctiletí mladíci stoupají stupačkovou metodou do korun smrků dosahujících výšek desetipatrových paneláků, aby se tím třeba jednou mohli živit.

O pár dní později jsme se s fotografem vydali opačným směrem a nakoukli jsme pod pod hladinu k freediverům. V krytém bazénu se tito vyznavači potápění na jeden hluboký nádech připravují na to, až v létě vyrazí na dovolenou k moři a budou se moci ponořit do světa, který v nás odjakživa vyvolává zvláštní emoce.

Kde byste se cítili lépe vy?

Nad zemí nebo pod vodou…

HLAVNÍ TÉMA: freediving / STR. 6 10

Kamenná svatba

Rudolf Waypa Novák

STR. 12 15

STR. 22

stromolezectví

karel hybner

STR. 26

STR. 36

29

25

37

Vydavatel: TN Média s.r.o, IČ: 28847229, MK ČR E 19626. Sídlo redakce: Svatojánské náměstí, Trutnov, www.trutnovinky.cz, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, Obchod, inzerce: Monika Klikarová, tel: 499 941 941, 733 353 695, e-mail: monika@trutnovinky.cz, obchod@xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Grafika: Lenka Procházková, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Číslo ISSN: 1805-8914. Titulní strana: Miloš Šálek inzerce

ANKETA

Na co se na jaře nejvíce těšíte?

Tomáš Kruliš, florbalista Jaro je v podstatě malý léto, takže se těším, že bude trošku tepleji. Nebudu muset tolik hrotit školu, jelikož zkouškové období minulého semestru nedávno skončilo a další bude až začátkem léta. Bude po sezoně, takže trošku volna navíc. Jaro je vlastně fajn. Jo, taky se těším, až Leicester oslaví titul.

Andrea Ovsíková, basketbalistka Na pusu pod rozkvetlou třešní a na to, až si budu moct jít s Jakubem ven zaběhat a konečně mu ukážu pořádný tempo.

Zrovna teď jedeme na zápas do Brna, takže všichni se tady i těšíme na to, až už nebude muset chvíli nic dělat.

Dagmar Šimáňová, skautka Okamžitě mě napadají slunce, teplo, příroda. Obuji si turistické boty, vyrazím ven a projdu se přírodou na čerstvém jarním vzduchu. Hlavně ale miluji sluníčko, ráda se v přírodě vyhřívám a dělá mně to neskutečně dobře. Slunce mě nabíjí energií.

Tomáš Katschner, muzikant Asi na Richarda Müllera a jeho koncert v Uffu. Protože až skončí, tak vlastně skončí celý Jazzinec a mně jako dramaturgovi konečně nastane období klidu. inzerce

Eliška Gallová, elektromechanik Na první rozkvetlé kytičky a na to první zahrádkové pivo. Samozřejmě Krakonoše.

freediving

Na jeden nádech poznáte jiný svět Ale víte co? Tohle není úplně tak nedosažitelný sen. Na dovolenou k moři se už jezdí pomalu více než do Krkonoš, a tak příležitost prozkoumat rozmanitý i tajemný život pod vodní hladinou se sama nabízí a může být zajímavým zpestřením vašich letních radovánek. Teď si říkáte, že je to hezká představa, ovšem je tu jeden nepatrný problém. Neumíte na delší dobu zadržet dech.

Nebojte, všechno se dá naučit. To, jak se potápět i několik desítek metrů hluboko, vás dokonce naučí v trutnovském bazénu.

Už šest let tady funguje oddíl Apnea Blue, který se věnuje freedivingu. Tak se tomuto potápění říká.

Do češtiny překládáme jako volné či nádechové 6

Michal bogáň foto: miloš šálek

Sledujete přírodopisný dokument a obdivujete krásy podmořského světa. Zasníte se. Jaké by to asi bylo potápět se u korálových útesů?

potápění. „Spíš jsme ale volné sdružení než oddíl, nemáme vyhrazené žádné mantinely,“ říká mi tak trošku symbolicky muž, který za vším stojí. Trutnovský freediver a instruktor Michal Bavor.

Když si v roce 2010 na mezinárodní škole Apnea Academy, kterou založil v Itálii v roce 1995 Umberto Pelizzari, složil zkoušky, respektive udělal výkonnostní stupně v nádechovém potápění v hloubkách - level 2 a 3, rozhodl se, že to zkusí zužitkovat. „Dost lidí se mě tady na to ptalo, tak jsem na podzim vyhlásil první ročník tréninků,“ vzpomíná, jak si dal inzerát i do Trutnovinek.

Když pak přišel do bazénu, sedělo tam asi dvacet lidí. Společně se vydali cestou půlročního kurzu

(tréninky i teorie) a na jeho konci byla vychovaná první dvacítka bazénových i hloubkových freediverů, s nimiž se pak odjel potápět do Dahabu.

Egyptské městečko na pobřeží Sinajského poloostrova u Akabského zálivu je jeho oblíbenou lokalitou a místem, kde se skládají zkoušky.

Začne vás omezovat příroda i vlastní tělo,“ vrací se ke svým začátkům, kdy mu bylo 41 let. Jak vidíte, nějaká věková hranice v nádechovém potápění nehraje žádnou roli. Ve vodě vás limitují jiné faktory a na ty se Michal Bavor snažil přijít. A podívejte, dotáhl to až ke stavu, kdy o tom vyučuje.

Než se však ponoříte do hloubky, musíte k tomu v přípravě urazit cestu po postupných krůčcích. „Zdůraznil bych, že to, co děláme my, je sportovně rekreační potápění a nemá to moc společného se závodním potápěním. My nechceme dělat rekordy, nehledáme v tom hloubky a časy, neženeme se za výkony. Ano, dá se jít strašně hluboko, ale to pak už opravdu hodně bolí a je to špičkový sport,“ vykládá Michal Bavor, že pro něj jsou nejdůležitější pocity a prožitky. „Naplavete si, natrénujete, zjistíte si možnosti vlastního těla a pak si to jdete užít.“

Základní otázka, kterou vám položí, když za ním poprvé přijdete, je: Proč to chcete dělat? „Viděla jsem film Magická laguna a chci se potápět,“ byla odpověď jedné z účastnic kurzu. Naproti tomu měl mezi svými frekventanty i muže, který chtěl „jen“ přestat kouřit a naučit se správně dýchat.

Právě to je ale skoro nejdůležitější. Správné dýchání je a alfou omegou dobrého ponoru. „V podstatě je to jedna z forem jógy. Jak já říkám, musíte hezky nasaturovat ty panáčky, kteří vám pak kyslík roznesou po celém těle. Z toho pak žijete.“

On sám se k freedivingu dostal jako většina. Přes dovolenou. „Začali jsme jezdit do Egypta, kde jsem v Rudém moři zkoušel šnorchlovat. Zjistil jsem, že mi to jde jen někam a dál mě to nepustí.

Při seznamování s nádechovým potápěním na základní úrovni, což může probíhat právě v bazénu, je důležité vědět, co se v těle odehrává. „Proto se hodně času věnuje i teorii,“ prozrazuje, že než

inzerce

freediving

jeho svěřenci postoupí do dalších stupňů tréninku, musí pochopit základní fyzikální zákony a fyziologické reakce. „Jednoznačně to, co nás omezuje pod vodou, je, jak se domluvíme s vlastním tělem,“ zdůrazňuje. Jakmile se s tímto základem naučíme pracovat, můžeme jít do větších hloubek i delších časů. Hranice výkonnosti se rozlišuje: level 1 do 10 metrů, level 2 do 15 metrů a level 3 do 25 metrů. „Jde o to, že pokud budete samouk, narazíte,“ tvrdí Michal Bavor. Existuje totiž takzvaný akvatický potenciál, který si všichni neseme v sobě. Odjakživa. Vždyť i před narozením jsme byli devět měsíců „freediveři“. Příroda to tak prostě zařídila, že jsme na vodu zvyklí. „Tělo si postupně začne vybavovat své fyziologické reakce a vy sami s nimi nebudete umět pracovat. V kurzu vám vysvětlím, co se děje, osvojíte si to a naskočí to,“ dodává instruktor.

Lidské tělo je prý v tomto směru velmi tolerantní a při nastavení určité zátěže (úměrně vašemu věku, stavu, zadržení dechu…) se vaše výkonnost zvýší. Pod vodou sice nevydržíte desítky minut jako velryba, inzerce

ovšem rozhodně budete překvapeni, co ve vás je. „Nechá se to natrénovat,“ potvrzuje Bavor.

Musíte mít však také naplaváno - na nádech pod vodou, aby si tělo zvyklo. Teprve až pak se trénink zaměří na speciální věci jako například vyrovnávání tlaku a technika pohybu. „Minimálně tři měsíce to trvá, než si člověk zvykne a přejde z toho suchozemského módu na mód podvodní,“ naznačuje.

A co strach z hloubky, který může být překážkou? Podle instruktora se jedná o přirozenou reakci těla, že se v něm něco děje. Začínáte zmatkovat a myslíte si, že se utopíte. „Jenže to, co vás zvedne z vody, není reakce vašeho těla, ale vaší hlavy. A vy časem zjistíte, že je zbytečné se vynořovat jen kvůli hlavě,“ tvrdí. „Provádíme různá mentální cvičení, abychom ten blok strachu odbourali,“ dodává. Být psychicky v pohodě je totiž jednou z dalších důležitých složek freedivingu. V momentě, kdy nejste schopni zvládat svoje emoce, nemůžete se nikdy dobře potápět.

Nádechové potápění je hlavně relax. Taková je i nejčastější odpověď plavců v neoprenech, kteří se každou neděli večer od října do dubna scházejí v trutnovském bazénu. „Všechno to jsou frekventanti, kteří prošli mýma rukama na kurzech. Musím je znát,“ říká Michal Bavor. Letošní Indoor freediver kurz, kde můžete udělat třeba váš první krok do světa nádechového potápění, se uskuteční o víkendu 25. a 26. června. Vidět nejen trutnovské freedivery v akci však můžete i dříve. Už za pár dní, v sobotu 9. dubna. V trutnovském bazénu se bude konat jejich historicky první „hobby“ závod. Soutěžit se bude v disciplínách: plavání bez ploutví, plavání s ploutvemi a zadržení dechu ve statické poloze.

8

freediving

Proč freediving?

Stanislav Hampl Zaprvé, že něco dělám. Člověk po čtyřicítce se musí trošku hýbat.

Zadruhé, vrátil jsem se k tomu po 25 letech. A zatřetí, miluju vodu. Jsem bývalý závodní plavec. Když jdu pod hladinu, tak vypínám mozek.

Pracuju jako manažer, takže je to pro mě relax.

Martina Slavíčková Baví mě, že jsem ve vodě a můžu zúročit svoje plavecké zkušenosti z mládí. Ve freedivingu najdeš volnost pohybu, odreagování od všedních starostí. Je to uklidňující, protože potřebuješ vyrovnanou mysl, soustředíš na sebe. Ale zároveň si dáš i pořádně do těla.

Ondřej Straka Je to taková meditace v pohybu.

Baví mě ten klid, vyčistím si při tom hlavu. Ve finále to dělám i proto, že si natrénuji na potápění v moři, protože podmořský svět je fascinující. S přestávkami se freedivingu věnuji tři roky a stále to jde nahoru.

inzerce

Pro představu. Někteří nedělní freediveři z našeho bazénu s ploutvemi teď atakují vzdálenosti 100 120 metrů, bez ploutví 70 - 75. A dech zadrží na pět až šest minut. U špičkových závodníků jsou samozřejmě výkony posunuty do malinko jiných dimenzí, ovšem ti už mají také vybavení na jiné úrovni. Průměrná cena vybavení (maska, šnorchl, neopren, ploutve, opasek se zátěží) sportovně rekreačně nádechového potápěče, jenž se pohybuje v hloubkách do pětatřiceti metrů, je do deseti tisíc.

Pravda, je to sice náročnější sport na vybavení, na rozdíl od takového běhání, ale na druhou stranu toho potřebujete méně než přístrojový potápěč.

No jo, ale nebylo by přeci jen lepší hodit si na záda kyslíkové lampy a potopit se pod hladinu takto, než podstupovat freedivingový trénink. Michal Bavor na to má jasný názor, respektive tlumočí svého šéfa. „Přístrojový potápěč si to pod vodou určitě taky užije, dívá se kolem sebe. Když správně dýchá, zásoba kyslíku mu vydrží na tři čtvrtě hodiny. Nikdy ale nebude součástí vodního prostředí, protože je tam s přístrojem. Kdežto když se ponoříte pod vodu na nádech, stanete se jeho součástí.

Ryby a všechno ostatní se k vám chovají úplně jinak. Berou vás jako velkou rybu,“ vysvětluje. A to pak můžete zažít třeba podobnou zkušenost jako on při setkání s delfínem. „Jednou mi jeden kamarád říkal, že když se potkám s hejnem delfínů, mám dělat, že neumím plavat a že mě to začnou učit. A opravdu. Jeden se vedle mě postavil a začal mě to učit. Můj největší zážitek,“ uzavírá freediver, jenž má rekord v potápění sedmdesát metrů.

ROZHOVOR

Miroslav a Olga Šafaříkovi

65 let pod jednou peřinou Kamenná svatba, přívlastek označující 65 let manželského života. Přesně tolik za sebou mají manželé Miroslav a Olga Šafaříkovi z Kryblice. Výročí oslavili 24. března.

V den oslav bylo Miroslavu Šafaříkovi 89 let, 3 měsíce a 25 dnů. Jeho ženě Olze bylo 87 let, 3 měsíce a 7 dní. „Když to sečteme, tak je nám dohromady 176 let, 7 měsíců a 1 den. Ale nejdůležitější na tom je, že jsme 65 roků spolu,“ říká Miroslav Šafařík, v Trutnově známý hlavně jako předseda Klubu seniorů.

Oslavenci nám poskytli rozhovor jen pár dnů před oslavou kamenné svatby. Přitom ale plánovali, jak si výročí užijí s členy klubu.

Miroslav: Vezměte si, že za těch 65 let manželství jsem už šestadvacátý rok předsedou Klubu seniorů. Tak si spočítejte, kolik to předsednictví zabralo mého manželství a kolik s tím musela mít moje žena trpělivosti.

12

pavel cajthaml foto: ctibor košťál

Olga: Já pořád říkám, že s tebou by nikdo nebyl. Žádná jiná ženská.

Miroslav: Jo, to mi pořád připomínáš. Já ale o to nemám žádnou starost, protože já bych si žádnou jinou než tebe nevzal. Řekněte mi, jak to že jste spolu vydrželi tak dlouho?

Miroslav: Protože jsem měl velkou kliku. O dlouhém manželství by se dalo mluvit dlouho. Mohl bych vydat knihu Rádce kamenného manželství.

Ale stručně: Mimo jiné je důležité, aby si chlap vybral ženu, která neznala žádné milostné hrátky.

Co ji naučíte, tak všechno je pro ni svaté a nebude hledat výkonnějšího náhradníka. To je přece logické! Víc bych ani k manželství nemusel říkat. Ženu prostě musíte zaučit, že třeba stačí i třicet vteřin a nebude na to nadávat, protože je zvyklá.

Je to tak, paní Olgo?

Olga se směje Miroslav: No jasně, ona vám to může potvrdit!

Vždycky udělala, co jsem jí řekl. Ale víte, co vám ještě musím říct?

Povídejte!

Miroslav: My máme asi republikový nebo možná světový rekord. Je to sranda, ale my 65 roků spíme na společné posteli pod jednou dekou.

Představte si to!

To máte jednu velkou duchnu?

Miroslav: Ne! Normální deku pro jednoho. Na začátku jsme měli klasické manželské postele, ale jednu půlku zastlali a na druhé jsme spali pod jednou peřinou nebo dekou. Když jsme si pak později kupovali novou postel, nechali jsme si udělat místo 80 centimetrů širokou 130, ale protože spíme pod jednou dekou, tak stejně musíme spát klín v klínu. Ona když jde spát, tak na mě volá, ať už jdu taky ležet, že beze mě neusne, jak je zvyklá!

Co na to říkají ostatní?

Miroslav: Když to někomu vyprávíme, tak to nechápou, protože už třeba dva roky po svatbě spí odděleně.

Olga: Některé holky třeba spí v kuchyni!

No ale co pohodlí, když se chcete v noci otočit?

Miroslav: To už máme za ta léta naučené. Ona už čeká, že se budu otáčet na druhou stranu a otočí se taky. Tím uspoříte i tu deku! A takhle to je 65 let.

Během tolika let jste museli jeden na druhém určitě najít i nějaké chyby. Neříkejte, že ne.

Miroslav: Já své ženě nemůžu vytknout nic.

Akorát jednu věc, že mě absolutně, po celých 65 let, ve všem slepě poslouchala. Ženy si stěžují, že po sobě muži například neuklízejí. Nějaký takový hřích byste tam, paní Olgo, na svého manžela neměla?

Olga: Táta se rozhodně nestrhá úklidem domu.

13

inzerce

Třicet vteřin, to jako myslíte v posteli?

Miroslav: No jasně! Jenže dnes, když má ženská pět šest chlapů ještě před svatbou a pak si vezme nějakého méně výkonného, tak jsou z toho nevěry a rozpadlá manželství.

ROZHOVOR

Miroslav: Já bych jí mohl tak maximálně vyčítat, že někdy za jediný den xkrát uklízela kuchyň a myla nádobí, až už mě to šlo na nervy. Ona to dělá pořád.

I dneska od rána pořád zametá. I když je čisto. Ve dřezu je kousek nádobí, hned ho myje. Tak to dělá celých 65 let.

Hádali jste se vůbec někdy?

Olga: No hádali, hádali jsme se, ale jednu manželskou povinnost jsme nešidili. (smích) Miroslav: Jo, tuhle něco takového řekla malíři Miloši Tryznovi. Že jsme spolu třeba nemluvili, ale v posteli bylo vše pořádku. To jsem ani já nečekal, že mu něco takového řekne.

Olga: To je legrace, co? Ale to nikam nepište!

Když jste se poznali, kdo koho vlastně sbalil?

Miroslav: Poznali jsme se v roce 1943...

Olga: ...to jsme byli jen kamarádi.

Miroslav: Já se do ní zamiloval. Ale tehdy byla jiná doba. Když jsem jí na rande dal první pusu, tak ona se mi pak týden vyhýbala a já nevěděl proč. Jestli kvůli té puse, nebo kvůli tomu, že se neuměla líbat. inzerce

Novomanželé. Snímek je z 24. 3. 1951

Olga: Já se neumím líbat dodneška.

Miroslav: Ta láska mezi námi pokračovala dál, ale jiným způsobem. Ne, jako je tomu dnes: Hrr na to a Rolfe trhej! Pohlavní styk jsme spolu vůbec neměli. Ona se vrátila do svého bydliště a šest roků jsme se neviděli. Když jsem pak byl na vojně v roce 1950, blízko Karlových Varů, a dozvěděl se, že v Lokti pracuje u notáře, přijel jsem za ní. Ona mě tehdy ale nepoznala.

Olga: Ne ne, hned jsem tě poznala!

Miroslav: Tvojí mamince jsem pak u vás doma řekl, že si tě do roka a do dne vezmu. Bylo to v únoru 1950 a v březnu 1951 jsem si tě vzal.

Také jsem si všiml vašeho zvláštního oslovení?

Miroslav: Neříkáme si zlato nebo broučku. Nikdy žádné zdrobněliny, za celých 65 let. Jen někdy ze srandy ji říkám Oluško. Je to pravda?

Olga: Ano, pane Šafařík!

Jak si tedy říkáte?

Miroslav: Už jsem si zvykl, že mi říká táto. Já ji říkám Olina.

Opravdu? Za dobu, co spolu mluvíme, tak stále opakujete ONA… Olga: No, to mu pořád vyčítám!

Miroslav: Teď tady sedíme a ona sedí za mnou.

To mám říkat, že Olina sedí za mnou? Už jsme na to oslovení ona zvyklí.

Ptát se, kdo je dominantní, je asi zbytečné…

Miroslav: No to je, to jsem přece já. Vždyť jsem 14

vám říkal, že mě celých 65 let poslechne na slovo. Od některých manželských párů někdy slyšíte slova o kompromisu, bez kterého by to údajně nešlo. Já říkám, ať se přijdou podívat k nám. Manželka vám potvrdí, že jakýpak kompromis?! Vždycky jsem rozhodoval já, a jsme spolu 65 let. A nestydím se za to. Samozřejmě, že bych s nějakou jinou ženskou v životě shořel, ale měl jsem kliku, obrovské štěstí, že jsem narazil na takovou partnerku a vzal si ji. To se spoustě jiných mužských nepovede.

Dokázali byste být chvilku jeden bez druhého?

Miroslav: Bez ní bych nejel ani do lázní. Kdybych jel, tak by si určitě myslela, že jsem tam měl nějakou ženskou. Já bych jí to pak těžko vymlouval.

Olga: Je pravda, že to bylo hrozné. Všechny ženské se tlačily, aby byly co nejblíž u Šafaříka.

Byly jich celý hejna! A dokonce se s ním líbaly.

Jedna se ho nechtěla ani pustit.

Co prosím?

Miroslav: To byl nějaký ten seznamovací večírek, při něm si lidé dávali seznamovací pusu. Jenže jedna docela pěkná žena se tam na mě přisála a sála a sála. Já tam byl se ženou, ona tam měla manžela, ale přesto se ode mě ne a ne odtrhnout.

Olga: Šafaříku, Šafaříku!

Miroslav: Ale já jinak na ostatní ženský nemyslel.

To ona mně pořád říkala: Hele tamhle jde hezká ženská! Když jsme se koupali v moři na dovolené v Jugoslávii, vzala nás u břehu velká vlna. A ona hned: Táto, koukej se! Tak jsem mrknul vedle a té ženské voda sundala podprsenku. Sama mě na to upozornila, moje vlastní manželka! Já se k ní otočil a řekl jsem, ať se koukne na sebe.

Taky jí podprsenku sundala voda.

Paní Olgo, když drbete se ženskými, neřeknou něco ve stylu: S takovým chlapem bych chtěla být?

Olga: Ne ne, se Šafaříkem by nikdo nechtěl být. S ním můžu být jenom já, já jsem spokojená. Jiné by spokojené nebyly, ačkoliv si některé myslí, že je s ním velká sranda. Mohla bych je pozvat. Čím byste rádi potěšili jeden druhého?

Miroslav: Kdybych mohl nebo měl tu moc, tak bych jí pomohl od její současné nemoci. Hučení v uchu (tinitus), kterým strašně moc trpí. Podle lékařů se s tím nedá nic dělat.

Olga: Já zase jemu bych vyléčila nohy. Někdy ho tak bolí, že ani nemůže chodit.

15

Manželé Šafaříkovi před pěti lety při diamantové svatbě

Co dodat závěrem?

Olga: Že my dva bez sebe nemůžeme být.

Miroslav: Snad jen, že je jedna věc, na kterou myslíme stále. Nám se podařilo před 65 lety nastoupit na manželskou cestu a úspěšně jsme ji absolvovali.

K úplné spokojenosti nám chybí, kdybychom mohli společně odejít. Když odejde jeden, pro druhého to bývá většinou katastrofa. Bylo by hezké odejít současně. inzerce

gratulace

FOTOGRAF JIŘÍ HAVEL OSLAVÍ 85 Uznávaný fotograf a nestor české krajinářské fotografie Jiří Havel oslaví významné životní jubileum. V sobotu 9. dubna se dožívá 85 let.

Havel je známý osobitým způsobem fotografová- Vydal více než dvacet fotoknih, proslulé jsou jeho ní hor a proměnlivé podoby lesů a vod. Nejpro- nástěnné kalendáře. Měl padesátku výstav. V Trutslulejší jsou jeho snímky Krkonoš, fotil ale často i nově žije od roku 1959, je držitelem Kulturní ceny v Alpách, Tatrách, dvě z jeho fotografických expe- města Trutnova a členem Fotoklubu KDÚ Trutdic20141114_proplast_148x52,5mm_tisk_krivky.pdf vedly na Nový Zéland a do Austrálie. nov.

Foto: Ctibor Košťál, Miroslav Horčička 1 14.11.2014 8:20:37 inzerce

PLACENÝ ČLÁNEK

Rodinná firma Grund: Kdo roste, potřebuje energii Vyváží do 43 zemí, i když před 25 lety začínali v ložnici po babičce. Navrhuje pro ně Osmany Laffita nebo Luigi Colani, přesto si nejvíce cení poctivosti a pracovitosti svých zaměstnanců. Sklízejí úspěchy na nejprestižnějších trzích světa, ale milované Podkrkonoší rozhodně nehodlají opustit. Jen málo českých firem se může pochlubit tak stabilním zázemím, progresivním růstem a tahem na branku. Grund se nechlubí.

Grund pracuje.

Bez spolehlivých lidí se byznys dělat nedá Co je tou esencí, bez níž by se úspěšný výrobce koupelnových přeložek neobešel? Podle ředitele Jiřího Grunda nezáleží ani tolik na nejmodernějších technologiích, špičkových návrhářích nebo přízni úřadů. Na prvním místě stojí zaměstnanci. „Na lidi jsme měli velké štěstí. Firmu samozřejmě rozjížděl nejužší rodinný tým, ale po čase vyvstala potřeba 18

rozšířit výrobní kapacity a částečně i předat některé kompetence. Velmi si vážíme energie, kterou naši zaměstnanci do každodenní práce vkládají,“ říká zakladatel akciové společnosti Grund.

Nezapomíná ale taky na druhou stranu obchodu – partnery, dodavatele a zákazníky. S nimi je potřeba udržovat profesionální vztahy. „Vždycky dáváme přednost vstřícnému a férovému jednání. Kdo si chce prohlédnout poslední kolekci, toho rádi přivítáme ve vzorkovně, německé kolegy v osmdesáti kamenných obchodech jsme poctivě proškolili, velké úsilí vkládáme i do e-shopu,“ popisuje ředitel.

Recept na úspěch? Respekt a kvalita O „svých“ lidech mluví Jiří Grund opravdu rád: „Naši zaměstnanci jsou pečliví. S láskou a velkým smyslem pro detail a kvalitu dbají na to, aby naše výrobky dělaly radost. Mezi základní firem-

ní hodnoty Grund patří vzájemné porozumění a společná snaha posouvat výrobu i prodej neustále dopředu.“ Kvalita je tím slovem, které firmu z Mladých Buků dokonale vystihuje. Díky ní získávají domácí i zahraniční ocenění a pod jejich výrobky se podepisují významní designéři. Design je ostatně součástí firemní strategie. Spolupráce s Osmany Laffitou, Karim Rashidem, Blankou Matragi i Luigi Colanim udává trendy na několik let dopředu. „Oslovení návrháře bývá mnohdy dílem náhody nebo menší drzosti,“ směje se Jiří Grund. „Třeba posledně zmíněnému extravagantnímu designérovi motocyklů, vlaků i urbanistických konceptů budoucnosti jsem prostě jednoho dne zavolal.

Chtěli jsme vytvořit nadčasovou kolekci předložek. A to se panu Colanimu do puntíku povedlo,“ vzpomíná.

V Krkonoších jsme doma Firma roku 2013 sází na místní výrobu. Jako jedna z mála si pro své produkty vyrábí vstupní surovinu, tedy polyakrylovou přízi. V přádelně mají zkušení zaměstnanci pod kontrolou její jemnost i barevnost a mohou se postarat o celý výrobní proces. Od vzniku koupelnových koberečků na všívacích strojích, přes jejich natírání kvalitním latexem, až po balení podle požadavků zákazníků.

Stěhovat se nikam nehodlají. Jednak v roce 1992 otevřeli novou výrobní halu a pak také, jak podotýká majitel: „Jsme tady doma. Naši zaměstnanci bydlí v okolí, mají v Krkonoších rodiny. Bez nich bychom byli jako bez rukou i bez srdce.“ Rosteme a pomáháme. Třeba nám chybíte právě Vy? Zakázek pořád přibývá. To je dobrá zpráva. Svědčí o tom, že se Grundu daří, přináší do regionu peníze a ještě nabízí pracovní uplatnění. Za zmínku také stojí aktivity společnosti podporující Nadační fond Inka v Peru a MOST – šicí dílna pro Tibet Tailoring. „Společenská odpovědnost je jedním z pilířů našeho podnikání. V Andách jsme pomohli vybudovat několik mobilních dílen šití a pletení, díky nimž se oblékly tamní nejchudší rodiny, a dokon-

ce vzniklo několik drobných podniků nabízejících tyto služby. Podobně jsme šicí dílnu založili v tibetské vesnici Ladak,“ říká Jiří Grund.

To všechno díky energii a s pomocí zaměstnanců. Grundu jich ještě několik chybí. Máte-li chuť do práce, šikovné ruce, čistou hlavu a srdce na pravém místě, ozvěte se. „Parťáky a parťačky čeká příjemný kolektiv a kreativní práce, z níž se raduje už 20 milionů zákazníků po celém světě,“ uzavírá ředitel Jiří Grund.

19

POHÁDKY Z MLÉČNÉ DRÁHY

neděle 3. 4.

Výstava výtvarných prací žáků škol Trutnovska kino Vesmír – foyer ** otevřeno vždy v době promítání filmu ** vstup na výstavu zdarma

MAESTRO HLEDÁ MAESTRA

1.–30. 4.

V úterý 12. 4. se od 17:00 hodin uskuteční autorem komentovaná prohlídka výstavy (bez vstupného).

Partner Galerie UFFO: GRUND a.s.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma

PATRIK PROŠKO: MÍSTO ČINU

do 12. 4.

20. 4. – 24. 5.

Divadelní představení mimo předplatné: Spolek divadelních ochotníků Alois Jirásek, Úpice UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 90 Kč

KONEC DĚTÍ

úterý 12. 4.

Zábavná one woman show Šárky Vaculíkové UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 240, 220 Kč

MILENA MÁ PROBLÉM

pondělí 11. 4.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo Cylindr Představení pro děti od 5 let UFFO ** 16:00 hodin ** vstupné 80 Kč, se slevovou kartou 64 Kč

RONJA, DCERA LOUPEŽNÍKA

neděle 10. 4.

Pořadatel: Městská dechová hudba Krakonoška, UFFO – SCT a město Trutnov UFFO ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

JAZZINEC 2016

18. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pořadatel: Alternativa pro kulturu, o. s., ve spolupráci s UFFO – SCT Více informací: www.jazzinec.cz

pátek 8. 4.

JARNÍ KONCERT KRAKONOŠKY

30. 1.–25. 4.

Činoherní divadlo B: Divadlo Kalich, Praha

ŽENA ZA PULTEM 2: PULT OSOBNOSTI

PŘIPRAVUJEME pondělí 2. 5.

Tradiční akce zejména pro děti Pořadatel: UFFO – SCT a SVČ Trutnov Spolupořadatel: MEBYS Trutnov s.r.o.

Lampionový průvod – sraz před společenským centrem UFFO ve 20:00 hodin, odchod průvodu ve 20:15 hodin ** pálení vatry a program od 20:45 hodin Na Nivách

ČARODĚJNICE

sobota 30. 4.

Rodinné UFFOkousky: Městské divadlo Zlín Představení pro celé rodiny UFFO ** 16:00 hodin ** vstupné 120 Kč, se slevovou kartou 96 Kč

CESTA DO PRAVĚKU

neděle 24. 4.

Duben

www.uffo.cz

Činoherní divadlo A: Divadlo v Řeznické UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Činoherní divadlo A, ostatní – vstupné 330, 305, 280 Kč

ČERVENÁ

úterý 5. 4.

Cestopisný večer kino Vesmír ** 19:00 hodin ** vstupné 80 Kč

ALENA A JIŘÍ MÁROVI: RAKOUSKO A FRANCIE

pondělí 4. 4.

Alena a Jiří Márovi: Japonsko Pořadatel: Český červený kříž a UFFO – SCT kino Vesmír ** 14:30 hodin

AKADEMIE TŘETÍHO VĚKU

pondělí 4. 4.

Rodinné UFFOkousky: Divadlo Tramtarie Představení pro děti od 3 let UFFO ** 15:00 a 17:00 hodin ** vstupné 90 Kč, se slevovou kartou 72 Kč

Divadlo a hudba: Divadlo Bez zábradlí, Praha UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Divadlo a hudba, ostatní – vstupné 330, 305, 280 Kč

KAŽDÝ ROK VE STEJNOU DOBU

čtvrtek 21. 4.

Divadelní delikatesy: Thomas Monckton (Nový Zéland) UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Divadelní delikatesy, ostatní – vstupné 370, 345, 320 Kč

THE PIANIST

středa 20. 4.

Vernisáž 19. 4. od 18:00 hodin Partner Galerie UFFO: GRUND a.s.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR Galerie UFFO ** otevřeno: pondělí–sobota 9:00–18:00 hodin ** vstupné 30 Kč, děti 15 Kč, děti do 3 let zdarma

ERIKA BORNOVÁ, TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ

Předprodej vstupenek: Turistické informační centrum Trutnov pondělí–pátek 9:00–17:00 hodin sobota 9:00–12:00 hodin tel. 499 818 245 Změna programu vyhrazena!

Předprodej a rezervace vstupenek: Inforecepce UFFO pondělí–sobota 8:00–19:30 hodin tel. 499 300 999 e-mail: info@uffo.cz

UFFO ** 19:00 hodin ** předplatitelé vstup na abonentku Činoherní divadlo B, ostatní – vstupné 360, 335, 310 Kč

rozhovor

Potřebuji klid, lidi mě rozptylují hynek šnajdar Foto: Jan Bartoš, Jan Macek, Mia Houdek

Umělecké disciplíny Land Art a Stone balancing jsou stále v kurzu. Divák při nich žasne nad citem a trpělivostí umělce. Rudolf Waypa Novák (34) z Trutnova tomuto umění propadl před třemi lety.

Proces tvorby je pro něj nejdůležitější. „Při něm lze zapomenout úplně na všechno,“ říká.

Proč se tvoje pozornost zaměřila na Land Art, tedy na díla, která vznikají přímo v krajině? Kdy to bylo?

Už jsem s tím koketoval dávno, zjistil jsem, že jsem Land Art dělal už dřív, ale nevěděl jsem o tom. Nedávno jsem našel starou fotku, kdy jsme byli se školou u moře a tam jsem udělal dvě propojené spirály z kamenů. Vždycky mě to už od mládí táhlo do přírody a trávil jsem tam spoustu času. Nějak to vyplynulo. Potom jsem viděl video od landartisty Michaela Graba a zkoušel jsem si postavit kámen na špičku.

V té době jsem tomu propadl. To byl nejzásadnější okamžik. Je to asi tři roky.

Vzpomínáš si na svůj první výtvor?

První dílo, které jsem dal na internet, mělo docela ohlas. Kámen umístěný na Zlatém potoku tam stál čtrnáct dní. Každý den jsem tam 22

chodil se psem a kontroloval to. Nic se nedělo a pak to najednou spadlo, když jsem u toho stál. Přiblížil jsem se asi na metr a zničehonic se to zřítilo.

Jaký máš pocit, když vidíš takový zánik?

Je to velmi zvláštní a těžko popsatelný pocit. Během těch čtrnácti dnů to mohlo kdykoliv spadnout vlivem přírody nebo to mohl někdo shodit.

Spadlo to ale přímo přede mnou. Nechal jsem tam nějakou energii, a když jsem se k tomu vrátil, najednou se to celé narušilo. Od té doby se mi to stalo už několikrát.

Měl jsi nějaký vzor?

Určitě, britského umělce Andy Goldsworthyho, o kterém v roce 2001 natočil režisér Thomas Riedelsheimer dokumentární film Řeky a přílivy. Ten mě ovlivnil hodně. On dělá Land Art syrově, nevyužívá žádné nástroje a snaží se krajinu přetvořit minimálně. Používá na místě pouze to, co je k dispozici. Čím tě tento druh umění vzrušuje?

U Land Artu nejsou žádné mantinely. Děláš to, co tě napadne, a to mě na tom baví. Přijdu do lesa, rozvinu nějakou myšlenku a uskutečním ji. Bezprostřední tvorba je pro mě nejdůležitější.

Jak tvorba probíhá?

Najdu dobré kameny vhodné svým tvarem a barvou pro pěkné místo, které vyhledám. Potom už se pustím do stavění. Někdy ale nic neudělám, jenom se tím místem projdu. Každopádně mám stále na mysli respekt k přírodě. Třeba ve vodě je na kamenech spousta živočichů, ty k tvorbě nevyužívám.

Používáš i jiné materiály, než kameny?

Zkoušel jsem i dřevo, ale kámen je základ.

Kde tvoříš?

Mými lokalitami jsou Zlatý potok a řeka Úpa.

Nedávno jsem u Maršova objevil nádherné místo. Úpa tam má horský charakter, je to skutečná svatyně. Přišel jsem tam s tím, že něco postavím, ale to místo bylo tak dokonalé a mělo takovou energii, že mi nedovolilo nic postavit. Nic jsem tam neudělal. Musím se tam ještě několikrát vrátit a s tím místem se nejdříve sžít, aby mě přijalo a mohl jsem tvořit. Není to jednoduché. Miluji ale Krkonoše, jsem pořád někde venku kolem Trutnova. inzerce

Je pro tebe krajina ateliérem?

Stoprocentně, je to můj partner, je to srdeční záležitost. Vracím se na místa, která se mi usadí v srdci.

Jdeš do přírody s nějakou jasnou představou?

Někdy místo osloví mě a vidím něco, co bych tam mohl vytvořit. Jindy jdu do lokality, kterou jsem vyhlédl, a napadlo mě, co by tam mohlo vzniknout.

Vrátím se tam a udělám to. Jindy to nedopadne tak, jak jsem si představoval. To ale nevadí, jde o proces tvorby, ten je prvořadý. Mám rád kontrasty, ale jsem rád, když to dílo v prostoru vynikne.

rozhovor

Proč je pro tebe Land Art zajímavý, přestože je tak pomíjivý?

Možná právě proto. Mně se líbí, že si to dílo příroda bere zpátky.

Dá se říci, že příroda je spolutvůrcem?

To je přesné. Někdy jsem se o to dokonce snažil, aby si příroda s dílem hrála. Vzpomínám si, že jsme s Honzou Mackem a Ondřejem Koudelkou udělali zavěšené suché listy na suchý strom. Chtěli jsme si pohrát s větrem. Příroda udělala suchý strom, suché listy a vítr. Dali jsme tomu formu, ale ukázalo se, že jsme vlastně spolutvůrci přírody.

Všiml sis, že jsi přišel do krajiny a Land Art tam vzniknul bez účasti člověka?

Každý den. Příroda je dokonalý umělec.

Věnuješ se Stone balancingu, tedy stavění kamenů na sebe do nepravděpodobných pozic. Musí k tomu mít tvůrce talent nebo jde o jeho zručnost?

Stačí trpělivost a trochu pokory k materiálu. Někdo moc tlačí na pilu a to není dobře. Cit tvůrce, aby kámen stál na centimetru čtverečním, nakonec přijde sám.

Stalo se ti, že jsi něco postavil a najednou to spadlo?

Stává se to, ale nenadávám. Je to terapie. Má to blízko k meditaci. Soustředím se pouze na tvorbu a zapomenu při tom úplně na všechno.

Co je hlavní vlastností tvůrce Stone balancingu?

Prvořadé jsou trpělivost a cit. inzerce

Může tuto disciplínu dělat každý?

Propagoval bych to, má to blahodárný vliv na mysl člověka. Dá se při tom zapomenout na čas i všední starosti. Je to velmi léčivé.

Proč tvoříš na poměrně nedostupných místech, kam divákovo oko nemusí dohlédnout?

To musí být hodně náhodný divák. Když jsem moc soustředěný na svou tvorbu, je to skoro taková intimní věc. Nevyhledávám chvíle, že bych vstoupil do řeky Úpy a čekal, až přijdou diváci.

Nevadí mi to, když někdo přijde, ale více mi vyhovují místa, kde nikdo není. Potřebuji k tvorbě klid, lidi mě rozptylují.

Kromě balancování s kameny jsi dýdžejem a členem hudební skupiny Electrum Magicum. Co tě přivedlo k hudbě?

Jednou přišel Vojta Lábus, že založíme kapelu. Ale u zrodu mého zájmu o hudbu byl můj kamarád Ivan Šrajer. Poslouchal hlavně elektroniku a věci, které tady tehdy nebyly běžné. Ten mě ovlivnil hodně a začal jsem koketovat s elektronickou muzikou. Chtěl jsem zkusit dráhu dýdžeje.

Co pouštíš návštěvníkům DJ produkcí?

Divákům pouštím Drum & Bass, což je hudební žánr elektronické hudby vzniklý v 90. letech. Pro tento styl jsou charakteristické převážně instrumentální skladby založené na výrazné basové lince spolu s bicími. Já tu hudbu mixuji, dávám jí různé efekty.

Jakou máš roli v kapele?

V kapele hraji na doprovodné nástroje a občas mám ústní projev, kterému bych nerad říkal zpívání. Spíše je to zanedbatelná role, takové křoví.

Ovlivňují se nějak navzájem Land Art a muzika?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel, ale vypadá to, že to tak je.

RUDOLF WAYPA NOVÁK • narozen 20. ledna 1982 v Trutnově • studoval SPŠ a SOU • věnuje se Land Artu a Stone balancingu • je DJ v Colorsound • člen kapely Electrum Magicum • zadaný •žije v Trutnově

25

inzerce

Pořizuješ si fotodokumentaci. Jejím smyslem je zachytit ten okamžik?

Je to i kvůli prezentaci, třeba na sociálních sítích, kde je obrovská komunita lidí, kteří se zabývají balancingem. Tvůrci se navzájem inspirují. Ve finále chci, aby to lidi viděli, ale nemusejí být při tom.

reportáž

Jak se leze pro šišky Je jedno březnové, trochu promrzlé, ale za to slunečné čtvrteční ráno. Za chvíli bude sedm hodin. S fotografem sedíme v autě a jedeme k budově České lesnické akademie. Máme domluvenou reportáž, kdy se zúčastníme jedné z lekcí semenářského kurzu studentů třetího ročníků ve výcviku lezení na vysoké stromy.

U školy se seznamujeme s vyučujícím praxe a odborných lesnických předmětů Janem Térou, který nám popisuje cestu, kam pojedeme. Jeho zelenou dodávku pak sledujeme směrem na Voletiny, ale ještě před nimi odbočíme na asfaltku, podél níž vede parovod na Dvoračku. Po pět seti metrech zastavujeme. Kluci z kufru vytahají čtyři oranžové pytle, v nichž mají „výstroj“, a zacházíme pade26

Michal bogáň foto: miloš šálek

Studenti trutnovské lesárny se v letošním školním roce setkávají s novinkou. V rámci praktické výuky se pohybují desítky metrů nad zemí v korunách stromů.

sát metrů do lesa. „Ty jsou naše,“ ukazuje učitel žákům několik označených smrků ztepilých v mírné stráni. Jak jsou vysoké? „Pětatřicet metrů,“ dostává se mi odpovědi. Tak vysoko ale kluci nepolezou. Nahoru, kde už je průměr kmene pod osm centimetrů, tam už se neleze. Ale i nad tím, že zůstanou viset v nějakých 28 metrech, trošku nevěřícně kroutím hlavou.

Mezitím padla volba na první tři stromolezce.

Pánové Soustružník, Šebek a Melicher se začínají strojit. Berou si na sebe vybavení potřebné ke stupačkové metodě, v níž probíhá výcvik. Škola má k dispozici osm souprav. Ty podléhají přísným normám. Každoročně jsou posílané na garanční prohlídky. Zátěž je prý testována tak, že udrží deset

Nejdřív však studenti musí nastudovat teorii. Teoretická část lesního semenářství se vyučuje v rámci předmětu o pěstování lesa.

Nejlepší žáci ze třídy pak dostanou příležitost rozšířit si kvalifikaci o tento semenářský kurz včetně praktické části. Na jejím konci složí zkoušku a dostanou kvalifikační průkaz, který je opravňuje k tomu, aby dělali živnost na stojící stromy za účelem sklízení osiva. Zatímco na druhé odnoži České lesnické akademie ve Svobodě nad Úpou se kurz vede již několik desítek let, na lesárně v Trutnově ho rozjeli poprvé až letos. Zájem byl velký.

Kluci stojí u stromů a naměřují si lana. Vše má svůj přesný postup a zásady, které jsou dokonce dané vládním nařízením. Kurz se skládá z pěti venkovních výjezdů. „Během nich se naučí techniku lezení, seznamují se s pomůckami a přitom se jim pečlivě vysvětluje, jak se mají bezpečně chovat na stromě, protože na něm jsou

zodpovědní sami za sebe,“ popisuje Jan Téra. Kdo se chce výcviku zúčastnit, musí mít souhlas rodičů a potvrzení od lékaře, že je zdravotně způsobilý k práci ve výškách. „Psychika ovlivňuje každého jinak. Někomu se strach z výšek dostaví již na čtyřech metrech, někomu na dvaceti. Ale důležité je nevzdat se, bojovat a zkoušet co, si člověk může dovolit,“ doplňuje student Jakub Soustružník, který strach z výšek nikdy neměl. Všichni tři už stoupají po kmeni do výšin. Jeden krok na 27

inzerce

chlapů. Kluci na sobě mají padákové vesty opatřené lany - dvěma poutacími a jedním kotevním, aby byli dobře fixovaní. K ochraně zápěstí a nohou poslouží kožené nátepníky a kamaše. Na boty si připevňují stupačky s hroty z oceli, díky kterým se nohy upevní na kmeni. „Je to stará vyzkoušená metoda, kterou se lozí už několik set let od té doby, co lesníci začali sklízet osivo ze sejících stromů,“ poukazuje učitel.

28

Pro tuhle partu je to už čtvrtá návštěva a jde jim to jako po másle. V první lekci se vlastně studenti učí dobře obléknout do soupravy a zacházet s ní. Opakovaně lezou do výšky maximálně tří metrů. „Dokud nezvládnou všechno precizně v této nízké výšce, dál je nepustíme,“ hlásí Jan Téra. Ve druhé lekci pustí mladíky do deseti metrů a musí předvést, že se na stromě cítí jistě, umí dobře techniku stoupání a perfektně zvládají přepínání lana.

Při třetím lezení, kdo se nebojí, má zelenou vydat se až do koruny stromu. Tam už samozřejmě překáží větve. Suché se dají ulomit, stromu to neuškodí a lezec se nemusí tolikrát přepínat.

Přepínání jinak probíhá tak, že spodním lanem je člověk fixován, druhé lano si upne nad přeslen větví a teprve pak odepne spodní. Tímto způsobem se vyleze pro šišku. Další dvě návštěvy studenti mají na to, aby si lezení osvojili natolik, že pak budou schopni složit zkoušku. „Ukáží, že umí samostatně manipulovat s pomůckami, bezpečně vylézt do koruny, tam předvést práci a samostatně slézt ze stromu,“ říká Jan Téra, co je předmětem praktického testu.

„Začátky byly velmi těžké jak fyzicky, tak psychicky, ale s každým výstupem přibývaly zkušenosti a zlepšovala se technika, což vedlo k menší fyzické námaze,“ konstatuje třeťák Robert Šebek. „Každý, kdo to vyzkouší, rychle pochopí,“ doplňuje jeho spolužák Jakub Soustružník. Nejtěžší pasáže jsou podle něj v koruně, kde je stísněný prostor kolem větve, přesleny jsou blízko sebe a prosto pro pohyb je minimální. Vylézt nahoru jim trvalo necelých čtyřicet minut. „Nemám vůči nim nejmenších výtek. Jsou mladí, mají elán, hrdí lesníci, naše budoucí generace. Člověka hrozně těší, když v nich probudí zápal,“ uzavírá učitel Jan Téra.

29

inzerce

stromě je posun asi o 25 centimetrů. Ostatní spolužáci postávají v hloučku a občas směrem nahoru něco zahlásí. „Důležité je, aby si kluci hlídali to spodní lano,“ přitočí se ke mně Martin Kábrt, mladší kolega učitele Téry, jenž se lezení na stromy věnuje profesionálně a ve škole získává praxi, aby se mohl stát učitelem. „Pro lepší pocit to chce mít to lano kratší. Kdyby mu stupačka náhodou sklouzla a noha ujela, tak tolik nesjede,“ dodává. Když k takové situaci dojde, člověk se zároveň musí vyvarovat pudu sebezáchovy - nesmí se chytit se stromu. V tom případě totiž lano přestane fungovat jako brzda, vy jedete dolů a sedřete se. Musíte se odklonit od stromu, tím se lano napne a zůstanete viset.

proměny trutnova

Dolní Promenáda v roce 1975 Na fotografii na straně 30, kterou v roce 1975 pořídil Karel Hybner, je zachyceno pokládání horkovodu v ulici Dolní Promenáda v rámci tehdejší rozsáhlé teplofikace města. Snímek je zajímavý také tím, že zde fotograf pro budoucí generace zaznamenal podobu starého kiosku, který od třicátých let 20. století stával na začátku Dolní Promenády. Ještě v šedesátých letech zde byly k dostání noviny, zatímco na počátku sedmdesátých let tu paní Barková prodávala květiny, pěstované v Dolním Starém Městě v zahradnictví Komunálních služeb města Trutnova. V době pořízení snímku byl ale kiosek již opuštěný a chystala se jeho demolice.

30

Na druhé staré fotografii z roku 1975, jejímž autorem je opět Karel Hybner, vidíme, jak dělníci rozbíjejí zbytky někdejšího kiosku. Na tomto snímku zaujme rovněž v pozadí jednopatrový dům čp. 136, stojící v těsném sousedství dvojgaráže. Tento objekt z roku 1886 bychom na Dolní Promenádě nyní již také marně hledali. V prosinci 1979 byl totiž zbořen z důvodu svého havarijního stavu, kdy reálně hrozilo zřícení stropů v objektu.

O opravě domu se tehdy vůbec neuvažovalo, protože v souvislosti s chystanou výstavbou nového centra Trutnova byl zahrnut do plánovaného demoličního pásma. Přestože stál dům čp. 136 takřka v samém centru

Trutnova, existuje jen velmi málo fotografií, na kterých je zachycen. Dnes na jeho místě nalezneme několik garáží.

Oproti staré fotografii přibyl na současném srovnávacím snímku dvoupatrový dům čp. 923 s ka-

várnou, který byl postaven po roce 1989. Závěrem bych rád poděkoval Luďku Jiráskovi ze Státního okresního archivu Trutnov a Františce Beníškové z Trutnova za cenné vzpomínky na kiosek a dům čp. 136.

31

Z muzejních sbírek

Památeční kříž na prusko-rakouskou válku roku 1866 Vlastimil Málek, Muzeum Podkrkonoší foto: miloš Šálek

V letošním roce se chystají nejen v Trutnově rozsáhlé připomínkové akce u příležitosti 150. výročí prusko-rakouské války 1866. Většina bitev této války se odehrála v severovýchodních Čechách, rozhodující pak u Hradce Králové dne 3. července 1866. Prusové v ní jednoznačně porazili Rakušany, avšak právě u Trutnova se odehrála jediná bitva v rámci celého tzv. severního bojiště, kde se podařilo Rakušanům zvítězit.

Ve sbírce trutnovského muzea se nachází celá řada předmětů, které válečné dění roku 1866 připomínají. Jedná se především o výzbroj a výstroj, vyobrazení bojů a upomínkové předměty. Jedním z nich je železný kříž s ukřižovaným Kristem věnovaný trutnovskému muzeu v době jeho začátků mezi lety 1890–1891 trutnovským lékárníkem Carlem Czernym. Právě ten byl roku 1866 spolu s dalšími Trutnovany zajat a po mnoho týdnů držen v pruském vězení v pevnosti Hlohov (Glogau).

Muzeum Podkrkonoší v Trutnově bude tento sbírkový předmět – spolu s dalšími – veřejnosti prezentovat na výstavě, jejíž vernisáž se uskuteční v sobotu 25. června 2016.

inzerce

PLACENÝ ČLÁNEK

Tuk nemusí tělu jen škodit Lze ho použít k omlazení a korekci vrásek Trendem posledních let v mnoha oborech je příklon k přírodním materiálům. V nábytkářském průmyslu, potravinářství ani oděvnictví se tomu nikdo nediví.

Využívat ale přirozené látky, navíc vlastního těla, v plastické chirurgii je novum, které velmi rychle získává na popularitě. Jak u samotných chirurgů, tak u lidí toužících po nejrůznějších estetických zákrocích. Výsledky jsou perfektní.

Mějte svůj tuk rádi, umí i pomáhat Omlazení obličeje, vyhlazení jizev, zvětšení prsou, korekce deformit po úrazech – to je jen malý výčet zákroků, při nichž je podle plastického chirurga Radka Lhotského použití vlastních tukových buněk vhodné a velmi efektivní. „Tuk nemusí našemu tělu jen škodit, pokud ho samozřejmě není tolik, že ohrožuje funkce vnitřních orgánů. Tukové polštářky na břiše, bocích nebo stehnech můžeme v rámci plastické chirur-

34

gie skvěle uplatnit,“ říká lékař s tím, že jeho hlavní výhodou je snadná dostupnost, cenová výhodnost a dlouhodobý pooperační efekt.

Tuková tkáň se stává výplňovým materiálem číslo jedna. Na rozdíl od materiálů založených například na kyselině hyaluronové, u tuku naprosto odpadá riziko reakce na cizí těleso v organismu a hojení je bezproblémové.

Z břicha na obličej, ze stehen na prsa S trochou nadsázky se dá říct, že plastičtí chirurgové svedou přesouvat tukové buňky z míst, kde je jich nadbytek tam, kde naopak chybí. Kam se ztrácí? „Tuku nám zkrátka přirozeně ubývá. Atrofie tkání potká postupem času každého, v různé míře a na různých místech. Nejčastěji a nejvíce vi-

ditelně se projevuje v obličeji. Vznikají tak jemné i hluboké vrásky, kožní nadbytky a převisy,“ vysvětluje Radek Lhotský.

Vlastní tuk je podle současných plastických chirurgů vynikajícím doplňkem většiny estetických zákroků v obličeji. Vyplňují se jím vrásky, aplikuje se k regeneraci, ale pomáhá také korigovat starší jizvy. Dále se často používá ke korekci deformit vzniklých v důsledku úrazů, operací nebo vývojových vad. Lékaři s jeho pomocí ale i zvětšují objem prsou a hýždí, mohou vylepšit důsledky akné, eliminují strie. Možností je celkově mnoho.

Tuk se přenáší v lokální anestezii. K obavám není důvod „Řada klientů má před zákrokem mírné obavy z bolestivosti, délky hojení nebo jizev. Nic z toho není na místě,“ uvádí plastický chirurg.

Zákrok podle něj spočívá v odběru tuku, jeho zpracování a přenosu speciálními kanylami do určeného místa. Obvykle jen v lokální anestezii, ve velmi příjemném prostředí a během mnohdy družného hovoru. „S klienty probereme kde co, atmosféra na sálu je opravdu uvolněná, vysvětlujeme, co právě děláme, probereme rodinu i práci, zasmějeme se,“ dodává.

Výsledek transferu tukových buněk vypadá velmi přirozeně. Pokud není zákrok spojen s odstraněním kožních převisů pomocí skalpelu, je hojení většinou velmi rychlé. Vpichy se rychle „ztratí“ a bolest vymizí takřka okamžitě po zákroku.

Takzvaný lipofilling poskytuje jako první v regionu ambulance plastické chirurgie v Trutnově. Pracoviště v Masarykově poliklinice staví na individuálním přístupu ke klientům, pečlivé práci a vstřícnosti.

Objednat ke konzultaci se můžete telefonicky: +420 499 859 755, +420 499 813 978 nebo e-mailem: ordinace@chirurgietrutnov.cz

www.chirurgietrutnov.cz

35

ROZHOVOR

KAREL HYBNER a jeho vzpomínky na minulost pavel cajthaml, foto: ctibor košťál

Začátky s kronikou V roce 1970 přišel Toník Justů s předsedou národního výboru Miloslavem Polatou, že bych měl udělat několik fotografií pro kroniku. Tak jsem řekl, že jo. Oni říkali, že tak deset, dvacet. Pak přišel Polata znovu, a řekl, abych si pořídil nějaký fotoaparát.

Koupil jsem Flexaretu a focení do kroniky doslova propadl.

Léto versus zima Od roku 1970 jsem fotil pro městskou kroniku. V létě jsem chodil na všechny akce. A v zimě zalezl do komory, a vyvolával, kopíroval, leštil, pořád to sušil na podlaze, to bylo hrozné. Vše jsem chystal, abych to pak mohl lepit do kroniky.

O temné komoře V dobách, kdy se fotilo černobíle, se musely filmy a snímky vyvolávat v temné komoře. Fotoklub ji měl v okresním kulturním středisku. Já využíval komoru ve škole. Teprve když jsem se přestěhoval do baráku, zřídil jsem si doma vlastní.

36

Fotograf a středoškolský profesor Karel Hybner (81) patří mezi uznávané osobnosti Trutnova.

Přesně 42 let pořizoval snímky pro městskou kroniku. Dlouhá léta vedl zdejší Fotoklub KDÚ, který nyní vystavuje v Muzeu Podkrkonoší. Dnes je v penzi, nefotografuje. Ochotně ale převyprávěl pár vzpomínek.

Čím se fotografovalo První u mě byla Vera, pak jsem měl Flexaretu, Yashicu, nějakého Nikona a na závěr digitál.

Ale mezitím toho ještě bylo!

Příchod digitální éry Digitální svět má výhody. Nacvakal jsem, co se mi líbilo, sice jsem nemusel šetřit, ale pak zas ta práce s tím vybíráním...

První diashow ve městě Fotky nekončily jen v kronice.

Pro město jsme dělali promítání diapozitivů. Bylo to ohlédnutí, co se za rok udělalo. Bylo poplatné době, ale oblíbené. Měli jsme kruhové diaprojektory a promítali na dvě plátna.

Příchod do fotoklubu Mohlo to být někdy kolem roku 1960. Do zdejší školy jsem přišel učit v roce 1956.

Tady mě Petr Kábrt učil fotografovat. Pak jsem se nějak dostal do fotoklubu a seznámil se s Bédou Májem, který se stal později mým velkým přítelem.

Jak se stát členem Kdo chtěl do klubu chodit, mohl přijít a byl členem, dokud neřekl, že přestane chodit. Žádné přijímání, žádné evidence, prostě velice volné sdružení fotografů.

Typické pro fotoklub Kdo chce být členem, musí už umět fotografovat. V klubu se nikdo nedozví, jak fotografovat. Výjimkou byl kolega Hönigsfeld, který pořizoval snímky za snížené viditelnosti. Ten o tom ještě přednášel.

Nesmí se zapomenout, že… …jedním z nejdůležitějších členů je Zdeněk Fibír. Sice nechodil na schůzky, nefotografoval, ale pořádal Mapový okruh, balil vše potřebné, odesílal a zařizoval poštu. To je podle mne nesmírně náročná práce.

Pro fotku na festival Krásné chvilky jsem zažil na Bojišti při hudebním festivalu Obscene Extreme. Fotil jsem divoké lidi, skákali z jeviště dolů a sem tam někteří unavení leželi na zemi. Sešli se kolem mě takoví kluci a ptali se, co tam dělám a proč to fotím. Tak jsem jim vyprávěl o kronice a oni říkali: No jo, to je krása! A pak jsme se viděli zase za rok.

U vchodu jsem dostal cédéčko s jejich hudbou, no hrůza!

Poslední fotografování Focení jsem zabalil v roce 2012, kdy jsem dokončil kroniku.

Od toho momentu už nefotím.

Doma žádný foťák ani nemám.

Nikdo mu neunikl Vyfotil jsem všechno, co se dalo. I prezidenty Havla, Klause a Zemana. Nebo pana arcibiskupa, když byl v Trutnově.

37

inzerce

Počty zmáčknutí spouště V posledních letech jsem nalepoval do kroniky nějakých 2200 fotografií, ale kolik jsem přesně udělal záběrů nebo zmačknutí, to netuším. Dnes se dá nacvakat velké množství záběrů a pak se pracně, velmi pracně vybírá… Ale určitě půl milionů záběrů by to asi bylo. Pár fotoaparátů na to taky zařvalo!

CHYTRÁ SEZÓNKA BEZKONKURENČNĚ NEJVÝHODNĚJŠÍ SEZÓNNÍ SKIPAS ( NEJEN) DO ŠPINDLU

2016/17

Skiareál Špindlerův Mlýn nabídne celosezónní skipasy na zbytek letošní zimy a na celou příští zimní sezónu za poloviční cenu běžné sezónky!

SEZÓNNÍ SKIPASS by

Neomezené lyžování v průběhu celé zimní sezóny za 4.990 Kč!

Nejde o aprílový žert, ale o ojedinělou nabídku společnosti Melida,a.s. provozovatele Skiareálu Špindlerův Mlýn pro všechny příznivce lyžování a snowboardingu, kteří si již nyní v dubnu mohou předplatit celosezónní skipas na následující sezónu, navíc za neuvěřitelnou cenu.

René Hroneš, obchodní a marketingový ředitel Skiareálu nám k tomu řekl: „Produkt „Chytrá sezónka“ je absolutně nejvýhodnější možnost neomezeného lyžování nejen po zbytek letošní zimy, ale hlavně po celou příští zimní sezónu. Systém prodeje je takový, že v období 1.4.-30.4. si budou moci všichni zákazníci v e-shopu www.GOPASS.cz za 990,- Kč „předplatit“ tuto výhodnou celosezónní permanentku, která se jim automaticky nahraje na jejich kartu GOPASS. Již po tomto prvním kroku budou moci na tento skipas lyžovat až do ukončení letošního zimního provozu našich zařízení, který očekáváme někdy v první půlce dubna.

Následně pak budou tito klienti v průběhu září a října 2016 vyzváni k doplacení 4.000,- Kč, čímž si pořídí sezónku na zimu 2016/17 za neuvěřitelných 4.990,- Kč. A to hovoříme jen o kategorii Dospělí. Junioři a Senioři mohou pořídit „Chytrou sezónku“ za 3.990,- Kč, Děti pak za 3.490,- Kč.“ Zakoupení skipasu a veškerá komunikace probíhá prostřednictvím věrnostního programu GOPASS, do nějž se může každý jednoduše registrovat zcela zdarma a za padesátikorunovou zálohu si pořídí kartu GOPASS, která bude následně jeho skipasem. Jediné, co k získání této výhodné nabídky potřebujete, je pouze členství v našem klubu a karta GOPASS a hlavně rychlost, protože nabídka výhodného předprodeje bude na konci dubna ukončena. Ředitel Skiareálu Čeněk Jílek doplnil: „Cena 4.990 za celosezónní skipas do Špindlu je opravdu bezkonkurenční. Jde o slevu 50%, sezónka do Špindlu nikdy nestálá méně. Ten, kdo ji nevyužije, je sám proti sobě. Před zimou sice máme v plánu vlnu tradičních předprodejů sezónních skipasů, ale ceny již budou nesrovnatelně vyšší. Tato nabídka je určena nejen našim stálým sezónkářům jako odměna za jejich věrnost, ale například všem, kteří k nám přijíždí lyžovat na 3-4 víkendy během zimu. Cena 4.990,- Kč se totiž pohybuje kolem ceny našeho 6-denního skipasu.“.

Nákup „Chytré sezónky“ je možný pouze přes e-shop www.gopass.cz , kde najdete i veškeré informace.

Lyžovat ve Špindlu se vyplatí !

4 VÍTE, KOLIK SKUTEČNĚ BUDETE PLATIT ZA ÚVĚR? ÚROKOVÁ SAZBA NENÍ VŠECHNO. S financemi poradím i Vám

Tereza Fátorová

tereza.fatorova@mpss.cz tel.: 737 133 433 www.modrapyramida.cz

Mějte k nám ještě blíž

+