Trutnovinky magazín - červenec 2012 by Zbyněk Kačer

kulturně-společenský magazín | červenec 2012 | vydává

| zdarma

3. - 6. 7.

Rock for People Hradec Králové

13. 7.

Support Lesbiens + Wohnout Výrava

14. 7.

Tři sestry Pohoří u Dobrušky

20. 7.

Monkey Business + J.A.R. Výrava

21.7.

Pivobraní Náchod

3. - 5. 8. 10. - 11. 8. 11. 8.

Porcinkule Hostinné Keltská noc Harrachov Krkonošské pivní slavnosti Vrchlabí

16. - 19. 8.

Open Air Music Festival Trutnov

17. - 18. 8.

Hradecká V8

31. 8.

Chinaski + Mandrage Výrava

Více informací na www.cernahora.cz

87,6 FM

87,8 FM

96,2 FM

105,3 FM

OBSAH | EDITORIAL

STRANY 4 - 17

ÚSPĚŠNÍ PODNIKATELé

STRANY 24 - 25

BEATBOXER MATĚJ SUK

STRANA 29

Z MUZEJNÍCH SBÍREK

STRANY 20 - 21

HUDEBNÍ FESTIVALy

STRANY 26 - 27

VýTVARNÍK JAN SKOřEPA

STRANA 30

STRONgMANI V TRUTNOVĚ

inzerce

Vydavatel: XANTIPA AGENCY s.r.o, IČ: 25947940, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Bulharská 66, Trutnov, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, www.trutnovinky.cz Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@xantipa. eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Zbyněk Kačer, tel: 731 175 558. Grafika: Lenka Kynclová, Korektury: Barbora Peterová, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o., Grafika na titulce: Veronika Boumová

LUBOMÍR BURKOŇ

Ministr zemědělství Lux mi řekl, že jsem šílenec

Kariéra úspěšného podnikatele v zemědělství splnila Lubomíru Burkoňovi (60) jeho životní sen je svobodným sedlákem a farmářem. S firmou FARMERS se mu podařilo vybudovat v Trutnově moderní farmu na chov skotu. Prosadil se, i když mu předpovídali rychlý konec. „Dnes mám 2700 hektarů pastvin, 1850 kusů dobytka a 22 zaměstnanců. Úžasná produktivita práce,“ říká. Vzpomenete si, kdy vás napadlo začít s podnikáním? Dost živě. Důležitý byl první den D, když jsem se v patnácti letech zamiloval do práce na vesnici a v zemědělství. V roce 1972 jsem nastoupil na státní statek v Trutnově. Pracoval jsem tady v různých pozicích. Pak přišel rok 1990. Dali jsme dohromady partu lidí a řekli si, že přece nebudeme dělat na nikoho jiného, ale jen sami na sebe. A že to v zemědělství zkusíme. Nikdo nám tehdy nevěřil. Proč? Neměli jsme nic. Žádné prostředky, žádné peníze, ale měli jsme vedle sebe vynikajícího ředitele státního statku doktora Hejzlara, který moji filozofii pochopil a začali jsme spolu oslovovat patřičné úřady. Když nás tehdejší ministr zemědělství Josef Lux vyslechl, tak mi řekl: „Pane Burkoň, vy jste šílenec!“ Já mu odpověděl: „Pane ministře, já tady chci vybudovat velkou specializovanou farmu na chov skotu ve vlastních rukách.“ To byl vlastně onen druhý den D mého života. To bylo krátce po revoluci? Ano. Musím ješitně říct, že naše myšlenka byla vůbec první v republice ze státních statků. Byli jsme první, kteří šli do nájmu a pak privatizovali v zemědělství. Dost lidí nám nevěřilo, ale já si

myslím, že za těch víc než dvacet let jsme dokázali, že to jde a odvedli jsme pořádný a poctivý kus práce. Dali jsme dokupy skvělou partu lidí. A věděli jste tehdy, co jdete dělat? To víte, že ne! Víte, jak mi bušilo srdce, když jsem měl poprvé zaměstnancům vyplácet mzdu? Netuším. To bylo něco úžasného! To si člověk uvědomuje až s odstupem času. Musím ale říct, že tenkrát nám zaměstnanci, které jsme na sebe převedli, věřili. A my zase věřili jim. Fungovalo to. A ty začátky, to bylo úžasné. Radovali jsme se z každého úspěchu. Z vyplacených výplat, z dodaného mléka, z první faktury za dobytek. Protiváhou k tomu byl privatizovaný majetek za 68 milionů, o kterém když si člověk řekl, sakra to musíš zaplatit, tak se mi dělal pot na zádech. A hodně dlouho. Dnes je vše zaplacené, dluhy ani úvěry nemáme. Určitě nelitujeme, že jsme se pustili do podnikání. V jakém počtu jste začínali? V sedmi. Byl jsem všemi osloven a já to vzal na sebe jako lídr, ale za dvou podmínek: Tou první bylo, že rozhodovat musí jenom jeden. A to padlo do mých rukou. Demokracie v podnikání totiž nefunguje. Tou druhou, že nebudeme zaměstnávat

5 nikoho z rodinných příslušníků. Lidé z rodiny ve firmě, to jsou vždycky rozbroje. Dnes už s námi někteří z původní party nepodnikají, zůstali jsme jen tři. Já mám jako majoritní vlastník sedmdesát procent, společníci Ivan Tancibudek a Stanislav Desenský mají zbytek. Co se změnilo, když jste začal podnikat? Nic. Já dělám pořád stejně, jako předtím na statku, akorát teď dělám pro sebe. Je to samozřejmě odlišné, dnes je modernější technika, existují počítače atd., ale v principu, když to shrnu, celých 41 let je práce v zemědělství stejná. Soboty a neděle, svátky, prostě práce 12 až 14 hodin denně. A já mám fantastickou rodinu, která to respektuje. Je podnikání o nápadu, manažerských schopnostech nebo o dřině? Na podnikání v zemědělství musíte, jak se rádo říká, mít srdce, ale podle mě i hlavu. Má svá specifika. Máte třeba na ráno připravenou nějakou práci a přes noc napadne 38 milimetrů srážek. A najednou je to všechno jinak. Takové problémy třeba v továrně řešit nemusí. Jsem velký obdivovatel legendy českého zemědělství doktora Čuby ze Slušovic, a bylo mě ctí poznat osobně jeho inzerce

metody práce. On svůj ideál postavil na úžasně jednoduché organizaci práce. Na tom je postavená i naše firma. Jednoduché řízení. Jak jste dokázal, že u vás na farmě je čisto. Když si vzpomenu na některé jiné kravíny … Umím omluvit řadu věcí, ale neomluvím nepořádek. Máme vybudovaný určitý systém péče o náš majetek. Když někde něco postavíme, tak to musí být nové nejen dnes nebo zítra, ale i za rok. Naučit to lidi nebylo snadné, ale šlo to. Nakonec se to lidé naučí a jsou rádi, že pracují v čistém prostředí. Pořádný člověk přece doma bordel nemá. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek LUBOMÍR BURKOŇ - vzdělání - Střední zemědělská technická škola s maturitou, obor mechanizátor - s podnikáním začal v roce 1991 - má majoritní podíly ve firmách Farmers a Diana Seven, zaměstnává 22 lidí - je ženatý, má dceru - je předsedou Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů a členem předsednictva Agrární komory

RUDOLF KASPER

O podnikání jsem začal přemýšlet na štaﬂích

Letos slaví trutnovská firma KASPER KOVO dvacet let existence. Její majitel Rudolf Kasper (54), ale podniká ještě o dva roky déle. Byl vlastně jedním z prvních, který se po sametové revoluci pustil do vlastního byznysu. Píle, nadšení a cílevědomost mu vydržely dodnes, celých 22 let. Vzpomenete si ještě dnes, kdy vás vůbec poprvé napadlo, že byste mohl podnikat? To si pamatuju přesně. Bylo to několik málo dnů po revoluci, po 17. listopadu 1989. Stěhovali jsme se s rodinou do Poříčí do většího bytu a já jsem na štaflích maloval byt a poslouchal přenosy z rádia. Přemýšlel jsem, jak se v tom zorientovat a od toho okamžiku bylo mým cílem dělat samostatně a dělat si to tak, jak chci já. Věděl jste hned v jakém oboru? V podstatě jsem věděl, že by to měla být stavařina, inženýring, protože to jsem studoval, to jsem do té doby dělal. Komu jste o svém nápadu řekl jako prvnímu? Manželce. A co vám na to řekla? Nemluvila mi do toho a do dneška mi do podnikání vůbec nemluví. Měl jste představu, co podnikání obnáší? Po praktické stránce vůbec. K tomu jsme neměli příležitost. Navíc jsem dělal do té doby práci, při které jsem se do světa dostal jen minimálně, takže ze zahraničí jsem si nic přivézt nemohl.

Na druhé straně už před revolucí jsem četl hodně světové manažerské literatury, a to se mi hodilo. Které kroky jste v podnikání udělal jako první? Hlavně jsem se musel vypořádat s dosavadním zaměstnáním. V té době jsem byl jmenován jako technický ředitel Texlenu, ale více méně v průběhu několika málo měsíců po revoluci bylo jasné, že firma dozná velké změny a že tam pro mě nebude místo. Proto jsem si zpracoval vlastní představu o své budoucnosti, přesvědčil jsem několik dobrých spolupracovníků, které jsem postupně zaměstnal. A co přišlo potom? Snažil jsem se využít svých znalostí. Začal jsem s inženýringem, přestěhovali jsme se do Moby Dicku, ještě než se tam přesunul městský úřad. Následně jsme jako stavebně inženýrská firma sídlili v Palackého ulici. Kolik jste měl v počátku zaměstnanců? V podstatě jsem začal sám. Postupně jsem nabíral lidi. Pak nás byly desítky, když jsem nabral i nějaké realizační činnosti jako truhlárny. Dnes zaměstnávám ve firmách v Trutnově - Poříčí asi 300 zaměstnanců.

7 Co tehdy v počátcích podnikání bylo proti očekávání snadné a co naopak těžké? Určitě bylo velkým handicapem, že jsem začal bez nějaké systémové strategie. Měl jsem vizi podnikatelskou, ale ten systém mi chyběl. Tuhle vizi jsem opustil v roce 1997. Tehdy jsem uznal, že se ve stavařině nechci a nemůžu profilovat, protože jsem nebyl schopen financovat záměry, které jsem měl rozjeté. Druhou věcí bylo to, že jsem se nechtěl pohybovat v prostředí, kde vládne korupce a úplatky. Proto jsem s tou branží úplně skončil a udělal zásadní rozhodnutí - věnovat se výrobě a podnikání ve specializovaných náročných oborech a v těch být pokud možno špičkou, jedničkou. A od té doby se o to stále snažím. Jak velká změna to v roce 1997 byla? Velká. V roce 1997 byla inženýrská firma velmi dobře rozjetá, měla na trhu dobrou pozici, ale já vlastně začínal téměř od nuly. Ale myslím, že to je dobré, když si tohle každý zažije. Z pohledu zakázek, výrobků i potřeby investovat jsem začínal prostě znovu. Co vám přišlo na podnikání snadné? Nebyla taková konkurence, dnes je mnohonásobně vyšší. Lidí, kteří měli podobnou filozofii jako já - tedy dělat práci co nejkvalitněji a firmu budovat a řídit systémově - bylo minimum. A s tím se setkávám do dneška, že jich není mnoho, ani v našich oborech. To je naše konkurenční výhoda. Celých patnáct let vše směřujeme k tomu, abychom servis a kvalitu podřídili zákazníkům. V žádném případě nejdeme cestou nejnižší ceny. Jaký je váš průměrný pracovní den? To se vyvíjelo. Když jsem začínal, a celá devadesátá léta, jsem pracoval velmi intenzivně a prakticky inzerce

celý týden, i o víkendu. Hodiny se snad ani nedaly vyčíslit. Na druhou stranu jsem cítil, že takto nemůžu pracovat dalších dvacet let. Začaly se dostavovat první příznaky, že by mohly nastat zdravotní problémy. Měl jsem výhodu, že oba synové v tu dobu studovali trutnovské gymnázium, jeden šel pak na ekonomku, druhý na stavební fakultu a přirozeně měli zájem pracovat se mnou. Získávali praxi, postupně jsem na ně převáděl kompetence, dnes jsou oba jednateli v mých firmách. Takže jsem spokojen, mám čas i na sport a rodinu, už to prostě není o tom, že by mě z práce bolela hlava. Co vám podnikání za těch více než dvacet let dalo nebo vzalo? Vzalo mně nějakou část času, který bych pravděpodobně věnoval víc vzdělávání a sportu. Byla doba, a to mě mrzí, kdy jsem neměl víc času na čtení, poznávání dějin a kultury. Ale určitě toho nelituji. U podnikání převažují pozitiva. Dalo mi šanci na životní styl, o kterém se mi nikdy nesnilo, protože jsem vyrostl ve velmi skromných podmínkách, mí rodiče byli dělníci a nikdy neměli žádný majetek. To, jak dnes žiju, pro mě bylo před revolucí nepředstavitelné. Pavel Cajthaml, foto: Vilém Fischl RUDOLF KASPER - vzdělání - ČVUT, stavební fakulta, kde absolvoval i postgraduální studium - s podnikáním začal v roce 1990 - dnes vlastní firmy: KASPER CZ s.r.o. (vyrábí dřevěné nosné konstrukce) a KASPER KOVO (strojírenství) - je ženatý - s manželkou vychoval dva syny, oba pracují v jeho firmách

JARMILA DAVÍDKOVÁ

Dobré jméno firmy je nade vše Optimisticky vyhlížející žena, která ví, co chce. To je Jarmila Davídková (63) z Horního Starého Města v Trutnově. Původně byla výpravčí, aby před dvaceti lety po vzoru své babičky založila textilní firmu. Vypracovala se vlastními silami, je odvážná a v oboru úspěšná. Přestože je v penzi, nesedí s rukama v klíně a společně se synem se pustila do stavby hotelu. „Věřím, že bude do konce roku otevřen,“ říká odhodlaně.

K podnikání v textilu jste se dostala oklikou. Předtím vás asi spíše zajímaly vlaky, když jste se stala výpravčí. To bych neřekla. Po textilu jsem pošilhávala, protože jsem narodila do rodiny, kde babička s dědou měli textilní provoz. Pak ale přišlo znárodnění, všechno jim vzali, stroje naložili na náklaďák a odvezli do hutí. Mamka proto nechtěla, abych se tomu řemeslu věnovala, protože s textilem to v rodině dopadlo špatně. Šla jsem tedy na gymnázium a pak jsem absolvovala kurz pro výpravčí. Co konkrétně vaši prarodiče v textilním provozu dělali? Šili ložní a stolní soupravy, ale především dělali národní kroje a také mešní roucha pro církev, která dokonce vyváželi do Vatikánu. Českých krojů moc nebylo, tak se orientovali na kroje moravské. Jejich firma vznikla kolem roku 1910 a hlavní odbyt byl mezi světovými válkami. Spousta lidí se pak odsud vystěhovala a ve světě zakládali krajanské spolky. Do těch zemí kroje prarodiče

vyváželi. Byla to ale náročná práce, protože v té době nebylo takové technické vybavení jako dnes. Co jste se od nich naučila? Moc ráda a často na ně vzpomínám. Měli ohromné pracovní nasazení. Babička vstávala ráno ve čtyři, aby měly šičky a vyšívačky v šest hodin všechno přichystané. Firma měla více než sto zaměstnanců. Děda byl velký dříč a všechnu práci rozvážel po domácích dělnících, babička to nastříhala, mamka řídila provoz, teta dělala obchod. Na celou firmu byl jediný účetní a fungovalo to. Co stálo u zrodu toho, že jste se začala zabývat prodejem textilu? Tenkrát jsem potřebovala pro děti povlečení k Vánocům. Požádala jsem kamarádku, která byla ekonomickým náměstkem v textilní továrně vyrábějící damašky, aby mi něco levnějšího prodala. Vybrala jsem si jemné dezény, přivezla jsem je domů a zjistila, že jim něco chybí. Namalovala jsem na látku kytičky a sehnala jsem v Úpici

9 vyšívačky, které to na ni vyšily. Líbilo se mi to a ukázala to té kamarádce, která mi látky prodala. Ona vůbec nepoznala, že je to látka od nich, a navrhla mi, že bych je mohla prodávat. Ložní soupravy jsem zabalila, dala je do kufru a vyrazila do Prahy. Navštívila jsem obchodní domy Krone, Máj a Kotvu. Při zpáteční cestě jsme s manželem ještě zajeli do Mladé Boleslavi a Jičína. Prodala jsem celkem sto padesát ložních souprav. Abych mohla dál prodávat, musela jsem si zařídit živnostenský list. Tak takové byly mé začátky. Co bylo dál? V roce 1993 jsme si pronajali prostory ve Farské ulici v Trutnově. Přijala jsem šest děvčat na šití a jednu vyšívačku. Pak přišla hygiena a dala nám povolení k provozu jen na jeden rok kvůli nedostatku denního světla v dílně. Po roce jsme museli prostory opustit. Vy jste pak od Českých drah koupili dům v bezprostřední blízkosti kolejí. Nemohla jste na vlaky zapomenout? Vypadá to tak, ale je to spíše náhoda. Věděla jsem, že dráha dům prodává, a na vlaky, které jezdí pod okny, jsem byla zvyklá. Dům jsme koupili v roce 1994. Byla to vlhká ruina a museli jsme celý objekt zrekonstruovat. Co jste vyráběli? Začali jsme s ložními soupravami a ubrusy. Postupně jsme si vybudovali pozici kvalitní konfekce. Hlavně jsme ale začali prodávat v obchodních řetězcích, které tenkrát měly kvalitní zboží. Tam si nás všimli majitelé hotelů a nakonec jsme se stali generálním dodavatelem do některých hotelových řetězců. Jaké máte nyní vybavení? Používáme vyšívací automaty japonské výroby Brother a německé Pfaffy. Máme celkem čtyři inzerce

stroje s velkou kapacitou, s celkem dvaatřiceti vyšívacími hlavami, což je opravdu hodně. V šicí dílně máme české Minervy i speciální stroje, jako jsou crochetty, fastony, ažury… Kolik máte v současné době zaměstnanců? Teď máme deset zaměstnanců. Držíte se hesla: odvážným štěstí přeje? Nevím, jestli přeje. V současné době jsme se pustili do stavby hotelu. Je to odvážná věc a obrovské sousto. Že by nám teď štěstí opravdu přálo, to tvrdit nemohu. Nicméně věřím tomu, že všechno dopadne dobře, že se hotel podaří v bezvadné kvalitě na konci letošního roku otevřít a že vznikne něco, co tu chybí. Některé firmy nepodnikají příliš poctivě. To není váš případ. Přeje dnešní doba poctivým? Mám mantinely a pravidla, přes které nejdu. Mám to v sobě zakódované. Podnikatel si pověst zkazí pouze jednou a pak se to hodně špatně napravuje. To nemám zapotřebí. Třeba všechno trvá déle, ale poctivě. Myslím, že dobré jméno je nade vše. Přestože jsou dnes odbyt a obrat mnohem menší, tak máme stále dobré jméno. Splnily se vaše podnikatelské sny? Tehdy před dvaceti lety jsem si přála obnovit to, co babičce komunisté zlikvidovali. To se povedlo a těší mě to. Hynek Šnajdar, foto: Vilém Fischl JARMILA DAVÍDKOVÁ - narozena 23. března 1949 v Jilemnici - vystudovala gymnázium - udělala si kurz a pak byla výpravčí - v roce 1993 založila textilní firmu - v tomto oboru úspěšně podniká už dvacet let - je vdaná a má dvě děti - žije v Trutnově

JIřÍ F. gRUND

Od začátku jsme vše dělali jako rodina

Příběh textilní rodinné firmy GRUND v Mladých Bukách patří mezi relativně známé. Kdo by neznal její koupelnové předložky. Navíc ságu o začátcích s šicím strojem v ložnici už psaly téměř všechny noviny. Zakladatel a dlouholetý šéf podniku Jiří F. Grund (63) na to vzpomíná, jako by to bylo včera. „Naše první výrobní linka byla v ložnici a koupelně rodinného domku,“ říká. Kdy jste začal přemýšlet o podnikání? Napadlo to manželku počátkem ledna 1990. Hned po revoluci jsem začal přemýšlet, že se dáme jako rodina na podnikání. Po necelých dvaceti letech ve státním podniku jsem toho měl plné zuby a chtěl jsem odejít a být samostatný. Takže jsme přemýšleli a manželka si vzpomněla, že četla v časopise Domov, že koupelnové předložky jsou jen v tuzexu, ale nejsou na běžném trhu. Tak jsme si řekli, že se na to podíváme. Našli jsme ve sklepě starou předložku, ale nikdo z nás nevěděl, jak se vyrábí. Jak tedy vypadaly vaše začátky? Začali jsme podnikat v domě, kde jsem se narodil a ve kterém bydlíme. 29. ledna 1990 jsme si půjčili první všívací stroj. Doma jsme ho nejprve opravili, protože byl zdemolovaný. Asi od dubna se dalo vše do provozu a začali jsme u nás v ložnici šít. Pak jsme koupili entl. Angažovali jsme do toho celou rodinu. Já šil, manželka entlovala, synové stříhali, dělali šablony a sestra natírala latexem. Podnikali jste hned naplno nebo při zaměstnání? Samozřejmě po práci a o víkendech. Bral jsem si na to třeba i dovolenou. V té době jsem dělal ředitele v Texlenu na Horské. Odpoledne jsem přišel domů, sundal sako a šel šít. A byl jsem nejšťastnější člověk na světě. Šil jste někdy předtím? Ne. Všechno jsem se učil. My o tom nevěděli vůbec nic. Nebyla to naše specializace, já byl jak

se říká přadlák, takže jsme se to museli nejprve pořádně naučit a sehnat základní materiál. Ale měli jsme kliku, že jsme vždy sehnali dobrou věc, dobré materiály. Dnes už by to kvalitou neobstálo, ale na tehdejší dobu, kdy nebylo na trhu vůbec nic, to bylo přece jen něco. Jak reagovalo okolí, když jste se zmínil, že začínáte s podnikáním? Lidé zvedali obočí. Koukali se na nás jako na blázny. Nechápali, do čeho jsme se to pustili a ptali se nás, jestli to máme zapotřebí. Manželka dělala vedoucí provozovny v Úpavanu ve Svobodě nad Úpou, já ředitele v Texlenu a nemuseli jsme odtamtud odejít. Ale oba jsme cítili, že to tam není ono a že se musíme osamostatnit. Kdybychom tu šanci propásli, tak si to do konce života neodpustíme. Když se na to díváte zpětně, splnilo podnikání vaše představy, nebo jste si to plánoval jinak? Snadné to tedy rozhodně nebylo. Daleko to překročilo naše představy. My jsme si nedávali vysoké cíle o nějakých stovkách zaměstnanců nebo tak něco. My se prostě dali do podnikání a chtěli uspět. Věnovali jsme tomu úplně všechno - jak vzdělání, tak i čas. Jezdil jsem, studoval a sháněl materiály, manželka makala na dílně a učila lidi. Představu, že do několika let třeba budeme mít nějakou fabriku, takové cíle jsme si nedávali. Že to vyplynulo z vývoje, to byl život. Jak jste dospěli k názoru, že už vám nestačí

11 na šití prostory u vás doma? Situace si to vyžádala. V roce 1991 o Vánocích přišla hygiena a domácí provoz nám chtěla zavřít. Měřili nám prostředí v místě používání latexu a ono to překročilo stanovenou normu. Ptali se mě, co s tím hodlám dělat. Tak jsem řekl, že postavíme fabriku. Zeptali se kdy. Já odpověděl, že v roce 1992. Otevřeli jsme ji v listopadu. Od té doby už takové potíže neměli. Firmou jste si od píky prý prošel nejen vy, ale i vaši synové … To se ani jinak nedalo. Když jsme začínali, tak tehdy na to tady nebyli žádní odborníci, takže například každou novou šičku, kterou jsem přijímal, jsem musel všechno naučit já. Když se rozbil stroj, musel jsem ho jít opravit já. Co se týká synů, tak jsme vždycky všechno od začátku dělali jako rodina. Všechno jsme s nimi konzultovali. Kluci přirozeně přišli, že chtějí ve firmě pracovat. Podobně jako já začali od nuly. Jeden ve skladu, druhý jako údržbář, časem se Honza vypracoval na výrobního šéfa a Jirka na obchodního. Dnes se Honza stará o hotelovou část firmy, Jirka o textilní. Máte i rekreační komplex s golfovým areálem a bezpečnostní agenturu. Jak to všechno stíháte? Přiznávám, že dlouhou dobu to bylo obtížné. Ze začátku jsem dělal jen textil, pak jsem se ale stal prezidentem golfového klubu a vedl jsem to tam, což nebylo lehké. Ale zvládlo se to. Teď už jsem to předal svým dvěma synům a bude záležet na nich, jak to budou řídit dál. Ještě stále jezdím do fabriky. Dělám tam hlavně technické záležitosti. Účastním se jako předseda představenstva strategických rozhodnutí. Zbláznil bych se, kdybych něco nedělal. Ale už to není takový záběr, jako když začaly obtíže textilu nebo se rozjížděl golf. Jaký byl váš recept na úspěch? Důležité je mít vizi a jít velice intenzivně, tvrdě a přemýšlivě k její realizaci. Zakousnout se a dotáhnout to, abych se po čase mohl ohlédnout s tím, že jsem něco dokončil. Nejhorší je zastavit se v půli cesty. Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek JIřÍ F. gRUND - vzdělání: Vysoká škola strojní a textilní Liberec - s podnikáním začal v roce 1990 - dnes vlastní firmy Grund a.s., Grund Deutschland a Grund Security - zaměstnává 140 lidí v Česku a 40 v Německu - je ženatý, s manželkou Gražynou vychoval dva syny, Jiří i Jan pracují v rodinné firmě

RASTISLAV A BOHUMIL MĚDÍLKOVI

Z garáže mezi evropskou špičku

Víte, co mají společného olympijská vítězka z rychlobruslení Martina Sáblíková, české basketbalové vicemistryně světa, paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek nebo tým hokejových šampiónů z Pardubic? Ti všichni při svých sportovních výkonech pijí z lahví, které vyrábí firma bratrů Rastislava a Bohumila Mědílkových ze Žacléře. Malý podnik z Krkonoš existuje již 22 let. „Ze začátku jsme z toho byli nadšení, když jsme viděli naše lahve v televizi, ale teď už jsme si zvykli a bereme to jako samozřejmost,“ potutelně se usměje mladší Rastislav, jenž je v současné době už samostatným majitelem firmy. „Před třemi roky, když jsem šel do důchodu, jsme si to s bratrem rozdělili. Já mám teď na starost Soniu,“ vysvětluje Bohumil. Sourozenci totiž ještě společně založili firmu, která zajišťuje oblečení do hotelů a restaurací. „Provozovali jsme tady také ubytovnu, ale ta už je zavřená,“ doplňuje. Podnikat se žacléřští bratři rozhodli hned po převratu a v krajském obchodním rejstříku byla dokonce značka R&B Mědílek zaregistrovaná již pod číslem deset. „Dva roky před revolucí jsem měl servis na kola. Bavilo mě to a chtěl jsem si trošku přivydělat. Tušil jsem, co je na trhu potřeba,“ vzpomíná Rastislav, jak se mu tehdy v hlavě zrodila myšlenka vyrábět cyklopásky. „I když tenkrát byl vlastně zájem úplně o všechno, tady nebylo vůbec nic,“ usmívá se. V omotávkách na kolo se žacléřská firma stala jedničkou v republice. První objednávka, která vyšla z garáže

na 2500 kusů, putovala do Favoritu Rokycany. Ale všechno nebylo tak růžové. Naopak. „Začátky byly docela drsné,“ přiznává Rastislav a vypráví, jak se firma stala i obětí podvodu. „Člověk to neuměl. Naběhli jsme si a přišli jsme o dost zboží.“ V době, kdy na tom však Mědílkové byli nejhůře, udělali vynikající reklamní tah. V Hradci Králové uspořádali tiskovou konferenci pro Závod míru a všem oddílům nabídli sponzorství. „Najednou se o nás začalo mluvit a šlo to nahoru,“ povídá Bohumil, který se pak jako řidič dvanáctkrát zúčastnil Závodu míru. Jeho bratr třikrát. Jenomže nic netrvá věčně a po roce 1994 se křivka úspěchu zase obrátila. Proč? Svět začínala dobývat horská kola a ta silniční (s omotávkami na berany) ustupovala do pozadí. „Tenkrát to byl dost velký pád,“ potvrzuje Rastislav. Nastal čas na hledání nového produktu. Přes dózy na kakao a montážní kabely se firma dostala k výrobě sportovních a kojeneckých plastových lahví. A tahle trefa byla do černého. „Nejdřív jsme si lahve nechali vyrábět, ale nebyli jsme spokojení, takže jsme se do toho pustili sami,“ říká mladší bratr.

13 O „flašky“ z Krkonoš byl zájem, nicméně velký zvrat ve firmě nastal teprve před pěti lety. Žacléřští podnikatelé navázali spolupráci s olomouckou univerzitou a ta pro ně vyvinula antibakteriální přísadu do lahví. Tím se jejich výrobky posunuly na jiný level a poptávka rostla. „Dnes už jsme pokročili zase o trošku dál a speciální materiál polypropylen například umožňuje, že se lahve dají i vyvářet, což je důležité hlavně pro maminky s dětmi,“ prozrazuje Rastislav Mědílek. Z této tzv. Zdravé lahve se stal opravdový hit. „Dřív jsme byli vnímaní jako firma pro sport. Dnes jsou naše lahve použitelné ve všech oblastech. Snažíme se vytvářet image, že když se řekne R&B, aby se to spojilo se zdravým životním stylem.“ V loňském roce v Žacléři vyrobili ke dvěma miliónům kusů. „Je to asi tak půl na půl,“ počítá majitel firmy, jaký je poměr mezi sportovními a kojeneckými lahvemi. „Devadesát procent je ale předem prodaných,“ upozorňuje muž, jehož podnik se tak zařadil mezi přední evropské producenty plastových nápojových lahví s potiskem na zakázku. „Za poslední tři roky jsme vždy měli nejlepší rok v historii. Loni jsme se dostali na obrat 50 miliónů korun, což se někomu nemusí jevit jako velké číslo, ale představte si, že je to ve flaškách a ne v televizích, která jedna stojí deset tisíc,“ podotkne Mědílek. Jeho firma má asi 30 stálých zaměstnanců a 15 brigádníků. Jaký je rozdíl mezi podnikáním teď a před dvaceti lety? „Dřív byl všude velký chaos. Málokdo byl vzdělaný ohledně obchodu, všichni jsme se učili za pochodu a museli jsme umět všechno. Vývoj, obchod, administrativu, naučit se ovládat nové výrobní i IT technologie. Nebylo to jednoduché. Teď už toho sice umíme víc, ale je to také těžké, protože je větší konkurence. Musíme se přizpůsobovat, zlepšovat služby a inovovat, víc se rvát,“ konstatuje Mědílek mladší. inzerce

Ale že to jde, uvádí na příkladu, kdy některé zahraniční firmy od R&B okopírovali její vypouklé víčko na lahve. „Byli jsme ještě nezkušení a nechránili si to,“ přiznává Rastislav. „Každopádně, my nechceme být malí Češi, kteří dohánějí někoho v zahraničí. Naopak chceme, aby doháněli oni nás, a chceme ukázat, že i malá firma v Krkonoších může být dobrá,“ dodává. Tuto vizi Mědílkovi ze Žacléře dokazují už 22 let. „Řekl bych, že vydržet takhle dlouho je hrdinství, protože málokdo, kdo s námi začínal v té době, dnes ještě existuje. Podle mě je to o poctivém přístupu,“ uzavírá Rastilav. Michal Bogáň, foto: Vilém Fischl

RASTISLAV MĚDÍLEK (vpravo) - narozen 16. 7. 1951 v Žacléři - je vyučen klempířem - majitel firmy R&B Mědílek - je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata BOHUMIL MĚDÍLEK (vlevo) - narozen 4. 4. 1947 v Černém Dole - je vyučen opravářem kancelářských strojů - majitel firmy Sonia Žacléř - je ženatý, má dvě děti a dvě vnoučata

jaroslav kopecký

Trutnovská hospoda U Kopeckých oslavila v letošním roce 100 let existence. Od roku 1912 až do konce druhé světové války ji na Říšské třídě vlastnili Němci. Pak ji koupila rodina Kopeckých, ale v roce 1959 jim komunisté hospodu zabavili. Teprve po roce 1989 ji dostali v restituci zpátky. Nyní ji už dvaadvacet roků vlastní a provozuje Jaroslav Kopecký (51). Letos oslaví hostinec U Kopeckých 100 let. Jak si vysvětlujete, že je na stejném místě tak dlouho hospoda? Už v pozemkových knihách z května 1912 je první zmínka o tom, že v tomto domě, na tehdejší Říšské třídě restauraci vlastnili manželé Möhwaldovi, kteří to pak přepsali na svého potomka. Potom měl hospodu asi rok Němec Pohl, a to do konce války. Je fakt, že není moc obvyklé, aby v jednom domě byla tak dlouho hospoda. Zřejmě byla tradiční a lidi do ní stále a rádi chodili, stejně jako nyní. Nikdy tady nebylo nic jiného. Kdy a za kolik děda s babičkou hospodu koupili? V roce 1948 děda požádal o koupi hospody. Odhadní cena byla více než 127 tisíc, ale pokud chtěl hospodu koupit, musel zaplatit cenu tržní,

která byla přes 352 tisíc korun. V té době to byla hromada peněz. Děda ale zaplatil a naštěstí jsme v České spořitelně našli doklad, že byl dluh uhrazen. Pak si ale na něj vyšlápli komunisté a hostinec byl zabrán státem. Proč až v roce 1959? Nejdříve dědovi hospodu vyvlastnili s tím, že ji od něj koupí. Cena byla ale tak směšná, že ji děda odmítl prodat. On už tenkrát věděl, že kdyby se hospoda prodala, nevzniknul by žádný nárok, jak ji získat zpět. Kromě toho přišel o veškeré zařízení. To všechno se táhlo několik let. Konečný verdikt padl až v roce 1959. Po dlouhých letech komunistické vlády přišel rok 1989. Vrátili vám hospodu? Jak jsem zjistil na městském úřadě, byl to první barák v Trutnově, který byl vrácen v restituci. Nikdo s tím neměl žádné zkušenosti. Museli jsme jezdit do Prahy, aby bylo všechno v pořádku. Po nějakých peripetiích jsme v roce 1990 dostali hospodu zpátky. Když jsme měli razítko, že je naše, přišli hygienici a museli jsme hospodu zavřít, protože byla v hrozném stavu. Museli jsme přistoupit

15 U Tygra. Máme tam zamluvený stůl, máme tam i fotku Klubu Kopeckých. Jdeme i na nějakou výstavu a podíváme se po předvánoční Praze. Kolik máte zaměstnanců? Jsem tady já, moje žena a dcera. Máme dva lidi na obsluhu, dva kuchaře a paní v kuchyni.

k rekonstrukci. V tehdejší euforické době nám hodně pomohli kamarádi. Když se zase hostinec rozběhl, štamgasti založili klub. O co šlo? Tenkrát se mezi hospodami hrály fotbálky. V roce 1994 jsme proto založili Klub Kopecký s tím, že jsme chtěli dělat různé srandaakce. Měli jsme logo, kde bylo napsáno, že žijeme proto, abychom se bavili. I když to trochu upadá, klub pořád žije. Každoročně 12. 12. jezdíme do Prahy do hospody inzerce

Váš děda vás kdysi před něčím varoval. Co vám kladl na srdce? Když dědovi vzali hospodu, chtěli ji od něj odkoupit. On řekl ne, prodat ji nechtěl. Tenkrát mně řekl, abych v životě nic neprodával, protože už to nedostanu zpátky. Tehdy nikdo nedoufal, že by se nám hospoda zase vrátila. Naštěstí byl děda prozíravý, takže hospoda U Kopeckých nám zase patří a já bych ji taky nikdy neprodal. Hynek Šnajdar, foto: Jiří Jahoda JAROSLAV KOPECKÝ - narozen 9. června 1961, v Trutnově - je majitelem Hospody U Kopeckých - provozuje ji už dvaadvacet roků - je ženatý a žije v Trutnově

PODNIKATELé V MINULOSTI

František Petrášek s automobilem vlastní konstrukce na fotograﬁi pořízené kolem roku 1906 (foto Státní okresní archiv Trutnov)

František Petrášek vyráběl v Trutnově automobily již na počátku 20. století Významnou osobností Trutnova na počátku 20. století byl František Petrášek, tehdy jeden z mála konstruktérů a výrobců automobilů v Čechách. František Petrášek se narodil 26. dubna 1877 v Netřebicích u Nymburka. Záhy po svém vyučení začal pracovat v malém podniku v Trutnově. Brzy se osamostatnil a zřídil si ve městě zámečnictví – firmu na výrobu strojků do orchestrionů, které dodával místní firmě Jebavý. Prozatím nejstarší zmínka o jeho aktivitách v Trutnově pochází z počátku roku 1902. Petráškovo podnikání bylo zřejmě úspěšné, neboť v roce 1906 si mohl dovolit nechat postavit v Trutnově jednopatrový dům (dnes čp. 177 v ulici Libušinka) spolu s opravnou. V nových prostorech zkonstruoval někdy mezi roky 1906–1908 svůj první lehký automobil se vzduchem poháněným motocyklovým jednoválcovým motorem o výkonu asi 3 kW (4 k). Vozítko mělo dvoustupňovou převodovku, acetylenové osvětlení s vyvíječem plynu umístěným v motorovém prostoru, drátová kola odpružená podélně uloženými listovými pery a brzdy na zadní nápravě, kterou poháněl řetězový převod. Řadicí páka byla umístěna pod volantem. Nejpozději v roce 1908 se Petrášek pustil do stavby dalšího vozu, který nazval Perfekt. Podobně jako v případě prvního automobilu, tak i Perfekt byl voituretta (malé vozilo o nízkém obsahu). Tento vůz měl již vodou

chlazený jednoválcový motor o výkonu 5 až 6 kW (7 až 8 k), pohon zadní nápravy spojovacím hřídelem a dokonalejší dvoumístnou karoserii. Obě nápravy byly odpruženy podélně uloženými listovými pery, řadicí páka se přestěhovala na tehdy obvyklejší místo vně karosérie. Petrášek představil oba typy svých automobilů na Pražském automobilovém salónu s mezinárodní účastí, který proběhl v dubnu 1909. Jeho vozy se zde setkaly s velkým zájmem a zaujaly i místodržitele hraběte Karla Maria Coudenhoveho. Petrášek v Praze dostal několik zakázek na jejich výrobu, které ovšem z důvodu nedostatečné výrobní kapacity nemohl realizovat. Petráškova firma v Trutnově představovala pouze větší automobilovou dílnu, která měla k tehdejším předním automobilkám v Čechách a na Moravě ještě hodně daleko. Pro sériovou výrobu chyběl Petráškovi potřebný kapitál. Tento nepříznivý fakt se snažil v roce 1910 vyřešit tím, že v Kuklenách u Hradce Králové založil z pomoci dalších partnerů pobočný závod. Kuklenská perioda skončila pro Fr. Petráška již v následujícím roce, když zjistil, že vedení dvou závodů je nad jeho síly a výrobu

17 automobilů proto převedl zpět do Trutnova. Po převedení výroby zpátky do Trutnova vyráběl Petrášek své voituretty až do vypuknutí první světové války. Výrobní program malé strojírny tehdy doplnila ještě voituretta typu B. Jednalo se o vodou chlazený dvouválec vyráběný v letech 1912–1922. Petrášek měl vyrobit v letech 1906–1922 něco málo přes 20 vouiturett, z toho 10 odvozených od původního Perfektu a dalších 10 předválečného i poválečného typu B. Na pražském veletrhu vystavoval Petrášek své automobily také v letech 1910 a 1911. Kromě automobilů se Petrášek zapojil i do konstruování motorových saní zkonstruovaných trutnovským továrníkem Reinholdem Steinbrecherem, které získaly na závodech v rakouském Simmeringu první cenu. Pravděpodobně kolem roku 1914 zahájil Petrášek práce na konstrukci čtyřválcového motoru, určeného k pohonu unifikované řady motorových vozidel, která zahrnovala osobní a lehké nákladní automobily, malý motorový pluh a zřejmě i jakýsi tahač. Dalšímu rozvoji ale zabránila vypuknuvší první světová válka.

na dům Františka Petráška nebyl náhodný. Spolu s Annou Jebavou (vyráběla orchestriony) patřil k největším českým zaměstnavatelům ve městě a aktivně se zapojil do života místní české menšiny. Ve srovnání s velkými německými podnikateli ovšem Petráškův podnik nepatřil k nijak velikým. Počet zaměstnanců v jeho závodě se pohyboval kolem třiceti.

Reklama strojírny Františka Petráška z roku 1912 Fr. Petrášek patřil na počátku 20. století k významným organizátorům spolkového života české menšiny v Trutnově. Po dlouhá léta patřil k činovníkům spolku divadelních ochotníků Klicpera. Po několik let zastával funkci předsedy i režiséra. Dlouhá léta byl rovněž náčelníkem v Sokole, kde měl mezi členstvem požívat velké obliby. Kromě toho patřil ke členům výboru Občanské záložny a zasedal i ve správní radě Družstva Národního domu.

Razítko strojírny Františka Petráška z roku 1909 Petráškovo úspěšné podnikání v Trutnově se nesetkalo s příznivou reakcí u tamní německé majority. V roce 1908 sehrál Petráškův dům důležitou roli v protičeských demonstracích v Trutnově. Dne 28. října 1908 došlo k útoku několika desítek německých demonstrantů na Národní dům a též na několik domů v okolí, které nějak souvisely s českou menšinou. Petrášek jejich řádění odnesl vytlučením devíti okenních tabulí a zřejmě i poškozením fasády svého domu. Útok

První světová válka se neobešla bez Petráška. Narukoval do armády a sloužil ve vojenských opravnách vozidel v Ostravě. Jeho odchod z Trutnova znamenal ukončení výroby automobilů ve městě. Domu se vrátil v posledních válečných měsících a nedlouho poté přesunul své podnikatelské aktivity definitivně z Trutnova na Hradecko. Zprvu vyráběl automobily v Kuklenách, ovšem již v roce 1920 založil Petrášek vlastní továrnu na automobily značky Start přímo v Hradci Králové, které se vyráběly až do počátku 30. let. V roce 1924 pak převedl celou firmu na svého syna Ing. Františka Petráška (1901–1956). František Petrášek zemřel náhle 9. října 1932 v Hradci Králové. Pohřben byl na hřbitově v Pouchově, kde se jeho hrob, ozdobený stylově ozubeným kolem a kružítkem, dosud nalézá. Ondřej Vašata, Muzeum Podkrkonoší

programy kin

1. a 2. 7. 3., 4. a 5. 7. 6., 7. a 8. 7. 10. a 11. 7. 12., 13., 14. a 15. 7. 17., 18. a 19. 7. 20., 21. a 22. 7. 24., 25. a 26. 7. 27., 28. a 29. 7.

Dvůr Králové

1. 7. 1. 7. 4. a 5. 7. 7. 7. 7. a 8. 7. 11. a 12. 7. 14. 7. 14. a 15. 7. 18. a 19. 7. 24. 7. 25. a 26. 7. 28. a 29. 7.

14.00, 16.30 19.00 18.00 17.30 20.00 20.00 17.30 20.00 20.00 20.00 20.00 17.30

Doba ledová 4: Země v pohybu Prometheus Avengers (3D) Sněhurka Líbáš jako ďábel Jak porodit a nezbláznit se Kocour v botách (3D) Moje letní prázdniny Bez kalhot Dont stop Abraham Lincoln: Lovec upírů (3D) Amazing Spider-man (3D)

Úpice

3. 7. 4. 7. 6. 7. 8. 7. 10. 7. 11. 7.

17.30, 20.00 19.00 20.00 19.00 18.00 17.30, 20.00

12. 7. 13. 7. 14. 7. 16. 7. 17. 7. 18. 7. 20. 7. 22. 7. 23. 7. 24. 7.

19.00 19.00 18.00 19.00 19.00 19.00 20.00 20.00 19.00 19.00

Líbáš jako ďábel Tři mušketýři Prci, prci, prcičky: Školní sraz Bajkonur Lorax Okresní přebor: Poslední zápas Pepíka Hnátka Nechápu, jak to dokáže Tady to musí být Žraloci na S(o)uši Tady hlídám já Signál Čtyři slunce Hodný syn Válka bohů Bitevní loď Probudím se včera

inzerce

19.00 19.00 18.00 19.00 19.00 18.00 18.00 18.00 19.00

Diktátor Líbáš jako ďábel Modrý tygr Útěk z MS-1 Železná lady Tady hlídám já Lorax Na vlásku Lóve

Trutnov

výstavy v trutnově

Galerie města Výstava Tomáš Medek

V městské galerii se koná další výjimečná výstava. Tentokrát se výtvarné veřejnosti představuje sochař Tomáš Medek (1969), absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně v ateliéru Vladimíra Preclíka. Své první sochy vytvořil Tomáš Medek ještě za studií. Byly to rozměrné dřevěné mobilní konstrukce, do nichž lze vstupovat a jejichž některé části jsou pohyblivé. V roce 1995 objevil Medek pro sebe téma, které se na čas stalo pro něj zásadně nosným: elementární tvar krychle. Od roku 2000 Medek vytváří také geometrické plastiky. Jejich spojováním do celku vzniká nepřeberné množství variací zauzleného tvaru. Zatím největším úspěchem této série byla realizace ve francouzské Remeši v roce 2008, kde autor vyhrál mezinárodní soutěž na realizaci ve veřejném prostoru. Medkova výstava potrvá do 7. července. Sochy ve veřejném prostoru Na Dolní promenádě, na nábřeží řeky Úpy, byla zahájena výstava soch ve veřejném prostoru města Trutnova. Kryštof nesoucí Ježíška od nedávno zesnulého rožnovského sochaře Mariuse Kotrby zdobí promenádu. Socha Tomáše Medka Banán a mandarinka byla naservírována před Uffem a Moucha Michala Trpáka si sedla na zeď městského úřadu.

Galerie Uffo Veronika Drahotová Měsíc červenec bude v Galerii Uffo patřit tvorbě malířky Veroniky Drahotové. Ta se zabývá figurální i abstraktní malbou, její projev obsahuje vždycky nějaký příběh. Kromě malby ji však zajímají i další média: Navrhla několik multimediálních projektů, z nichž bylo realizováno například náročné duhové osvětlení Pražského hradu.

POZVÁNKA

Hudební festivaly nabídnou klasickou hudbu, extrémní muziku i dechovku TRUTNOVSKé HUDEBNÍ LéTO (každou středu a pátek) Sedmý ročník Trutnovského hudebního léta se letos koná na netradičním místě - před Společenským centrem Uffo. Koncertuje se vždy ve středy a pátky od 16.30 hodin. Během prázdnin se představí téměř dvě desítky převážně místních kapel a různých hudebních stylů - od folku, přes country a rock až po dechovku. PROgRAM FESTIVALU středa 27. 6. Patrola pátek 29. 6. Pepa Lábus a spol. středa 4. 7. Průměr 60 pátek 6. 7. Effect středa 11. 7. Mescalero pátek 13. 7. nehraje se středa 18. 7. Neodůvodnitelná lítost pátek 20. 7. Blues Mystery středa 25. 7. Duo PB pátek 27. 7. PPP středa 1. 8. Kasteláni pátek 3. 8. Krakonoška středa 8. 8. Country Band Bonanza pátek 10. 8. Znovuzrození středa 15. 8. Tlupa Tlap

pátek středa pátek středa pátek

17. 8. 22. 8. 24. 8. 29. 8. 31. 8.

Holland Express Tendr Poslední lež Benjaming Band H kvintet

OBSCENE EXTREME 2012 (11. až 14. července na Bojišti) Festival existuje už čtrnáct let. Také letos slibuje přehlídku nejtvrdší, nejrychlejší a nejbrutálnější muziky, jakou si dokážete představit. Připravený je nářez v podobě koncertů 69 kapel z více než dvaceti zemí celého světa. Koncerty jsou bez bariér mezi fanoušky a kapelami, povolené jsou skoky z pódia do diváckého kotle. Největší taháky Americký death/grindový Exhumed grindcoroví Brazilci Baixo CalÃo Saudskoarabské crust/grindové trio Creative Waste. České goregrindové komando Spasm brutal death metal new yorských Suffocation deathmetaloví Holanďané Asphyx. britští punkoví buditelé Discharge Origin, americký technický death metal brazilští Krisiun (underground) švédští Wolfbrigade, němečtí Yacopsae

21 Hudební léto Kuks 2012 Od 8. července do 18. srpna se bude konat 3. ročník festivalu Hudební léto Kuks. V hospitálním kostele Nejsv. Trojice v Kuksu proběhnou celkem čtyři koncerty, vždy od 18 hodin. Dalšími interprety budou např. sopranistka Jana Jonášová, violoncellista Jiří Bárta nebo trumpetista Miroslav Kejmar. Záštitu nad festivalem převzal hejtman královéhradeckého kraje Bc. Lubomír Franc, poslanec PhDr. Robin Böhnisch a senátor MUDr. Pavel Trpák. Festival bude zahájen koncertem 8. července, na němž se publiku představí známá houslová virtuózka Gabriela Demeterová spolu s varhaníkem a cembalistou Jaroslavem Tůmou, docentem pražské AMU. Oba tito umělci jsou uznávanými interprety u nás i v zahraničí. Program bude sestaven z barokní hudby, především z barokních houslových sonát H. I. Bibera a J. S. Bacha. Druhý koncert 21. července bude patřit významné české sopranistce Janě Jonášové a varhaníku Přemyslu Kšicovi, studentovi Staatliche Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Stuttgartu. Na tomto koncertě zazní vedle barokní hudby i díla W. A. Mozarta nebo F. Mendelssohna-Bartholdyho. Vrcholem bude výběr z Biblických písní A. Dvořáka. Sólistou třetího koncertu 4. srpna bude přední violoncellista své generace Jiří Bárta. V jeho podání zazní dvě z Bachových suit pro sólové violoncello. Violoncellový recitál není zcela běžnou událostí, ale ve vynikající akustice kukského kostela půjde o mimořádný kulturní zážitek. Na závěrečném koncertu 18. srpna budou moci posluchači vyslechnout majestátní zvuk trubky a varhan. Přední český trumpetista a dlouholetý člen České filharmonie Miroslav Kejmar zahraje za doprovodu varhaníka Pavla Svobody repertoár barokních mistrů. Festival pořádá občanské sdružení Královédvorský chrámový sbor spolu se správou Hospitalu Kuks, dramaturgii vytvořil Vít Havlíček. Přehled koncertů festivalu neděle 8. 7. 18.00 - zahajovací koncert festivalu Gabriela Demeterová – housle Jaroslav Tůma – varhany, cembalo sobota 21. 7. 18.00 Jana Jonášová – soprán Přemysl Kšica – varhany sobota 4. 8. 18.00 Jiří Bárta – violoncello sobota 18. 8. 18.00 - závěrečný koncert festivalu Pavel Cajthaml, foto: Miloš Šálek

HOSTINNÉ, DVŮR KRÁLOVÉ, ÚPICE, VRCHLABÍ

HOSTINNÉ ČERNOBÍLÁ NOC 21. 7. – koupaliště Hudební akce s bohatým doprovodným programem začne v 10 hodin turnajem v malé kopané. Po poledni se uskuteční soutěžní a zábavný program pro děti a asi v 16 hodin bude zahájen hudební minifestiválek. Při něm vystoupí kapely Prago Union, DJ Katcha, Cémur Šámur, Lucky Losers, The Shackles a další.

DVŮR KRÁLOVÉ ŽIDÉ NA KRÁLOVÉDVORSKU do 2. 9. - Stará radnice Výstava má několik rovin. Obecná rovina je zaměřená na židovské tradice a zvyky. To jsou judaismus, židovský kalendář, oslava šabatu, nejvýznamnějších svát-

inzerce

ků a hlavních události životního cyklu jako jsou narození, svatba a úmrtí. Dále následuje rovina regionální, která se zabývá židovskou komunitou na Královédvorsku. Výstava také představí projekt Občanského sdružení za obnovení židovského hřbitova.

ÚPICE POKLADY Z PŮDY do 31. 8. – Městské muzeum Výstava ze sbírek Lidmily Krejcarové a manželů Laštovičkových je k vidění v Městské muzeu a galerii Julie W. Mezerové. Návštěvníci si mohou prohlédnout kočárky, panenky, hračky, oblečení a vše, co je skryto na půdách.

VRCHLABÍ VRCHLABSKÉ HUDEBNÍ LÉTO 8., 15., 22. a 29. 7. – Klášterní kostel Hudební přehlídka je vždy o nedělích a začíná v 19 hodin. V té první se představí Radek Hanuš – varhany, klavír a Jana Stehr - zpěv (Německo). Týden na to Graffovo kvarteto, pak Ladislav Šikut - varhany a červencový program uzavřou Vít Mišoň - varhany a Anežka Mišoňová - zpěv. HISTORICKÝ JARMARK 21. 7. – Náměstí TGM Tradiční akce bude zahájena v sobotu v 10 hodin průvodem a dopoledním doprovodným programem. Po polední pauze bude zahájen odpolední doprovodný program a jarmark vyvrcholí v 21.30 hodin ohnivou show a ohňostrojem.

Na Nivách 568, 541 01 Trutnov tel. 734 496 833

ČESKÁ SKALICE MLYNÁŘSKÉ SLAVNOSTI 5. - 8. 7. - Ratibořice

Babiččino údolí se na několik dnů stane dějištěm veselí v Rudrově mlýně s bodrým Panem otcem a letní folklorní tradice v podání dětského souboru Barunka z České Skalice. Nebudou chybět soutěže v běhu s pytlem mouky, pojídání maxi koláče a podobně, vše za doprovodu lidové kapely. Posoudit lze také výrobky okolních pekařů, zejména jejich chléb, který do soutěže připraví.

TROPICKÁ POUŤ 6. - 8. 7. – restaurace Tropical Celodenní program nejen pro děti. Pouťové atrakce, divadelní představení, historický šerm Novica, hasičské útoky a hasičská vodní fontána s ohňostrojem, obří tříkolky, letecká show, auto veteráni a moto veteráni, vyhlídkové lety helikoptérou, projížďky na velbloudech atd. Zahrají a zazpívají kapely DeBill heads, Sto zvířat, Vaťák – Kabát revival, Divokej Bill revival, Nightwish revival, Blockhead, Pearlštejn, Bugs Banny Comapany, Jo!Ska,

Druhá vlna country, Benjaming Band, Pap ´n´Dekl, Noví Paka Dixieland, Jsemtam band, poprocková houslistka Nika. VÝSTAVA JIŘÍHO DAVIDA do 22. 7. - Galerie Luxfer

Galerie v Riegrově ulici představuje Jiřího Davida (1956), dalšího významného umělce současného českého umění. Veřejnost si s jeho jménem spojí díla jako Srdce nad Pražským hradem či Trnovou korunu nad Rudolfinem, z novějších děl pak tak zvanou Klíčovou sochu, memento roku 1989.

inzerce

UMÍME UŽ I HYPOTÉKY! Přijďte do kanceláře Modré pyramidy v Trutnově pro podrobnější informace (Havlíčkova 13, pasáž pod hotelem Adam) KonTaKTní osoby: Tereza Fátorová, tel.: 737 133 433 Jitka Velikovská, tel.: 603 877 153 Lucie Novotná, tel.: 725 279 591

S tímto kuponem získáte slevu 0,1 % z úrokové sazby u hypotéky. Slevu je možné získat jen u uvedených poradců Modré pyramidy.

Vezměte to za dobrý konec

MATĚJ SUK

Beatbox se může naučit každý, objevit něco nového je ale těžké

Působí jako zcela normální a běžný kluk. Na rozdíl od svých vrstevníků má však nevšedního koníčka. Matěj Suk (18) je totiž beatboxer. Bravurně napodobuje ústy nejen hudební nástroje, ale i rozmanité zvuky. V tomto umění je třetí v zemi. „Měl jsem tajné přání republikový šampionát vyhrát,“ přiznal své ambice Matěj. Zklamán ale není a třetí místo považuje za úspěch. Proč jste se rozhodl napodobovat hudební nástroje a různé zvuky? Když mně bylo jedenáct let, viděl jsem kamaráda, který se tomu už nějakou dobu věnoval, a hrozně mě to zaujalo. Samozřejmě to zaujalo víc lidí, ale ne každý byl ochoten se tomu věnovat. Stále jsem se o to pokoušel, až to během několika let začalo znít. Jak byste charakterizoval beatbox, z čeho vzniknul? Je dost těžké to specifikovat. Obecná teorie je, že beatbox vznikl v Americe společně s hip hopem. Černoši v tamních ghettech neměli peníze na přehrávače a nástroje, tak si tím nahrazovali hudbu. Začalo se to zdokonalovat a objevovali se první černošští beatboxeři jako například Rahzel, Kenny Muhhamad a další. Z Ameriky se to pak dostalo do celého světa. Měl jste od začátku pocit, že máte talent, nebo to byla spíš dřina? Myslím si, že se to může naučit každý, kdo má v pořádku hlasové a řečové ústrojí. Pak už se to odvíjí od konkrétních zvuků. Jsou lidi, co umí zvuk, který nikdo jiný neudělá. Může to být výhoda. Ale zase, co je pro jiného beatboxera primitivní, to se může další učit klidně půl roku. Měl jste takový zvuk? Určitě. Když jsem se snažil dostat na vyšší úroveň, dalo to strašně moc práce. Díval jsem se na

internetu na videa, kde byly techniky podrobně popsány. Je to o čase, musí se stále zkoušet. Co vám říkali rodiče, když jste na ně vybalil, že budete beatboxerem? Ze začátku to nebrali moc vážně. Mysleli si, že je to jen takový rozmar, který mě přejde. Když jsem to doma zkoušel a neznělo to ještě moc dobře, tak táta říkal, abych toho nechal. Pak to přestali vnímat. Když po dvou letech něco slyšeli, byli dost překvapení. Teď už mě podporují. Co je při napodobování nejdůležitější? Je hodně individuální, jakým způsobem se k tomu beatboxer propracovává. Dříve nebylo beatboxerů tolik a každý se snažil to někam posunout. Dnes těch technik existuje nespočetné množství a je super, když někdo vymyslí nějakou další. Nejde říct, s čím je nejdůležitější pracovat. Používá se všechno a hodně se to kombinuje. Vše nové se hodně cení. Objevit ale něco nového je náročné. Všechno je důležité: jazyk, dech… Jaké nástroje se nejčastěji imitují? Zpočátku to byly hlavně bicí nástroje, což se do dneška moc nezměnilo. Beatboxeři se snaží napodobovat i dechové nástroje, čímž se může vytvořit nebo dokreslovat melodie. Jak se posunula elektronická hudba, tak se snaží napodobovat například syntezátory. Takový zvuk dá hodně dřiny, než se natrénuje. Je to dost bolestivé.

25 Nedávno jste obsadil třetí příčku v celorepublikovém šampionátu beatboxerů v Praze. Myslel jste si, že se umístíte tak vysoko? Upřímně, měl jsem ambice dostat se vysoko. Přece jen jsem byl s beatboxery v kontaktu a věděl jsem, co od nich můžu očekávat. Jak jsem poslouchal sebe a je, tak jsem si z toho vydedukoval, že nebudu úplně vespod. Samozřejmě jsem taky věděl, že dostat se úplně nahoru bude hodně těžké. Přál jsem si dosáhnout vyšších příček a měl jsem tajné přání šampionát vyhrát. Je u nás velká konkurence? Na špičce je konkurence kvalitní, ale není tak obsáhlá. Jsou tam třeba kluci, kteří se beatboxu věnují krátkou chvíli a dostali se na velmi slušnou úroveň. Chvíli tady byla generační pauza. První mistři republiky už odrostli a je jím okolo třiceti. Teď se to zase začíná rozjíždět. Existují evropský i světový šampionát. Je nutné vyhrát ten republikový, nebo jsou ještě jiné možnosti, jak se tam dostat? Pro mistrovství světa je hlavní předpoklad vyhrát domácí šampionát. Pak je ještě jedna možnost, a to umístit na youtube video. Ten, kdo má štěstí, inzerce

může dostat divokou kartu. Tak se dostali z Francie na mistrovství světa čtyři beatboxeři. Máte nějaký „majstrštyk“, který nikdo nedělá? Našel jsem si pár technik a zvuků, které u nás zrovna nikdo nedělá. Je ale možné, že ve světě je člověk, který je dělá. Beatboxerů je moc. Je beatbox životní styl, nebo jen módní záležitost? Těžko říct. Je to otázka názoru. Jaký je ten váš? Myslím si, že člověk, který se beatboxu věnuje, by si měl utvořit vlastní pohled, jít vlastní cestou a najít si v tom svoje místo. Je důležité se nepřizpůsobovat ostatním a dokázat se prosadit. To je důležité. Hynek Šnajdar, foto: Miloš Šálek MATĚJ SUK - narozen 28. května 1994 v Trutnově - studuje trutnovské gymnázium - beatboxu se věnuje sedm let - na republikovém šampionátu obsadil třetí místo - žije v Trutnově

JAN SKOřEPA

Bílý Tanzánec V krásné roubené chaloupce v Kuksu, v místě, kde žil Šporkův grafik Rentz, bydlí už dvacet šest roků malíř africké přírody, zvířat a krajiny Jan Skořepa (61). Černý kontinent si tento přítel legendárního malíře Zdeňka Buriana zamiloval a dvakrát ročně tam jezdí už sedmnáct let. „Je to můj druhý a možná už první domov. Musím se tam stále vracet,“ tvrdí. Prý z vás dědeček chtěl mít cirkusáka a babička myslivce. Je to pravda? Děda skutečně říkal, že půjdu do cirkusu. Vždycky při jeho příjezdu jsem chtěl vidět zvěřinec. Imponovali mně hlavně lvi. Babička ze mě chtěla mít myslivce nejen proto, že jsem tíhnul k přírodě, ale hlavně proto, že měla asi ráda uniformy. Moje učitelka ale už v první třídě říkala, že budu malířem. Nakonec ze mě nebyl ani cirkusák, ani myslivec, ani vlastně malíř. Lákalo vás v dětství dobrodružství a daleké krajiny? V každém případě. Pamatuji si, že mi táta přinesl svázané časopisy Mladý hlasatel. V nich měl ilustrace malíř Zdeněk Burian, a to mě zaujalo. Většinou tam byli kovbojové, koně, indiáni. Ta představa dálek mě lákala. Mimo to jsem měl doma Tarzana, což byla moje oblíbená knížka. Hltal jsem všechno o přírodě, kovbojky a dobrodružný život. S klukama jsme často lezli přes plot do zoologické zahrady a pozorovali zvířata. To byly hezké časy. Byla Afrika vašim dětským snem? Určitě byla na prvním místě. Rád jsem si něco

přečetl i o Americe, ale Afrika byla základ. Vyučil jste se automechanikem. Bavilo vás to řemeslo? Řemeslu jsem se vyučil v Náchodě. Otec mě sice podporoval ve výtvarné tvorbě, ale bylo nemyslitelné, abych šel na výtvarnou školu. Táta chtěl, abych měl řemeslo a nějakou jistotu do budoucna. Teprve, když jsem se oženil a měl dvě děti, tak by to šlo. Musel jsem však chodit do práce a nešlo to se školou skloubit. Řemeslo mě nebavilo a nikdy jsem se jím neživil. Po vojně jste se stal osobním řidičem ředitele královédvorské zoo Josefa Vágnera. Bylo to proto, abyste byl blíž zvířatům? To místo mi sehnal táta. Byl jsem strašně šťastný, ne kvůli ježdění autem, ale proto, že jsem byl denně mezi zvířaty. Chodil jsem do práce brzy ráno, abych je mohl pozorovat. Dokonce jsem se skamarádil se lvicí, která se ode mě nechala pohladit. S Vágnerem jsem jezdil hodně pracovně do Prahy. Byl to zajímavý a trochu zvláštní člověk. Na tu dobu pro zoo udělal strašně moc. Jezdil do Afriky a stále jsme se o tom spolu bavili. Hodně mě tím inspiroval.

27 Jak jste se seznámil s malířem Zdeňkem Burianem? Bylo to v roce 1971 na jeho výstavě ilustrací v Liberci. Stál tam s nějakým pánem, který ho oslovil příjmením. To bylo velké štěstí. Představil jsem se mu a řekl, že taky maluji. On ale neměl čas, ale dal mi telefonní číslo domů s tím, abych se někdy stavil. Můj kamarád si od něj nechal namalovat slony a potřeboval u něj obraz vyzvednout. Využil jsem situace a jeli jsme za Burianem spolu. Pak už návštěvy přibývaly. Jste hrdý na to, že jste označován za jeho žáka? Nemyslím si, že je to správné označení. Burian mi říkal, že mám talent, ale že si svou cestu musím prošlapat sám. Tvrdil, že mě malovat nenaučí. Jenom mě upozorňoval na chyby a dokázal poradit. Kdy se splnil váš dětský sen podívat se do Afriky? Bylo to v roce 1996. Strávili jsme tam s jedním kolegou dva měsíce. Vzpomínáte si, jak probíhala první cesta? Hrozně. Neuměl jsem ani slovo anglicky. Letěli jsme do Nairobi v Keni a odtud autobusem do Tanzanie. Byl to šok. Od Nairobi bylo po obou stranách silnice smetiště. Vůbec jsem to nechápal, měl jsem jiné představy. Pak se to zlepšilo, objevila se zvířata i krásná příroda a můj sen se začal zhmotňovat. Pak následovaly expediční cesty na černý kontinent. Kam jste jezdil nejčastěji? Nejvíc do Tanzanie. To je obrovská země, kam lze jezdit celý život a stejně nepoznáte všechno. Našel jsem tam to, po čem jsem toužil. Je tam Kilimandžáro, nejvyšší hora Afriky, je tam Mount Meru, nejhlubší kráter na světě, Viktoriina jezera, národní park Serengeti, nádherné území Ngorongoro, migrace zvířat, 124 kmenů se zajímavými lidmi, prostě všechno důležité. Jak často do Afriky jezdíte? Dvakrát do roka vždy tak na dva měsíce. Jedu tam začátkem března a vracím se koncem května. Přes léto jsem doma a pak vyrážím zase v říjnu a na Vánoce se vracím. Čím je pro vás přitažlivá? Vzduchem, přírodou, zvířaty, lidmi. Je to můj druhý domov, možná dnes už i první. Domorodci o mně říkají, že jsem bílý Tanzánec. Já tam i zdravotně ožiju, prospívá mi to prostředí. Není tam žádný shon. Pro mě už je to droga. I kdybych tam neviděl nic, musím tam jet. To nutkání je velmi silné. Hynek Šnajdar JAN SKOŘEPA - narozen 30. října 1950 ve Dvoře Králové nad Labem - vyučil se automechanikem - dvacet let dělal řidiče řediteli zoo Josefu Vágnerovi - od dětství maloval - byl přítelem malíře Zdeňka Buriana - v roce 1996 se mu splnil dětský sen podívat se do Afriky - do Tanzanie jezdí 17 let - maluje zvířata, přírodu, krajiny, lidi - je ženatý a žije na Kuksu

Malé náměstí 38, Trutnov tel.: 499 397 765

Po - Pá 7.30 - 17.00

z muzejních sbírek

Album významných představitelů Trutnova Mezi zajímavé předměty fotografické sbírky Muzea Podkrkonoší v Trutnově patří album portrétů významných veřejných trutnovských činitelů z druhé poloviny 19. století a počátku 20. století. Album vázané v hnědé kůži obsahuje celkem 47 fotografií významných mužů Trutnova (starostů, velitele ostrostřelců, továrníků, stavitelů či fotografů). Na vyobrazené fotografii je starosta a lékař MUDr. Josef Flögl (18441894), který stál v čele Trutnova od roku 1887 až do své smrti. I přes poměrně krátké funkční období byl díky své pracovitosti jedním z nejvýznamnějších starostů v dějinách města. Reorganizoval péči o chudé a zasloužil se o sociální a stavební rozvoj města. Inicioval např. vznik městského parku, který záhy proslul v celém regionu. Roku 1889 byl zvolen za volební okresy Trutnov, Broumov a Police nad Metují za poslance do českého zemského sněmu. Zemřel předčasně v 50 letech na srdeční infarkt. Jeho zásluhy dodnes připomíná pamětní deska v parku.

MUDr. Josef Flögl (1844-1894)

V albu nechybí nejdéle sloužící starosta v dějinách města Hermann Rauch (1850-1920), který byl starostou v letech 1894-1919. Stejně jako jeho předchůdce pečoval o chudé a zasloužil se o další rozvoj města. Velmi činný byl po katastrofální povodni na řece Úpě v roce 1897, kdy dal podnět k následné regulaci řeky. Zemřel ve věku 70 let na cévní chorobu. Na jeho počest mu byl na pravém břehu Úpy, v místech u mostu u dnešní obchodní akademie, postaven pomník. Kovová deska z pomníku je dnes uložena v Muzeu Podkrkonoší. V čele města poté stál v letech 1919-1927 a 1931-1933 Hieronymus Siegel (1867-1933). Do politiky vstoupil ve 32 letech. Před první světovou válkou byl poslancem za Německou nacionální stranu v rakouském parlamentu. Starostou byl zvolen v prvních komunálních poválečných volbách. Zasloužil se o stavební rozvoj města např. o stavbu kina. Byl členem mnoha spolků, nadšeným divadelním ochotníkem a autorem mnoha divadelních her. Zemřel v nedožitých 66 letech na astma. Památkou na něj je busta vytvořená sochařem Emilem Schwantnerem.

Hermann Rauch (1850-1920) inzerce

Významné muže Trutnova zastupují také novinář, redaktor trutnovských novin Trautenauer Zeitung, městský radní a místostarosta Jan Lindemayer (1849-1927) nebo stavitel novorománské hřbitovní kaple Sv. Kříže z konce 19. století Adolf Bohatý nebo profesor českého gymnázia v letech 1925-1933 Zdeněk Gabriel. Petra Dědková, Muzeum Podkrkonoší

kam za sportem

Premiéra strongmanů v Trutnově Jako sportovní „náčiní“ devítitunový kamión, pneumatiky z traktoru, pytle s pískem nebo kláda ze stromu. Bude to vskutku netradiční podívána. V sobotu 14. července se uskuteční na prostranství před Uffem historická premiéra (dokonce i krajská) Českého poháru strongmanů. „Myslím, že divácky jsou to hodně atraktivní závody. Doufám, že se nám podaří dostat lidi do varu,“ přeje si místní silák Petr Mrkvica. Nejúspěšnější trutnovský strongman se bohužel převede domácímu publiku pouze v roli pořadatele, protože se dává dohromady po zranění ramene, které si vyhodil před dvěma měsíci při tréninku. Zdravotní problémy se zády neumožní start ani dalšímu zdejšímu borci, Zdeňku Pilcovi. Jediným trutnovským želízkem v ohni tak zůstane Jan Pluháček. „V průběžném pořadí poháru si ale stojí velmi dobře,“ chválí Pilc svého sedmadvacetiletého a 207 cm vysokého oddílového kolegu. Krkonošský čahoun se usadil po úvodních dvou kolech devítidílného seriálu na čtvrtém místě.

V Trutnově by se mělo představit šestnáct účastníků domácí pohárové soutěže. „Všichni v poháru už nějaký čas závodí, takže to jsou de facto otrlí profíci, kteří to opravdu umějí,“ prozrazuje Mrkvica, že se určitě bude na co koukat. „Váhy, které se tady budou zvedat a tahat, budou hodně atraktivní,“ dodává. Strongmani se utkají v šesti disciplínách. Mezi ty nejzajímavější patří přitahování kamionu v sedě a přetáčení půltunových pneumatik. Další částí je pak zvedání břemen nad hlavu, skládající se z několika závaží. Pytel s pískem, říční kámen a tradiční koule jsou zase břemena, která se přenášejí. V páté disciplíně bude závodník držet dvě auta na šikmých plochách a poslední testem bude mrtvý tah. „V přestávkách mezi jednotlivými disciplínami dáme divákům možnost vyzkoušet si, jaké je to ze země odlepit pneumatiku nebo si zkusit potáhnout kamión. Chceme, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, že to není žádná sranda a je za tím nespočet hodin tréninku,“ tvrdí Petr Mrkvica. Začátek závodu je naplánován od 14 hodin. (bog)

inzerce