Trutnovinky magazín - březen 2012 by Zbyněk Kačer

kulturně-společenský magazín | březen 2012 | vydává

| zdarma

www.snehovyservis.cz

Nejaktuálnější informace ze zimních středisek každý den na

RADIU ČERNÁ HORA

I letos Vám budeme denně přinášet nejlepší informace ze zimních středisek z Krkonoš, Jizerských i Orlických hor. Nalaďte si Sněhový servis

v 7.30, 8.30, 13.00, 15.00 a 16.20

OBSAH

STRANY 4 - 11

SvěT DvOJČaT

od 21. března

STRANA 14

FESTIval JaZZINEc 2012

profily účinkujících / youtube ukázky / fotky / a spousta dalšího na:

jazzinec-2012-trutnovinky-brezen-A5.indd 1

STRANA 15

Z MUZEJNích SbírEK

22.02.12 11:39

ZAČÍNÁ JARO

čas na zdraví životní styl Nebojte se s námi experimentovat. Kombinace bylinek, masa, ovoce a zeleniny je lepší než sůl a tuk. Nabízíme čerstvé ovocné šťávy, mražené ovoce a koktejly vyzkoušejte naše bezmasé pokrmy

ZDRAVÉ JÍDLO ZA PŘIJATELNOU CENU VYZKOUŠEJTE KVALITU…

STRANY 24 - 25

PŘEMYSl MarTINEc Bramborové noky s hovězím masem a jarní zeleninou ∧ jarní rybí závitky s fenyklem na zimní citrónovém salátu ∧ uzený losos s glazovanými ředkvičkami a bylinkovým máslem ∧ česnekové bílé fazole s drůbežím masem a čerstvým špenátem

STRANY 26 - 27

PEPa lÁbUS

STRANY 28 - 29

aNTONíN KraTOchvíl

Vydavatel: XANTIPA AGENCY s.r.o, IČ: 25947940, MK ČR E 19626. Adresa: Trutnovinky, Bulharská 66, Trutnov, e-mail: redakce@trutnovinky.cz, www.trutnovinky.cz Obchod, inzerce: Rudolf Korbelář, tel: 499 941 941, 608 146 620, e-mail: ruda@xantipa.in, obchod@xantipa.eu, Redakce: Pavel Cajthaml, tel: 733 510 071, Hynek Šnajdar, tel: 734 457 697, Michal Bogáň, tel: 734 545 423, Zbyněk Kačer, tel: 731 175 558. Grafika: Lenka Kynclová, Korektury: Barbora Peterová, Distribuce: Česká pošta a.s. a vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna Voborník, K. Čapka 868, Hostinné, Sazba: XANTIPA AGENCY s.r.o.

otevřeno denně

10.30 až 24.00 h Nové Dvory 360, Trutnov rezervace na: tel.: +420 499 522 111 www.dvoracka.cz

TÉMa

Svět dvojčat Většina z nás se v životě už někdy setkala zblízka s dvojčaty. S tou pro mnoho lidí nepochopitelnou hříčkou přírody dvou totožných jedinců. Rozeznat je od sebe, zejména pokud jsou stejně oblečená, je potíž i pro znalce. Nás ale zajímaly především životní příběhy spojené s tím, že ve vaší blízkosti se pohybuje váš „klon“. Oslovili jsme tedy několik jednovaječných dvojčat a současně i dva páry dvojvaječných dvojčat z Trutnovska. Michaela (vlevo) a lucie lamačovy

Míša & lucka Jednovaječná dvojčata Lucku a Míšu Lamačovy si lidé vždycky pletli, hlavně když byly malé. „Snažily jsme se nosit třeba jiné vlasy, ale stejně to nepomohlo,“ směje se Lucka. Dnes jim je 24 let, žijí si vlastní životy – Míša dokončuje brněnská práva a Lucka magisterské studium personalistiky také v Brně, obě bydlí v Trutnově. Netráví už spolu tolik času, jako když byly malé, přesto jsou pro sebe těmi nejbližšími. „Lucka je první, které volám, když se mi něco povede nebo naopak“ přiznává Míša. „A já Míšu podpořím a řeknu, jak MY jsme dobré,“ doplňuje Lucka. V současné době už není těžké sestry rozpoznat, přesto lidé stále často tápou, která je Míša a která Lucka. „Vnímají hlavně podobné rysy. Když nás vidí vedle sebe, tak jim nedělá problém nás poznat, ale samostatně už jo,“ vysvětluje Míša. Jak ale obě říkají, s tím se musely naučit žít. Také kluci si je občas pletli. „Když jsme byly malé, tak nám spolužáci dali každé dárek, no a druhý den ráno nám řekli, ať si ty dárky prohodíme, že nás nepoznali,“ přidává Lucka. „U nás to měli kluci

vůbec těžký. Když nápadník chtěl pomoct jedné s taškou plnou učení, tak musel vzít batoh i té druhé, pak chudáci chodili s třemi taškami na zádech,“ vtipkuje Míša. Říkají, že dnes si je už kluci nepletou a každá má i jiný vkus na partnery. S úsměvem však vzpomínají na situace, kdy jim podoba přišla vhod. „Míša za mě tancovala o půlnoci na maturitním plese, nikomu nepřišlo divné, že jsem měla jiné šaty, vlasy, dokonce ani třídní učitelka ji nepoznala,“ vypráví Lucka, která chodila na Obchodní akademii, Míša studovala gymnázium. Přiznávají, že díky jiným středním školám mají víc přátel. Každá brala tu druhou mezi své spolužáky. „To je velká výhoda dvojčat, máme dvakrát tolik kamarádů, “ usmívá se Míša. Podle ní plno lidem stačí znát jednu a už mají pocit, že ví plno věcí i o té druhé. Dvojčata mají společné i vlastní přátele, přesto jsou pro sebe nejlepší kamarádky. „Každá jsme si snažily najít tu svou nejlepší přítelkyni, ale ona se pak většinou začala bavit i se ségrou, tak z toho sešlo, navíc Míše nemusím jistý věci dopodrobna vysvětlovat, prostě mě chápe,“ říká Lucka. Dodává, že se

5 obě při společném hovoru doplňují. A to je pravda, sledovat rozhovor Míši a Lucky, do kterého někdo cizí jen těžko vstoupí, je příjemný zážitek. Vypráví se, že dvojčata mají mezi sebou zvláštní propojení. S tím holky ale úplně zase tak nesouhlasí. „Zaráží mě ale, že když spolu delší dobu nejsme, například Lucka byla v Anglii nebo půl roku ve Španělsku, a pak jedna přijede a někdo se nás na něco zeptá, tak jednoslovně odpovíme,“ svěřuje se Míša. „Jsou to spíš stejný reakce, obě valíme oči a uděláme takovej zvláštní pohyb rukou, když se něčemu divíme,“ přemýšlí Lucka. To propojení vidí spíš v myšlení, vnímají věci stejně a podobně i uvažují. Holky si vystačí už odmalička. „Výhoda pro mamku byla, že jsme si pomáhaly a ona s námi nemusela dělat úkoly. Když jedna něco nevěděla, tak se zeptala té druhé,“ vysvětluje Lucka. „Když ale třeba zlobila Míšu a mamka mě právem potrestala a tím nás jako od sebe rozdělila, tak jsme se obě semkly proti mamce,“ směje se Lucka.

Simona & radka Než jsem přišel do bytu firemního kolegy Rudy Korbeláře, který má se svou ženou Alenou sedmiletá jednovaječná dvojčata Simonu a Radku, tušil jsem, že nebude snadné je rozeznat. Pak přišly obě dívky do obývacího pokoje a systém otázek na jejich stejnost dostal první trhliny. Simona totiž nosí brýle, což je evidentní identifikační znak. Když se holky v roce 2004 narodily, jejich tatínek si mnul ruce, že má dvě děti najednou. „Narození dvojčat bylo pro mě dobré. V tu chvíli jsem byl asi šťastnější než moje žena. Prostě jsem si myslel, že to je odbyté najednou. Ještě jsem ale nedomyslel, jak to bude náročné,“ vzpomíná Ruda. Pro jeho ženu bylo narození dvojčat zprvu šok. „Pak jsem ale byla ráda, že to tak je,“ usmívá se Alena.

V čem jsou jiné a stejné? „Čím jsme starší, tím víc se odlišujeme, máme jiné zájmy,“ říká Míša. „Jsme jiné v tom, v čem nás ovlivnilo prostředí, kde žijeme, to stejné si neseme už odmalička,“ dodává Lucka. Nedělá jim problém vyzdvihnout silné a slabé stránky té druhé a rády se i pochválí. „Míša umí lépe jednat s lidmi a je taková tvůrčí, ve škole měla vždycky hezčí obrázky než já,“ směje se Lucka. „Ty jsi zase víc průbojná, vždycky jsi něco vymyslela a já tě poslechla,“ pokračuje Míša.

Na pohovce se mezitím vedle mámy pohodlně uvelebily dvě navlas stejné blonďaté dívky. Když Simona sundala brýle, byly k nerozeznání. Musel jsem se u rodičů ujistit, že Simona není Radka a naopak. „Jsem ráda, že jsme dvojčata. Jinak bych si neměla s kým hrát,“ vyhrkne rychle hovornější Simona. Její sestra vidí přednost dvojčat v tom, že si můžou navzájem pomáhat ve škole. Obě holky, které jsou jedinými dvojčaty ve třídě, přiznávají, že si je občas spolužáci pletou. „Sundám si brýle a občas mi řeknou Ráďo,“ culí se Simona. Své podobnosti ve škole ale nijak moc nevyužívají. „Někdy, ale moc často ne. Spolužáci to brzy poznají,“ doplnila Radka.

Jako normální sourozenci se i ony hádají, ale ne nikdy déle než den. „Jsou to takové konstruktivní hádky,“ vtipkuje Lucka. Jednoslovně ukončují, že mají spolu hezký vztah.

Přestože si jsou obě holky podobné jako vejce vejci, povahy mají rozdílné. „I když jsou jednovaječná dvojčata, každá je jiná. Simona je klidnější a strašně hodná. Všechno půjčí, o všechno se

inzerce

DvOJČaTa rozdělí, je strašný dříč a má velkou vůli. Radka je temperamentnější, všechno jí jde samo a je průraznější,“ popsala povahy dívek jejich maminka. Táta Ruda nezapomněl zdůraznit, že ve škole jim to jde velmi dobře. „Jsou šikovné a chytré. Číst například začaly, ještě než šly do školy,“ hlásí hrdě otec dívek, které mají stejné zájmy. Simona si ráda hraje s legem, Radka taky. Společně si také kreslí.

škole je moje sestra Ráďa,“ říká rozhodně Simona. Radka také nejvíce kamarádí se svou sestrou. Dívky už rovněž mají jasno o své budoucnosti. Simona by chtěla být učitelkou. „Až budu velká, chtěla bych vařit. Bavilo by mě být kuchařkou,“ dodala její sestra. Až budou dospělé, chtěly by také bydlet blízko sebe. „Budeme bydlet obě v paneláku. Jedna bude bydlet naproti v bytě a budeme se pořád navštěvovat,“ maluje Simona společnou budoucnost jednovaječných dvojčat.

Terezka & Johanka „Když nám mamka řekla, že s námi chce někdo udělat rozhovor, šly jsme do pokojíčku a začaly jsme se hrozně smát. Myslely jsme si, že to byla jenom legrace, protože mamka si z nás dělá pořád legraci,“ svěřují se na začátku našeho povídání Johanka a Terezka Hradecké. Na desetiletá dvojčata z Mladých Buků je přirovnání „jako vejce vejci“ opravdu ušité na míru. „My to bereme normálně, ale když jsme začaly chodit do školy, všichni se divili, že jsme úplně stejný,“ říká o deset minut starší Johanka. Společně se sestrou navštěvují v Trutnově ZŠ Komenského, kde chodí do čtvrté třídy. „Stejný jsme teď měly i vysvědčení. Samý jedničky,“ usmívá se Terezka. „Od mamky jsme dostaly tyhle řetízky,“ vytahují obě svou odměnu zpoza mikiny. Ty mají také stejné. „Do školy chodíme ve stejným oblečení, ale věci na ven máme každá jiný,“ vysvětlují dvojčata, jak vypadá jejich šatník. Když byly ještě hodně malé, rodiče je oblékaly do stejných věcí. „Chodily ve stejném oblečení. Nechtělo se nám moc dumat, že něco koupíme jedné a pak vybírat něco jiného pro druhou. Moc jsme o tom nepřemýšleli,“ ohlíží se do minulosti Alena. Podle ní nejsou holky žádné velké parádnice. „Neparádí se, nemají rády sukně, co jim dám, v tom chodí,“ tvrdí. V souvislosti s dvojčaty se často mluví o tom, že je současně provázejí stejné nemoci. To potvrdili i rodiče Korbelářovi. „Je tomu tak. Většinou je to ale spojené s tím, že jsou pořád spolu a jedna od druhé to chytne. Výjimkou snad byla angína a neštovice, které neměly současně,“ uvádí Alena. Vzájemná propojenost Simony a Radky je vidět na první pohled. „Moje nejlepší kamarádka ve

I proto, že Johance a Terezce je teprve deset, je jasné, že jejich životy se zatím navzájem kopírují. Všechno dělají dohromady. I při tomto rozhovoru, když jedna začne odpovídat, ta druhá její myšlenku dokončí. A někdy to spíše vypadá, jako by závodily, která odpoví rychleji. „Jezdíme na lyžích, někdy i na běžkách, bruslíme,“ popisují aktuální zimní radovánky. „Já ještě běhám na olympiádu,“ hlásí Terezka, jak se připravuje na školní závody. Společně chodí do „dramaťáku“, i když Johanku baví divadlo víc. „Sejdeme se tam parta, nacvičujeme nějakou pohádku a pak to ukazujeme dětem ve školce nebo důchodcům.“ Už to bude skoro rok, co se obě přihlásily do horolezeckého kroužku. „Mě baví to lezení a mě zase to houpání, když slézáme dolů,“ usmívají se a začnou vyjmenovávat uzle, které už umí uvázat. Zdolat osmimetrovou stěnu pro ně není problém,

ale na hory je to prý netáhne. „Zrovna dneska jsme měli ve škole basketbalového trenéra, učil nás, jak se to hraje. Možná tam začneme chodit.“ Jsou stále spolu, nejdéle od sebe zatím byly vždy jen pár dní. „Když je třeba Tera nemocná, jde k babičce a já jsem doma,“ vypráví Johanka a v souvislosti s tím odtajní i největší výhodu života dvojčat. „Když je někdo nemocný a zapomene si udělat úkol, pan učitel se na toho žáka rozzlobí, že se měl někoho zeptat. Ale my si to můžeme říct,“ říká vítězoslavně. A Terezka pokračuje: „Když se jedné z nás nebude chtít do školy, může jít místo ní ta druhá.“ Ke zrealizování tohoto plánu však ještě nenašly odvahu. Dalo by se říct, že jedna bez druhé nemůžou být, i když ve školní lavici už spolu nesedí od druhého pololetí první třídy. „Nechtěly jsme.“ V létě však inzerce

dojde v Mladých Bukách ještě k daleko většímu „třesku“. „O prázdninách už chceme mít každá svůj pokojíček,“ shodují se jednomyslně. Prý už to mají slíbené od taťky, stejně jako bernardýna. Proč chtějí od sebe? „Protože Joha mě večer furt otravuje,“ práskne Terezka na ségru. „Jo, hádáme se skoro každý den a kvůli všemu,“ tvrdí Johanka. „Kdo je zlobivější? Asi obě stejně,“ dodává. „Ne, ne. Joha je o trošku víc. Asi o jedno procento,“ provokuje mladší dvojče starší. Když ale Terka udělá opici, názorně předvádí grimasu, tou zaručeně prý vždycky Johanku rozesměje. Obě sní o tom, že se stanou letuškami. „Už jsme byly v Turecku, Tunisku, Řecku, Itálii, Rakousku.“ Terezce by se ještě líbilo být květinářkou, Johance zase lékařkou. A jak to mají s kluky? „Stejný se nám nelíbí,“ smějí se. „Mně se líbí čtvrťák,“ hlásí Johanka. „A Terce páťák,“ je rychlejší než ségra.

DvOJČaTa Jonáš & Tadeáš Jedinými zástupci „mužského“ pokolení v našem pohledu do světa dvojčat jsou Jonáš a Tadeáš Melicharovi z Trutnova. Sedmiletí kluci naší kolegyně Katky pojali rozhovor ve velkém stylu. Během půlhodinky stihli zahrát divadelní scénku, vyprávěli vtipy, dávali hádanky, zpívali, asi stokrát se otočili na křeslech ve firemní zasedačce a tu a tam ze sebe vypustili i něco k našemu tématu. „To jsem zvědavá, co z toho napíšeš,“ kroutí hlavou Katka, když pozoruje, jak se její blonďatí „andílci“ rozjeli. Je jí ale jasné, že to zůstane na ní. „U nás je opravdu ticho, jen když se spí,“ směje se. S manželem Janem mají ještě dceru Klárku.

Z dvojčat je starší o jednu minutu Jonáš. Ten je také o jeden centimetr vyšší a jeden kilogram těžší. „A proto toho víc ví a sní,“ má jasno Tadeáš, který má hlavu spíše do šišky, zatímco bráchovi se kulatí. Jeden z mála rozpoznávacích prvků. „Jonáš má ještě pihu na zadku, ale já je poznám i po hlase, pro mě jsou každý jiný,“ říká maminka Katka. Zároveň ale přiznává, že když jsou někdy „zakuklení“ v zimě do oblečení, rozpoznat je bývá těžší. Tohle si však také u Melicharů usnadnili již v době, kdy kluci byli malí tím, že jim nekupovali stejné věci. „Vlastně si to kluci rozhodli sami, protože se stále prali, čí je co. Takhle to mají jasně rozdělené,“ vysvětluje Katka. Splést si je i tak, je snadné. „Kolikrát se nám už stalo, že na dětském dni, když jeden soutěží a pak tam přijde druhý, tak toho druhýho odmítnou, že už tam byl.“

Klukům to, že jsou stejní nevadí. „Akorát nás paní učitelka někdy nepozná, tak jí musíme poradit my nebo ostatní,“ vykládá Jonáš. V Trutnově navštěvují ZŠ Rudolfa Frimla, kde chodí do druhé třídy. „Docela mě teď překvapilo, že měli úplně stejné vysvědčení,“ diví se maminka. Se dvojkou z hudební výchovy. „Nebaví nás to,“ odpovídají současně. „Jde mi matematika, tělocvik a výtvarka,“ hlásí Jonáš. „To mně jde jen matematika,“ tvrdí Tadeáš. „Ve třídě si nás ale moc nevšímají,“ nasadí Jonáš smutný výraz. „Zato v družině si nás všímají všichni,“ vyhrkne Tadeáš. „Oni si ale vystačí úplně sami,“ říká Katka a považuje to za jednu z největších výhodu dvojčat. Zatím nejdéle od sebe byli týden u babiček o prázdninách. „Nikdy ty tři naše děti nechtějí na jednou,“ usmívá se maminka. „Ale kluci k nim stejně nejradši jezdí každý zvlášť, užívají si pak to jedináčkovství.“ A s čím je to podle Katky u dvojčat složitější? „Vždycky mluví oba najednou, nebo když je něco učíme, je to dvakrát pomalejší,“ zamyslí se. Oba její hoši jsou prý také děsně nafukovací a urážliví, ale když zlobí, mají to na střídačku. „Nikdy ne najednou. Když ovšem teda nehrají šachy nebo karty, protože to si jeden vymyslí nějaké pravidlo a snad vždycky se poperou,“ vypráví Katka. „Jo, my se pereme hodně. Hlavně v sobotu a v neděli, protože to máme nejvíc času,“ hlásí Jonáš, který je svou povahou větší sportovec, kdežto Tadeáš toho prý zase víc přečte. „Ten je také třeba zvyklý vstávat v šest hodin, Jonáš je schopný spát do desíti,“ přidává jeden z rozdílů. Na Jonáše ještě Katka prozradí, že si už ve škole našel nevěstu. „Néé, néé,“ snaží se syn zapírat. „Jmenuje se Viky,“ špitne brácha. Čím by kluci jednou chtěli být? „Já cukrářem, protože mě baví dělat takový to sladký a mám rád mlíko,“ povídá Tadeáš, zatímco Jonáš neví. „Řekni profesionální baseballista,“ napovídá mu mamka. Oba její synové hrají za trutnovské Rytíře. A přesto, že spadají do kategorie U8, Jonáš už válí v zápasech s dvanáctiletými a odpaluje míče z nadhozu. „Táda se zatím bojí,“ líčí Katka. Na závěr jeden „kameňák“ od Tadeáše. „Víš, proč je koza bílá? No, protože ji ostříhali a natřeli na bílo.“

Markéta (vlevo) a Petra Judovy

Markéta & Petra Kromě desítek jednovaječných dvojčat jsme oslovili také dvojvaječná. Zajímalo nás, zda mají podobné zkušenosti. Prvními jsou sestry Markéta a Petra Judovy. Narodily se před šestatřiceti lety, v dobách kdy ještě nebyl ultrazvuk. „Takže máma do poslední chvíle v porodnici nevěděla, že bude mít dvojčata. Myslím, že pro naše rodiče to byl šok, protože my jsme první a jediná dvojčata v naší rodině,“ říká o deset minut starší Markéta. „Nevím, jestli byla výhoda nebo nevýhoda, že jsme dvojčata. Spíš jsme byly hodně vidět, každý o nás hned věděl,“ myslí si mladší Petra. Tím, že se sestry nepodobaly jako „vejce vejci“, často uvedly okolí do rozpaků. „Většinou se nejvíc okolí diví, že jsme narozené ve stejný den. Nepřijdeme jim jako dvojčata, takže někteří tomu nevěřili nebo si to chtěli třeba ověřit datem narození v našich občankách,“ tvrdí Markéta. Omyly a údiv okolí zapůsobily na obě jako roztomilé příhody z dětství. Jako jiná dvojčata, i Jůdovy spolu od malička trávily většinu času. „Všechno jsme dělali společně. Rodiče nás dávali všude společně, na základce jsme spolu seděly v jedné lavici. Až na střední škole jsme se rozdělily,“ přiznává Petra. Do té doby byly skoro pořád spolu. Ani neznaly, co to je odloučení. „Když jsme jako školačky jely třeba na letní tábor, tak většina dětí byla najednou v novém prostředí mezi samými cizími dětmi. My měly samy sebe a byly jsme v pohodě. I pro naše rodiče to pak musel abýt výhoda. Na rozdíl od toho šoku, když jsme se narodily a byly malé,“ vzpomíná Petra. Jediné skutečné odloučení zažily až v dospělosti. „Těžce jsem nesla, když Markéta jela do Anglie jako au-pair. Najednou tu rok nebyla.“ S odjezdem starší z dvojčat na britské ostrovy se pojí také jedna příhoda. Ve stejnou dobu se mladší z dvojčat chystala na dvoutýdenní dovolenou. „Když jsme se na nádraží loučily, brečely jsme a lidi kolem si říkali, co blbneme. Nevěděli, že se neloučíme na dva

DvOJČaTa týdny, ale na rok. Koukali na nás, jestli jsme se nezbláznily.“ Asi rok bydlely sestry Jůdovy spolu, ale jak samy přiznaly, nebylo to ono. Radši jsme se od sebe odstěhovaly. Dnes máme mezi sebou výborný vztah. Vidíme se jednou za dva měsíce, někdy i častěji,“ smějí se obě. A v čem se odlišují? Na druhém stupni základní školy se začaly měnit některé jejich zájmy. Starší Markéta byla víc sportovně založená, bavila ji hodně matematika. „Pro mě to byl naopak hrob, matiku jsme přímo nesnášela. Mě bavil spíš zeměpis,“ tvrdí Petra. Změny se ukázaly i v povaze. „Ségra si všechno moc bere, ale přitom jí nedělá problém někam zajít. Třeba na konkurz. Já bych už měsíc předem nespala, jí to ale nedělá problém, je odvážnější než já,“ říká Petra o Markétě. A starší sestra ji hned vrací kompliment. „Péťa je hodně společenská a zábavná. Někdo si o ní občas myslí, že je tvrdá, ale já vím, že je hodně citlivá. Někdo si myslí, že je odměřená, nebo nafoukaná, ale kdo ji pozná blíž, změní názor,“ tvrdí Markéta. Rozdílné názory mají obě i na kluky. „Mně se ti ségřiny absolutně nelíbili. Chlap musí mít šmrnc, a je jedno, jestli je blonďák nebo černovlasej. To nehraje roli,“ prozrazuje Petra. A Markéta přitakává. „Je pravda, že mně se zdají sympatičtí jiní chlapi než ségře.“ Odlišně vnímaly tak tradiční stejné oblékání v dětství. „Markétě to nevadilo. Ale já to už pak nesnášela. I dnes mi vadí, když mají třeba manželé stejné oblečení. Přijde mi to jak uniforma,“ zdůrazňuje Petra. Dnes žijí odděleně, asi 50 kilometrů od sebe. Petra bydlí v Trutnově. Markéta žije s manželem a dvěma dětmi v Hradci Králové. „Často si voláme. Skoro vždycky já volám ségře první. Třeba když má narozeniny,“ dodává Petra.

Nely & anet Dalšími dvojvaječnými dvojčaty jsou devatenáctileté sestry Eflerovy ze Žacléře. Světlovlasá Anet se narodila o deset minut dříve, než černovláska Nela. Nyní studují Obchodní akademii v Trutnově. Rozdíl mezi jednovaječnými a dvojvaječnými dvojčaty je prostý. V prvním případě se jedinci vyvinuli z jednoho stejného oplodněného vajíčka, a tudíž jsou naprosto shodní, ve druhém ze dvou současně oplodněných vajíček. Nejsou tedy dokonalou kopií, ale mohou se podobat.

I když Anet a Nely nejsou jednovaječná dvojčata, spousta lidí si to o nich myslí. „Někdo řekne, že jsme úplně stejné, někdo zase, že si vůbec podobné nejsme. Tak si vyberte!“ směje se mladší Nely. Je to výhoda či ne? Sestry Eflerovy tvrdí, že jednoznačná odpověď není. „Nepovažujeme to za výhodu. Ani to nebereme jako zvláštnost. Ale je pravda, že si na nás na ulici lidé ukazují, trochu nám to přijde divné. Jako bychom ani nebyli lidi,“ diví se Anet. Výhody? Obě se na chvíli zamyslí a pak přiznají, že přece jen jsou. „Je fakt, že si máme vždycky s kým promluvit. Vlastně máme po ruce vždy kamarádku, které se můžeme svěřit, a tou je právě ségra,“ říká Nely. „Nebo když jsme dělaly propagaci pro jednu módní značku, kde nás chtěli jako králíčky a využili toho, že jsme stejné. To bylo hezké, byly za to i nějaké peníze,“ přiznává Anet. Jako dvojvaječná dvojčata ale nikdy neměly šanci zaskakovat za sebe ve škole. „Prostě si nejsme tolik podobné. Navíc nás všichni dobře znají, i učitelé. Takže si nás hlídají. Ale nás nikdy ani nenapadlo, že bychom toho mohly nějak zneužít,“ tvrdí Nely. Většinu času tráví společně. Ve škole spolu sedí

11 dveře do koupelny, já zavřené. Ale pokaždé, když se hodně pohádáme, tak za pět minut stejně jedna z nás přijde a děláme, jako by se nic nestalo,“ směje se Anet. V hromadě činností, zájmů nebo vlastností dominuje psaní blogů a článků pro internetové servery, sport, zumba, filmy a cestování. Najde se i pár odlišností. „Například ve škole. Mně jde víc matematika, Anet zase ekonomika. Navíc je odvážnější,“ tvrdí Nely. „Jdu do věcí víc po hlavě. I když to asi neplatí ve všem. Ale třeba v psaní článků určitě,“ připouští Anet. A co kluci? Líbí se jim stejní? „Ne. Máme rozdílný styl. Stane se, že se nám líbí stejný kluk, ale už se neshodneme v tom, jestli si ho umíme představit vedle sebe jako partnera. Jinak se nám ale většinou líbí stejné věci,“ tvrdí svorně. Když mají mluvit jedna o druhé, moc toho neřeknou. „Nely je pořádná a pečlivá,“ říká Anet. „Je hodně přátelská. Nemá problém si rychle najít kamarády. Rychleji mluví,“ uvádí její sestra. Nela je prý podobná víc matce, Aneta otci. „Ale nám nepřijde, že bychom se jim podobaly,“ smějí se.

v jedné lavici, ve volném čase mají totožné zájmy, doma mají společný pokoj, a dokonce jednu stejnou postel. „Když nám naši přestavovali pokoj, navrhly jsme jim, ať nám koupí manželskou postel. Šetří to místo,“ vzpomíná Anet. Obě jsou spolu tak často, že už ani nepoznáte hranici, kdy jsou jako sestry a kdy jako kamarádky. „Je to tak půl na půl. Zatím nás to neomrzelo. Je ale pravda, že se hodně hádáme a vždycky kvůli kravinám,“ říká Nely. „Ona má ráda otevřené

Stejné oblečení nenosí už od čtrnácti let, kdy si začaly samy vydělávat. „Děláme ale to, že si věci mezi sebou půjčujeme. Vlastně si koupíme třeba jedno tričko dohromady a přitom ho pak můžeme nosit obě dvě. Horší bude, až si to jednou budeme rozdělovat,“ smějí se. O budoucím povolání ještě ani jedna z nich jasno nemá. Možná budou psát články, možná dělat něco s jazyky. Je to prý ještě daleko. „Řešíme jen, co bude nyní, a ne moc dopředu. I když by bylo třeba pěkné, mít kanceláře vedle sebe,“ dodávají současně. Kateřina adamcová, hynek šnajdar, Michal bogán, Pavel cajthaml

inzerce

áváme d o p ě n - snída lí do pátku dě od pon 1.00 hod. 1 8.00 -

KAFFÉ HORN

Divadelní kavárna v nejmodernějším kulturním centru UFFO v Trutnově

Začněte svůj den u nás !!! Z našeho snídaňového menu si určitě vyberete a navíc „nově” ke každé snídani káva ZDARMA !!!

Tel. 731 146 931, 603 481 208

Otevírací doba: Po-Pá 8.00 - 21.00 So 9.00 - 21.00 Ne 10.00 - 21.00

PrOGraMY KIN

TrUTNOv

Krtkova pohádková dobrodružství

Punk in Africa

DvŮr KrÁlOvÉ

Čtyři slunce inzerce

1. 3. od 19.00 2., 3. a 4. 3. od 19.00 7. 3. od 10.00 8. 3. od 18.00 9., 10. a 11. 3. od 19.00 12. a 13. 3. od 19.00 14. 3. od 10.00 15. 3. od 19.00 16., 17. a 18. 3. od 17.00

PrOrOK labYrINT KrTEK FIlMOvÁ hvěZDa ExPEDIČNí KaMEra PErFEcT DaYS - I ŽENY MaJí SvÉ DNY STrOM ŽIvOTa KrTKOva POhÁDKOvÁ DObrODrUŽSTví DObrÉ SrDcE MODrÝ TYGr

od 19. do 23. 3. probíhá festival dokumentárních filmů o lidských právech 19. 3. od 17.00 19. 3. od 19.00 20. 3. od 17.00 20. 3. od 19.00 21. 3. od 17.00 21. 3. od 19.00 23. 3. od 19.00

NEDÁME SE UMlČET, EPIcENTrUM KDO ZabIl NaTašU?, ČEČENSKÝ SEN PUNK IN aFrIca, TI DrUZí POD SlUNcEM TMa ZÁvOD KE DNU Z POPElNIcE DO lEDNIcE lÁSKa v hrObě (závěrečné promítání s koncertem v restauraci Sokolovna)

23., 24. a 25. 3. od 19.00 28. 3. od 10.00 29. 3. od 19.00 30. a 31. 3. od 19.00

ČTYŘI SlUNcE KrTEK vE SNU haMlET PODNIKÁ ShErlOcK hOlMES: hra STíNŮ

1. 3. od 19.00 3. a 4. 3. od 19.00 5. a 6. 3. od 8.15 a 10.15 7. a 8. 3. od 19.00 9. a 10. 3. od 16.00 a 9.00 13. 3. od 15.00 14. a 15. 3. od 17.00 17. a 18. 3. od 19.00 21. a 22. 3. od 19.00 24. a 25. 3. od 19.00 28. a 29. 3. od 19.00 31. 3. od 19.00

labYrINT PErFEcT SENSE JUNIOrFIlM - MEMOrIÁl JIŘíhO bENEšE šKOlNí vÝlET JUNIOrFIlM - MEMOrIÁl JIŘíhO bENEšE PÁSMO POhÁDEK - DvaNÁcT MěSíČKŮ OcElOvÁ PěST ČTYŘI SlUNcE ParaNOrMal acTIvITY 3 baSTarDI 2 MErUŇKOvÝ OSTrOv KONTrabaND

T Í KOJENCŮ, BATOLA ÉNU PLAVÁN BAZ TNÝCH ŽEN V KRYTÉM O H Ě T

Nové kurzy plavání pro kojence a batolata od 20.3.

Info: N. Lisá 736 677 236

v Trutnov ě!

AREÁL NA N I V Á C H

Ý BAZÉN A ZIMNÍ STADION KRYT 499 817 100

736 641 434

499 810 210, 499 814 655

profily účinkujících / youtube ukázky / fotky / a spousta dalšího na:

Z MUZEJNích SbírEK

Zámecká knihovna z horního Maršova

Muzeum Podkrkonoší v Trutnově disponuje několika předměty získaných nedlouho po druhé světové válce ze zámku v Horním Maršově.

adem.eu

r www.podh

1. 3. Jazzinec 2012 od 19 hod. Blues z Chicaga: Rene Trossman feat Jan Kořínek a Tomáš Vokurka (USA/CZ) 2. 3. a 3. 3. Chuť Itálie - Cinzano 8. 3. Jazzinec 2012 od 19. hod. Jiří Moravčík - Pouští, pralesem a velkoměstem

9. 3. a 10. 3. Víkend s Becherovkou

Maršovský zámek byl postaven roku 1792 v klasicistním slohu. Postupně patřil Schaffgotschům, Aichelburgům a Czernin-Morzinům. Do trutnovského muzea se v roce 1949 vedle zajímavého souboru militarií dostalo ze zámku i několik kusů řezbami zdobeného dřevěného nábytku. Nejcennějším exemplářem je masivní, bohatě vyřezávaná zámecká knihovní skříň, umístěná v nynější odborné knihovně muzea, kde po zásluze poutá pozornost všech návštěvníků. Skříň je horizontálně rozdělena na dvě hlavní části. Horní pětidvéřová část, nesená šesti vyřezávanými postavami a oddělená od spodní části odkládací deskou, má prosklená dvířka. Spodní část pak tvoří čtyřdílná skříň, jejíž dvířka jsou plná.

16. 3. a 17. 3.

Irský svátek sv.Patrika s Irskou whisky: Tullamore Dew & Jameson

23. 3. a 24. 3. Amundsen párty 30. 3. a 31. 3 Semtex Forsage

Na knihovně nejvíce zaujme bohaté zdobení dřevořezbami. Vyřezávané erby k sobě sice oproti početnějším figurám poutají menší pozornost, avšak právě jejich nedávné určení heraldikem Pavlem R. Pokorným pomáhá celou knihovní skříň datovat. Na vrcholu horní římsy se nachází ozdobná kartuše se složitým erbem, jež nese figury ze znaku diecéze Brixen. S touto diecézí jsou spjata i jména nositelů čtyř erbů, nalézajících se na spodních dvířkách knihovní skříně. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že knihovna pochází ze 17. století, avšak provedení erbů částečným šrafováním poukazuje rámcově až na 2. polovinu 19. století. Maršovská zámecká knihovna představuje tedy historizující tendence a hlásí se zřejmě k novorenesančním stavebním úpravám tamního zámku. vlastimil Málek, Muzeum Podkrkonoší

5. dubna -

Na stojáka

s hvězdičkou

REZERVACE: +420 499 816 513 podhradem@podhradem.eu

Školní 13, Trutnov

brezen

na mesĂc

Trápí Vás v zimě únik tepla, plísně a promrzající stěny? V prodeji u našeho partnera MELICHAR CZ, s. r. o. Teuchmanna 241 Úpice 542 32 mobil: 777 912 200 e-mail: upice@melichar.cz Aplikace provádí certifikovaná firma

KRTIL A SYN Oldřich Krtil Velké Svatoňovice 382, 542 35 mobil: 603 845 346 e-mail: oldrich.krtil@seznam.cz

z Barvířské ulice od Pivovaru na Volanov Modela Trutnov

Trutnov

Jičín Areál zemědělského družstva Trutnov Volanov - Na statku, 541 01 Trutnov GPS: N 50° 33.6020‘, E 15° 52.4062‘ 50°33‘36.121“N, 15°52‘24.370“E 50.56003N, 15.87344E

Vzorková prodejna provozní doba Pondělí - pátek

7.00 - 15.30

vjezdové brány garážová vrata parkovací závory předokenní rolety mříže žaluzie zámečnictví stavební práce Tel.: 499 819 127, 777 601 220 info@modela-trutnov.cz www.modela-trutnov.cz

vrchlabí KONCERT 8. 3. - KD Střelnice

V Kotelně ve čtvrtek od 20 hodin vystoupí performer, hudebník, výtvarník a muž mnoha tváří Petr Nikl (51). Zabývá se malbou, kresbou, grafikou, instalací a divadlem.

DIVADLO 17. 3. - KD Střelnice

VÝSTAVA 16. 3. až 15. 4. - KD Střelnice Příznivci blues by si neměli nechat ujít ve čtvrtek od 20 hodin v Klubu Kotelna koncert amerického kytaristy Rene Trossmana, který pravidelně hrál v klubech Chicagu se známými muzikanty. PETR NIKL 15. 3. - KD Střelnice

inzerce

V Galerii Na Půdě bude v pátek v 18 hodin vernisáží zahájena výstava Osamění trutnovského malíře Pavla Pangráce (35). Umělcovým hlavním motivem jsou ženy. „Je to jiný svět,“ říká malíř.

O lásce je název divadelního představení Philippe Claudela, které diváci zhlédnou v sobotu od 19.30 hodin v podání předních českých herců Jany Krausové a Karla Rodena. Francouzská konverzační komedie je komorní hrou, která s lehce drastickým humorem sleduje pár středního věku. Ten ve svém přepychovém bytě probírá nejrůznější traumata dlouholetého manželského vztahu.

DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM

DIVADLO 8. 3. - Hankův dům

KONCERT 16. 3. - Hankův dům

PŘEDSTAVENÍ 28. 3. - Hankův dům

Naše písnička aneb Postavím si domeček je název hudebního pořadu pro děti z mateřských škol a prvních dvou ročníků škol základních, který bude k vidění ve čtvrtek v 8.30 a v 10 hodin. DNY R. A. DVORSKÉHO 13. a 22. 3. - Hankův dům V souvislosti s XVIII. ročníkem swingového a jazzového festivalu diváci uslyší nefalšované blues z Chicaga. V úterý 13. března v 19 hodin vystoupí Rene Trossman s kapelou. Další koncert festivalu se uskuteční ve čtvrtek 22. března rovněž v 19 hodin tentokrát v rázu Móda v rytmu swingu. inzerce

Výběr skladeb z nejznámějších alb světoznámé skupiny Pink Floyd v pátek od 19.30 hodin zahraje Pink Floyd revival – Czech. MUZIKÁL 27. 3. - Hankův dům Petr Pan a Vanda aneb Cesta do země nezemě je název výpravného muzikálu o chlapci, který nechtěl vyrůst, a malé holčičce. Začne v úterý v 10 hodin.

Hru Fígl Henryho Meyersona návštěvníci uvidí ve středu od 19.30 hodin. Tragikomedie o stárnoucím baviči, který se náhle ocitne ve složité životní situaci. Manželský trojúhelník nabízí tři role pro vyzrálé herectví – Alenu Vránovou, Martu Vančurovou a Václava Postráneckého. Inscenaci v režii Ladislava Smočka uvede Divadlo Ungelt Praha.

rtyně v podkrkonoší, úpice RTYNĚ V PODKRKONOŠÍ CESTOPISNÁ PŘEDNÁŠKA 14. 3. - kino Na Rychtě

kolegy z práce? Jste ve sdružení majitelů domu? Jste součástí stáda? Poznáváte sami sebe?! Úspěšnou hru Prase v kufru trutnovského Ďyvadla Neklid lze vidět ve čtvrtek od 19 hodin.

ÚPICE KONCERT PÍSNIČKÁŘE 22. 3. - Divadlo A. Jiráska Sny – malé, velké, nesplnitelné. To ve středu od 18 hodin nabídne cestopisná přednáška Dana Přibáně Trabantem napříč Afrikou. On a dalších pět cestovatelů trabanty projelo 20 tisíc kilometrů a 11 afrických států. DIVADLO 22. 3. - kino Na Rychtě Poznáváte své sousedy? Své inzerce

Jaroslav Hutka, písničkář a básník, spoluzakladatel legendárního sdružení Šafrán, stále

s velkými úspěchy koncertuje po celé republice. Také jeho příznivci v Úpici mají příležitost vidět jeho koncert ve čtvrtek od 19.30 hodin. FRANTIŠKOVO ČAROVÁNÍ S MAJDOU 25. 3. - Divadlo A. Jiráska Na úspěšnou Kouzelnou školku s Majdou a Františkem navazuje další divadelní představení Františkovo čarování s Majdou. V divadle začne v neděli v 10.30 hodin. Diváci se mohou těšit na hodinový pořad s vtipnými dialogy. František překvapí své malé obdivovatele i u piána, v akváriu a v dalších neobvyklých pozicích a situacích. V roli Majdy se objeví Magdalena Reifová a Františka ztvární Jaroslav Vidlař.

česká skalice

BESEDA S HERCEM čtvrtek 8. 3. - Vila Čerych

Beseda spojená s autogramiádou herce Stanislava Zindulky k jeho knize Moje cesta vlakem dětství a naděje se uskuteční ve čtvrtek v 17 hodin. JUBILEUM MUZEA do 13. 4. - síň Na Chodbě Expozicí si Muzeum textilu připomíná 75 let své existence. Je jediným českým muzeem specializovaným na historii textilní výroby. Jeho expozice a sbírky představují jedinečný soubor dokladů vývoje textilnictví. inzerce

VÝSTAVA do 25. 3. - Galerie Luxfer

VYNÁŠENÍ SMRTKY 25. 3. - Husovo náměstí Na smrtnou neděli dopoledne budou děvčata z folklorního souboru Barunka obcházet s lítem obyvatele města s přáním hezkého jara a s koledou. Ve 14 hodin vyjde z Husova náměstí průvod v čele s Mořenou. Průvod doprovázený lidovou

Galerie pokračuje v prezentaci současného českého umění. Tentokrát se představuje Vladimír Pešek z Hradce Králové prezentací nazvanou Glossodynia. Pešek je zakladatelem skupiny Kontextual. Stejně jako skupina i on se v osobní tvorbě neustále snaží podrobovat zkoušce obecné konvence umění a obyčejného života.

muzikou půjde ulicí Boženy Němcové k řece Úpě pod maloskalickou tvrzí, kde bude Mořena – Zima odstrojena a utopena.

Venku kupy sněhu, ale ve skleníku naší firmy začínají nakvétat Petrklíče v mnoha barvách. Už i Macešky pomalu vystrkují poupata a jakmile počasí dovolí nabídneme je Vám v 25 barvách a odstínech. Trendem na parapety a balkony v jarním čase jsou mini macešky, které vydrží kvést až do zimy. V průběhu měsíce března budou zpřístupněny nové prodejní prostory, které Vám nabídnou větší komfort při nákupu. Těšíme se na Vaši návštěvu a přejeme nám všem brzké jaro www.zahradnictvimecir.cz Horská 93, Trutnov tel./fax: 499 812 645

INTERVIEW: PŘEMYSL MARTINEC

Tvorbou ze sebe vymetám své démony Malíř a surrealista Přemysl Martinec (54) je neskutečně aktivní tvůrce, který je přirovnáván k chrlící sopce. O tom svědčí tisíce kreseb, kterými doma i na cestách plní takzvané cestovní deníky. Jeho tvorba je výsostně autentická. O tom se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea Podkrkonoší v Trutnově, kde bude 9. března v 17 hodin zahájena vernisáží jeho výstava. Na vašich obrazech se objevují postavy jako z jiného světa. Co jsou to za bytosti? Říká se, že bytosti a obludy na gotických katedrálách byly původně uvnitř. Potom se katedrály vysvětily a tím pádem ty ďábelské bytosti nemůžou dovnitř, jsou venku a slouží. Já takto ze sebe kreslením vymetám ty své démony na papír a oni mi pak slouží. Je to taková arteterapie. Důležitější je proces tvorby než samotný výsledek. Sednu si, nic inspirativního nepřichází, tak začnu kreslit a ono to přijde. Jaké bylo vaše dětství, kde jste žil? Byl jsem hodně sám. Moc kamarádů jsem neměl, bál jsem se lidí. Bloudil jsem po skládkách v okolí bydliště. Tam jsem si hrál. Moc se mi líbilo, jak ty odpadky příroda pohlcuje. Žil jsem ve vesnici Kadlín. Leží u Mšena, na severu Čech, kde začíná Máchův kraj. Kdy jste se rozhodl, že se stanete malířem? Mám dojem, že jsem se malířem nestal, ale výtvarné sklony jsem měl. Na škole v Kadlíně jsme měli učitele, který mým rodičům řekl, aby mě přihlásili do Lidové školy umění ve Mšeně. Začal jsem tam v roce 1968 chodit a zároveň jsem dostal knížku Malý labyrint výtvarného umění od Arséna Pohribného. Líbily se mi tam hlavně reprodukce surrealistických děl. V té době jsem začal pomýšlet, že bych mohl malovat. Ve vašich obrazech se často opakuje motiv sopky. Proč? Kolem Kadlína je kupodivu sopečných kraj. U nás je takový malý kopec, kde se na přelomu 19. a 20 století těžil z hloubky čedič. Vznikl tam potom

falešný kráter. Mám podezření, že tehdejší pan řídící ze školy roznesl po okolí pověst, že tam byla kdysi sopka. Až do dneška se ta pověst udržuje a já to beru jako součást skutečnosti. Ty sopky na mých obrazech mají původ z toho místa. Surrealistický básník František Dryje vás právě přirovnal k chrlící sopce. Vytvořil jste prý stovky prací a tisíce stránek kresebných deníků. Co vás k takové nadprodukci pudí? Je pravda, že se v současné době více soustřeďuji na kresby než na obrazy. Zdá se mi, že jsou pravdivější, autentičtější, zatímco obrazy dekorativnější. Mám mnoho sešitů plných kreseb. Rumunský surrealista Sasha Vlad mi před deseti lety věnoval blok v tvrdých deskách. Zjistil jsem, že můžu kreslit i na cestách, když na někoho čekám a podobně. Říkám tomu cestovní deník. Už mám čtyřicáté číslo. Kreslím tužkou a propisovačkou. Když nemůžu kreslit, tak jsem nervózní. Dokonce, když mi došla náplň, mi nejednou lidi v tramvaji dali propisovačku, abych mohl kreslit. Kdy jste se sblížil se surrealisty? Postupně. Jako s prvním jsem se seznámil s básníkem Josefem Jandou. Po roce 1989 jsem hledal místo, kde bych mohl vystavovat. Kolegové z fakulty mně řekli, že se něco děje v tehdejším klubu na Chmelnici, kde mi Pepík uspořádal výstavu. Pak jsem ho ztratil z očí a po nějakém čase jsem vystavoval v Atriu na Žižkově. Přál jsem si, aby tam měl úvodní slovo. Nemohl jsem ho ale najít.

25 Martina Stejskala, který měl v Trutnově kdysi výstavu. Otevřel jsem tenkrát dveře, zahřmělo a vítal mě drak.

Šel jsem na Staroměstské náměstí, kde měl výstavu surrealista Victor Brauner. Najednou vidím, že jde proti mně Josef Janda. To bylo určující setkání. Schůzky surrealistů jsem začal navštěvovat koncem 90. let. Napřed ojediněle a postupně už jsem tam docházel pravidelně. Důležité pro mě bylo i setkání s básnířkou, malířkou a teoretičkou Alenou Nádvorníkovou. Ukázal jsem ji svoje kresby a nadchla se pro ně. Postupně jsem se seznámil s dalšími členy skupiny. Od března budete mít výstavu v Trutnově. Kdo vám to nabídl? Bylo to přes zdejší drakology a přes surrealistu inzerce

Co návštěvníci Muzea Podkrkonoší uvidí? Budu tam mít keramiku, kterou jsem zatím málo vystavoval, a v muzeu jsou na to vhodné vitríny. Zřejmě také nějaké objekty. Měl by tam být drak, velmi kousavý, vytvořený z rezavých plechů a drátů. Součástí výstavy budou malé deníkové kresby, pak barevné kresby pastelkami, obrazy namalované temperou a akrylem na papíře a možná i nějaké fotografie. Hynek Šnajdar, foto: Jiří Bouda PŘEMYSL MARTINEC - narodil se 7. listopadu 1957 na Mělníce - studoval obor český jazyk – výtvarná výchova na Pedagogické fakultě UK - čtvrtstoletí pracoval jako sanitář v nemocnici - kreslí, maluje, fotí, tvoří keramiku a objekty - je autorem tisíce kreseb do cestovních deníků - je členem surrealistické skupiny - žije na venkově na Mělnicku

zpověď: Pepa lábus

Legrační písně mi nikdy nešly Když se řekne Pepa Lábus, většina Trutnovanů si vybaví člověka s brýlemi a kytarou. Není divu. Od roku 1984 s vytrvalostí a železnou pravidelností vystupuje coby folkař na festivalech a hraje po hudebních klubech. Těžko najdete v našem okrese jinou podobnou „trvalku“. Letos navíc slaví malé jubileum. Jeho kapela Pepa Lábus a SPOL. existuje už patnáct let. A letos připravuje novou, v pořadí už pátou desku. S kým a proč jsi vlastně skupinu tehdy založil? Po letech vystupování s kytarou mi v roce 1996 vyšlo první, tehdy ještě sólové CD Morana. Krátce poté se ke mně připojil houslista Slávek Forman a vystupovali jsme jako duo. V roce 1997 se k nám přidal baskytarista Tomáš Nýdrle, který se mnou hraje doteď, a to trio se už jmenovalo Pepa Lábus a SPOL. Pořád to ještě ale byla vyloženě folková hudba. Postupně přibývali a odpadali různí další muzikanti, až se to před několika lety stabilizovalo pod stejným názvem do současné pětičlenné sestavy, se kterou hrajeme specifický styl rocku s vlivy world music a folku. Důvod založení dua, potažmo kapely byl ten, že se skupinou je hudba pestřejší a barevnější, než když hraji sám s kytarou a už tam pak také jde o víc, než jen o texty, i když ty jsou i nyní nejdůležitější. Nebývá časté dát skupině název podle jejího lídra. Proč jste to udělali a čí to byl nápad? To vychází z toho, že před založením kapely jsem zhruba 12 let vystupoval sám coby písničkář a vyšlo mi pod mým jménem CD, takže už se o mně trošičku vědělo. Dát kapele název bez mého jména by znamenalo začínat úplně od začátku. Navíc to tak neobvyklé není, existuje například Ivan Hlas trio, Vlasta Třešňák band a spousta dalších „bandů“ v názvu za jménem frontmana. Další zajímavostí je, že se to nepíše spol, nýbrž SPOL, jelikož to je zkratka „sdružení přátel okolo Lábuse“ to vymyslel náš bývalý kytarista Jaromír Ticháček. Zdá se, že být nositelem příjmení Lábus je výhoda. Je to tak? Jde pak život snadněji či ne? Spíš bych řekl, že nevýhoda. Hlavně v mých začátcích totiž přišlo občas na můj koncert několik

lidí v domnění, že jdou na Jiřího Lábuse. Ten mi ale o mnoho let později při několika našich společných pořadech s názvem „Lábus a Lábus“ prozradil, že se mu to několikrát stalo též. Folk možná víc než jiné hudební styly klade důraz na texty. O čem jsou tvoje písně nejčastěji? Co tě pro jejich psaní inspiruje? Moje texty jsou lyrické, nikoli epické. Převažuje lyrika přírodní, ale občas se v nich objeví i ta milostná. Inspiruje mě hlavně právě příroda a její pradávná mystická síla a energie, atmosféra a různé pocity a nálady, které z ní cítím. Písničkářský humor ve svých skladbách nemám. Legrační písně mi nikdy moc nešly. Je některá píseň napsaná vyloženě ze života? V podstatě všechny. Ty zaznamenané emoce a pocity jsou prožité. Co pro tebe vlastně hudba znamená? Je to můj největší celoživotní koníček. S obživou to nemá nic společného, všichni z kapely chodíme do práce, takže hudbu dělat chceme, nikoli musíme, a to je velký rozdíl. Bez tvoření, poslouchání a sbírání hudby si to opravdu nedokážu představit.

27 Hudba se v posledních letech hodně změnila. Podléhá módním trendům nebo jiným vlivům i folk Pepy Lábuse? Chci hlavně zdůraznit, že s kapelou už celkem dlouhou dobu nehrajeme folk, ale specifický rockový styl, ve kterém jsou patrné kromě vlivů world music i stopy folku. Tím jsem možná odpověděl na tuto otázku. S trutnovskou hudební scénou byly dříve spojeny kluby (End, New End). Proč podle tebe nyní ve městě nejsou? End byl legenda, ale existoval začátkem devadesátých let, kdy byl po pádu zrůdného komunistického režimu po koncertech hlad, protože bolševici je neumožňovali. Když už se zájem zmírnil a End skončil, žádný klub tu nebyl a lidé kvůli tomu nadávali. Když ale vzniknul New End, titíž lidé se kvůli tomu radovali, ale na koncerty nechodili. Klub tudíž pro nezájem veřejnosti zanikl. Je v tom možná nějaká přesycenost i lenost. Trutnovská veřejnost však alespoň hojně chodí na festivalové akce, které tu naštěstí jsou - Webrovkafest, Jazzinec, Open Air atd. Nedávno se navíc začalo každý víkend koncertovat v Sokolovně,

kde budeme mít premiéru v sobotu 3. března od 19 hodin. Věřím, že i v této době znamená živá hudba daleko víc než jakýkoli záznam. Jak vzpomínáš na veřejné vystupování před davy lidí v listopadu a prosinci 1989? Nedá se to popsat. Kdo nezažil, nepochopí. Bylo to nejhezčí období mého života. Tím myslím i několik let, která po listopadu 1989 následovala. Lidé tě znají rovněž jako rozhlasového moderátora. Jak si k té profesi přišel? V Trutnově jsem doma a jsem tu v podstatě každý víkend, ale už od roku 1994 jsem přes týden v Praze. V polovině roku 2002 došlo ke snižování stavu v mém předchozím zaměstnání. Na začátku téhož roku začalo vysílat rádio Beat. Měl jsem zkušenosti z první půlky devadesátých let jako moderátor rádia Černá hora. Šel jsem se tedy ucházet o práci. Moderátorské pozice byly obsazené, ale zrovna odcházel zprávař, tak mi to nabídli. Na mou námitku, že jsem to niky nedělal, mi řekli, že se to naučím. V září to tedy bude 10 let, kdy jsem tam nastoupil. Pavel Cajthaml Foto: www.konstantin.cz

inzerce

21. 3. v 16 hodin v Oranžové kavárně Maminky i ostatní zájemci si budou moci za symbolických 50 Kč pronajmout stůl a prodávat starší dětské oblečení a hračky. Nejde však jen o zboží. Nejdůležitějším přínosem je, že si návštěvníci mohou současně i popovídat a celkově strávit den v příjemné, na stejnou notu naladěné, společnosti. Případné zamluvení místa je možné u pí Kalkusové, vedoucí Oranžového domu. Tel.: 774 146 228, e-mail: kalkusova@barevnedomky.cz

www.barevnedomky.cz

rozhovor: antonín kratochvíl

V sedmašedesátém emigroval. Přes několik zemí se dostal do USA. Prošel mnohým, například cizineckou legií. Fotil pro Playboy, Vogue či Rolling Stones. Světové celebrity si přály být zvěčňovány právě jím. Je držitelem první ceny World Press Photo. Jeho doménou je dokument. Ve válkách a krizových situacích mu šlo nejednou o život. To je světoznámý fotograf Antonín Kratochvíl (64). Od 6. března bude vystavovat v trutnovském Uffu. Zažil jsi hodně se světovými celebritami i ve válečných konfliktech. Nepoznamenalo tě to příliš, máš si s normálními smrtelníky vůbec co říct? To víš, že mě to poznamenalo, ale mám rád lidi. Poznal jsem různý lidi, od královny až po žebráka a nikoho nesoudím. Pokud máš jako fotograf předsudky, tak se jich musíš zbavit, abys vyfotil pravdu. Předsudek tě brzdí. Někdo ti říká: tihle vojáci jsou čů…, ale třeba nejsou, třeba oni jsou ty oběti. Jak zvládáš situace ve válečném konfliktu, aby byl výsledek dobrý a ty abys přežil? No, tak to je těžký. Ale celkově ti pomáhá fixer (prostředník - pozn. redakce). Někdo, kdo tě tam uvede, a pak je to ok. Do těchhle zemí často přichází spousta Evropanů, kteří se na místní dívaj z vrchu, a to se jim samozřejmě nelíbí. Když tě tam někdo uvede a nemáš předsudky, je to ok. Na který moment nerad vzpomínáš? No třeba na Haiti, tam byl blbej moment. Najednou tam bylo vakuum, prázdno. Vojáci, který tam měli dělat pořádek, ještě nepřijeli. Byla to situace, kdy Američani vzali Aristida (exprezident – pozn. redakce) a odvezli ho z Haiti. A to byl jejich člověk, těchhle gangů. Oni se to dozvěděli a najednou jsi cejtil špatnou náladu. Baby začaly brečet, frajeři se nasrali, blamovali (obviňovali - pozn. redakce) bílý žurnalisty a šli po nás. Bylo to v Port-au-Prince. Byli hodně zfetovaný a jeden mi dal nataženej revolver k hlavě a řval, že bílý musej zemřít. Klepal se, byl na drogách a hrozně rozrušenej. No, ale na-

štěstí mě zachránil zase nějakej jinej Haiťan, kterej po nich začal střílet z pistole a oni šli po něm. On měl revolver, ale byl sám proti davu. Dohonili ho a lynčovali. Neměl šanci. Emigroval jsi z Československa, žil v Holandsku a pak odešel do Ameriky. Kam jsi měl namířeno? Já emigroval do Los Angeles, a tím ztratil holandskej politickej azyl. Byl jsem tam bez jakejchkoli papírů, čekal jsem na občanství a nemohl jsem cestovat. Moje žena byla Američanka z Kalifornie, chtěla domů. Nemohl jsem jezdit a reportáž se tam moc nedělala. Tak jsem tam skočil na něco jinýho. Dělal jsem portréty, obaly alb, otevřel jsem si studio. Bylo to takový čtyřletý intermezzo ze sociální reportáže. Bylo zajímavé? Všechno je zajímavý. Ze všeho se něco naučíš. Já se divím těm lidem, co dělali celej život jenom reportáž. Pak je to unaví. Mě ne. Já jsem prošel různejma světama. Setkal ses s mnoha světovými celebritami, například s hercem Jeanem Renem, jehož

29 fotografii jsem vybral na pozvánku pro tvoji výstavu v Uffu. Jaký je v osobním kontaktu? O něm můžu jenom říct, že to je hrozně sympatickej chlápek. Já ho fotil a ke mně měl respekt. Byl tam vzájemnej respekt. Bylo to brzy ráno v Paříži. Někdy v době před mistrovstvím světa ve fotbale, zrovna stavěli stadion v Saint-Denis. Přiletěl z Ameriky a chtěl jsem ho vyfotit v podobným rozbouraným prostředí. Časopis ale chtěl, abych ho vyfotil módně, Jean Reno v Armani nebo tak něco. To jsem samozřejmě odmít´, a to se mu líbilo. Nechtěl jsem ho oblíkat do nějakejch sraček. Řek jsem mu, vem si na sebe, co chceš. Našli jsme rozsekaný prostředí okolo stadionu. Jemu se to tak líbilo, že mě nechtěl pustit. Dostal jsem za to třetí cenu ve World Press Photo ´98. A rok před tím jsem dostal první za Willema Dafoe. Češi tě znají i jako herce z Hřebejkova filmu Kawasakiho růže. Za roli emigranta Bořka jsi byl dokonce navrhován na Českého lva. Jaké to bylo, působit poprvé jako herec? Samozřejmě svět filmu znám, pracoval jsem s řadou režisérů, třeba s Bertoluccim. Ale nikdy

jsem to nezažil ze strany herce. Proto jsem to vzal, abych viděl, čím prochází herec, abych měl větší empatii. Myslím, že to ze mě udělalo lepšího fotografa. Když fotíš umírající děti, rozumíš tomu líp, když máš sám děti. Zjistil jsem, že je to dost tvrdá práce a zároveň jsem rád, že mi režisér dal dost volnosti. Myslím, že to dopadlo dobře. Libor Kasík, ředitel Společenského centra Uffo ANTONÍN KRATOCHVÍL - narodil se 12. dubna 1947 v Lovosicích - v roce 1967 emigroval z Československa - vystudoval Akademii Gerrita Rietveltda v Holandsku - v roce 1972 odjel do USA, kde fotografoval pro prestižní noviny a časopisy - patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm - jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů - obdržel tři ceny World Press Photo a mnoho dalších významných ocenění - žije v USA a v České republice

inzerce

Zimní nabídka Opel Již za

389 900 Kč

Již za

279 900 Kč

Corsa s výkonným motorem a plnou výbavou Astra Classic Caravan za cenu 5dveřové verze Zafira Classic Plus se 7 místy a plnou výbavou Nová Astra dokonalá v každém detailu

Již za

224 900 Kč

Již za

329 900 Kč

Královédvorská 101, Trutnov prodej 499 828 512, servis 499 828 290 www.olfincar.cz

výstavy v trutnově

Galerie města Výstava Miloslava Lhotského V úterý 13. března v 17 hodin začne vernisáží výstava prací známého trutnovského výtvarníka Miloslava Lhotského. Průřez tvorbou všestranného umělce pořádá galerie při příležitosti autorových 80. narozenin. Věnuje se malbě, grafice, koláži i plastice. Výstava potrvá do 14. dubna. Výstavní prostor městského úřadu Bárka Fabiánová a Martin Myslivec Již tradičně bude ve výstavních prostorách městského úřadu fotografická výstava doprovázející hudební festival Jazzinec. Tentokrát se trutnovské veřejnosti představí dva mladí autoři Bárka Fabiánová a Martin Myslivec, kteří se věnují zejména fotografování koncertů a muzikantů, nejen těch jazzových. Výstava začne 7. března v 17 hodin a potrvá do 27. dubna.

Galerie Hippo Foto Výlety nejen za humna - Vladimír Řezníček Soubor fotografií z kratších cest po České republice a okolí. Expozice začíná 1. března a potrvá do 30. dubna. Galerie Uffo Antonín Kratochvíl: Dva světy Výstava českého a světoznámého fotografa Antonína Kratochvíla, který pořídil stovky snímků pro prestižní světová periodika, dokumentoval válečné konflikty a za své snímky dokonce obdržel cenu World Press Photo. Vernisáž se koná v úterý 6. března v 18 hodin. Výstava potrvá do 10. dubna. Dům tisku Expozice Štěpána a Štorkána

Muzeum Podkrkonoší Z historie výroby elektrické energie Výstava je uspořádána u příležitosti 100. výročí zahájení stavebních prací na Elektrárně Poříčí I a 55. výročí otevření Elektrárny Poříčí II. Připomíná nejstarší trutnovskou elektrárnu, která stávala od roku 1894 v místech dnešního okresního archivu v Komenského ulici, či vodní elektrárnu u dnešního plaveckého bazénu. Velká pozornost bude věnována poříčské elektrárně. Potrvá do 1. dubna.

V Galerii domu umění je k vidění druhá výstava. Svá díla – převážně expresivní obrazy - tam prezentují Karel Štěpánek z České Skalice a Jan Štorkán z Jaroměře.

Výstava obrazů Přemysla Martince Výstava obrazů doplněná dalšími výtvarnými díly současného českého malíře Přemysla Martince, člena česko-slovenské surrealistické skupiny, autora tisíce kreseb v cestovních denících. Vernisáž se koná v pátek 9. března v 17 hodin. Výstava potrvá do 8. dubna.

Galerie Mates Zdeněk Kubín: Akty Na stěnách jídelny zdravé výživy jsou k vidění fotografie ženských aktů od trutnovského rodáka Zdeňka Kubína. Vystavené snímky vznikaly v letech 1999 až 2009, byly fotografovány na kinofilm a zdigitalizovány filmovým skenerem.

inzerce

Výhodná a bezpečná

koupě nemovitosti

y cen

BYT 2 NÝ

RODIN

č K 0 0 cena 0 í c a v 9 29 vyvolá 0 Kč

č 000acK í cena

350 vyvoláva: 850 000 Kč Žacléř

00 00

na: 6 dní ce · odha

NÝ

RODIN

ní cen

had ice · od

v Batňo

TA, Á CHA0 m2 N Ě D Z K 150

č 0vacK 0 0 í cena 0 lá 89 vyvo 000 Kč

POZE

č 000acK í cena

299 vyvoláv550 000 Kč

a: 1 ní cen

Trutn

had ov · od

460

í j a din n o h o k 0 1 e s od a 9 y 2 b 1 ž 0 Dra du 4. 4. 2levova 676, Prah bni.cz

Hajn

KD, a. s. je řádným členem České asociace dražebníků

ní cen

had ice · od

e e o ve střlue Orange, Tup lovskadra7z75 870 776 Hotel

kra . w w w

tel.: