Vrchlabinky - magazín leden 2023

Sportu zdar!

JIŘÍ ŠTEFEK / šéfredaktor str. 4 7

V lednu se ve Vrchlabí a v blízkém Špindlerově Mlýně uskuteční dvě významné sportovní události. Nejprve to bude zimní Olympiáda dětí a mládeže, během níž Vrchlabí bude hostit zápasy hokejového turnaje a závody v biatlonu či běhu na lyžích. Ve Špindlerově Mlýně budou probíhat alpské disciplíny a bude tam i olympijský dům. Vrchlabáci tak budou mít jedinečnou příležitost být u toho a nasát pravou olympijskou atmosféru. Pár dní po zápolení mladých sportovců bude areál Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně hostit Světový pohár v alpském lyžování žen. Díky olympiádě i Světovému poháru proto opět můžeme pocítit jistou radost i vděk, že žijeme v tomto prostředí, kde máme hory za domem a k lyžařským zimním to máme blíž. A neměli bychom zůstat jen u pasivního sledování výkonů jiných. Pokud to počasí a sněhové podmínky dovolí, měli bychom vyrazit na svah či do bílé stopy i my. Takže lyže do ruky a sportu zdar!

TOMÁŠ VRBATA /

str. 16 17

str. 10 14 str 24 27 str 30 32

Vydavatel: TN Média s. r. o., Branická 213/53, 147 00 Praha 4, IČO: 28847229, MK ČR E 23362, Sídlo redakce: Horská 634, Trutnov, www.vrchlabinky.cz, e-mail: redakce@vrchlabinky.cz, Redakce: Jiří Štefek, tel.: 721 907 146, e-mail: jiri@vrchlabinky.cz, Gabriela Jakoubková, Antonín Kašpar, Obchod, inzerce: Petr Ticháček, tel.: 605 419 358, e-mail: petr@vrchlabinky.cz, Monika Klikarová, tel.: 733 353 695, e-mail: monika@tn-media.cz, Grafika: Michal Kriegler, Jazyková korektura: Hedvika Landová, Distribuce: Vybraná distribuční místa, Tisk: Tiskárna PRATR a. s., Náchodská 524, Trutnov, Sazba: TN Média s. r. o., Číslo ISSN: 2571-1482, Četnost: měsíčník, Počet výtisků: 3 000, Regionální mutace: Vrchlabsko, Titulní strana: Skiareál Herlíkovice-Bubákov.

HERLÍKOVICE-BUBÁKOV

DOMINIKA JANOCHOVÁ JAN ŠVIMBERSKÝ

DĚTSKÁ OLYMPIÁDA

Chceme být i nadále úspěšnou a prosperující společností

Jeden z tradičních a nejvýznamnějších vrchlabských podniků Kablo Vrchlabí v letošním roce oslaví 100 let od svého založení. Současný šéf podniku Tomáš Vrbata v bilančním rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na dobu, kdy do tohoto podniku nastoupil, a popisuje změny, kterými za poslední léta závod prošel.

Na úvod se vraťme k vašim začátkům ve vrchlabském Kablu. Od kterého roku tady působíte?

Aktivní jsem zde od roku 2007, kdy vrchlabský závod koupila společnost NKT. Nicméně do Vrchlabí zcela přestěhovaný a za vrchlabský závod plně odpovědný jsem od roku 2009.

Když jste sem v roce 2007 nastoupil, jaká byla vaše první pozice?

Byl jsem koordinátorem výroby. Společnost NKT totiž v té době měla tři závody. Kladno, Vrchlabí a Velké Meziříčí. Každý z těchto závodů měl svůj

původní management. A když se pak tyto závody spojily, daly se dohromady i jejich managementy. V praxi to vypadalo tak, že většina kolegů ze zhruba desetičlenného managementu dostala na starost nějakou koordinaci.

Jak moc náročné bylo z Vrchlabí koordinovat výrobu v těchto třech závodech? Přece jen, jejich domovská města jsou od sebe docela dost vzdálena…

Já jsem v té době ještě seděl na Kladně. To bylo od roku 2007 do roku 2009, než jsem se přestěhoval. A jestli to bylo náročné? Bylo to zajímavé. Byl jsem tři až čtyři dny v týdnu na cestách.

Podniky na Kladně a ve Velkém Meziříčí v současnosti stále fungují? Ano, stále fungují. Všechny podniky si ale prošly na přelomu tisíciletí velkými změnami. Například Kladno v letech 1995 až 1997 přebíralo výrobu z německého závodu, další změna pak přišla v letech 1999 až 2001, kdy podnik převzala společnost

JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: PETR TICHÁČEK

NKT. Obdobné změny nastaly i ve Velkém Meziříčí, kdy se v letech 2007 až 2008 už pod hlavičkou NKT více zúžil sortiment a fabrika se zaměřila na střední napětí. Velké změny nastaly i tady ve Vrchlabí v letech 2010 a 2011, kdy se řeklo, že se budeme koncentrovat na autovodiče a na flexibilní šňůry. Přesouval se sem sortiment z Dánska a Polska, odsud něco jiného zase do Polska. Paradoxní dnes je, že část výroby, která se přesunula do Polska, jsme tady v posledních dvou třech letech zase znovu instalovali. Teď už nejsme součástí koncernu NKT a v rámci skupiny Wilms chceme mít pro naše zákazníky co nejširší námi vyráběný sortiment.

Takže to je úplně jiný koncept fungování. Ano. Jsou dva odlišné koncepty. Pokud je podnik součástí koncernu, který má pět nebo šest fabrik, a dohromady fungují jako jedna entita, tak se každá fabrika soustředí jen na určitý produkt a nad tím je jedna globální prodejní organizace. Skupina Wilms, ve které jsme teď, funguje jinak. Jednotlivé závody jsou v podstatě samostatné a navzájem nezávislé, starají se o všechno. Od nákupu přes vývoj po prodej. A pak potřebujete pro své zákazníky sortiment co nejširší.

Když jste v roce 2009 usedl do křesla ředitele, nastaly nějaké zásadní změny? Předně, nedošlo k žádnému personálnímu zemětřesení, a to z několika důvodů. Kvalitní lidé tady byli a navíc můj vstup do firmy byl postupný. Od roku 2007 jsem se zde s lidmi seznamoval, pracovali jsme na společných projektech, a proto nebyl

důvod dělat nějaké personální změny. A co se týče strategie, ta byla daná koncernem NKT. Když jsem do Vrchlabí nastupoval, fabrika byla docela široce rozprostřená od autovodičů po instalační kabely. Dělala se tu celá řada specialit, trubiček, kabelové konfekce atd. Nicméně zadání zde bylo udělat fabriku primárně na autovodiče a šňůry a všechno ostatní buď posunout do jiných závodů, nebo třeba outsourcovat či prodat jako neklíčový sortiment.

Jak to vypadá nyní?

To, o čem jsem teď hovořil, byla situace v roce 2017, kdy nás kupovala skupina Wilms jako podnik primárně zaměřený na automotive a trošku flexibilní šňůry. I proto se nás ve finále NKT zbavovalo, protože tato společnost mezitím změnila svoji strategii a začala se soustředit na energetické kabely, vysokonapěťové či podmořské kabely. NKT tehdy prodala několik svých závodů včetně Vrchlabí a jako automotive nás koupila skupina Wilms. Ale tato skupina má jinou strategii. Ta říká, že je tady závod, který však nemá dodávat produkty dalším deseti sestrám, které je pak budou prodávat svým zákazníkům. Ale naopak říká, že závod má být samostatný a soběstačný. Má si postavit vlastní strategii a zajistit, že bude prosperovat. To však znamená, že pokud máte zhruba 70 procent obratu do jednoho segmentu, a tím je automotive, a ještě jste závislý víceméně na dvou nebo třech značkách, jste poměrně velmi náchylní na výkyvy tohoto odvětví. To je židlička, která stojí na jedné noze. Proto jsme začali pracovat na tom, aby ty nožičky byly dvě, tři nebo čtyři. Začali jsme zase rozšiřovat sor-

SESTAVTE

WWW.JSMEFFMENU.CZ

timent, který se předtím deset let zužoval. Přidali jsme instalační kabely CYKY a teď přidáváme fotovoltaické kabely. Zkrátka abychom se rozprostřeli na mnohem širší portfolio výrobků a zákazníků.

Úplně jste mi tak odpověděl na další otázku, zda se neobáváte jednostranné orientace závodu… Jednostranná orientace na cokoliv je vždy nebezpečná v momentě, kdy za sebou nemáte koncern, který je sám jakoby více rozprostřený. V momentě, kdy jsme byli součástí NKT a automotive na tom byl po určitou dobu špatně, NKT to akceptovala a pokryla to jiným segmentem jiných závodů. V momentě, kdy jste samostatná fabrika a segment automotive jde dolů, máte prostě problém a pak je zkrátka potřeba udělat si diverzifikaci přímo v rámci závodu. To je to, na čem nyní pracujeme.

v čele se mnou. Souviselo to s převzetím Kabla skupinou Wilms, jež v Rumunsku již závod vlastnila. Nejdřív jsme se tam jeli podívat, abychom jim zkoušeli nabídnout nějaké tipy, rady či triky. Ta fabrika je totiž velmi podobná, co se týče sortimentu a zákazníků. Pak tam rok a půl pravidelně jezdili naši kolegové, kteří tam projektově pomáhali, a od roku 2020 jsem já zodpovědný v tamním závodě za výrobu kabelů. Rumunský závod má více divizí. Vyrábí například i rozvaděče a nějaké strojírenské části, ale s tím nemám nic společného. Nicméně tamní výrobu kabelů se pokouším na dálku řídit.

Odsud z Vrchlabí se něco přesouvalo do Rumunska nebo obráceně?

Ne. Tam spíš dochází k výměně zkušeností a podpoře ve spolupráci na úrovni polotovarů či sdílení know-how. Ale přesuny výroby či sortimentu neproběhly a ani v nějakém významném měřítku nejsou plánované, skupina Wilms takto nefunguje.

Jaká je vize Kabla nebo vaše vize na období tří až pěti let dopředu?

Náš rozhovor děláme v polovině prosince. Kolik zde v současné době pracuje lidí? Máme nyní zhruba 420 zaměstnanců, což je plus minus podobný stav v rozmezí 380 až 430 lidí, ve kterém se pohybujeme stabilně. Trošičku nám to kleslo v době covidu, kdy situace byla velmi nejistá a špatná. Jinak co se výroby týče, autovodičů nyní děláme méně. Špičkový rok byl dejme tomu rok 2019 a od té doby tu je pokles ve výši 15 až 20 procent. Produkty pro automotive se tak blíží k 50 procentům naší výroby. Ale zavedli jsme nové sortimenty, které nám zajišťují větší diverzifikaci.

Vrchlabský podnik působí i v Rumunsku… Já vás opravím. V Rumunsku nezačalo působit Kablo, ale vybraní kolegové z našeho podniku

Asi to řeknu úplně blbě, ale my chceme být za tři roky, za pět nebo deset let nadále úspěšnou a prosperující společností. To je naše vize. Ale jak toho docílíme, uvidíme. Náš majitel říká „auf die Sicht fahren“ (jet, kam až vidíme), což znamená, že nemá cenu dělat pětileté plány, když nevíte, co bude za tři měsíce. Takže my jedeme, kam vidíme. Rozumím, že korporace dělají velké strategické plány na deset let dopředu. Já jsem to zažil. Rok ten plán tvoříte, pak se rok schvaluje, ale to už máte dva roky staré předpoklady. Změní se vám situace a polovina z toho, co jste plánovali, už zkrátka neplatí. Podle mne je proto důležité mít nějaké strategické směřování. Máme tady nějakou výrobní základnu, můžeme si najít nové zákazníky, ale musíme se o sebe postarat.

Pro zdárné naplnění vizí a výroby je předpokladem, že budete mít dostatek lidí. Jste i v tomto ohledu optimistou?

Jsem i v tomto ohledu optimistou. Snažíme se být a já si myslím, že i jsme na trhu práce konkurenceschopní. Máme konkurenceschopné podmínky i mzdy. Podmínky a prostředí pro výkon práce jsou zde nadstandardní. Pracujeme čistě s českými zaměstnanci. Nemáme tu žádné agenturní pracovníky nebo cizince. Ne, že bychom byli nějak xenofobní, prostě to takto máme nastavené i s ohledem na dokumentaci. Protože pro pochopení všech

Letos konečně čekáme plnohodnotnou zimu

JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: ARCHIV SKIAREÁLU

Po předchozích dvou zimách, na které negativně dopadly restrikce proti šíření covidu, to vypadá, že si letos budou moci návštěvníci hor užít lyžování bez omezení. Přesto provozovatelé areálů neskrývají obavy. Nevědí totiž, jak moc negativně se v rodinných rozpočtech projeví současné zdražování a vysoká inflace. O tom všem, ale i o zasněžování či trablech se skialpinisty jsme v rozhovoru pro Vrchlabinky mluvili s provozovateli skiareálu Herlíkovice-Bubákov Michalem Hoškem, Vladimírem Klenzem a Veronikou Klenzovou Bubákovou.

Před pár dny začala letošní zimní sezóna. S jakým poselstvím do ní jdete?

Hošek: Milí lyžaři, přijeďte! Samozřejmě se těšíme, že konečně proběhne zima, která nemá žádné restrikce. Nebo alespoň věříme, že nebudou žádné restrikce z hlediska omezování návštěvnosti. Nicméně se obáváme, co s klienty udělá energetická či finanční krize. Zvyšují se náklady, je tu vysoká inflace a jde o to, jestli lidé budou schopni se dostatečně věnovat lyžování.

Růst cen se pochopitelně projevuje v rodinných rozpočtech a v útratách. Samozřejmě se to na druhé straně zohledňuje i v cenách služeb. Jak se to zohlednilo tady?

Hošek: Co se týče cen skipasů, tak jsme oproti loňské sezóně navýšili jejich ceny o 10 až 15 procent. Klenz: U těch cen bych chtěl podotknout, že navýšení ceny skipasů nezohledňuje veškeré náklady, které nám vzrostly. Zdražení pokrývá jen část zvýšených nákladů, zejména nárůst ceny elektrické energie.

Hošek: Chtěli jsme, aby konečná cena byla přiměřená pro lidi, kteří náš skiareál rádi navštěvují. Říkal jste, že ceny vzrostly o 10 až 15 procent. U jakých druhů skipasů či jízdenek je toto navýšení nižší a kde pro změnu vyšší?

Hošek: Je vyšší u krátkodobějších jízdenek. U dlouhodobějších jízdenek je navýšení nižší.

A zbytek černé sjezdovky až dolů k Sasance bude normálně fungovat?

Hošek: Výjimečně. Primárně se snažíme, abychom měli v provozu horní část černé sjezdovky a z ní pak je přejezd na rozšířenou spodní část červené sjezdovky. Spodní úsek černé sjezdovky nemáme se stabilním zasněžováním. Musíme tam sněžné kanony komplikovaně přenášet v průběhu zimy. Ale když napadne dostatek přírodního sněhu, trať je připravená a upravená až dolů k Sasance.

Hovořil jste o dětských parcích. Tam je to nějak organizováno?

Klenz: Ano. Probíhají tam privátní lekce se zkušenými lektory. Klient si výuku domluví přímo na místě.

Hošek: Tyto služby pro nás zajišťují spolupracující firmy.

Pokud přijedou lyžaři do Herlíkovic nebo na Bubákov autem, kolik mají k dispozici míst na parkování?

Hošek: Počítám, že jich je tak zhruba 600 v součtu všech parkovišť. Jsou samozřejmě výjimečné dny,

kdy je úplně plno, ale jinak každý, kdo k nám přijede, by měl vždy někde zaparkovat. A parkování je všude zdarma.

Jsou zde půjčovny s lyžařským vybavením?

Klenz: Návštěvníci, kteří přijedou bez lyží, zde mají dostatek provozoven, kde si mohou kvalitní lyžařské a snowboardové vybavení zapůjčit. Tyto půjčovny jsou k dispozici hned na parkovištích.

Kde se mohou lyžaři najíst?

Klenz: U nás na Bubákově máme tři stravovadla a na parkovišti je připraveno rychlé občerstvení, kde jsou v nabídce například skvělé hamburgery. Hošek: V Herlíkovicích je to obdobné. Určitě se mají návštěvníci kde kvalitně najíst či občerstvit po celém skiareálu.

Klenzová Bubáková: U nás na parkovišti jsou i veřejné toalety, což vždy ocení především lyžaři, kteří přijedou z větší dálky. Přímo u kabinkové lanovky na parkovišti mají k dispozici i malou kavárničku, kde si mohou dát po příjezdu kafe, koupit si skipas a jít na to.

Co můžete nabídnout lidem, kteří by chtěli v Herlíkovicích strávit více dní, a tudíž hledají ubytování?

Hošek: Možností jsou priváty a malé penziony. Chybí ubytování hotelového typu. V resortu Eden se odehrávají hlavně lyžařské výcviky, pro které slouží ubytovna. Ale hotel v provozu moc nebývá.

Kdo ho provozuje?

Hošek: Je tady tři roky nový vlastník a ten tu službu příliš nezajišťuje. Je to škoda, protože k dispozici tu je 65 lůžek, restaurace a zázemí tříhvězdičkového hotelu… Navíc všechno to je přímo pod kopcem. Klenz: My na našich webových stránkách máme kontakty na spřátelené penziony v okolí skiareálu, kde se mohou zájemci ubytovat.

Neuvažujete nad produktem nazvaným například Herlíkovická karta, kterou by mohli využívat návštěvníci skiareálů i pro jiné služby?

Hošek: Spíše jsme přemýšleli nad společným skipasem pro všechny vrchlabské skiareály na některé typy jízdenek. Tam to ale zatím není možné technicky kvůli rozdílným odbavovacím systémům. Ale nad tím, na co se ptáte, jsme zatím moc nepřemýšleli. Spíš město Vrchlabí by o něco podobného zájem mělo a otevřelo diskusi nad projektem Karta hosta. My bychom klidně do toho šli, ale překvapil mě postoj ubytovatelů. Ti si myslí, že by to pro ně nebylo zajímavé.

Zastavme se nyní u tématu zasněžování. To je velice „populární“, že…

Hošek: Je populární u laické veřejnosti, hlavně z hlediska kritiky. Někdy až hysterické...

Proto teď tady máte prostor tuto kritiku odrazit.

Hošek: Tady stačí jen základní informace o tom, že se nejedná o žádný umělý sníh. Jedná se o sníh

technický, který vzniká pomocí sněžného kanonu. A tento sníh tvoří pouze zmrzlá voda bez jakýchkoli chemických či biologických přísad. Nejedná se o typické sněhové vločky jako u přírodního sněhu, ale o zmrzlé ledové kuličky.

Zaslechl jsem i výhrady, že když se začne zasněžovat, v řekách není téměř žádný průtok. Jinými slovy, že ta děla odčerpají mnoho vody.

Klenz: Ne, tak to opravdu není. Jedná se o povolené krátkodobé odběry pouze v mrazivých dnech. Hošek: Na odběr vody pro zasněžování máme nastavené limity, které jsou uvedeny v příslušném vodoprávním povolení. Jeho součástí je i podmínka o zachování minimálního zůstatkového průtoku v toku pod odběrem. Jedná se tedy o povolené a kontrolovatelné věci.

Sníh, který je technicky vyroben, na jaře déle odtává. Nebo se pletu?

Hošek: Odtává postupně. Určitě neodtává tak rychle jako přírodní vločky. Tím, že sníh odtává postupně, nevznikají na tocích nepříznivé povodňové stavy.

Nakolik je fungování skiareálů prospěšné pro lokální ekonomiku?

Hošek: Je stěžejní, protože lyžující návštěvník utrácí nejen ve skiareálu, ale následně v dalších souvisejících lyžařských a ostatních službách (skiškoly, půjčovny, skiservis, ubytování, stravování, doprava, pohonné hmoty, potraviny…) . Říká se, že na jednu utracenou korunu ve skiareálu připadá dalších 5 až 6 korun utracených ve službách v dané lokalitě.

Vstoupili jste do letošní sezóny s nějakou novinkou? Klenzová Bubáková: Potíž je v tom, že děláme finančně náročné opravy, které návštěvník nepostřehne.

Svátek českého sportu je zde. Zásadním tématem je logistika

Světový pohár v alpském lyžování žen ve Špindlerově Mlýně se blíží. Úspěšný průběh nejvýznamnější sportovní akce na území ČR pro rok 2023 je podmíněn splněním množství organizačních povinností na straně pořadatelů a také dodržením veškerých doporučení pro diváky i obyvatele regionu. Jedním ze základních úkolů je fungující logistika, která má zařídit pohodlný a bezpečný příjezd do Špindlerova Mlýna a místa konání Sv. Petra. Stejně tak je důležité ošetřit plynulý pohyb automobilové dopravy a zásobování.

Kde a jak parkovat

Při cestě do Špindlerova Mlýna je parkování vyhrazeno na parkovištích P1, P2 a P3. V případě naplnění parkovacích kapacit ve městě dojde k omezení průjezdu městem. Po uzavření Špindlerova Mlýna bude možnost parkování pouze ve Vrchlabí. To bude možné na určených úsecích uzavře-

né části silnice II/295 Vejsplachy–Vrchlabí mezi křižovatkou s ulicí Pražská po kruhový objezd u čerpací stanice Benzina a na nedalekém parkovišti sportovního areálu Vejsplachy. V případě naplnění všech kapacit je počítáno s parkováním i na obchvatu Vrchlabí. Při nedodržení časů na dopravním značení budou vozidla odtažena.

Kyvadlová autobusová doprava

Pokud návštěvník zaparkuje ve Vrchlabí či na vzdálenějších parkovištích ve Špindlerově Mlýně, dostane se na místo konání bezplatnou kyvadlovou autobusovou dopravou, jejíž zastávky budou umístěny podél všech parkovacích lokalit v docházkové vzdálenosti. Z důvodu úplné uzavírky úseku silnice II/295 bude vyznačena objízdná trasa pro projíždějící vozidla, vedená po místní komunikaci ulice Pražská a po silnici I/14 (ulice Valteřická).

Chceme on-line přenosy!

Po dohodě s našimi partnery z hnutí Vrchlabí do toho! jsme představili náš společný záměr začít s on-line přenosy z jednání zastupitelstva města.

Jsme přesvědčeni, že tato zasedání, na kterých se mimo jiné schvalují návrhy zásadně se týkající nás všech, je potřeba zprůhlednit a více zpřístupnit veřejnosti, která má zájem sledovat politické dění ve Vrchlabí A to i těm občanům, kteří z různých důvodů nemohou přijít osobně Například invalidé se těžko dostanou do 2. patra zámku.

V předvolební kampani jsme slyšeli žádosti o zavedení přenosu a i přes výrazný nesouhlas koaličních zastupitelů ZVONu a VPM se pokusíme přenosy z jednání zastupitelstva spustit. Nízká volební účast v komunálních volbách signalizuje nezájem občanů o komunální politiku a to bychom chtěli změnit.

Návštěva na jednání zastupitelstva

Ve středu 7 prosince proběhlo jednání zastupitelstva města Vrchlabí. Rozhodl jsem se s vámi podělit o můj pohled na toto jednání.

Rozdělil jsem to na dva okruhy: Líbilo a nelíbilo. Líbil se mi projev většiny opozičních zastupitelů Byli aktivní, ptali se, měli na hodně věcí svůj názor a nebáli se projevit Líbila se mi vtipná glosa pana tajemníka Pavla Řeháka. Trochu nezvládl prezentaci nového Portálu občana za 1,5 milionu korun a vcelku pravdivě to komentoval, že vidíme, „ jak užitečně město utrácí peníze“.

Příjemné bylo i poslouchat ředitelku Vodovodů a kanalizací Petru Vrabcovou, která přítomné spravila o současném stavu této organizace, o velkém zlepšení ztrát vody i plánech do budoucna a péči o majetek Vodovodů a kanalizací.

Zajímavá byla diskuse k výši příspěvků pro sportovce a neziskové organizace z rozpočtu města Bylo znát, že zámecká koalice si své názory a priority dokáže prohlasovat a že příspěvek ve výši cca 11 milionů korun určitě nebude pro sportovce konečný. To 350 tisíc korun (!) pro neziskovky (většina ale ve formě grantů) vedle toho vypadá opravdu velmi skromně.

Na závěr jednání Lukáš Teplý klidně a věcně oznámil společné rozhodnutí opozice monitorovat jednání zastupitelstva od příštího počínaje. Nabídl i právní rozbor tohoto kroku, kolega Libor Kavan doplnil technické možnosti v našich podmínkách.

A nyní to, co se mi už nelíbilo Diskuse o monitorování jednání sklouzla do zbytečných argumentů zámecké koalice typu proč to vlastně chcete, čí je to zájem, kdo nám zaručí, že to nebude zneužito, a podobných.

Dojem naprostého diletantismu a amatérismu navozuje sčítání hlasů. Je smutné, když téměř 50 procent hlasování skrutátoři napoprvé špatně sečtou a pak se před zraky přítomných dohadují, kolik zastupitelů hlasovalo pro, proti, kolik je mimo, kolik je podjato. Lepší argument pro zavedení přenosu už asi ani nenajdeme.

Pak došlo na hlasování o členech finančního a kontrolního výboru. V normálně fungujících zastupitelstvech je nepsaná gentlemanská dohoda, že finanční výbor patří vítězům a naopak kontrolní výbor je pro opozici. Ve Vrchlabí tomu tak není.

A třešinka na závěr. Ještě ani neutichly předvolební dohady o našem městě apartmánů a na jednání naprosto otevřeně vystoupil Bedřich Hanousek s návrhem výstavby (pardon přestavby) v Labitu, kde by se mělo realizovat dalších 200 nových apartmánů spolu s komerčními prostory! Raději jsem si vyhledal předvolební tiskoviny a vyjádření ZVONu jak je všem strašně líto, že se tady rojí apartmány… Myslím, že slovo pokrytectví, které jsem o podobném počínání v září použil, je jen slabý odvar skutečnosti Lze jen doporučit – přijďte se podívat 1. března naživo, některé věci se musí vidět.

Jan Rychlík (politické komerční sdělení)

Libor Kavan

ŠKODA AUTO pomáhala po celý loňský rok

Před pár dny skončily vánoční svátky a v kalendáři se již zabydlel letopočet 2023. Závěr roku a adventní čas se každoročně nesou ve znamení vzpomínek a hodnocení, ale i pořádání charitativních akcí, štědrosti či pomoci druhým. I automobilka ŠKODA AUTO a Nadační fond ŠKODA AUTO v tomto čase bilancovaly loňský rok, během něhož pomohly na svět celé řadě zajímavých projektů nebo podpořily aktivity místních organizací a spolků.

Prostřednictvím grantů, finančních příspěvků a řady dalších aktivit zaměřených nejen na kulturu, ekologii, volnočasové aktivity, vzdělávání a spolupráci se školami či odstraňování bariér všeho druhu pomáhá Nadační fond ŠKODA AUTO vytvořit z našeho domovského regionu místo, kde se lidem žije dobře a v němž jsou spokojení.

Prostřednictvím Nadačního fondu ŠKODA AUTO bylo v loňském roce ve spolupráci s Odbory KOVO vypsáno celkem 8 tematických grantů, ve kterých bylo podpořeno na Vrchlabsku a Jilemnicku celkem 25 projektů v souhrnné finanční hodnotě přes 5,5 milionů korun. Tím ale podpora Nadačního fondu neskončila. Už nyní je například opět možné hlásit se do dalšího ročníku grantových výzev s uzávěrkou v letošním roce. Jedny z aktuálně otevřených grantových výzev jsou grant určený obcím na vytvoření nových nebo zkvalitnění stávajících zázemí pro setkávání a volnočasové aktivity a dále biodiverzitní grant s názvem Krakonošovy zahrádky, který byl vytvořen ve spolupráci se Správou KRNAP. Tento grant míří na podporu biodiverzity a péči o přírodu a je určen jak obcím, tak dalším

institucím či spolkům. Více informací si můžete přečíst na stránkách www.nfsa.cz/granty/.

Sport, komunity, sociální prevence Škála projektů, které v loňském roce Nadační fond ŠKODA AUTO i samotná automobilka podpořily, byla opravdu pestrá.

Společně k udržitelné komunitě

Pandemie covidu-19, se kterou jsme se v několika vlnách potýkali v minulých třech letech, přinesla kromě jiných negativních důsledků i skutečnost, že lidé se uzavřeli více do sebe a došlo k narušení jejich sociálních vazeb a komunitních vztahů. Vrchlabský Spolek Na Dvoře proto v rámci tematického grantu nadačního fondu s názvem „Tady jsem doma“ připravil cyklus šesti komunitních akcí na různých místech Vrchlabí tak, že došlo k nevšednímu oživení těchto míst. Základní myšlenkou akcí byl vedle posilování komunity i záměr, že jejich účastníci budou zároveň také spolutvůrci těchto akcí.

Fotografie Okrašlovacího spolku Vrchlabí ze sázení stromků.

Když dítě nemá podporu

I další podpořený projekt souvisel s negativními dopady pandemie covidu. Po jeho postupném odeznívání se totiž u dětí začaly projevovat sociálně patologické jevy jako například ztráta smyslu v sebevzdělávání. Situaci v těchto případech zhoršovala skutečnost, že rodiče ze sociálně vyloučených rodin nemají dovednosti se na podpoře vzdělávání svého dítěte účastnit. Děti pak často přebírají a opakují vzorce chování svých rodičů. Nedokáží se přirozeně začlenit mezi vrstevníky. Pedagogové nevědí, jak s žáky, kteří „nezapadají“, naložit a nemají v tom metodickou podporu. Projektem podporujícím rodiny pod hlavičkou Diakonie České církve evangelické – střediska Světlo ve Vrchlabí proto nadační fond mohl pomoci rozvíjet sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi se školami. Cílem na Vrchlabsku bylo zlepšit stav u minimálně 16 dětí v jejich nepříznivé životní situaci dříve, než se stane patologickou.

Sportujeme hravě a zdravě

Nadační fond svou podporou cílí také na sport a pohybové vyžití dětí a mládeže. Jednou z dalších podpořených vrchlabských organizací byl proto například oddíl SK Vrchlabí SMOLA KONSTRUKCE, z. s. Tento sportovní spolek zaměřený na atletiku pracuje s dětmi od 6 do 18 let. Jeho snahou je ve Vrchlabí obnovit toto sportovní odvětví, které dříve zde mělo svou tradici. Učí dětem všem atletickým disciplínám a dává jim možnost se věnovat nejvšestrannějšímu sportovnímu odvětví. Úzce spolupracuje s dětskými domovy a snaží se všem zajistit možnost sportovat, trénovat a začlenit se do kolektivu. Všem svým sportovcům chce oddíl umožnit shodné podmínky pro trénování, zajistit potřebné pomůcky, náčiní, výdaje na cestovné a startovné na závody, stejně jako soustředění.

Zaměstnanci pomohli také

Samozřejmostí a pevnou součástí firemní filozofie ŠKODA AUTO je dobrovolnictví. Zaměstnanci vrchlabského závodu se proto loni v květnu a v září zapojili do dobrovolnických akcí s názvem Čisté Krkonoše, během nichž pomohli ve spolupráci se Správou KRNAP vyčistit přírodu od odpadků v okolí Harrachova a Špindlerova Mlýna. Zaměstnanci podniku rovněž pomáhali sázet místním spolkům a městu Vrchlabí ovocné stromy. Do komunitních výsadeb se zapojili hned na několika místech. Dalším velice úspěšným projektem v regionu, který vyvolal velký zájem a ohlas u široké veřejnosti, byla mobilní laboratoř EDU.LAB, která přijela v listopadu do Vrchlabí. Tento inovativní vzdělávací projekt už několik let pomáhá rozvíjet zájem studentů o technické obory. Během loňského školního roku EDU.LAB zavítal do desítek základních, středních škol a nově i mateřských škol a jeho expozici vidělo více než 6 tisíc studentů a pedagogů. Do kamionu se pro velký zájem mohla podívat rovněž vrchlabská veřejnost, děti z dětských domovů, senioři nebo děti ze zájmových technických kroužků.

Na adrenalinu při točení reportáží jsem závislá

Reportérka Dominika Janochová je nepřehlédnutelná, a to jak na televizní obrazovce, tak i naživo. Její energie vás totiž snadno a rychle upoutá. Pro magazín Vrchlabinky se Dominika rozpovídala o tom, co vše obnáší práce reportérky, a mimo to zavzpomínala i na své dětství strávené ve Vrchlabí. Jak vzpomínáte na svoje dětství ve Vrchlabí? Z Vrchlabí pochází moje maminka. Když se seznámila s tatínkem, odstěhovali se spolu na Moravu, poblíž Zlína. Byly mi tři roky, když jsme se do Vrchlabí vrátili. Maminka to tu měla vždy moc ráda. Ve Vrchlabí jsem chodila do školky, základní školy i na gymnázium. Bydleli jsme pod Liščákem, měla jsem kolem sebe spoustu kamarádů. Hráli jsme si za barákem, lezli po stromech a vymýšleli samé lumpárny. Měla jsem to štěstí, že jsem ještě vyrůstala v generaci bez mobilních telefonů a sociálních sítí. Dětství jsem si opravdu užila. Měla jsem ráda i základní školu na Liščím kopci. Když jsem se rozhodovala, kam jít na střední školu, volila jsem nejprve obchodní akademii v Jičíně. I když jsem byla přijata, nastoupila jsem nakonec na vrchlabské gymnázium. Bála jsem se totiž, že bych dojížděním

ztratila kontakt s kamarády a s místem, které mám opravdu ráda.

GABRIELA JAKOUBKOVÁ, FOTO: ARCHIV DOMINIKY JANOCHOVÉ

Vzpomenete si na některé učitele ze základní školy? Na všechny! S většinou z nich se vídám do dnešní doby, zajdeme si i na skleničku, na kávu nebo oběd. Na základce jsem chodila do sportovní třídy a bylo to moc fajn i proto, že v naší třídě bylo hodně kluků a s nimi jsem si vždy dobře rozuměla. Nejčastěji asi vzpomínám na paní učitelku Šrámkovou, která nás učila češtinu a hodně mě motivovala k tomu, abych se věnovala českému jazyku. Dále na třídního učitele naší sportovní třídy pana Hanuše nebo na oblíbenou tělocvikářku paní učitelku Gaudelovou, pana učitele Vodnárka a také pana ředitele Palátku. Právě pan ředitel mě přivedl k tomu, že bych mohla být reportérkou v televizi. Na gymnáziu jsem měla velký vzor ve své třídní profesorce, paní Trojanové. Oblíbila jsem si i chemikářku Jitku Sýkorovou, tělocvikářku Irenu Safínovou, pana Zaplatílka na ZSV nebo třeba Honzu Salveta na výtvarnou výchovu. S profesory z vysoké školy už tak blízký vztah nemám.

K práci reportérky vás prý přivedl pan ředitel... Byla jsem hrozně upovídané dítě. Asi v sedmé třídě jsem na chodbě před ředitelnou cosi horlivě vyprá-

věla, když zrovna vyšel pan ředitel a povídá: „Dominiko, ty jsi tak upovídaná, že bys mohla dělat v televizi!“ Uvědomila jsem si, že to by mě opravdu bavilo. Od té chvíle už jsem se nápadu pracovat v televizi nepustila.

Účastnila jste se na základní škole recitačních či moderátorských soutěží? Nevím, jestli takové soutěže už v té době byly. Hezky jsem zpívala, tak jsem se účastnila různých pěveckých soutěží. To mě bavilo. Také jsem se jednou zúčastnila KUMF v Jilemnici, který organizoval Petr Ticháček. Přihlásila jsem se tam do moderátorské dílny a získala tak své úplně první moderátorské zkušenosti.

Jak jste se dostala k práci reportérky televize Nova? Po gymnáziu jsem se napoprvé nedostala na Karlovu univerzitu. Nevěděla jsem, co dál. Vyloženě jsem si přála dělat reportérku a jiný plán jsem neměla. Netoužila jsem studovat obor, který by mě nebavil, jen proto, abych měla vysokoškolské vzdělání. Rok jsem tedy studovala angličtinu na jazyko-

vé škole. Potom jsem se ale zamilovala, přítel byl z Vrchlabí a já chtěla být s ním. Začala jsem pracovat v Bottě. V té době jsem od svého reportérského snu na chvíli upustila. S tehdejším přítelem jsme se ale rozešli a já dostala další náboj. Přihlásila jsem se k dálkovému studiu žurnalistiky. Praxe jsem měla v Czech News Center. Praha mě začala pohlcovat. Riskla jsem to a přestěhovala se tam. Ve druhém ročníku jsem se přihlásila na pozici reportérky televize Nova. Vybrali mě mezi nejlepší čtyři uchazeče, ale místa byla jen dvě. Tři měsíce jsem musela o pozici bojovat a bylo to pro mě velmi těžké. Jeden den jsem se šla jen podívat, jak se taková reportáž natáčí, druhý den mě už poslali na přímý vstup do zpráv. Měla jsem mluvit o volebních číslech, přitom jsem v té době politiku zase tolik nesledovala. Byl to skutečně křest ohněm. Hodili mě do vody a bylo na mně, jestli budu plavat, nebo se utopím. Naštěstí jsem to zvládla a už na Nově působím sedmým rokem. Navíc jsem si založila i vlastní akademii pro studenty žurnalistiky, kteří nemají žádné zkušenosti. To proto, aby v klidu získali nějaký základ, ať už pro práci v televizi, rozhlase, nebo

v tištěných médiích. Sama vím, jak těžké to pro mě bylo. Přijdete do redakce a nikdo se vám nevěnuje, protože jste v podstatě konkurence.

S čím mívají budoucí reportéři největší problémy?

Kamenem úrazu je, že mladí lidé nemívají všeobecný přehled. Spousta lidí musí po neúspěšném úvodním testu z Novy odejít. Pokud by vás například vyslali na reportáž k výročí 17. listopadu a vy byste nevěděla, co se tenkrát v roce 1989 vlastně stalo, byl by to veliký problém.

Vy sama jste vaši první reportáž točila o tématu, které vám není blízké. Jak to dopadlo?

Nějak jsem to napsala, kolegyně to mírně upravila, editor zkontroloval. Na výsledek každé reportáže dohlíží spousta lidí. Záleží, jak se potom zachováte v živém vstupu, když na vás svítí kamera, červené tlačítko a najednou máte o něčem mluvit nazpaměť před milionem a půl lidí. Na místě se musíte zorientovat třeba během pěti minut. Většina lidí si myslí, že reportéři dostanou napsaný text, který jen s úsměvem přečtou. Tak to ale není. Navíc každý přeřek, každé zakoktání, vám všichni dají „sežrat“. Dodnes se mi kolikrát klepou kolena.

Hrozí vám sankce za případné chyby, přeřeky?

To ani ne. Šéfové jsou smířeni s tím, že se to nováčci musí nějak naučit a i ostříleným reportérům se nějaké přeřeknutí může stát. Abychom už dostali výtku, muselo by to být hodně špatné. Samozřejmě nesmíme šířit nepravdivé informace a je nutné se držet alespoň kostry textu, který schválil editor.

Jak se vám točí ankety s lidmi? Máte nějaké fígle, jak k nim přistupovat, aby se vám otevřeli?

Je důležité přijít za lidmi mile a s pokorou. Pokud se se mnou někdo bavit nechce, omluvím se a rozloučím se s ním. Nikoho nepřemlouvám. Ankety s veřejností se lépe točí v krajích, kde lidé bývají sdílnější a přístupnější než v Praze.

Jak probíhá váš běžný pracovní den?

Ráno v 9:30 začínáme poradou, kde musím šéfům říci, co bych chtěla dělat za reportáž. Oni mi téma buď schválí, nebo mi zadají jiné. Poté už obvolávám respondenty a domlouvám si

s nimi rozhovory. Každý rozhovor trvá maximálně deset minut, ptám se na základní věci. Dále je potřeba natočit stand up, popřípadě anketu. Odpoledne se vracím do redakce, napíšu si reportáž, naposlouchám rozhovory a vyberu z nich nejdůležitější pasáže. Následuje kontrola od editora a korektora. Odejdu do střižny, kde se střihačem reportáž sestříháme. Někdy je reportáž doplněna živými vstupy v terénu nebo ve studiu.

Jak moc je pro vás osobně důležité, jak si s lidmi v týmu lidsky i profesně rozumíte?

To je velmi důležité! Když si s lidmi z týmu nerozumíte, je to mnohem náročnější práce. Už jen proto, že s nimi trávíte třeba celý den v autě. Snažím se vybírat si kameramany, se kterými si mám co říci a vím, že se na ně můžu spolehnout.

Jaké předpoklady by měl člověk mít, aby se stal dobrým reportérem?

Jak už jsme si povídaly, důležitý je všeobecný přehled. Měl by mít silnou osobnost, schopnost určité diplomacie, také schopnost odhadnout, co je v dané chvíli vhodné a co ne. Nesmí se bát klást nepříjemné otázky. Vyzdvihla bych i odolnost vůči stresu. Časem jsem zjistila, že jsem na stresu při práci už závislá. Ten adrenalin mě vlastně naplňuje. Mám svoji práci ráda a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného.

Kdy vám bylo při práci nejhůř? Měla jsem velký sen, a to udělat rozhovor s Karlem Gottem. Můj šéf mi dokonce říká, že kvůli tomu jsem se dostala na Novu. Bylo mu prý sympatické, že jsem to uvedla, když mě přijímal. Bohužel se mi to nikdy nepodařilo. Když Karel Gott zemřel, svolala se rychlá porada, kde jsme se domlouvali, co kdo bude dělat. Najednou na mě naše šéfová ukázala se slovy: „Dominiko, teď hned půjdeš dělat vstupy na Bertramku.“ Byla jsem tak nešťastná z toho, že umřel… Vždyť jsem ho milovala od dětství! Bála jsem se, že když tam půjdu, nezvládnu to a rozbrečím se. Naštěstí kolegyně navrhla, že tam pojede místo mě.

Která z reportáží, jež jste natočila, vás nejvíce emočně zasáhla?

Nepříjemné pro mě bylo dělat reportáže o válce na Ukrajině a také během covidu, když byla situace opravdu vyhrocená. Silně prožívám ale i reportáže, které se týkají úmrtí. Naposledy to byla reportáž o Haně Zagorové. Znala jsem ji osobně, s mamin-

kou jsme ji rády poslouchaly. V takových chvílích je mi sice smutno, ale říkám si, že to vlastně dělám pro toho zesnulého člověka. Potěšilo mě, že mi po odvysílání konkrétně této reportáže přišla spousta pochvalných zpráv, že jsem ji udělala důstojně.

Je pro vás v něčem jiné točit reportáž na Vrchlabsku? Královéhradecký kraj má na starosti jiný kolega, netočím tu tedy zase tak často. Ráda ale vzpomínám na reportáž o návratu olympioniků. S Kájou Erbanovou a Evou Samkovou jsem chodila do třídy na gymnáziu. Bylo to milé povídání.

Reportáže z jakých prostředí jsou vám nejbližší?

Nejvíce reportáží dělám v Praze. Poslední dobou ráda jezdím do zahraničí. Podívám se na zajímavá místa, i na taková, kam se běžně člověk nedostane. Nedávno jsem natáčela v Paříži, ve městě, do kterého jsem se toužila podívat snad celý svůj život. V září jsem zase byla v Gruzii.

Jste zaměstnankyní televize. Jste zároveň i televizní divačkou?

Na televizi příliš nekoukám. Musím ale sledovat zpravodajství a mít všeobecný přehled. Občas se podívám na konkurenční zpravodajství, protože mě zajímá, jak konkrétní reportáž zpracovali oni. Seriály považuji za ztrátu času, na film si zajdu do kina. Raději si jdu zaběhat nebo někam s kamarády. Televizi beru jako krajní řešení v případě, že bych z nějakého důvodu musela zůstat zavřená doma.

Pokud byste měla v televizi vlastní pořad, na co by byl zaměřený?

Asi by to byla talk show. Bavilo by mě zvát si lidi ze zajímavého prostředí a propagovat věci, které se do médií hned tak nedostanou.

Devro čekají oslavy i výzvy

Nejméně dvěma skutečnostmi je pro Devro začínající rok 2023 významným. Je rokem důležitého, dvojitého výročí. Oslavíme jednak 90 let od první výroby kolagenního střeva v Kořenově a jednak 60. výročí první výroby v Jilemnici. Jsme velmi hrdí na to, že můžeme navazovat na práci několika generací před námi, bez jejichž úsilí bychom dnes zřejmě neexistovali.

V letošním roce nás čeká i nadále velmi vysoká poptávka, kdy budeme opět usilovat o každý vyrobený metr navíc. Zároveň ale bude rok 2023 pro Devro rokem obrovského nárůstu cen energií. Ten bude mít velmi negativní dopad na naše hospodaření. Není tedy divu, že jsme výrazně zvýšili úsilí v této oblasti – jak co se týká investic do nových technologií, tak do úsporných opatření. Každá i drobná úspora energií bude letos několikanásobně cennější.

Inflace má dopad na životní úroveň každého z nás. V polovině minulého roku jsme proto vyplatili všem zaměstnancům mimořádné bonusy

na pokrytí inflace. Zároveň jsem rád, že jsme včas dokončili Kolektivní vyjednávání s odbory, kde nárůst mezd byl tím nejdůležitějším tématem. Shodli jsme se na zcela unikátní formě navýšení mezd: zvýšení všem zaměstnancům plošně o stejnou částku. Tato forma přináší největší procentuální navýšení zaměstnancům s nejnižší mzdou, a zdá se tak být nejlepším řešením v situaci s mimořádně vysokou inflací.

Po celý loňský rok jsme se soustředili na dosažení co nejvyššího vyrobeného objemu, abychom tak pokryli co nejvíc z rychle rostoucí poptávky. V rámci tohoto jsme dokončili desítky větších či menších zlepšení. Rostoucí poptávku také uspokojujeme díky uskutečněným investicím do navýšení kapacity. Instalovali jsme další výrobní linku, díky které jsme získali dalších zhruba 7 % výrobní kapacity. Zrealizovali jsme také několik významnějších investic do technologií na přípravně hmot. Všechny tyto investice nám velmi pomáhají ve zvýšení kapacity, ale i zvýšení bezpečnosti, zlep-

šení kvality výrobků a zjednodušení manipulace. Vše jsme zvládli v souladu s plány, což je velmi důležitý úspěch.

I pro náš slavkovský závod byl loňský rok rozhodně úspěšným rokem. Jedním z největších úspěchů je nárůst výrobního objemu o 20 % oproti předchozím rokům – a to bez nutnosti výraznějších investic. Rostoucí poptávka se totiž týkala i slavkovského portfolia a tento stav pokračuje i pro rok 2023.

Velmi důležitým tématem je pro naši společnost ohled na životní prostředí. Aktuálně probíhá studie proveditelnosti instalace fotovoltaických panelů, využití tepelných čerpadel a prozkoumáváme také možnosti využití odpadního tepla z tažeben. Také jsme se opět vydali do přírody sázet nové stromky, a to hned dvakrát – na jaře a na podzim. Celkově tak na třech vykácených místech roste už více než 6 200 dubů a buků, které zasadili naši zaměstnanci. Dalším z výrazných úspěchů jsou nově používané vylepšené obaly vyráběné z recyklovaných materiálů, které se dají opětovně plně recyklovat.

Na podzim jsme uskutečnili každoroční průzkum názorů našich zaměstnanců. Dosáhli jsme velmi vysoké účasti. Je velmi důležité, aby s námi pracovníci sdíleli své názory. Pozitivní zprávou je, že jsme se výrazně zlepšili ve všech sledovaných ukazatelích. To je dokladem, že se naše fungování v řadě oblastí posouvá tím správným směrem. Tyto výsledky jsou dobrým povzbuzením do práce na dalším zlepšování.

V rámci našeho Devro závazku Dobrého souseda jsme vloni obdarovali přes tři desítky organizací. Pomáháme všude tam, kde nám to dává smysl. A takových míst je opravdu hodně. Unikátním se stalo generální partnerství dokumentárního filmu „Už není toho dechu“, který se natáčí v Krkonoších a jehož hlavní postavou je vojtěšický horal.

Ale asi tou největší podporou, minimálně co se rozsahu týká, je pomoc ukrajinským uprchlíkům. Tady patří velké poděkování všem, kteří již téměř rok pomáhají. Naši zaměstnanci vyvinuli značné úsilí, aby se utečenci, kteří u nás našli práci, zapojili do české společnosti. V průběhu celého loňského roku naši zaměstnanci darovali mnoho materiální pomoci, ale také věnovali svůj volný čas a přispěli i finančně. Prostřednictvím webové sbírky jsme dali dohromady úžasných 322 tis. Kč, které jsou použity prostřednictvím ČČK na budování zásob zboží, které je distribuováno válečným uprchlíkům, ale také lidem v nouzi v našem regionu. Jsme hrdí na naše kolegy a věříme, že i v budoucnu se společně připojíme ke správné věci.

Rád bych všem našim zaměstnancům poděkoval za zapojení během roku 2022. Zároveň mi dovolte popřát všem čtenářům Vrchlabinek, našim zaměstnancům a jejich rodinám v letošním roce vše nejlepší, hodně zdraví, pohody a osobní spokojenosti!

Michal Růžek, provozní ředitel

Do jilemnické ordinace kardiologie jsme zakoupili nové měřicí zařízení. Hasičskému záchrannému sboru pomohl náš dar k nákupu cisternové automobilové stříkačky. Pečovatelskému domu jsme předali nový dřevěný altán. Dětskému centru jsme přispěli na nákup vířivé vany. Značnou finanční péči věnujeme i spolku CMJ, který provozuje centrum s aktivitami pro děti. Každým rokem rozšiřujeme také naši pomoc ve školství. Podpora vzdělávání je pro naši společnost velmi důležitá. 1933 - 2023

Ostatní divadelní spolky nejsou naše konkurence, ale kolegové

Divadelní spolek Lipany uspořádal na konci loňského prosince festival Lipany Vrchlabákům. Součástí festivalu byla premiéra hry Natěrač i derniéra hry Zakázané uvolnění. O tom, jak spolek funguje, vyprávěl jeho principál Jan Švimberský.

ANTONÍN KAŠPAR, FOTO: ARCHIV JANA ŠVIMBERSKÉHO

V době, kdy rozhovor děláme, je sice polovina prosince, ale na konci roku pořádáte akci „Lipany Vrchlabákům“. Přiblížíte, o co jde?

Po skončení covidových zákazů, kdy se nesmělo hrát, se nám sešly dvě premiéry blízko po sobě. Měli jsme v květnu premiéru hry Hrdý buď, žes…, což je velmi úspěšná věc, a teď v prosinci nás čeká premiéra Natěrače. A protože máme chuť hrát, rozhodli jsme se uspořádat tento festival, kde představíme čtyři naše hry. Původně jich mělo být pět, ale naši premiérovou hru Blaník, ve které hrají výhradně zakládající členové spolku, bohužel nestihneme včas dokončit. Trochu máme obavy, jestli si divák mezi svátky najde cestu do divadla. Ale já jsem přesvědčen, že ta sváteční honička trvá pro většinu pouze do Štědrého dne. Mezi svátky spíš přemýšlí, co dělat s dětmi, s rodinou, už je volno. A když je chuť zajít do divadla, často je nabídka dost omezená. Možná právě proto panuje všeobecné mylné přesvědčení, že mezi svátky nemá nikdo čas. Nicméně už teď, v polovině prosince, je téměř polovina vstupenek v předprodeji prodaná. Když jsme se se souborem bavili, co nás nejvíc bavilo hrát, vybrali jsme náš starý kus Dívčí válka od Františka Ringo Čecha, je to čistě kopie, taková sranda, prostě vtip za vtipem, žádný extra děj, ale divák se u toho pobaví. Další hra je repríza hry Hrdý buď, žes…, také premiéra hry Natěrač. A pak derniéra Zakázaného uvolnění. To je taková komorní věc, která se hraje v barech, tak ji budeme hrát v klubu Kotelna. Letošní festival Lipany Vrchlabákům je taková testovací specialitka. Pokud se akce vydaří, rádi bychom z toho udělali tradici. Příští rok bychom třeba rádi přizvali některý z dalších tří vrchlabských divadelních spolků.

To, že si na váš festival udělají čas diváci, je jedna věc. Hlavně je to ale velká oběť pro vás, jako divadelníky, takhle mezi svátky…

Hry jsou vybrané tak, aby se nestalo, že jeden herec bude muset hrát ve více hrách. Kromě jedné herečky hraje každý jen v jedné inscenaci. Já a moji technicky zaměření kolegové sice strávíme přípravami celý festival, ale hercům se to budeme snažit co nejvíce zjednodušit. Aby přišli, odehráli a mohli jít domů. Někteří nám rádi pomohou, nicméně neměla by to pro ně být taková zátěž, aby mi příští rok řekli, že se na tyto „mé projekty“ můžou vykašlat.

Jde o charitativní akci. Víte už, kam výtěžek půjde?

Jak jste se rozhodovali, které organizace podpořit?

Shodli jsme se na tom, že určitě chceme, aby ty peníze zůstaly ve Vrchlabí. Už jsme nějaká charitativní představení dělali, kde se místo stokoruny nebo vstupného dobrovolného vybíraly třeba tři stovky, které jsme posílali na Konto Paraple, které založil Zdeněk Svěrák. Tahle akce se ale jmenuje Lipany Vrchlabákům. Zaprvé proto, že je to dárek pro Vrchlabáky, kteří mohou za pakatel vidět představení, o kterých si myslíme, že jsou dost dobrá, aby stálo za to přijít. Zadruhé výdělek věnujeme dobročinným spolkům z Vrchlabí. Napsali jsme to takhle, aby bylo jasné, že je to určené pro skupiny lidí, kteří dělají dobročinnou činnost. Takových spolků je ve Vrchlabí několik. Nejprve počkáme, jak velká ta suma bude, což zveřejníme na našich stránkách i jinde. Myslím si, že ze vstupného vybereme tak patnáct dvacet tisíc. Něco udělají náklady jako symbolický pronájem sálů nebo občerstvení pro herce. Pak se členy spolku vybereme, koho obdarujeme. Výsledek má být ten, že to, co se vybere od lidí z Vrchlabí, zůstane pro spolky, které to Vrchlabákům jiným způsobem zase vrátí.

Jak reaguje publikum na vaši novou hru Natěrač? Popravdě jsem překvapen, jak dobře. Měl jsem trochu strach. Ta hra je jen pro tři herce, což bývá trochu ošemetné. Když se na jevišti motá lidí třeba dvanáct, je na co se dívat, celé je to takové hezké a barevné. Když tam jsou jen tři, ty výkony musí být opravdu skvělé. Je to spíš náročnější hra, kterou by možná měli hrát profíci. Ale my jsme se do toho pustili hlavně proto, že máme v týmu herce, který na to úplně přesně pasuje. Je to typově i svými hereckými schopnostmi prostě Natěrač. Podobně, jako by se Hrdý Budžes nedal hrát bez herečky, která hraje hlavní roli. Mám z toho lepší pocit, než jsem čekal. Řekl bych, že se jejich výkony dají srovnávat s profesionálními herci. Prostě jsou fakt dobří.

Obecně není pro ochotnické divadlo obvyklé, že by hrálo několik divadelních her najednou. Vy v tom máte ale praxi… Žižkovské divadlo Járy Cimrmana také má už 50 let v repertoáru čtrnáct her a žijí s tím. Není to o tom, že ten, kdo má víc her na repertoáru, je o to lepší spolek. Jde o celkové nastavení. My jsme to tak taky dělali, když jsme začínali. Naše první hra byla Dobytí severního pólu. Tu jsme půl roku nacvičovali, rok a půl ji hráli, derniéra a zkoušeli

jsme další. Nicméně se mi víc zalíbil systém, co máme teď. Například Polífkovou pohádku máme na repertoáru 6 let a můžeme ji kdykoli zahrát, většinou ji hrajeme na Den dětí, na dětských táborech nebo na charitativních akcích. Ale hrajeme ji jenom třikrát za rok. Pro mě, jako principála, je to mnohem výhodnější, protože když nás někdo osloví, nebo my chceme někde hrát, tak jim můžu dát na výběr několik věcí, co můžeme zahrát. Taky máme dost herců, kteří se střídají. Kdybychom hráli dvacetkrát za zimu jedno představení, musí si herci udělat dvacetkrát čas, zatímco u nás uděláme dvacet představení za zimu, ale od každé hry třeba tři čtyři. Takže se na to herci víc těší. Ochotnické soubory, a Lipany v tom nejsou výjimkou, často divadelní hry adaptují. Jak náročné bylo upravit Hrdého Budžese? Jak moc jste ho upravoval? Adaptace hry Hrdý buď, žes… vznikla tak, že jsme po představení někde seděli s Jitkou Urbanovou, dnes Pešinovou, a ona nám vyprávěla nějakou historku ze života. Pětiminutovou situaci vyprávěla asi tři čtvrtě hodiny. Já si zrovna den předtím pouštěl záznam Hrdého Budžese, originál s Bárou Hrzánovou, a v tu chvíli, kdy Jitka vyprávěla, to do sebe zacvaklo. Koupil jsem zapůjčení autorských práv. Vyřezal jsem, co se mi ve hře nelíbilo. Ne, že by tam bylo něco špatně, ale obecně nemám rád, když se divadlo naváží do nějakých politických skupin, a v originále je toho opravdu hodně. Zkrátil jsem tu hru zhruba na polovinu. Nechal jsem tam to, co mi přišlo zajímavé, a vepsal jsem tam zhruba čtyřicet procent děje. Vložil jsem tam čtyři desetiminutové scény, ve kterých nevystupuje hlavní hrdinka, aby si odpočinula a mohla se připravit na další výstup. Přidal jsem také tři nové postavy. Myslím, že se to povedlo. Nikdy jsem nezažil tak dlouhý potlesk jako po této hře. Bylo to nepřetržitých osm minut potlesku ve stoje. S tímto představením jsme taky byli pozváni na profesionální přehlídku 2023, kde získáme zpětnou vazbu od profesionálů, tak jsem napjat a zvědav. Myslím, že by to mohlo být dobré. Byla to první hra, kterou jste takhle upravil? Takhle hodně upravená to byla moje první hra. První hra, do které jsem šel už s tím, že ji budu muset hodně upravit. Předtím jsme nacvičovali Polífkovou pohádku, kde jsme se už trochu vyřádili, protože to jsme dělali jen podle filmu. U Cimrmana je to úplně jasné – nemůžete změnit jedinou větu. Pak vás za to diváci nebudou mít rádi, protože polovina sálu to zná úplně nazpa-

měť. Takže Cimrman v podání ochotníků není klasické divadelní umění, je to prostě kus herectví, nadšení pro věc, ale ne tvorba hry. Protože děláte kopii. Kouknete se na video a vidíte, že herec musí přijít přesně z téhle strany, mít takový kostým, musí dodržet dokonce i pauzy mezi slovy. Režisér je tam jen proto, aby dohlížel, zda herci chodí na zkoušky, aby zajistil občerstvení. (smích) Role režiséra jako taková tam prostě není potřeba. S Polífkovou pohádkou jsme byli dokonce vybráni na festival do Polska. První věc, kterou jsem upravoval, bylo vlastně Zakázané uvolnění. To bylo mé absolventské představení, když jsem dělal dvouletou školu režie. Vzniklo to tak, že jsem se díval na film Zakázané uvolnění a říkal jsem si, že by to bylo dobré divadelní představení. Jak jsem pátral po autorských právech, zjistil jsem, že to původně bylo divadelní představení a až potom se z toho stal film. Napsal ho Petr Kolečko, který tou dobou ještě nebyl vůbec známý. Šli jsme do toho a z dvaceti absolventských představení jsme získali první místo za režii od komise lektorů z DAMU. Byl to takový první zásek, kdy jsem říkal: Ano! Budeme to dělat pořádně.

Vy jste jak herec, tak režisér, teď i scenárista. Ve které roli je vám nejlépe?

Je to hanba říkat, ale skoro víc mě baví příprava toho divadla než hraní samotné. Ten vývoj, jak hra vzniká z ničeho. Na začátku vůbec nevíte, kam se to vyvine, co vás napadne. Napadají vás nápady a herce samozřejmě taky. Každý do toho něco přináší. Tak to mě asi baví nejvíce. Takže nejradši mám režii her, kde se dá tvořit. Ale jelikož jsem taky principál, mám spoustu dalších povinností. Tím si nechci stěžovat, kdyby mě to nebavilo, nedělám to. Moc rád si ale taky zahraju.

Kolik času ochotnickému divadlu vy sám osobně věnujete?

Nejen já, ale i další dobrovolníci a ochotníci musí tomuto superkoníčku věnovat času opravdu hodně. Spolek Lipany je součástí Dobročinného spolku Mácháček z. s., který řídím. V zimě děláme divadlo, v létě dětské tábory. Naštěstí je to takhle sezónně oddělené, protože bych se těžko rozhodoval, čemu věnovat víc energie. Máme ve spolku 480 dětských členů a 90 dospělých dobrovolníků a jsem hrdý, že všichni děláme tuto „práci“ zadarmo, respektive za náš skvělý pocit z rozdávání radosti.

Dočetl jsem se, že za osm let fungování na vás přišlo 14 350 diváků. To je na ochotnické divadlo asi dobré, ne?

Sami jsme z toho překvapení. Když jsme divadlo zakládali, mysleli jsme si, že si s klukama nacvičíme jednu hru, zahrajeme ji kamarádům a pár dalším divákům na Silvestra. Měli jsme objednaný sál s kapacitou 100 lidí, ale přišlo jich 180. Asi jsme trochu přehnali propagaci. (smích) Vyřešili jsme to tak, že jsme to odehráli od sedmi a těm, co se nevešli, jsme řekli, ať se vrátí v devět a zahráli jsme ještě jednou. Bylo to fajn, úplně nás to nastřelilo a bylo jasné, že pokračovat musíme, ale hlavně chceme. Tohle představení jsme hráli celou sezónu. Premiéru další hry Záskok jsme už měli na velkém sále pro 250 lidí na Střelnici. Ten jsme tenkrát vyprodali už v předprodeji.

Co plánujete nebo připravujete do budoucna?

V tuto chvíli máme rozdělaný Blaník, který jsme nakonec do festivalu nazkoušet nestačili. Teď odhaduji, že by to mohlo být v únoru nebo březnu hotové. Plánujeme hrát i další hry od Cimrmana, ale u toho není potřeba režie, takže do toho chci mít i další projekty. Na příští rok chystáme ve spolupráci s Pepou Krejčím autorský muzikál, kde bude hrát dvacet postav, což je režisérsky, ale hlavně organizačně opravdu náročné. Osmého ledna pořádáme takový konkurz. Budeme hledat muzikanty, zpěváky a zpěvačky, kteří by se k našemu muzikálu rádi připojili. Bude to v Kotelně na Střelnici, kde to lidem odprezentujeme, a s těmi, které bychom zaujali, si domluvíme termíny zkoušek a případně i role. Mám mnoho her, které bych chtěl realizovat, jen čekám, až najdu „ty pravé“ herce, kteří budou do hry pasovat a budou mít takové nadšení jako u Hrdého Budžese nebo Natěrače.

Nejen fotbal. Aréna nabídne komfort a široké využití

Nejen fotbalová veřejnost už je nyní zvědavá, jak bude vypadat konečná podoba nového stadionu v Malšovicích. Zatím je vidět skelet rostoucí multifunkční stavby, ale již teď je patrné, že z pohledu využitelnosti bude nová aréna nabízet řadu možností.

JIŘÍ TŮMA

Nová multifunkční aréna v Hradci Králové, která má být dokončena v červnu 2023, bude sloužit primárně fotbalu, ale poskytne zázemí i pro jiné sportovní aktivity a nabízí prostory pro kulturně-společenské akce. „Tím, že stadion splňuje parametry UEFA kategorie 4 a ligového standardu podle podmínek Fotbalové asociace ČR a Ligové fotbalové asociace, museli jsme dodržet řadu kritérií, která se vztahují i na komfort a zázemí a jsou využitelná právě také pro multifunkce,“ říká Milan Přibyl, místopředseda představenstva FC Hradec Králové.

Využití hlavní hrací plochy bude samozřejmě z větší části fotbalové, a to klubem FC Hradec Králové. „Předpokládáme, že tam nebude hrát jen A-tým, ale i další celky od mládežnických přes ženy a dívky,“ tvrdí Milan Přibyl s tím, že z dalších sportů bude trávnatá plocha využitelná také pro sporty, jako jsou americký fotbal či ragby. Nabízí se pochopitelně i možnost pořádání velkých koncertů s diváky na tribunách a na hrací ploše, celkem by se do arény vešlo až 25 tisíc diváků. V tomto ohledu je ovšem nutné tyto akce načasovat do období zápasové přestávky, aby travnatá plocha utrpěla co nejméně, popřípadě stihla zregenerovat. „Existují plastové rolovací koberce, které hrací plochu během koncertu pokryjí a ochrání, ale nesmí být na trávníku položeny déle než 24 hodin,“ poukazuje Milan Přibyl.

V útrobách stadionu budou tři tělocvičny, z toho dvě budou dvoupatrové a díky tomu nabídnou širší škálu využití. Z důvodu větší variability bude každá z tělocvičen odlišně zařízená. Kromě šaten jsou v útrobách stadionu rozcvičovny pro fotbalové týmy domácích i hostů, dále posilovna, zá-

zemí pro rehabilitace, balneo linka, místnosti pro fyzioterapii a lékaře. Jsou vyžadovány speciální místnosti pro první pomoc, antidoping, rozhodčí. Vše vychází z kritérií kategorie UEFA 4, kterou mimochodem musejí splňovat i stadiony pro Ligu mistrů. Podle těchto předpisů jsou řešeny také prostory pro média. Tyto místnosti pak budou také využity pro kulturně-společenské či vzdělávací akce a budou také nabízeny širokému okolí pro firemní akce, rovněž se zde dají pořádat koncerty malých forem. Místnosti situované přes tři podlaží pojmou až 800 lidí.

V západní tribuně potom bude umístěn Sport Bar, Fan shop a Síň slávy královéhradeckého fotbalu. Pro firmy a společnosti jsou k dispozici skyboxy, na stadionu jich bude 12. Z pohledu hlediště budou ochozy skýtat klasickou tribunu, V.I.P. místa a také tribunu pro rodiče s dětmi, která bude oddělená od běžných fanoušků. V přízemí pod tribunami bude k dispozici šest kiosků s občerstvením a dostatek sociálních zařízení nadimenzovaných na kapacitu stadionu 9 300 lidí. Uvnitř arény bude dále běžecký tunel s dráhou. Vně stadionu bude klasický běžecký ovál o délce 600 metrů.

Mezi arénou a Orlicí, řekou protékající poblíž stadionu v Malšovicích, je v plánu vybudování víceúčelového kurtu, který bude mít mnohé využití. V prostoru k Orlici se bude také nacházet amfiteátr využitelný pro koncerty a podobné akce. K dispozici bude velké parkoviště s kapacitou pro více než 500 aut. „Může být využito pro dožínky, jarmarky, pouť. V severní tribuně, která je také směrem k Orlici, se nyní řeší zřízení osmi šaten se sprchami a sociálním zařízením. Bude tam také kabina pro rozhodčí a kanceláře pro Královéhradecký krajský fotbalový svaz a Okresní fotbalový svaz Hradec Králové. Na druhé, jižní straně stadionu je potom v plánu malá ubytovna se šesti pokojíky. Konečná podoba stadionu z pohledu multifunkcí se teprve dojednává a rýsuje do konečné podoby. „Zbývá ještě vyřešit řadu otázek a cílová podoba bude předmětem dalších jednání,“ uzavírá Milan Přibyl.

LOSA vás zasvěceně provede současným uměním

Prostor pro současné umění Luxfer Open Space (LOS) sídlící v bývalé Steidlerově kovárně v České Skalici, který žil letos bohatým uměleckým životem zahrnujícím mnoho výstav a rezidencí českých i zahraničních umělců, má smělé plány i v příštím roce. Už v roce 2018 totiž ve Vile Čerych zahájil Akademii, jejíž součástí jsou kurzy akreditované ministerstvem školství v rámci dalšího vzdělávání pedagogů, v nichž chce po covidové pauze pokračovat i v roce 2023.

Společně proniknout do hlubin, zákoutí, za rohy i pod pokličky současného umění. Zjistit, o čem v současné době přemýšlejí umělci a umělkyně, v čem se shodují, případně rozcházejí a co hýbe uměleckým světem v širším měřítku. To je smyslem Luxfer Open Space Akademie (LOSA), která se od ledna do června uskuteční právě v Luxfer Open Space, a organizátoři mají v plánu kurzy, které se v předešlých dvou bězích konaly v náchodském

regionu, rozšířit do celého Královéhradeckého kraje. Program akademie, při níž účastníci společně s hlavní lektorkou Kateřinou Štroblovou a lektorem Filipem Jakšem v pěti lekcích projdou nejzapeklitějšími uměleckými tématy a přístupy, je určen zejména pro pedagogy základních uměleckých a středních škol se zaměřením na výtvarnou výchovu i kulturní dějiny a každého, kdo se chce zorientovat ve světě současného umění.

Součástí LOSA budou prezentace aktuálních souvislostí současného umění napříč všemi kategoriemi, jako jsou videoart, fotografie či malba. První a druhá lekce se zaměří na Akci jako platformu uměleckého vyjádření a také na umění akce v Čechách. Třetí a čtvrtá lekce je na téma Vidění světa prizmatem nových médií zahrnují-

cí rovněž české umění a nová média. Pátá lekce se soustředí na Ideu jako determinant. „Kurzy budou obsahovat celodenní aktivity a absolvent získá osvědčení v rámci dalšího vzdělávání. V programu usilujeme mimo jiné o to, aby se v oddělených kurzech v návaznostech porovnávalo současné zahraniční umění s tím českým,“ řekl Roman Rejhold, ředitel LOSA. Tematicky zaměřené kurzy kladou důraz především na pochopení idejí a souvislosti vývoje umění. „Jsme přesvědčeni, že hlubší znalost současné kultury je klíčem k uchopení dnešního světa a nezbytná pro jeho interpretaci žákům a studentům nejen uměleckých oborů,“ vysvětlil ředitel Rejhold. Zároveň poznamenal, že snahou organizátorů je šířit povědomí o aktuálních fenoménech vizuální kultury formou odborných přednášek, diskuzí a komentovaných prohlídek. Pro rok 2023 jsou připraveny tři termínové možnosti kurzů, na které je možné se přihlásit již nyní. Informace o termínech a přihlášky jsou na: www.galerieluxfer.cz.

Edukační program pořádaný Luxfer Open Space, z. s., společně pod záštitou Fakulty výtvarných umění VUT v Brně míří na aktuální tendence v umění a jejich historický kontext. Instituce i program kurzů jsou akreditovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky v programu pro další vzdělávání pedagogů. Po absolvování kompletního kurzu, který je zdarma, účastníci, jak už bylo zmíněno, obdrží oficiální osvědčení.

Reakce na současnou situaci? Tvořme méně odpadu

V loňském roce se ve Vrchlabí rozhýbaly do té doby takřka stojaté vody kolem problematiky odpadu, jeho tvorby a dopadu na přírodu. Výbor pro životní prostředí při městském zastupitelstvu totiž uvedl v život první projekty, kterými do problematiky chce vtáhnout i veřejnost. Začal u dětí školou povinných. Hodnocení těchto projektů s odstupem času přináší jeho předseda a městský zastupitel Tomáš Vrbata. V rozhovoru pro Vrchlabinky rovněž přibližuje novinky, které chystá na letošní rok.

JIŘÍ ŠTEFEK, FOTO: PETR TICHÁČEK

V loňském roce proběhly první velké projekty jako TýDen bez odpadu nebo Dětská konference o odpadech. Jak hodnotíte s odstupem jejich pořádání, ale i reakce veřejnosti, které vyvolaly? Držím se při zemi. Já jsem předtím nikdy nechápal, co to znamená, když sportovci hovoří o tom, že se pohybují v bublině. Teď už jsem to pochopil a můžu říci, že se taky pohybuji v několika bublinách. Jedna bublina je rodina, druhou bublinou je Kablo a třetí bublinu jsem si tady vytvořil skrze skupinu, která se zabývá odpady. A protože se člověk v té bublině pohybuje − neboť tu je výbor pro životní prostředí, technické služby, ředitelé škol a šéfové environmentální výchovy na těch školách, odpadová konference a tak dále − tak má tendenci si myslet, že už tím žije celé Vrchlabí. Ale není to tak. A myslet si, že by něco takového mohlo nastat,

je bláhovost. A dobře jsme v naší Vizi udělali, když jsme řekli, že cílů chceme dosáhnout až v roce 2035. Protože i to bude docela úspěch, pokud se tam dostaneme.

Co je příčinou stavu, který popisujete?

Je to jednoduché. Změnit postoje lidí k něčemu, jako je odpad, to je na generaci. Nám se za ten rok podařilo vytvořit onu bublinu, skupinu dvaceti nebo třiceti lidí, kteří už tím jsou trošičku načichlí. Navzájem se utvrzujeme v tom, že děláme užitečnou a potřebnou práci a že to někam – byť malými krůčky – směřuje. Myslím, že jsme vytvořili hodně matné pozadí na pomyslném obrázku, a pokud ho někdo chce vnímat, vidí, že se tady začíná diskutovat něco kolem odpadů. Ale že by to občané vnímali jako nějaké důležité téma, to opravdu nevnímají. Myslím, že by to bylo po roce docela i nereálné očekávat.

A jak vy sám hodnotíte projekty, které už jsme zmínili hned na začátku?

Myslím, že jednotlivé projekty a aktivity proběhly velmi úspěšně. Během Týdne bez odpadu to vždy byl jeden celý den, kdy se děti nevěnovaly ničemu jinému než odpadům. Ten jeden den byl pro ně velký impuls. Ale berme to tak, že takových impulsů mají děti pět za týden. Když se jich dnes zeptáte, tak si vzpomenou, že byly na nějaké skládce, ale že by od toho okamžiku začaly intenzivně třídit a doma vyzývat i rodiče, aby netvořili odpad, to je nesmysl. Velmi pozitivní ale bylo, že na odpadové konferenci se ukázalo, že zhruba stovka z tisícovky dětí bylo ochotna se tomu nadále věnovat a vytvořit nějaký projekt. A spousta projektů byla velice zajímavá. To ve mně vyvolává důvěru, že když budeme takto postupnými krůčky pokračovat, tak se dá za pět či deset let povědomí změnit. Není to prostě věc na pět nebo deset týdnů. Musím si proto přiznat, že ne vše se povedlo.

Co například?

Měli jsme prázdninovou výzvu „Postřehy odjinud“. Říkali jsme dětem, že když jedou někam na tábor, na výlet, k babičce, tak ať se koukají po dobrých nebo špatných příkladech, jak jinde řeší odpady. Slíbili jsme jim i odměnu. Ale kdyby se neúčastnily děti z rodiny Vrbatových, tak bychom měli poloviční účast. Ne, to se opravdu nepovedlo. Asi – zpětně viděno – to nebyl dobrý nápad. Zkrátka o prázdninách děti asi nechtějí myslet na něco, co souvisí se školou. A ani učitelé neměli moc náladu je například přes WhatsApp k něčemu urgovat. Zkrátka se to nepovedlo, my se z toho poučíme, ale nic nevzdáváme. Příkladem budiž aktuální Vánoční výzva. Jejím předmětem je, aby se děti zamyslely, jak vlastně trávíme Vánoce. Balíme vánoční dárky do papíru, který má životnost asi tak dvě hodiny a pak skončí v odpadu. Dává to smysl? Máme deset panenek Barbie, ale pod stromeček chceme jedenáctou. Používáme pyrotechniku. Je to nesmyslné, nebezpečné a bezohledné, ruší a ohrožuje to zvířata a ještě je to věc, která se okamžitě stává odpadem. Dává to smysl? Zkrátka bylo by dobré, kdyby se zase pár dětí nad tím vším zamyslelo. Abychom o Vánocích za rok vytvořili odpadu méně. A za další rok ještě méně. A ohledně pyrotechniky jsem přesvědčen, že Vrchlabí by mělo mít ambici od příštího roku s ní nadobro skoncovat.

Něco se nepovedlo, ale něco jiného určitě ano. Jistě, skutečnost, že se nyní Výbor pro životní pro-

středí intenzivně a téměř exkluzivně věnuje odpadové tematice, napomohla rychlejšímu přemýšlení o door-to-door systému u plastu a hnědých popelnicích v Hartě. V prvním pololetí letošního roku to vyhodnotíme a věřím, že ten pilot vyrolujeme na celé Vrchlabí. Zkrátka dostat bioodpad pryč z černých popelnic, to je základ. Co se začíná dařit, je věc, která vzešla z dětské odpadové konference, a tou je Ekomapa. Myslím si, že kdybychom už o prázdninách měli nějaký hashtag #VrchlabíBezOdpadu či platformu na TikToku nebo Instagramu, věřím, že by děti i během prázdnin své postřehy fotily a hned by to tam dávaly. Jenže my jsme tuto platformu neměli. Říkali jsme „foťte a pak v půlce září nám to předveďte“… Ale takto to zkrátka nefunguje. A když mluvím o Ekomapě, to je právě jeden z projektů, se kterým chceme pokračovat. Chtěli bychom vytvořit platformu, která nám ukáže, jak na tom jsou jednotlivé provozovny ve Vrchlabí. Pod pojmem provozovny teď myslím restaurace, školy, obchody, firmy a tak dále. Od toho si slibujeme, že by to mohlo mnoho lidí inspirovat. Já osobně za poslední dobu vnímám, že je málokdo, kdo vám řekne, že oblast odpadů je mu zcela jedno. Spousta lidí, když se s nimi začnu bavit o odpadech, mi řekne, že třídí úplně všechno. Ale kdybychom se pak podívali do jejich černých popelnic, je to také mnohdy relativní. Nicméně téměř všichni lidi vnímají, že odpad je problém. Ale zřejmě nevědí, co s tím konkrétně udělat. Myšlenka, že já nemám problém s odpady, protože je třídím, je málo. To říkají lidé, kteří to nepochopili. Oni totiž mají peněženky a ty rozhodují, jestli budou tvořit odpad či nikoliv. A to se musí změnit.

Nebude nyní i určitým korektivem současný stav ekonomiky a klesající reálné výdělky?

Paradoxně si myslím, že naopak. Spousta biodpadu vzniká tak, že si něco koupíte, ale nespotřebujete to a pak to vyhodíte. Akce „zaplať 2, dostaneš 3“, to je naprogramovaný vznik odpadů, protože si kupujete něco, co nepotřebujete. To vás jen řetězec donutil k přeprogramování vašeho myšlení. Takže si to rodinné balení jogurtu plus 20 procent obsahu koupíte. Ale protože je to velké balení, tak to máte týden otevřené v lednici, stihnete sníst půlku a druhou půlku vyhodíte. Proto si naopak myslím, že současná situace by nás měla nabádat být hospodárnější a paradoxně vytvořit méně odpadu.

Třeba se tak i opravdu stane. A ještě jeden dotaz na závěr. Loňské projekty pro děti jsme probrali, bude něco podobného i letos? Jak jsem říkal, rozjíždíme teď Ekomapu. Děti z prvních stupňů ze základních škol se byly podívat na animovaný sci-fi film „Vall-I“ a teď to dál zpracovávají v jednotlivých třídách. Ještě před Vánocemi šli studenti gymnázia na film Davida Attenborou-

gha „Život na naší planetě“ a kolem toho také lze vytvořit celou projektovou strukturu. Budeme tedy mít Ekomapu a uvidíme. V optimistickém scénáři bychom tu aplikaci měli k dispozici někdy na konci prvního kvartálu a pak bychom kolem Dne Země udělali první screening všech provozoven tady ve Vrchlabí. Jinak samozřejmě plánujeme práci na sociálních sítích. Chceme zřídit vlastí webové stránky a nějakou komunikační platformu, například na Tik-Toku s hashtagem #VrchlabíBezOdpadu, a začít zde komunikovat skrze vlastní videa. V rámci naší pracovní skupiny se budeme potkávat na začátku ledna a chceme se zamyslet nad tím, jestli zase budeme mít nějaký týden bez odpadů. Třeba by se nám naskytla možnost jet se podívat do dotříďovací linky na plast nebo zajet do Trutnova, kde sídlí firma zabývající se recyklací elektroodpadu. Nebo bychom mohli zavítat do kompostárny. Ale každopádně chceme pokračovat s intenzivní edukační prací s dětmi. A co se týče „hardwarové“ části, po skončení prvního kvartálu vyhodnotíme pilotní projekt v Hartě a budeme pokračovat v nastavování módu separace odpadu ve Vrchlabí.