02_CESTOVANI_final2 by Dagmar Kubinová

2 / 2012

CESTOVÁNÍ P O D Í V E J T E

S E

N Á M I

D O

C E L É H O

S V Ě T A !

ROZHOVOR

S CESTOVATELEM

ONDŘEJEM HAVELKOU BELIZE: součást

MAYSKÉ ŘÍŠE

TUNISKO II. ČÁST

NENECHTE SI UJÍT... V BŘEZNOVÉM ČÍSLE SE MŮŽETE TĚŠIT NA ZAJÍMAVÁ TÉMATA VE VŠECH RUBRIKÁCH!

LOOK

VELKÉ TÉMA HUBNEME PRO TENTOKRÁT ZAMĚŘENO NA STRAVOVÁNÍ A ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL

JARNÍ TRENDY LIPOSUKCE

V SERIÁLU „JAK NESTÁRNOUT“ BUDEME SE BRÁT! ZAČÁTEK SVATEBNÍHO SERIÁLU JE TU!

DVEŘE DO SVĚTA SÝRŮ.

PODLAHA

POŘIĎTE SI PODLAHU Z BAMBUSU, KORKU, MARMOLEA NEBO VINYLU. ZAMĚŘENO NA MATRACE A LŮŽKOVINY.

ZAHRADNÍ TECHNIKA:

TRADICE, SVÁTKY, VÍTÁNÍ JARA.

SÝRY – OTEVŘEME

VELKÉ TÉMA

LOŽNICE – TENTOKRÁT

GURMÁN

VELIKONOCE

BYDLENÍ

JARO SE BLÍŽÍ A S NÍM PRÁCE NA ZAHRADĚ. UKÁŽEME SI ZAJÍMAVÉ DEVELOPERSKÉ PROJEKTY A ČÍM JSOU VÝJIMEČNÉ?

ENERGY DRINKY PROČ JE PÍT A JAK.

CESTOVÁNÍ | obsah

7 Ondřej Havelka Africké voodoo mě přivedlo k teologii

Tipy a novinky

TUNISKO II část

BELIZE

malý stát ve střední Americestrana

Foto na titulce: Petra Frauenterková 3 | OBSAH

Foto: archiv ﬁrem | archiv

CESTOVÁNÍ | tipy a novinky

tipy

kteří by měli vyrazit s námi na cesty…

◄Samsonite Cosmolite je elegantní kolekce kombinující tradiční pevnost a odolnost Samsonite s nesmírnou lehkostí. Více na www.samsonite-ict.cz

►Victorinox Deluxe Concealed Security Belt – pro bezpečné nošení hotovosti, letenek, cestovních šeků a jiných cenin. Rozměr: 30 x 14 x 1 cm. Cena 619 Kč, více na www.victorinoxcz.cz

▲Cestovní ruční váha Salter 9500 SVDCTM s LCD displejem. Díky této váze můžete ušetřit nečekané výdaje za nadváhu vašeho zavazadla. Maximální zatížení 40 Kg. Cena 490 Kč, více na www.mall.cz

►Victorinox Travel Sentry® Lock Set pro uzamykatelné zipy cestovních zavazadel. Cena 859 Kč, více na www.victorinoxcz.cz

4 | POMOCNÍCI,KTEŘÍ BY MĚLI VYRAZIT S NÁMI NA CESTY...

▲FlyUp doporučuje! Ponechejte si účtenky za nákup cestovního zavazadla! Budou se vám hodit v případě, že se zavazadlo během cesty poškodí nebo ztratí. Turistický průvodce bude vaším rádcem nejen na cestách. www.jota.cz

CESTOVÁNÍ | tipy a novinky

◄ Cestovní polštářek kolem krku či cestovní polštářek pod záda Delsey vám zpříjemní cestu letadlem, autem nebo autobusem. Cena od 315 Kč, více na www.delsey-shop.cz

▼Univerzální cestovní zásuvkový adaptér je složený ze 4 ks napájecích redukcí pro dvoužilové vidlice typu NK SET 3. Cena 251 Kč, více na www.alza.cz ►Vyhledávané cestovní kabinové zavazadlo Candy černé s krokodýlí ražbou splňuje normy IATA & BAA na velikost příručních kabinových zavazadel, výrobce Aspinal of London. Cena 23 880 Kč, více na www.arde.cz

◄ Victorinox Boarding Pouch – cestovní pouzdro s možností zavěšení na krk. Vhodné pro cestovní dokumenty či bankovky. Cena 619 Kč, více na www.victorinoxcz.cz

▲Značkový skládací deštník Samsonite. Cena 599 Kč, www.kvalitnidarky.cz

5 | POMOCNÍCI,KTEŘÍ BY MĚLI VYRAZIT S NÁMI NA CESTY...

CESTOVÁNÍ | tipy a novinky

ubytování mezi tunami ledu a sněhu nabízí nezapomenutelné zážitky Myslíte, že je to nemožné? Přesvědčit se o tom můžete návštěvou některého ledového hotelu například ve Švédsku, Norsku, Finsku, Rakousku nebo Kanadě, ale také v Rumunsku a letos poprvé v Nizozemsku. V tomto neuvěřitelném ledovém skvostu se můžete zabydlet většinou od ledna do dubna. Postele jsou z ledu, k dispozici jsou spacáky určené do nízkých teplot. Rozhodně vám zima nebude. Pokud si ovšem netroufáte na přenocování, můžete se vydat pouze na prohlídku a obdivovat neskutečné ledové umění. Opravdu je na co koukat. Například při návštěvě ledového baru v hotelu vám hotelový personál váš oblíbený drink naservíruje ve sklenicích z ledu.

Chystáte svatbu? Tak proč ji nemít právě v některém z ledových hotelů. I to je služba, kterou většina ledových hotelů nabízí. Přibližně v dubnu začíná hotel roztávat, každý rok se proto hotely znovu staví od nuly. Cena ubytování začíná přibližně od 3 200 Kč. Nenechte roztát tuto ledovou šanci!

▲Ledový hrad LumiLinna, Finsko. Více na www.snowcastle.net ◄▼Ledový Hotel de Glace, Québec, Kanada. Více na http://www.hoteldeglace-canada.com

6 | LEDOVÉ KRÁLOVSTVÍ...

Text: LeBo | foto: archiv ﬁrem

cestováNÍ | rozhovor

Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

Cestovatel Ondřej Havelka podnikl spolu se svou přítelkyní (současnou manželkou) unikátní cestu – dva roky putovali pěšky a stopem africkým kontinentem. Na vlastní kůži zažili sílu voodoo, několikrát se ocitli „na dně“, avšak jejich víra ve vyšší moc je vždy vyvedla ze svízelné situace. Společná cesta je nejen stmelila, ale také přivedla ke křesťanství. Vliv na to měl hlavně první půlrok, který strávili v západní Africe. 7 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor nebezpečné, i protože je oblast z nedávné války zaminovaná. Celá severní Mauretánie je bez silnic. Dá se jezdit jen džípem, ale my ho neměli. Projet takovou lokalitu stopem je skutečný stopařský oříšek a bonbónek v jednom. Nám se to podařilo, i když jsme si několikrát sáhli na dno. Byli jsme vyčerpaní bez jídla i vody. Ale vždy nám bylo „sesláno to poslední auto“, které nás vyvezlo z problému. Jací jsou místní lidé? Mají rádi cizince? Žijí tam bílí Maurové, černí Maurové a černoši. Mezi nimi panuje poměrně ostrá rasová nesnášenlivost. Vztahy mezi místními lidmi jsou napjaté až vyhrocené. Cizinců je zde velmi málo a jsou zde spíše pracovně. Domorodci na ně nejsou zvyklí. Na turisty už vůbec ne. Dá se říci, že Mauretánie je ještě původní, turisticky nezkaženou zemi. Mohl byste mi popsat první pocity, když jste do Afriky dorazili? Západní Afrika nás oba šokovala. Totálně zbourala veškerá naše očekávání. První navštívenou zemí bylo Maroko. To pro mě nové nebylo. Další zemí však byla Mauretánie – ta je od Maroka hodně odlišná, asi jako Maroko od Evropy. Tam jsme zažili první kontakt s drsnou Afrikou a skutečně dobrodružné cestování. Jak takové cestování vypadá? Začíná tím, že na marocké straně hranice končí asfaltová cesta a dál už nepokračuje žádná. Všude je jen poušť. Někde v poušti je jakási chýše, jež tvoří oficiální hranici. Tu si ale člověk musí najít sám a může se lehce ztratit. Samozřejmě je to

Byli jste vítanými hosty? Mauretánie je islámská země, kde platí obecná islámská pravidla. Je dobré tato pravidla znát a dodržovat. Místní si nás nevšímali, když ano, tak v negativním slova smyslu. Pokřikovali na nás, děti na nás házely kameny. Přijetí tedy bylo spíše nevlídné. Vzpomínám si jen na dva příjemné „stopy“. Zastavili nám lidé, kteří navštívili Evropu, nebo měli zkušenosti se světem mimo Mauretánii. Byli velmi přívětiví, pozvali nás na oběd a svezli nás tam, kam jsme potřebovali. Jak jste se dorozumívali? Západní Afrika mluví francouzsky, ale jen ve městech. Není to však pravidlem ve všech městech. Mimo města slyšíte jen arabštinu. My jsme se ji začali učit až na místě, takže komunikace byla

8 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor

složitější. Přestože jsme se vždy domluvili, když jsme něco potřebovali, takzvaně „pod kůži“ jsme se jim nedostali. Proniknout do obyčejů místních lidí se vám nepodařilo. Byli jste přesto, coby bádající cestovatelé, spokojeni? Ony pocity byly rozporuplné. Nevlídní lidé na straně jedné. Na straně druhé jsme jako cestovatelé prožívali štěstí v tom, že jsme v málo objevované zemi. Navštívili jsme nejstarší fungující knihovnu na celém africkém kontinentu. Je ukrytá daleko v poušti. Mají tam knihy staré devět století. Většinou korány, které jsme si mohli vzít do rukou a prolistovat si je. Bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Také nás těšil fakt, že jsme celou Afriku projeli stopem. Kolik jste nachodili pěšky? V Mauretánii to mohlo být ke stovce kilometrů, protože jsme měli velké štěstí a úspěšně stopovali. Navíc celou hranici západní Sahary a Mauretánie jsme překonali vlakem. Je nejdelší na světě, má snad šest kilometrů. Je nákladní, má ovšem jeden vagon pro lidi. Těch tam ale čekalo asi tisíc. Drtivá většina jich naskákala na vagony, které převáží železo ze severní Mauretánie na pobřeží, odkud se loděmi vozí pryč. Takže i my jsme celou cestu jeli v doku pro železo. A železný popílek jsme měli úplně všude. Kde jste nocovali? Kde se dalo. V saharské Africe jsme stan nevytahovali a nocovali pod širákem. Stačil nám

jen spacák. Ale v subsaharské Africe je nutná moskytiéra, protože všude kolem je spoustu hmyzu, který může přenášet celou řadu nemocí. I kdyby nepřenášel, je velmi nepříjemný. Jak těžký jste měli batoh? Poměrně hodně. Ačkoli jsme měli zkušenosti a balili toho co nejméně, přesto jsme se museli některých věcí cestou zbavovat a nechat si jen to nejpotřebnější. Hodně prostoru nám zabral stan, spacák, taška s léky a zdravotnickými potřebami, já jsem měl fotoaparát, objektivy, asi 100 filmů, na něž jsem tehdy fotil. Nutností bylo ještě oblečení plus jídlo a voda na několik dní. Měli jste nějaký plán cesty? Neměli. Ale i kdybychom ho měli, tak by podle mého názoru nešel dodržet. Navíc kouzlem cesty je naprostá svoboda a to, že vás cesta vede sama. Musíte se přizpůsobit politické situaci, objet území postižená záplavami, nebo stopnete někoho, kdo

9 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor situaci ještě vyhrotilo. Nakonec jsme měli štěstí, za poměrně dobrý peníz jsme se z toho vyplatili. Druhý den jsme se pak dozvěděli více od člověka, který uměl francouzsky. Musela být obětována kráva, aby bylo místo očištěno. Jinak by museli zabít nás.

vám poradí něco zajímavého mimo váš směr. A vy tam jedete, protože vás to zajímá. Od začátku jsme spoléhali, že nad námi je něco, co nás vede, protože jsme zažívali naprosto neuvěřitelné historky, jaké by nás v životě nenapadly. Vzhledem k tomu, že jsme je vždycky přežili, nic zásadního se nám nestalo, cítili jsme, že nás někdo či něco chrání.

Setkali jste se s černou magií zvanou voodoo? Do Afriky jsme jeli v pozici duchovních hledačů. Byli jsme všemu otevření a o vše jsme se intenzivně zajímali. Takže ve chvíli, kdy jsme se v Senegalu a Mali setkali s voodoo předměty, ptali jsme se na šamany a snažili jsme se s nimi setkat. To se nám podařilo. Nevěděli jsme ale, že voodoo je tak velké zlo a tak silně nás zasáhne. V tu chvíli jsem si také uvědomil zásadní věc: kdybych tam byl sám, jak jsem do té doby hodně cestoval, dost pravděpodobně bych odjel někam jinam, vrátil se domů, nebo bych se zbláznil. Tím, že jsme tam byli dva, mohli jsme se jeden o druhého opřít a náš vztah použít jako štít. Asi díky tomu jsme to zvládli, i když to nebylo lehké.

Můžete mi popsat nějakou historku, kdy vám bylo opravdu ouvej? Několikrát nás přepadli a okradli, ale to byly momenty, kdy jsme se ani nestihli bát. Šlo to velmi rychle. Jednou jsme však znesvětili posvátné místo, území Dogonů, za což nám hrozila poprava. Lehli jsme si na takovou placatou skálu ve stínu, aniž jsme cokoli tušili. Jazyková bariéra způsobila, že když nás místní napadli, mysleli jsme si, že nás chtějí okrást. Proto jsme se bránili elektrickými paralyzéry, to ale

10 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor

Jak jste poznali, že na vás voodoo působí? Najednou jsme měli velký strach. Začali jsme se bát šamanů. Bylo to děsivé. Moje přítelkyně byla jednou dokonce pravděpodobně uhranutá. V jednom momentu se zastavila a řekla, že nemá sílu a nemůže jít dál. V oné vesnici jsme našli ubytování u domorodců a strávili jsme tam 14 dní. Přítelkyně celou dobu ležela, nemohla se vůbec zvednout. Nevěděli jsme, co jí je. Měla neustále žízeň, třásla se, ale byla bez teplot a příznaků nějaké nemoci. Jak vám bylo během těch dvou týdnů? V takové situaci člověk musí vydržet, nesmí podléhat černým myšlenkám, jak zde zůstane, jak už se nedostane domů a podobně. I když se ty myšlenky tlačí na mysl. Navíc mně také nebylo dobře, byl jsem s pocity někde u dna, ale ne úplně dole. Vyhledat lékařskou pomoc nešlo, tak jsme nasadili silná antibiotika a čekali. Mně to za týden povolilo, přítelkyni léky nezabíraly, ale po týdnu bylo vidět určité zlepšení. Po 14 dnech jsme byli schopni pokračovat oba, spíše však jen stopem. Odcházelo „to“ pomalu, ale jistě. Je možné se proti voodoo nějak chránit? Ano, ale to jsme zjistili až v jižní Africe, kde jsme mluvili s misionáři, kteří se s voodoo setkávají. Žijí tam také exorcisté – vymítají od zlého. Při vysvětlení, čím je možné se bránit, se dostáváme do roviny, jíž leckdo nemusí věřit. Je to skrze křesťanství, Ježíše Krista, na něhož nás misionáři nasměřovali. Aniž bychom byli v té době věřící, tak křesťanská modlitba opravdu fungovala proti zlému.

K voodoo patří i sošky propíchané špendlíky či hřebíky… Setkali jste se s nimi? Fungují na základě toho, že když je „začarujete“ a propíchnete, můžete někomu ublížit i na dálku? O těchto soškách jsem chvíli něco studoval. Proces je následující: šaman začaruje sošku, kterou si objedná nějaký domorodec, dá do ní určitou energii. Má například chránit před zlem při vstupu do vesnice, chýše či rodiny. Ve chvíli, kdy domorodec chce onu sílu aktivovat, vpraví do sošky hřebík. Někdy jsou sošky i vícegenerační, vypadají jako ježci. Troufám si říct, že voodoo nezná propichování panenek za účelem způsobení něčeho zlého jinému člověku. Ale nemohu to vyloučit. Jsou v západní Africe i „hodní“ šamani? Nesetkali jsme se s místem, kde by lidé chodili rádi k šamanovi. Třeba na uzdravení. Všude převládal strach. Mluvím o celé Africe. Ve vaší nové knize Západní Afrikou mi padla do očí pasáž, kdy jste si půjčili velbloudy, a vydali se sami na týden do pouště. Aniž byste tušili, kam jedete, nebo co vás tam čeká. Dva dny jste na nic nenarazili, přesto jste pořád chtěli jet dál a dál… Řekněte mi, je to nutný cestovatelský adrenalin, bláznovství nebo pro vás něco naprosto přirozeného? Řekl bych, že je to euforie 23letého cestovatele, jenž nemá žádné hranice, protože je teprve poznává. Rozhodně to byla jedna ze situací, jakou bych už neopakoval. Na druhou stranu, určitě

11 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor znáte „ten pocit“, co vás provází celým životem a občas vám říká, ať „tu věc“ uděláte, ačkoli vypadá naprosto šíleně. Přesně ten pocit nás provázel celou cestu po Africe. Opačně na tom byli někteří cestovatelé, které jsme potkali. Například jeden Švýcar byl na cestě pouhé dva měsíce. Za tu dobu se mu toho stalo tolik. Při jeho vyprávění jsme měli intenzivní a jasný pocit, že tam nemá být, má se vrátit domů, nebo jet někam jinam. Po příjezdu do Afriky okamžitě chytil malárii, dostal nějakou závažnou nemoc, díky níž musel být měsíc v nemocnici. Protože Švýcaři nemají pojištění, stálo ho to obrovské množství peněz. Mnohokrát ho okradli a ve chvíli, kdy chtěl skočit do moře v místě, kde normálně skákali místní lidé, přišla nějaká špatná vlna, hodila ho na kámen a on strávil dalších 14 dní v nemocnici s roztříštěnou lebkou. Setkali jste se v Africe s humanitární pomocí? Jak ji místní lidé přijímají? To je velice ožehavé téma. Vše, co nyní řeknu, je můj subjektivní názor a nemusí být založen na pravdě. V Africe podle mého drtivá většina peněz, která se tam posílá, mizí u místních – řekněme překupníčků nebo podvodníčků. Jen hrstka peněz se dostane tam, kam má. I kdyby to byla hrstka, jen dobře, pokud nemizí ty peníze všechny… Zarážely nás také paradoxy, jako barely pitné vody dovážené z Evropy, když v horských oblastech Etiopie je tolik vody. Stačilo by ji jen přepravit z jedné země do druhé. Nechci globalizovat a tvrdit, jak jsou všechny druhy pomoci špatné. Určitě existují sofistikované a dobré možnosti pomoci, ale musí se pečlivě vybírat. Obecně platí, že Evropa Afriku neustále

někam nutí, něco jí nařizuje. Začalo to kolonizací, potom se Evropané stáhli, ale Francouzi a Angličani mají stále potřebu se angažovat, něco tam budovat, domorodcům radit, co mají dělat. Působilo to na mě tak, že Afričané to nechtějí. Co udělaly dva roky v tak odlišné zemi se vztahem s vaší přítelkyní? Náš vztah se v průběhu cesty neustále prohluboval. Ocitnete-li se v naprosto jiné kultuře, nerozumíte jí

12 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

cestováNÍ | rozhovor a ze začátku si nevíte rady, všichni kolem vás jsou černí, jedině vy dva jste bílí, pak vůbec neřešíte malichernosti, kvůli nimž byste se doma lehce pohádali. Jeden druhého máte jako takový poklad, k tomu jedinému se vždy můžete obrátit. Neměli jsme žádnou velkou krizi. A musím zopakovat: kdybych cestoval sám, tak jako do té doby, pravděpodobně bych tak dlouhou cestu nevydržel. Jaký byl návrat zpět do České republiky? Daleko těžší než odjezd a seznámení se s africkou kulturou. Kulturní šok v Africe byl velký. Ale kulturní šok po návratu do České republiky byl daleko tvrdší a těžší. Poslední rok jsme strávili v arabských zemích – od Súdánu přes Egypt až po Sýrii. Velmi nám sedl rytmus života v arabské kultuře. Ve chvíli, kdy jsme přijeli zpět domů, vše nám přišlo absurdní, nelidské a nenormální. Asi rok jsme se nějakým způsobem uklidňovali, dostávali se do té naší české společnosti, než jsme ji zase plně přijali. Dlouho jsme se tomu bránili, snažili jsme se lidem okolo ukazovat, jak jde žít jinak, pohodově, jako v arabském světě. Nakonec jsme zjistili, že musíme rezignovat a přijmout naši kulturu takovou, jaká je. Co ve vás Afrika změnila? Vyjížděli jsme jako duchovní hledači. Konfrontace křesťanství a voodoo, kterou jsme zažili a viděli, nás přivedla k poměrně silné víře. Mně osobně to zajímá natolik, že v současné době studuji teologii a snažím se to všechno, co jsme prožívali a viděli, uchopit v teologické rovině.

obrovský kus koláče jsme si ukrojili. V Africe jsme se začali potápět, udělali jsme si proto divermasterské kurzy a živili se v Egyptě jako instruktoři potápění. Takže naše další cesty vedly, ještě než se nám narodily dcery, hlavně za potápěním. Právě k němu budou směřovat i naše další cesty, byť budou díky našim ratolestem jiné. ■

Máte naplánovanou další cestu? Po návratu z Afriky jsme měli plné zuby cestování s batohem na zádech. Zároveň jsme cítili, jak

Více o nové knize Ondřeje Havelky Cesta vzhůru, cestou v dál Západní Afrikou, najdete na www.nahaafrika.cz. Je druhým poutavým dokumentem vydaným z dvouletého putování Afrikou v letech 2004 a 2005. Zavede vás mezi kouzelníky domorodých kmenů v odlehlých koutech nehostinného Sahelu, na velbloudí výpravu daleko do pouště za nepředvídatelnými Tuaregy, setkáte se s nebezpečím afrického voodoo i prudkým jedem africké byrokracie.

13 | Ondřej Havelka: Africké voodoo mě přivedlo k teologii

Text: Liběna Nová Foto: Ondřej Havelka

CESTOVÁNÍ | Belize

Ne zrovna nejnavštěvovanější destinací

je malý stát na východním pobřeží střední Ameriky – Belize. Také se vymyká ustáleným pravidlům okolních států, ač původně byla tato oblast součástí silné a velké Mayské říše. Ovšem zatímco na severu Mexiko,

na západě Guatemala, na jihu Honduras a v podstatě všechny ostatní státy v oblasti byly pod vlivem Španělské koruny, v Belize byla ještě relativně nedávno nejvyšší hlavou hlava anglické královny.

14 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize

BELIZE – název sám zavádí

k základu španělského bella – krása (bellisimo – krásný), tedy krásné

se všemi svými odstíny. Jakési „Krásno“ chtělo by se říci z dnešního pohledu.

Ovšem v době, kdy španělští kolonisté likvidovali mayskou kulturu po celém jejím území, bylo v rozsáhlé nížinné oblasti kolem řek New River, Belize River, Rio Hondo a Sibun River pouze nehostinné území vlhkých bažin plných nenasytných moskytů a much. Ač „belekin“ značí maysky východní směr, což je také dobře, „beliz“ znamená bahnitý. Můžeme se jen domýšlet, jak vznikla na konci 17. století v ústí potoka Haulover v mangrovové bažině osada jménem Belize Town. Bukanýři, původně angličtí piráti, kteří „mimo pirátskou sezonu“ v okolí těžili mahagon a jiné vzácné tropické dřeviny, vysušili

mokřady pomocí pilin, úlomků korálů a prázdných lahví od rumu a usadili se zde. (Zřejmě proto se tu moc líbilo mému kamarádovi a spolucestovateli, jemuž se už od nepaměti říká, nevím proč, Rum.) Krátce na to se stala pirátská osada sídlem komunity dřevorubců, jejich rodin a otroků. Španělé se území dlouho nechtěli vzdát, ale na druhou stranu se mu moc nevěnovali. Jen čas od času zaútočili na „muže zálivu“. Poslední opravdová bitva proběhla 10. září 1798, ale odhodlaní obránci, páni i otroci, dřevorubci, posily z Jamajky i šalupa jejího veličenstva Merlin, nenechali 12 tisíc španělských vojáků obsadit ostrov St. George´s Caye. Nepodařilo se jim

15 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize zde vytvořit základnu pro budoucí invazi. Obránci několik útoků odrazili. Španělská moc slábla a anglická koruna sílila. Britské impérium upevnilo vládu v Belize. Roku 1814 v Belize Town, později City, postavili vládní budovu pro správce území. Téměř o padesát let později se Belize stalo plnoprávnou kolonií s názvem Britský Honduras. Ani dalších sto let nebylo klidných. Obyvatelé „bránili“ svou zem v obou světových válkách, zemí šlo hnutí za svobodu černochů, ekonomická krize i pokus o volby (ovšem jen pro gramotné a zároveň starší 21 let) s lidovou frontou. Dědic španělského ducha, Guatemala, si i nadále dělala nároky na belizské území a nepolevila ani po roce 1964, kdy došlo k vyhlášení samosprávné kolonie. V letech 1972 a 1977 pochodovala guatemalská vojska po hranicích, ale přivolané britské posily vždy situaci uklidnily. Až

v roce 1981 došlo pod dohledem OSN k dohodě a uznání Belize jako nezávislého člena Britského společenství národů. Ovšem i dnes je vzájemné vypořádání horkým tématem. Skutečnou moc vykonává vláda, parlament a premiér, ale tou hlavou pomazanou je královna Alžběta II. Z historického pohledu určitě stojí ještě za zmínku, že nejstarší nálezy mayské civilizace ze severního Belize jsou cca z 2600 let před naším letopočtem! Rozvoj a pád veliké říše by dal na celou velkou knihu, takže o tom někdy jindy. Každopádně zajímavým datem je rok 1502 našeho letopočtu, kdy ve zdejších mělkých vodách údajně zakotvil sám Kolumbus.

16 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize

Belize je velkou nížinou, táhnoucí se od pobřeží až na jihovýchod, kde se v Maya Mountains zvedá místy i přes 1 000 m nad moře.

Pobřeží je lemováno řadou písečných ostrovů a korálových útesů, čítající na 130 kusů, které jsou pod názvem Bariéra Belize zapsány do světového dědictví UNESCO. Jak na ostrovech, tak na pevnině je samozřejmě krásně, neboť roční úhrny teplot jsou mezi 23–28 °C. Dlouhodobá těžba tropického lesa znamenala vykácení obrovských ploch, ale dnes už jsou mnohé chráněny jako národní parky či speciálními projekty na ochranu přírody. My jsme přijeli do hlavního města celkem spolehlivou autobusovou linkou z mexického Chatumalu. Díky předchozím peripetiím to bylo dost pozdě, už byla tma. Měli jsme v sobě pár rumů i piv, takže jsme se nebáli. Ale i přes to jsme srdnatě odmítali místní služby a nádraží opouštěli pěšky. Po chvilce cesty jsme se osmělili a mávli na taxi. Odvezl nás na požadovanou adresu, kam bychom došli pěšky asi za 10 minut, za což si řekl 5 dolarů. A našim ubytovatelům, na které jsme měli tip, si řekl o provizi! V dřevěném domku se nás ujali bezvadní „hipíci“.

První nejisté pocity z města, temných ulic a prapodivných lidí vzaly brzo za své. Hlídací vlčák paní domácí nás přijal do rodiny a my jej přejmenovali na Ritu. Pan domácí nám půjčil psa, ženu, kytaru a poskytl komfortní čtyřlůžák. Ač noční hodina, hlad nás vyhnal zpět do ulic, pozřít něco malého. Potemnělými uličkami se plížily strašidelné postavy vzbuzující velký respekt. Ale nic zlého nám neudělaly. Jen jeden, asi zloděj, násilník a možná vrah, chtěl ochutnat můj hotdog. Inu proč bych se nerozdělil s bližním svým o kus toho žvance… Pomalu jsme se vrátili do prkenné haciendy a zasekli se na terase s kytarou a psem. Byl vlahý večer, dusno čeřil vítr od moře, k němuž to bylo tak blízko, že ryby lezly ven a poslouchaly naše muzicírování. I Ritě se to líbilo, ale když mi začala lízat nohy, musel jsem přestat hrát. Z tajuplných ulic se vrátil i Ladi, třetí parťák na cestách, a spolu s Dianou, paní majitelkou, jsme ještě dlouho kecali o životě. Vyprávěla o tom, jak spoustu podobných domů pobořil v šedesátých letech hurikán. Ten jejich, postaven

17 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize z prken a trámů ztroskotané lodi, vydržel. Také jsem se pak v posteli cítil jako na lodi. Vítr pohyboval mnohými dveřmi i okenicemi, skřípot dřeva vzbuzoval ten pocit pohupování se ve vlnách. Jak jsem zavřel oči, tančily kolem mořské panny. Meluzína na terase kličkovala sloupovím, čímž dokonale dotvářela skvělou atmosféru. Byla překrásná noc plná hvězd a dobrodružných snů. I když se ve všech průvodcích praví, že v Belize není moc bezpečno, ani není radno důvěřovat ulici a jejím obyvatelům a stejně tak není dobré nechávat své věci v komnatách hotelů či penzionů, nemůžeme toto potvrdit. Přes strašidelnou ulici a hororové ﬁgury – k nám bylo vše přátelské. Naši noví přátelé, hipíci, kteří se tu usadili v romantické dřevěné chatrči, jež se nám stala na chvilku domovem, byli pohodoví. Nechali jsme si v domě všechna velká zavazadla a šli na procházku městem jen tak na lehko. Po pár zastávkách jsme došlo k vyhlášenému muzeu. Je umístěno v bývalé budově vězení z roku 1857. Krom pár vykopaných střepů a sošek (ne že by to nebylo zajímavé) nás zaujaly vystavené známky, do nichž jsou Belizané jako diví, i sbírka motýlů a brouků. Po poledni už jsme se viděli na nedalekém ostrově. Takže jsme rychle proběhli kolem pár zachovalých koloniálních domů a přes otočný most pro věci. Otočný most neboli Swing Bridže je jediný manuálně ovládaný otočný most na americkém kontinentu. Každé ráno a večer v půl šesté čtyři svalovci roztočí kliky a most se otočí po proudu řeky. Auta a lidé se zastaví, lodě mohou projet.

Zavazadla nám nikdo neukradl, tak jsme dali vale pevnině a na malém motorovém člunu zamířili na Caye Caulker, klidný ostrůvek, kam mnoho lidí nepřijde. Přestože to nebylo daleko, kličkovali jsme mezi mangovníky, ostrůvky a korály dobrých 45 minut a nebylo nám moc jasné, jak se v tom lodivod může orientovat. Za chvíli už se nám sypal písek do sandálů a my hledali příznačnou adresu Crocodile drive, kde jsme měli vytipovaný další nocleh. Na ostrově je jedna „ulice“ a jezdí po ní asi 4 golfové vozíky, jinak nic. Prostě ráj. Na šířku by se snad dal přehodit škeblí a po délce přejít pěšky za 10 minut. Jedinou ulici lemují stánky s cetkami, jsou prostřídány bary a malými grily. I tady žijí fajn lidi a dali nám slevu. Kdyby věděli, jak nás budou v noci kousat

18 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize breberky, určitě by dali ještě větší… Ale přírodě neporučíš. Jakmile jsme se ubytovali, tedy odhodili batohy, vrhli jsme se k vodě a baru na severním cípu ostrova. Voda úžasná, kolem se motaly hvězdice, škeble, mušle i korály, ryby všech barev a velikostí na nás koukaly stejně překvapeně, jako my na ně. Potkal jsem jednu prehistorickou a civěl na ní přes potápěčské brýle. Měl jsem ji za zkamenělinu, ovšem když jsem se přiblížil, pohnula se, ale to už mi byla dost krátká trubka od šnorchlu. Chtěl jsem zavolat Ruma, aby se také kouknul na tu předpotopní příšeru, vypadající jak smotané suché klacky, ale ta na nás nepočkala. Když potápění unavilo, nastěhovali jsme se na bar. Ladík už měl něco rozjedeno i rozpito, tak jsme se přidali. Čerstvé rybky a krevety

s chlazeným pivkem či rumovými míchaninami byly dokonalé. Zjistili jsme, že je to nejvhodnější místo na oslavu Mikuláše, kterého nikde v Karibiku neslaví, a také mého svátku. Tomu jsme podřídili zbytek dne. Ten se rázem začal krátit tím rychleji, čím bylo slunce blíže horizontu. Prošli jsme několik pohostinných koutků, kde nám vždy ochotně nalili, dokonce jsme tu potkali český pár. Večírek se vydařil a dost protáhnul. Poměrně rozjaření jsme šli do hajan, tak jsme ani neměli sílu bránit se kousavým muchničkám a komárům, rojícím se v protilehlé zahnívající laguně. Jedinou obranou nebyly nástřiky proti hmyzu, ale přikrytí se prostěradlem. Po chvilce z nás lilo jak z konve, neboť ani dlouho po západu slunce teplota příliš neklesala. Budík nás vytáhl ze spánku dosta-

19 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize

tečně včas, abychom se mohli jít kochat východem slunce. Bohužel žádná romantika se však nekonala, slunce se skrylo v mracích. I tak to bylo krásné ráno. Nestihli jsme sice loď na pevninu, avšak kdo by se tady na něco zlobil. Za hodinu jela další. Rychle prokličkovala mělkými vodami mezi ostrůvky a korály stejně jako nízko valící se mraky. Slunce zůstalo kdesi nad San Pedro. Za chvíli už jsme nasedali v Belize City na autobus, směřující západním směrem do vnitrozemí. Naší další zastávkou bylo městečko San Ignacio. Odhodili jsme batohy do zavazadlového prostoru, nedbaje všudypřítomného nebezpečí a usedli mezi „střední vrstvu“ do vysloužilého amerického školního autobusu. Dříve než jsme vyjeli z města, byli jsme propoceni skrz naskrz a nalepeni na koženkové čalounění. Minuli jsme pár vesnic i městeček. Přes zvlněnou krajinu plnou zemědělců jsme se dostali do poklidného a přátelského města San Ignacio. Nedaleko bývalo mayské centrum Caracol. Nyní je to největší archeologický poklad celého Belize a také celé Mayské kultury. Až do roku 1936

se ukrývalo v džungli. Kdysi se rozkládalo na 88 km2 u řeky Mopan. V dobách své největší slávy kolem roku 700 n. l. zde žilo na 150.000 obyvatel. Caracol není původní jméno. Je to španělské označení podle mnoha nalezených šnečích ulit. Dodnes zde probíhají archeologické a restaurátorské práce. Opraveno je zatím jen staré jádro města s cca třiceti budovami na pěti nádvořích. Největší stavbou je Casná neboli Nebesa a dosahuje 42 metrů, čímž je dosud nejvyšší v Belize. Je zde řada hrobek, textů a obrazů na stěnách i obřadních předmětů. Odborníci ze všeho poskládali kroniku caracolských vládců od roku 599. Ale dochované jsou i texty o veliké válce s nedalekým městským státem Tikalem z roku 562 n. l., kdy Tikal podlehl a umožnil velký rozkvět Caracolu. Dnes se po zdech dávných objektů prohánějí jaguáři, oceloti i tapíři, nad hlavami přelétají sokoli, žije tu i velice vzácná harpyje pralesní. Když však se sluncem přijdou turisté, zvířata vyklízejí prostor. Kde je sláva Říma, respektive: „Kde je sláva starých Mayů, kam se podělo jejich stavitelské umění?“ říkali jsme

20 | BELIZE

CESTOVÁNÍ | Belize

si drncajíce po šílených cestách lemovaných rákosovými přístřešky. Ve městě samém jsme se rychle zorientovali a našli boudu zvanou Agency David´s. Hodně „hustý“ černoch rychle pochopil, o co nám jde, naložil nás do zavazadlového prostoru svého rozhrkaného pickupu a vyjeli jsme do přírody. V okolí je řada jeskynních systémů, které ani nejsou moc prozkoumány. Po půl hodině přistáváme uprostřed džungle u říčky, určitě plné havěti. David z houští vytáhnul loďku a lákal nás do ní. Po pár mocných záběrech pádlem jsme vpluli do skály. Údajně ji sám objevil. Sami bychom se sem nikdy nedostali. Svítili jsme si reﬂektorem připojeným na autobaterii holými dráty, ale zážitek to byl vskutku neobyčejný. Za poměrně nevelkým vstupním otvorem se prostor neskutečně rozšířil. Dosahoval výšky snad 100 m. Uvnitř nebylo žádné světlo – ani přírodní, ani umělé. Jen naše dva reﬂektory, ty ale po nějaké době slábly. Nikde nikdo, jen pár rybek, pár netopýrů, my tři, David a kosti starých Mayů. Neuvěřitelným prostorem jsme proplouvali necelou hodinu a okolní

scenérie se měnily každým máchnutím pádla. Těžko se popisuje zvláštní atmosféra mlčících skal a šumění vody. Bohužel jsme museli se vrátit. Voda se ukázala bezpečnou, proto jsme se v ní venku, zpět v tom vedru, vykoupali. Byla to krásná tečka za malým státem Belize. David nás dovezl zpět do města a chtěl nám dohodit nějaké slušné ubytování, ale pak jsme se dohodli, že bude lepší pokračovat v cestě dál na východ. Odvezl nás tedy pár kilometrů k hranicím s Guatemalou, pomohl nám ještě vyměnit v rozumném kurzu místní měnu a dal na cestu pár dobrých rad. Pak že tam nejsou slušní lidé. Překročili jsme hranice, o nichž Mayové neměli ani tušení. Naším zítřejším cílem bylo jejich další veliké centrum Tikal, ale to už je jiný příběh…■

21 | BELIZE

Text a foto Ondřej Nachtigall