Pranýř 2

PRANÝŘ 2 MICHAEL WINKLER

11

Prohráli!

Fárplán Nového světového řádu (NWO) je nám znám: nejprve má vzniknout co možná největší chaos, aby se z trosek starého vytvořil onen nový pořádek. Srovnáme-li dnešní zprávy s těmi před deseti lety, tak se NWO docela dlouho dařilo. Tehdy se zdálo, že se celý svět přibližuje míru. Dokonce i Izrael se choval dobře.

Východozápadní konflikt se zdál být natrvalo vyřešen.

Jen pár mohamedánům to jaksi nedošlo a příležitostně se někteří z nich nadále vyhazovali do vzduchu.

Od té doby jsme zažili „arabské jaro“. Američané rozpoutali masivní občanskou válku v Sýrii, uvrhli v chaos Libyi, vdechli život „Islámskému státu“ mohamedánů věrných koránu a pučem vykřesali krvavý konflikt na Ukrajině. Izrael také kopal kolem sebe, co mu síly stačily – vedl válku proti Libanonu a několik válek proti ghettu v Gaze. Světové finance jsou od roku 2008 v trvalé krizi, během níž se rozpadají velkobanky

12 | MICHAEL WINKLER

a zachraňují se malé státy. Kurzy zlata, akcií a měn jsou manipulovány, což mezitím dokonce přiznali.

Svět je zaplavován penězi. Tyto peníze se ovšem nedostávají do hospodářského oběhu. Kdyby tomu tak bylo, měli bychom v tuto chvíli hyperinflaci. Státy celého světa nejsou zadluženy po uši, nýbrž dalece nad konečky vlasů. Jakmile na jejich účetnictví vrhne letmý pohled auditor, mohou USA, Japonsko, Velká Británie, Merkeloněmecko, Itálie i Francie vyhlásit bankrot. Bankrot znamená, že dotyčný není schopen nad rámec churavého příštipkaření větších akcí. Pouze velké finále, zánik světa, lze ufinancovat, protože potom všechny dluhy zmizí.

Předpovědi jsou známy. Je to fárplán ke třetí světové válce, podle něhož se neúnavně jede. Panstvo, které má v úmyslu doslova naplnit Bibli, si přeje velkou bitvu u Armagedonu, resp. u Megida. Tuto bitvu chtějí proto, že ji vyhraje Izrael, neboť tak to stojí v Bibli. Na druhou stranu je toto poslední proroctví v Bibli, které se týká Izraele. Potom již evidentně žádní Židé neexistují. Ale hlavně že vyhráli.

Tam, kde Bible končí, nicméně Talmud pokračuje dál. Díky Armagedonu se zjeví mesiáš, čímž se každému Židovi dostane 2 400 otroků. Výrazem Žid jsou myšleni všichni dospělí Židé mužského pohlaví, protože podle liturgie nemohou ani všechny ženy Izraele nahradit jednoho jediného muže. A nějak moc jich taky zrovna není, protože se zachrání jen 12 000 z každého kmene, což nám dává 144 000 židovských mužů a jejich přívěšků, stejně jako 345 600 000 otroků.

PROHRÁLI! | 13

Tím se blížíme k 500 milionům lidí, kteří jsou uvedeni Georgijských poradních kamenech1.

NWO tedy ví, o čem mluví. Kdo si chce přečíst znamenitý popis zanikajícího světa, tomu budiž doporučeno Zjevení Janovo, skutečně nejkrvavější část Nového zákona. Rozeznívá se tu velkolepá óda na zánik světa, mizí zde lidé a národy, tak jako v intenzivně tutlaném třetím proroctví z Fátimy2.

Náš dnešní život je odkázán na dobře promazanou mašinérii. Kanály, kterými proudí zboží z celého světa, nás zásobují stravou, oblečením, teplem a mobilitou.

Celosvětová bankovní síť zajišťuje, aby bylo možné toto zboží zobchodovat a zaplatit. Tohle všechno je však náchylné na poruchy, a pokud vypukne světová válka, tak k narušení dojde. Čtyři jezdci Apokalypsy – válka, ničení, hlad a mor – zdecimují lidstvo. Přičemž je jedno, jestli se nejdřív zhroutí svět financí, nebo budou nejprve hovořit zbraně – zhroucení a chaos budou následovat nevyhnutelně.

Jenomže panstvu, které tohle ve jménu svého Boha plánuje, se v současnosti vede tak dobře, že na takovýto chaos zas až tak moc velkou chuť nemá. Proč se spokojit s 2 400 otroky, když jich jsou už teď miliony? Dekadentní a perverzní zábavy je dnes přehršel; když vypukne chaos, bude to pro vůdce NWO znamenat skutečnou práci. Proto běží hodinky světového zhroucení trošičku pomaleji, přesto však nezadržitelně tikají.

1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Georgijské_poradní_kameny 2 http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Treti_tajemstvi_Fatimy-Manfred_Adler.pdf

14 | MICHAEL WINKLER

Chaos ovšem potřebuje silnou moc schopnou vytvořit pořádek, pakliže nemá organizovat sám sebe.

Robinson Crusoe se na svém ostrově zařídil; vytvořil si všechny příjemnosti, na které se mu dostalo prostředků. Dvacet ztroskotanců na jednom ostrově odstraní možná pár nevrlých a neochotných, nakonec však přeci jen budou organizovat své přežití a spolupracovat.

Každý podle svého vědomí, možností a schopností.

My lidé jsme sice návyková zvířátka, pokud však staré návyky nemohou být dodrženy, „převykneme“ si.

Jsme schopni zorganizovat stát odspodu nahoru, ale také naopak, odshora dolů. Cesta odspodu nahoru je přirozená. Zde spolupracují rodiny v rámci příbuzenstva, pak vícero příbuzenstev ve vesnici, vesnice zase v rámci jednoho kmene a kmeny tvoří národ – podle toho, jaké požadavky na ně klade okolní prostředí.

Ohrožení zvnějšku vede k většímu slučování uvnitř.

Při organizaci shora dolů musí ten nahoře umět těm dole nabídnout něco, co sami nemají. Přirozeně je při tom násilí také prostředek – nabídka smět za mé vlády vůbec žít je většinou akceptována, když se zdá boj proti mně beznadějný a za následek má jistou smrt. Pokud mám já, a sice jenom JÁ, prostředky, abych všem ostatním ulehčil život, nebo ho třeba jen zachoval, stanu se šéfem.

Zažili jsme to v roce 1945. USA tehdy měly dvojnásobnou produkci než celý zbytek v troskách ležícího světa. „American Way of Life“ byl šířen hospodářskými pomocemi. Sovětský svaz měl tehdy v nabídce pouze vojáky, což vedlo k tomu, že se „svobodný Západ“

PROHRÁLI! | 15

nakonec dobrovolně podřídil USA, resp. že toto podřízení široké části obyvatelstva vnímaly jako dobrovolné.

NWO může uspět, jen pokud dosáhne srovnatelně dobrovolného podřízení. To jde zase jen tak, že bude rychle a velkoryse pomáhat odstranit nastolený chaos.

Nějakých pár „care-paketů“, US-vojáci, kteří vezmou holky na procházku a rozdají dětem žvýkačky – to umožňuje zapomenout, že Američané udělali z německých měst trosky a otcové, synové a bratři padli za oběť americkým kulkám. Nepřátelé na život a na smrt, okupanti, byli díky svým darům vnímáni jako přátelé. I want to be in America…

Bez svého produkčního zázemí by se Američané bývali mohli předvést jen coby hrůzovládci, tak jako Sověti; anebo by mohli nechat Evropu a Japonsko na pospas sobě samým. Evropa by se bývala zorganizovala úplně jinak, k „reeducation“ by nikdy nedošlo.

Bez ohrožení Amerikou by Sovětský svaz zorganizoval opětovné sjednocení Německa (jak měl Stalin v úmyslu) a své vazaly ve Varšavském paktu by býval vodil na delším vodítku. Ale to jsou jen spekulace, které nemají žádnou skutečnou cenu.

Státy NWO jsou rozhodně USA a Izrael, v žádném případě ne Čína nebo Rusko. Posledně jmenovaní jsou protivníci, kteří NWO musí porazit, aby si sami vydobyli světovládu. A tím se v souvislosti s NWO dostáváme k jeho vlastnímu velkému ALE: Izrael potřebuje neustálé příspěvky, aby vůbec dokázal existovat. USA jsou na mizině. Ztratily veškerý industriální základ

16 | MICHAEL WINKLER

a pořídily si mišmaš-obyvatelstvo, které někdejší „protestantskou pracovní morálku“ dřívějších White Anglo-Saxon Protestants zcela postrádá. Přistěhovalci ze severní, jižní a střední Evropy a jejich potomci jsou již v menšině.

Americký recept úspěchu zněl: z bezpečí za vodním příkopem o 3 000 kilometrech vedu někde na světě válku a uprodukuji nepřítele k smrti. To výtečně fungovalo například ve druhé světové válce. Když Japonci potopili nějakou letadlovou loď, tak byla okamžitě nahrazena dvěma, třemi ještě většími a modernějšími.

Když Němci sundali z oblohy nějakou létající pevnost, objevilo se místo ní pět dalších. Tanky Sherman nebyly zrovna úžasné, rozmnožovaly se však jako mouchy; to bylo i pro Tigera nakonec přespříliš.

Tohle však ve třetí světové válce nebude fungovat.

Ani Atlantik ani Pacifik neochrání před mezikontinentálními raketami. Čína a Rusko je použijí, pokud by měly být vážně ohroženy. Díky ničivé síle a mobilitě moderních zbraní netrvá dnešní válka dlouho: dny, týdny, nanejvýš tři měsíce, pokud by měl být začátek spíše jen takový hašteřivý. Válka bude ta tam, než se průmysl stačí přeorientovat na válečné hospodářství.

To znamená, že válečná produkce musí být dokončena ještě předtím, v době míru. Zkrachovalé státy si v době míru žádný zbrojní program nemohou dovolit, jinými slovy „Západ“ včetně Japonska není schopen větších válečných příprav. Naproti tomu Rusko a Čína své armády horlivě modernizují. Izrael je zvláštní případ, neboť tomu jeho ustavičné zbrojení platí ostatní země.

PROHRÁLI! | 17

USA a tím i NWO mohou válku vyvolat, nejsou však schopny ji přesvědčivě vyhrát. Možná se jim podaří Pyrrhovo vítězství3, z toho však žádný Nový světový pořádek nevykvete, neboť vítězi chybí síla tento pořádek prosadit.

Představme si na chvíli svět, v němž došlo ke zničení tak jako v roce 1945. Německo tehdy leželo do značné míry v troskách, ale také Francie, Itálie, Polsko a Rusko dostaly svůj díl. Přetáhněme nyní stupeň zničení Francie (která na tom byla lépe než Německo) na Čínu a USA, zničme kromě toho také těžbu ropy zemí OPEC a dostáváme se k výchozí situaci, ve které by se mohl svět nacházet po třetí světové válce. Přičemž to je ještě docela přátelský předpoklad, zničení bude možná daleko většího rozsahu.

V USA se nebude hladovět, nýbrž umírat hlady.

Země je jednoduše příliš velká a výrobci potravin se nacházejí daleko, předaleko od svých konzumentů.

Možná tedy zažijeme takzvaný „scénář Mad-Max“.

Velká města jsou zničena. V Číně to vypadá jen o málo lépe, neboť obyvatelé měst, kteří přežili, našli relativně rychle nové útočiště na venkově. Rusko nabízí mimo svá města rovněž dobré šance – ale oba státy se staly agrárními! Evropa má sice i dnes intenzivní zemědělství, které produkuje přebytky, ale bez nafty, tedy bez ropy a rafinerií se toto zemědělství zhroutí. Kanály, kterými proudí zboží z celého světa, zhasnou jako svíčka.

V roce 1945 mohli Američané uspořádat svět. Ve vlastní zemi tehdy měli dostatek ropy (těžebního 3

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pyrrhovo_vítězství

18 | MICHAEL WINKLER

maxima dosáhli teprve roku 1970) k tomu, aby mohli zásobovat velké části světa. Ve smlouvě z Bretton Woods byl dolar ustanoven vedoucí světovou měnou.

S dolarem se dalo nakupovat po celém světě. Tohle všechno nebude po třetí světové válce připadat v úvahu. Státy světa se budou muset znovu samy organizovat. Nový světový pořádek se tak stane pořádkem regionů, nikoli pořádkem centrálním s hlavním městem v Jeruzalému.

Bez moderních dopravních prostředků a bez moderní komunikace se vliv jednoho centra omezí na vzdálenost denního pochodu, tedy na rádius asi 30-35 kilometrů, ergo na středověké hrabství. Větší struktury se utvoří, teprve až bude zásobování zajištěno ve vlastním „hrabství“.

NWO se ukázal být příliš proradný, příliš zlovolný, než aby mohl pokojně převzít vládu nad světem. Roku 1990 k tomu příležitosti i možnosti rozhodně byly. Po pádu Sovětského svazu se Rusko otevřelo západnímu vlivu, a za Teng Siao-pchinga byla i Čína připravena na „zezápadnění“. Namísto toho, aby tyto země přátelsky přesvědčili, provozovali Američané mocenskou politiku a chovali se coby poslední supervelmoc jako slon v porcelánu. Rusko bylo za Jelcina vyrabováno – náhodou židovskými – oligarchy. NATO se nezadržitelně posouvalo směrem na východ – provádělo klasickou politiku obklíčení. V irácké a afghánské válce se Amerika ukázala v celé své krutosti.

Sympatie vůči USA utrpěly velké šrámy. Spojené státy ztratily svou přitažlivost. Amerika již není zemí

PROHRÁLI! | 19

neomezených možností, kde to umývač nádobí dotáhne na milionáře, nýbrž zemí pobíračů „Food-Stamps“4, zemí zpustlých měst a rozpadající se infrastruktury.

Váleční veteráni tam vegetují na ulicích, vděk a dík vlasti se vrší na Wall Street.

Wall Street se pro celý svět stala upírem. Balamuceni a obíráni jsou zde obchodní partneři z celé zeměkoule, ať už němečtí správci městských pokladen nebo naivní provinční bankéři. Na Wall Street vládne jen jeden Bůh: Baal Mammon a velkým vzorem je zde Shylock z „Kupce benátského“5.

Nevýhodou je, že kontrolu nad Amerikou převzala právě skupina těchto bezskrupulózních a úspěšných bankéřů. Ať už jako příčinu uvedeme původ, genetiku, náboženství nebo reinkarnaci, výsledek je stejný – nejlepší experti v oborech vykořisťování a dluhového otroctví celého světa se koncentrují tam, v Americe.

A jsou to zároveň tito lidé, kteří NWO prohráli.

Podle hezkých příběhů, které nám vyprávějí o středověku, byli tehdy, když dluhy občanů u židovských lichvářů dosáhly neúnosnou mez, posledně jmenovaní zabiti nebo alespoň vyhnáni z města. Nikoli však natrvalo, krátce poté Židé zase nenápadně prosákli zpět a hodní měšťané si u nich znovu půjčovali na dluh. Každopádně se zdá být tento prostředek – zabíjení věřitelů – pro účely smazání dluhu vpravdě osvědčený.

4 http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/3806-v-usa-hladovi-vice-lidi-nez-ve-vsech-evropskych-narodech-krome-dvou 5 http://cs.wikipedia.org/wiki/Kupec_benátský

20 | MICHAEL WINKLER

Logicky se tak světoví vládci úroků na Wall Street nemohou cítit bezpečně. I Američané se dokážou srotit a uspořádat pogrom proti této menšině. Tomu chtějí tito pánové pomocí třetí světové války předejít.

Nicméně přehlédli, že pracují s papírovými penězi.

Tyto dluhové papírky zní na Fiat Money6, tedy na potištěný papír. To žádný skutečný prostředek NENÍ.

Přinejmenším ne k navození Nového světového pořádku. „Chytrý starý Žid“ (jím samým zvolené označení) André Kostolany levně skoupil dluhopisy Třetí říše, aby je později dostal za plnou cenu vyplacené spolkovou vládou SRN. Spolková republika Německo byla pod kuratelou USA, logicky tak byl tento obchod realizován. Kdo se však bude po zhroucení cítit odpovědný za státní dluhopisy SRN? Knížectví Würzburské určitě ne. Hrabě von Aschaffenburg také ne. Lidová republika Frankfurt se bude zdráhat. Konfederace Wiesbaden-Mainz rovněž odmítne. Věřitelé se klidně mohou obrátit na ministerstvo financí v Berlíně, pokud ho v tom velkém kráteru po bombardování najdou.

Dosavadní loutky NWO při zhroucení zmizí. Taková Angela Merkelová by pak možná dostala ještě tak nanejvýš děkovný řád německého lidu v podobě oprátky kolem krku, v žádném případě však jakoukoliv vládní odpovědnost. Dnešní politici dohospodařili. Nahoru se tak dostane ten, kdo umí zajistit přežití svých poddaných. Dnešní politici možná udělali dost pro sebe, pro samotný národ však příliš málo na to, aby mohli vládnout i poté.

6

http://www.antibank.wbs.cz/Cim-je-kryta-mena.html

PROHRÁLI! | 21

NWO potřebuje to, čím byly v roce 1945 USA, jež si však tento mocenský základ vytrvale ničily. USA nebudou po válce s to nově uspořádat svět. Americe chybí síla dokonce i k tomu, aby zachovala současný světový pořádek. Nedávno jsem četl, že na „seznamu k odstřelu“ stojí 200 milionů Američanů, převážně „Latinos“ a černí, kteří jsou považováni za zbytečné obyvatelstvo.

Podíváme-li se na naši vlastní zemi, tak zde máme cirka 20 milionů cizinců, kteří tu nenajdou žádné živobytí. Pak zde máme 20 milionů starců, nemocných a slabých, kteří katastrofu také nepřežijí. A ve svých sedmapadesáti do této skupiny pravděpodobně patřím i já. Když k tomu připočteme ještě oběti války a hladu, zbude sotva nějakých 30 milionů lidí.

Potom bude v této i ostatních zemích světa prázdno. Až přeživší zahrabou mrtvé, budou muset znovu organizovat svůj život. Vůdci NWO se možná zabezpečili, možná sedí v bezpečných bunkrech na horách zásob, kdo by jim však měl být k službám, až z těch bunkrů vylezou? Kdo přežil válku a zničení, musí mít ocelovou palici, říkává se. Řečeno jinak nepřežijí ovce, ale vlci. Asi to není zrovna džentlmenské, vlepit feministické agresivní lesbě pár facek, když si i potom bude chtít hrát na vládní pověřenkyni pro rovné příležitosti, je to ale nadmíru poučné a zaručuje to, že takové nesmysly zmizí.

Vůdci NWO nemají dostatek tělesných strážců, aby se poté mohli znovu vyšvihnout na pány světa.

Zvláště když tělesní strážci nejsou právě nejhloupější z hloupých: ti poznají, kdy střelba na šéfa přinese jen

22 | MICHAEL WINKLER

výhody. Dnes si coby tyranský šéf mohu dovolit hrubý tón, neboť v nejhorším zasáhne v můj prospěch policie. Sedím-li v jednom bunkru se čtyřmi souputníky a třiceti tělesnými strážci, přestává to být sranda, neboť pro bodyguardy bude hračka nás tyrany odkráglovat.

A i když se potom dostanu z bunkru, nepřivítá mě deset tisíc přeživších Würzburčanů jásotem a nevynesou mě na ramenou až na knížecí trůn, nýbrž se nejprve pokusí vzít mi to, co jim chybí.

V Talmudu možná mesiáš mrká očima a 2 400 otroků leží svému pánovi a Židům u nohou. Bez mesiáše to však bude těžké. Mohu jen zopakovat: mocenský základ, který v roce 1945 představovaly USA, je dnes fuč. Už dnes, před válkou, ještě než je Amerika rovněž rozbitá na trosky. A bez tohoto mocenského základu neexistuje nic, co lidi donutí ohnout se před knutou NWO. Trvale může vládnout pouze ten, kdo svůj národ učiní silným. Kdo potřebuje „euroasijsko-negroidní mišmašrasu“7, aby sám mohl vládnout jako „panská rasa“ světu, ten není schopen svět ovládnout. Takoví lidé sotva stačí na to, aby dělali dozorce ve vězení a pracovních táborech, jsou to pouzí kápové, žádní králové. Mesiáš, který slibuje 2 400 otroků, není synem ani vyslancem Boha, nýbrž maximálně tak syn ďáblův a antikrist. Takový světový pořádek by byl koncem vývoje na Zemi a tedy i koncem lidstva. Páni peněz ztroskotali na svém vlastním úspěchu. To, co se blíží, není jejich vzestup, ale jejich pád.

7 http://nassmer.blogspot.cz/2014/05/jak-souvisi-vznesena-evropska-myslenka.html

PROHRÁLI! | 23

Nový světový řád ztroskotal již nyní. Vylámal si zuby, dusí se ve vlastních exkrementech, najel na mělčinu. K tomu došlo zcela nevyhnutelně, neboť i když jsou peníze krví ekonomiky, je krev jen částí těla a tělo zase jen částí lidského bytí. Rothschild, Rockefeller, Goldman-Sucks8, J. P. Morgan – ti všichni jsou možná giganti světa financí, ve skutečném světě jsou však mocní jen do doby, dokud je tento svět světu financí vydán napospas. Navíc musí tento svět fungovat jako dnes, ale i tohle je jen jedna přechodná fáze, která v sobě nese jádro zániku. Finanční svět jako celek se stal nestabilním. Zahltil se vlastními, uměle vytvořenými penězi.

Tyto umělé peníze nemají žádnou skutečnou hodnotu. Stojí na podkladu moci věřitele nad dlužníkem. To je však parazitní vztah – parazit, svět financí, nemůže bez svého hostitele, reálných lidí, existovat.

Hostitel parazita nepotřebuje. Může se ho kdykoli zbavit. Fiat Money nemají ani cenu papíru, na němž jsou tyto dluhové poukázky vytištěny. Bez policie a justice, bez nátlaku a násilí se dluhy vymoci nedají. Mocenská základna, ta velká inkasní kancelář na Wall Street, to jsou USA. Avšak USA jsou samy marodné, prožrané na kost jako zpráchnivělý klacek prolezlý červotoči, který se při prvním záchvěvu rozpadne v prach.

Nový světový řád už dávno prohrál se sebou samým, je jen strašákem do zelí bez skutečného života. Ach ano, ještě bude mít na svědomí miliony, možná 8 Správně Goldman Sachs. Jde o autorovu slovní hříčku, jelikož „suck“ anglicky mj. znamená „vysávat“, resp. „odsávat“; pozn. editora.

24 | MICHAEL WINKLER

miliardy mrtvých, než definitivně zanikne, toto masové umírání je však nezbytné, aby se svět očistil. To je ta velká operace, která svět osvobodí od parazitů – jednou provždy.

Hleďme do budoucnosti s klidem a pohodou, třebaže nás čekají temné roky. Na konci se obloha rozjasní a nastanou lepší časy bez NWO, protože ONI PROHRÁLI!

25

Je demokracie vůbec možná?

Ti, kteří po celém světě zavádějí demokracii bombardováním, ve své řeči vyjadřují princip demokracie takto: „One Man, One Vote!“ A už v tom jsou obsaženy veškeré problémy. Přičemž slovo „one“ je ještě dostatečně jednoduché a kromě toho by do něj v němčině mohlo vklouznout nanejvýš ještě vše objasňující písmenko „h“ (ohne = bez; pozn. překl.). Slovo „man“ lze přeložit několika významy. Znamená to buď „muž“, může to ale také znamenat „člověk“. Díky této nepřesnosti bylo volební právo žen zavedeno až ve 20. století. „Vote“ znamená hlas ve volbách, což věc samu vystihuje každopádně lépe než německé slovo „Stimme“ (Stimme = hlas; pozn. překl.). Na druhou stranu toto německé slovo vystihuje skutečnost lépe, neboť kdo v demokracii odevzdal svůj hlas, má v budoucnu právo držet klapačku.

26 | MICHAEL WINKLER

Ponoříme-li se do hlubin demokracie, nalézáme tam čtyři základní modely: germánský, řecký, britský a výmarský. Germánský model dal na shromáždění rady, takzvaném thingu, každému svobodnému muži jeden hlas. Svobodný muž byl v Germanii pravidlem, nesvobodní ve větším počtu přibyli až s průnikem křesťanství. Shromáždění rady na úrovni vesnice s pár tuctem mužů fungovalo výtečně, avšak kmenovou radu s deseti tisíci nebo i více účastníky bylo těžké řídit, zvláště když místa, kde se pořádal thing, nebyla žádnými amfiteátry s vytříbenou akustikou. Sčítání při vyhrocených hlasováních tehdy musela být celkem velká otrava. Reliktem tohoto kmenového shromáždění je přímá demokracie ve Švýcarsku, když se provádí lidové hlasování. Dnes ovšem i Švýcarsko disponuje superkvalitními pravdo-médii, jež taková hlasování odpovídajícím způsobem ovlivňují.

Jako vzor je nám s oblibou předhazována řecká demokracie. Na první pohled totiž vypadá jako germánská verze, jelikož každý svobodný občan má na shromáždění občanů jeden hlas. V příslušné městské radě však bylo jen velmi málo svobodných a tím pádem k hlasování způsobilých občanů. Ženy a děti byly vyloučeny předem. To platilo také pro „cizince“, tedy obyvatele ze sousedních měst, kteří se usadili v příslušném místě. Ještě více omezujícím byl fakt, že svobodný občan musel být samostatný. Takovýmto svobodným občanem byl kupříkladu mistr řemeslník; jeho tovaryši už nikoli. Přičemž i mistr řemeslník měl nižší status, žil přece z práce svých rukou. Vážený

JE DEMOKRACIE VŮBEC MOŽNÁ? | 27

občan byl dost bohatý na to, aby nechal za sebe pracovat, on sám pak jmění spravoval, případně se věnoval jiným činnostem. Řecký model byl demokracií privilegovaných. Římský model zde budiž zmíněn jen krátce. Byla to směs modelu germánského a řeckého. Politická rozhodnutí natrefila na privilegované v senátu, lidová hlasování se ale jinak konala. Při lidových hlasováních se vyvinul klientelistický systém, v němž ten, který obhospodařovával svou klientelu, určoval, jak má tato při lidovém hlasování volit. Svým způsobem tak Římané zavedli ranou formu partajnictví.

Britský model se praktikuje dodnes: Země je rozdělena na volební obvody a každý obvod vyšle do parlamentu vždy jednoho zástupce. Celkový výsledek jedné strany v celostátním měřítku je přitom nepodstatný, a jestli byl volební obvod získán jedním hlasem relativní většiny, devadesáti procenty či totální ztrátou voličstva, také nic neznamená. Teoreticky se při tom poslanec zodpovídá svému volebnímu obvodu, nikoli své straně. V praxi do toho ovšem strana vždycky kecá, jelikož poslanec potřebuje její podporu, aby mohl vést efektivní volební boj. Britský model se v Německé říši taktéž praktikoval, mezi lety 1871 – 1918.

Výmarský model byl pozoruhodný ze dvou pohledů: Jednak počet odevzdaných hlasů určoval množství poslanců v parlamentu. Za každých 60 000 hlasů bylo jedno křeslo; velikost Reichstagu kolísala od voleb k volbám. A jednak každá strana získala z dosažených 60 000 hlasů z celé Říše jednoho poslance,

28 | MICHAEL WINKLER

a to jak veliká SPD tak Strana chovatelů králíků.

V Reichstagu Výmarské republiky tak existoval logicky velký počet malých stran, což vedlo k jisté nestabilitě.

Ve výmarském modelu byl jednotlivý poslanec hlasovací loutkou své strany, neboť bez své strany a dobrého místa na kandidátce by byl při dalších volbách mimo hru. Na druhou stranu podmiňovaly malé strany jistou flexibilitu. Co dnes v parlamentu převládá jako monolitický blok, bylo kdysi velkým množstvím šachových figurek, se kterými musel umět trénovaný vládní šéf šikovně zacházet. Zájmy malých skupin byly zastoupeny na parlamentní úrovni.

Model Spolkové republiky Německo převzal to nejhoršího z britského i výmarského modelu. Třebaže první hlas určuje zástupce volebního obvodu, není tento poslanec zavázán primárně svým voličům, nýbrž své straně. I poslanci, kteří předtím dobyli volební okrsek s dobrými výsledky, ztratili svůj mandát, jakmile opustili svoji stranu. Kandidátkoví poslanci jsou tak jako tak hlasovacími loutkami svých stran, a jsou, jako správné loutky, plně závislí na vůli strany. V SRN tedy platí, že volič po odevzdání svého hlasu už nemá do čeho co mluvit.

Vraťme se ale zpět k základní demokracii a nechejme ji nyní působit na vesnické, resp. obecní úrovni.

Takovéto lidové shromáždění se nestará o to, zda mají být Obama a Netanjahu postaveni před mezinárodní soud s válečnými zločinci, nýbrž o přechod pro chodce ve Fialkové ulici. Obecní parlament se schází jednou

JE DEMOKRACIE VŮBEC MOŽNÁ? | 29

do měsíce po řádném pracovním dni na dvě až čtyři hodiny. Za tolik času by osud obce mohl stát? Samozřejmě jsou brány ohledy na zvláštní okolnosti, takže shromáždění se nekoná, pokud v televizi běží „Ulice“, „Chcete být milionářem“ nebo důležitý fotbalový zápas. V době dovolených a za nepříznivého zimního počasí se rovněž nerokuje. Hlasovací právo mají všichni dospělí občané obce. Kdo se přistěhuje jako nový, smí se sice účastnit a říct, co má na srdci, hlasovat však může teprve po třech letech. To by bylo něco, že?

Dědu Vopršálka lze naštěstí uspokojit poměrně snadno. Ten chce mít u vchodu na hřbitov přechod pro chodce, na hřbitově vodovod a k tomu na náklady obce dvě erární konve. Kromě toho by se taky mělo něco udělat proti králičí epidemii, která opět zlikvidovala všechna kvítka, které postavil na hrob své ženy. Jak bylo řečeno, péče o dědu Vopršálka není nijak náročná. Mistr pekař Podražil to má horší. Dost mu pije krev, když slyší, že se v Ospalé Lhotě má otevřít nové pekařství. Bez otálení tak rozjede velikou kampaň, začne na své zákazníky vyvíjet tlak a dá svým zaměstnancům pokyn, aby důsledně všude rozhlašovali, že Podražilovy rohlíčky jsou ze všech nejlepší; navrch pak ještě podplatí místní fotbalový klub. Jinými slovy: Využívá demokracie ve svůj prospěch. Dopřejme mu protentokrát úspěch, neboť Ospalolhoťané drží pospolu.

Ale je to skutečně to, co je pro pekaře Podražila a pro Ospalou Lhotu to nejlepší? Právě tu byly ideály demokracie zkorumpovány pro vlastní zájmy…

30 | MICHAEL WINKLER

V jiných případech je přímá demokracie naopak velmi rezistentní. Když nějaká opravdu velká a zlá banka, jako například Goldman Sucks, chce přesvědčit lidové shromáždění Ospalé Lhoty o tom, že je dobré rozhodnout v jejím zájmu, bude to velmi nákladný proces. Sice nejsou „potřebné výdaje“ na přesvědčení potřebného počtu účastníků shromáždění nějak příliš vysoké, banka nicméně musí koupit 250 lidí, aby prorazila na území s 2 000 obyvateli.

V representativní demokracii, jakou je například Merkeloněmecko, to funguje mnohem efektivněji. Zde žije 82 milionů lidí, relevantních je zhruba 50 – partajní špičky vládní koalice. Koupit si tyhle jedince vyjde sice na hlavu podstatně dráž, avšak s ohledem na dosažený efekt je to cenově mnohem výhodnější než totéž v Ospalé Lhotě. Voliči nejsou tázáni, ti svůj hlas už odevzdali. Poslanci jsou zcela odkázáni na vedení strany. Jen poslušně zvedají pracky, když to po nich stranické vedení chce. A když se to dělá šikovně, ve formě cen, vyznamenání a řádů, je to naprosto nenápadné. Naše mnohonásobně vyznamenaná kancléřka jistě ví, o čem mluvím.

V Ospalé Lhotě nesmí pekař Podražil přehánět.

Bude-li se cítit příliš sebejistě, vyplyne jeho další kampaň proti budoucímu konkurentovi do prázdna. Střelecký klub bude naopak stát čestný špalír při otevření nového obchodu. Naproti tomu v SRN panuje naprostá absence odpovědnosti. To nejhorší, co se politikovi může stát, je ztráta úřadu. I naprostí nýmandi a certifikovaní škůdci národa nejsou nijak dále trestáni, nao-

JE DEMOKRACIE VŮBEC MOŽNÁ? | 31

pak ještě dostanou penzi jako přídavek od těch, které poškodili. A pokud si to vyloženě nerozházeli se svou stranou, předávají si je coby čestné hosty na všelijakých akcích, kde smí vstupovat s velmi dobře placenými přednáškami.

Na co vlastně umírá demokracie v Merkeloněmecku?

Tak v prvé řadě na partajní zátěži. Poslanci i funkcionáři jsou na všech úrovních kreaturami svých stran.

Partaj rozhoduje o jeho blahu a budoucnosti, voliči jsou spíše zanedbatelní. Jistěže se stává, že se spolkový kancléř, ministr nebo starosta stanou tak neoblíbenými, že své straně více škodí, než prospívají, to je však veliká výjimka. Na spolkové úrovni se to stalo pouze jednou jedinkrát, když měli voliči po 16 letech plné zuby Helmuta Kohla.

Dalším bodem je zákonodárství. Strany si zákony ušily na míru, takže z nich profitují. Začíná to daňovými zákony, díky kterým jsou stranické příspěvky a dary privilegovány, a končí to § 129 trestního zákona, podle kterého jsou strany jako zločinecké organizace explicitně chráněny před trestním stíháním. Politické strany sedí za kormidlem a otáčí jím ve svůj prospěch – nakonec, musely by být svaté, kdyby tak nečinily.

Dále to pokračuje arogancí stran, jež se promítá v rozhodování o osudu lidí. Během voleb strany hlásají svůj program. Tento volební program slouží voličům jako pomůcka při rozhodování. Ve chvíli, kdy se zavřou volební místnosti, se z volebního programu stane makulatura. Po volbách si strany mezi sebou

32 | MICHAEL WINKLER

vyhandlují koaliční smlouvu, která jediná je na následující léta závazná. Názory lidu, o kterém tvrdí, že jej zastupují, už strany nezajímají. Strany vyjednaly připojení SRN k NDR, strany se vzdaly německé marky, strany požehnaly Lisabonskou smlouvu a strany také pomocí ESM1 vydaly všanc suverenitu a úspory obyvatel.

Tento neúplný výčet bych rád ukončil podplácením voličů, kterého se strany pravidelně dopouštějí, aby si zajistily znovuzvolení. Konrad Adenauer v roce 1957 zruinoval penzijní systém, aby vzápětí vyfasoval absolutní většinu. Helmut Kohl donekonečna protahoval neodkladné, nezbytné reformy. Angela Merkelová přenechává reformy svým koaličním partnerům, aby je tím poškodila. Když se minimální plat a odchod do důchodu v 63 letech sesype, může za to SPD, když to bude úspěch, vděčíme za to „mamce“2.

Demokraté přeměnili stát na samoobsluhu, ve které už nejde o slovo občana, nýbrž o slovo politických stran. Řadový člen strany poctivě platí své členské příspěvky a nemá do čeho co mluvit. Strany jsou řízeny seshora. Jen ten, kdo je po vůli těm nahoře, smí vystoupat v partajní hierarchii. Demokracie, ve které politické strany určují, co demokracie je a co není, je ve skutečnosti diktaturou, diktaturou politických stran.

Pohlédneme-li na Zbídačelé státy americké, tak vidíme další formu zvrhlosti: tam se z demokracie stala plutokracie. Kdo sedí v tamním parlamentu, je zpra1 Evropský stabilizační mechanismus 2 Výrazem „Mutti“ – česky mamka – je v Německu sarkasticky přezdívána kancléřka Angela Merkelová.

JE DEMOKRACIE VŮBEC MOŽNÁ? | 33

vidla několikanásobným milionářem a dbá na to, aby bohatí byli ještě bohatší. Politika v USA se naprosto otevřeně kupuje. Obyčejná volební kampaň stojí miliony, kandidatura na prezidenta miliardy. Přištípkáři nemají šanci. Jen ten, kdo je dobře zaveden v zámožných kruzích, obdrží dostatek darů na úspěšnou kandidaturu. Samozřejmě zde svou roli sehrávají americká pravdomédia. S pozitivními zprávami v médiích může počítat pouze ten, kdo se zalíbí mediálním baronům.

Demokracie by byla možná jen tehdy, kdyby bylo možné demokraty udržet pod nejpřísnější kontrolou.

To však půjde jen stěží, jelikož jsou to demokrati, kdo vykonává moc a formuluje zákony. Dokud mohou demokrati schvalovat zákony ve vlastní věci, jsou dveře ke zneužívání otevřeny dokořán. Rozšiřování moci demokratů je naprosto lidské, a nakonec se vždy objeví nějaké cesty, jak ta či ona omezení obejít. Přísná pravidla jsou dobrá jen k tomu, aby se demokracie udržela sto let a nezvrhla se již po třiceti letech.

Demokracie je mocí po určitou dobu, jak se výstižně říkává. Tato doba však jaksi nechce uplynout, když může být každý demokrat znovu a opakovaně volen.

Omezme tuto dobu na jedno jediné volební období, které může trvat, pro mě za mě, třeba deset let. Jedno jediné období a jen na jedné jediné úrovni. Kdo se stane městským radou, ten se už nikdy nedostane ani do zemské rady ani do parlamentu. Demokracie je dělba moci, říká se. Potom tedy úředníci, coby příslušníci exekutivy, nesmí rozhodovat o legislativě. Kdo se stane úředníkem, ztrácí aktivní a především pasivní volební

34 | MICHAEL WINKLER

právo. I moc soudní musí být naprosto nezávislá. Neexistují změny životní dráhy, kdy se ze státního zástupce stane soudce, aby se později znovu dostal do vedoucí pozice vrchního státního zástupce. Státní zástupci se stanou úředníky, tak jako nyní. Naproti tomu soudci jsou voleni a nesmí být úředníky.

Demokrati musí být za veškeré své jednání zodpovědní. Kdo si troufá rozhodovat za národ, musí národu skládat účty a ručit za ně celým svým majetkem a životem. Alternativou je imperativní mandát. Poslanec je odpovědný pouze svým voličům, nikoli své straně nebo svému svědomí. Poslanec se tak stává poslancem za volební kraj, tak jako v britském systému a tak, jak tomu bylo v císařském Německu. Poslanec se musí v pravidelných intervalech zodpovídat svým voličům, kteří jej, tak jako kdysi v řeckém střepinovém soudu, předčasně odvolají.3 Poté je od ručení osvobozen, neboť ručení nyní přebírají voliči, kteří na konci také nesou způsobenou škodu.

Jak se to má s poddanským myšlením? Přiznávám, že nevím, kolik času bych potřeboval, abych vysvětlil své mámě rozdíl mezi svobodou a socialismem.

Na druhou stranu, když si vzpomenu na dotazování poslanců v Berlíně k Lisabonské smlouvě nebo k ESM, tak ti také neměli tušení, o čem to právě hlasují. Když 3 Ostrakismus – střepinový soud ve starověkých Athénách zřízený kolem roku 500 př.n.l. na ochranu demokratického zřízení.

Občané alespoň jednou za rok hlasovali o tom, zda není ohrožena demokracie. Při pozitivním výsledku se sešli podruhé a napsali každý na hliněný střep (ostrakon) jméno toho, kdo podle jejich mínění stát ohrožuje. Občan, který obdržel většinu hlasů, musel na 10 let odejít do vyhnanství.

JE DEMOKRACIE VŮBEC MOŽNÁ? | 35

budou občané poslancům určovat, jak mají rozhodnout, nebudou jejich rozhodnutí významně horší než dnes, kdy zvedání pracky určuje strana. Pravdomédiím by navíc připadl úplně nový úkol: Informovat pravdivě, místo určování pravdy a manipulací. Soukromé televize by neměly na výběr. Pokud budou nadále vysílat propagandu, posluchači a diváci od nich utečou.

Poddanské myšlení by byl ten nejmenší problém, neb se z dosavadních poddaných vyvinou informovaní občané.

Sestavení vlády by bylo v čiré demokracii problémem. Prozatím utváří vládu nejsilnější strana, povětšinou s nějakým mladým partnerem. Mají-li být strany zbaveny moci, musí existovat jiný postup. Parlament a vláda musí být zcela odděleni, protože pokud má, tak jako doposud, vláda parlament v kapse, tak se demokracie zase velice rychle zvrhne. Mým nejoblíbenějším receptem je monarcha, který coby hlava státu jmenuje kancléře jako šéfa vlády. V úvahu by připadal i přímo vládnoucí monarcha, který by, tak jako kancléř, povolával ministry. Monarchové, především však dědiční monarchové, mají tu výhodu, že se svému povolání učí již od malička. Přičemž ta která rodina dbá na to, aby skutečně neschopní korunní princové zavčasu opustili dědické následnictví, předtím, než rodinnému jmění, tedy zemi jako takové, natropí větší škody.

Vezmeme-li si dva negativní příklady, Nera a Jiřího VIII. Anglického, tak oba začali jako dobří panovníci a tyrani se z nich vyvinuli až postupem času. Kdyby tehdy existovaly postupy, jak je dostat z úřadu, zůstaly

by Řím a Anglie ušetřeny nejednoho zmatku. I když, Nero vlastně zbaven úřadu byl – zemřel na nadměrný obsah železa v těle. Špatný monarcha či kancléř se musí zodpovídat před parlamentem a může být sesazen kvalifikovanou většinou 80 nebo i více procent.

Jak dlouho to bude fungovat? To je nejisté. Řím nasbíral dobré zkušenosti s adoptivními císaři, až Marcus Aurelius, filosof na císařském trůnu, nakonec dovolil, aby se k moci dostal jeho biologický syn.

Každý systém má své slabiny a tyto slabiny se ukážou až postupem času. Budeme-li tvrdit, že jsme objevili to nejlepší, pak je to nejlepší podle dnešního stavu vědění. Teprve až se budeme permanentně snažit nahrazovat to dobré ještě lepším, budeme se nadále vyvíjet potřebným způsobem.